Language of document : ECLI:EU:C:2013:640

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

YVESE BOTA

přednesené dne 3. října 2013(1)

Věc C‑378/12

Nnamdi Onuekwere

proti

Secretary of State for the Home Department

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber), London (Spojené království)]

„Právo občanů Unie na volný pohyb a pobyt na území členských států – Směrnice 2004/38/ES – Článek 16 – Nepřetržitost pobytu vyžadovaná pro účely nabytí práva trvalého pobytu – Zohlednění doby výkonu trestu odnětí svobody v hostitelském členském státě“





1.        Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce dává Soudnímu dvoru příležitost k upřesnění pojmu „legální pobyt“ ve smyslu čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38/ES(2). Toto ustanovení upravuje vznik práva trvalého pobytu pro rodinné příslušníky občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky členského státu a s občanem Unie nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let v hostitelském členském státě.

2.        Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber), London (Spojené království) se Soudního dvora konkrétně táže, zda lze pobyt ve věznici považovat za legální pobyt ve smyslu uvedeného ustanovení.

3.        Pro případ, že by Soudní dvůr odpověděl na tuto otázku záporně, se předkládající soud táže, zda lze pro účely výpočtu této pětileté doby sčítat dobu legálního pobytu, která uplynula před výkonem trestu odnětí svobody a po něm.

4.        V tomto stanovisku uvedu důvody, proč dle mého názoru nelze dobu výkonu trestu odnětí svobody kvalifikovat jako „legální pobyt“ ve smyslu čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38, a nelze ji tedy zohlednit při výpočtu pětileté doby stanovené pro účely nabytí práva trvalého pobytu. Poté vysvětlím, proč podle mého názoru nelze pro účely výpočtu této doby sčítat dobu dosaženou před výkonem trestu odnětí svobody a po něm, jelikož odnětí svobody vede k přerušení běhu této doby.

I –    Právní rámec

A –    Směrnice 2004/38

5.        Směrnice 2004/38 uceluje a zjednodušuje unijní právní předpisy v oblasti volného pohybu osob a právo pobytu občanů Unie jejich rodinných příslušníků.

6.        Tato směrnice totiž ruší povinnost občanů Unie získat povolení k pobytu, zavádí ve prospěch těchto občanů právo trvalého pobytu a vymezuje možnost členských států omezit pobyt státních příslušníků jiných členských států na jejich území.

7.        Článek 7 odst. 1 a 2 uvedené směrnice nazvaný „Právo pobytu po dobu delší než tři měsíce“ stanoví:

„1. Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud:

a) jsou v hostitelském členském státě zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými; nebo

b) mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika; nebo ,

c)       –       jsou zapsáni u soukromého či veřejného subjektu, akreditovaného nebo financovaného hostitelským členským státem v souladu s jeho právními předpisy nebo správní praxí z prvotního důvodu studia, včetně odborné přípravy, a

–       jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika, a prohlášením nebo jiným podobným prostředkem podle své volby ujistí příslušný vnitrostátní orgán, že mají dostatečné prostředky pro sebe a své rodinné příslušníky, aby se po dobu jejich pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu; nebo

d)       jsou rodinnými příslušníky doprovázejícími nebo následujícími občana Unie, který splňuje podmínky uvedené v písmenech a), b) nebo c).

2.       Právo pobytu stanovené v odstavci 1 se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky doprovázející nebo následující v hostitelském členském státě občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, za předpokladu, že tento občan Unie splňuje podmínky stanovené v odst. 1 písm. a), b) nebo c).“

8.        Článek 16 směrnice 2004/38 nazvaný „Obecné pravidlo pro občany Unie a jejich rodinné příslušníky“ stanoví následující:

„1.       Právo trvalého pobytu v hostitelském členském státě mají občané Unie, kteří tam nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let. Toto právo není vázáno na splnění podmínek stanovených v kapitole III.

2.      Odstavec 1 se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a s občanem Unie v hostitelském členském státě nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let.

3.      Nepřetržitost pobytu není dotčena dočasnou nepřítomností po dobu nepřesahující celkem šest měsíců v roce, nepřítomností delšího trvání z důvodu plnění povinné vojenské služby ani souvislou nepřítomností po dobu nejvýše dvanácti měsíců z důležitých důvodů, například z důvodu těhotenství nebo narození dítěte, vážné nemoci, studia či odborné přípravy nebo vyslání do jiného členského státu nebo třetí země zaměstnavatelem.

4.      Již nabyté právo trvalého pobytu může být ztraceno pouze z důvodu nepřítomnosti v hostitelském členském státě po dobu delší než dva po sobě jdoucí roky.“

B –    Právní úprava Spojeného království

9.        Směrnice 2004/38 byla ve Spojeném království provedena nařízením o přistěhovalectví (Evropský hospodářský prostor) z roku 2006 [Immigration (European Economic Area) Regulations 2006], ve znění novely nařízení o přistěhovalectví (Evropský hospodářský prostor) z roku 2009 [Immigration (European Economic Area) (Amendment) Regulations 2009] (dále jen „nařízení o přistěhovalectví“).

10.      Podle čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení o přistěhovalectví mají právo trvalého pobytu rodinní příslušníci občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky některého členského státu, avšak pobývali na území Spojeného království s tímto občanem nepřetržitě po dobu pěti let.

11.      Článek 18 odst. 2 nařízení o přistěhovalectví uvádí, že Secretary of State for the Home Department (dále jen „Secretary of State“) vydá průkaz o povolení k trvalému pobytu do šesti měsíců od okamžiku, kdy o něj dotčená osoba požádala a prokázala, že má takový nárok.

12.      Článek 21 nařízení o přistěhovalectví provádí článek 28 směrnice 2004/38.

II – Skutkový stav sporu v původním řízení a předběžné otázky

13.      Nnamdi Onuekwere je nigerijským státním příslušníkem. Na území Spojeného království přicestoval v roce 1999. Dne 2. prosince 1999 se oženil s irskou státní příslušnicí, s níž má dvě děti. Dne 5. září 2000 získal N. Onuekwere povolení k pobytu, které ho jakožto manžela občanky Unie opravňuje k pobytu na území Spojeného království. Platnost tohoto povolení vypršela dne 5. září 2005.

14.      Dne 26. června 2000 byl N. Onuekwere podmínečně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce devíti měsíců s odkladem na dva roky za pohlavní styk s mentálně postiženou pacientkou nemocnice, v níž byl zaměstnán. Předkládající soud upřesňuje, že završil zkušební dobu, aniž muselo dojít k odnětí svobody.

15.      Dne 30. září 2003 byl N. Onuekwere zastaven při hraniční kontrole na hranici mezi Francií a Spojeným královstvím z důvodu, že spolujezdci, kterého převážel ve vlastním vozidle, pomáhal nelegálně vstoupit na území Spojeného království. Nnamdi Onuekwere byl propuštěn na kauci s tím, že se musí dostavit k soudu, což neučinil a byl za to dne 18. srpna 2004 odsouzen. Dne 16. září 2004 byl N. Onuekwere za činy spáchané dne 30. září 2003 odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou let a šesti měsíců.

16.      Propuštěn byl 16. listopadu 2005 a Secretary of State nařídil rozhodnutím ze dne 18. listopadu 2005 jeho vyhoštění. Nnamdi Onuekwere se proti tomuto rozhodnutí odvolal a rozhodnutím ze dne 1. listopadu 2006 mu bylo vyhověno na základě toho, že byl manželem občanky Unie využívající práv zaručených Smlouvou o ES.

17.      Dne 26. prosince 2007 byl N. Onuekwere zadržen při dopravní kontrole z důvodu nelegálního držení falešných dokladů. Za tyto činy byl dne 8. května 2008 odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou let a tří měsíců. Předkládající soud uvádí, že ke dni vynesení rozsudku již strávil 109 dní ve vazbě.

18.      Dne 6. února 2009, kdy byl N. Onuekwere propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, vydal Secretary of State druhé rozhodnutí, jímž nařídil jeho vyhoštění. Rozhodnutím ze dne 29. června 2010 vyhověl Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber), London odvolání N. Onuekwere. Tento soud konstatoval, že manželka N. Onuekwere sice v období od dubna 1998 do května 2004 využívala práv založených Smlouvou, takže měla právo trvalého pobytu, avšak to neplatilo pro N. Onuekwere, jelikož tomu v nabytí takového práva bránilo, že byl od 16. září 2004 ve výkonu trestu odnětí svobody. Uvedený soud však dospěl k závěru, že N. Onuekwere nemohl být vyhoštěn, jelikož jeho osobní stav převažoval nad veřejným zájmem na jeho vyhoštění z důvodu veřejného pořádku.

19.      V návaznosti na toto rozhodnutí požádal N. Onuekwere o vydání průkazu o trvalém pobytu. Secretary of State zamítl tuto žádost rozhodnutím ze dne 24. září 2010. Proti tomuto rozhodnutí se N. Onuekwere odvolal k First-tier Tribunal (Immigration and Asylum Chamber), před nímž proběhlo jednání dne 20. června 2011. Tento soud konstatoval, že N. Onuekwere má nárok na průkaz o pobytu, avšak nikoli na průkaz o trvalém pobytu z titulu nepřetržitého pětiletého pobytu.

20.      Nnamdi Onuekwere se proti tomuto rozhodnutí odvolal k předkládajícímu soudu a tvrdil, že s ohledem na rozsudek ze dne 23. listopadu 2010, Tsakouridis(3), nevede výkon trestu odnětí svobody k přerušení doby pobytu, ale je pouze faktorem, k němuž se přihlíží.

21.      Jak uvádí předkládající soud, období v délce cca čtyři roky a deset měsíců od 2. prosince 1999, kdy N. Onuekwere uzavřel sňatek s občankou Unie, do 16. září 2004, kdy nastoupil výkon trestu odnětí svobody, je jen o málo kratší než oněch pět let, které jsou požadovány k nabytí práva trvalého pobytu na základě článku 16 směrnice 2004/38.

22.      Vzhledem k tomu, že Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber), London měl pochybnosti o správném výkladu tohoto ustanovení, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Za jakých okolností, pokud vůbec, lze považovat dobu výkonu trestu odnětí svobody za legální pobyt pro účely nabytí práva trvalého pobytu podle článku 16 směrnice 2004/38/ES?

2)      Pokud nelze dobu výkonu trestu odnětí svobody považovat za ‚legální pobyt‘, je možné u osoby, která vykonala trest odnětí svobody, pro účely výpočtu pětileté doby stanovené pro založení práva trvalého pobytu podle směrnice 2004/38 sčítat doby pobytu dovršené před výkonem tohoto trestu a po něm?“

III – Mé posouzení

23.      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 vykládán v tom smyslu, že dobu výkonu trestu odnětí svobody lze kvalifikovat jako „legální pobyt“ a může tak být zohledněna při výpočtu pětileté doby stanovené pro účely nabytí práva trvalého pobytu.

24.      Nelze-li takové období kvalifikovat jako „legální pobyt“, předkládající soud si v rámci druhé otázky přeje zjistit, zda musí být toto ustanovení vykládáno v tom smyslu, že doby legálního pobytu dovršené před výkonem trestu odnětí svobody a po něm lze pro účely výpočtu uvedené pětileté doby sčítat.

A –    K pojmu „legální pobyt“ ve smyslu článku 16 směrnice 2004/38

25.      Úvodem bych chtěl uvést důvody, které mě vedou k závěru, že rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Orfanopoulos a Oliveri(4), ani výše uvedený rozsudek Tsakouridis, na něž poukazuje mj. předkládající soud a N. Onuekwere, není v projednávané věci relevantní.

26.      Ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Orfanopoulos a Oliveri, spočívala podstata jedné z otázek v tom, zda měl G. Orfanopoulos navzdory trestu odnětí svobody nadále postavení pracovníka ve smyslu unijního práva, jelikož status pracovníka nebo případně uchazeče o práci je podmínkou pro to, aby právo pobytu nezaniklo. V uvedeném případě tedy nešlo o to určit, jak odnětí svobody ovlivňuje kontinuitu legálního pobytu pro účely nabytí práva trvalého pobytu – kteréžto právo v okamžiku vynesení tohoto rozsudku občan Unie ještě neměl – ale určit, jaký vliv má takové odnětí svobody na udržení si statusu pracovníka pro účely trvání práva na pobyt.

27.      Ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Tsakouridis, zněla otázka v tom smyslu, zda nepřítomnost na území hostitelského členského státu v období podle čl. 28 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/38, tj. deset let před vydáním rozhodnutí o vyhoštění dotyčné osoby, znemožňovala nárok této osoby na posílenou ochranu. Soudní dvůr v odpověď na tuto otázku jednoduše uvedl, že okolnost, že dotyčná osoba byla nuceně navrácena do hostitelského členského státu za účelem výkonu trestu odnětí svobody, a doba strávená ve vazbě mohou být společně se skutečnostmi uvedenými v bodě 33 tohoto rozsudku vzaty v úvahu při celkovém posouzení, které je nezbytné k určení toho, zda předtím vytvořené integrační vazby na hostitelský členský stát byly přerušeny(5).

28.      Soudní dvůr tedy nebyl žádán o to, aby v této věci upřesnil pojem legální pobyt, který navíc není v článku 28 této směrnice obsažen, ale aby vyložil systém ochrany před vyhoštěním zavedený tímto ustanovením. Podmínky vzniku a zániku práva trvalého pobytu je nutno odlišit od podmínek týkajících se ztráty posílené ochrany(6). Výše uvedené rozsudky Orfanopoulos a Oliveri, jakož i Tsakouridis tedy podle mého názoru nejsou pro projednávaný případ relevantní.

29.      Určitá vodítka pro odpověď na první otázku však přináší nedávné rozsudky Soudního dvora.

30.      V rozsudku ze dne 21. prosince 2011, Ziolkowski a Szeja(7) totiž měl Soudní dvůr poprvé příležitost vymezit pojem „legální pobyt“ ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 2004/38. Tento pojem, který je vyjádřen výrazem „legálně pobývají“ uvedeným v tomto ustanovení, je třeba chápat jako pobyt v souladu s podmínkami stanovenými touto směrnicí, a zejména podmínkami stanovenými v jejím čl. 7 odst. 1(8).

31.      V rozsudku ze dne 8. května 2013, Alarape a Tijani(9), dále Soudní dvůr rozhodl, že pro účely aplikace čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 je nutno konstatovat, že rodinní příslušníci občana Unie, kteří nemají státní příslušnost žádného členského státu, v každém případě nabývají právo na trvalý pobyt v závislosti na tom, zda tento občan sám splňuje podmínky čl. 16 odst. 1 této směrnice a zda s ním uvedené osoby pobývaly po příslušnou dobu.

32.      Pokud jde o vznik práva na trvalý pobyt u rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky členského státu, tato povinnost pobývat s občanem v hostitelském členském státě po příslušnou dobu nezbytně předpokládá, že mají zároveň právo pobytu na základě čl. 7 odst. 2 směrnice 2004/38 jako rodinní příslušníci doprovázející nebo následující uvedeného občana(10). Podotýkám, že podle tohoto ustanovení se právo občanů Unie na pobyt v souladu s odstavcem 1 tohoto článku vztahuje na rodinné příslušníky, kteří nemají státní příslušnost některého členského státu a doprovázejí nebo následují občana Unie do hostitelského členského státu, splňuje-li uvedený občan podmínky stanovené v čl. 7 odst. 1 písm. a), b) nebo c) této směrnice.

33.      Z toho plyne, že pro účely nabytí práva rodinných příslušníků občana Unie, kteří nemají státní příslušnost žádného členského státu, na trvalý pobyt na základě čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 mohou být vzaty v úvahu pouze doby pobytu těchto rodinných příslušníků, které splňují podmínky stanovené v čl. 7 odst. 2 této směrnice(11).

34.      Z této judikatury vyplývá následující závěr. Právo příslušníka třetího státu, který je rodinným příslušníkem občana Unie, na trvalý pobyt není právem originárním, ale je odvozeno od práva tohoto občana na trvalý pobyt. Právo takového příslušníka třetího státu též přímo vyplývá z práva uvedeného občana na pobyt nabytého v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2004/38.

35.      Podle N. Onuekwere je tedy nepodstatné, že během pětileté doby pro legální pobyt stanovené v čl. 16 odst. 2 této směrnice vykonával trest odnětí svobody. Tvrdí, že takové právo na trvalý pobyt má bez ohledu na pobyt ve vězení, jelikož jeho žena, která je občankou Unie, splňuje podmínky čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice a má právo trvalého pobytu. Co se dále týče podmínky pobytu s občanem Unie vyjádřené v čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 výrazem „s občanem Unie v hostitelském členském státě […] legálně pobývají“, tento občan vykonávající právo na volný pohyb a pobyt nemusí podle N. Onuekwere bydlet společně s manželem, který je jeho rodinným příslušníkem, takže pobyt ve vězení lze považovat za pobyt s občanem Unie.

36.      S tímto výkladem se nemohu ztotožnit.

37.      Pokud jde zaprvé o výraz „s občanem Unie“ v čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38, Soudní dvůr zastává od 80. let názor, že podmínka společného pobytu migrujícího pracovníka a příslušníka třetího státu, který je rodinným příslušníkem tohoto pracovníka, nutně nevyžaduje, aby s ním tento rodinný příslušník trvale bydlel, ale aby ubytování, které pracovník má, mohlo být považováno za obvyklé pro účely ubytování jeho rodiny. Požadavek, aby rodina žila ve společné domácnosti trvale, tedy [z toho] není možné dovozovat(12). V onom případě šlo o příslušnici třetího státu, která žila odděleně od manžela, migrujícího pracovníka, a usilovala o získání práva na pobyt na základě článku 10 nařízení (EHS) č. 1612/68(13). Soudní dvůr uvedl, že rodinní příslušníci migrujícího pracovníka, ve smyslu tohoto ustanovení spolu nemusí trvale bydlet, aby měli právo na pobyt na základě uvedeného ustanovení.

38.      Takový výklad platí i pro unijní právní předpisy vydané po nařízení č. 1612/68, v tomto případě pro směrnici 2004/38. Výraz „s občanem Unie“ v čl. 16 odst. 2 této směrnice nemusí být podle mě vykládán doslovně a tedy restriktivně, nemají-li být práva poskytovaná uvedenou směrnicí odepřena určitým oprávněným osobám, kterým je tato směrnice běžně přiznává, a nemá-li dojít k porušení práva na osobní a rodinný život, které každému zaručuje článek 7 Listiny základních práv Evropské unie.

39.      Mohou totiž nastat situace, kdy spolu občan Unie a příslušník třetího státu, který je jeho rodinným příslušníkem, nemohou vlivem okolností trvale žít pod jednou střechou. Občan Unie může například během týdne či dokonce po delší dobu žít v jiném regionu, než v kterém žije jeho manžel, příslušník třetího státu. To platí zejména v současné společnosti, kdy je mnohdy nutné změnit práci či se přestěhovat. Rodinný příslušník občana Unie může mít rovněž status studenta a studovat v jiném městě, než v kterém se nachází hlavní domácnost rodiny.

40.      Soudní dvůr již také judikoval, že skutečnost, že děti občana Unie s ním trvale nebydlí, nemá vliv na práva, která mají na základě článků 10 a 12 nařízení č. 1612/68. Článek 10 tohoto nařízení nevyžaduje, když stanoví, že rodinný příslušník migrujícího pracovníka má právo usadit se s pracovníkem, aby s ním dotyčný rodinný příslušník trvale bydlel, ale jak stanoví třetí odstavec tohoto článku, pouze to, aby ubytování, které pracovník má, mohlo být považováno za obvyklé pro účely ubytování jeho rodiny(14).

41.      Povinnost bydlet nepřetržitě po dobu pěti let s občanem Unie stanovená v čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 tedy neznamená, že společné bydlení musí být trvalé.

42.      Jak však uvidíme, nejsem toho názoru, že lze dobu pobytu ve vězení považovat za dobu legálního pobytu ve smyslu tohoto ustanovení a přihlížet k ní při výpočtu pětileté doby požadované uvedeným ustanovením k nabytí práva trvalého pobytu.

43.      Je třeba připomenout cíl směrnice 2004/38. Jak jsem uvedl již ve stanovisku k věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Ziolkowski a Szeja, z bodů 3 a 17 odůvodnění této směrnice vyplývá, že jejím cílem je dospět k systému zaměřenému na posilování společenské soudržnosti, v němž se právo trvalého pobytu jakožto prvek občanství Unie, jež má představovat základní status státních příslušníků členských států při výkonu jejich práva volného pohybu a pobytu, jeví jako klíčový faktor. Zákonodárce Unie chce, aby se občanům Unie, kteří splňují podmínky nabytí tohoto práva trvalého pobytu, dostalo takřka zcela rovného zacházení jako vlastním státním příslušníkům(15).

44.      Právo trvalého pobytu tedy jde nad rámec pouhého práva pohybu a pobytu na unijním území. Má v občanech Unie vyvolat pocit úplné sounáležitosti se společností v hostitelském členském státě, a to zejména odstraněním všech administrativních překážek, které mohou být kladeny cizím státním příslušníkům(16). Jakmile došlo k nabytí práva trvalého pobytu, nepodléhá toto právo podmínkám v kapitole III směrnice 2004/38 a zejména podmínkám uvedeným v jejím článku 7.

45.      Je pravda, že v projednávané věci jde o příslušníka třetího státu, který je rodinným příslušníkem občana Unie. Zamýšlený účinek se však nesnižuje ani v jeho případě. Unijní zákonodárce předně povolil slučování rodin a usnadnil tak volný pohyb občanů Unie – kteří již nejsou ztrátou kontaktu s rodinou odrazováni od toho, aby se přestěhovali – jelikož si přál zachovat celistvost rodiny, která se neodmyslitelně pojí k právu na rodinný život(17). Unijní zákonodárce dále přiznal právo trvalého pobytu i příslušníkům třetích států, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, čímž usiloval o zachování takové celistvosti rodiny tím, že se i tito příslušníci třetích států rovněž cítí být součástí společnosti hostitelského členského státu.

46.      Přiznání práva trvalého pobytu pro příslušníky třetích států, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, prakticky znamená, že se jim v podstatě dostává stejného zacházení jako takovému občanovi, pokud s ním na území hostitelského členského státu pobývali minimálně pět let. Dostatečně dlouhá doba pobytu na území hostitelského členského státu totiž v očích unijního zákonodárce svědčí o úzkých vazbách občana Unie či jeho rodinného příslušníka na tento stát a tedy o jeho skutečné integraci.

47.      Systém zavedený směrnicí 2004/38 a konkrétně zakotvení práva na trvalý pobyt tak vychází z myšlenky, že skutečná integrace musí být určitým způsobem odměněna, nebo musí přinejmenším vést k posílení tohoto pocitu sounáležitosti se společností hostitelského členského státu.

48.      Je-li tedy takový systém založen na skutečné integraci dotyčné osoby, jak může být osobě, která jednou či vícekrát vykonávala trest odnětí svobody, přiznáno právo na trvalý pobyt? Neznamená integrace do společnosti hostitelského členského státu to, že osoba, která se tohoto práva domáhá, musí především respektovat zákony a hodnoty této společnosti?

49.      Dle mého názoru tomu tak musí být. Jak Soudní dvůr uvedl ve svém rozsudku ze dne 21. července 2011, Dias(18) a jak jsem uvedl ve stanovisku k věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. května 2012, I(19)., myšlenka integrace, kterou je vedeno právo trvalého pobytu podle čl. 16 odst. 1 směrnice 2004/38, se nezakládá pouze na územních a časových faktorech, ale též na faktorech kvalitativních, jež mají spojitost se stupněm integrace v hostitelském členském státě(20).

50.      Doby strávené ve výkonu trestu odnětí svobody svědčí nutně o tom, že se dotčená osoba integrovala pouze v omezeném rozsahu. To platí tím spíše, pokud je tato osoba recidivistou, jako ve věci v původním řízení. Páchání trestně stíhatelné činnosti podle mého názoru jednoznačně vypovídá o tom, že pachatel nemá zájem integrovat se do společnosti hostitelského členského státu.

51.      Dovedeme-li argumentaci N. Onuekwere ad absurdum, musíme konstatovat, že naprosto odporuje duchu směrnice 2004/38 a cíli, který směrnice sleduje. Argumentace N. Onuekwere totiž v konečném důsledku vede k závěru, že čím, je trest tvrdší a tedy doba odnětí svobody delší, tím je míra integrace dotyčné osoby do společnosti hostitelského členského státu výší. Příslušník třetího státu, který je rodinným příslušníkem občana Unie a byl například potrestán 20 lety odnětí svobody za vraždu, by se mohl po uplynutí pěti let z trestu domáhat práva na trvalý pobyt, pokud by jeho manžel splňoval podmínky stanovené čl. 7 odst. 1 této směrnice a sám měl právo trvalého pobytu.

52.      Taková logika postrádá smysl a odporuje navíc cíli sledovanému uvedenou směrnicí, který spočívá zejména v podpoře sociální soudržnosti zavedením práva trvalého pobytu a v posílení pocitu občanství Unie. V této souvislosti připomínat, že občanství je pro občana zárukou příslušnosti k politickému společenství a společenství práva?

53.      Jelikož N. Onuekwere poukázal na mé stanovisko k věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Tsakouridis(21), přičemž tvrdil, že nezohlednit dobu výkonu trestu odnětí svobody je v rozporu s cílem spočívajícím v integraci a s nápravnou funkcí trestu, přidávám následující poznámky.

54.      Je zřejmé, že každý trest musí mít v souladu se základními zásadami trestního práva nápravnou funkci, kterou je třeba zajistit úpravou jeho výkonu. Pokud však byl trest uložen, bylo to právě z toho důvodu, že pachatel nerespektoval hodnoty společnosti vyjádřené v trestním právu. Má-li mít náprava své odpovídající místo, je tomu tak právě proto, že k integraci buď nedošlo, což vysvětluje spáchání trestného činu, nebo že byla tímto činem potlačena.

55.      Krom nápravné funkce je zásadní funkcí trestu funkce odplatná, podle níž musí pachatel pykat za spáchaný čin a která je úměrná závažnosti tohoto trestného činu, jež je v tomto případě vyjádřena trestem odnětí svobody. Tyto funkce by se neměly vzájemně vylučovat. Nápravná funkce nemůže mít za následek, že doba, kterou odsouzený strávil odpykáváním trestu, povede ke vzniku práva, jež je podmíněno uznáním a přijetím společenských hodnot, které odsouzený svým činem právě porušil.

56.      Z toho důvodu proto dále zastávám názor, že ani v případě zmírněného trestu například formou domácího vězení či částečného omezení osobní svobody, v jehož rámci se musí odsouzený každý večer vrátit do zpět do vězení, nelze pobyt dotyčné osoby považovat za legální pobyt ve smyslu čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38.

57.      Vzhledem k výše uvedenému mám za to, že toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že dobu výkonu trestu odnětí svobody nelze kvalifikovat jako dobu „legálního pobytu“ a nemůže tedy být zohledněna při výpočtu pětileté doby stanovené pro účely nabytí práva trvalého pobytu.

B –    K otázce sčítání doby pobytu pro účely výpočtu pětileté doby

58.      Druhá otázka předkládajícího soudu s první úzce souvisí. Pro případ záporné odpovědi na první otázku se Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber), London, v podstatě táže, zda musí být čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 vykládán v tom smyslu, že dobu legálního pobytu dovršenou před výkonem trestu odnětí svobody a po něm lze sčítat pro účely výpočtu stanovené pětileté doby.

59.      Otázka jinými slovy zní, zda se odnětím svobody přerušuje běh doby legálního pobytu, takže dobu legálního pobytu uplynulou před tímto odnětím svobody a po něm nelze sčítat.

60.      Podle německé vlády a Komise by mohly být některé doby pobytu zohledněny. Podle německé vlády musí být čl. 16 odst. 3 směrnice 2004/38 aplikován per analogiam. Mnohačetné odnětí svobody v celkové délce přesahující šest měsíců za rok či jediné odnětí svobody v délce přesahující dvanáct měsíců by mělo vést k přerušení běhu doby legálního pobytu stanovené pro účely nabytí práva trvalého pobytu. Odnětí svobody v kratší délce podle ní rovněž vede k přerušení tohoto pobytu, pokud trestný čin, za nějž lze uložit trest odnětí svobody, zjevně svědčí o nevoli dotyčné osoby integrovat se do společnosti hostitelského členského státu nebo respektovat její hodnoty.

61.      Podle Komise závisí zohlednění určitých dob strávených ve výkonu trestu odnětí svobody zejména na míře integrace dotyčné osoby před odnětím svobody, délce vazby, závažnosti trestného činu, za jehož spáchání byla odsouzena a na tom, zda se jednalo o recidivu či nikoli. Komise tedy tvrdí, že je v tomto ohledu nutné posuzovat proporcionalitu.

62.      Stanovisko německé vlády ani stanovisko Komise nesdílím.

63.      Jak již bylo uvedeno, čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 stanoví podmínku nepřetržitosti pobytu s tím, že vyžaduje, aby rodinný příslušník v postavení, jaké má N. Onuekwere, nepřetržitě legálně pobýval s občanem Unie po dobu pěti let. Toto ustanovení je třeba vykládat ve světle cílů uvedené směrnice, které jsou vyjádřeny zejména v bodech 17 a 18 odůvodnění, tj. podpora sociální soudržnosti a integrace nově příchozích do společnosti hostitelského členského státu vytvořením dobrých sociálních, rodinných a profesních vztahů v tomto státě. Přípravné práce ke směrnici 2004/38 dále zdůrazňují význam vytvoření silné integrační vazby na hostitelský členský stát jakožto předpokladu pro nabytí práva trvalého pobytu. Podmínka stanovená v čl. 16 odst. 2 této směrnice tedy odráží domněnku, že dotyčná osoba si za pět let nepřetržitého pobytu mohla vytvořit silné integrační vazby na společnost hostitelského členského státu.

64.      Vzhledem k závěrům učiněným v rámci odpovědi na první otázku jsem přesvědčen, že pokud by bylo možné zohledňovat pro účely výpočtu stanovené pětileté doby dobu legálního pobytu dovršenou před odnětím svobody a po něm, popírali bychom tím ve skutečnosti to, že se dotyčná osoba neintegrovala, a užitečný účinek čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 by tím byl značně narušen. Odnětí svobody v důsledku porušení sociálních norem hostitelského členského státu je důkazem toho, že se dotyčná osoba do této společnosti neintegrovala. To platí opět tím spíše, je-li dotyčná osoba recidivistou.

65.      Sčítání doby pobytu předcházející výkonu trestu a následující po něm se tedy neslučuje s cílem sledovaným touto směrnicí. Takový postup by vedl ke zkreslení výrazu „nepřetržitě po dobu pěti let“ v čl. 16 odst. 2 směrnice a ignoraci požadavku na nepřetržitost procesu integrace.

66.      Znění čl. 16 odst. 3 uvedené směrnice podle mého názoru na tomto závěru nic nemění. Toto ustanovení uvádí několik příkladů dočasné nepřítomnosti, které nemají vliv na nepřetržitost legálního pobytu. To je případ nepřítomnosti po dobu nepřesahující celkem šest měsíců v roce, nepřítomnosti delšího trvání z důvodu plnění povinné vojenské služby, souvislé nepřítomnosti po dobu nejvýše dvanácti měsíců z důležitých důvodů, například z důvodu těhotenství nebo narození dítěte, vážné nemoci, studia či odborné přípravy nebo vyslání do jiného členského státu nebo třetí země zaměstnavatelem.

67.      Na základě znění tohoto ustanovení nejprve konstatuji, že uvedené případy nepřítomnosti jsou nepřítomnostmi na území hostitelského členského státu. Dobu pobytu ve vězení lze podle mého názoru stěží srovnávat s nepřítomností na území tohoto státu.

68.      Tyto případy nepřítomnosti dále nemají původ v trestně postižitelném jednání, které má vliv na míru integrace dotyčné osoby. Jsou to zejména události v životě občana Unie či jeho rodinného příslušníka, který je příslušníkem třetího státu, jež je nutí dočasně opustit území hostitelského členského státu. To je zejména případ vojenské služby či zaměstnání nebo i vážné nemoci, která si žádá péči, k jejímuž poskytnutí jsou lépe vybaveny jiné státy. Občan Unie nebo jeho rodinný příslušník, který je příslušníkem třetího státu, může rovněž chtít dočasně opustit hostitelský členský stát, aby mohl být s blízkou osobou, která se nachází v problematické situaci. Vůle integrovat se do společnosti tohoto státu a vytvořit si k němu silné vazby tím však není narušena.

69.      Podle mého názoru tedy na rozdíl od toho, co navrhuje německá vláda, nelze čl. 16 odst. 3 směrnice 2004/38 na projednávaný případ použít.

70.      Komise navrhuje, aby měl vnitrostátní soud v určitých případech možnost zmírnit pravidlo, podle něhož se doba legálního pobytu dovršená před odnětím svobody a po něm při výpočtu doby nezohledňuje. Zásada proporcionality by tak podle ní byla respektována a omezily by se dopady odsouzení pro jedince, jimž byl za relativně méně závažné trestné činy uložen zvláště krátký trest. V důsledku uplatnění zásady proporcionality by tedy v určitých případech nedošlo k přerušení běhu pětileté doby pro účely nabytí práva trvalého pobytu.

71.      S takovým řešením nesouhlasím. Jak by bylo možné sladit skutečnost, že se v Unii o 28 členských státech liší trestně právní úprava, a tedy kvalifikace trestných činů, se zásadou právní jistoty? Některé trestné činy nemusí mít stejnou míru závažnosti nebo za ně nemusí být ve všech členských státech ukládán tentýž trest. Podle mého názoru bychom potřebovali přesná kritéria, aby ten, kdo spáchá trestný čin, přesně věděl, co má očekávat. Nejistota, kterou by vyvolalo uplatňování zásady proporcionality navrhované Komisí, by mohla zpochybnit zásadu legality trestu.

72.      Vymezit taková kritéria, na jejichž základě by doba odnětí svobody nepřerušovala běh doby stanovené v čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38, nepřísluší podle mě – na rozdíl od toho, co Komise tvrdila na jednání – Soudnímu dvoru, ale unijnímu zákonodárci.

73.      Při výpočtu pětileté doby stanovené pro účely nabytí práva trvalého pobytu by podle mého názoru bylo možné zohlednit pouze dobu odnětí svobody v rámci vazby do vynesení rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení nebo zproštění obvinění. V tomto konkrétním případě není vazba výkonem trestu po odsouzení za spáchání trestného činu. Jde o zadržení dotyčné osoby v průběhu části či celého vyšetřování, během něhož jí svědčí presumpce neviny. Je-li poté řízení zastaveno nebo je osoba zproštěna obvinění, v očích státních orgánů nedošlo k porušení norem či hodnot společnosti, jelikož dotyčná osoba nikdy nebyla vina z toho, z čeho byla obviňována. Nelze jí tedy dle mého názoru vytýkat, že se dopustila trestně postižitelného jednání svědčícího o nevůli integrovat se do společnosti hostitelského členského státu.

74.       Vzhledem k výše uvedenému je nutno dospět k závěru, že čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že dobu legálního pobytu dovršenou před odnětím svobody a po něm nelze sčítat pro účely výpočtu pětileté doby, jelikož odnětí svobody vede k přerušení běhu této doby.

IV – Závěry

75.      S ohledem na všechny tyto úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber) London následovně:

Článek 16 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/16/ES ze dne 2. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 38/29 a o zrušení směrnic 1612/68/EHS, 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS a 90/365/EHS a 93/96/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že:

–        dobu výkonu trestu odnětí svobody nelze kvalifikovat jako „legální pobyt“ a nemůže být tedy zohledněna pro účely výpočtu pětileté doby stanovené pro účely nabytí práva trvalého pobytu, a

–        doby legálního pobytu před odnětím svobody a po něm nelze sčítat pro účely výpočtu této pětileté doby, jelikož odnětí svobody vede k přerušení běhu uvedené doby.


1 –      Původní jazyk: francouzština.


2 –      Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. L 158, s. 77, a opravy Úř. věst. L 229, s. 35, a Úř. věst. 2005, L 197, s. 34).


3 –      C‑145/09, Sb. rozh. s. I‑11979.


4 –      C‑482/01 a C‑493/01, Recueil, s. I‑5257.


5 –      Výše uvedený rozsudek Tsakouridis, (bod 34).


6 –      V tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Tsakouridis (bod 30 a násl.), v němž Soudní dvůr při výkladu článku 28 uvedené směrnice odmítl postupovat per analogiam s čl. 16 odst. 4 této směrnice.


7 –      C‑424/10 a C‑425/10, Sb. rozh. s. I‑14035.


8 –      Bod 46.


9 –      C‑529/11.


10 –      Bod 36.


11 –      Bod 37.


12 –      Viz rozsudek ze dne 13. února 1985, Diatta (267/83, Recueil, s. 567, bod 18).


13 –      Nařízení Rady ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 15/07, s. 631).


14 –      Viz rozsudek ze dne 17. září 2002, Baumbast a R (C‑413/99, Recueil, s. I‑7091, body 58 až 62). Co se týče mladší judikatury, viz též rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Iida (C‑40/11, bod 58), v němž Soudní dvůr uvedl, že manžel nemusí nutně trvale bydlet s občanem Unie, aby mohl dovozovat své právo na pobyt.


15 –      Viz body 50 a 51 tohoto stanoviska.


16 –      Viz s. 3 návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států [COM(2001) 257 final].


17 –      Viz s. 5 tohoto návrhu směrnice.


18 –      C‑325/09, Sb. rozh. s. I‑6387.


19 –      C‑348/09.


20 –      Výše uvedený rozsudek Dias (bod 64).


21 –      Body 47 až 50 tohoto stanoviska.