STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PEDRA CRUZ VILLALÓNA
přednesené dne 26. června 2012(1)
Věc C‑199/11
Evropská unie, zastoupená Evropskou komisí,
proti
Otis NV,
General Technic‑Otis Sàrl (GTO),
Kone Belgium NV,
Kone Luxembourg Sàrl,
Schindler NV,
Schindler Sàrl,
ThyssenKrupp Liften Ascenseurs NV
a
ThyssenKrupp Ascenseurs Luxembourg Sàrl
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
podaná Rechtbank van koophandel te Brussel (Belgie)]
„Zastupování Evropské unie před vnitrostátními soudy – Pravomoci svěřené Komisi – Článek 282 ES – Protisoutěžní jednání formálně konstatované Komisí – Žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti za škodu, kterou podala Komise jakožto zástupkyně Unie – Sankční pravomoci Komise v oblasti hospodářské soutěže – Článek 47 Listiny – Nezávislost soudů – Rozsah soudního přezkumu ze strany unijních soudů a vnitrostátních soudů – ,Rovnost zbraní‘ “
1. Rechtbank van koophandel te Brussel, který rozhoduje o žalobě na náhradu škody, kterou Komise podala jménem Unie proti několika výrobcům výtahů, předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ke dvěma otázkám, z nichž první se týká právního zastupování Unie před vnitrostátními soudy a druhá nezávislosti soudů a ,rovnosti zbraní‘ účastníků občanskoprávního řízení, v němž Unie jakožto žalobkyně podává žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti.
2. Pokud jde o otázku zastupování před soudy, přeje si předkládající soud vědět, zda je zastupování Unie úlohou Komise, i když vzniklé škody vyplývají ze smluv podepsaných různými unijními orgány a institucemi. Soudní dvůr proto musí rozhodnout o časové působnosti a obsahu článku 282 Smlouvy o založení Evropského společenství a článku 335 SFEU, ve vztahu k řízením zahájeným před vnitrostátními soudy před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost.
3. Jako specifičtější a poměrně komplexnější se jeví otázka nezávislosti soudů a „rovnosti zbraní“, a tedy článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Soudní dvůr je postaven před otázku, zda Unie při podávání žaloby na náhradu škody k vnitrostátnímu soudu podléhá určitým podmínkám, pokud vzniklá škoda má svůj původ v protisoutěžním jednání zjištěném unijními orgány. Společnosti žalované v původním řízení tvrdí, že Komise jakožto autor závazného rozhodnutí, jímž se konstatuje porušení čl. 81 odst. 1 ES (nyní čl. 101 odst. 1 SFEU), jedná jako privilegovaná žalobkyně, která narušuje rozhodovací pravomoc vnitrostátního soudu a rovnoměrné rozložení sil, jež má existovat mezi účastníky řízení.
I – Právní rámec
4. Článek 282 Smlouvy o založení Evropského společenství stanovil:
„Společenství má v každém z členských států nejširší způsobilost k právům a právním úkonům, jakou jejich vnitrostátní právo přiznává právnickým osobám; Společenství může zejména nabývat a zcizovat movitý i nemovitý majetek a vystupovat před soudem. Pro tento účel je zastupováno Komisí.“
5. K 1. prosinci 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, byl článek 282 ES nahrazen současným článkem 335 SFEU, který stanoví:
„Unie má v každém z členských států nejširší způsobilost k právům a právním úkonům, jakou jejich vnitrostátní právo přiznává právnickým osobám; Unie může zejména nabývat a zcizovat movitý i nemovitý majetek a vystupovat před soudem. Pro tento účel je zastupována Komisí. Avšak v otázkách spojených s fungováním svých jednotlivých orgánů je Unie zastupována vzhledem k jejich správní samostatnosti každým z nich.“
6. Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), nadepsaný „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“, v odstavci 1 stanoví:
„Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.“
7. Nařízení č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže(2) ve svém článku 16, nadepsaném „Jednotné uplatňování práva hospodářské soutěže Společenství“, stanoví:
„1. „Pokud orgány pro hospodářskou soutěž členských států rozhodují o dohodách, rozhodnutích nebo jednáních podle článků 81 [ES] nebo 82 [ES], které jsou již předmětem rozhodnutí Komise, nemohou rozhodnout v rozporu s rozhodnutím přijatým Komisí. Musí se rovněž vyvarovat rozhodnutí, která by byla v rozporu s rozhodnutím, které má Komise v úmyslu přijmout v řízení, jež zahájila. Za tímto účelem může vnitrostátní soud přezkoumat, zda je nezbytné, aby své řízení přerušil. Touto povinností nejsou dotčena práva a povinnosti podle článku 234 Smlouvy.
2. Pokud orgány pro hospodářskou soutěž členských států rozhodují o dohodách, rozhodnutích nebo jednáních podle článků 81 [ES] nebo 82 [ES], které jsou již předmětem rozhodnutí Komise, nemohou rozhodnout v rozporu s rozhodnutím přijatým Komisí.“
II – Skutkový stav a řízení
8. Poté, co Komise obdržela několik stížností, zahájila v roce 2004 šetření, aby zjistila, zda dochází k protisoutěžním praktikám v podání čtyř hlavních evropských výrobců výtahů a eskalátorů – Kone, Otis, Schindler a ThyssenKrupp. Šetření bylo ukončeno rozhodnutím ze dne 21. ledna 2007, na jehož základě byly čtyřem výše uvedeným podnikům uloženy sankce za čtyři závažná porušení čl. 81 odst. 1 ES (nyní článek 101 SFEU)(3).
9. Dotčené společnosti podaly k Tribunálu žaloby na neplatnost, které Tribunál rozsudky ze dne 13 července 2011 zamítl(4). Tribunál zamítl všechny žalobní důvody uplatňované žalobkyněmi s výjimkou žalobního důvodu uplatňovaného společností ThyssenKrupp, jenž se týkal výše pokuty a jemuž bylo částečně vyhověno snížením sankce(5).
10. Dne 20. června 2008 Komise jakožto zástupkyně tehdejšího Evropského společenství podala k belgickým soudům žalobu, kterou se domáhala, aby jí dotyčné společnosti zaplatily náhradu škody ve výši 7 061 688 eur. Komise tvrdila, že Evropskému společenství vznikla peněžitá újma v Belgii a v Lucembursku z důvodu protisoutěžních praktik, jež mezi sebou protiprávně dohodly žalované společnosti. Evropské společenství totiž zadalo několik zakázek na instalaci, údržbu a obnovu výtahů a eskalátorů v několika budovách evropských orgánů, jež mají sídlo v těchto dvou zemích; cena těchto zakázek přitom byla vyšší než tržní cena z důvodu kartelové dohody, kterou Komise prohlásila za protiprávní.
11. Žalované společnosti v odpovědi na žalobu zpochybnily oprávnění Komise zastupovat Evropské společenství. Žalované se rovněž dovolávaly nedostatku nestrannosti belgických soudů a porušení zásady „rovnosti zbraní“ z důvodu zvláštního postavení Komise v rámci řízení o porušení čl. 81 odst. 1 ES (nyní čl. 101 odst. 1 SFEU).
12. Vzhledem k argumentům vzneseným žalovanými společnostmi se Rechtbank van koophandel te Brussel rozhodl předložit Soudnímu dvoru předběžné otázky.
III – Předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
13. Dne 28. dubna 2011 došla kanceláři Soudního dvora žádost Rechtbank van koophandel te Brusel o rozhodnutí o předběžné otázce s následujícími otázkami:
„1) a) Podle článku 282 ES, nyní článek 335 SFEU, je Unie zastupována Komisí; článek 335 SFEU a články 103 a 104 finančního nařízení stanoví, že dotyčné orgány zastupují Unii ve správních otázkách spojených s jejich fungováním, s možným důsledkem, že orgány mohou – výlučně, či nevýlučně – vystupovat před soudem; není pochybnosti o tom, že zaplacení příliš vysoké ceny dodavatelům atd. v důsledku vytvoření kartelu spadá pod pojem ‚podvod‘; v belgickém právu platí zásada lex specialis generalibus derogat; pakliže se tato právní zásada uplatňuje rovněž v evropském právu, není na dotyčných orgánech, aby (s výjimkou případů, v nichž byla zadavatelem zakázky sama Komise) vyvinuly iniciativu a podaly žaloby?
b) Podpůrně položená otázka: Neměla Komise přinejmenším povinnost opatřit si plnou moc k zastupování orgánů za účelem hájení jejich zájmů před soudy?
2) a) Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech zaručují všem osobám právo na spravedlivý proces a s tím související zásadu, že nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci. Je s touto zásadou slučitelné, že Komise vystupuje v první fázi jako orgán pro hospodářskou soutěž a postihuje sankcí vytýkané jednání, tedy vytvoření kartelu, jakožto porušení článku 81 ES, nyní článku 101 SFEU, poté co sama vedla vyšetřování, aby následně v druhé fázi připravila řízení o náhradě škody u vnitrostátního soudu a rozhodla se podat žalobu, i když tentýž člen Komise je odpovědný za obě záležitosti, jež jsou navzájem spojeny, a to tím spíše že příslušný vnitrostátní soud se od rozhodnutí o sankci nemůže odchýlit?
b) Podpůrně položená otázka: V případě [záporné] odpovědi na otázku 2. a), tedy jestliže se jedná o neslučitelnost, jak může poškozený (Komise, orgány nebo Unie) protiprávním jednáním (vytvořením kartelu) uplatnit podle unijního práva svůj nárok na náhradu škody, v jehož případě se rovněž jedná o základní právo […]?“
14. Písemná vyjádření předložily žalované v původním řízení (Schindler NV, Otis NV, ThyssenKrupp Liften Ascenseurs NV a Kone Belgium NV), jakož i Komise.
15. Všichni účastníci původního řízení a Rada se dostavili na jednání, které se konalo dne 14. března 2012.
IV – K první otázce
16. První položená otázka se týká výkladu dnes již zrušeného článku 282 ES a jeho vztahu k nyní platnému odpovídajícímu ustanovení článku 335 SFEU.
17. Otázka formulovaná Rechtbank má ve skutečnosti dvě části: první se týká časové působnosti článku 282 ES, konkrétně jeho použitelnosti na vnitrostátní řízení zahájená před 1. prosincem 2009, kdy vstoupil v platnost nový článek 335 SFEU, a druhá se týká výkladu článku 282 ES. Oběma těmito otázkami se budu zabývat postupně.
A – K časové působnosti článku 282 ES
18. Prvním bodem, kterým se budu zabývat, je časová působnost článku 282 ES, protože Komise podala žalobu k Rechtbank dne 20. června 2008, tedy rok a půl před tím, než vstoupil v platnost článek 335 SFEU.
19. Jak známo, byla právní úprava obsažená v článku 282 ES změněna v článku 335 SFEU tak, že v primárním právu zakotvila předchozí praxi zastupování Unie jednotlivými orgány, jež k tomu mají řádné oprávnění, s odchylkami, jež jsou pro projednávanou věc nepodstatné. Zatímco podle Smlouvy o ES byla k zastupování Společenství příslušná Komise, nyní je zastupování svěřeno každému unijnímu orgánu. Jde tedy o dvě normy unijního práva, které a priori organizují zastupování Unie před soudy členských států odlišně(6). V důsledku toho je nezbytné určit, zda se v tomto řízení, jež bylo zahájeno před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, použije článek 282 ES, nebo článek 335 SFEU.
20. Je třeba předeslat, že ani článek 282 ES, ani článek 335 SFEU nejsou procesními normami, nýbrž hmotněprávními ustanoveními upravujícími vnitřní organizaci Unie. Unie těmito ustanoveními upravuje, který orgán ji zastupuje navenek, včetně zastupování v řízeních probíhajících před vnitrostátními soudy. Lisabonská smlouva mimoto neobsahuje žádné ustanovení, jež by stanovilo časové účinky článku 335 SFEU. Vzhledem k neexistenci takového ustanovení má dotčený článek účinky pouze do budoucnosti. Jakýkoli případný zpětný účinek proto musí zůstat vyloučen bez dotčení dříve založených právních vztahů, včetně vztahů procesněprávních.
21. V důsledku toho byl ustanovením unijního práva účinným v době, kdy bylo zahájeno řízení před Rechtbank, a určujícím, který orgán má zastupovat Unii navenek, článek 282 ES. Vznikl‑li jednou řádně procesněprávní vztah, nezměnil vstup v platnost nového článku 335 SFEU, jenž má účinky pouze na právní vztahy vzniklé po 1. prosinci 2009, nic na procesním postavení žalobkyně v původním řízení.
22. Jinou otázkou je, zda s ohledem na zvláštní okolnosti projednávaného případu a ve světle článku 282 ES má Společenství zastupovat Komise.
B – K působnosti článku 282 ES
23. Jak bylo uvedeno, předkládající soud si klade otázku, zda je Komise oprávněna zastupovat Evropskou unii v řízení probíhajícím před tímto soudem. Článek 282 ES, který, jak bylo řečeno, je ustanovením použitelným na projednávaný spor, stanoví, že Komise výlučně zastupuje Unii před soudy členských států.
24. Žalované v původním řízení podrobně vysvětlují, že toto ustanovení je pouze obecným pravidlem, od něhož se v projednávaném případě odchylují články 274 ES a 279 ES, jež obsahují zvláštní ustanovení týkající se ochrany finančních zájmů Společenství a jež jsou samy provedeny nařízením č. 1605/2002(7). Žalované v původním řízení tvrdí, že články 59 a 60 uvedeného nařízení svěřují každému orgánu Společenství provádění vlastních rozpočtových položek. Tato ustanovení stanoví, že v případě zjištění pochybení, nesrovnalostí nebo podvodů přičitatelných podniku může každý orgán zpětně vymáhat již vyplacené částky.
25. Žalované v původním řízení závěrem tvrdí, že od obecného ustanovení článku 282 ES, který svěřuje zastupování Společenství před soudy Komisi, se odchyluje lex specialis obsažený ve finančním nařízení, podle kterého je každý orgán pověřen hájením svých finančních zájmů před soudem.
26. Podle mého názoru není použití kritéria „lex specialis derogat legi generali“ na vztahy mezi citovanými ustanoveními vůbec namístě. Dotčené pravidlo se použije, pokud dvě ustanovení sledují totožné cíle a pokud je jejich obsah v protikladu(8). Jak však doložím níže, sledují ustanovení dovolávaná žalovanými různé cíle a navíc ani obsahově nejsou vůbec neslučitelná.
27. Články 274 ES a 279 ES, jakož i ustanovení nařízení č. 1605/2002 totiž stanoví, že pravomoc k provádění rozpočtových aktivit má každý orgán; mezi tyto aktivity patří ty, které se týkají přijímání „všech opatření, jež považují za nezbytná, včetně zrušení řízení“. Naopak článek 282 ES odkazuje výlučně na právní způsobilost Společenství a na pravomoc Komise zastupovat Společenství. Mezi oběma ustanoveními neexistuje žádný rozpor ani nesledují totožné cíle: prvně uvedené ustanovení stanoví, že každý orgán má pravomoc rozhodovat o opatřeních k zajištění jim přidělených finančních zdrojů, druhé vymezuje funkce zastupování Společenství svěřené Komisi, včetně zastupování před vnitrostátními soudy. Jedná se o dva odlišné a samostatné aspekty, které připouštějí harmonizovaný výklad, neboť rozhodnutí o rozpočtových prováděcích opatřeních, jež přijme orgán Společenství, není v žádném případě totéž co svěření zastupování Společenství před vnitrostátními soudy.
28. Tento výklad Smlouvy byl implicitně potvrzen Soudním dvorem ve věci Région de Bruxelles-Capitale(9), který potvrdil, že přenesení pravomoci Komise ve věci zastupování na ostatní orgány Společenství je v souladu s právem. Podle Soudního dvora, který uznává rozšířenou soudní praxi, „bylo […] v zájmu řádné správy, aby Společenství byla […] v případech soudních řízení před vnitrostátními soudy zastupována konkrétním orgánem, jehož se daný úkon či dané řízení týkalo“(10). Takovéto lepší účinnosti bylo dosaženo tím, že Komise přenesla svou pravomoc na dotyčný orgán(11).
29. Sled úvah v rozsudku potvrzuje existenci výlučné pravomoci Komise ve věci zastupování, jež však může být přenesena na ostatní orgány. V žádném případě však neuznal přednostní použití nařízení č. 1605/2002, jež by Komisi zbavilo pravomoci, kterou jí přiznává článek 282 ES. Každopádně v případech, kdy zastupování Unie před soudy členského státu zajišťoval jiný orgán než Komise, se tak stalo proto, že na něj tato funkce byla přenesena Komisí, nikoli proto, že články 274 ES a 279 ES a nařízení č. 1605/2002 mají charakter lex specialis, jak tvrdí žalované v původním řízení.
30. Konečně, kdyby byla teze ohledně lex specialis správná, byla by reforma článku 282 ES provedená současným článkem 335 SFEU nadbytečná. Jak známo, nové ustanovení svěřuje každému orgánu Unie pravomoc k jejímu zastupování, čímž Komise přichází o svou výlučnou pravomoc v této oblasti. Jak jsem již měl příležitost uvést ve stanovisku, které jsem přednesl ve výše uvedené věci Bruxelles-Capitale, současný článek 335 SFEU formálně zakotvuje ustálenou praxi při delegaci pravomocí(12). Jak Soudní dvůr potvrdil ve výše uvedené věci, byla takováto praxe ve všech ohledech legální, byť z hlediska její účinnosti existoval prostor pro zlepšení.
31. Komise se tedy právem domnívá, a Rada to chápe také tak, že jedná v souladu s článkem 282 ES. Stranou sporu před Rechtbank nebyla Komise, nýbrž Evropské společenství. Komise jakožto zástupkyně Společenství na základě článku 282 ES mohla legitimně upustit od přenesení funkcí zastupování na další orgány, a hájit tak sama zájmy Společenství jako celku. Vůči tomuto rozhodnutí nelze z pohledu článku 282 ES nic namítat.
C – Shrnutí
32. Souhrnně mám za to, že článek 282 ES je použitelný na vnitrostátní řízení, která k 1. prosinci 2009 ještě probíhala, a není nezbytné dodatečně požadovat, aby Unie splňovala podmínky pro zastupování stanovené článkem 335 SFEU.
33. Domnívám se tedy, že článek 282 ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby Komise podala jakožto zástupce Společenství žalobu na náhradu škody vzniklé Společenství u několika jeho orgánů a institucí.
V – Ke druhé otázce
34. Ve své druhé předběžné otázce líčí Rechtbank Soudnímu dvoru své pochybnosti stran toho, zda článek 47 Listiny základních práv Evropské unie připouští, aby Komise jakožto zástupkyně Unie podala žalobu na náhradu škody z důvodu újmy způsobené porušením čl. 81 odst. 1 ES (nyní čl. 101 odst. 1 SFEU), když samotná Komise předtím přijala rozhodnutí, kterým se toto porušení konstatuje a jímž je příslušný soud vázán. Vzhledem k závazné povaze rozhodnutí Komise má předkládající soud pochybnosti o tom, že je s to rozhodnout ve sporu nezávisle. Předkládající soud dále pokládá Soudnímu dvoru otázku ohledně slučitelnosti této situace se zásadou „rovnosti zbraní“ v občanskoprávním řízení.
35. Žalované v původním řízení mají za to, že skutečnost, že je vnitrostátní soud vázán rozhodnutím Komise, je v rozporu se zásadou nezávislosti soudů zakotvenou v článku 47 Listiny a výslovně stanovenou v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalované se rovněž domnívají, že je takto porušována zásada „rovnosti zbraní“, jež je rovněž zaručena oběma výše jmenovanými ustanoveními. Žalované tvrdí, že Komise ve své funkci a postavení orgánu pro hospodářskou soutěž disponuje privilegovanými informacemi o dotčených podnicích, které nejsou všem žalovaným dostupné. Vedle těchto argumentů se žalované dovolávají dalších argumentů, jež se otázek položených předkládajícím soudem týkají jen velmi vzdáleně, takže není třeba se jimi v tomto stanovisku zabývat(13).
36. Komise naproti tomu s podporou Rady hájí legalitu svého jednání a poznamenává, že není dána žádná neslučitelnost mezi jejím postavením žalobkyně v původním řízení, její předchozí činností orgánu pro hospodářskou soutěž a požadavky článku 47 Listiny a článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Tvrdí, že útvary právní služby pověřené hájením zájmů Unie v původním řízení nebyly v kontaktu s členy právní služby příslušnými pro hospodářskou soutěž. Komise rovněž tvrdí, že nevyužila žádnou důvěrnou informaci, a to ani v žalobě, ani v žádném dalším dokumentu předloženém v občanskoprávním řízení. Dále se domnívá, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva nebrání tomu, aby její rozhodnutí, byť přijaté jedním z účastníků řízení, bylo pro vnitrostátní soudy závazné, neboť dotčené rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu v plné jurisdikci, jenž se v projednávaném případě provádí a také byl skutečně proveden.
37. Pro odpověď na otázky položené Rechtbank se budu nejprve zabývat otázkou nezávislosti příslušného soudu, což je otázka, která se – jak doložím níže – týká spíše rozsahu pravomocí soudu než jeho nestrannosti. Dále se podrobněji zaměřím na zásadu „rovnosti zbraní“ ve vnitrostátním občanskoprávním řízení.
A – K omezení rozsahu pravomoci předkládajícího soudu rozhodovat o žalobě na náhradu škody na základě mimosmluvní odpovědnosti
38. Předkládající soud má pochybnosti, jež lze obsahově shrnout následovně: rozhodnutím Komise, kterým se konstatuje existence dohody odporující článku 81 ES (nyní článek 101 SFEU), jsou vázány všechny složky veřejné moci, a to i na vnitrostátní úrovni. Podá-li pak Komise k vnitrostátnímu soudu žalobu na náhradu škody vzniklé Unii v důsledku protisoutěžního jednání, je legitimně namístě pochybnost o slučitelnosti dotčeného řízení s právem každé osoby být souzen nestranným soudem. Pokud příslušný vnitrostátní soud, v projednávaném případě Rechtbank van koophandel te Brussel, musí stanovit existenci škody na základě protiprávnosti, jejíž zjištění je mu v podstatě vnuceno jedním z účastníků řízení, pak se zdá, že zúžení rozhodovacího prostoru soudu, které z této skutečnosti vyplyne, představuje neodůvodněné omezení jeho nezávislosti.
39. Tento právě vylíčený argument, ačkoli se jeví jako relevantní, je dle mého názoru neopodstatněný.
40. Úvodem je třeba zdůraznit, že žalobu na náhradu škody nepodává k belgickému soudu Komise, nýbrž Společenství, nyní Unie. Nejedná se o případ, kdy Komise vydá akt a následně zažaluje jednotlivce na náhradu vzniklé újmy. Naopak, Komise nevystupuje ve vnitrostátním řízení jako účastník řízení, nýbrž jako zástupkyně Unie, které případně, ať již v jakémkoli rozsahu, vznikla konkrétně určitelná újma, jež se projevila u několika jejích orgánů.
41. Již toto zjištění oslabuje argument žalovaných v původním řízení, neboť dualita funkcí, na niž poukazují, je pouhým důsledkem normální dělby pravomocí uvnitř komplexní politicko-správní organizace, mezi jejíž funkce patří tvorba a provádění veřejné politiky, ale též hájení svých práv a oprávněných zájmů před jakýmkoli soudem. Tak je tomu v případě Unie, kde jsou v rámci vnitřního rozdělení pravomocí svěřeny rozsáhlé pravomoci Komisi. Skutečnost, že Komise vykonává pravomoci, jež jí byly svěřeny v oblasti hospodářské soutěže, a že zároveň zastupuje Unii před soudy, totiž není výrazem pokřiveného a svévolného systému dělby moci, jak tvrdí žalované společnosti. Naopak – všechny politické organizace, včetně členských států, mají k dispozici právní prostředky k hájení svých práv a zájmů před soudy(14). Kromě toho právo veřejné správy na přístup k obecným soudům představuje značný pokrok při konsolidaci právního státu, na jehož základě orgány veřejné moci postupně ztrácejí svou pravomoc sebekontroly a svěřují hájení svých práv obecným soudům. To je v projednávané věci případ Unie, která nemá k dispozici samostatné mechanismy k nucenému vymáhání náhrady škody, a proto se náhrady škody vzniklé v důsledku protiprávního jednání musí domoci soudní cestou, v projednávaném případě u vnitrostátních soudů. Zastupování Unie před soudy je v takovém případě na základě článku 282 ES a bez ohledu na dotyčnou oblast svěřeno Komisi.
42. V souladu s výše uvedeným je třeba zdůraznit, že Unie (a nikoli Komise) nezahajuje spor v původním řízení jakožto orgán veřejné moci, jehož úkolem je zajistit hospodářskou soutěž na vnitřním trhu, ale jakožto zákazník – spotřebitel – podniků, o nichž tvrdí, že jsou odpovědné za škodu, kterou jí protiprávně způsobily. Unie sice provádí svou soutěžní politiku prostřednictvím rozhodnutí přijímaných na základě Smlouvy, avšak zde se jedná o občanskoprávní žalobu, která není součástí této politiky, ale prostředkem náhrady majetkové újmy, jejímž účelem je obnovit právní stav na soukromoprávní úrovni. V řízení probíhajícím před Rechtbank jedná Unie, jak tvrdily Komise a Rada na jednání, jako jednotlivec poškozený majetkovou újmou. Oproti argumentaci žalovaných tedy nelze hovořit o překrývání funkcí, nýbrž o dvě zřetelně oddělené činnosti, a to nejen časově, ale hlavně použitými prostředky a sledovanými cíli(15).
43. Po této poznámce je třeba podrobit analýze otázku, zda rozhodnutí přijaté orgánem Unie, v projednávaném případě Komisí, jehož obsahem jsou vázány všechny vnitrostátní orgány veřejné moci, včetně vnitrostátních soudů, tyto soudy neodůvodněně nezbavuje jejich nezávislosti, mají-li rozhodovat o žalobě na náhradu škody založené na tomto rozhodnutí. Domnívám se však, že taková analýza situace, jež se soustředí na nezávislost soudního orgánu a kterou navrhují jak předkládající soud, tak účastníci původního řízení, není nutná. Žádný z účastníků tohoto řízení nemá pochybnosti o nestrannosti předkládajícího soudu a nelze ani říci, že by se jednalo o neoprávněné a nelegitimní vměšování do průběhu původního řízení. Pochybnosti se v konkrétním případě týkají spíše rozsahu rozhodovací pravomoci předkládajícího soudu, jenž je údajně omezen existencí rozhodnutí Komise, jímž je tento soud vázán a které předurčuje jednu z podmínek věci: existenci protiprávního jednání konstatovaného orgánem, který je v tomto ohledu příslušný. Tak to chápe i Evropský soud pro lidská práva, pokud rozhoduje ve věcech, v nichž má soud za to, že je jeho rozhodovací prostor omezen. Evropský soud pro lidská práva má v takových případech za to, že zpochybněna není ani tak nezávislost daného orgánu, ale mnohem více jeho samotný status jakožto „soudu“(16).
44. Za těchto okolností se domnívám, že se námitka vznesená Rechtbank nedotýká jeho „nezávislosti“ jakožto soudu, nýbrž jeho způsobilosti svrchovaně rozhodnout o věci, jež mu byla předložena.
45. Pro rozptýlení těchto pochybností navrhuji nejprve přezkoumat povahu dotčeného rozhodnutí Komise a jeho právních účinků před vnitrostátními soudy. Dále připomenu, jak uvedené rozhodnutí podléhá přezkumu v plné jurisdikci před soudy Unie, neboť vnitrostátní soudy jsou těmi soudy, které mají případně v občanskoprávním řízení o náhradě škody rozhodnout, zda vznikla škoda a zda je dána příčinná souvislost. V konečném výsledku zastávám názor, že soudní moc Rechtbank není omezena, nýbrž ji vykonává v rámci běžné dělby funkcí mezi vnitrostátními soudy a soudy Unie.
46. Ve svém rozsudku Masterfoods a HB(17) měl Soudní dvůr příležitost vymezit působnost rozhodnutí přijatých Komisí na základě čl. 81 odst. 1 ES (čl. 101 odst. 1 SFEU). Obsah uvedeného rozhodnutí byl následně převzat do článku 16 nařízení č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže. Souhrnně lze říci, že citovaný rozsudek a nařízení zavádějí povinnost všech vnitrostátních orgánů, včetně vnitrostátních soudů, zdržet se všeho, co by vedlo k neslučitelnosti jejich rozhodnutí s rozhodnutím Komise na základě článku 81 ES (nyní článek 101 SFEU)(18). Jinými slovy jsou rozhodnutí Komise založená na těchto ustanoveních pro vnitrostátní soudy závazná(19).
47. Je pravda, že rozsudek Masterfoods a HB nevyřešil významné otázky, jež by značně přispěly k vymezení rozsahu závaznosti rozhodnutí Komise v oblasti hospodářské soutěže. Zbývá tedy ještě určit, zda se tyto účinky vztahují na výrok rozhodnutí, nebo na celý jeho obsah, včetně posouzení skutkových okolností. V odpověď na otázky Soudního dvora vyjádřila Komise na jednání názor, že její rozhodnutí nejsou pro orgány veřejné moci závazná ve všech částech, ale již neupřesnila ve kterých. V rozsahu relevantním pro projednávanou věc však každopádně není patrně pochyb o tom, že zjištění protiprávního jednání obsažené v rozhodnutí je pro vnitrostátní soudy závazné ve všech případech. Toto zjištění je základem každé žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti ve vnitrostátním právu, jednou z jejíchž podmínek je existence protiprávní škody.
48. S ohledem na tuto skutečnost mohl mít předkládající soud důvod pojmout a priori nedůvěru k žalobě podané orgánem veřejné moci, který s důsledky z toho plynoucími sám konstatoval protiprávní jednání, které je základem jeho žaloby. Avšak jak Komise správně uvádí ve svém písemném vyjádření, přestává být tato okolnost problematická v okamžiku, kdy existuje účinný procesní prostředek před soudy Unie proti rozhodnutí, kterým se konstatuje existence protiprávního jednání. Soudní pravomoc vnitrostátního soudu by totiž mohla být neodůvodněně omezena, kdyby tento soud pozbyl oprávnění potvrdit či napadnout zjištění existence protiprávního jednání v rámci žaloby na náhradu škody. Tak tomu však v projednávaném případě není z důvodů, které rozvedu níže.
49. Zaprvé není vnitrostátní soud oprávněn vyloučit nebo posuzovat platnost rozhodnutí Komise, a to nejen proto, že rozsudek Masterfoods a HB takto rozhodl, ale i proto, že ustálená judikatura od rozsudku Foto‑Frost(20) zakazuje vnitrostátním orgánům veřejné moci posuzovat platnost aktů Unie. Monopol na posuzování platnosti, který drží pouze a jen unijní soudy, by byl ohrožen, kdyby vnitrostátní soud mohl v průběhu sporu o náhradu škody zpochybnit zjištění protiprávního jednání, jež bylo předtím učiněno v rozhodnutí Komise. V takovém případě opravňuje unijní právo vnitrostátní soudy k tomu, aby Soudnímu dvoru položily předběžnou otázku týkající se platnosti, čímž bude zachována nezávislost vnitrostátního soudu a zároveň jednotnost a soudržnost systému pramenů práva Unie(21).
50. Kromě toho strany dotčené rozhodnutím, které v projednávaném případě vystupují jako žalované v původním sporu, měly vždy možnost podat žalobu na neplatnost k Tribunálu a v posledním stupni k Soudnímu dvoru. Žaloba na neplatnost představuje jak známo prostředek soudního přezkumu, který umožňuje úplnou kontrolu napadeného aktu. Důvody uvedené v čl. 230 druhém pododstavci ES (nyní čl. 263 druhý pododstavec SFEU) jsou dostatečně široké, aby umožňovaly soudní přezkum všech součástí aktu(22). Skutečnost, že judikatura Soudního dvora a Tribunálu přiznává Komisi technický prostor k uvážení, neznamená, že by soudní přezkum měl být minimální, jak tvrdily žalované společnosti ve svých písemných vyjádřeních. Tento prostor pro uvážení je obdobně uznáván ve správním soudnictví v jednotlivých právních systémech vyskytujících se v Unii, v nichž se kontrola správy vztahuje na právní otázky, a technické aspekty podléhají přezkumu založenému na zjevných nesprávnostech(23). Rozsah a intenzita tohoto soudního přezkumu v členských státech jsou mimoto slučitelné s požadavky Evropské úmluvy o lidských právech(24). Přezkum prováděný unijními soudy, pokud jde o rozhodnutí Komise přijatá na základě čl. 81 odst. 1 ES (nyní čl. 101 odst. 1 SFEU), obecně představuje úplnou soudní kontrolu, která v případě vadného rozhodnutí zaručuje jednotlivcům účinnou ochranu jeho práv.
51. Po tomto upřesnění je tedy třeba uvést, že vnitrostátní soudy mají řadu možností, jsou-li konfrontovány s rozhodnutím Komise v kontextu občanskoprávního řízení ve věci náhrady škody.
52. Především, a jak bylo uvedeno v bodě 47 tohoto stanoviska, pokud má vnitrostátní soud pochybnosti o legalitě rozhodnutí, má možnost položit předběžnou otázku ohledně platnosti rozhodnutí Komise. Krom toho, má-li rozhodnutí individualizovaného adresáta, je nezbytné, aby takový adresát podal k Tribunálu žalobu napadající platnost tohoto rozhodnutí(25). V takovém případě, který nastal i v projednávané věci, by vnitrostátní soud měl možnost přerušit řízení do doby, než unijní soud vydá konečný rozsudek. Pro tuto možnost hovoří čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003, který prohlašuje, že vnitrostátnímu soudu přísluší „přezkoumat, zda je nezbytné, aby své řízení přerušil“, pokud může „přijmout rozhodnutí, která by byla v rozporu s rozhodnutím, které má Komise v úmyslu přijmout v řízení, jež zahájila.“ Pokud by tedy Rechtbank měl pochybnosti ohledně platnosti rozhodnutí a vedle toho zjistil, že toto rozhodnutí je předmětem přezkumu před unijními soudy, bylo by přerušením řízení zažehnáno jakékoli nebezpečí rozporu mezi rozsudky vydanými unijními soudy a belgickou judikaturou.
53. Takovýto závěr je žádoucí nejen z pohledu právní jistoty, ale i z pohledu zásady loajální spolupráce. Ve výše citovaném rozsudku Soudní dvůr prohlásil, že „[p]okud řešení sporu probíhajícího před vnitrostátním soudem závisí na platnosti rozhodnutí Komise, pak z povinnosti loajální spolupráce vyplývá, že by vnitrostátní soud měl, aby se vyhnul tomu, že přijme rozhodnutí odporující rozhodnutí Komise, přerušit řízení do doby, než soudy Společenství vydají konečné rozhodnutí o žalobě na neplatnost, ledaže se domnívá, že za okolností projednávaného případu je důvodné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se platnosti rozhodnutí Komise“(26). Podle Soudního dvora vyplývá tato povinnost přerušit řízení ze skutečnosti, že „použití pravidel hospodářské soutěže zakotvených na úrovni Společenství vychází z povinnosti loajální spolupráce mezi vnitrostátními soudy na straně jedné a Komisí a soudy Společenství na straně druhé; v rámci této spolupráce jedná každý v závislosti na své úloze, jež je mu svěřena Smlouvou“(27).
54. Souhrnně lze konstatovat, že i když je Rechtbank vázán zjištěním protiprávního jednání v rozhodnutí Komise, v žádném případě to neznamená, že je soudní přezkum omezen a že strany nemají přístup k „soudu“. Naopak je věcí Rechtbank, aby zjistil příčinnou souvislost a poté konstatoval a vyčíslil škodu, která v projednávaném případě vznikla Unii; tato funkce vyžaduje zevrubnou a komplexní soudní analýzu. A kdyby vyvstaly pochybnosti o platnosti rozhodnutí Komise, pak i kdyby nemohl posoudit jeho obsah, protože monopol na jeho přezkum mají unijní soudy, mohl by stále za takových okolností, jaké nastaly v projednávané věci, přerušit řízení do doby, než Tribunál nebo Soudní dvůr potvrdí platnost tohoto rozhodnutí. V důsledku toho lze dospět k závěru, že soudní pravomoci Rechtbank nejsou omezeny a že žalované ani nebyly zbaveny práva přístupu k soudu rozhodujícímu v plné jurisdikci. Naopak z důvodu existence dvou vzájemně působících právních systémů majících vlastní kritéria platnosti aktů je řízení výrazem funkční dělby pravomocí mezi soudy Unie a vnitrostátními soudy, kde každý rozhoduje v rámci výkonu vlastních pravomocí.
55. Závěrem se s ohledem na výše uvedené úvahy domnívám, že článek 47 Listiny musí být z pohledu práva na přístup k soudu vykládán tak, že nebrání tomu, aby vnitrostátní soud rozhodl o žádosti na náhradu škody vzniklé Unii, pokud protiprávní jednání, jež vedlo ke vzniku škody, bylo konstatováno rozhodnutím Komise přijatým na základě čl. 81 odst. 1 ES (nyní čl. 101 odst. 1 SFEU).
B – „Rovnost zbraní“ mezi stranami občanskoprávního řízení
56. Předkládající soud se konečně táže, zda skutečnost, že má Komise k dispozici informace shromážděné v průběhu řízení, v němž bylo konstatováno protiprávní jednání, a všechny žalované tyto informace nemají, protože se může jednat o informace podléhající profesnímu tajemství, je v rozporu se zásadou „rovnosti zbraní“, tak jak vyplývá z článku 47 Listiny základních práv a z článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech.
57. Zásada „rovnosti zbraní“ jakožto nedílná součást základního práva na účinnou soudní ochranu zaručeného článkem 47 Listiny je již dlouho součástí unijního práva. Této zásady se lze dovolávat nejen před unijními soudy(28), ale i v řízeních o uložení sankce zahájených Komisí(29) či ve vnitrostátních řízeních týkajících se provádění unijního práva(30). Nyní je nutno se zaměřit na poslední aspekt, v jehož případě se Soudní dvůr do značné míry inspiroval Evropským soudem pro lidská práva.
58. Podle Evropského soudu pro lidská práva je cílem zásady „rovnosti zbraní“ zajistit rovnováhu mezi účastníky řízení a zaručit tak, aby všechny dokumenty předložené soudu mohly být posouzeny a napadeny kterýmkoli účastníkem řízení. Naopak újma, kterou musí nerovnováha vyvolat, má být v zásadě prokázána tím, komu vznikla(31). Teorie zvaná „teorie zdánlivosti“, jež se na zásadu „rovnosti zbraní“ použije od rozsudku Kress v. Francie(32), vedla Evropský soud pro lidská práva k prohlášení, že objektivní a abstraktní nerovnováha může být rovněž dostatečná pro zjištění, že byla porušena zásada „rovnosti zbraní“(33). Tato judikatura byla uplatňována především na vnitrostátní trestní řízení, ale i – i když méně hojně – na občanskoprávní a správní řízení, jakož i řízení v sociálním právu(34).
59. Soudní dvůr vzal tuto judikaturu za svou a opakovaně použil výše uvedené záruky vypracované Evropským soudem pro lidská práva(35). Přestože judikatura Soudního dvora patrně nepřijala „teorii zdánlivosti“ s neskonalým nadšením a přestože ve většině případů požaduje důkaz o skutečné újmě vyplývající z nerovnováhy mezi stranami, úroveň ochrany je v podstatě rovnocenná s úrovní zaručenou Evropským soudem pro lidská práva(36).
60. Použije‑li se výše uvedená judikatura na projednávaný případ, pak se nyní položená otázka týká přesně vymezených aspektů. Na jedné straně se týká přístupu Komise jakožto zástupkyně Unie před belgickými soudy k informacím obsaženým ve spisu, který byl základem rozhodnutí, jímž se konstatuje porušení čl. 81 odst. 1 ES (nyní čl. 101 odst. 1 SFEU). Žalované v původním řízení tvrdí, že Komise mohla své rozhodnutí naformulovat tak, aby vytvořila příznivé podmínky pro úspěch následné občanskoprávní žaloby na náhradu škody. Na druhé straně žalované poukazují na privilegované postavení, v němž se Komise nachází vzhledem k tomu, že je autorem rozhodnutí, kterým je určena existence protiprávního jednání ve vnitrostátním řízení. Žalované konečně zdůrazňují, že informace obsažené ve spise, včetně informací, na něž se vztahuje profesní tajemství, nejsou ostatním žalovaným dostupné, čímž si Komise vytváří informační náskok; tímto způsobem je ohrožena žádoucí rovnováha mezi účastníky řízení.
61. Pro účely odpovědi na první z námitek vycházejících ze zásady „rovnosti zbraní“ je třeba úvodem poukázat na to, že informace, jež má Komise k dispozici a na něž se odvolávají žalované, nebyly vnitrostátnímu soudu předloženy. To vyplývá z předkládacího usnesení a z písemných i ústních vyjádření předložených Soudnímu dvoru. Sporné informace jsou tedy součástí spisu, který má Komise k dispozici, jehož obsah ale nebyl vnitrostátnímu soudu předán za zády žalovaných.
62. Tato okolnost má zásadní vliv na přezkum projednávaného případu ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, protože je třeba připomenout, že na základě této judikatury se zjištění nerovnováhy musí nějakým způsobem odrazit na straně soudu. Jinými slovy se nerovnost projeví tím, že soud má k dispozici skutečné či objektivní poznatky, které upřednostňují jednu stranu na úkor druhé, aniž by tato druhá strana měla k dispozici účinné prostředky ke své obraně.
63. Za okolností projednávaného případu nebylo prokázáno, že vedle zveřejněného rozhodnutí existují v původním řízení informace, jimiž by Komise disponovala na základě předchozích řízení. Níže budu analyzovat specifické používání důvěrných informací v původním řízení, avšak v tomto okamžiku postačí dodat, že pokud by byl tento bod potvrzen, závisel by úspěch obranné strategie Komise na průkaznosti argumentů uplatněných v její žalobě, jakož i na relevanci skutečností, které uvádí v průběhu souvisejícího občanskoprávního řízení. Ukáže‑li se, že informace, jež tolik znepokojují žalované, jsou uvedeny v žalobě nebo že byly poskytnuty v přiložených písemnostech, budou mít nadále možnost je přezkoumat či zpochybnit (s výhradou námitek proti takovému jednání Komise z pohledu zachování profesního tajemství, o němž pojednám níže). Pokud se však tyto informace v občanskoprávním řízení neobjevily, bude pro soud obtížné ovlivnit rozhodnutí ve prospěch jedné či druhé strany. Domnívám se tedy, že se Komise a priori nenachází ve zvýhodněném postavení, jež by bylo v rozporu se zásadou „rovnosti zbraní“, jen proto, že shromáždila určité informace v rámci předchozí kontrolní činnosti.
64. V rámci své druhé námitky vycházející ze zásady „rovnosti zbraní“ se žalované domnívají, že možnost Komise přijímat závazná rozhodnutí, která předurčují existenci protiprávního jednání v původním řízení, vede k nerovnováze řízení, jež je v rozporu s článkem 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Účastníci původního řízení obzvláště vyzdvihli význam rozsudku Yvon v. Francie(37), v němž Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že účast komisaře francouzské vlády v odvolacím řízení proti stanovení odškodnění za vyvlastnění je neslučitelná s článkem 6 Evropské úmluvy o lidských právech. V uvedené věci Evropský soud pro lidská práva obzvláště přihlédl ke skutečnosti, že stanovisko vládního komisaře má vliv na povinnost soudu odůvodnit svůj rozsudek. I když soud nebyl vázán výší částky, kterou navrhoval vládní komisař, Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že francouzské právo ukládá soudu, a to jak v prvním stupni, tak v odvolacím řízení, „specificky“ uvést důvody svého rozhodnutí v případě, že se odchýlí od návrhu vládního komisaře(38).
65. Vedle této okolnosti zohlednil Evropský soud pro lidská práva skutečnost, že jednotlivec, v daném případě vyvlastněný, byl konfrontován zároveň s vyvlastňovacím orgánem a s vládním komisařem. Evropský soud pro lidská práva k vládnímu komisaři uvedl, že má k dispozici cenné informace, jež nebyly vyvlastňované osobě dostupné(39).
66. Na základě souběhů těchto tří okolností (ovlivnění soudního orgánu, dvojí obrana správních orgánů a přístup k informacím) – ne však každé z nich posuzované izolovaně – dospěl Evropský soud pro lidská práva k závěru, že byl porušen článek 6 Evropské úmluvy o lidských právech.
67. Postačí připomenout okolnosti, jež byly základem věci Yvon v. Francie, abychom dospěli k závěru, že tento rozsudek nevede k tomu, že by měla být zpochybněna úloha Komise v projednávané věci. Jak již navíc bylo uvedeno, skutečnost, že svoboda rozhodování soudu byla ovlivněna účastí vládního komisaře, nebyla jedinou okolností zohledněnou Evropským soudem pro lidská práva pro účely zjištění, že došlo k porušení článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Byl to naopak souhrn okolností, a nikoli každá z nich jednotlivě, co vedlo k porušení práva. Jak již bylo uvedeno v bodech 50 a 52 tohoto stanoviska, kromě toho skutečnost, že je vnitrostátní soud vázán rozhodnutím Komise, vyplývá z běžného rozdělení pravomocí mezi soudy Unie a soudy členských států, a omezení, jež z tohoto rozdělení plynou pro vnitrostátní soud, jsou kompenzována přezkumem rozhodnutí procesními prostředky stanovenými ve Smlouvách.
68. Zatřetí a závěrem, pokud jde o skutečnost, že pro kartelové řízení jsou příslušné tytéž orgány Komise, jaké byly pověřeny podáním žaloby na náhradu škody, domnívám se, že se jedná o snadno vyvratitelný argument. Žalované společnosti tvrdí, že Komise má pro účely podání žaloby na náhradu škody stále privilegovaný přístup ke spisu v kartelovém řízení, a to i k údajům, na něž se vztahuje profesní tajemství, protože se v konečném důsledku jedná o orgán jednající ve sboru, který přijímá většinově rozhodnutí, na němž se podílejí všichni jeho členové. V důsledku toho je podle žalovaných osoba odpovědná v poslední instanci za přijetí rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání, odpovědná i za rozhodnutí podat jménem Unie žalobu na náhradu škody. Z toho je třeba podle žalovaných dovodit, že žaloba na náhradu škody je podávána z pozice, která je nesporně výhodnější než pozice žalovaných.
69. Ani tento argument není přesvědčivý, protože Komisi ukládá probatio diabolica, a takovéto důkazní břemeno lze stěží unést. Komise ve svém písemném vyjádření vysvětlila, že útvary právní služby pověřené přípravou žaloby na náhradu škody pracovaly nezávisle na útvarech, které tehdy pracovaly na kartelových řízeních. Potvrdila to na jednání a podle informací jejího zmocněnce se jedná o obvyklou praxi, pokud jde nejen o případy, kdy se Komise účastní vnitrostátního řízení, ale i obecněji jakéhokoli řízení, v němž by mohlo být použito důvěrných informací pro jiné účely, než pro jaké byly poskytnuty(40). Odrazem této praxe na legislativní úrovni je článek 28 nařízení č. 1/2003, který stanoví, že informace získané v průběhu kartelového řízení „mohou být použity pouze pro ten účel, pro který byly získány“(41).
70. Kdyby Komise byla povinna v každé věci doložit, jaká opatření přijala, aby zaručila náležité použití informací získaných ve fázi zakládání spisu, byl by vyžadován důkaz o chování, které je, jak bylo uvedeno výše, stanoveno platnými předpisy. Za těchto okolností je logické, že ve sporu v původním řízení nesou důkazní břemeno žalované v původním řízení, jež musejí předložit přesvědčivé důkazy o tom, že Komise protiprávně využila důvěrných informací k přípravě své obrany v takovém řízení, jako je občanskoprávní řízení v projednávané věci. Ve vnitrostátních soudních systémech členských států Unie nese důkazní břemeno protiprávního jednání zpravidla účastník řízení, který existenci takového jednání tvrdí. V projednávaném případě musí tento důkaz podat žalované v původním řízení, které nepředložily žádnou indicii o tom, že by Komise neoprávněně využila informací ve spise o kartelovém řízení zahájeném před podáním žaloby k Rechtbank.
71. V konečném důsledku a s přihlédnutím k výše uvedeným argumentům se domnívám, že článek 47 Listiny musí být z pohledu práva na „rovnost zbraní“ vykládán tak, že nebrání tomu, aby Komise podala žalobu na náhradu škody k vnitrostátním soudům, i když předtím vedla kartelové řízení a rozhodnutí v tomto řízení bylo základem žaloby.
VI – Závěry
72. Vzhledem k výše uvedenému navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na položené předběžné otázky takto:
„1) Článek 282 ES se použije na vnitrostátní řízení, jež probíhala ke dni 1. prosince 2009, aniž je nezbytné a posteriori požadovat, aby Evropská unie splňovala požadavky na zastupování podle 335 SFEU.
Článek 282 ES musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby Evropská komise jakožto zástupkyně Evropského společenství podala žalobu na náhradu škody, která Evropskému společenství vznikla a jež se projevuje u více orgánů a institucí Evropského společenství.
2) Článek 47 Listiny musí být z pohledu práva na přístup k soudu vykládán tak, že nebrání tomu, aby vnitrostátní soud rozhodl o žalobě na náhradu škody vzniklé Evropské unii, pokud protiprávní jednání, z něhož škoda vzešla, bylo konstatováno rozhodnutím Evropské komise přijatým na základě čl. 81 odst. 1 ES (nyní čl. 101 odst. 1 SFEU).
Článek 47 Listiny musí být z pohledu práva na ‚rovnost zbraní‘ vykládán tak, že nebrání tomu, aby Evropská komise podala jakožto zástupkyně Evropské unie žalobu na náhradu škody k vnitrostátním soudům, i když předtím sama vedla kartelové řízení a rozhodnutí v tomto řízení bylo základem žaloby.“