ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
23. září 2003(*)
„Volný pohyb pracovníků – Státní příslušník třetího státu, manžel nebo manželka státního příslušníka členského státu – Manžel nebo manželka postižení zákazem vstupu a pobytu v tomto členském státu – Přechodné usazení manželského páru v jiném členském státu – Usazení za tím účelem, aby manželovi nebo manželce bylo na základě práva Společenství uděleno právo vstupu nebo pobytu v prvním členském státu – Zneužití“
Ve věci C‑109/01,
jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES Immigration Appeal Tribunal (Spojené království) a jejímž cílem je získat ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi
Secretary of State for the Home Department
a
Hacene Akrich,
rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu práva Společenství v oblasti volného pohybu osob a práva pobytu státního příslušníka třetího státu, který je manželem/manželkou státního příslušníka členského státu.
SOUDNÍ DVŮR,
ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, J. P. Puissochet, M. Wathelet, R. Schintgen a C. W. A Timmermans, předsedové senátů, D. A. O. Edward, A. La Pergola a P. Jann, F. Macken a N. Colneric (zpravodajka), a S. von Bahr, soudci,
generální advokát: L. A. Geelhoed,
vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada,
s ohledem na písemná vyjádření předložená:
– za H. Akricha T. Eickem, barrister, zmocněným D. Flynnem, Joint Council for the Welfare of Immigrants, a D. Bettsem, solicitor,
– za vládu Spojeného království J. E. Collinsem, jako zmocněncem, ve spolupráci s E. Sharpston, QC, a T. R. Tamem, barrister,
– za řeckou vládu I. Galani Maragkoudaki a S. Vodina, jako zmocněnkyněmi,
– za Komisi Evropských společenství C. O’Reilly, jako zmocněnkyní,
s přihlédnutím ke zprávě k jednání,
po vyslechnutí ústních vyjádření H. Akricha, zastoupeného T. Eickem, vlády Spojeného království, zastoupené J. E. Collinsem ve spolupráci s E. Sharpston, řecké vlády, zastoupené I. Galani Maragkoudaki a E. M. Mamouna, jako zmocněnkyněmi, a Komise, zastoupené C. O’Reilly na jednání konaném dne 5. listopadu 2002,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 27. února 2003,
vydává tento
Rozsudek
1 Usnesením ze dne 3. října 2000, došlým Soudnímu dvoru dne 7. března 2001, položil Immigration Appeal Tribunal na základě článku 234 ES dvě předběžné otázky týkající se výkladu práva Společenství v oblasti volného pohybu osob a práva pobytu státního příslušníka třetího státu, který je manželem nebo manželkou státního příslušníka členského státu.
2 Tyto otázky byly předloženy v rámci sporu mezi Secretary of State for the Home Department (dále jen „Secretary of State) a H. Akrichem, marockým státním příslušníkem, ohledně práva posledně jmenovaného vstoupit a pobývat ve Spojeném království.
Právní rámec
Právo Společenství
3 Článek 39 odstavce 1 až 3 ES je následujícího znění:
„1. Volný pohyb pracovníků uvnitř Společenství je zajištěn.
2. Volný pohyb zahrnuje, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky, zrušení jakékoliv diskriminace mezi pracovníky členských států založené na státní příslušnosti.
3. S výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví zahrnuje právo:
[…]
b) pohybovat se za tím účelem volně na území členských států,
[…]“
4 Směrnice Rady 64/227/EHS ze dne 25. února 1964 o koordinaci zvláštních opatření týkajících se pohybu a pobytu cizích státních příslušníků, která byla přijata z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví (Úř. věst. 1964, 56, s. 850), ve svých článcích 1, 2 a čl. 3 odst. 1 a 2 stanoví:
„Článek 1
1. Tato směrnice se vztahuje na státní příslušníky jednoho členského státu, kteří pobývají v jiném členském státě Společenství nebo do něj cestují buď za účelem výkonu zaměstnání nebo samostatně výdělečné činnosti, nebo jako příjemci služeb.
2. Tato ustanovení se vztahují rovněž na manžela nebo manželku a rodinné příslušníky, kteří splňují podmínky nařízení a směrnic přijatých v této oblasti k provedení Smlouvy.
Článek 2
1. Tato směrnice se vztahuje na všechna opatření přijatá členskými státy z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, která upravují vstup na jejich území, vydávání nebo prodlužování platnosti povolení k pobytu nebo vyhošťování z jejich území.
2. Na tyto důvody se není možné odvolávat pro hospodářské účely.
Článek 3
1. Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti se musí zakládat výlučně na osobním chování dotyčné osoby.
2. Odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje.“ (neoficiální překlad)
5 Článek 10 odst. 1 a 3 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15) stanoví:
„1. Právo usadit se společně s pracovníkem, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu, mají bez ohledu na jejich státní občanství tyto osoby:
a) jeho manžel nebo manželka a jejich potomci mladší 21 let nebo na něm závislí,
b) příbuzní ve vzestupné linii pracovníka a jeho manžela nebo manželky, kteří jsou na nich závislí.
[…]
3. Pro použití odstavců 1 a 2 musí mít pracovník pro svou rodinu ubytování, které se považuje za obvyklé pro tuzemské pracovníky v regionu, kde je zaměstnán, aniž by toto ustanovení mohlo vést k diskriminaci mezi vlastními pracovníky a pracovníky z jiných členských států.“
6 Zároveň s nařízením č. 1612/68 přijal zákonodárce společenství směrnici Rady 68/360/EHS ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 13; Zvl. vyd. 05/01, s. 27). Podle jejího prvního bodu odůvodnění je cílem této směrnice přijmout opatření, která jsou v souladu s právy a možnostmi přiznanými nařízením č. 1612/68 státním příslušníkům všech členských států, kteří se stěhují za účelem výkonu zaměstnání, a jejich rodinným příslušníkům. Podle druhého bodu odůvodnění uvedené směrnice musí právní úprava pobytu v mezích možností přiblížit postavení pracovníků z ostatních členských států a jejich rodinných příslušníků postavení vlastních státních příslušníků.
7 Článek 1 směrnice 68/360 zní:
„Členské státy odstraní za podmínek stanovených v této směrnici omezení pohybu a pobytu státních příslušníků členských států a jejich rodinných příslušníků, na které se vztahuje nařízení (EHS) č. 1612/68.“
8 Článek 3 směrnice 68/360 je následujícího znění:
„1. Členské státy přijímají na své území osoby uvedené v článku 1 na základě pouhého předložení platného průkazu totožnosti nebo cestovního pasu.
2. Nesmějí vyžadovat žádná vstupní víza ani rovnocenné doklady, s výjimkou od rodinných příslušníků, kteří nemají státní občanství žádného členského státu. Členské státy těmto osobám umožňují, aby potřebná víza získaly.“
9 Článek 4 směrnice 68/360 stanoví:
„1. Členské státy přiznávají právo pobytu na svém území osobám uvedeným v článku 1, které mohou předložit doklady uvedené v odstavci 3.
2. Právo pobytu se osvědčuje vydáním dokladu označovaného jako ‚povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu EHS‘. Tento doklad musí obsahovat poznámku, že byl vydán na základě nařízení (EHS) č. 1612/68 a na základě předpisů přijatých členskými státy k provedení této směrnice. Znění poznámky je uvedeno v příloze k této směrnici.
3. Pro vydání povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu EHS smějí členské státy požadovat předložení pouze těchto dokladů:
– od pracovníka:
a) dokladu, na základě kterého vstoupil na jejich území,
b) prohlášení zaměstnavatele o přijetí do zaměstnání nebo potvrzení o výkonu zaměstnání;
– od rodinných příslušníků pracovníka:
c) dokladu, na základě kterého vstoupili na jejich území,
d) potvrzení vydaného příslušným orgánem státu původu nebo státu posledního pobytu prokazujícího jejich rodinný vztah,
e) v případech uvedených v čl. 10 odst. 1 a 2 nařízení (EHS) č. 1612/68 dokladu vydaného příslušným orgánem státu původu nebo státu posledního pobytu osvědčujícího, že jsou na pracovníkovi závislí nebo že s ním v této zemi žijí ve společné domácnosti.
4. Rodinnému příslušníku, který není státním příslušníkem žádného členského státu, se vydává doklad o pobytu, jenž má stejnou platnost jako doklad vydaný pracovníkovi, na němž je závislý.“
10 Na nezávislé pracovníky a jejich rodinné příslušníky se vztahuje směrnice Rady 73/148/EHS ze dne 21. května 1973 o zrušení omezení pohybu a pobytu státních příslušníků členských států uvnitř Společenství v oblasti usazování a poskytování služeb (Úř. věst. L 172, s. 14; Zvl. vyd. 05/01, s. 167).
Vnitrostátní právo
Obecně
11 Cizinecké právo je především upraveno Immigration Act 1971 (imigrační zákon z roku 1971) a United Kingdom Immigration Rules (House of Commons Paper 395) (imigrační pravidla přijatá Parlamentem Spojeného království v roce 1994), která byla od té doby několikrát pozměněna (dále jen „Immigration Rules“).
12 Na základě čl. 1 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Immigratin Act 1971 obecně platí, že osoba, která není britským občanem, může vstoupit nebo pobývat ve Spojeném království, pouze pokud k tomu získala povolení. Tato povolení jsou nazývána „povolení ke vstupu“ („leave to enter“) a „povolení k pobytu“ („leave to remain“).
13 Podle článku 24 Immigration Rules musí státní příslušníci určitých států, mezi nimiž je Maroko, před příjezdem do Spojeného království získat vstupní povolení („entry clearence“). Vstupní povolení je podobné vízu. V případě osob, které musí získat vízum, má formu víza.
14 Podle čl. 7 odst. 1 Immigration Act 1988 (imigrační zákon z roku 1988) nemusí mít osoba povolení ke vstupu nebo pobytu ve Spojeném království, „jestliže je k tomu oprávněna na základě práva Společenství, jehož se může přímo dovolávat“.
Pravomoc pro posouzení Secretary of State
15 Secretary of State má posuzovací pravomoc, která mu umožňuje vpustit do Spojeného království osoby nebo jim zde povolit pobyt, i když nesplňují podmínky stanovené ve zvláštních ustanoveních předpisů cizineckého práva.
Vyhoštění
16 Podle čl. 3 odst. 5 a čl. 3 odst. 6 Immigration Act 1971 osoba, která není britským občanem, může být vyhoštěna („deportation“) ze Spojeného království, jestliže je odsouzena za trestný čin postižitelný trestem odnětí svobody a jestliže trestní soud její vyhoštění doporučil.
17 Jakmile Secretary of State podepíše příkaz k vyhoštění, vzniká tím podle článku 5 odst. 1 Immigration Act 1971 dotčené osobě povinnost opustit Spojené království, je jí zakázán vstup do Spojeného království a dochází ke zneplatnění veškerých povolení ke vstupu nebo k pobytu, která jí byla udělena, bez ohledu na to, zda jí bylo povolení uděleno před nebo po podepsání příkazu. Příkazy k vyhoštění stanoví opatření k ukončení pobytu osob ve Spojeném království.
18 Osobě, která žádá o povolení k pobytu ve Spojeném království, ačkoliv je vůči ní vydán platný příkaz k vyhoštění, musí být odmítnuto udělení tohoto povolení [článek 320 odst. 2 Immigration Rules], i když by jinak splňovala podmínky pro vstup. Ten, kdo vstupuje do Spojeného království, ačkoli je v platnosti příkaz k vyhoštění vydaný proti jeho osobě, je cizím státním příslušníkem, který do Spojeného království vstoupil protiprávně [čl. 33 odst.1 Immigration Act 1971]. Jako takový může být ze Spojeného království vyhoštěn na základě čl. 4 odst. 2 písm. c) a přílohy 2 článku 9 Immigration Act 1971.
19 Příkazy k vyhoštění jsou vydávány na neomezenou dobu. Podle čl. 5 odst. 2 Immigration Act 1971 může Secretary of State nicméně příkaz k vyhoštění kdykoli zrušit. Článek 390 Immigration Rules stanoví, že každá žádost o zrušení příkazu k vyhoštění musí být zkoumána ve světle všech okolností, a to včetně důvodů, pro které byl příkaz k vyhoštění vydán, všech prohlášení učiněných na podporu zrušení, národních zájmů, včetně udržení účinné kontroly imigrace, a zájmů žadatele, včetně humanitárních důvodů. K manželským a rodinným poměrům se obvykle přihlíží v rámci humanitárních důvodů.
20 Podle článku 391 Immigration Rules bude příkaz k vyhoštění zpravidla zrušen jedině v případě, že došlo k podstatné změně okolností nebo jestliže jeho zrušení odůvodňuje uplynutí doby. Avšak, kromě velmi výjimečných okolností, nemůže být příkaz k vyhoštění zrušen, pokud není naplněna podmínka, že se osoba nezdržovala ve Spojeném království po dobu nejméně tří let od přijetí příkazu.
21 Článek 392 Immigration Rules upřesňuje, že zrušení příkazu vyhoštění nedává samo o sobě dotčené osobě právo vstoupit do Spojeného království. Pouze jí umožňuje žádat o vstup do Spojeného království v souladu s Immigration Rules nebo s jinými ustanoveními cizineckého práva.
Manželství s britským občanem nebo se státním příslušníkem státu, který je stranou dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP)
22 Osoba, jejíž vstup do Spojeného království je podmíněn získáním povolení ke vstupu, může žádat o toto povolení s poukazem na manželství s určitou osobou, včetně státního příslušníka Spojeného království, která se zdržuje a je usazena ve Spojeném království. Výčet podmínek, jejichž splnění je vyžadováno pro vydání tohoto povolení, je uveden v článku 281 Immigration Rules. Toto ustanovení ve svém bodě vi) zejména stanoví, že žadatel musí být držitelem platného povolení ke vstupu, které mu dovoluje vstoupit do Spojeného království v postavení manžela/manželky.
23 Jestliže osoba splňuje všechny podmínky vyjmenované v článku 281 Immigration Rules, může jí být uděleno vstupní povolení. Pokud jí je vstupní povolení uděleno, může dále žádat o povolení k pobytu při svém příjezdu na vstupní místo na území Spojeného království. Podle článku 282 Immigration Rules osobě, která si přeje obdržet vstupní povolení pro Spojeného království jakožto manžel nebo manželka osoby zdržující se a usazené ve Spojeném království, může být vydáno prvotní povolení ke vstupu s maximální dobou platnosti dvanáct měsíců, pokud je držitelem takového vstupního povolení.
24 Avšak čl. 320 odst. 2 a čl. 321 odst. 3 Immigration Rules stanoví, že pokud osoba, proti níž je v platnosti příkaz k vyhoštění, žádá o vstup do Spojeného království jakožto manžel nebo manželka osoby zdržující se a usazené ve Spojeném království, bude jí vstupní povolení a, pokud o něj požádá, povolení ke vstupu odepřeno, i to i kdyby splňovala podmínky ke vstupu z tohoto titulu. Taková osoba se musí ujistit o zrušení příkazu k vyhoštění před tím, než bude moci získat vstupní povolení nebo povolení ke vstupu do Spojeného království. Může žádat o zrušení příkazu k vyhoštění, a to buď před, nebo zároveň se žádostí o vstupní povolení.
25 Cizinecké právo Spojeného království především neobsahovalo zvláštní ustanovení týkající se situace zkoumané Soudním dvorem v rozsudku ze dne 7. července 1992, Singh (C‑370/90, Recueil, s. I‑4265), tedy přijetí do Spojeného království osoby, která by obvykle měla mít vstupní povolení a která si tam přeje vstoupit jakožto manžel nebo manželka státního příslušníka Spojeného království, který se vrací nebo si přeje vrátit se do Spojeného království poté, co využil práv, která mu plynou z práva Společenství jakožto pracovníku v jiném členském státě.
26 Avšak ve světle výše uvedeného rozsudku Singh svědčil takové osobě „nárok na základě práva Společenství, kterého se může přímo dovolávat“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 Immigration Act 1988 a článku 2 European Communities Act 1972 (zákona z roku 1972 o Evropských společenstvích), a neměla v tomto svém postavení povinnost získat vstupní povolení pro Spojené království.
27 V praxi bylo postupováno tak, že pokud taková osoba byla „osobou, která má povinnost získat předem vstupní povolení“, musela získat toto povolení, aby byla vpuštěna do Spojeného království. Obvykle jí bylo uděleno, ale mohlo jí být odmítnuto z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Jestliže obdržela toto povolení, měla tak při svém příjezdu do Spojeného království právo vstoupit a pobývat tam za stejných podmínek jako rodinný příslušník státního příslušníka státu, který je stranou dohody o EHP, jiného než Spojeného království [článek 3 odst. 2 a 3 Immigration (European Economic Area) Order 1994 (nařízení z roku 1994 o imigraci z Evropského hospodářského prostoru)].
28 Podle čl. 11 odst. 1 EEA Regulations 2000 (nařízení z roku 2000 o právech vstupu a pobytu státních příslušníků EHP ve Spojeném království) se toto nařízení uplatňuje na „rodinného příslušníka“ státního příslušníka Spojeného království, jako by byl rodinným příslušníkem „státního příslušníka EHP“, pokud jsou splněny podmínky stanovené v čl. 11 odst. 2. Tyto podmínky jsou následující:
– poté, co opustil Spojené království, pobýval státní příslušník Spojeného království v členském státě EHP nebo tam pracoval jako zaměstnanec (nikoli krátkodobě či příležitostně) nebo tam je usazen jako osoba samostatně výdělečně činná;
– státní příslušník Spojeného království neopustil Spojené království, aby umožnil svým rodinným příslušníkům nabýt práva na základě tohoto nařízení, a obešel tak uplatnění cizineckého práva Spojeného království;
– při svém návratu do Spojeného království by byl státní příslušník Spojeného království, pokud by byl státním příslušníkem EHP, osobou, která může pobývat ve Spojeném království („qualified person“), a
– jestliže rodinný příslušník státního příslušníka Spojeného království je jeho manžel nebo manželka, byl uzavřen sňatek a strany společně žily v členském státě EHP před návratem britského státního příslušníka do Spojeného království.
Spor v původním řízení
29 V únoru 1989 bylo H. Akrichovi, marockému státnímu příslušníkovi narozenému v roce 1967, povoleno vstoupit na dobu jednoho měsíce do Spojeného království jakožto návštěvníkovi. Žádost o povolení k pobytu podal jakožto student, ale ta mu byla odmítnuta v červenci roku 1989 a následné odvolání bylo odmítnuto v srpnu roku 1990.
30 V červnu roku 1990 byl souzen pro pokus o krádež a pro užívání odcizeného průkazu totožnosti. Na základě příkazu k vyhoštění přijatého Secretary of State byl vyhoštěn do Alžírska dne 2. ledna 1991.
31 V lednu roku 1991 se vrátil do Spojeného království za použití falešného francouzského občanského průkazu. Byl zadržen a znovu vyhoštěn v červnu roku 1992. Poté, co mimo Spojené království zůstal méně než jeden měsíc, se do Spojeného království nelegálně vrátil.
32 V době svého nelegálního pobytu ve Spojeném království se dne 8. srpna 1996 oženil se H. Jazdzewskou, britskou státní příslušnicí, a na konci téhož měsíce požádal o povolení k pobytu jakožto manžel státního příslušníka Spojeného království.
33 Poté, co byl umístěn na začátku roku 1997 na základě Immigration Act 1971 do vazby, byl H. Akrich v srpnu roku 1997 vyhoštěn v souladu se svým přáním do Dublinu (Irsko), kde byla jeho manželka usazena od června roku 1997.
34 V lednu 1998 požádal H. Akrich o zrušení příkazu k vyhoštění a následující měsíc o vstupní povolení jakožto manžel osoby usazené ve Spojeném království.
35 Na základě této žádosti byli pan a paní Akrichovi na zastupitelském úřadu Spojeného království v Dublinu dotazováni britským úředníkem ohledně svého pobytu v Irsku a svých úmyslů. Bylo jednak zjištěno, že paní Akrich pracovala v Dublinu od srpna roku 1997, zejména byla od ledna roku 1998 zaměstnána na plný pracovní úvazek na dobu určitou trvající do května nebo června roku 1998 s možností prodloužení. Samotný H. Akrich pracoval jako zaměstnanec v pohostinství prostřednictvím pracovní agentury a přijímal jakoukoli nabídnutou práci. Poté, co bratr paní Akrich nabídl manželskému páru ubytování ve Spojeném království pro případ, že by se tam vrátili, bylo jí od srpna roku 1998 nabídnuto zaměstnání ve Spojeném království.
36 Z těchto pohovorů dále vyplynulo, že pan a paní Akrichovi žádají o vstupní povolení na základě výše uvedeného rozsudku Singh. Paní Akrich tak jako odpověď na jednu z otázek uvedla, že ona a její manžel mají v úmyslu vrátit se do Spojeného království, protože „se doslechli o právní úpravě Společenství, podle které se po šestiměsíčním setrvání lze vrátit do Spojeného království“. Jako zdroj této informace uvedla „advokáty [solicitors] a jiné osoby ve stejné situaci“.
37 Dne 21. srpna 1998 odmítl Secretary of State zrušit příkaz k vyhoštění. V souladu s jeho pokyny bylo rovněž dne 29. srpna 1998 odmítnuto vstupní povolení žádané na základě výše uvedeného rozsudku Singh. Secretary of State měl za to, že přestěhování manželů Akrichových do Irska nebylo ničím jiným než přechodnou nepřítomností s vědomým cílem založit právo pobytu pro H. Akricha při jeho návratu do Spojeného království, a obejít tak ustanovení vnitrostátní právní úpravy Spojeného království, a že tedy paní Akrich ve skutečnosti nevyužila práv vyplývajících ze Smlouvy o ES v postavení pracovníka v jiném členském státě.
38 V říjnu roku 1998 podal H. Akrich proti oběma rozhodnutím žalobu k Immigration Adjudicator (Spojené království), které tento v listopadu roku 1999 vyhověl.
39 Immigration Adjudicator i přesto, že měl za prokázané, že se manželé Akrichovi přestěhovali do Irska za účelem následného využití práv vyplývajících z práva Společenství, která jim umožňují vrátit se do Spojeného království, učinil závěr, že z právního hlediska paní Akrich skutečně využila práv přiznaných právem Společenství, která nebyla úmysly manželů znehodnocena, a tedy se tito nedovolávali práva Společenství s cílem obejít ustanovení vnitrostátní právní úpravy Spojeného království. Rovněž konstatoval, že H. Akrich nepředstavuje skutečnou a dostatečně vážnou hrozbu pro veřejný pořádek, aby bylo možné odůvodnit zachování příkazu k vyhoštění v platnosti.
40 Secretary of State se proti tomuto rozhodnutí odvolal k Immigration Appeal Tribunal.
Předkládací rozhodnutí a předběžné otázky
41 Ve svém předkládacím rozhodnutí připomíná Immigration Appeal Tribunal, že v bodě 24 výše uvedeného rozsudku Singh Soudní dvůr formuloval výhradu následujícího znění:
„Co se týče nebezpečí podvodu vzneseného vládou Spojeného království, stačí připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora (viz zejména rozsudky ze dne 7. února 1979, Knoors, bod 25, 115/78, Recueil, s. 399, a ze dne 3. října 1990, Bouchoucha, C‑61/89, Recueil, s. I‑3551, bod 14) platí, že možnosti poskytované Smlouvou by svými účinky neměly umožňovat osobám, jež těchto možností využívají, aby se zneužívajícím způsobem vyhýbaly působení vnitrostátních právních předpisů, a rovněž by neměly členským státům znemožňovat přijímání nezbytných opatření, jež mohou tomuto zneužívání zabránit.“
42 Immigration Appeal Tribunal si klade otázku, zda Immigration Adjudicator uplatnil tuto výhradu správně, když uznal tvrzení H. Akricha, podle něhož každé opatření přijaté členským státem pro prevenci zneužití musí být slučitelné s právem Společenství.
43 Podle názoru Secretary of State by měla být výhrada zohledněna ve dvou stadiích argumentace H. Akricha. Má za to, že není možné určit to, zda pan a paní Akrichovi mohou požívat práv přiznaných „pracovníkům“, ani to, zda rozsah výjimky založené na „veřejném pořádku“ připouští vyhoštění manžela nebo manželky „pracovníka“ členského státu, aniž by byla náležitě zohledněna skutečnost, že cílem tvrzeného výkonu práva přiznaných právem Společenství, bylo právě vyloučení obvyklého způsobu použití cizineckého práva Spojeného království.
44 Předkládající soud má za to, že se jedná o otázku, která nebyla výše uvedeným rozsudkem Singh jednoznačně zodpovězena, a tedy je vhodné, aby byl Soudní dvůr požádán o další vodítka.
45 Ve světle těchto úvah Immigration Appeal Tribunal rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„V případě, že je státní příslušník členského státu sezdán se státním příslušníkem třetího státu, který nesplňuje podmínky stanovené vnitrostátním právem pro vstup do tohoto členského státu nebo pobyt v něm, a přestěhuje se do jiného členského státu se svým manželem nebo manželkou, který je cizincem, s úmyslem využít práv přiznaných právem Společenství tak, že bude na místě pracovat pouze po omezenou dobu, aby se mohl následně dovolávat práv přiznaných právem Společenství při návratu na území členského státu, jehož je státním příslušníkem, spolu s uvedeným manželem nebo manželkou:
1) Má členský stát původu právo považovat úmysl manželského páru – který se přestěhoval do jiného členského státu s cílem dovolávat se při návratu do členského státu původu práv vyplývajících z práva Společenství navzdory skutečnosti, že manžel nebo manželka, který je cizincem, nesplňuje podmínky stanovené vnitrostátní právní úpravou – za snahu nárokovat si uplatnění práva Společenství s cílem vyhnout se použití vnitrostátní právní úpravy a
2) v případě kladné odpovědi, má členský stát původu právo odmítnout:
a) zrušit každou překážku předcházející vstupu manžela nebo manželky, který je cizincem, do tohoto členského státu (v tomto konkrétním případě platného příkazu k vyhoštění) a
b) udělit manželovi nebo manželce, který je cizincem, právo ke vstupu na své území?“
K předběžným otázkám
46 Podstatou těchto otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je snaha zjistit, do jaké míry lze výše uvedený rozsudek Singh vztáhnout na takovou situaci, jaká je předmětem původního řízení.
47 V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že ustanovení článku 52 Smlouvy o EHS (později článek 52 Smlouvy o ES, nyní po změně článek 43 ES) a ustanovení směrnice 73/148 musejí být vykládány v tom smyslu, že ukládají členskému státu povinnost povolit vstup a pobyt na svém území manželovi nebo manželce, bez ohledu na jejich státní příslušnost, státního příslušníka tohoto státu, který se přestěhuje se svým manželem nebo manželkou na území jiného členského státu za účelem výkonu zaměstnání ve smyslu článku 48 Smlouvy o EHS (později článek 48 Smlouvy o ES, nyní po změně článek 39 ES) a který se po návratu zpět usadí ve smyslu článku 52 Smlouvy na území členského, jehož má státní příslušnost. Podle výroku tohoto rozsudku musí manžel nebo manželka požívat přinejmenším stejných práv, jaká by jim poskytovalo právo Společenství v případě, že by její manžel nebo jeho manželka vstoupili nebo pobývali na území jiného členského státu.
48 Stejné důsledky vyplývají z článku 39 ES, jestliže se státní příslušník dotčeného členského státu hodlá vrátit na jeho území, aby zde vykonával zaměstnání. Pokud je manžel nebo manželka státním příslušníkem třetího státu, musí tedy požívat přinejmenším stejných práv, jaká mu/jí byla přiznána článkem 10 nařízení č. 1612/68 pro případ, že by její manžel nebo jeho manželka vstoupili nebo pobývali na území jiného členského státu.
49 Nicméně nařízení č. 1612/68 se týká pouze volného pohybu uvnitř Společenství. Nestanoví nic pokud jde o existenci práv státního příslušníka třetí země příbuzensky spojeného s občanem Unie týkajících se přístupu na území Společenství.
50 K tomu, aby státní příslušník třetí země příbuzensky spojený s občanem Unie mohl v situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, požívat práv stanovených článkem 10 nařízení č. 1612/68, musí legálně pobývat v členském státě v okamžiku, kdy se přemisťuje do jiného členského státu, do něhož občan Unie migruje nebo migroval.
51 Tento výklad je v souladu se systematikou ustanovení práva Společenství, jejichž cílem je zaručit svobodu pohybu pracovníků ve Společenství, jejíž výkon nemůže být migrujícímu pracovníkovi a jeho rodině na újmu.
52 Pokud se občan Unie usazený v členském státu, který je sezdán se státním příslušníkem třetího státu požívajícím práva pobývat v tomto členském státě, přemísťuje do jiného členského státu za účelem výkonu zaměstnán, nesmí se toto přemístění projevit ztrátou možnosti legálně společně žít, což je důvod, proč článek 10 nařízení č. 1612/68 přiznává uvedenému manželu nebo manželce právo usadit se v tomto jiném členském státě.
53 Naopak, pokud se občan Unie usazený v členském státě, který uzavřel manželství se státním příslušníkem třetí země, který nemá právo pobytu v tomto členském státě, přestěhuje do jiného členského státu za účelem výkonu zaměstnání, pak skutečnost, že jeho manželce nebo manželovi není článkem 10 nařízení č. 1612/68 přiznáno právo usadit se s ním v tomto jiném členském státě, nemůže představovat méně příznivé zacházení, než bylo zacházení, které požívali před tím, než uvedený občan Unie využil možností poskytnutých Smlouvou v oblasti pohybu osob. Neexistence takového práva proto nemůže občana Unie odrazovat od výkonu práv pohybu přiznaných článkem 39 ES.
54 Tak tomu je i v případě, kdy se občan Unie, který je sezdán se státním příslušníkem třetího státu, vrací do členského státu, jehož je státním příslušníkem, aby zde vykonával zaměstnání. Jestliže jsou jeho manžel nebo manželka oprávněni k pobytu v jiném členském státě, použije se článek 10 nařízení č. 1612/68, aby občan Unie nebyl odrazen od výkonu svobody pohybu při návratu do členského státu, jehož je státním příslušníkem. Jestliže naopak jeho manžel nebo manželka ještě nejsou oprávněni k pobytu v jiném členském státě, pak skutečnost, že nejsou na základě uvedeného článku 10 oprávněni usadit se společně s občanem Unie, nemá v tomto ohledu odrazující účinek.
55 Co se týče otázky zneužití vzpomínané v bodu 24 výše uvedeného rozsudku Singh, je namístě připomenout, že úmysly, které vedly pracovníka z jednoho členského státu k hledání zaměstnání v jiném státě, jsou nerozhodné, pokud jde o jeho právo vstoupit a usadit se na území tohoto jiného státu, pakliže tam vykonává nebo hodlá vykonávat skutečnou a efektivní činnost (rozsudek ze dne 23. března 1982, Levin, 53/81, Recueil, s. 1035, bod 23).
56 Takovéto úmysly nejsou rozhodné ani při posuzování právní situace manželského páru v okamžiku návratu do členského státu, jehož je pracovník státním příslušníkem. Takovéto jednání nemůže být považováno za zneužití ve smyslu bodu 24 výše uvedeného rozsudku Singh, a to ani když manžel nebo manželka neměli právo pobytu v členském státě, jehož je pracovník státním příslušníkem v okamžiku, kdy se manželský pár usadil v jiném členském státě.
57 O zneužití by se naopak jednalo tehdy, kdyby možnosti otevřené právem Společenství ve prospěch migrujících pracovníků a jejich manželů a manželek byly namítány v rámci fingovaných manželství uzavřených s cílem obejít ustanovení týkající se vstupu a pobytu státních příslušníků třetích států.
58 Pokud je však manželství opravdové a v okamžiku návratu občana Unie do členského státu, jehož má státní příslušnost, nepobývá jeho manžel nebo manželka – státní příslušník třetího státu, se kterým žil v členském státě, který opouští – legálně na území jednoho z členských států, je vhodné vzít v úvahu právo na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“). Toto právo je součástí základních práv, která jsou podle ustálené judikatury Soudního dvora, znovu potvrzené i preambulí Jednotného evropského aktu a čl. 6 odst. 2 EU, chráněna právním řádem Společenství.
59 I když EÚLP jako taková nezaručuje právo cizince vstoupit a pobývat v konkrétní zemi, může vyhoštění osoby ze země, ve které žijí blízcí členové její rodiny, představovat porušení práva na respektování rodinného života zaručeného čl. 8 odst. 1 EÚLP. Takový zásah je v rozporu s EÚLP, pokud nesplňuje požadavky odstavce 2 tohoto článku, a sice pokud není „v souladu se zákonem“, pomíjí jeden nebo několik cílů, které jsou legitimní z pohledu uvedeného odstavce, a není „nezbytný v demokratické společnosti“, tedy „odůvodněný naléhavou společenskou potřebou“, a zejména pokud není přiměřený sledovanému legitimnímu cíli (rozsudek ze dne 11. července 2002, Carpenter, C‑60/00, Recueil, s. I‑6279, bod 42).
60 Meze toho, co je „nezbytným v demokratické společnosti“, pokud manžel nebo manželka jednali protiprávně, byly ozřejmeny Evropským soudem pro lidská práva v rozsudcích Boultif v. Švýcarsko ze dne 2. srpna 2001 (Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2001-IX, body 46 až 56) a Amrollahi v. Dánsko ze dne 11. července 2002 (dosud nezveřejněny ve Sbírce rozsudků a rozhodnutí, body 33 až 44).
61 Vzhledem k výše uvedenému je na položené otázky třeba odpovědět tak, že:
– K tomu, aby mohl státní příslušník třetí země příbuzensky spojený s občanem Unie v situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, požívat práv stanovených článkem 10 nařízení č. 1612/68, musí legálně pobývat v členském státě v okamžiku, kdy se přemisťuje do jiného členského státu, do něhož občan Unie migruje nebo migroval.
– Článek 10 nařízení č. 1612/68 se nepoužije, jestliže státní příslušník členského státu a státní příslušník třetího státu uzavřeli fingované manželství, aby obešli ustanovení týkající se vstupu a pobytu státních příslušníků ze třetích států.
– V případě opravdového manželství mezi státním příslušníkem členského státu a státním příslušníkem třetího státu není okolnost, že se manželé usadili v jiném členském státě, aby získali práva přiznaná právem Společenství v okamžiku návratu do členského státu, jehož je prvně jmenovaný státním příslušníkem, rozhodná pro posouzení jejich právní situace příslušnými orgány posledně uvedeného státu.
– Pokud v okamžiku, kdy se státní příslušník určitého členského státu, který je sezdán se státním příslušníkem třetího státu, se kterým žije v jiném členském státě, vrací do členského státu, jehož je státním příslušníkem, aby tam vykonával zaměstnání, nepožívá jeho manžel nebo manželka práv stanovených v článku 10 nařízení č. 1612/68, neboť legálně nepobýval/a na území jednoho z členských států, musí příslušné orgány prvního členského státu při posuzování žádosti manžela nebo manželky o vstup a pobyt na jejich území vzít nicméně v úvahu právo na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 EÚLP, jestliže je manželství opravdové.
K nákladům řízení
62 Výdaje vzniklé vládě Spojeného království a Řecké republiky, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
rozhoduje o otázkách, které mu byly předloženy Immigration Appeal Tribunal usnesením ze dne 3. října 2000, takto:
1) K tomu, aby mohl státní příslušník třetí země příbuzensky spojený s občanem Unie v situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, požívat práv stanovených článkem 10 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství, musí legálně pobývat v členském státě v okamžiku, kdy se přemisťuje do jiného členského státu, do něhož občan Unie migruje nebo migroval.
2) Článek 10 nařízení č. 1612/68 se nepoužije, jestliže státní příslušník členského státu a státní příslušník třetího státu uzavřeli fingované manželství, aby obešli ustanovení týkající se vstupu a pobytu státních příslušníků ze třetích států.
3) V případě opravdového manželství mezi státním příslušníkem členského státu a státním příslušníkem třetího státu, není okolnost, že se manželé usadili v jiném členském státě, aby získali práva přiznaná právem Společenství v okamžiku návratu do členského státu, jehož je prvně jmenovaný státním příslušníkem, rozhodná pro posouzení jejich právní situace příslušnými orgány posledně uvedeného státu.
4) Pokud v okamžiku, kdy se státní příslušník určitého členského státu, který je sezdán se státním příslušníkem třetího státu, se kterým žije v jiném členském státě, vrací do členského státu, jehož je státním příslušníkem, aby tam vykonával zaměstnání, nepožívá jeho manžel nebo manželka práv stanovených v článku 10 nařízení č. 1612/68, neboť legálně nepobýval/a na území jednoho z členských států, musí příslušné orgány prvního členského státu při posuzování žádosti manžela nebo manželky o vstup a pobyt na jejich území vzít nicméně v úvahu právo na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 EÚLP, jestliže je manželství opravdové.
Rodríguez Iglesias | Puissochet | Wathelet |
Schintgen | Timmermans | Edward |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 23. září 2003.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
R. Grass | | G. C. Rodríguez Iglesisas |