ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
17. listopadu 2011(*)
„Příslušnost a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Smlouva o hypotečním úvěru uzavřená spotřebitelem se státní příslušností jednoho členského státu u banky usazené v jiném členském státě – Právní předpisy členského státu umožňující v případě, kdy není známo přesné bydliště spotřebitele, podat proti němu žalobu u soudu tohoto státu“
Ve věci C‑327/10,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v Chebu (Česká republika) ze dne 1. června 2010, došlým Soudnímu dvoru dne 5. července 2010, v řízení
Hypoteční banka a. s.
proti
Udovi Mikovi Lindnerovi,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení A. Tizzano, předseda senátu, M. Safjan (zpravodaj), A. Borg Barthet, J.-J. Kasel, a M. Berger, soudci,
generální advokátka: V. Trstenjak,
vedoucí soudní kanceláře: K. Sztranc-Sławiczek rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 25. května 2010,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za Hypoteční banku a. s. J. Hrouzkem, advokátem,
– za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,
– za dánskou vládu C. Vangem, jako zmocněncem,
– za francouzskou vládu G. de Berguesem a B. Beaupère-Manokha, jako zmocněnci,
– za maďarskou vládu M. Z. Fehérem, jakož i K. Szíjjártó a K. Molnár, jako zmocněnci,
– za nizozemskou vládu C. Wissels, jako zmocněnkyní,
– za Evropskou komisi M. Šimerdovou a A.-M. Rouchaud-Joët, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 8. září 2011,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 81 SFEU, čl. 16 odst. 2, čl. 17 bodu 3 a článku 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42), jakož i čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Hypoteční bankou a.s. (dále jen „Hypoteční banka“) a U. Lindnerem, jehož aktuální adresa je neznámá, v němž jde o zaplacení částky přibližně 4,4 milionů korun českých (CZK), která odpovídá nedoplatku hypotečního úvěru poskytnutého touto bankou U. Lindnerovi.
Právní rámec
Unijní právní úprava
Nařízení č. 44/2001
3 Druhý bod odůvodnění nařízení č. 44/2001 uvádí:
„Určité rozdíly mezi vnitrostátními pravidly pro určení příslušnosti a pro uznávání rozhodnutí ztěžují řádné fungování vnitřního trhu. Je třeba přijmout předpisy, které umožní sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v mezinárodním ohledu a zjednodušit formality s ohledem na rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí členskými státy, pro které je toto nařízení závazné.“
4 Článek 2 tohoto nařízení zní:
„1. Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
2. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky.“
5 Článek 3 uvedeného nařízení stanoví:
„1. Osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.
2. Na tyto osoby nelze použít zejména pravidla pro určení příslušnosti uvedená v příloze 1.“
6 Článek 4 téhož nařízení zní následovně:
„1. Nemá-li žalovaný bydliště na území některého členského státu, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou článků 22 a 23.
2. Proti takovému žalovanému se každá osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může v tomto státě odvolávat bez ohledu na svou státní příslušnost na pravidla pro určení příslušnosti platná v tomto státě, zejména na pravidla uvedená v příloze I, stejným způsobem jako jeho vlastní státní příslušníci.“
7 Oddíl 4 kapitoly II nařízení č. 44/2001, který je nadepsán „Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv“, obsahuje články 15 až 17.
8 Článek 16 odst. 2 tohoto nařízení stanoví:
„Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.“
9 Článek 17 téhož nařízení zní následovně:
„Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze:
[...]
3) dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná.“
10 Článek 24 nařízení č. 44/2001 stanoví:
„Není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.“
11 Kapitola II tohoto nařízení obsahuje oddíl 8 nadepsaný „Přezkoumání příslušnosti a přípustnosti“, ve kterém se nachází článek 26, jehož odstavce 1 a 2 zní takto:
„1. Pokud se žalovaný, který má bydliště na území jednoho členského státu a je žalován před soudem jiného členského státu, řízení před tímto soudem neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení.
2. Soud řízení přeruší do té doby, než bude prokázáno, že žalovaný mohl obdržet návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost v dostatečném předstihu, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, nebo že k tomu byly učiněny veškeré nezbytné kroky.“
12 V kapitole III téhož nařízení, nadepsané „Uznávání a výkon“, se nachází článek 34, který v bodě 2 stanoví, že se rozhodnutí neuzná, „jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost“.
13 Článek 59 nařízení č. 44/2001 stanoví:
„1. Pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo.
2. Nemá-li strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl návrh podán, použije soud pro posouzení, zda má strana řízení bydliště v jiném členském státě, právo tohoto členského státu.“
Směrnice 93/13
14 Účelem směrnice 93/13 je podle jejího čl. 1 odst. 1 sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících klauzulí ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.
15 Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:
„Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky [zneužívající klauzule] použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí].“
Vnitrostátní právní úprava
16 Ustanovení § 29 odst. 3 českého občanského soudního řádu (dále jen „občanský soudní řád“), ve znění účinném ke dni 30. června 2009, stanoví, že předseda senátu může, pokud neučiní jiná opatření, ustanovit opatrovníka také účastníkovi, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo se z jiných zdravotních důvodů nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat.
17 Předkládající soud uvádí, že v nálezu ze dne 31. března 2005 se Ústavní soud vyjádřil k osobě opatrovníka žalovaného, jehož pobyt není znám, takto:
„Funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného účastníka řízení, tak, jak by takovou povinnost plnil smluvní zástupce. Pokud má účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za jeho volbu a za jeho konkrétní kroky v řízení tento účastník sám. Pokud však opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec […], anebo zcela nedostatečně.“
18 Podle § 89a první věty občanského soudního řádu, ve znění účinném v době rozhodné z hlediska skutečností sporu v původním řízení, se účastníci řízení v obchodní věci mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou.
19 Podle § 173 odst. 1 občanského soudního řádu je třeba platební rozkaz doručit žalovanému do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
20 Žalobou podanou dne 16. září 2008 k předkládajícímu soudu se Hypoteční banka, společnost založená podle českého práva se sídlem v Praze (Česká republika), domáhá toho, aby bylo U. Lindnerovi, německému státnímu příslušníkovi, uloženo zaplatit částku 4 383 584,60 CZK s úrokem z prodlení jako nedoplatek hypotečního úvěru, který byl poskytnut U. Lindnerovi na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení dne 19. srpna 2005 (dále jen „smlouva“).
21 V článku VIII bodě 8 smlouvy si Hypoteční banka a U. Lindner dohodli s odkazem na § 89a občanského soudního řádu, že „pro případné spory ze [...] smlouvy je příslušný obecný soud banky, určený podle jejího sídla zapsaného v obchodním rejstříku v době podání žaloby“.
22 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že ke dni uzavření smlouvy měl mít U. Lindner bydliště v Mariánských Lázních (Česká republika), to znamená, že bydliště spotřebitele bylo vzdáleno více než 150 km od Prahy, kde se nachází sídlo „obecného soudu banky“ sjednaného smluvními partnery.
23 Hypoteční banka nicméně uvádí, že se obrátila na „obecný soud žalovaného“, a nikoliv na „obecný soud sídla banky“, protože ke dni podání žaloby nemohla z důvodů nezávislých na její vůli předložit soudu originál smlouvy, a splnit tím zákonnou podmínku podání žaloby k posledně uvedenému soudu.
24 Dne 16. října 2008 vyhověl předkládající soud žalobě platebním rozkazem, kterým zaprvé uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni požadovanou částku včetně úroků z prodlení a zadruhé mu uložil náhradu nákladů řízení. Jelikož se však uvedený platební rozkaz nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, jak požaduje § 173 odst. 1 občanského soudního řádu, zrušil jej předkládající soud usnesením ze dne 8. září 2009.
25 Vzhledem k tomu, že se žalovaný nezdržuje na žádné z adres známých předkládajícímu soudu a tomuto soudu se nepodařilo zjistit jiné místo pobytu žalovaného na českém území, postupoval tento soud podle § 29 odst. 3 občanského soudního řádu a usnesením ze dne 3. června 2009 ustanovil žalovanému jako osobě neznámého pobytu opatrovníka.
26 Podáním ze dne 26. října 2009, které bylo prvním procesním úkonem uskutečněným opatrovníkem ve věci, kterou se zabývá předkládající soud, vznesl tento opatrovník věcné námitky proti nároku uplatněnému Hypoteční bankou, a to v části týkající se jeho příslušenství.
27 Za těchto podmínek se Okresní soud v Chebu rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Pokud je jeden z účastníků soudního řízení státním příslušníkem jiného státu, než je stát, ve kterém dané řízení probíhá, zakládá tato skutečnost mezinárodní prvek ve smyslu článku 81 (dříve článek 65) Smlouvy, který je jednou z podmínek aplikovatelnosti nařízení [č. 44/2001]?
2) Brání nařízení [č. 44/2001] použití takového ustanovení národního práva, které umožňuje vést řízení proti osobám, jejichž pobyt není znám?
3) V případě záporné odpovědi na druhou otázku, lze vyjádření soudem ustanoveného opatrovníka žalovaného ve věci samé považovat za podrobení se soudní příslušnosti zdejšího soudu žalovaným ve smyslu čl. 24 nařízení [č. 44/2001] i za situace, že předmětem řízení je nárok ze spotřebitelské smlouvy a soudy České republiky by nebyly příslušné podle čl. 16 odst. 2 [tohoto] nařízení k rozhodnutí tohoto sporu?
4) Lze považovat ujednání o místní příslušnosti konkrétního soudu za zakládající mezinárodní příslušnost zvoleného soudu ve smyslu čl. 17 bodu 3 nařízení [č. 44/2001] a pokud ano, platí to i v případě, kdy by šlo o sjednání místní příslušnosti neplatné pro rozpor s čl. 6 odst. 1 směrnice [93/13] o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách?“
K předběžným otázkám
K první otázce
28 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být nařízení č. 44/2001 vykládáno v tom smyslu, že jsou podmínky aplikovatelnosti pravidel pro určení příslušnosti stanovené tímto nařízením splněny, pokud je jeden z účastníků soudního řízení státním příslušníkem jiného členského státu, než je členský stát, ve kterém toto řízení probíhá.
29 V tomto ohledu je úvodem třeba upřesnit, že podobně jako v případě Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění následujících úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (dále jen „Bruselská úmluva“), jejíž výklad platí rovněž pro ustanovení nařízení č. 44/2001, pokud lze ustanovení těchto unijních instrumentů kvalifikovat jako rovnocenná (rozsudek ze dne 16. července 2009, Zuid-Chemie, C‑189/08, Sb. rozh. s. I‑6917, bod 18), vyžaduje použití pravidel pro určení příslušnosti zakotvených v tomto nařízení existenci mezinárodního prvku.
30 Soudní dvůr tak již měl ohledně Bruselské úmluvy příležitost rozhodnout, že mezinárodní povaha určitého právního vztahu může vyplývat z okolnosti, že situace, o kterou jde ve sporu, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudů (rozsudek ze dne 1. března 2005, Owusu, C‑281/02, Sb. rozh. s. I‑1383, bod 26).
31 Je pravda, že pravidla pro určení příslušnosti stanovená nařízením č. 44/2001 nezohledňují cizí státní příslušnost jedné ze stran sporu. Jak však uvedla generální advokátka v bodě 65 svého stanoviska, je třeba rozlišovat mezi otázkou, za jakých podmínek se musí použít pravidla pro určení příslušnosti stanovená v tomto nařízení, a otázkou, jaká kritéria určují mezinárodní příslušnost podle těchto pravidel.
32 Je zjevné, že za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, může cizí státní příslušnost žalovaného vyvolávat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudu, který se věcí zabývá.
33 V situaci, jaká nastala v původním řízení, by se totiž soudy členského státu, jehož je žalovaný státním příslušníkem, mohly rovněž považovat za příslušné, i když žalovaný nemá v tomto státě známé bydliště. Za těchto okolností je použití jednotných pravidel pro určení příslušnosti stanovených nařízením č. 44/2001 namísto pravidel platných v různých členských státech v souladu s požadavkem právní jistoty a cílem tohoto nařízení, kterým je v co nejvyšší možné míře zajistit ochranu žalovaných s bydlištěm na území Evropské unie.
34 Z toho vyplývá, že v takové situaci, jaká nastala v původním řízení, ve které je žalovaný cizím státním příslušníkem a nemá známé bydliště ve státě, na jehož území se nachází soud, který se zabývá žalobou, se pravidla pro určení příslušnosti zakotvená v nařízení č. 44/2001 mohou použít.
35 S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět, že nařízení č. 44/2001 musí být vykládáno v tom smyslu, že předpokladem použití pravidel pro určení příslušnosti stanovených tímto nařízením je, že situace, o kterou jde ve sporu, kterým se zabývá soud členského státu, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti tohoto soudu. O takovou situaci se jedná v takovém případě, jaký nastal ve věci v původním řízení, kdy soud členského státu rozhoduje o žalobě proti státnímu příslušníkovi jiného členského státu, jehož bydliště není tomuto soudu známo.
Ke druhé otázce
36 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být nařízení č. 44/2001 vykládáno v tom smyslu, že brání ustanovení vnitrostátního práva členského státu, které umožňuje vést řízení proti osobám, jejichž pobyt není znám.
37 Pro účely odpovědi na tuto otázku je třeba úvodem uvést, že cílem nařízení č. 44/2001, tak jako Bruselské úmluvy, není sjednotit veškeré procesní předpisy členských států, ale upravit soudní příslušnost pro řešení sporů v občanských a obchodních věcech ve vztazích mezi těmito státy a usnadnit výkon soudních rozhodnutí (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 5. února 2004, DFDS Torline, C‑18/02, Recueil, s. I‑1417, bod 23).
38 Jelikož nařízení č. 44/2001 neobsahuje ustanovení, které by výslovně definovalo soudní příslušnost v takovém případě, o jaký se jedná v původním řízení, kdy je bydliště žalovaného neznámé, je třeba nejprve ověřit, zda vůbec a případně na základě jakého ustanovení se toto nařízení přesto použije a zda je možné vyvodit z něj kritérium, které umožňuje založit soudní příslušnost.
39 Vzhledem k tomu, že ve věci v původním řízení jde o žalobu, kterou podal smluvní partner proti spotřebiteli, je v tomto ohledu třeba připomenout, že čl. 16 odst. 2 tohoto nařízení stanoví, že taková žaloba může být podána pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.
40 Jestliže má tedy vnitrostátní soud rozhodnout o žalobě proti spotřebiteli, musí nejprve ověřit, zda má žalovaný bydliště na území členského státu tohoto soudu, přičemž v souladu s čl. 59 odst. 1 nařízení č. 44/2001 použije své právo.
41 Dále, pokud jako ve věci v původním řízení uvedený soud dospěje k závěru, že žalovaný v původním řízení nemá bydliště na území členského státu tohoto soudu, musí pak ověřit, zda má žalovaný bydliště v jiném členském státě. Za tímto účelem použije v souladu s čl. 59 odst. 2 tohoto nařízení právo tohoto jiného členského státu.
42 Konečně jestliže vnitrostátní soud stále není schopen určit místo bydliště spotřebitele a nedisponuje ani průkaznými indiciemi, které by mu umožnily dospět k závěru, že spotřebitel má skutečně bydliště mimo území Unie – což je případ, kdy by se použil článek 4 nařízení č. 44/2001 – je třeba ověřit, zda může být čl. 16 odst. 2 tohoto nařízení vyložen v tom smyslu, že v případě, jako je projednávaný případ, se pravidlo o příslušnosti soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště, uvedené v posledně uvedeném ustanovení, týká rovněž posledního známého bydliště spotřebitele.
43 Zdá se přitom, že takové řešení odpovídá logice uvedeného nařízení a je součástí systému zavedeného tímto nařízením.
44 Je totiž především v souladu s cílem sledovaným nařízením č. 44/2001, kterým je posílit právní ochranu osob usazených v Unii tím, že umožňuje zároveň žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován (viz zejména rozsudek ze dne 25. října 2011, eDate Advertising a další, C‑509/09 a C‑161/10, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 50).
45 Uvedené řešení dále upřednostňuje použití jednotných pravidel stanovených nařízením č. 44/2001 před použitím různorodých vnitrostátních pravidel a zároveň umožňuje vyhnout se tomu, aby nemožnost určit aktuální bydliště žalovaného zabránila určení příslušného soudu a zbavila tak žalobce jeho práva na soudní ochranu. Taková situace může nastat zejména v takovém případě, o jaký jde ve věci v původním řízení, kdy spotřebitel, který by měl být podle čl. 16 odst. 2 uvedeného nařízení žalován u soudů členského státu, na jehož území má bydliště, opustil své bydliště předtím, než proti němu byla podána žaloba.
46 Konečně kritérium posledního známého bydliště spotřebitele umožňuje pro účely použití čl. 16 odst. 2 nařízení č. 44/2001 zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právy žalobce a žalovaného právě v případě, jako je případ v původním řízení, kdy měl žalovaný povinnost informovat smluvního partnera o všech změnách adresy, které nastanou po podpisu smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru.
47 S ohledem na výše uvedené je tedy třeba mít za to, že v takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru s povinností informovat smluvního partnera o jakékoliv změně adresy, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 nařízení č. 44/2001 příslušné rozhodnout o uvedené žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 téhož nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Unie.
48 Po tomto upřesnění je třeba připomenout, co se týče požadavků, které je třeba dodržovat při následném řízení, že všechna ustanovení nařízení č. 44/2001 vyjadřují záměr dbát na to, aby v rámci jeho cílů probíhala řízení vedoucí k přijetí soudních rozhodnutí v souladu s právem na obhajobu (viz rozsudky ze dne 21. května 1980, Denilauler, 125/79, Recueil s. 1553, bod 13, a ze dne 2. dubna 2009, Gambazzi, C‑394/07, Sb. rozh. s. I‑2563, bod 23).
49 Nicméně požadavek dodržování práva na obhajobu, jak je uveden i v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, musí být prováděn zároveň s dodržováním práva žalobce obrátit se na soud, aby rozhodl o opodstatněnosti jeho návrhů.
50 V tomto smyslu Soudní dvůr v bodě 29 výše uvedeného rozsudku Gambazzi rozhodl, že základní práva, jako je dodržování práva na obhajobu, se neprojevují jako absolutní výsady, ale mohou v sobě zahrnovat i omezení. Tato omezení musí nicméně skutečně odpovídat cílům obecného zájmu, které sleduje dotčené opatření, a s ohledem na sledovaný cíl nepředstavovat nepřiměřený zásah do uvedených práv.
51 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že snaha zabránit situacím odepření spravedlnosti, kterým by byl vystaven žalobce z důvodu nemožnosti lokalizovat žalovaného, představuje takový cíl obecného zájmu (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Gambazzi, body 31 až 33) a je věcí předkládajícího soudu, aby ověřil, že je tento cíl skutečně sledován dotčeným vnitrostátním ustanovením.
52 Pokud jde o požadavek týkající se nezbytnosti zabránit nepřiměřenému zásahu do práva na obhajobu, je třeba uvést, že tento požadavek platí zejména pro výklad čl. 26 odst. 2 nařízení č. 44/2001. Toto ustanovení je třeba chápat v tom smyslu, že soud příslušný na základě tohoto nařízení může v případě, že není prokázáno, že žalovaný mohl obdržet návrh na zahájení řízení, platně pokračovat v řízení pouze tehdy, pokud byla přijata veškerá nezbytná opatření, aby se žalovaný mohl hájit. Soud, který se věcí zabývá, musí za tímto účelem zajistit, aby proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného.
53 Je pravda, že i když jsou tyto podmínky dodrženy, omezuje možnost, tak jako ve věci v původním řízení, pokračovat v řízení bez vědomí žalovaného prostřednictvím doručení žaloby opatrovníkovi jmenovanému soudem, který se věcí zabývá, právo žalovaného na obhajobu. Toto omezení je nicméně odůvodněno s ohledem na právo žalobce na účinnou ochranu vzhledem k tomu, že bez takového postupu by toto právo zůstalo nenaplněno.
54 Na rozdíl od situace žalovaného, který může, jestliže byl zbaven možnosti účinné obrany, dosáhnout dodržení práva na obhajobu tím, že podle čl. 34 bodu 2 nařízení č. 44/2001 napadne uznání rozsudku, který byl proti němu vydán (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 11. června 1985, Debaecker a Plouvier, 49/84, Recueil, s. 1779, bod 11), hrozí totiž žalobci, že bude zbaven jakékoliv možnosti podat žalobu.
55 Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět, že nařízení č. 44/2001 musí být vykládáno v tom smyslu, že
– v takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru s povinností informovat smluvního partnera o jakékoliv změně adresy, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 nařízení č. 44/2001 příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 téhož nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Unie;
– toto nařízení nebrání použití ustanovení vnitrostátního procesního práva členského státu, které ve snaze zabránit situaci odepření spravedlnosti umožňuje vést řízení proti osobě, která se neúčastní řízení a jejíž pobyt není znám, pokud se soud, který se sporem zabývá, ujistí předtím, než o něm rozhodne, že proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného.
56 S ohledem na odpověď podanou na první a druhou otázku není nezbytné odpovídat na třetí a čtvrtou otázku.
K nákladům řízení
57 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
1) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládáno v tom smyslu, že předpokladem použití pravidel stanovených tímto nařízením je, že situace, o kterou jde ve sporu, kterým se zabývá soud členského státu, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti tohoto soudu. O takovou situaci se jedná v takovém případě, jaký nastal ve věci v původním řízení, kdy soud členského státu rozhoduje o žalobě proti státnímu příslušníkovi jiného členského státu, jehož bydliště není tomuto soudu známo.
2) Nařízení č. 44/2001 musí být vykládáno v tom smyslu, že
– v takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru s povinností informovat smluvního partnera o jakékoliv změně adresy, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 tohoto nařízení příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 téhož nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie;
– toto nařízení nebrání použití ustanovení vnitrostátního procesního práva členského státu, které ve snaze zabránit situaci odepření spravedlnosti umožňuje vést řízení proti osobě, která se neúčastní řízení a jejíž pobyt není znám, pokud se soud, který se sporem zabývá, ujistí předtím, než o něm rozhodne, že proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného.
Podpisy.