STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
VERICI TRSTENJAK
přednesené dne 22. září 2011(1)
Věc C‑493/10
M. E.,
A. S. M.,
M. T.,
K. P.,
E. H.
proti
Refugee Applications Commissioner
Minister for Justice, Equality and Law Reform
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná High Court (Irsko)]
„Nařízení č. 343/2003 – Přemístění žadatelů o azyl do členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl – Povinnost uplatnit právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 – Slučitelnost přemístění žadatele o azyl s Listinou základních práv – Článek 18 Listiny základních práv – Právo na azyl“
Obsah
I – Úvod
II – Právní rámec
A – Unijní právo
1. Listina základních práv Evropské unie
2. Sekundární právo
a) Nařízení č. 343/2003
b) Směrnice 2001/55
c) Směrnice 2003/9
d) Směrnice 2004/83
e) Směrnice 2005/85
III – Skutkový stav a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
IV – Řízení před Soudním dvorem
V – Argumentace zúčastněných
VI – Právní posouzení
A – Úvodní úvahy
B – Povinnost uplatnit právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, pokud by v případě přemístění žadatele o azyl do primárně příslušného členského státu vážně hrozilo porušení základních práv
C – Přemísťující členský stát je před přemístěním žadatele o azyl podle nařízení č. 343/2003 povinen posoudit, zda jsou práva tohoto žadatele o azyl zaručená Listinou základních práv v přijímajícím členském státě zaručena
VII – Závěry
I – Úvod
1. Kritéria pro určení členského státu, který je příslušný k posuzování žádosti o azyl podané v Unii, vyplývají z nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států(2). Podstatným znakem systému zavedeného tímto nařízením o rozdělení příslušností v azylových věcech je to, že pro každou žádost o azyl podanou v Unii je příslušný v zásadě jen jeden členský stát. Požádal-li státní příslušník třetího státu o azyl v členském státu, který není k posouzení této žádosti primárně příslušný, stanoví toto nařízení postupy pro přemístění žadatele o azyl do primárně příslušného členského státu.
2. Ve světle aktuální krize, ve které se nachází řecký azylový systém, ovšem pro ostatní členské státy vyvstává otázka, zda žadatelé o azyl mohou být podle ustanovení nařízení č. 343/2003 přemístěni do Řecka, jestliže již nelze zaručit, že s těmito žadateli o azyl bude zacházeno a že jejich žádosti budou v Řecku posuzovány v souladu s požadavky stanovenými v unijním právu. Jelikož čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 členským státům poskytuje právo, aby odchylně od pravidel o příslušnosti převzaly posouzení žádosti o azyl podané na jejich území místo primárně příslušného členského státu, vyvstává navíc otázka, zda se toto takzvané „právo převzít odpovědnost [za posouzení žádosti]“ může stát „povinností převzít odpovědnost [za posouzení žádosti]“, pakliže primárně příslušný členský stát již není schopen zacházet s žadateli o azyl v souladu s požadavky stanovenými unijním právem.
3. Tyto otázky musí rozhodnout předkládající soud v původním řízení, ve kterém se pět žadatelů o azyl, kteří protiprávně vstoupili na území Unie přes Řecko, avšak o azyl požádali v Irsku, brání proti svému vrácení z Irska do Řecka.
4. Projednávaná věc vykazuje úzkou souvislost s věcí C‑411/10, N. S., ve které přednáším své stanovisko téhož dne jako v této věci. Ve věci N. S. je ústředním bodem problematika přemístění žadatelů o azyl ze Spojeného království do Řecka podle ustanovení nařízení č. 343/2003 a tato věc byla usnesením předsedy Soudního dvora pro účely písemné a ústní části řízení i rozsudku spojena s projednávanou věcí. Kvůli přehlednosti však stanoviska v projednávané věci a ve věci N. S. přednesu odděleně. Stanovisko v projednávané věci však obsahuje řadu odkazů na stanovisko ve věci N.S..
II – Právní rámec
A – Unijní právo
1. Listina základních práv Evropské unie
5. Článek 1 Listiny základních práv, nadepsaný „Lidská důstojnost“, stanoví:
„Lidská důstojnost je nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna“.
6. Článek 4 Listiny základních práv, nadepsaný „Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu“, stanoví:
„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“
7. Článek 18 Listiny základních práv, nadepsaný „Právo na azyl“, stanoví:
„Právo na azyl je zaručeno při dodržování Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků ze dne 31. ledna 1967 a v souladu se Smlouvou o Evropské unii a Smlouvou o fungování Evropské unie“.
8. Článek 19 Listiny základních práv, nadepsaný „Ochrana v případě vystěhování, vyhoštění nebo vydání“, stanoví:
„(1) Hromadné vyhoštění je zakázáno.
(2) Nikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“
2. Sekundární právo
9. Evropská rada se na zvláštním zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 dohodla, že bude pracovat na vytvoření společného evropského azylového systému, založeného na úplném uplatňování a začlenění Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. ledna 1967 (dále jen „Ženevská úmluva“) tak, aby nikdo nebyl vrácen zpět tam, kde by byl vystaven pronásledování. Na tomto zvláštním zasedání v Tampere Evropská rada uznala, že je třeba dohodnout se o otázkách poskytování dočasné ochrany vysídleným osobám na základě solidarity mezi členskými státy.
10. K provedení závěrů z Tampere byly vydány mimo jiné následující nařízení a směrnice(3):
– nařízení č. 343/2003,
– směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 5. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími(4).
– směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl(5),
– směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany(6),
– směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka(7).
11. Konkrétně toto nařízení a tyto směrnice stanoví toto.
a) Nařízení č. 343/2003
12. Ve svém článku 1 stanoví nařízení č. 343/2003 kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států.
13. Článek 3 nařízení č. 343/2003 zní:
„(1) Členské státy posuzují každou žádost o azyl podanou příslušníkem třetí země na hranici nebo na jejich území kterémukoli z nich. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.
(2) Odchylně od odstavce 1 může každý členský stát posoudit žádost o azyl, kterou podal státní příslušník třetí země, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. V tom případě se tento členský stát stává příslušným členským státem ve smyslu tohoto nařízení a přebírá povinnosti spojené s touto příslušností. V případě potřeby uvědomí původně příslušný členský stát, členský stát, který vede řízení o stanovení příslušnosti členského státu, nebo členský stát, kterému byla podána žádost o převzetí nebo přijetí zpět.
(3) Každý členský stát si ponechává v souladu s ustanoveními Ženevské úmluvy právo na vrácení žadatele o azyl do třetí země v souladu se svým vnitrostátním právem.
(4) Žadatel o azyl je v jazyce, o němž lze důvodně předpokládat, že mu rozumí, písemně vyrozuměn o uplatňování tohoto nařízení a lhůtách a účincích, které stanoví.“
14. Článek 4 nařízení č. 343/2003 zní:
„(1) Řízení o určení příslušnosti členského státu ve smyslu tohoto nařízení se zahajuje prvním podáním žádosti o azyl v některém členském státě.
(2) Žádost o azyl se považuje za podanou, jakmile příslušné orgány dotyčného členského státu obdrží tiskopis od žadatele o azyl nebo úřední zápis sepsaný orgánem. Pokud není žádost podána písemně, měla by být doba mezi prohlášením o úmyslu a sepsáním úředního zápisu co nejkratší.
[…]“
15. Článek 5 nařízení č. 343/2003 stanoví:
„(1) Kritéria k určení příslušného členského státu se uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole.
(2) Členský stát příslušný v souladu s kritérii se určuje na základě stavu v době, kdy žadatel o azyl podal první žádost u některého členského státu.“
16. Článek 10 nařízení č. 343/2003 zní:
„(1) Pokud je na základě přímých nebo nepřímých důkazů popsaných ve dvou seznamech, které jsou uvedeny v čl. 18 odst. 3, včetně údajů ve smyslu kapitoly III nařízení (ES) č. 2725/2000, zjištěno, že žadatel o azyl překročil nedovoleným způsobem pozemní, námořní nebo vzdušnou cestou hranice některého členského státu ze třetí země, je k posouzení žádosti o azyl příslušný tento členský stát. Tato příslušnost končí po 12 měsících ode dne, kdy k nedovolenému překročení hranice došlo.
(2) Pokud členský stát nemůže být příslušný nebo již dále nemůže být příslušný v souladu s odstavcem 1 a pokud je na základě přímých nebo nepřímých důkazů popsaných ve dvou seznamech, které jsou uvedeny v čl. 18 odst. 3, zjištěno, že žadatel o azyl, který vstoupil na území členských států nedovoleným způsobem nebo u něhož není možné zjistit okolnosti jeho vstupu, pobýval v členském státě v době podání žádosti nepřetržitě nejméně pět měsíců, je k posouzení žádosti o azyl příslušný tento členský stát.
Jestliže se žadatel zdržoval po dobu nejméně pěti měsíců ve více členských státech, je k posouzení žádosti o azyl příslušný členský stát, ve kterém se zdržoval naposledy.“
17. Článek 13 nařízení č. 343/2003 stanoví:
„Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl, je k posouzení žádosti o azyl příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost o azyl podána.“
18. Článek 16 nařízení č. 343/2003 zní:
„(1) Členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl podle tohoto nařízení je povinen:
a) převzít za podmínek stanovených v článcích 17 až 19 žadatele o azyl, který podal žádost v jiném členském státě;
b) dokončit posouzení žádosti o azyl;
[…]
(3) Povinnosti podle odstavce 1 se ruší, opustí-li státní příslušník třetí země území členských států nejméně na dobu tří měsíců, pokud tento státní příslušník třetí země není držitelem platného povolení k pobytu vydaného příslušným členským státem.
[…]“
19. Článek 17 nařízení č. 343/2003 stanoví:
„(1) Pokud se členský stát, ve kterém byla podána žádost o azyl, domnívá, že k posouzení žádosti o azyl je příslušný jiný členský stát, může v co nejkratší době a v každém případě do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána ve smyslu čl. 4 odst. 2, vyzvat druhý členský stát, aby žadatele převzal.
Pokud žádost o převzetí žadatele není podána ve lhůtě tří měsíců, je k posouzení žádosti o azyl příslušný členský stát, ve kterém byla žádost o azyl podána.
[…]“
20. Článek 18 nařízení č. 343/2003 zní:
„(1) Dožádaný členský stát provede nezbytné kontroly a o žádosti o převzetí žadatele rozhodne do dvou měsíců ode dne obdržení žádosti.
[…]
(7) Pokud není dodržena dvouměsíční lhůta podle odstavce 1 a měsíční lhůta podle odstavce 6, má se za to, že žádost byla schválena, což má za následek vznik povinnosti převzít osobu včetně přijetí řádných opatření pro příjezd.“
21. Článek 19 nařízení č. 343/2003 stanoví:
„(1) Pokud dožádaný členský stát souhlasí s převzetím žadatele, uvědomí členský stát, ve kterém byla podána žádost o azyl, žadatele o svém rozhodnutí neposuzovat jeho žádost a o povinnosti přemístit žadatele do příslušného členského státu.
(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 musí obsahovat odůvodnění. Obsahuje podrobnosti o lhůtě pro provedení přemístění a v případě potřeby informace o místě a dni, kde a kdy by se měl žadatel ohlásit, jestliže cestuje do příslušného členského státu sám. Proti tomuto rozhodnutí je možné podat opravný prostředek nebo je možné provést jeho přezkum. Opravný prostředek nebo přezkum týkající se tohoto rozhodnutí nemá odkladný účinek na provedení přemístění, pokud tak nerozhodnou soudy nebo příslušné orgány v jednotlivých případech, umožňují-li to vnitrostátní právní předpisy.
(3) Přemístění žadatele z členského státu, ve kterém byla podána žádost o azyl, do příslušného členského státu se provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem prvního členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců po přijetí žádosti o převzetí nebo rozhodnutí o opravném prostředku nebo přezkumu, pokud má odkladný účinek.
[…]
(4) Pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty, je příslušný členský stát, ve kterém byla žádost o azyl podána. Tato lhůta může být prodloužena nejvýše na jeden rok, pokud přemístění nemohlo být uskutečněno z důvodu uvěznění žadatele o azyl, nebo až na 18 měsíců, pokud je žadatel o azyl na útěku.
[…]“
b) Směrnice 2001/55
22. Podle článku 1 směrnice 2001/55 je jejím účelem stanovit minimální normy pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do země původu, a přispět k rovnováze mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími.
23. Podle článku 2 písm. a) směrnice 2001/55 se „dočasnou ochranou“ rozumí řízení výjimečné povahy, které v případě hromadného přílivu nebo bezprostředně hrozícího hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do země původu, poskytuje okamžitou a dočasnou ochranu těmto osobám, zejména existuje-li zároveň riziko, že azylový systém nebude způsobilý vypořádat se s tímto přílivem bez nepříznivých účinků na jeho vlastní účinné fungování a na zájmy těchto osob a dalších osob žádajících o ochranu.
24. V kapitole II směrnice 2001/55 je upraveno trvání a poskytování dočasné ochrany. Kapitola III se týká povinností členských států ve vztahu k osobám požívajícím dočasné ochrany. Kapitola IV směrnice upravuje přístup k řízení o azylu v rámci dočasné ochrany. Kapitola V se týká návratu a opatření po ukončení dočasné ochrany. Kapitola VI se týká rozdělení nákladů a úkolů mezi členskými státy, které se nese ve znamení solidarity Unie.
c) Směrnice 2003/9
25. Podle článku 1 směrnice 2003/9 je jejím účelem stanovení minimálních norem pro přijímání žadatelů o azyl v členských státech.
26. Minimální normy stanovené ve směrnici 2003/9 se týkají informační povinnosti členských států vůči žadatelům o azyl (článek 5), vybavení žadatelů o azyl dokumenty (článek 6), pobytu a svobody pohybu žadatelů o azyl (článek 7), zachování celistvosti rodiny žadatelů o azyl (článek 8), školní docházky a vzdělávání nezletilých osob (článek 10), přístupu žadatelů o azyl na trh práce (článek 11) a jejich odborného vzdělávání (článek 12), jakož i materiálních podmínek přijetí a zdravotní péče žadatelů o azyl (článek 13 a násl.).
27. Článek 21 směrnice 2003/9, nadepsaný „Opravné prostředky“, stanoví, že členské státy zajistí, aby bylo možné podat opravný prostředek v souladu s postupy vnitrostátního práva proti zamítavým rozhodnutím ohledně přiznání dávek podle této směrnice a proti rozhodnutím podle článku 7, jimiž jsou dotčeny zájmy jednotlivého žadatele o azyl. Možnost podání opravného prostředku k soudu nebo soudního přezkumu rozhodnutí musí být zaručena alespoň v posledním stupni.
28. Podle článku 23 směrnice 2003/9 členské státy s patřičným ohledem na své ústavní struktury zajistí, aby byl zaveden vhodný mechanismus řízení a sledování podmínek příjmu a dozoru nad jejich kvalitou. Podle čl. 24 odst. 2 navíc přidělí potřebné prostředky na uplatňování vnitrostátních předpisů přijatých k provedení této směrnice.
d) Směrnice 2004/83
29. Podle článku 1 směrnice 2004/83 je jejím cílem stanovit minimální normy, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a obsah poskytnuté ochrany.
30. Kapitoly II, III a V směrnice 2004/83 obsahují řadu pravidel a kritérií ohledně posuzování žádostí o přiznání postavení uprchlíka nebo poskytnutí podpůrné ochrany, jakož i ohledně přiznání postavení uprchlíka státním příslušníkům třetích zemí nebo postavení osoby s nárokem na podpůrnou ochranu. V kapitole IV se jednak konstatuje, že členské státy přiznávají postavení uprchlíka státním příslušníkům třetích zemí a osobám bez státní příslušnosti, které splňují podmínky pro získání postavení uprchlíka v souladu s kapitolami II a III (článek 13). Dále tato kapitola určuje podmínky pro odnětí, ukončení platnosti nebo zamítnutí prodloužení platnosti postavení uprchlíka (článek 14). Kapitola VI obsahuje příslušná pravidla pro přiznání (článek 18) i odnětí ukončení platnosti nebo zamítnutí prodloužení platnosti statutu subsidiární ochrany (článek 19). Kapitola VII stanoví obsah mezinárodní ochrany, mimo jiné ochranu před navracením (článek 21). Kapitola VIII upravuje otázky správní spolupráce. Podle článku 36 členské státy mimo jiné zajistí, aby se orgánům a jiným organizacím, které provádějí tuto směrnici, dostalo potřebné odborné přípravy.
e) Směrnice 2005/85
31. Podle článku 1 směrnice 2005/85 tato směrnice stanoví minimální normy pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka.
32. Podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2005/85 se tato směrnice vztahuje na všechny žádosti o azyl podané na území členského státu, včetně hranic nebo tranzitních prostor, a na odnětí postavení uprchlíka. Podle čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce členské státy určí pro všechna řízení rozhodující orgán, který bude odpovědný za přiměřené posouzení žádostí podle této směrnice.
33. Zásady, které jsou základem těchto řízení, jakož i záruky, které je v této souvislosti třeba poskytnout žadatelům o azyl, jsou stanoveny v kapitole II směrnice 2005/85. Konkrétní pravidla ohledně řízení pro přiznání postavení uprchlíka obsahuje kapitola III směrnice, ve které je uvedeno rovněž pojetí bezpečné třetí země (článek 27), respektive pojetí bezpečné země původu (článek 31). V kapitole V je upraveno právo žadatele o azyl na účinný opravný prostředek (článek 39).
III – Skutkový stav a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
34. Předmětem původního řízení jsou žaloby pěti žadatelů o azyl podané proti rozhodnutím Refugee Applications Commissioner (dále jen „první žalovaný v původním řízení“) nechat tyto žadatele o azyl přemístit podle ustanovení nařízení č. 343/2003 do Řecka za účelem posouzení jejich žádostí o azyl.
35. Každý z žalobců, mezi kterými neexistuje žádný vztah, cestoval přes Řecko a byl zde zadržen za nezákonný vstup. Jedná se bez výjimky o plnoleté muže, kteří neuplatňují žádnou zvláštní zranitelnost či postižení. Každý z žalobců opustil Řecko, aniž požádal o azyl, a odcestoval do Irska, kde požádal o azyl.
36. Těchto pět žalobců uvádí, že pochází z Afghánistánu, z Íránu resp. z Alžírska. Všichni žalobci se brání vrácení do Řecka. Tvrdí, že v Řecku jsou pro žadatele o azyl nevyhovující řízení a podmínky, a Irsko je tedy povinno využít své diskreční pravomoci podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 a převzít odpovědnost k posouzení a rozhodnutí o jejich žádostech o azyl.
37. První žalovaný v původním řízení odmítl uplatnit právo sám převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 a Minister for Justice and Law Reform (dále jen „druhý žalovaný v původním řízení“) vydal v těchto pěti případech v souladu s požadavky vyplývajícími z nařízení č. 343/2003 rozhodnutí o přemístění. Výkon těchto přemístění však byl odložen do vydání rozhodnutí v řízení před předkládajícím soudem, ve kterém je zpochybněna platnost rozhodnutí prvního žalovaného v původním řízení odmítnout uplatnit právo sám převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2.
38. Vzhledem k tomu, že předkládající soud má pochybnosti o výkladu a použití čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 v takovém případě, jako je případ v původním řízení, přerušil původní řízení a předložil Soudnímu dvoru k rozhodnutí následující předběžné otázky:
„1. Je přemísťující členský stát podle nařízení Rady (ES) č. 343/2003 povinen posoudit, zda přijímající členský stát dodržuje článek 18 Listiny základních práv Evropské unie, směrnice Rady 2003/9/ES, 2004/83/ES a 2005/85/ES a nařízení Rady (ES) č. 343/2003?
2. Jestliže je odpověď kladná a zjistí se, že přijímající členský stát nedodržuje jedno nebo více z těchto ustanovení, je přemísťující členský stát povinen převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 343/2003?“
IV – Řízení před Soudním dvorem
39. Předkládací usnesení došlo kanceláři Soudního dvora dne 15. října 2010. Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 9. listopadu 2010 byly věci C‑411/10 a C‑493/10 spojeny pro účely písemné části řízení a usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 16. května 2011 pro účely ústní části řízení a rozsudku.
40. V písemné části řízení předložili vyjádření žalobci v původním řízení, Amnesty International Limited a AIRE (Advice on Individual Rights in Europe) Centre jako vedlejší účastníci, Vysoký komisař OSN pro uprchlíky, Irská republika, Belgické království, Spolková republika Německo, Francouzská republika, Spojené království, Nizozemské království, Italská republika, Finská republika, Řecká republika, Rakouská republika, Česká republika, Polská republika, Švýcarská konfederace a Evropská komise. Jednání konaného dne 28. června 2011 se účastnili zástupci žalobců v původním řízení, Amnesty International Limited a AIRE (Advice on Individual Rights in Europe) Centre, Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Irské republiky, Řecké republiky, Republiky Slovinsko, Nizozemského království, Polské republiky, Francouzské republiky, Spojeného království a Komise.
V – Argumentace zúčastněných
41. Na první předběžnou otázku, zda je přemísťující členský stát podle nařízení č. 343/2003 povinen posoudit, zda přijímající členský stát dodržuje článek 18 Listiny základních práv, směrnice 2003/9, 2004/83 a 2005/85 a nařízení č. 343/2003, je podle názoru žalobců v původním řízení, Amnesty International Limited a AIRE Centre třeba odpovědět kladně. Amnesty International Limited a AIRE Centre navíc zdůrazňují, že přemísťující členský stát je v této souvislosti povinen posoudit dodržování všech relevantních ustanovení Listiny základních práv ze strany přijímajícího členského státu.
42. Belgická, německá a francouzská vláda, Komise a Vysoký komisař OSN pro uprchlíky v této souvislosti zdůrazňují, že přemísťující členský stát může v rámci použití nařízení č. 343/2003 vycházet z domněnky, že členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl jedná v souladu s unijním právem, tato domněnka má ovšem být vyvratitelná. Vláda Spojeného království zdůrazňuje, že povinnost posoudit dodržování článku 18 Listiny základních práv, resp. ustanovení směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 a nařízení č. 343/2003 přijímajícím členským státem může vzniknout pouze za výjimečných okolností, a to v případě, že byla jednoznačně vyvrácena domněnka, že příslušný členský stát jedná v souladu s lidskými právy a s unijním právem.
43. Podle názoru irské, italské, nizozemské, české, polské a finské vlády je na první předběžnou otázku třeba odpovědět záporně. Řecká a polská vláda v této souvislosti uvádějí, že podle unijního práva je vyloučeno, aby jeden členský stát přezkoumával soulad jednání jiného členského státu s unijním právem.
44. Rakouská vláda tvrdí, že členský stát, který posuzuje přípustnost přemístění do členského státu, jenž je příslušný podle nařízení č. 343/2003, musí zohlednit, zda přijímající členský stát v zásadě dodržuje ty minimální normy, jejichž dodržování by odůvodňovalo domněnku, že přemístění je slučitelné s Listinou základních práv.
45. Na druhou předběžnou otázku, zda je přemísťující členský stát povinen převzít příslušnost k posouzení žádosti o azyl podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, pokud přijímající členský stát nedodržuje článek 18 Listiny základních práv nebo jedno nebo více ustanovení směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85, jakož i nařízení č. 343/2003, je podle názoru Amnesty International Limited a AIRE Centre třeba odpovědět kladně. Amnesty International Limited a AIRE Centre navíc zdůrazňují, že povinnost uplatnit právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti vzniká ve všech případech, v nichž hrozí nedodržení některého z relevantních ustanovení Listiny v přijímajícím členském státě.
46. Podle názoru žalobců v původním řízení, belgické a francouzské vlády, Komise a Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je přemísťující členský stát povinen uplatnit své právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, existuje-li důkaz, že žadateli o azyl v přijímajícím členském státě hrozí porušení jeho práv zakotvených v Listině základních práv. Finská vláda se vyjadřuje podobně v tom smyslu, že povinnost k uplatnění práva převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 může výjimečně vzniknout v případech, v nichž je jasné, že přemístění žadatele o azyl by vážně porušilo jeho práva zakotvená v článku 18 Listiny základních práv.
47. Přemísťující členský stát naproti tomu podle názoru řecké a nizozemské vlády není povinen uplatnit své právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, jestliže přijímající členský stát nedodržuje článek 18 Listiny základních práv nebo jedno nebo více ustanovení směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 a nařízení č. 343/2003. Také podle názoru polské a slovinské vlády z čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 nelze vyvodit žádnou povinnost převzít odpovědnost za posouzení žádosti. Německá a také nizozemská vláda však poukazují na to, že žadatel o azyl nesmí být přemístěn do členského státu, ve kterém mu vážně hrozí porušení jeho práv zakotvených v Listině základních práv.
48. Vzhledem k tomu, že irská a italská vláda odpověděla na první předběžnou otázku záporně, není podle jejich názoru nutné odpovídat na druhou předběžnou otázku. Ani vláda Spojeného království nepovažuje ve světle své odpovědi na první předběžnou otázku zodpovězení druhé předběžné otázky za nezbytné.
49. Podle názoru Švýcarské konfederace(8) je systému nařízení č. 343/2003 vlastní vyvratitelná domněnka, že zúčastněné státy dodržují Ženevskou úmluvu o právním postavení uprchlíků a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“). Avšak je-li tato domněnka v konkrétním případě vyvrácena a v příslušném státu není zajištěno zacházení s žadatelem o azyl v souladu s mezinárodním právem, je přemístění do tohoto státu vyloučeno a právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 se výjimečně stává povinností.
VI – Právní posouzení
A – Úvodní úvahy
50. Podstatou obou předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda, a případně za jakých podmínek, může být členský stát povinen uplatnit své právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 a posoudit žádost žadatele o azyl, pakliže by tento žadatel byl v případě svého přemístění do primárně příslušného členského státu vystaven nebezpečí, že budou porušena jeho práva zakotvená v článku 18 Listiny základních práv, resp. nebezpečí, že tento členský stát nedodrží povinnosti, které pro něj vyplývají ze směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 nebo z nařízení č. 343/2003.
51. Předkládající soud klade tyto otázky, protože má k dispozici jasné indicie o tom, že požadavky unijního práva pro Řecko ohledně podoby jeho azylového systému a azylového řízení se propastným způsobem liší od konkrétního zacházení s žadateli o azyl v Řecku, když by přitom v případě přemístění žadatelů o azyl do Řecka mohlo hrozit dokonce porušení jejich základních práv.
52. V této souvislosti zastává předkládající soud názor, že by bylo v rozporu se smyslem nařízení č. 343/2003, kdyby členský stát nebo vnitrostátní soudy musely v rámci použití nařízení č. 343/2003 zkoumat účinnost azylových systémů jiného členského státu. Neexistují-li žádné indicie o tom, že by přemístění žadatele o azyl vedlo k nebezpečí zacházení, které by bylo v rozporu s článkem 3 EÚLP, přísluší v zásadě členskému státu, aby rozhodl, zda uplatnění práva převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 považuje za nutné. Není přitom úkolem vnitrostátních soudů, aby rozhodovaly o tom, kdy a jak má dotyčný členský stát vykonávat svoji diskreční pravomoc.
53. Předkládající soud zastává názor, že tuto argumentaci potvrzuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 2. prosince 2008, K.R.S. v. Spojené království(9), ve kterém musel ESLP rozhodnout o stížnosti týkající se porušení lidských práv íránského státního příslušníka, který měl být přemístěn podle ustanovení nařízení č. 343/2003 ze Spojeného království do Řecka. Íránský žadatel o azyl zejména tvrdil, že jeho vyhoštění do Řecka by představovalo porušení článku 3 EÚLP. Svým rozhodnutím ze dne 2. prosince 2008 ESLP tuto stížnost zamítl jako zjevně neopodstatněnou.
54. Předkládající soud si ovšem není jistý, zda, a případně do jaké míry, je jím navržený výklad nařízení č. 343/2003 slučitelný s právem na azyl, které je od nabytí účinnosti Lisabonské smlouvy zakotveno v primárním právu v článku 18 Listiny základních práv. V této souvislosti Soudní dvůr žádá o podporu týkající se použití čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 v případech, ve kterých je tvrzeno, a dokonce znaleckými posudky doloženo, že v přijímajícím členském státě existují nepříznivé přijímací podmínky nebo neefektivní azylová řízení.
55. Se zvláštním zřetelem na argumentaci předkládajícího soudu týkající se judikatury ESLP je na tomto místě třeba poukázat na skutečnost, že ESLP po doručení předkládacího usnesení dále rozvinul své právní a skutkové posouzení přemístění žadatelů o azyl do Řecka, které bylo základem rozhodnutí ze dne 2. prosince 2008, K.R.S. v. Spojené království. Ve svém zásadním rozsudku ze dne 21. ledna 2011, M.S.S. v. Belgie a Řecko(10), totiž ESLP konstatoval, že podmínky vazby a životní podmínky afgánského žadatele o azyl v Řecku je nutné považovat za porušení článku 3 EÚLP ze strany Řecka. V tomto řízení mimoto prokázané nedostatky při posuzování žádosti žadatele o azyl, rizika přímého nebo nepřímého vrácení do jeho vlasti bez skutečného posouzení opodstatněnosti jeho žádosti o azyl a neexistence účinného opravného prostředku vedly ke konstatování porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 EÚLP ze strany Řecka. Na základě těchto zjištění ESLP rovněž rozhodl, že přemístění žadatele o azyl z Belgie do Řecka podle nařízení č. 343/2003 představovalo porušení článku 3 EÚLP a článku 13 ve spojení s článkem 3 EÚLP ze strany Belgie.
56. V případě otázky, jak se tento vývoj v judikatuře ESLP týkající se (ne)slučitelnosti přemístění žadatelů o azyl do Řecka s EÚLP – ve světle unijního práva a zejména Listiny základních práv – promítne do soudního přezkumu takovýchto přemístění, odkazuji na svou argumentaci uvedenou ve stanovisku ve věci N.S. V uvedeném stanovisku jsem zdůraznila, že podle čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv je třeba zajistit, aby ochrana zaručená Listinou základních práv nebyla v oblastech, ve kterých se překrývají ustanovení Listiny základních práv se zárukami poskytnutými v EÚLP, menší než ochrana poskytnutá EÚLP. Pakliže byl rozsah a dosah ochrany poskytnuté prostřednictvím EÚLP v judikatuře ESLP upřesněn, náleží této judikatuře při výkladu příslušných ustanovení Listiny základních práv, který činí Soudní dvůr, zvláštní význam a velká váha(11).
57. Na základě těchto vysvětlení se budu v následující části zabývat oběma předběžnými otázkami. Nejprve se přitom budu věnovat druhé předběžné otázce, která se zaměřuje na to, za jakých podmínek může být členský stát povinen uplatnit své právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 a posoudit žádost žadatele o azyl, pro jejíž posouzení je primárně příslušný jiný členský stát. Následně se v rámci zodpovězení první předběžné otázky budu zabývat problematikou, jakým způsobem je členský stát v této souvislosti povinen posoudit, zda ostatní členské státy dodržují požadavky vyplývající z unijního práva.
B – Povinnost uplatnit právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, pokud by v případě přemístění žadatele o azyl do primárně příslušného členského státu vážně hrozilo porušení základních práv
58. Svou druhou předběžnou otázkou žádá předkládající soud o objasnění, zda je členský stát povinen uplatnit své právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 a převzít tak posouzení žádosti o azyl podané na jeho území, kdyby bylo zřejmé, že členský stát, který je primárně příslušný pro posouzení této žádosti o azyl, nemůže zaručit dodržení požadavků týkajících se zacházení s žadateli o azyl a posouzení jejich žádostí o azyl, které jsou obsaženy v článku 18 Listiny základních práv, resp. ve směrnicích 2003/9, 2004/83 a 2005/85 nebo v nařízení č. 343/2003.
59. Jak jsem již vysvětlila ve svém stanovisku ve věci N.S., nařízení č. 343/2003 výslovně – ani při stanovení kritérií pro určení členského státu příslušného pro posouzení žádosti o azyl, ani při určení postupu pro přemístění žadatele o azyl mezi členskými státy – nezohledňuje zacházení s žadateli o azyl a posuzování jejich žádostí v přijímajícím členském státě. Toto je potřeba chápat v souvislosti se skutečností, že azylové systémy členských států musí podle směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 splňovat vysoké minimální standardy, a že všechny členské státy přistoupily k EÚLP i k Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků, v důsledku čehož je zajištěno, že zacházení s žadateli o azyl a posuzování jejich žádostí musí v každém členském státě splňovat požadavky vyplývající z Listiny základních práv i ze Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků a EÚLP(12).
60. Není-li členský stát z jakéhokoli důvodu schopen při zacházení s žadateli o azyl, resp. při posuzování jejich žádostí o azyl, dodržet požadavky vyplývající ze směrnic 2003/9, 2004/83 nebo 2005/85, resp. své závazky vyplývající ze základních práv a mezinárodního práva, vyvstává však de facto nebezpečí, že žadatelé o azyl budou v případě přemístění do tohoto členského státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s Listinou základních práv.
61. Naprosté přetížení azylového systému členského státu tak za určitých okolností může vést k tomu, že práva žadatele o azyl zakotvená v článku 18 Listiny základních práv již v tomto členském státě nejsou zaručena.
62. Podle článku 18 Listiny základních práv je právo na azyl zaručeno při dodržování Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků a v souladu se SEU a SFEU. Jedním z ústředních prvků Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků je zákaz přímého nebo nepřímého vyhoštění nebo navrácení uprchlíka do státu pronásledování – takzvaná zásada non‑refoulement – stanovený v článku 33 této Úmluvy. I když je přesný dosah tohoto zákazu navracení sporný, je třeba vycházet z toho, že uprchlíkům(13) je poskytována nejen ochrana před bezprostředním vyhoštěním do státu pronásledování, nýbrž rovněž ochrana před takzvaným řetězovým vyhoštěním, při němž dochází k přemístění do státu, kde existuje nebezpečí vyhoštění do státu pronásledování(14). Vzhledem k této široké definici zákazu navracení je bezprostředně zřejmé, že přetížení azylového systému členského státu a jím způsobené nedostatky při posuzování žádostí o azyl mohou v jednotlivých případech vést k vyhoštěním, která jsou neslučitelná s tímto zákazem navracení, a tedy i s článkem 18 Listiny základních práv.
63. V případě přetížení azylového systému členského státu je navíc možné se obávat porušení práva na respekt a ochranu lidské důstojnosti žadatelů o azyl zaručeného článkem 1 Listiny základních práv, resp. zákazu mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení s žadateli o azyl obsaženého v článku 4 Listiny základních práv v příslušném členském státu(15).
64. Jestliže by v členském státě, který je podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s ustanoveními kapitoly III nařízení č. 343/2003 primárně příslušný pro posouzení žádosti o azyl, mělo vážně hrozit porušení základních práv žadatelů o azyl zakotvených v článcích 1, 4 nebo 18 Listiny základních práv, ostatní členské státy do tohoto členského státu nesmí přemístit žádné žadatele o azyl, nýbrž jsou v zásadě povinny uplatnit právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003.
65. Tato povinnost uplatnit právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti vyplývá zaprvé z povinnosti členských států používat nařízení č. 343/2003 v souladu se základními právy(16). Dále pak vyplývá z okolnosti, že přemístění žadatelů o azyl do členského státu, ve kterém vážně hrozí porušení jejich základních práv zakotvených v článcích 1, 4 nebo 18 Listiny základních práv, současně v zásadě představuje porušení těchto základních práv přemísťujícím členským státem(17). Tím, že členské státy uplatní své právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, je toto hrozící porušení Listiny základních práv zcela odstraněno.
66. Vážně hrozící porušení jednotlivých ustanovení směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 nebo nařízení č. 343/2003 v přijímajícím členském státě, která zároveň nepředstavují porušení základních práv žadatele o azyl, který má být přemístěn, zaručených Listinou základních práv, naopak nepostačují k odůvodnění povinnosti přemísťujícího členského státu uplatnit právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti.
67. V této souvislosti je na prvním místě nutné zdůraznit, že výklad nařízení č. 343/2003 v souladu se základními právy nemůže uplatnění práva převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 požadovat, jestliže primárně příslušný členský stát sice porušuje jednotlivá ustanovení směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 nebo nařízení č. 343/2003, avšak neporušuje základní práva žadatelů o azyl zakotvená v Listině základních práv. Navíc je přemístění žadatele o azyl do členského státu, ve kterém porušení základních práv žadatelů o azyl zakotvených v Listině základních práv nehrozí, v obvyklém případě třeba považovat za slučitelné se základními právy.
68. S cíli nařízení č. 343/2003 by dále bylo jen stěží slučitelné, kdyby každé nedodržení povinností vyplývajících ze směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 nebo nařízení č. 343/2003 postačovalo k tomu, aby zabránilo přemístění žadatele o azyl do členského státu, který je podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s ustanoveními kapitoly III nařízení č. 343/2003 primárně příslušný(18). Nařízením č. 343/2003 má totiž být stanovena jasná a proveditelná metoda určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl, která umožní tento členský stát urychleně určit(19). K uskutečnění tohoto cíle stanoví nařízení č. 343/ 2003 právní úpravu, podle níž je pro žádost o azyl podanou v Unii příslušný pouze jeden členský stát, který je určován na základě objektivních kritérií. K těmto objektivním kritériím náleží například vztah mezi žadatelem o azyl nebo jeho rodinným příslušníkem a členským státem, relevantní z hlediska práva na azyl nebo právních předpisů týkajících se cizích státních příslušníků(20). V případě nedovoleného vstupu na území Unie je podle článku 10 nařízení č. 343/2003 příslušný k posouzení žádosti o azyl členský stát prvního vstupu na území Unie(21).
69. Jestliže by nyní každé nedodržení směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 nebo nařízení č. 343/2003 ze strany primárně příslušného členského státu mělo vést k tomu, že by členský stát, kde žadatel o azyl podal žádost o azyl, byl povinen uplatnit své právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, bylo by kromě objektivních kritérií pro určení příslušného členského státu stanovených v kapitole III nařízení vytvořeno nové rozsáhlé vylučující kritérium, podle něhož by i drobná porušení pravidel stanovených ve směrnicích 2003/9, 2004/83 a 2005/85 nebo v nařízení č. 343/2003 mohla v jednotlivých členských státech vést k tomu, že by tyto členské státy byly zproštěny odpovědnosti stanovené v nařízení č. 343/2003 a s ní spojených úkolů. To by mohlo vést nejen k úplnému zbavení účinku právní úpravy o odpovědnosti vypracované v nařízení č. 343/2003, nýbrž i k ohrožení cíle, jenž nařízení sleduje, a to urychleně určit členské státy příslušné k posouzení žádostí o azyl podaných v Unii.
70. Tyto úvahy mne vedou k závěru, že porušení ustanovení směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 nebo nařízení č. 343/2003 v primárně příslušném členském státě může vyvolat povinnost k uplatnění práva převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 pouze v případě, že by toto porušení sekundárního práva současně představovalo porušení práv žadatele o azyl zakotvených v Listině základních práv.
71. Na základě výše uvedeného je nutné druhou předběžnou otázku zodpovědět v tom smyslu, že členský stát je povinen uplatnit své právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, kdyby bylo zřejmé, že žadateli o azyl v případě přemístění do členského státu, který je podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s ustanoveními kapitoly III nařízení č. 343/2003 primárně příslušný, vážně hrozí nebezpečí porušení jeho práv zakotvených v Listině základních práv. Vážně hrozící porušení jednotlivých ustanovení směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 nebo nařízení č. 343/2003 v primárně příslušném členském státě, která současně nepředstavují porušení základních práv žadatelů o azyl, kteří mají být přemístěni, zaručených Listinou základních práv, naopak nepostačují k tomu, aby založila vznik povinnosti uplatnit právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003.
C – Přemísťující členský stát je před přemístěním žadatele o azyl podle nařízení č. 343/2003 povinen posoudit, zda jsou práva tohoto žadatele o azyl zaručená Listinou základních práv v přijímajícím členském státě zaručena
72. Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda členský stát, kde žadatel o azyl podal žádost o azyl, pro jejíž posouzení je podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s ustanoveními kapitoly III nařízení č. 343/2003 primárně příslušný jiný členský stát, musí před přemístěním tohoto žadatele o azyl do primárně příslušného členského státu posoudit, zda jsou v tomto členském státě zaručena práva žadatele o azyl zakotvená v Listině základních práv a jestli tento členský stát dodržuje požadavky uvedené ve směrnicích 2003/9, 2004/83 a 2005/85 a rovněž v nařízení č. 343/2003.
73. Z mých výše uvedených úvah na jedné straně vyplývá, že přemístění žadatelů o azyl do členského státu, ve kterém vážně hrozí nebezpečí porušení práv těchto žadatelů o azyl, která jsou zakotvena v Listině základních práv, je neslučitelné s Listinou základních práv, takže členský stát, kde žadatel o azyl podal svoji žádost o azyl, je v takovémto případě povinen uplatnit právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003. Na straně druhé jsem dospěla k závěru, že vážně hrozící porušení jednotlivých ustanovení směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 nebo nařízení č. 343/2003 v přijímajícím členském státě může založit povinnost přemísťujícího členského státu uplatnit právo převzít odpovědnost [za posouzení žádosti] podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 pouze v případě, že by toto porušení sekundárního práva současně představovalo porušení práv žadatele o azyl zakotvených v Listině základních práv.
74. Z těchto zjištění přímo vyplývá, že přemísťující členský stát je před přemístěním žadatele o azyl povinen posoudit, zda žadateli o azyl v primárně příslušném členském státě vážně hrozí porušení jeho práv, která jsou zakotvena v Listině základních práv. Pouze tak je totiž možné zaručit, že přemísťující členský stát bude nařízení č. 343/2003 uplatňovat způsobem, který je v souladu se základními právy. Zvláštní povinnost posoudit, zda přijímající členský stát dodržuje jednotlivá ustanovení směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85, jakož i nařízení č. 343/2003, je naproti tomu třeba odmítnout.
75. Povinnost členského státu posoudit, zda je přemístění žadatelů o azyl do jiného členského státu v souladu se základními právy, ovšem neznamená, že přemísťující členský stát se musí před přemístěním každého žadatele o azyl aktivně ujišťovat o tom, že práva žadatelů o azyl, která jsou zakotvena v Listině základních práv, jsou v přijímajícím členském státě skutečně zaručena. Při posuzování, zda žadateli o azyl v primárně příslušném členském státě hrozí porušení základních práv, mohou totiž členské státy vycházet z vyvratitelné domněnky, že základní práva žadatelů o azyl jsou v primárně příslušném členském státě dodržována.
76. Pro legalitu takovéto vyvratitelné domněnky podle unijního práva hovoří nejprve skutečnost, že zacházení s žadateli o azyl a posuzování jejich žádostí musí podle směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 v každém členském státě splňovat vysoké minimální standardy. Všechny členské státy navíc musí dodržovat Listinu základních práv(22), jakož i – coby smluvní státy – EÚLP a Ženevskou úmluvu o právním postavení uprchlíků, musí tedy také dodržovat v nich zakotvená základní a lidská práva žadatelů o azyl. S přihlédnutím k vysoké úrovni ochrany, která je tím právně zajištěna, je dokonce nasnadě, že je v rámci přemístění žadatelů o azyl podle nařízení č. 343/2003 namístě vycházet z vyvratitelné domněnky, že s těmito žadateli o azyl je v členském státě, který je příslušný pro posouzení jejich žádosti o azyl, zacházeno v souladu s lidskými a základními právy(23). V tomto smyslu je ve druhém bodě odůvodnění nařízení č. 343/2003 výslovně zdůrazněno, že členské státy, které dodržují zásadu nenavracení, jsou pokládány za bezpečné země pro státní příslušníky třetích zemí(24).
77. Jestliže by se členské státy rozhodly pro uplatnění takové vyvratitelné domněnky, musí ovšem respektovat zásadu efektivity, podle které nesmí být v praxi znemožňován nebo nadměrně ztěžován výkon práv přiznaných unijním právním řádem(25). Rozhodnou-li se tedy členské státy pro zavedení vyvratitelné domněnky, musí být žadatelům o azyl dána z procesního hlediska možnost tuto domněnku také skutečně vyvrátit. Konkrétní podoba důkazních prostředků, které jsou v tomto ohledu k dispozici, jakož i stanovení pravidel a principů hodnocení důkazů, jsou podle zásady procesní autonomie členských států(26) naopak věcí vnitrostátního právního řádu jednotlivých členských států s tím, že prosazení práv zakotvených v Listině základních práv nesmí být prakticky znemožněno nebo nepřiměřeně ztíženo.
78. Na základě výše uvedeného je první předběžnou otázku třeba zodpovědět v tom smyslu, že členský stát, který chce na základě použití nařízení č. 343/2003 přemístit žadatele o azyl do členského státu, který je primárně příslušný pro posuzování žádosti o azyl, je povinen posoudit, zda žadateli o azyl v tomto primárně příslušném členském státě vážně hrozí porušení jeho práv zakotvených v Listině základních práv. Přemísťující členský stát nemá žádnou další samostatnou povinnost posoudit, zda přijímající členský stát dodržuje jednotlivá ustanovení směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 nebo nařízení č. 343/2003. Při posuzování otázky, zda žadateli o azyl hrozí v primárně příslušném členském státě porušení základních práv, mohou členské státy vycházet z vyvratitelné domněnky, že základní práva žadatelů o azyl jsou v primárně příslušném členském státě dodržována.
VII – Závěry
79. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky odpověděl následovně:
„1) Členský stát je povinen uplatnit své právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států, jestliže by bylo zřejmé, že žadateli o azyl v případě přemístění do členského státu, který je podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s ustanoveními kapitoly III nařízení č. 343/2003 primárně příslušný, vážně hrozí nebezpečí porušení jeho práv zakotvených v Listině základních práv. Vážně hrozící porušení jednotlivých ustanovení směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany a směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka nebo nařízení č. 343/2003 v primárně příslušném členském státě, která současně nepředstavují porušení základních práv žadatelů o azyl, kteří mají být přemístěni, zaručených Listinou základních práv, naopak nepostačují k tomu, aby založila vznik povinnosti uplatnit právo převzít odpovědnost za posouzení žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003.
2) Členský stát, který chce na základě použití nařízení č. 343/2003 přemístit žadatele o azyl do členského státu, který je primárně příslušný pro posuzování žádosti o azyl, je povinen posoudit, zda žadateli o azyl v tomto primárně příslušném členském státě vážně hrozí porušení jeho práv zakotvených v Listině základních práv. Přemísťující členský stát nemá žádnou další samostatnou povinnost posoudit, zda přijímající členský stát dodržuje jednotlivá ustanovení směrnic 2003/9, 2004/83 a 2005/85 nebo nařízení č. 343/2003. Při posuzování otázky, zda žadateli o azyl hrozí v primárně příslušném členském státě porušení základních práv, mohou členské státy vycházet z vyvratitelné domněnky, že základní práva žadatelů o azyl jsou v primárně příslušném členském státě dodržována.“