Věc C‑135/10

Società Consortile Fonografici (SCF)

v.

Marco Del Corso

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte d’appello di Torino)

„Autorské právo a práva s ním související v informační společnosti – Přímá použitelnost Římské úmluvy, Dohody TRIPS a Smlouvy WPPT v unijním právním řádu – Směrnice 92/100/EHS – Článek 8 odst. 2 – Směrnice 2001/29/ES – Pojem ‚sdělování veřejnosti‘ – Sdělování zvukových záznamů veřejnosti prostřednictvím rozhlasového vysílání v kabinetu zubního lékaře“

Shrnutí rozsudku

1.        Mezinárodní dohody – Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS) – Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech – Použitelnost v unijním právním řádu – Nedostatek přímého účinku

(Dohoda TRIPS; Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech)

2.        Mezinárodní dohody – Římská úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací – Nepoužitelnost v unijním právním řádu – Nepřímé účinky

(Římská úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací)

3.        Sbližování právních předpisů – Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 92/100 a 2001/29 – Pojem sdělování veřejnosti – Výklad ve světle mezinárodního práva

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29; směrnice Rady 92/100)

4.        Sbližování právních předpisů – Autorské právo a práva s ním související – Právo na pronájem a půjčování chráněných děl – Směrnice 92/100 – Zpřístupnění veřejnosti – Pojem – Bezplatné šíření zvukových záznamů v soukromé zubní ordinaci – Vyloučení

(Směrnice Rady 92/100, čl. 8 odst. 2)

1.        Ustanovení Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, která je přílohou 1 C k Dohodě o zřízení Světové obchodní organizace (Dohoda TRIPS), a Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech jsou použitelná v unijním právním řádu.

Jednotlivci se nemohou uvedené Dohody ani uvedené Smlouvy přímo dovolávat.

(viz bod 56, výrok 1)

2.        Vzhledem k tomu, že Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací uzavřená v Římě není součástí unijního právního řádu, není v tomto právním řádu použitelná. Vyvolává v něm však nepřímé účinky, jelikož podle čl. 1 odst. 1 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech nesmí Unie klást překážky závazkům, které mají členské státy podle uvedené Úmluvy.

Jednotlivci se nemohou uvedené Úmluvy přímo dovolávat.

(viz body 50, 56, výrok 1)

3.        Pojem „sdělování veřejnosti“, který je uveden ve směrnici 92/100 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem a směrnici 2001/29 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, musí být vykládán ve světle odpovídajících pojmů obsažených v Dohodě o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, která je přílohou 1 C k Dohodě o zřízení Světové obchodní organizace (Dohoda TRIPS), Smlouvě Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech a v Mezinárodní úmluvě o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací uzavřené v Římě.

Tento pojem musí být vykládán takovým způsobem, aby byl s výše uvedenou Dohodou, Smlouvou a Úmluvou i nadále v souladu, a to rovněž s přihlédnutím ke kontextu, v němž jsou takové pojmy použity, a k účelu sledovanému příslušnými ustanoveními mezinárodních smluv v oblasti duševního vlastnictví.

(viz bod 56, výrok 1)

4.        Pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 92/100 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na bezplatné šíření zvukových záznamů v kabinetu zubního lékaře pro pacienty nezávisle na jejich vůli v rámci výkonu svobodného povolání. Takové šíření tudíž nezakládá právo výrobců zvukových záznamů na odměnu.

Pacienti totiž obvykle tvoří skupinu osob, jejíž složení je převážně stabilní, a představují tedy určenou skupinu potenciálních posluchačů, jelikož jiné osoby v zásadě nemají k jeho péči přístup. V důsledku toho se nejedná o „obecné zpřístupnění“. Navíc, pokud jde o počet osob, kterým je tentýž šířený zvukový záznam zpřístupněn k poslechu zubním lékařem, jedná se o malý či dokonce nepatrný počet osob, jelikož okruh osob současně přítomných v jeho kabinetu je zpravidla velmi omezený. Mimoto, i když se pacienti střídají, nic to nemění na tom, že tito střídající se pacienti nejsou zpravidla posluchači týchž zvukových záznamů, zejména zvukových záznamů vysílaných rozhlasem nebo televizí. Konečně, zubní lékař, který šíří jakožto hudební kulisu zvukové záznamy za přítomnosti svých pacientů, nemůže ani důvodně očekávat, že pouze díky tomuto šíření dojde k nárůstu počtu pacientů jeho kabinetu, ani zvýšit ceny péče, kterou poskytuje. Toto šíření tudíž nemůže mít samo o sobě dopad na příjmy tohoto zubního lékaře. Pacienti zubního lékaře totiž navštěvují kabinet zubního lékaře pouze s tím cílem, aby se jim dostalo péče, přičemž šíření zvukových záznamů k poskytování zubní péče inherentně nepatří. Jejich přístup k některým zvukovým záznamům je pouze nahodilý a nezávislý na jejich přání, závisí na okamžiku jejich příchodu do kabinetu a délce jejich čekání, jakož i na povaze ošetření, které jim je poskytnuto. Za těchto podmínek nelze předpokládat, že by obvyklí pacienti zubního lékaře byli k dotčenému šíření vnímaví. V důsledku toho takové šíření nesplňuje kritérium výdělečné povahy.

(viz body 95–99, 102, výrok 2)