STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PEDRA CRUZ VILLALÓNA
přednesené dne 19. února 2013(1)
Věc C‑426/11
Mark Alemo‑Herron
Sandra Tipping
Christopher Anderson
Stacey Aris
Audrey Beckford
Lee Bennett
Delroy Carby
Vishnu Chetty
Deborah Cimitan
Victoria Clifton
Claudette Cummings
David Curtis
Stephen Flin
Patience Ijelekhai
Rosemarie Lee
Roxanne Lee
Vivian Ling
Michelle Nicholas
Lansdail Nugent
Anne O’Connor
Shirley Page
Alan Peel
Mathew Pennington
Laura Steward
proti
Parkwood Leisure Ltd
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Supreme Court (Spojené království)]
„Převod podniků – Zachování práv zaměstnanců – Směrnice 2001/23 – Článek 3 odst. 3 – Kolektivní smlouva platná v okamžiku převodu pro převodce a zaměstnance – Dynamická ustanovení odkazující na stávající a budoucí kolektivní smlouvy – Dosah rozsudku Soudního dvora ve věci Werhof – Negativní rozměr základního práva sdružovat se – Svoboda podnikání – Články 12 a 16 Listiny základních práv Evropské unie“
1. Supreme Court Spojeného království pokládá tři otázky týkající se výkladu čl. 3 odst. 3 směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů(2). Předkládající soud se táže, zda směrnice 2001/23 zakazuje, umožňuje či ukládá členským státům, aby uznaly převedení takzvaných „dynamických ustanovení odkazujících na kolektivní smlouvy“. Tato ustanovení sjednaná před převodem podniku mezi zaměstnanci a převádějícím podnikatelem zavazují nabývajícího podnikatele k přijetí podmínek domluvených v budoucích kolektivních smlouvách, včetně situace, kdy se nabyvatel nemůže účastnit vyjednávání uvedené smlouvy.
2. Právní úprava Spojeného království tradičně poskytuje v rámci pracovního práva široký prostor působnosti smluvním stranám, čímž umožňuje, aby při převodu podniku došlo rovněž k převedení dynamických ustanovení odkazujících na kolektivní smlouvy. Nabývající podnikatel tak – zřejmě bez časového omezení – podléhá smlouvám, jejichž vyjednávání se neúčastnil, ale také smlouvám, jejichž vyjednávání se účastnit nemohl. Soudní dvůr vyloučil v rozsudku ve věci Werhof(3) vydaném ve zvláštním kontextu německého pracovního práva, že by směrnice 2001/23 ukládala členským státům povinnost v případě převodu podniku zajistit převedení dynamických ustanovení odkazujících na kolektivní smlouvy. Toto rozhodnutí mělo za následek protichůdná rozhodnutí soudů ve Spojeném království, neboť některé soudy měly za to, že rozsudek Soudního dvora brání převedení jakýchkoli dynamických ustanovení o odkazu, zatímco jiné soudy mají za to, že se uvedený rozsudek týká velmi konkrétního případu německého právního řádu, který omezuje působnost uvedených ustanovení. Supreme Court Spojeného království položil předběžnou otázku proto, aby Soudní dvůr vymezil působnost uvedeného čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/23 s ohledem na jeho výklad provedený ve věci Werhof.
I – Právní rámec
A – Unijní právní rámec
3. Směrnice 2001/23, která nahrazuje směrnici 77/187/EHS(4), v článku 3 v kapitole II týkající se zachování práv zaměstnanců stanoví následující:
„Článek 3
1. Práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru platných ke dni převodu, jsou v důsledku převodu převedeny [přecházejí v důsledku převodu] na nabyvatele.
Členské státy mohou stanovit, že převodce a nabyvatel ode dne převodu společně a nerozdílně odpovídají za závazky, které vznikly přede dnem převodu z pracovní smlouvy nebo z pracovního poměru existujících ke dni převodu.
2. Členské státy mohou přijmout vhodná opatření, aby zajistily, že převodce oznámí nabyvateli všechna práva a povinnosti, které na něj budou převedeny [které na něj přecházejí] v souladu s tímto článkem, pokud tato práva a povinnosti jsou nebo by měly být převodci známy v okamžiku převodu. Skutečnost, že nabyvatel opomene oznámit nabyvateli některé z těchto práv nebo povinností, nemá vliv na převod [na přechod] tohoto práva nebo této povinnosti ani na práva zaměstnanců vůči nabyvateli nebo převodci související s tímto právem nebo touto povinností.
3. Po převodu nabyvatel zachová pracovní podmínky sjednané v kolektivní smlouvě za stejných podmínek, jaké tato smlouva stanovila pro převodce, až do dne rozvázání kolektivní smlouvy nebo skončení její platnosti nebo do vstupu v platnost nebo nabytí účinnosti jiné kolektivní smlouvy.
Členské státy mohou omezit dobu pro zachování pracovních podmínek, avšak s výhradou, že tato doba nebude kratší než jeden rok.
4. a) Pokud členské státy nestanoví jinak, nevztahují se odstavce 1 a 3 na nároky zaměstnanců na starobní, invalidní nebo pozůstalostní důchody plynoucí ze systémů podnikového nebo mezipodnikového připojištění, existující mimo platné systémy sociálního zabezpečení v členských státech.
b) I v případě, že členské státy v souladu s písmenem a) nestanoví, že se odstavce 1 až 3 vztahují na tato práva, přijmou opatření nezbytná na ochranu zájmů zaměstnanců a osob, které v době převodu v závodě převodce již nebyly zaměstnány, pokud jde o jejich nabyté nebo nabývané nároky na starobní důchod včetně pozůstalostního důchodu plynoucí ze systému důchodového připojištění uvedeného v písmenu a).“
4. Článek 8 směrnice 2001/23 obsahuje ustanovení o minimální harmonizaci, které zní takto:
„Tato směrnice se nedotýká práva členských států uplatňovat nebo přijímat právní a správní předpisy, které jsou pro zaměstnance příznivější nebo které podporují či povolují uzavírání kolektivních smluv nebo dohod mezi sociálními partnery příznivějších pro zaměstnance.“
B – Vnitrostátní právní rámec
5. Právní úprava Spojeného království převzala směrnici 77/187/EHS, předchůdkyni směrnice 2001/23, prostřednictvím Transfer of Undertakings (Protection of Employment) Regulations 1981 (Pravidla pro převod podniků (ochranu zaměstnanosti) z roku 1981, dále jen „TUPE“). Článek 5 TUPE provádí obsah článku 3 směrnice 2001/23, konkrétně čl. 5 odst. 2 písm. a) stanoví následující:
„Veškerá práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají ze smlouvy, se na základě tohoto nařízení převádějí na nabyvatele.“
6. Do vydání rozsudku Soudního dvora ve věci Werhof prováděly britské pracovní soudy dynamický výklad směrnice 2001/23 a ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. a) TUPE. Smluvní ustanovení, která výslovně odkazovala na budoucí kolektivní smlouvy sjednané v rámci určitého subjektu kolektivního vyjednávání, tudíž byla ve smyslu směrnice a prováděcích předpisů po převodu podniku závazná pro nabyvatele(5). To potvrdil zástupce společnosti Parkwood i zástupce zaměstnanců v odpovědi na konkrétní otázku položenou v tomto smyslu během jednání, přičemž uznali, že se jedná o rozsáhlou smluvní praxi hlavně ve veřejném sektoru.
II – Skutkové okolnosti a řízení před britskými soudy
7. V roce 2002 bylo oddělení pro volnočasové aktivity London Borough of Lewisham (Rada obce Lewisham, samosprávné části města Londýn; dále jen „Rada“) převedeno jako podnik na společnost ze soukromého sektoru, CCL Limited, přičemž zaměstnanci Rady se stali zaměstnanci společnosti CCL Limited. V květnu 2004 společnost CCL Limited převedla podnik na další společnost ze soukromého sektoru, Parkwood Leisure Limited (dále jen „Parkwood“).
8. Když byl podnik součástí Rady, vztahovaly se na pracovní smlouvy mezi zaměstnanci a podnikem podmínky vyjednané v rámci National Joint Council for Local Government Services (spojená národní rada pro služby místní správy; dále jen „NJC“), což je subjekt kolektivního vyjednávání v místním veřejném sektoru. Podřízení smlouvám vyjednaným v NJC nevyplývá ze zákona, ale ze smluvního ustanovení obsaženého v příslušné pracovní smlouvě, které zní následovně:
„Během vašeho zaměstnání u Rady budou vaše pracovní podmínky a podmínky zaměstnání v souladu s kolektivními dohodami vyjednanými příležitostně ze strany [NJC] [...], doplněn[ými] dohodami uzavřenými místně prostřednictvím vyjednávacích výborů rady.“
9. V okamžiku převodu na společnost CCL platila kolektivní smlouva sjednaná NJC pro období od 1. dubna 2002 do 31. března 2004. V květnu 2004 došlo k převodu podniku na společnost Parkwood.
10. V červnu 2004 vydala NJC novou dohodu, jejíž vstup v platnost byl stanoven zpětně ke dni 1. dubna 2004, s účinností do 31. března 2007. K dohodě došlo po převodu podniku na společnost Parkwood. Společnost Parkwood proto dospěla k závěru, že nová dohoda pro ni není závazná, což oznámila zaměstnancům, kterým odmítla zvýšení mezd dohodnuté v rámci NJC pro období od dubna 2004 do dubna 2007.
11. Společnost Parkwood není členem NJC, ani jím být nemůže, jelikož je to soukromá společnost, která není součástí veřejné správy.
12. Protože se společnost Parkwood odmítla podřídit podmínkám dohodnutým v rámci NJC, podali zaměstnanci žalobu k Employment Tribunal, který ji v roce 2008 odmítl. Podle uvedeného soudu vyloučil rozsudek Soudního dvora vydaný ve věci Werhof možnost převést v rámci převodu podniku dynamická ustanovení odkazující na kolektivní smlouvy. Proti rozhodnutí v prvním stupni bylo podáno odvolání a nakonec jej v roce 2009 zrušil Employment Appeal Tribunal, který měl za to, že se doktrína Werhof nevztahuje na okolnosti existující v rámci britského právního řádu.
13. Společnost Parkwood uspěla s opravným prostředkem proti rozhodnutí Employment Appeal Tribunal podaným ke Court of Appeal, který v roce 2010 rozsudkem potvrdil výklad směrnice a dosahu rozsudku Werhof provedený Employment Tribunal.
14. Nakonec se zaměstnanci obrátili na Supreme court, který řízení přerušil a položil projednávanou předběžnou otázku.
III – Řízení před Soudním dvorem a předběžná otázka
15. Dne 12. srpna 2011 byla na základě čl. 267 odst. 3 SFEU doručena kanceláři Soudního dvora žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahující následující otázky:
„1) Platí v případě, kdy má – stejně jako v projednávané věci – zaměstnanec vůči převodci smluvní právo na to, aby se na něj vztahovaly podmínky, jež jsou příležitostně vyjednány a dohodnuty subjektem kolektivního vyjednávání jakožto třetí stranou, a povaha takového práva je vnitrostátním právem považována spíše za dynamickou než statickou ve vztahu mezi zaměstnancem a převádějícím zaměstnavatelem, že článek 3 směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů (Úř. věst. L 82, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 98) vykládaný s ohledem na rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 2006, Werhof (C‑499/04, Sb. rozh. s. I‑2397):
a) vyžaduje, aby takové právo bylo chráněné a vymahatelné vůči nabyvateli v případě relevantního převodu, na nějž se vztahuje zmíněná směrnice, nebo
b) opravňuje vnitrostátní soudy k tomu, aby měly za to, že je takové právo chráněné a vymahatelné vůči nabyvateli v případě relevantního převodu, na nějž se vztahuje zmíněná směrnice, nebo
c) zakazuje vnitrostátním soudům, aby měly za to, že je takové právo chráněné a vymahatelné vůči nabyvateli v případě relevantního převodu, na nějž se vztahuje zmíněná směrnice?
2) Za okolností, kdy členský stát splnil své povinnosti ohledně provedení minimálních požadavků článku 3 směrnice 2001/23, avšak kdy vyvstává otázka, zda je prováděcí opatření potřeba vykládat v tom smyslu, že jdou nad rámec těchto požadavků, a to způsobem, který je příznivý pro chráněné zaměstnance, neboť jim přiznává dynamická smluvní práva vůči nabyvateli, mohou soudy členského státu na výklad prováděcích právních předpisů uplatňovat vnitrostátní právo, a to vždy pod podmínkou, že tento výklad není v rozporu s právem Společenství, nebo musí být pro takový výklad zvolen jiný přístup, a pokud ano, jaký?
3) Může v projednávané věci, kdy zaměstnavatel netvrdí, že by existence dynamického práva zaměstnance na kolektivně dohodnuté podmínky, která vychází z vnitrostátního práva, byla porušením práv zaměstnavatele podle článku 11 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vnitrostátní soud uplatnit výklad Transfer of Undertakings (Protection of Employment) Regulations 1981 [zákon z roku 1981 o převodu podniků (ochrana zaměstnanosti)] navrhovaný zaměstnanci?“
16. Písemná vyjádření předložili M. Alemo‑Herron a další, společnost Parkwood a Komise.
17. Na jednání konaném dne 20. září 2012 přednesli svá vyjádření zástupci M. Alemo‑Herrona a dalších a společnosti Parkwood, jakož i zástupce Komise.
IV – První a druhá předběžná otázka
18. Prvními dvěma otázkami, které je třeba zodpovědět společně, se Supreme Court Spojeného království táže, zda čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/23 v kontextu převodu podniku členskému státu ukládá, umožňuje či zakazuje převedení dynamických ustanovení odkazujících na budoucí kolektivní smlouvy. Supreme Court má pochybnosti ohledně dosahu rozsudku Werhof vydaného v roce 2006, v němž Soudní dvůr odmítl dynamický výklad uvedeného čl. 3 odst. 3 v případě německého zaměstnance podléhajícího statickému ustanovení odkazujícímu na konkrétní kolektivní smlouvu.
19. Pochyby předkládajícího soudu jsou dostatečně odůvodněné. Rozsudek Werhof rázně vyloučil možnost, že by směrnice 2001/23 ukládala členským státům převedení dynamických ustanovení odkazujících na budoucí kolektivní smlouvy. Avšak odůvodnění Soudního dvora bylo značně podmíněno zvláštními okolnostmi uvedené věci, které se podstatně liší od okolností věci projednávané před Supreme Court. Ani obtíže vyvolané dynamickým odkazem na budoucí kolektivní smlouvy nevyvstávají v projednávané věci za totožných podmínek jako ve věci Werhof, neboť společnost Parkwood je na rozdíl od zaměstnavatele‑nabyvatele H. Werhofa soukromý podnik, který převzal původně veřejný podnik. Společnost Parkwood se tudíž nemůže v žádném případě účastnit procesu kolektivního vyjednávání, který se odehrává v NJC, subjektu provádějícím kolektivní vyjednávání výhradně v místním veřejném sektoru, ani tento proces nemůže nepřímo ovlivnit.
20. Vzhledem k těmto rozdílům nejdříve podrobně analyzuji doslovné znění směrnice 2001/23 a rozsudku Werhof. Dále se budu zabývat skutkovými a právními rozdíly mezi věcí Werhof a projednávanou věcí, načež vysvětlím, proč upřednostňuji druhý výklad směrnice navrhovaný Supreme Court, tedy výklad, v jehož smyslu není členským státům v kontextu převodu podniku zakázáno umožnit na základě směrnice 2001/23 převedení dynamických ustanovení odkazujících na budoucí kolektivní smlouvy. Nicméně v souladu s tím, co je uvedeno v rozsudku Werhof, nemůže jednání států porušovat základní práva, která Unie chrání, což je aspekt, kterému se budu věnovat v odpovědi na třetí předběžnou otázku.
A – Směrnice 2001/23, uplatnění kolektivních smluv v rámci převodu podniku a pravomoci členských států
21. Cílem směrnice 2001/23, která nahrazuje směrnici 77/187, je ochrana zaměstnanců v případě změny majitele podniku, a zejména zajištění zachování jejich práv(6). Směrnice mimo jiné prostřednictvím článku 3 zajišťuje zachování práv a povinností – které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy, nebo z pracovního poměru existujícího ke dni převodu – po převodu podniku. Jak zdůraznil Soudní dvůr, uvedené ustanovení má za cíl zajistit zachování všech pracovních podmínek v souladu s vůlí smluvních stran kolektivní smlouvy, a to i přesto, že dochází k převodu podniku(7).
22. Jak správně uvedla Komise, článek 3 směrnice 2001/23 není taxativní ustanovení, nýbrž ustanovení vyjadřující rovnováhu mezi ochranou zaměstnance a zájmy zaměstnavatele‑nabyvatele. Ustanovení čl. 3 odst. 1 druhého pododstavce tedy umožňuje členským státům stanovit, že převodce a nabyvatel nesou společnou a nerozdílnou odpovědnost ve vztahu k povinnostem vyplývajícím z pracovní smlouvy. Stejně tak čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec, týkající se platnosti kolektivních smluv, umožňuje členským státům omezit dobu pro zachování pracovních podmínek, avšak s výhradou, že tato doba nebude kratší než jeden rok.
23. Jak je zjevné, zachování práv a povinností plynoucích z pracovní smlouvy platné v okamžiku převodu, včetně práv a povinností plynoucích z kolektivní smlouvy použitelné na daný pracovní poměr, je podmínečné. Členské státy také mají rozsáhlou pravomoc při provádění a uplatňování směrnice 2001/23. To proto, jak uvedl Soudní dvůr, že směrnice má za cíl pouze „částečnou harmonizaci v dotčené oblasti(8)“. Směrnice „nevytváří jednotnou úroveň ochrany pro celou [Unii] na základě společných kritérií“, nýbrž má zajistit, aby byl dotčený zaměstnanec „chráněn ve svých vztazích s nabyvatelem týmž způsobem, jakým byl podle pravidel práva dotyčného členského státu chráněn ve svých vztazích s převodcem(9)“.
24. Tato pravomoc členských států je dále posílena článkem 8 směrnice 2001/23, který stanoví, že směrnice „se nedotýká práva členských států uplatňovat nebo přijímat právní a správní předpisy, které jsou pro zaměstnance příznivější(10)“. Zvláště relevantní v projednávané věci je, že uvedený článek 8 doplňuje, že směrnice se nedotýká práva členských států „podpor[ovat] či povol[ovat] uzavírání kolektivních smluv nebo dohod mezi sociálními partnery příznivějších pro zaměstnance(11)“.
25. Nyní je třeba přezkoumat obsah čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/23, kterého se týkají otázky Supreme Court. Podle uvedeného ustanovení nabyvatel zachová pracovní podmínky sjednané v kolektivní smlouvě za stejných podmínek, jaké tato smlouva stanovila pro převodce, „až do dne rozvázání kolektivní smlouvy nebo skončení její platnosti nebo do vstupu v platnost nebo nabytí účinnosti jiné kolektivní smlouvy“. Imperativní znění daného ustanovení může odůvodnit pochybnosti předkládajícího soudu, neboť svádí k závěru, že je zakázána jakákoli dynamická ochrana, na jejímž základě by pracovní poměr mezi zaměstnancem a nabyvatelem upravovala smlouva platná v okamžiku převodu nebo pozdější smlouvy. Nicméně tento výklad uvedeného ustanovení nemůže nezohlednit ustanovení článku 8 směrnice, který členským státům výslovně umožňuje nejen přijmout opatření příznivější pro zaměstnance, ale také umožnit „uplatnění“ kolektivních smluv příznivějších pro zaměstnance.
26. Nyní se soustředím na výše uvedený rozsudek Soudního dvora vydaný ve věci Werhof, který podle všeho brání jakémukoli převedení dynamických ustanovení odkazujících na budoucí kolektivní smlouvy. Jak nicméně prokážu dále, takový výklad uvedeného rozsudku nezohledňuje ani skutkové okolnosti věci, ve které byl vydán, ani konečné cíle směrnice 2001/23.
B – Rozsudek Werhof
27. Důvodem, proč se rozsudku Werhof přičítá jasné odmítnutí dynamické ochrany pracovních podmínek sjednaných v budoucích smlouvách, jsou zvláštní skutkové a právní okolnosti uvedené věci. Hans Werhof byl německý zaměstnanec v hutnickém průmyslu, jehož pracovní smlouva platná v okamžiku převodu obsahovala statické ustanovení odkazující na kolektivní smlouvu. Pracovní smlouva H. Werhofa tedy odkazovala na platové podmínky sjednané ve zvláštní kolektivní smlouvě platné v okamžiku převodu(12). Spolková republika Německo využila možnosti, kterou směrnice 2001/23 poskytuje členským státům v čl. 3 odst. 3 druhém pododstavci a omezila platnost smluv použitelných v okamžiku převodu na maximální dobu jednoho roku(13).
28. Věc Werhof je tudíž podmíněna dvěma zvláštními okolnostmi převodu, které vysvětlují argumentaci Soudního dvora: statické ustanovení odkazující na konkrétní kolektivní smlouvu a ex lege omezení časové účinnosti smluv po převodu. Za takových okolností požadoval H. Werhof na základě čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/23 dynamickou ochranu, která by mu umožnila se dovolávat pozdější kolektivní smlouvy, platné po kolektivní smlouvě použitelné v okamžiku převodu, navzdory tomu, že jeho pracovní smlouva neobsahovala žádné dynamické ustanovení. Není tedy překvapivé, že návrhovým žádáním H. Werhofa Soudní dvůr nevyhověl.
29. Soudní dvůr totiž svoji argumentaci zahájil zdůrazněním skutečnosti, že ustanovení odkazující na kolektivní smlouvu obsažené v pracovní smlouvě H. Werhofa bylo statické. Tudíž „[u]stanovení o odkazu na kolektivní smlouvu […] nemůže mít širší dosah než smlouva, na kterou odkazuje(14)“. Tatáž myšlenka se odráží v odkazu Soudního dvora na čl. 3 odst. 2 uvedené směrnice, který stanoví omezení zásady uplatnitelnosti „kolektivní smlouvy, na kterou odkazuje pracovní smlouva(15)“. Jinými slovy, Soudní dvůr vyloučil, že by směrnice poskytovala dynamickou ochranu, pokud pracovní smlouva platná v okamžiku převodu obsahuje ustanovení odkazující na konkrétní kolektivní smlouvu. Stručně řečeno, je jasné, že směrnice 2001/23 statická ustanovení platná v okamžiku převodu nepřeměňuje na ustanovení dynamická.
30. Dále Soudní dvůr zdůraznil skutečnost, že Spolková republika Německo omezila dobu pro zachování pracovních podmínek, jak jí to umožnil čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec směrnice 2001/23(16). To, že členský stát uvedené výsady využil, je důležitá okolnost, neboť – jak zdůrazňuje Soudní dvůr – toto omezení je „podpůrné“, pokud v minimální lhůtě jednoho roku po převodu nenastane žádná ze situací uvedených v čl. 3 odst. 3 (rozvázání kolektivní smlouvy nebo skončení její platnosti, vstup v platnost nebo nabytí účinnosti jiné kolektivní smlouvy)(17). Tudíž i kdyby smlouvy obsahovaly dynamické odkazy na stávající i budoucí kolektivní smlouvy, členské státy by stejně měly možnost omezit jejich účinky, pokud zajistily jejich platnost po dobu minimálně jednoho roku. Právě tak tomu bylo v případě německé právní úpravy ve věci Werhof.
31. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek Werhof nekonstatoval obecně, že zachování účinků dynamických ustanovení odkazujících na budoucí kolektivní smlouvy není slučitelné se směrnicí. Rozsudek Werhof pouze vyloučil výklad, podle kterého by směrnice ukládala členským státům dynamickou ochranu i v případě, kdy smlouva obsahuje statické ustanovení o odkazu, a navíc v případě, kdy dotčený členský stát omezil účinky smluv platných v okamžiku převodu na dobu jednoho roku. Návrhová žádání H. Werhofa šla nad rámec cílů směrnice 2001/23, a právě proto Soudní dvůr zvlášť stroze dodal, že směrnice nezamýšlela „chránit pouhá očekávání, a tudíž hypotetické výhody vyplývající z budoucího vývoje kolektivních smluv(18)“.
32. Odlišná otázka vyvstává, pokud výhoda, tedy ustanovení o výslovném přijetí podmínek sjednaných v rámci NJC, není čistě hypotetická, ale byla výslovně sjednána v pracovní smlouvě, což vnitrostátní právní řád umožňuje. To je případ projednávané věci, jejíž charakteristiky je třeba pozorně zohlednit.
C – Projednávaná věc ve světle směrnice 2001/23 a rozsudku Werhof
33. S ohledem na ustanovení směrnice 2001/23 a přesný dosah rozsudku vydaného ve věci Werhof nyní analyzuji skutkový a vnitrostátní právní rámec věci, kterou předložil Supreme Court.
34. Jak uvedli účastníci řízení, britský právní řád provedl směrnici 2001/23 prostřednictvím TUPE, do nichž začlenil ustanovení článku 3 směrnice v prakticky totožném znění. Britská právní úprava nezachází do podrobností ohledně podmínek zachování práv a povinnosti podnikatele a zaměstnance v důsledku převodu, a přenechává tuto odpovědnost soudům pro pracovněprávní věci. Jak vyplývá ze spisu, uvedené soudy v důsledku toho připustily možnost, že převod podniku zahrnuje také převedení dynamického usnesení odkazujícího na pozdější kolektivní smlouvy(19). Až do vydání rozsudku Werhof byl tento výklad TUPE ustálený a nesporný. Všichni účastníci původního řízení – v odpovědi na otázku v tomto ohledu položenou během jednání – potvrdili existenci tohoto směru judikatury. Zástupce zaměstnanců rovněž doplnil, že převedení tohoto druhu ustanovení je obzvláště běžné při převodu veřejných podniků.
35. Spojené království navíc nevyužilo výjimky podle čl. 3 odst. 3 druhého pododstavce směrnice 2001/23, na jejímž základě členské státy mohou po převodu omezit časovou účinnost smluv sjednaných před převodem, ačkoli takové omezení nesmí být kratší než jeden rok. Tato charakteristika by spolu s výše uvedenou judikaturou soudů pro pracovní věci mohla potvrzovat existenci přístupu, který je zvláště nakloněn převoditelnosti dynamických ustanovení odkazujících na budoucí smlouvy.
36. Důvodem pro tento přístup může být – vzhledem k vyjádření účastníků původního řízení – pružnost systému kolektivního vyjednávání ve Spojeném království. Spojené království na rozdíl od jiných vnitrostátních právních řádů neuznává ex lege právní účinky kolektivních smluv, neboť účinnost jim na základě výslovného nebo implicitního odkazu propůjčují pracovní smlouvy(20). Jako obecné pravidlo tudíž platí, že účinky kolektivních smluv vyplývají výhradně z pracovních smluv, a to v rozsahu, jaký je stanovený v odkazujícím ustanovení. Takové chápání kolektivní smlouvy by smluvním stranám poskytlo široký prostor, a to i v případě, že bylo sjednáno podřízení budoucím kolektivním smlouvám, neboť, jak uvedli účastníci tohoto řízení, smluvním stranám nic nebrání znovu vyjednat smluvní ustanovení odkazující na kolektivní smlouvu.
37. Z toho důvodu a vzhledem k tomu, že dynamické ustanovení odkazující na budoucí kolektivní smlouvu je výsledkem dohody mezi smluvními stranami, která může být kdykoli změněna, nemají britské soudy za to, že by tento druh smluv mohl porušit svobodu sdružování podnikatele ani žádné další ustanovení britského právního řádu. Pružný a „smluvní“ britský systém pracovněprávních vztahů spíše přispěl k tomu, že tento druh ustanovení může být v kontextu převodu podniku též převáděn.
38. Ohledně projednávaného případu je nesporné, že pracovní smlouva platná v okamžiku převodu obsahovala dynamické ustanovení odkazující na kolektivní smlouvy vyjednané v rámci NJC. V okamžiku převodu tedy zaměstnanci podniku spoléhali na výslovný a přesný závazek podřídit se pracovním podmínkám vyplývajícím ze stávajícího i budoucího kolektivního vyjednávání v rámci uvedeného subjektu. Na rozdíl od událostí ve věci Werhof jde v projednávané věci o pracovní smlouvu obsahující dynamické ustanovení o přijetí podmínek sjednaných v budoucích kolektivních smlouvách. Použijeme‑li výraz uplatněný v tomto případě Soudním dvorem, „očekávání“ vzešlá z tohoto ustanovení ve prospěch zaměstnanců převedeného podniku se značně liší od očekávání vzešlých ze statického ustanovení, jako ve věci Werhof. Spíše se zde jedná o jistoty, neboť ustanovení byla svobodně a výslovně dohodnuta smluvními stranami v souladu s platným právním rámcem, a jsou zaznamenána v pracovní smlouvě.
39. S ohledem na výše uvedené mám za to, že směrnice 2001/23 nebrání Spojenému království, aby smluvním stranám umožnilo použít dynamická ustanovení odkazující na budoucí kolektivní smlouvy a aby byla tato ustanovení převedena v důsledku převodu podniku. Jak bylo uvedeno, rozsudek Werhof potvrdil, že směrnice neukládá členským státům dynamické pojetí odkazů na kolektivní smlouvy. Statický odkaz na kolektivní smlouvu uvedený v pracovní smlouvě se tudíž na základě směrnice nemění na dynamický odkaz. Uvedená směrnice však v zásadě nebrání členským státům připustit samotnou existenci dynamických ustanovení o odkazu. Doslovné znění směrnice to nezakazuje a její článek 8 to potvrzuje, když stanoví, že uvedená směrnice se nedotýká práva členských států „podpor[ovat] či povol[ovat] uzavírání kolektivních smluv […] příznivějších pro zaměstnance“. To se zdá být cílem britské judikatury podporující takzvaná dynamická ustanovení o odkazu: prostřednictvím uplatnění odkazu na kolektivní smlouvu podporovat zachování podmínek příznivějších pro zaměstnance.
40. Navíc skutečnost, že směrnice umožňující Spojenému království poskytnout takovou ochranu nijak nebrání tomu, aby britský zákonodárce využil možnosti, kterou mu dává čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec, jehož ustanovení umožňuje omezit dobu platnosti podmínek platných v okamžiku převodu, i když zaručuje minimální dobu platnosti jeden rok. Nic také nebrání britskému zákonodárci nebo soudům změnit rozsah působnosti TUPE za účelem omezení nebo zákazu převedení dynamických ustanovení odkazujících na budoucí kolektivní smlouvy. V konečném důsledku jde o rozhodnutí vyhrazené členskému státu.
41. S ohledem na uvedené argumenty tudíž dospívám k závěru, že čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/23 musí být vykládán v tom smyslu, že v zásadě nebrání tomu, aby členské státy umožnily v důsledku převodu podniku převedení dynamických ustanovení odkazujících na stávající a budoucí kolektivní smlouvy, která byla svobodně sjednána stranami pracovní smlouvy.
V – Třetí předběžná otázka
42. Třetí otázkou se Supreme Court táže, zda by slučitelnost dynamických ustanovení o odkazu se směrnicí 2001/23 mohla být případně v rozporu s článkem 11 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“). Jelikož navrhuji, aby Soudní dvůr uznal, že uvedená ustanovení jsou v souladu se směrnicí 2001/23, je třeba odpovědět na třetí otázku, ačkoli v mírně odlišném znění.
43. Supreme Court vyjadřuje pochyby ohledně dopadu uvedeného článku 11 EÚLP a potažmo článku 12 Listiny základních práv Evropské unie na projednávanou věc. Uvedené ustanovení vyhlašující svobodu sdružování chrání jednotlivce nejen před možnými zákazy a omezeními jeho možnosti být členem sdružení nebo sdružení zakládat, ale rovněž před přímou i nepřímou povinností sdružovat se(21). Předkládající soud se proto táže na soulad TUPE, v podobě, v jaké jsou v současnosti vykládána britskými soudy, se svobodou sdružování podnikatele v jejím negativním rozměru.
44. I kdyby taková situace, v jaké se nachází společnost Parkwood, spadala do oblasti působnosti článku 12 Listiny, je jisté, že projednávaná věc má zvláštní vlastnost, která ji podle mého názoru oddaluje od svobody sdružování v jejím negativním rozměru. Jak bylo uvedeno v bodě 8 tohoto stanoviska, subjekt kolektivního vyjednávání, na který odkazuje sporné smluvní ustanovení, tedy NJC, je subjekt veřejnoprávní povahy, v jehož rámci se vyjednávají pracovní podmínky zaměstnanců místního veřejného sektoru. Vzhledem k jeho veřejnoprávní povaze a přísně vymezené oblasti činnosti by NJC jen těžko mohl vyjadřovat nebo zastupovat zájmy společnosti Parkwood, navzdory tomu, že jde o převedený podnik, který býval podnikem veřejným. To potvrzují účastníci řízení v písemných a ústních vyjádřeních, a rovněž to v předkládacím rozhodnutí konstatuje předkládající soud.
45. Problém tudíž nespočívá v tom, že by společnost Parkwood musela být členem určitého sdružení, pokud by chtěla ovlivnit pracovní podmínky svých zaměstnanců (taková situace by vskutku způsobovala problémy se slučitelností s článkem 12 Listiny). Spíše by se dalo namítat, že společnost Parkwood nemá žádnou možnost zastoupení v NJC. Omezení práv společnosti Parkwood nevyplývá z povinnosti sdružovat se, ale ze skutečnosti, že musí přijmout povinnosti vyplývající z dohod, které nemá možnost ovlivnit.
46. Jak vysvětlím dále, dotčeným základním právem tudíž není negativní rozměr svobody podnikatele sdružovat se, ale jeho základní právo na svobodu podnikání, které článek 16 Listiny se uznává „v souladu s [unijním právem] a vnitrostátními zákony a zvyklostmi“.
47. Jak jsem uvedl výše, mám za to, že směrnice 2001/23 nezakazuje členským státům stanovit pracovněprávní režimy, v nichž dynamická ustanovení odkazující na kolektivní smlouvy tvoří součást převodu práv a povinností v důsledku převodu podniku. Jak je však známo, i když unijní právo výslovně poskytuje členským státům prostor pro uvážení, musí jej členské státy vykonávat v souladu s unijním právním řádem(22). Tato povinnost mimo jiné přirozeně zahrnuje základní práva, jak výslovně stanoví článek 51 Listiny. Ačkoli tedy Spojené království může povolit smluvním stranám, aby pracovní smlouvy obsahovaly dynamická ustanovení odkazující na kolektivní smlouvy, nemůže tato možnost vyústit v konání porušující základní práva zakotvená v Listině, včetně svobody podnikání zakotvené v článku 16.
48. Svoboda podnikání má v unijním právu dlouhou historii(23). Chápaná původně jako důsledek základního práva vlastnit majetek(24) začala už v osmdesátých letech nabírat vlastní autonomii, až se z ní stala obecná zásada unijního práva(25). Dnes Vysvětlení k Listině uvádí, že tento článek se zakládá na judikatuře Soudního dvora, která uznává svobodu vykonávat hospodářskou či obchodní činnost, ale také smluvní svobodu a zásadu volné hospodářské soutěže(26).
49. Navzdory tomu, že svoboda podnikání vychází z uvedených tří pramenů, je jisté, že judikatura dosud neposkytla její úplnou a výstižnou definici. Rozhodnutí, ve kterých měl Soudní dvůr příležitost se v tomto ohledu vyjádřit, se omezila buď na odkaz na právo vlastnit majetek, nebo na prostou citaci ustanovení článku 16 Listiny.
50. Výše uvedené neznamená, že nelze odvodit základní obsah tohoto práva a prameny, na které odkazují Vysvětlení k článku 16 Listiny, jsou tomu účelu značně nápomocné. Svoboda podnikání, jak je vyhlášena v uvedeném článku, totiž funguje jako záruka hospodářské iniciativy a činnosti, která samozřejmě podléhá omezením, ale v každém případě zaručuje existenci minimálních podmínek pro hospodářskou činnost na vnitřním trhu. Svoboda podnikání tak funguje jako hranice pro činnost Unie v rámci moci zákonodárné a výkonné, jakož i pro činnost členských států při uplatňování unijního práva.
51. Nadto svoboda podnikání nastupuje v odlišných právních situacích, ačkoli je v unijním právu, jakož i v právních řádech členských států(27) úzce spojena se základním právem vlastnit majetek. Zatímco se právo vlastnit majetek týká hmotných a nehmotných statků, chrání svoboda podnikání hospodářskou iniciativu a možnost činnosti na trhu, avšak nikoli konkrétní majetkové zisky dosažené na daném trhu(28).
52. Nakonec je třeba uvést, že svoboda podnikání představuje základní právo, které má vysoký potenciál jako protiváha k jiným právům. Skutečnost, že dané právo není absolutní povahy, přispívá k tomu, že k jeho uplatnění dochází velmi často v protikladu k dalším základním právům, jak ukazuje judikatura Soudního dvora, která dosud používá svobodu podnikání jako protiváhu jiných základních práv, jako je ochrana soukromí(29), ochrana zdraví(30) nebo ochrana duševního vlastnictví(31).
53. Právě v tomto kontextu se setkáváme s vnitrostátní právní úpravou, podle které jsou dynamická ustanovení odkazující na kolektivní smlouvy zcela převedena v rámci převodu podniku. Převedení ustanovení znamená, že nabyvatel, v tomto případě společnost Parkwood, je vázán pracovními podmínkami sjednanými v současnosti i v budoucnu v rámci NJC. Britský právní řád proto na základě smluvního ustanovení výslovně uvedeného v pracovní smlouvě umožňuje, aby si zaměstnanci veřejných podniků převedených na soukromé podniky zachovali stávající i budoucí pracovní podmínky sjednané v NJC, tedy v rámci subjektu, v němž podnik‑nabyvatel nemůže být členem.
54. Je logické, že možnost nabýt určitý podnik není součástí svobody podnikání zakotvené v článku 16 Listiny. Nicméně stanovení natolik přísných podmínek pro nabytí podniku, které by v praxi vedly ke značnému odrazení od akvizice podniků, může vyústit v porušení uvedeného článku. Skutečnost, že podnikatel může být bez časového omezení vázán pracovními podmínkami, jejichž sjednání se neúčastnil, může v kontextu převodu podniku nabýt povahy omezení smluvní svobody, jako jednoho z aspektů, které – jak připomínají Vysvětlení k článku 16 Listiny – tvoří svobodu podnikání.
55. S ohledem na výše uvedené však pouhé podřízení podmínkám sjednaným v NJC neznamená automatické porušení svobody podnikání. K určení, zda britský právní řád porušuje ustanovení článku 16 Listiny, je naopak třeba posoudit právní a skutkové okolnosti věci. V tomto ohledu má předkládající soud zvláště významnou úlohu, neboť je v nejlepším postavení k tomu, aby provedl takové posouzení ohledně britského pracovního práva. V rámci této analýzy musí předkládající soud zejména posoudit, zda je podřízení podmínkám sjednaným v rámci NJC bezpodmínečné a nezvratné. Míra vlivu na uvedené základní právo bude zjevně záviset na stupni závaznosti podmínek sjednaných v rámci NJC.
56. V tomto smyslu účastníci původního řízení uvedli hlavní rysy britského systému kolektivního vyjednávání, který je charakteristický svojí pružností. Bylo prokázáno, že britské kolektivní smlouvy nemají právní základ v zákoně, ale v jednotlivých pracovních smlouvách, které jsou vyjádřením autonomie vůle a smluvní svobody zaměstnance a podnikatele. Aniž je dotčeno příslušné posouzení ze strany předkládajícího soudu za účelem potvrzení této okolnosti, vše nasvědčuje tomu, že dynamická ustanovení o odkazu mohou být kdykoli během platnosti pracovní smlouvy nově vyjednána a změněna oběma smluvními stranami navzdory tomu, že jsou předmětem převodu. Jinými slovy, zdá se, že britské právo nebrání tomu, aby společnost Parkwood zahájila vyjednávání se zaměstnanci převedeného podniku, a aby bylo dosaženo dohody o zrušení, změně nebo zachování uvedeného ustanovení.
57. Pokud by tomu tak bylo, námitky, které vyvolává britský právní řád z hlediska článku 16 Listiny, by byly vyvráceny. Nicméně právě tato otázka vyžaduje analýzu vnitrostátního práva, jejíž provedení nepřísluší Soudnímu dvoru, ale předkládajícímu soudu.
58. S ohledem na výše uvedené argumenty navrhuji Soudnímu dvoru, aby na třetí předběžnou otázku odpověděl v tom smyslu, že unijní právo, a zejména článek 16 Listiny základních práv Evropské unie, nebrání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá nabyvateli podniku uznat stávající a budoucí podmínky sjednané v rámci subjektu kolektivního vyjednávání, pakliže uvedená povinnost nemá bezpodmínečnou a nezvratnou povahu. Vnitrostátnímu soudu přísluší posoudit, zda má uvedená povinnost za konkrétních okolností projednávané věci a v souladu s vnitrostátním právním řádem skutečně bezpodmínečnou a nezvratnou povahu.
VI – Závěry
59. Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky Supreme Court odpověděl následovně:
„1) Článek 3 odst. 3 směrnice Rady 2001/23 ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů, musí být vykládán v tom smyslu, že v zásadě nebrání tomu, aby členské státy stanovily možnost, aby dynamická ustanovení odkazující na stávající a budoucí kolektivní smlouvy svobodně sjednaná stranami pracovní smlouvy byla převedena v důsledku převodu podniků.
2) Unijní právo, a zejména článek 16 Listiny základních práv Evropské unie, nebrání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá nabyvateli podniku přijmout stávající a budoucí podmínky sjednané v rámci subjektu kolektivního vyjednávání, pakliže uvedená povinnost nemá bezpodmínečnou a nezvratnou povahu. Vnitrostátnímu soudu přísluší posoudit, zda má uvedená povinnost za konkrétních okolností projednávané věci a v souladu s vnitrostátním právním řádem skutečně bezpodmínečnou a nezvratnou povahu.“