STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MELCHIORA WATHELETA
přednesené dne 11. ledna 2018(1)
Věc C‑673/16
Relu Adrian Coman,
Robert Clabourn Hamilton,
Asociaţia Accept
proti
Inspectoratul General pentru Imigrări,
Ministerul Afacerilor Interne,
Consiliul Naţional pentru Combaterea Discriminării
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Curtea Constituţională (Ústavní soud, Rumunsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Občanství Evropské unie – Směrnice 2004/38/ES – Článek 2 bod 2 písm. a) – Pojem ‚manžel nebo manželka‘ – Právo občanů Unie pohybovat se a pobývat na území Unie – Manželství mezi osobami stejného pohlaví – Neuznání manželství hostitelským členským státem – Článek 3 – Pojem ‚ostatní rodinní příslušníci‘ – Článek 7 – Právo pobytu po dobu delší než tři měsíce – Články 7 a 21 Listiny základních práv Evropské unie“
I. Úvod
1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 bodu 2 písm. a), čl. 3 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) a čl. 7 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS(2).
2. Předběžná otázka poskytuje Soudnímu dvoru příležitost, aby se poprvé vyjádřil k pojmu „manžel nebo manželka“ ve smyslu směrnice 2004/38 v souvislosti s manželstvím uzavřeným mezi dvěma muži. Je to složitý úkol, jelikož – třebaže jde v případě manželství o právní institut, a to ve specifickém a omezeném rámci volného pohybu občanů Evropské unie – definice pojmu „manžel nebo manželka“, která bude přijata, se nutně dotkne identity dotčených mužů a žen jako takové, a tudíž jejich důstojnosti, ale i toho, jak je manželství osobně a společensky pojímáno občany Unie, přičemž toto pojetí se může měnit v závislosti na konkrétním jednotlivci a na konkrétním členském státě.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Listina
3. Článek 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), nadepsaný „Respektování soukromého a rodinného života“, stanoví:
„Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.“
4. Podle článku 9 Listiny „[p]rávo uzavřít manželství a založit rodinu je zaručeno v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon těchto práv“.
5. Článek 21 odst. 1 Listiny zakazuje „jak[ou]koli diskriminac[i] založen[ou] zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci“.
2. Smlouva o FEU
6. Podle článku 21 SFEU „[k]aždý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení“.
3. Směrnice 2004/38
7. V bodech 2, 5, 6 a 31odůvodnění směrnice 2004/38 se uvádí:
„(2) Volný pohyb osob představuje jednu ze základních svobod vnitřního trhu, který zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, ve kterém je v souladu se Smlouvou zajištěna tato svoboda.
[…]
(5) Má-li být právo všech občanů Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států vykonáváno v objektivně existujících podmínkách svobody a důstojnosti, je třeba je zaručit také jejich rodinným příslušníkům bez ohledu na jejich státní příslušnost. Pro účely této směrnice by definice ‚rodinného příslušníka‘ měla zahrnovat také registrované partnery, zachází-li právní předpisy hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím.
(6) K zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu, a aniž je dotčen zákaz diskriminace z důvodů státní příslušnosti, by měl hostitelský členský stát postavení osob, které podle této směrnice nejsou zahrnuty v definici rodinného příslušníka, a které tedy nemají automatické právo na vstup a pobyt v hostitelském členském státě, přezkoumávat v souladu s vlastními vnitrostátními předpisy z hlediska otázky, zda by těmto osobám měl být umožněn vstup a pobyt s ohledem na jejich vztah k občanu Unie nebo na jakékoli další okolnosti, například jejich finanční nebo fyzickou závislost na občanu Unie.
[…]
(31) Tato směrnice ctí základní lidská práva a [svobody] a dodržuje zásady uznávané zejména [Listinou]. V souladu se zákazem diskriminace zakotveným v Listině by členské státy měly tuto směrnici provádět bez diskriminace osob požívajících práv podle této směrnice z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických znaků, jazyka, náboženství nebo přesvědčení, politického nebo jakéhokoli jiného přesvědčení, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, původu, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.“
8. Článek 2 směrnice 2004/38, nadepsaný „Definice“, stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[…]
2) „rodinným příslušníkem“:
a) manžel nebo manželka;
b) partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu;
c) potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b) [partnera či partnerky ve smyslu písmene b)];
d) předci v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, a takoví předci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b) [partnera či partnerky ve smyslu písmene b)];
[…]“
9. Článek 3 směrnice 2004/38, nadepsaný „Oprávněné osoby“, zní:
„1. Tato směrnice se vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují.
2. Aniž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu dotyčných osob, které tyto osoby již případně mají, usnadňuje hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob:
a) všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně;
b) partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah.
Hostitelský členský stát pečlivě posoudí osobní poměry těchto osob a zdůvodní každé odepření vstupu či pobytu těchto osob.“
10. Článek 7 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38, nadepsaný „Právo pobytu po dobu delší než tři měsíce“, stanoví:
„1. Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud:
a) jsou v hostitelském členském státě zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými; nebo
b) mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika; nebo
c) – jsou zapsáni u soukromého či veřejného subjektu, akreditovaného nebo financovaného hostitelským členským státem v souladu s jeho právními předpisy nebo správní praxí z prvotního důvodu studia, včetně odborné přípravy, a
– jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika, a prohlášením nebo jiným podobným prostředkem podle své volby ujistí příslušný vnitrostátní orgán, že mají dostatečné prostředky pro sebe a své rodinné příslušníky, aby se po dobu jejich pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu; nebo
d) jsou rodinnými příslušníky doprovázejícími nebo následujícími občana Unie, který splňuje podmínky uvedené v písmenech a), b) nebo c).
2. Právo pobytu stanovené v odstavci 1 se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky doprovázející nebo následující v hostitelském členském státě občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, za předpokladu, že tento občan Unie splňuje podmínky stanovené v odst. 1 písm. a), b) nebo c).“
B. Rumunské právo
11. Článek 259 odst. 1 a 2 občanského zákoníku stanoví:
„1. Manželství je dobrovolný svazek muže a ženy, uzavřený za podmínek stanovených zákonem.
2. Muž a žena jsou oprávněni uzavřít manželství za účelem založení rodiny.“
12. Článek 277 odst. 1, 2 a 4 občanského zákoníku zní:
„1. Manželství mezi osobami stejného pohlaví je zakázáno.
2. Manželství mezi osobami stejného pohlaví, která byla uzavřena rumunskými občany nebo cizinci v zahraničí, nejsou v Rumunsku uznávána. […]
4. Právní ustanovení týkající se volného pohybu občanů členských států Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru na rumunském území se použijí.“
III. Skutkové okolnosti sporu v původním řízení
13. Relu Adrian Coman je rumunský občan, který má současně americkou státní příslušnost. S Robertem Clabournem Hamiltonem, americkým občanem, se seznámil v New Yorku (Spojené státy) v roce 2002. Tam od května 2005 do května 2009 společně bydleli. V květnu 2009 se R. A. Coman usadil v Bruselu, aby zde pracoval jako parlamentní asistent v Evropském parlamentu, zatímco R. C. Hamilton zůstal v New Yorku. Dne 5. listopadu 2010 uzavřeli v Bruselu manželství.
14. V březnu 2012 R. A. Coman svou práci v Parlamentu ukončil a zůstal v Bruselu. V prosinci 2012 zahájili R. A. Coman a jeho manžel administrativní kroky u rumunských správních orgánů s cílem získat doklady nezbytné k tomu, aby R. A. Coman mohl se svým manželem, který není státním příslušníkem Unie, v Rumunsku legálně pracovat a pobývat po dobu delší než tři měsíce.
15. Dopisem ze dne 11. ledna 2013 Inspectoratul General pentru Imigrări (Generální inspektorát pro imigraci, Rumunsko) jejich žádosti nevyhověl. Podle inspektorátu za podmínek stanovených vnitrostátními právními předpisy ve spojení s ostatními příslušnými právními ustanoveními v této oblasti nelze americkému státnímu příslušníkovi právo dočasného pobytu z titulu sloučení rodiny udělit.
16. Dne 28. října 2013 podali R. A. Coman a R. C. Hamilton společně se sdružením Asociaţia Accept proti rozhodnutí Inspectoratul General pentru Imigrări (Generální inspektorát pro imigraci) žalobu k Judecătoria Sectorului 5 București (Obvodní soud pro Bukurešť 5, Rumunsko).
17. V rámci tohoto sporu vznesli námitku protiústavnosti proti ustanovením čl. 277 odst. 2 a 4 občanského zákoníku. Podle nich skutečnost, že nejsou pro účely výkonu práva pobytu uznávána manželství mezi osobami stejného pohlaví, která byla uzavřena v cizině, je porušením ustanovení rumunské Ústavy, která chrání právo na intimní, rodinný a soukromý život, jakož i porušením ustanovení týkajících se zásady rovnosti.
18. Dne 18. prosince 2015 se Judecătoria Sectorului 5 București (Obvodní soud pro Bukurešť 5, Rumunsko) obrátil na Curtea Constituţională (Ústavní soud, Rumunsko) s tím, aby se k této námitce vyslovil. Ústavní soud konstatoval, že věc se týká výlučně otázky uznávání účinků manželství, které bylo právoplatně uzavřeno v zahraničí mezi občanem Unie a manželem stejného pohlaví, státním příslušníkem třetí země, a to z hlediska práva na rodinný život a práva na volný pohyb, nahlížených optikou zákazu diskriminace na základě sexuální orientace. Za těchto okolností měl Ústavní soud pochybnosti o tom, jakým způsobem je třeba vykládat některé pojmy použité směrnicí 2004/38 z hlediska Listiny a nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) týkající se práva na rodinný život. Rozhodl se proto přerušit řízení a podat Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.
IV. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem
19. Rozhodnutím ze dne 29. listopadu 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 30. prosince 2016, se tedy Curtea Constituţională (Ústavní soud) rozhodl položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Použije se pojem ‚manžel nebo manželka‘ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. a) směrnice 2004/38 ve spojení s články 7, 9, 21 a 45 Listiny na státního příslušníka státu, který není členem Evropské unie, stejného pohlaví jako občan Unie, s nímž právoplatně uzavřel manželství podle práva jiného členského státu, než je hostitelský stát?
2) V případě kladné odpovědi, vyžadují čl. 3 odst. 1 a čl. 7 odst. [2](3) směrnice 2004/38 ve spojení s články 7, 9, 21 a 45 Listiny, aby hostitelský členský stát přiznal právo pobytu na svém území po dobu delší než tři měsíce manželovi nebo manželce občana Unie stejného pohlaví?
3) V případě záporné odpovědi na první otázku, může být státní příslušník státu, který není členem Evropské unie, stejného pohlaví jako občan Unie, s nímž právoplatně uzavřel manželství podle práva jiného členského státu, než je hostitelský stát, kvalifikován jako ‚ostatní rodinný příslušník‘ ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/38 nebo jako ‚partner, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah‘ ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice, z čehož by vyplývala povinnost hostitelského členského státu usnadnit dotyčné osobě vstup a pobyt, i když tento stát neuznává manželství mezi osobami stejného pohlaví a nestanoví žádnou alternativní formu právního uznání, jako například registrované partnerství?
4) V případě, že odpověď na třetí otázku bude kladná, vyžadují čl. 3 odst. 2 a čl. 7 odst. 2 směrnice 2004/38, ve spojení s články 7, 9, 21 a 45 Listiny, aby hostitelský členský stát přiznal manželovi nebo manželce občana Unie stejného pohlaví právo pobytu na svém území po dobu delší než tři měsíce?“
20. Písemná vyjádření předložili žalobci v původním řízení, rumunská, maďarská, nizozemská a polská vláda, jakož i Evropská komise.
21. S výjimkou nizozemské vlády se všichni navíc vyjádřili na jednání, které se konalo dne 21. listopadu 2017. Lotyšská vláda a Consiliul Naţional pentru Combaterea Discriminării (Národní rada pro boj proti diskriminaci, Rumunsko), které nepředložily písemná vyjádření, měly rovněž možnost své argumenty přednést na tomto jednání.
V. Analýza
A. K použitelnosti směrnice 2004/38
22. Článek 3 odst. 1 směrnice 2004/38 definuje oprávněné osoby podle této směrnice jako „všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a […] jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují“(4).
23. V rámci sporu ve věci v původním řízení se tudíž R. C. Hamilton nemůže dovolávat směrnice ve svůj prospěch. Jak již totiž Soudní dvůr velmi jasně konstatoval, „z doslovného, systematického a teleologického výkladu ustanovení směrnice 2004/38 vyplývá, že tato ustanovení neumožňují založit odvozené právo pobytu pro státní příslušníky třetích států, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, v členském státě, jehož je tento občan státním příslušníkem“(5).
24. Soudní dvůr nicméně uznal, že odvozené právo pobytu může být za určitých okolností založeno na čl. 21 odst. 1 SFEU a že v tomto rámci se musí směrnice 2004/38 použít obdobně(6).
25. Pokud by totiž státní příslušník třetího státu, rodinný příslušník občana Unie, neměl právo pobytu v členském státě, jehož je občan Unie státním příslušníkem, mohl by být občan Unie odrazen od opuštění tohoto členského státu za účelem výkonu činnosti na území jiného členského státu z důvodu, že nemá jistotu, že po návratu do státu svého původu bude moci pokračovat v rodinném životě případně započatém v hostitelském členském státě(7). K tomu, aby mohl mít státní příslušník třetího státu nárok na odvozené právo pobytu, musí být nicméně pobyt občana Unie v hostitelském členském státě natolik skutečný, aby mu umožnil rozvíjet nebo upevnit rodinný život(8).
26. Je tedy v tuto chvíli nesporné, že „[p]okud byl při skutečném pobytu občana Unie v hostitelském členském státě na základě a za dodržení podmínek stanovených v čl. 7 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38 rozvíjen nebo upevněn v tomto členském státě rodinný život, užitečný účinek práv, která pro dotyčného občana Unie vyplývají z čl. 21 odst. 1 SFEU, vyžaduje, aby rodinný život, který tento občan vedl v hostitelském členském státě, mohl po jeho návratu do členského státu, jehož je státním příslušníkem, pokračovat prostřednictvím přiznání odvozeného práva pobytu dotyčnému rodinnému příslušníkovi, který je státním příslušníkem třetího státu. V případě neexistence takovéhoto odvozeného práva pobytu by totiž občan Unie byl odrazen od opuštění členského státu, jehož je státním příslušníkem, za účelem využití svého práva pobytu v jiném členském státě podle čl. 21 odst. 1 SFEU, z důvodu, že nemá jistotu, zda bude moci v členském státě původu pokračovat v rodinném životě se svými blízkými příbuznými, který byl takto rozvinut nebo upevněn v hostitelském členském státě“(9).
27. V projednávané věci se jeví jako nesporné, že R. A. Coman a R. C. Hamilton opravdu upevnili rodinný život při skutečném pobytu R. A. Comana, občana Unie, v Belgii. Poté, co společně bydleli čtyři roky v New Yorku a při té příležitosti započali rodinný život(10), byl jejich vztah nepopiratelně upevněn manželstvím, uzavřeným v Bruselu dne 5. listopadu 2010.
28. Skutečnost, že R. C. Hamilton nežil nepřetržitě v tomto městě s R. A. Comanem, nemůže podle mého názoru zbavit tento vztah povahy skutečného vztahu. V globalizovaném světě není výjimkou, že pár, z něhož jeden člen pracuje v zahraničí, nesdílí společnou domácnost po delší či kratší období z důvodu vzdálenosti oddělující obě země, dostupnosti dopravních prostředků, zaměstnání druhého z manželů anebo z důvodu školní docházky dětí. Taková neexistence společného bydlení nemůže mít sama o sobě vliv na existenci prokazatelného stabilního vztahu, jak tomu je v projednávaném případě, a tedy na existenci rodinného života(11).
29. Otázky předkládajícího soudu jsou proto relevantní, jelikož výklad ustanovení, na které žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odkazuje, může být užitečný pro rozsudek ve věci, o níž má Curtea Constituţională (Ústavní soud) rozhodnout.
B. K první předběžné otázce
30. V rámci první otázky se předkládající soud táže, zda se pojem „manžel nebo manželka“ uvedený v čl. 2 bodě 2 písm. a) směrnice 2004/38 ve spojení s články 7, 9, 21 a 45 Listiny použije na státního příslušníka třetího státu, který má stejné pohlaví jako občan Unie, s nímž právoplatně uzavřel manželství podle práva jiného členského státu, než je hostitelský stát.
31. Zúčastněné strany, které předložily vyjádření, navrhují dvě zcela odlišné odpovědi. Podle žalobců v původním řízení, nizozemské vlády a Komise je třeba čl. 2 bod 2 písm. a) směrnice 2004/38 vykládat autonomně a jednotně. Podle takového výkladu by se pojem „manžel nebo manželka“ vztahoval na státního příslušníka třetího státu, který má stejné pohlaví jako občan Unie, se kterým právoplatně uzavřel manželství podle práva jiného členského státu. Rumunská, lotyšská, maďarská a polská vláda se naproti tomu domnívají, že tento pojem není pojmem unijního práva, ale musí být definován z hlediska práva hostitelského členského státu.
32. S posledně uvedeným tvrzením nelze podle mého názoru souhlasit. Naopak se domnívám, že je namístě autonomní výklad a že podle tohoto výkladu je nutno chápat pojem „manžel nebo manželka“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. a) směrnice 2004/38 nezávisle na pohlaví osoby, která uzavřela manželství s občanem Unie.
1. Autonomní výklad pojmu „manžel nebo manželka“
33. Zatímco čl. 2 bod 2 písm. b) směrnice 2004/38 týkající se registrovaného partnerství odkazuje na „podmínky stanovené souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu“, čl. 2 bod 2 písm. a) této směrnice na právo členských států za účelem vymezení postavení „manžela nebo manželky“ neodkazuje.
34. Podle ustálené judikatury Soudního dvora přitom z požadavků jednotného použití unijního práva a z požadavků zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii(12). Tento výklad je třeba hledat nejen s přihlédnutím ke znění tohoto ustanovení, ale i s přihlédnutím k jeho kontextu a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou(13).
35. Tento způsob výkladu byl výslovně použit v rámci směrnice 2004/38; nevidím důvod, proč se od něho odchýlit pro účely výkladu pojmu „manžel nebo manželka“(14).
36. Zajisté není sporu o tom, že právní předpisy týkající se rodinného stavu jsou v pravomoci členských států, do které unijní právo nezasahuje(15). V tomto ohledu je ovšem namístě učinit dvě poznámky.
37. Zaprvé podle konstantní a průřezové judikatury musí členské státy vykonávat své pravomoci v souladu s unijním právem(16). Tomuto pravidlu podléhají i záležitosti týkající se rodinného stavu osob, neboť Soudní dvůr výslovně rozhodl, že při uplatňování těchto pravomocí je třeba dodržovat ustanovení o zásadě zákazu diskriminace(17).
38. Zadruhé jádrem sporu ve věci v původním řízení není právní otázka legalizace manželství mezi osobami stejného pohlaví, nýbrž otázka volného pohybu občana Unie. I když se přitom členské státy mohou podle svého uvážení rozhodnout, zda ve vnitrostátním právním řádu upraví či nikoli manželství pro osoby stejného pohlaví(18), Soudní dvůr rozhodl, že situace, která je upravena právními předpisy spadajícími a priori do pravomoci členských států, může mít „vnitřní vztah ke svobodě pohybu občana Unie, což brání tomu, aby bylo […] státním příslušníkům [třetích zemí] odmítnuto právo vstupu a pobytu v členském státě, kde tento občan pobývá, [a to s tím], aby nedošlo k narušení této svobody“(19).
39. Na tomto přístupu nemůže nic změnit skutečnost, že v ústavách některých států(20) je zakotveno manželství pojímané výlučně jako svazek muže a ženy.
40. I kdyby totiž bylo třeba mít za to, že se pojetí manželství dotýká národní identity některých členských států – což výslovně netvrdil žádný z členských států, které předložily písemná vyjádření, nýbrž pouze lotyšská vláda na jednání konaném dne 21. listopadu 2017 – nelze povinnost ctít tuto identitu, která je uvedena v čl. 4 odst. 2 SEU, vykládat odděleně o povinnosti loajální spolupráce zakotvené v odstavci 3 téhož ustanovení. V souladu s touto povinností jsou členské státy povinny zajistit plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie.
41. V projednávané věci přitom otázky předkládajícího soudu spadají výlučně do působnosti směrnice 2004/38. Jde tedy pouze o to upřesnit rozsah povinnosti, která vyplývá z unijního aktu. Výklad pojmu „manžel nebo manželka“, omezený na oblast působnosti směrnice 2004/38 týkající se práva občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, tudíž nezpochybní stávající volnost členských států v oblasti legalizace manželství mezi osobami stejného pohlaví(21).
42. Kromě toho, jak vysvětlím v rámci analýzy kontextu a cílů směrnice 2004/38, základní práva spojená s pojmem „manžel nebo manželka“ rovněž brání výkladu, který by mohl znemožnit nebo ztížit to, aby homosexuální občan(ka) byl(a) doprovázen(a) osobou, se kterou uzavřel(a) manželství.
2. K pojmu „manžel nebo manželka“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. a) směrnice 2004/38
43. Je tudíž třeba určit výklad pojmu „manžel nebo manželka“ použitého v čl. 2 bodě 2 písm. a) směrnice 2004/38, a to s ohledem na znění tohoto ustanovení, jeho kontext a cíl sledovaný směrnicí 2004/38.
a) Ke znění a struktuře čl. 2 bodu 2 písm. a) směrnice 2004/38
44. Směrnice 2004/38 pojem „manžel nebo manželka“, který opakovaně používá, a to zejména v čl. 2 bodě 2 písm. a), nedefinuje.
45. Na základě struktury čl. 2 bodu 2 směrnice 2004/38 ve spojení s čl. 3 odst. 2 písm. b) této směrnice lze nicméně mít za to, že pojem „manžel nebo manželka“ odkazuje na pojem „manželství“.
46. Vedle potomků v přímé linii a předků v přímé linii, kteří jsou uvedeni v čl. 2 bodě 2 písm. c) a d) směrnice 2004/38, jsou totiž „rodinnými příslušníky“ ve smyslu směrnice 2004/38 manžel nebo manželka a partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství. Článek 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38 doplňuje osoby oprávněné podle směrnice o „partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah“.
47. Tyto tři případy se nutně týkají rozdílných situací, jinak by postrádaly relevanci, a to situací, které jsou z právního hlediska odstupňovány od nejzávaznější k nejvolnější. Vzhledem k tomu, že prostý vztah bez jakékoliv právní vazby je upraven v článku 3 směrnice 2004/38 a existence registrovaného partnerství uvedena v čl. 2 bodě 2 písm. b), je zřejmé, že pojem „manžel nebo manželka“ se týká třetího a posledního právně možného případu, tedy vztahu založeného uzavřením manželství(22).
48. Soudní dvůr ostatně již implicitně, avšak jednoznačně pojem „manžel nebo manželka“ použitý v čl. 2 bodě 2 písm. a) směrnice 2004/38 spojil s manželstvím. V rozsudku ze dne 25. července 2008, Metock a další (C‑127/08, EU:C:2008:449), Soudní dvůr totiž rozhodl, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že „na státního příslušníka třetí země, který je manželem nebo manželkouobčana Unie pobývajícího v členském státě, jehož není státním příslušníkem, jenž tohoto občana Unie doprovází nebo následuje, se vztahují ustanovení uvedené směrnice bez ohledu na místo a datum uzavření jejich manželství, jakož i způsob, jakým tento státní příslušník třetí země vstoupil na území hostitelského členského státu“(23).
49. Je-li tedy zřejmé, že pojem „manžel nebo manželka“ použitý v čl. 2 bodě 2 písm. a) směrnice 2004/38 odkazuje na manželství, jedná se o pojem neutrální z hlediska jeho typu a nezávislý na místě, kde bylo manželství uzavřeno.
50. To, že není podstatné místo uzavření manželství, je a contrario potvrzeno skutečností, že v případě registrovaného partnerství se unijní normotvůrce rozhodl výslovně odkázat na právo hostitelského členského státu. Tento rozdíl lze snadno vysvětlit tím, že se právní instituce manželství vyznačuje určitou – přinejmenším presumovanou – univerzalitou v právech a povinnostech, které manželům přiznává, zatímco právní předpisy týkající se „partnerství“ se liší jak co do osobní a věcné působnosti, tak v právních důsledcích(24). Unijní normotvůrce ostatně vyhradil použití čl. 2 bodu 2 písm. b) směrnice 2004/38 registrovaným partnerstvím, se kterým je „zacház[eno] […] jako s manželstvím“(25).
51. Záměrnou neutralitu zvoleného slova potvrzují i přípravné práce na směrnici 2004/38. Zatímco Komise použila pojem „manžel nebo manželka“ bez dalšího upřesnění již ve svém původním návrhu(26), Parlament usiloval o to, aby skutečnost, že nezáleží na pohlaví osoby, byla vyjádřena doplněním výrazu „bez ohledu na pohlaví osoby, a to v souladu s vnitrostátními právními předpisy v této oblasti“(27). Rada Evropské unie nicméně zaujala váhavý přístup k použití definice pojmu „manžel nebo manželka“, která by výslovně zahrnovala manžele téhož pohlaví, jelikož v té době měly právní předpisy umožňující manželství mezi osobami stejného pohlaví pouze dva členské státy a i Soudní dvůr již dříve konstatoval, že se definice manželství, v té době obecně přijímaná členskými státy, vztahuje na svazek dvou osob opačného pohlaví(28). Komise se na základě obav Rady rozhodla „[svůj návrh] omezit, s výhradou budoucího vývoje, na pojem manžela nebo manželky, kterým se v zásadě rozumí manžel nebo manželka rozdílného pohlaví“(29).
52. Mám tudíž za to, že na základě těchto přípravných prací nelze ani jednu z tezí upřednostnit. Je zřejmé, že si byl unijní normotvůrce velmi dobře vědom kontroverze, k níž může docházet při výkladu pojmu „manžel nebo manželka“, který není blíže definován. Nechtěl přitom tento pojem upřesnit – ať již jeho omezením na heterosexuální manželství, nebo naopak jeho vztažením i na manželství osob stejného pohlaví –, přičemž Komise výslovně zdůraznila možný další vývoj této otázky. Tato výhrada Komise je zásadní. Vylučuje, aby byl pojem „manžel nebo manželka“ s konečnou platností ustálen a odolával společenskému vývoji(30).
53. Z tohoto prvního posouzení tedy vyplývá, že formulace čl. 2 bodu 2 písm. a) směrnice 2004/38 je neutrální. Tato volba unijního normotvůrce umožňuje vyložit pojem „manžel nebo manželka“ nezávisle na místě uzavření manželství i na otázce pohlaví dotčených osob. Kontext a cíl směrnice 2004/38 tento výklad potvrzují.
b) Ke kontextu čl. 2 bodu 2 písm. a) směrnice 2004/38
54. V době přijetí směrnice 2004/38 měly právní úpravu umožňující manželství mezi osobami stejného pohlaví pouze dva členské státy – Belgické království a Nizozemské království. Jak jsem již výše uvedl, hrála tato okolnost roli v rozhodnutí Rady nevyhovět návrhu Parlamentu, který prosazoval explicitnější formulaci čl. 2 bodu 2 písm. a) směrnice 2004/38.
55. Domnívám se nicméně, že je třeba zohlednit vývoj, který Komise předjímala v dané době ve svém pozměněném návrhu. Pojem „manžel nebo manželka“ má kromě toho rovněž úzkou vazbu na několik základních práv a kontextuální výklad nemůže tuto skutečnost pominout.
1) K evolutivnímu výkladu pojmu „manžel nebo manželka“
56. Jak již mělo příležitost zdůraznit několik generálních advokátů, unijní právo je třeba vykládat „v kontextu aktuálních okolností“(31), tedy s ohledem na „současnou realitu“(32) Unie. Právo nemůže být „odděleno od společenské reality a nemůže být vyjmuto z nutnosti přizpůsobovat se této realitě co nejrychleji. Jinak by hrozilo, že bychom prosazovali zastaralé názory a přijmuli tak statickou úlohu“(33). Tak je tomu bezesporu zejména v případě oblastí, které se dotýkají společenských vztahů. Jak objasnil generální advokát L. A. Geelhoed, „[p]okud by Soudní dvůr tento vývoj nezohlednil, hrozilo by, že by dotyčná právní pravidla ztratila částečně na účinnosti“(34). Jak uvedl sám Soudní dvůr, ustanovení unijního práva je třeba vykládat ve světle stavu jeho vývoje v době, kdy má být dotčené ustanovení uplatněno(35).
57. Z toho důvodu mám za to, že řešení, které Soudní dvůr zvolil v rozsudku ze dne 31. května 2001, D a Švédsko v. Rada (C‑122/99 P a C‑125/99 P, EU:C:2001:304), a podle kterého „pojem ‚manželství‘ v souladu s definicí všeobecně přijímanou členskými státy označuje svazek dvou osob rozdílného pohlaví“(36), je dnes překonané.
58. Zatímco totiž ke konci roku 2004 umožňovaly manželství mezi osobami stejného pohlaví toliko dva členské státy, změnilo od té doby v tomto duchu své právní předpisy dalších jedenáct členských států a nejpozději od 1. ledna 2019 bude manželství osob stejného pohlaví možní i v Rakousku(37). Toto právní uznání homosexuálního manželství pouze odráží obecný vývoj společnosti ve vztahu k této otázce. Statistické průzkumy to potvrzují(38) a jasně to dokládá i umožnění manželství mezi osobami stejného pohlaví na základě referenda v Irsku(39). Ačkoliv je dosud tato otázka, a to i v rámci Unie(40), vnímána rozdílně, vývoj se ubírá společným směrem. Tento typ manželství je totiž v současné době upraven na všech světadílech(41). Nejedná se tedy o jev spojený s určitou kulturou či specifickou historickou zkušeností, ale naopak odpovídající všeobecnému uznání plurality rodin(42).
2) K základním právům souvisejícím s pojmem „manžel nebo manželka“
59. Pojem „manžel nebo manželka“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. a) směrnice 2004/38 nutně souvisí s rodinným životem, a tedy s ochranou, kterou mu přiznává článek 7 Listiny. V kontextuálním výkladu je proto třeba zohlednit působnost tohoto článku(43). V této souvislosti nelze pominout judikaturu ESLP.
60. Podle čl. 52 odst. 3 Listiny jsou totiž smysl a rozsah práv odpovídajících právům zaručeným EÚLP stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Podle vysvětlení k Listině, k nimž musí „soudy Unie […] náležitě přihlíže[et]“(44), přitom práva zaručená článkem 7 Listiny odpovídají právům zaručeným článkem 8 EÚLP. Mají tudíž stejný smysl a rozsah jako práva zaručená článkem 8 EÚLP(45).
61. Vývoj judikatury ESLP týkající se článku 8 EÚLP je přitom příznačný.
62. Třebaže ESLP konstantně potvrzuje volnost států v rozhodování, zda umožní manželství mezi osobami stejného pohlaví(46), počátkem roku 2010 konstatoval, že je „nepřirozené setrvávat na názoru, že homosexuální pár nemůže na rozdíl od heterosexuálního páru vést ‚rodinný život‘ ve smyslu článku 8 [EÚLP]“(47). Od té doby byl tento výklad opakovaně potvrzen(48). ESLP také potvrdil, že článek 8 EÚLP ukládá státům povinnost umožnit homosexuálním párům domoci se právního uznání a právní ochrany jejich svazku(49).
63. Vliv uvedeného vývoje v pojímání rodinného života na právo pobytu státních příslušníků třetích zemí je zřejmý. Jakkoliv článek 8 EÚLP neobsahuje obecnou povinnost umožnit, aby se na území smluvního státu usadili manželé, kteří nejsou občany tohoto státu, nebo povolit sloučení rodiny na území tohoto státu, rozhodnutí přijatá členskými státy v oblasti přistěhovalectví mohou v určitých případech představovat zásah do výkonu práva na respektování soukromého a rodinného života chráněného článkem 8 EÚLP(50). Tak je tomu zejména v případě, že dotyční mají v hostitelském státě dostatečně silné osobní nebo rodinné vazby, které by mohly být předmětným opatřením závažným způsobem narušeny(51).
64. Podle ESLP přitom sice „může být ochrana tradiční rodiny za určitých okolností legitimním cílem […], avšak [ESLP] má za to, že v předmětné oblasti, tedy oblasti udělení povolení pobytu z rodinných důvodů homosexuálnímu partnerovi, který je cizincem, nemůže být ‚zvláště pádným a přesvědčivým‘ důvodem, který by za okolností projednávané věci mohl odůvodnit diskriminaci na základě sexuální orientace“(52).
65. ESLP se dokonce podle všeho přiklání k názoru, že rozdílné zacházení, které je výlučně – nebo zásadním způsobem –založeno na úvahách týkajících se sexuální orientace stěžovatele, je z hlediska EÚLP zkrátka nepřijatelné(53). Za jiných okolností vyjádřil podobný názor generální advokát N. Jääskinen. Považoval za „evidentní, že cíl spočívající v ochraně manželství či rodiny nemůže odůvodnit diskriminaci na základě sexuální orientace[, neboť j]e obtížné si představit, jaký příčinný vztah může spojovat tento druh diskriminace jakožto prostředek a ochranu manželství jakožto pozitivní účinek, který z ní může vyplývat“(54).
66. Domnívám se proto, že uvedený vývoj práva na respektování rodinného života vede k takovému výkladu pojmu „manžel nebo manželka“, který je nutně nezávislý na pohlaví dotčených osob, je-li tento výklad omezen na oblast působnosti směrnice 2004/38.
67. Takový výklad totiž zajišťuje optimálním způsobem respektování rodinného života zaručeného článkem 7 Listiny a současně ponechává členským státům volnost v rozhodování, zda umožní manželství mezi osobami stejného pohlaví. Opačný výklad by naproti tomu zakládal rozdílné zacházení mezi sezdanými páry podle toho, zda jde o páry homosexuální, nebo páry rozdílného pohlaví, jelikož žádný z členských států nezakazuje heterosexuální manželství. Takové rozdílné zacházení založené na sexuální orientaci by bylo nepřijatelné z hlediska směrnice 2004/38, jakož i z hlediska Listiny, jak je třeba ji vykládat ve světle EÚLP.
c) K cíli sledovanému směrnicí 2004/38
68. I cíl sledovaný směrnicí 2004/38 potvrzuje výklad pojmu „manžel nebo manželka“ nezávisle na sexuální orientaci.
69. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že účelem směrnice 2004/38 je usnadnit výkon základního a osobního práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které čl. 21 odst. 1 SFEU přiznává přímo občanům Unie, a posílit uvedené právo(55).
70. Tento cíl je připomenut již v bodě 1 odůvodnění směrnice 2004/38. V bodě 2 odůvodnění se doplňuje, že volný pohyb osob představuje jednu ze základních svobod vnitřního trhu, kterážto je ostatně zakotvena v článku 45 Listiny.
71. V bodě 5 odůvodnění směrnice 2004/38 se dále zdůrazňuje skutečnost, že má-li být právo všech občanů Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států vykonáváno v objektivně existujících podmínkách svobody a důstojnosti, je třeba je zaručit také jejich rodinným příslušníkům bez ohledu na jejich státní příslušnost(56). Jak již Soudní dvůr opakovaně konstatoval, výkon svobod, které občanům Unie zaručuje Smlouva, by byl vážně narušen, jestliže by nebyli oprávněni v hostitelském členském státě vést normální rodinný život(57).
72. Jak jsem připomněl při posuzování použitelnosti směrnice 2004/38 na projednávanou věc, občané Unie by mohli být odrazeni od toho, aby opustili členský stát, jehož jsou státními příslušníky, a usadili se na území jiného členského státu, kdyby neměli jistotu, že po návratu do státu svého původu budou moci pokračovat v započatém rodinném životě, který případně mohl být vytvořen sňatkem nebo sloučením rodiny v hostitelském členském státě(58).
73. S ohledem na tyto cíle zastává Soudní dvůr konstantní názor, že ustanovení směrnice 2004/38 nelze vykládat restriktivně a každopádně nesmějí být zbavena užitečného účinku(59). Soudní dvůr dokonce uznal, že se tu jedná o zásadu, podle které „předpisy, které stejně jako směrnice 2004/38 zakotvují volný pohyb občanů Unie, jenž představuje jeden ze základů Unie, musí být vykládány široce“(60).
74. Z toho důvodu je třeba mezi výkladem pojmu „manžel nebo manželka“, který omezuje oblast působnosti směrnice 2004/38, a výkladem, který v souladu se zněním vykládaného ustanovení a jeho kontextem usnadňuje volný pohyb většího počtu občanů, zvolit druhý z nich.
75. Taková volba výkladu je odůvodněná tím spíše, že odpovídá dalšímu cíli směrnice 2004/38, který je vyjádřen v bodě 31 odůvodnění této směrnice a požaduje, aby členské státy směrnici 2004/38 prováděly „bez diskriminace osob požívajících práv podle této směrnice z důvodu […] sexuální orientace“. Definice pojmu „manžel nebo manželka“, která by byla omezena na heterosexuální manželství, by nutně vedla k případům diskriminace z důvodu sexuální orientace(61).
76. Konečně výklad pojmu „manžel nebo manželka“ nezávisle na pohlaví dotčených osob je také způsobilý zajistit vysokou úroveň právní jistoty a transparentnosti, jelikož občan Unie, který právoplatně uzavřel manželství, ví, že jeho choť bude bez ohledu na pohlaví považován(a) za „manžela nebo manželku“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. a) směrnice 2004/38 ve všech ostatních 27 členských státech Unie(62).
3. Dílčí závěr
77. Doslovný, kontextuální a teleologický výklad pojmu „manžel nebo manželka“ použitého v čl. 2 bodu 2 písm. a) směrnice 2004/38 vedou k tomu, aby byl definován autonomně a nezávisle na sexuální orientaci(63).
78. Jednotné použití unijního práva a zásada rovnosti předně vyžadují, aby znění ustanovení unijního práva, které není definováno a které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, bylo vykládáno v celé Unii autonomním a jednotným způsobem.
79. Kromě toho, ačkoliv je třeba s ohledem na strukturu čl. 2 bodu 2 směrnice 2004/38 ve spojení s čl. 3 odst. 2 písm. b) této směrnice vztáhnout pojem „manžel nebo manželka“ k manželství, normotvůrce v souvislosti s ostatními aspekty záměrně použil neutrální pojem, který dále neupřesnil.
80. Konečně jak vývoj evropské společnosti, jehož odrazem jsou právní předpisy umožňující manželství mezi osobami stejného pohlaví a současná definice rodinného života ve smyslu článku 7 Listiny, tak cíl směrnice 2004/38, a sice usnadňovat volný pohyb občanů Unie a přitom respektovat jejich sexuální orientaci, vedou k závěru, podle něhož by pojem „manžel nebo manželka“ měl být vykládán nezávisle na sexuální orientaci(64).
C. Ke druhé předběžné otázce
81. V rámci druhé předběžné otázky se předkládající soud táže, zda čl. 3 odst. 1 a čl. 7 odst. 2 směrnice 2004/38, ve spojení s články 7, 9, 21 a 45 Listiny, vyžadují, aby hostitelský členský stát přiznal právo pobytu na svém území po dobu delší než tři měsíce manželovi nebo manželce občana Unie stejného pohlaví.
82. Článek 7 odst. 2 směrnice 2004/38 je jasný: právo občana Unie pobývat na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce se vztahuje rovněž na jeho manžela nebo manželku, státního příslušníka třetího státu, doprovázejícího nebo následujícího občana Unie v hostitelském členském státě, za předpokladu, že občan Unie splňuje podmínky stanovené v čl. 7 odst. 1 písm. a), b) nebo c) směrnice 2004/38.
83. Jedná se tedy o právo automatické. Článek 3 odst. 2 směrnice 2004/38 to potvrzuje.
84. Jak totiž Soudní dvůr rozhodl, „ze znění čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 i jejího obecného systému vyplývá, že unijní normotvůrce zavedl rozlišování mezi rodinnými příslušníky občana Unie definovanými v čl. 2 bodě 2 směrnice 2004/38, kteří za podmínek uvedených v této směrnici požívají práva na vstup a pobyt v hostitelském členském státě uvedeného občana, a ostatními rodinnými příslušníky uvedenými v čl. 3 odst. 2 prvním pododstavci písm. a) této směrnice, jejichž vstup a pobyt musí tento členský stát pouze usnadňovat“(65).
85. Jak jsem však již uvedl, R. C. Hamilton se nemohl v rámci sporu v původním řízení směrnice ve svůj prospěch dovolávat, jelikož ustanovení směrnice 2004/38 neumožňují založit odvozené právo pobytu pro státní příslušníky třetích států, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, v členském státě, jehož je tento občan státním příslušníkem(66).
86. R. C. Hamilton by nicméně měl mít možnost využít odvozeného právo pobytu na základě čl. 21 odst. 1 SFEU a směrnice 2004/38 by se na něho měla použít obdobně(67).
87. Za těchto okolností by v souladu s judikaturou Soudního dvora neměly být podmínky přiznání odvozeného práva pobytu, které se uplatní v členském státě původu jeho manžela, v zásadě přísnější než podmínky stanovené touto směrnicí pro situaci, kdy by jeho manžel využil práva volného pohybu tím, že by se usadil v jiném členském státě, než jehož je státním příslušníkem(68).
88. Konkrétně, použije-li se směrnice 2004/38 obdobně, podmínky přiznání práva pobytu po dobu delší než tři měsíce státnímu příslušníkovi třetího státu, který je manželem nebo manželkou občana Evropské unie stejného pohlaví, by neměly být v zásadě přísnější než podmínky stanovené v čl. 7 odst. 2 téže směrnice.
D. K třetí a čtvrté předběžné otázce
89. Třetí a čtvrtá otázka předkládajícího soudu vyvstávají pouze v případě, že by měl být pojem „manžel nebo manželka“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. a) směrnice 2004/38 vykládán tak, že se vztahuje toliko na heterosexuální páry spojené manželským svazkem.
90. Vzhledem k tomu, že je tento závěr podle mého názoru v rozporu se zněním a kontextem předmětného ustanovení, jakož i s cíli sledovanými směrnicí 2004/38, nemělo by být nutné na tyto otázky odpovídat. Pro úplnost nicméně tyto otázky krátce posoudím. Lze je mimoto posoudit společně.
91. Podstatou třetí a čtvrté otázky předkládajícího soudu totiž je, zda lze státního příslušníka třetího státu, který má stejné pohlaví jako občan Unie, se kterým uzavřel manželství podle práva jiného členského státu, než je hostitelský členský stát, není-li považován za „manžela nebo manželku“ ve smyslu směrnice 2004/38, kvalifikovat jako „ostatního rodinného příslušníka“ nebo „partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. a) nebo b) uvedené směrnice, a jaké důsledky taková případná kvalifikace má.
92. Jak jsem již objasnil výše, je v současné době nepřirozené mít za to, že homosexuální pár nemůže vést rodinný život ve smyslu článku 7 Listiny(69).
93. Je tudíž zřejmé, že státní příslušník třetího státu, který má stejné pohlaví jako občan Unie, se kterým uzavřel manželství podle práva jiného členského státu, může spadat do působnosti čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 jakožto „ostatní rodinný příslušník“ nebo „partner, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah“.
94. Nicméně z rozsudku ze dne 5. září 2012, Rahman a další (C‑83/11, EU:C:2012:519) vyplývá, že čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 neukládá členským státům povinnost přiznat právo na vstup a pobyt osobám spadajícím do oblasti působnosti tohoto ustanovení. Stanoví jim toliko povinnost, aby žádosti podané osobami, na které se vztahuje působnost tohoto ustanovení, jistým způsobem zvýhodnily oproti žádostem o vstup a pobyt ostatních občanů třetích států(70).
95. Soudní dvůr upřesnil, že členské státy musí za účelem splnění této povinnosti „v souladu s čl. 3 odst. 2 druhým pododstavcem směrnice 2004/38 stanovit, že osoby uvedené v odstavci 2 prvním pododstavci tohoto článku budou moci dosáhnout rozhodnutí o své žádosti, jež bude vydáno na základě pečlivého posouzení osobních poměrů těchto osob a v případě zamítavého rozhodnutí bude odůvodněno“(71).
96. Soudní dvůr byl dále nucen konstatovat, že členské státy mají „širokou posuzovací pravomoc ohledně volby faktorů, které musí být zohledněny[, přičemž] musí hostitelský stát dbát na to, aby jeho vnitrostátní předpisy zahrnovaly kritéria, jež budou v souladu s obvyklým smyslem výrazu ‚usnadní‘ […] a jež nezbaví toto ustanovení jeho užitečného účinku“(72).
97. Domnívám se ovšem, že tento prostor pro uvážení je třeba v případě popsaném předkládajícím soudem omezit.
98. Nevyhovění žádosti o vstup a pobyt státního příslušníka třetího státu, který má stejné pohlaví jako občan Unie, se kterým uzavřel manželství podle práva jiného členského státu, by totiž nemohlo být výlučněnebo zásadním způsobem založeno na sexuální orientaci, aniž by došlo k porušení článků 7 a 21 Listiny(73). V tomto ohledu je třeba podotknout, že „[t]řebaže může být ochrana tradiční rodiny za určitých okolností legitimním cílem z hlediska článku 14 [EÚLP, který zakazuje diskriminaci], [Evropský soud pro lidská práva] má v tomto ohledu za to, že v předmětné oblasti, tedyoblastiudělení povolení pobytu z rodinných důvodů homosexuálnímu partnerovi, který je cizincem, nemůže být ‚zvláště pádným a přesvědčivým‘ důvodem, který by za okolností projednávané věci mohl odůvodnit diskriminaci na základě sexuální orientace“(74).
99. Povinnost usnadnit vstup a pobyt státního příslušníka třetího státu, který má stejné pohlaví jako občan Unie, se kterým uzavřel manželství, je navíc o to striktnější a prostor pro uvážení o to omezenější, pokud daný členský stát neumožňuje manželství mezi osobami stejného pohlaví ani neposkytuje homosexuálním párům možnost uzavřít registrované partnerství. Z článku 8 EÚLP, potažmo z článku 7 Listiny, totiž vyplývá pozitivní povinnost těmto osobám umožnit, stejně jako osobám heterosexuálním, právní uznání a právní ochranu jejich svazku(75). Udělení povolení k pobytu manželovi nebo manželce občana Unie je přitom minimálním uznáním a zárukou, kterou jim lze poskytnout.
VI. Závěry
100. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Curtea Constituţională (Ústavní soud, Rumunsko) odpověděl následovně:
„1) Článek 2 bod 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS je třeba vykládat v tom smyslu, že se pojem ‚manžel nebo manželka‘ použije na státního příslušníka třetího státu, který má stejné pohlaví jako občan Evropské unie, se kterým uzavřel manželství.
2) Článek 3 odst. 1 a čl. 7 odst. 2 směrnice 2004/38 musí být vykládány v tom smyslu, že manžel nebo manželka občana Unie stejného pohlaví, doprovázející uvedeného občana na území jiného členského státu, má v tomto státě právo pobytu po dobu delší než tři měsíce za předpokladu, že uvedený občan Unie splňuje podmínky stanovené v čl. 7 odst. 1 písm. a), b) nebo c) této směrnice.
Článek 21 odst. 1 SFEU je třeba vykládat v tom smyslu, že v případě, že občan Unie rozvinul nebo upevnil rodinný život se státním příslušníkem třetího státu při skutečném pobytu v jiném členském státě, než jehož je státním příslušníkem, použijí se ustanovení směrnice 2004/38 obdobně, pokud se uvedený občan Unie vrací s tímto rodinným příslušníkem do členského státu svého původu. V takovém případě by podmínky přiznání práva pobytu po dobu delší než tři měsíce státnímu příslušníkovi třetího státu, který je manželem nebo manželkou občana Unie stejného pohlaví, neměly být v zásadě přísnější než podmínky stanovené v čl. 7 odst. 2 směrnice 2004/38.
3) Článek 3 odst. 2 směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že jej lze použít na situaci státního příslušníka třetího státu, který má stejné pohlaví jako občan Unie, se kterým uzavřel manželství podle práva jiného členského státu, a to ať už jako na ‚ostatního rodinného příslušníka‘ nebo ‚partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah‘.
4) Článek 3 odst. 2 směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že:
– neukládá členským státům povinnost přiznat právo pobytu po dobu delší než tři měsíce na jejich území státnímu příslušníkovi třetího státu, který právoplatně uzavřel manželství s občanem Unie stejného pohlaví;
– členské státy nicméně musí dbát na to, aby jejich právní předpisy zahrnovaly kritéria, která uvedenému státnímu příslušníkovi umožní dosáhnout rozhodnutí o jeho žádosti o vstup a pobyt, jež bude vydáno na základě pečlivého posouzení jeho osobních poměrů a v případě zamítavého rozhodnutí bude odůvodněno;
– členské státy sice mají při volbě těchto kritérií široký prostor pro uvážení, avšak tato kritéria musí být v souladu s obvyklým smyslem výrazu ‚usnadní‘ […] a nesmí zbavit toto ustanovení jeho užitečného účinku, a
– zamítnutí žádosti o vstup a pobyt nemůže být každopádně založeno na sexuální orientaci dotyčné osoby.“