Věc C‑101/12
Herbert Schaible
v.
Land Baden-Württemberg
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
podaná Verwaltungsgericht Stuttgart)
„Řízení o předběžné otázce – Zemědělství – Nařízení (ES) č. 21/2004 – Systém identifikace a evidence ovcí a koz – Povinnost individuální elektronické identifikace – Povinnost vést evidenci hospodářství – Platnost – Listina základních práv Evropské unie – Svoboda podnikání – Přiměřenost – Rovné zacházení“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 17. října 2013
1. Zemědělství – Sbližování právních předpisů v oblasti hygienických podmínek – Veterinární a zootechnické kontroly v obchodu s některými živými zvířaty a produkty živočišného původu uvnitř Společenství – Systém identifikace a evidence ovcí a koz – Povinnost individuální elektronické identifikace – Povinnost vést evidenci hospodářství – Porušení článku 16 Listiny základních práv Evropské unie – Neexistence
(Listina základních práv Evropské unie, článek 16; nařízení Rady č. 21/2004, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2, čl. 5 odst. 1, čl. 9 odst. 3 první pododstavec, a příloha, oddíl B bod 2)
2. Právní předpisy Evropské unie – Zásady – Přiměřenost – Dosah – Diskreční pravomoc unijního zákonodárce v oblasti společné zemědělské politiky – Soudní přezkum – Meze – Posouzení z hlediska skutečností, které existovaly v době přijetí aktu
(Články 40 SFEU až 43 SFEU)
3. Právní předpisy Evropské unie – Zásady – Rovné zacházení – Objektivně odůvodněné rozdílné zacházení – Kritéria pro posouzení – Uplatnění unijního právního aktu
(Listina základních práv Evropské unie, článek 20)
1. Zkoumání čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2, čl. 5 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 prvního pododstavce, jakož i bodu 2 přílohy B nařízení č. 21/2004 o stanovení systému identifikace a evidence ovcí a koz a o změně nařízení č. 1782/2003 a směrnic 92/102 a 64/432, jež ukládají chovatelům ovcí a koz povinnosti týkající se elektronické identifikace jednotlivých zvířat a vedení evidence hospodářství, neodhalilo žádnou skutečnost, která by mohla mít dopad na platnost tohoto nařízení z hlediska svobody podnikání, která je zakotvena v článku 16 Listiny základních práv Evropské unie.
Třebaže uvedená ustanovení mohou omezovat svobodu podnikání chovatelů ovcí a koz určených pro obchodní účely, nemá tato svoboda povahu absolutní výsady. Tato svoboda může být předmětem široké škály zásahů ze strany veřejné moci, jimiž lze ve veřejném zájmu stanovit hranice pro výkon hospodářské činnosti.
Ochrana zdraví, potírání nákaz a dobré životní podmínky zvířat, jež jsou vzájemně se překrývající cíle, představují, stejně tak jako dosažení zemědělského vnitřního trhu v dotyčném odvětví, legitimní cíle obecného zájmu sledované unijními právními předpisy. Povinnosti plynoucí ze systému zavedeného nařízením č. 21/2004 jsou přiměřené k dosažení cíle kontroly nákaz a nebyla zjištěna žádná okolnost, jež by mohla zpochybnit účinnost tohoto systému jako celku. Jelikož jsou tyto povinnosti nezbytné k dosažení cílů sledovaných uvedeným nařízením a unijní zákonodárce je mohl legitimně uložit a mít za to, že nevýhody plynoucí z těchto povinností nejsou nepřiměřené ve vztahu k cílům uvedeným v nařízení č. 21/2004, nedopustil se unijní zákonodárce nesprávného posouzení, když zkoumal výhody a nevýhody těchto povinností v poměru k předmětným zájmům, a tudíž ani neporušil svobodu podnikání chovatelů ovcí a koz.
(viz body 26, 28, 35, 42, 59, 75 a výrok)
2. Zásada proporcionality vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž je zřejmé, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a že způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům.
Soudní dvůr při posuzování přiměřenosti prostředků zavedených ustanoveními nařízení připouští, že unijní zákonodárce má při výkonu pravomocí, které mu jsou svěřeny, širokou posuzovací pravomoc v oblastech, ve kterých jeho činnost předpokládá volby politické, ekonomické a sociální povahy a v nichž má provést komplexní posouzení. Zejména v oblasti zemědělství má unijní zákonodárce takovouto širokou posuzovací pravomoc, jež odpovídá jeho politické odpovědnosti, kterou mu přiznávají články 40 SFEU až 43 SFEU. Přezkum ze strany Soudního dvora se proto omezuje na ověření toho, zda tento zákonodárce zjevně nepřekročil meze své posuzovací pravomoci.
I v případě existence takové posuzovací pravomoci je unijní zákonodárce povinen založit svou volbu na objektivních kritériích a v rámci posuzování omezení spojených s jednotlivými opatřeními, jež připadají v úvahu, musí přezkoumat, zda cíle sledované zvoleným opatřením mohou odůvodnit i značné negativní hospodářské důsledky pro určité hospodářské subjekty. Platnost unijního aktu však musí být posuzována podle faktických a právních skutečností existujících ke dni, kdy byl akt přijat, a nemůže záviset na zpětných posouzeních týkajících se stupně jeho účinnosti. Má-li zákonodárce Unie posuzovat budoucí účinky přijímané právní úpravy, ač tyto účinky nelze přesně předvídat, lze jeho úsudek kritizovat pouze tehdy, jeví-li se jako zjevně nesprávný z hlediska okolností, jimiž disponoval v okamžiku, kdy přijímal dotčenou právní úpravu.
(viz body 29, 47–50)
3. Rovnost před zákonem uvedená v článku 20 Listiny základních práv je obecnou zásadou unijního práva, která vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno. Rozdílné zacházení je odůvodněno, pokud je založeno na objektivním a přiměřeném kritériu, to znamená, pokud souvisí s právně přípustným cílem sledovaným dotčenými právními předpisy a pokud je tato rozdílnost přiměřená cíli sledovanému dotčeným zacházením.
Pokud se jedná o unijní právní akt, přísluší unijnímu zákonodárci prokázat existenci objektivních kritérií použitých k odůvodnění a předložit Soudnímu dvoru informace nezbytné k ověření existence uvedených kritérií.
(viz body 76–78)