Language of document : ECLI:EU:C:2018:170

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY

přednesené dne 7. března 2018(1)

Věc C103/17

Messer France SAS, nástupkyně společnosti Praxair

proti

Premier ministre,

Commission de régulation de l’énergie,

Ministre de l’Économie et des Finances,

Ministre de l’Environnement, de l’Énergie et de la Mer

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Conseil d’État (Státní rada, Francie)]

„Zdanění energetických produktů a elektřiny – Vnitrostátní právní úprava, která stanoví příspěvek na veřejnou službu zásobování elektřinou – Spotřební daň z elektřiny – Nepřímá daň – Podmínky pro existenci další nepřímé daně zavedené ze zvláštních důvodů – Pojem ‚zvláštní důvody‘ – Podobnost mezi jinými nepřímými daněmi zavedenými ze zvláštních důvodů a spotřební daní z elektřiny – Dodržování minimální úrovně zdanění – Rozdíl mezi daní a povinným majetkovým plněním nedaňové povahy“






1.        Conseil d’État (Státní rada, Francie) žádá Soudní dvůr o rozhodnutí ohledně slučitelnosti příspěvku na veřejnou službu zásobování elektřinou (dále jen „příspěvek“), jak byl uplatňován ve Francii od roku 2003 do roku 2010, s unijním právem.

2.        Příspěvek je poplatek, který je účtován konečným spotřebitelům a jejž vybírají dodavatelé elektrické energie. Jeho částka je určena ke kompenzaci dodatečných nákladů, které uvedení dodavatelé musí na základě zákona nést a jejichž účely jsou různorodé: od podpory produkce elektřiny vyráběné z obnovitelných zdrojů přes kompenzaci vysokých nákladů na výrobu elektřiny na územích mimo kontinentální metropole až k sociálním účelům, jako je účtování zvláštních sazeb za tuto energii z titulu produktu základní potřeby a podpora osob v tíživé situaci.

3.        Předkládající soud se netáže Soudního dvora na případnou kvalifikaci příspěvku jako státní podpory. Jeho otázky se týkají spíše slučitelnosti tohoto poplatku se směrnicemi, které harmonizují spotřební daně spotřební daně z určitého zboží, mezi které patří elektřina.

4.        Uvedené směrnice zavedly pravidlo, že produkty, na které odkazují, lze zatížit pouze harmonizovanou spotřební daní. Připouštějí však jako výjimku určité nepřímé daně zavedené ze zvláštního důvodu (dále jen „nepřímé daně“), pro které již Soudní dvůr v judikatuře stanovil některá kritéria.

5.        Ve sporu projednávaném před Conseil d’État (Státní rada), prvním z řady obdobných sporů(2), jde právě o objasnění, zda příspěvek může být zahrnut mezi nepřímé daně, které uvedené směrnice připouští jako výjimku. Jak z právního, tak z hospodářského hlediska je spor projednávaný francouzskými soudy ve vztahu k příspěvku zásadním způsobem relevantní(3).

I.      Právní rámec

A.      Unijní právo

1.      Směrnice 92/12/EHS(4)

6.        Podle třetího bodu odůvodnění:

„[…] měl [by] být vymezen pojem výrobků podléhajících spotřební dani; že předpisy Společenství se mohou vztahovat pouze na zboží podléhající této dani ve všech členských státech; že tyto výrobky mohou ze zvláštních důvodů podléhat i jiným nepřímým daním; že zachování nebo zavedení jiných nepřímých daní nesmí vést k formalitám při přechodu hranice“.

7.        Článek 3 stanoví:

„1.      Tato směrnice se na úrovni Společenství vztahuje na následující výrobky, jak je vymezují příslušné směrnice:

–      minerální oleje;

–      alkohol a alkoholické nápoje;

–      tabákové výrobky.

2.      Výrobky uvedené v odstavci 1 mohou ze zvláštních důvodů podléhat dalším nepřímým daním za předpokladu, že tyto daně splňují pravidla zdaňování platná pro spotřební daně a pro daň z přidané hodnoty, pokud jde o stanovení základu daně, výpočtu daně, vzniku daňové povinnosti a kontroly daně.

[…]“

2.      Směrnice 2003/96/ES(5)

8.        Článek 1 stanoví:

„Členské státy zdaní energetické produkty a elektřinu v souladu s touto směrnicí.“

9.        Článek 3 stanoví:

„Odkazy směrnice 92/12/EHS na ‚minerální oleje‘ a ‚spotřební daň‘, pokud se používají na minerální oleje, zahrnují všechny energetické produkty a elektřinu a všechny příslušné vnitrostátní nepřímé daně, které jsou podle případu uvedeny v článku 2 a v čl. 4 odst. 2 této směrnice.“

10.      Článek 4 stanoví:

„1.      Úrovně zdanění, které členské státy uplatňují na energetické produkty a elektřinu podle článku 2, nesmí být nižší než minimální úrovně zdanění předepsané touto směrnicí.

2.      Pro účely této směrnice se ‚úrovní zdanění‘ rozumí celková výše všech nepřímých daní (s výjimkou DPH), která se vypočítává přímo nebo nepřímo z množství energetických produktů a elektřiny v době jejich propuštění pro domácí spotřebu.“

11.      Článek 18 odst. 10 stanoví:

„Francouzská republika může do 1. ledna 2009 uplatňovat úplné nebo částečné osvobození od daně nebo snížení úrovně zdanění energetických produktů a elektřiny používané státem, regiony, obcemi a jinými veřejnoprávními subjekty v souvislosti s činnostmi nebo plněními, při nichž tyto orgány vystupují jako orgány veřejné správy.

Francouzská republika může uplatňovat přechodné období do 1. ledna 2009, aby svůj současný systém zdanění elektřiny přizpůsobila ustanovením této směrnice. Při vyhodnocování, zda jsou dodržovány minimální sazby stanovené v této směrnici, je třeba během tohoto období brát v úvahu celkovou průměrnou úroveň současného místního zdanění elektřiny.“

12.      Článek 28 stanoví:

„1.      Členské státy přijmou a zveřejní právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 31. prosince 2003. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.

2.      Členské státy budou používat tyto předpisy od 1. ledna 2004 […]“

3.      Směrnice 2008/118/ES(6)

13.      Směrnice 92/12 byla zrušena směrnicí 2008/118, jejíž čl. 1 odst. 1 a 2 stanoví:

„1.      Tato směrnice stanoví obecnou úpravu spotřební daně, která se ukládá přímo nebo nepřímo na spotřebu níže uvedeného zboží (dále jen ‚zboží podléhající spotřební dani‘):

a)      energetické produkty a elektřina, na něž se vztahuje směrnice 2003/96/ES;

[…]

2.      Členské státy mohou ze zboží podléhajícího spotřební dani vybírat ze zvláštních důvodů další nepřímé daně za předpokladu, že tyto daně splňují pravidla Společenství platná pro spotřební daně nebo pro daň z přidané hodnoty, pokud jde o stanovení základu daně, výpočet daně, vznik daňové povinnosti a kontrolu daně, avšak s výjimkou ustanovení upravujících osvobození od daně.“

14.      Článek 7 odst. 1 stanoví:

„1.      Daňová povinnost ke spotřební dani vzniká okamžikem propuštění ke spotřebě a v členském státě, v němž k tomuto propuštění došlo.“

15.      Článek 9 stanoví:

„Použijí se podmínky vzniku daňové povinnosti a sazba spotřební daně platné ke dni, k němuž vzniká daňová povinnost v členském státě, v němž bylo zboží propuštěno ke spotřebě.

[…]“

16.      Článek 47 odst. 1 první pododstavec stanoví:

„Směrnice 92/12/EHS se zrušuje s účinkem ode dne 1. dubna 2010.“

B.      Vnitrostátní právo

17.      Článek 5 loi du 10 février 2000 relative à la modernisation et au développement du service public de l’électricité(7) (zákon ze dne 10. února 2000 o modernizaci a rozvoji veřejné služby zásobování elektřinou) stanoví(8):

„I.      Náklady připadající na úkoly veřejné služby, jimiž jsou pověřeny subjekty činné v odvětví energetiky, jsou plně kompenzovány. Tyto náklady zahrnují:

a)      V oblasti výroby elektřiny:

1.      Dodatečné náklady, které případně plynou z provádění ustanovení článků 8 a 10 ve srovnání s náklady ušetřenými Électricité de France, nebo případně ve srovnání s náklady ušetřenými nezestátněnými distributory uvedenými v článku 23 zákona č. 46-628 ze dne 8. dubna 1946, kteří by byli dotčeni.[…]

b)      V oblasti dodávek elektřiny:

1.º      Ztráty příjmů a náklady nesené dodavateli elektřiny z důvodu účtování zvláštních cen produktu základní potřeby podle čl. 4 odst. I posledního podstavce.

2.º      Náklady nesené dodavateli elektřiny v důsledku jejich účasti na mechanismu zavedeném ve prospěch osob v tíživé situaci podle čl. 2 odst. III bodu 1.

Tyto náklady se vypočítají na základě řádného účetnictví vedeného dodavateli, kteří náklady nesou. Toto účetnictví je vedené podle pravidel Energetické regulační komise, […]. Výši příspěvku stanoví na návrh Energetické regulační komise ministerstvo příslušné v oblasti energetiky.

Kompenzace těchto nákladů ve prospěch subjektů, které je nesou, je zajištěna prostřednictvím příspěvků, k jejichž placení mají povinnost koneční spotřebitelé elektřiny, kteří se nacházejí v tuzemsku.

Výše uvedených příspěvků se vypočte poměrně v závislosti na množství spotřebované elektřiny […]

[…]

Výše příspěvku použitelná na každou kilowatthodinu se vypočítává tak, aby příspěvky pokryly veškeré náklady uvedené v písm. a) a b) […]. Výše příspěvku použitelná na každou kilowatthodinu se vypočítává tak, aby příspěvky pokryly veškeré náklady uvedené v písm. a) a b). […]“

18.      Článek 10 odst. 5 druhý a sedmý pododstavec zákona ze dne 10. února 2000(9) o povinnosti výkupu elektřiny vyrobené zařízeními vyrábějícími elektřinu z obnovitelných zdrojů stanoví:

„[…] V nařízení jsou uvedeny povinnosti uložené výrobcům, kteří mají prospěch z povinného výkupu elektřiny, a podmínky, za kterých ministři hospodářství a energetiky stanoví po vydání stanoviska Commission de régulation de l’énergie podmínky výkupu takto vyrobené elektřiny.

[…]

Smlouvy uzavřené na základě tohoto článku společností Electricité de France a nezestátněnými distributory uvedenými v článku 23 výše uvedeného zákona č. 46-628 ze dne 8. dubna 1946 stanoví podmínky výkupu zohledňující náklady na investice a těžbu, jež tito odběratelé ušetřili a k nimž lze přičíst prémii zohledňující příspěvek dodané produkce či závodů k realizaci cílů stanovených v druhém pododstavci článku 1 tohoto zákona. Výše této prémie nesmí vést k tomu, aby odměna za kapitál vázaný v těchto zařízeních, na něž se vztahují podmínky výkupu, překročila obvyklé zhodnocení kapitálu s přihlédnutím k riziku souvisejícímu s těmito činnostmi a k záruce pro tato zařízení, spočívající v odběru veškeré produkce za stanovenou sazbu. Podmínky výkupu jsou předmětem pravidelné revize s cílem zohlednit vývoj ušetřených nákladů a nákladů uvedených v čl. 5 odst. 1.“

19.      Článek 8 nařízení 2001/410 ze dne 10. května 2001(10) o podmínkách výkupu elektřiny vyrobené výrobci, kteří mají prospěch z povinnosti výkupu, které bylo přijato k provedení výše uvedených ustanovení, stanoví:

„Vyhlášky ministrů hospodářství a energetiky, přijaté po vydání stanoviska Conseil supérieur de l’énergie et du gaz (Nejvyšší rada pro energetiku a plynárenství) a stanoviska Commission de régulation de l’énergie (Energetická regulační komise), stanoví podmínky výkupu elektřiny vyrobené v zařízeních, která mají prospěch z povinnosti výkupu stanovené ve výše uvedeném článku 10 zákona ze dne 10. února 2000 […]“

20.      V návaznosti na řízení pro nesplnění povinnosti zahájené Komisí v roce 2010 přijala Francouzská republika loi n.º 2010-1448 du 7 décembre 2010 portant nouvelle organisation du marché de l’électricité (zákon ze dne 7. prosince 2010 o nové organizaci trhu s elektřinou, rovněž známý jako zákon NOME)(11). Podle článku 23 uvedeného zákona byl příspěvek nahrazen daněmi na úrovni obcí a departamentů z konečné spotřeby elektřiny. Tyto nové daně vstoupily v platnost dne 1. ledna 2011.

II.    Spor v původním řízení a předběžné otázky

21.      Podle předkládacího usnesení společnost Praxair, jejímž právním nástupcem se později stala společnost Messer France, požádala dne 17. prosince 2010 o vrácení příspěvků, které zaplatila v letech 2005 až 2009, včetně úroků.

22.      Tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži, Francie), ke kterému byla uvedená žádost podána, ji zamítl rozsudkem ze dne 6. července 2012.

23.      Společnost Praxair rozsudek napadla před Cour administrative d’appel de Paris (odvolací správní soud v Paříži, Francie). Tento soud před vynesením rozhodnutí o návrhu společnosti Praxair rozhodl předat věc Conseil d’Etat (Státní rada) a položit mu k posouzení několik otázek. Conseil d’État (Státní rada) položil přednostní otázku ústavnosti Conseil constitutionnel (Ústavní soud, Francie), která byla zodpovězena rozhodnutím ze dne 8. října 2014(12), a dne 22. července 2015 odpověděl odvolacímu soudu.

24.      Dne 23. února 2016 vydal uvedený soud rozsudek, kterým zamítl odvolání společnosti Praxair.

25.      Společnost Messer France, která je právním nástupcem společnosti Praxair, napadla rozsudek vydaný v řízení v druhém stupni před Conseil d’Etat (Státní rada, Francie), který pokládá Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Pokud členský stát poté, co vstoupila v platnost [směrnice 2003/96], nejprve nepřijal žádné ustanovení pro zavedení spotřební daně ze spotřeby elektřiny, ale zachoval nepřímé zdanění, jemuž tato spotřeba podléhala již dříve, jakož i místní daně,

–      je nutno slučitelnost předmětného zdanění se směrnicemi [92/12] a [2003/96] posuzovat z hlediska podmínek, jež stanoví čl. 3 odst. 2 [směrnice 92/12] pro existenci ‚další nepřímé daně‘, tedy sledování zvláštního důvodu či důvodů a plnění určitých pravidel zdaňování platných pro spotřební daně nebo pro daň z přidané hodnoty?

–      nebo je zachování ‚další nepřímé daně‘ možné pouze u harmonizované spotřební daně, a lze pak v takovém případě považovat sporný příspěvek za takovou spotřební daň, jejíž slučitelnost s těmito dvěma směrnicemi by tak měla být posouzena s ohledem na všechna v nich stanovená harmonizační pravidla?

2)      Je nutno mít za to, že pro příspěvek založený na spotřebě elektřiny, jehož výnosy jsou určeny zároveň k financování výdajů spojených s výrobou elektřiny z obnovitelných zdrojů a kogenerací a k provádění zeměpisného vyrovnávání sazeb a ke snížení ceny za elektřinu pro domácnosti v tíživé situaci, jsou dány zvláštní důvody ve smyslu ustanovení čl. 3 odst. 2 [směrnice 92/12], převzatého do ustanovení čl. 1 odst. 2 [směrnice 2008/118]?

3)      Za předpokladu, že by za zvláštní důvody ve smyslu uvedených ustanovení bylo možné označit pouze některé ze sledovaných cílů, mohou mít daňoví poplatníci přesto nárok na vrácení celého sporného příspěvku, nebo pouze na vrácení částečné, odpovídající té části celkových výdajů financovaných z tohoto příspěvku, u níž nejsou dány zvláštní důvody?

4)      Pro případ, že by podle odpovědi na předchozí otázky byl systém příspěvku na veřejnou službu zásobování elektřinou zcela nebo zčásti neslučitelný s pravidly zdaňování elektřiny stanovenými unijním právem, je nutno ustanovení čl. 18 odst. 10 druhého pododstavce [směrnice 2003/96] vykládat v tom smyslu, že až do 1. ledna 2009 představuje dodržování minimální úrovně zdanění stanovené touto směrnicí jedinou povinnost v rámci pravidel zdaňování elektřiny stanovených unijním právem, kterou je Francie povinna plnit?“

26.      Písemná vyjádření předložily společnost Messer France, francouzská vláda, španělská vláda, italská vláda a belgická vláda, jakož i Komise a (s výjimkou italské vlády) se účastnily řízení konaného dne 13. prosince 2017.

III. Odpověď na předběžné otázky

A.      K daňové povaze příspěvku

27.      Než se pustím do analýzy předběžných otázek, považuji za nezbytné zabývat se pochybnostmi o (daňové či nedaňové) povaze příspěvku coby výchozím bodu pro určení jeho slučitelnosti s čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12.

28.      Pokud by příspěvek nebyl daní podle unijního práva, nebylo by možné jej kvalifikovat jako nepřímou daň, což by vyloučilo použití směrnice 92/12. V takovém případě by Francouzské republice nic nebránilo bez větších obtíží uvedený příspěvek (po dobu jeho platnosti) zachovat.

29.      Předkládající soud potvrzuje, že příspěvek je nepřímá daň a nezpochybňuje jeho daňovou povahu. Italská vláda v písemných vyjádřeních přiznala, že jde o povinný majetkový příspěvek stanovený zákonem, má nicméně za to, že nemá daňovou povahu, pročež se na něj nevztahují směrnice 92/12 a 2008/118. Španělská vláda a belgická vláda na jednání tuto tezi podpořily.

30.      Ve stanovisku ve věci IRCCS – Fondazione Santa Lucia(13) jsem hájil názor, že poplatek, kterým byly v Itálii hrazeny takzvané „všeobecné náklady energetické sítě“, byl nedaňovým majetkovým plněním(14), které nemělo strukturu (ani povahu) daně. To konstatoval naprosto jasně Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) v předkládacím usnesení. Konkrétně jsem měl za to, že uvedený poplatek neměl daňovou strukturu podobnou harmonizovaným spotřebním daním či DPH a že nemohl být kvalifikován jako nepřímá daň pro účely čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118.

31.      Soudní dvůr v rozsudku IRCCS – Fondazione Santa Lucia můj návrh nepřijal a nerozlišoval mezi daněmi a nedaňovými veřejnoprávními majetkovými plněními. Na základě (správné) úvahy, že kvalifikace zdanění, daně, cla nebo poplatku musí být s ohledem na unijní právo učiněna Soudním dvorem v závislosti na objektivních vlastnostech zdanění nezávisle na jeho kvalifikaci podle vnitrostátního práva(15), se omezil na uvedení tří prvků vlastních nepřímým daním:

–        zaprvé existuje zákonná povinnost platit tyto částky a v případě jejího nedodržení je dlužník stíhán příslušnými orgány;

–        zadruhé placené částky musí být určeny k financování cílů obecného zájmu, podle kritérií pro rozložení stanovených orgány veřejné moci;

–        zatřetí takové daně jsou typicky přeneseny na konečného spotřebitele poskytnutého zboží nebo služby prostřednictvím jejich zahrnutí do částky uvedené na jemu určené faktuře, přičemž jejich výše se zdá být spojena s množstvím spotřebovaného zboží či služeb(16).

32.      Soudní dvůr nicméně plně přenesl na vnitrostátní soud úkol ověřit, zda částky placené k financování všeobecných nákladů elektrické sítě splňují podmínky čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 (tedy, zda „má zaprvé zdanění jeden či více zvláštních účelů a jestliže je zadruhé v souladu s pravidly pro zdaňování platnými pro spotřební daně nebo pro DPH, pokud jde o stanovení základu daně, výpočet daně, vznik daňové povinnosti a kontrolu daně, přičemž tato pravidla nezahrnují ustanovení týkající se osvobození od daně“(17)).

33.      Nebudu trvat na polemice, která by mohla být zdánlivě akademická(18). Podle mého názoru je pro účely rozlišení obou pojmů nadále relevantní, že výnos z nedaňových veřejnoprávních majetkových příspěvků není součástí státních rozpočtů, tedy není určen k pokrytí veřejných potřeb, které mají financovat vnitrostátní orgány. Rovněž je relevantní, že do jeho správy a vybírání nijak nezasahují vnitrostátní daňové orgány, které vykonávají obvyklé výsady veřejných financí.

34.      Nezohlednění těchto prvků mimo jiné rozostřuje pojem „daňové příjmy“ až do té míry, že právní doktrína v této oblasti pravděpodobně přestane mít smysl(19). Současně to nadměrně omezuje svobodu zákonodárců jednotlivých států, kteří by se tím mohli cítit povinováni přiznat daňovou povahu poplatkům za poskytování určitých veřejných služeb, když se pro účely výpočtu jejich výše (stanovené orgány veřejné moci) zohledňují náklady na poskytování uvedených služeb, ať jsou přímé či nepřímé a všeobecné.

35.      Přitom uznávám, že příspěvek, ačkoli má s výše uvedeným italským poplatkem leccos společného, vykazuje určité rysy, které jej přibližují k nepřímým daním; tuto kvalifikaci – jak již bylo uvedeno – nezpochybňuje ani předkládající soud, ani francouzské právo(20). Mezi uvedené rysy patří, jak bylo objasněno na jednání, že orgány veřejné moci (Energetická regulační komise) jsou příslušné požadovat zaplacení včetně úroků od uživatelů, kteří příspěvek nezaplatili a vydat vůči nim platební příkaz.

36.      Vzhledem k tomu, že v konečném důsledku přísluší předkládajícímu soudu vydat konečné rozhodnutí ohledně daňové (či nedaňové) povahy příspěvku, a to s přihlédnutím k širokým kritériím používaným Soudním dvorem pro její určení v případě určitých povinných příspěvků placených spotřebiteli některého zboží či některých služeb, budu při vypracování tohoto stanoviska vycházet z tohoto předpokladu, avšak nikoli bez opakování mého přání, aby byla nastavena větší pojmová přesnost při analýze podoby nepřímých daní(21).

B.      Právní úprava použitelná na spor v původním řízení (čtvrtá předběžná otázka)

37.      Možná by bylo vhodné odpovědět nejdříve na předběžnou otázku, kterou předkládající soud žádá Soudní dvůr o objasnění čl. 18 odst. 10 druhého pododstavce směrnice 2003/96 pro účely určení právní úpravy použitelné na projednávaný spor.

38.      Nepřímé zdanění elektřiny bylo ode dne 1. ledna 2004 do dne 1. dubna 2010 na základě článku 3 směrnice 2003/96 upraveno směrnicí 92/12(22). Uvedená směrnice rozšířila na elektrickou energii působnost ustanovení směrnice 92/12 použitelných do té doby pouze na spotřební daně z minerálních olejů, z alkoholu a alkoholických nápojů a z tabákových výrobků.

39.      Francouzské republice bylo (čl. 18 odst. 10 druhým pododstavcem směrnice 2003/96) přiznáno přechodné období do dne 1. ledna 2009, aby svůj současný systém zdanění elektřiny přizpůsobila ustanovením uvedené směrnice.

40.      V souladu s uvedeným článkem musela Francie při vyhodnocování, zda jsou dodržovány minimální sazby stanovené ve směrnici 2003/96 během tohoto přechodného období brát v úvahu celkovou průměrnou úroveň současného místního zdanění elektřiny. Tato povinnost implikovala, že ode dne 1. ledna 2004 do dne 1. ledna 2009 měla Francie respektovat, že součet příspěvku a ostatních spotřebních daní (na úrovni obcí a departamentů(23)), které zatěžovaly spotřebu elektřiny, bude překračovat uvedené minimální sazby a úrovně.

41.      Francouzská republika nedodržela(24) toto přechodné období, neboť provedla směrnici 2003/96 do vnitrostátního práva až přijetím zákona č. 2010-1488(25) ze dne 7. prosince 2010, který vstoupil v platnost dne 1. ledna 2011(26).

42.      Z tohoto vývoje právní úpravy plyne, že čl. 18 odst. 10 druhý pododstavec směrnice 2003/96 umožnil Francouzské republice zachovat do 31. prosince 2008 vnitrostátní systém zdanění spotřeby elektřiny bez jeho podřízení směrnici 92/12, s „jedinou povinností“(27) dodržovat minimální úrovně zdanění stanovené uvedenou směrnicí. Až do uvedeného data, a s uvedenou výhradou, měla Francie volnost uplatňovat příspěvek bez potřeby klást si otázku jeho slučitelnosti s uvedenou směrnicí.

43.      Souběžně s výše uvedeným platilo, že pokud byla dosažena uvedená úroveň (což přísluší ověřit předkládajícímu soudu), nemohli se plátci příspěvku splatného před dnem 1. ledna 2009 dožadovat jeho vrácení a dovolávat se přitom údajného porušení směrnic 92/12 a 2003/96.

C.      Slučitelnost příspěvku se spotřební daní z elektřiny (první předběžná otázka)

44.      Společnost Messer France má za to, že provedení harmonizované spotřební daně z elektřiny je conditio sine qua non pro to, aby mohl členský stát zachovat či zavést další nepřímou daň ze spotřeby elektřiny, ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12.

45.      Podle uvedené společnosti je možnost uplatňovat další nepřímou daň projevem zbytkové daňové pravomoci států(28), jejíž výkon je komplementární a je podmíněn provedením harmonizované spotřební daně(29). Tato podmínka byla stanovena ve směrnici 2008/118, jejíž čl. 1 odst. 2 nahradil výraz „jiné [pozn. překl.: v některých jazykových zněních] nepřímě daně“ výrazem další nepřímé daně.

46.      S těmito argumenty nesouhlasím. Zaprvé, směrnice 2008/118 není použitelná ratione temporis na projednávaný spor, i když se znění jejího čl. 1 odst. 2 v podstatě shoduje s čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12(30). Ačkoli některá jazyková znění (francouzské či rumunské) čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 hovoří o dalších nepřímých daních, většina (mimo jiné znění anglické, portugalské, španělské či italské) odkazuje na „jiné nepřímé daně“, což vyvrací myšlenku jejich podmínění předchozím provedením harmonizované spotřební daně, v souladu s cílem uvedené směrnice. Tento výklad je v souladu s obecnou strukturou a cílem směrnice 2008/118(31).

47.      Zadruhé doslovné znění čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 odkazuje na „další nepřímé daně“ a nedodává nic o podmínění jejich uplatňování předchozím provedením harmonizované spotřební daně.

48.      Tuto tezi podle třetího bodu odůvodnění směrnice 92/12 podporuje i to, že produkty zatížené spotřební daní mohou „mohou ze zvláštních důvodů podléhat i jiným nepřímým daním; […] zachování nebo zavedení jiných nepřímých daní nesmí vést k formalitám při přechodu hranice“.

49.      V tomtéž smyslu Soudní dvůr poukázal na „možnost stanovenou v čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 zachovat či stanovit další nepřímé daně z produktů podléhajících harmonizované spotřební dani“(32). Tato možnost kontrastuje s povinností členských států provést harmonizovanou spotřební daň, což zvýrazňuje skutečnost, že mezi sebou nemají vztah a že provedení harmonizované spotřební daně není nezbytné pro zachování či zavedení dalších nepřímých daní.

50.      Zatřetí Soudní dvůr v rozsudku Komise v. Francie měl za to, že Rada schválila čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 „s ohledem na rozličné daňové tradice členských států v této oblasti a na časté používání nepřímých daní při uplatňování politik, jejichž účel není rozpočtový“(33). Tento údaj opět potvrzuje, že tyto další nepřímé daně existují nezávisle na harmonizované spotřební dani a nejsou její existencí podmíněny.

51.      Mám tudíž za to, že čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 musí být vykládán v tom smyslu, že zachování či zavedení nepřímé daně není podmíněno předchozím provedením harmonizované spotřební daně.

D.      Příspěvek jako nepřímá daň (druhá předběžná otázka)

52.      Vzhledem k tomu, že ve sporu v původním řízení žádá společnost Messer France o vrácení příspěvků zaplacených v letech 2005 až 2009 společností Praxair, včetně úroků, jsou ratione temporis použitelné pouze směrnice 92/12 a směrnice 2003/96. Nic to nemění na skutečnosti, že judikatura Soudního dvora týkající se směrnice 2008/118 musí být rovněž zohledněna, neboť i když uvedená směrnice zrušila směrnici 92/12 ode dne 1. dubna 2010, její obsah je v zásadě totožný(34).

53.      Článek 3 odst. 2 směrnice 92/12 umožňuje členským státům, aby – kromě zavedení harmonizované spotřební daně z elektřiny – zavedly či zachovaly ze zvláštního důvodu „další nepřímé daně“.

54.      Nepřímé daně se spolu s harmonizovanou spotřební daní zohledňují pro účely uplatnění směrnice 2003/96, neboť podle jejího čl. 4 odst. 1 úrovně zdanění, které členské státy uplatňují na elektřinu, nesmí být nižší než minimální úrovně zdanění předepsané touto směrnicí(35).

55.      Jak jsem právě uvedl, tolerance nepřímých daní, jako výjimky z obecného pravidla, má podle judikatury Soudního dvora původ v různorodosti daňových tradic členských států v této oblasti a v častém používání nepřímých daní při uplatňování politik, jejichž účel není rozpočtový. Proto mohou zavést nad rámec minimální spotřební daně další nepřímé daně sledující zvláštní účel(36).

56.      Jelikož jde o výjimku z obecného pravidla, že spotřeba elektřiny se zatěžuje pouze harmonizovanou spotřební daní a DPH, vykládal ji doposud Soudní dvůr restriktivně(37). Prostor pro uvážení, který byl přiznán členským státům, je navíc omezen dvěma nezbytnými kumulativními podmínkami pro nepřímé daně, tedy:

–      musí mít zvláštní účel;

–      musí dodržovat pravidla zdaňování platná pro spotřební daně a pro DPH, pokud jde o stanovení základu daně, výpočet daně, vznik daňové povinnosti a kontrolu daně(38).

57.      Je třeba na základě uvedených úvah ověřit, zda lze příspěvek považovat za nepřímou daň.

1.      Požadavek zvláštního účelu

58.      Soudní dvůr stanovil určitá (striktní) kritéria pro kalibraci tohoto prvního požadavku:

–        zvláštní důvod musí být jiný důvod než čistě rozpočtový. Nicméně vzhledem k tomu, že všechny daně nevyhnutelně sledují rozpočtový účel, tato skutečnost nemůže sama o sobě vyloučit, že tato daň může být také považována za daň mající zvláštní důvod ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12(39);

–        předem stanovené účelové určení příjmů z určité daně na financování určitých veřejných potřeb, sice může představovat okolnost, kterou je nutné zohlednit pro účely zjištění, zda existuje zvláštní důvod, avšak takové účelové určení, které je vlastně pouze způsobem vnitřní organizace rozpočtu členského státu, nemůže samo o sobě představovat v tomto ohledu dostatečnou podmínku. Členský stát by mohl určit příjmy z daně na financování určitých výdajů a tím jakoukoli nepřímou daň konvertovat na nepřímou daň se zvláštním účelem(40);

–        zvláštní důvod není prokázán pouhým určením daňových příjmů na financování všeobecných výdajů vzniklých orgánu veřejné moci v konkrétní oblasti. V opačném případě by údajně zvláštní důvod nemohl být odlišen od jiného účelu výlučně rozpočtového;

–        daň musí sama o sobě zajištovat dosažení uplatňovaného zvláštního účelu, a tudíž zajistit, aby existovala přímá vazba mezi použitím výnosů z daně a uvedeným zvláštním účelem. Pokud však takovýto mechanismus předem stanoveného účelového určení neexistuje, daň, která zatěžuje zboží podléhající spotřební dani, může být považována za daň sledující zvláštní účel pouze v případě, že je struktura této daně (zejména pokud jde o zdaňovaný produkt či sazbu daně) koncipována tak, aby ovlivnila jednání poplatníků způsobem umožňujícím zohlednění uvedených zvláštních důvodů, například vysokým zdaněním dotčených výrobků za účelem odrazení od jejich spotřeby(41).

59.      Francouzská vláda a španělská vláda mají za to, že příspěvek má zvláštní důvody, které nemají čistě rozpočtovou povahu. Společnost Messer France a Komise však argumentují, že sleduje více cílů v oblasti životního prostředí a sociální oblasti, některé z nich vzájemně protichůdných, jejichž dosažení nepodporuje, takže nedodržuje výše uvedené podmínky stanovené Soudním dvorem.

60.      Předkládající soud uvádí, že příspěvek byl zaveden pro pokrytí nákladů na různé úkoly veřejné služby, jež plní dodavatelé elektřiny. Podle článku 5 zákona ze dne 10. února 2000 jsou výnosy z příspěvku určeny – v letech dotčených v projednávaném sporu – k pokrytí tří druhů výdajů:

–      zaplacení dodatečných nákladů vzniklých na základě povinnosti výkupu, ze strany dodavatelů, elektřiny získané z obnovitelných zdrojů a kogenerací, za účelem podpory výroby elektřiny z těchto zdrojů energie;

–      kompenzace dodatečných nákladů na výrobu elektřiny v oblastech, jež nejsou napojeny na kontinentální metropolitní soustavu;

–      vyrovnání ztráty příjmů a dodatečných výdajů na správu, jež nesou dodavatelé elektřiny jednak z důvodu účtování zvláštních sazeb za elektřinu z titulu tzv. „produktů základní potřeby“ a jednak z důvodu jejich účasti na mechanismu na podporu osob v tíživé situaci.

61.      Kromě jiných účelů byly výnosy z příspěvku určeny také k pokrytí nákladů na správní fungování Mediateur national de l’énergie (Národní energetický mediátor, dále jen „mediátor“) a Caisse de dépôts et consignations pour la gestion de la CSPE (vyrovnávací pokladna pro správu příspěvku, dále jen „vyrovnávací pokladna“).

62.      Koneční spotřebitelé elektřiny odváděli příspěvek dodavatelům v závislosti na spotřebě (poměrně podle spotřebovaných kilowat), která byla uvedena na faktuře. Dodavatelé tuto částku odváděli do vyrovnávací pokladny, poté co provedli kompenzaci vybraného příspěvku a nákladů na uplatnění sledovaných cílů veřejné služby. Vyrovnávací pokladna zbytek přerozdělila mezi dodavatele elektřiny na zaplacení nákladů na povinnosti veřejné služby.

63.      Procentní podíl příspěvku stanovilo příslušné ministerstvo na návrh Energetické regulační komise, s ohledem na odhad nákladů na povinnosti veřejné služby zásobování elektřinou. V případě deficitu byl v dalších rozpočtových letech příspěvku navýšen.

64.      Prostředky vybrané na základě příspěvku neprocházely státním rozpočtem, ale byly odváděny do vyrovnávací pokladny. Byly určeny – jak bylo uvedeno – na pokrytí cílů spojených s veřejnou službou zásobování elektřinou, a tedy odlišných od čistě rozpočtových cílů.

65.      Jak uvádí Soudní dvůr, předem stanovené účelové určení příjmů z určité daně na financování určitých veřejných potřeb je pouhou indicií zvláštního účelu uvedené daně. Toto určení může být pouze způsobem vnitřní organizace rozpočtu členského státu(42).

66.      Podle tohoto kritéria výnosy z příspěvku určené k pokrytí nákladů na fungování mediátora a vyrovnávací pokladny měly typicky rozpočtové účely, takže byly zařaditelné mezi výnosy určené k financování části všeobecných státních výdajů, které mohou být snadno uvedeny ve státních rozpočtech. Příspěvku tedy v tomto ohledu nelze přiznat povahu nepřímé daně.

67.      Ačkoli to není stejně jasné, zdá se mi, že totéž platí ohledně výnosů z příspěvku určených k sociálním účelům (účtování zvláštních sazeb za elektřinu z titulu „produktu základní potřeby“ a účast v režimu použitelném na osoby v tíživé situaci), nebo k těm, kterými stát zamýšlí kompenzovat určité nevýhody plynoucí ze zeměpisných či územních faktorů (tedy kompenzace dodatečných nákladů na výrobu v oblastech, jež nejsou napojeny na kontinentální metropolitní soustavu).

68.      Souhlasím s Komisí, že v těchto dvou bodech jsou výnosy z příspěvku určeny na sociální či územní veřejné potřeby, které jsou běžně součástí státních rozpočtů.

69.      Uvedené sociální cíle a cíle územní soudržnosti byly důvodem pozdějšího vývoje francouzské právní úpravy, vyjádřeného zákonem 2015-1786(43). Od té doby je do francouzského rozpočtu zahrnuto(44) zdanění veřejné služby zásobování elektřinou a plynem a příplatek byl sloučen s daní z konečné spotřeby elektřiny (harmonizovaná spotřební daň).

70.      Mám naopak za to, že určení příspěvku na zaplacení dodatečných nákladů vzniklých na základě povinnosti výkupu (ze strany dodavatelů) elektřiny získané z obnovitelných zdrojů a kogenerací, má zvláštní důvod ve smyslu judikatury Soudního dvora týkající se nepřímých daní.

71.      V tomto určení lze nalézt dostačující vazbu mezi použitím výnosů daně a zvláštním důvodem, kterým je podpora zelené energie(45). Příspěvek podporuje produkci elektřiny z obnovitelných zdrojů a kogenerací(46), k jejímuž financování přispívá, takže sám o sobě sleduje dosažení uváděného zvláštního účelu(47).

72.      Ve skutečnosti Komise(48) (která v této věci zaujímá jiný postoj, který není dostačujícím způsobem odůvodněn) uznala, že složka A3 obsažená v italském poplatku určeném k zaplacení všeobecných výdajů elektrické soustavy, jejímž jediným účelem bylo financování produkce elektřiny z obnovitelných zdrojů a kogenerace (tedy složka obdobná jedné ze složek zahrnutých do příspěvku), je nepřímou daní.

73.      Dalo by se argumentovat protichůdně, že podpora zelené elektřiny je cíl, jehož financování je rovněž proveditelné prostřednictvím veřejných prostředků ze státního rozpočtu. Tato možnost je dána vždy, neboť vnitrostátní parlamenty mají svrchovanou pravomoc zahrnout do veřejných rozpočtů položky, které považují za vhodné. Pokud by se však tento údaj stal klíčovým pro výklad výjimky podle čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 pro nepřímé daně, obávám se, že by pod tuto výjimku žádná nepřímá daň nespadala.

74.      Je nesporné, že do současnosti žádná z daní přezkoumávaných Soudním dvorem nepřekonala náročná kritéria vyžadovaná judikaturou pro analýzu legality nepřímé daně. Nicméně pokud výjimka existuje, a jejímu stanovení ve směrnici 92/12 je třeba přiznat užitečný účinek, nemůže být neutralizována judikaturou. Mám za to, že příspěvek v rozsahu, v němž je určen na podporu zelené elektřiny, nabízí Soudnímu dvoru příležitost poprvé vpustit nepřímou daň do oblasti působnosti uvedené směrnice.

75.      Tento závěr není vyvrácen žádnou z úvah uplatněných v tomto sporu. Předkládající soud uvádí, že částka, kterou představuje povinný výkup elektřiny vyrobené zařízeními pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů za cenu přesahující její tržní hodnotu (jež odpovídá rozdílu mezi sazbou za výkup povinnými odběrateli a náklady, jež tito odběratelé ušetřili a jež souvisí se získáním odpovídajícího objemu elektřiny), nezávisí na výnosu z příspěvku. Přestože neexistuje přímý vztah mezi výnosem z příspěvku a konkrétním objemem podpory producentů zelené elektřiny, je nesporné, že vysoké procento částek pocházejících z příspěvku je určeno na financování této podpory(49).

76.      Kvalifikaci jako nepřímá daň nebrání ani to, že výnos z příspěvku byl každý rok distribuován podle kritérií stanovených Energetickou regulační komisí a rozhodnutími ministerstva příslušného v oblasti energetiky, aniž francouzská právní úprava předem stanovila procentní podíly výnosu z příspěvku určené na jednotlivé cíle.

77.      Mám v tomto smyslu za to, že členské státy musí mít jistý prostor pro uvážení při zavedení nepřímé daně slučitelné s čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12. Do něj spadá možnost s jistou pružností uvést určení výnosu, jakož i upravit výši daně v závislosti na okolnostech, což jsou rozhodnutí, která mohou být delegována na příslušné orgány veřejné moci. Zdůrazňuji, že je důležité, že v praxi bylo přibližně 70 % výnosu z příspěvku určeno na podporu zelené elektřiny.

78.      Dále kvalifikaci jako nepřímou daň nebrání ani to, že příspěvek sám o sobě neumožnil upřednostnit spotřebu zelené elektřiny, či podporovat její nákup ze strany spotřebitelů přednostně před elektřinou z neobnovitelných zdrojů. V případě elektřiny na rozdíl od ostatního zboží podléhajícího spotřební dani (jako je alkohol a tabák) je zjevně obtížné rozlišit tu, která pochází z obnovitelných zdrojů, a tu, která pochází z fosilních paliv či jiných zdrojů, jakmile je vpuštěna do soustavy. Připomínám však, že Soudní dvůr pouze požaduje, aby nepřímá daň měla strukturu, která odrazuje od spotřeby produktu ze strany spotřebitelů, pokud neexistuje mechanismus předem stanoveného účelového určení jejích výnosů. Tak tomu je v případě příspěvku, jak již bylo uvedeno(50).

79.      Na základě výše uvedených vysvětlení mám za to, že příspěvek splňuje požadavek sledování zvláštního důvodu a může být kvalifikován jako nepřímá daň slučitelná s čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 v rozsahu, který odpovídá výnosům určeným k zaplacení dodatečných nákladů plynoucích z povinnosti výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů a kogenerace.

2.      Podobnosti mezi nepřímou daní a harmonizovanou spotřební daní či DPH

80.      Kromě sledování zvláštního důvodu musí nepřímá daň, aby spadala pod výjimku podle čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12, dodržovat pravidla zdaňování platná pro spotřební daně a pro DPH, pokud jde o stanovení základu daně, výpočet daně, vznik daňové povinnosti a kontrolu daně. Vůči těmto prvkům daně tedy musí mít obdobné charakteristiky jako Unií harmonizované spotřební daně či DPH.

81.      Soudní dvůr při výkladu tohoto ustanovení konstatoval, že „ustanovení čl. 3 odst. 2 směrnice o spotřebních daních nevyžaduje od členských států dodržování veškerých pravidel týkajících se spotřebních daní a DPH v oblasti stanovení základu daně, výpočtu daně, vzniku daňové povinnosti a kontroly daně“ a že „postačí, aby nepřímé daně zvedené ze zvláštního důvodu byly v tomto ohledu v souladu s obecným systémem jedné nebo druhé uvedené techniky zdanění tak, jak je stanoví právní předpisy Společenství“(51).

82.      Příspěvek nemá strukturu srovnatelnou s DPH, neboť jeho výše není poměrná k ceně zboží, které zatěžuje, ale vypočte se z objemu spotřebované elektrické energie; jeho výběr nastává v okamžiku spotřeby, a nikoli v jednotlivých fázích procesu výroby a distribuce a nakonec se týká konkrétního zboží (elektřiny) a není charakterizován obecností.

83.      V důsledku toho je podobnost příspěvku třeba hledat v kontextu techniky vlastní spotřebním daním. Předkládající soud, s jehož názorem souhlasím, uvedl několik prvků daňové struktury příspěvku podobných prvkům struktury spotřebních daní.

84.      Pokud jde o stanovení základu daně a výpočtu daně, vyjádřeno částkou, která má být zaplacena, vykazuje příspěvek jasnou podobnost se spotřební daní. Zatěžuje elektřinu v závislosti na spotřebovaných kilowatech, sazbou, která ze 3 eur/MWh v roce 2003 narostla na 20 eur/MWh v roce 2015(52), podobně jako je tomu v případě uvedených jiných daní.

85.      Pokud jde o daňovou povinnost, v případě spotřební daně vzniká v okamžiku dodání elektřiny(53). Článek 5 tehdy platného znění zákona ze dne 10. února 2000 rovněž stanovil, že příspěvek se vybírá v okamžiku, kdy spotřebitel zaplatí fakturu. Proto vznik příslušné daňové povinnosti v čase odpovídá okamžiku dodání elektřiny, podobně jak to stanoví směrnice 92/12 a 2003/96.

86.      Na rozdíl od harmonizované spotřební daně z elektřiny, kdy je k dani povinný distributor či další distributor elektřiny (čl. 21 odst. 5 směrnice 2003/96), v případě v příspěvku je povinným konečný spotřebitel. Článek 3 odst. 2 směrnice 92/12 však nevyžaduje, aby nepřímá daň vykazovala podobnost s DPH či spotřebními daněmi ve vztahu k pravidlům týkajícím se plátce daně.

87.      Rovněž při stanovení maximálních limitů panuje soulad mezi příspěvkem a spotřební daní. V případě příspěvku „celková výše příspěvku na veřejnou službu zásobování elektřinou činí u každého průmyslového podniku, jehož spotřeba převyšuje 7 GWh elektřiny ročně, nejvýše 0,5 % jeho přidané hodnoty“(54). Toto omezení je v souladu s čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/96(55), a tudíž je v souladu s obecným systémem výpočtu spotřební daně stanoveným unijním právem.

88.      Nakonec, pokud jde o „kontrolu daně“, je jisté, že správa příspěvku se částečně liší od ostatních nepřímých daní. Francouzská právní úprava stanoví, že jej platí konečný spotřebitel elektřiny, ve formě dodatečného příplatku k ceně elektřiny uvedené na faktuře, a proto příspěvek vybírají dodavatelé elektřiny a předávají jej do vyrovnávací pokladny, která jej distribuuje mezi provozovatele elektrické soustavy. Jak jsem již zdůraznil(56), za účelem zajištění vybírání tohoto příplatku dochází k zásahu orgánů veřejné moci, který je podobný jiným mechanismům kontroly u ostatních daní, a neshody mezi uvedenými orgány, které vyžadují zaplacení příspěvku a vůči dlužníkům vydávají platební příkazy, se řeší před správními soudy.

89.      Z globálního hlediska je tedy příspěvek v souladu s předpisy použitelnými na spotřební daně (pokud jde o stanovení základu daně, výpočet daně, vznik daňové povinnosti a kontrolu daně), jak požaduje čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12. Jde o jednu ze dvou kumulativních podmínek. Druhá podmínka stanoví, že příspěvek musí mít zvláštní důvody; tuto podmínku příspěvek splňuje pouze v rozsahu, v němž je jeho výnos určen na podporu zelené elektřiny.

90.      V souhrnu mám za to, že příspěvek lze v tomto rozsahu považovat za slučitelný s čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12, a neslučitelný v rozsahu, v němž je výnos určen k dosažení jiných sledovaných účelů.

E.      Režim vracení bezdůvodně zaplacených částek (třetí předběžná otázka)

91.      Předkládající soud se táže Soudního dvora na režim vracení části nebo celého příspěvku v případě, že bude (rovněž v plném rozsahu či částečně) konstatováno, že jde o nepřímou daň.

92.      Podle ustálené judikatury Soudního dvora je nárok na vrácení daní vybraných v členském státě v rozporu s pravidly unijního práva důsledkem a doplňkem práv přiznaných jednotlivcům ustanoveními unijního práva, tak jak jsou vykládána Soudním dvorem(57). Členský stát tedy musí v zásadě vrátit daně vybrané v rozporu s unijním právem(58). Účelem povinnosti vrátit bezdůvodně zaplacené částky je napravit důsledky rozporu daně s unijním právem, a sice tím, že se odstraní hospodářská zátěž, která byla hospodářskému subjektu takto bez řádného důvodu uložena a kterou tento subjekt v konečném důsledku skutečně nesl(59).

93.      V souladu s mým návrhem, uvedeným v předcházejících bodech, podle kterého příspěvek v rozsahu, v němž je určen k zaplacení dodatečných nákladů vzniklých z povinnosti výkupu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů a kogenerací, splňuje požadavky čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12, mám za to, že toto pravidlo neporušuje, a tudíž z pohledu unijního práva není třeba jej vracet.

94.      Naopak mohou jeho plátci požadovat od Francouzského státu vrácení bezdůvodně zaplacených částek z titulu příspěvku v rozsahu, v němž byl jeho výnos určen k dosažení ostatních nespecifických cílů, neboť tato část není slučitelná s unijním právem. Přísluší předkládajícímu soudu, aby stanovil tento procentní podíl v závislosti na údajích zveřejněných Energetickou regulační komisí či jiných úředně dostupných údajích.

95.      Povinnost vrácení bezdůvodně vyplacených částek navíc podléhá všeobecnému časovému omezení (promlčecím lhůtám) a vztahuje se pouze na částky bezdůvodně zaplacené ode dne 1. ledna 2009(60). Vnitrostátní soud musí navíc ověřit, zda společnost Messer France byla konečným spotřebitelem elektřiny(61), který neměl možnost přenést placení příspěvku na jinou osobu.

IV.    Závěry

96.      S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky položené Conseil d’État (Státní rada, Francie) odpověděl takto:

„1)      Ustanovení čl. 18 odst. 10 druhého pododstavce směrnice Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny, umožňovalo Francouzské republice zachovat do dne 31. prosince 2008 vnitrostátní systém zdanění elektřiny s jedinou povinností, a to dodržovat minimální úrovně zdanění stanovené uvedenou směrnicí.

2)      Ustanovení čl. 3 odst. 2 směrnice Rady 92/12/EHS ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani musí být vykládáno v tom smyslu, že zachování či zavedení nepřímé daně není podřízeno předchozímu provedení harmonizovaných spotřebních daní.

3)      Ustanovení čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 musí být vykládáno v tom smyslu, že:

–      příspěvek, jako je sporný příspěvek ve sporu v původním řízení, založený na spotřebě elektřiny, nemůže být kvalifikován jako nepřímá daň se zvláštními důvody v rozsahu, v němž je jeho výnos určen k provádění zeměpisného vyrovnávání sazeb a ke snížení ceny za elektřinu pro rodiny a osoby v tíživé situaci, jakož i k zaplacení nákladů na fungování veřejných orgánů;

–      naopak tento příspěvek lze kvalifikovat jako nepřímou daň se zvláštními důvody slučitelnou s čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 v rozsahu, v němž je jeho výnos určen k financování výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.

4)      Částky bezdůvodně zaplacené z titulu nepřímé daně částečně neslučitelné s čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 musí být vráceny v odpovídajícím procentním podílu plátcům, kteří je zaplatili, s výjimkou těch, kteří platbu příspěvku s konečnou platností přenesli na jiné osoby.“


1–      Původní jazyk: španělština.


2–      Podle dostupných informací podalo zhruba 60 000 jednotlivců a podniků stížnost (k energetické regulační komisi, k ministerstvu životního prostředí, k ministerstvu financí, ke společnosti Électricité de France atd.), přičemž žádali vrácení částek zaplacených z titulu příplatku. Proti explicitnímu či implicitnímu zamítnutí uvedených stížností bylo podáno přibližně 13 000 žalob, které se týkaly částky, jež by mohla přesáhnout 5 000 milionů eur.


3–      Viz stanovisko Rapporteur public ze dne 22. ledna 2017 ve věci č. 399115 SAS Messer France, s. 1. Viz rovněž Sniadowe, C., „Contribution au service public de l’électricité: zugzwang ou cinquième as?“, Revue de droit fiscal, č. 39, 2016, s. 520.


4–      Směrnice Rady ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani (Úř. věst. 1992, L 76, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 179).


5–      Směrnice Rady ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (Úř. věst. 2003, L 283, s. 51; Zvl. vyd. 09/01, s. 405).


6–      Směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (Úř. věst. 2009, L 9, s. 12).


7–      JORF č. 35, ze dne 11. února 2000, s. 2143.


8–      Ve znění článku 37 loi nº 2003-8 du 3 janvier 2003 relative aux marchés du gaz et de l’électricité et au service public de l’énergie (JORF č. 3, ze dne 4. ledna 2003, s. 265).


9–      JORF č. 35, ze dne 11. února 2000, s. 2143.


10 –      JORF č. 110, ze dne 12. května 2001, s. 7543.


11 –      JORF č. 284, ze dne 8. prosince 2010, s. 21467.


12      Rozhodnutí Ústavního soudu č. 2014-419 QPC, ze dne 8. října 2014 (JORF č. 235, ze dne 10. října 2014, s. 16485).


13–      Stanovisko ze dne 21. dubna 2016 (C‑189/15, EU:C:2016:287), body 58 až 64.


14–      Viz dílo Lavilla Rubira, J. J., „Prestaciones patrimoniales públicas no tributarias impuestas a las empresas que operan en el sector eléctrico“, s. 69 a 102; a Gómez-Ferrer Rincón, R., „Las prestaciones patrimoniales de carácter público a naturaleza no tributaria“, s. 31 a 67, v díle López Ramón, F. (editor), Las prestaciones patrimoniales públicas no tributarias a la resolución extrajudicial de conflictos, Instituto Nacional de Administración Pública, Madrid, 2015.


15–      Rozsudek ze dne 18. ledna 2017, IRCCS – Fondazione Santa Lucia (C‑189/15, EU:C:2017:17), bod 29.


16–      Rozsudek ze dne 18. ledna 2017, IRCCS – Fondazione Santa Lucia (C‑189/15, EU:C:2017:17), body 31 až 40. V tomtéž smyslu viz rozsudek ze dne 14. ledna 2016, Komise v. Belgie (C‑163/14, EU:C:2016:4), bod 39.


17–      Rozsudek ze dne 18. ledna 2017, IRCCS – Fondazione Santa Lucia (C‑189/15, EU:C:2017:17), body 42 a 43. Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) nakonec v rozsudku ze dne 19. ledna 2018 prohlásil, že „teze upřednostňující nekvalifikovat [příspěvky na všeobecné náklady elektrického systému] jako nepřímé daně je přesvědčivější, neboť uvedené příspěvky nespadají do všeobecného státního rozpočtu, ale jsou převáděny na otevřené účty spravované Kompenzačním fondem pro odvětví elektrické energie a jsou určeny k podpoře elektřiny vyráběné z obnovitelných zdrojů a energetické účinnosti, jaderné bezpečnosti a vyrovnání mezi územími, zvláštních režimů sazeb pro společnost Ferrovie dello Stato, kompenzací pro malé elektrárny, podporu výzkumu v odvětví elektrické energie a na pokrytí ‚elektrického bonusu‘ a zařízení pro podniky s vysokou spotřebou elektřiny, přičemž tyto náklady jsou přeneseny na konečné spotřebitele, v konečném důsledku v prostředí tendenčně syntagmatického vztahu k plněním, která obdrží, a vzhledem k tomu, že systému pro vybírání uvedených příspěvků není podobný systému pro vybírání daňových příjmů […] nevyvstává v podstatě žádná otázka neslučitelnosti vnitrostátních pravidel s uvedenou směrnicí [2003/96], neboť tato pravidla nespadají do její věcné působnosti“. Viz znění rozsudku na následujícím internetovém odkazu: https://www.giustizia-amministrativa.it/cdsintra/cdsintra/AmministrazionePortale/DocumentViewer/index.html?ddocname=NYJZ55RFT62J5COYDQUVMGYDZ4&q=Fondazione%20or%20Santa%20or%20Lucia


18–      Neodolám a cituji slova jednoho významného španělského právníka: „Určit právní povahu dohod přijatých v rámci organizací se zdá být jednou z otázek, které […] mohou zajímat pouze osobu, které přeskočilo nebo má poškozený mozek. […] Nic není vzdálenější od skutečnosti. Když se právníci snaží přijít na kloub právní povaze institutu, dělají to proto, že ‚běží‘ o použitelný právní režim.“ Jesús Alfaro na blogu Almacén de Derecho, 14. října 2016, http://almacendederecho.org/la-naturaleza-juridica-los-acuerdos-sociales/


19–      Jak jsem již uvedl ve stanovisku ze dne 21. dubna 2016, IRCCS – Fondazione Santa Lucia (C‑189/15, EU:C:2016:287), body 54 až 56, problém možná vzniká používáním unijních předpisů použitelných v blízké – avšak nikoli shodné – oblasti, jako je oblast státních podpor, při objasňování, zda určité příspěvky mohou být označeny za parafiskální poplatky a podléhat témuž režimu poplatků s rovnocenným účinkem jako má diskriminační vnitrostátní zdanění. Rozsah působnosti posledně uvedených pojmů definovaný Soudním dvorem umožnil uplatnit je na jakýkoli majetkový poplatek jednostranně uložený členskými státy, nezávisle na jeho daňové povaze.


20–      Znění bodu 16 rozhodnutí č. 2014-419 QPC Conseil constitutionel (Ústavní soud) ze dne 8. října 2014 o článku 5 zákona 2000-108 by mohlo vzbuzovat určité pochybnosti, neboť odkazuje na „spory týkající se daní, které nejsou ani nepřímými příspěvky ani přímými daněmi“, k jejichž řešení jsou příslušné správní soudy a mezi které patří spory týkající se příspěvku.


21–      Odkazuji na své stanovisko ze dne 21. dubna 2016, IRCCS – Fondazione Santa Lucia (C‑189/15, EU:C:2016:287), body 51 až 64.


22–      Článek 28 odst. 2 směrnice 2003/96 stanovil lhůtu pro přizpůsobení vnitrostátního práva do 31. prosince 2003, s následným používáním směrnice ode dne 1. ledna 2004.


23–      Od roku 1984 do 31. prosince 2010 články L.2333-2 a L.3333-2 Code général des collectivités territoriales (Obecný zákoník územně správních celků) stanovily nepřímé daně na úrovní obcí a území, jejichž základem daně byl procentní podíl ceny elektřiny fakturované spotřebitelům.


24–      Toto nesplnění povinnosti bylo konstatováno Soudním dvorem v rozsudku ze dne 25. října 2012, Komise v. Francie (C‑164/11, EU:C:2012:665).


25–      JORF č. 284 ze dne 8. prosince 2010, s. 21467. Tento zákon změnil původní daně na úrovni obcí a departamentů na jednu daň na úrovni obcí a jednu daň na úrovni departamentů, přičemž obě zatěžovaly konečnou spotřebu elektřiny, a zavedl v čl. 266d písm. c) Code des douanes (Celní kodex) novou spotřební daň, nazvanou „vnitrostátní daň z konečné spotřeby elektřiny“ přesahující 250 kilowat. Souběžně s těmito třemi daněmi platil nadále příspěvek beze změny předpisů, které jej upravovaly.


26–      Ode dne 1. ledna 2016 na základě loi 2015-1786, de 29 décembre 2015, de finances rectificative pour 2015 (opravný zákon ze dne 29. prosince 2015 o státním rozpočtu pro rok 2015), byl původní příspěvek zahrnut do vnitrostátní daně z konečné spotřeby elektřiny, čímž vznikl nový příspěvek formulovaný jako spotřební daň z elektřiny.


27–      Výraz použitý předkládajícím soudem.


28–      Stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Transportes Jordi Besora (C‑82/12, EU:C:2013:694), bod 15.


29–      Rozsudek ze dne 24. února 2000, Komise v. Francie (C‑434/97, EU:C:2000:98), bod 19: „účelem tohoto ustanovení je umožnit členským státům zavést, kromě minimální spotřební daně stanovené směrnicí o strukturách, jiné nepřímé daně se zvláštním účelem, tedy jiným, než rozpočtovým“.


30–      Rozsudek ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail (C‑553/13, EU:C:2015:149), bod 34.


31–      Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že pokud lze ustanovení unijního práva vykládat několika možnými způsoby, z nichž pouze jeden může zaručit jeho užitečný účinek, musí být tento výklad upřednostněn (viz zejména rozsudek ze dne 22. září 1988, Land de Sarre a další, 187/87, EU:C:1988:439, bod 19). Navíc, v případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi unijního práva musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (viz zejména rozsudky ze dne 24. února 2000, Komise v. Francie, C‑434/97, EU:C:2000:98, bod 21 a 22, a ze dne 27. března 1990, Cricket St. Thomas, C‑372/88, EU:C:1990:140, bod 19).


32–      Rozsudek ze dne 10. června 1999, Braathens (C‑346/97, EU:C:1999:291), bod 25.


33–      Rozsudek ze dne 24. února 2000, Komise v. Francie (C‑434/97, EU:C:2000:98), bod 18.


34–      Rozsudek ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail (C‑553/13, EU:C:2015:149), bod 34.


35–      „Úrovní zdanění“ se rozumí celková výše všech nepřímých daní (s výjimkou DPH), která se vypočítává přímo nebo nepřímo z množství energetických produktů a elektřiny v době jejich propuštění pro domácí spotřebu (čl. 4 odst. 2 směrnice 2003/96).


36–      Rozsudky ze dne 4. června 2015, Kernkraftwerke Lippe-Ems (C‑5/14, EU:C:2015:354), bod 58, a ze dne 20. září 2017, Elecdey Carcelén a další (C‑215/16, C‑216/16, C‑220/16 a C‑221/16, EU:C:2017:705), bod 58.


37–      Rozsudky ze dne 27. února 2014, Transportes Jordi Besora (C‑82/12, EU:C:2014:108), body 28 a 29, a ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail (C‑553/13, EU:C:2015:149), bod 39.


38–      Toto ustanovení je podle specializované doktríny nejasné. Viz například Berlin, D., Politique fiscale, Commentaire J. Mégret, sv.I, vyd. Université de Bruxelles, 2012, s. 561.


39–      Rozsudky ze dne 24. února 2000, Komise v. Francie (C‑434/97, EU:C:2000:98), bod 19; ze dne 9. března 2000, EKW a Wein & Co. (C‑437/97, EU:C:2000:110), bod 31 a 33; ze dne 10. března 2005, Hermann (C‑491/03, EU:C:2005:157), bod 16; ze dne 27. února 2014, Transportes Jordi Besora (C‑82/12, EU:C:2014:108), body 23 a 27, a ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail (C‑553/13, EU:C:2015:149), body 37 a 38.


40–      Rozsudky ze dne 9. března 2000, EKW a Wein & Co. (C‑437/97, EU:C:2000:110), bod 35; ze dne 27. února 2014, Transportes Jordi Besora (C‑82/12, EU:C:2014:108), body 28 a 29, a ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail (C‑553/13, EU:C:2015:149), bod 39.


41–      Rozsudky ze dne 27. února 2014, Transportes Jordi Besora (C‑82/12, EU:C:2014:108), bod 32, a ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail (C‑553/13, EU:C:2015:149), bod 42.


42–      Rozsudky ze dne 9. března 2000, EKW a Wein & Co. (C‑437/97, EU:C:2000:110), bod 35; ze dne 27. února 2014, Transportes Jordi Besora (C‑82/12, EU:C:2014:108), body 28 a 29, a ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail (C‑553/13, EU:C:2015:149), bod 39.


43–      Loi č. 2015-1786 du 29 décembre 2015 de finances rectificative pour 2015 (JORF č. 302, 2015, s. 24701). V odůvodnění článku 3 návrhu zákona se uvádělo: „une partie des charges actuellement financées par la CSPE ne relèvent pas directement de la politique de transition énergétique, il s’agit de charges relatives aux tarifs sociaux, à la péréquation territoriale, à la cogénération et au budget du médiateur de l’énergie. Ces charges ne présentent pas de lien direct par nature avec les recettes issues de la fiscalité énergétique. Elles ont par ailleurs un caractère récurrent et seront désormais inscrites au budget général, sur un nouveau programme de la mission ‚Ecologie, développement et mobilité durable‘ dont les crédits seront inscrits en 2016 par coordination du projet de loi de finances actuellement examiné au Parlement“.


44–      V průběhu parlamentního jednání o tomto zákoně řada dokumentů odkazovala na rozpočtovou povahu a absenci zvláštního důvodu některých cílů příspěvku a na nutnost jeho změny, aby skončilo porušování unijní právní úpravy. Viz zprávy č. 229 a č. 263 (2014–2015) (parlamentního) výboru pro hospodářské záležitosti, v nichž se píše: „En outre, sur le plan communautaire, il existe un risque réel de remise en cause de la CSPE actuelle avec un effet rétroactif potentiel qui se chiffrerait en milliards d’euros, au motif de son absence de finalité spécifique“ „le droit communautaire n’autorise ce type d’imposition que dès lors qu’elles poursuivent des fins spécifiques; or, la CSPE couvre aujourd’hui des charges multiples et dont la finalité ‚budgétaire‘ s’agissant au moins des mesures sociales ou de péréquation tarifaire, risquerait de n’être pas considérée comme spécifique par la Cour de justice de l’Union européenne si elle avait à en connaître“.


45–      Rozsudky ze dne 27. února 2014, Transportes Jordi Besora (C‑82/12, EU:C:2014:108), bod 30 a 32, a ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail (C‑553/13, EU:C:2015:149), body 41 a 42.


46–      Rozsudky ze dne 27. února 2014, Transportes Jordi Besora (C‑82/12, EU:C:2014:108), bod 30, a ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail (C‑553/13, EU:C:2015:149), bod 41.


47–      V tomto smyslu se příspěvek liší od daně z prodeje analyzované v rozsudku ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail (C‑553/13, EU:C:2015:149), body 43 až 46, která zatěžovala většinu zboží a služeb prodávaných konečným spotřebitelům na území města Tallinn, jejíž výnos byl radnicí uvedeného města určen k financování výkonu jeho pravomoci v oblasti organizace veřejné dopravy na území města. Soudní dvůr měl za to, že estonská právní úprava nestanoví žádný mechanismus, na základě něhož by příjmy z této daně, v rozsahu, ve kterém zatěžuje kapalná paliva podléhající spotřební dani, byly předem účelově určeny na takovéto důvody životního prostředí nebo veřejného zdraví. Neexistovala tedy přímá vazba mezi použitím výnosů z uvedené daně a dotčenými účely.


48–      Viz dokument C(2017) 3406 final, ze dne 23. května 2017, State Aid SA.38635 (2014/NN) – Italy – Reductions of the renewable and cogeneration surcharge for electro-intensive users in Italy, s. 100: „the A3 component constitutes an indirect tax on electricity. Furthermore, it should be pointed out that the A3 component pursues a specific objective […] namely financing of the support for RES and cogeneration installations“.


49–      Podle údajů z let 2003 až 2015 poskytnutých Energetickou regulační komisí a dostupných na http://www.cre.fr/operateurs/service-public-de-l-electricite-příspěvek/montant#section2, bylo přibližně 70 % výnosu z příplatku určeno na obnovitelné energie a kogeneraci, 25 % na vyrovnání mezi územími a 5 % na sociální účely.


50–      Rozsudky ze dne 27. února 2014, Transportes Jordi Besora (C‑82/12, EU:C:2014:108), bod 32, a ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail (C‑553/13, EU:C:2015:149), bod 42.


51–      Rozsudek ze dne 24. února 2000, Komise v. Francie (C‑434/97, EU:C:2000:98), bod 27.


52–      Připomínám, že sazbu musí každoročně stanovit na návrh Energetické regulační komise příslušné ministerstvo v pásmu do 7 % základní prodejní ceny elektřiny. Nicméně uvedená sazba byla první tři roky stanovena zákonem a poté udržována beze změny až do roku 2010 na základě zákonem stanoveného mechanismu automatického prodloužení platnosti.


53–      Podle čl. 6 odst. 1 směrnice 92/12 „[d]aňová povinnost ke spotřební dani vzniká dnem propuštění výrobků pro domácí spotřebu nebo dnem zjištění manka, které podléhá spotřební dani podle čl. 14 odst. 3“. Podle čl. 21 odst. 5 směrnice 2003/96 „[p]ro účely článků 5 a 6 směrnice 92/12/EHS podléhají elektřina a zemní plyn zdanění a jsou zdanitelné v okamžiku dodání distributorem nebo redistributorem“.


54–      Článek 67 loi du 13 juillet 2005 de programme fixant les orientations de la politique énergétique (zákon ze dne 13. července 2005 o programu upravujícím orientace energetické politiky), v platném znění.


55–      Podle tohoto ustanovení, pokud jsou minimální úrovně zdanění předepsané v uvedené směrnici dodržovány, mohou členské státy „uplatňovat snížení daní […] pro elektřinu […] ve prospěch energeticky náročného podniku“. Energeticky náročným podnikem se v zásadě rozumí podnik, „u kterého buď nákupy energetických produktů a elektřiny činí alespoň 3,0 % hodnoty produkce, nebo vnitrostátní splatná daň z energie činí alespoň 0,5 % přidané hodnoty“. Článek 17 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice dodává, že „[v] rámci této definice může členský stát uplatnit přísnější kritéria, včetně definic hodnoty prodejů, postupů a odvětví“.


56–      Bod 35 tohoto stanoviska.


57–      Viz zejména rozsudky ze dne 9. listopadu 1983, San Giorgio (199/82, EU:C:1983:318), bod 12, a ze dne 19. července 2012, Littlewoods Retail a další (C‑591/10, EU:C:2012:478), bod 24.


58–      Viz zejména rozsudky ze dne 14. ledna 1997, Comateb a další (C‑192/95 a C‑218/95, EU:C:1997:12), bod 20; ze dne 19. července 2012, Littlewoods Retail a další (C‑591/10, EU:C:2012:478), bod 24, a ze dne 14. června 2017, Compass Contract Services (C‑38/16, EU:C:2017:454), bod 30.


59–      Rozsudky ze dne 20. října 2011, Danfoss a Sauer-Danfoss (C‑94/10, EU:C:2011:674), bod 23, a ze dne 14. června 2017, Compass Contract Services (C‑38/16, EU:C:2017:454), bod 31.


60–      Viz body 42 a 43 tohoto stanoviska.


61–      Dodavatelé elektřiny nemohou požadovat vrácení částek zaplacených z titulu příspěvku, protože jsou provozovateli, kteří přenesli jeho placení na konečné spotřebitele. V opačném případě by se bezdůvodně obohatili v rozporu s judikaturou Soudního dvora, podle které „[o]dchylně od zásady vracení daní neslučitelných s unijním právem přitom může být navrácení daně vybrané bez řádného důvodu odmítnuto jen tehdy, pokud by zakládalo bezdůvodné obohacení oprávněných osob, to znamená, pokud se prokáže, že osoba, jež byla nucena uvedené daně odvést, je ve skutečnosti přenesla přímo na kupujícího“. V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. září 2011, Lady & Kid a další (C‑398/09, EU:C:2011:540), body 18 a 20, a ze dne 20. října 2011, Danfoss a Sauer-Danfoss (C‑94/10, EU:C:2011:674), body 20 a 21.