ROZSUDEK SOUDU (prvního senátu)
25. března 2009 (*)
„Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška slovní ochranné známky Společenství BUDWEISER – Starší mezinárodní slovní a obrazové ochranné známky BUDWEISER a Budweiser Budvar – Relativní důvody pro zamítnutí – Článek 8 odst. 1 písm. a) a b) nařízení (ES) č. 40/94 – Skutečné užívání starší ochranné známky – Článek 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 – Porušení práv obhajoby – Odůvodnění – Článek 73 nařízení č. 40/94 – Opožděné předložení dokumentů – Posuzovací pravomoc přiznaná čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94“
Ve věci T‑191/07,
Anheuser-Busch, Inc., se sídlem v Saint Louis, Missouri (Spojené státy), zastoupená V. von Bomhardem a A. Renckem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), zastoupenému A. Folliard-Monguiralem, jako zmocněncem,
žalovanému,
přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem OHIM, vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Soudem, je společnost
Budějovický Budvar, národní podnik, se sídlem v Českých Budějovicích (Česká republika), zastoupená K. Čermákem, advokátem,
jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí druhého odvolacího senátu OHIM ze dne 20. března 2007 (věc R 299/2006‑2), týkajícímu se námitkového řízení mezi společností Budějovický Budvar, národní podnik, a společností Anheuser-Busch, Inc.,
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (první senát),
ve složení V. Tiili, předseda, F. Dehousse (zpravodaj) a I. Wiszniewska-Białecka, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: N. Rosner, rada,
s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Soudu dne 31. května 2007,
s přihlédnutím k vyjádření OHIM k žalobě došlému kanceláři Soudu dne 5. října 2007,
s přihlédnutím k vyjádření vedlejší účastnice k žalobě došlému kanceláři Soudu dne 8. října 2007,
po jednání konaném dne 30. září 2008,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Dne 1. dubna 1996 podala společnost Anheuser-Busch, Inc., u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) přihlášku ochranné známky Společenství na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů.
2 Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je slovní označení BUDWEISER.
3 Výrobky, pro které byl zápis požadován, spadají do třídy 32 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají následujícímu popisu: „Pivo, ale [světlé horně kvašené pivo], porter [tmavé horně kvašené pivo], sladové alkoholické a nealkoholické nápoje“.
4 Přihláška ochranné známky Společenství byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 50/99 ze dne 28. června 1999.
5 Dne 28. září 1999 podala společnost Budějovický Budvar, národní podnik (dále jen „společnost Budvar“), na základě článku 42 nařízení č. 40/94 proti zápisu přihlášené ochranné známky námitky, a to pro všechny výrobky specifikované v přihlášce k zápisu.
6 Na podporu svých námitek společnost Budvar zaprvé na základě čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 40/94 uplatnila:
– mezinárodní slovní ochrannou známku BUDWEISER (R 238 203), zapsanou pro „pivo všeho druhu“, s účinkem pro Německo, Rakousko, země Beneluxu a Itálii;
– mezinárodní obrazovou ochrannou známkou (č. 674 530), zapsanou pro výrobky „slad“ a „pivo“, s účinkem pro Rakousko, Benelux, Francii a Itálii, vyobrazenou níže:
– mezinárodní obrazovou ochrannou známku (č. 614 536), zapsanou pro výrobek „pivo“, s účinkem pro Německo, Rakousko, Benelux, Francii a Itálii, vyobrazenou níže:
7 Společnost Budvar zadruhé na základě čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 uplatnila několik označení původu obsahujících výraz „budweiser“.
8 Dne 8. července 2002 požádala společnost Anheuser-Busch v souladu s čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94, aby společnost Budvar předložila důkaz o skutečném užívání ochranných známek uplatňovaných na podporu jejích námitek. Společnost Budvar na tuto žádost odpověděla dne 8. listopadu 2002.
9 Prvním rozhodnutím ze dne 10. června 2004 námitkové oddělení námitkám podaným společností Budvar vyhovělo, a v důsledku toho přihlášku dotčené ochranné známky Společenství zamítlo. Námitkové oddělení mělo v podstatě za to, že v Rakousku a ve Francii existuje mezi přihlášenou ochrannou známkou a starší mezinárodní obrazovou ochrannou známkou č. 674 530 nebezpečí záměny.
10 Dne 23. června 2004 podala společnost Anheuser-Busch k OHIM proti rozhodnutí námitkového oddělení odvolání na základě článků 57 až 62 nařízení č. 40/94.
11 Rozhodnutím ze dne 11. července 2005 (R 509/2004‑2) druhý odvolací senát OHIM odvolání společnosti Anheuser-Busch vyhověl. Podle odvolacího senátu námitkové oddělení pochybilo, když mělo za to, že starší mezinárodní obrazová ochranná známka č. 674 530 je v Rakousku a ve Francii chráněna od 5. prosince 1960, zatímco je v těchto zemích chráněna od 19. května 1997, tedy až po podání přihlášky dotčené ochranné známky Společenství.
12 Odvolací senát věc vrátil námitkovému oddělení.
13 Druhým rozhodnutím ze dne 22. prosince 2005 námitkové oddělení námitkám podaným společností Budvar znovu vyhovělo, a v důsledku toho přihlášku dotčené ochranné známky Společenství zamítlo.
14 Námitkové oddělení mělo nejprve za to, že důkaz o užívání starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) je nedostatečný.
15 Námitkové oddělení tedy zvolilo omezit svůj přezkum na srovnání mezi přihlášenou ochrannou známkou a starší mezinárodní obrazovou ochrannou známkou č. 614 536, u níž souhlasilo s tím, že je třeba zohlednit dokumenty poskytnuté společností Budvar na podporu jejích námitek.
16 V tomto rámci mělo námitkové oddělení v podstatě za to, že v Německu, Rakousku, Beneluxu, Francii a Itálii mezi přihlášenou ochrannou známkou a starší mezinárodní obrazovou ochranou známkou č. 614 536 existuje nebezpečí záměny.
17 Dne 13. února 2006 podala společnost Anheuser-Busch k OHIM proti druhému rozhodnutí námitkového oddělení odvolání na základě článků 57 až 62 nařízení č. 40/94.
18 Rozhodnutím ze dne 20. března 2007 (věc R 299/2006‑2, dále jen „napadené rozhodnutí“), které bylo společnosti Anheuser-Busch oznámeno dne 22. března 2007, druhý odvolací senát OHIM odvolání zamítl.
19 Odvolací senát, který nezpochybňoval posouzení námitkového oddělení, pokud jde o nebezpečí záměny mezi přihlášenou ochrannou známkou a mezinárodní obrazovou ochrannou známkou č. 614 536, však na rozdíl od námitkového oddělení měl za to, že starší mezinárodní slovní ochranná známka BUDWEISER (R 238 203) zohledněna být může. V tomto rámci odvolací senát na základě dokumentů poskytnutých společností Budvar dospěl k závěru, že důkaz o skutečném užívání mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) předložen byl.
20 Dále odvolací senát, který shledal, že přihlášená ochranná známka je totožná se starší mezinárodní slovní ochrannou známkou BUDWEISER (R 238 203) a že výrobky „pivo, ale, porter, sladové alkoholické nápoje“, které jsou uvedeny v přihlášce dotčené ochranné známky Společenství, jsou totožné s výrobky „pivo všeho druhu“, kterých se týká uvedená starší ochranná známka, měl za to, že námitkám lze pro tyto výrobky vyhovět na základě čl. 8 odst. 1 písm. a) nařízení č. 40/94. Pokud jde o zbývající výrobky („nealkoholické nápoje“), odvolací senát měl s ohledem na totožnost ochranných známek a zjevnou podobnost mezi výrobky za to, že námitkám lze pro tyto výrobky vyhovět na základě čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94.
Návrhová žádání účastníků řízení
21 Společnost Anheuser-Busch navrhuje, aby Soud:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– podpůrně napadené rozhodnutí zrušil v rozsahu, v němž přijímá námitky pro výrobky „nealkoholické nápoje“;
– uložil OHIM a společnosti Budvar náhradu nákladů řízení.
22 OHIM a společnost Budvar navrhují, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– uložil společnosti Anheuser-Busch náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
1. K návrhovým žádáním
23 Na podporu svých návrhových žádání uplatňuje společnost Anheuser-Busch tři žalobní důvody, vycházející zaprvé z porušení práva být vyslechnut, zadruhé z porušení čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 a zatřetí z porušení čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva být vyslechnut
Argumenty účastníků řízení
24 Společnost Anheuser-Busch tvrdí, že zápis a platnost starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203), na něž se odvolací senát zaměřuje, nebyly předmětem sporu mezi účastníky řízení.
25 Je pravda, že společnost Budvar v rámci řízení před odvolacím senátem uvedla, že dne 21. ledna 2004 námitkovému oddělení poskytla důkaz o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203). Společnost Anhenuser-Busch uznává, že se k této skutečnosti před odvolacím senátem nevyjádřila. Společnost Anheuser-Busch však upřesňuje, že neměla žádný důvod se domnívat, že odvolací senát přijme tento důkaz, poskytnutý téměř dva roky po uplynutí původní lhůty stanovené na 26. února 2002. Společnost Anheuser-Busch v tomto ohledu odkazuje na dvě rozhodnutí OHIM, která dokumenty poskytnuté po lhůtě odmítla. Tato ustálená rozhodovací praxe je podle ní v souladu s pokyny OHIM v oblasti námitek, zvláště jejich bodem 1.5.1.
26 Společnost Anheuser-Busch připouští, že tato ustálená rozhodovací praxe a uvedené pokyny časově předcházejí rozsudku Soudního dvora ze dne 13. března 2007, OHIM v. Kaul (C‑29/05 P, Sb. rozh. s. I‑2213). Společnost Anheuser-Busch však uvádí, že k datu její odpovědi před odvolacím senátem, a sice 10. října 2006, se měl použít bývalý právní rámec. Společnost Anheuser-Busch krom toho tvrdí, že se rozsudky Soudu ze dne 23. září 2003, Henkel v. OHIM – LHS (UK) (KLEENCARE) (T‑308/01, Recueil, s. II‑3253); ze dne 10. listopadu 2004, Kaul v. OHIM – Bayer (ARCOL) (T‑164/02, Sb. rozh. s. II‑3807); ze dne 9. listopadu 2005, Focus Magazin Verlag v. OHIM – ECI Telecom (Hi-FOCuS) (T‑275/03, Sb. rozh. s. II‑4725); ze dne 10. července 2006, La Baronia de Turis v. OHIM – Baron Philippe de Rothschild (LA BARONNIE) (T‑323/03, Sb. rozh. s. II‑2085), a ze dne 11. července 2006, Caviar Anzali v. OHIM – Novomarket (Asetra) (T‑252/04, Sb. rozh. s. II‑2115), týkaly jiných skutkových a právních aspektů.
27 Za těchto podmínek společnost Anheuser-Busch tvrdí, že jestliže měl odvolací senát v úmyslu starší mezinárodní slovní ochrannou známku BUDWEISER (R 238 203) zohlednit, měl ji o tom informovat a umožnit jí se v tomto ohledu vyjádřit. Tím, že tak neučinil, nesplnil odvolací senát své povinnosti vyplývající z článku 73 nařízení č. 40/94.
28 Společnost Anheuser-Busch dodává, že napadené rozhodnutí bylo přijato pouze sedm dní po vyhlášení rozsudku OHIM v. Kaul, bod 26 výše. Podle ní jí měl odvolací senát umožnit, aby se vyjádřila k případným důsledkům tohoto rozsudku na projednávaný případ, a sice k zohlednění důkazu o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) a jiných důkazů, které měly být obdrženy dne 26. února 2002.
29 Konečně společnost Anheuser-Busch tvrdí, že v oblasti nebezpečí záměny v právu ochranných známek jakékoli porušení procesních pravidel vyvolává potenciální účinky na rozhodnutí OHIM, které proto musí být na tomto základě zrušeno.
30 OHIM má za to, že společnost Anheuser-Busch mohla předložit své vyjádření, co se týče starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203). Rozsudek OHIM v. Kaul, bod 26 výše, pouze vykládá právní pravidlo.
31 Společnost Budvar uvádí, že OHIM starší mezinárodní slovní ochrannou známku BUDWEISER (R 238 203) zohlednit měl a že společnost Anheuser-Busch platnost tohoto staršího práva před odvolacím senátem nezpochybnila. Pokud jde o rozsudek OHIM v. Kaul, bod 26 výše, článek 73 nařízení č. 40/94 nelze vykládat tak, že OHIM ukládá povinnost, aby účastníky řízení informoval o rozhodnutích, která mohou ovlivnit jeho závěry.
Závěry Soudu
32 Úvodem je třeba mít za to, že žalobním důvodem vycházejícím z porušení zásady práva být vyslechnut žalobkyně ve skutečnosti namítá porušení čl. 73 druhé věty nařízení č. 40/94, který stanoví, že rozhodnutí OHIM mohou být založena pouze na důvodech, ke kterým měli účastníci možnost se vyjádřit.
33 V souladu s tímto ustanovením odvolací senát OHIM může založit své rozhodnutí pouze na skutkových nebo právních okolnostech, ke kterým účastníci řízení mohli předložit svá vyjádření [rozsudek Soudního dvora ze dne 21. října 2004, KWS Saat v. OHIM, C‑447/02 P, Sb. rozh. s. I‑10107, bod 42, a rozsudek Soudu ze dne 13. července 2005, Sunrider v. OHIM (TOP), T‑242/02, Sb. rozh. s. II‑2793, bod 59].
34 Uvedené ustanovení zakotvuje v rámci práva ochranných známek Společenství obecnou zásadu ochrany práv obhajoby [rozsudky Soudu ze dne 15. září 2005, Citicorp v. OHIM (LIVE RICHLY), T‑320/03, Sb. rozh. s. II‑3411, bod 21, a ze dne 7. února 2007, Kustom Musical Amplification v. OHIM (Tvar kytary), T‑317/05, Sb. rozh. s. II‑427, bod 26]. Na základě této obecné zásady práva Společenství musí být adresátům rozhodnutí veřejných orgánů, která se znatelným způsobem dotýkají jejich zájmů, umožněno, aby náležitě vyjádřili své stanovisko [rozsudek Soudního dvora ze dne 23. října 1974, Transocean Marine Paint Association v. Komise, 17/74, Recueil, s. 1063, bod 15; rozsudek Soudu ze dne 27. února 2002, Eurocool Logistik v. OHIM (EUROCOOL), T‑34/00, Recueil, s. II‑683, bod 21, a výše uvedený rozsudek LIVE RICHLY, bod 22].
35 Krom toho se podle judikatury právo být vyslechnut vztahuje na všechny skutkové nebo právní okolnosti, které jsou základem aktu rozhodnutí, ale nikoli na konečné stanovisko, které správní orgán zamýšlí přijmout [rozsudek Soudu ze dne 3. prosince 2003, Audi v. OHIM (TDI), T‑16/02, Recueil, s. II‑5167, bod 75, a rozsudek Tvar kytary, bod 34 výše, bod 27]. Odvolací senát tudíž není povinen vyslechnout odvolatele ohledně skutkového posouzení, které je součástí jeho konečného stanoviska [rozsudek Soudu ze dne 20. listopadu 2007, Tegometall International v. OHIM – Wuppermann (TEK), T‑458/05, Sb. rozh. s. II‑4721, bod 45].
36 V projednávaném případě, aniž by bylo třeba se v rámci prvního žalobního důvodu vyjadřovat k otázce, zda důkaz o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) byl předložen včas, je třeba zaprvé konstatovat, že podáním námitek ze dne 28. září 1999 uplatnila společnost Budvar před OHIM uvedenou starší ochrannou známku. Podle výpisu ze zápisů Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO), který společnost Budvar před OHIM předložila, byla uvedená ochranná známka v okamžiku podání námitek platná.
37 Zadruhé je třeba uvést, že v odůvodnění svých námitek společnost Budvar výslovně poukázala na totožnost mezi přihlášenou ochrannou známkou a starší mezinárodní slovní ochrannou známkou BUDWEISER (R 238 203).
38 Zatřetí, dopisem zaslaným námitkovému oddělení dne 19. května 2003 společnost Anheuser-Busch zejména zpochybnila platnost starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) z důvodu, že důkaz o obnovení zápisu uvedené ochranné známky nebyl předložen před lhůtou stanovenou na 26. února 2002. Tento důkaz o obnovení zápisu společnost Budvar předložila dne 21. ledna 2004.
39 Začtvrté, v rámci odvolání podaného společností Anheuser-Busch proti prvnímu rozhodnutí námitkového oddělení (viz bod 9 výše) uplatnila společnost Budvar ve své odpovědi ze dne 24. ledna 2005 na podporu svých námitek rovněž starší mezinárodní slovní ochrannou známku BUDWEISER (R 238 203).
40 Zapáté, společnost Budvar v rámci odvolání podaného společností Anheuser-Busch proti druhému rozhodnutí námitkového oddělení (viz bod 13 výše) ve své odpovědi ze dne 28. července 2006 uvedla, že je třeba zohlednit starší mezinárodní slovní ochrannou známku BUDWEISER (R 238 203) a že v rozsahu, v němž jsou dotčené výrobky totožné, uvedená ochranná známka odůvodňuje přijetí námitek.
41 Zašesté je třeba zdůraznit, že společnost Anheuser-Busch v rámci repliky ze dne 10. října 2006 před odvolacím senátem mohla odpovědět na argumenty předložené společností Budvar ohledně starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203), což neučinila a což připouští ve svých písemnostech před Soudem.
42 Z toho vyplývá, že s ohledem na vyjádření společnosti Budvar jak před námitkovým oddělením, tak před odvolacím senátem a na možnosti odpovědět, které byly společnosti Anheuser-Busch poskytnuty, posledně uvedená společnost k platnosti starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) vyjádření předložit mohla, což ostatně učinila před námitkovým oddělením.
43 Krom toho z čl. 62 odst. 1 nařízení č. 40/94 vyplývá, že po projednání přípustnosti odvolání o něm odvolací senát rozhodne, a může tak zejména „rozhodnout místo oddělení, které napadené rozhodnutí vydalo“, což v projednávaném případě znamená, že sám rozhodne o námitkách tak, že je zamítne, nebo je prohlásí za opodstatněné, čímž potvrdí, nebo zruší rozhodnutí útvaru OHIM, který rozhodoval v prvním stupni. Z článku 62 odst. 1 nařízení č. 40/94 tak vyplývá, že odvolací senát má z důvodu odvolání, které k němu bylo podáno, provést nový úplný přezkum merita námitek jak z hlediska právních, tak z hlediska skutkových otázek (rozsudek OHIM v. Kaul, bod 26 výše, body 56 a 57).
44 Ze všech těchto skutečností vyplývá, že odvolací senát neporušil povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 73 druhé věty nařízení č. 40/94, když výslovně společnost Anheuser-Busch nevyzval k předložení vyjádření ohledně starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203).
45 Ostatní argumenty uplatněné společností Anheuser-Busch tento závěr zpochybnit nemohou.
46 Zaprvé, pokud by tyto argumenty měly být chápány v tom smyslu, že společnost Anheuser-Busch na podporu prvního žalobního důvodu uplatňuje zásadu ochrany legitimního očekávání, je třeba připomenout, že se uvedená zásada vztahuje na každého jednotlivce, který se nachází v situaci, ze které vyplývá, že správa Společenství tím, že mu poskytla konkrétní ujištění, u něj vyvolala podloženou naději [rozsudky Soudu ze dne 17. prosince 1998, Embassy Limousines & Services v. Parlament, T‑203/96, Recueil, s. II‑4239, bod 74; ze dne 19. března 2003, Innova Privat-Akademie v. Komise, T‑273/01, Recueil, s. II‑1093, bod 26, a ze dne 5. dubna 2006, Kachakil Amar v. OHIM (Podélná čára zakončená do trojúhelníku), T‑388/04, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 26]. Taková ujištění jsou tvořena přesnými, nepodmíněnými a shodujícími se informacemi z oprávněných a spolehlivých zdrojů (výše uvedené rozsudky Innova Privat-Akademie v. Komise, bod 26, a Podélná čára zakončená do trojúhelníku, bod 27).
47 Nejprve je třeba konstatovat, že společnost Anheuser-Busch nezískala konkrétní ujištění, podle nichž starší mezinárodní slovní ochranná známka BUDWEISER (R 238 203) nebude zohledněna v rámci průzkumu námitek. Skutečnost, že ve druhém rozhodnutí námitkové oddělení uvedenou starší ochrannou známku nezohlednilo, totiž takové ujištění představovat nemůže, jelikož, jak již bylo uvedeno v bodě 43 výše, odvolací senát má provést nový úplný přezkum merita námitek jak z hlediska právních, tak z hlediska skutkových otázek.
48 Pokud jde o bod 1.5.1 pokynů OHIM v oblasti námitek, je třeba rovněž uvést, že na výpisu, který předložila společnost Anheuser-Busch, je uvedeno datum březen 2004, to znamená datum, které časově následuje po datu podání námitek společností Budvar a datu, kdy uplynuly lhůty stanovené OHIM k odůvodnění námitek. Krom toho nic neumožňuje mít za to, že by pokyny OHIM v oblasti námitek měly přednost před právní úpravou Společenství použitelnou v dané oblasti. V tomto ohledu společnost Anheuser-Busch v rámci svého prvního žalobního důvodu neuplatňuje právní ustanovení použitelné v rozhodné době, které by prokazovalo, že společnost Budvar byla povinna předložit, aniž by k tomu byla vyzvána, osvědčení o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203). OHIM krom toho společnost Budvar výslovně nepožádal o to, aby takové osvědčení o obnovení zápisu předložila. Navíc skutečnost, že odvolací senát mohl nesprávně použít ustanovení právní úpravy Společenství, nemůže představovat porušení zásady ochrany legitimního očekávání.
49 Pokud jde o dřívější rozhodovací praxi, stačí konečně připomenout, že podle ustálené judikatury jsou rozhodnutí o zápisu označení jako ochranné známky Společenství, která odvolací senáty přijímají na základě nařízení č. 40/94, přijímána v rámci přesně stanovené pravomoci, a nikoliv v rámci diskreční pravomoci. Legalita rozhodnutí odvolacích senátů tudíž musí být posuzována výlučně na základě tohoto nařízení tak, jak je vykládáno soudem Společenství, a nikoli na základě rozhodovací praxe odvolacích senátů [rozsudek Soudního dvora ze dne 15. září 2005, BioID v. OHIM, C‑37/03 P, Sb. rozh. s. I‑7975, bod 47; rozsudky Soudu ze dne 9. října 2002, Glaverbel v. OHIM (Povrch skleněné desky), T‑36/01, Recueil, s. II‑3887, bod 35, a ze dne 14. června 2007, Europig v. OHIM (EUROPIG), T‑207/06, Sb. rozh. s. II‑1961, bod 40]. Krom toho pouhá praxe, ať je jakkoli běžná, se nerovná přesným, nepodmíněným a shodujícím se informacím ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 46 výše (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 29. listopadu 2006, Campoli v. Komise, T‑135/05, Sb. rozh. s. II‑A‑2‑1527, bod 70). Navíc společnost Anheuser-Busch na podporu svých tvrzení uplatňuje pouze dvě rozhodnutí odvolacích senátů OHIM.
50 Argumenty uplatněné společností Anheuser-Busch v tomto ohledu tedy nemohou obstát.
51 Zadruhé, ani argument vycházející z toho, že odvolací senát společnost Anheuser-Busch nevyzval k tomu, aby předložila vyjádření k případným důsledkům rozsudku OHIM v. Kaul, bod 26 výše, pokud jde o zohlednění důkazu týkajícího se osvědčení o obnovení zápisu mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) a dokumentů, které společnost Budvar předložila na podporu svých námitek a z nichž poslední obdržel OHIM dne 27. února 2002, nemůže obstát.
52 Pokud jde o důkaz týkající se obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203), stačí uvést, jak ostatně zdůrazňuje sama společnost Anheuser-Busch v rámci druhého žalobního důvodu (viz bod 59 níže), že uvedený rozsudek nebyl v napadeném rozhodnutí zmíněn ve věci zohlednění osvědčení o obnovení zápisu. Z napadeného rozhodnutí, a zvláště z jeho bodů 24 a 25 totiž vyplývá, že rozsudek OHIM v. Kaul, bod 26 výše, byl zmíněn v rámci zohlednění dokumentů předložených společností Budvar, z nichž poslední OHIM obdržel dne 27. února 2002. Z toho vyplývá, že argumenty uplatněné společností Anheuser-Busch v tomto ohledu nejsou skutkově podložené.
53 Pokud jde o dokumenty předložené společností Budvar na podporu jejích námitek, z nichž poslední OHIM obdržel dne 27. února 2002, je třeba nejprve uvést, že společnost Anheuser-Busch před odvolacím senátem zpochybnila to, že OHIM uvedené dokumenty zohlednil. Dále je třeba mít za to, že rozsudek OHIM v. Kaul, bod 26 výše, třebaže vykládá čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, nemůže měnit jeho obsah. Konečně i za předpokladu, že by bylo možné konstatovat porušení práva společnosti Anheuser Busch být vyslechnuta, pokud jde o to, že odvolací senát zohlednil rozsudek OHIM v. Kaul, bod 26 výše, by takové pochybení mohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí pouze v případě, že řízení mohlo vést k odlišnému výsledku (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise, C‑142/87, Recueil, s. I‑959, bod 48, a KWS Saat v. OHIM, bod 33 výše, body 47 až 50). Z důvodů, které v rámci analýzy druhého žalobního důvodu uplatněného společností Anheuser-Busch budou uvedeny v bodech 81 až 91 níže, přitom odvolací senát nepochybil, když použil čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 tak, jak jej vykládá Soudní dvůr. I kdyby tedy společnost Anheuser-Busch byla mohla v tomto ohledu předložit vyjádření, nemohlo by to vést k odlišnému výsledku.
54 S ohledem na všechny tyto skutečnosti je třeba první žalobní důvod uplatněný společností Anheuser-Busch zamítnout jako neopodstatněný.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94
Argumenty účastníků řízení
55 Společnost Anheuser-Busch tvrdí, že i při zohlednění rozsudku OHIM v. Kaul, bod 26 výše, měly být dokumenty, které společnost Budvar za účelem prokázání zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) předložila opožděně, odmítnuty, a námitky měly být v důsledku toho zamítnuty.
56 Společnost Anheuser-Busch v tomto ohledu připomíná, že lhůta stanovená pro společnost Budvar za účelem předložení důkazů na podporu jejích námitek uplynula dne 26. února 2002. Je však údajně nesporné, že poslední z dokumentů odeslaných faxem za tímto účelem OHIM obdržel dne 27. února 2002 v 0 hodin 48 minut (tedy 48 minut po uplynutí lhůty, a nikoli 44 minut, jak uvedl odvolací senát). Krom toho, i když – jak tvrdí společnost Budvar – odesílání dokumentů faxem započalo dne 26. února 2002 v 21 hodin 46 minut, je obtížné určit, které z těchto dokumentů OHIM obdržel před uplynutím stanovené lhůty a které dokumenty OHIM obdržel po uplynutí uvedené lhůty. Na základě pravidel v oblasti důkazního břemene je přitom tuto nejistotu třeba přičíst k tíži toho, kdo nesl důkazní břemeno, a sice společnosti Budvar. Jako datum přijetí všech dokumentů odeslaných společností Budvar je tedy třeba určit 27. února 2002.
57 V každém případě společnost Anheuser-Busch zdůrazňuje, že dokumenty předložené společností Budvar na podporu jejích námitek, z nichž poslední obdržel OHIM dne 27. února 2002, se netýkají obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203). Podle společnosti Anheuser-Busch však společnost Budvar měla povinnost předložit důkaz o obnovení zápisu uvedené starší ochranné známky v okamžiku, kdy předložila dokumenty na podporu svých námitek. Společnost Budvar přitom důkaz o takovém obnovení zápisu předložila až dne 21. ledna 2004, tedy téměř dva roky po uplynutí lhůty stanovené OHIM (a sice 26. února 2002), v souladu s pravidlem 20 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189), nyní pravidlem 19 odst. 4 téhož nařízení, v platném znění. Společnost Budvar neuvedla žádnou skutečnost pro odůvodnění tohoto prodlení.
58 Společnost Anheuser-Busch uznává, že na základě čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, tak jak je vykládán Soudním dvorem, má OHIM diskreční pravomoc za účelem přijetí dokumentů předložených po lhůtě. Tato diskreční pravomoc však v projednávané věci byla vykonána nesprávně.
59 Pokud jde o osvědčení o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203), společnost Anheuser-Busch odkazuje na rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu OHIM, které odmítlo opožděně předložený důkaz týkající se obnovení zápisu ochranné známky v jiné věci. Podle společnosti Anheuser-Busch se totéž řešení mělo použít v projednávaném případě. Je nepřípustné, aby odvolací senáty uplatňovaly různá řešení ve srovnatelných věcech. V takovém případě jde o „zneužití diskreční pravomoci“. Navíc skutečnosti uvedené v napadeném rozhodnutí k odůvodnění zohlednění osvědčení o obnovení zápisu přijaté řešení nepodporují. Pouhá skutečnost, že toto osvědčení bylo předloženo v průběhu řízení, sama o sobě neodůvodňuje to, že dokument může být přijat na základě čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94. Společnost Anheuser-Busch v tomto ohledu zdůrazňuje, že odvolací senát své rozhodnutí nepřijal na základě uvedeného článku. Vyvstává tedy otázka, zda odvolací senát uznal, že má v tomto ohledu vykonávat svou diskreční pravomoc. Společnost Anheuser-Busch k tomu uvádí, že úvahy odvolacího senátu týkající se rozsudku OHIM v Kaul, bod 26 výše, se netýkaly osvědčení o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203), ale týkaly se pouze dokumentů, z nichž poslední OHIM obdržel dne 27. února 2002.
60 Pokud jde o dokumenty, které společnost Budvar předložila na podporu svých námitek a z nichž poslední OHIM obdržel dne 27. února 2002, společnost Anheuser-Busch zdůrazňuje, že odvolací senát měl za to, že prodlení s předáním o „44 minut“ je bezvýznamné ze čtyř důvodů. V tomto ohledu společnost Anheuser-Busch zaprvé uvádí, že délka trvání řízení před OHIM nesmí sloužit jako referenční údaj pro určení, zda prodlení může být považováno za bezvýznamné. Zadruhé tvrdí, že skutečnost, že odesílání faxu započalo před uplynutím lhůty, nebyla prokázána a OHIM ji nemůže uplatňovat. Zohledněn totiž musí být pouze okamžik přijetí uvedených dokumentů. Navíc je zahájení odesílání 336 stran dokumentů faxem krátce před půlnocí poslední den stanovené lhůty hrubou nedbalostí. Krom toho si společnost Budvar uchovává možnost podat návrh na prohlášení neplatnosti uvedené ochranné známky. Zatřetí má společnost Anheuser-Busch za to, že relevance dotčených dokumentů k přijetí napadeného rozhodnutí nemůže sama o sobě a pouze z tohoto důvodu odůvodnit jejich zohlednění.
61 OHIM a společnost Budvar mají za to, že odvolací senát dokumenty, které zmiňuje společnost Anheuser-Busch, odmítnout nemusel. OHIM zvláště tvrdí, že důkaz o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) nebyl předložen po lhůtě. Pokud jde o dokumenty zaslané společností Budvar, z nichž poslední OHIM obdržel dne 27. února 2002, OHIM a společnost Budvar zdůrazňují, že odvolací senát správně využil své diskreční pravomoci.
Závěry Soudu
62 Pro účely přezkumu druhého žalobního důvodu je třeba rozlišovat mezi osvědčením o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203), předloženým dne 21. ledna 2004, a dokumenty, které společnost Budvar předložila na podporu svých námitek a z nichž poslední OHIM obdržel dne 27. února 2002.
– K osvědčení o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203)
63 Jak vyplývá ze znění čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, OHIM nemusí přihlížet ke skutečnostem, které účastníci včas neuvedli, ani k důkazům, které včas nepředložili.
64 Z toho vyplývá, že použití čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 na projednávaný případ předpokládá, že jeden nebo několik účastníků řízení před OHIM „včas“ neuvedli skutečnosti nebo nepředložili důkazy.
65 V projednávaném případě, pokud jde o starší mezinárodní slovní ochrannou známku BUDWEISER (R 238 203), přitom z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že odvolací senát měl za to, že osvědčení o obnovení zápisu uvedené ochranné známky nebylo předloženo včas.
66 Odvolací senát konkrétně v bodě 22 napadeného rozhodnutí uvedl následující:
„Osoba, která podala námitky, v příloze svého vyjádření ze dne 21. ledna 2004 před námitkovým oddělením předložila výpis vydaný WIPO, který osvědčoval, že zápis byl obnoven dne 5. prosince 2000. Námitkové oddělení tedy v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí mělo k dispozici důkaz o trvající platnosti [starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203)].“
67 Krom toho z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že odvolací senát ustanovení čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 použil za účelem zohlednění osvědčení o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203), na rozdíl od toho, co bylo učiněno v souvislosti s dokumenty předloženými společností Budvar, z nichž poslední OHIM obdržel dne 27. února 2002.
68 Pokud jde totiž o tyto posledně uvedené dokumenty, odvolací senát v bodech 24 a 25 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, jakož i rozsudek OHIM v Kaul, bod 26 výše.
69 Společnost Anheuser-Busch ostatně sama ve svých písemnostech zdůrazňuje skutečnost, že odvolací senát své rozhodnutí nezaložil na čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, pokud jde o osvědčení o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203). Společnost Anheuser-Busch uvádí rovněž, že úvahy týkající se rozsudku OHIM v. Kaul, bod 26 výše, se zohlednění uvedeného osvědčení netýkaly.
70 Je třeba ostatně mít za to, že z důvodů uvedených v bodech 78 a 79 níže a s ohledem na právní úpravu použitelnou v rozhodné době bylo osvědčení o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) předloženo včas.
71 Z toho vyplývá, že v souvislosti s napadeným rozhodnutím nelze konstatovat žádné porušení čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, pokud jde o zohlednění osvědčení o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203).
72 Argumenty, které v tomto ohledu uplatňuje společnost Anheuser-Busch, jsou tedy zjevně neopodstatněné.
73 V každém případě za předpokladu, že společnost Anheuser-Busch tím, že uvádí pravidlo 20 odst. 2 nařízení č. 2868/95, ve svém znění použitelném před jeho změnou nařízením Komise (ES) č. 1041/2005 ze dne 29. června 2005 (Úř. věst. L 172, s. 4), které je nyní, po této změně, pravidlem 19 odst. 4 téhož nařízení, má ve skutečnosti za to, že odvolací senát měl povinnost osvědčení o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) odmítnout, aniž by mohl použít čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, je třeba zdůraznit, že uvedený článek OHIM přiznává posuzovací pravomoc s ohledem na přihlédnutí k důkazům předloženým po uplynutí lhůty [rozsudky Soudu ze dne 8. července 2004, MFE Marienfelde v. OHIM – Vétoquinol (HIPOVITON), T‑334/01, Sb. rozh. s. II‑2787, bod 57, a Asetra, bod 26 výše, bod 36]. Krom toho, jelikož nařízení č. 2868/95 bylo přijato Komisí v souladu s čl. 140 odst. 1 nařízení č. 40/94, je třeba vykládat jeho ustanovení v souladu s ustanoveními posledně jmenovaného nařízení (výše uvedený rozsudek HIPOVITON, bod 57). Argumenty společnosti Anheuser-Busch, pokud by měly být chápány v tomto smyslu, by tedy znamenaly, že se uplatní výklad pravidla prováděcího nařízení, který je v rozporu s jasným zněním obecného nařízení (viz v tomto smyslu rozsudek Asetra, bod 26 výše, bod 36).
74 Jen pro úplnost je třeba konstatovat, že nařízení č. 1041/2005 vstoupilo v platnost dne 25. července 2005, tedy zaprvé po podání námitek, zadruhé po uplynutí lhůt stanovených pro doplnění námitek a zatřetí poté, co společnost Budvar předložila důkaz o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203).
75 Zásada právní jistoty přitom obecně brání tomu, aby časová působnost aktu Společenství byla stanovena k datu předcházejícímu jeho vyhlášení. Výjimečně tomu může být jinak, pokud to vyžaduje sledovaný cíl a pokud je náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob (rozsudky Soudního dvora ze dne 25. ledna 1979, Racke, 98/78, Recueil, s. 69, bod 20, a ze dne 12. listopadu 1981, Meridionale Industria Salumi a další, 212/80 až 217/80, Recueil, s. 2735, bod 10). Taková judikatura, jak upřesnil Soudní dvůr, je použitelná také v případě, kdy zpětnou účinnost samotný akt nestanoví výslovně, ale vyplývá z jeho obsahu (rozsudky Soudního dvora ze dne 11. července 1991, Crispoltoni, C‑368/89, Recueil, s. I‑3695, bod 17, a ze dne 29. dubna 2004, Gemeente Leusden a Holin Groep, C‑487/01 a C‑7/02, Recueil, s. I‑5337, bod 59).
76 V projednávaném případě žádná skutečnost, pokud jde o znění či obecnou systematiku nařízení č. 1041/2005, nenasvědčuje tomu, že by se ustanovení zavedená uvedeným nařízením měla použít se zpětnou účinností.
77 Pravidlo 19 odst. 4 nařízení č. 2868/95, vycházející z nařízení č. 1041/2005, které stanoví, že „[OHIM] nebude brát v úvahu písemná podání a dokumenty nebo jejich části, které nebyly předloženy nebo přeloženy do jazyka řízení ve lhůtě stanovené [OHIM]“, tedy použít nelze.
78 Pravidlo 20 odst. 2 nařízení č. 2868/95, ve svém znění použitelném před jeho změnou provedenou nařízením č. 1041/2005, stanovilo, že „[n]eobsahuje-li sdělení o námitce podrobnosti o skutečnostech, důkazech a argumentech uvedených v pravidle 16 odst. 1 a 2, vyzve [OHIM] osobu, která podala námitky, aby tyto podrobnosti sdělila ve lhůtě, kterou jí [OHIM] stanoví“, a že „[k]aždé sdělení osoby, která podala námitky, se doručí přihlašovateli, který dostane příležitost odpovědět ve lhůtě [OHIM] stanovené“.
79 Ačkoli z výkladu pravidel 16 a 20 nařízení č. 2868/95 ve vzájemném spojení v jejich znění použitelném před jejich změnou provedenou nařízením č. 1041/2005 zejména vyplývá, že OHIM má právo požadovat důkaz o obnovení zápisu starší ochranné známky, jestliže platnost této starší ochranné známky uplyne po datu podání sdělení o námitce [viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 13. září 2006, MIP Metro v. OHIM – Tesco Stores (METRO), T‑191/04, Sb. rozh. s. II‑2855, bod 41], osobě, která podává námitky, neukládá povinnost, aby i bez výzvy takový důkaz předložila. Uvedené pravidlo nestanoví ani to, že OHIM musí dokument odmítnout, jestliže je mu předložen opožděně. V projednávaném případě námitkové oddělení společnost Budvar výslovně nevyzvalo k tomu, aby ve stanovené lhůtě předložila osvědčení o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203). Společnost Budvar ostatně důkaz o takovém obnovení zápisu předložila, aniž by k tomu byla vyzvána, poté, co společnost Anheuser-Busch předložila vyjádření zpochybňující zápis a platnost uvedené starší ochranné známky. Za těchto podmínek nelze dospět k závěru, že odvolací senát byl povinen osvědčení o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) odmítnout a že nemohl použít čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94.
80 S ohledem na všechny tyto skutečnosti musejí být argumenty společnosti Anheuser-Busch odmítnuty v rozsahu, v němž se týkají osvědčení o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203).
– K dokumentům, které společnost Budvar předložila na podporu svých námitek a z nichž poslední OHIM obdržel dne 27. února 2002
81 Mezi účastníky řízení je nesporné, že dokumenty, které společnost Budvar předložila na podporu svých námitek a z nichž poslední OHIM obdržel dne 27. února 2002, nebyly předloženy včas, což v podstatě uvádí rovněž odvolací senát v bodech 24 a 25 napadeného rozhodnutí. Účastníci řízení naproti tomu mají odlišný názor na otázku, zda má OHIM možnost uvedené dokumenty zohlednit.
82 V tomto ohledu je třeba připomenout, že ze znění čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 vyplývá, že obecně platí, není-li stanoveno jinak, že předložení skutečností a důkazů účastníky řízení je stále možné i po uplynutí lhůt, kterým podléhá takové předložení podle ustanovení nařízení č. 40/94, a že OHIM nic nezakazuje přihlédnout ke skutečnostem a důkazům, které byly takto opožděně uplatněny nebo předloženy. Naproti tomu z uvedeného znění stejně jasně vyplývá, že takové opožděné uplatnění nebo předložení skutečností a důkazů nemůže účastníku řízení, který tak učinil, přiznávat bezpodmínečné právo na to, aby bylo k takovým skutečnostem nebo důkazům ze strany OHIM přihlédnuto. Článek 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 tím, že upřesňuje, že OHIM „nemusí“ v takovém případě přihlížet k těmto skutečnostem a důkazům, přiznává totiž OHIM širokou posuzovací pravomoc ohledně rozhodnutí, které musí v tomto smyslu odůvodnit, zda je namístě k těmto skutečnostem a důkazům přihlédnout, či nikoliv. Takové zohlednění ze strany OHIM v případě, kdy má rozhodovat v rámci námitkového řízení, může být odůvodněné zvláště tehdy, usoudí-li OHIM jednak to, že skutečnosti předložené opožděně mohou být prima facie skutečně relevantní, pokud jde o výsledek námitek podaných k OHIM, a jednak to, že stadium řízení, ve kterém dojde k tomuto opožděnému předložení, a okolnosti, které jej provázejí, takovému zohlednění nebrání (rozsudek OHIM v. Kaul, bod 26 výše, body 42 až 44).
83 V projednávané věci je třeba zaprvé uvést, že společnost Anheuser-Busch neuplatňuje jiné právní ustanovení, které by se na dotčené skutečnosti použilo a které by umožnilo mít za to, že OHIM dotyčné dokumenty musel odmítnout, jelikož byly předloženy opožděně.
84 Krom toho cílem dotčených dokumentů bylo zejména prokázat užívání označení původu obsahujících výraz „budweiser“, uvedených v bodě 7 výše. Společnost Budvar přitom dopisem ze dne 8. listopadu 2002 v odpověď na žádost společnosti Anheuser-Busch o prokázání skutečného užívání starších ochranných známek uplatněných na podporu námitek a na výzvu OHIM v tomto ohledu výslovně odkázala na uvedené dokumenty, přičemž měla za to, že se použijí rovněž na starší mezinárodní slovní ochrannou známku BUDWEISER (R 238 203). Odkaz učiněný společností Budvar společnost Anheuser-Busch nezpochybnila. Tento odkaz byl odůvodněn zejména tím, že námitkové oddělení společnost Budvar písemně dne 30. května 2002 ujistilo o tom, že dotčené dokumenty budou zohledněny. Za přepokladu, že by námitkové oddělení tyto dokumenty muselo odmítnout, a že by v tomto ohledu upozornilo společnost Budvar, by tedy společnost Budvar ve svém dopise ze dne 8. listopadu 2002 byla mohla znovu tyto dokumenty předložit před námitkovým oddělením.
85 Zadruhé, napadené rozhodnutí ve svých bodech 24 a 25 obsahuje specifické důvody směřující k odůvodnění zohlednění dotčených dokumentů.
86 Zatřetí skutečnosti, které odvolací senát uvedl v rámci svého odůvodnění, umožňují odůvodnit jeho rozhodnutí dotčené dokumenty zohlednit na základě čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94.
87 Odvolací senát nejprve uvádí, že odesílání dotčených dokumentů faxem započalo před uplynutím stanovené lhůty. Skutkové posouzení odvolacího senátu je v tomto ohledu správné, jelikož datum a hodina začátku odeslání (a sice 26. února 2002 ve 21 hodin 46 minut) byly zaznamenány přijímacím přístrojem OHIM. Společnost Anheuser-Busch neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, která by tomu mohla odporovat. Krom toho je tato skutečnost součástí okolností, za kterých došlo k opožděnému předložení uvedených dokumentů. Na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Anheuser-Busch, tedy skutečnost, kterou uvádí odvolací senát, je relevantní v rozsahu, v němž objasňuje okolnosti, za kterých došlo k opožděnému předložení dotčených dokumentů.
88 Odvolací senát dále uvádí, že odesílání dotčených dokumentů faxem bylo ukončeno 44 minut po uplynutí lhůty stanovené námitkovým oddělením. Podle odvolacího senátu toto prodlení nebylo významné. Toto posouzení je třeba potvrdit. Společnost Anheuser-Busch jej ostatně formálně nezpochybňuje, s výjimkou toho, že dotčené prodlení bylo 48 minut, a nikoli 44 minut, což na výsledek sporu vliv nemá. Na posouzení odvolacího senátu je třeba navíc pohlížet v příslušných souvislostech se skutečností, kterou OHIM zdůrazňuje ve svých písemnostech, že by společnost Anheuser-Busch dotyčné dokumenty neobdržela rychleji, i kdyby OHIM došly několik minut před uplynutím lhůty.
89 Následně odvolací senát zdůrazňuje, že dotčené dokumenty mohly být relevantní. Společnost Anheuser-Busch posouzení odvolacího senátu ve skutečnosti nezpochybňuje, ale domnívá se, že relevance dotčených dokumentů nemůže sama o sobě a pouze z tohoto důvodu odůvodňovat jejich zohlednění. V tomto ohledu stačí uvést, že odvolací senát své rozhodnutí nezaložil pouze na relevanci dotčených dokumentů, ale také na jiných úvahách.
90 Odvolací senát konečně konstatuje, že dotčené dokumenty byly obdrženy 35 měsíců před přijetím rozhodnutí námitkového oddělení. Námitkové oddělení tak uvedené dokumenty mohlo zohlednit a přihlašovatel ochranné známky se mohl vyjádřit k jejich relevanci. V tomto ohledu je třeba uvést, na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Anheuser-Busch, že konstatování odvolacího senátu je relevantní v rozsahu, v němž přispívá k posouzení stadia řízení, ve kterém dochází k opožděnému předložení dotčených dokumentů.
91 S ohledem na všechny tyto skutečnosti nemůže být legalita rozhodnutí odvolacího senátu, pokud jde o zohlednění dokumentů předložených společností Budvar na podporu jejích námitek, z nichž poslední obdržel OHIM dne 27. února 2002, dotčena argumenty uplatněnými společností Anheuser-Busch.
92 S ohledem na všechny tyto skutečnosti je třeba druhý žalobní důvod uplatněný společností Anheuser-Busch zamítnout jako neopodstatněný.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94
Argumenty účastníků řízení
93 Společnost Anheuser-Busch má za to, že důkazy předložené společností Budvar byly nedostatečné k prokázání skutečného užívání starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203).
94 Společnost Anheuser-Busch v tomto ohledu zdůrazňuje, že jedinými dokumenty, které je třeba zohlednit, jsou dokumenty předložené dne 8. listopadu 2002, které sestávají pouze z kopií písemných reklamních materiálů v Německu a Rakousku. Podle ní nebyl předložen žádný důkaz o prodejích předmětných výrobků. Dokumenty předložené dne 8. listopadu 2002 tedy samy o sobě nesplňují požadavky čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 a pravidla 22 nařízení č. 2868/95.
95 Společnost Anheuser-Busch dodává, že odvolací senát nemohl dospět k závěru, že je starší slovní ochranná známka BUDWEISER (R 238 203) skutečně užívána, aniž by zohlednil dokumenty předložené po lhůtě dne 27. února 2002. V tomto ohledu měl odvolací senát za to, že faktury vystavené v Německu a Rakousku jsou dostatečné. K tomu, aby odvolací senát k takovému závěru dospěl, však měl vycházet z jiných hledisek, jako je povaha užívání uvedené starší ochranné známky v těchto zemích. Tato povaha přitom z uvedených faktur nijak nevyplývá a z předložených reklamních výňatků vyplývá jen stěží. Zvláště nebyl předložen žádný důkaz o povaze užívání, pokud jde o sudy nebo výrobky označené „NRW“.
96 OHIM a společnost Budvar tvrdí, že skutečné užívání starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) prokázáno bylo. OHIM zvláště uvádí, že povaha užívání starší ochranné známky, a sice jako pivo, vyplývá jasně z reklamních materiálů předložených společností Budvar.
Závěry Soudu
97 Jak vyplývá z devátého bodu odůvodnění nařízení č. 40/94, zákonodárce měl za to, že není důvod chránit starší ochranné známky, pokud nejsou skutečně užívány. V souladu s tímto bodem odůvodnění čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 stanoví, že přihlašovatel ochranné známky Společenství může požádat o důkaz, že po dobu pěti let před zveřejněním přihlášky ochranné známky, která je předmětem námitek, byla starší ochranná známka skutečně užívána na území, na kterém je chráněna (dále jen „relevantní období“).
98 Podle pravidla 22 odst. 2 (nyní odst. 3) nařízení č. 2868/95 se důkaz o užívání musí týkat místa, času, rozsahu a povahy užívání starší ochranné známky.
99 Při výkladu pojmu „skutečné užívání“ je třeba zohlednit skutečnost, že ratio legis požadavku, podle kterého musí být starší ochranná známka skutečně užívána, aby ji bylo možno namítat proti přihlášce ochranné známky Společenství, spočívá v omezení konfliktů mezi dvěma ochrannými známkami, pokud neexistuje oprávněný hospodářský důvod vyplývající ze skutečné funkce ochranné známky na trhu [rozsudek Soudu ze dne 12. března 2003, Goulbourn v. OHIM – Redcats (Silk Cocoon), T‑174/01, Recueil, s. II‑789, bod 38]. Naproti tomu cílem uvedeného ustanovení není vyhodnocení obchodního úspěchu ani kontrola hospodářské strategie podniku nebo to, aby byla ochrana ochranných známek vyhrazena pouze jejich obchodnímu využití, které je kvantitativně rozsáhlé [rozsudky Soudu ze dne 8. července 2004, Sunrider v. OHIM – Espadafor Caba (VITAFRUIT), T‑203/02, Sb. rozh. s. II‑2811, bod 38, a ze dne 8. listopadu 2007, Charlott v. OHIM – Charlo (Charlott France Entre Luxe a Tradition), T‑169/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 33].
100 Ochranná známka je skutečně užívána, pokud je užívána v souladu se svou hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, aby vytvořila nebo zachovala odbyt pro tyto výrobky a služby, s vyloučením symbolického užití, které slouží pouze k zachování práv plynoucích ze zápisu (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. září 2007, Il Ponte Finanziaria v. OHIM, C‑234/06 P, Sb. rozh. s. I‑7333, bod 72, viz rovněž obdobně rozsudek ze dne 11. března 2003, Ansul, C‑40/01, Recueil, s. I‑2439, bod 43). V tomto ohledu je podmínkou skutečného užívání ochranné známky, aby byla ochranná známka tak, jak je chráněna na relevantním území, užívána veřejně a navenek (rozsudky Silk Cocoon, bod 99 výše, bod 39; VITAFRUIT, bod 99 výše, bod 39; Charlott France Entre Luxe a Tradition, bod 99 výše, bod 34; viz rovněž obdobně výše uvedený rozsudek Ansul, bod 37).
101 Skutečné užívání ochranné známky je třeba posoudit na základě souhrnu skutečností a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání, zvláště užívání, které je v dotyčném hospodářském odvětví považováno za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky nebo služby chráněné ochrannou známkou, druhu těchto výrobků nebo služeb, znaků trhu, rozsahu a četnosti užívání ochranné známky (rozsudky VITAFRUIT, bod 99 výše, bod 40; Charlott France Entre Luxe a Tradition, bod 99 výše, bod 35; viz rovněž obdobně rozsudek Ansul, bod 100 výše, bod 43).
102 Ohledně rozsahu užívání starší ochranné známky je zvláště třeba přihlédnout jednak k obchodnímu objemu představovanému souhrnem všech úkonů spojených s užíváním, a jednak i k délce časového období, během kterého došlo k úkonům spojeným s užíváním, jakož i k četnosti těchto úkonů (rozsudky VITAFRUIT, bod 99 výše, bod 41, a Charlott France Entre Luxe a Tradition, bod 99 výše, bod 36).
103 Otázka, zda je užívání kvantitativně dostatečné k tomu, aby udrželo nebo získalo podíl na trhu pro výrobky nebo služby chráněné ochrannou známkou, tak závisí na více faktorech a na posouzení každého jednotlivého případu. Vlastnosti těchto výrobků nebo služeb, četnost nebo pravidelnost užívání ochranné známky, skutečnost, že ochranná známka je užívána pro uvádění všech totožných výrobků nebo služeb podniku, který je jejím majitelem, nebo pouze některých z nich na trh, nebo důkazy týkající se užívání ochranné známky, které je její majitel schopen předložit, patří mezi faktory, které mohou být zohledněny (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. května 2006, Sunrider v. OHIM, C‑416/04 P, Sb. rozh. s. I‑4237, bod 71).
104 Při zkoumání skutečného užívání starší ochranné známky je třeba provést globální posouzení s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům projednávaného případu (rozsudky VITAFRUIT, bod 99 výše, bod 42; Charlott France Entre Luxe a Tradition, bod 99 výše, bod 37; viz rovněž obdobně rozsudek Ansul, bod 100 výše, bod 39).
105 Soud krom toho upřesnil, že skutečné užívání ochranné známky nelze prokázat na základě pravděpodobnosti nebo domněnek, ale musí se zakládat na konkrétních a objektivních okolnostech, které prokazují skutečné a dostatečné užívání ochranné známky na dotčeném trhu [rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 2002, Kabushiki Kaisha Fernandes v. OHIM – Harrison (HIWATT), T‑39/01, Recueil, s. II‑5233, bod 47].
106 V projednávané věci měl odvolací senát za to, že důkazy předložené společností Budvar jsou jasně dostatečné k prokázání skutečného užívání starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203). Odvolací senát odkázal zvláště na reklamní materiály ukazující vyobrazení piva Budvar s ochrannou známkou BUDWEISER, na faktury zaslané zákazníkům v Německu a Rakousku a na skutečnost, že se tyto reklamní materiály a faktury týkají relevantního období. Krom toho měl odvolací senát za to, že dotčené faktury jsou relevantní, zvláště s ohledem na usnesení Soudního dvora ze dne 27. ledna 2004, La Mer Technology (C‑259/02, Recueil, s. I‑1159). Odvolací senát uvádí, že v této věci Soudní dvůr konstatoval, že užívání ochranné známky, byť i minimální, nebo její užívání pouze jedním dovozcem do dotyčného členského státu může být dostatečné, je-li užívání skutečně obchodně odůvodněné (bod 26 napadeného rozhodnutí).
107 Zaprvé je třeba konstatovat, že odvolací senát měl v podstatě za to, že dokumenty předložené společností Budvar během správního řízení jsou dostatečné k prokázání povahy výrobků („pivo“), jakož i místa („Německo“ a „Rakousko“), času („relevantní období“) a rozsahu užívání starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) (předložené faktury a odkaz učiněný na usnesení La Mer Technology, bod 106 výše).
108 Zadruhé, jelikož byla přihláška ochranné známky Společenství zveřejněna dne 28. června 1999, relevantní období se vztahuje na období od 28. června 1994 do 27. června 1999. V tomto ohledu je třeba připomenout, že sankce upravené v čl. 15 odst. 1 nařízení č. 40/94 se týkají pouze ochranných známek, jejichž skutečné užívání bylo přerušeno na nepřetržitou dobu pěti let. Stačí tedy, aby byla ochranná známka skutečně užívána během části relevantního období, aby se na ni uvedené sankce nevztahovaly (rozsudky VITAFRUIT, bod 99 výše, bod 45, a Charlott France Entre Luxe a Tradition, bod 99 výše, bod 41).
109 Zatřetí společnost Anheuser-Busch dopisem ze dne 8. července 2002 v souladu s čl. 43 odst. 2 nařízení č. 40/94 požádala, aby společnost Budvar předložila důkaz o skutečném užívání ochranných známek uplatněných na podporu jejích námitek. OHIM dopisem ze dne 10. září 2002 požádal společnost Budvar, aby takový důkaz předložila, zejména pokud jde o starší mezinárodní slovní ochrannou známku BUDWEISER (R 238 203), a to ve lhůtě, která uplynula dne 11. listopadu 2002. Společnost Budvar na tuto žádost odpověděla dne 8. listopadu 2002, když předložila následující dokumenty:
– reklamní materiál, který vyšel v rakouském časopise z roku 1995, jak prokazuje datum uvedené na titulní straně uvedeného časopisu; výraz „budweiser“ se na něm objevuje několikrát v různých formách; dotčeným výrobkem je pivo;
– osm reklamních materiálů, které vyšly v německých časopisech, které vyšly mezi roky 1996 a 1998, jak prokazují data nebo některé skutečnosti uvedené na titulních stranách uvedených časopisů; výraz „budweiser“ se na nich objevuje několikrát, v různých formách; dotčeným výrobkem je pivo.
110 Společnost Anheuser-Busch nezpochybňuje, že tyto dokumenty poskytují důkazy, pokud jde o povahu výrobků (pivo), místo (Německo a Rakousko) a čas užívání výrazu „budweiser“ (1995 pro Rakousko a 1996 až 1998 pro Německo). Společnost Anheuser-Busch nezpochybňuje ani to, že užívání výrazu „budweiser“ v různých formách použitých na reklamních materiálech předložených společností Budvar lze vztáhnout ke starší mezinárodní slovní ochranné známce BUDWEISER (R 238 203).
111 Začtvrté společnost Budvar faxem, jehož poslední stranu OHIM obdržel dne 27. února 2002, zaslala OHIM určité dokumenty k prokázání užívání označení původu obsahujících výraz „budweiser“ uvedených v bodě 7 výše. Ve svém dopise ze dne 8. listopadu 2002 v odpověď na žádost Anheuser-Busch týkající se prokázání skutečného užívání starších ochranných známek uplatněných na podporu námitek společnost Budvar výslovně odkázala na zaslané dokumenty, přičemž měla za to, že se použijí zejména na starší mezinárodní slovní ochrannou známku BUDWEISER (R 238 203). Tyto dokumenty tvořilo, pokud jde o Rakousko, sedm reklamních materiálů, které vyšly v novinách a časopisech mezi roky 1995 a 1997, a 23 faktur vystavených mezi roky 1993 a 2000. Pokud jde o Německo, společnost Budvar předložila osm reklamních materiálů, které vyšly v novinách a časopisech mezi roky 1996 a 1998, a 14 faktur vystavených mezi roky 1993 a 1997.
112 Společnost Anheuser-Busch před Soudem nezpochybňuje to, že se dotčené dokumenty týkají užívání starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203). Společnost Anheuser-Busch nezpochybňuje ani to, že tyto dokumenty poskytují důkazy týkající se místa, času a rozsahu užívání uvedené ochranné známky, kteréžto důkazy ostatně jasně z uvedených dokumentů vyplývají.
113 Argument společnosti Anheuser-Busch, podle něhož odvolací senát tyto dokumenty zohlednit neměl, musí být odmítnut z důvodů uvedených v rámci analýzy druhého žalobního důvodu.
114 Pokud jde krom toho o tvrzení společnosti Anheuser-Busch, podle něhož měl odvolací senát vycházet z jiných hledisek, jako je povaha užívání starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203) v Německu a Rakousku, v tomto ohledu stačí uvést, že odvolací senát odkázal na reklamní materiály ukazující vyobrazení „piva“ Budvar s uvedenou starší ochrannou známkou. V tomto ohledu na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Anhuser-Busch, povaha užívání uvedené ochranné známky vyplývá jasně z reklamních materiálů předložených společností Budvar. Dotčené reklamní materiály zvláště odkazují z převážné části na výraz „Bier“. Krom toho měl odvolací senát tím, že odkázal na faktury zaslané zákazníkům v Německu a Rakousku, implicitně, ale nezbytně za to, že se tyto faktury týkají výrobku „pivo“. Je třeba ostatně konstatovat, že se výrazy „pivo“, „Bier“ nebo „des Bieres“ objevují rovněž na prodejních fakturách týkajících se Německa a Rakouska.
115 S ohledem na všechny tyto skutečnosti je třeba třetí žalobní důvod uplatněný společností Anheuser-Busch zamítnout jako neopodstatněný.
2. K podpůrným návrhovým žádáním
Argumenty účastníků řízení
116 Na podporu svých návrhových žádání uvedených podpůrně společnost Anheuser-Busch uplatňuje jediný žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění vyplývající z článku 73 nařízení č. 40/94.
117 Společnost Anheuser-Busch zdůrazňuje, že v rámci svého posouzení nebezpečí záměny podle čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 měl odvolací senát za to, že „pivo“, na které se vztahuje starší mezinárodní slovní ochranná známka BUDWEISER (R 238 203), a „nealkoholické nápoje“, na které se vztahuje přihláška ochranné známky společenství, vykazují „zjevné podobnosti“.
118 Toto tvrzení jako takové nepředstavuje odůvodnění podle článku 73 nařízení č. 40/94.
119 Není ostatně zřejmé, že nealkoholické nápoje a pivo jsou podobné. Společnost Anheuser-Busch v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Soudu ze dne 15. února 2005, Lidl Stiftung v. OHIM – REWE-Zentral (LINDENHOF) (T‑296/02, Sb. rozh. s. II‑563), ve kterém bylo uvedeno, že alkoholické nápoje jako takové jsou zřetelně odděleny od nealkoholických nápojů, a že průměrný spotřebitel, považovaný za běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného, je zvyklý na toto oddělení alkoholických a nealkoholických nápojů a věnuje mu pozornost, přičemž toto oddělení je ostatně nezbytné vzhledem k tomu, že někteří spotřebitelé si nepřejí, respektive nemohou, požívat alkohol (bod 54 rozsudku).
120 OHIM uznává, že odvolací senát neposkytl podrobné vysvětlení kritérií uplatněných za účelem posouzení, že jsou dotčené výrobky podobné. OHIM, který odkázal na rozsudek LA BARONNIE, bod 26 výše (bod 69 a citovaná judikatura), má však za to, že žalobce nemá legitimní zájem na zrušení rozhodnutí na základě vady řízení, může-li toto zrušení vést pouze k přijetí věcně totožného rozhodnutí. Tak je tomu v projednávaném případě.
121 OHIM zvláště zdůrazňuje, že společnost Anheuser-Busch mění skutkové okolnosti, když uvádí, že ochranná známka Společenství byla přihlášena pro „nealkoholické nápoje“. Přihlášená ochranná známka Společenství se totiž vztahuje na „sladové alkoholické a nealkoholické nápoje“. Společnost Anheuser-Busch tedy požádala o zápis ochranné známky Společenství pro „sladové“ nealkoholické nápoje.
122 Na tomto základě má OHIM za to, že sladové nealkoholické nápoje odkazují na nealkoholická piva, i když je možné, že se vztahují i na jiné výrobky. Odvolacímu senátu nepřísluší, aby sladové nealkoholické nápoje rozděloval do jednotlivých podkategorií.
123 Je zřejmé, že pivo a sladové nealkoholické nápoje (které zahrnují nealkoholické pivo) vykazují vysoký stupeň podobnosti v rozsahu, v němž mají stejnou povahu (nápoje), stejný cíl (uhasit žízeň), stejné distribuční kanály (supermarkety, bary a restaurace) a jsou v určité míře v konkurenčním postavení. Krom toho je běžné, že tytéž subjekty na trhu s pivem vyrábějí zároveň alkoholické i nealkoholické pivo.
124 Společnost Budvar tvrdí, že nebezpečí záměny je v projednávané věci nevyhnutelné.
Závěry Soudu
125 Na základě čl. 73 první věty nařízení č. 40/94 musí být rozhodnutí OHIM odůvodněna. Tato povinnost má stejný dosah jako povinnost zakotvená článkem 253 ES [rozsudky Soudu ze dne 28. dubna 2004, Sunrider v. OHIM – Vitakraft-Werke Wührmann a Friesland Brands (VITATASTE a METABALANCE 44), T‑124/02 a T‑156/02, Recueil, s. II‑1149, bod 72, a ze dne 21. února 2006, Royal County of Berkshire Polo Club v. OHIM – Polo/Lauren (ROYAL COUNTY OF BERKSHIRE POLO CLUB), T‑214/04, Sb. rozh. s. II‑239, bod 16].
126 Z ustálené judikatury vyplývá, že povinnost odůvodnit individuální rozhodnutí má dvojí cíl, jednak umožnit zúčastněné osobě, aby se mohla seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, za účelem obrany svých práv, a jednak umožnit soudu Společenství vykonávat svůj přezkum legality rozhodnutí (viz rozsudek VITATASTE a METABALANCE 44, bod 125 výše, bod 73 a citovaná judikatura). Otázka, zda odůvodnění rozhodnutí splňuje tyto požadavky, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotyčnou oblast (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. února 1996, Komise v. Rada, C‑122/94, Recueil, s. I‑881, bod 29; rozsudky Soudu ze dne 6. dubna 2000, Kuijer v. Rada, T‑188/98, Recueil, s. II‑1959, bod 36, a ROYAL COUNTY OF BERKSHIRE POLO CLUB, bod 125 výše, bod 17).
127 Konkrétně, jestliže OHIM odmítne zapsat označení jako ochrannou známku Společenství, musí pro odůvodnění svého rozhodnutí uvést absolutní či relativní důvod pro zamítnutí, který brání tomuto zápisu, jakož i ustanovení, z něhož tento důvod vychází, a uvést skutkové okolnosti, které považoval za prokázané a které podle něj odůvodňují použití uplatněného ustanovení [rozsudek Soudu ze dne 9. července 2008, Reber v. OHIM – Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli (Mozart), T‑304/06, Sb. rozh. s. II‑1927, bod 46].
128 Od odvolacích senátů však nelze vyžadovat, aby poskytovaly vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabývaly každým z argumentů uvedených účastníky před nimi probíhajícího sporu. Odůvodnění tedy může být implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího senátu přijato, a příslušnému soudu disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat svůj přezkum (rozsudek Mozart, bod 127 výše, bod 55).
129 Opodstatněnost projednávaného žalobního důvodu je třeba přezkoumat ve světle těchto úvah.
130 V projednávaném případě odvolací senát v bodě 27 napadeného rozhodnutí uvádí následující:
„Přihlášená ochranná známka je totožná s ochrannou známkou chráněnou mezinárodním zápisem č. 238 203 pro ,pivo všeho druhu‘ zahrnuté do třídy 32. Je tedy důvodné námitkám vyhovět na základě čl. 8 odst. 1 písm. a) [nařízení č. 40/94] pro výrobky označené jako ,pivo, ale, porter, sladové alkoholické nápoje‘, neboť jde o totožné ochranné známky a výrobky. Pokud jde o zbývající výrobky (,nealkoholické nápoje‘), námitky je třeba přijmout na základě čl. 8 odst. 1 písm. b) [nařízení č. 40/94]. S ohledem na totožnost ochranných známek a zjevné podobnosti mezi výrobky na relevantním území existuje nebezpečí záměny; spotřebitelé v Rakousku a Německu by nevyhnutelně předpokládali, že nealkoholické nápoje prodávané pod ochrannou známkou BUDWEISER pocházejí ze stejného zdroje jako pivo prodávané pod ochrannou známkou BUDWEISER.“
131 Společnost Anheuser-Busch zpochybňuje zvláště konstatování odvolacího senátu, podle něhož mezi „zbývajícími výrobky“, kterých se týká přihláška ochranné známky, a sice jinými výrobky, než je „pivo, ale, porter, sladové alkoholické nápoje“, existují „zjevné podobnosti“. Odvolací senát v tomto ohledu uvedl, že „zbývajícími výrobky“ jsou „nealkoholické nápoje“.
132 Nejprve je třeba mít za to, že výrazem „nealkoholické nápoje“ odkazuje odvolací senát ve skutečnosti na „sladové nealkoholické nápoje“. Zápis dotčené ochranné známky Společenství je totiž požadován pro výrobky „pivo, ale, porter, sladové alkoholické a nealkoholické nápoje“. Z tohoto popisu jasně vyplývá, že přídavné jméno „nealkoholické“ se vztahuje ke „sladovým“ nápojům. Tento zápis je tedy požadován zejména pro „sladové nealkoholické nápoje“. Tuto skutečnost ostatně účastníci řízení nezpochybňují. Vzhledem k tomu, že jsou ve druhé větě výše uvedeného bodu 27 uvedeny nejprve výrobky „pivo, ale, porter, sladové alkoholické nápoje“, se výraz „zbývající výrobky“, který odvolací senát použil, může vztahovat pouze na „sladové nealkoholické nápoje“.
133 Je přitom nesporné, že „pivo všeho druhu“, kterého se týká starší ochranná známka, zahrnuje nealkoholické pivo, které je pojmově sladovým nealkoholickým nápojem. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že v odůvodnění námitek ze dne 28. září 1999 společnost Budvar výslovně uvedla, že „sladové nealkoholické nápoje“ a „pivo všeho druhu“ jsou podobné, zejména z důvodu, že tyto výrobky ve skutečnosti označují „sladové“ nápoje. O těchto skutečnostech přihlašovatel ochranné známky, který je navíc podnikatelem s dobrým jménem v dotčeném odvětví, dobře věděl. Společnost Anheuser-Busch ostatně v tomto ohledu u odvolacího senátu nepředložila vyjádření, třebaže námitkové oddělení mělo za to – sice v souvislosti s jinou starší ochrannou známkou, ale také ohledně piva – že jsou uvedené výrobky „ve vysoké míře totožné nebo podobné“. Za těchto podmínek společnost Anheuser-Busch mohla pochopit důvody, které odvolací senát vedly k tomu, že měl za to, že dotčené výrobky vykazují „zjevné podobnosti“.
134 Krom toho je třeba konstatovat, že i když společnost Budvar ve svých písemnostech před OHIM, pokud jde konkrétně o starší mezinárodní slovní ochrannou známku BUDWEISER (R 238 203), na podporu svých námitek odkázala na čl. 8 odst. 1 písm. a) nařízení č. 40/94, ve svém formuláři pro podání námitek, který se vztahoval na všechna starší uplatněná práva, neuvedla pouze totožnost ochranných známek a výrobků (kolonka č. 93 formuláře pro podání námitek), ale rovněž existenci nebezpečí záměny (kolonka č. 94 formuláře pro podání námitek). Navíc v odůvodnění svých námitek společnost Budvar výslovně odkázala na podobnost dotčených výrobků, pokud jde o starší mezinárodní slovní ochrannou známku BUDWEISER (R 238 203). Krom toho je třeba poukázat na to, že čl. 42 odst. 1 písm. a) nařízení č. 40/94 jako relativní důvod k podání námitek uvádí zejména čl. 8 odst. 1 téhož nařízení, aniž by odlišoval mezi uvedeným odstavcem písm. a) a b). Stejně tak pravidlo 15 nařízení č. 2868/95 ve svém znění použitelném v rozhodné době odkazovalo na námitky založené na existenci starší ochranné známky, aniž by odlišovalo mezi čl. 8 odst. 1 písm. a) a čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94. Toto ustanovení ani nestanovilo, že jestliže jsou námitky založeny na existenci více než jedné starší ochranné známky, se přesný popis důvodů, na nichž se námitky zakládají, použije na každou ochrannou známku. Za těchto podmínek odvolací senát mohl legitimně své rozhodnutí, pokud jde o starší mezinárodní slovní ochrannou známku BUDWEISER (R 238 203), založit na čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94, což společnost Anheuser-Busch ostatně před Soudem nezpochybňuje.
135 S ohledem na tyto skutečnosti a vzhledem ke kontextu napadeného rozhodnutí a okolnostem projednávaného případu je třeba mít za to, že odůvodnění odvolacího senátu splňuje povinnosti vyplývající z čl. 73 první věty nařízení č. 40/94.
136 Jediný žalobní důvod uváděný společností Anheuser-Busch na podporu jejích návrhových žádání uplatněných podpůrně je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.
137 Žalobu je tudíž třeba zamítnout v plném rozsahu.
K nákladům řízení
138 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
139 Vzhledem k tomu, že OHIM a společnost Budvar požadovaly náhradu nákladů řízení a společnost Anheuser-Busch neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (první senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Společnost Anheuser-Busch ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí rovněž náhrada nákladů řízení OHIM a společnosti Budějovický Budvar, národní podnik.
Tiili | Dehousse | Wiszniewska-Białecka |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 25. března 2009.
Podpisy.
Obsah
Skutečnosti předcházející sporu
Návrhová žádání účastníků řízení
Právní otázky
1. K návrhovým žádáním
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva být vyslechnut
Argumenty účastníků řízení
Závěry Soudu
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94
Argumenty účastníků řízení
Závěry Soudu
– K osvědčení o obnovení zápisu starší mezinárodní slovní ochranné známky BUDWEISER (R 238 203)
– K dokumentům, které společnost Budvar předložila na podporu svých námitek a z nichž poslední OHIM obdržel dne 27. února 2002
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94
Argumenty účastníků řízení
Závěry Soudu
2. K podpůrným návrhovým žádáním
Argumenty účastníků řízení
Závěry Soudu
K nákladům řízení