ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)
12. října 2011 (*)
„Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Belgický energetický trh – Rozhodnutí, kterým se spojení podniků prohlašuje za slučitelné se společným trhem – Závazky v průběhu první fáze přezkumu – Rozhodnutí, kterým se odmítá částečné postoupení přezkumu spojení podniků vnitrostátním orgánům – Žaloba na neplatnost – Spotřebitelské sdružení – Aktivní legitimace – Nezahájení zevrubného přezkumného řízení – Procesní práva – Nepřípustnost“
Ve věci T‑224/10,
Association belge des consommateurs test-achats ASBL, se sídlem v Bruselu (Belgie), zastoupené A. Fratini a F. Filpem, advokáty,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené N. Khanem, A. Antoniadis a R. Sauerem, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Électricité de Francie (EDF), se sídlem v Paříži (Francie), původně zastoupené C. Lazarusem, A. Amselleme a A. Fontanille, poté C. Lazarusem a A. Creus Carrerasem, advokáty,
vedlejší účastnicí,
jejímž předmětem je žádost o zrušení rozhodnutí Komise K(2009) 9059 a K(2009) 8954 ze dne 12. listopadu 2009, z nichž jedním se na základě nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (Úř. věst. L 24, s. 1; Zvl. vyd. 08/03, s. 40) za slučitelné se společným trhem prohlašuje určité spojení podniků (Věc COMP/M.5549 – EDF/Segebel) a druhým se odmítá žádost příslušných belgických orgánů o částečné postoupení uvedeného případu podle článku 9 tohoto nařízení.
TRIBUNÁL (šestý senát),
ve složení E. Moavero Milanesi (zpravodaj), předseda, N. Wahl a S. Soldevila Fragoso, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: N. Rosner, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. května 2011,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobce – Association belge des consommateurs test-achats ASBL – je neziskovým sdružením, jehož hlavním účelem je chránit zájmy spotřebitelů, a to zejména v Belgii. Je nezávislé na orgánech veřejné moci a je financováno svými členy prostřednictvím příspěvků. S přibližně 350 000 členy je největším spotřebitelským sdružením v Belgii.
2 V červnu 2009 se žalobce dozvěděl, že Électricité de France (EDF) oznámila, že má v úmyslu získat výlučnou kontrolu nad Segebel SA (dále jen „dotčené spojení“), holdingovou společností, jejímž jediným aktivem je 51% účast v SPE SA, druhém největším dodavateli elektřiny v Belgii za historickým dodavatelem Electrabel SA, který je ovládán GDF Suez SA. V okamžiku, kdy nastaly skutkové okolnosti v projednávané věci, vlastnil 84,6 % akcií EDF Francouzský stát. Pokud jde o GDF Suez, týž stát v něm vlastnil menšinový podíl 35,91 %. Tyto podíly spravovala Agence des participations de l’État prostřednictvím dvou samostatných ředitelství.
3 Dne 23. června 2009 zaslal žalobce Komisi Evropských společenství dopis, v němž vyjádřil své obavy z dotčeného spojení (dále jen „dopis ze dne 23. června 2009“). Při této příležitosti vyzval Komisi, aby analyzovala domněle neblahé důsledky přítomnosti Francouzského státu mezi akcionáři EDF a GDF Suez pro hospodářskou soutěž, a to zejména na belgickém trhu s plynem a elektřinou. Žalobce dále uvedl, že si přeje být slyšen v souladu s čl. 11 písm. c) nařízení Komise (ES) č. 802/2004 ze dne 7. dubna 2004 provádějícího nařízení (ES) č. 139/2004 o kontrole spojování podniků o spojování podniků (Úř. věst. L 133, s. 1; Zvl. vyd. 08/03, s. 88), neboť dotčené spojení má dopady na výrobky a služby užívané konečnými spotřebiteli.
4 Komise žalobci dne 20. července 2009 odpověděla, že k jeho vyjádření bude přihlédnuto v rámci analýzy dotčeného spojení, bude-li toto spojení posouzeno jako spojení s významem pro celé Společenství.
5 Dne 23. září 2009 oznámila EDF Komisi dotčené spojení v souladu s nařízením Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (Úř. věst. L 24, s. 1; Zvl. vyd. 08/03, s. 40). Dne 30. září toho roku bylo v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. C 235, s. 26) zveřejněno sdělení o oznámení (dále jen „sdělení o oznámení“) vyzývající dotčené třetí osoby k předložení vyjádření. Žalobce na toto sdělení nereagoval.
6 Dne 14. října 2009 podal Autorité belge de concurrence [Belgický úřad pro hospodářskou soutěž] Komisi návrh na částečné postoupení dotčeného spojení podle čl. 9 odst. 3 písm. b) nařízení č. 139/2004 s ohledem na belgický trh s elektřinou (dále jen „žádost o postoupení“).
7 Komise přikročila k analýze dotčeného spojení tím, že zákazníkům, soutěžitelům, dodavatelům, profesním sdružením i Commission de régulation de l’électricité et du gaz belge (CREG) rozeslala dotazníky. Závazky, které EDF navrhla dne 23. října 2009, byly rovněž podrobeny tržnímu testu v rámci konzultace s 20 různými stranami, a to zejména s některými výrobci a dodavateli elektřiny, CREG a Autorité belge de concurrence.
8 Dne 12. listopadu 2009 přijala Komise rozhodnutí K (2009) 8954 (věc COMP/M.5549 – EDF/Segebel) (dále jen „rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení“), kterým odmítla návrh příslušných belgických úřadů na částečné postoupení uvedené věci, a rozhodnutí K (2009) 9059 (věc COMP/M.5549 – EDF/Segebel) (dále jen „povolující rozhodnutí“), kterým prohlásila dotčené spojení za slučitelné se společným trhem. Povolující rozhodnutí bylo přijato na základě čl. 6 odst. 1 písm. b) a odst. 2 nařízení č. 139/2004. V návaznosti na závazky navržené EDF v jejich pozměněném znění měla totiž Komise za to, že u dotčeného spojení už nejsou vážné pochybnosti o jeho slučitelnosti se společným trhem, a lze je tedy povolit v rámci fáze řízení o kontrole spojování podniků, která se uvedenými ustanoveními řídí (dále jen „fáze I“), bez zahajování řízení uvedeného v čl. 6 odst. 1 písm. c) téhož nařízení (dále jen „fáze II“).
9 V povolovacím rozhodnutí měla Komise za to, že v rámci dotčeného spojení jsou dotčeny pouze na určité trhy s elektřinou a plynem v Belgii, Francii a Nizozemsku. Pokud jde o belgické trhy, šlo zaprvé o trh výroby, velkoobchodu a prodeje elektřiny (body 15 až 117), zadruhé o trh vyrovnávacích služeb a podpůrných služeb (body 118 až 130) a zatřetí o maloobchodní trh distribuce malým a velkým průmyslovým zákazníkům (body 131 až 152). Vzhledem k tomu, že na trhu distribuce elektřiny a plynu tuzemským zákazníkům byla činná pouze SPE, a nikoli EDF nebyl tento trh považován za dotčený trh (body 11 a 139).
10 Pokud jde o případné jednostranné účinky dotčeného spojení, povolovací rozhodnutí konstatuje, že před oznámenou operací začala EDF v Belgii rozvíjet dvě území, aby na nich vybudovala výrobní jednotky s plynovou turbínou s kombinovaným cyklem, aniž však byla v tomto ohledu přijata konečná rozhodnutí o investicích, a snažila se rovněž rozběhnout několik projektů s cílem získat přístup k výrobní kapacitě (body 43 až 45). Poněvadž EDF měla pouze omezenou provozní kapacitu, která byla mimoto nasmlouvána do roku 2015, neexistoval žádný významný přesah mezi trhem výroby a velkoobchodním trhem ve smyslu skutečné výrobní kapacity (bod 62). Vzhledem k tomu, že SPE již uskutečňovala několik projektů rozvoje výrobní kapacity, bere však povolovací rozhodnutí v úvahu vážné pochybnosti, pokud jde o motivaci entity vzešlé z dotčeného spojení k pokračování v rozvoji obou výše uvedených míst (body 63 a 116); tyto pochybnosti byly rozptýleny závazky, které EDF navrhla, ve znění pozdějších změn (body 206 až 246).
11 Pokud jde o případné koordinované účinky, bere povolovací rozhodnutí v úvahu zejména argumenty vznesené Autorité belge de concurrence týkající se skutečnosti, že by účast Francouzského státu v EDF a GDF Suez vytvářela nebezpečí koordinace mezi GDF SUEZ a entitou vzešlou z dotčeného spojení. Dospívá však k závěru, že EDF lze oproti GDF Suez považovat za podnik se samostatnou rozhodovací pravomocí, a tedy za skutečného soutěžitele GDF Suez (body 89 až 99).
12 V rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení věci, Komise opírající se o posouzení soutěže analogické posouzení v povolovacím rozhodnutí konstatuje, že jsou naplněny podmínky postoupení věci uvedené v čl. 9 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004. Komise se však domnívá, že je nadále nejvhodnějším úřadem k provedení přezkumu dotčeného spojení, a to vzhledem k tomu, že zaprvé Komise během posledních let získala výraznou znalost belgického trhu s elektřinou a zadruhé hospodářsko-soutěžní obavy, které projevil Autorité belge de concurrence, jdou nad rámec belgických trhů, a vyžadují proto přeshraniční analýzu, pro kterou nemá uvedený úřad dostatečné prostředky. Kromě toho by postoupení věci neslo s sebou riziko, že z důvodu použití belgického práva musí být dotčené spojení hospodářské soutěže schváleno bez možnosti uložit podmínky (body 260 až 263).
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
13 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 17. května 2010 podal žalobce projednávanou žalobu.
14 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 10. září 2010 požádala EDF o vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise. Žádost o vedlejší účastenství byla podle čl. 116 odst. 1 jednacího řádu doručena stranám, které nevznesly námitky.
15 Usnesením ze dne 17. listopadu 2010 této žádosti předseda šestého senátu Tribunálu vyhověl.
16 Dne 6. ledna 2011 předložila vedlejší účastnice svůj spis vedlejší účastnice, k němuž žalobce v stanovené lhůtě předložil své písemné vyjádření, zatímco Komise se této možnosti vzdala.
17 Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (šestý senát) o zahájení ústní části řízení.
18 Dopisem ze dne 25. března 2011 Tribunál v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu požádal Komisi o předložení určitých dokumentů a položil jí otázky vyzývaje ji, aby na ně odpověděla písemně. Komise těmto organizačním procesním opatřením ve stanovených lhůtách vyhověla.
19 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání dne 11. května 2011.
20 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil povolovací rozhodnutí a rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení věci;
– uložil Komisi a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení.
21 Komise a vedlejší účastnice navrhují, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
22 Na podporu své žaloby směřující proti povolovacímu rozhodnutí uplatňuje žalobce tři žalobní důvody, které vycházejí zaprvé z porušení povinnosti uvést odvodnění, z porušení čl. 6 odst. 2 nařízení č. 139/2004 a ze zjevně nesprávného posouzení strukturálních vazeb mezi EDF a GDF Suez ze strany Komise, zadruhé z porušení téhož ustanovení v důsledku popření práva žalobce účastnit se řízení a zatřetí z porušení uvedeného ustanovení, jakož i ze zjevně nesprávného posouzení vyplývajícího z toho, že nebyla zahájena fáze II.
23 Pokud jde o rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení věci, žalobce se dovolává v podstatě žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 9 odst. 3 nařízení č. 139/2004.
24 Komise – aniž samostatným podáním na základě článku 114 jednacího řádu vznáší námitku – se dovolává nepřípustnosti této žaloby, pokud směřuje jak ke zrušení povolovacího rozhodnutí, tak rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení věci.
K žádosti o zrušení povolovacího rozhodnutí
25 Komise tvrdí, že žalobce nemá legitimaci k podání žaloby proti povolovacímu rozhodnutí, které se jej nedotýká ani bezprostředně ani osobně.
26 Podle Komise žalobce kromě toho, že nesplňuje podmínky přípustnosti vymezené judikaturou vycházející z rozsudku Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise (25/62, Recueil, s. 197), nenáleží do kategorie osob, na které se vztahuje čl. 18 odst. 4 nařízení č. 139/2004 a které může Komise vyslýchat, a které dokonce musejí být vyslechnuty, požádají-li o to. Žalobce tak neměl procesní práva, která by byla Komise porušila tím, že nezahájila fázi II, která třetím osobám každopádně neumožňuje vyšší míru účasti v řízení, než jaká je stanovena v rámci fáze I.
Úvodní poznámky
27 Je třeba připomenout, že v souladu s čl. 263 čtvrtým pododstavcem SFEU může fyzická nebo právnická osoba podat žalobu proti rozhodnutí, které je určeno jiné osobě, pouze pokud se jí uvedené rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýká. Z judikatury však plyne, že u rozhodnutí Komise týkajících se slučitelnosti spojení podniků se společným trhem musí být aktivní legitimace třetích osob dotčených spojením podniků posuzována odlišně v závislosti na tom, zda se tyto osoby zaprvé dovolávají vad stíhajících meritum těchto rozhodnutí (dále jen první „kategorie“), nebo zadruhé tvrdí, že Komise porušila procesní práva, která jim zakládají akty práva Evropské unie, jimiž se řídí dohled nad spojováními podniků (dále jen „druhá kategorie“).
28 Pokud jde o první kategorii, pouhá okolnost, že určité rozhodnutí může mít vliv na právní situaci žalobce nepostačuje k tomu, aby bylo možné mít za to, že žalobce je legitimován k podání žaloby (rozsudky Tribunálu ze dne 27. dubna 1995, CCE de la Société générale des grandes sources a další v. Komise, T‑96/92, Recueil, s. II‑1213, bod 26, a CCE de Vittel a další v. Komise, T‑12/93, Recueil, s. II‑1247, bod 36). Pokud jde konkrétně o osobní dotčení, podle formulace pocházející z výše uvedeného rozsudku Plaumann v. Komise (Recueil, s. 223) je nutné, aby se dotčené rozhodnutí dotýkalo tohoto žalobce z důvodu určitých vlastností, které jsou pro něho zvláštní, nebo z důvodu faktické situace, která jej vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím jej individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát aktu.
29 Pokud jde o druhou kategorii, jestliže obecně určité nařízení zakládá třetím osobám procesní práva, musí mít tyto osoby k dispozici procesní prostředky určené k ochraně jejich legitimních zájmů. Pokud jde konkrétně o řízení o sporech fyzických a právnických osob, je třeba zejména uvést, že právo některých třetích osob být ve správním řízení před Komisí na svou žádost řádně vyslechnuty může být soudem Unie potvrzeno pouze ve fázi přezkumu legality konečného rozhodnutí přijatého Komisí. Tak i přestože se toto rozhodnutí ve své podstatě žalobce osobně nebo bezprostředně nedotýká, musí mu být přiznána legitimace k podání žaloby proti uvedenému rozhodnutí, a to právě za účelem toho, aby bylo přezkoumáno, zda nebyly porušeny procesní záruky, kterých se byl oprávněn dovolávat. Pouze kdyby Tribunál konstatoval porušení těchto procesních záruk mající takovou povahu, že by to ohrožovalo žalobcovo právo užitečně uplatnit svůj postoj v průběhu uvedeného správního řízení, požádal-li o to, je na Tribunálu, aby toto rozhodnutí pro porušení podstatných formálních náležitostí zrušil. Jestliže k takovému podstatnému porušení žalobcových procesních práv nedošlo, pouhá okolnost, že se žalobce před soudem Unie dovolává porušení těchto práv během správního řízení, nemůže založit přípustnost žaloby potud, pokud se opírá o žalobní důvody vycházející z porušení hmotněprávních norem (viz v tomto smyslu a per analogiam rozsudky CCE de la Société générale des grandes sources a další v. Komise, výše, bod 46, a CCE de Vittel a další v. Komise, výše, bod 59).
30 Z toho plyne, že žalobu podanou žalobcem, který nespadá do první kategorie, lze prohlásit za přípustnou toliko v tom rozsahu, v jakém směřuje k zajištění ochrany procesních záruk, které jsou mu přiznány ve správním řízení, a zároveň Tribunál musí meritorně ověřit, zda rozhodnutí, jehož zrušení je požadováno, tyto záruky porušuje (viz v tomto smyslu rozsudky CCE de la Société générale des grandes sources a další v. Komise, výše, bod 47, a CCE de Vittel a další v. Komise, výše, bod 60).
31 Kromě toho je třeba poznamenat, že toto rozlišování není nepodobné rozlišování, které se často uplatňuje v rámci řízení o sporech týkajících se pravidel Smlouvy v oblasti státních podpor, která rovněž spadá do unijního práva hospodářské soutěže, a která tedy může poskytnout relevantní příklady judikatury, aniž tím jsou vyloučeny případné nutné úpravy v případě přenosu těchto příkladů do řízení o sporech v oblasti kontroly spojování podniků. Zpochybňuje-li podle ustálené judikatury určitý žalobce opodstatněnost rozhodnutí, v němž Komise posuzovala, zda je určitá podpora slučitelná s vnitřním trhem, nemůže pouhá skutečnost, že žalobce lze považovat za „zúčastněnou stranu“ ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU, a tedy mu svědčí některé procesní záruky postačovat k tomu, aby byla uznána přípustnost jeho žaloby, nýbrž musí prokázat, že má zvláštní postavení ve smyslu výše uvedeného rozsudku Plaumann v. Komise. Konstatuje-li naopak Komise rozhodnutím přijatým na základě odstavce 3 téhož článku, že podpora s vnitřním trhem je slučitelná, mohou se uvedené zúčastněné strany domáhat dodržení svých procesních záruk, pouze mají-li možnost toto rozhodnutí zpochybnit před soudem Unie. Z těchto důvodů prohlásí soud Unie za přípustnou žalobu směřující ke zrušení takového rozhodnutí podanou zúčastněnou stranou ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU, pokud ten, kdo tuto žalobu podal, usiluje podáním žaloby o zajištění ochrany procesních práv, kterých požívá na základě tohoto posledně uvedeného ustanovení (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 9. července 2009, 3F v. Komise, C‑319/07 P, Sb. rozh. s. I‑5963, body 30, 31 a 34 a citovaná judikatura).
K přípustnosti žaloby proti povolovacímu rozhodnutí, pokud směřuje ke zpochybnění podstaty tohoto rozhodnutí
32 V projednávané věci žalobce nespadá do první kategorie uvedené v bodě 27 výše, a to z důvodu, že nesplňuje podmínky zakotvené v rozsudku Plaumann v. Komise, výše, týkající se osobního dotčení.
33 Zaprvé osoby, které žalobce zastupuje, jsou povolovacím rozhodnutím dotčeny pouze s ohledem na to, že mají objektivní a abstraktní povahu spotřebitelů energie v tom rozsahu, v jakém by ceny dodávek mohly z důvodu spojení nabídky vyvolaného tímto rozhodnutím vzrůst, takže všichni spotřebitelé elektřiny a plynu usazení na dotčeném zeměpisném trhu by jím byly z téhož důvodu dotčeni tak jako oni. Povolovací rozhodnutí se tak uvedených osob nedotýká s ohledem na určité zvláštní vlastnosti nebo faktickou situaci, které by je individualizovaly způsobem analogickým tomu, jak by byl individualizován adresát tohoto aktu. Nejsou-li tedy tyto osoby povolovacím rozhodnutím osobně dotčeny, nelze žalobci takovou vlastnost přiznat, protože sdružení založené za účelem prosazování kolektivních zájmů určité kategorie subjektů práva není aktem dotýkajícím se obecných zájmů této kategorie ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce osobně dotčeno (viz v tomto smyslu usnesení Tribunálu ze dne 18. září 2006, Wirtschaftskammer Kärnten a best connect Ampere Strompool v. Komise, T‑350/03, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, body 29 až 31 a citovaná judikatura).
34 Pokud jde zadruhé o možnost, aby byl žalobce povolovacím rozhodnutím osobně dotčen z důvodu, že se toto rozhodnutí dotýká jeho vlastních zájmů jakožto sdružení, je třeba konstatovat, že v rámci řízení směřujícího k dohledu nad spojením podniků spočívají tyto zájmy zejména v možnosti uplatňovat své stanovisko během řízení, které vede k přijetí rozhodnutí ze strany Komise o slučitelnosti tohoto spojení s vnitřním trhem. Takové dotčení se jeví jako relevantní pouze pro účely otázky, zda žalobce spadá do druhé kategorie uvedené v bodě 27 výše.
35 Žaloba proti povolovacímu rozhodnutí je proto nepřípustná potud, pokud směřuje ke zpochybnění podstaty tohoto rozhodnutí.
K přípustnosti žaloby proti povolovacímu rozhodnutí, pokud směřuje k ochraně žalobcových procesních práv
36 Pokud jde o otázku, zda žalobce spadá do druhé kategorie uvedené v bodě 27 výše, je třeba připomenout, že podle čl. 11 písm. c) druhé odrážky nařízení č. 802/2004 mají spotřebitelská sdružení právo být vyslechnuta podle článku 18 nařízení č. 139/2004, dotýká-li se navrhované spojení podniků produktů nebo služeb využívaných konečnými spotřebiteli. Poslední věta odstavce 4 téhož článku stanoví, že fyzické a právnické osoby, které prokážou oprávněný zájem, mají právo být slyšeny ze strany Komise na základě své žádosti. Stejně tak čl. 16 odst. 1 nařízení č. 802/2004 zakládá právo uplatnit vlastní stanovisko třetím osobám, které podle čl. 18 odst. 4 druhé věty nařízení (ES) č. 139/2004 písemně požádají o slyšení.
37 Z toho plyne, že žalobce jakožto spotřebitelské sdružení mající vlastnosti vzpomenuté v bodě 1 výše může mít v rámci správního řízení Komise směřujícího k přezkumu dotčeného spojení podniků procesní právo, totiž právo být vyslechnuto, s výhradou dodržení dvou podmínek: první vztahující se ke skutečnosti, že spojení podniků se týká produktů nebo služeb využívaných konečnými spotřebiteli; druhé vztahující se ke skutečnému podání písemné žádosti o slyšení ze strany Komise v průběhu uvedeného přezkumného řízení.
38 Za předpokladu, že jsou tyto podmínky splněny, je přípustné, aby žalobce pro porušení tohoto procesního práva napadal povolovací rozhodnutí. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že žalobce ve svých písemnostech odkazoval na skutečnost, že v průběhu řízení před Komisí neměl právo vyjádřit svůj postoj a účastnit se tohoto řízení, poněvadž povolovací rozhodnutí bylo přijato bez zahájení fáze II. Mimoto při jednání žalobce v odpovědi na otázky Tribunálu skutečně upřesnil, že žalobní důvody, kterých se ve své žalobě dovolává, se vztahují jak k meritu napadených rozhodnutí, tak k porušení žalobcových procesních práv.
39 Je přitom zajisté pravda, jak poznamenává Komise, že ustanovení vztahující se na dohled nad spojováním podniků neukládají, aby třetí osoby, jako je žalobce, byly slyšeny pouze v průběhu fáze II, takže porušení případného žalobcova práva být vyslechnut nevyplývá z toho, že povolovací rozhodnutí bylo přijato na závěr fáze I. Tato námitka Komise však nemá žádný dopad na přípustnost návrhu na zrušení uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení žalobcových procesních práv. Je totiž nesporné, že žalobce nebyl vůbec vyslechnut, a to ani v průběhu fáze I. Tak i za předpokladu, že by žalobcova procesní práva byla v obou fázích totožná, bylo by každopádně přípustné, aby žalobce mohl podat žalobu směřující k tomu, aby Tribunál přezkoumal, zda tato procesní práva nebyla porušena, a to nezávisle na fázi řízení, na jejímž závěru bylo povolovací rozhodnutí přijato.
– K podmínce vztahující se ke konečným spotřebitelům
40 Pokud jde o první podmínku uvedenou v bodě 37 výše, je třeba připomenout, že ačkoli čl. 11 písm. c) druhá odrážka nařízení č. 802/2004 stanoví, že spotřebitelská sdružení mají právo být slyšena, pouze dotýká-li se navrhované spojení podniků produktů nebo služeb využívaných konečnými spotřebiteli, nevyžaduje, aby předmět tohoto záměru na uvedené produkty nebo služby bezprostředně odkazoval.
41 Mimoto je třeba poznamenat, že dopis ze dne 23. června 2009 výslovně odkazoval na skutečnost, že se podle názoru žalobce dotčené spojení dotýká zájmu spotřebitelů ve smyslu ceny a služeb a že Komise ve své odpovědi na uvedený dopis toto tvrzení nepopírala.
42 Z povolovacího rozhodnutí zajisté plyne, že Komise měla za to, že dotčené spojení mělo na spotřebitele pouze druhotné účinky. V bodě 139 povolovacího rozhodnutí totiž Komise konstatovala, že pokud jde o trh maloobchodní distribuce elektřiny, povede dotčené spojení k horizontálnímu přesahu pouze v případě velkých a malých průmyslových a obchodních zákazníků ve vztahu k belgickému trhu distribuce elektřiny, aniž bude odkazovat na distribuci elektřiny tuzemským zákazníkům. V bodech 151 a 152 tohoto rozhodnutí naopak Komise uznala, že dotčené spojení může mít vliv na různé belgické maloobchodní trhy, současně však měla za to, že jde o druhotné účinky nevyvolávající vážné pochybnosti o slučitelnosti dotčeného spojení se společným trhem. Existence těchto druhotných účinků je zmíněna rovněž v bodě 207 povolovacího rozhodnutí.
43 Přitom ani případná druhotná povaha těchto účinků nemá za následek, že by žalobce zbavovala práva být vyslechnut. Komise totiž nemůže vykládat čl. 11 písm. c) druhou odrážku nařízení č. 802/2004 restriktivním způsobem, který by omezoval působnost tohoto ustanovení v zásadě na případy, ve kterých má spojení přímé účinky na trhy, které se týkají konečných spotřebitelů. Je tomu tak tím spíš, že čl. 2 odst. 1 druhý pododstavec písm. b) nařízení č. 139/2004 zakotvuje, že při hodnocení spojení vezme Komise v úvahu zejména zájmy zprostředkovatelů a konečných spotřebitelů. Zadruhé na základě čl. 153 odst. 2 ES, jehož obsah je v podstatě totožný s obsahem článku 12 SFEU, budou při vymezování a provádění jiných politik a činností Unie brány v úvahu požadavky vyplývající z ochrany spotřebitele. Kromě toho článek 38 Listiny základních práv Evropské unie (Úř. věst. 2007, C 303, s. 1) zakotvuje, že v politikách Unie je zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele.
44 Komise není konečně oprávněna odmítnout žádost spotřebitelského sdružení o to, aby bylo vyslechnuto jakožto třetí osoba prokazující oprávněný zájem o spojení podniků, aniž mu poskytne příležitost prokázat, v čem by spojením podniků mohly být spotřebitelé dotčeni (viz v tomto smyslu a per analogiam rozsudek Tribunálu ze dne 27. ledna 2000, BEUC v. Komise, T‑256/97, Recueil, s. II‑101, bod 77).
45 Proto je třeba uzavřít, že žalobce splňuje první podmínku uvedenou v bodě 37 výše.
– K podmínce vztahující se k podání žádosti o slyšení
46 Pokud jde o druhou podmínku uvedenou v bodě 37 výše, je třeba ověřit, zda žalobce platně podal žádost o slyšení zakotvenou v čl. 18 odst. 4 nařízení č. 139/2004 a v čl. 16 odst. 1 nařízení č. 802/2004.
47 V tomto ohledu je třeba především připomenout, že v dopise ze dne 23. června 2009 žalobce ujišťoval, že si v rámci řízení o dohledu nad dotčeným spojením přeje využít práva být slyšen, o němž měl za to, že mu vyplývá z čl. 11 písm. c) nařízení č. 802/2004. Mimoto je nesporné, že dopis ze dne 23. června 2009 předchází oznámení záměru dotčeného spojení a a fortiori zveřejnění sdělení o oznámení v Úředním věstníku Evropské unie.
48 Komise dne 20. července 2009 potvrdila doručení tohoto dopisu a informovala žalobce o tom, že jeho vyjádření budou v rámci analýzy dotčeného spojení brána v úvahu, bude-li toto spojení považováno za spojení s významem pro celé Společenství.
49 Přitom ani nařízení č. 139/2004 ani nařízení č. 802/2004, zakotvují-li, že některé třetí osoby musejí být Komisí vyslechnuty, když o to požádají, neupřesňují, v jaké době musí být tato žádost podána. Tato nařízení zejména výslovně neupřesňují, že tato žádost musí být podána po oznámení spojení podniků, ke kterému se váže, nebo po zveřejnění sdělení, které se k tomuto spojení podniků vztahuje.
50 Skutečnost, že právní úprava Unie v oblasti spojování podniků o této otázce mlčí, však nelze vykládat v tom smyslu, že žádost o slyšení s sebou nese povinnost Komise této žádosti vyhovět, za předpokladu, že jsou splněny ostatní podmínky za tímto účelem, a to i když je žádost podána před oznámením dotčeného spojení Komisi. V právní úpravě Unie v oblasti dohledu nad spojováním podniků, jak stačí konstatovat, je totiž událostí, která formálně zahajuje přezkumné řízení ze strany Komise, právě oznámení.
51 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004 musí být veškerá spojení s významem pro celé Společenství Komisi řádně oznámena před svým uskutečněním a po uzavření dohody, oznámení veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií nebo nabytí kontrolního podílu. Druhý pododstavec tohoto ustanovení doplňuje, že oznámení může být rovněž učiněno, jestliže dotčené podniky prokážou Komisi záměr v dobré víře uzavřít dohodu nebo v případě veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií jestliže již veřejně oznámily záměr učinit takovýto návrh za podmínky, že zamýšlená dohoda či nabídka by vedly ke spojení s významem pro celé Společenství. Třetí pododstavec upřesňuje, že pro účely uvedeného nařízení zahrnuje pojem „oznámené spojení“ rovněž zamýšlená spojení oznámená podle druhého pododstavce.
52 Mimoto z čl. 6 odst. 1 a z čl. 10 odst. 1 a 4 nařízení č. 139/2004 plyne, že Komise přezkoumá oznámení, jakmile ho obdrží, a že rozhodnutí o oznámeném spojení musí přijmout nejdéle ve lhůtě 25 pracovních dní, která může být prodloužena anebo pozastavena v případech výslovně zakotvených v uvedených ustanoveních a která začíná běžet první pracovní den, který následuje po dni přijetí oznámení, nebo pokud informace, které mají být dodány s oznámením jsou neúplné, první pracovní den, který následuje po dni přijetí úplných informací. V této lhůtě, která vymezuje fázi I, musí Komise rozhodnout, zda oznámené spojení podniků spadá do působnosti nařízení č. 139/2004 a pokud ano, zda je lze v uvedené fázi povolit z důvodu, že nevyvolává vážné pochybnosti o své slučitelnosti se společným trhem, nebo zda není nutné zahájit fázi II, aby byly tyto pochybnosti zevrubněji přezkoumány.
53 Protože rozhodnutí podle článku 6 nařízení č. 139/2004 přijímá Komise pouze ve vztahu k „oznámeným spojením“, je sourodé s logikou právní úpravy dohledu nad spojováním podniků Unie mít za to, že ke krokům, které musejí třetí osoby učinit, aby byly zapojeny do řízení, musí dojít v návaznosti na formální oznámení určitého spojení.
54 Kromě toho je třeba mít za to, že informace o možných hospodářských situacích, které mohu spadat do působnosti nařízení č. 139/2004, velmi často kolují v dotčených kruzích, a dokonce v tisku ještě před tím, než jsou tyto operace případně oznámeny Komisi jakožto spojení podniků.
55 Skutečnost, že žádost o slyšení ve smyslu čl. 18 odst. 4 nařízení č. 139/2004 a čl. 16 odst. 1 nařízení č. 802/2004 musí být podána po oznámení spojení, ke kterému se váže, v tomto ohledu v zájmu třetích osob, zaprvé umožňuje zabránit tomu, aby předkládaly takové žádosti, aniž by byl pevně vymezen předmět, kterým se Komise řídí v rámci přezkumného řízení, protože k tomuto vymezení dochází až v okamžiku oznámení dotčené hospodářské operace. Tato skutečnost zadruhé brání tomu, aby Komise musela soustavně mezi žádostmi, které jí dojdou, odlišovat ty, které se vztahují k hospodářským operacím pouze na základě hypotéz, či dokonce zvěstí, a ty, které se vztahují k operacím vedoucím k oznámení.
56 Opačný scénář by měl za následek nikoli nevyhnutelné ztížení úkolů, které jsou právní úpravou Unie v oblasti dohledu nad spojováním podniků svěřeny Komisi. Nutnost, aby třetí osoby, které si přejí být slyšeny, podávaly své žádosti za tímto účelem po oznámení dotčeného spojení, je totiž v souladu s požadavkem rychlosti, který podle judikatury charakterizuje obecnou systematiku právní úpravy Unie v oblasti dohledu nad spojováním podniků a který zavazuje Komisi k dodržování přísných lhůt pro přijetí konečného rozhodnutí (rozsudky Soudního dvora ze dne 18. prosince 2007, Cementbouw Handel & Industrie v. Komise, C‑202/06 P, Sb. rozh. s. I‑12129, bod 39, a ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, Sb. rozh. s. I‑4951, bod 49). Komise proto s ohledem na uvedené přísné lhůty nemůže být povinna ověřovat u každého oznámeného spojení, zda před oznámením spojení již třetí osoby projevily právní zájem.
57 Třetí osoby nemohou předstírat, že nevědí o existenci oznámení. Jsou o něm naopak samotnou Komisí výslovně informovány, poněvadž na základě čl. 4 odst. 3 nařízení č. 139/2004, pokud tento orgán zjistí, že se na oznámené spojení toto nařízení vztahuje, musí zveřejnit sdělení v Úředním věstníku Evropské unie a zároveň uvést jména dotčených podniků, jejich zemi původu, povahu spojení a hospodářské oblasti, kterých se týká. Toto zveřejnění zaručuje, že informace o oznámení spojení je dostupná erga omnes.
58 Protože však relevantní pro zahájení přezkumného řízení ze strany Komise je pouze datum oznámení, nemůže Komise ignorovat žádosti o slyšení, které jí dojdou po oznámení, jakkoli před zveřejněním zakotveným ve výše uvedeném ustanovení.
59 V projednávané věci žalobce dva měsíce před oznámením dotčeného spojení informoval Komisi o tom, že si přeje být vyslechnut, pokud bude mít tento orgán v návaznosti na oznámení dotčeného spojení za to, že jde o spojení s významem pro celé Společenství. Tato skutečnost však nemůže zhojit, že nedošlo k obnovení žádosti ani že žalobce nevyvinul žádnou iniciativu, jakmile se hospodářská operace zamýšlená EDF a Segebel, o které dopředu věděl, stala skutečně řádně oznámeným spojením, a vedla tak k zahájení řízení zakotveného nařízením č. 139/2004, v jehož rámci si žalobce přál být vyslechnut.
60 Mimoto je třeba uvést, že vzhledem k odpovědi Komise na dopis ze dne 23. června 2009 se žalobce nemůže dovolávat legitimního očekávání. V této odpovědi se totiž Komise nezavázala, že případně sama znovu vstoupí do kontaktu se žalobcem, aby jí případně předložil další vyjádření. Komise se pouze zavázala brát v úvahu obsah uvedeného dopisu v případě, že dotčené spojení bude spojením s významem pro celé Společenství. Stačí přitom konstatovat, že v bodech 89 až 99 povolovacího rozhodnutí dává Komise najevo, že otázku, zda EDF a GDF Suez lze přes významnou účast Francouzského státu mezi akcionáři těchto podniků považovat za dva nezávislé podniky, vznášenou v dopise ze dne 23. června 2009, vzala v úvahu a dospěla k závěru, že tomu tak je. Ať je odůvodnění uvedených bodů a míra zevrubnosti analýzy, kterou obsahují, jakákoli, nelze popřít, že se Komise chovala v souladu s odpovědí, kterou na uvedený dopis dala.
61 Kromě toho právo dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání sice podle ustálené judikatury náleží každému subjektu práva, u kterého vyvolal orgán Společenství podložené naděje na základě konkrétních ujištění, které mu poskytl. Může-li však obezřetný a informovaný hospodářský subjekt předvídat přijetí opatření Unie, které se může dotknout jeho zájmů, nemůže se této zásady dovolávat, je-li toto opatření přijato (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. září 2009, Komise v. Koninklijke FrieslandCampina, C‑519/07 P, Sb. rozh. s. I‑8495, bod 84 a citovaná judikatura).
62 V projednávané věci měl žalobce nejpozději v okamžiku zveřejnění sdělení o oznámení k dispozici potvrzení skutečnosti, že dotčené spojení bylo Komisi nakonec oznámeno. Mimoto měl přístup k informacím, že Komise měla zaprvé po předběžném přezkumu a bez dotčení jejího konečného rozhodnutí v tomto bodě za to, že dotčené spojení může spadat do působnosti nařízení č. 139/2004 (bod 3 sdělení o oznámení) a že zadruhé vyzvala dotčené třetí osoby, aby jí ve lhůtě deseti dnů od zveřejnění tohoto sdělení předložily k dotčenému spojení případná vyjádření (bod 4 sdělení o oznámení).
63 Za těchto okolností měl žalobce možnost chopit se iniciativy, a tudíž měl předložit Komisi vyjádření nebo alespoň potvrdit svou žádost o to, aby byl v průběhu řízení vyslechnut. Kromě toho vzhledem k harmonogramu vyplývajícímu Komisi z nařízení č. 139/2004 nemohl žalobce nevědět, že k rozhodnutí o dotčeném spojení může dojít ve velmi krátkých lhůtách a že toto rozhodnutí může spočívat v tom, že dotčené spojení bude prohlášeno za slučitelné se společným trhem už ve fázi I.
64 Z toho plyne, že žalobce nesplňuje druhou z podmínek nutných k tomu, aby bylo přípustné, aby zpochybnil napadené rozhodnutí z důvodu, že toto rozhodnutí porušuje jeho procesní práva.
– Závěry k přípustnosti žaloby proti povolovacímu rozhodnutí
65 Jelikož žalobce nesplňuje ani podmínky přípustnosti vyplývající z rozsudku Plaumann v. Komise, výše, ani podmínky vztahující se k žalobám směřujícím k ochraně procesních práv, stačí uzavřít, že nemá legitimaci k podání žaloby proti povolovacímu rozhodnutí.
66 Tento závěr nelze zpochybnit žalobcovými argumenty, které se vztahují k jeho právu na účinnou soudní ochranu, jehož význam byl zdůrazněn Lisabonskou smlouvou, a to zejména s ohledem na to, že Listina základních práv Evropské unie nabyla závaznou povahu, jakož i některými vývojovými tendencemi v právních řádech několika členských států.
67 Stačí totiž připomenout, že podle ustálené judikatury se od podmínek přípustnosti žaloby na neplatnost nelze odchýlit podle toho, jak žalobce vykládá právo na účinnou soudní ochranu (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. listopadu 2007, Sniace v. Komise, C‑260/05 P, Sb. rozh. s. I‑10005, bod 64, a usnesení Soudního dvora ze dne 26. listopadu 2009, Região autónoma dos Açores v. Rada, C‑444/08 P, Sb. rozh. s. I-00200, bod 70). V důsledku toho jednotlivec, který není bezprostředně a osobně dotčen rozhodnutím Komise, a jehož zájmy tedy nejsou tímto opatřením zasaženy, se nemůže u takového rozhodnutí dovolávat práva na soudní ochranu (viz usnesení Soudního dvora ze dne 17. února 2009, Galileo Lebensmittel v. Komise, C‑483/07 P, Sb. rozh. s. I‑959, bod 60 a citovaná judikatura).
68 Z výše popsaných okolností přitom plyne, že v projednávané věci nejsou tyto podmínky dány a stran nepřípustnosti žaloby v tom rozsahu, v jakém směřuje k ochraně žalobcových procesních práv, plyne tento důsledek ze žalobcovy nečinnosti po oznámení dotčeného spojení Komisi. Z toho plyne, že žalobce není oprávněn tvrdit, že prohlášení této žaloby za nepřípustnou zasahuje do jeho práva na účinnou soudní ochranu.
69 Ze všech výše uvedených úvah plyne, že žalobcovo návrhové žádání směřující ke zrušení povolovacího rozhodnutí musí být odmítnuto jako nepřípustné.
K návrhu na zrušení rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení věci
70 Komise zaprvé tvrdí, že návrhové žádání směřující ke zrušení rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení věci, je nepřípustné, protože žaloba v rozporu s čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu neobsahuje stručný popis žalobních důvodů na podporu uvedeného návrhového žádání.
71 V tomto ohledu je třeba uvést, že na základě čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který se na řízení před Tribunálem vztahuje v souladu s čl. 53 prvním pododstavcem téhož statutu a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu, musí žaloba obsahovat stručný popis žalobních důvodů. To znamená, že žaloba musí ozřejmit, v čem spočívá žalobní důvod, na kterém se zakládá, a tudíž jeho pouhé abstraktní vyjádření nesplňuje požadavky statutu Soudního dvora a jednacího řádu. Navíc i stručný popis žalobních důvodů musí být dostatečně jasný a přesný pro to, aby umožnil žalovanému připravit svou obranu a Soudu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších podpůrných informací. Právní jistota a řádný výkon spravedlnosti vyžadují pro to, aby byly žaloba, nebo konkrétně žalobní důvod přípustné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých jsou založeny, vyplývaly uceleně a srozumitelně ze samotného textu žaloby (rozsudky Tribunálu ze dne 9. července 2003, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, T‑224/00, Recueil, s. II‑2597, bod 36, a ze dne 12. prosince 2007, Itálie v. Komise, T‑308/05, Sb. rozh. s. II‑5089, body 71 a 72).
72 Stačí konstatovat, že žalobce výše připomenuté podmínky dodržel. I když totiž jasně nevysvětlil důvody, proč okolnosti projednávané věci vyžadovaly, aby Komise vyhověla žádosti o postoupení věci, nic to nemění na tom, že Komisi vytknul, že žádost o postoupení věci nepřezkoumala dostatečně zevrubně, což mohlo znamenat, že uvedený orgán užil své posuzovací pravomoci zneužívajícím způsobem a nejednal v souladu se svou předchozí rozhodovací praxí v dané oblasti.
73 Z toho plyne, že první důvod nepřípustnosti, jehož se Komise dovolává, musí být odmítnut.
74 Zadruhé má Komise za to, že rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení věci, se bezprostředně ani osobně nedotýká třetích osob, jako je žalobce, a to na rozdíl od toho, jak je tomu u rozhodnutí postoupit přezkum určitého spojení podniků vnitrostátním orgánům, což bylo předmětem věci, která vedla k vydání rozsudku Tribunálu ze dne 3. dubna 2003, Royal Philips Electronics v. Komise (T‑119/02, Recueil, s. II‑1433).
75 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je přípustné, aby třetí osoba dotčená spojením podniků před Tribunálem zpochybnila rozhodnutí, kterým Komise vyhověla žádosti o postoupení věci podané vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž (dále jen „rozhodnutí o postoupení“) (rozsudky Tribunálu Royal Philips Electronics v. Komise, výše, body 299 a 300, a ze dne 30. září 2003, Cableuropa a další v. Komise, T‑346/02 a T‑347/02, Recueil, s. II‑4251, body 81 a 82).
76 Má-li být otázka, zda se týž závěr má uplatnit i ve vztahu k rozhodnutí, kterým se postoupení věci odmítá a kterým se takové žádosti právě naopak nevyhovuje, je třeba projít hlavní etapy argumentace, která Tribunálu k výše uvedenému závěru umožnila dospět.
77 Pokud jde o bezprostřední dotčení, Tribunál poznamenal, že přímým následkem rozhodnutí o postoupení věci je, že spojení nebo jeho část podléhá výlučnému přezkumu ze strany vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž, který o postoupení věci požádal a který rozhoduje na základě práva hospodářské soutěže svého státu. Rozhodnutí o postoupení věci tak v rozsahu, v jakém mění kritéria posuzování legality dotčeného spojení a příslušné řízení, mění rovněž právní situaci třetích osob tím, že je zbavuje možnosti, aby přezkum otázky, zda je dotčená operace legální, provedla Komise z pohledu práva Unie. V tomto ohledu Tribunál upřesnil, že toto konstatování je nezávislé na tom, zda vnitrostátní právo hospodářské soutěže, které se v návaznosti na rozhodnutí o postoupení věci použije, zakládá třetím osobám procesní práva analogická těm, která jsou jim zaručena právem Unie, a toto rozhodnutí má každopádně za následek, že zbavuje tyto třetí osoby procesních práv, která vyvozují z čl. 18 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 ze dne 21. prosince 1989 o kontrole spojování podniků (Úř. věst. 1990, L 257, s. 13), jehož obsah je totožný s obsahem čl. 18 odst. 4 nařízení č. 139/2004. Kromě toho měl Tribunál za to, že rozhodnutí o postoupení věci brání třetím osobám zpochybňovat před ním posouzení vnitrostátních orgánů, zatímco nedojde-li k postoupení věci, posouzení provedená Komisí předmětem takového zpochybnění být mohou (viz v tomto smyslu rozsudek Royal Philips Electronics v. Komise, výše body 280 až 287, a Cableuropa a další v. Komise, výše, body 57 až 65).
78 Pokud jde o osobní dotčení, Tribunál zkoumal zejména to, zda v případě, že věc postoupena není, mají třetí osoby dotčené spojením právo být vyslechnuty podle čl. 18 odst. 4 nařízení č. 4064/89. Poté, co Tribunál konstatoval, že tomu tak je, dovodil z toho závěr, že rozhodnutí o postoupení věci mající za následek to, že třetí osoby jsou zbaveny možnosti zpochybnit před Tribunálem posouzení, která by bylo přípustné při nepostoupení věci zpochybnit, se uvedených třetích osob osobně dotýká stejně, jako by se jich dotýkalo rozhodnutí o schválení spojení v případě, že věc postoupena nebyla (viz v tomto smyslu rozsudky Royal Philips Electronics v. Komise, výše, body 295 a 297, a Cableuropa a další v. Komise, výše, body 74, 76 a 79).
79 Stačí proto konstatovat, že aby připustil žalobu podanou třetími osobami proti rozhodnutí o postoupení věci, opíral se Tribunál o dvě úvahy, totiž o to, že právo Unie zakládá těmto třetím osobám zaprvé procesní práva v průběhu přezkumu spojení ze strany Komise, a zadruhé o soudní ochranu, aby mohly zpochybňovat případná porušení těchto práv.
80 Tato procesní práva a tato soudní ochrana přitom nejsou nijak ohroženy rozhodnutím, kterým se odmítá postoupení věci, které právě naopak zaručuje třetím osobám dotčeným spojením podniků s významem pro celé Společenství, že toto spojení bude zaprvé zkoumáno z hlediska práva Unie Komisí, a zadruhé, že soudem příslušným k rozsouzení případné žaloby proti rozhodnutí Komise, jímž se řízení končí, bude Tribunál.
81 Za těchto okolností nemůže aktivní legitimace žalobce plynout z toho, že se per analogiam použije judikatura vzpomenutá v bodě 74 výše.
82 Pokud jde o žalobcův argument, že rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení věci, mění podmínky, za nichž je třeba dotčené spojení zkoumat, je třeba připomenout, že čl. 9 odst. 9 nařízení č. 139/2004 dává dotčenému členskému státu možnost podat žalobu, aby mohlo být použito jeho vnitrostátní právo hospodářské soutěže. Nic v soustavě dohledu nad spojováním podniků s významem pro celé Společenství zakotvené uvedeným nařízením naopak neumožňuje závěr, že je přípustné, aby žalobce napadl rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení věci, z důvodu, že toto rozhodnutí brání tomu, aby přezkum dotčeného spojení a prostředky ochrany práv proti rozhodnutí, jímž se tento přezkum provádí, spadaly do působnosti práva členského státu, a nikoli do působnosti práva Unie.
83 Mimoto je třeba poznamenat, že přípustnost žaloby proti rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení věci, nemůže vyplývat z toho, že dotčené vnitrostátní právo může žalobci zakládat širší procesní práva nebo soudní ochranu, než které zakotvuje právo Unie. Právní jistota totiž brání tomu, aby přípustnost žaloby před soudcem Unie závisela na tom, zda právní řád členského státu, jehož vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž neúspěšně požadoval postoupení přezkumu určitého spojení podniků, zakládá dotčeným třetím osobám širší procesní práva nebo soudní ochranu, než jsou ty, které zakotvuje právo Unie. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že rozsah uvedených procesních práv a soudní ochrany závisí na řadě faktorů, které jsou obtížně porovnatelné a podléhají těžko kontrolovatelnému legislativnímu a soudnímu vývoji.
84 Kromě toho samotným účelem žaloby na neplatnost podané k soudu Unie je zajistit dodržování práva Unie, ať je rozsah procesních práv a soudní ochrany, který toto právo zakládá, jakýkoli, a nikoli domáhat se případně širší ochrany vyplývající z vnitrostátního práva.
85 Na základě výše uvedených úvah je třeba žalobcovo návrhové žádání směřující ke zrušení rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení věci, prohlásit za nepřípustné, a žalobu proto zamítnout v plném rozsahu.
K nákladům řízení
86 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Kromě toho podle čl. 87 odst. 4 třetího pododstavce jednacího řádu může Tribunál nařídit, aby vedlejší účastník nesl vlastní náklady řízení.
87 Vzhledem k tomu, že žalobce neměl ve věci úspěch a Komise požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné rozhodnout, že žalobce ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí. EDF ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (šestý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá jako nepřípustná.
2) Association belge des consommateurs test-achats ASBL ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
3) Électricité de France (EDF) ponese vlastní náklady řízení.
Moavero Milanesi | Wahl | Soldevila Fragoso |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. října 2011.
Podpisy.