ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
20. září 2001 (*)
„Článek 85 Smlouvy o ES (nyní článek 81 ES) – Smlouva o dodávkách piva s exkluzivitou – Pronájem výčepních podniků – Kartelová dohoda – Nárok jedné ze stran smlouvy na náhradu škody“
Ve věci C‑453/99,
jejímž předmětem je žádost předložená Soudnímu dvoru na základě článku 234 Smlouvy o ES ze strany Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) (Spojené království) směřující k získání, ve sporu projednávaném před tímto soudem mezi
Courage Ltd
a
Bernardem Crehanem
a mezi
Bernardem Crehanem
a
Courage Ltd a dalšími,
rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článku 85 Smlouvy ES (nyní článek 81 ES) a jiných ustanovení právních předpisů Společenství,
SOUDNÍ DVŮR,
ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, C. Gulmann, M. Wathelet (zpravodaj) a V. Skouris, předsedové senátů, D. A. O. Edward, P. Jann, L. Sevón, F. Macken, N. Colneric, J. N. Cunha Rodrigues a C. W. A. Timmermans, soudci,
generální advokát: J. Mischo,
vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, rada,
s ohledem na písemná vyjádření předložená:
– za Courage Ltd N. Greenem, QC, pověřeným A. Molyneux, solicitor,
– za B. Crehana D. Vaughanem, QC, a M. Brealeyem, barrister, pověřenými R. Croftem, solicitor,
– za vládu Spojeného království J. E. Collinsem, jako zmocněncem, ve spolupráci s K. Parkerem, QC,
– za francouzskou vládu K. Rispal-Bellanger a R. Loosli-Surrans, jako zmocněnkyněmi,
– za italskou vládu U. Leanzou, jako zmocněncem,
– za švédskou vládu L. Nordling a I. Simforsem, jako zmocněnci,
– za Komisi Evropských společenství K. Wiednerem, jako zmocněncem, ve spolupráci s N. Khanem, barrister,
s přihlédnutím ke zprávě k jednání,
po vyslechnutí ústních vyjádření Courage Ltd, zastoupené N. Greenem a M. Gray, barrister, B. Crehana, zastoupeného D. Vaughanem a M. Brealeyem, vlády Spojeného království, zastoupené J. E. Collinsem a K. Parkerem, a Komise, zastoupené K. Wiednerem a N. Khanem, na jednání konaném dne 6. února 2001,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 22. března 2001,
vydává tento
Rozsudek
1 Usnesením ze dne 16. července 1999, došlým Soudnímu dvoru dne 30. listopadu 1999, položil Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) podle článku 234 Smlouvy o ES čtyři předběžné otázky týkající se výkladu článku 85 Smlouvy o ES (nyní článek 81 ES) a dalších ustanovení práva Společenství.
2 Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu mezi společností Courage Ltd (dále jen „Courage“) a B. Crehanem, výčepním, ohledně dodávek piva, jež zůstaly B. Crehanem nezaplaceny.
Skutkový stav v původním řízení a předběžné otázky
3 V roce 1990 se Courage, pivovar mající ve Spojeném království 19% podíl na trhu prodeje piva, a Grand Metropolitan (dále jen „Grand Met“), společnost vlastnící různé účasti v hotelnictví a pohostinství, dohodly na sloučení svých výčepních podniků (dále jen „hostinců“), které pronajímají. Za tímto účelem byly jejich hostince převedeny na Inntrepreneur Estates Ltd (dále jen „IEL“), společnost vlastněnou stejným dílem Courage a Grand Met. Dohoda uzavřená mezi IEL a Courage stanovila, že všichni nájemci IEL musí nakupovat pivo výlučně od Courage. Courage byl povinen dodávat objednaná množství piva za ceny stanovené v sazebnících vztahujících se na hostince pronajímané IEL.
4 IEL svým nájemcům předkládala vzorovou nájemní smlouvu. Zatímco výše nájemného mohla být předmětem jednání s potenciálním nájemcem, povinnost výlučných nákupů a ostatní smluvní ujednání předmětem jednání být nemohly.
5 Bernard Crehan v roce 1991 uzavřel s IEL dvě nájemní smlouvy na dobu dvaceti let zahrnující nákupní povinnost ve prospěch Courage. Nájemné mohlo být vždy po pěti letech upraveno, ovšem pouze směrem nahoru, na úroveň nejvyššího nájemného v uplynulém období nebo nejlepšího nájemného dosažitelného na otevřeném trhu na zbytek období podle dalších podmínek nájemní smlouvy. Provozovatel výčepny měl povinnost nakoupit určité minimální množství smlouvou stanovených druhů piva a IEL souhlasil s tím, že zařídí, aby stanovené druhy piva byly provozovateli dodávány ze strany Courage za ceny uvedené v jeho sazebníku.
6 Courage, žalobce v původním řízení, podal v roce 1993 proti B. Crehanovi, žalovanému v původním řízení, žalobu na zaplacení částky 15 266 GBP odpovídající nezaplaceným dodávkám piva. Bernard Crehan jednak namítal nedůvodnost této žaloby s tvrzením, že nákupní povinnost byla v rozporu s článkem 85 Smlouvy, a jednak podal vzájemnou žalobu na náhradu škody.
7 Bernard Crehan uplatnil, že Courage prodává své pivo nezávislým provozovatelům hostinců za podstatně nižší ceny, nežli jsou ceny uvedené v ceníku vztahujícím se na výčepní, kteří jsou nájemci IEL, vůči níž jsou vázáni doložkou o exkluzivitě. Tvrdil, že tento rozdíl v cenách vede ke snížení výnosnosti činnosti výčepních podléhajících takovéto doložce a nutí je ukončit jejich činnost.
8 Vzorová nájemní smlouva užívaná Courage, Grand Met a jejich dceřinými společnostmi byla oznámena Komisi v roce 1992. V roce 1993 Komise zveřejnila sdělení podle čl. 19 odst. 3 nařízení č. 17 ohlašující její úmysl poskytnout výjimku na základě čl. 81 odst. 3 Smlouvy.
9 Oznámení bylo vzato zpět v říjnu 1997 poté, co IEL zavedla novou vzorovou nájemní smlouvu (rovněž oznámenou Komisi). Nová nájemní smlouva nicméně není původním řízením dotčena, neboť podané žaloby se týkají uplatňování ujednání o výlučných nákupech na základě staré nájemní smlouvy.
10 Court of Appeal vedly k položení předběžných otázek Soudnímu dvoru následující úvahy.
11 Podle předkládajícího soudu nedovoluje anglické právo straně protiprávní smlouvy domáhat se náhrady škody vůči druhé straně. Z toho plyne, že i za předpokladu, že by byl opodstatněný důvod, jenž B. Crehan uvádí na podporu své obrany, podle něhož nájemní smlouva, již uzavřel, odporuje článku 85 Smlouvy, by anglické právo považovalo jeho žalobu na náhradu škody za nepřípustnou.
12 Court of Appeal mimoto v jednom rozsudku předcházejícím předkládacímu rozhodnutí rozhodl, aniž by byl považoval za nezbytné obrátit se v tomto ohledu s dotazem na Soudní dvůr, že účelem čl. 85 odst. 1 Smlouvy je chránit třetí osoby, soutěžitele nebo spotřebitele, a nikoliv strany protiprávní smlouvy. Tyto strany jsou totiž původci, a nikoliv oběťmi omezení hospodářské soutěže.
13 Court of Appeal podotýká, že Nejvyšší soud Spojených států amerických judikoval v rozhodnutí Perma Life Mufflers Inc. v. Int´l Parts Corp. [392 U.S. 134 (1968)], že strana protisoutěžní dohody je oprávněna, pokud se nachází v hospodářsky slabším postavení, podat proti svému smluvnímu partnerovi žalobu na náhradu škody.
14 Court of Appeal se tedy táže, zda okolnost, že nároky B. Crehana, popsané shora v bodě 6, jsou podle anglického práva nepřípustné, je slučitelná s právem Společenství.
15 V případě, že by právo Společenství poskytovalo jedné ze stran smlouvy omezující nebo narušující hospodářskou soutěž právní ochranu obdobnou té, kterou nabízí právo Spojených států amerických, Court of Appeal konstatuje, že by existoval možný střet mezi zásadou procesní autonomie a zásadou jednotného uplatňování práva Společenství.
16 Za těchto okolností se Court of Appeal rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je nutno článek 81 ES (bývalý článek 85) vykládat v tom smyslu, že strana protiprávní smlouvy o nájmu výčepního podniku obsahující doložku o exkluzivitě se může dovolávat uvedeného článku 81 ES za účelem dosažení soudní ochrany (,relief‘) proti druhému kontrahentovi?
2) Je-li odpovězeno kladně na první otázku, má strana domáhající se soudní ochrany (,relief‘) nárok na přiznání náhrady škody, jež měla být způsobena tím, že této straně byla vnucena smluvní doložka porušující článek 81?
3) Je s právem Společenství slučitelné pravidlo vnitrostátního práva stanovící, že by soudní orgány neměly dovolit, aby se někdo mohl dovolávat jako nezbytného předpokladu získání náhrady škody svých vlastních protiprávních úkonů nebo na nich zakládat svou žalobu?
4) Je-li odpověď na otázku 3 taková, že za jistých okolností takové pravidlo může být neslučitelné s právem Společenství, k jakým okolnostem by vnitrostátní soud měl přihlédnout?“
K otázkám
17 Předkládající soud se svou první, druhou a třetí otázkou, jimiž je třeba se zabývat společně, v podstatě táže, zda strana smlouvy způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže ve smyslu článku 85 Smlouvy se může před vnitrostátním soudem dovolávat porušení tohoto ustanovení za účelem dosažení soudní ochrany („relief“) vůči svému spolukontrahentovi a zejména náhrady škody, o níž tato strana tvrdí, že je výsledkem toho, že jí byla vnucena smluvní doložka porušující uvedený článek 85 a, následkem toho, zda právo Společenství brání pravidlu vnitrostátního práva, které jednotlivci upírá právo zakládat nárok na náhradu škody na jeho vlastních protiprávních úkonech.
18 V případě, že právo Společenství brání vnitrostátnímu pravidlu této povahy, se vnitrostátní soud prostřednictvím své čtvrté otázky chce dozvědět, k jakým okolnostem je třeba přihlédnout za účelem posouzení opodstatněnosti takovéto žaloby na náhradu škody.
19 Nejprve je třeba připomenout, že Smlouva o EHS vytvořila vlastní právní řád, začleněný do právních systémů členských států, jenž zavazuje jejich soudy a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich státní příslušníci, a že právo Společenství neukládá jednotlivcům jen povinnosti, ale je stejně tak určeno k vytváření práv, jež se stávají součástí jejich jmění; tato práva vznikají nejen tehdy, když to Smlouva výslovně stanoví, ale také v důsledku povinností, které Smlouva jasně stanoveným způsobem ukládá jak jednotlivcům, tak členským státům a orgánům Společenství (viz rozsudky ze dne 5. února 1963, Van Gend en Loos, 26/62, Recueil, s. 1, 23; ze dne 15. července 1964, Costa, 6/64, Recueil, s. 1141, 1158 až 1160, a ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další, C‑6/90 a C‑9/90, Recueil, s. I‑5357, bod 31).
20 Zadruhé článek 85 Smlouvy představuje, v souladu s čl. 3 písm. g) Smlouvy o ES [nyní po změně čl. 3 odst. 1 písm. g), ES], základní ustanovení nezbytné pro naplnění poslání svěřeného Společenství a zvláště pro fungování vnitřního trhu (viz rozsudek ze dne 1. června 1999, Eco Swiss, C‑126/97, Recueil, s. I‑3055, bod 36).
21 Ostatně důležitost takovéhoto ustanovení vedla autory Smlouvy k tomu, že ve druhém odstavci uvedeného článku 85 výslovně stanovili, že dohody a rozhodnutí zakázané podle tohoto ustanovení jsou neplatné od počátku (viz výše uvedený rozsudek Eco Swiss, bod 36).
22 K této neplatnosti, jíž se může dovolávat kdokoli, musí soudce přihlédnout, jakmile jsou podmínky pro použití čl. 85 odst. 1 naplněny a dotyčná dohoda nezakládá důvod pro poskytnutí výjimky z titulu čl. 85 odst. 3 Smlouvy (k tomuto poslednímu bodu viz zejména rozsudek ze dne 9. července 1969, Portelange, 10/69, Recueil, s. 309, bod 10). Jelikož neplatnost uvedená v čl. 85 odst. 2 je absolutní povahy, dohoda neplatná podle tohoto ustanovení nemá ve vztazích mezi kontrahenty žádné účinky a nelze ji namítat vůči třetím osobám (viz rozsudek ze dne 25. listopadu 1971, Béguelin, 22/71, Recueil, s. 949, bod 29). Kromě toho postihuje tato neplatnost veškeré účinky, ať minulé, nebo budoucí, dotyčné dohody nebo rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 6. února 1973, Brasserie de Haecht, 48/72, Recueil, s. 77, bod 26).
23 Zatřetí je namístě připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že čl. 85 odst. 1 Smlouvy a čl. 86 Smlouvy o ES (nyní článek 82 ES) mají přímé účinky ve vztazích mezi jednotlivci a zakládají pro procesní subjekty práva, jimž vnitrostátní soudy musí poskytovat ochranu (viz rozsudky ze dne 30. ledna 1974, BRT a SABAM, řečený „BRT I“, 127/73, Recueil, s. 51, bod 16, a ze dne 18. března 1997, Guérin automobiles v. Komise, C‑282/95 P, Recueil, s. I‑1503, bod 39).
24 Z předchozích úvah vyplývá, že každý jednotlivec je oprávněn dovolávat se před soudy porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy, i když je stranou smlouvy způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže ve smyslu tohoto ustanovení.
25 Pokud jde o možnost domáhat se náhrady škody způsobené smlouvou nebo jednáním, které jsou způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže, je namístě nejprve připomenout, že, jak vyplývá z ustálené judikatury, je věcí vnitrostátních soudů, kterým přísluší v rámci jejich pravomoci uplatňovat ustanovení práva Společenství, aby zajistily plný účinek těchto norem a poskytovaly ochranu právům, jež tyto normy přiznávají jednotlivcům (viz zejména rozsudky ze dne 9. března 1978, Simmenthal, 106/77, Recueil, s. 629, bod 16, a ze dne 19. června 1990, Factortame a další, C‑213/89, Recueil, s. I‑2433, bod 19).
26 Plná účinnost článku 85 Smlouvy a zvláště užitečný účinek zákazu stanoveného v jeho odstavci 1 by byly zpochybněny, nemohl-li by se každý domáhat náhrady škody, jež mu měla být způsobena smlouvou nebo jednáním, které jsou způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže.
27 Takové právo totiž posiluje operativní povahu soutěžních pravidel Společenství a je schopné odrazovat od začasto skrytých dohod nebo jednání, jež jsou způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže. Z tohoto pohledu mohou žaloby na náhradu škody před vnitrostátními soudy podstatně přispívat k zachování účinné hospodářské soutěže ve Společenství.
28 Za těchto okolností nemůže být a priori vyloučeno, aby taková žaloba byla podána stranou smlouvy, jež může být shledána v rozporu s pravidly hospodářské soutěže.
29 Nicméně při neexistenci právní úpravy Společenství v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která procesním subjektům vyplývají z přímého účinku práva Společenství, za předpokladu, že tyto podmínky nejsou méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Společenství (zásada efektivity) (viz rozsudek ze dne 10. července 1997, Palmisani, C‑261/95, Recueil, s. I‑4025, bod 27).
30 V tomto ohledu Soudní dvůr již rozhodl, že právo Společenství nebrání tomu, aby vnitrostátní soudy dbaly na to, aby ochrana práv zaručených právním řádem Společenství neměla za následek bezdůvodné obohacení jejich nositelů (viz zejména rozsudky ze dne 4. října 1979, Ireks-Arkady v. Rada a Komise, 238/78, Recueil, s. 2955, bod 14; ze dne 27. února 1980, Just, 68/79, Recueil, s. 501, bod 26, a ze dne 21. září 2000, Michaïlidis, C‑441/98 a C‑442/98, Recueil, s. I‑7145, bod 31).
31 Právo Společenství stejně tak nebrání tomu, aby vnitrostátní právo, ovšem pod podmínkou zachování zásad rovnocennosti a efektivity (viz výše uvedený rozsudek Palmisani, bod 27), upřelo straně, jež je shledána ve významné míře odpovědnou za narušení hospodářské soutěže, právo na získání náhrady škody od jejího spolukontrahenta. V souladu se zásadou uznávanou ve většině právních systémů členských států a kterou již Soudní dvůr použil (viz rozsudek ze dne 7. února 1973, Komise v. Itálie, 39/72, Recueil, s. 101, bod 10), totiž procesní subjekt nesmí mít prospěch ze svého vlastního protiprávního jednání, je-li prokázáno.
32 V tomto ohledu je namístě zmínit mezi okolnostmi rozhodnými pro posouzení, k nimž příslušný vnitrostátní soud přihlédne, hospodářskou a právní situaci, v níž se strany nacházejí, jakož i, jak správně podotýká vláda Spojeného království, vyjednávací sílu a chování každé z obou stran smlouvy.
33 Uvedenému soudu zvláště přísluší zabývat se tím, zda se strana, která tvrdí, že uzavřením smlouvy způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže utrpěla škodu, nacházela vzhledem ke druhé straně v jednoznačně slabším postavení, takže její volnost vyjednávat ujednání uvedené smlouvy, jakož i její způsobilost vyhnout se škodě nebo omezit její dosah, zejména včasným využitím všech jí dostupných právních prostředků, byly vážně oslabeny nebo dokonce vyloučeny.
34 Komise a vláda Spojeného království, odkazujíce na rozsudky Soudního dvora ze dne 12. prosince 1967, Brasserie de Haecht (23/67, Recueil, s. 525, 537), a ze dne 28. února 1991, Delimitis (C‑234/89, Recueil, s. I‑935, body 14 až 26), rovněž správně zmínily případ smlouvy, jež by se ukázala být v rozporu s čl. 85 odst. 1 Smlouvy pouze z důvodu, že by byla součástí sítě obdobných smluv, které mají kumulativní účinek na působení hospodářské soutěže. V takovém případě spolukontrahent organizátora sítě nemusí nést významnou míru odpovědnosti za porušení článku 85, zejména když mu byla smluvní ujednání ve skutečnosti vnucena organizátorem sítě.
35 V rozporu s tím, co tvrdí Courage, není odstupňované posouzení rozsahu odpovědnosti v rozporu s judikaturou Soudního dvora, podle níž není pro účely použití článku 85 Smlouvy rozhodné, zda se strany určité smlouvy nacházejí, či nikoli v rovném postavení, pokud jde o jejich hospodářské postavení a funkci (viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 1966, Consten a Grundig v. Komise, 56/64 a 58/64, Recueil, s. 429, 493). Tato judikatura se totiž vztahuje na podmínky použití článku 85 Smlouvy, zatímco otázky postoupené Soudnímu dvoru v projednávané věci se týkají některých občanskoprávních důsledků porušení tohoto ustanovení.
36 S ohledem na veškeré předchozí úvahy je třeba odpovědět na položené otázky tak, že:
– strana smlouvy způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže ve smyslu článku 85 Smlouvy se může dovolávat porušení tohoto ustanovení za účelem dosažení soudní ochrany („relief“) vůči druhé smluvní straně;
– článek 85 Smlouvy brání tomu, aby pravidlo vnitrostátního práva zakazovalo straně smlouvy způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže ve smyslu uvedeného ustanovení žalovat o náhradu škody způsobené plněním uvedené smlouvy jen z toho důvodu, že žalobce je stranou této smlouvy;
– právo Společenství nebrání tomu, aby pravidlo vnitrostátního práva upřelo straně smlouvy způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže, aby se pro účely získání náhrady škody opírala o své vlastní protiprávní úkony, je-li prokázáno, že tato strana nese významnou míru odpovědnosti za narušení hospodářské soutěže.
K nákladům řízení
37 Výdaje vzniklé francouzské, italské a švédské vládě a vládě Spojeného království, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu byly předloženy Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) usnesením ze dne 16. července 1999, rozhodl takto:
1) Strana smlouvy způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže ve smyslu článku 85 Smlouvy o ES (nyní článek 81 ES) se může dovolávat porušení tohoto ustanovení za účelem dosažení soudní ochrany („relief“) vůči druhé smluvní straně.
2) Článek 85 Smlouvy brání tomu, aby pravidlo vnitrostátního práva zakazovalo straně smlouvy způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže ve smyslu uvedeného ustanovení žalovat o náhradu škody způsobené plněním uvedené smlouvy jen z toho důvodu, že žalobce je stranou této smlouvy.
3) Právo Společenství nebrání tomu, aby pravidlo vnitrostátního práva upřelo straně smlouvy způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže, aby se pro účely získání náhrady škody opírala o své vlastní protiprávní úkony, je-li prokázáno, že tato strana nese významnou míru odpovědnosti za narušení hospodářské soutěže.
Rodríguez Iglesias | Gulmann | Wathelet |
Cunha Rodrigues | | Timmermans |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 20. září 2001.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
R. Grass | | G. C. Rodríguez Iglesias |