STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIILA JÄÄSKINENA
přednesené dne 4. září 2014(1)
Spojené věci C‑400/13 a C‑408/13
Sophia Marie Nicole Sanders;
zastoupená Marianne Sanders,
proti
Davidu Verhaegenovi
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Amtsgericht Düsseldorf (Německo)]
a
Barbara Huber
proti
Manfredu Huberovi
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Amtsgericht Karlsruhe (Německo)]
„Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost ve věcech vyživovacích povinností – Článek 3 písm. b) nařízení (ES) č. 4/2009 – Žaloba proti osobě, která má místo obvyklého pobytu v jiném státě – Právní předpisy členského státu, které v takovém případě svěřují výlučnou příslušnost soudu prvního stupně v místě sídla krajského odvolacího soudu, v jehož obvodu se nachází místo obvyklého pobytu účastníka řízení zdržujícího se v tomto členském státě – Vyloučení takové koncentrace příslušnosti“
I – Úvod
1. V projednávaných spojených věcech se žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené Amtsgericht Düsseldorf (okresní soud v Düsseldorfu, Německo) a Amtsgericht Karlsruhe (okresní soud v Karlsruhe, Německo) týkají výkladu čl. 3 písm. a) a b) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností(2).
2. Ustanovení písmen a) a b) uvedeného článku 3 upravují, mezi jinými ustanoveními tohoto nařízení, příslušnost ratione loci soudů členských států(3) v těchto věcech tak, že alternativně uvádějí „soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu“ nebo „soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu“, přičemž navrhovatel si může mezi těmito soudními příslušnostmi svobodně vybrat.
3. Tyto věci spadají do rámce dvou sporů týkajících se návrhů na přiznání výživného jednak mezi nezletilým dítětem a jeho otcem a jednak mezi vdanou ženou a jejím manželem. Uvedené žádosti byly podány u Amtsgericht (okresní soud prvního stupně) každého německého města, ve kterém pobývají dotyčné oprávněné z výživného. Nicméně podle ustanovení, kterým byly do německého práva provedeny případy uvedené v čl. 3 písm. a) a b) nařízení č. 4/2009, každý z těchto soudů postoupil věc Amtsgericht se sídlem ve městě, kde sídlí Oberlandesgericht (krajský odvolací soud), v jehož obvodu pobývají uvedené navrhovatelky.
4. Soudní dvůr tak byl požádán určit, zda musí být článek 3 uvedeného nařízení, které má v právních řádech členských států přímý účinek, vykládán v tom smyslu, že brání takovým právním předpisům členského státu, jako jsou ty, jež jsou dotčené v původním řízení, které ve věcech vyživovacích povinností způsobují koncentraci přeshraniční soudní příslušnosti ve prospěch soudu, který není soudem, v jehož řádném obvodu se nachází místo obvyklého pobytu účastníka řízení zdržujícího se v tuzemsku.
5. Ačkoliv se nařízení č. 4/2009 používá od 18. června 2011(4), Soudní dvůr ještě nikdy neměl příležitost vyjádřit se k výkladu v něm obsažených ustanovení(5). Bude tedy třeba zejména se zabývat otázkou, zda je možné, či dokonce nutné zohlednit poznatky vyplývající z judikatury Soudního dvora, která se týká jiných nástrojů použitelných v oblasti soudní příslušnosti v občanských věcech mezi členskými státy, a pokud ano, bude třeba určit, v jakém rozsahu by byla úvaha per analogiam relevantní pro výklad článku 3 nařízení č. 4/2009.
6. Tato otázka vyvstává zvláště s přihlédnutím k podobnostem mezi zněním uvedeného článku a zněním ustanovení týkajících se příslušnosti ve věcech vyživovacích povinností, které jsou uvedeny v úmluvě ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(6) (dále jako „Bruselská úmluva“), jakož i v nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(7) (dále jako „nařízení Brusel I“), které navazuje na tuto úmluvu(8).
II – Právní rámec
A – Nařízení č. 4/2009
7. Bod 3 odůvodnění nařízení č. 4/2009 výslovně odkazuje, kromě jiných nástrojů, i na nařízení Brusel I. Jeho bod 44 odůvodnění uvádí, že toto nařízení mění nařízení Brusel I „nahrazením příslušných ustanovení uvedeného nařízení týkajících se vyživovacích povinností“. Bod 15 odůvodnění dále uvádí, že „[a]by bylo možno chránit zájmy oprávněných z výživného a umožnit řádný výkon spravedlnosti v rámci Evropské unie, měla by být upravena pravidla o příslušnosti, která vyplývají z nařízení [Brusel I] […] [zejména v rozsahu, v němž] [by již] napříště […] neměla být dána možnost odkázat na pravidla o soudní příslušnosti v rámci vnitrostátního práva […]“.
8. Článek 3 písm. a) a b) nařízení č. 4/2009 stanoví, že „[k] rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný:
a) soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu, nebo
b) soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nebo, […]“
B – Německá právní úprava
9. Nařízení č. 4/2009 bylo v německém právu provedeno zákonem ze dne 23. května 2011 o vymáhání pohledávek výživného ve vztazích s cizími státy (Auslandsunterhaltsgesetz, dále jako „AUG“)(9).
10. Ve znění účinném v rozhodné době stanovil čl. 28 odst. 1, nadepsaný „Koncentrace příslušnosti; […]“, že „[p]okud nemá účastník řízení místo obvyklého pobytu v tuzemsku, je k rozhodování o návrzích ve věcech vyživovacích povinností v případech stanovených v čl. 3 písm. a) a b) nařízení [č. 4/2009] výlučně příslušný Amtsgericht v místě sídla Oberlandesgericht, v jehož obvodu má navrhovatel nebo oprávněný místo obvyklého pobytu“.
III – Spory v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
A – Věc Sanders (C‑400/13)
11. Dne 29. května 2013 nezletilá Sophia Marie Nicole Sanders, zastoupená svou matkou, předložila Amtsgericht ve městě Mettmann (Německo), v němž se nachází místo jejího obvyklého pobytu, návrh na přiznání výživného od jejího otce, p. Verhaegena, který pobývá v Belgii.
12. Po vyslechnutí účastníků řízení předložil Amtsgericht Mettmann věc podle čl. 28 odst. 1 AUG Amtsgericht Düsseldorf jakožto okresnímu soudu prvního stupně v místě sídla krajského odvolacího soudu, v jehož obvodu měla oprávněná z výživného místo obvyklého pobytu, a sice Oberlandesgericht Düsseldorf.
13. Amtsgericht Düsseldorf však zpochybnil svou vlastní místní příslušnost, maje za to, že na základě čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 by příslušným soudem měl být soud v členském státě v místě, ve kterém navrhovatelka obvykle pobývá, v projednáváném případě tedy Amtsgericht Mettmann. Amtsgericht Düsseldorf tedy rozhodnutím předloženým dne 16. července 2013 rozhodl o přerušení řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je článek 28 odst. 1 [AUG] v rozporu s čl. 3 písm. A) a b) nařízení [č. 4/2009]?“
B – Věc Huber (C‑408/13)
14. Paní Huber podala návrh na zahájení řízení k Amtsgericht se sídlem ve městě Kehl (Německo), ve kterém obvykle pobývala, s návrhem, aby bylo jejímu manželovi p. Huberovi, jež pobývá v Barbade, uloženo, že jí má v důsledku jejich rozluky platit výživné.
15. V rámci předběžného řízení ohledně přiznání právní pomoci Amtsgericht Kehl postoupil věc Amtsgericht Karlsruhe z důvodu, že tento soud je na základě čl. 28 odst. 1 AUG jediný příslušný, jelikož se místo obvyklého pobytu navrhovatelky nachází v obvodu Oberlandesgericht Karlsruhe.
16. Jelikož obě strany sporu v původním řízení vyjádřily pochyby ohledně slučitelnosti uvedeného článku 28 s čl. 3 písm. a) a b) nařízení č. 4/2009, Amtsgericht Karlsruhe rozhodnutím předloženým dne 18. června 2013 přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je článek 28 odst. 1 první věta [AUG], která stanoví, že pokud účastník řízení nemá místo obvyklého pobytu v tuzemsku, je k rozhodnutí o návrhu ve věcech vyživovacích povinností v případech stanovených v čl. 3 písm. a) a b) nařízení [č. 4/2009] výlučně příslušný Amtsgericht v místě sídla Oberlandesgericht v obvodu, v němž má navrhovatel nebo oprávněný obvyklý pobyt, slučitelné s tímto posledním ustanovením?“
C – Řízení před Soudním dvorem
17. Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 25. července 2013 byly věci C‑400/13 a C‑408/13 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.
18. Písemná vyjádření předložily německá vláda a Evropská komise. Ve věci nebylo nařízeno jednání.
IV – Analýza
A – Ke zněním projednávaných žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce
19. Z důvodu obtíží, které mohou vyplývat ze znění žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, jež byly v projednávaných věcech předloženy Soudnímu dvoru, je třeba nejprve stanovit meze jeho pravomoci v tomto rámci a pak uvést, která ustanovení musejí být vyložena jak ve vztahu k čl. 3, tak k ostatním článkům nařízení č. 4/2009.
20. Zaprvé obdobně jako německá vláda doporučuji, aby Soudní dvůr otázky vznesené předkládajícími soudy přeformuloval v souladu se svou judikaturou v tom smyslu, že by jejich předmětem neměl být výklad ustanovení německého práva uvedených v těchto otázkách ani posouzení, zda porušují unijní právo, protože to nevyplývá z jeho pravomoci v rámci žalob založených na článku 267 SFEU(10), nýbrž analýza článku 3 nařízení č. 4/2009, která by poskytla vnitrostátním soudům všechny prvky výkladu unijního práva užitečné k rozhodnutí sporů, jež jim byly předloženy(11).
21. Zadruhé je třeba uvést, že oba předkládající soudy žádají Soudní dvůr, aby rozhodl o výkladu jak ustanovení písm. a), tak písm. b) článku 3 nařízení č. 4/2009 s tím, že čl. 28 odst. 1 AUG se použije „v případech stanovených v čl. 3 písm. a) a b) [uvedeného nařízení]“ (kurziva provedena autorem tohoto stanoviska).
22. Komise nicméně tvrdí, že tyto žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou zjevně nepřijatelné v rozsahu, v němž se týkají čl. 3 písm. a) tohoto nařízení, jelikož s ohledem na okolnosti sporů v původním řízení má pouze ustanovení písm. b) uvedeného článku vztah k realitě nebo předmětu těchto sporů, a je tedy v projednávaném sporu relevantní.
23. Je pravda, že v obou řízeních probíhajících v původním řízení jsou navrhovatelky oprávněné z výživného, přičemž si zvolily předložit věc soudu nacházejícím se na německém území, na němž obvykle pobývají, a že taková situace spadá do působnosti čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009. V tomto kontextu si předkládající soudy z důvodu pochybností založených jedním ustanovením německého práva kladou otázku, který z německých soudů je ten, který na základě tohoto ustanovení musí být považován za příslušný ratione loci podle „místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu“.
24. Naproti tomu použití čl. 3 písm. a) tohoto nařízení, který uvádí příslušnost soudu „místa obvyklého pobytu odpůrce“, nepředstavuje v rámci sporů projednávaných v původním řízení konkrétní problém. V důsledku toho a podle judikatury, podle níž Soudní dvůr nemůže rozhodnout o předběžné otázce nebo části předběžné otázky, která zjevně neodpovídá objektivní potřebě, jež je vlastní řešení soudního sporu probíhajícího před předkládajícím soudem(12), mám za to, že odpověď, jež bude dána v projednávaných věcech, by se měla omezit na výklad ustanovení písm. b) článku 3 nařízení č. 4/2009.
25. Za účelem poskytnutí tohoto výkladu bude nicméně třeba zohlednit obecnější systém, do kterého relevantní ustanovení spadá(13), a zejména poukázat na skutečnost, že ustanovení písm. a) a b) uvedeného článku 3 jsou totožného znění, co se týče výrazu vyvolávajícího otázky(14) a že uvedená ustanovení se použijí alternativně v tomtéž případě, a to když je návrh týkající se vyživovací povinnosti uplatněn v hlavním návrhovém žádání(15).
26. Zatřetí lze uvést, že v předkládacím rozhodnutí týkajícím se věci Hubert (C‑408/13) uvedl Amtsgericht Karlsruhe možnost, že výlučná povaha příslušnosti uvedené v čl. 28 odst. 1 první větě AUG, je v rozporu nejen s článkem 3 nařízení č. 4/2009, ale též s jeho články 4 a 5(16), avšak neuvedl tyto posledně jmenované v předběžné otázce, kterou předkládá. Komise navrhuje, aby Soudní dvůr vyložil uvedené články 4 a 5 pro případ, že by předkládající soud chtěl nad rámec jím položené otázky vědět, zda je dotčená koncentrace příslušnosti neslučitelná rovněž s těmito ustanoveními.
27. Mám za to, že v souladu s judikaturou Soudního dvora(17) není třeba, aby Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, jelikož Amtsgericht Karlsruhe omezil otázku, kterou předložil Soudnímu dvoru, na definici rozsahu článku 3 nařízení č. 4/2009, kdežto články 4 a 5 tohoto nařízení sice byly uvedeny, avšak nejsou předmětem této otázky, protože nejsou podle posouzení provedeného tímto soudem(18) rozhodující k rozhodnutí o jeho vlastní příslušnosti.
B – K poznatkům vycházejícím z přiřazení k jiným nástrojům
28. Jelikož byl Soudní dvůr poprvé požádán o výklad nařízení č. 4/2009 v projednávaných věcech, je třeba položit si otázku, zda lze s přihlédnutím k příbuzným nástrojům najít podněty k úvahám, či dokonce i odpovědi. V tomto ohledu je nejprve třeba přezkoumat, zda je relevantní provést přiřazení k mezinárodním úmluvám nebo jiným nařízením týkajícím se soudní příslušnosti v občanských věcech, z nichž některá obsahují ustanovení, jež vykazují skutečnou podobnost s ustanoveními v čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 (1). V případně kladné odpovědi pak bude třeba vzhledem ke specifikám tohoto posledně uvedeného právního předpisu určit, v jakém rozsahu umožňuje takové přiřazení provést výklad per analogiam, a zvláště zohlednění judikatury Soudního dvora týkající se těchto jiných nástrojů (2).
1. K možnosti přiřazení k jiným nástrojům
29. Znění čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 je podobné znění pravidel „zvláštní příslušnosti“ ve věcech vyživovacích povinností, jež jsou uvedeny v čl. 5 bodě 2 Bruselské úmluvy(19) a v čl. 5 bodě 2 nařízení Brusel I, která uvádějí, že příslušný soud v těchto věcech je „soud místa, ve kterém má oprávněný z výživného domicil nebo místo obvyklého pobytu“(20).
30. Bez ohledu na skutečnost, že vyživovací povinnosti jsou nadále vyloučeny z působnosti nařízení Brusel I(21), zůstává podle mého názoru judikatura Soudního dvora týkající se ustanovení o Bruselské úmluvě a ustanovení uvedeného nařízení relevantní pro analýzu ustanovení odpovídajících nařízení č. 4/2009. I když musí být takový analogický přístup trochu upřesněn, považuji za vhodné, aby pojmy, které jsou předmětem projednávaných předběžných otázek, byly z důvodů vysvětlených níže vyloženy ve světle této judikatury.
31. Zaprvé podstatné spojitosti mezi nařízením Brusel I a nařízením č. 4/2009 jsou při čtení posledně uvedeného zjevné, jelikož se o nich jeho preambule vícekrát zmiňuje(22) a jeho čl. 68 odst. 1 vysloveně uvádí, že nahrazuje ustanovení nařízení Brusel I, jež se vztahují na věci vyživovacích povinností.
32. Zadruhé, jde-li konkrétně o pravidla pro určení příslušnosti uvedená v článku 3 nařízení č. 4/2009, geneze tohoto ustanovení posiluje existenci takových spojitostí. Původní návrh Komise totiž zdůrazňuje nutnost zlepšit možnosti, jež jsou dány na výběr oprávněnému z výživného prostřednictvím pravidel pro určení příslušnosti uvedenými v nařízení Brusel I(23). Sdělení týkající se tohoto návrhu(24) potvrzuje, že uvedený článek 3 v zásadě přebírá odpovídající ustanovení nařízení Brusel I(25), u nichž byly nicméně provedeny změny za účelem odstranění nejasností(26), přizpůsobení těchto ustanovení zvláštnostem rodinného práva(27) a rozšíření jejich působnosti(28).
33. S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že je možné přijmout premisu, že je třeba vykládat ustanovení tohoto posledního článku v souladu s judikaturou týkající se ustanovení Bruselské úmluvy a ustanovení nařízení Brusel I v rozsahu, v němž jsou rovnocenná(29), nicméně s určitými výhradami vyplývajícími z cílů, jež jsou vlastní nařízení č. 4/2009 a jež budou vysvětleny níže(30).
34. Pro úplnost je třeba přezkoumat, zda by bylo relevantní provést přiřazení k nástrojům jiným, než je uvedená úmluva a uvedené nařízení, které se rovněž vztahují na oblast soudní příslušnosti v občanských věcech, a konkrétně v rodinných věcech(31).
35. Pokud jde o Haagskou úmluvu ze dne 23. listopadu 2007 o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů(32), uvádí bod 8 odůvodnění nařízení č. 4/2009, že je nezbytné, aby k ní bylo při použití tohoto nařízení přihlédnuto(33). Tato úmluva neobsahuje pravidla o přímé příslušnosti(34), ale k ní se vztahující přípravné dokumenty poskytují užitečnou indicii pro rozhodnutí v projednávaném případě v rozsahu, v němž uvádějí, že ustanovení stanovující příslušnost navázanou na místo pobytu nebo na domicil oprávněného „úmyslně přistupují k ochraně účastníka řízení, který je (obvykle) slabou stranou (tj. oprávněný) tím, že mu nabízejí výhodný soud (for commode), u něhož může podat svou žalobu, tj. tam, kde bydlí“(35).
36. Pokud jde o nařízení obvykle nazývané „Brusel II“(36), jsou ovšem vyživovací povinnosti z důvodu existence zvláštních ustanovení, uvedených v době jeho přijetí v nařízení Brusel I a v současnosti v nařízení č. 4/2009, vyloučeny z jeho působnosti(37). Nicméně lze v rámci srovnání pozorovat, že pravidla pro určení příslušnosti, jež uvádí, společně označují „soudy členského státu“(38) a nikoli „soud místa, v němž“, jak to činí čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009(39).
2. K rozsahu přiřazení k jiným nástrojům
37. Nejprve uvedu, že výklad pravidel pro určení příslušnosti, zavedených v nařízení č. 4/2009, musí být podle mého názoru proveden ve světle judikatury Soudního dvora, jež se týká odpovídajících ustanovení Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I – zásady, jež vyplývají z této judikatury, nelze provést mechanicky.
38. Takový výklad per analogiam je totiž omezen s ohledem na specifický cíl nařízení č. 4/2009, který vedl k nutnosti úprav vzhledem k pravidlům pro určení příslušnosti uvedeným v nařízení Brusel I(40), i když v rozporu s tím, co mohlo být uvedeno ohledně nařízení Brusel II(41), se nařízení č. 4/2009 týká nejen nemajetkových, ale též majetkových věcí. Zdůrazňuji, že působnost tohoto hybridního nástroje byla koncipována šíře než zejména působnost nařízení Brusel I, a to jak na hmotněprávní úrovni(42), tak i ze zeměpisného hlediska(43).
39. Podle mého názoru existuje v projednávaném případě málo pochybností ohledně provedení zásady, jež Soudní dvůr ustáleně aplikuje ve vztahu k výkladu ustanovení Bruselské úmluvy a ustanovení nařízení Brusel I(44), podle nichž musejí být takové pojmy, jako byly použity v nařízení č. 4/2009, definovány samostatně, tj. musejí být odděleny od významů, jež převládají v jednom nebo druhém členském státě za účelem zajistit v co největší možné míře rovnost a jednotnost práv a povinností, které vyplývají z tohoto nástroje pro členské státy a zúčastněné osoby. V tomto ohledu uvádí bod 11 odůvodnění nařízení č. 4/2009, že pojem „vyživovací povinnost“ ve smyslu tohoto posledně uvedeného „by měl být [...] vykládán samostatně“(45), což zakotvuje postup, který Soudní dvůr používá ve své judikatuře týkající se článku 5 bodu 2 Bruselské úmluvy(46), která také výslovně uznává samostatnost pojmu oprávněný z výživného(47). Mám tedy za to, že k tomu, aby bylo možno odpovědět na otázky položené v projednávaných věcech, je třeba vycházet ze systematiky a cílů dotyčného nařízení(48).
40. Kromě toho se mi jeví jako nepopíratelné, přestože preambule tohoto nařízení to výslovně neuvádí, , že obecné cíle uvedené v bodě 15 odůvodnění nařízení Brusel I(49) představují rovněž základ pravidel pro určení příslušnosti stanovených v nařízení č. 4/2009(50). Jsou to nicméně cíle vlastní tomuto nařízení, a sice „chránit zájmy oprávněných z výživného“ a „umožnit řádný výkon spravedlnosti v rámci Evropské unie“(51), kterými musí být výklad Soudního dvora v projednávané věci veden. Nelze opomenout, že zájem na posílení ochrany legitimních zájmů všech oprávněných z výživného(52) skutečně byl jedním z důležitých důvodů, kvůli nimž se evropský zákonodárce rozhodl vyloučit vyživovací povinnosti z působnosti nařízení Brusel I, které se obecně týká povinností peněžitého charakteru, a přijmout zvláštní nástroj, jakým je nařízení č. 4/2009(53). Uvedený zájem nadto jasně vyplývá z ustanovení tohoto nařízení(54).
41. V důsledku toho jsem názoru, že v rámci projednávaných věcí je třeba co možná nejvíce zohlednit předchozí judikaturu Soudního dvora, která se týká výkladu rovnocenných ustanovení Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I, ale s úpravami, které si případně budou vyžadovat zvláštnosti nařízení č. 4/2009.
C – K výkladu výrazu „soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu“ ve smyslu čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009
42. Předběžné otázky položené Amtsgericht Düsseldorf a Amtsgericht Karlsruhe jsou v podstatě totožné. S přihlédnutím k objasněním uvedeným výše(55) musí být chápány tak, že směřují k určení, zda musí být čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 vykládán – podle mého názoru samostatně(56) – v tom smyslu, že je přípustné, aby takové právní předpisy členského státu, jako jsou předpisy dotčené v původním řízení(57), stanovily pro přeshraniční spory regionální koncentraci příslušnosti u soudu prvního stupně, který nezbytně není totožný se soudem stejného stupně v obvodu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, ale jehož místní příslušnost je určena v závislosti na sídle odvolacího soudu v obvodu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu.
43. Německá vláda a Komise ve svých vyjádřeních souhlasně navrhují odpovědět, že unijní právo nebrání takovému pravidlu pro určení příslušnosti, jako je pravidlo vyplývající z dotyčného německého ustanovení. Předkládající soudy naproti tomu vyjádřily opačný názor jak ve věci Sanders (C‑400/13)(58), tak ve věci Huber (C‑408/13)(59).
44. Tento posledně jmenovaný přístup se mi jeví více opodstatněný z důvodů týkajících se jak účelu čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 (1), tak znění tohoto ustanovení a samotné povahy nástroje, ve kterém je uveden (2), jakož i systému, kterého je součástí (3). Všechny tyto úvahy směřují ke stanovisku, které podle mého názoru nelze účinně zpochybnit argumenty, jež byly na podporu dotčeného německého pravidla uvedeny v původním řízení (4).
1. K teleologickému výkladu
45. Německá vláda a Komise připouštějí, že čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 má upravovat jak přeshraniční příslušnost soudů členských států, tak místní příslušnost v rámci každého členského státu(60).
46. Jak jsem již uvedla(61), jedním ze základních cílů nařízení č. 4/2009, který je vyjádřen v jeho článku 3, je ochrana oprávněného z výživného, který je považován za slabší stranu ve vztahu vzniklém z vyživovací povinnosti a v řízení, které se z něho může vyvinout(62). Tato úvaha byla rovněž zdůrazněna Soudním dvorem v jeho judikatuře týkající se čl. 5 bodu 2 Bruselské úmluvy(63).
47. V tomto ohledu připomínají body 5 a 9 odůvodnění nařízení č. 4/2009, že jedním z účelů přijetí tohoto nařízení bylo zjednodušit ještě víc, než umožňovala Bruselská úmluva a nařízení Brusel I, možnosti pro oprávněné, jak dosáhnout potvrzení a vymožení výživného, které jim náleží, a to zejména zrušením doložky vykonatelnosti pro rozhodnutí v této oblasti za podmínky, že byla vydána v souladu s určitými minimálními zárukami řízení vyjádřenými v tomto nařízení(64).
48. Podle německé vlády a Komise nejsou německé právní předpisy dotčené v původním řízení v rozporu s čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009, a zejména s funkcí ochrany oprávněného, kterou v tomto ustanovení přiznávají.
49. To se mi jeví jako diskutabilní, zejména ve vztahu ke komplementárnímu cíli sledovanému tímto ustanovením, a sice k záruce blízkosti mezi oprávněným a soudem, rozhodujícím ve věci. Tento dvojí cíl – ochrana a blízkost – byl základem pravidla pro určení příslušnosti stanoveného v čl. 5 bodě 2 Bruselské úmluvy(65), jehož ekvivalentem zjevně je čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009, a byl posledně uvedeným ustanovením posílen(66). Podle důvodové zprávy k návrhu Komise, jež se týkají přijetí uvedeného nařízení, totiž „[p]ředpisy o mezinárodní příslušnosti v nařízení Brusel I již nyní nabízejí oprávněnému (příjemci výživného) možnost obrátit se na jemu nejbližší příslušný orgán, [ale situace se ještě může zlepšit]“(67). Taková úvaha konkrétně znamená, že se dbá na to, aby se oprávněný mohl hájit bez větších materiálních obtíží spojených s přemísťováním se, ale též aby mohl uplatňovat svá práva před soudem, jež nejlépe zná místní ekonomické zvláštnosti pro účely zjištění zdrojů a potřeb oprávněného a odpovídající schopnost povinného z výživného přispět k těmto potřebám(68).
50. Mám za to, že užitečný účinek harmonizovaného systému pravidel pro určení příslušnosti, jež byl zaveden nařízením č. 4/2009, a výhod z něj plynoucí by byl zejména z pohledu právní jistoty ohrožen, pokud by Soudní dvůr v projednávaném případě trval na výkladu čl. 3 písm. b) tohoto nařízení, který by umožnil, aby členské státy na vnitrostátní úrovni opětovně zavedly pravidla pro určení příslušnosti, která jsou vlastní přeshraničním sporům, jako je pravidlo dotčené v původním řízení, které přiznává příslušnost soudu prvního stupně v místě sídla krajského odvolacího soudu, v jehož obvodu má oprávněný místo obvyklého pobytu i v případě, kdy se toto místo pobytu nenachází v řádném obvodu uvedeného soudu.
51. Avšak za takových okolností, jako jsou ty ve sporech v původním řízení, sice oprávněný skutečně pobývá v obvodu dotyčného krajského odvolacího soudu, ale nikoliv v obvodu soudu prvního stupně, jemuž dotčené německé ustanovení přiznává místní příslušnost. Není totiž pochyb, že v projednávaném případě jsou Amstgericht Mettmann a Amstgericht Kehl soudy míst, kde dotyční oprávnění z výživného mají místa obvyklého pobytu. Jinými slovy, čl. 28 odst. 1 první věta AUG se neomezuje na poskytnutí vnitrostátní definice pojmu „soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu“ ve smyslu čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009, nýbrž je spíše ustanovením, které stanoví příslušnost soudů prvních instancí, jež samé nejsou příslušné pro rozhodnutí v první instanci ve sporu týkajícím se vyživovacích povinností, v závislosti na tom, kde v obvodu odvolacího soudu se uvedené místo pobytu nachází.
52. Jiným, obecnějším cílem harmonizovaného systému stanoveného nařízením č. 4/2009, podobně jako systému zavedeného Bruselskou úmluvou a pak nařízením Brusel I, je vyhnout se co možná nejvíce odkazu na pravidla vnitrostátního práva pro určení příslušnosti(69). Jak již bylo zdůrazněno ve zprávách k Bruselské úmluvě, směřují zvláštní pravidla pro určení příslušnosti, která obsahuje, k tomu, aby bylo možné definovat příslušnost soudů dotyčných států bez nutnosti odkazovat na lex fori(70). Toto odmítnutí vnitrostátních nebo odchylných pravidel pro určení příslušnosti následně usnadňuje uznávání rozhodnutí ve všech členských státech, což je základním principem evropského systému soudní spolupráce v občanských věcech. Mezi těmito zvláštními pravidly pro určení příslušnosti je i čl. 5 bod 2 této úmluvy, který se vztahuje na věci vyživovacích povinností a od něhož je odvozen čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009.
53. Takové vyloučení pravidel pro určení příslušnosti vycházejících z vnitrostátního práva je potvrzeno zněním čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009, zejména v porovnání s formulací jiných podobných ustanovení.
2. Ke gramatickému výkladu
54. Úvodem chci zdůraznit, že se mi nezdá rozumné se domnívat, jak navrhuje německá vláda, že kdybychom následovali obecný směr zastávaný předkládajícími soudy, vedlo by to k tomu, že by byl pojem „místo, v němž“, jež se nachází v čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009, vykládán doslovně způsobem, že oprávněný by měl moct podat návrh v tom samém městě, v němž pobývá, a že by tedy bylo třeba, aby byl přístup k soudu zajištěn „na každém představitelném zeměpisném místě nebo v každé obci členského státu“.
55. Nepopiratelně je obvyklé, že organizace soudnictví členských států spočívá na zásadě, že jakémukoliv soudu přísluší územní obvod – který může zahrnovat nejen jedno, ale vícero míst, měst a obcí – jemuž odpovídá část vnitrostátního území, na němž vykonává své pravomoci(71).
56. Uvedený výraz musí být podle mého názoru chápán tak, že znamená pouze to, že dotčené pravidlo pro určení příslušnosti označuje soud, v jehož řádném obvodu se nachází místo obvyklého pobytu oprávněného, aniž je jakékoliv prováděcí opatření ve vnitrostátním právu užitečné, nebo dokonce zamýšlené(72).
57. V tomto ohledu připomínám, že v souladu s článkem 288 SFEU má nařízení unijního práva obecnou působnost a je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech(73). Podle klasické judikatury je pro nedostatek legislativní pravomoci členských států vyloučeno jakékoli vnitrostátní opatření směřující k převzetí nebo provedení ustanovení nařízení do vnitrostátního práva. Jen pokud samo nařízení odkazuje na vnitrostátní ustanovení, jež ho provádějí, nebo pokud je nezbytné, aby pro zajištění jeho použitelnosti byla přijata podrobnější ustanovení na vnitrostátní úrovni, jsou členské státy povinny ho doplnit vnitrostátními opatřeními(74). Podle mého názoru jde čl. 28 odst. 1 první věta AUG nad rámec toho, co je vnitrostátnímu zákonodárci povoleno, protože pravidlo pro určení příslušnosti stanovené v čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009, které má přímý účinek, nevyžaduje žádné zvláštní upřesnění na vnitrostátní úrovni.
58. Formulace čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 je totiž zvláštní tím, že stanovujíc „soud místa, v němž“ zakládá zvláštní pravidlo pro určení příslušnosti, které umožňuje přímo, bez použití vnitrostátního práva členských států, identifikovat tribunál nebo soud(75). Jak uznala Komise, toto ustanovení se liší od těch ustanovení, které odkazují nikoliv na jediný soud, ale naopak na všechny soudy členského státu, jako je článek 6 tohoto nařízení(76) nebo čl. 2 odst. 1 nařízení Brusel I(77). Autoři nařízení č. 4/2009 kromě toho zvolili v čl. 3 písm. a) a b) výraz „místo, v němž“, který se značně odlišuje od výrazu „členský stát“, ve kterém má jeden účastník řízení místo obvyklého pobytu, který byl například zachován v čl. 4 písm. a).
59. Zvláštnost této formulace by podle mého názoru měla v projednávaném případě vést k vyloučení převzetí přístupu Soudního dvora v rozsudku Apostolides(78), podle něhož určení příslušných soudů ve smyslu článku 22 nařízení Brusel I neomezuje schopnost žádného členského státu určit svou vlastní soudní soustavu a přerozdělit soudní příslušnost v rámci svého území(79). Bod 1 uvedeného článku 22, který byl v tomto rozsudku vyložen, totiž odkazuje na „soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází“, zatímco čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 se vztahuje na „soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu“ (kurziva provedena autorem tohoto stanoviska). Rozdíl v terminologii podle mého názoru umožňuje odlišný výklad, ba dokonce i opačný výklad od těchto dvou ustanovení.
60. Přes tuto zvláštnost však není znění čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 novátorské, protože ekvivalentní formulace je uvedena také v řadě ustanovení Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I(80), u kterých Soudní dvůr, pokud mi je známo, nikdy neměl za to, že by členské státy mohly změnit jejich rozsah prostřednictvím pravidel pro určení příslušnosti vycházejících z vnitrostátního práva(81). Připustit to v rámci projednávaných věcí tedy není podle mého názoru třeba.
3. K systematickému výkladu
61. V souladu s přístupem zvoleným Soudním dvorem s ohledem zejména na jiné nástroje týkající se soudní spolupráce v občanských věcech(82) musí být u výkladu čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 zohledněna ustanovení, která ho v tomto nařízení obklopují, jelikož pravidlo pro určení příslušnosti, které uvádí, není izolované, nýbrž je součástí celku norem, které se navzájem doplňují.
62. Nejprve lze uvést, že článek 3 tohoto nařízení vyjadřuje čtyři typy příslušnosti, které se použijí alternativně, bez hierarchie, na rozdíl od vztahu mezi obecným pravidlem pro určení příslušnosti a zvláštními pravidly pro určení příslušnosti, která se vyskytují jak v Bruselské úmluvě, tak v nařízení Brusel I(83). Možnost volby, která se nabízí navrhovateli zvláště v ustanoveních písm. a) a b) uvedeného článku 3 se kromě toho jeví neutrálnější než v těchto dvou jiných nástrojích, protože je bezvýznamné, zda tuto možnost využije oprávněný nebo povinný z výživného, i když v praxi je tento posledně jmenovaný méně zvýhodněný nařízením č. 4/2009, než je oprávněný(84).
63. Zvláštní struktura článku 3 nařízení č. 4/2009 je podle mého názoru silně instruktážní pro odpověď na otázky položené v projednávaných věcech. V tomto ohledu je třeba uvést, že obě ustanovení písm. a) a b) tohoto nařízení upravují situace, ve kterých je podán návrh týkající se vyživovací povinnosti, jako hlavní návrhové žádání. Ustanovení písm. c) a d) téhož článku se naproti tomu vztahují na případ, kdy není takový návrh podán samostatně, ale jako „vedlejší“ k jiné žalobě týkající se buď osobního stavu, nebo rodičovské zodpovědnosti. Jen v těchto posledně vyjmenovaných případech se však pro určení příslušného soudu výslovně odkazuje na lex fori(85). A contrario nebyl dán v uvedených ustanoveních písm. a) a b), podle mého názoru, žádný prostor pro vnitrostátní pravidla.
64. Tento názor je posílen ve světle porovnání s jinými ustanoveními nařízení č. 4/2009. Zvláště čl. 71 odst. 1 stanoví, že členské státy sdělí názvy soudů příslušných pro rozhodování o návrzích na prohlášení vykonatelnosti podle čl. 27 odst. 1 téhož nařízení(86). Jen z tohoto důvodu mohla Spolková republika Německo, jakož i jiné členské státy, rozhodnout, že jde-li o její území, „[r]ozhodne o [takových] návrzích [...] senát obvodního soudu (Amtsgericht) příslušný pro rodinné věci v místě sídla krajského soudu vyššího stupně, v jehož obvodu obvykle pobývá osoba, proti níž návrh směřuje, nebo v jehož obvodu je podán návrh na výkon (koncentrace příslušnosti) […]“(87). Článek 3 písm. b) uvedeného nařízení naproti tomu podobnou možnost neposkytuje.
65. Z této analýzy provedené z pohledu obecné systematiky dotyčného nařízení vyplývá, že unijní zákonodárce způsobem, kterým formuloval toto poslední ustanovení, úmyslně omezil oprávnění členských států, pokud jde o určení vnitrostátních soudů příslušných ve věcech z vyživovacích povinností.
4. Odůvodnění na základě koncentrace příslušnosti
66. Německá vláda a Komise argumentují na obranu dotčeného německého pravidla způsobem, který není podle mého názoru přesvědčivý.
67. Podle nich a podle skutečností dodaných do spisu se jeví, že německý zákonodárce měl za to, že koncentrace příslušnosti stanovená v článku 28 AUG v mezinárodních věcech vyživovacích povinností má pozitivní dopad na organizaci soudnictví, protože umožňuje mít specializovaný soud, tedy soud, který v tomto typu soudního řízení disponuje větší odborností a působí v každém kraji na německém území.
68. Ve věci Huber (C‑408/13) uvádí předkládající soud, že podle jeho názoru čl. 28 odst. 1 AUG v podstatě obsahuje právní úpravu příslušnosti ratione loci, i když německý zákonodárce spojil toto ustanovení s organizací a zjednodušením soudního řízení. Pod záminkou takových procesních výhod, jejichž opodstatněnost tento soud ovšem zpochybňuje(88), by tak dotčený zákonodárce byl schopen ovlivnit pravidla pro určení přeshraniční příslušnosti, která jsou stanovená v unijním právu.
69. Je pravda, že podporování řádného výkonu spravedlnosti, zejména seskupením komplexnějších věcí u téhož soudu, odpovídá jednomu z účelů nařízení č. 4/2009, které jsou uvedeny v jeho bodě 15 odůvodnění. Tento cíl musí být nicméně chápán nejen výlučně ve smyslu nejlepší možné organizace soudnictví, ale také z pohledu zájmu účastníků řízení, ať už se jedná o navrhovatele nebo odpůrce, aby zejména měli usnadněný přístup ke spravedlnosti a aby bylo možno příslušnost předvídat díky úzké vazbě mezi soudem a sporem(89).
70. V tomto ohledu by mohly být zmíněny některé rozsudky Soudního dvora týkající se norem upravujících vnitrostátní příslušnost, které byly přijaty členským státem, ale podle mého názoru existuje vážná pochybnost, pokud jde o možnost převedení této judikatury do projednávané oblasti soudní spolupráce v občanských věcech mezi členskými státy.
71. Soudní dvůr už judikoval, že v případě neexistence právní úpravy v unijním právu v dotyčné oblasti náleží vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil množství soudních instancí nebo aby upravil procesní pravidla a označil soudy příslušné k řízení o vnitrostátních procesních prostředcích, přičemž uvedl, že taková pravidla, která sledují obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti, musí převážit nad zvláštními zájmy nicméně s výhradou, že zásady rovnocennosti a efektivity budou dodržovány(90).
72. Přijetí takových procesních pravidel nebo pravidel pro určení příslušnosti členským státem je na základě těchto zásad přijatelné jen v rozsahu, ve kterém jednak žaloby směřující k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům plynou z unijního práva, nejsou podávány za méně příznivých podmínek, než jsou podmínky stanovené pro žaloby na ochranu práv vyplývajících z vnitrostátního práva, a jednak tyto pravidla nezpůsobují jednotlivcům procesní obtíže, které by nadměrně ztěžovaly výkon práv vyplývajících z unijního práva(91).
73. Jsem však toho názoru, že tato judikatura týkající se procesní autonomie členských států není v projednávaném případě relevantní s ohledem na významné rozdíly mezi kontextem, do něhož spadají dotčené rozsudky, a tím, do něhož spadají projednávané věci. Soudní dvůr není totiž v projednávaném případě tázán, co se týče procesních ustanovení vnitrostátního práva jediného členského státu, ale co se týče výkladu pravidel pro určení příslušnosti, která byla sjednocena mezi všemi členskými státy na základě soudní spolupráce v občanských věcech(92). Kromě toho se tady nejedná o soudní ochranu výkonu věcných práv na vnitrostátní úrovni přiznaných unijním právem.
74. Každopádně za předpokladu, kdyby byla tato judikatura převzata i navzdory takovým okolnostem, jako jsou okolnosti sporů v původním řízení, bylo by odůvodnění vycházející z cíle řádného výkonu spravedlnosti omezeno podmínkami stanovenými Soudním dvorem, které stanovují meze pro zásahy členských států ve věcech soudních řízení, zejména podmínkou nečinit výkon práv vyplývajících pro jednotlivce z unijního práva méně příznivým. V projednávaném případě se mi však jeví, že cílem německých právních předpisů, pokud jde o přeshraniční vyživovací povinnosti, je odebrat příslušnost soudu, který je normálně příslušný z důvodu místa obvyklého pobytu oprávněných, tj. na základě úzké vazby mezi lex fori a sporem, kdežto tato příslušnost zůstává nedotčena pro rozhodování o totožných návrzích, které ale postrádají mezinárodní prvek.
75. Proto mám za to, že výraz „soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu“ musí být vykládán v tom smyslu, že podle čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 je příslušným soud, v jehož řádném obvodu se nachází místo obvyklého pobytu dotyčného oprávněného z výživného. Z toho vyplývá, že s těmito ustanoveními nejsou slučitelné takové právní předpisy členského státu, jako jsou předpisy dotčené v původním řízení, a to v rozsahu, ve kterém mohou u přeshraničních situací vést k přenosu místní příslušnosti ve prospěch jiného soudu prvního stupně, než je soud, k němuž dotyčný spadá z důvodu místa svého pobytu.
V – Závěry
76. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Amtsgerich Düsseldorf (věc C‑400/13) a Amtsgericht Karlsruhe (věc C‑408/13) odpověděl následovně:
„Článek 3 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, musí být vykládán v tom smyslu, že výraz ‚soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu,‘ znamená, že místně příslušným je soud, v jehož řádném obvodu dotyčný obvykle pobývá, takže takové právní předpisy členského státu, jako jsou předpisy dotčené v původním řízení, které v případě přeshraničních sporů vyhrazují výlučnou příslušnost soudu prvního stupně v místě sídla krajského odvolacího soudu, v jehož obvodu se nachází místo obvyklého pobytu účastníka řízení, který se v tomto členském státě zdržuje, nejsou s uvedeným článkem slučitelné.“