NÁZOR GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PEDRA CRUZ VILLALÓNA
přednesený dne 6. června 20121(1)
Věc C‑192/12 PPU
Melvin West
proti
Virallinen syyttäjä
„Justiční spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Postupy předávání mezi členskými státy – Článek 28 odst. 2 – Další předání – Souhlas vykonávajícího členského státu – Řetězení evropských zatýkacích rozkazů“
1. Zatímco na pozadí literárního díla mnohdy stojí skutečná událost, fikce se v realitu promění jen zřídkakdy. Došlo k tomu však patrně právě v projednávané věci, která se týká osoby stíhané a odsouzené v několika členských státech za tytéž činy, a sice za krádeže starožitných a vzácných map z několika veřejných knihoven(2).
2. V této věci je Soudnímu dvoru dána příležitost, aby poprvé vyložil ustanovení článku 28 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy(3), který vymezuje kdy a za jakých podmínek může členský stát vystavující evropský zatýkací rozkaz předat osobu, na niž je vydán uvedený zatýkací rozkaz, jinému členskému státu, než je členský stát vykonávající uvedený rozkaz (další předání).
3. Členský stát vystavující evropský zatýkací rozkaz může jinému členskému státu, než je vykonávající členský stát, dále předat osobu, na niž je rozkaz vydán, pouze pokud získá „souhlas“ uvedeného vykonávajícího členského státu.
4. Předmětné ustanovení, které odkazuje na „vykonávající členský stát“ v jednotném čísle, nedává odpověď na otázku, jak tento „souhlas“ funguje v takovém případě, jako je případ ve věci v původním řízení, kdy jde o druhou žádost o další předání, a obecněji v případě řetězení evropských zatýkacích rozkazů a několika po sobě následujících žádostí o další předání. Je nutné získat tolik souhlasů, kolik je členských států vykonávajících rozkaz? Anebo naopak postačuje pouze souhlas jednoho vykonávajícího členského státu? Který stát je v posledně uvedeném případě oním vykonávajícím členským státem?
5. Předběžná otázka nastolená v této věci tak dává Soudnímu dvoru příležitost překlenout zdánlivou vnitřní mezeru normativního předpisu, a to dle mého za pomoci teleologického a systematického výkladu rámcového rozhodnutí 2002/584.
I – Právní rámec
A – Unijní právo
6. Body 5, 6, 8, 9 a 12 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví:
„(5) Z cíle stanoveného pro Evropskou unii stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva vyplývá zrušení vydávání mezi jednotlivými členskými státy a jeho nahrazení systémem předávání mezi justičními orgány. Dále zavedení zjednodušeného systému předávání odsouzených nebo podezřelých osob za účelem trestního řízení nebo výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních umožňuje odstranit složitost a možné prodlení spojené se stávajícími postupy vydávání. Tradiční vztahy spolupráce, které až dosud převládaly mezi jednotlivými členskými státy, by měly být nahrazeny systémem volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, zahrnujícím jak rozhodnutí předcházející odsouzení, tak i pravomocná rozhodnutí, v prostoru svobody, bezpečnosti a práva.
(6) Evropský zatýkací rozkaz stanovený v tomto rámcovém rozhodnutí je prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání, na kterou Evropská rada poukázala jako na ,úhelný kámen‘ justiční spolupráce.
[…]
(8) Rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí podléhat dostatečné kontrole, což znamená, že justiční orgán členského státu, ve kterém byla vyžádaná osoba zatčena, bude muset přijmout rozhodnutí o jejím předání.
(9) Úloha ústředních orgánů při výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí být omezena na praktickou a správní pomoc.
[…]
(12) Toto rámcové rozhodnutí ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii, které jsou vyjádřeny i v Listině základních práv Evropské unie […], zejména v kapitole IV uvedené listiny. Nic v tomto rámcovém rozhodnutí nelze vykládat tak, že zakazuje odmítnout předání osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, existují-li na základě objektivních skutečností důvody domnívat se, že uvedený zatýkací rozkaz byl vydán za účelem stíhání nebo potrestání této osoby na základě jejího pohlaví, rasy, náboženství, etnického původu, státní příslušnosti, jazyka, politického přesvědčení nebo sexuální orientace nebo že by postavení této osoby mohlo být pro některý z těchto důvodů zhoršeno.
Toto rámcové rozhodnutí nebrání členskému státu v tom, aby uplatňoval své ústavní zásady týkající se práva na spravedlivý proces, svobody sdružování, svobody tisku a svobody projevu v jiných sdělovacích prostředcích.“
7. Článek 27 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví:
„1. Každý členský stát může oznámit generálnímu sekretariátu Rady, že se ve vztazích s jinými členskými státy, které provedly stejné oznámení, předpokládá, že byl dán souhlas k tomu, aby osoba byla stíhána, odsouzena nebo držena ve vazbě za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním, neuvede-li v konkrétním případě vykonávající justiční orgán ve svém rozhodnutí o předání něco jiného.
2. Kromě případů uvedených v odstavcích 1 a 3 nelze osobu, která byla předána, stíhat, odsoudit nebo jinak zbavit svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním.
3. Odstavec 2 se nepoužije v těchto případech:
a) neopustila-li vyžádaná osoba území členského státu, kterému byla předána, ve lhůtě do 45 dnů od svého konečného propuštění, i když k tomu měla příležitost, nebo vrátila-li se na území tohoto státu poté, co ho opustila;
b) trestný čin nelze potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody;
c) trestní řízení nevede k uplatnění opatření omezujícího osobní svobodu;
d) mohl‑li by osobě být uložen trest nebo opatření, které nezahrnují odnětí osobní svobody, zejména peněžitý trest nebo opatření místo tohoto trestu, i když tento trest nebo opatření mohou omezit její osobní svobodu;
e) pokud osoba souhlasí s předáním a popřípadě se současně zřekla uplatnění zásady speciality podle článku 13;
f) pokud se osoba po svém předání výslovně zřekla nároku na zásadu speciality, pokud jde o určité trestné činy spáchané před jejím předáním. Prohlášení o zřeknutí se musí být učiněno před příslušnými justičními orgány vystavujícího členského státu a zaznamenáno do protokolu v souladu s vnitrostátním právem tohoto státu. Prohlášení o zřeknutí se musí být vyjádřeno takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že ho tato osoba učinila dobrovolně a s plným vědomím důsledků. Za tímto účelem má tato osoba právo na právního zástupce;
g) dá-li vykonávající justiční orgán, který osobu předal, svůj souhlas v souladu s odstavcem 4.
4. Žádost o souhlas se předá vykonávajícímu justičnímu orgánu společně s údaji uvedenými v čl. 8 odst. 1 a překladem uvedeným v čl. 8 odst. 2. Souhlas se udělí, podléhá-li trestný čin, kvůli němuž se žádá o souhlas, [povinnosti] předání v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím. Souhlas se zamítne z důvodů uvedených v článku 3, jinak může být zamítnut jen z důvodů uvedených v článku 4. Rozhodnutí musí být přijato nejpozději do 30 dnů od obdržení žádosti.
[…]“
8. Článek 28 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví:
„1. Každý členský stát může oznámit generálnímu sekretariátu Rady, že se ve vztazích s jinými členskými státy, které provedly stejné oznámení, předpokládá, že byl dán souhlas k předání osoby jinému členskému státu, než je vykonávající členský stát, na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného kvůli trestnému činu, který byl spáchán před předáním této osoby, neuvede-li v jednotlivém případě vykonávající justiční orgán ve svém rozhodnutí o předání něco jiného.
2. V každém případě může být osoba, která byla předána vystavujícímu členskému státu na základě evropského zatýkacího rozkazu, předána bez souhlasu vykonávajícího členského státu jinému členskému státu, než je tento vykonávající členský stát, na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného kvůli trestnému činu, který byl spáchán před jejím předáním, v těchto případech:
a) neopustila-li vyžádaná osoba území členského státu, kterému byla předána, ve lhůtě do 45 dnů od svého konečného propuštění, i když k tomu měla příležitost nebo vrátila-li se na území tohoto státu poté, co ho opustila;
b) souhlasí-li vyžádaná osoba s předáním do jiného členského státu, než je vykonávající členský stát, na základě evropského zatýkacího rozkazu. Souhlas musí být vydán před příslušnými justičními orgány vystavujícího členského státu a zaznamenán do protokolu v souladu s vnitrostátním právem tohoto státu. Prohlášení o souhlasu musí být vyjádřeno takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že ho tato osoba učinila dobrovolně a s plným vědomím důsledků. Za tímto účelem má vyžádaná osoba právo na právního zástupce;
c) nepodléhá-li vyžádaná osoba zásadě speciality v souladu s čl. 27 odst. 3 písm. a), e), f) a g).
3. Vykonávající justiční orgán souhlasí s předáním do jiného členského státu podle těchto pravidel:
a) žádost o souhlas se podá podle článku 9 společně s údaji uvedenými v čl. 8 odst. 1 a překladem uvedeným v čl. 8 odst. 2;
b) souhlas je vydán, podléhá-li trestný čin, kvůli němuž se žádá o souhlas, předání v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím;
c) rozhodnutí musí být přijato nejpozději do 30 dnů od obdržení žádosti;
d) souhlas se zamítne z důvodů uvedených v článku 3, jinak může být zamítnut jen z důvodů uvedených v článku 4.
V případech uvedených v článku 5 musí vystavující členský stát poskytnout stanovené záruky.
4. Bez ohledu na odstavec 1 nesmí být osoba, která byla předána na základě evropského zatýkacího rozkazu, vydána do třetí země bez souhlasu příslušného orgánu členského státu, který tuto osobu předal. Tento souhlas se udělí v souladu se smlouvami, kterými je členský stát vázán, jakož i s jeho vnitrostátním právem.“
9. Z informace o datu vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost zveřejněné v Úředním věstníku Evropských společenství ze dne 1. května 1999(4) vyplývá, že Finská republika učinila prohlášení podle čl. 35 odst. 2 EU, kterým uznala pravomoc Soudního dvora rozhodovat o předběžných otázkách za podmínek stanovených v čl. 35 odst. 3 písm. b) EU.
B – Finské právo
10. Rámcové rozhodnutí 2002/584 bylo do finského práva provedeno zákonem 1286/2003 o předávání mezi Finskou republikou a ostatními členskými státy Evropské unie [rikoksen johdosta tapahtuvasta luovuttamisesta Suomen ja muiden Euroopan unionin jäsenvaltioiden välillä annettu laki (1286/2003)] ze dne 30. prosince 2003(5).
11. Podle odstavce 1 článku 61 finského zákona o předávání nesmí být osoba, kterou členský stát vydal Finské republice, vydána jinému členskému státu nebo státu, který není členem Evropské unie. Odstavec 2 téhož ustanovení však stanoví, že zákaz v uvedeném odstavci 1 se neuplatní zejména tehdy, když členský stát, který osobu vydal, souhlasí s výjimkou z tohoto zákazu.
12. Požádá-li členský stát Finskou republiku, aby mu dále předala osobu předanou jí z jiného členského státu, a není‑li další předání podle § 61 odst. 2 bodu 1 až 3 nebo 5 téhož zákona možné, požádá podle § 62 finského zákona o předávání osob tento posledně uvedený členský stát o souhlas příslušné státní zastupitelství.
II – Skutkový stav a původní řízení
13. Z předkládacího rozhodnutí, písemných i ústních vyjádření různých účastníků řízení, jakož i z odpovědí na otázky položené Soudním dvorem vyplývá, že navrhovatel ve věci v původním řízení, britský státní příslušník M. West, byl odsouzen v trestních řízeních v několika členských státech, v důsledku čehož na něj bylo vydáno několik evropských zatýkacích rozkazů, na jejichž základě byl podle rámcového rozhodnutí 2002/584 postupně předáván mezi dotčenými členskými státy. Jelikož na počátku sporu v původním řízení stojí tato soudní řízení a tyto po sobě následující postupy předávání, budou hlavní skutkové okolnosti sporu v původním řízení popsány v návaznosti na zmíněné řízení a postupy.
A – Skutečnosti předcházející sporu
14. Vzhledem ke složitosti skutečností předcházejících sporu budou tyto uvedeny zvlášť pro každý členský stát.
1. Francie
15. Dne 15. března 2001 podala Národní knihovna Francie trestní oznámení na M. Westa za krádeže vzácných a starožitných zeměpisných map, jichž se měl dopustit dne 26. října 1999 a 5. září 2000.
16. Francouzské justiční orgány proto dne 14. března 2005 vydaly na M. Westa první evropský zatýkací rozkaz rozeslaný prostřednictvím Schengenského informačního systému, přičemž M. West se v té době nacházel ve vazbě ve Spojeném království. Tento zatýkací rozkaz byl předán Spojenému království dne 1. dubna 2005.
17. Orgány Spojeného království dne 28. dubna 2005 informovaly francouzské orgány, že M. West bude moci být dne 27. července 2005 podmínečně propuštěn, a požadovaly další informace a upřesnění.
18. Na žádost orgánů Spojeného království zaslaly Francouzské orgány dne 23. června 2005 odpověď, kterou však Spojené království nepovažovalo za úplnou.
19. Britský styčný soudce ve Francii požádal dne 27. července 2005 o urychlené předání nového evropského zatýkacího rozkazu obsahujícího požadované informace. Jelikož nový rozkaz nebyl vystaven, byla žádost o předání považována za neúspěšnou.
20. Dne 15. února 2007 byl M. West rozsudkem tribunal de grande instance de Paris (Francie) zasedajícím ve trestním senátu odsouzen v nepřítomnosti ke třem letům odnětí svobody za krádeže zeměpisných map v Národní knihovně Francie.
21. Dne 31. srpna 2007 vydaly francouzské justiční orgány na M. Westa druhý evropský zatýkací rozkaz (č. 0233123012) rozeslaný prostřednictvím Schengenského informačního systému dne 21. září 2007 za účelem jeho předání k výkonu odsuzujícího rozsudku ze dne 15. února 2007.
22. Proti rozsudku tribunal de grande instance de Paris zasedajícímu ve trestním senátu ze dne 15. února 2007 se dne 9. února 2012 odvolal advokát M. Westa vybavený speciální plnou mocí. Tribunal de grande instance de Paris poté nařídil jednání na 7. června 2012.
2. Finsko
23. V dubnu 2001 byl M. West zatčen se 400 starožitnými zeměpisnými mapami ve Spojeném království a poté byl vydán do Finska, kde byl dne 4. září 2001 odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody za krádeže, jichž se dopustil v únoru 2001 na Helsinské univerzitě.
24. Rozsudek, jímž byl M. West odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody za krádež, potvrdil dne 31. května 2002 Helsingin hovioikeus (odvolací soud v Helsinkách) (Finsko).
25. Dne 9. prosince 2009 vydaly finské justiční orgány na M. Westa evropský zatýkací rozkaz č. R01/3078 za účelem jeho předání k výkonu odsuzujícího rozsudku ze dne 31. května 2002.
3. Maďarsko
26. Ve dnech 16., 17. a 18. srpna 2000 poškodil M. West několik velmi cenných atlasů ze XVII. století uchovávaných v Széchenyiho národní knihovně tím, že z nich odcizil osm listů zeměpisných map.
27. Dne 1. dubna 2010 vydal Budai Központi kerületi bíróság (obvodní soud v Budě) (Maďarsko) na M. Westa evropský zatýkací rozkaz za účelem jeho předání.
28. Dne 5. července 2011 odsoudil Budai Központi kerületi bíróság M. Westa k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku a čtyř měsíců za činy spáchané ve dnech 16., 17. a 18. srpna 2000.
B – Postupy předávání
29. V zájmu snazšího pochopení hlavních událostí budou postupy předávání popsány rovněž zvlášť po jednotlivých členských státech.
1. Postup předání ze Spojeného království Velké Británie a Severního Irska do Maďarska
30. Justiční orgány Spojeného království předaly M. Westa Maďarsku na základě zatýkacího rozkazu vydaného maďarskými justičními orgány dne 1. dubna 2010 k datu, které ze spisu nevyplývá. Výkon tohoto zatýkacího rozkazu nebyl nijak podmíněn.
2. Postup dalšího předání z Maďarska do Finské republiky
31. Dne 27. ledna 2011 přijal příslušný maďarský justiční orgán Fővárosi Bíróság (Soud hlavního města Budapešti) (Maďarsko) rozhodnutí, jímž nařídil předání M. Westa Finské republice ve lhůtě deseti dnů od jeho propuštění stanoveného na 29. srpna 2011(6).
32. Korkein oikeus (Nejvyšší soud) (Finsko), který podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, uvádí, že podle tohoto rozhodnutí byly podmínky pro předání M. Westa splněny jak v případě zatýkacího rozkazu předloženého Finskou republikou, tak v případě rozkazu předloženého Francouzskou republikou, avšak tento soud neupřesnil, zda má Finská republika dále předat M. Westa Francouzské republice.
33. Dne 5. září 2011 přijal Fővárosi Bíróság nové rozhodnutí, v němž uvedl, že v rozhodnutí ze dne 27. ledna 2011 nezohlednil skutečnost, že předání M. Westa Francouzské republice je podmíněno souhlasem Spojeného království.
34. Dne 9. září 2011 příslušný justiční orgán Spojeného království udělil zpětně souhlas k tomu, aby Maďarsko předalo M. Westa Finské republice. Tento souhlas nebyl nijak podmíněn.
35. Dne 15. září 2011 předalo Maďarsko M. Westa Finské republice.
36. Dne 24. ledna 2012 obdržel finský státní zástupce dopis od maďarského ministra pro veřejnou správu a spravedlnost, kterým byl informován o rozhodnutí ze dne 27. ledna 2011. Tento dopis upřesňoval, že Fővárosi Bíróság rozhodl, že „po skončení finského řízení má být jmenovaný předán francouzským orgánům“.
3. Postupy dalšího předání Francouzské republice
37. Dne 28. prosince 2010 zaslaly maďarské orgány francouzským orgánům informaci o tom, že bylo nařízeno předběžné zadržení M. Westa za účelem jeho předání a požadovaly předání evropského zatýkacího rozkazu.
38. Dne 30. prosince 2010 zaslaly francouzské justiční orgány úředně ověřenou kopii evropského zatýkacího rozkazu maďarským justičním orgánům; maďarské znění zaslaly dne 7. ledna 2011.
39. Dne 4. března 2011 informovaly maďarské orgány francouzské justiční orgány o rozhodnutí ze dne 27. ledna 2011. Zpráva upřesňovala, že bylo nařízeno předání M. Westa Francouzské i Finské republice, že M. West měl být po skončení řízení ve Finsku předán Francouzské republice a že předání bylo odloženo z důvodu řízení probíhajícího v Maďarsku.
40. Dne 28. června 2011 zaslaly maďarské orgány orgánům Spojeného království žádost o souhlas s předáním M. Westa Francouzské republice, která však zůstala bez odpovědi.
41. Dne 7. listopadu 2011 informovala Finská republika francouzské orgány, že M. West byl uvězněn ve Finsku a datum jeho propuštění bylo stanoveno na 29. dubna 2012.
42. Dne 9. února 2012 podal finský státní zástupce návrh k Helsingin käräjäoikeus (soud prvního stupně v Helsinkách) (Finsko) směřující k předání M. Westa Francouzské republice s tím, že Maďarsko k tomuto předání dalo souhlas.
43. Dne 17. února 2012 vydal Helsingin käräjäoikeus rozhodnutí, jímž navzdory odvolání M. Westa vyhověl žádosti o předání. M. West tedy proti tomuto rozhodnutí podal opravný kasační prostředek ke Korkein oikeus.
III – Předběžná otázka a žádost o projednání předběžné otázky v naléhavém řízení
44. Za těchto okolností se Korkein oikeus rozhodl přerušit řízení a rozhodnutím ze dne 24. dubna 2012 došlým Soudnímu dvoru téhož dne položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Rozumí se vykonávajícím členským státem pro účely použití čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí [2002/584] členský stát, ze kterého byla osoba původně předána jinému členskému státu na základě evropského zatýkacího rozkazu, nebo tento jiný členský stát, ze kterého byla osoba předána třetímu členskému státu a který je nyní žádán o její předání čtvrtému členskému státu? Nebo je popřípadě nezbytný souhlas obou členských států?“
45. Samostatným návrhem ze dne 24. dubna 2012 došlým kanceláři Soudního dvora v tentýž den Korkein oikeus požádal, aby byla tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projednána v naléhavém řízení podle článku 23a statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 104b jeho jednacího řádu.
46. Korkein oikeus v tomto ohledu upřesnil, že M. West vykonal trest odnětí svobody v délce jednoho roku a šest měsíců, k němuž ho Helsingin hovioikeus odsoudil dne 31. května 2002, a měl být dne 29. dubna 2012 propuštěn na svobodu. Rozhodnutím z téhož dne však tento soud nařídil jeho držení ve vazbě. M. West je tak zbaven osobní svobody, a proto je z hlediska jeho právní jistoty absolutně nezbytné, aby proběhlo naléhavé řízení.
47. Soudní dvůr (druhý senát) této žádosti o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení vyhověl. Na základě článku 24 statutu Soudního dvora a článku 54a jednacího řádu též vyzval Francouzskou republiku, Maďarsko a Spojené království, aby poskytly některé informace a předložily některé dokumenty.
48. Odpůrce ve věci v původním řízení, Finská republika, jakož i Evropská komise předložili písemná vyjádření. Francouzská republika, Maďarsko a Spojené království odpověděly na otázky Soudního dvora ve stanovených lhůtách.
49. Navrhovatel a odpůrce ve věci v původním řízení a Finská a Francouzská republika, jakož i Komise přednesli též ústní vyjádření na jednání, které proběhlo dne 4. června 2012.
IV – Shrnutí vyjádření
50. Ze stanovisek, která různí zúčastnění zaujali ve svých písemných či ústních vyjádřeních, lze sestavit poměrně ucelený obraz možných odpovědí na otázku nastolenou ve věci v původním řízení. Tato stanoviska budou stručně shrnuta níže s tím, že snahou navržených řešení je určit vykonávající členský stát či vykonávající členské státy (což je právě otázkou), jejichž souhlas se vyžaduje pro účely dalšího předání ve smyslu čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 v takové situaci, jako je situace daná v původním řízení, v níž jde o řetězec evropských zatýkacích rozkazů dotýkající se více než tří členských států, z nichž každý je vystavujícím členským státem a poté vykonávajícím členským státem.
51. Navrhovatel v původním řízení zastává názor, že každý další vykonávající členský stát musí být vyzván k udělení souhlasu s dalším předáním do jiného členského státu, takže se vyžaduje jak souhlas Maďarska, tak souhlas Spojeného království.
52. Finská republika se s tímto stanoviskem vcelku ztotožňuje.
53. Odpůrkyně v původním řízení uvádí, že rámcové rozhodnutí 2002/584 a finskou právní úpravu přijatou pro účely jeho provedení vždy vykládala v tom smyslu, že postačuje souhlas vykonávajícího členského státu, který provedl poslední předání, jelikož řešení zahrnující souhlas všech vykonávajících členských států může pouze ztížit ověřování a snížit účinnost a rychlost mechanismu evropského zatýkacího rozkazu.
54. Francouzská republika na jednání též tvrdila, že každý vykonávající členský stát musí mít možnost udělit souhlas s dalším předáním s tím, že tuto žádost o souhlas však musí každý vystavující členský stát zaslat pouze tomu vykonávajícímu členskému státu, s nímž ho přímo pojí evropský zatýkací rozkaz. Za okolností ve věci v původním řízení je tudíž Finská republika povinna žádat souhlas od Maďarska a Maďarsko musí žádat o souhlas Spojené království.
55. Komise konečně zastává názor, že vykonávajícím členským státem je třeba rozumět poslední vykonávající členský stát, jelikož tento výklad umožňuje posílení zásady vzájemného uznávání a vzájemné důvěry mezi členskými státy, přičemž usnadňuje a urychluje soudní spolupráci, aniž zasahuje do práv dotčené osoby.
V – Analýza
A – Úvodní poznámky
56. I s rizikem, že se budu opakovat, je úvodem nutno stručně a tentokrát bez rozdělení na státy uvést chronologický sled událostí tak, aby bylo možné určit zásadní skutečnosti relevantní pro účely odpovědi na položenou předběžnou otázku.
57. První evropský zatýkací rozkaz byl na M. Westa vydán dne 14. března 2005 ve Francii pro účely jeho předání k odsouzení za činy, kterých se dopustil dne 26. října 1999 a 5. září 2000. Spojené království odmítlo tento evropský zatýkací rozkaz vykonat z důvodů, které ze spisu nevyplývají, takže M. West byl dne 15. února 2007 odsouzen ve Francii v nepřítomnosti. Druhý evropský zatýkací rozkaz byl na něj následně vydán dne 31. srpna 2007 za účelem jeho předání k výkonu tohoto trestu. Tento rozkaz byl předán Maďarsku dne 30. prosince 2010.
58. Melvin West byl zatčen dne 14. dubna 2001 ve Spojeném království a poté byl vydán do Finska, kde byl dne 4. září 2001 odsouzen k 18 měsíčnímu trestu odnětí svobody. Tento trest byl potvrzen v rámci odvolání dne 31. května 2002, avšak nebyl vykonán, jelikož podle informací poskytnutých jeho zástupcem na jednání M. West mezitím Finsko opustil. Finská republika vydala evropský zatýkací rozkaz na M. Westa za účelem jeho předání k výkonu tohoto trestu až 9. prosince 2009, tj. o sedm let později.
59. Později, dne 1. dubna 2010, vydalo evropský zatýkací rozkaz směřující k předání M. Westa pro účely jeho odsouzení za krádeže spáchané dne 16., 17. a 18. srpna 2000 taktéž Maďarsko. Spojené království jej Maďarsku předalo bezpodmínečně a M. West zde byl dne 5. července 2011 odsouzen k šestnácti měsícům odnětí svobody. Dne 15. září 2011 jej Maďarsko předalo Finské republice a M. West měl být dne 29. dubna 2012 propuštěn na svobodu, avšak předkládající soud ho ponechal ve vazbě do doby, než Soudní dvůr rozhodne o předběžné otázce.
60. Je třeba zvláště upozornit na některé skutečnosti vyplývající z takto shrnutých skutkových okolností.
61. Zaprvé je nesporné, že podmínky pro uplatnění čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 byly v situaci, která je dána ve věci v původním řízení, splněny, jelikož evropský zatýkací rozkaz, jímž je požadováno, aby byl M. West předán Finskou republikou Francouzské republice, byl vydán pro trestný čin spáchaný před tím, než ho Maďarsko předalo Finské republice, a dokonce i před tím, než ho Spojené království předalo do Maďarska. Do řetězce dotčených evropských zatýkacích rozkazů jsou zapojeny pouze členské státy Unie.
62. Je rovněž nesporné, že Spojené království předalo M. Westa do Maďarska bezpodmínečně a dne 9. září 2011 udělilo souhlas k jeho dalšímu předání Finské republice, avšak neudělilo souhlas k jeho dalšímu předání Francouzské republice. Spojené království v tomto ohledu upřesnilo, že Finská republika jej sice žádala o souhlas s dalším předáním Francouzské republice, avšak v případě Maďarska tomu tak nebylo. Ze spisu není zřejmé, že vykonávající justiční orgán Spojeného království na základě čl. 27 odst. 3 písm. g) rámcového rozhodnutí 2002/584 a v souladu s postupem podle čl. 27 odst. 4 tohoto rámcového rozhodnutí souhlasil se zřeknutím se zásady speciality v neprospěch M. Westa, a to ani při jeho předání do Maďarska, ani při jeho dalším předání do Finské republiky. Maďarsko naopak udělilo souhlas k tomu, aby Finská republika předala M. Westa Francouzské republice. Melvin West se však tomuto předání bránil a před předkládajícím soudem konkrétně tvrdil, že jeho předání je podmíněno souhlasem Spojeného království.
63. Je konečně nesporné, že členský stát byl dvakrát konfrontován se situací, kdy je na tutéž osobu vydáno více evropských zatýkacích rozkazů ve smyslu článku 16 rámcového rozhodnutí 2002/584. Spojené království se muselo rozhodnout, zda M. Westa předá Francouzské republice (evropský zatýkací rozkaz ze dne 31. srpna 2007), Finské republice (evropský zatýkací rozkaz ze dne 9. prosince 2009) nebo Maďarsku (ze dne 1. dubna 2010). Spojené království jej v dubnu 2010 předalo Maďarsku, které se muselo rozhodnout, zda jej dále předá Francouzské či Finské republice na základě týchž evropských zatýkacích rozkazů vydaných těmito dvěma členskými státy. Nelze však než konstatovat, že Soudní dvůr má stále velmi málo informací o možných důvodech pro rozhodnutí obou členských států a že projednávaná věc každopádně nevyvolává žádnou otázku, která by se týkala článku 16 rámcového rozhodnutí 2002/584.
B – Jednoduchý případ: systematický a teleologický výklad článku 28 rámcového rozhodnutí 2002/584
64. Aby bylo možné odpovídajícím způsobem uchopit složitý případ postupných předání, který předkládající soud předložil Soudnímu dvoru, a odpovědět na otázku, kterou tento soud klade, je nutné provést především systematickou a teleologickou analýzu článku 28 rámcového rozhodnutí 2002/584 v kontextu jednoduchého případu, na který se toto ustanovení výslovně vztahuje. Systematická analýza musí být v tomto ohledu provedena hlavně u dvojice zásad: zásady speciality (článek 27 tohoto rámcového rozhodnutí) a zásady souhlasu členského státu vykonávajícího evropský zatýkací rozkaz s každým dalším předáním (článek 28 uvedeného rámcového rozhodnutí). Teleologický výklad musí být veden v neustálém ohledu na hlavní cíl sledovaný rámcovým rozhodnutím 2002/584, tj. účinné a rychlé fungování první „konkretizace“ unijního justičního prostoru zaručujícího základní práva a svobody.
65. Ačkoliv články 27 a 28 rámcového rozhodnutí 2002/584 odráží v systému evropského zatýkacího rozkazu dva tradiční znaky právní úpravy vydávání – zásadu speciality a z ní vyplývající zásadu zákazu každého dalšího předání(7), prošly zásady, které zakotvují, „přizpůsobením“ logice, která je vlastní evropskému zatýkacímu rozkazu, který je nástrojem justiční spolupráce spočívajícím na zásadě vzájemného uznávání(8) a vzájemné důvěry(9) mezi členskými státy, jenž má nahradit tradiční vztahy spolupráce v mezinárodním právu(10) a je přizpůsoben zvláštnímu cíli vytvořit prostor svobody, bezpečnosti a práva(11) sledovanému Unií jakožto ochráncem základních práv dotčených osob(12).
66. To zdůrazňuje skutečnost, že vzájemná důvěra zavedená evropským zatýkacím rozkazem jakožto „úhelným kamenem“ justiční spolupráce mezi členskými státy(13) a podpora účinného a rychlého fungování mechanismu předávání, který stanoví, jakož i záruka striktního dodržování základních práv a zájmů dotčených osob zejména ze strany justičních orgánů členských států pověřených dohledem nad výkonem evropských zatýkacích rozkazů(14), musí být v souladu s judikaturou Soudního dvora vůdčími zásadami při výkladu rámcového rozhodnutí 2002/584.
67. Článek 28 rámcového rozhodnutí 2002/584 zakotvuje zásadu souhlasu členského státu vykonávajícího evropský zatýkací rozkaz s každým dalším předání osoby, na niž je uvedený evropský zatýkací rozkaz vydán, vystavujícím členským státem jinému než vykonávajícímu členskému státu, přičemž uvedenou zásadu doplňuje několika výjimkami v bodech a), b) a c) uvedeného čl. 28 odst. 2, přičemž uvedený bod c) odkazuje na ustanovení čl. 27 odst. 3 písm. a) a e) až g) uvedeného rámcového rozhodnutí. Důvod pro požadovaný souhlas je nutno začít hledat právě v tomto mechanismu zásady a výjimek na jedné straně a odkazů z jednoho ustanovení na jiné na straně druhé.
68. Články 27 a 28 rámcového rozhodnutí 2002/584, které v původním návrhu Komise chybí(15), patří do téže kapitoly věnované účinkům předání (osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu), jsou strukturálně propojené(16) a koncepčně jsou si blízké(17). Je pozoruhodné, že zásada speciality, kterou se mají řídit všechna ustanovení uvedeného článku 27, je obsažena pouze v jeho odstavci 2 a odstavec 1 stanoví možnou výjimku z této zásady. Struktura článku 28 rámcového rozhodnutí 2002/584 je ještě překvapivější, jelikož zásada, kterou zakotvuje, se v průběhu legislativního procesu „vytratila“ a vyplývá nadále jen implicitně a contrario sensu ze souboru těchto ustanovení(18).
69. Nejprve je třeba upozornit na to, že čl. 27 odst. 1 a čl. 28 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 jsou vzhledem ke svému umístění a obsahu velmi významnými ustanoveními a musí mít vliv na zásadu speciality a z ní vyplývající důsledky v systému uvedeného rámcového rozhodnutí.
70. V těchto dvou odstavcích se stanoví, že členské státy mohou předem oznámit Komisi svůj souhlas se vzdáním se zásady speciality (čl. 27 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584) nebo s dalším předáním jinému členskému státu než vykonávajícímu členskému státu (čl. 28 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí), přičemž tento souhlas má účinky pouze ve vztazích se členskými státy, které učinily totéž oznámení, a vykonávající justiční orgán může v konkrétním případě vždy zvolit jiný postup.
71. Lze předpokládat, že unijní zákonodárce zakotvil tento mechanismus oznamování v úvodu článků 27 a 28 rámcového rozhodnutí 2002/584 s úmyslem vyzvat členské státy zvláště nabádavým způsobem k tomu, aby projevily vzájemný souhlas s tím, že zcela v souladu se zásadou vzájemné důvěry neuplatní zásadu speciality a zásadu zákazu každého dalšího předání, s výhradou ochranné klauzule umožňující vykonávajícímu justičnímu orgánu rozhodnout v konkrétním případě v zájmu zaručení úplného dodržování práv dotčených osob.
72. V jistém smyslu lze tvrdit, že v naprostém souladu s oběma vůdčími zásadami uvedenými výše se tyto odstavce měly stát pravidlem. K tomu však nedošlo, jelikož Komise ve svých písemných vyjádřeních zdůraznila, že možnosti upravené těmito ustanoveními využil pouze jediný členský stát. Jelikož se tato ustanovení mohou uplatnit pouze mezi členskými státy, které taktéž oznámily svůj souhlas, pravidla v nich obsažená se bez ohledu na jejich význam – alespoň v současnosti – neuplatní.
73. Odhlédneme-li od mezinárodního původu, kterým se patrně není nutné na tomto místě zabývat(19), zásada speciality výslovně zakotvená v čl. 27 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 a z ní vyplývající zásada souhlasu vykonávajícího členského státu s každým dalším předáním formulovaná implicitně v čl. 28 odst. 2 uvedeného rámcového rozhodnutí je v systému evropského zatýkacího rozkazu s ohledem na výše uvedené vůdčí výkladové zásady výrazem zvláštní odpovědnosti členského státu vykonávajícího evropský zatýkací rozkaz při ochraně práv a zájmů předávané osoby(20), která se v okamžiku svého předání nachází v jeho pravomoci, a určitého způsobu kontroly nad předávanou osobou, která plní mimo jiné funkci sociálního znovuzačlenění(21).
74. Z tohoto hlediska nelze pominout, že členský stát vystavující evropský zatýkací rozkaz požaduje ze strany vykonávajícího členského státu drastický zásah do svobody dotčené osoby. Tato osoba nemůže přinejmenším vykonávat své právo na svobodu pobytu ve vykonávajícím členském státě(22). Osoba, na niž se vztahuje evropský zatýkací rozkaz a která je předána členskému státu, bývá s výjimkou případu stanoveného v čl. 28 odst. 2 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 po ukončení tohoto postupu, ať již byla zproštěna obžaloby či vykonala svůj trest“, obvykle(23) získává zpět „právo na návrat“ do členského státu, který ji předal.
75. Právě proto se podmínky předání a jeho důsledky ve vystavujícím členském státě včetně případu dalšího předání řídí v souladu s rámcovým rozhodnutím 2002/584 právem vykonávajícího členského státu. Zásada speciality omezuje pravomoc vystavujícího členského státu pouze na trestné činy, na jejichž základě byl evropský zatýkací rozkaz vydán, a zásada souhlasu vykonávajícího členského státu s každým dalším předáním toto omezení v jistém smyslu potvrzuje v konkrétním případě, jelikož stanoví podmínky pro předání dotčené osoby vystavujícím členským státem do třetího členského státu.
76. Význam této kontroly je zdůrazněn ustanoveními čl. 28 odst. 3 písm. b) a c) rámcového rozhodnutí 2002/584, přičemž vykonávající členský stát může odmítnout předání z důvodů uvedených v článku 3 nebo 4 uvedeného rámcového rozhodnutí, nebo musí tento souhlas udělit, podléhá-li trestný čin, kvůli němuž se žádá o souhlas, předání v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím.
77. Zvláštní pozornost je v tomto ohledu nutno věnovat článku 4 bodu 6 a článku 5 bodu 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, které v tomto vykonávajícímu členskému státu svěřují určité výsady nejen ve vztahu k vlastním státním příslušníkům, ale i vůči osobám s trvalým bydlištěm na jeho území(24).
78. Příslušný justiční orgán vykonávajícího členského státu může nejprve na základě vnitrostátního práva v souladu s článkem 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu či ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, zaváže-li se dotyčný stát k jeho výkonu. Příslušný justiční orgán vykonávajícího členského státu může na základě vnitrostátního práva v souladu s článkem 5 bodem 3 uvedeného rámcového rozhodnutí podmínit předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu pro účely stíhání tím, že tato osoba bude po výslechu vrácena zpět do vykonávajícího členského státu, aby zde vykonala trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody uložené ve vystavujícím členském státě.
79. Zásada speciality i zásada souhlasu vykonávajícího členského státu s každým dalším předáním zajisté nezávisí na státní příslušnosti, místě trvalého bydliště ani domicilu osoby předávané na základě evropského zatýkacího rozkazu.
80. To však nemění nic na tom, že obě tyto zásady jsou součástí této kontroly podmínek a důsledků předání, která musí být vykládána tak, že v širším smyslu slouží k plnění úlohy, již musí vykonávající členský stát po skončení tohoto procesu plnit při sociálním znovuzačlenění osoby předané na základě evropského zatýkacího rozkazu(25). Jak však uvidíme níže, tato úloha existuje pouze v případě, že osoba, na niž je vydán evropský zatýkací rozkaz, může prokázat určitý stupeň začlenění do společnosti uvedeného členského státu(26).
81. Z výjimek z implicitní zásady souhlasu vykonávajícího členského státu s každým dalším předáním však lze beze zbytku dovodit smysl a rozsah ustanovení čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584.
82. Všechny tyto výjimky stanovené v čl. 28 odst. 2 písm. a) až c) rámcového rozhodnutí 2002/584 a potažmo v čl. 27 odst. 3 písm. a) a e) až g) uvedeného rámcové rozhodnutí se zakládají – formou výjimek ze zásady speciality(27) – na přímém či nepřímém souhlasu(28) osoby, na niž je vydán evropský zatýkací rozkaz, nebo vykonávajícího členského státu.
83. Osoba, na niž je vydán evropský zatýkací rozkaz, může s dalším předáním sama výslovně souhlasit přímo(29) před příslušnými justičními orgány vystavujícího členského státu a v souladu s právem tohoto členského státu, nebo může v souladu s článkem 13 rámcového rozhodnutí 2002/584 vyslovit souhlas nepřímo(30) před justičním orgánem vykonávajícího členského státu, pokud se dříve, tj. v tomto případě v okamžiku jejího předání vystavujícímu členskému státu, rozhodla neuplatnit zásadu speciality, nebo může v souladu s čl. 27 odst. 3 písm. f) uvedeného rámcového rozhodnutí též vyslovit souhlas po tomto předání před justičním orgánem vystavujícího členského státu a v souladu s právem tohoto státu.
84. Osoba, na niž je vydán evropský zatýkací rozkaz, souhlasí v těchto případech s tím, že bude předána členskému státu, který uvedený rozkaz vystavil, a podmínky jejího dalšího předání se tak řídí právem tohoto členského státu. Původní odpovědnost vykonávajícího členského státu vůči této osobě tak na základě projevu vůle uvedené osoby přechází na vystavující členský stát, který tudíž „může“ na základě čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 rozhodnout o jejím dalším předání třetímu členskému státu nebo v souladu s ustanoveními uvedeného rámcového rozhodnutí s ním může případně nesouhlasit.
85. Zcela logicky se dále předpokládá, že justiční orgán členského státu vykonávajícího evropský zatýkací rozkaz nepřímo souhlasil s dalším předáním dotčené osoby jinému členskému státu než vykonávajícímu členskému státu(31), pokud souhlasil s tím, že se zásada speciality neuplatní(32). V tomto případě totiž vykonávající členský stát přenesl zvláštní odpovědnost, kterou má vůči dotčené osobě, na vystavující členský stát. Posledně uvedený stát již není vázán zásadou speciality, a může tedy v souladu s vlastním právem a rámcovým rozhodnutím 2002/584 předat dotčenou osobu třetímu členskému státu, či předání odmítnout.
86. Dobrovolné setrvávání dotčené osoby na území vystavujícího členského státu(33) konečně představuje poslední výjimku ze zásady souhlasu vykonávajícího členského státu s každým dalším předáním. Podle této výjimky není členský stát vystavující evropský zatýkací vázán zásadou speciality ani nemusí požadovat souhlas vykonávajícího členského státu k dalšímu předání, zdržuje-li se dotčená osoba na jeho území po dobu 45 dnů(34), i když mohla oprávněně území opustit nebo se vrátit. Za těchto okolností se uvedená osoba může takto implicitně a bez výhrady podrobit pravomoci tohoto členského státu(35).
87. Konečně, požadavek souhlasu vykonávajícího členského státu s každým dalším předáním v takovém jednoduchém případě, jaký je výslovně uveden v čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584, má hlavně umožnit tomuto státu zachovat si kontrolu nad smyslem a účelem předání osoby jinému členskému státu zejména v jeho postavení jakožto členského státu, který je jako první garantem dodržování práv a svobod předávané osoby, jakož i omezení, které s sebou předání nutně nese.
88. Předávaná osoba může právě z tohoto důvodu v jakémkoli okamžiku – nebereme-li v potaz podmíněné předání – vyloučit souhlas vykonávajícího členského státu přímým či nepřímým projevem vůle nebo vlastním jednáním (dobrovolný i krátkodobý pobyt či dobrovolný návrat do vystavujícího členského státu). Dotčená osoba tak nejenom „vyloučí“, aby vykonávající členský stát jakkoli zasáhl do postupu dalšího předání, ale zejména a hlavně vstoupí pod ochranu vystavujícího členského státu, který musí od okamžiku projevu této vůle zaručit dodržení jejích práv a svobod.
89. Přijmeme-li tento výklad článku 28 rámcového rozhodnutí 2002/584 uplatněný na jednoduchou situaci, měl by smysl tohoto ustanovení ve složitějším případě, který v něm není výslovně upraven, vyplynout poměrně spontánně.
C – Souhlas vykonávajícího členského státu ve složitých situacích
1. Odmítnutí teze o nutnosti souhlasu všech vykonávajících členských států v rámci řetězce evropských zatýkacích rozkazů
90. Výklad čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 v tom smyslu, že k dalšímu předání dotčené osoby poslednímu vystavujícímu členskému státu v rámci řetězce evropských zatýkacích rozkazů je nutný souhlas všech vykonávajících členských států zapojených do řetězce, je obtížně slučitelný s požadavkem na účinnost a rychlost, kterou se musí vyznačovat fungování evropského zatýkacího rozkazu.
91. To platí bez ohledu na případné podmínky pro zaslání žádostí o souhlas, ať je dotčený vystavující členský stát zaslal najednou všem dotčeným vykonávajícím členským státům v řetězci, nebo byly zaslány postupně – nejprve vystavujícím členským státem rozhodujícím o dalším předání členskému státu, který mu dotčenou osobu předal, následně tímto posledně uvedeným členským státem členskému státu, který mu ji předal předtím, a tak dále až k prvnímu vykonávajícímu členskému státu, jak navrhla francouzská vláda ve svém ústním vyjádření.
92. V obou případech je totiž mechanismus předání zpomalen navzdory lhůtě 30 dnů stanovené v čl. 28 odst. 3 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584 a hlavně závažným způsobem ohrožen, jelikož každý vykonávající členský stát může bránit dalšímu předání na základě čl. 28 odst. 3 písm. d) rámcového rozhodnutí 2002/584, ač k tomu nemá žádný právní či společenský důvod.
93. Jednotlivé vykonávající členské státy jsou totiž obvykle z podstaty věci vázány zásadou speciality, jinak by se uplatnila výjimka v čl. 28 odst. 2 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584. Nad rámec stanovených výjimek není důvod vyžadovat souhlas vykonávajícího členského státu, ledaže jde o stát, který musí mít kontrolu nad předáním dotčené osoby ve smyslu uvedeném výše. Přiznat každému vykonávajícímu členskému státu v řetězci evropských zatýkacích rozkazů pravomoc udělovat souhlas ke každému dalšímu předání by dále vedlo k souběžnému uplatnění několika vnitrostátních právních úprav, byť v souladu s rámcovým rozhodnutím 2002/584, a ve stejné míře k možnosti tomuto předání bránit, což by značně narušilo účinnost mechanismu.
94. Vyjma zcela zvláštních okolností vykonávající členské státy dále nemohou současně nést zvláštní odpovědnost za sociální znovuzačlenění téže osoby, kterážto by odůvodňovala potřebu jejich souhlasu s dalším předáním.
95. Závěrem mám za to, že článek 28 rámcového rozhodnutí 2002/584 nelze vykládat v tom smyslu, že pro účely dalšího předání osoby, na niž je vydán evropský zatýkací rozkaz, vyžaduje mnohonásobný, a tím méně dvojnásobný souhlas.
2. Určení vykonávajícího členského státu, který má udělit souhlas s každým dalším předáním ve složité situaci
96. Vzhledem k předchozímu závěru je samozřejmostí, že vykonávajícím členským státem, který musí udělit souhlas s každým dalším předáním ve smyslu čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584, může být pouze stát, který odpovídá logice tohoto souhlasu, jak byla vyložena výše.
97. Tímto státem je v zásadě první vykonávající členský stát v řetězci evropských zatýkacích rozkazů, tj. počáteční či původní vykonávající členský stát, je-li jediným státem, který není zároveň vystavujícím členským státem v uvedeném řetězci, a není tedy z podstaty věci vázán zásadou speciality. V jistém smyslu je vykonávajícím členským státem stricto sensu, jenž může vůči osobě, na niž se vztahují uvedené rozkazy, uplatnit svou pravomoc v plném rozsahu, zatímco dispoziční pravomoc následujících vykonávajících členských států v řetězci zaniká výkonem jejich trestní pravomoci.
98. Z tohoto pohledu může za okolností ve věci v původním řízení udělit souhlas s dalším předáním M. Westa z Finské republiky do Francouzské republiky v zásadě pouze Spojené království, přičemž toto řešení podporuje okolnost, že dotčená osoba patrně udržuje nejužší vztahy s posledně uvedeným členským státem. Spojené království dále souhlasilo, byť a posteriori, s dalším předáním M. Westa z Maďarska do Finské republiky, a proto si lze jen obtížně představit, co by mohlo být důvodem pro požadavek získat souhlas Maďarska pro účely jeho dalšího předání z Finské republiky do Francouzské republiky.
99. Dále je nutno dodat, že okolnosti věci v původním řízení nasvědčují tomu, že přenos „práva udělit souhlas“ ze Spojeného království na Maďarsko není vhodný. Tyto okolnosti se totiž vyznačují soustavným neúspěchem kroků podniknutých Francouzskou republikou za účelem předání M. Westa ze strany Spojeného království.
100. Totéž by platilo samozřejmě v případě, kdy by byly dotčeny více než čtyři členské státy, jelikož vykonávající členský stát stricto sensu musí v zásadě dát souhlas a členské státy stojící uprostřed řetězce nejsou brány v potaz. Naopak v případě více než čtyř států, kdy se osoba, na niž jsou vydány evropské zatýkací rozkazy, vzdala prohlášením nebo svým jednáním práva na souhlas vykonávajícího členského státu stricto sensu, měl by souhlas logicky udělit první vystavující členský stát, ledaže se uplatní jedna z výjimek podle článku 28 rámcového rozhodnutí 2002/584.
101. To by v důsledku mohlo vést ke vzniku abstraktního pravidla, které lze formulovat následovně:
„V případě řetězce evropských zatýkacích rozkazů vydaných na tutéž osobu, do kterého jsou zapojeny více než tři členské státy, a řetězce po sobě podávaných žádostí o předání lze souhlas s dalším předáním požadovaný a contrario sensu článkem 28 rámcového rozhodnutí 2002/584 požadovat pouze po členském státu, který jako první v opačném chronologickém sledu předal dotčenou osobu, aniž sám musel požádat na základě uvedených ustanovení o uvedený předběžný souhlas.“
102. Za okolností ve věci v původním řízení, kdy jsou dotčeny pouze čtyři členské státy, však navrhuji rozhodnout jednodušeji, že čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace, která je dána ve věci původním řízení, musí být případně požádán o udělení souhlasu s každým dalším předáním dotčené osoby každému dalšímu vystavujícímu členskému státu jen první vykonávající členský stát v řetězci zatýkacích rozkazů, tedy s vyloučením následujících vykonávajících členských států, a to za předpokladu, že se na okolnosti nevztahuje některá z výjimek stanovených konkrétně v tomto ustanovení.
103. Konkrétněji zastávám názor, že za okolností ve věci v původním řízení, a neuplatní-li se žádná z výjimek stanovených v čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584, o čemž musí rozhodnout předkládající soud, je k předání M. Westa Finskou republikou Francouzské republice nutný pouze souhlas Spojeného království, a v daném případě není nutné ani vhodné požadovat souhlas Maďarska, přičemž nezbytné kroky k získání uvedeného souhlasu musí podniknout Finská republika.
VI – Závěry
104. Závěrem navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Korkein oikeus následovně:
Článek 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace, která je dána ve věci v původním řízení, musí být případně požádán o udělení souhlasu s každým dalším předáním dotčené osoby každému dalšímu vystavujícímu členskému státu jen první vykonávající členský stát v řetězci zatýkacích rozkazů, tedy s vyloučením následujících vykonávajících členských států, a to za předpokladu, že se na okolnosti nevztahuje některá z výjimek stanovených konkrétně v tomto ustanovení.“