ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého rozšířeného senátu)

16. června 2011(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Nizozemský trh s pivem – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES – Důkaz o protiprávním jednání – Přístup ke spisu – Pokuty – Zásada rovného zacházení – Přiměřená lhůta“

Ve věci T‑235/07,

Bavaria NV, se sídlem v Lieshout (Nizozemsko), původně zastoupená O. Brouwerem, D. Mesem, A. Stofferem, poté O. Brouwerem, A. Stofferem a P. Schepensem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, původně zastoupené A. Bouquetem, S. Noëm a A. Nijenhuisem, poté A. Bouquetem a S. Noëm, jako zmocněnci, ve spolupráci s M. Slotboomem, advokátem,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na částečné zrušení rozhodnutí Komise K (2007) 1697 ze dne 18. dubna 2007 v řízení podle článku 81 ES (věc COMP/B-2/37.766 – Nizozemský trh s pivem), jakož i podpůrně návrh na snížení pokuty uložené žalobkyni.

TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát),

ve složení V. Vadapalas (zpravodaj), zastupující předseda, A. Dittrich a L. Truchot, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Plingers, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 24. března 2010,

vydává tento

Rozsudek

 Skutkový základ sporu

1        Žalobkyně Bavaria NV, je společností, jejíž činností je výroba piva a osvěžujících nealkoholických nápojů a jejich uvádění na trh.

2        Tato společnost je jedním ze čtyř hlavních aktérů na nizozemském trhu s pivem. Dalšími hlavními výrobci piva na tomto trhu jsou zaprvé skupina Heineken (dále jen „Heineken“), jejímž řízením je pověřena společnost Heineken NV a výrobou dceřiná společnost Heineken Nederland BV, zadruhé skupina InBev (dále jen „InBev“), která byla před rokem 2004 známa pod jménem Interbrew, a jejíž řízení připadá společnosti InBev NV a výroba dceřiné společnosti InBev Nederland NV, a zatřetí skupina Grolsch (dále jen „Grolsch“), jejímž řízením je pověřena společnost Koninklijke Grolsch NV.

3        Žalobkyně a tři ostatní hlavní výrobci piva na tomto trhu prodávají své pivo konečnému zákazníku, zejména dvěma distribučními kanály. Proto je třeba rozlišovat zaprvé okruh subjektů „horeca“, tedy hotelů, restaurací a kaváren, kde dochází ke konzumaci na místě, a zadruhé okruh „food“ supermarketů a obchodů s vínem a alkoholem, kde je nákup piva určen k domácí konzumaci. Tento posledně uvedený sektor rovněž obsahuje segment piva prodávaného pod značkou distributora. Ze čtyř dotyčných výrobců piva jsou v tomto segmentu činné pouze InBev a Bavaria.

4        Tito čtyři výrobci piva jsou členy Centraal Brouwerij Kantoor (dále jen „CBK“). To je zastřešující organizace, která podle stanov zastupuje zájmy svých členů a sestává z valné hromady a různých komisí, jako je komise pověřená otázkami „horeca“ a finanční komise, která se stala řídícím výborem. Pro schůze konané v CBK vyhotovuje jeho sekretariát pozvánky a průběžně číslované úřední zápisy, které jsou zasílány členům, kteří se schůze zúčastnili.

 Správní řízení

5        Dopisy ze dne 28. ledna 2000, jakož i 3., 25. a 29. února 2000 podala InBev řadu prohlášení týkajících se informací o restriktivních obchodních praktikách na nizozemském trhu s pivem. Tato prohlášení byla provedena v průběhu šetření vedeného Komisí Evropských společenství, zejména v roce 1999, týkajícího se kartelových praktik a případného zneužití dominantního postavení na belgickém trhu s pivem. Společně s těmito prohlášeními InBev podala žádost o shovívavost v souladu se sdělením Komise o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. 1996, C 207, s. 4, dále jen „sdělení o spolupráci“).

6        Dne 22. a 23. března 2000 byly v důsledku prohlášení InBev Komisí provedeny kontroly v prostorách žalobkyně a dalších dotyčných podniků. Mimoto byly žalobkyni v letech 2001 až 2005 zaslány žádosti o dodatečné informace.

7        Dne 30. srpna 2005 Komise zaslala oznámení námitek žalobkyni a dalším dotyčným podnikům. Dopisem ze dne 24. listopadu 2005 žalobkyně předložila písemná vyjádření k tomuto oznámení. Žádný z dotyčných účastníků nepožádal o slyšení.

8        Dopisy ze dne 7. března a 8. května 2006 byla žalobkyně Komisí obeznámena s dodatečnými dokumenty. Zejména se jednalo o žádosti o informace zaslané InBev a odpovědi na ně, jakož i interní poznámku pocházející od společnosti Heineken.

9        Dne 18. dubna 2007 Komise přijala rozhodnutí K (2007) 1697 v řízení podle článku 81 [ES] (věc COMP/B/37.766 – Nizozemský trh s pivem, dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož shrnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 20. května 2008 (Úř. věst. 2008 C 122, s. 1), které bylo žalobkyni oznámeno dopisem ze dne 24. dubna 2007.

 Napadené rozhodnutí

 Dotčené protiprávní jednání

10      Článek 1 napadeného rozhodnutí stanoví, že se žalobkyně a InBev NV, InBev Nederland, Heineken NV, Heineken Nederland a Koninklijke Grolsch v období od 27. února 1996 do 3. listopadu 1999 podílely na jediném a trvajícím protiprávním jednání porušujícím čl. 81 odst. 1 ES a spočívajícím v souboru dohod nebo jednání ve vzájemné shodě, jejichž cílem bylo omezení hospodářské soutěže na společném trhu.

11      Protiprávní jednání spočívalo zaprvé v koordinaci cen a zvyšování ceny piva v Nizozemsku, jak v sektoru „horeca“, tak i v sektoru domácí spotřeby, včetně piva prodávaného pod značkou distributora, zadruhé v příležitostné koordinaci jiných obchodních podmínek nabízených individuálním zákazníkům v sektoru „horeca“ v Nizozemsku, jako jsou půjčky subjektům, a zatřetí v příležitostné koordinaci rozdělení klientely, jak v sektoru „horeca“, tak i v sektoru domácí spotřeby v Nizozemsku (článek 1 a body 257 a 258 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

12      K protisoutěžnímu chování výrobců piva docházelo podle napadeného rozhodnutí v cyklu mnohostranných neoficiálních schůzek, kterých se pravidelně účastnili čtyři hlavní aktéři nizozemského trhu s pivem, jakož i při doplňujících dvoustranných setkáních týchž výrobců piva v různém složení. Podle napadeného rozhodnutí se tyto schůzky konaly tajně a záměrně a jejich účastníci věděli, že nejsou povoleny (body 257 až 260 napadeného rozhodnutí).

13      Takto se nejprve v období od 27. února 1996 do 3. listopadu 1999 konala řada dvoustranných setkání nazvaných „Catherijne overleg“ (konzultace Catherijne) nebo „agendacommissie“ (komise pořadu jednání). Napadené rozhodnutí stanoví, že tyto schůzky, zaměřené na sektor „horeca“, které se však mohly týkat sektoru domácí spotřeby, měly v podstatě za cíl koordinaci cen a zvyšování ceny piva, projednání omezení výše slev a rozdělení klientely, jakož i vzájemnou dohodu o některých jiných obchodních podmínkách. Také ceny piva prodávaného pod značkou distributora byly údajně projednávány v průběhu těchto schůzek (body 85 a 90, 98, 115 až 127 a 247 až 252 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

14      Zadruhé, pokud jde o dvoustranné kontakty mezi výrobci piva, napadené rozhodnutí uvádí, že dne 12. května 1997 se setkaly InBev a žalobkyně a diskutovaly o zvýšení cen piva prodávaného pod značkou distributora (bod 104 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Mimoto se podle Komise Heineken a žalobkyně setkaly v roce 1998, aby projednaly omezení týkající se prodejních míst v sektoru „horeca“ (bod 189 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise uvádí, že dvoustranné kontakty se rovněž konaly v červenci 1999 mezi Heineken a Grolsch ve věci kompenzací poskytovaných zákazníkům v sektoru domácí spotřeby, kteří provedli dočasné cenové slevy (body 212 a 213 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

15      Konečně podle napadeného rozhodnutí k dvoustranným kontaktům a výměně informací věnovaným obecným diskusím týkajícím se ceny piva, jakož i diskusím, které se navíc týkaly značek distributora, došlo v roce 1997 mezi InBev a žalobkyní. Dvoustranné kontakty, ve formě výměn informací, věnované značkám distributora, měly rovněž přinejmenším v červnu a červenci 1998 zahrnovat belgické výrobce piva (body 105, 222 až 229 a 232 až 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

 Pokuta uložená žalobkyni

16      Článek 3 písm. c) napadeného rozhodnutí žalobkyni ukládá pokutu ve výši 22 850 000 eur.

17      K výpočtu výše této pokuty Komise použila čl. 23 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003 L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) a metodologii uvedenou v pokynech o metodě stanovování pokut udělených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 [ESUO] (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3; Zvl. vyd. 08/01, s. 171, dále jen „pokyny“) (body 436 a 442 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V souladu s touto metodou bylo stanovení pokuty uložené žalobkyni provedeno na základě závažnosti a délky trvání protiprávního jednání (bod 437 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

18      Zvláště protiprávní jednání bylo označeno za „velmi závažné“, jelikož v podstatě spočívalo v pravidelné koordinaci cen, zvyšování ceny a jiných obchodních podmínek a v rozdělení klientely (bod 440 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise rovněž zohlednila tajnou a úmyslnou povahu protisoutěžního chování, jakož i skutečnost, že protiprávním jednáním bylo dotčeno celé území Nizozemska a celý trh s pivem, totiž jak sektor „horeca“, tak i sektor domácí spotřeby (body 453 a 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Kromě toho Komise uvedla, že skutečný účinek protisoutěžního chování na nizozemský trh nebyl v projednávané věci vzat v úvahu, neboť ho nelze změřit (bod 452 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

19      Mimoto Komise na žalobkyni použila odlišné zacházení, aby zohlednila její skutečnou hospodářskou kapacitu a její individuální váhu v rámci zjištěného protiprávního jednání. Za tímto účelem Komise použila údaje o obratu dosaženém žalobkyní v prodeji piva v Nizozemsku v roce 1998, tedy za poslední celý kalendářní rok, kdy trvalo protiprávní jednání. Na tomto základě byla žalobkyně zařazena do třetí a poslední kategorie odpovídající výchozí částce 17 milionů eur (body 462 a 464 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

20      Kromě toho, jelikož se žalobkyně zúčastnila protiprávního jednání od 27. února 1996 do 3. listopadu 1999, tedy po dobu 3 let a 8 měsíců, byla výchozí částka zvýšena o 35 % (body 465 a 469 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Základní částka tak byla stanovena na 22 950 000 eur (bod 470 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

21      Konečně Komise přiznala snížení výše pokuty o 100 000 eur, jelikož uznala, že v projednávané věci byla délka správního řízení nepřiměřená (body 495 až 499 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

22      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. července 2007 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

23      Tribunál rozhodnutím ze dne 10. února 2010 předal věc šestému rozšířenému senátu podle čl. 14 odst. 1 a čl. 51 odst. 1 svého jednacího řádu.

24      V rámci organizačních procesních opatření ze dne 12. února 2010 Tribunál Komisi položil písemné otázky, na které Komise odpověděla ve stanovené lhůtě.

25      Řeči a odpovědi účastnic řízení na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání dne 24. března 2010.

26      Po ukončení ústní části řízení byla věc vzhledem k překážce na straně soudce zpravodaje přidělena novému soudci zpravodaji a porady o tomto rozsudku se zúčastnily tři soudci, kteří jej podepsali, v souladu s článkem 32 jednacího řádu.

27      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu nebo v části, která se týká žalobkyně,

–        podpůrně snížil pokutu uloženou žalobkyni,

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

28      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu,

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

29      Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňuje šest žalobních důvodů, vycházejících zaprvé z porušení zásady řádné správy, zadruhé z porušení článku 81 ES, presumpce neviny, zásady legality a povinnosti odůvodnění, zatřetí z nesprávného právního posouzení a nesprávných skutkových zjištění při určení délky trvání protiprávního jednání, začtvrté z porušení článku 23 nařízení č. 1/2003, pokynů, jakož i zásad rovného zacházení a proporcionality při stanovení výše pokuty, zapáté z porušení zásady přiměřené lhůty a zašesté z porušení podstatných formálních náležitostí, zásady řádné správy a práva na obhajobu, spočívajících v odmítnutí poskytnout přístup k odpovědím na oznámení námitek jiných dotyčných účastníků, jakož i k dokumentu, který je součástí spisu.

30      Tribunál se domnívá, že je nejprve třeba zkoumat druhý a třetí žalobní důvod, kterými je v podstatě zpochybňováno protiprávní jednání, poté první a šestý žalobní důvod, vycházející z údajných vad řízení, a konečně čtvrtý a pátý žalobní důvod, které se týkají stanovení výše pokuty, případně délky trvání správního řízení.

 K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 81 ES, presumpce neviny, zásady legality a povinnosti odůvodnění

 Argumenty účastníků řízení

31      Žalobkyně v zásadě tvrdí na jedné straně, že Komise chybně vyložila a použila pojmy „dohoda“, „jednání ve vzájemné shodě“ a „jediné a trvající protiprávní jednání“, a na druhé straně, že se dopustila nesprávných právních posouzení a nesprávných skutkových zjištění, pokud jde o konstatování protiprávního jednání týkajícího se jak sektoru „horeca“, tak i sektoru domácí spotřeby, včetně segmentu piva prodávaného pod značkou distributora.

32      Komise popírá argumenty žalobkyně.

 Závěry Tribunálu

33      Podle čl. 81 odst. 1 ES jsou se společným trhem neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu.

34      Aby existovala dohoda ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, postačuje, aby dotčené podniky vyjádřily svou společnou vůli chovat se na trhu určitým způsobem (rozsudky Tribunálu ze dne 17. prosince 1991, Hercules Chemicals v. Komise, T‑7/89, Recueil, s. II‑1711, bod 256, a ze dne 20. března 2002, HFB a další v. Komise, T‑9/99, Recueil, s. II‑1487, bod 199).

35      Lze se domnívat, že dohoda ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES je uzavřena, jakmile existuje shoda vůle k omezení hospodářské soutěže jako takovému, i když konkrétní prvky zamýšleného omezení jsou ještě předmětem jednání (viz v tomto smyslu rozsudek HFB a další v. Komise, bod 34 výše, body 151 až 157 a 206).

36      Pojem jednání ve vzájemné shodě se týká formy koordinace mezi podniky, která, i když nedospěla až k uzavření dohody ve vlastním slova smyslu, vědomě nahrazuje rizika hospodářské soutěže praktickou spoluprací mezi podniky (rozsudky Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 115, a Hüls v. Komise, C‑199/92 P, Recueil, s. I‑4287, bod 158).

37      V tomto ohledu čl. 81 odst. 1 ES brání jakýmkoliv přímým nebo nepřímým kontaktům mezi hospodářskými subjekty, které jsou takové povahy, že buď ovlivňují tržní jednání skutečných nebo potenciálních soutěžitelů, nebo odhalují takovému soutěžiteli tržní jednání, ke kterému je dotčený hospodářský subjekt rozhodnut nebo které zamýšlí na trhu přijmout, jestliže je účelem nebo důsledkem těchto kontaktů omezení hospodářské soutěže (viz v tomto smyslu rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 36 výše, body 116 a 117).

38      Je třeba připomenout, že, pokud jde o provedení důkazu o protiprávním jednání porušujícím čl. 81 odst. 1 ES, Komise musí prokázat protiprávní jednání, která zjistila, a předložit řádné důkazy, které právně dostačujícím způsobem prokazují existenci skutečností zakládajících protiprávní jednání (rozsudky Soudního dvora ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise, C‑185/95 P, Recueil, s. I 8417, bod 58, a Komise v. Anic Partecipazioni, bod 36 výše, bod 86).

39      Komise tedy musí předložit přesné a shodující se důkazy, aby prokázala existenci protiprávního jednání (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 6. července 2000, Volkswagen v. Komise, T‑62/98, Recueil, s. II‑2707, bod 43 a citovaná judikatura).

40      Je však třeba zdůraznit, že každý z důkazů předložených Komisí nemusí nutně splňovat tato kritéria ve vztahu ke každému znaku protiprávního jednání. Stačí, aby tomuto požadavku vyhovoval soubor nepřímých důkazů, na něž se orgán odvolává, posuzovaný jako celek (viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, JFE Engineering a další v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh. s. II‑2501, body 179 a 180, a citovaná judikatura).

41      Vzhledem k tomu, že zákaz protisoutěžních dohod je obecně známou skutečností, nelze po Komisi požadovat, aby předložila písemnosti výslovně potvrzující navázání kontaktů mezi dotčenými hospodářskými subjekty. Mělo by být v každém případě možné doplnit útržkovité a rozptýlené poznatky, jimiž Komise může disponovat, dedukcí umožňující rekonstruovat relevantní okolnosti. Existenci protisoutěžního jednání nebo dohody lze tedy dovodit z některých shod okolností a indicií, které, jsou-li nahlíženy vcelku, mohou při neexistenci jiného soudržného vysvětlení představovat důkaz porušení pravidel hospodářské soutěže (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, body 55 až 57).

42      Pokud se Komise na podporu svého zjištění existence protisoutěžní dohody nebo protisoutěžního jednání dovolávala listinných důkazních materiálů, musejí účastníci řízení, kteří toto zjištění zpochybňují v řízení před Tribunálem, předložit nejen přijatelnou alternativu k tezi Komise, ale i namítnout nedostatečnost důkazů uvedených v napadeném rozhodnutí za účelem prokázání existence protiprávního jednání (rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 40 výše, bod 187).

43      Co se týče rozsahu soudního přezkumu, podle ustálené judikatury, pokud je Tribunálu předložena žaloba na neplatnost rozhodnutí vydaného podle čl. 81 odst. 1 ES, musí Tribunál obecně provést úplný přezkum otázky, zda jsou splněny podmínky pro použití čl. 81 odst. 1 ES či nikoli (viz rozsudek Tribunálu ze dne 26. října 2000, Bayer v. Komise, T‑41/96, Recueil, s. II‑3383, bod 62 a citovaná judikatura).

44      Má-li soudce pochybnosti, musí být tato skutečnost ku prospěchu podniku, jemuž je určeno rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání, v souladu se zásadou presumpce neviny, která se jakožto obecná zásada práva Evropské unie uplatní zejména v řízeních týkajících se porušení pravidel hospodářské soutěže použitelných pro podniky, v rámci kterých může být rozhodnuto o pokutách nebo penále (rozsudek Hüls v. Komise, bod 36 výše, body 149 a 150, a rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2006, Dresdner Bank a další v. Komise, T‑44/02 OP, T‑54/02 OP, T‑56/02 OP, T‑60/02 OP a T‑61/02 OP, Sb. rozh. s. II‑3567, body 60 a 61).

45      Ve světle těchto úvah je třeba zkoumat, zda v projednávané věci Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že chování žalobkyně zakládalo porušení čl. 81 odst. 1 ES.

–       K prohlášení InBev

46      Nejprve je třeba uvést, že se Komise ve velké míře (viz zvláště body 40 až 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí) opírá o prohlášení poskytnuté InBev, v rámci její žádosti o shovívavost, dopisy ze dne 28. ledna 2000 a ze dne 3., 25. a 29. února 2000, doplněnými o přiložená prohlášení pěti ředitelů InBev (body 34 a 40 odůvodnění napadeného rozhodnutí, dále společně jen „prohlášení InBev“).

47      Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že prohlášení InBev uvádělo existenci „různých forem jednání ve vzájemné shodě […] mezi výrobci piva na nizozemském trhu s pivem“ a rozlišovalo mezi oficiálními schůzemi valné hromady CBK, neformálními schůzkami finanční komise CBK a paralelními „jinými schůzkami“ známými pod označením „konzultace Catherijne“, jejichž složení bylo různé a ohledně nichž InBev podle vlastního prohlášení nenalezla žádné písemné podklady. „Jiné schůzky“ bylo zejména možno členit na: „i) schůzky ředitelů horeca čtyř hlavních výrobců piva (Heineken, Interbrew, Grolsch a Bavaria) […], ii) společné schůzky ředitelů horeca a ředitelů pověřených sektorem domácí spotřeby (dvě v roce 1998) a iii) schůzky ředitelů pověřených sektorem domácí spotřeby (jedna v roce 1999 […])“ (body 41 až 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

48      Podle prohlášení InBev finanční komise „zahrnovala oficiální pořad jednání, ale představovala rovněž diskusní forum ke stanovení cen pro sektor domácí spotřeby a sektor horeca [, přičemž t]yto diskuse nebyly vůbec písemně zachyceny“ (bod 43 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

49      Podle téhož prohlášení témata diskutovaná při „jiných schůzkách“ rovněž zahrnovala jak sektor „horeca“, tak i sektor domácí spotřeby piva prodávaného pod značkou distributora (bod 47 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

50      Pokud jde zaprvé o sektor „horeca“, byla diskutována dvě hlavní témata: „[e]xistovala základní dohoda týkající se stanovení maximálních objemových slev pro sektor horeca […] jiné téma jednání se týkalo investic uskutečněných v horeca [, přičemž m]yšlenka spočívala v zachování statu quo v sektoru a v zabránění převzetí zákazníků jinými výrobci piva“ (bod 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

51      Ředitel InBev uvádí, že nezná přesný obsah uvedené dohody a jiný ředitel ji označuje za „velmi komplexní a vágní dohodu o škálách (slev poskytnutých horeca), na kterých jsem nikdy nespolupracovali“, s uvedením toho, že „[j]ednání ve vzájemné shodě spočívalo ve schůzce ředitelů horeca konané dvakrát do měsíce, při které diskutovali známá porušení ‚pravidla‘ (ačkoli bylo vágní; hovořilo se o tržních excesech)“ (bod 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

52      Co se zadruhé týče sektoru domácí spotřeby, podle prohlášení InBev se diskuse týkaly jak úrovně cen obecně, tak i konkrétního tématu piva prodávaného pod značkou distributora.

53      Pokud jde o úroveň cen obecně, jeden z ředitelů InBev prohlašuje, že „bylo zvykem, že pivovar zvýší své ceny poté, co to předtím oznámí kolegům výrobcům piva […,] přičemž iniciativa vždy přicházela od jednoho z velkých pivovarů a obecně od Heineken [; v] takovém případě měly ostatní pivovary nezbytný čas přijmout stanovisko [; i] když pivovary své ceny zpravidla vzájemně vyrovnaly, každý z nich přesto měl a zachoval si svou vlastní cenovou politiku“ (bod 51 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

54      Co se týče piva prodávaného pod značkou distributora, InBev uvádí, že diskuse o cenách byly mezi nizozemskými aktéry segmentu (Bavaria a Oranjeboom, později převzatá ze strany Interbrew) vedeny od roku 1987. InBev dodává, že „[o]běma účastníkům bylo jasné, poté co o tom rovněž společně hovořili, že nepřipustí žádný zásah do svých zákaznických kruhů značek distributora, kdyby to bylo za cenu objemové ztráty“ (bod 52 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

55      Pokud jde o zapojení Heineken a Grolsch do tohoto sektoru, podle prohlášení InBev, „[j]e nizozemský trh charakteristický značným rozdílem mezi cenami piva prodávaného pod značkou distributora (‚značky B‘) a [jinými značkami (‚značky A‘);] Heineken, která se neúčastní segmentu značek distributora, vždy odmítala zvyšování cen pro značky A, pokud by se nezvýšila cena piv prodávaných pod značkou distributora [; t]akto činila nepřímý tlak, zvláště na výrobce značek distributora, jako jsou Bavaria a Interbrew“ (bod 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

56      InBev prohlašuje, že ceny značek distributora byly rovněž diskutovány mezi uvedenými čtyřmi výrobci piva, jinak řečeno rovněž za účasti Grolsch, v rámci obecnějšího tématu rozdílů, které je třeba zachovat, mezi cenami pivních značek. Podle prohlášení InBev „Heineken a Grolsch své ceny během let nezvyšovaly a ceny značkového piva a piva pod značkou distributora jiných výrobců piva se rovněž nezvýšily [; v] těchto posledních letech Bavaria a Interbrew své ceny zvýšily, následovány Grolsch“ (bod 54 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Rovněž uvedla, že „[p]řed 3 až 4 lety byly tyto neformální konzultace začleněny do konzultací Catherijne týkajících se horeca, kterých se rovněž účastnili zástupci CBK [; p]o několika schůzkách bylo rozhodnuto tyto schůzky znovu rozdělit na schůzky týkající se domácí spotřeby a schůzky horeca“ (bod 54 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

57      Kromě toho InBev prohlašuje, že získání určité části trhu belgickým výrobcem piva Martens od roku 1996 a 1997 vedlo k „dohodě mezi belgickými a nizozemskými výrobci piva činnými na trhu značek distributora[; s]chůzky se konaly [v jednom hotelu v] Bredě v roce 1998 […; b]ylo dohodnuto respektovat příslušné objemy značek distributora prodávaných zákazníkům v Nizozemí a Belgii“ (bod 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

58      Podle prohlášení ředitelů InBev byly „jiné schůzky“ organizovány k vzájemnému ujištění se o „omezené agresivitě“ na trhu (bod 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

59      Ve své odpovědi na žádost o informace ze dne 19. prosince 2001 InBev uvádí, že „agendy předchozích let a poznámky učiněné při neformálních schůzkách byly zničeny koncem listopadu 1998 [; v] tomto období začala být zjevná existence jednání ve vzájemné shodě mezi nizozemskými výrobci piva na trhu a vznikla obava z kontroly ze strany nizozemského orgánu pro ochranu hospodářské soutěže [; a]gendy byly likvidovány i v následujících letech“ (bod 61 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

60      Především je třeba poznamenat, že žádné ustanovení ani žádná obecná zásada práva Unie Komisi nezakazuje, aby vůči podniku použila prohlášení jiných stíhaných podniků. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by důkazní břemeno Komise spočívající v prokázání jednání porušujícího články 81 a 82 ES neúnosné a neslučitelné s úlohou dohledu nad řádným uplatňováním těchto ustanovení, která je Komisi svěřena Smlouvou o ES (viz rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 40 výše, bod 192, a citovaná judikatura).

61      V projednávané věci žalobkyně nezpochybňuje údaje z prohlášení InBev, podle kterých se konaly schůzky mezi zástupci nizozemských výrobců piva. Nepopírá ani, že byla zastoupena na většině těchto schůzek a že při nich byly vedeny diskuse o úrovni cen na nizozemském trhu, jakož i o použití slev pro zákazníky sektoru „horeca“.

62      Za těchto podmínek mohla Komise správně konstatovat, že se schůzky uvedené v prohlášení InBev konaly a že zástupci žalobkyně se skutečně účastnily alespoň určitého počtu těchto schůzek.

63      Žalobkyně však popírá, že diskuse vedené na dotčených schůzkách vedly k uzavření dohody nebo závazku o protisoutěžním jednání ve vzájemné shodě. Uvádí, že se uvedené schůzky týkaly legitimních témat a že, v rozsahu, v němž byla diskutována situace na trhu, tak nebylo činěno s protisoutěžními cíli. V tomto ohledu žalobkyně popírá důvěryhodnost prohlášení InBev a uvádí, že je vágní, nesoudržné a vnitřně rozporné.

64      Zvláště, pokud jde o rozpornost prohlášení InBev, žalobkyně uvádí, že obsahuje řadu prohlášení v její prospěch.

65      Zaprvé se jedná o pasáže doplňujícího prohlášení InBev z 3. února 2000 uvádějící toto: „ ‚[P]ředevším jsme jednali, abychom každý získali dojem, že zůstaneme na trhu klidní. Neprojednávaly se otázky škál a prodejních míst, nebo jen v nepatrném rozsahu. Ve skutečnosti každý měl toho druhého za blázna‘. V posledních letech tyto schůzky ztrácely stále víc a víc na smyslu a vzájemná shoda se stala vágní“ (bod 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

66      Zadruhé žalobkyně odkazuje na některé pasáže prohlášení vedení InBev, podle kterého zejména: „neexistovala dohoda pro odvětví potravinářství“; „zvýšení cen však nebyla provedena v rámci dohod“; „nejsou mi známy dohody v sektoru ‚značek distributora‘; „tato schůzka nebyla příliš obsažná. Spíše šlo o přátelské setkání, bez konkrétního pořadu jednání. Byly obecně komentovány slevy. Měl jsem dojem, že již po léta existuje jakýsi systém škál nebo pravidlo pro slevy, nikdy to však nebylo řečeno konkrétně. Mluvilo se pouze o celkových výších slev v obecných pojmech, což bylo příležitostí ke zmínění některých incidentů“; „[Interbrew] se nezúčastnila žádné dohody o cenách“; „mimoto se nejedná o žádné jednání ve vzájemné shodě. Jednali jsem naprosto nezávisle a při zvýšení ceny všech piv v roce 1999 jsem zvýšili cenu značek A (poté, co Bavaria a Grolsch tak učinily o několik měsíců dříve) a naši zákazníci nám ohledně značek distributorů silně odporovali […] takže jsme jednali naprosto zákonným způsobem“.

67      Žalobkyně tvrdí, že výše uvedená prohlášení jsou neslučitelná se závěry Komise, pokud jde o existenci porušení článku 81 ES. Podle žalobkyně z toho vyplývá, že zvýšení cen provedená v sektoru domácí spotřeby nebyla dohodnuta ani koordinována, že Interbrew určovala zcela nezávisle své prodejní ceny, že nizozemští výrobci piva si vždy živě konkurovali a že neexistovala žádná dohoda mezi výrobci piva ohledně slev poskytovaných sektoru „horeca“.

68      Nejprve je třeba konstatovat, že závěry vyvozené žalobkyní na základě některých částí prohlášení InBev, uvádějící obecnou povahu diskusí, neexistenci dohody pro některé sektory a neexistenci účinku diskusí na chování výrobců piva na trhu, nemohou samy o sobě zpochybnit konstatování Komise o existenci protiprávního jednání.

69      Pokud jde totiž o údajnou obecnou povahu uvedeného prohlášení, je třeba připomenout, že Komise je v praxi často povinna prokázat existenci protiprávního jednání za podmínek nepříznivých pro plnění této úlohy, zejména pokud od doby vzniku skutečností zakládajících protiprávní jednání mohlo uplynout několik let a pokud vícero vyšetřovaných podniků s Komisí aktivně nespolupracovalo. Komisi sice nevyhnutně přísluší prokázat, že protiprávní dohoda o rozdělení trhů byla uzavřena, bylo by však přehnané požadovat, aby mimoto podala důkaz o specifickém mechanismu, kterým mělo být tohoto cíle dosaženo. Pro podnik, který se dopustil protiprávního jednání, by totiž bylo příliš jednoduché vyhnout se jakékoli sankci, pokud by mohl argumentovat nejasnou povahou informací uvedených ve vztahu k fungování protiprávní dohody i přesto, že jsou existence dohody a její protisoutěžní cíl dostatečně prokázány. Podniky se v takové situaci mohou užitečně bránit tak, že mají možnost se vyjádřit ke všem důkazním materiálům, které Komise uvádí v jejich neprospěch (rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 40 výše, bod 203; viz v tomto smyslu rovněž rozsudek Soudního dvora ze dne 25. ledna 2007, Sumitomo Metal Industries a Nippon Steel v. Komise, C‑403/04 P a C‑405/04 P, Sb. rozh. s. I‑729, bod 50).

70      Dále, pokud jde o údajnou rozpornou povahu prohlášení InBev, jelikož obsahuje údaje o neexistenci účinku sporného jednání na trh, je třeba připomenout, že ze samotného znění ustanovení článku 81 ES vyplývá, že jsou zakázány dohody a jednání ve vzájemné shodě mezi podniky, nezávisle na účinku na trh, pokud mají protisoutěžní cíl (rozsudky Soudního dvora Hüls v. Komise, bod 36 výše, body 163 až 166, a ze dne 4. června 2009, T‑Mobile Netherlands a další, C‑8/08, Sb. rozh. s. I‑4529, bod 29).

71      Pokud tedy Komise konstatovala existenci dohod a jednání ve vzájemné shodě, toto konstatování nemůže být popřeno údaji vycházejícími z neprovedení koluzních ujednání a neexistence účinku na trh.

72      Co se týče tvrzených údajů, pokud jde o neexistenci dohody v sektoru domácí spotřeby a v sektoru „horeca“, je třeba poznamenat, že pasáže uvedené žalobkyní, čtené v jejich kontextu, vůbec nevedou k vyloučení existence dohody nebo jednání ve vzájemné shodě v dotyčných sektorech.

73      Pokud jde totiž o sektor domácí spotřeby (drobný prodej), následuje po tvrzení učiněném řediteli InBev, podle kterého „[p]ro [tento] sektor neexistovala dohoda“, konkrétní popis mechanismu koordinace cen uplatňované výrobci piva. Relevantní pasáž zní takto (bod 51 odůvodnění napadeného rozhodnutí):

„Neexistovala dohoda pro sektor drobného prodeje (‚Food‘). Pokud jde o zvyšování ceny piva, bylo zvykem, že pivovar zvýší své ceny poté, co to předtím oznámí kolegům výrobcům piva. Pokud jeden z účastníků takové oznámení učinil, následovala debata o dopadu takového zvýšení na trh; ke zvýšení ceny piva však navzdory tomu došlo. Iniciativa vždy přicházela od jednoho z velkých pivovarů a obecně od Heineken. V takovém případě měly ostatní pivovary nezbytný čas přijmout stanovisko. I když pivovary své ceny zpravidla vzájemně vyrovnaly, každý z nich přesto měl a zachoval si svou vlastní cenovou politiku“.

74      V tomto kontextu pouhá skutečnost, že ředitel InBev poukázal na neexistenci „dohody“ nemůže představovat platný argument, jelikož přísluší Komisi a případně Tribunálu provést právní kvalifikaci chování popsaného v prohlášeních učiněných odpovědnými osobami dotyčných podniků.

75      Co se týče údajné neexistence dohody a dodržování dohody v sektoru „horeca“, je třeba konstatovat, že pasáže doplňujícího prohlášení InBev ze dne 3. února 2000 a prohlášení vedení InBev, uvedená v bodech 65 a 66 výše, neznamenají vyloučení existence dohody o slevách poskytnutých zákazníkům tohoto sektoru. Tím, že z těchto pasáží vyplývá, že diskuse byly obecné a zřídka byly jejich předmětem konkrétní škály a prodejní místa, se uvedené pasáže týkají míry podrobnosti diskusí, aniž vyvracejí existenci dohody ve smyslu článku 81 ES. Tyto pasáže tak nemohou být považovány za skutečnost svědčící proti údaji, uvedenému v rámci prohlášení InBev, podle kterého „[e]xistovala základní dohoda týkající se stanovení maximálních objemových slev pro sektor horeca“ (bod 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

76      Vzhledem k předcházejícím skutečnostem není argumentace žalobkyně vycházející z údajné vágní a rozporné povahy prohlášení InBev, a tudíž z údajně selektivního způsobu, kterým Komise použila toto prohlášení, opodstatněná.

77      Co se konečně týče obecného posouzení důvěryhodnosti prohlášení InBev, je třeba mít za to, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise právem mohla přiznat prohlášení InBev zvláště vysokou průkaznou hodnotu, jelikož se jedná o odpověď poskytnutou jménem podniku jako takového, mající důvěryhodnost přesahující důvěryhodnost, kterou by mohla mít odpověď daná členem personálu, ať už by jeho osobní zkušenost nebo názor byly jakékoli. Rovněž je třeba poznamenat, že prohlášení InBev představuje výsledek vnitřního šetření vedeného podnikem a bylo předloženo Komisi advokátem, který měl profesionální povinnost jednat v zájmu tohoto podniku. Nemohl tedy lehkomyslně přiznat existenci porušení, aniž zvážil důsledky takového kroku (viz v tomto smyslu rozsudky Tribunálu ze dne 20. března 2002, LR AF 1998 v. Komise, T‑23/99, Recueil, s. II‑1705, bod 45, a JFE Engineering a další v. Komise, bod 40 výše, bod 206).

78      Mimoto z judikatury vyplývá, že přestože je s ohledem na možnost, že hlavní účastníci protiprávní kartelové dohody budou mít tendenci zmenšovat význam svého přispění k protiprávnímu jednání a zvyšovat význam takového přispění ostatních účastníků, obecně namístě určitá nedůvěra k dobrovolným výpovědím těchto účastníků, požadování výhody na základě sdělení o spolupráci za účelem získání snížení pokuty nutně nevede k podnětu předložit zkreslené důkazy, pokud jde o ostatní účastníky dané kartelové dohody. Jakákoliv snaha uvést Komisi v omyl by totiž mohla zpochybnit upřímnost a úplnost spolupráce žadatele, a ohrozit tak možnost, aby tato osoba získala úplnou výhodu na základě sdělení o spolupráci (rozsudek Tribunálu ze dne 16. listopadu 2006, Peróxidos Orgánicos v. Komise, T‑120/04, Sb. rozh. s. II‑4441, bod 70).

79      Je zajisté třeba připomenout, že prohlášení podniku obviněného z toho, že se účastnil kartelové dohody, jehož správnost je popírána několika ostatními obviněnými podniky, nemůže být považováno za dostatečný důkaz existence protiprávního jednání spáchaného těmito podniky, aniž bylo podpořeno jinými důkazními materiály (viz v tomto smyslu rozsudky Tribunálu ze dne 14. května 1998, Enso-Gutzeit v. Komise, T‑337/94, Recueil, s. II‑1571, bod 91, a JFE Engineering a další v. Komise, bod 40 výše, bod 219).

80      Prohlášení InBev tedy samo sobě nemůže stačit k prokázání existence protiprávního jednání, ale musí být potvrzeno dalšími důkazy.

81      Nicméně je třeba mít za to, že stupeň potvrzení vyžadovaného v projednávaném případě je nižší jak po stránce přesnosti, tak i intenzity, vzhledem k hodnověrnosti prohlášení InBev, než v případě, že by toto prohlášení nebylo zvláště hodnověrné. Je tak třeba mít za to, že jestliže by mělo být rozhodnuto, že soubor shodujících se nepřímých důkazů umožnil potvrdit existenci a určité zvláštní aspekty praktik zmíněných v prohlášení InBev a uvedených v článku 1 napadeného rozhodnutí, mohlo by v tomto případě uvedené prohlášení samo o sobě postačovat k potvrzení ostatních aspektů napadeného rozhodnutí. Mimoto, pokud není písemnost zjevně v rozporu s prohlášením InBev týkajícím se existence nebo podstatného obsahu inkriminovaných praktik, stačí pro to, aby měla určitou hodnotu jako potvrzující prvek v rámci souboru důkazů v neprospěch, že osvědčuje významné prvky praktik, které popisuje (viz v tomto smyslu rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 40 výše, bod 220, a citovaná judikatura).

82      Ve světle předcházejících úvah je třeba zkoumat argumenty žalobkyně týkající se jiných důkazů, uvedených Komisí v napadeném rozhodnutí za účelem potvrzení konstatování vycházejících z prohlášení InBev.

–       K jiným důkazům

83      V napadeném rozhodnutí Komise uvádí, že prohlášení InBev je potvrzeno řadou interních dokumentů pocházejících od žalobkyně a tří dalších nizozemských výrobců piva, písemnými poznámkami ze schůzek, fakturami a kopiemi agend získanými na základě šetření a žádostí o informace.

84      V bodě 67 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí, že písemné poznámky obchodního ředitele Grolsch týkající se schůzky konané dne 27. února 1996, přičemž předmět této schůzky je označen údajem „CBK cie HOR cath“. Tyto poznámky obsahují následující pasáž: „Záruky/financování: fin[ancování] pro [...] vyšší než potřeby některých míst. Tedy […] mil[ionů]“.

85      Podle Komise z této pasáže vyplývá, že čtyři dotčení výrobci piva diskutovali v rámci schůzky „Catherijne“ finanční podmínky uplatňované nebo které mají být uplatňované na některé zákazníky „horeca“ (bod 72 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a konkrétně na zařízení řízená vlastníkem četných zařízení „horeca“ v Nizozemsku.

86      V bodě 76 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí písemné poznámky ředitele „horeca“ Bavarie týkající se schůzky konané dne 19. června 1996. Poznámky jsou uvedeny takto:

„upravit cenu

zvýšená domácí spotřeba – nízká

jednání ve vzájemné shodě Bavaria – Interbrew

[…] a […] –> problém […]

Martens

Schultenbrau !! 89 ct

– zvýšení pouze sudové ceny

argumenty

pouze integrálně Hein + Grolsch

Frísko US Heit

Interbrew \

|               zvyšují společně

Bavaria /

–> […] také

spodní část se zvyšuje více než horní část

– vhánění vzduchu

– dohody

sanovat debetní slevu nápojů 7,5 na sud Heineken

připravit zástupce s ohledem na případné dohody

Interbrew \

|      lze použít vzduch

Grolsch / “.

87      Podle Komise tyto poznámky ukazují, že přítomní výrobci piva detailně diskutovali o cenách jak piva prodávaného pod značkou distributora, tak i piva prodávaného v sudech a že cena levnějších piv vyráběných Interbrew a Bavaria se měla zvýšit více než cena dražších piv vyráběných Heineken a Grolsch (bod 85 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

88      V bodě 89 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí dopis, který generální ředitel Interbrew Nederland zaslal dne 25. března 1997 do sídla InBev v Belgii:

„Mezi hlavními výrobci piva nyní existuje konsensus o zvýšení cen před rokem 1998. To výrobcům piva umožní zvětšit svůj polštář pro nezbytné dodatečné podpůrné rozpočty. Aktéři značky A usilují o rozlišení zvýšení ceny mezi značkami A (více než 2 NLG/hl) a značkami B (více než 4 NLG/hl). To se mi zdá příliš nerealistické – všichni musíme podporovat integrální zvýšení o 4 NLG. Vyloučil bych zvýšení ceny našich zvláštních piv, ‚která se dají pít‘ (DAS, Hoegaarden, Leffe). Jednání byla zahájena.“

89      Komise na základě tohoto dopisu došla k závěru, že před rokem 1998 bylo plánováno zvýšení ceny jako výsledek jednání o cenách mezi hlavními výrobci. Mimoto tentýž dopis potvrzoval existenci rozlišování mezi výrobci a dražšími a levnějšími značkami piva (bod 90 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

90      V bodě 92 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí písemné poznámky člena správní rady Bavaria týkající se schůzky konané dne 1. května 1997. Cituje následující pasáže:

„Catherijne Club 1/5 – 97

‚interní‘ převody ve skupině

musejí rovněž respektovat ‚škálu‘

[…] ‚Haag‘

Monster ZH [jižní Holandsko] vyšší konkurenční nabídka“.

91      Podle Komise tyto poznámky potvrzují, že výrobci piva diskutovali o použití „škály“ na obchodní podmínky poskytnuté jednotlivým prodejním místům v případě převodu z jedné skupiny do jiné, ale i v případě převodu v rámci téže skupiny (bod 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

92      V bodě 100 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatuje, že výše uvedené poznámky rovněž obsahují jména „Heineken/Amstel/Brand/Grolsch“ na prvním řádku a jména „Interbrew/Bavaria“ na druhém řádku a oba řádky jsou přitom spojeny závorkou, za kterou je uvedeno „žádné zvýšení cen“. Komise z toho vyvodila, že rozlišení mezi značkami A vlastněnými Heineken a Grolsch a značkami B vlastněnými Interbrew a Bavaria bylo ústředním tématem jednání mezi výrobci piva o zvýšení ceny piva (bod 103 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

93      V bodě 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí písemné poznámky člena dozorčí rady Bavaria týkající se schůzky konané dne 17. prosince 1997. Cituje tyto pasáže:

„2) cenová situace: březen/duben

jednostupňový krok / dvoustupňový krok

a) Heineken neočekává velké potíže ! ! Heineken 18.59

b) v případě zvýšení: dobře diskutovatelné; z celého srdce; bude podpora“.

94      Komise z toho vyvozuje, že výrobci piva přítomní na schůzce konané dne 17. prosince 1997, zejména Bavaria, Grolsch a Heineken, diskutovali o zvýšení ceny, jakož i o možných reakcích na zvýšení ceny (bod 127 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

95      V bodě 129 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí pasáž písemných poznámek ředitele „horeca“ Bavaria týkající se schůzky konané dne 12. března 1998:

„– od 1. ledna se událo málo věcí

– značky A žádná panika ohledně cen Hein

sníženi na 9.95 z 11,49 nemá příliš smysl Int

9.75      9.36 Bavaria

2x      4.95 4.75 }→

značky distributorů

ceny na spodní časti trhu

[…] v polovině března Bavaria něco

pod Amstel (17) Bavaria (15)

z 9.75 na 10.75 pokud se nic

nestane, pak Grolsch a Hein

zvýší pocket pivovar

→ uzavřít dohodu […] a Dick

To musí být ‚prokazatelné‘ via Nielsen, pokud ne,

k ničemu nedojde“.

96      Podle Komise z toho vyplývá, že výrobci piva přítomní na schůzce konané dne 12. března 1998 diskutovali o sníženích poskytnutých nizozemským supermarketům (bod 137 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a že zvýšení cen prováděná ze strany Bavaria měla být prokazatelná v údajích z pokladen supermarketů kompilovaných AC Nielsen (bod 133 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

97      V bodě 138 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí druhou pasáž výše uvedených písemných poznámek:

„Bav      úrok 4%?            6 ½

kromě

případu rekompenzace reklamy“.

98      Podle Komise tato pasáž prokazuje, že byla vedena diskuse o výši úrokových sazeb používaných na půjčky schválené prodejním místům „horeca“ (bod 142 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

99      V bodě 143 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí třetí pasáž výše uvedených písemných poznámek:

„Fotbalové kluby Kulturní zařízení Divadla

Studentská sdružení

[…]

Grolsch

Nad/mimo škálu

130

[…]                                 (125) 124,5“.

100    Podle Komise z toho vyplývá, že výrobci piva vedli zvláštní diskusi o konkrétních zákaznících „horeca“ s ohledem na „škálu“, potvrzující prohlášení InBev k existenci dohody označené slovem „škála“ (bod 147 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

101    V bodě 156 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí pasáž písemných poznámek člena správní rady Bavaria týkajících se schůzky konané dne 3. července 1998.

„[…] Heineken zvýšený

[…] >> Heineken sudové pivo“.

102    Komise z této pasáže vyvozuje, že výrobci piva diskutovali o cenách používaných jak u zákazníků sektoru domácí spotřeby, tak zákazníka „horeca“ (body 162 až 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

103    V bodě 165 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí další pasáž výše uvedených písemných poznámek:

„ Kavárna […]      1800 […]

[…]      400   […]

60 za hl

650 000,- V.B.K.“.

104    Podle Komise z této pasáže vyplývá, že výrobci piva diskutovali o poskytnuté slevě nebo provizi za snížení používanou nebo určenou k použití vůči konkrétním prodejním místům „horeca“ (bod 171 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

105    V bodě 174 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí dokument ze dne 30. června 1998 a ceník Heineken oznamující nové ceny používané na lahvové pivo a čepované pivo (cisternové pivo a sudové pivo) od 1. července 1998, které byly objeveny v kanceláři ředitele pro prodeje „domácí spotřeba“ Grolsch, obsahující údaj „agenda c[ommiss]ie CBK“ (komise pořadu jednání CBK). Podle Komise tyto dokumenty potvrzují prohlášení InBev, podle kterého byly na dotyčných schůzkách projednávány jak ceny „domácí spotřeba“, tak konkurence na trhu „horeca“ (bod 175 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

106    V bodě 179 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí interní poznámku Heineken ze dne 14. října 1998 adresovanou řídícímu týmu Heineken, znějící takto: „zvýšení ceny slíbené ze strany Bavaria v rámci CBK není zjevné v [číslech] Nielsen“. Podle Komise tato poznámka posiluje závěr, podle kterého Bavaria oznámila při schůzce konané dne 12. března 1998 svůj záměr zvýšit jako první své ceny v sektoru domácí spotřeby, ostatní výrobci piva měli později následovat a zvýšení cen uplatněné Bavaria mělo být „prokazatelné“ v číslech Nielsen (bod 180 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

107    V bodě 184 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí dopis zaslaný řediteli jednotky „horeca“ Heineken pro Nizozemsko ředitelem marketingu a domácí spotřeby pivovaru Brand BV patřícímu k Heineken týkající se jeho setkání s členem správní rady Bavaria:

„Při potravinové výstavě v Noordwijk konané dne 9. září [1998] mi [jeden z členů správní rady Bavaria] řekl o záležitosti […] a reakci Heineken. V krátkosti se podle něho zdálo, že Heineken mohla mnohem dříve přisednout k jednacímu stolu s vedoucími odpovědnými osobami Heineken a Bavaria o nizozemském trhu horeca. Ztracené hektolitry tak údajně mohly být nahrazeny jiným způsobem. Mimoto dodal, že Bavaria možná brzy zacílí na další možné zákazníky sektoru horeca, kteří si přejí dobrovolně přejít (důraz byl přitom kladen na slovo dobrovolně, jako podle něho v případě […]) k Bavarii [křestní jméno odpovídajícího vedoucího pracovníka horeca Heineken pro Nizozemsko], tato slova přirozeně zcela zapadají do dobře známé rétoriky […]. Chtěl jsem, abys o tom věděl. Mnoho štěstí při tvém setkání.“

108    Komise se domnívá, že tento dopis potvrzuje prohlášení InBev, podle kterého výrobci piva diskutovali nejen o omezeních týkajících se slev, nýbrž i omezeních týkajících se prodejních míst dávajících přednost jinému výrobci piva, a to nikoli pouze při mnohostranných schůzkách, nýbrž i na dvoustranných setkáních (bod 189 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

109    V bodě 193 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí písemné poznámky generálního ředitele Grolsche Bierbrouwerij Nederland o pozvání na schůzku konanou dne 8. ledna 1999:

„– prodej ‘98

– cena piva →

– bedna typu ‚pinool‘          |       akce/kat II

– bedny                   |       spodní část

                  |       sud

                  |       NMA“.

110    Z toho podle Komise vyplývá, že se diskuse o ceně piva koncentrovaly na čtyři části: zaprvé podpůrné akce na trhu domácí spotřeby, zadruhé ceny levnějších piv prodávaných pod značkou distributora, zatřetí ceny sudového piva a piva ve velkých kontejnerech používaných v sektoru „horeca“ nizozemského trhu s pivem, a začtvrté nizozemský orgán pro ochranu hospodářské soutěže NMA (bod 194 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

111    V bodech 197 a 199 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí seznam témat k projednání na schůzce konané dne 8. ledna 1999, na který zástupce Grolsch poznamenal zkratku „BP“, která byla Komisí vyložena jako „cena piva“ (bierprijs) nebo „minimální cena“ (bodemprijs), jakož i „P[rivate] L[abel] 50 ct. více“. Komise z těchto údajů vyvozuje, že pokud jde o sudové pivo, výrobci piva ceny podrobně diskutovali (bod 203 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

112    V bodech 212 a 213 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí dokument obsahující odkaz na tři kontakty na úrovni ředitelství mezi Heineken a Grolsch, k nimž došlo kolem 5. července 1999, zmiňující „cenovou válku“ mezi oběma výrobci piva. Komise z toho vyvodila, že Heineken přímo vstoupila v kontakt s Grolsch ve věci slev, a to měsíc a půl před tím, než byla dočasná snížení používaná řetězcem obchodů, kterému Grolsch odmítla poskytnout náhradu, účinně zavedena (bod 213 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

113    V bodě 224 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí řadu dokumentů obsažených v jejím správním spise, ze kterých vyplývají témata, která byla projednávána na dvoustranných schůzkách mezi Bavaria a InBev konaných dne 8. března 1995, v druhé polovině března 1997, dne 12. května 1997, dne 19. června 1997 a dne 8. září 1997. Komise z nich cituje tyto pasáže:

–        schůzka dne 8. března 1995: „Jak [Bavaria] tak i [Interbrew Nederland] tvrdily, že mají v Nizozemsku velké problémy s p. […]“ (poznámka pod čarou č. 491 napadeného rozhodnutí);

–        schůzka, která se konala dne 12. května 1997: bylo zmíněno „cenové zvýšení“ a „značky distributorů jako Damoklův meč […] psychologický tlak Grolsch a především Heineken na zvýšení cen piva prodávaného pod značkou distributora“ (poznámka pod čarou č. 493 napadeného rozhodnutí);

–        schůzka, která se konala dne 19. června 1997: bylo projednáváno „chování, které mělo být přijato v segmentu značek distributora a s tím související pozice Interbrew vůči Martens (považovaný za nežádoucího hosta ve světě nizozemského piva[)]“ (poznámka pod čarou č. 494 napadeného rozhodnutí).

–        schůzka, která se konala dne 8. září 1997: byla zmíněna „situace trhu značek distributora v Nizozemsku a skutečnost, že Bavaria odejmula zákazníka Interbrew […] ostrá nabídka učiněná [zákazníku] […] společností Bavaria tak změnila status quo […]“ (poznámka pod čarou č. 495 napadeného rozhodnutí).

114    Komise tyto dokumenty vykládá jako důkaz toho, že dvoustranná konzultace mezi Bavaria a InBev umožnila zachovat „ozbrojený mír“ nebo „pakt o neútočení“ týkající se piva prodávaného pod značkou distributora (bod 223 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

115    V bodě 227 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí dopis ze dne 26. září 1997 zaslaný vývozním ředitelem Interbrew Nederland vývoznímu řediteli v ústředně Interbrew týkající se „prodejů piva v Německu a značek distributorů“:

„Nedávno jsem jednal v této věci s naším hlavním konkurentem v Nizozemsku a při této příležitosti jsem se dozvěděl, že se museli sejít, aby zvýšili či nezvýšily objem piva TIP pro rok 1998. Informoval jsem se o výši ceny, se kterou hodlali pracovat, a potvrdil mi přesně tutéž cenu, bez příspěvku určeného ústředně […], a skutečnost, že za tuto cenu obdržel objem zhruba 200 hl.“

116    Podle Komise z toho vyplývá, že Interbrew od Bavaria požadovala a obdržela podrobné informace o ceně a objemech týkajících se případné dodávky, ze strany Bavaria, piva pod značkou distributora německému velkoobchodnímu řetězci. Komise se domnívá, že tato skutečnost potvrzuje prohlášení InBev, podle kterého si Interbrew a Bavaria vyměňovaly informace o výši cen navrhovaných zákazníkům piva pod značkou distributora. Komise mimoto uvádí, že tato skutečnost byla InBev uznána v dopise ze dne 21. února 2006 (bod 228 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

117    V bodě 234 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí následující prohlášení pivovaru Haacht týkající se schůzky konané dne 14. nebo 15. června 1998 mezi Bavaria, Interbrew Nederland a belgickými výrobci piva Interbrew Belgique, Alken Maes, Haacht a Martens:

„V průběhu této schůzky byli nizozemští výrobci piv informováni o obsahu výměny informací mezi belgickými účastníky. Nizozemské pivovary daly svůj souhlas s ohledem na výměnu informací týkajících se objemů, druhů úpravy, délky trvání smluv a případných dnů splatnosti a zákazníků. Pokud jde o ceny, účastníci se zásadně dohodli nevyměňovat si v této věci informace […]

Účastníci schůzky se domnívali, že je vhodné pověřit neutrálního účastníka centralizací výměny informací. Tento požadavek byl vznesen, protože účastníci, kteří byli přítomni na nizozemském trhu, neměli důvěru k ostatním účastníkům. Haacht byla vyzvána k centralizaci informací, jelikož nebyla činná na nizozemském trhu.“

118    Komise se domnívá, že toto prohlášení v posuzované otázce potvrzuje prohlášení InBev (bod 235 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

119    V bodě 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí písemné poznámky z výše uvedené schůzky konané dne 14. nebo 15. června 1998, které byla objeveny v kanceláři tajemníka předsedy představenstva Bavaria:

„Martens → v Nizozemsku nebylo nikdy nic konkretizováno

→ spodní část – trh – drtič ceny

|→ jsou předloženy cenové nabídky

Interbrew Nederland – Martens -> nabídka předložena velkému zákazníku značek

distributora

[…]

7,68 [ohraničená]

Martens – ‚cenový pád Belgie‘

nyní NL → […]

Interbrew Belgique učinila první krok týkající se P[rivate] L[abel]

pouze pro                   […]

Pilsener                            […]

/ \                         /        \

mnohokrát jednorázový

[…] – ‚rozhodnuto‘ |→ u Interbrew

CAT I+II“.

120    Podle Komise tyto poznámky potvrzují, že Interbrew Belgique podnítila schůzku o pivě pod značkou distributora, při které bylo rozhodnuto, že smlouva s nákupní organizací maloobchodníků „připadne v Nizozemsku Interbrew“ (bod 237 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

121    Pokud jde o toto posledně uvedené rozhodnutí, Komise rovněž uvádí následující prohlášení ředitele „domácí spotřeba“ InBev, předložené InBev dne 21. února 2006 v odpověď na žádost o informace (bod 238 odůvodnění napadeného rozhodnutí):

„V určitou chvíli […], mě p. [...] z […] konfrontoval s nízkou cenou, kterou mu nabídla Martens. Potvrdil mi, že obdržel cenu 0,32 NLG za láhev. To odpovídá částce 7,68 NLG za bednu 24 lahví uvedené v poznámkách M. [vedoucího pracovníka Bavaria]. V rámci těchto diskusí, které byly vedeny od dubna do počátku června 1998, jsem mu navrhl přejít na kategorii II a mít tak prospěch ze snížení potravních daní. Konečně jsem počátkem června 1998 uzavřeli dohodu s […] týkající se dodávky nového […] piva kategorie II […].Díky snížení potravních daní vyplývajícího z přechodu na pivo kategorie II jsme byli schopni navrhnout částku 6,36 NLG (obsahující snížení potravních daní 0,84 NLG) a odrazit tak nabídku Martens.

[…]

V době schůzky konané dne 14. nebo 15. června 1998 […] Interbrew souhlasila s […] o dodávkách piva kategorie I […] a kategorie II. V průběhu této schůzky jsem zmínil diskuse a dohodu, ke které došlo s […] ze dvou důvodů. Zaprvé jsem chtěl konfrontovat Martens s nabídkou, kterou předložila […], jelikož stále popírala, že předložila cenové nabídky v Nizozemsku. Zadruhé jsem chtěl informovat další účastníky, že již nemusejí předložit nabídky […], z důvodu dohody uzavřené mezi Interbrew a […]. Řádek n [dokumentu uvedeného v bodě 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí] svědčí o mém oznámení týkajícím se uzavření smlouvy o dodávce piv kategorie I a kategorie II mezi […] a Interbrew. Existence této dohody […] vyplývá z faxu ze dne 24 června 1998.“

122    V bodě 240 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí prohlášení belgického výrobce piva Haacht týkající se druhé belgicko-nizozemské schůzky konané dne 7. července 1998, podle kterého:

„Je to poslední schůzka, která byla organizována mezi účastníky. Během ní Haacht distribuovala informace shromážděné na nizozemském trhu.

Účastníci poté změnili téma, aby projednali některé méně důležité otázky, ale zástupce Haacht se této diskuse nezúčastnil. Ať je tomu jakkoli, žádná důležitá informace nebyla o těchto tématech vyměněna. Tato schůzka činila dojem, že nic konkrétního nepřináší.“

123    Podle Komise prohlášení ředitele „domácí spotřeba“ Interbrew potvrdilo prohlášení Haacht, podle kterého se jednalo o poslední belgicko-nizozemskou schůzku. Komise má za to, že rozhodnutí ukončit tyto schůzky je založeno na konkrétním důvodu, totiž obavě, že nizozemský orgán pro ochranu hospodářské soutěže provede neohlášenou kontrolu v jednom nebo několika pivovarech, což je potvrzeno prohlášením InBev (bod 241 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

124    V bodě 248 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí interní prohlášení Heineken, podle kterého „extrémně nízké ceny aktuálně uplatňované belgickým pivovarem Martens […] jsou v rozporu s politikou spočívající ve zvyšování minimálních cen na trhu na úroveň vyšší ceny“.

125    Konečně v bodě 249 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí prohlášení učiněné během její kontroly dne 23. března 2000 a podepsané generálním ředitelem Grolsche Bierbrouwerij Nederland, později předsedou správní rady Koninklijke Grolsch:

„Přinesl dokument […] nazvaný ‚Cenové scénáře založené na čistém snížení velkoobchodních cen o 2,00 NLG na hl‘, který obsahuje komentář ‚CBK – Fie – vždy vzít s sebou‘ na schůzky finanční komise CBK. Použil tento dokument, aby přitáhl pozornost Interbrew a Bavaria (výrobců piv prodávaných pod značkou distributora v Nizozemsku) k fixaci cen, podle něho neospravedlnitelné, piva prodávaného pod značkou distributora (méně než 10 guldenů za bednu).“

126    V témže bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí rovněž následující prohlášení generálního ředitele Heineken Nederland:

„Již jsem byl přítomen schůzce CBK, kde ostatní hovořili o fixaci cen značek distributora. Takové poznámky zřejmě byly vysloveny k vyjádření znepokojení. Nereagoval jsem, jelikož Heineken se v zásadě nepodílela na výrobě značek distributora.“

127     Z pasáží citovaných v bodech 248 a 249 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise vyvozuje, že výrobci piva prodávaného pod značkou distributora (Interbrew a Bavaria) odhalili svou cenovou strategii Heineken a Grolsch, které nejsou činné v tomto odvětví (bod 248 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Na základě toho Komise dochází k závěru, že dvoustranné diskuse mezi Interbrew a Bavaria směřující ke zvýšení ceny piva prodávaného pod značkou distributora byly součástí obecných diskusí vedených mezi těmito čtyřmi výrobci piva (bod 252 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

128    Je třeba konstatovat, že výše uvedené indicie potvrzují prohlášení InBev a odůvodňují konstatování, podle kterého se zástupci Heineken, Grolsch, Interbrew a Bavaria pravidelně setkávali v rámci cyklu neformálních schůzek známých pod označením „konzultace Catherijne“ nebo „komise pořadu jednání“, jejichž složení bylo různé (prohlášení InBev citované v bodě 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí; jiné důkazy zkoumané v bodech 65 až 222 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 18 schůzek uvedených v napadeném rozhodnutí, které spadají do tohoto cyklu, se konalo dne 27. února 1996, 19. června 1996, 8. října 1996, 8. ledna 1997, 1. května 1997, 2. září 1997, 16. prosince 1997, 17. prosince 1997, 12. března 1998, 9. dubna 1998, 3. července 1998, 15. prosince 1998, 8. ledna 1999, 4. března 1999, 10. května 1999, 11. srpna 1999, 19. srpna 1999 a 3. listopadu 1999.

129    Co se týče obsahu diskusí vedených v rámci uvedených schůzek, výše uvedené indicie potvrzují prohlášení InBev a prokazují tyto skutečnosti:

–        pokud jde o sektor domácí spotřeby:

–        tito čtyři výrobci piva diskutovali o cenách (prohlášení InBev citované v bodě 51 odůvodnění a další důkazy uvedené v bodech 76, 129, 156, 174, 193, 212 a 213 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a výši cen piva v Nizozemsku (prohlášení InBev citované v bodě 51 odůvodnění a další důkazy uvedené v bodech 76, 89, 117 a 179 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        diskuse o cenách rovněž probíhaly cestou dvoustranných kontaktů, zejména mezi Grolsch a Heineken v červenci 1999 (dokument citovaný v bodech 212 a 213 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        byly projednávány konkrétní návrhy v oblasti cen (interní dopis Interbrew uvedený v bodě 89 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a vyměňované informace byly někdy dosti podrobné (dokumenty uvedené v bodech 129 a 174 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        v letech 1997 a 1998 existoval mezi těmito výrobci piva konsensus týkající se zvýšení cen před rokem 1998 nebo v průběhu roku 1998 (dokumenty uvedené v bodech 89, 174 a 179 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        výrobci piva „značky A“ (Heineken a Grolsch) trvaly na tom, na rozdíl od výrobců „značek B“ (piva prodávaná pod značkou distributora) (Interbrew a Bavaria), kteří se stavěli proti tomu, aby zvýšení ceny bylo provedeno „ve dvou fázích“, nejprve pro značky B a poté pro značky A, a aby se výše zdražení mezi značkami A a značkami B lišila (prohlášení InBev citované v bodě 53 odůvodnění; další důkazy uvedené v bodech 76, 89, 100, 117 a 193 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        Bavaria oznámila (pravděpodobně při schůzce konané dne 12. března 1998) svůj záměr zvýšit své ceny (důkazy uvedené v bodech 129 a 179 odůvodnění a prohlášení InBev citované v bodě 51 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ostatní výrobci piva pravděpodobně museli následovat Bavaria následným zvýšením svých cen (prohlášení InBev citované v bodě 51 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        co se týče „follow-up“ mechanismu, bylo dohodnuto, že zvýšení provedená ze strany Bavaria mají být prokazatelná v číslech na základě údajů supermarketů sestavených AC Nielsen (dokumenty uvedené v bodech 129 a 179 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        není žádný důkaz, že došlo ke zvýšení ceny plánovanému na rok 1998;

–        v rámci konzultací o ceně výrobci piva diskutovali o situaci některých konkrétních supermarketů (písemné poznámky uvedené v bodech 76 a 156 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        během diskusí účastníci uváděli konkrétní číselné údaje o cenách (dokumenty uvedené v bodech 76, 89, 117, 129 a 174 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        pokud jde o pivo prodávané pod značkou distributora:

–        od roku 1995 oba nizozemští výrobci piva prodávaného pod značkou distributora (Interbrew a Bavaria) opakovaně vyjadřovaly své obavy spojené se záměry belgického výrobce piva Martens proniknout na nizozemský trh v tomto odvětví (prohlášení InBev citované v bodě 55 odůvodnění; další důkazy uvedené v bodech 224, 236, 238 a 248 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        tyto obavy byly diskutovány v rámci dvoustranných konzultací mezi Bavaria a InBev (prohlášení InBev citované v bodě 52 odůvodnění; interní dopis Interbrew uvedený v bodě 227 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a pěti dvoustranných schůzek (dne 8. března 1995, v druhé polovině března 1997, dne 12. května 1997, dne 19. června 1997 a dne 8. září 1997) věnovaných tomuto problému (dokumenty uvedené v bodě 224 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        rovněž proběhly dvě „belgicko-nizozemské“ schůzky dne 14. nebo 15. července 1998 (dokumenty uvedené v bodech 234, 236 a 238 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a dne 7. července 1998 (prohlášení Haacht citované v bodě 240 odůvodnění napadeného rozhodnutí) v Bredě mezi Interbrew Nederland, Bavaria a belgickými výrobci piv Interbrew Belgique, Alken-Maes, Haacht a Martens (prohlášení InBev citované v bodě 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        témata spojená s pivem prodávaným pod značkou distributora byla rovněž debatována za přítomnosti Heineken a Grolsch (které nejsou činné v tomto segmentu) v rámci obecné diskuse (prohlášení InBev uvedené v bodě 54 odůvodnění; další důkazy uvedené v bodech 156, 193, 248 a 249 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        výrobci piva diskutovali o cenách piva prodávaného pod značkou distributora (prohlášení InBev citované v bodě 54 odůvodnění; další důkazy uvedené v bodech 193, 199, 227, 236, 238 a 249 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        Heineken a Grolsch činily „psychologický nátlak“ na Bavaria a Interbrew na zvýšení cen piva prodávaného pod značkou distributora (dokumenty uvedené v bodě 224 odůvodnění, v poznámce pod čarou č. 493 a v bodě 248 odůvodnění napadeného rozhodnutí) odmítáním zvýšit cenu značek A (prohlášení InBev citované v bodě 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        bylo dohodnuto jak na úrovni dvoustranné mezi Interbrew Nederland a Bavaria, tak i na úrovni mnohostranné mezi nizozemskými a belgickými výrobci piva činnými v tomto sektoru, nesnažit se lákat zákazníky a respektovat příslušné objemy značek distributora v Nizozemsku a v Belgii; bylo zejména rozhodnuto, že smlouva s nákupní organizací maloobchodníků připadne Interbrew Nederland (prohlášení InBev citované v bodě 55 odůvodnění; dokumenty uvedené v bodech 224, 236 a 238 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        výrobci piva si vyměňovali informace o obchodních podmínkách navrhovaných některým zákazníkům (dopis uvedený v bodě 227 odůvodnění napadeného rozhodnutí a dokumenty uvedené v bodech 236 a 238 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        při diskusích účastníci uváděli konkrétní číselné údaje o cenách (dokumenty uvedené v bodech 236, 238 a 249 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        pokud jde o sektor „horeca“:

–        tito čtyři výrobci piva diskutovali o cenách (dokumenty uvedené v bodech 174, 193 a 197 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a zvýšení cen (písemné poznámky uvedené v bodě 76 odůvodnění napadeného rozhodnutí) v sektoru „horeca“;

–        mezi výrobci piv existovala dohoda, označená pod názvem „škála“, která se týkala výše slev určených zákazníkům „horeca“ (prohlášení InBev citované v bodě 48 odůvodnění; písemné poznámky uvedené v bodech 92, 143 a 165 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a kterou výrobci piva museli „respektovat“ (písemné poznámky uvedené v bodě 92 odůvodnění napadeného rozhodnutí); dodržování této dohody bylo sledováno a známá porušení byla předmětem diskusí prováděných v rámci schůzek „Catherijne“ (prohlášení InBev citované v bodě 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        konzultace se rovněž týkaly zavedení omezení týkajících se zachování statu quo v sektoru tím, že se zamezí zákaznickým slevám jiných výrobců piva (prohlášení InBev citované v bodě 48 odůvodnění; interní dopis Heineken týkající se lákání studentského sdružení ze strany Bavaria, citovaný v bodě 184 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        diskuse o takových omezeních byly rovněž vedeny cestou dvoustranných kontaktů; takto například manažeři Heineken a Bavaria mezi sebou diskutovali o převzetí „horeca“ zákazníka Heineken ze strany Bavaria (interní dopis Heineken citovaný v bodě 184 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        výrobci piva si vyměňovali informace o některých konkrétních zákaznících a prodejních místech (dokumenty uvedené v bodech 92, 143, 156, 165 a 184 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        v rámci diskusí výrobci piva uváděli konkrétní čísla týkající se výše slev a provizí za snížení (písemné poznámky uvedené v bodech 143 a 165 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

130    Ve světle těchto skutečností je třeba zkoumat argumentaci žalobkyně, pokud jde o tři složky předmětného jednání, týkající se zaprvé koordinace cen a výše cen piva v Nizozemsku jak v sektoru „horeca“, tak i v sektoru domácí spotřeby, včetně piva prodávaného pod značkou distributora, zadruhé v příležitostné koordinaci jiných obchodních podmínek nabízených individuálním zákazníkům v sektoru „horeca“ v Nizozemsku a zatřetí v příležitostné koordinaci rozdělení klientely, jak v sektoru „horeca“, tak i v sektoru domácí spotřeby v Nizozemsku (článek 1 a body 257 a 258 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

–       Ke skutkovým okolnostem týkajícím se konstatování na jedné straně koordinace cen a výše cen piva a na druhé straně příležitostné koordinace rozdělení klientely

131    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že písemné poznámky vyhotovené zástupci výrobců piva v rámci předmětných schůzek jsou Komisí vykládány neobjektivně a někdy dokonce velmi tendenčně.

132    Zpochybňuje zejména výklad skutečností uvedených v bodech 76, 89, 92, 100, 117, 129, 143, 156, 179, 184, 193, 199, 227, 228, 236 a 238 odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz body 86 až 95, 99 až 101, 106 až 111, 115, 117, 119 a 121 výše).

133    Před zkoumáním argumentů žalobkyně týkajících se výše uvedených skutečností je třeba uvést, že většina skutkových zjištění vyjmenovaných v bodech 128 a 129 výše je založena na několika důkazech.

134    Zaprvé žalobkyně v různých částech žaloby odkazuje na listinné důkazy uvedené v bodech 76, 100, 117, 156, 193 a 199 napadeného rozhodnutí, aby v podstatě tvrdila, že nemohou dokázat koordinaci cen jak v sektoru domácí spotřeby, včetně segmentu piva prodávaného pod značkou distributora, tak i sektoru „horeca“.

135    V této otázce je nejprve třeba uvést, že skutečnost, že výrobci piva diskutovali o cenách a případném zvýšení cen v těchto sektorech je rovněž prokázána dokumenty uvedenými v bodech 174, 212, 213 a 249 odůvodnění napadeného rozhodnutí. I když je pravdou, že se tyto dokumenty týkají diskusí mezi Heineken a Grolsch, nic to nemění na tom, že žalobkyně věděla o těchto diskusích, které alespoň částečně probíhaly v její přítomnosti (viz dokument citovaný v bodě 249 odůvodnění napadeného rozhodnutí a v bodě 125 výše), a tudíž za ně může být činěna zodpovědnou (viz v tomto smyslu rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 36 výše, body 80 až 83).

136    Dále je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho co tvrdí žalobkyně, z dokumentů citovaných v bodech 76, 100, 117 a 156 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že existovala více než pouhá nespokojenost výrobců piva, pokud jde o spotřebitelské ceny. Tyto dokumenty totiž prokazují, že v rámci svých diskusí výrobci piva uvedli situaci některých zákazníků a prodejních míst a zmínili konkrétní číselné údaje o ceně a slevách.

137    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že interní dopis Heineken týkající se lákání studentského sdružení ze strany Bavaria (bod 184 odůvodnění napadeného rozhodnutí) je jediným důkazem, který může poskytovat přímé svědectví o diskusích mezi výrobci piv (v daném případě Heineken a Bavaria), pokud jde o převzetí zákazníků „horeca“ (viz bod 107 výše). Podle žalobkyně může být z tohoto dopisu nanejvýš vyvozeno, že zástupce Heineken vyjádřil svou nespokojenost se ztrátou velmi velkého zákazníka „horeca“. Žalobkyně mimoto popírá existenci systému náhrad mezi výrobci piv v případě lákání zákazníků a uvádí, že existence takového systému by byla neslučitelná s existencí údajného jednání ve vzájemné shodě týkajícího se koordinace rozdělení klientely.

138    Tato tvrzení žalobkyně nejsou přijatelná. V napadeném rozhodnutí Komise správně uvádí, že věta „ztracené hektolitry tak údajně mohly být nahrazeny jiným způsobem“ v textu dotčeného dopisu ukazuje, že se nekonala diskuse mezi Heineken a Bavaria o nezbytnosti náhrady, nýbrž pouze o prostředku získání náhrady (bod 185 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a že použití slov „dobře známá rétorika“, „důraz“ a „dobrovolně“ znamená, že podle autora, který patří k Heineken, je Bavaria podezřelá z nedodržení normy, podle které výrobci piva aktivně nepřitahují „horeca“ zákazníky jiných výrobců piva (bod 188 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

139    Skutečnost uvedená v bodech 184 až 188 odůvodnění napadeného rozhodnutí tudíž potvrzuje tvrzení obsažená v prohlášení InBev, citovaná v bodě 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o existenci ujednání o nepřebírání zákazníků „horeca“.

140    Zatřetí žalobkyně uvádí, že navzdory zmínkám o „konsensu“ v dopise ze dne 25. března 1997 (citovaném v bodě 89 odůvodnění napadeného rozhodnutí), slibu Bavaria v interní poznámce Heineken ze dne 14. října 1998 (uvedené v bodě 179 odůvodnění napadeného rozhodnutí) týkajícímu se zvýšení cen v sektoru domácí spotřeby a přesné sazbě takového zvýšení v písemných poznámkách ředitele horeca Bavaria (uvedených v bodě 129 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a navzdory diskusi o slevách, poskytovaných v sektoru „horeca“, kterou zmiňují písemné poznámky uvedené v bodech 92 a 143 odůvodnění napadeného rozhodnutí, výrobci piva nadále nezávisle používali své vlastní tržní strategie.

141    Pokud jde o údaj v interní poznámce Heineken (uvedené v bodě 179 odůvodnění napadeného rozhodnutí), podle kterého „zvýšení ceny slíbené ze strany Bavaria v rámci CBK není zjevné v [číslech] Nielsen“, žalobkyně poznamenává, že skutečnost užití označení „slib“ pro označení jejího oznámení zvýšení ceny, o kterém trh věděl již několik měsíců, nepředstavuje přesvědčující důkaz o kartelové dohodě.

142    Je však třeba uvést, jak Komise správně uvádí v bodě 182 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že vykládat slovo „slíbit“ jako jednoduše „zmínit“ zvýšení ceny je odchýlením se od jeho původního smyslu. Závěr o existenci závazku žalobkyně zvýšit své ceny je podepřen zmíněním skutečnosti, že zvýšení „není zjevné v [číslech] Nielsen“. Pokladní údaje supermarketů byly totiž použity jako nástroj sledování, jehož prostřednictvím mělo být zvýšení ceny Bavaria učiněno „prokazatelným“ (bod 133 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odkaz na tyto údaje, který je uveden rovněž v písemných poznámkách ředitele horeca Bavaria (citovaných v bodě 129 odůvodnění napadeného rozhodnutí), logičtěji zapadá do sledovaného kontextu provedení závazku než do kontextu ověření pouhé zmínky.

143    Dále existence konsensu o zvýšení ceny před rokem 1998 velmi jasně vyplývá z interního dopisu Interbrew ze dne 25. března 1997 (citovaného v bodě 89 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Pokud jde o argument žalobkyně vycházející z toho, že ve skutečnosti nebylo před rokem 1998 uplatněno žádné zvýšení cen, stačí poznamenat, že pouhé neprovedení dohody o cenách samo o sobě neznamená, že sama dohoda nikdy neexistovala.

144    Skutečnost, že ke zvýšení ceny sledovanému dopisem mělo dojít „před rokem 1998“, zatímco výše uvedené dotčené důkazy byly vyhotoveny v roce 1998, rovněž nemůže vyvrátit existenci souvislosti mezi těmito dokumenty. Lze si totiž snadno představit, že z důvodu potíží spojených s jednáním o způsobech jejího provedení (zvláště odlišném zvýšení cen značek A a B uvedeném v interním dopise Interbrew) bylo zvýšení ceny původně plánované na nějaký den v roce 1997 nejprve odloženo na následující rok a poté od něj bylo výrobci piva upuštěno.

145    Pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého navzdory diskusím o slevách poskytnutých v sektoru „horeca“ výrobci piva nadále nezávisle používali své vlastní obchodní strategie, stačí připomenout, že je třeba se domnívat, neexistuje-li důkaz o opaku, jehož předložení přísluší zúčastněným subjektům, že podniky, které jednají ve vzájemné shodě a které na trhu nadále působí, zohledňují při určování svého chování na trhu informace, které si vyměnily se svými konkurenty. Je tomu tak tím spíše, jestliže jednají ve vzájemné shodě pravidelně během dlouhého období, jako tomu bylo v projednávaném případě (viz v tomto smyslu rozsudek Hüls v. Komise, bod 36 výše, bod 162).

146    Začtvrté, pokud jde o dvoustranná jednání ve vzájemné shodě s Interbrew v oblasti piva prodávaného pod značkou distributora, žalobkyně nejprve uvádí, že interní dopis Interbrew ze dne 26. září 1997 (citovaný v bodě 227 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a prohlášení InBev ze dne 21. února 2006 (uvedené v bodě 228 odůvodnění napadeného rozhodnutí) se týkají zákazníka se sídlem v Německu a nemohou tak samy o sobě představovat důkaz protiprávního jednání týkajícího se nizozemského trhu. Dále, co se týče poznatků týkajících se schůzky konané dne 14. nebo 15. června 1998, totiž písemných poznámek jednoho z manažerů žalobkyně (citovaných v bodě 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a pasáže prohlášení InBev ze dne 21. února 2006 (uvedeného v bodě 238 odůvodnění napadeného rozhodnutí), z nichž vyplývá, že bylo rozhodnuto, že smlouva s nákupní organizací maloobchodníků připadne v Nizozemsku Interbrew, a že poté manažer InBev informoval další účastníky, že již nesmějí této organizaci činit nabídky, žalobkyně uvádí, že z dotčených skutečností vyplývá, že toto rozhodnutí bylo v době schůzky již učiněno. Podle žalobkyně tyto poznatky tedy nedokazují vzájemnou shodu mezi ní a ostatními výrobci piva o distributorovi, který by v budoucnu dodával dotčené organizaci.

147    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že se důkazy použité Komisí k prokázání dvoustranného jednání ve vzájemné shodě mezi žalobkyní a Interbrew neomezují na důkazy uvedené v bodě 146 výše, nýbrž zahrnují i dokumenty uvedené v bodě 224 odůvodnění napadeného rozhodnutí, týkající se řady dvoustranných schůzek mezi žalobkyní a Interbrew, jejichž výklad není žalobkyní zpochybněn. Z těchto dokumentů vyplývá zejména, že mezi diskutovanými tématy figurovala „situace na trhu značek distributora v Nizozemsku a skutečnost, že Bavaria odejmula zákazníka Interbrew […] [jakož i ostrá nabídka učiněná [zákazníku]“ (bod 224 odůvodnění a poznámka pod čarou č. 495 napadeného rozhodnutí).

148    Mimoto, ačkoli se skutečnosti uvedené v bodech 227 a 228 odůvodnění napadeného rozhodnutí týkají zákazníka usazeného v Německu a skutečnosti uvedené v bodech 236 a 238 odůvodnění zmiňují již nastalou skutečnost, nic to nemění na tom, že tyto skutečnosti poskytují relevantní údaj o existenci praktiky mezi žalobkyní a Interbrew spočívající ve vyměňování citlivých informací o trhu, a tudíž potvrzují skutečnosti uvedené v bodě 224 odůvodnění napadeného rozhodnutí na podporu konstatování dvoustranného jednání ve vzájemné shodě mezi těmito podniky v odvětví piva prodávaného pod značkou distributora.

149    Zapáté, pokud jde o účast na schůzkách v Bredě s Interbrew Nederland a belgickými výrobci piv Interbrew Belgique, Alken-Maes, Haacht a Martens, žalobkyně poznamenává, že tyto schůzky byly organizovány z iniciativy Interbrew a odkazuje na následující prohlášení belgického výrobce piva Alken-Maes a Groupe Danone SA, citovaná v bodech 160 a 177 odůvodnění rozhodnutí Komise 2003/569/ES ze dne 5. prosince 2001 v řízení podle článku 81 [ES] (věc IV/37.614/F3 PO/Interbrew a Alken-Maes) (Úř. věst. 2003, L 200, s. 1):

–        Alken-Maes: „Co se týče nizozemského trhu, byla veškerá výměna informací odmítnuta“;

–        Skupina Danone: „Kromě toho trh značek distributora nebyl pokryt ve svém celku, jelikož cizí výrobci odmítli spolupracovat“.

150    Tato prohlášení však musejí být vykládána ve světle skutečností uvedených Komisí v bodech 234, 240 a 241 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

151    Nejprve vyplývá z prohlášení Haacht týkajícího se první schůzky konané dne 14. nebo 15. června 1998, že se odmítnutí výměny informací ve skutečnosti týkalo pouze ceny: „Pokud jde o ceny, účastníci se zásadně dohodli nevyměňovat si v této věci informace […]“ Nizozemští výrobci piva naopak „[…] dali svůj souhlas s ohledem na výměnu informací týkajících se objemů, druhů úpravy, délky trvání smluv a případných dnů splatnosti a zákazníků“. Z tohoto prohlášení mimoto vyplývá, že „účastníci schůzky se domnívali, že je vhodné pověřit neutrálního účastníka centralizací výměny informací[; t]ento požadavek byl vznesen, protože účastníci, kteří byli přítomni na nizozemském trhu, neměli důvěru vůči ostatním účastníkům[;] Haacht byla vyzvána k centralizaci informací, jelikož nebyla činná na nizozemském trhu“.

152    Dále z prohlášení Haacht týkajícího se druhé schůzky konané dne 7. července 1998 vyplývá, že během této schůzky „Haacht distribuovala informace shromážděné na nizozemském trhu“.

153    Konečně z prohlášení ředitele „domácí spotřeba“ InBev (bod 241 odůvodnění napadeného rozhodnutí) vyplývá, že „Bavaria a Interbrew oznámily pouze objemy na značku distributora a na zákazníka, přičemž [belgické] pivovary rovněž uvedly slevy [; t]ato celková tabulka byla vyhotovena obchodním ředitelem Haacht [; b]yla zaslána na soukromé adresy přítomných osob“.

154    Vzhledem k těmto skutečnostem nelze argumenty žalobkyně týkající se neexistence dohody s jinými účastníky schůzek o výměně důvěrných podnikatelských informací přijmout.

155    Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že Komise v napadeném rozhodnutí vzala v úvahu soubor přesných a shodujících se důkazů prokazujících právně dostačujícím způsobem skutková zjištění týkající se složek dotčeného protiprávního jednání týkajících se koordinace cen a výše cen a rozdělení klientely. Platnost těchto zjištění ostatně není zpochybněna argumenty žalobkyně týkajícími se skutečností vyjmenovaných v bodě 132 výše.

156    Je tudíž třeba zamítnout argumentaci žalobkyně vycházející z nesprávného posouzení skutkového stavu týkajícího se těchto dvou složek dotčeného protiprávního jednání.

–       K skutkovým okolnostem týkajícím se konstatování příležitostné koordinace jiných obchodních podmínek nabízených individuálním zákazníkům v sektoru „horeca“

157    Žalobkyně tvrdí, že Komise neprokázala, že dotyčné podniky koordinovaly obchodní podmínky jiné nežli cenové, poskytnuté zákazníkům segmentu „horeca“.

158    Komise se domnívá, že písemné poznámky uvedené v bodech 67 a 138 odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahují důkaz o příležitostné koordinaci mezi těmito čtyřmi výrobci piva týkající se některých obchodních podmínek, jako jsou podmínky půjček, navrhovaných individuálním zákazníkům „horeca“ (bod 258 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

159    Písemné poznámky citované v bodě 67 odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahují tento údaj: „Záruky/financování: fin[ancování] pro [...] vyšší než potřeby určitých míst. Tedy […] mil[ionů]“.

160    Podle Komise tato citace tedy znamená, že na schůzce konané dne 27. února 1996 výrobci piva diskutovali o zárukách a financováních poskytnutých nebo majících být poskytnuty jedním nebo vícero výrobci piva ve prospěch konkrétních provozoven (bod 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

161    Je však třeba poznamenat, že žalobkyně navrhuje jiný hodnověrný výklad pasáže uvedené Komisí, uvádějící, že spadá do kontextu diskuse o „pochybných dlužnících“.

162    V bodě 138 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí písemné poznámky ředitele „horeca“ Bavaria týkající se schůzky konané dne 12. března 1998, obsahující tuto pasáž: „Bav úrok […] %? kromě případu rekompenzace reklamy“. Podle Komise tato pasáž prokazuje, že byla vedena diskuse o výši úrokových sazeb používaných na půjčky schválené prodejním místům „horeca“ (bod 142 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

163    I za předpokladu, že by Komise správně vyložila písemné poznámky, izolovaná a lakonická povaha takového odkazu a neexistence jakéhokoli konkrétního údaje týkajícího se účasti dalších výrobců piva na diskusi o dotčených tématech neumožňují považovat tyto poznámky za dostatečný důkaz existence koluze týkající se příležitostné koordinace některých obchodních podmínek.

164    Ve svých odpovědích na otázky položené Tribunálem Komise tvrdí, že písemné poznámky uvedené v bodech 67 a 138 odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou potvrzeny prohlášením InBev, ze kterého údajně vyplývá zaprvé, že schůzka „Catherijne“ ze dne 12. března 1998 byla věnována jak otázkám spojeným s „horeca“, tak i domácí spotřebou, a zadruhé, že účastníci schůzek „Catherijne“ se vzájemně shodli na investicích do „horeca“ s cílem zamezit přebírání zákazníků.

165    Je však třeba konstatovat, že obě pasáže citované Komisí, jakož i jí učiněný odkaz na „ducha prohlášení InBev“ nepřinášejí konkrétní indicii existence diskusí mezi výrobci piva týkajících se koordinace podmínek půjček, a nemohou tudíž podpořit závěr učiněný v tomto smyslu Komisí.

166    Je tedy třeba uvést, že konstatování Komise týkající se příležitostné koordinace, mezi výrobci piva, podmínek půjček navrhovaných individuálním zákazníkům „horeca“ je založeno na zlomkovitých a nepřesných důkazech.

167    Vzhledem k zaprvé izolované a lakonické povaze odkazů učiněných v písemných poznámkách uvedených v bodech 67 a 138 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i k alternativnímu věrohodnému výkladu poskytnutému žalobkyní a zadruhé vzhledem k neexistenci konkrétních indicií k této otázce v prohlášení InBev, je třeba konstatovat, že Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala, že dotčené protiprávní jednání zahrnovalo „příležitostnou koordinaci jiných obchodních podmínek nabízených individuálním spotřebitelům v sektoru horeca v Nizozemsku“.

168    Konstatování učiněné v tomto smyslu v bodech 258 a v článku 1 napadeného rozhodnutí tak nemůže být považováno za prokázané.

169    Argumentaci žalobkyně vycházející z nesprávného posouzení skutkového stavu týkajícího se příležitostné koordinace jiných obchodních podmínek nabízených individuálním zákazníkům v sektoru „horeca“ tak musí být vyhověno.

–       K údajnému nesprávnému právnímu posouzení a pochybení při kvalifikaci skutkového stavu

170    Žalobkyně tvrdí, že konstatování, ze strany Komise, existence souboru dohod nebo jednání ve vzájemné shodě mezi podniky ve smyslu článku 81 ES vychází z pochybení týkajícího se výkladu a použití tohoto ustanovení (body 337 a 341 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

171    Nejprve je třeba připomenout, že v rámci mnohostranných schůzek a svých dvoustranných kontaktů si uvedení čtyři výrobci piva opakovaně vyměňovali citlivé informace o trhu (cenách, výši slev a konkrétních nabídkách některým zákazníkům), které někdy byly dosti podrobné (dokumenty uvedené v bodech 129 a 174 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a obsahovaly konkrétní číselné údaje o cenách (dokumenty uvedené v bodech 76, 89, 117, 129 a 174 odůvodnění napadeného rozhodnutí), slevách a provizích za snížení (dokumenty uvedené v bodech 143 a 165 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jakož i údaje týkající se zákazníků a prodejních míst jak v sektoru „horeca“ (dokumenty uvedené v bodech 92, 143, 156, 165 a 184 odůvodnění napadeného rozhodnutí), tak v sektoru domácí spotřeby (dokumenty uvedené v bodech 76 a 156 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

172    Rovněž byly projednávány některé konkrétní návrhy týkající se jednání na trhu, zejména návrh zvýšit ceny ve dvou stupních v sektoru domácí spotřeby (dokument uvedený v bodě 89 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

173    Okolnosti, že ze schůzek „Catherijne“ nebyl nikdy vyhotoven žádný oficiální zápis, že obsah diskusí se téměř nikdy neodrazil v interní poznámce a že agendy a poznámky týkající se těchto schůzek byly zničeny v listopadu 1998 (prohlášení InBev uvedené v bodě 61 odůvodnění napadeného rozhodnutí), mimoto ukazují, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, diskuse byly tajné a účastníci si byli vědomi protiprávnosti svého jednání a snažili se to skrýt.

174    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z listinných důkazů zkoumaných Komisí vyplývá, že bylo dosaženo shody vůle ohledně některých návrhů, jako návrhu přidělení smlouvy s nákupní organizací maloobchodníků společnosti Interbrew (dokument uvedený v bodě 236 odůvodnění a poznámka pod čarou č. 531 napadeného rozhodnutí) a ve vzájemné shodě uskutečňovaného zvýšení cen před rokem 1998 nebo v jeho průběhu (dokument uvedený v bodě 89 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

175    Existence, v posledně uvedeném případě, dohody ve smyslu článku 81 ES není zpochybněna pravděpodobnou okolností, že se shoda vůle mezi výrobci piva nerozšířila na konkrétní způsoby zvyšování ceny, ani skutečností, že k tomuto zvýšení ve skutečnosti na trhu nikdy nedošlo.

176    I za předpokladu, že by nikdy nebyla dosaženo dohody o konkrétních prvcích plánovaného omezení, Komise správně konstatovala, že pravidelným konáním diskusí tito výrobci piva zjevně projevili společný záměr uzavřít protisoutěžní dohodu (bod 341 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

177    Ostatně průběžná výměna citlivých informací, které nejsou přístupné veřejnosti a které zástupci čtyř výrobců piv považovali za užitečné poznamenat ve svých agendách a zmínit v rámci své interní korespondence, určitě měla pro každého z nich za následek snížení nejistoty ohledně očekávaného jednání jejich konkurentů.

178    V tomto ohledu je třeba předpokládat, neexistuje-li důkaz o opaku, jehož předložení přísluší zúčastněným subjektům, že podniky, které jednají ve vzájemné shodě a které na trhu nadále působí, zohledňují při určování svého chování na trhu informace, které si vyměnily se svými konkurenty. Bude tomu tak tím spíše, jestliže jednají ve vzájemné shodě pravidelně během dlouhého období, jako je tomu v projednávaném případě (viz v tomto smyslu rozsudek Hüls v. Komise, bod 36 výše, bod 162).

179    Žalobkyně se v podstatě domnívá, že tuto domněnku vyvrátila prokázáním toho, že navzdory diskusím tito čtyři výrobci piv své jednání na trhu určovali samostatně.

180    Tento argument je nepřijatelný. Je sice pravdou, že jak prohlášení vedení InBev, tak i okolnost, že Heineken své ceny zvýšil teprve v únoru 2000, svědčí o tom, že v průběhu dotčeného období každý výrobce piva sledoval svou vlastní tržní politiku. Nicméně, i když toto posledně uvedené konstatování může prokázat neexistenci formálních závazků nebo skutečné koordinace mezi výrobci piv, nestačí k prokázání toho, že při určování svého jednání na trhu tito výrobci nikdy nezohlednili informace vyměněné při dotyčných schůzkách, a to způsobem, který každý z nich považoval za správný.

181    Žalobkyně tudíž nedokázala vyvrátit domněnku vyplývající z judikatury citované v bodě 178 výše.

182    Je tudíž třeba konstatovat, že v projednávaném případě jsou naplněny znaky zakládající jednání ve vzájemné shodě, vyplývající z judikatury uvedené v bodech 36 a 37 výše, a to pokud jde o jednání týkající se na jedné straně koordinace cen a zvyšování cen piva a na druhé straně příležitostné koordinace rozdělení klientely.

183    Za těchto podmínek je třeba uvést, že Komise byla oprávněna označit dotčená jednání za „soubor dohod nebo jednání ve vzájemné shodě“, jelikož tato jednání obsahovala současně jak prvky, které je třeba označit za „dohody“, tak i prvky, které je třeba označit za „jednání ve vzájemné shodě“. Vzhledem ke komplexnímu skutkovému stavu musí být dvojí kvalifikace provedená Komisí v článku 1 napadeného rozhodnutí považována nikoli za kvalifikaci vyžadující současně a kumulativně důkaz, že každá z uvedených skutkových okolností představuje skutečnost zakládající dohodu a jednání ve vzájemné shodě, nýbrž za kvalifikaci označující komplexní celek zahrnující skutkové okolnosti, z nichž některé byly označeny za dohody a jiné za jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 81 ES, který nestanoví zvláštní kvalifikaci pro tento druh komplexního protiprávního jednání (viz v tomto smyslu rozsudek Hercules Chemicals v. Komise, bod 34 výše, bod 264).

184    Konečně žalobkyně, tvrdící porušení zásady ne bis in idem, zpochybňuje, že může být činěna zodpovědnou za údajné jednání ve vzájemné shodě s belgickými výrobci piva týkající se segmentu piva prodávaného pod značkou distributora.

185    Žalobkyně zejména uvádí, že belgicko-nizozemské jednání ve vzájemné shodě již bylo předmětem rozhodnutí 2003/569 a že v tomto posledně uvedeném rozhodnutí nebyla potrestána za svou účast na schůzkách v Bredě s Interbrew Nederland a belgickými výrobci piv Interbrew Belgique, Alken-Maes, Haacht a Martens, takže ji Komise nemůže nově potrestat, aniž poruší zásadu ne bis in idem, která zakazuje, aby byl podnik činěn zodpovědným z důvodu jednání, ohledně něhož byl již dříve zbaven viny.

186    Je třeba připomenout, že zásada non bis in idem, která představuje obecnou zásadu práva Unie, jejíž dodržování zajišťuje soud, zakazuje, aby téže osobě bylo za stejné protiprávní jednání uloženo více sankcí za účelem ochrany téhož právního zájmu. Použití této zásady podléhá třem kumulativním podmínkám, a sice totožnosti skutků, totožnosti pachatele a totožnosti chráněného právního zájmu (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 41 výše, bod 338).

187    V projednávané věci je třeba uvést, že žalobkyně není uvedena mezi osobami, kterým je určeno rozhodnutí 2003/569, ostatně ani mezi adresáty oznámení námitek přijatého v rámci řízení, které vedlo k přijetí uvedeného rozhodnutí. Z bodů 250 až 260 odůvodnění rozhodnutí 2003/569 jasně vyplývá, že účast žalobkyně na schůzkách v Bredě je uvedena pouze v rámci vylíčení skutkového stavu a není předmětem žádného právního posouzení Komisí. Ostatně je zjevné, že předmětem uvedeného rozhodnutí vůbec nebylo rozhodnout o zapojení žalobkyně do belgicko-nizozemského jednání ve vzájemné shodě.

188    Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla v rámci rozhodnutí 2003/569 potrestána za dotčené protiprávní jednání, není tudíž její argumentace vycházející z porušení zásady ne bis in idem opodstatněná.

189    Vzhledem ke všemu výše uvedenému nemůže být argumentace žalobkyně vycházející z právního pochybení přijata.

190     Konečně, jelikož žalobkyně neprokázala, že napadené rozhodnutí je stiženo právním pochybením při uplatnění čl. 81 odst. 1 ES, je rovněž třeba zamítnout její argumentaci založenou v podstatě na témž předpokladu, podle kterého Komise toto ustanovení chybně vyložila, přičemž porušila zásadu presumpce neviny, a nepodala dostatečné odůvodnění na podporu konstatování protiprávního jednání.

–       Závěry

191    Ze zkoumání druhého žalobního důvodu výše vyplývá, že konstatování Komise, pokud jde o existenci příležitostné koordinace obchodních podmínek, jiných nežli ceny, nabízených individuálním spotřebitelům v sektoru „horeca“ v Nizozemsku, není prokázáno právně dostačujícím způsobem a nemůže být přijato (viz body 159 až 169 výše).

192    V důsledku toho je třeba zrušit článek 1 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž konstatuje uvedenou složku dotčeného protiprávního jednání, jakož i změnit výši pokuty uložené z toho důvodu žalobkyni. Konkrétní důsledky této změny budou upřesněny dále v bodech 344 a 345.

193    Ve zbývající části je třeba druhý žalobní důvod zamítnout.

 K třetímu žalobnímu důvodu týkajícímu se délky trvání protiprávního jednání

 Argumenty účastníků řízení

194    Žalobkyně zpochybňuje určení 27. února 1996 a 3. listopadu 1999 za dny zahájení a ukončení protiprávního jednání, které ji je přičítáno. Zejména se domnívá že počátek a konec protiprávního jednání podléhají většímu důkaznímu břemenu, což údajně není v projednávané věci splněno.

195    Pokud jde o schůzku konanou dne 27. února 1996, považovanou za den zahájení protiprávního jednání, žalobkyně uvádí, že písemné poznámky uvedené Komisí v bodě 67 odůvodnění napadeného rozhodnutí se týkají obecné diskuse o „pochybných dlužnících“ v sektoru „horeca“, která nemůže být považována za omezující hospodářskou soutěž.

196    Co se týče schůzky konané dne 3. listopadu 1999, považované za den ukončení protiprávního jednání, žalobkyně tvrdí, že konstatování Komise týkající se protiprávní povahy této schůzky odporují prohlášení ředitelů InBev.

197    Komise argumenty žalobkyně popírá.

 Závěry Tribunálu

198    Délka trvání protiprávního jednání je skutečností naplňující znaky protiprávního jednání na základě čl. 81 odst. 1 ES, přičemž břemeno prokázání existence této skutečnosti nese hlavně Komise. V tomto ohledu judikatura vyžaduje zejména, aby se Komise, pokud neexistují důkazy, které mohou přímo prokázat dobu trvání protiprávního jednání, opřela alespoň o důkazy vztahující se k časově dostatečně blízkým skutkovým okolnostem tak, aby bylo možné důvodně připustit, že toto protiprávní jednání trvalo nepřetržitě mezi dvěma konkrétními daty (viz rozsudek Peróxidos Orgánicos v. Komise, bod 78 výše, bod 51, a citovaná judikatura).

199    V projednávané věci žalobkyně zpochybňuje určení jak dne zahájení, tak i dne ukončení protiprávního jednání.

–       K určení dne zahájení protiprávního jednání

200    Komise uvedla 27. únor 1996 jako den zahájení dotčeného protiprávního jednání, jedná se o den první schůzky „Catherijne“, pro kterou měla přímé důkazy o přítomnosti uvedených čtyřech výrobců piva.

201    Jak bylo konstatováno v bodech 159 až 169 výše, písemné poznámky týkající se této schůzky, uvedené v bodě 67 odůvodnění napadeného rozhodnutí, samy o sobě nepředstavují soubor důkazů, které mohou právně dostačujícím způsobem podpořit konstatování protiprávního jednání týkajícího se příležitostné koordinace jiných obchodních podmínek nabízených individuálním spotřebitelům v sektoru „horeca“.

202    Tato úvaha však sama o sobě nebrání, aby tytéž skutečnosti byly použity pro určení dne zahájení protiprávního jednání jako celek.

203    Je totiž třeba konstatovat, že schůzka, která se konala dne 27. února 1996, je součástí řady periodických schůzek, kterých se zúčastňovali stejní účastníci a které probíhaly za obdobných okolností. Byly označovány pod názvy „konzultace Catherijne“ a „komise pořadu jednání“, scházeli se na nich zástupci čtyř nizozemských výrobců piva Heineken, InBev, Grolsch a Bavaria, byly organizovány paralelně s oficiálními schůzkami CBK a diskuse vedené v jejich kontextu se nikdy neobjevily v zápisech a téměř nikdy v interních poznámkách. V prohlášení InBev jsou tyto schůzky rovněž prezentovány jako součást řady schůzek a do přílohy je zařazena tabulka obsahující jména, adresy, dny konání a místa většiny z nich, včetně schůzky konané dne 27. února 1996 (bod 44 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

204    Na základě jak prohlášení InBev, tak i početných jiných důkazů již bylo konstatováno, že schůzky, které byly součástí této řady měly protisoutěžní cíl (viz body 171 až 176 výše). Na jedné straně tak soubor indicií prokazujících systematičnost schůzek, jakož i jejich protisoutěžní obsah a na straně druhé prohlášení InBev mající značnou důkazní hodnotu umožňují prokázat, s výhradou prokázání opaku, že cíl omezení hospodářské soutěže byl sledován na všech dotčených schůzkách, i když neexistuje dostatečný důkaz, pokud jde o obsah některých z nich.

205    Žalobkyně se v podstatě domnívá, že tato logika nemůže být použita v rámci určení dne zahájení a ukončení protiprávního jednání. Především tvrdí, že Komise musí právně dostačujícím způsobem prokázat přesné datum zahájení protiprávního jednání.

206    V tomto ohledu je třeba uvést, že pro určení dne zahájení protiprávního jednání se Komise neopřela pouze o skutečnosti týkající se schůzky konané dne 27. února 1996.

207    V bodech 466 až 469 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž Komise uvádí ohledně všech dotyčných výrobců piv, včetně žalobkyně, že se protiprávního jednání zúčastnili „přinejmenším mezi 27. únorem 1996 a 3. listopadem 1999“. V bodě 56 odůvodnění napadeného rozhodnutí mimoto upřesňuje, že podle prohlášení InBev protiprávní jednání zjevně začalo před rokem 1996, totiž:

–        „v roce 1990 nebo ještě dříve“, pokud jde o diskuse týkající se zvýšení cen „horeca“;

–        „v letech 1993–1994“, pokud jde o diskuse týkající se slev a transferů prodejních míst „horeca“ mezi výrobci piv;

–        „v roce 1987“, pokud jde o diskuse mezi Oranjeboom-Interbrew a Bavaria týkající se piva prodávaného pod značkou distributora.

208    Vzhledem ke značné důkazní hodnotě prohlášení InBev Komise mohla konstatovat, že dotčené protiprávní jednání začalo přinejmenším k datu prvních schůzek v roce 1996, obsažených v tabulce připojené k prohlášení InBev, na kterých byla InBev zastoupena v důsledku svého ovládnutí Oranjeboom v roce 1995.

209    Jelikož tedy bylo zaprvé prokázáno, že žalobkyně byla zastoupena na schůzce konané dne 27. února 1996, a zadruhé z prohlášení InBev vyplývá, že žalobkyně byla zapojena do schůzek „Catherijne“ od počátku v roce 1993 nebo v roce 1994, mohla Komise právem konstatovat, že se žalobkyně podílela na dotčeném protiprávním jednání přinejmenším od 27. února 1996.

210    Skutečnost, že napadené rozhodnutí neuvádělo existenci protiprávního jednání před tímto dnem, totiž představuje ústupek adresátům napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu je třeba uvést, že Tribunál není povolán rozhodovat o legalitě nebo vhodnosti tohoto ústupku (viz v tomto smyslu rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 40 výše, body 340 a 341).

211    Za těchto podmínek, pokud jde o schůzku spadající do systému pravidelných schůzek, jejichž protisoutěžní povaha byla právně dostačujícím způsobem prokázána, nemůže být určení dne zahájení protiprávního jednání zpochybněno argumentací žalobkyně vycházející z nedostatku konkrétního důkazu, pokud jde o obsah schůzky konané dne 27. února 1996.

212    Proto je třeba zamítnout výtku týkající se určení dne zahájení protiprávního jednání.

–       K určení dne ukončení protiprávního jednání

213    Komise označila 3. listopad 1999 za den ukončení protiprávního jednání pro všechny dotyčné výrobce piv (body 466 až 469 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jedná se o den poslední schůzky „Catherijne“, ohledně níž má Komise přímé důkazy o přítomnosti těchto čtyř výrobců piv. Tato schůzka figuruje na konci chronologické tabulky připojené k prohlášení InBev. Podle odpovědi InBev na žádost Komise o informace byla schůzka, která se konala dne 3. listopadu 1999, „schůzkou Catherijne (otázky horeca / komise pořadu jednání) [; j]ako vždy na jednáních Catherijne se na ní hovořilo v zásadě o excesivních dohodách a pokojném soužití“ (bod 221 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

214    Žalobkyně se domnívá, že toto prohlášení je v rozporu s prohlášeními ředitelů InBev, kteří byli přítomni na schůzce konané dne 3. listopadu 1999, z nichž uvádí tyto pasáže:

–        „Dne 19. srpna 1999 došlo ke konzultaci, které jsem se zúčastnil. Dne 3. listopadu 1999 se konala schůzka, které se účastnil p. […] a já. Při žádné z těchto příležitostí se konkrétně nehovořilo o jednáních na trhu. Schůzka měla spíše informační povahu“;

–        „Existují schůzky čtyř ředitelů horeca (Heineken, Grolsch, Bavaria a Interbrew). Zúčastnil jsem se pouze jedné z těchto schůzek, konané dne 3. listopadu 1999 v Enschede. P. […] mě tam přivedl, aby mne představil. Tato schůzka nebyla příliš obsažná. Spíše šlo o přátelské setkání, bez konkrétního pořadu jednání. Byly obecně komentovány slevy. Měl jsem dojem, že již po léta existuje jakýsi systém škál nebo pravidlo pro slevy, nikdy to však nebylo řečeno konkrétně. Mluvilo se pouze o celkových výších slev v obecných pojmech, což bylo příležitostí ke zmínění některých incidentů. Můj pocit je, že škála nefungovala. Každý subjekt určoval svou vlastní strategii. Možná se objevil určitý pokus o zastrašení, ale přesto každý jednal tak, jak považoval za správné“.

215    Je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, prohlášení, která uvádí, nejsou v rozporu se skutečnostmi uvedenými Komisí. Odkazy na „excesivní dohody a „pokojné soužití“, jakož i na „škálu“ a „pravidlo pro slevy“ se jasně vztahují ke koordinaci výší slev používaných vůči zákazníkům „horeca“. Jediné upřesnění, které přinesla prohlášení ředitelů InBev, se týká podrobné úrovně diskusí, údajně omezených na „obecné komentování“, jakož i neexistence jejich účinku na trh, totiž skutečnosti, že „škála nefungovala“. Bylo však již uvedeno, že ani obecná povaha diskusí, ani neexistence účinku na trh nemohou popřít protiprávnost dotyčné schůzky (viz body 69 až 71 výše).

216    Okolnost, že schůzka, která se konala dne 3. listopadu 1999, spadá do systému protisoutěžních schůzek (viz body 203 a 204 výše) a že uvedená témata souvisela s dřívějšími diskusemi týkajícími se omezení hospodářské soutěže, mimoto ukazuje, že samotným účelem svolání schůzky bylo zajistit nezbytné podmínky pro pokračování těchto diskusí.

217    Každopádně i za předpokladu, že by existoval určitý rozpor mezi na jedné straně prohlášeními zaměstnanců InBev uvedenými žalobkyní a na druhé straně odpovědí InBev na žádost o informace, je třeba mít za to, že důkazní síla této odpovědi je větší, vzhledem k judikatuře, podle které prohlášení poskytnuté jménem podniku jako takového má větší věrohodnost, než kterou by mohla mít odpověď poskytnutá členem personálu podniku, ať by byla osobní zkušenost nebo osobní názor této osoby jakýkoliv (viz v tomto smyslu rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 77 výše, bod 45).

218    V důsledku toho je třeba zamítnout výtku týkající se určení dne ukončení protiprávního jednání, a tudíž třetí žalobní důvod ve svém celku.

 K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady řádné správy

 Argumenty účastníků řízení

219    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise porušila zásadu řádné správy tím, že neprovedla úplné, pečlivé a nezávislé šetření. Zaprvé žalobkyně uvádí, že Komise systematicky vykládala dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise neobjektivně, a někdy dokonce velmi tendenčně. Zadruhé tvrdí, že prohlášení vyplývající z žádosti InBev o shovívavost, která jsou základním pilířem důkazů, z kterých vychází Komise, měla být posuzována s větší rezervovaností. Zatřetí žalobkyně uvádí, že Komise zjevně selektivně použila další důkazy, které měla, a v napadeném rozhodnutí citovala pouze pasáže těchto důkazů umožňující jí prokázat existenci protiprávního jednání, přičemž úmyslně nezohlednila argumenty dalších účastníků, které by vyvrátily její závěry. Začtvrté žalobkyně kritizuje člena Komise pověřeného hospodářskou soutěží za prohlášení, která údajně adresoval veřejnosti v rámci nizozemského televizního programu bezprostředně po přijetí oznámení námitek. Tato prohlášení údajně především vzbuzovala dojem, že z hlediska Komise byla již vina výrobců piv prokázána před tím, než měli možnost se hájit vůči oznámení námitek.

220    Zapáté žalobkyně Komisi vytýká, že v průběhu šetření změnila vytýkané skutečnosti. V podstatě uvádí, že výtka týkající se příležitostného jednání ve vzájemné shodě týkající se přidělování klientely v sektoru „horeca“ a sektoru domácí spotřeby se neobjevila v oznámení námitek. Zašesté žalobkyně uvádí, že Komise neanalyzovala důkazy prokazující, že vedla čilou hospodářskou soutěž a stanovovala své ceny autonomně.

221    Komise tyto argumenty žalobkyně odmítá.

 Závěry Tribunálu

222    Z ustálené judikatury vyplývá, že mezi záruky poskytované právním řádem Unie ve správních řízeních patří zejména povinnost příslušného orgánu pečlivě a nestranně zkoumat všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München, C‑269/90, Recueil, s. I‑5469, bod 14).

223    V projednávané věci je zaprvé, pokud jde o tvrzení, podle kterého Komise údajně pečlivě a nestranně nezkoumala důkazy, třeba připomenout, že jak již bylo konstatováno v rámci zkoumání druhého žalobního důvodu výše, Komise uvedla dostačující důkazy týkající se porušení článku 81 ES, co se týče dvou složek dotčeného protiprávního jednání (viz bod 155 výše). V rámci zkoumání tohoto žalobního důvodu se Tribunál již vyslovil ohledně kritik žalobkyně týkajících se posouzení prohlášení InBev, jakož i skutečností majících přinést důkaz o opaku předložených během správního řízení.

224    Za těchto podmínek je třeba mít za to, že argumentace žalobkyně vycházející z neprovedení úplného, pečlivého a nestranného šetření splývá s argumenty zkoumanými v rámci druhého žalobního důvodu výše a nevyžaduje samostatné zkoumání.

225    Zadruhé v rozsahu, v němž argumentace žalobkyně týkající se prohlášení učiněných členem Komise pověřeným hospodářskou soutěží může být považována za ve skutečnosti vycházející z porušení zásady presumpce neviny, je třeba konstatovat, že uplatněná argumentace není relevantní pro řešení tohoto sporu.

226    Existence protiprávního jednání totiž musí být posuzována pouze na základě důkazů shromážděných Komisí. Pokud je skutková podstata protiprávního jednání na konci správního řízení skutečně prokázána, nemůže důkaz o tom, že Komise v průběhu tohoto řízení předčasně vyjádřila své přesvědčení, že k uvedenému protiprávnímu jednání došlo, vyvrátit samotný důkaz o protiprávním jednání (rozsudek Tribunálu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491, bod 726).

227    Každopádně slova vyjádřená členem Komise během vysílání nizozemské televize, uvádějící v rámci příkladů zásahu Komise, že nizozemští spotřebitelé „příliš draze platili za své pivo“ v důsledku jednání výrobců piva, nemohou dokázat, i když tato slova byla zvolena nešťastně, že Komise byla rozhodnuta předem.

228    Je třeba uvést, že Komise jakožto kolegium rozhoduje na základě návrhu rozhodnutí. V tomto ohledu, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, slova dotyčného člena Komise zmiňující kroky činěné Komisí vůbec neznamenají, že Komise považovala vinu výrobců piv za již prokázanou.

229    Zatřetí, pokud jde o argumentaci vycházející z údajného nedostatku shody mezi oznámením námitek a napadeným rozhodnutím, co se týče výtky týkající se rozdělení klientely v sektoru „horeca“ a sektoru domácí spotřeby, je třeba konstatovat, že výčitky žalobkyně nejsou opodstatněné.

230    Z oznámení námitek totiž vyplývá, že Komise jasně uvedla, že se účastníci provinili takovým jednáním ve vzájemné shodě. Proto na jedné straně Komise v bodech 262 až 272 oznámení námitek výslovně uvedla, že výrobci piv jednali ve vzájemné shodě týkající se rozdělení zákazníků v sektoru „horeca“. Na druhé straně z bodů 311 a 312 oznámení námitek vyplývá, že vyjádřené námitky se týkaly zejména rozdělení zákazníků mezi výrobce piv.

231    S ohledem na výše uvedené nelze prvnímu žalobnímu důvodu vyhovět.

 K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení podstatných formálních náležitostí, zásady řádné správy a práva žalobkyně na obhajobu, pokud jde o odmítnutí poskytnout přístup k dokumentu ze spisu, jakož i odpovědím na oznámení námitek jiných dotyčných podniků

 Argumenty účastníků řízení

232    Zaprvé žalobkyně Komisi vytýká, že jí odmítla přístup k odpovědím jiných účastníků dotčených řízením na oznámení námitek, čímž zasáhla do jejího práva na obhajobu. Především tvrdí, že by jí tyto odpovědi umožnily uplatnit jiné skutečnosti svědčící v její prospěch a podporující závěr, podle kterého výrobci piv nikdy nejednali ve vzájemné shodě na nizozemském trhu s pivem. Žalobkyně mimoto uvádí, že Komise použila v bodě 203 odůvodnění napadeného rozhodnutí část odpovědi Heineken, v níž Heineken údajně připustila existenci diskusí o ceně sudového piva, jako důkaz proti ní, aniž jí tato část byla poskytnuta.

233    Zadruhé žalobkyně uvádí, že jí Komise odmítla přístup k dokumentu ze spisu relevantnímu pro její obhajobu, čímž porušila čl. 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Zvláště uvádí, že neměla přístup k přehledu počtu zákazníků sektoru „horeca“, které výrobci piv získali a ztratili v průběhu období od roku 1997 do roku 2001. Na rozdíl od tvrzení Komise se domnívá, že tyto informace nebyly důvěrné a že pomocí tohoto dokumentu mohla prokázat, že v sektoru „horeca“ nizozemského trhu s pivem docházelo ke stálým změnám prokazujícím čilou hospodářskou soutěž mezi výrobci piv.

234    Komise tyto argumenty žalobkyně odmítá.

 Závěry Tribunálu

235    Podle čl. 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003 „[p]ři řízení musí být plně dodržováno právo dotyčných stran na obhajobu [; m]usí mít právo nahlížet do spisů Komise, s výhradou oprávněného zájmu podniků na ochraně jejich obchodního tajemství [...]“.

236    Podle ustálené judikatury právo nahlížet do spisu, které je logickým následkem zásady práva na obhajobu, znamená, že Komise musí umožnit dotčenému podniku přezkoumat všechny dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise, které by mohly být relevantní pro jeho obhajobu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 2. října 2003, Corus UK v. Komise, C‑199/99 P, Recueil, s. I‑11177, body 125 až 128, a rozsudek Tribunálu ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise, T‑30/91, Recueil, s. II‑1775, bod 81).

237    Mezi tyto dokumenty patří písemnosti svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch, s výjimkou obchodních tajemství jiných podniků, interních dokumentů Komise a jiných důvěrných informací (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 41 výše, bod 68).

238    Co se týče usvědčujících důkazů, nezpřístupnění dokumentu zakládá porušení práva na obhajobu pouze tehdy, jestliže dotčený podnik prokáže zaprvé, že Komise vycházela z tohoto dokumentu na podporu své námitky týkající se existence protiprávního jednání, a zadruhé, že tato námitka mohla být prokázána pouze odkazem na tento dokument. Dotyčný podnik rovněž musí prokázat, že výsledek, k němuž Komise dospěla ve svém rozhodnutí, by byl odlišný, kdyby tento nezpřístupněný dokument musel být odmítnut jakožto důkazní prostředek (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 41 výše, body 71 až 73).

239    Naproti tomu, pokud jde o nezpřístupnění dokumentu ve prospěch, dotčený podnik musí pouze prokázat, že jeho nezpřístupnění mohlo ovlivnit k jeho újmě průběh řízení a obsah rozhodnutí Komise. Postačí, že podnik prokáže, že uvedené dokumenty ve prospěch mohl použít ke své obhajobě (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, s. I‑8375, bod 318, a rozsudek Hercules Chemicals v. Komise, bod 34 výše, bod 81) tím, že zejména prokáže, že by se mohl dovolávat skutečností, které se neshodují se závěry učiněnými Komisí ve stádiu oznámení námitek, a mohl by tedy jakýmkoli způsobem ovlivnit závěry Komise učiněné v rozhodnutí (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 41 výše, bod 75).

240    V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že neměla přístup zaprvé k odpovědím jiných dotyčných podniků na oznámení námitek a zadruhé k dokumentu ze spisu považovanému Komisí za důvěrný.

–       K odpovědím jiných podniků na oznámení námitek

241    Je třeba připomenout, že oznámení námitek je aktem určeným k vymezení předmětu řízení zahájeného proti podniku a k zajištění účinného výkonu práva na obhajobu (viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. října 2008, Schunk a Schunk Kohlenstoff-Technik v. Komise, T‑69/04, Sb. rozh. s. II‑2567, bod 80, a citovaná judikatura).

242    Vzhledem k tomu se k oznámení námitek váží procesní záruky uplatňující zásadu dodržení práva na obhajobu, mezi které patří právo nahlížet do dokumentů tvořících spis Komise.

243    Odpovědi na oznámení námitek nejsou součástí vlastního vyšetřovacího spisu (rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 226 výše, bod 380).

244    Jelikož jde o dokumenty, které nejsou součástí spisu založeného v okamžiku doručení oznámení námitek, Komise je povinna zpřístupnit uvedené odpovědi jiným dotčeným stranám pouze, ukáže-li se, že obsahují nové skutečnosti v neprospěch či ve prospěch.

245    Stejně tak podle bodu 27 oznámení Komise o pravidlech pro přístup do spisu Komise v případech podle článků 81 [ES] a 82 [ES], článků 53, 54 a 57 Dohody o EHP a nařízení Rady (ES) č. 139/2004 (Úř. věst. 2005, C 325, s. 7) obecně platí, že strany nemají přístup k odpovědím ostatních stran dotčených šetřením na oznámení námitek. Dotčená strana má přístup k těmto dokumentům pouze, pokud mohou představovat nové důkazy, ať již v neprospěch nebo ve prospěch, týkající se tvrzení vyjádřených vůči této straně v oznámení námitek Komise.

246    V tomto ohledu, pokud jde zaprvé o nové důkazy v neprospěch, je ustálenou judikaturou, že pokud se Komise zamýšlí za účelem určení existence protiprávního jednání opřít o skutečnost vyplývající z odpovědi na oznámení námitek, musí ostatním podnikům, které jsou účastníky takového řízení, umožnit vyjádřit se k takovému novému důkazu (rozsudky Tribunálu Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 226 výše, bod 386, a ze dne 27. září 2006, Avebe v. Komise, T‑314/01, Sb. rozh. s. II‑3085, bod 50).

247    V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že Komise použila v bodě 203 odůvodnění napadeného rozhodnutí část odpovědi Heineken jakožto důkaz proti ní, ve které Heineken údajně připustila existenci diskusí o ceně sudového piva, zatímco žalobkyni tato část nebyla zpřístupněna.

248    Je třeba poznamenat, že v uvedeném bodě odůvodnění Komise v odpověď na argumenty vznesené žalobkyní a Heineken uvádí, že existence protiprávních diskusí na schůzce konané dne 8. ledna 1999 vyplývá ze skutečností uvedených dříve, totiž z prohlášení InBev a z poznámek zástupců Grolsch a žalobkyně. V tomto ohledu, ačkoli Komise dodává, že Heineken sama připustila existenci diskusí o cenách, „s některými výhradami“, v její odpovědi na oznámení námitek, je tento posledně uvedený údaj pouze doplňující skutečností v souboru indicií uvedených Komisí vzhledem k dotčené schůzce a nemůže představovat nový důkazní materiál proti žalobkyni.

249    Pokud jde zadruhé o nové důkazy ve prospěch, z judikatury vyplývá, že Komise nemá povinnost je zpřístupnit z vlastní iniciativy. Pokud by Komise zamítla v průběhu správního řízení žádost žalobkyně o přístup k dokumentům neobsaženým ve vyšetřovacím spise, může být konstatováno porušení práva na obhajobu pouze, pokud je prokázáno, že by správní řízení mohlo vést k odlišnému výsledku, kdyby žalobkyně měla v průběhu tohoto řízení přístup k dotčeným dokumentům (rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 226 výše, bod 383).

250    V rozsahu, v němž žalobkyně uplatňuje existenci údajných důkazů v její prospěch nacházejících se v odpovědích, jež jí nebyly zpřístupněny, je její povinností poskytnout první indicii ukazující na užitečnost těchto dokumentů pro její obhajobu.

251    Zejména musí uvést případné skutečnosti v její prospěch nebo poskytnout indicii, která jejich existenci, a tudíž jejich užitek pro potřeby řízení činí důvěryhodnými (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2006, Jungbunzlauer v. Komise, T‑43/02, Sb. rozh. s. II‑3435, body 351 až 359).

252    V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že by jí odpovědi jiných stran dotčených řízením umožnily uplatnit další důkazy v její prospěch podporující závěr, podle kterého výrobci piv nikdy nejednali ve vzájemné shodě na nizozemském trhu s pivem.

253    Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že jiné podniky ve svých odpovědích na oznámení námitek rovněž uvedly argumenty vycházející z popření protiprávního jednání, je třeba poznamenat, že tento pouhý odkaz nestačí k tomu, aby tyto argumenty byly považovány za důkazy ve prospěch (viz v tomto smyslu rozsudek Jungbunzlauer v. Komise, bod 251 výše, body 353 a 355).

254    Z předchozího vyplývá, že žalobkyně neuvedla možné nové důkazy v neprospěch nebo prospěch, které by mohly být obsaženy v odpovědích na oznámení námitek.

255    Proto je třeba zamítnout výtku vycházející z odmítnutí poskytnout přístup k uvedeným odpovědím.

–       K údajně důvěrnému dokumentu

256    Žalobkyně kritizuje odmítnutí poskytnout přístup k seznamu zákazníků „horeca“, které různí výrobci piv získali a ztratili během období od roku 1997 do roku 2001, který byl součástí spisu řízení. Žalobkyně se domnívá, že přístup k těmto informacím byl nezbytný k její obhajobě, jelikož by mohl prokázat, že v sektoru „horeca“ v Nizozemsku docházelo ke změnám a že závěr Komise, podle kterého byla hospodářská soutěž v tomto sektoru omezená, byl nepřesný.

257    Je však třeba uvést, aniž je nutné určit, zda Komise správně označila požadované informace za důvěrné, že žalobkyně neprokázala, že by dotčený seznam zákazníků mohl být užitečný pro její obhajobu.

258    Z bodu 259 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že závěr Komise o účasti žalobkyně na rozdělování klientely v sektoru „horeca“ je založen na interním dopisu Heineken, který se týká setkání s členem správní rady žalobkyně a jehož znění je uvedeno v bodě 184 odůvodnění a vyloženo v bodech 187 až 189 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Informace týkající se zákazníků získaných a ztracených výrobci piv v dotyčném období každopádně nemohou být považovány za informace, které mohou poskytnout důkaz ve prospěch, pokud jde o toto konstatování.

259    Výtka vycházející z odmítnutí poskytnout přístup k dokumentu obsahujícímu seznam zákazníků sektoru „horeca“, jakož i tento žalobní důvod jako celek, tak musejí být zamítnuty jako neopodstatněné.

 K čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 23 nařízení č. 1/2003, pokynů, jakož i zásad proporcionality a rovného zacházení, pokud jde o určení výše pokuty

 Argumenty účastníků řízení

260    Zaprvé žalobkyně zpochybňuje způsob, kterým Komise vypočetla výši pokuty, a konkrétně její analýzu týkající se závažnosti protiprávního jednání. Zvláště se domnívá, že vzhledem k tomu, že Komise v napadeném rozhodnutí zmírnila velmi závažné výtky, které vyjádřila v oznámení námitek, měla protiprávní jednání označit za zřetelně méně závažné. Kromě toho žalobkyně Komisi vytýká, že při hodnocení závažnosti protiprávního jednání nezohlednila, že toto jednání nemělo žádný dopad na nizozemský trh s pivem. Žalobkyně se ostatně domnívá, že na rozdíl od toho, co je uvedeno v bodě 452 odůvodnění napadeného rozhodnutí, účinek protiprávního jednání na trh byl měřitelný.

261    Zadruhé se žalobkyně domnívá, že Komise porušila zásadu rovného zacházení tím, že se výrazně odchýlila od své dřívější rozhodovací praxe a zvláště pokut uložených v rámci svého rozhodnutí 2003/569, rozhodnutí 2002/759/ES ze dne 5. prosince 2001 v řízení podle článku 81 [ES] (Věc COMP/37.800/F3 – Lucemburské pivovary) (Úř. věst. 2002 L 253, s. 21) a svého rozhodnutí 2005/503/ES ze dne 29. září 2004 v řízení podle článku 81 [ES] (Věc COMP/C.37.750/B2 – Brasseries Kronenbourg, Brasseries Heineken) (Úř. věst. 2005 L 184, s. 57).

262    Zatřetí žalobkyně uvádí, že Komise porušila zásady proporcionality a rovného zacházení tím, že pokuta je údajně nepřiměřená v porovnání s pokutami, které byly uloženy Heineken a Grolsch. Žalobkyně v podstatě poznamenává, že Komise při stanovení pokuty ohodnotila nepřiměřeně vysoko její obrat, což podle žalobkyně velmi zkreslilo poměr sil mezi výrobci piv a postavením. které má na dotyčném trhu. Kromě toho se domnívá, že při určení výchozí částky pokuty Komise měla její obrat zohlednit bez zahrnutí spotřebních daní.

263    Komise popírá argumenty předložené žalobkyní.

 Závěry Tribunálu

264    Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 Komise může rozhodnutím ukládat pokuty podnikům a sdružením podniků, pokud úmyslně nebo z nedbalosti poruší článek 81 ES. Podle téhož ustanovení pokuta uložená jednotlivým podnikům a sdružením podniků, které se účastní na protiprávním jednání, nesmí přesáhnout 10 % jejich celkového obratu za předchozí hospodářský rok.

265    Mimoto je ustálenou judikaturou, že Komise má širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o metodu výpočtu pokut. Tato metoda, popsaná v pokynech, obsahuje různé proměnné umožňující Komisi vykonávat její posuzovací pravomoc v souladu s ustanoveními nařízení č. 1/2003 (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2009, Papierfabrik August Koehler a další v. Komise, C‑322/07 P, C‑327/07 P a C‑338/07 P, Sb. rozh. s. I‑7191, bod 112).

266    Mimoto v oblastech, jako je určení výše pokuty na základě nařízení č. 1/2003, kde Komise má tento prostor pro uvážení, se přezkum legality těchto posouzení zužuje pouze na ověření, zda nedošlo k zjevně nesprávnému posouzení (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 18. července 2005, Scandinavian Airlines System v. Komise, T‑241/01, Sb. rozh. s. II‑2917, bod 79).

267    Prostor Komise pro uvážení a meze, které si Komise v této souvislosti sama stanovila, naproti tomu nemají vliv na výkon soudního přezkumu v plné jurisdikci prováděného soudem Unie (rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 40 výše, bod 538), v jehož rámci je soud Unie oprávněn pokutu, kterou Komise uložila, zrušit, snížit nebo zvýšit (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 8. února 2007, Groupe Danone v. Komise, C‑3/06 P, Sb. rozh. s. I‑1331, body 60 až 62).

268    Projednávaný žalobní důvod v podstatě obsahuje tři části vycházející zaprvé z nesprávného posouzení závažnosti protiprávního jednání, zadruhé z porušení zásady rovného zacházení vzhledem k dřívější praxi Komise a zatřetí z porušení zásad rovného zacházení a proporcionality vzhledem k pokutám uloženým jiným adresátům napadeného rozhodnutí.

–       K první části vycházející z nesprávného posouzení závažnosti protiprávního jednání

269    Podle čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 je pro účely určení výše pokuty třeba zohlednit závažnost a délku trvání protiprávního jednání.

270    Podle ustálené judikatury se při určení závažnosti protiprávního jednání zohledňuje vícero skutečností, jako jsou zvláštní okolnosti věci, její kontext a odrazující dosah pokut, ohledně nichž má Komise prostor pro uvážení (rozsudky Soudního dvora ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 241, a ze dne 24. září 2009, Erste Group Bank a další v. Komise, C‑125/07 P, C‑133/07 P, C‑135/07 P a C‑137/07 P, Sb. rozh. s. I‑8681, bod 91).

271    Zvláště v souladu s bodem 1 A prvním pododstavcem pokynů je při hodnocení závažnosti protiprávního jednání třeba brát v úvahu jeho povahu, skutečný dopad na trh, pokud jej lze měřit, a velikost dotyčného zeměpisného trhu.

272    V rámci soudního přezkumu v plné jurisdikci však přísluší Tribunálu posoudit, zda je částka uložené pokuty přiměřená ve vztahu k závažnosti protiprávního jednání a vyvážit závažnost protiprávního jednání ve vztahu k okolnostem, jichž se žalobkyně dovolává (rozsudek Tribunálu ze dne 25. října 2005, Groupe Danone v. Komise, T‑38/02, Sb. rozh. s. II‑4407, bod 136).

273    Žalobkyně předkládá dva argumenty mající za cíl zpochybnit určení závažnosti protiprávního jednání Komisí.

274    Zaprvé popírá označení protiprávního jednání za velmi závažné, jelikož Komise v napadeném rozhodnutí ve srovnání s oznámením námitek upustila od některých prvků protiprávního jednání.

275    Je třeba připomenout, že podle bodu 1 A druhého pododstavce třetí odrážky pokynů velmi závažná protiprávní jednání „jsou obecně horizontální omezení jako ‚cenové kartely‘ a kvóty podílů na trhu“.

276    Mimoto je ustálenou judikaturou, že kartelové dohody tohoto typu patří mezi nejzávažnější formy zásahu do hospodářské soutěže, jelikož svým vlastním cílem jednoduše směřují k jejímu jasnému odstranění mezi zúčastněnými podniky, a tím jsou v rozporu se základními cíly Unie (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 25. října 2005, Groupe Danone v. Komise, bod 272 výše, bod 147, a citovaná judikatura).

277    Jelikož Komise právem konstatovala, že se žalobkyně podílela na protiprávním jednaná spočívajícím v souboru dohod nebo jednání ve vzájemné shodě, jejichž cílem bylo omezení hospodářské soutěže na společném trhu, zvláště koordinací cen a zvyšování cen a rozdělením klientely, je argument žalobkyně, podle kterého protiprávní jednání nemůže být považováno za velmi závažné, nepřijatelný.

278    Konstatování v bodě 442 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého dotčené protiprávní jednání muselo být, v souladu s pokyny, ze své povahy označeno za velmi závažné, tedy není stiženo pochybením. Tento závěr nemůže být zpochybněn skutečností, že některé prvky protiprávního jednání uvedené v oznámení námitek nebyly použity v napadeném rozhodnutí, jelikož jsou v něm obsaženy skutečnosti odůvodňující označení protiprávního jednání za velmi závažné.

279    Zadruhé žalobkyně Komisi vytýká, že došla k závěru, že dopad kartelové dohody na trh není měřitelný, a že nezohlednila poznatky ze spisu dokazující, že protiprávní jednání nemělo žádný dopad na trh.

280    Je třeba uvést, že i když je existence konkrétního tržního dopadu protiprávního jednání prvkem, který má být zohledněn při posuzování závažnosti protiprávního jednání, jedná se jen o jedno z kritérií, přičemž dalšími jsou například povaha protiprávního jednání a velikost zeměpisného trhu. Stejně tak z bodu 1 A prvního pododstavce pokynů vyplývá, že tento dopad na trh má být zohledněn pouze tehdy, lze-li ho změřit.

281    Rovněž je třeba uvést, že horizontální kartelové dohody o ceně nebo rozdělení trhu, jako jsou protiprávní jednání dotčená v projednávané věci, mohou být kvalifikovány jako velmi závažná protiprávní jednání na základě jejich samotné povahy, aniž by Komise byla povinna prokazovat skutečný dopad protiprávního jednání na trh. Skutečný dopad protiprávního jednání představuje pouze jednu z řady skutečností, která je-li měřitelná, může Komisi umožnit zvýšit výchozí částku pokuty nad rámec minimální předpokládané částky 20 milionů eur (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2009, Prym a Prym Consumer v. Komise, C‑534/07 P, Sb. rozh. s. I‑7415, body 74 a 75).

282    V projednávané věci Komise v bodě 452 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí toto:

„V rámci tohoto řízení je nemožné změřit skutečný účinek souboru dohod, z kterých sestává protiprávní jednání, na nizozemský trh, a Komise se proto neopírá o konkrétní dopad, v souladu s pokyny, podle kterých konkrétní dopad musí být zohledněn, pokud je měřitelný […] Komise tudíž nezohlední dopad na trh pro určení pokut použitelných v projednávané věci.“

283    Dále v bodě 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí, obsahujícím závěr o závažnosti protiprávního jednání, Komise uvádí toto:

„Vzhledem k povaze protiprávního jednání a skutečnosti, že se týkalo celého území Nizozemska, se podniky, kterým je toto rozhodnutí určeno, dopustily velmi závažného porušení článku 81 [ES]“.

284    Z těchto pasáží vyplývá, že pro určení závažnosti protiprávního jednání Komise nevycházela ze skutečného dopadu protiprávního jednání, nýbrž z povahy protiprávního jednání a velikosti dotčeného zeměpisného trhu.

285    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že vzhledem k povaze zjištěného protiprávního jednání, jehož předmětem byla zejména koordinace cen a zvyšování cen, jakož i příležitostná koordinace rozdělení klientely, Komise mohla legitimně nezohlednit dopad protiprávního jednání na trh.

286    Z toho vyplývá, že označením dotčeného protiprávního jednání za velmi závažné se Komise neodchýlila od svých pokynů a neporušila zásady uvedené žalobkyní.

287    Argumentace žalobkyně vycházející z neexistence dopadu na trh, jakož i tato část ve svém celku, tudíž musejí být zamítnuty jako neopodstatněné.

–       K druhé části vycházející z porušení zásady rovného zacházení vzhledem k rozhodovací praxi Komise

288    Úvodem je třeba zdůraznit zaprvé, že předchozí rozhodovací praxe Komise nevytváří právní rámec pro stanovení pokut v oblasti hospodářské soutěže (rozsudek Tribunálu ze dne 30. září 2003, Michelin v. Komise, T‑203/01, Recueil, s. II‑4071, bod 292) a zadruhé že Komise má v rámci nařízení č. 17 a nařízení č. 1/2003 prostor pro uvážení při stanovení výše pokut, aby směrovala chování podniků ve smyslu dodržování pravidel hospodářské soutěže (rozsudek Soudu ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑236/01, T‑239/01, T‑244/01 až T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01, Recueil, s. II‑1181, bod 216) a aby mohla kdykoli přizpůsobit úroveň pokut potřebám této politiky (rozsudek Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 270 výše, bod 169).

289    V projednávané věci, jak již bylo uvedeno výše, bylo určení výše pokuty uložené žalobkyni provedeno v souladu s čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 vzhledem k závažnosti a délce trvání protiprávního jednání. V tomto ohledu žalobkyně nemůže platně odkazovat pouze na skutečnost, že ve své předchozí rozhodovací praxi Komise obdobná jednání trestala nižšími pokutami, než je pokuta uložená žalobkyni v projednávané věci.

290    Za těchto podmínek se žalobkyně nemůže dovolávat ani porušení zásady rovného zacházení. Soudní dvůr totiž opakovaně rozhodl, že předchozí rozhodovací praxe Komise nevytváří právní rámec pro stanovení pokut v oblasti hospodářské soutěže a že rozhodnutí týkající se jiných věcí mají pouze orientační povahu, pokud jde o případnou existenci diskriminace, jelikož je málo pravděpodobné, že okolnosti těchto jiných případů, jako jsou dotyčné trhy, výrobky, podniky a období, jsou stejné (viz rozsudek Erste Group Bank a další v. Komise, bod 270 výše, bod 233, a citovaná judikatura).

291    V tomto ohledu v projednávané věci, pokud jde o argumentaci žalobkyně uvádějící výši pokut uložených třemi dřívějšími rozhodnutími ve věcech 2003/569, 2002/759 a 2005/503, je třeba nejprve uvést, že na rozdíl od napadeného rozhodnutí, ve kterém Komise dotčené protiprávní jednání označila za „velmi závažné“, v rozhodnutích 2002/759 a 2005/503 protiprávní jednání považovala za „závažné“. Žalobkyně se tedy nemůže účinně dovolávat uvedených rozhodnutí k uplatnění údajného diskriminačního zacházení vůči ní.

292    Pokud jde o rozhodnutí 2003/569 vyvozuje žalobkyně existenci porušení zásady rovného zacházení ze skutečnosti, že pokuty uložené zúčastněným belgickým výrobcům piv byly výrazně nižší než pokuty uložené napadeným rozhodnutím, zatímco ani povaha protiprávního jednání ani dotyčné tržní podmínky nevykazují rozdíly odůvodňující toto odchýlení.

293    V tomto ohledu je třeba připomenout, že Komise posuzuje závažnost protiprávních jednání v závislosti na řadě skutečností, které nejsou shrnuty do závazného nebo taxativního seznamu kritérií, která mají být zohledněna, a že mimoto nemá povinnost používat přesný matematický vzorec, ať již se jedná o celkovou částku uložené pokuty nebo rozdělení na různé prvky (viz rozsudek Tribunálu ze dne 13. ledna 2004, JCB Service v. Komise, T‑67/01, Recueil, s. II‑49, body 187 a 188, a citovaná judikatura).

294    Za těchto podmínek existuje riziko, že přímé srovnání pokut uložených adresátům obou rozhodnutí týkajících se různých protiprávních jednání zkreslí zvláštní funkce, ke kterým dochází v různých etapách výpočtu pokuty. Konečné částky pokut totiž odrážejí zvláštní okolnosti každé kartelové dohody, jakož i hodnocení provedená s ohledem na projednávaný případ.

295    Ze všech předchozích úvah vyplývá, že co se týče výše uložených pokut, nemůže být situace žalobkyně srovnávána se situací podniků dotčených dovolávanými dřívějšími rozhodnutími.

296    Vzhledem k těmto úvahám, je třeba zamítnout výtku vycházející z porušení zásady rovného zacházení vzhledem k dřívější rozhodovací praxi Komise.

–       K třetí části vycházející z porušení zásad proporcionality a rovného zacházení vzhledem k výši pokut uložených jiným účastníkům dotčené kartelové dohody

297    V této části žalobkyně v podstatě zpochybňuje posouzení Komise týkající se určení výchozích částek pokut v rámci odlišného zacházení použitého Komisí (bod 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

298    V tomto ohledu je třeba uvést, že podle pokynů v případě protiprávních jednání, na nichž se podílí více podniků, Komise může, jako to učinila v projednávané věci, vyvážit výchozí částky, aby zohlednila specifickou váhu každého podniku, rozdělením účastníků kartelové dohody do skupin, „zejména pokud existuje značný nepoměr ve velikosti podniků, které se dopustily protiprávního jednání stejného typu“ (bod 1 A šestý pododstavec pokynů). V pokynech je mimoto upřesněno, že „zásada rovného trestu za stejné chování tak může podle okolností vést k udělení různých pokut dotyčným podnikům, aniž se toto rozlišení řídí aritmetickým výpočtem“ (bod 1 A sedmý pododstavec pokynů).

299    V souladu s ustálenou judikaturou, v případě, že jsou pokuty ukládány několika podnikům účastnícím se téhož protiprávního jednání, Komise není povinna při určování závažnosti protiprávního jednání dbát na to, aby konečné částky pokut, které pro dotyčné podniky vyplývají z jejího výpočtu, vyjadřovaly veškeré rozdíly mezi těmito podniky, pokud jde o jejich celkový obrat. Může ale provést rozdělení do skupin (rozsudek Tribunálu ze dne 19. března 2003, CMA CGM a další v. Komise, T‑213/00, Recueil, s. II‑913, bod 385, a ze dne 27. září 2006, Akzo Nobel v. Komise, T‑330/01, Sb. rozh. s. II‑3389, bod 57).

300    Rozdělení dotyčných podniků do kategorií však musí dodržovat zásadu rovného zacházení, podle které je zakázáno zacházet se srovnatelnými situacemi odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné. Dále, podle judikatury musí být výše pokut alespoň přiměřená skutečnostem zohledněným při posuzování závažnosti protiprávního jednání (rozsudek Tribunálu ze dne 30. září 2009, Hoechst v. Komise, T‑161/05, Sb. rozh. s. II‑3555, bod 124).

301    V projednávané věci se Komise při určení kategorií, které mají umožnit rozdělení dotyčných podniků do skupin, rozhodla, jak vyplývá z bodů 457 a 458 odůvodnění napadeného rozhodnutí, zohlednit jejich relativní význam na dotčeném trhu tak, že se opřela o jediné kritérium, totiž prodeje piva uskutečněné v Nizozemsku během posledního celého kalendářního roku protiprávního jednání, totiž roku 1998.

302    Na tomto základě Komise stanovila tři kategorie podniků. První kategorie zahrnuje Heineken, která uskutečnila prodeje v Nizozemsku ve výši 450 až 480 milionů eur. Druhá kategorie obsahuje Grolsch a InBev, které uskutečnily prodeje piva v Nizozemsku ve výši 150 až 180 milionů eur. Žalobkyně figuruje ve třetí kategorii, s prodeji v Nizozemsku činícími 100 až 130 milionů eur. Částky pokuty stanovené pro každou kategorii byly pro jednotlivé kategorie 65 000 000 eur, 25 000 000 eur, 17 000 000 eur.

303    Komise tím, že takto postupovala, zvolila soudržný způsob rozdělení účastníků kartelové dohody do třech kategorií, který je objektivně odůvodněn rozdílem mezi tržními podíly každého z podniků spadajících do těchto tří kategorií (viz v tomto smyslu rozsudek Tokai Carbon a další v. Komise, bod 288 výše, bod 220). Navíc je třeba konstatovat, že se Komise tímto postupem neodchýlila od své běžné metody stanovené v pokynech. Mimoto, pokud se žalobkyně domnívá, že má mezi podniky účastnícími se kartelové dohody nejslabší postavení, je třeba konstatovat, že její zařazení do třetí kategorie tuto úvahu vskutku odráží.

304    Pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého pouhé zohlednění obratu přesně nevystihlo hospodářskou schopnost podniků způsobit škodu hospodářské soutěži na nizozemském trhu s pivem, je třeba připomenout, že navzdory své přibližnosti je obrat v rámci práva hospodářské soutěže považován za vhodné kritérium k posouzení velikosti a hospodářské síly dotyčných podniků (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 121).

305    Jelikož toto kritérium bylo v projednávané věci řádně použito, nic neumožňuje dojít k závěru, že byly porušeny zásady rovného zacházení a proporcionality, pokud jde o výchozí částku pokuty.

306    Co se týče námitky žalobkyně proti použití obratu zahrnujícího spotřební daně za účelem výpočtu individualizovaných základních částek, je třeba zdůraznit, že jelikož tento výpočet zahrnuje poměrné vážení relativního významu jiných účastníků kartelové dohody na tomto trhu, nezahrnutí poplatků nebo spotřebních daní by nezměnilo konečný závěr Komise. Pouze pokud by Komise vypočetla individualizované základní částky jiných dotyčných účastníků na základě obratu, ve kterém spotřební daně nejsou zahrnuty, mohlo by se jednat o porušení zásady rovného zacházení.

307    Jelikož tedy žalobkyně neprokázala, že Komise porušila zásady rovného zacházení a proporcionality v rámci odlišného zacházení, musí být tato část zamítnuta jako neopodstatněná.

308    Vzhledem ke všemu výše uvedenému je třeba zamítnout čtvrtý žalobní důvod v plném rozsahu.

 K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nadměrné délky správního řízení

 Argumenty účastníků řízení

309    Žalobkyně zaprvé tvrdí, že nadměrná délka správního řízení zasáhla do jejího práva na obhajobu. Zejména uvádí, že navzdory kontrolám provedeným Komisí v roce 2000 a odpovědím, které žalobkyně poskytla na žádosti o informace, nebyly údaje týkající se jednotlivých schůzek vyjasněny do té míry, aby se od tohoto okamžiku mohla dotazovat zúčastněných ředitelů.

310    Žalobkyně mimoto uvádí, že nadměrná délka správního řízení vedla k nepřiměřené pokutě, jelikož se politika Komise, pokud jde o výši pokut, mezitím stala přísnější.

311    Zadruhé žalobkyně uvádí, že snížení pokuty o 100 000 eur z důvodu nadměrné délky řízení je příliš malé a nepřiměřené vzhledem k celkové délce řízení.

312    Komise uvádí, že výslovně v bodech 497 až 500 odůvodnění napadeného rozhodnutí uznala, že délka řízení byla nadměrná, a že proto poskytla mimořádné snížení pokuty uložené žalobkyni.

313    Kromě toho Komise poznamenává, že ačkoli je dodržování přiměřené lhůty při provádění správních řízení uznáno ustálenou judikaturou, překročení této lhůty může zakládat zrušení rozhodnutí konstatujícího protiprávní jednání pouze, pokud je prokázáno, že porušení této zásady zasáhne do práva dotyčných podniků na obhajobu.

314    V tomto ohledu Komise tvrdí, že rozhodnutí o provedení kontroly ze dne 17. března 2000 adresované žalobkyni umožnilo, na rozdíl od jejího tvrzení, seznámit se s většinou protiprávního jednání, jakož i trhy a obdobím, na které se vztahovalo. Podle Komise toto rozhodnutí již poukazovalo na protisoutěžní jednání týkající se stanovování cen, rozdělení trhů a výměny informací v nizozemském pivním odvětví, jak pro maloobchodní trh, tak pro trh „horeca“. Argument žalobkyně by nemohl být přijatelný ani z důvodu podrobnosti otázek, které jí Komise zasílala od roku 2001.

315    Konečně Komise popírá argument žalobkyně, podle kterého snížení výše pokuty z důvodu nadměrné délky správního řízení není přiměřené. Komise má za to, že má v tomto ohledu širokou posuzovací pravomoc a že možnost poskytnout ze své vlastní iniciativy takové snížení představuje jednu z jejích výsad. Ostatně Komise upozorňuje, že délka správního řízení vedeného v projednávané věci byla kratší než v jiných dřívějších případech, ve kterých přitom použila stejné snížení.

 Závěry Tribunálu

316    Podle ustálené judikatury dodržení přiměřené lhůty při vedení správních řízení v oblasti soutěžní politiky představuje obecnou zásadu práva Unie, jejíž dodržování zajišťují soudy Unie (rozsudky Soudního dvora Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 239 výše, body 167 až 171, a ze dne 21. září 2006, Technische Unie v. Komise, C‑113/04 P, Sb. rozh. s. I‑8831, bod 40).

317    Za účelem uplatnění této zásady je třeba rozlišovat mezi oběma fázemi správního řízení, tedy fází vyšetřování předcházející oznámení námitek a fází odpovídající zbývající části správního řízení, přičemž každá z nich má vlastní vnitřní logiku (rozsudek Technische Unie v. Komise, bod 316 výše, bod 42).

318    První období, které probíhá až do oznámení námitek, běží od data, kdy Komise přijme opatření, která znamenají výtku, že došlo k protiprávnímu jednání, a má Komisi umožnit, aby zaujala stanovisko ke směřování řízení. Druhé období běží od oznámení námitek do přijetí konečného rozhodnutí. Má Komisi umožnit, aby se s konečnou platností vyslovila k vytýkanému protiprávnímu jednání (rozsudek Technische Unie v. Komise, bod 316 výše, bod 43).

–       K délce správního řízení

319    V projednávané věci je úvodem třeba uvést, že Komise v bodě 498 odůvodnění napadeného rozhodnutí uznala, že délka správního řízení byla nadměrná a že to byla její chyba.

320    Je totiž třeba poznamenat, že pokud jde o první fázi správního řízení, tedy úsek od doručení rozhodnutí o kontrole žalobkyni v březnu 2000 až do obdržení oznámení námitek v srpnu 2005, uběhla doba 65 měsíců.

321    Jelikož byly kontroly v průběhu šetření provedeny v březnu a dubnu 2000, nemůže být celková délka této fáze správního řízení odůvodněna pouhou skutečností, že Komise v letech 2001 až 2005 účastníkům zaslala řadu žádostí o informace.

322    Proto, nepředloží-li Komise dodatečné informace nebo odůvodnění ohledne vyšetřovacích úkonů učiněných v této době, musí být délka první fáze řízení považována za nadměrnou (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 16. prosince 2003, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied a Technische Unie v. Komise, T‑5/00 a T‑6/00, Recueil, s. II‑5761, bod 77).

323    Druhá fáze správního řízení, od obdržení oznámení námitek do vydání napadeného rozhodnutí v dubnu 2007, trvala 20 měsíců, čímž překročila, jelikož neexistuje dodatečné odůvodnění, lhůtu obvykle nezbytnou k přijetí rozhodnutí.

324    Je tudíž třeba konstatovat, že délka dotčeného správního řízení byla nadměrná a byla výsledkem nečinnosti přičitatelné Komisi, v důsledku čehož byla porušena zásada přiměřené lhůty.

–       K účinkům na legalitu napadeného rozhodnutí

325    Z ustálené judikatury vyplývá, že zjištění porušení zásady přiměřené lhůty může vést ke zrušení rozhodnutí konstatujícího protiprávní jednání pouze, pokud délka řízení měla vliv na výsledek řízení (viz v tomto smyslu rozsudek Technische Unie v. Komise, bod 316 výše, bod 48, a citovaná judikatura).

326    V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že nadměrná délka první fáze správního řízení zasáhla do jejího práva na obhajobu a nutně přinášela účinky na výsledek řízení.

327    Žalobkyně v podstatě uvádí, že její možnosti účinně se hájit proti výtkám uvedeným v oznámení námitek byly omezeny, jelikož až do přijetí tohoto oznámení dne 30. srpna 2005 nemohla přesně identifikovat předmět šetření vedeného Komisí. Podle žalobkyně v okamžiku, kdy měla možnost reagovat na námitky, uběhlo téměř deset let od vytýkaných jednání, což poškodilo její možnosti shromáždit důkazy v její prospěch týkající se segmentu domácí spotřeby, z důvodu odchodu některých jejích zaměstnanců, kteří měli přímou znalost vytýkaných skutečností.

328    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žalobkyně neprávem tvrdí, že nemohla identifikovat předmět šetření až do oznámení námitek.

329    Zaprvé totiž rozhodnutí o provedení kontroly, zaslané žalobkyni dne 17. března 2000, uvádělo, že se šetření Komise týká konkrétních protisoutěžních jednání, jako jsou „stanovování cen, rozdělení trhů nebo výměna informací v nizozemském pivním odvětví, jak pro maloobchodní trh, tak pro trh horeca“. Zadruhé žádosti o informace zaslané žalobkyni v říjnu 2001 přesně uváděly druhy schůzek, data, jakož i místa, které byly předmětem šetření vedeného Komisí.

330    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, jí tato oznámení umožnila seznámit se dostatečně přesně s předmětem šetření, s protiprávními jednáními, za která mohla být činěna odpovědnou, jakož i dotyčnými segmenty trhu, a tudíž jí umožnila identifikovat a shromáždit případné důkazy ve prospěch.

331    Kromě toho sice žalobkyně poukázala na obtíže spojené se shromážděním některých důkazů ve prospěch, toto tvrzení však nepodepřela konkrétními skutečnostmi a zvláště neupřesnila, kdy dotyční zaměstnanci podnik opustili, přesné důvody, proč pro ni bylo nezbytné získat informace od uvedených osob pro výkon svého práva na obhajobu, a proč již dále nebylo možno informace od těchto osob získat (viz v tomto smyslu rozsudek Technische Unie v. Komise, bod 316 výše, bod 64).

332    Za těchto podmínek nemůže být přijato tvrzení žalobkyně, podle kterého nebyla od počátku šetření informována o jeho předmětu, ani o případných námitkách Komise, takže nemohla připravit svou obhajobu a shromáždit důkazní materiál ve svůj prospěch, kterým disponovala.

333    Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba konstatovat, že žalobkyně neprokázala zásah do svého práva na obhajobu vyplývajícího z nadměrné délky správního řízení.

334    Konečně je rovněž třeba zamítnout argument žalobkyně, podle kterého by sankce, která jí byla uložena, byla nižší, kdyby Komise správní řízení ukončila dříve.

335    I když Komise na jednání připustila, že kolem roku 2005, tedy během dotčeného správního řízení, zvýšila obecnou výši pokut, nemůže být tato skutečnost zohledněna v rámci posouzení dopadu délky řízení na obsah napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu stačí připomenout, že skutečnost, že Komise v minulosti použila pokuty určité úrovně na určité typy protiprávního jednání, ji nemůže zbavit možnosti zvýšit tuto úroveň v mezích uvedených v nařízení č. 1/2003, pokud je to nezbytné k zajištění provádění soutěžní politiky, ale že naopak účinné použití soutěžních pravidel vyžaduje, aby Komise mohla kdykoli přizpůsobit úroveň pokut potřebám této politiky (rozsudky Musique Diffusion française a další v. Komise, bod 304 výše, bod 109, a Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 270 výše, bod 169).

336    Proto vzhledem k neexistenci dopadu na výsledek dotčeného řízení nemůže nedodržení zásady přiměřené lhůty vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.

–       K výši snížení pokuty

337    Pokud jde o argument žalobkyně vycházející z údajně příliš omezené výše snížení pokuty poskytnuté Komisí na základě nadměrné délky řízení, je třeba uvést, že procesní pochybení, byť nemůže vést ke zrušení rozhodnutí, může odůvodňovat snížení pokuty (viz v tomto smyslu rozsudky Baustahlgewebe v. Komise, bod 38 výše, body 26 až 48, a Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied a Technische Unie v. Komise, bod 322 výše, body 436 až 438).

338    Překročení přiměřené lhůty může být důvodem rozhodnutí Komise spravedlivě snížit pokutu, přičemž možnost přiznat takové snížení spadá do rámce výkonu jejích výsad (viz v tomto smyslu rozsudek Technische Unie v. Komise, bod 316 výše, body 202 až 204).

339    V projednávané věci Komise rozhodla přiznat žalobkyni snížení pokuty na základě „nepřiměřené“ délky správního řízení (body 498 a 499 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

340    Výkon této výsady Komisí nebrání Tribunálu, aby při výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci přiznal dodatečné snížení částky pokuty.

341    Je však třeba mít za to, že paušální snížení o 100 000 eur poskytnuté Komisí nijak nezohledňuje částku pokuty uložené žalobkyni, činící před tímto snížením 22 950 000 eur, a tudíž nepředstavuje snížení sankce, které může odpovídajícím způsobem napravit porušení vyplývající z překročení přiměřené lhůty správního řízení.

342    V tomto ohledu žalobkyně správně uvádí, že následky porušení zásady přiměřené lhůty nebyly Komisí, co se týče snížení částky pokuty, dostatečně zohledněny.

343    Vzhledem k okolnostem případu se Tribunál při výkonu své pravomoci přezkumu v plné jurisdikci domnívá, že za účelem poskytnutí spravedlivé náhrady žalobkyni z důvodu nadměrné délky řízení, musí dotčené snížení činit 5 % částky pokuty.

 Závěr o pokutě

344    Po zkoumání žalobních důvodů vznesených žalobkyní a výkonu pravomoci přezkumu v plné jurisdikci Tribunálem, je třeba změnit částku pokuty uložené žalobkyni zaprvé stanovením výchozí částky na 16 150 000 eur namísto 17 000 000 eur, v důsledku zrušení článku 1 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž zahrnuje složku protiprávního jednání spočívající v příležitostné koordinaci obchodních podmínek, jiných nežli ceny, nabízených individuálním spotřebitelům v sektoru „horeca“ v Nizozemsku (viz body 191 a 192 výše), a zadruhé snížením provedeným na základě překročení přiměřené lhůty řízení ve výši 5 % konečné částky pokuty, namísto 100 000 eur (viz bod 343 výše).

345    V důsledku této změny se výše pokuty vypočítá tak, že se změněná výchozí částka pokuty zvýší na základě délky trvání protiprávního jednání o 35 % a tato částka se pak sníží z důvodu překročení přiměřené lhůty řízení o 5 %. Částka pokuty uložené žalobkyni se tak stanoví na 20 712 375 eur.

 K nákladům řízení

346    Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozdělit náklady řízení mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch.

347    Jelikož v projednávané věci byla návrhová žádání žalobkyně prohlášena za částečně opodstatněná, Tribunál se domnívá, že okolnosti věci budou posouzeny spravedlivě, když bude rozhodnuto, že žalobkyně ponese dvě třetiny vlastních nákladů řízení a nahradí dvě třetiny nákladů řízení vynaložených Komisí a že Komise ponese jednu třetinu vlastních nákladů řízení a nahradí jednu třetinu nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Článek 1 rozhodnutí Komise K (2007) 1697 ze dne 18. dubna 2007 v řízení podle článku 81 [ES] (věc COMP/B/37.766 – Nizozemský trh s pivem) se zrušuje v rozsahu, v kterém v něm Evropská komise konstatovala, že se Bavaria NV účastnila protiprávního jednání spočívajícího v příležitostné koordinaci obchodních podmínek, jiných nežli ceny, nabízených individuálním spotřebitelům v sektoru „horeca“ v Nizozemsku.

2)      Částka pokuty uložené společnosti Bavaria v čl. 3 písm. c) rozhodnutí K (2007) 1697 se stanoví na 20 712 375 eur.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Bavaria ponese dvě třetiny vlastních nákladů řízení a nahradí dvě třetiny nákladů řízení Evropské komise.

5)      Komise ponese jednu třetinu vlastních nákladů řízení a nahradí jednu třetinu nákladů řízení společnosti Bavaria.

Vadapalas Dittrich        Truchot

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 16. června 2011.

Podpisy.

Obsah

Skutkový základ sporu

Správní řízení

Napadené rozhodnutí

Dotčené protiprávní jednání

Pokuta uložená žalobkyni

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

Právní otázky

K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 81 ES, presumpce neviny, zásady legality a povinnosti odůvodnění

Argumenty účastníků řízení

Závěry Tribunálu

– K prohlášení InBev

– K jiným důkazům

– Ke skutkovým okolnostem týkajícím se konstatování na jedné straně koordinace cen a výše cen piva a na druhé straně příležitostné koordinace rozdělení klientely

– K skutkovým okolnostem týkajícím se konstatování příležitostné koordinace jiných obchodních podmínek nabízených individuálním zákazníkům v sektoru „horeca“

– K údajnému nesprávnému právnímu posouzení a pochybení při kvalifikaci skutkového stavu

– Závěry

K třetímu žalobnímu důvodu týkajícímu se délky trvání protiprávního jednání

Argumenty účastníků řízení

Závěry Tribunálu

– K určení dne zahájení protiprávního jednání

– K určení dne ukončení protiprávního jednání

K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady řádné správy

Argumenty účastníků řízení

Závěry Tribunálu

K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení podstatných formálních náležitostí, zásady řádné správy a práva žalobkyně na obhajobu, pokud jde o odmítnutí poskytnout přístup k dokumentu ze spisu, jakož i odpovědím na oznámení námitek jiných dotyčných podniků

Argumenty účastníků řízení

Závěry Tribunálu

– K odpovědím jiných podniků na oznámení námitek

– K údajně důvěrnému dokumentu

K čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 23 nařízení č. 1/2003, pokynů, jakož i zásad proporcionality a rovného zacházení, pokud jde o určení výše pokuty

Argumenty účastníků řízení

Závěry Tribunálu

– K první části vycházející z nesprávného posouzení závažnosti protiprávního jednání

– K druhé části vycházející z porušení zásady rovného zacházení vzhledem k rozhodovací praxi Komise

– K třetí části vycházející z porušení zásad proporcionality a rovného zacházení vzhledem k výši pokut uložených jiným účastníkům dotčené kartelové dohody

K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nadměrné délky správního řízení

Argumenty účastníků řízení

Závěry Tribunálu

– K délce správního řízení

– K účinkům na legalitu napadeného rozhodnutí

– K výši snížení pokuty

Závěr o pokutě

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: nizozemština.