STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIILA JÄÄSKINENA
přednesené dne 11. července 2013(1)
Věc C‑22/12
Katarína Haasová
proti
Rastislavu Petríkovi, Blance Holingové
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Krajským súdem v Prešově (Slovensko)]
Věc C‑277/12
Vitālijs Drozdovs, zastoupený Valentīnou Balakirevou,
proti
AAS Baltikums
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Augstākās tiesas Senāts (Lotyšsko)]
„Sbližování právních předpisů – Povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel – Škody kryté tímto pojištěním – Směrnice 72/166/EHS – Článek 3 odst. 1 – Směrnice 84/5/EHS – Článek 1 odst. 1 a 2 – Směrnice 90/232/EHS – Článek 1 – Pojem ,škoda na zdraví‘ – Zahrnutí nehmotné újmy – Náhrada nehmotné újmy způsobené usmrcením osoby blízké při dopravní nehodě – Minimální částky kryté pojištěním“
I – Úvod
1. Obě věci, které jsou předmětem tohoto stanoviska, se týkají případné náhrady újmy způsobené usmrcením osoby blízké(2) při dopravní nehodě z titulu povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Vzhledem k tomu, že obě věci obsahují shodné prvky, a zejména nastolují shodnou ústřední právní otázku, zdá se být vhodné přednést k nim společné stanovisko, i když Soudní dvůr neuvažoval o jejich spojení, protože mezi nimi neexistuje skutečná vzájemná souvislost.
2. První věc, zaregistrovaná pod číslem C‑22/12 (dále jen „věc Haasová“), se váže k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Krajským súdem v Prešově (Slovensko), která se týká výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění(3) (dále jen „první směrnice“) a čl. 1 prvního pododstavce třetí směrnice Rady 90/232/EHS ze dne 14. května 1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel(4) (dále jen „třetí směrnice“).
3. Druhá věc, zaregistrovaná pod číslem C‑277/12 (dále jen „věc Drozdovs“), se váže k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Augstākās tiesas Senāts (Lotyšsko), týkající se rovněž výkladu článku 3 první směrnice a dále čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel(5) (dále jen „druhá směrnice“).
4. Předběžné otázky položené Soudnímu dvoru ve věcech Haasová a Drozdovs nastolují společně tři okruhy problémů.
5. Zaprvé spojuje obě věci společný hlavní problém spočívající v tom, zda musí být čl. 3 odst. 1 první směrnice, čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice a čl. 1 první pododstavec třetí směrnice(6) vykládány v tom smyslu, že taková nemajetková újma nebo morální újma (dále jen „nehmotná újma“(7)), jako je újma způsobená usmrcením příbuzného nebo manžela či manželky při dopravní nehodě, patří mezi škody, které musí být kryté povinným pojištěním občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Z toho konkrétně vyplývá, že je třeba vymezit rozsah pojmu „škoda na zdraví“ obsaženého v posledních dvou z těchto ustanovení, aby bylo možno určit, zda tento pojem může zahrnovat i nehmotnou újmu, již utrpěli blízcí osoby usmrcené za takovýchto okolností, kteří nebyli přímými účastníky nehody.
6. Zadruhé má Soudní dvůr na základě druhé předběžné otázky položené ve věci Drozdovs určit, zda členské státy mají v případě, že by byly povinny přijmout nezbytná opatření k tomu, aby byla náhrada takovéto újmy kryta povinným pojištěním upraveným v čl. 3 odst. 1 první směrnice a v čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice, možnost přijmout právní úpravu, která stanoví maximální výši, do které pojišťovna takovou náhradu vyplatí, a to na výrazně nižší úrovni, než jsou minimální částky zaručené uvedenými směrnicemi.
7. Zatřetí, druhá předběžná otázka položená v případě Haasová vychází v podstatě z opačného předpokladu než otázka uvedená výše, tedy ze situace, kdy by vnitrostátní právní úprava, která neupravuje náhradu takové újmy, byla považována za slučitelnou s čl. 3 odst. 1 první směrnice a čl. 1 prvním pododstavcem třetí směrnice. Soudní dvůr má rozhodnout, zda by tedy soud členského státu mohl ve světle těchto ustanovení unijního práva vykládat uvedenou právní úpravu tak, že takovou náhradu přizná, přestože je znění vnitrostátního práva opačné.
II – Právní rámec
A – Unijní právo(8)
1. První směrnice
8. Prvním až třetí bod odůvodnění první směrnice uvádí, že jediným účelem hraničních kontrol povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel je chránit zájmy osob, které se mohly stát oběťmi nehod způsobených těmito vozidly, a že rozdíly mezi požadavky jednotlivých států v této oblasti jsou takové, že by mohly bránit volnému pohybu motorových vozidel a osob uvnitř Evropského společenství, a tudíž mají přímý dopad na vytváření a fungování společného trhu.
9. Článek 1 bod 2 uvedené směrnice stanoví, že „poškozeným“ se pro její účely rozumí „jakákoli osoba, která má právo na náhradu jakékoli věcné škody nebo škody na zdraví způsobené vozidly“.
10. Článek 3 odst. 1 téže směrnice stanoví, že „[k]aždý členský stát přijme [...] veškerá nezbytná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním. Rozsah pojištěné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě těchto opatření.“
2. Druhá směrnice
11. Ve třetím bodě odůvodnění druhé směrnice se uvádí, že výrazné rozdíly, které nadále existují mezi právními předpisy různých členských států, pokud jde o rozsah povinnosti uzavřít pojištění, přímo ovlivňují vytváření a fungování společného trhu.
12. Ve čtvrtém a pátém bodě odůvodnění této směrnice se dále uvádí, „že je zejména opodstatněné rozšířit povinnost uzavřít pojištění tak, aby pojistné krytí zahrnovalo odpovědnost vyplývající z věcných škod“, a že „částky, do nichž je pojištění povinné, musejí v každém případě zajišťovat poškozeným náležitou náhradu škody bez ohledu na to, ve kterém členském státě k nehodě dojde“.
13. Článek 1 odst. 1 a 2 uvedené směrnice stanoví:
„1. Pojištění uvedené v čl. 3 odst. 1 [první směrnice] musí zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví.
2. Aniž jsou dotčeny případné vyšší částky kryté pojištěním, které členský stát může stanovit, vyžaduje každý členský stát, aby částky, na něž je pojištění povinné, činily alespoň:
– u škody na zdraví 350 000 ECU, je-li pouze jeden poškozený; jestliže je u jedné nehody více než jeden poškozený, násobí se tato částka počtem poškozených,
– při věcné škodě 100 000 ECU na nehodu bez ohledu na počet poškozených.
Místo uvedených minimálních částek mohou členské státy stanovit minimální částku 500 000 ECU při škodě na zdraví, kde jde v rámci jedné nehody o víc než jednoho poškozeného, nebo jde-li o škodu na zdraví a o věcnou škodu, minimální celkovou částku 600 000 ECU na nehodu, ať jsou počet poškozených či povaha škody jakékoli.“(9)
3. Třetí směrnice
14. Ve čtvrtém bodě odůvodnění třetí směrnice se uvádí, že „poškozeným z nehod motorových vozidel by mělo být zaručeno srovnatelné zacházení nezávisle na tom, ve které oblasti Společenství k nehodám dojde“. Pátý bod jejího odůvodnění stanoví, že „v některých členských státech existují mezery, zejména pokud jde o povinnou pojistnou ochranu přepravovaných osob[, a] že by se tyto mezery měly odstranit, aby byla chráněna tato zvláště zranitelná kategorie potenciálních poškozených“.
15. Článek 1 uvedené směrnice mimo jiné stanoví, že „pojištění uvedené v čl. 3 odst. 1 [první směrnice] [kryje] odpovědnost za škody na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, vyplývající z provozu vozidla“.
B – Vnitrostátní právo
1. České právo (věc Haasová)
16. I když se předběžné otázky položené ve věci Haasová týkají ustanovení českého i slovenského práva(10), budou zde zmíněny pouze české právní předpisy, protože jsou na základě úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody, uzavřené v Haagu dne 4. května 1971(11) (dále jen „Haagská úmluva z roku 1971“) použitelné ratione materiae na občanskoprávní odpovědnost vzniklou v důsledku dané nehody, čímž však není dotčeno právo, které je vedle toho použitelné na pojistnou smlouvu(12).
a) Český občanský zákoník
17. V ustanovení § 11 zákona č. 40/1964 Sb(13)., občanský zákoník (dále jen „český občanský zákoník“), se mimo jiné stanoví, že „[f]yzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života“.
18. Ustanovení § 13 tohoto zákoníku zní:
„(1) Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
(2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
(3) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.“
19. Ustanovení § 444 odst. 3 písm. a) uvedeného zákoníku stanoví, že v případě usmrcení náleží pozůstalým jednorázové odškodnění ve výši 240 000 českých korun (CZK), tj. přibližně 9 300 eur, jde-li o ztrátu manžela nebo manželky.
b) Český zákon o povinném pojištění
20. Ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.(14), o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (dále jen „český zákon o povinném pojištění“), mimo jiné stanoví, že se toto pojištění „vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě“.
21. V odstavci 2 uvedeného paragrafu se upřesňuje, že nestanoví-li tento zákon jinak, „má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému, [mimo jiné] způsobenou škodu na zdraví nebo usmrcením […], pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.“
2. Lotyšské právo (věc Drozdovs)
a) Lotyšský zákon o povinném pojištění
22. Lotyšským zákonem o povinném pojištění občanskoprávní odpovědnosti majitelů motorových vozidel(15), tzv. „zákon OCTA“ (dále jen „lotyšský zákon o povinném pojištění“), byla provedena zejména první, druhá a třetí směrnice. Níže uvedená ustanovení tohoto zákona byla v účinnosti v době rozhodné z hlediska skutkového stavu.
23. Článek 15 tohoto zákona, nadepsaný „Odpovědnostní limit pojišťovny“, stanoví:
„(1) Dojde-li k pojistné události, pojišťovna, s níž majitel vozidla, které způsobilo škodu, uzavřel pojištění občanskoprávní odpovědnosti, […] nahradí škodu, a to do výše odpovědnostního limitu pojišťovny:
1) při újmě na zdraví a životě až do 250 000 lotyšských latů [LVL] na každého poškozeného;
2) při majetkové újmě až do 70 000 lotyšských latů [LVL]bez ohledu na počet třetích poškozených osob;
(2) Třetí osoby mají podle obecných pravidel nárok na náhradu škod, které nejsou předmětem odškodnění podle tohoto zákona nebo překročí odpovědnostní limit pojišťovny.“
24. Článek 19 uvedeného zákona obsahuje výčet hmotných či nehmotných újem, které mohou vzniknout poškozeným při dopravních nehodách a které jsou upraveny zákonem. Mezi nehmotnými újmami, které jsou definovány jako „újmy spojené s psychickou bolestí a strádáním“, je v odst. 2 bodu 3 tohoto článku konkrétně uvedeno „usmrcení osoby, na níž je poškozený závislý“. V odstavci 3 tohoto článku je upřesněno, že „Rada ministrů určí částku pojistného plnění v případě hmotné a nehmotné újmy způsobené na zdraví a životě a způsoby jejího výpočtu“.
25. Článek 23 odst. 1 písm. a) téhož zákona stanoví, že nezletilé děti, i adoptované, mají nárok na vyplacení náhrady škody pojišťovnou v případě úmrtí osoby, na níž jsou závislé.
b) Lotyšské nařízení č. 331
26. Nařízení Rady ministrů č. 331 ze dne 17. května 2005 o částce pojistného plnění v případě morální újmy způsobené na zdraví a životě a o způsobech jejího výpočtu(16) (dále jen „lotyšské nařízení č. 331“) bylo přijato za účelem provedení čl. 19 odst. 3 lotyšského zákona o povinném pojištění.
27. V článcích 7 a 10 uvedeného nařízení se stanoví, že částka pojistného plnění v případě psychické bolesti a strádání v důsledku usmrcení osoby, na níž je poškozený závislý, činí 100 LVL na každého žadatele a na osobu ve smyslu čl. 23 odst. 1 lotyšského zákona o povinném pojištění a že celková částka pojistného plnění nepřekročí 1 000 LVL na každého poškozeného v rámci dopravní nehody, je-li pojistné plnění poskytováno za všechny újmy uvedené v odstavcích 3, 6, 7 a 8.
III – Spory v původních řízeních, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
A – Věc Haasová(17)
28. Dne 7. srpna 2008 byl V. Haas usmrcen na území České republiky při dopravní nehodě zaviněné R. Petríkem. Ten řídil vozidlo zaregistrované a pojištěné na Slovensku, které patřilo B. Holingové. Vladimír Haas byl spolucestujícím ve vozidle, které se střetlo s nákladním vozidlem zaregistrovaným v České republice. Byl manželem paní K. Haasové a otcem dcery, narozené dne 22. dubna 1999, které na místě nehody nebyly přítomny. Všichni zúčastnění byli nebo jsou slovenskými státními příslušníky s pobytem na Slovensku.
29. Rozsudkem Okresního súdu ve Vranově nad Topľou (Slovensko) vydaným v trestním řízení byl R. Petrík uznán vinným zejména trestným činem usmrcení z nedbalosti a odsouzen k podmíněnému dvouletému trestu odnětí svobody se zkušební dobou dvou let. Na základě slovenského trestního zákona a trestního řádu mu bylo uloženo, aby ve stanovené době a na základě svých možností nahradil způsobené škody, včetně újmy způsobené K. Haasové, která byla stanovena ve výši 1 057,86 eur.
30. V občanskoprávní rovině podala K. Haasová svým jménem a jménem své nezletilé dcery na základě § 13 odst. 2 a 3 slovenského občanského zákoníku návrh na náhradu újmy, kvalifikované jako „nemajetková“, způsobené ztrátou jejich manžela a otce, a to v peněžité formě, vůči R. Petríkovi a B. Holingové. V řízení v prvním stupni soud řidiči a majitelce vozidla nařídil, aby jí zaplatili jako náhradu uvedené újmy částku ve výši 15 000 eur.
31. Všichni účastníci řízení podali odvolání ke Krajskému súdu v Prešově. Tento soud upřesnil, že pojišťovna B. Holingové, společnost Allianz – Slovenská poisťovňa a.s. jakožto vedlejší účastnice řízení, odmítla dotčenou újmu uhradit s odůvodněním, že uplatněný nárok na náhradu není kryt pojistnou smlouvou podle českých a slovenských zákonů o povinném pojištění občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla.
32. Vzhledem ke skutkovým okolnostem sporu v původním řízení by se podle předkládajícího soudu mělo v souladu s článkem 3 Haagské úmluvy z roku 1971 použít české hmotné právo, a to konkrétně § 444 odst. 3 českého občanského zákoníku, který na rozdíl od slovenského občanského zákoníku upravuje výslovně náhradu nemajetkové újmy v rámci náhrady způsobené blízkým pozůstalým, a to ve výši částek stanovených zákonem, a zejména jednorázové odškodnění ve výši 240 000 Kč, tj. přibližně 9 300 eur, jde-li o ztrátu manžela nebo manželky.
33. Tento soud má dále za to, že by nárok na náhradu nemajetkové újmy měl vyplývat z práva na náhradu škody kryté povinným smluvním pojištěním a že se nároky K. Haasové zakládají na právu, které je odvozeno od práva oběti dopravní nehody, přičemž život zesnulého V. Haase byl chráněn § 11 českého občanského zákoníku.
34. Bez ohledu na tyto úvahy si Krajský súd v Prešově klade otázku, zda je předmětná náhrada přiměřená z hlediska unijního práva, s tím, že z rozhodnutí slovenských soudů vyplývají v této oblasti protikladné názory, pokud jde o ustanovení slovenského práva. Tento soud dodává, že odpověď Soudního dvora bude rozhodující pro posouzení, zda je vedlejší účastenství pojišťovny v původním řízení v souladu s právem, a tudíž pro určení, zda pro ni bude rozhodnutí, které bude v uvedeném řízení přijato, závazné.
35. V této souvislosti se Krajský súd v Prešově rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Má se čl. 1 první pododstavec [třetí směrnice] ve spojení s čl. 3 odst. 1 [první směrnice] vykládat tak, že brání takové vnitrostátní právní úpravě (jakou je právní úprava vyplývající z § 4 slovenského zákona [o povinném pojištění] [(18)] a z § 6 českého zákona [o povinném pojištění]), podle níž občanskoprávní odpovědnost za škodu způsobenou provozem motorového vozidla nekryje nemajetkovou újmu vyjádřenou v peněžité formě, kterou utrpěli pozůstalí po obětech dopravní nehody způsobené provozem motorového vozidla?
2) V případě, že odpověď na první předběžnou otázku bude znít, že uvedená právní úprava není v rozporu s unijním právem, mají se ustanovení § 4 odst. 1, 2 a 4 slovenského zákona [o povinném pojištění] a § 6 odst. 1 až 3 českého zákona [o povinném pojištění] vykládat tak, že nebrání tomu, aby vnitrostátní soud v souladu s čl. 1 prvním pododstavcem [třetí směrnice] ve spojení s čl. 3 odst. 1 [první směrnice] přiznal nárok na nemajetkovou újmu způsobenou pozůstalým po obětech dopravní nehody způsobené provozem motorového vozidla jako poškozeným i v peněžité formě?“
36. Písemná vyjádření byla Soudnímu dvoru předložena slovenskou, německou a estonskou vládou, jakož i Evropskou komisí(19). Ve věci se nekonalo jednání.
B – Věc Drozdovs
37. Dne 14. února 2006 zemřeli při dopravní nehodě, k níž došlo v Rize (Lotyšsko), rodiče V. Drozdovse, narozeného dne 25. srpna 1995. Jelikož byl nezletilý, byl mu ustanoven poručník, a to jeho babička V. Balakireva (dále jen „poručnice Vitālijse Drozdovse“).
38. Dopravní nehodu způsobil řidič motorového vozidla, který byl pojištěn u pojišťovny AAS Baltikums (dále jen „Baltikums“). Rozsudkem v trestním řízení, který byl potvrzen odvolacím soudem, byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a bylo mu pozastaveno řidičské oprávnění na dobu 5 let(20).
39. Poručnice Vitālijse Drozdovse oznámila pojistnou událost pojišťovně dne 13. prosince 2006 a vyzvala ji, aby nezletilému vyplatila náhradu škody, a to zejména z titulu újmy, která byla kvalifikována jako „morální“ a odhadnuta na 200 000 LVL. Dne 29. ledna 2007 uhradila pojišťovna Baltikums na základě článku 7 lotyšského nařízení č. 331 částku ve výši 200 LVL jako náhradu za psychické strádání dítěte(21) a dále částku ve výši 4 497,47 LVL jako náhradu jeho majetkové újmy, přičemž tato částka není předmětem sporu.
40. Dne 13. září 2007 podala uvedená poručnice proti pojišťovně Baltikums žalobu na vyplacení pojistného plnění ve výši 200 000 LVL jako náhrady morální újmy, kterou V. Drozdovs v tak nízkém věku utrpěl v důsledku smrti svých rodičů, a to na základě čl. 15 odst. 1 prvního pododstavce, čl. 19 odst. 2 třetího pododstavce a čl. 39 odst. 1 a 6 lotyšského zákona o povinném pojištění, jakož i čl. 1 odst. 2 druhé směrnice.
41. Žaloba poručnice Vitālijse Drozdovse byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 27. listopadu 2008 a stejně tak i její odvolání rozhodnutím ze dne 16. listopadu 2010, a to s odůvodněním, že pojišťovna Baltikums dodržela částku stanovenou článkem 7 lotyšského nařízení č. 331.
42. Uvedená poručnice podala kasační opravný prostředek k Augstākās tiesas Senāts, jímž se domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání. Tvrdila, že odvolací soud nesprávně použil čl. 15 odst. 1 první pododstavec lotyšského zákona o povinném pojištění, protože toto ustanovení mělo být vykládáno zejména v souladu s první a druhou směrnicí. Z těchto směrnic přitom podle tvrzení poručnice vyplývá, že členský stát nemůže stanovit limity výše náhrady škody, které by byly nižší než minimální částky stanovené unijním právem. Z toho podle ní vyplývá, že článek 7 lotyšského nařízení č. 331 je v rozporu s limity stanovenými uvedeným ustanovením lotyšského zákona o povinném pojištění a uvedenými směrnicemi, které tento zákon provádí.
43. Za těchto okolností se Augstākās tiesas Senāts rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je náhrada morální újmy zahrnuta do povinného krytí škody na zdraví podle článku 3 [první směrnice] a [čl. 1 odst. 1 a 2] [(22)] [druhé směrnice]?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku, je třeba článek 3 [první směrnice] a [čl. 1 odst. 1 a 2][(23)] [druhé směrnice] vykládat v tom smyslu, že tato ustanovení brání právnímu předpisu členského státu, který omezuje maximální výši náhrady nemajetkové (morální) újmy tím, že stanoví podstatně nižší limit pojistného plnění, než je limit stanovený pro odpovědnost pojišťovny ve směrnicích a ve vnitrostátním zákoně?“
44. Písemná vyjádření předložily Soudnímu dvoru poručnice V. Drozdovse, společnost Baltikums, lotyšská, německá a litevská vláda, jakož i Komise.
45. Na jednání konaném dne 20. března 2013 byla zastoupena poručnice V. Drozdovse, společnost Baltikums, lotyšská a německá vláda, jakož i Komise.
IV – Analýza
A – Úvodní poznámky k použitelnému právu
46. Určení práva použitelného na přeshraniční spor je krokem, který musí vždy předcházet hmotněprávní analýze. Tato otázka je v projednávaném případě podstatná vzhledem k rozdílům existujícím mezi právními předpisy členských států v oblasti náhrady škody z titulu povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel(24).
47. Ve věci Drozdovs to nečiní žádné potíže, protože z údajů ve spise nevyplývá žádný mezinárodní prvek, který by mohl vést k tomu, že by se daná situace vázala k jinému členskému státu, než je Lotyšská republika.
48. Potíže ale mohou nastat ve věci Haasová, a to vzhledem ke skutkovým okolnostem dopravní nehody ve sporu v původním řízení, který byl předložen slovenskému soudu. Místo této nehody se totiž nachází na území České republiky a jedno z vozidel, které bylo jejím fyzickým účastníkem, je v tomto státě registrované, zatímco ostatní hraniční určovatelé, a sice místo registrace vozidla, ve kterém se nacházela přímá oběť, a státní příslušnost a bydliště dotyčných osob, vážou spor k Slovenské republice.
49. Podle čl. 28 odst. 1 a 2 nařízení (ES) č. 864/2007(25) není tímto nařízením dotčeno použití mezinárodních úmluv, které stanoví kolizní normy pro mimosmluvní závazkové vztahy a jejichž stranou je jeden nebo více členských států ke dni přijetí tohoto nařízení, avšak s tím, že se toto nařízení použije mezi členskými státy přednostně ve vztahu k úmluvám uzavřeným výlučně mezi dvěma a více členskými státy v rozsahu, ve kterém se týkají předmětu právní úpravy tohoto nařízení.
50. Pokud jde o mimosmluvní občanskoprávní odpovědnost vyplývající z dopravní nehody, kolizní normy obsažené v Haagské úmluvě z roku 1971, kterou byly v okamžiku přijetí uvedeného nařízení vázány jak členské státy, tak třetí země, musí mít přednost před ustanoveními tohoto nařízení ve všech státech, které tuto úmluvu ratifikovaly, a tedy konkrétně i ve Slovenské republice(26).
51. Podle článku 3 Haagské úmluvy z roku 1971 jsou rozhodným právem v této oblasti(27) zpravidla vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě. Ve věci Haasová tak slovenský předkládající soud správně usuzuje, že se podle tohoto ustanovení má použít české právo(28). Připomínám, že výjimky, kdy se nepoužije lex loci delicti, ale vnitřní předpisy státu registrace, jsou upraveny v článku 4 uvedené úmluvy. Konkrétně písm. b) uvedeného článku upravuje případ, kdy se nehody účastní několik vozidel a všechna jsou registrována v témže státě. Tato podmínka však není ve sporu v původním řízení splněna(29).
52. Je třeba upřesnit, že tyto úvahy ohledně použití českého práva na mimosmluvní občanskou odpovědnost vyplývající z předmětné nehody nijak nepředurčují určení práva, kterým se mají řídit práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o pojištění vozidla v situaci, kdy je třeba použít kolizní normy(30).
B – K otázce, zda se na náhradu nehmotné újmy nepřímého poškozeného vztahuje povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorového vozidla (první otázky ve věcech Haasová a Drozdovs)
53. Podstatou první otázky předkládajícího soudu ve věci Haasová je, zda musí být čl. 3 odst. 1 první směrnice a článek 1 třetí směrnice vykládány v tom smyslu, že brání ustanovení vnitrostátního práva, které vede k tomu, že finanční náhrada nemajetkové újmy, kterou utrpěli pozůstalí po oběti dopravní nehody motorového vozidla, není kryta povinným pojištěním, které sjednala osoba, o jejíž občanskoprávní odpovědnost se jedná.
54. První předběžná otázka ve věci Drozdovs je podobná, neboť, pro připomenutí, byla položena v obdobném skutkovém kontextu(31), i když ustanovení, kterých se týká, a použité výrazy nejsou úplně shodné, protože se předkládající soud táže, zda článek 3 první směrnice a čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice mají být vykládány v tom smyslu, že náhrada morální újmy upravená vnitrostátním právem je zahrnuta pod povinné krytí škody na zdraví.
55. Vzhledem k tomu, že jsou si tyto otázky svou podstatou blízké, budou v tomto stanovisku rozebrány společně, z čehož vyplývá, že navrhovaný výklad bude vycházet z první, druhé i třetí uvedené směrnice dohromady.
56. Názory obsažené ve vyjádřeních, která byla v této souvislosti předložena Soudnímu dvoru, jsou různorodé. Na rozdíl od pojišťovny Baltikums a vlád, které k řízení přistoupily, tj. slovenské, německé a estonské vlády ve věci Haasová, a lotyšské, německé a litevské vlády ve věci Drozdovs, se poručnice V. Drozdovse a Komise domnívají, že podle těchto ustanovení musí být nehmotná újma utrpěná osobou, jejíž blízký byl usmrcen při dopravní nehodě, nutně součástí povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti upraveného v těchto předpisech.
57. Na některé části otázky lze snadno odpovědět s pomocí níže uvedené judikatury, avšak dva aspekty zde nastolené problematiky ještě nebyly dosud judikaturou řešeny, a proto by měly být podle mého názoru posouzeny odděleně. Zaprvé jde o to, zda nehmotná újma spadá do systému povinného pojištění upraveného uvedenými směrnicemi, a zadruhé, zda do něj spadají i osoby, které se dopravní nehody, jež jim takovou újmu přivodila, samy neúčastnily.
1. Obecné úvahy vycházející z judikatury
58. Úvodem předesílám, že v těchto věcech je podle mého názoru třeba vycházet nejen z judikatury Soudního dvora Evropské unie, ale také z judikatury Soudu Evropského sdružení volného obchodu(32) (dále jen „Soud ESVO“), přičemž jeden z jeho rozsudků(33) (dále jen „rozsudek Soudu ESVO ve věci Nguyen“), na který často odkazovali účastníci a vedlejší účastníci v těchto řízeních, se týká dané problematiky(34).
59. Jak již Soudní dvůr opakovaně zdůraznil, v odůvodnění první, druhé a třetí směrnice se uvádí, že jednak(35) zajišťují volný pohyb jak vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území Evropské unie, tak osob, které jimi cestují, a jednak(36) zaručují, že s osobami poškozenými nehodami způsobenými těmito vozidly bude zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, ve kterém místě tohoto území k nehodě dojde(37), aby se tak konkretizovalo vytváření společného trhu.
60. Soudní dvůr z toho dovodil, že první směrnice, upřesněná a doplněná druhou a třetí směrnicí, ukládá členským státům povinnost zaručit, že občanskoprávní odpovědnost z provozu motorových vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jejich území, bude kryta pojištěním, a zejména konkretizuje, které typy škod a poškozené třetí osoby má toto pojištění krýt(38).
61. Soudní dvůr však připomněl, že povinnost krýt pojištěním občanskoprávní odpovědnosti škody způsobené třetím osobám provozem motorových vozidel není totéž co rozsah náhrady těchto škod na základě občanskoprávní odpovědnosti pojištěného. Povinnost pojistného krytí je totiž zaručena a definována právními předpisy Unie, kdežto rozsah náhrady škody se řídí z převážné části vnitrostátním právem(39).
62. V tomto ohledu již Soudní dvůr judikoval, že z cíle a znění první, druhé i třetí směrnice vyplývá, že jejich předmětem není harmonizace režimů občanskoprávní odpovědnosti členských států, a že za současného stavu unijního práva si mohou členské státy stanovit režim občanskoprávní odpovědnosti použitelný na nehody způsobené provozem vozidel(40).
63. Soudní dvůr po tomto upřesnění dále uvedl, že členské státy mají povinnost zajistit, aby občanskoprávní odpovědnost z provozu motorových vozidel, tak jak je upravena použitelným vnitrostátním právem, byla kryta pojištěním, které je v souladu s ustanoveními tří výše uvedených směrnic(41).
64. Z judikatury Soudního dvora konečně vyplývá, že členské státy musí při výkonu své pravomoci v této oblasti respektovat unijní právo a že ustanovení vnitrostátního práva upravující náhradu škody z nehod způsobených provozem vozidla nemohou první, druhou a třetí směrnici zbavit jejich užitečného účinku(42).
65. Z důvodů, které budou vysvětleny dále, by přitom podle mého názoru tyto směrnice byly zbaveny svého užitečného účinku, kdyby byl nárok na náhradu škody, o kterou jde ve sporech v původních řízeních(43), dotčen vnitrostátní právní úpravou v oblasti pojištění, která omezuje krytí občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Nebylo by tomu tak ale v případě, kdyby byl nárok na náhradu dotčené škody omezen nikoli ustanoveními o pojištění, nýbrž příslušnými ustanoveními vnitrostátního režimu občanskoprávní odpovědnosti za škodu použitelného na nehody způsobené provozem motorových vozidel(44).
2. K otázce, zda je nehmotná újma zahrnuta do systému povinného pojištění upraveného první, druhou a třetí směrnicí
66. Ve výše uvedeném rozsudku ve věci Nguyen měl Soud ESVO rozhodnout o tom, zda je s první, druhou a třetí směrnicí slučitelná vnitrostátní, v daném případě norská právní úprava(45), která vylučuje náhradu nehmotné(46) újmy („bolesti a utrpení“ nebo „pretium doloris“) ze systému povinného pojištění podle vnitrostátního práva. Soud ESVO tyto směrnice vyložil v tom smyslu, že takové vynětí je neslučitelné s těmito předpisy vzhledem k tomu, že náhrada nehmotné újmy je formou občanskoprávní odpovědnosti(47).
67. Soud ESVO ve svém rozhodnutí vycházel nejen z obecných úvah vyplývajících z výše uvedených precedentů, ale rovněž z následujícího odůvodnění, s nímž se také ve všech bodech ztotožňuji.
68. Tento Soud nejprve správně uvedl, že tyto směrnice neobsahují žádné ustanovení, které by z jejich působnosti výslovně vylučovalo náhradu nehmotné újmy. V tomto směru poukázal na to, že čl. 1 bod 2 první směrnice, který definuje pojem „poškozeného“, stanoví, že jde o „jakoukoli osobu, která má právo na náhradu jakékoli věcné škody nebo škody na zdraví způsobené vozidly“. Článek 1 odst. 1 druhé směrnice a článek 1 třetí směrnice při vymezování toho, co má zahrnovat povinné pojištění, hovoří konkrétně o „škodách na zdraví“ nebo v anglickém znění „personal injuries“(48). Soud ESVO dospěl k závěru, že výše uvedená formulace zahrnuje všechny druhy újmy nezávisle na tom, zda jde o hmotnou nebo nehmotnou újmu, a nesdílí tedy názor, podle kterého posledně uvedená újma do působnosti těchto směrnic nespadá(49).
69. Z výše uvedeného tento soud vyvodil, že ustanovení čl. 3 odst. 1 první směrnice ve spojení s ustanoveními čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice a článku 1 třetí směrnice musí být vykládány tak, že se vztahují zároveň na hmotnou i nehmotnou újmu, a to včetně psychické bolesti a utrpení. Odlišný výklad by byl v rozporu s cílem uvedených směrnic, kterým je zajistit volný pohyb a zaručit poškozeným srovnatelné zacházení nezávisle na tom, ve které oblasti EHP k nehodám dojde(50).
70. Soud ESVO správně dodal, že taková náhrada škody, jako je náhrada škody v původním řízení, již z povahy věci přiznává jedné osobě právo na náhradu od jiné osoby, a zakládá tak určitý druh občanskoprávní odpovědnosti. Kromě toho z výše uvedené judikatury(51) vyplývá, že dotyčné směrnice nevyžadují, aby byly zavedeny určité konkrétní druhy odpovědnosti, nýbrž aby veškerá občanskoprávní odpovědnost z provozu motorových vozidel byla kryta pojištěním, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na zavinění či o odpovědnost za škodlivý následek. Jakýkoli jiný výklad by totiž zbavoval čl. 3 odst. 1 první směrnice, ve znění druhé a třetí směrnice, jeho užitečného účinku, kterým je ochrana poškozených z nehod motorových vozidel prostřednictvím povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti(52).
71. Podle mého názoru by měly být otázky položené ve věcech Haasová a Drozdovs zodpovězeny obdobně, s ohledem jak na znění, tak na cíle a užitečný účinek daných směrnic, a to v tom smyslu, že náhrada nehmotné újmy spadá do systému povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, která je upravená první, druhou a třetí směrnicí.
72. Poznamenávám, že ve věci Drozdovs si předkládající soud klade konkrétně otázku, zda povinné pojištění „škod na zdraví“ vyžadované zejména článkem 1 druhé směrnice může zahrnovat i morální újmu. V tomto ohledu trvám na tom, že pojem „škody na zdraví“ použitý mimo jiné(53) ve francouzském znění druhé a třetí směrnice nesmí být sám o sobě na překážku zde navrhovanému extenzivnímu výkladu.
73. Výraz, který byl použit v několika dalších zněních(54), totiž může podle mého názoru poukazovat na mnohem širší pojem zahrnující nejen tělesnou újmu, tedy zásah do fyzické integrity poškozených, ale také veškerou újmu „osobního“ charakteru, jinými slovy újmu nehmotnou, což zahrnuje utrpení fyzické i psychické(55). Domnívám se, že to vyplývá jednak z rozlišování tohoto druhu škod od „věcných škod“, tedy škod týkajících se věcí nebo vlastnictví dotčené osoby(56), které je patrné zejména v článku 1 druhé směrnice, a jednak ze snahy posílit ochranu poškozených, kterou byly změny uvedeného článku zjevně ovlivněny(57).
74. První část odpovědi je tedy nasnadě za předpokladu, že Soudní dvůr bude souhlasit s mým návrhem pokračovat ve směru vytyčeném předchozí judikaturou a ztotožnit se s přístupem, který v téže souvislosti zaujal Soud ESVO ve výše uvedeném rozsudku ve věci Nguyen.
75. I když z těchto precedentů podle mého názoru vyplývá, že ustanovení dotčených směrnic musí být vykládána v tom smyslu, že povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, které upravují, musí krýt nehmotnou škodu, kterou utrpěla osoba, jež se stala účastníkem dopravní nehody, jako tomu bylo ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek(58), zbývá ještě určit, zda tento přístup platí i pro poškozené, kteří nebyli přímo dotčeni, jako je tomu ve sporech, k nimž došlo ve věcech Haasová a Drozdovs.
3. K otázce rozsahu zahrnutí nehmotné škody na nepřímé poškozené z dopravní nehody
76. Ve sporech v původních řízeních byla žalujícími stranami uplatněna nehmotná újma, kterou utrpěly osoby, jež samy nebyly účastníky dotčených dopravních nehod, tedy ve věci Haasová, manželka a dcera muže, který je přímou obětí, a ve věci Drozdovs dítě manželů, kteří jsou přímými oběťmi nehody. Smrt osoby, zejména za takovýchto okolností, vyvolává jisté zvraty ve způsobu života a v citové rovnováze osob, jimž byla skutečně blízká. Aby bylo možné určit, zda se na takovou újmu mohou vztahovat ustanovení směrnic uvedená v předběžných otázkách, je podle mého názoru třeba použít výše zvolená hlediska pro posouzení a podat zároveň doslovný a teleologický výklad a výklad z hlediska užitečného účinku těchto ustanovení.
77. Zaprvé, rozborem znění příslušných ustanovení nelze dojít k závěru, že náhrada předmětné újmy bude vyloučena z rozsahu pojistného krytí občanskoprávní odpovědnosti upraveného první, druhou a třetí směrnicí. Definice „poškozeného“ uvedená v čl. 1 bodě 2 první směrnice je totiž dostatečně široká na to, aby zahrnula i nepřímé poškozené, přičemž jedinou podmínkou je to, aby tyto osoby měly „právo na náhradu škody způsobené vozidly“ na základě použitelných pravidel vnitrostátního práva.
78. Je pravda, že se bez návaznosti na názvosloví použité v předchozích předpisech(59) článek 1 třetí směrnice zmiňuje o „všech osobách cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče“, z čehož by bylo možno usuzovat, že by se na osobu, která nebyla účastníkem dopravní nehody, nemělo vztahovat povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti. Toto ustanovení však musí být vykládáno ve světle čtvrtého a pátého bodu odůvodnění uvedené směrnice, z nichž vyplývá, že poškozenými, na něž se vztahují ochranná pravidla unijního práva, nejsou jen osoby cestující ve vozidle, které jsou podle všeho pouze jednou konkrétní kategorií všech třetích osob chráněných pojistnou smlouvou majitele vozidla, jež nehodu způsobilo(60). Smyslem uvedeného článku je objasnit, jaký má záruka poskytovaná povinným pojištěním rozsah působnosti ratione personae, a nikoli jej na takto určené osoby cestující ve vozidle omezit(61). Tento rozbor je potvrzen vývojem, k němuž v této oblasti dále došlo(62).
79. Zadruhé, z hlediska cílů první, druhé a třetí směrnice, jimiž je zajistit volný pohyb a zaručit, že s osobami poškozenými nehodami způsobenými těmito vozidly bude zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, ve kterém z členských států k nehodě dojde(63), je jediným možným řešením, že nehmotná újma osob nepřímo poškozených dopravní nehodou bude kryta pojištěním občanskoprávní odpovědnosti. Kdyby byly čl. 3 odst. 1 první směrnice, čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice a článek 1 třetí směrnice vykládány odlišně, potýkaly by se tyto osoby s nejistotou z důvodu existence pravidel vnitrostátního práva v oblasti pojištění, jejichž obsah by mohl být různý dle místa nehody vzhledem k neexistujícímu sbližování předpisů na základě unijního práva.
80. Zatřetí, z výše uvedené ustálené judikatury(64) vyplývá, že první, druhá ani třetí směrnice neusilují o harmonizaci režimů občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel členských států, ale ukládají jim, aby zaručily, že občanskoprávní odpovědnost použitelná podle jejich vnitrostátního práva bude kryta pojištěním v souladu s ustanoveními uvedených směrnic. Z toho vyplývá, že vznikne-li na základě použitelného vnitrostátního práva(65) nárok na náhradu škody z titulu občanskoprávní odpovědnosti pojištěného, musí být kryt povinným pojištěním občanskoprávní odpovědnosti upraveným těmito směrnicemi.
81. Podotýkám, že nárok na náhradu nehmotné újmy způsobené ztrátou osoby blízké při dopravní nehodě je uznáván v právních řádech mnoha členských států(66), ačkoli dostupnost tohoto nároku je odlišná, protože některé z těchto právních řádů přiznávají takovou možnost náhrady škody pouze ve výjimečných případech(67), zatímco podle jiných nese poškozený snížené důkazní břemeno(68). Pravomoc v oblasti občanskoprávní odpovědnosti náleží zákonodárcům členských států a je tedy na nich, aby stanovili, zda bude právo na náhradu takovéto újmy v zásadě přiznáno, a pokud ano, za jakých podmínek. Na jejich posouzení konkrétně závisí, zda půjde o právo, které nepřímo získal samotný poškozený, nebo zda je odvozeno od práva usmrcené osoby.
82. V souladu s judikaturou(69) však musí členské státy vykonávat své pravomoci takovým způsobem, aby respektovaly unijní právo, a zejména aby zachovaly užitečný účinek první, druhé a třetí směrnice. K výraznému narušení užitečného účinku by však dle mého názoru došlo, pokud by bylo možné, aby takoví nepřímí poškození z dopravních nehod, jako jsou dotčené osoby ve sporech v původních řízeních, nebyli chráněni prostřednictvím povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti, když vůči nim jasně vznikla odpovědnost pojištěného.
83. Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl tak, že čl. 3 odst. 1 první směrnice, čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice a článek 1 třetí směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že je-li podle použitelného vnitrostátního práva založena občanskoprávní odpovědnost pojištěného z titulu nehmotné škody utrpěné osobou, jejíž osoba blízká byla usmrcena při dopravní nehodě motorových vozidel, musí být takováto náhrada kryta úpravou povinného pojištění stanovenou těmito směrnicemi.
C – K otázce nemožnosti členských států stanovit maximální částky kryté pojištěním, které jsou nižší, než jsou minimální zaručené částky stanovené unijním právem (druhá otázka ve věci Drozdovs)
1. K obsahu položené otázky
84. Ve věci Drozdovs pokládá předkládající soud druhou předběžnou otázku podpůrně pro případ, že by Soudní dvůr odpověděl kladně na první otázku, a to v tom smyslu, že povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti, které je upraveno v článku 3 první směrnice a v čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice, zahrnuje také náhradu takové morální újmy, kterou uplatňuje žalobkyně v původním řízení.
85. Předkládající soud se táže, zda výše uvedené články brání pravidlu vnitrostátního práva, které u odškodného vypláceného pojišťovnou z titulu nehmotné újmy stanoví maximální částku, která je výrazně nižší, než jsou minimální částky povinného pojištění stanovené druhou směrnicí a také nižší než meze odpovědnosti pojistitelů stanovené vnitrostátním právem.
86. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že Soudní dvůr má rozhodnout o tom, zda je přípustné stanovit maximální částku pojistného plnění z titulu morální újmy, jakou utrpěl V. Drozdovs, tak jak je uvedena v článku 7 lotyšského nařízení č. 331(70), a to z hlediska nejen minimálních částek pokrytých povinným pojištěním uvedených v čl. 1 odst. 2 druhé směrnice(71), ale také minimální částky, která je uvedena v čl. 15 odst. 1 prvním pododstavci lotyšského zákona o povinném pojištění(72), kterým byla provedena zejména tato směrnice.
87. Tato poslední část předběžné otázky navazuje na důvody kasačního opravného prostředku uplatněné poručnicí Vitālijse Drozdovse, která zejména uvádí, že limit pojistného plnění stanovený v lotyšském nařízení č. 331 je směšně nízký a odporuje ustanovením lotyšského zákona o povinném pojištění, který mělo uvedené lotyšské vládní nařízení provést(73). V pravomoci Soudního dvora však není rozhodovat o ústavnosti či zákonnosti pravidel vnitrostátního práva, a konkrétně určovat, zda jsou tato vnitrostátní prováděcí ustanovení v souladu s vnitrostátními zákonnými předpisy. Tímto aspektem otázky se tedy nebudu zabývat.
2. K otázce, zda jsou minimální částky pojistného krytí občanskoprávní odpovědnosti stanovené druhou směrnicí závazné
88. Poručnice Vitālijse Drozdovse se stejně jako Komise domnívá, že článek 3 první směrnice a článek 1 druhé směrnice brání tomu, aby členský stát omezil pojistné plnění při nehmotné újmě z titulu povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti na částku, která je nižší než limit odpovědnosti stanovený pro pojišťovny těmito předpisy. Hned úvodem podotýkám, že tento názor sdílím, a to z níže uvedených důvodů.
89. Z údajů o původu, vzniku a vývoji ustanovení unijního práva, kterých se týká druhá otázka položená Augstākās tiesas Senāts, vyplývá řada informací užitečných pro účely jejich výkladu.
90. Jak již Soudní dvůr uvedl, čl. 3 odst. 1 in fine první směrnice v původním znění ponechával na členských státech, aby určily rozsah pojištěné odpovědnosti a podmínky povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti(74). Podle třetího bodu odůvodnění druhé směrnice se v jejím článku 1 zavádí v oblasti občanskoprávní odpovědnosti povinné pojistné krytí věcných škod a škod na zdraví, a to ve stanovené výši, přičemž tyto minimální částky zaručují minimální úroveň ochrany poškozených z dopravních nehod(75), a to proto, aby se zmenšily rozdíly, které nadále existují mezi právními předpisy různých členských států, pokud jde o rozsah povinnosti uzavřít pojištění.
91. Z analýzy prací, které předcházely přijetí druhé směrnice, vyplývá, že její čl. 1 odst. 2, ve kterém jsou stanoveny minimální částky kryté pojištěním, byl jedním z nejčastěji měněných ustanovení v průběhu původního legislativního procesu(76). Bylo tomu tak i při následujících změnách této směrnice(77) s tím, že je podle mého názoru třeba mít tato pozdější znění také na zřeteli(78), protože vypovídají o směru vývoje, ačkoli se jejich ustanovení na věc Drozdovs nepoužijí ratione temporis. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že evropský zákonodárce věnoval článku 1 druhé směrnice zvláštní pozornost. Vývoj tohoto ustanovení směrem k postupnému posilování stanovených požadavků vypovídá mimoto o trvale výrazné snaze chránit poškozené. Jak totiž zákonodárce výslovně uvedl, „povinnosti členských států zaručit pojistné krytí alespoň v určitých minimálních částkách jsou důležitým prvkem“ pro dosažení tohoto cíle(79).
92. V rámci téhož přístupu Soudní dvůr jasně rozhodl, že čl. 1 odst. 2 druhé směrnice brání vnitrostátním právním předpisům, které stanoví maximální částky kryté pojištěním, jež jsou nižší než minimální částky kryté pojištěním stanovené uvedeným článkem(80).
93. Svá rozhodnutí vydaná v tomto smyslu Soudní dvůr odůvodnil, jak jsem již připomněl v souvislosti s odpovědí na první předběžné otázky, tak, že členské státy jsou povinny zaručit, aby občanskoprávní odpovědnost, která se použije podle daného vnitrostátního práva členského státu na pojistné události vyplývající z provozu motorových vozidel, byla kryta pojištěním v souladu s ustanoveními první, druhé a třetí směrnice. Jelikož členské státy musí při výkonu své pravomoci v této oblasti respektovat unijní právo, je zvláště třeba, aby pojistné krytí občanskoprávní odpovědnosti odpovídalo minimálním zaručeným částkám stanoveným druhou směrnicí, a žádná vnitrostátní právní úprava tedy nemůže omezit ochranu, která z ní vyplývá, v tom smyslu, že stanoví nižší maximální částky kryté pojištěním(81).
94. Soudní dvůr doplnil, že „jakýkoli jiný výklad by zbavil čl. 3 odst. 1 první směrnice a čl. 1 odst. 2 druhé směrnice užitečného účinku. Tento užitečný účinek, který spočívá v ochraně poškozených z dopravních nehod prostřednictvím povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti, by byl totiž ohrožen, kdyby pojistné krytí této odpovědnosti bylo ponecháno na volném uvážení vnitrostátního zákonodárce“(82).
95. Všechny výše uvedené úvahy lze podle mého názoru použít na ustanovení, která jsou obsažena v lotyšském nařízení č. 331 a která stanoví příliš nízkou maximální částku krytou pojištěním konkrétně pro nehmotnou újmu způsobenou usmrcením osoby, na níž je jedinec závislý, s tím, že k dodržení cíle i užitečného účinku těchto ustanovení je třeba zajistit poškozeným z dopravních nehod náležitou náhradu škody bez ohledu na to, ve kterém členském státě k nehodě dojde(83). V důsledku toho je třeba na druhou otázku položenou Augstākās tiesas Senāts odpovědět kladně.
96. Dodávám, že podle mého názoru není relevantní, zda je, jak uvádí předkládající soud ve své předběžné otázce, příliš nízká úroveň stanovená ve vnitrostátní právní úpravě mírně nebo výrazně nižší(84) než limit stanovený pro odpovědnost pojišťoven směrnicemi. Stačí, když nebude dosaženo úrovně minimálního pojistného krytí a pravidlo vnitrostátního práva již nebude v souladu s těmito požadavky unijního práva. Výhrada uvedená na začátku čl. 1 odst. 2 druhé směrnice(85) naopak členským státům umožňuje, aby šly nad rámec stanovených minimálních částek, a mohou buď požadovat neomezené krytí, nebo stanovit částky, do jejichž výše je pojištění povinné, přičemž je třeba dodržet pouze to, že nesmí být nižší než zmíněné minimální částky(86).
97. Jelikož zde existuje riziko dvojsmyslnosti, které lze odhalit u vyjádření předložených Soudnímu dvoru, musím upřesnit, že s unijním právem není podle mého názoru neslučitelné omezení zaručených částek jako takové(87), ale skutečnost, že členský stát stanoví limit odškodnění na úroveň nižší, než je úroveň minimálních částek, které jsou stanoveny v daných směrnicích.
98. Podle výše uvedené ustálené judikatury musí být veškerá občanskoprávní odpovědnost z provozu motorových vozidel upravená vnitrostátním právním řádem kryta pojištěním. Domnívám se však, že je třeba tuto zásadu chápat pouze v tom smyslu, že pravidlo vnitrostátního práva týkající se pojištění nesmí stanovit, že určité druhy škod nebo některé kategorie poškozených pojištěním kryty nebudou, když se poškození mohou dovolávat občanskoprávní odpovědnosti pojištěného za účelem získání náhrady škody z tohoto titulu. Rozhodnutí evropského zákonodárce zavést úroveň pojistného krytí ve výši odpovídající „minimálně“ částkám upraveným v dotyčných směrnicích má smysl, pouze pokud bylo připuštěno, že tyto směrnice naopak umožňují, že členské státy mohou stanovit vyšší maximální částky kryté pojištěním, a že tedy občanskoprávní odpovědnost jdoucí nad rámec těchto vnitrostátních maximálních částek není kryta povinným pojištěním(88). Právní řády členský států, v nichž obecná právní úprava občanské odpovědnosti neobsahuje maximální částky náhrady škody, mohou tedy nicméně omezit její krytí povinným pojištěním tak, že zavedou maximální částky, které jsou vyšší než minimální částky stanovené uvedenými směrnicemi.
3. K dopadům navrhované odpovědi
99. Augstākās tiesas Senāts v odůvodnění své žádosti klade důraz na to, že je důležité nalézt rovnováhu mezi jednotlivými zájmy, které tu vystupují. Tento soud uvádí, že cíl poškozených, kterým je obdržet co nejúplnější náhradu škody, je odlišný od zájmu jak majitele vozidla, které způsobilo nehodu, tj. platit co nejnižší pojistné na povinném pojištění, tak od zájmu pojišťovny, kterým je dosahovat zisku závislého ve velké míře na vztahu mezi zaplaceným pojistným a pojistným plněním vypláceným v případě pojistných událostí(89). Podle názoru tohoto soudu lze tyto protichůdné zájmy sladit jasným určením pojistných limitů, k nimž je povinna pojišťovna, aby uvedený vlastník mohl uzavřít pojištění se sazbou pojistného, která nebude nadměrná(90), a aby tak poškozený řádně obdržel náhradu škody, která je pro jeho újmu stanovena.
100. Lotyšská a litevská vláda s tímto názorem souhlasí. Dodávají, že výhodou stanovení takovýchto pojistných limitů zákonem je také zaručení právní jistoty, zatímco rozsáhlé náhrady škod z důvodu nehmotné újmy mohou v případě nehod, jejichž účastníky bylo několik osob, ovlivnit spravedlivé rozdělení omezených částek, jež jsou k dispozici(91). Tyto vlády z toho vyvozují, že uplatnění limitů stanovených v článku 1 druhé směrnice na morální újmu bude problematické z hlediska efektivnosti systému pojištění dotčené občanskoprávní odpovědnosti.
101. Je pravda, že a priori by fungování evropského pojišťovacího trhu mohlo být ovlivněno povinností pojišťoven krýt škody rozsáhleji a ve vyšším rozsahu u vozidel, která mají své obvyklé stanoviště na území členských států, a v důsledku toho by mohlo dojít ke zvýšení pojistného placeného pojištěnými.
102. Podotýkám však, že Evropský hospodářský a sociální výbor od počátku počítal s „[p]roblémy, které s sebou stanovení těchto minimálních částek nevyhnutelně přinese v některých zemích (zejména zvýšení stávajících částek pojistného)“, dospěl ale k názoru, a podle mne zcela správnému, že jde o „vynaložení nezbytného úsilí k dosažení sledovaného cíle, tedy lepší ochrany poškozených“, a podpořil tedy návrh na zavedení minimálních zaručených částek(92). K zohlednění výchozí situace v některých členských státech, pokud jde o uvedené částky, obsahuje druhá směrnice přechodná opatření ohledně postupného provádění jejích ustanovení v těchto členských státech(93).
103. Praxe ostatně ukazuje, že široké pojetí toho, na co se vztahuje povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti, nemusí mít na úroveň pojistného tak citelný dopad, jak se očekávalo(94). V Bulharsku tak nedávná změna zákona týkajícího se částek, které jsou kryty uvedeným pojištěním, jež zahrnuje i náhradu morální újmy(95), neměla výrazný dopad na příslušné pojistné(96). Stejně tak ve Švédsku – dle přípravných prací, na jejichž základě bylo do právních předpisů zakotveno právo na náhradu škod na zdraví v případě usmrcení osoby blízké při dopravní nehodě(97) – se má tato reforma dotknout výdajů pojišťoven jen okrajově, a tudíž i pojistného, které by se mělo zvýšit pouze o 1 až 1,5 %, ne-li méně(98).
104. Kromě toho mi obavy vlád, které předložily vyjádření, nepřipadají být opodstatněné, neboť, pro připomenutí, členským státům není podle mého názoru zakázáno stanovit maximální částky tak, aby krytí, které musí poskytovat pojišťovna, nebylo neomezené, přičemž jedinou podmínkou vyplývající z článku 1 druhé směrnice je to, že tato maximální částka musí být vyšší než minimální částky stanovené v tomto článku.
105. Z hlediska výše uvedených skutečností je podle mého názoru třeba na druhou otázku položenou ve věci Drozdovs odpovědět tak, že článek 3 první směrnice a čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice brání pravidlu vnitrostátního práva, které za účelem omezení náhrady nehmotné újmy, kterou lze požadovat z titulu povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti, stanoví maximální částky kryté pojištěním, jež jsou nižší než minimální zaručené částky stanovené pro náhradu škod na zdraví v článku 1 druhé směrnice.
D – Ke druhé otázce položené ve věci Haasová
106. Podle znění druhé otázky položené Soudnímu dvoru ve věci Haasová Krajský súd v Prešově vychází z předpokladu, že v odpovědi na první otázku bude rozhodnuto tak, že vnitrostátní ustanovení v oblasti pojištění, která nepřipouštějí peněžitou náhradu nehmotné újmy způsobené pozůstalým po obětech dopravních nehod motorových vozidel, nejsou v rozporu s unijním právem.
107. Předkládající soud tedy vychází z předpokladu, který stojí v protikladu k odpovědi na první předběžnou otázku, kterou navrhuji Soudnímu dvoru. S ohledem na obsah odpovědi, kterou je třeba podle mého názoru poskytnout na tuto první otázku, se domnívám, že na druhou otázku, která je položena pouze podpůrně, není třeba odpovídat.
108. Kromě toho dodávám, že předkládající soud žádá Soudní dvůr o výklad ustanovení vnitrostátního práva(99), což je podle ustálené judikatury(100) vyloučeno.
109. Pro případ, že by se Soudní dvůr nedržel mého návrhu, měla by být podle mého názoru otázka přeformulována tak, aby se týkala v podstatě toho, zda soud členského státu může případně vyložit pravidlo vnitrostátního práva v tom smyslu, aby bylo v souladu s ustanoveními první a třetí z uvedených směrnic. Zásada konformního výkladu však každopádně nemůže sloužit výkladu vnitrostátního práva contra legem, který by v tomto případě spočíval v tom, že by pojišťovna musela nahradit škodu v rozporu s tím, co stanoví pravidlo vnitrostátního práva(101).
V – Závěry
110. Ve věci Haasová (C‑22/12) tak s ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Krajským súdem v Prešově odpověděl takto:
„1) Článek 3 odst. 1 směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění na jedné straně a čl. 1 první pododstavec třetí směrnice Rady 90/232/EHS ze dne 14. května 1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel na straně druhé musí být vykládány v tom smyslu, že povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území členského státu, kryje náhradu nehmotné újmy, kterou utrpěly osoby blízké obětí usmrcených při dopravní nehodě, k níž došlo v takovémto kontextu, upravuje-li vnitrostátní právo použitelné na spor nárok na náhradu této újmy z titulu občanskoprávní odpovědnosti pojištěného.
2) Na druhou předběžnou otázku není třeba odpovídat.“
111. Ve věci Drozdovs (C‑277/12) s ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Augstākās tiesas Senāts odpověděl takto:
„1) Článek 3 směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění na jedné straně a čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel na straně druhé musí být vykládány v tom smyslu, že povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území členského státu, kryje náhradu nehmotné újmy, kterou utrpěly osoby blízké obětí usmrcených při dopravní nehodě, k níž došlo v takovémto kontextu, upravuje-li vnitrostátní právo použitelné na spor nárok na náhradu této újmy z titulu občanskoprávní odpovědnosti pojištěného.
2) Článek 3 směrnice 72/166 a čl. 1 odst. 1 a 2 směrnice 84/5 musí být vykládány v tom smyslu, že brání pravidlu vnitrostátního práva, které pro náhradu, kterou by mohla být pojišťovna povinna zaplatit z titulu náhrady nehmotné újmy způsobené usmrcením osoby, na níž byl dotyčný závislý, při dopravní nehodě, stanoví maximální částky kryté pojištěním, které jsou nižší než minimální zaručené částky stanovené posledně uvedeným článkem pro náhrady škod na zdraví.“