Language of document : ECLI:EU:C:2014:2299

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

NILSE WAHLA

přednesené dne 16. října 2014(1)

Spojené věci C‑482/13, C‑484/13, C‑485/13 a C‑487/13

Unicaja Banco SA

proti

Josému Hidalgu Ruedovi (C‑482/13),

Maríi del Carmen Vega Martín (C‑482/13),

Gestión Patrimonial Hive SL (C‑482/13),

Franciscu Antoniu Lópezi Reinovi (C‑482/13),

Rose Maríi Hidalgo Vega (C‑482/13),

a

Caixabank SA

proti

Manuelu Maríi Rueda Ledesmovi (C‑484/13),

Rosariu Mesa Mesa (C‑484/13),

Josému Labella Crespovi (C‑485/13),

Rosariu Márquezi Rodríguezovi (C‑485/13),

Rafaelu Gallardu Salvatovi (C‑485/13),

Manuele Márquez Rodríguez (C‑485/13),

Albertu Galánu Lunovi (C‑487/13),

Domingu Galánu Lunovi (C‑487/13)

[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Juzgado de Primera Instancia e Instrucción de Marchena (Španělsko)]

„Směrnice 93/13/EHS – Smlouva o spotřebitelském úvěru – Zneužívající klauzule – Nezávaznost – Přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících klauzulí – Řízení o výkonu rozhodnutí týkajícího se hypotéky“





1.        V době, kdy byla přijata směrnice 93/13/EHS(2), většina členských států patrně neměla představu o tom, jaký bude mít tato směrnice dopad na jejich právní řád o dvě desetiletí později.

2.        Jedním z takových členských států je i Španělské království. Poté, co Soudní dvůr vydal svůj rozsudek Aziz(3), přijal španělský zákonodárce nedávno novou právní úpravu(4), jejímž účelem bylo mimo jiné vyřešit problémy popsané v uvedeném rozsudku. Touto právní úpravou se již Soudní dvůr zabýval při jiné příležitosti(5). Rozhodnutí zmiňovaná předkládajícím soudem nastiňují jinou stránku zákona č. 1/2013, než která byla dotčena v rozsudku Sánchez Morcillo a Abril García. V projednávané věci totiž není sporné, zda španělské právo znemožňuje či nadměrně ztěžuje možnost spotřebitelů podat opravný prostředek proti soudnímu výkonu rozhodnutí, nýbrž zda španělské procesní předpisy upravující vymáhání splátek hypotečního úvěru vyhovují požadavku směrnice 93/13, podle něhož jsou členské státy povinny zajistit, aby spotřebitelé nebyli vázáni zneužívajícími klauzulemi.

3.        Konkrétně Juzgado de Primera Instancia e Instrucción de Marchena (Soud prvního stupně a vyšetřovací soud, Marchena) (Španělsko) – společně s dalšími španělskými soudy(6) – položil Soudnímu dvoru otázky, které se v zásadě týkají jednoho z přechodných ustanovení zákona č. 1/2013. Toto ustanovení stanoví horní hranici úroků z prodlení, kterou lze uspokojit ze zajištění hypotečního úvěru: tato sazba nesmí být vyšší než trojnásobek zákonné úrokové sazby. Je-li tato horní hranice překročena, musí soudy dát věřitelům možnost upravit výši úroků z prodlení, aby se vešla do požadovaného limitu. Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené v projednávané věci umožňují Soudnímu dvoru znovu určit, nakolik jsou vnitrostátní předpisy tohoto druhu ovlivněny spotřebitelským právem Evropské unie.

I –  Právní rámec

A –    Směrnice 93/13

4.        Dvacátý první bod odůvodnění směrnice 93/13 uvádí:

„[...] členské státy by měly zajistit, aby se nepoužívaly nepřiměřené podmínky [zneužívající klauzule] ve smlouvách, které uzavírá prodávající nebo poskytovatel se spotřebiteli, a jestliže se takové podmínky [klauzule] přesto použijí, aby nezavazovaly spotřebitele, a aby smlouva nadále zavazovala strany podle těchto podmínek [klauzulí], jestliže může nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených [zneužívajících] ustanovení.“

5.        Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

„Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky [zneužívající klauzule] použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí].“

6.        Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a konkurentů existovaly přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí] ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

7.        Podle článku 8 směrnice 93/13 „[č]lenské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele“.

B –    Španělské právo

8.        Podle článku 1911 španělského občanského zákoníku (Código Civil) odpovídá dlužník za vypořádání svých finančních závazků veškerým svým současným i budoucím majetkem.

9.        Článek 105 hypotečního zákona (Ley Hipotecaria), přijatý královským nařízením ze dne 8. února 1946(7), ve znění zákona č. 1/2013, stanoví, že hypotéka může být zřízena k zajištění všech druhů závazků a že tímto ustanovením není dotčena neomezená osobní odpovědnost dlužníka podle článku 1911 občanského zákoníku.

10.      Článek 552 odst. 1 občanského soudního řádu (Ley de Enjuiciamiento Civil), ve znění čl. 7 odst. 1 zákona č. 1/2013, stanoví, že pokud soud dojde k závěru, že některé z ustanovení obsažených v exekučním titulu lze kvalifikovat jako zneužívající klauzuli, vyslechne ve lhůtě 15 dnů účastníky řízení. Po vyslechnutí účastníků přijme ve lhůtě dalších pěti dnů rozhodnutí v souladu s čl. 561 odst. 1 bodem 3 občanského soudního řádu.

11.      Zákonem č. 1/2013 byl rovněž do čl. 561 odst. 1 občanského soudního řádu doplněn nový bod 3, který zní takto:

„Je-li konstatována zneužívající povaha jednoho nebo více ustanovení, určí vydané rozhodnutí důsledky takové povahy, a to buď nepřípustnost výkonu rozhodnutí, nebo nařídí výkon rozhodnutí bez uplatnění ustanovení považovaných za zneužívající.“

12.      Dále byl článkem 3 odst. 2 zákona č. 1/2013 změněn článek 114 hypotečního zákona, a to doplněním následujícího třetího odstavce:

„Úroky z prodlení v případě půjček nebo úvěrů poskytnutých k nabytí nemovitosti pro účely vlastního bydlení, které byly zajištěny zástavním právem k dotčené nemovitosti, nemohou přesahovat trojnásobek zákonné úrokové míry a mohou se stát splatnými až se splatností jistiny. Uvedené úroky z prodlení nelze v žádném případě kapitalizovat, s výjimkou případu uvedeného v čl. 579 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.“

13.      Druhé přechodné ustanovení zákona č. 1/2013 konečně zní takto:

„Omezení úroků z prodlení z hypoték zřízených k nemovitosti pro účely vlastního bydlení podle čl. 3 odst. 2 se uplatní na hypotéky zřízené po vstupu tohoto zákona v platnost.

Uvedené omezení platí rovněž na úroky z prodlení stanovené v hypotečních úvěrech zajištěných zástavním právem k nemovitosti pro účely vlastního bydlení před vstupem zákona v platnost, které se stanou splatnými po jeho vstupu v platnost, jakož i na úroky z prodlení, které se staly splatnými k uvedenému datu a nebyly zaplaceny.

V řízeních o výkonu rozhodnutí nebo v řízeních o mimosoudním prodeji zahájených a neukončených před vstupem tohoto zákona v platnost a v řízeních, ve kterých již byla stanovena částka, pro kterou je navrhován výkon rozhodnutí nebo mimosoudní prodej, poskytne soudní tajemník nebo notář oprávněnému lhůtu 10 dnů na úpravu uvedené částky v souladu s ustanovením předchozího bodu.“

II –  Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

14.      Původní řízení se týká čtyř různých řízení o výkonu rozhodnutí zahájených ze strany Unicaja Banco (věc C‑482/13) a Caixabank (věci C‑484/13, C‑485/13 a C‑487/13) (dále jen „banky“) z důvodu výkonu řady rozhodnutí pojících se k hypotečním úvěrům, které byly sjednány v období od 5. ledna 2007 do 20. srpna 2010 ve výši nepřesahující 249 000 eur.

15.      Ve věci C‑482/13 byla pro hypoteční úvěr stanovena sazba úroků z prodlení ve výši 18 %, kterou bylo možno zvýšit, pokud bylo navýšením upravené úrokové sazby o čtyři procentní body dosaženo vyšší úrokové sazby, avšak při zachování horní hranice 25 % nominální roční sazby. Ve věcech C‑484/13, C‑485/13 a C‑487/13 byla pro dotčené hypoteční úvěry stanovena sazba úroků z prodlení ve výši 22,5 %.

16.      Všechny smlouvy navíc obsahovaly klauzuli umožňující věřiteli zesplatnit úvěr před původně sjednaným datem splatnosti a požadovat splacení celé dlužné částky a zaplacení sjednaných úroků, úroků z prodlení, poplatků, nákladů a smluvních výdajů.

17.      V období od 21. března 2012 do 30. října 2012 zahájily banky řízení o výkonu rozhodnutí před předkládajícím soudem. Předkládající soud však uvedená řízení přerušil, protože došel k závěru, že smluvní klauzule týkající se sazby úroků z prodlení a předčasné splatnosti mohou mít zneužívající charakter. Z tohoto důvodu Juzgado de Primera Instancia e Instrucción de Marchena svým rozhodnutím ze dne 12. srpna 2013 řízení přerušil a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„A)      Pokud vnitrostátní soud zjistí existenci zneužívající klauzule týkající se úroků z prodlení v rámci hypotečního úvěru, musí na základě [směrnice 93/13], a zejména čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice, a za účelem zajištění ochrany spotřebitelů a uživatelů v souladu se zásadou rovnocennosti a zásadou efektivity konstatovat, že klauzule je neplatná a její obsah není závazný, nebo musí naopak ustanovení o úrocích zmírnit tím, že oprávněnému nebo poskytovateli úvěru uloží, aby upravil výši úroků?

B)      Stanoví druhé přechodné ustanovení [zákona č. 1/2013] jasné omezení ochrany zájmů spotřebitele, když soudu implicitně ukládá povinnost zmírnit ustanovení o úrocích z prodlení, které je zneužívající povahy, tím, že upraví sjednaný úrok a zachová v platnosti ustanovení, které mělo zneužívající povahu, místo aby dané ustanovení prohlásil za neplatné, a tudíž pro spotřebitele nezávazné?

C)      Je druhé přechodné ustanovení [zákona č. 1/2013] v rozporu se [směrnicí 93/13], a zejména s čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice, když brání uplatnění zásady rovnocennosti a zásady efektivity v oblasti ochrany spotřebitele a brání uplatnění sankce neplatnosti a nezávaznosti ustanovení o úrocích z prodlení – u kterých je konstatována zneužívající povaha – sjednaných ve smlouvách o hypotečním úvěru uzavřených před vstupem [zákona č. 1/2013] v platnost?“

18.      Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 10. října 2013 byly všechny věci spojeny za účelem písemné a ústní části řízení a rozsudku.

19.      Písemná vyjádření předložily Unicaja Banco, Caixabank, španělská vláda a Komise, a všechny tyto strany přednesly svá vyjádření na jednání konaném dne 10. dubna 2014.

III –  Analýza

A –    Úvodní poznámky

20.      Z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že všechny tři otázky jsou jen různými aspekty jedné širší otázky. Zúčastněné strany však vnímají tyto tři aspekty rozdílně(8).

21.      Je třeba předeslat, že svou otázkou B předkládající soud žádá Soudní dvůr o výklad – ve smyslu posouzení platnosti – vnitrostátního zákona. To nespadá do pravomoci Soudního dvora podle článku 267 SFEU, a Soudní dvůr tedy zjevně nemůže na tuto otázku odpovědět. Výtky předkládajícího soudu směřující proti zákonu č. 1/2013 jsou však zmíněny také v otázce C, která je formulována ve smyslu slučitelnosti druhého přechodného ustanovení uvedeného zákona se směrnicí 93/13, a zejména jejím čl. 6 odst. 1. Z výše uvedeného vyplývá, že Soudní dvůr se v každém případě může zabývat pochybnostmi předkládajícího soudu v tomto ohledu.

22.      Otázky A a C navíc patrně vzájemně souvisejí, neboť se obě týkají právních důsledků smluvní klauzule, která je považována za zneužívající. Svou otázkou A se předkládající soud v zásadě dotazuje, jaké má vnitrostátní soud pravomoci a povinnosti podle směrnice 93/13, pokud jde o klauzuli o úrocích z prodlení, jež je shledána zneužívající. Naopak v otázce C se soud v zásadě táže, zda je takové ustanovení, jako je druhé přechodné ustanovení zákona č. 1/2013, slučitelné se směrnicí, když toto ustanovení patrně uvedené pravomoci a povinnosti omezuje.

23.      Svůj postup tedy rozdělím do dvou částí. Odpověď na otázku A je snadná, odpověď na otázku C je třeba oproti tomu formulovat pečlivěji, přinejmenším ve světle vyjádření španělské vlády.

B –    Pravomoci a povinnosti vnitrostátního soudu podle směrnice 93/13, pokud jde o klauzuli o úrocích z prodlení, která je shledána zneužívající

24.      Svou otázkou A se předkládající soud dotazuje, zda mu směrnice 93/13, a konkrétně její čl. 6 odst. 1 ukládá, aby prohlásil za neplatnou smluvní klauzuli stanovící sazbu úroků z prodlení, jež je shledána zneužívající, nebo zda musí namísto toho takovou úrokovou sazbu snížit či případně takové snížení tolerovat.

25.      Z odůvodnění předkládacích rozhodnutí vyplývá, že problém dotčený otázkou A již byl vyřešen ve věci Banco Español de Crédito(9) a ve věci Asbeek Brusse a de Man Garabito(10). Vodítko lze rovněž čerpat z rozsudku Kásler a Káslerné Rábai(11), který byl vydán poté, co byla Soudnímu dvoru doručena předkládací rozhodnutí v projednávané věci.

26.      Podle uvedených rozsudků mají vnitrostátní soudy podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 povinnost neuplatnit zneužívající smluvní klauzuli, tak aby nebyla pro spotřebitele závazná, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. Vyjma zneužívajících klauzulí totiž musí tato spotřebitelská smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná(12).

27.      Pokud jde konkrétně o sankční ustanovení, Soudní dvůr rozhodl, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 nelze vykládat v tom smyslu, že umožňuje vnitrostátnímu soudu snížit pokutu uloženou spotřebiteli namísto vyloučení použití celé dotčené klauzule ve vztahu k uvedenému spotřebiteli, pokud určí zneužívající povahu klauzule o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem(13).

28.      V rozsudku Banco Español de Crédito se dotčená zneužívající klauzule týkala prodlení s úhradou splátek úvěru na koupi vozidla. Rozsudek Asbeek Brusse a de Man Garabito se týkal sankčního ustanovení vloženého do smlouvy o nájmu prostor k bydlení, jehož součástí byly úroky z prodlení.

29.      Oproti tomu se věc Kásler a Káslerné Rábai týkala jedinečného případu vrácení plnění. V uvedené věci se předkládající soud dotazoval, zda je vnitrostátní soud oprávněn nahradit zneužívající klauzuli smlouvy o spotřebitelském úvěru dispozitivními ustanoveními vnitrostátních právních předpisů za situace, kdy by v případě, že by dotčená smlouva nemohla bez takové klauzule nadále existovat, bylo prohlášení smlouvy za neplatnou v neprospěch spotřebitele. Soudní dvůr uvedl, že obecným důsledkem prohlášení celé smlouvy o spotřebitelském úvěru za neplatnou je to, že se zbývající dlužná částka úvěru stane okamžitě splatnou, což by mohlo postihovat spotřebitele víc než věřitele. V uvedené konkrétní situaci proto Soudní dvůr rozhodl, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátnímu předpisu umožňujícímu vnitrostátnímu soudu napravit neplatnost této klauzule jejím nahrazením dispozitivním ustanovením vnitrostátního práva(14).

30.      Rozsudek Kásler a Káslerné Rábai však není v projednávaných věcech relevantní. Není jasné, jak by prohlášení neplatnosti takové zneužívající klauzule o úrocích z prodlení, jaká je dotčena v projednávaných věcech, mohlo být v neprospěch spotřebitele – dlužníka, a nikoli pouze vést k úplnému zrušení nároku na takový úrok na straně věřitele, který takovou zneužívající klauzuli použil. Skutečnost, že by pravomoc ke zmírnění dotčené klauzule mohla vyplývat z ustanovení vnitrostátního práva a nebyla vyjádřením posuzovací pravomoci soudu, je navíc na rozdíl od argumentů předložených bankami na jednání bez významu. Podle ustanovení svého článku 8 zavádí totiž směrnice 93/13 minimální harmonizaci, a členské státy tedy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti ustanovení upravující vyšší ochranu spotřebitele, než jaká vyplývá ze směrnice. Odpověď na otázku A by se tedy neměla lišit od odpovědi uvedené v rozsudku Banco Español de Crédito a v rozsudku Asbeek Brusse a de Man Garabito, které shrnuji v bodě 26.

C –    Slučitelnost druhého přechodného ustanovení zákona č. 1/2013 se směrnicí 93/13 s ohledem na povinnost vnitrostátního soudu podle uvedené směrnice prohlásit zneužívající smluvní klauzule za neplatné

31.      Otázka C se týká slučitelnosti druhého přechodného ustanovení zákona č. 1/2013, které se použije na řízení o výkonu rozhodnutí nebo o mimosoudním prodeji zahájeném, ale neukončeném před 15. květnem 2013, jakož i řízení, v nichž již byla stanovena částka, pro niž má být vydáno rozhodnutí o výkonu nebo o mimosoudním prodeji, se směrnicí 93/13, a zejména čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice. Předkládající soud si v zásadě přeje vědět, zda věřitel, který se domáhá úroků z prodlení na základě ustanovení smlouvy stanovícího sazbu úroků z prodlení vyšší, než je zákonná horní hranice (trojnásobek zákonné úrokové sazby), je v řízení o výkonu rozhodnutí týkajícího se se hypotéky oprávněn upravit sazbu úroků z prodlení tak, aby uvedená horní hranice nebyla překročena.

32.      Nejprve, a ačkoli předkládající soud tuto otázku sám nepokládá, je patrně namístě se stručně zabývat otázkou, zda čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 brání Soudnímu dvoru zodpovědět otázku slučitelnosti dotčeného vnitrostátního ustanovení s uvedenou směrnicí(15). Banky totiž argumentují, že druhé přechodné ustanovení zákona č. 1/2013 je kogentním ustanovením, které se použije bez ohledu na vůli stran a nespadá do oblasti působnosti směrnice 93/13.

33.      Podobnými argumenty jsem se již zabýval ve věci Sánchez Morcillo a Abril García(16). Na rozdíl od uvedené věci předkládající soud v projednávané věci výslovně uvádí, že klauzule o úrocích z prodlení v dotčené smlouvě o hypotečním úvěru může mít zneužívající charakter. V této souvislosti žádá předkládající soud o vymezení rozsahu svých pravomocí a povinností podle směrnice 93/13, bude-li taková klauzule shledána zneužívající. Jedná se tedy o zcela odlišnou situaci, než jaká nastala ve věci Barclays Bank(17), kde Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní předpisy dotčené v uvedené věci, upravující postup výkonu rozhodnutí ve Španělsku, jsou právní nebo správní povahy a nebyly převzaty do dotčené smlouvy, a nespadají tudíž do působnosti směrnice.

34.      Pokročím rovnou dále a nejprve připomenu, že Soudnímu dvoru sice nepřísluší vyjadřovat se v rámci řízení zahájeného podle článku 267 SFEU ke slučitelnosti vnitrostátních právních norem s unijním právem ani vykládat vnitrostátní právní předpisy, má však pravomoc poskytnout předkládajícímu soudu veškeré poznatky k výkladu unijního práva, které mu umožní, aby tuto slučitelnost pro účely rozsudku ve věci, která mu byla předložena, sám posoudil(18). Poskytnutí takové pomoci nutně vyžaduje alespoň základní porozumění relevantním použitelným vnitrostátním předpisům na straně Soudního dvora, i když je na vnitrostátním soudu, aby takové porozumění v plném rozsahu ověřil. Maje tuto obecnou výhradu na paměti, uvádím následující.

35.      S ohledem na rozsudky Banco Español de Crédito a Asbeek Brusse a de Man Garabito, je pochopitelné, že druhé přechodné ustanovení zákona č. 1/2013 mohlo vyvolat určité spory, neboť by se mohlo jevit, že vnitrostátnímu soudu ukládá povinnost tolerovat snížení sazby úroků z prodlení, místo aby dotčenou klauzuli prohlásil za neplatnou. Mám však za to, že takový závěr není namístě; vychází totiž patrně ze zásadního nepochopení celé věci. Toto stanovisko vychází z celkem věrohodného předpokladu, že druhé přechodné ustanovení zákona č. 1/2013 nějakým způsobem i) vymezuje okolnosti, za kterých není smluvní sazba úroků z prodlení zneužívající, a ii) zasahuje do povinnosti vnitrostátního soudu prohlásit neplatnost klauzule, která byla shledána zneužívající. Ustanovení vnitrostátního práva předložená Soudnímu dvoru však tuto hypotézu nepotvrzují. Na základě otázky vznesené v tomto směru na jednání španělská vláda potvrdila, že tento předpoklad je mylný. Tuto skutečnost nerozporují ani ostatní zúčastněné strany, které byly přítomny na jednání (přinejmenším ne teoreticky).

36.      Možnost, aby věřitel na základě druhého přechodného ustanovení zákona č. 1/2013 upravil v průběhu řízení o výkonu rozhodnutí sazbu úroků z prodlení, tak aby se vešla pod zákonnou horní hranici sazby úroků z prodlení, jež lze vymáhat při výkonu rozhodnutí týkajícího se hypotéky – při splnění určitých podmínek – je patrně ve skutečnosti zcela nezávislá na otázce, zda je smluvní klauzule, jež je podkladem řízení o výkonu rozhodnutí, zneužívající, či nikoli. Ze samotného znění uvedeného ustanovení vyplývá, že se vztahuje na všechny smluvní klauzule bez ohledu na to, zda mají zneužívající charakter, či nikoli.

37.      Ve stejném smyslu se druhé přechodné ustanovení zákona č. 1/2013 patrně vztahuje na smluvní klauzule, jejichž možnou zneužívající povahu nelze podle směrnice 93/13 přezkoumat. Například zákon č. 1/2013 se patrně vztahuje na klauzule, které byly sjednány individuálně a které nespadají do oblasti působnosti směrnice vymezené v jejím čl. 3 odst. 1. Zadruhé, pokud lze platbu úroků z prodlení – jako jednoho z možných druhů úroků – charakterizovat jako jednu z podstatných náležitostí hypotečního úvěru, neboť tvoří součást ujednání quid pro quo, pokud jde o poskytovaný úvěrový rámec(19), nepodléhá možný zneužívající charakter ustanovení upravujícího úroky z prodlení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru přezkumu podle čl. 4 odst. 2 směrnice (je-li formulováno jasně a srozumitelně). V obou výše popsaných situacích se teoreticky nelze uvedené směrnice dovolávat ke zpochybnění klauzule o úrocích z prodlení. Bez ohledu na výše uvedené může být výše úroků z prodlení, jejichž zaplacení hypotéka zajišťuje, a jež tedy mohou být vymáhány v řízení o výkonu rozhodnutí, upravena podle druhého přechodného ustanovení zákona č. 1/2013, je-li uplatňovaná sazba úroků z prodlení vyšší než zákonná horní hranice.

38.      Tato neexistence vazby mezi druhým přechodným ustanovením zákona č. 1/2013 a směrnicí 93/13 je ještě zjevnější s ohledem na skutečnost, že hypoteční zákon, a zejména čl. 114 třetí věta uvedeného zákona – k níž se vztahuje druhé přechodné ustanovení zákona č. 1/2013 – se použije pouze pro některé sazby úroků v kontextu výkonu rozhodnutí týkajícího se pohledávky zajištěné hypotékou bez ohledu na to, zda je věřitel podnikatelem a dlužník spotřebitelem. Naopak podle článku 1 směrnice 93/13 se směrnice vztahuje horizontálně na všechny druhy smluv, jsou-li uzavírány mezi spotřebitelem a podnikatelem.

39.      Ve svém písemném vyjádření španělská vláda v tomto ohledu konkrétně uvádí, že cílem čl. 114 třetí věty hypotečního zákona, a tedy i druhého přechodného ustanovení zákona č. 1/2013 je omezit nejvyšší možnou částku zajištěnou nemovitým majetkem zatíženým hypotékou, a omezit tak rozsah smluvních závazků vymahatelných z titulu zajištění hypotékou vůči třetím osobám. Horní hranice vymahatelných úroků z prodlení stanovená v uvedených ustanoveních, která nesmí činit více než trojnásobek zákonné úrokové sazby a může se vztahovat pouze na nesplacenou jistinu, se použije na hypoteční úvěry poskytované k financování hlavního bydliště dlužníka. Španělská vláda na jednání potvrdila, že uvedená ustanovení omezují pouze výši úroků z prodlení ve vztahu k zastavenému majetku, a nikoli ve vztahu k ostatnímu majetku dlužníka, kde se věřitel může i nadále domáhat úplného splacení dlužné částky v souladu s článkem 1911 španělského občanského zákoníku. Ve světle vyjádření uvedené vlády mám za to, že čl. 114 třetí věta hypotečního zákona, a pokud jde o přechodné situace, druhé přechodné ustanovení zákona č. 1/2013 ve skutečnosti neupravují sazbu úroků z prodlení jako takovou, která je i nadále čistě smluvní záležitostí, ale stanoví pouze horní hranici sazby úroků z prodlení, jež lze vymáhat v rámci výkonu rozhodnutí týkajícího se hypotéky. Věřitel se tedy může domáhat úplného splacení jakékoli dlužné částky z dalšího majetku dlužníka. Je-li tento výklad španělského práva správný – což musí ověřit předkládající soud – není mi jasné, jak by uvedenými ustanoveními mohla být dotčena, a tím méně omezena práva spotřebitelů přiznaná směrnicí 93/13.

40.      Lze samozřejmě argumentovat, že nejvyšší přípustná sazba úroků z prodlení pro hypoteční úvěry stanovená v čl. 114 třetí větě hypotečního zákona – a tedy ve stejném smyslu v druhém přechodném ustanovení zákona č. 1/2013 – nějakým způsobem „ovlivňuje“ posouzení, zda je určitá úroková sazba zneužívající, či nikoli podle směrnice 93/13, neboť ji lze vykládat tak, že veškeré sazby úroků z prodlení nepřesahující trojnásobek zákonné úrokové sazby nejsou zneužívající, a cokoli nad uvedenou hranicí tedy zneužívající je(20). Předkládající soud ve skutečnosti uvádí, že druhé přechodné ustanovení zákona č. 1/2013 „implicitně“ vyžaduje, aby španělské soudy upravily klauzuli o úrocích z prodlení, kterou považují za zneužívající. Nevysvětluje však, proč je implicitní. V tomto ohledu uvádím následující.

41.      Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 se zneužívající charakter smluvní klauzule posuzuje s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na dobu uzavření smlouvy s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy. Z toho vyplývá, že je třeba přihlížet také k důsledkům takové klauzule, a tedy brát v úvahu vnitrostátní právo(21).

42.      V tomto ohledu platí, že ačkoli čl. 114 věta třetí hypotečního zákona, a pokud jde o přechodné období, druhé přechodné ustanovení zákona č. 1/2013 omezují v kontextu výkonu rozhodnutí týkajícího se hypotéky sazbu úroků z prodlení vymahatelnou v rámci tohoto řízení na trojnásobek zákonné úrokové sazby, neznamená to, že by jakákoli smluvní sazba byla bez dalšího zneužívající ve smyslu směrnice nebo že by cokoli pod uvedenou hranicí nebylo bez dalšího zneužívající. Neexistuje žádné univerzální pravidlo, podle něhož by klauzule stanovící sazbu úroků z prodlení byla bez dalšího zneužívající. Nejvyšší přípustné úrokové sazby stanovené v určité oblasti vnitrostátního práva jsou pouze jedním z faktorů, k nimž je třeba přihlížet. Je zjevné, že je jednoduše nemožné učinit podložený závěr ohledně zneužívajícího charakteru klauzule o úrocích z prodlení pouze na základě jejího srovnání s určitým násobkem zákonné úrokové sazby. To dobře dokládá písmeno e) přílohy ke směrnici 93/13(22), kde je zmíněn „požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné“ (kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska), neboť z podstaty věci lze určit, zda je odškodné v dané situaci přiměřené, či nikoli, pouze analýzou každého jednotlivého případu. V tomto ohledu mám za to, že posouzení přiměřenosti sazby úroků z prodlení ve smlouvě o úvěru (znovu za předpokladu, že takové úroky nejsou součástí essentialia negotii nebo jinak vyloučeny z přezkoumání) musí vycházet z poskytnuté částky a doby trvání úvěru, jež se mohou v jednotlivých smlouvách lišit. V konečném důsledku však takový rozbor nepřísluší Soudnímu dvoru, nýbrž vnitrostátním soudům, které mohou lépe zvážit všechny relevantní okolnosti každého konkrétního případu a které jsou výborně obeznámeny s obecně použitelným režimem podle vnitrostátního práva(23).

43.      V každém případě, pokud spotřebitelská smlouva o hypotečním úvěru stanoví sazbu úroků z prodlení, která činí méně než trojnásobek zákonné úrokové sazby, ale která má s ohledem na konkrétní okolnosti patrně zneužívající charakter podle směrnice 93/13, není pochyb o tom, že článek 6 směrnice neumožňuje nahradit takovou zneužívající smluvní sazbu úroků z prodlení nižší, a tedy patrně méně zneužívající sazbou stanovenou vnitrostátním právem. V tomto ohledu nic nenaznačuje, že by španělský soud nemohl prohlásit zneužívající klauzuli za neplatnou jako celek podle čl. 561 odst. 1 bodu 3 občanského soudního řádu. Takové omezení by přinejmenším patrně vyžadovalo upřednostnit třetí větu článku 114 hypotečního zákona – a pokud jde o přechodné situace, druhé přechodné ustanovení zákona č. 1/2013 – před čl. 561 odst. 1 bodem 3 občanského soudního řádu. Z předkládacích rozhodnutí však nijak nevyplývá, že by španělské právní předpisy měly být vykládány v tomto smyslu. Naopak španělská vláda uvádí, že horní hranice stanovená v čl. 114 třetí větě hypotečního zákona – a pokud jde o přechodné situace, druhým přechodným ustanovením zákona č. 1/2013 – se použije právě pouze v případech, kdy smluvní klauzule není shledána zneužívající, a jde tak o dodatečné opatření na ochranu hlavního bydliště. Toto musí samozřejmě ověřit předkládající soud, který má jediný pravomoc vykládat vnitrostátní právo(24).

44.      Při výkladu vnitrostátního práva v souladu se směrnicí 93/13 však předkládající soud musí, s přihlédnutím k veškerému vnitrostátnímu právu a za použití jím uznané metody výkladu, dojít k výsledku, který bude v souladu s cílem sledovaným čl. 6 odst. 1 směrnice, a zajistit účinnou ochranu práv spotřebitelů(25). Ve skutečnosti mám za to, že způsob, jímž španělská vláda vykládá španělské právní předpisy – když dle směrnice upřednostňuje neuplatnění zneužívající klauzule o úrocích z prodlení před pouhou úpravou sazby úroků z prodlení – je jediný výklad, který zajišťuje slučitelnost zákona č. 1/2013 s požadavky stanovenými čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13. Také stanovisko vyjádřené uvedenou vládou dokládá, že takový výklad je skutečně podle španělského práva možný.

45.      Souhrnně mám za to, že směrnice 93/13 není dotčena ustanoveními vnitrostátního práva, podle nichž je třeba upravit sazby úroků z prodlení pro účely výkonu rozhodnutí týkajícího se hypotéky, neboť taková ustanovení se použijí bez ohledu na to, zda má dotyčná úroková sazba zneužívající charakter. Omezuje-li ustanovení vnitrostátního práva (jako je druhé přechodné ustanovení zákona č. 1/2013) v kontextu výkonu rozhodnutí týkajícího se hypotéky sazbu úroků z prodlení vymahatelnou v rámci tohoto řízení, mají z toho prospěch všichni zástavní dlužníci (a nikoli nutně spotřebitelé). Pokud se jedná o spotřebitele, doplňuje-li takové ustanovení jejich práva podle směrnice 93/13 – například jde-li o klauzule, které nejsou zneužívající nebo které nespadají do oblasti působnosti uvedené směrnice – zajišťuje jim lepší ochranu, k čemuž vyzývá článek 8 směrnice(26).

46.      V konečném důsledku však přesto mé úvahy nemusí být pro výsledek původního řízení rozhodující. Soudě podle formulace předkládacích rozhodnutí mám za to, že se předkládající soud přiklání k názoru, že sazby úroků z prodlení pro dotčené hypoteční úvěry skutečně mají zneužívající charakter. Bude-li tento závěr na základě celkového posouzení potvrzen, vyplývá z mé výše uvedené odpovědi na otázku A, že předkládající soud musí zajistit, aby spotřebitelé nebyli takovými smluvními klauzulemi vázáni bez snížení samotné sazby nebo jejího nahrazení sazbou stanovenou španělskými právními předpisy.

47.      Konečně konstatuji, že otázka C odkazuje na zásady rovnocennosti a efektivity. S ohledem na výše uvedené však tyto zásady nejsou patrně nijak dotčeny, a proto se k nim dále nevyjadřuji.

IV –  Závěry

48.      Ve světle výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky Juzgado de Primera Instancia e Instrucción de Marchena (Španělsko) takto:

1)      Článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách ukládá vnitrostátním soudům povinnost neuplatnit zneužívající smluvní klauzuli, tak aby nebyla pro spotřebitele závazná, ale nedává jim pravomoc měnit její obsah. Vyjma zneužívajících klauzulí totiž musí tato spotřebitelská smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná.

2)      Takové ustanovení vnitrostátního práva, jako je druhé přechodné ustanovení zákona č. 1/2013 ze dne 14. května 2013 o prostředcích posílení ochrany hypotečních dlužníků, restrukturalizaci dluhů a o sociálním bydlení (Ley 1/2013 de medidas para reforzar la protección a los deudores hipotecarios, reestructuración de deuda y alquiler social), podle něhož je věřitel, který se domáhá výkonu rozhodnutí na základě smlouvy o hypotečním úvěru obsahující klauzuli, jež stanoví sazbu úroků z prodlení přesahující trojnásobek zákonné úrokové sazby, oprávněn upravit sazby úroků z prodlení pro účely výkonu rozhodnutí týkajícího se hypotéky tak, aby nepřesahovaly výše uvedenou hranici, je slučitelné se směrnicí 93/13 a zejména jejím čl. 6 odst. 1, pokud není použitím takového ustanovení dotčena povinnost vnitrostátních soudů podle uvedené směrnice neuplatnit zneužívající smluvní klauzuli ve spotřebitelských smlouvách, tak aby nebyla pro spotřebitele závazná, ale bez změny jejího obsahu. Přísluší předkládajícímu soudu, aby určil, zda tomu tak je, a to s přihlédnutím k veškerému vnitrostátnímu právu a za použití jím uznané metody výkladu.


1 – Původní jazyk: angličtina.


2 – Směrnice Rady ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288).


3 – C‑415/11, EU:C:2013:164.


4 – Zákon č. 1/2013 ze dne 14. května 2013 o prostředcích posílení ochrany hypotečních dlužníků, restrukturalizaci dluhů a o sociálním bydlení (Ley 1/2013 de medidas para reforzar la protección a los deudores hipotecarios, reestructuración de deuda y alquiler social; dále jen „zákon č. 1/2013“), (BOE č. 116 ze dne 15. května 2013, s. 36373).


5 – Rozsudek Sánchez Morcillo a Abril García, (C‑169/14, EU:C:2014:2099).


6 – Kromě těchto řízení se odkazuje rovněž na následující probíhající řízení: C‑548/13, Caixabank; C‑602/13, Banco Bilbao Vizcaya Argentaria; C‑75/14, Banco de Caja España de Inversiones, Salamanca y Soria, a C‑90/14 Banco Grupo Cajatres.


7 – BOE č. 58 ze dne 27. února 1946, s. 1518.


8 – Komise má za to, že se otázka A týká pravomoci vnitrostátního soudu, pokud jde o zneužívající klauzule ve smlouvách o hypotečním úvěru, zatímco otázky B a C se takových klauzulí týkají nepřímo, prostřednictvím druhého přechodného ustanovení zákona č. 1/2013. Komise proto navrhuje, aby otázky B a C byly řešeny společně. Španělská vláda má naopak za to, že se otázky A i B týkají slučitelnosti ustanovení pozměňujícího článek 114 hypotečního zákona se směrnicí 93/13, zatímco otázka C se týká možného rozporu druhého přechodného ustanovení zákona č. 1/2013 se zásadami rovnocennosti a efektivity. Uvedená vláda proto navrhuje zodpovědět společně otázky A a B. Obě banky mají za to, že všechny tři otázky mají obdobné rysy. Avšak Unicaja Banco předkládá samostatnou odpověď na každou z těchto otázek, kdežto Caixabank navrhuje jedinou odpověď.


9 – C‑618/10, EU:C:2012:349.


10 – C‑488/11, EU:C:2013:341.


11 – C‑26/13, EU:C:2014:282.


12 – Viz rozsudek Asbeek Brusse a de Man Garabito, (EU:C:2013:341, bod 57 a citovaná judikatura).


13 – Rozsudek Asbeek Brusse a de Man Garabito, (EU:C:2013:341, bod 59).


14 –       EU:C:2014:282, body 80 až 85 a bod 3 výroku.


15 – Článek 1 odst. 2 směrnice 93/13 stanoví: „[s]mluvní podmínky, které odrážejí závazná právní a správní ustanovení [...] nejsou předmětem ustanovení této směrnice“.


16 – C‑169/14, EU:C:2014:2110, body 22 až 28.


17 – C‑280/13, EU:C:2014:279, body 40 a 42. V tomto smyslu viz rovněž usnesení ze dne 8. listopadu 2012, SKP, (C‑433/11, EU:C:2012:702, body 32 až 34), a Kušionová, (C‑34/13, EU:C:2014:2189, body 76 až 80).


18 – Viz mimo jiné rozsudek KGH Belgium, (C‑351/11, EU:C:2012:699, bod 17 a citovaná judikatura).


19 – Viz v tomto ohledu mé stanovisko ve věci Kásler a Káslerné Rábai, C‑26/13, EU:C:2014:85, body 58 až 61.


20 – Španělská vláda na jednání označila tuto skutečnost za jeden „vedlejších“ či „druhotných“ účinků uvedených ustanovení; na tento účinek poukázaly (možná poněkud překvapivě) také banky.


21 – Usnesení ze dne 3. dubna 2014, Sebestyén, (C‑342/13, EU:C:2014:1857, bod 29 a citovaná judikatura).


22 – V příloze ke směrnici 93/13 je uveden demonstrativní výčet klauzulí, které lze považovat za zneužívající; viz tamtéž, bod 31 a citovaná judikatura.


23 – V tomto smyslu viz rozsudky Freiburger Kommunalbauten, (C‑237/02, EU:C:2004:209, body 22 a 25), a Kušionová, (EU:C:2014:2189, bod 73).


24 Španělská vláda na jednání uvedla, že v průběhu řízení před Soudním dvorem bylo znění článku 83 královského legislativního nařízení č. 1/2007 ze dne 16. listopadu 2007, kterým se schvaluje konsolidované znění všeobecného zákona o ochraně spotřebitelů a uživatelů a dalších doplňkových zákonů (Real Decreto Legislativo 1/2007 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley General para la Defensa de los Consumidores y Usuarios y otras leyes complementarias; BOE č. 287 ze dne 30. listopadu 2007, s. 49181) — jenž mohl být předmětem sporu o pravomoc španělského soudu podle španělského práva upravit klauzuli považovanou za zneužívající — mezitím změněno zákonem č. 3/2014 ze dne 27. března 2014 (BOE č. 76 ze dne 28. března 2014). Toto ustanovení nyní zní: „Zneužívající smluvní klauzule jsou automaticky neplatné a má se za to, že nebyly součástí smlouvy. Soud po vyslechnutí stran prohlásí, že zneužívající klauzule obsažené ve smlouvě jsou neúčinné, avšak smlouva je pro smluvní strany nadále závazná za stejných podmínek, pokud může nadále existovat bez těchto klauzulí.“


25 – V tomto smyslu viz rozsudek Dominguez, (C‑282/10, EU:C:2012:33, bod 31). Viz rovněž rozsudek Jőrös, (C‑397/11, EU:C:2013:340), bod 52, a rozsudek Soudního dvora ESUO ze dne 28. srpna 2014 ve věci E-25/13, Engilbertsson, bod 163.


26 – V tomto smyslu viz rozsudek Pereničová a Perenič, C‑453/10, EU:C:2012:144, body 34 a 35.