STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 7. září 20101(1)
Věc C‑261/09
Trestní řízení
proti
Gaetanovi Mantellovi
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht Stuttgart (Německo)]
„Soudní spolupráce v trestní oblasti – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Evropský zatýkací rozkaz – Důvod pro povinné odmítnutí výkonu – Zásada ,ne bis in idem‘ – Základní právo – Uplatnění v případě, že bylo konečné rozhodnutí vydáno ve vystavujícím členském státě – Pojem ,stejný čin‘ – Autonomní pojem – Oblast působnosti“
1. Evropský zatýkací rozkaz, zavedený rámcovým rozhodnutím Rady 2002/584/SVV(2), nahradil formální postup vydávání mezi jednotlivými členskými státy systémem předávání mezi justičními orgány, založeným na vysoké úrovni důvěry mezi těmito orgány. Evropský zatýkací rozkaz je oprávněně považován za nástroj soudní spolupráce v trestní oblasti s nejlepšími výsledky.
2. Rámcové rozhodnutí taxativně vyjmenovává důvody, které mohou bránit výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Toto řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se poprvé týká působnosti důvodu uvedeného v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí, podle kterého evropský zatýkací rozkaz již nelze vykonat, pokud trestní stíhání proti vyžádané osobě v jiném členském státě za stejný čin skončilo konečným rozhodnutím, které, pokud jde o odsuzující rozsudek, bylo vykonáno, právě je vykonáváno nebo ho nelze vykonat.
3. Na počátku uvedeného řízení byl evropský zatýkací rozkaz vystavený italským soudním orgánem na italského státního příslušníka s bydlištěm v Německu, o kterém tento orgán tvrdí, že se po dobu několika měsíců v letech 2004 a 2005 v rámci organizované zločinecké skupiny podílel na obchodování s kokainem mezi Německem a Itálií.
4. Oberlandesgericht Stuttgart (Německo) se zabývá otázkou případného uplatnění čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí v projednávané věci za následujících okolností: Vyžádaná osoba byla odsouzena italským soudem pro trestný čin nedovoleného držení kokainu spáchaný dne 13. září 2005, italští vyšetřovatelé již v okamžiku tohoto odsouzení měli dostatečné informacemi k tomu, aby mohli stíhat tuto osobu pro její účast na obchodování uvedeném v evropském zatýkacím rozkazu, avšak neučinili tak, aby neohrozili zdárný průběh svého vyšetřování tohoto obchodování.
5. Soudnímu dvoru pokládá tento soud dvě otázky, přičemž první se týká toho, zda pojem „stejný čin“ uvedený v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí musí být chápán tak, že odkazuje na právo vystavujícího členského státu nebo na právo vykonávajícího členského státu, nebo zda má být předmětem autonomního výkladu. Předkládající soud se druhou otázkou táže, zda se tento pojem uplatní v situaci, ve které vyšetřovatelé v okamžiku, kdy vyžádaná osoba byla odsouzena za izolovaný trestný čin držení omamných látek, měli důkaz o její účasti na rozsáhlejším obchodování, ale v zájmu vyšetřovaní se rozhodli nestíhat jí za tuto účast.
6. Obě tyto otázky vycházejí z předpokladu, že se čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí uplatní i tehdy, když trestné činy uvedené v evropském zatýkacím rozkazu byly předmětem konečného rozhodnutí v členském státě, ve kterém byl tento zatýkací rozkaz vystaven.
7. Tento předpoklad je důrazně zpochybňován většinou členských států, které vstoupily do tohoto řízení jako vedlejší účastníci a podle kterých je tento předpoklad v rozporu se zásadou vzájemného uznávání, která je základem systému evropského zatýkacího rozkazu. Tyto členské státy se domnívají, že dotčený důvod pro odmítnutí výkonu by se uplatnil pouze tehdy, pokud by činy uvedené v evropském zatýkacím rozkazu byly předmětem konečného rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, než je vystavující členský stát.
8. Před přezkumem otázek položených předkládajícím soudem tedy vyzvu Soudní dvůr, aby rozhodl o platnosti předpokladu, který je základem těchto otázek, nejenom proto, že se jedná o zásadní otázku, ale také proto, že je velmi pravděpodobné, že tato otázka vyvstává v mnoha případech.
9. Poukážu na to, že i když je systém evropského zatýkacího rozkazu založen na vysoké úrovni vzájemné důvěry, nic to nemění na tom, že předání osoby uvedené v takovém zatýkacím rozkazu vychází z rozhodnutí justičního orgánu vykonávajícího členského státu(3), které musí být přijato při dodržení základních práv. Článek 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí je výrazem zásady ne bis in idem, která představuje základní právo uznané právním řádem všech členských států a zakotvené v Listině základních práv Evropské unie(4).
10. Z toho vyvodím, že i když podle zásady vzájemného uznávání nepřísluší vykonávajícímu justičnímu orgánu dodržování této zásady ověřit ex officio, nic to nemění na tom, že tento orgán nemůže vykonat evropský zatýkací rozkaz, pokud má dostatečné důkazy, že uvedená zásada je porušena, a to včetně případu, kdy tyto činy již byly předmětem konečného rozhodnutí ve vystavujícím členském státě.
11. Dále navrhnu Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že pojem „stejný čin“ uvedený v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí musí být v případě neexistence odkazu na právo členských států, pokud jde o jeho obsah, vykládán jednotně v rámci Evropské unie v souladu s ustálenou judikaturou. Taktéž uvedu, že tento pojem má být vykládán ve stejném smyslu jako pojem uvedený v článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody(5), a to z důvodu totožnosti pojmů a podobnosti cílů těchto dvou ustanovení.
12. Konečně navrhnu Soudnímu dvoru, aby s ohledem na judikaturu týkající se výkladu článku 54 ÚPSD na druhou otázku odpověděl tak, že okolnost, podle které vyšetřovací orgány v okamžiku odsouzení vyžádané osoby za izolovaný trestný čin nedovoleného držení omamných látek měly důkazy o účasti této osoby po dobu několika měsíců na obchodování s omamnými látkami v rámci organizované zločinecké skupiny a odmítly ji v této době stíhat za tento čin z důvodu vyšetřování, je pro účely výkladu pojmu „stejný čin“ irelevantní.
I – Právní rámec
A – Rámcové rozhodnutí
13. Cílem rámcového rozhodnutí je zrušení formálního postupu vydávání mezi jednotlivými členskými státy upraveného různými úmluvami, jichž jsou tyto státy smluvními stranami, a jeho nahrazení systémem předávání mezi justičními orgány. Má zejména „odstranit složitost a možné prodlení spojené se stávajícími postupy vydávání“ a nahradit je „systémem volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, zahrnujícím jak rozhodnutí předcházející odsouzení, tak i pravomocná rozhodnutí“(6).
14. Rámcové rozhodnutí vychází ze zásady vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech, která je „úhelným kamenem soudní spolupráce(7). Systém evropského zatýkacího rozkazu zavedený rámcovým rozhodnutím je založen na „vysoké úrovni důvěry“ mezi členskými státy(8).
15. Podle bodu 8 odůvodnění rámcového rozhodnutí musí dále rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu podléhat dostatečné kontrole, což znamená, že justiční orgán členského státu, ve kterém byla vyžádaná osoba zatčena, musí přijmout rozhodnutí o jejím předání.
16. Stejně tak podle bodu 12 odůvodnění rámcového rozhodnutí ctí toto rozhodnutí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o EU, které jsou vyjádřeny i v Listině.
17. Tyto cíle rámcového rozhodnutí se promítají do normativních ustanovení následujícím způsobem.
18. Článek 1 rámcového rozhodnutí stanoví:
„1. Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.
2. Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.
3. Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii.“
19. Článek 3 rámcového rozhodnutí vyjmenovává tři důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Článek 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí zní následovně:
„[Vykonávající justiční orgán] odmítne vykonat evropský zatýkací rozkaz v těchto případech:
[…]
2. pokud má vykonávající justiční orgán informace, že vyžádaná osoba byla pravomocně odsouzená za stejný čin členským státem [trestní stíhání proti vyžádané osobě v jiném členském státě za stejný čin skončilo konečným rozhodnutím] za předpokladu, že v případě odsouzení byl trest vykonán, právě je vykonáván nebo podle práva členského státu, ve kterém byl vynesen [odsuzující] rozsudek, ho již nelze vykonat.“
20. Článek 4 rámcového rozhodnutí upravuje v sedmi odstavcích důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu. Článek 4 odst. 3 a 5 rámcového rozhodnutí zní následovně:
„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu:
[…]
3. pokud [vykonávající justiční orgány] rozhodly buď nezahájit trestní stíhání kvůli trestnému činu, pro který byl evropský zatýkací rozkaz vydán, nebo zastavit takové řízení, nebo byl-li v členském státě vynesen proti vyžádané osobě za stejné jednání [za stejný čin] pravomocný rozsudek [konečné rozhodnutí], které zamezuje dalšímu trestnímu stíhání;
[…]
5. pokud má vykonávající justiční orgán informace, že vyžádaná osoba byla pravomocně odsouzena za stejný čin třetím státem, [trestní stíhání proti vyžádané osobě v třetím státě za stejný čin skončilo konečným rozhodnutím] za podmínky, že v případě odsouzení byl trest vykonán, právě je vykonáván nebo podle práva státu, který vynesl [odsuzující] rozsudek, ho již nelze vykonat.“
21. Článek 8 rámcového rozhodnutí uvádí, které povinné informace musí evropský zatýkací rozkaz obsahovat. Kromě totožnosti vyžádané osoby musí evropský zatýkací rozkaz uvádět zejména okolnosti trestného činu a informace ohledně účasti vyžádané osoby na tomto činu. Tyto údaje musí být přeloženy do úředního jazyka vykonávajícího justičního orgánu.
22. Článek 15 rámcového rozhodnutí, který se zabývá rozhodnutím o předání, zní takto:
„1. Vykonávající justiční orgán rozhodne o předání osoby ve lhůtách a za podmínek stanovených v tomto rámcovém rozhodnutí.
2. Považuje-li vykonávající justiční orgán informace, které mu sdělil vystavující členský stát, za nedostatečné pro to, aby mohl rozhodnout o předání, požádá o neprodlené poskytnutí potřebných doplňujících informací, zejména s ohledem na články 3 až 5 a článek 8, a může stanovit lhůtu, ve které mají být tyto informace dodány, přičemž vezme v úvahu nutnost dodržet lhůty stanovené v článku 17.
3. Vystavující justiční orgán [členského státu] [(9)] může kdykoli doručit vykonávajícímu justičnímu orgánu dodatečné užitečné informace.“
23. Článek 17 rámcového rozhodnutí se věnuje lhůtám a postupům pro rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Zní takto:
„1. Evropský zatýkací rozkaz se projednává a vykonává jako neodkladná záležitost.
2. Souhlasí-li vyžádaná osoba se svým předáním, mělo by být pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu přijato do deseti dnů od vyjádření tohoto souhlasu.
3. V ostatních případech by mělo být pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu přijato do 60 dnů od zatčení vyžádané osoby.
4. Nelze-li v konkrétních případech vykonat evropský zatýkací rozkaz ve lhůtách stanovených v odstavci 2 nebo 3, uvědomí o tom vykonávající justiční orgán neprodleně vystavující justiční orgán s uvedením důvodů prodlení. V tomto případě lze lhůty prodloužit o dalších 30 dnů.
5. Dokud vykonávající justiční orgán nepřijme pravomocné rozhodnutí o [výkonu evropského zatýkacího] rozkazu, zajistí, aby byly nadále splněny hmotné podmínky pro účinné předání osoby.
6. Každé odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí obsahovat odůvodnění.
7. Nemůže-li členský stát za výjimečných okolností dodržet lhůty stanovené v tomto článku, informuje o tom Eurojust s uvedením důvodů prodlení. Kromě toho členský stát, který má opakovaně zkušenosti s prodlením při výkonu evropského zatýkacího rozkazu ze strany jiného členského státu, informuje o této skutečnosti Radu [Evropské unie], aby se mohlo vyhodnotit provádění tohoto rámcového rozhodnutí na úrovni členských států“.
24. Konečně rámcové rozhodnutí stanoví práva vyžádané osoby. Je-li tato osoba zatčena, vykonávající justiční orgán ji v souladu s článkem 11 rámcového rozhodnutí musí informovat o obsahu evropského zatýkacího rozkazu. Vyžádaná osoba může se svým předáním souhlasit, nebo ho odmítnout. Může se rovněž zřeknout zásady speciality, podle které nelze osobu, která byla předána na základě evropského zatýkacího rozkazu, stíhat za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním(10). Nesouhlasí-li zatčená osoba se svým předáním, má právo být vyslechnuta vykonávajícím justičním orgánem(11).
B – Zásada ne bis in idem
25. Článek 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí vyjadřuje zásadu ne bis in idem.
1. Základy zásady ne bis in idem
26. Ze zásady vyjádřené latinským výrokem „ne bis in idem“ nebo „non bis in idem“, která znamená „ne dvakrát za totéž“, vyplývá, že osoba nemůže být dvakrát odsouzena za tentýž čin.
27. Tato zásada je obsažena v pojmu „právní stát“. Vykonala-li společnost své legitimní právo potrestat osobu, která porušila její pravidla, vyčerpala totiž své právo trestního stíhání, a nemá tedy již pravomoc sankcionovat osobu za tento čin již odsouzenou. Uvedená zásada je tedy neoddělitelná od zásady překážky věci rozsouzené, jakož i od zásady přiměřenosti trestů, podle které musí být sankce přiměřená závažnosti stíhaných činů.
28. Zásada ne bis in idem má na úrovni jednotlivce zaručovat, že odsouzená osoba tím, že vykonala svůj trest, „splatila svůj dluh“ společnosti a může v ní tak znovu získat své postavení, aniž se musí obávat nového stíhání. Odpovídá tedy dvojímu požadavku spravedlivého zacházení a právní jistoty.
29. Zásada ne bis in idem je velmi starou zásadou(12). Zdaleka však není zastaralá a postupně posiluje a rozšiřuje své postavení vývojem trestního práva v moderních společnostech, a to zejména pokud jde o úlohu sankce. Podle soudobého vývoje trestního práva, který všechny členské státy sdílejí, se totiž znovuzačlenění do společnosti stává základní funkcí trestu. Jeho cílem již tedy není pouze to, aby postihoval a odrazoval, ale má rovněž přispívat k znovuzačlenění odsouzeného do společnosti. Toto znovuzačlenění nutně předpokládá, že bude dluh považován za definitivně vyrovnaný a osoba, která byla pravomocně odsouzena, se již nebude muset obávat zákona.
30. Zásada ne bis in idem byla zakotvena mnohými akty mezinárodního práva jak do vnitrostátního práva členských států, tak i v rámci Unie.
31. Ve vnitrostátním právu je tak zásada ne bis in idem vyjádřena v článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané dne 22. listopadu 1984, přinejmenším pro členské státy, které k této úmluvě přistoupily(13). Tento článek 4 stanoví:
„1. Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
[…]“
32. Na úrovni vztahů mezi členskými státy byla zásada ne bis in idem potvrzena v článku 54 ÚPSD(14) následovně:
„Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.“
33. Cílem článku 54 ÚPSD je zaručit volný pohyb občanů Unie v rámci Unie. Má zabránit tomu, aby osoba v důsledku toho, že využila svého práva volného pohybu, byla stíhána za tentýž čin na území několika smluvních států(15).
34. V případě neexistence harmonizace trestněprávních předpisů členských států uplatnění takové zásady nutně znamená, že mezi těmito státy panuje vzájemná důvěra v jejich systémy trestního soudnictví a že každý z nich souhlasí s použitím trestního práva platného v ostatních členských státech, i když by při použití jeho vlastního vnitrostátního práva bylo dosaženo jiného výsledku(16).
35. Konečně zásada ne bis in idem byla zakotvena v článku 50 Listiny jako překážka dvojího odsouzení jak ze strany soudů téhož členského státu, tak ze strany soudů různých členských států za předpokladu, že se na situaci vztahuje právo Unie(17). Tento článek 50 stanoví:
„Nikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona.“(18)
2. Obsah zásady ne bis in idem
36. Odhlédneme-li od výše uvedené velmi obecné definice, je přesný obsah zásady ne bis in idem obtížné definovat(19). Její definice se může v jednotlivých členských státech podstatně lišit. Rozdíly se mohou týkat dvou prvků, na kterých závisí uplatnění této zásady, tedy na bis a na idem.
37. Pojem „bis“ zahrnuje určení rozhodnutí, která mohou umožnit uplatnění zásady.
38. Článek 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článek 54 ÚPSD a článek 50 Listiny zahrnují stejně jako čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí konečné osvobozující nebo odsuzující rozhodnutí. Článek 54 ÚPSD a čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí nicméně jako dodatečnou podmínku v případě odsuzujícího rozsudku dodávají, že tento rozsudek byl vykonán, právě je vykonáván nebo podle práva státu, ve kterém byl vydán, ho již nelze vykonat.
39. Vyvstává nicméně otázka, zda tato posledně uvedená podmínka zahrnuje případy milosti a amnestie, nebo zda rozhodnutí, která mohou vést k uplatnění zásady ne bis in idem, se omezují jen na rozhodnutí soudů, nebo zda také zahrnují rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud tyto orgány ukončí s konečnou platností trestní stíhání, a případně za jakých podmínek.
40. Pojem „idem“ odkazuje na činy, na které je třeba pohlížet tak, že o nich bylo již rozhodnuto. V rámci koncepce příznivější pro osoby se může jednat o totožnost samotných skutkových okolností nebo ve striktnějším významu o totožnost trestných činů, tedy těchto činů v rámci jejich právní kvalifikace.
41. Soudnímu dvoru byly již víckrát položeny otázky souvislosti s výkladem článku 54 ÚPSD.
42. Co se týče pojmu „bis“, Soudní dvůr vyložil podmínku, že sankce uložená soudem smluvního státu „již byla vykonána“ nebo „je právě vykonávána“ v tom smyslu, že zahrnuje situaci, ve které byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Naopak tento pojem nezahrnuje případ, kdy byl obviněný krátkodobě policejně zadržen za účelem vzetí do vazby nebo vzat do vazby, včetně případu, kdy doba tohoto odnětí svobody podle práva státu, ve kterém byl vydán odsuzující rozsudek, musí být započtena při pozdějším výkonu trestu odnětí svobody(20).
43. Soudní dvůr rovněž rozhodl, že se zásada ne bis in idem uplatní na rozhodnutí soudu smluvního státu vydané na základě trestního stíhání, kterým je obžalovaný pravomocně zproštěn obžaloby z důvodu promlčení trestného činu, kvůli kterému bylo stíhání zahájeno (21).
44. Stejně tak se tato zásada použije na pravomocné rozhodnutí o zproštění obžaloby pro nedostatek důkazů(22). Konečně zahrnuje rozsudek vydaný v nepřítomnosti justičním orgánem členského státu mimo území, na které se vztahuje ÚPSD(23).
45. Pokud jde původce rozhodnutí, které může vést k uplatnění zásady ne bis in idem, Soudní dvůr rozhodl, že tato zásada se rovněž uplatní na řízení o zastavení trestního stíhání, jimiž státní zastupitelství členského státu bez zásahu soudu rozhoduje o ukončení trestního stíhání zahájeného v tomto státě poté, co obviněný splnil určité povinnosti, a zejména zaplatil peněžní částku stanovenou tímto státním zastupitelstvím(24).
46. Naopak se zásada ne bis in idem neuplatní na rozhodnutí soudních orgánů členského státu, kterým se zastavuje trestní řízení poté, co se státní zastupitelství rozhodlo nepokračovat v trestním stíhání z toho důvodu, že proti témuž obviněnému bylo pro tentýž čin zahájeno trestní stíhání v jiném členském státě, aniž bylo provedeno jakékoliv posouzení věci samé(25).
47. Tato zásada se rovněž neuplatní na rozhodnutí, kterým orgán smluvního státu v rámci meritorního posouzení věci, která mu byla předložena, zastavil ve fázi předcházející obvinění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu trestní stíhání, pokud tímto rozhodnutím o zastavení trestního stíhání nebylo podle vnitrostátního práva tohoto státu pravomocně ukončeno trestní řízení, a rozhodnutí tak nebrání dalšímu trestnímu stíhání pro tentýž čin v uvedeném státě(26).
48. Co se týče pojmu „idem“, Soudní dvůr rozhodl, že článek 54 ÚPSD je třeba vykládat tak, že relevantním kritériem pro účely uplatnění uvedeného článku je kritérium totožnosti skutkových okolností chápané jako existence souboru skutkových okolností, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny, nezávisle na právní kvalifikaci těchto skutkových okolností nebo chráněném právním zájmu(27).
49. Pokud jde o trestné činy týkající se omamných látek, Soudní dvůr upřesnil, že se nevyžaduje, aby množství dotčené drogy v obou dotyčných smluvních státech nebo osoby, které se údajně činu v obou státech účastnily, byly totožné, takže není vyloučeno, aby situace, ve které taková totožnost chybí, přesto představovala soubor skutkových okolností, které jsou svou povahou neoddělitelně spojeny. Konečné posouzení v tomto ohledu přísluší příslušným vnitrostátním orgánům(28).
50. Tato judikatura určuje pouze minimální rozsah působnosti zásady ne bis in idem v mezistátních vztazích. Podle článku 58 ÚPSD neodporuje článek 54 této úmluvy použití širších vnitrostátních právních předpisů upravujících zásadu ne bis in idem ve vztahu k soudním rozhodnutím vyneseným v zahraničí.
51. Evropský soud pro lidská práva v čistě vnitřním právním řádu členských států definuje minimální obsah, který má mít zásada ne bis in idem. Co se týče pojmu „idem“, ztotožnil se s judikaturou Soudního dvora, podle které je třeba posoudit jen skutkové okolnosti bez zohlednění chráněného právního zájmu(29).
C – Vnitrostátní práva
1. Německé právo
52. Článek 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí byl do německého práva proveden § 83 bodem 1 Gesetz über die internationale Rechtshilfe in Strafsachen (zákon o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech) ze dne 23. prosince 1982, ve znění Europäisches Haftbefehlsgesetz (zákon o evropském zatýkacím rozkazu) ze dne 20. července 2006(30). Tento paragraf, nadepsaný „Dodatečné podmínky přípustnosti“, stanoví:
„Vydání je vyloučeno,
1. pokud trestní stíhání proti vyžádané osobě v jiném členském státě za tentýž čin, který je předmětem žádosti o vydání, skončilo konečným rozhodnutím za předpokladu, že v případě odsouzení byl trest vykonán, právě je vykonáván nebo podle práva členského státu, ve kterém byl vynesen odsuzující rozsudek, ho již nelze vykonat [...].
[...]“
2. Italské právo
53. Články 73 a 74 nařízení prezidenta republiky č. 309/90 ze dne 9. října 1990 obsahující „konsolidované znění zákonů v oblasti omamných a psychotropních látek“ zní takto:
„Článek 73. Nedovolená výroba omamných nebo psychotropních látek, obchod s těmito látkami a jejich držení
1. Každému, kdo bez povolení podle článku 17 pěstuje, vyrábí, extrahuje, rafinuje, prodává, nabízí na prodej nebo uvádí do prodeje, přenechává, distribuuje, obchoduje, dopravuje, obstarává pro ostatní, zasílá, má u sebe při tranzitu nebo posílá tranzitem nebo dodává z jakéhokoli důvodu omamné nebo psychotropní látky […], bude uložen trest odnětí svobody v délce šesti až dvaceti let a peněžitý trest ve výši 26 000 až 260 000 eur.
[...]
6. Je-li čin spáchán třemi a více osobami jednajícími společně, trest se zvyšuje.
Článek 74. Zločinné spolčení k nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami
1. Jestliže se tři nebo více osob spolčí za účelem spáchání několika trestných činů podle článku 73, bude osobě, která navádí, vytváří, řídí, organizuje nebo financuje toto spolčení, uložen pouze za tento čin trest odnětí svobody v délce nejméně dvaceti let.
2. Tomu, kdo se účastní zločinného spolčení, bude uložen trest odnětí svobody v délce nejméně deseti let.
3. Trest se zvyšuje, je-li počet účastníků zločinného spolčení přinejmenším deset [...].
[...]“
54. Podle článku 649 italského trestního řádu „obžalovaný zproštěný obžaloby nebo odsouzený na základě rozsudku nebo trestního příkazu, proti nimž není možné odvolání, nemůže být opětovně podroben trestnímu řízení za tentýž čin, a to ani v případě, že tento čin je posuzován odlišně co do právní kvalifikace, stupně závažnosti nebo okolností“.
55. Podle informací italské vlády z judikatury Corte suprema di cassazione (kasační soud) (Itálie) však vyplývá, že „výjimky stanovené v článku 649 italského trestního řádu se nelze dovolávat, pokud se v případě činu, který je předmětem konečného rozhodnutí, jedná o ideální souběh trestných činů, takže jednání, které již bylo předmětem konečného rozhodnutí, může být jakožto skutková okolnost překvalifikováno a podřazeno na základě odlišného nebo i alternativního posouzení pod širší skutkovou podstatu“.
II – Skutkové okolnosti a řízení ve sporu v původním řízení
A – Dotčený evropský zatýkací rozkaz
56. Dne 7. listopadu 2008 Tribunale di Catania, Sezione del Giudice per le indaginie preliminari (soud v Catanii, oddělení soudců pro předběžná šetření) (Itálie) vystavil evropský zatýkací rozkaz na G. Mantella na základě vnitrostátního zatýkacího rozkazu ze dne 5. září 2008 vystaveného na tuto osobu, jakož i 76 dalších spoluobviněných.
57. Evropský zatýkací rozkaz se týká dvou činů, které jsou G. Mantellovi přičítány.
58. Zaprvé se měl obviněný v období krátce před lednem roku 2004 do listopadu 2005 podílet v rámci organizované zločinecké skupiny čítající nejméně deset dalších osob na obchodování s kokainem organizovaném ve městě Vittoria (Itálie), v jiných italských městech, jakož i v Německu. Gaetano Mantello byl údajně nejenom překupníkem a zprostředkovatelem, ale měl rovněž na starost zásobování kokainem a obchodování s ním.
59. Zadruhé si obviněný sám nebo spolu s ostatními během tohoto období a na týchž místech protiprávně obstarával kokain, měl ho ve svém držení, přepravoval ho, prodával nebo přenechával třetím osobám.
B – Rozhodnutí, které by mohlo bránit vykonání evropského zatýkacího rozkazu
60. Podle údajů uvedených ve vnitrostátním zatýkacím rozkazu vyšetřovaly různé italské orgány od ledna 2004 nedovolený obchod s kokainem v regionu Vittoria. Odposlechy telefonních hovorů G. Mantella v období od 19. ledna do 13. září 2005 potvrdily jeho účast na tomto obchodování. Gaetano Mantello byl rovněž sledován vyšetřovateli během některých z jeho cest, zejména mezi Sicílií (Itálie) a Milánem (Itálie) dne 28. července 2005, jakož i 12. srpna 2005, a mezi Sicílií, Esslingenem (Německo) a Catanií dne 12. září 2005.
61. Během této poslední cesty koupil G. Mantello v Esslingenu 150 gramů kokainu a na zpáteční cestě večer dne 13. září 2005 byl při vystupování z vlaku na nádraží v Catanii zadržen železniční policií. Přepravoval dva sáčky obsahující 9,5 a 145,96 gramů kokainu, což odpovídá 599 až 719 jednotlivým dávkám.
62. Rozsudkem Tribunale di Catania ze dne 30. listopadu 2005 byl G. Mantello odsouzen k trestu odnětí svobody v délce tří let, šesti měsíců a dvaceti dnů a k peněžitému trestu ve výši 13 000 eur za to, že měl dne 13. září 2005 v nedovoleném držení 155,46 gramů kokainu určeného k dalšímu prodeji. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Corte d’apello di Catania (odvolací soud v Catanii) ze dne 18. dubna 2006.
C – Řízení před vykonávajícím justičním orgánem
63. Poté, co se prostřednictvím Schengenského informačního systému Generalstaatsanwaltschaft Stuttgart (generální státní zastupitelství ve Stuttgartu) dozvědělo o evropském zatýkacím rozkazu, nechalo zatknout G. Mantella v jeho bydlišti a předvést ho k Amtsgericht Stuttgart (okresní soud ve Stuttgartu) (Německo). Během výslechu G. Mantello vyjádřil nesouhlas se svým předáním vystavujícímu justičnímu orgánu a nevzdal se možnosti uplatnit zásadu speciality. Na žádost Generalstaatsanwaltschaft Stuttgart požádal Oberlandesgericht Stuttgart italské orgány dne 22. ledna 2009 o předložení určitých písemností za účelem určení, zda výkonu evropského zatýkacího rozkazu nebrání překážka věci rozsouzené vyplývající z rozsudku ze dne 30. listopadu 2005.
64. Vzhledem k tomu, že Oberlandesgericht Stuttgart neobdržel od těchto orgánů žádné informace, rozhodl se tedy dne 20. března 2009 přerušit řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu a přidělit G. Mantellovi právního zástupce ex officio.
65. Dne 4. dubna 2009 odpověděla vyšetřující soudkyně Tribunale di Catania, že se nejedná o případ, na který by se uplatnila zásada ne bis in idem. Generalstaatsanwaltschaft Stuttgart tedy požádalo předkládající soud, aby přistoupil k výkonu evropského zatýkacího rozkazu.
66. Oberlandesgericht Stuttgart se však ptá, zda může odmítnout tento výkon vzhledem k následujícím okolnostem: V okamžiku vyšetřování, které vyústilo v odsouzení G. Mantella za držení kokainových dávek za účelem jejich dalšího prodeje, měli již vyšetřovatelé důkazy, které postačovaly k jeho obvinění a trestnímu stíhání za obvinění uvedená v evropském zatýkacím rozkazu, zejména za obchod s drogami v organizované zločinecké skupině. Avšak v zájmu vyšetřování, s cílem tomuto obchodování zamezit a zadržet ostatní podezřelé osoby, tito vyšetřovatelé nepředložili informace a důkazy, které měli, vyšetřujícímu soudci ani v té době nepožádali o trestní stíhání těchto činů.
67. Podle předkládajícího soudu je podle německého práva, jak ho vykládá Bundesgerichsthof (Spolkový soudní dvůr) (Německo), v zásadě možné ještě dodatečně stíhat skupinový delikt, jednak pokud byly předmětem dřívější obžaloby a soudního vyšetřování pouze izolované činy člena takové skupiny a jednak pokud obžalovaný nenabyl legitimního očekávání, že dřívější řízení zahrnovalo všechny činy, jichž se dopustil v rámci skupiny. Předkládající soud má za to, že kromě toho je nezbytné, aby v okamžiku vydání soudního rozhodnutí ohledně izolovaného činu nebylo vyšetřovatelům známo, že došlo k dalším izolovaným činům a že se celkově jedná o skupinový delikt, což právě nebyl případ vyšetřovacích orgánů v Itálii.
68. Tento soud dále uvádí, že ve věci v původním řízení chybí nadnárodní prvek, jelikož potenciální idem tvoří soudní rozhodnutí pocházející ze samotného vystavujícího členského státu, a nikoli z jiného členského státu. Mimoto zdůrazňuje, že pojem „stejný čin“ uvedený v rámcovém rozhodnutí nebyl dosud předmětem výkladu Soudního dvora. Uvedený soud se v tomto ohledu táže, zda lze judikaturu týkající ÚPSD použít na evropský zatýkací rozkaz.
III – Předběžné otázky
69. Vzhledem k těmto úvahám se Oberlandesgericht Stuttgart rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Posuzuje se otázka, zda se jedná o ‚stejný čin‘ ve smyslu čl. 3 odst. 2 [rámcového rozhodnutí]
a) podle práva vystavujícího členského státu nebo
b) podle práva vykonávajícího členského státu nebo
c) tak, že se pojem ‚stejný čin‘ vyloží autonomně na základě práva Unie?
2) Je nedovolený dovoz omamných látek ‚týmž činem‘ ve smyslu čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí jako účast na spolčení za účelem obchodování s omamnými látkami, jestliže vyšetřovací orgány v době vydání odsuzujícího rozsudku za uvedený nedovolený dovoz měly informace a důkazy, na základě nichž existovalo důvodné podezření z účasti na takovém spolčení, ale v zájmu vyšetřování upustily od toho, aby tyto informace a důkazy předložily soudu a zahájily z tohoto důvodu trestní stíhání?“
IV – Analýza
70. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht Stuttgart je přípustná s ohledem na ustanovení článku 35 EU. Z informace o datu vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost zveřejněné v Úředním věstníku Evropských společenství ze dne 1. května 1999(31) totiž vyplývá, že Spolková republika Německo učinila prohlášení podle čl. 35 odst. 2 EU, kterým uznala pravomoc Soudního dvora rozhodovat za podmínek stanovených v čl. 35 odst. 3 písm. b) EU, tedy o otázkách položených všemi jejími soudy.
71. Zdá se nezbytné před přezkumem otázek položených předkládajícím soudem přezkoumat otázku, zda se důvod pro povinné odmítnutí výkonu upravený v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí uplatní v případě, že bylo konečné rozhodnutí, které by odůvodňovalo jeho uplatnění, vydáno ve vystavujícím členském státě.
A – K uplatnění čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí, pokud činy uvedené v evropském zatýkacím rozkazu byly předmětem konečného rozhodnutí vydaného ve vystavujícím členském státě
72. Několik členských států, které vstoupily do tohoto řízení jako vedlejší účastníci, tvrdí, že se důvod pro povinné odmítnutí výkonu stanovený v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí v tomto případě neuplatní(32). Na podporu této teze uvedly, že zásada ne bis in idem je součástí obecných právních zásad a že justiční orgány, které vystavují evropský zatýkací rozkaz, jsou povinny zaručit jejich dodržování. Zdůrazňují, že tyto orgány mají nejlepší předpoklady pro to, aby ověřily, že osoba, na kterou je vydán evropský zatýkací rozkaz, nebyla odsouzena v jejich státě za tentýž čin.
73. Podle vlád těchto členských států by uplatnění čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí v takovém případě bylo v rozporu se zásadou vzájemného uznávání a s vysokou úrovní důvěry, kterou vykonávající justiční orgán musí mít vůči vystavujícímu justičnímu orgánu.
74. Podle italské vlády je posouzení vystavujícího justičního orgánu, podle kterého se zásada ne bis in idem neuplatní, pro vykonávající justiční orgán závazné.
75. Španělská vláda zdůrazňuje, že čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí musí být vykládán restriktivně, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku ze dne 6. října 2009, Wolzenburg(33). Stejně jako česká vláda tvrdí, že zásada ne bis in idem uvedená v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí je nutně nadnárodní, stejně jako zásada uvedená v článku 54 ÚPSD. Španělská vláda mimoto tvrdí, že by zásada ne bis in idem byla případně porušena nikoli při předání, ale v okamžiku, kdy by vystavující justiční orgán po tom, co by například vyslechl vyžádanou osobu, proti ní přesto zahájil vyšetřování.
76. Názor těchto vlád nesdílím, neboť je podle mě v rozporu se systémem evropského zatýkacího rozkazu, jak byl definován rámcovým rozhodnutím, a z toho důvodu, že čl. 3 odst. 2 tohoto rozhodnutí je vyjádřením základního práva.
77. I když systém rámcového rozhodnutí vychází ze zásady vzájemného uznávání, zákonodárce Unie neměl v úmyslu postavit evropský zatýkací rozkaz na roveň vnitrostátnímu zatýkacímu rozkazu, jehož výkon přísluší přímo policejním silám vykonávajícího členského státu. Stanovil, že evropský zatýkací rozkaz vychází ze spolupráce justičních orgánů dotčených členských států a že předání vyžádané osoby má vést k rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu, proti kterému se lze bránit s poukazem na některý z důvodů uvedených v rámcovém rozhodnutí.
78. Zákonodárce Unie tím, že učinil důvod uvedený v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí důvodem pro povinné odmítnutí výkonu, ačkoli samotný vystavující justiční orgán má povinnost ověřit, zda o činech přičítaných předmětné osobě již nebylo rozhodnuto, chtěl výslovně, aby jednak zásada ne bis in idem představovala nejen překážku pro vydání nového rozhodnutí vůči dotyčné osobě, ale rovněž překážku jejího předání a jednak dodržování této zásady nebylo ponecháno pouze na posouzení vystavujícího justičního orgánu, ale rovněž zaručeno vykonávajícím justičním orgánem.
79. V tomto ohledu rámcové rozhodnutí stanoví řadu pravidel, která umožňují vykonávajícímu justičnímu orgánu konkrétně zajistit dodržování uvedené zásady. Vyžaduje tak, aby evropský zatýkací rozkaz obsahoval potřebné údaje, pokud jde o činy, které lze vyžádané osobě přičítat. Stanoví rovněž, že vykonávající justiční orgán musí tuto osobu vyslechnout. A konečně, že tento orgán může případně požadovat po vystavujícím justičním orgánu veškeré potřebné doplňující informace ve vztahu k důvodu pro povinné odmítnutí výkonu.
80. V tomto stadiu analýzy chápu argument vlád, podle kterého dvojí kontrola zavedená tímto systémem má skutečně význam pouze v případě, že o vyžádané osobě bylo již rozhodnuto v jiném členském státě, než je vystavující členský stát. Vystavující justiční orgán, který nemusel mít možnost vyslechnout vyžádanou osobu, může totiž v případě neexistence evropského trestního rejstříku, který by shromažďoval údaje o všech odsuzujících rozsudcích vydaných soudy všech členských států, z pochopitelných důvodů nevědět, že věc byla již rozsouzena v jiném členském státě. Naopak takové riziko neexistuje, pokud se jedná o rozhodnutí vydané ve vystavujícím členském státě, a fortiori v případě, kdy jako v projednávané věci byly konečné rozhodnutí, kterého se vyžádaná osoba dovolává, a evropský zatýkací rozkaz vydány tímtéž soudem.
81. Nemyslím si, že by tento argument mohl odůvodnit to, že se čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí neuplatní v případě konečného rozhodnutí vydaného vystavujícím členským státem.
82. Podle zásady vysoké úrovně důvěry, kterou se musí řídit vztahy mezi vykonávajícím a vystavujícím justičním orgánem, nemá zajisté prvně uvedený orgán povinnost zjišťovat ex officio, zda o činech, na které se vztahuje evropský zatýkací rozkaz, bylo již rozhodnuto ve vystavujícím členském státě nebo v jiném členském státě, či nikoli. Článek 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí neukládá takové ověření a priori proto, že stanoví, že se uplatní „pokud má vykonávající justiční orgán informace“, že trestní stíhání proti vyžádané osobě v jiném členském státě za tentýž čin již skončilo konečným rozhodnutím.
83. Otázkou, která vyvstává, je, zda se reakce tohoto justičního orgánu, pokud má takové informace, musí lišit podle toho, zda bylo konečné rozhodnutí vydáno ve vystavujícím členském státě, nebo v jiném členském státě.
84. Nemyslím si to z následujících důvodů. Na jedné straně, jak zdůraznila Komise Evropských společenství, čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí a systém určený k zabezpečení jeho dodržování nejsou omezeny na případy, ve kterých činy uvedené v evropském zatýkacím rozkazu, byly předmětem konečného rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, než je vystavující členský stát.
85. Na straně druhé má základní právo, jehož cílem je ochrana tohoto ustanovení rámcového rozhodnutí, v obou těchto případech stejnou hodnotu.
86. Připomínám, že zásada ne bis in idem představuje základní právo, které je součástí právního řádu všech členských států jakožto zásada, která je obsažena v pojmu „právní stát“ a která je výslovně zakotvena v Listině.
87. Je ustálenou judikaturou, že když členské státy uplatňují právo Unie, musí tak činit za dodržování základních práv(34). Tato judikatura se neomezuje na akty přijaté v rámci Smlouvy o ES. Uplatní se na všechny akty přijaté v rámci Unie(35), jelikož podle ustanovení článku 6 EU je Unie založena na zásadě právního státu a ctí základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950, a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům.
88. Stejně jako může být přezkoumána z hlediska základních práv legalita aktu přijatého v rámci třetího pilíře(36), jakým je rámcové rozhodnutí, musí být jednání členských států, když uplatňují takový akt, v souladu s týmiž právy. Vykonávající justiční orgán je tedy vázán touto povinností v případě, že je pověřen vykonat evropský zatýkací rozkaz, jak je výslovně připomenuto v čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí.
89. Zákonodárce Unie tím, že stanovil, že zásada ne bis in idem představuje důvod pro povinné odmítnutí výkonu a nejenom překážku řízení ve vystavujícím členském státě, vzal v potaz nepříznivý dopad, který by mohl mít na osobní svobody výkon evropského zatýkacího rozkazu v rozporu s touto zásadou, a snažil se mu zabránit.
90. Je totiž třeba připomenout, že výkon evropského zatýkacího rozkazu má za následek zatčení vyžádané osoby, později případně její umístění do vazby ve vykonávajícím členském státě po dobu, která může trvat až 60 dní, pokud vyžádaná osoba nesouhlasí se svým předáním, a konečně její nucený přesun do jiného členského státu před vystavující justiční orgán. S ohledem na dopad těchto opatření na osobní svobody měl zákonodárce Unie oprávněně za to, že na výkon evropského zatýkacího rozkazu je třeba pohlížet tak, že tvoří nedílnou součást trestního stíhání zahájeného vystavujícím justičním orgánem.
91. Mimoto předpoklad, podle kterého bylo o činech uvedených v evropském zatýkacím rozkazu již rozhodnuto ve vystavujícím členském státě, nepředstavuje čistě vnitřní situaci, jejíž soulad se základními právy musí být posouzen pouze z hlediska práva tohoto členského státu, a případně přezkoumán Evropským soudem pro lidská práva.
92. Od okamžiku, kdy byl na vyžádanou osobu vydán evropský zatýkací rozkaz, se totiž na její situaci vztahuje právo Unie a výkon tohoto rozkazu musí být v souladu s obecnými právními zásadami, které ohraničují jednání Unie, jakož i jednání členských států při uplatňování tohoto práva.
93. Při posuzování otázky, zda se čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí uplatní, či nikoli, neověřuje vykonávající justiční orgán to, zda vystavující justiční orgán dodržel zásadu ne bis in idem, jak je definována v právním řádu vystavujícího členského státu, ale přezkoumává dodržení zásady uvedené v tomto ustanovení práva Unie, jak je definována Soudním dvorem.
94. Konečně nepříznivý dopad, který má na vyžádanou osobu výkon evropského zatýkacího rozkazu porušující tuto zásadu, je stejně závažný jako činy, o kterých bylo rozhodnuto ve vystavujícím členském státě nebo v jiném členském státě.
95. Vykonávající justiční orgán tedy musí uplatnit důvod pro odmítnutí výkonu stanovený v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí, pokud se výjimečně ukáže, že činy uvedené v evropském zatýkacím rozkazu již byly předmětem konečného rozhodnutí ve vystavujícím členském státě, nebo pokud poté, co obdržel informace v tomto smyslu a dotázal se vystavujícího justičního orgánu za účelem ověření jejich pravdivosti, neobdrží od něj uspokojivou odpověď.
96. Z toho vyplývá, že se v projednávané věci německý vykonávající justiční orgán poté, co mu vyžádaná osoba potvrdila, že o ní již bylo rozhodnuto v Itálii pokud jde o činy uvedené v evropském zatýkacím rozkazu vystaveném Tribunale di Catania, správně dotázal italských justičních orgánů na existenci a obsah tohoto rozhodnutí za účelem ověření, zda se s ohledem na tyto skutečnosti uplatní důvod pro odmítnutí výkonu uvedený v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí, či nikoli.
97. Vzhledem k tomu, že německý vykonávající justiční orgán měl pochybnosti, pokud jde o rozsah působnosti čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí za okolností věci v původním řízení, a vzhledem k tomu, že Soudní dvůr dosud neupřesnil smysl pojmu „stejný čin“ uvedený v tomto ustanovení, oprávněně předložil Soudnímu dvoru tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.
98. Předběžné otázky, kterými tento orgán žádá o upřesnění kritérií, na základě kterých je třeba tento pojem posuzovat, jsou zcela relevantní pro vyřešení sporu v původním řízení, a jsou tedy přípustné.
B – K první předběžné otázce
99. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí vykládat tak, že pojem „stejný čin“ uvedený v tomto ustanovení je třeba posuzovat podle práva vystavujícího členského státu nebo podle práva vykonávajícího členského státu, nebo zda je tento pojem autonomním pojmem na základě práva Unie.
100. Vláda Spojeného království tvrdí, že dotčený pojem musí být určen v souladu s právem vykonávajícího členského státu, a to z následujících důvodů.
101. Zaprvé se podle této vlády musí čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí uplatňovat stejně jako ostatní důvody pro odmítnutí výkonu stanovené v tomto článku, které odkazují na právo vykonávajícího členského státu(37).
102. Zadruhé za okolností projednávané věci se na otázku míry, v jaké se dotčené činy překrývají, a na otázku, zda se v situaci, ve které nebyly trestně stíhány všechny činy, o kterých se vědělo v okamžiku, kdy byly stíhány pouze některé z nich, jedná o zneužití řízení nebo porušení práv obhajoby, vztahuje trestní právo hmotné jednotlivých členských států.
103. Článek 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí se má tedy uplatnit právě tehdy, když vykonávající členský stát přizná zásadě ne bis in idem širší rozsah působnosti než vystavující členský stát. Kdyby tomu tak nebylo a kdyby pojem „stejný čin“ měl být předmětem autonomní a jednotné definice, vystavující členský stát by sotva na začátku vystavil evropský zatýkací rozkaz.
104. Nesdílím tento názor. Myslím si, stejně jako ostatní vlády členských států, které vstoupily do tohoto řízení jako vedlejší účastníci, jakož i Komise, že je třeba vycházet ze skutečnosti, že čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí na rozdíl od jeho čl. 3 odst. 1 a 3 neodkazuje na právo vykonávajícího členského státu za účelem vymezení svého obsahu, ale pouze na právo odsuzujícího členského státu, a to pouze co se týče konkrétní otázky, zda konečné rozhodnutí, pokud se jedná o odsuzující rozsudek, již nelze vykonat.
105. Přikláním se k názoru, který zastávají tito ostatní vedlejší účastníci řízení, že je třeba použít ustálenou judikaturu, podle které ustanovení práva Společenství nebo Unie, pokud výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být vykládáno autonomním a jednotným způsobem ve všech členských státech, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím k souvislostem tohoto ustanovení a k cíli sledovanému právní úpravou, které je součástí(38). Soudní dvůr již uplatnil tuto judikaturu, pokud jde o rámcové rozhodnutí, za účelem výkladu pojmů „se zdržuje“ a „má trvalé bydliště“ uvedených v jeho čl. 4 odst. 6(39).
106. Článek 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí je tedy třeba podle mého názoru vykládat tak, že pojem „stejný čin“ uvedený v tomto ustanovení je autonomním pojmem práva Unie.
107. Vlády, jakož i Komise, které zastávají tento názor, navrhují Soudnímu dvoru, aby ve své odpovědi šel ještě dál a rozhodl, že tento pojem má být předmětem totožného výkladu jako pojem „tentýž čin“ uvedený v článku 54 ÚPSD. Souhlasím s tímto názorem.
108. Je tedy nezbytné upřesnit obsah pojmu „stejný čin“ uvedeného v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí, aby bylo možné odpovědět na druhou otázku předkládajícího soudu. Přikláním se rovněž k důvodům, pro které tito vedlejší účastníci řízení navrhují, aby byl vzat v potaz článek 54 ÚPSD.
109. Zaprvé jsou tyto pojmy vyjádřeny v totožném znění ve většině jazykových verzí. Ovšem není tomu tak v německé verzi, jelikož čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí obsahuje pojem „derselben Handlung“, zatímco článek 54 ÚPSD odkazuje pojem „derselben Tat“. Německá vláda ale sama ve svých písemných vyjádřeních uvádí, že tento terminologický rozdíl nesmí být na překážku tomu, aby byla obě předmětná ustanovení vykládána stejně.
110. Jak tato vláda tvrdí, totožný výklad je zadruhé odůvodněn především podobností cílů sledovaných oběma předmětnými ustanoveními.
111. Jak již bylo uvedeno, článek 54 ÚPSD má totiž za cíl zamezit tomu, aby byla osoba z důvodu, že vykonává své právo volného pohybu, trestně stíhána za tentýž čin na území několika států, které jsou smluvními stranami této úmluvy(40). Za okolností projednávané věci by článek 54 ÚPSD za předpokladu, že by činy, které jsou G. Mantellovi v evropském zatýkacím rozkazu přičítány, byly předmětem konečného rozhodnutí v Itálii, bránil tomu, aby byl znovu souzen za tentýž čin v Německu.
112. Článek 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí představuje svým způsobem doplňkový nástroj článku 54 ÚPSD ve vztahu k Italské republice. Toto posledně uvedené ustanovení má tím, že zakazuje justičním orgánům vykonat evropský zatýkací rozkaz vystavený na G. Mantella, rovněž za cíl zabránit tomu, aby byl pobyt dotčené osoby v Německu nebo v jiném členském státě narušován, pokud činy uvedené v tomto zatýkacím rozkazu již byly předmětem konečného rozhodnutí.
113. Zásada ne bis in idem uvedená v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí tudíž přispívá k dosažení stejného cíle jako článek 54 ÚPSD. Cílem tohoto posledně uvedeného ustanovení je zaručit, aby se osoba, o které již bylo rozhodnuto, mohla volně pohybovat bez obavy z nového trestního stíhání za tentýž čin v členském státě, ve kterém se nachází(41). Pokud jde o čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí, jeho cílem je zabránit tomu, aby pobyt této osoby v tomto státě nebyl narušen výkonem evropského zatýkacího rozkazu vystaveného jiným členským státem.
114. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby doplnil odpověď na první otázku informací, podle které má být pojem „stejný čin“, uvedený v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí, vykládán jako pojem „tentýž čin“ uvedený v článku 54 ÚPSD.
C – Ke druhé předběžné otázce
115. Svojí druhou otázkou se Oberlandesgericht Stuttgart táže, zda okolnost, že italští vyšetřovatelé měli již v okamžiku, kdy byl G. Mantello dne 30. listopadu 2005 odsouzen za držení kokainu dne 13. září 2005 za účelem jeho dalšího prodeje, důkazy o jeho účasti po dobu několika měsíců na obchodu s omamnými látkami mezi Německem a Itálií, je relevantní za účelem posouzení, zda předání této osoby musí být odmítnuto na základě čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí.
116. Podstatou otázky předkládajícího soudu tak je, zda čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí má být vykládán tak, že okolnost, že vyšetřovatelé v okamžiku, kdy byla osoba trestně stíhána a odsouzena za izolovaný čin držení omamných látek, již měli důkazy o účasti této osoby po dobu několika měsíců na zločinném spolčení k obchodu s omamnými látkami, ale nesdělili to příslušnému soudu v zájmu vyšetřování, odůvodňuje závěr, že tato účast na zločinném spolčení a izolované držení omamných látek představují tentýž čin.
117. Předkládající soud pokládá tuto otázku, jelikož taková okolnost by v jeho vnitrostátním právním řádu mohla za určitých podmínek vést k zastavení trestního řízení, pokud se jedná o účast na zločinném spolčení.
118. Domnívám se, stejně jako vlády členských států a Komise, které vstoupily do tohoto řízení jako vedlejší účastnice, že taková okolnost není relevantní a neodůvodňuje závěr, že izolovaný čin držení omamných látek a účast po dobu několika měsíců na obchodu s omamnými látkami představují „tentýž čin“ ve smyslu, ve kterém byl tento pojem definován v rámci článku 54 ÚPSD.
119. Jak již bylo uvedeno výše, podle ustálené judikatury je totiž relevantním kritériem pro posouzení pojmu „idem“ kritérium totožnosti skutkových okolností chápané jako existence souboru skutkových okolností, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny, nezávisle na právní kvalifikaci těchto skutkových okolností nebo chráněném právním zájmu(42). Tento výklad směřuje k ochraně legitimního očekávání již odsouzené osoby, která vykonala své právo na volný pohyb s domněním, že nebude opětovně stíhána za tentýž čin z důvodu, že by těmito posledně uvedenými činy byla porušena odlišná norma trestního práva v jednotlivých členských státech a mohly by být předmětem odlišné kvalifikace.
120. Podle rozsudku Kraaijenbrink(43) pouhá okolnost, že orgán, před kterým probíhá druhé řízení, zjistí, že domnělý pachatel jednal s týmž protiprávním úmyslem, nepostačuje k tomu, aby mohl být učiněn závěr, že tyto činy tvoří tentýž neoddělitelný soubor ve smyslu článku 54 ÚPSD(44).
121. S ohledem na tuto judikaturu je třeba posuzovat pojem „stejný čin“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí na základě porovnání činů, které byly osobě objektivně přičítány během prvního řízení, s těmi, které jsou uvedeny v evropském zatýkacím rozkazu. Jedná se o určení, zda bylo o dotčené osobě v rámci prvního řízení rozhodnuto, pokud jde o činy uvedené v evropském zatýkacím rozkazu.
122. Z toho na jedné straně vyplývá, že okamžik, ve kterém byly vyšetřovateli zjištěny činy uvedené v evropském zatýkacím rozkazu, není relevantní za účelem určení, zda jsou neoddělitelně spojeny s činy, o kterých již bylo rozhodnuto.
123. Na straně druhé z toho vyplývá, že v rámci tohoto srovnání nesmí vykonávající justiční orgán zohlednit subjektivní skutečnosti. Tento orgán tak kromě toho, že nesmí zohlednit trestní úmysl vyžádané osoby, nesmí ani vycházet ze strategie vyšetřovacích orgánů.
124. Mimoto, jak uvádí Komise, otázka, jaké jsou možnosti, jež mají tyto vyšetřovací orgány k tomu, aby mohly efektivně vést otevřená vyšetřování v takových náročných a rozsáhlých případech, jakými jsou případy spojené s organizovanou trestnou činností, závisí na pravidlech trestního řízení příslušného členského státu a není relevantní pro posouzení existence totožnosti činů ve smyslu čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí.
125. Jelikož je pojem „stejný čin“ autonomním pojmem práva Unie, nemůže skutečnost, že podobná situace by případně ve vykonávajícím členském státě vedla k zastavení trestního řízení na základě vnitrostátního práva, odůvodnit odlišné posouzení.
126. S ohledem na judikaturu týkající se rozsahu působnosti zásady ne bis in idem v rámci článku 54 ÚPSD nemůže být tato zásada chápána v tom smyslu, že ukládá vyšetřovacím orgánům povinnost, aby stíhaly od prvního obvinění všechny činy, které by dotyčné osobě mohly být přičítány, a předložily je k posouzení soudu.
127. Okolnost, že vyšetřovací orgány v okamžiku, kdy vyžádaná osoba byla trestně stíhána a odsouzena za izolovaný trestný čin nedovoleného držení omamných látek, měly důkazy potvrzující účast této osoby po dobu několika měsíců na obchodování s omamnými látkami, ale že se rozhodly nepřikročit k trestnímu stíhání a nepředložit tyto důkazy příslušnému soudu, aby neohrozily zdárný průběh vyšetřování, a měly tak možnost zničit celou síť, nemůže tudíž odůvodnit závěr, že tyto posledně uvedené činy tvoří s prvně uvedenými činy neoddělitelný soubor, na který se vztahuje čl. 3 odst.2 rámcového rozhodnutí.
128. Mimoto, jak uvádí francouzská vláda, skutečnost, že se policejní orgán rozhodl v průběhu trestního stíhání, které vedlo k odsuzujícímu rozsudku ze dne 30. listopadu 2005, nestíhat rovněž činy uvedené v evropském zatýkacím rozkazu, aby nenarušil průběh vyšetřování, nelze stavět na roveň „pravomocnému odsouzení [konečnému rozhodnutí]“ o těchto činech ve smyslu čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí.
129. S ohledem na výklad tohoto pojmu v rámci článku 54 ÚPSD provedený Soudním dvorem ve výše uvedených rozsudcích Gözütok a Brügge, Miraglia, jakož i Turanský je třeba připomenout, že dotčené činy nebyly sděleny soudu, který rozhodoval o první věci, ani státnímu zastupitelství, a tudíž nedošlo k posouzení věci samé ze strany orgánu, který se má v rámci dotyčného právního řádu podílet na výkonu trestního soudnictví. Krom toho rozhodnutí policejního orgánu nezahájit trestní stíhání nezpůsobilo podle tohoto právního řádu ukončení trestního řízení.
130. Okolnost, že italské vyšetřovací orgány měly v okamžiku, kdy byl G. Mantello v listopadu 2005 odsouzen Tribunale di Catania za držení 155,46 gramů kokainu za účelem jeho dalšího prodeje a za jeho dopravení do Catanie dne 13. září 2005, důkazy o jeho účasti od ledna 2004 do listopadu 2005 na zločinném spolčení, jehož cílem bylo obchodování s kokainem, nebrání tedy v projednávané věci tomu, aby byl předán italskému justičnímu orgánu na základě evropského zatýkacího rozkazu, který se týká jeho účasti v tomto spolčení.
131. Italskému justičnímu orgánu ovšem přísluší, aby zamezil tomu, aby byla vůči G. Matellovi zahájena nová trestní stíhání za činy, o kterých již bylo s konečnou platností rozhodnuto. Avšak dodržení této povinnosti je jeho odpovědností, a nikoli odpovědností vykonávajícího justičního orgánu. Podle zásady vzájemné důvěry, na které je založen systém evropského zatýkacího rozkazu, platí, že vykonávající justiční orgán od okamžiku, kdy byl schopen ověřit, že činy uvedené v evropském zatýkacím rozkazu nelze zaměňovat s činy, o kterých již bylo rozhodnuto, splnil svou povinnost přezkumu dodržování zásady ne bis in idem a musí rozhodnout o předání vyžádané osoby.
132. Navrhuji tedy, aby odpovědět předkládajícímu soudu, že je třeba čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí chápat tak, že okolnost, že vyšetřovatelé v okamžiku, kdy byla osoba trestně stíhána a odsouzena za izolovaný čin držení omamných látek, již měli důkazy o účasti této osoby po dobu několika měsíců na zločinném spolčení k obchodu s omamnými látkami, ale nesdělili to příslušnému soudu v zájmu vyšetřování, neodůvodňuje závěr, že tato účast na zločinném spolčení a izolované držení omamných látek představují „stejný čin“ ve smyslu tohoto ustanovení.
V – Závěry
133. S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Oberlandesgericht Stuttgart následovně:
„1) Článek 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy je třeba vykládat tak, že pojem ‚stejný čin‘ uvedený v tomto ustanovení je autonomním pojmem práva Unie.
Tento pojem má stejný smysl jako pojem ‚tentýž čin‘ uvedený v článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, podepsané v Schengenu dne 19. června 1990.
2) Okolnost, že vyšetřovatelé v okamžiku, kdy byla osoba trestně stíhána a odsouzena za izolovaný čin držení omamných látek, již měli důkazy o účasti této osoby po dobu několika měsíců na zločinném spolčení k obchodu s omamnými látkami, ale nesdělili to příslušnému soudu v zájmu vyšetřování, neodůvodňuje závěr, že tato účast na zločinném spolčení a izolované držení omamných látek představují ‚stejný čin‘ ve smyslu čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584.“