Language of document : ECLI:EU:C:2010:740

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

7. prosince 2010(*)

„Soudní příslušnost v občanských a obchodních věcech – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 15 odst. 1 písm. c) a odstavec 3 – Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv – Smlouva týkající se plavby na nákladní lodi – Pojem ‚souborné služby pro cesty‘– Smlouva týkající se hotelového pobytu – Prezentace plavby a hotelu na internetové stránce – Pojem ‚činnost »zaměřená na« členský stát, ve kterém má spotřebitel bydliště‘ – Kritéria – Dostupnost internetové stránky“

Ve spojených věcech C‑585/08 a C‑144/09,

jejichž předmětem jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článků 68 ES a 234 ES, podané rozhodnutími Oberster Gerichtshof (Rakousko) ze dne 6. listopadu 2008 a 26. března 2009, došlými Soudnímu dvoru 24. prosince 2008 a dne 24. dubna 2009, v řízeních

Peter Pammer

proti

Reederei Karl Schlüter GmbH & Co KG (C‑585/08),

a

Hotel Alpenhof GesmbH

proti

Oliveru Hellerovi (C‑144/09),

SOUDNÍ DVŮR (velký senát),

ve složení V. Skouris, předseda, A. Tizzano, J. N. Cunha Rodrigues, K. Lenaerts, J.-C. Bonichot, K. Schiemann a J.-J. Kasel, předsedové senátů, jakož i A. Rosas, R. Silva de Lapuerta, P. Lindh (zpravodajka) a M. Safjan, soudci,

generální advokátka: V. Trstenjak,

vedoucí soudní kanceláře: B. Fülöp, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. března 2010,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za P. Pammera C. Neuhuberem, Rechtsanwalt,

–        za Hotel Alpenhof GesmbH M. Buchmüllerem, Rechtsanwalt,

–        za O. Hellera H. Hegenem, Rechtsanwalt,

–        za rakouskou vládu E. Riedlem a G. Kunnertem, jako zmocněnci,

–        za českou vládu M. Smolkem, jako zmocněncem,

–        za italskou vládu (C‑585/08) G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s L. Ventrellou, avvocato dello Stato,

–        za lucemburskou vládu C. Schiltzem, jako zmocněncem,

–        za nizozemskou vládu (C‑144/09) C. Wissels a Y. de Vriesem, jako zmocněnci,

–        za polskou vládu (C‑585/08) M. Dowgielewiczem, jako zmocněncem, 

–        za vládu Spojeného království H. Walker, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s J. Stratford, barrister,

–        za Komisi Evropských společenství A.‑M. Rouchaud-Joët a S. Grünheid, jakož i M. Wilderspinem, jako zmocněnci, 

po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 18. května 2010,

vydává tento

Rozsudek

1        Projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 15 odst. 1 písm. c) a odstavce 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42).

2        Uvedené žádosti byly předloženy v rámci dvou sporů, jednak mezi Peterem Pammerem a společností Reederei Karl Schlüter GmbH & Co KG (dále jen „Reederei Karl Schlüter“) ve věci odmítnutí uvedené společnosti vrátit P. Pammerovi plnou cenu plavby na nákladní lodi, které se nezúčastnil a jejíž popis byl uveden na internetu (věc C‑585/08), a jednak mezi společností Hotel Alpenhof GesmbH (dále jen „Hotel Alpenhof“) a Oliverem Hellerem ve věci odmítnutí O. Hellera uhradit účet za hotelový pobyt rezervovaný prostřednictvím internetu (C‑144/09).

 Právní rámec

 Nařízení č. 44/2001

3        Třináctý bod odůvodnění nařízení č. 44/2001 uvádí, že co se týče spotřebitelských smluv, měla by být slabší strana chráněna pravidly pro určení příslušnosti, která jsou jejím zájmům příznivější než obecná pravidla.

4        Článek 2 odst. 1 uvedeného nařízení, který je součástí jeho kapitoly II oddílu 1, nadepsaného „Obecná ustanovení“, stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

5        Článek 5 téhož nařízení stanoví v bodě 1 písm. a) následující pravidlo o zvláštní příslušnosti:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

1)      a)     pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn.“

6        Článek 15 odst. 1 a 3 a čl. 16 odst. 1 a 2 nařízení č. 44/2001, které se nacházejí v oddílu 4 kapitoly II tohoto nařízení, nadepsaném „Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv“, zní:

„Článek 15

1.      Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5,

a)      jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;

b)      jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo

c)      ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

[…]

3.      Tento oddíl se nevztahuje na přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně.

Článek 16

1.      Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, na jehož území má tento smluvní partner bydliště, nebo u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.

2.      Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.“

7        Jak vyplývá z jeho bodů odůvodnění, nařízení č. 44/2001 navazuje na úmluvu ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304, s. 1 a – pozměněné znění – s. 77), úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky (Úř. věst. L 388, s. 1), úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky (Úř. věst. L 285, s. 1) a úmluvy ze dne 29. listopadu 1996 o přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království (Úř. věst. 1997, C 15, s. 1, dále jen „Bruselská úmluva“). Svým vstupem v platnost dne 1. března 2002 nahradilo toto nařízení Bruselskou úmluvu ve vztazích mezi členskými státy s výjimkou Dánského království.

8        V devatenáctém bodě odůvodnění nařízení č. 44/2001 zdůraznila Rada Evropské unie potřebu zajistit návaznost mezi Bruselskou úmluvou a uvedeným nařízením, včetně výkladu ustanovení Bruselské úmluvy, která odpovídají ustanovením uvedeného nařízení, jež již provedl Soudní dvůr.

 Bruselská úmluva

9        Článek 13 první pododstavec Bruselské úmluvy zní:

„Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené osobou pro účel, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti, dále jen ,spotřebitel‘, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 odst. 5:

1)      jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;

2)      jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo

3)      u jiných smluv, jejichž předmětem je poskytnutí služeb nebo movitých věcí, jestliže:

a)      ve státě bydliště spotřebitele předcházela uzavření smlouvy zvláštní, výslovně jemu určená nabídka nebo reklama

a

b)      spotřebitel v tomto státě učinil nezbytné právní úkony směřující k uzavření smlouvy.“

 Nařízení (ES) č. 593/2008

10      Sedmý bod odůvodnění nařízení (ES) Evropského parlamentu a Rady ze č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. L 177, s. 6) uvádí, že věcná působnost a ustanovení uvedeného nařízení by měly být v souladu s nařízením č. 44/2001.

11      Dvacátý čtvrtý bod odůvodnění nařízení č. 593/2008 zní:

„Obzvláště u spotřebitelských smluv […][s]oulad s nařízením (ES) č. 44/2001 vyžaduje na jednu stranu, aby byl učiněn odkaz na pojem ‚zaměřené činnosti‘ jakožto podmínku pro použití normy na ochranu spotřebitele, a na druhou stranu, aby tento pojem byl shodně vyložen v nařízení (ES) č. 44/2001 i v tomto nařízení, přičemž je třeba brát v úvahu, že společné prohlášení Rady a Komise k článku 15 nařízení (ES) č. 44/2001 stanoví, že ‚pro použití čl. 15 odst. 1 písm. c) nestačí, aby podnik zaměřil své činnosti na členský stát, v němž má spotřebitel bydliště, nebo na více států, mezi nimiž je i tento členský stát, je rovněž třeba, aby smlouva předtím byla uzavřena v rámci těchto činností‘. Toto prohlášení rovněž uvádí, že ‚pouhá skutečnost, že internetové stránky jsou přístupné, nepostačuje k tomu, aby se použil článek 15, je rovněž třeba, aby tyto internetové stránky vybízely k uzavírání smluv na dálku a aby předtím skutečně byla nějaká smlouva jakýmikoli prostředky uzavřena na dálku. V tomto ohledu jazyk nebo použitá měna na internetových stránkách nejsou podstatným faktorem‘.“

12      Článek 6 odst. 4 písm. b) nařízení č. 593/2008 stanoví, že se pravidla použitelná na spotřebitelské smlouvy uvedená v odstavcích 1 a 2 téhož článku nevztahují na následující smlouvu:

„přepravní smlouvu, která je odlišná od smlouvy týkající se souborných služeb pro cesty ve smyslu směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy.“

 Směrnice 90/314/EHS

13      Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (Úř. věst. L 158, s. 59; Zvl. vyd. 13/10, s. 132) definuje pojem „soubor služeb“ ve svém čl. 2 bod 1 takto:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

1.      ‚souborem služeb‘ předem stanovená kombinace alespoň dvou z následujících položek, je-li prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li služba poskytována po dobu přesahující 24 hodin nebo zahrnuje-li nocleh:

a)      doprava;

b)      ubytování;

c)      jiné služby cestovního ruchu, které nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část souboru služeb.

Oddělené účtování za jednotlivé položky téhož souboru služeb nezbavuje organizátora nebo prodejce podle této směrnice závazků.“

 Spory v původním řízení a předběžné otázky

 Věc C‑585/08

14      Peter Pammer, který má bydliště v Rakousku, vede spor s Reederei Karl Schlüter, společností se sídlem v Německu, ve věci plavby na nákladní lodi z Terstu (Itálie) na Dálný východ organizované uvedenou společností, ohledně které byla mezi uvedenou společností a P. Pammerem uzavřena smlouva (dále jen „smlouva o plavbě“).

15      Peter Pammer si rezervoval cestu prostřednictvím společnosti Internationale Frachtschiffreisen Pfeiffer GmbH, jejíž sídlo se nachází v Německu (dále jen „zprostředkovatelská společnost“).

16      Uvedená zprostředkovatelská společnost, která své činnosti provozuje především prostřednictvím internetu, popsala cestu na své internetové stránce, kde uvedla, že se na lodi nachází tělocvična, venkovní bazén, společenská místnost, přístup k videu a televizi. Byly rovněž inzerovány tři dvoulůžkové kabiny se sprchou a WC, odděleným obývacím pokojem vybaveným křesly, psacím stolem, kobercem a chladničkou, jakož i zastávky v přístavech umožňující výlety do města.

17      Peter Pammer odmítl na loď nastoupit a požadoval vrácení ceny, kterou za plavbu zaplatil, z důvodu, že uvedený popis podle něj neodpovídal podmínkám nabízeným na lodi. Jelikož mu Reederei Karl Schlüter vrátila pouze část této ceny, přibližně 3500 eur, požadoval Peter Pammer vrácení zbývající části, tedy přibližně 5000 eur, jakož i příslušné úroky, u rakouského soudu prvního stupně, Bezirksgericht Krems an der Donau.

18      Společnost Reederei Karl Schlüter tvrdila, že neprovozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v Rakousku a vůči uvedenému soudu uplatnila námitku nepříslušnosti.

19      Uvedená námitka nebyla v prvním stupni řízení rozsudkem Bezirksgericht Krems an der Donau ze dne 3. ledna 2008 připuštěna, jelikož se uvedený soud považoval za příslušný z důvodu, že smlouva o plavbě byla spotřebitelskou smlouvou, tedy smlouvou, jejímž předmětem byly souborné služby pro cesty, a že zprostředkovatelská společnost provozovala reklamní činnost v Rakousku prostřednictvím internetu na účet společnosti Reederei Karl Schlüter.

20      Odvolací soud Landesgericht Krems an der Donau naopak v rozsudku ze dne 13. června 2008 prohlásil, že rakouské soudy nejsou příslušné, jelikož měl za to, že smlouva o plavbě je smlouvou o přepravě, na kterou se oddíl 4 kapitoly II nařízení č. 44/2001 nevztahuje. Skutečnost, že nabízená plavba, tedy dlouhá plavba z Evropy na Dálný východ, zahrnuje jisté pohodlí, ze smlouvy o plavbě nečiní spotřebitelskou smlouvu.

21      Peter Pammer proti uvedenému rozsudku podal opravný prostředek „Revision“.

22      Oberster Gerichtshof má pochybnosti ohledně kritérií použitelných na pojem „souborné služby pro cesty“ a zdůrazňuje, že v projednávané věci vyvstává otázka, zda jsou nabízené služby srovnatelné s okružní plavbou, u které je možné konstatovat existenci „souborných služeb pro cesty“, a tudíž přepravní smlouvy, na kterou se vztahuje uvedený oddíl 4.

23      Za předpokladu, že by se o takovou smlouvu jednalo, mohl by být použitelný čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 a bylo by pak užitečné znát kritéria, která musí internetová stránka splňovat, aby činnosti provozované podnikatelem mohly být považovány za činnosti „zaměřené na“ členský stát spotřebitele ve smyslu uvedeného ustanovení. Předkládající soud nicméně zdůrazňuje, že v projednávané věci neučinil soud prvního stupně ani odvolací soud žádná konkrétní zjištění ani ohledně způsobu, jakým byla smlouva o plavbě uzavřena, ani ohledně úlohy internetové stránky, a konečně ani ohledně vazeb mezi společností Reederei Karl Schlüter a zprostředkovatelskou společností.

24       Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Představuje ‚plavba na nákladní lodi‘ smlouvu upravující souborné služby pro cesty ve smyslu čl. 15 odst. 3 [nařízení č. 44/2001]?

2)      V případě kladné odpovědi na první otázku, postačí pro to, aby byly činnosti ‚zaměřeny‘ (na členský stát, ve kterém má spotřebitel své bydliště) ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) [nařízení č. 44/2001], aby webová stránka zprostředkovatele mohla být konzultována na internetu?“

 Věc C‑144/09

25      Hotel Alpenhof, společnost provozující hotel téhož jména, který se nachází v Rakousku, vede spor se spotřebitelem O. Hellerem, který má bydliště v Německu.

26      Oliver Heller poté, co se o uvedeném hotelu dozvěděl na základě konzultování internetové stránky, která je tomuto hotelu věnována, rezervoval několik pokojů na dobu jednoho týdne v období okolo 1. ledna 2008. Jeho rezervace a její potvrzení se uskutečnily prostřednictvím elektronické pošty, přičemž internetová stránka hotelu tuto adresu za takovým účelem uváděla.

27      Oliver Heller zpochybnil služby hotelu a opustil jej, aniž zaplatil svůj účet, a to navzdory slevě nabídnuté společností Hotel Alpenhof. Uvedená společnost pak podala žalobu k rakouskému soudu, Bezirksgericht Sankt Johann im Pongau, za účelem dosažení zaplacení částky ve výši přibližně 5000 eur.

28      Oliver Heller uplatnil námitku nepříslušnosti soudu rozhodujícího o žalobě. Je toho názoru, že ve svém postavení spotřebitele může být podle čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 žalován pouze u soudů členského státu, na jehož území má bydliště, tedy u německých soudů.

29      Bezirksgericht Sankt Johann im Pongau rozsudkem ze dne 14. července 2008 odmítl žalobu a Landesgericht Salzburg, rozhodující o odvolání, rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008 odvolání zamítl, jelikož oba soudy měly za to, že rakouské soudy nebyly příslušné k rozhodnutí. Byly toho názoru, že pojem „činnost ‚zaměřená na‘ na členský stát, ve kterém má spotřebitel bydliště,“ se vztahuje jak na provozování interaktivní internetové stránky, která umožňuje uzavřít s takovým spotřebitelem smlouvu on-line, tedy elektronickými prostředky na internetové stránce samotného podnikatele, tak i na internetovou stránku, která takovou možnost nenabízí a prezentuje pouze reklamu. Podle uvedených soudů je totiž i v posledně uvedeném případě činnost zaměřena na spotřebitele v jiných členských státech vzhledem ke skutečnosti, že reklama na internetu překračuje hranice. Takové „zaměření na zahraničí“ může být vyloučeno pouze na základě výslovného prohlášení, jež se týká obchodních vztahů podnikatele se spotřebiteli usazenými v jednom či více jiných určených členských státech. Činnost bude rovněž zaměřena na členský stát spotřebitele, pokud se takový spotřebitel seznámí se službami podnikatele díky internetové stránce a rezervace, která následuje, se uskuteční prostřednictvím elektronické adresy, zeměpisné adresy nebo telefonního čísla uvedeného na takové stránce.

30      Společnost Hotel Alpenhof podala k předkládajícímu soudu opravný prostředek „Revision“.

31      Oberster Gerichtshof si nebyl jistý, zda Soudní dvůr odpoví na jeho druhou otázku ve věci C‑585/08, neboť tato odpověď závisí na odpovědi poskytnuté na první otázku předloženou ve stejné věci, a proto považoval za nezbytné řízení přerušit a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Postačuje skutečnost, že je možné konzultovat internetovou stránku smluvního partnera spotřebitele pro tvrzení, že činnost je ‚zaměřena na‘ členský stát ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) [nařízení č. 44/2001]?“

32      S ohledem na podobnost mezi druhou otázkou ve věci C‑585/08 a jedinou otázkou ve věci C‑144/09 je třeba v souladu s článkem 43 jednacího řádu Soudního dvora spojit obě věci pro účely tohoto rozsudku.

 K předběžným otázkám

33      Úvodem je třeba uvést, že s ohledem na datum žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce a vzhledem k tomu, že otázky byly předloženy Oberster Gerichtshof, tedy vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí již nemohou být napadena opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, má Soudní dvůr pravomoc rozhodnout o výkladu nařízení č. 44/2001 podle článku 68 ES.

 K první otázce ve věci C‑585/08

34      Podstatou první otázky předkládajícího soudu ve věci C‑585/08 je, zda smlouva, jejímž předmětem je taková plavba na nákladní lodi, jako je plavba dotčená ve věci v původním řízení, náleží mezi přepravní smlouvy upravené čl. 15 odst. 3 nařízení č. 44/2001.

35      Podle uvedeného čl. 15 odst. 3 podléhají pravidlům o příslušnosti, která jsou stanovena v oddílu 4 kapitoly II uvedeného nařízení, pouze přepravní smlouvy, jež poskytují kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně.

36      Je třeba uvést, že přepravní smlouvy, kterých se to týká, jsou blízké smlouvám odpovídajícím pojmu „souborné služby pro cesty“ ve smyslu směrnice 90/314, na nějž ostatně předkládající soud výslovně odkazuje ve svém předkládacím rozhodnutí.

37      Jak již Soudní dvůr rozhodl, k tomu, aby plnění mohlo být klasifikováno jako „soubor služeb“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 90/314, totiž postačí, jednak aby kombinovalo služby cestovního ruchu prodávané za paušální cenu zahrnující dvě ze tří služeb uvedených v tomto ustanovení, jimiž jsou doprava, ubytování a další služby cestovního ruchu, které nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část souboru služeb, a jednak aby uvedené služby trvaly déle než 24 hodin nebo zahrnovaly nocleh (viz rozsudek ze dne 30. dubna 2002, Club-Tour, C‑400/00, Recueil, s. I‑4051, bod 13).

38      Za účelem odpovědi na předloženou otázku je tedy třeba určit, zda je pojem „souborné služby pro cesty“, na který odkazuje předkládající soud a který představuje jeden z předmětů uvedených v článku 1 směrnice 90/314, relevantní pro výklad uvedeného čl. 15 odst. 3.

39      Uvedený pojem se v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 44/2001 nevyskytuje, ačkoliv uvedené nařízení bylo vydáno později než směrnice 90/314. Jak uvedla generální advokátka v bodě 47 svého stanoviska, zákonodárce Unie použil pro účely nařízení č. 44/2001 pojmy, které jsou téměř totožné s pojmy uvedenými v Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, která byla otevřena k podpisu v Římě dne 19. června 1980 (Úř. věst. L 226, s. 1). V roce 2008 byla uvedená úmluva nahrazena nařízením č. 593/2008, které ve svém čl. 6 odst. 4 písm. b) výslovně odkazuje na pojem „souborné služby pro cesty“ ve smyslu směrnice 90/314.

40      Článek 6 nařízení č. 593/2008 se týká práva použitelného na spotřebitelské smlouvy a cílem jeho odstavce 4 písm. b) je vyloučit ze spotřebitelských smluv přepravní smlouvy s výjimkou smluv, které odpovídají pojmu „souborné služby pro cesty“ ve smyslu směrnice 90/314.

41      Ze srovnání přepravních smluv uvedených v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 44/2001 a přepravních smluv uvedených v čl. 6 odst. 4 písm. b) nařízení č. 593/2008 vyplývá, že zákonodárce Unie měl na mysli stejné typy smluv, tedy smlouvy, které jsou způsobilé, aby mohly být upraveny pravidly na ochranu spotřebitele stanovenými v obou uvedených nařízeních.

42      Uvedený cíl vyplývá rovněž ze sedmého bodu odůvodnění nařízení č. 593/2008, který uvádí, že věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s věcnou působností a ustanoveními nařízení č. 44/2001.

43      V důsledku toho je třeba uvedený čl. 15 odst. 3 vykládat s přihlédnutím k odpovídajícímu ustanovení, které je uvedeno v nařízení č. 593/2008 a vycházet z definice „souborné služby pro cesty“, na kterou odkazuje nařízení č. 593/2008. Především se totiž jedná o definici obsaženou ve směrnici, která je výslovně určena k ochraně spotřebitele zejména v oblasti souborných služeb pro cesty. Na uvedenou definici dále výslovně odkazuje pozdější nařízení č. 593/2008. Konečně v odůvodnění návrhu nařízení Rady (ES) o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech [KOM(1999) 348 v konečném znění] použila Komise Evropských společenství výraz „souborné služby pro cesty“ a výslovně odkázala na směrnici 90/314, aby vysvětlila svůj návrh čl. 15 odst. 3, jehož znění zůstalo v konečném znění nařízení č. 44/2001 nezměněno.

44      Je proto třeba ověřit, zda taková plavba na nákladní lodi, jako je plavba dotčená ve věci v původním řízení, odpovídá pojmu „souborné služby pro cesty“, jak je definován ve směrnici 90/314.

45      V tomto ohledu není zpochybňováno, že uvedená plavba na nákladní lodi zahrnovala za paušální cenu vedle dopravy i ubytování a že uvedená cesta trvala déle než 24 hodin. Proto uvedené plnění splňuje podmínky stanovené pro to, aby se jednalo o „souborné služby pro cesty“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 90/314 a vztahuje se na ně definice přepravní smlouvy za paušální cenu uvedená v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 44/2001, ve spojení s uvedeným čl. 2 bodem 1.

46      V důsledku toho je na první otázku ve věci C‑585/08 třeba odpovědět tak, že smlouva, jejímž předmětem je taková plavba na nákladní lodi, jako je plavba dotčená ve věci v původním řízení, je přepravní smlouvou, která poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně ve smyslu čl. 15 odst. 3 nařízení č. 44/2001.

 Ke druhé otázce ve věci C‑585/08 a jediné otázce ve věci C‑144/09

47      Podstatou druhé otázky ve věci C‑585/08 a jediné otázky ve věci C‑144/09 předkládajícího soudu je v zásadě jednak to, podle jakých kritérií může být podnikatel, jehož činnost je prezentována na jeho internetové stránce nebo na internetové stránce jeho zprostředkovatele, považován za podnikatele „zaměřujícího“ svou činnost na členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, a jednak to, zda pro to, aby tato činnost byla za takovou považována, postačí, aby uvedené stránky mohly být konzultovány na internetu.

48      Jak vyplývá z předkládacích rozhodnutí, uvedená otázka je kladena v rámci dvou odlišných sporů.

49      Ve věci C‑585/08 se spor týká podnikatele, společnosti Reederei Karl Schüter, který uzavřel smlouvu se spotřebitelem, P. Pammerem, s bydlištěm v jiném členském státě, než je členský stát, ve kterém má uvedená společnost sídlo. Nezdá se, že by bylo zpochybňováno, že smlouva spadá do rámce podnikatelských činností uvedeného podnikatele.

50      Peter Pammer se podle vyjádření, které přednesl před Soudním dvorem, s existencí plavby seznámil na základě prohlížení internetové stránky zprostředkovatelské společnosti, na které se nacházely různé nabídky cest. Nejprve kontaktoval zprostředkovatelskou společnost elektronickou poštou, aby získal doplňující informace, a poté plavbu rezervoval prostřednictvím poštovní zásilky.

51      Ve věci C‑144/09 se spor týká podnikatele, společnosti Hotel Alpenhof, který uzavřel smlouvu v rámci svých podnikatelských činností se spotřebitelem O. Hellerem, který má bydliště v jiném členském státě, než je členský stát, ve kterém se nachází uvedený hotel. Není zpochybňováno, že O. Heller byl informován o existenci uvedeného hotelu, provedl rezervaci a potvrdil ji na dálku prostřednictvím internetu.

52      V obou uvedených věcech usiluje Oberster Gerichtshof o posouzení toho, zda podnikatel zaměřoval svou činnost na členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 za účelem určení soudu příslušného pro řešení sporů v původním řízení.

53      Uvedený čl. 15 odst. 1 písm. c) představuje odchylku jak z obecného pravidla stanoveného v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001, které stanoví příslušnost soudům členského státu, na jehož území má žalovaný bydliště, tak z pravidla o zvláštní příslušnosti pro smlouvy vyjádřeného v čl. 5 bodě 1 téhož nařízení, podle kterého je příslušný soud místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Gruber, C‑464/01, Sb. rozh. s. I‑439, bod 34).

54      Pokud by činnost podnikatele byla považována za „zaměřenou na“ členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, vedlo by to ve věci C‑585/08, v níž jde o spor mezi P. Pammerem a společností Reederei Karl Schlüter, k tomu, že by rakouské soudy byly v souladu s čl. 16 odst. 1 uvedeného nařízení příslušné, pokud by se spotřebitel rozhodl předložit spor jim, a nikoliv soudům členského státu, ve kterém má žalovaná společnost Reederei Karl Schlüter sídlo, tedy soudům německým. Ve věci C‑144/9 by byly – vzhledem k tomu, že spotřebitel O. Heller má bydliště v Německu – v souladu s čl. 16 odst. 2 uvedeného nařízení příslušné německé soudy, a nikoliv soudy členského státu, na jehož území se nachází hotel Alpenhof, tedy v projednávané věci Rakouska.

55      Nařízení č. 44/2001 neobsahuje definici pojmu „činnost ‚zaměřená na‘ členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště,“ který je uveden v jeho čl. 15 odst. 1 písm. c). Uvedený pojem, stejně jako pojmy článku 13 Bruselské úmluvy, který uvedený článek 15 nahradil, musí být vykládány autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům nařízení za účelem zajištění jeho plného účinku (viz rozsudek ze dne 11. července 2002, Gabriel, C‑96/00, Recueil, s. I‑6367, bod 37).

56      V tomto ohledu je třeba v souladu s devatenáctým bodem odůvodnění nařízení č. 44/2001 vzít v úvahu výklad uvedeného článku 13 podaný Soudním dvorem a zároveň vzít v úvahu změny, které do něj byly zaneseny uvedeným nařízením.

57      V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že v systému zavedeném nařízením č. 44/2001 zaujímá čl. 15 odst. 1 písm. c), jak vyplývá ze třináctého bodu odůvodnění téhož nařízení, stejné místo a plní stejnou funkci ochrany slabší strany jako čl. 13 první pododstavec bod 3 Bruselské úmluvy (rozsudek ze dne 14. května 2009, Islinger, C‑180/06, Sb. rozh. s. I‑3961, bod 41).

58      Pokud jde o posledně uvedené ustanovení, Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že úlohou zvláštního režimu zavedeného ustanoveními Bruselské úmluvy o příslušnosti v oblasti smluv uzavřených spotřebiteli je zajistit odpovídající ochranu spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou, než je její podnikatelský smluvní partner (viz zejména výše uvedený rozsudek Gruber, bod 34, a rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Engler, C‑27/02, Sb. rozh. s. I‑481, bod 39).

59      Nicméně Soudní dvůr v bodě 48 výše uvedeného rozsudku Ilsinger rovněž určil, že znění čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 není ve všech bodech totožné se zněním čl. 13 prvního pododstavce Bruselské úmluvy. Konkrétně měl v bodě 50 uvedeného rozsudku za to, že podmínky použití, jež musí spotřebitelské smlouvy splňovat, jsou nyní uvedeny obecnějším způsobem než dříve, tak aby byla zajištěna lepší ochrana spotřebitelů s ohledem na nové komunikační prostředky a vývoj elektronického obchodu.

60      Podmínky ukládající jednak podnikateli, aby učinil zvláštní nabídku nebo zaměřil reklamu na členský stát spotřebitele, a jednak spotřebiteli, aby v tomto státě uskutečnil právní úkony nezbytné k uzavření smlouvy, tak zákonodárce Unie nahradil podmínkami, jež se vztahují pouze na podnikatele. V tomto ohledu musí podnikatel provozovat svou podnikatelskou činnost v členském státě, na jehož území má spotřebitel své bydliště, nebo jakýmkoliv způsobem zaměřovat své činnosti na tento členský stát nebo více členských států, včetně tohoto členského státu, a smlouva musí spadat do rámce takových činností.

61      Znění čl. 15 odst. 1 písm. c) musí být chápáno tak, že zahrnuje a nahrazuje předchozí pojmy „zvláštní nabídka“ a „reklama“ a vztahuje se – jak tomu nasvědčuje slovní spojení „jakýmkoliv způsobem“ – k širší škále činností.

62      K této změně, která posiluje ochranu spotřebitele, došlo z důvodu rozvoje komunikace prostřednictvím internetu, který činí určení místa, kde byly učiněny úkony nezbytné k uzavření smlouvy, obtížnějším, a zvyšuje přitom zranitelnost spotřebitele vůči nabídkám podnikatelů.

63      Z článku 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 však nevyplývá, zda pojem „zaměřuje [svou] činnost na“ odkazuje na vůli podnikatele zaměřit se na jeden nebo více členských států, nebo zda se vztahuje pouze na činnost, která se na ně zaměřuje fakticky, nezávisle na takové vůli.

64      Vyvstává tak otázka, zda vůle podnikatele cílit svou činnost na jeden nebo více členských států je nutná, a pokud tomu tak je, jakou formou se taková vůle musí projevit.

65      Tato vůle je u některých druhů reklamy implicitní.

66      Pokud jde o pojmy „reklama“ a „zvláštní nabídka“ ve smyslu článku 13 Bruselské úmluvy, Soudní dvůr rozhodl, že se týkaly všech forem reklamy v členském státě, ve kterém má spotřebitel bydliště, ať je šířena obecně tiskem, rozhlasem, televizí, v kinech či jakýmkoliv jiným způsobem, nebo je adresována přímo, například formou katalogů směřovaných do takového státu, jakož i ve formě obchodních nabídek předložených spotřebiteli individuálně, zejména prostřednictvím zástupce nebo distributora (výše uvedený rozsudek Gabriel, bod 44).

67      Klasické druhy reklamy výslovně uvedené v předchozím bodě s sebou nesou výdaje – často podstatné – na straně podnikatele, aby mohl vejít ve známost v jiných členských státech, a prokazují tím zároveň jeho vůli zaměřit svou činnost na posledně uvedené státy.

68      Tato vůle naproti tomu není vždy přítomna v případě reklamy prostřednictvím internetu. Vzhledem k tomu, že takový způsob komunikace má svou povahou celosvětový dosah, je reklama umístěná podnikatelem na internetu v zásadě dostupná ve všech státech, a v důsledku toho v celé Evropské unii, aniž je nutné vynakládat dodatečné výdaje a zaměřit se nezávisle na vůli podnikatele na spotřebitele mimo území členského státu, ve kterém má své sídlo.

69      Z toho však nevyplývá, že je třeba vykládat slova „činnost zaměřená na“ tak, že se týkají pouhé dostupnosti internetové stránky v jiných členských státech, než je členský stát, ve kterém má dotyčný podnikatel sídlo.

70      Ačkoli neexistuje žádná pochybnost o tom, že čl. 15 odst. 1 písm. c) a článek 16 nařízení č. 44/2001 mají za cíl ochranu spotřebitelů, neznamená to, že tato ochrana je absolutní [viz obdobně směrnici Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (Úř. věst. L 372, s. 31; Zvl. vyd. 15/01, s. 262), rozsudek ze dne 15. dubna 2010, E. Fritz, C‑215/08, Sb. rozh. s. I‑2947, bod 44].

71      Jak uvedla generální advokátka v bodě 64 svého stanoviska, kdyby to bylo vůlí zákonodárce Unie, stanovil by jako podmínku použití pravidel v oblasti spotřebitelských smluv nikoliv „zaměření činností na členský stát“, nýbrž pouhou existenci internetové stránky.

72      Uvedený zákonodárce přitom sice chtěl více chránit spotřebitele, avšak nepřistoupil až k tomu, aby stanovil, že pouhé používání internetové stránky, která se stala obvyklým prostředkem obchodování bez ohledu na území, na které se obchodní činnost zaměřuje, představuje činnost „zaměřenou na“ jiné členské státy, jež by vedla k uplatnění ochranného pravidla o příslušnosti, které je stanoveno v čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001.

73      Z návrhu nařízení uvedeného v bodě 43 tohoto rozsudku tak vyplývá, že zákonodárce Unie nepřijal návrh Komise, jehož cílem bylo vložit do nařízení č. 44/2001 bod odůvodnění, podle kterého uvádění zboží nebo služeb na trh elektronickými prostředky dostupnými v členském státě představuje činnost „zaměřenou na“ takový stát.

74      Takový výklad je rovněž podpořen společným prohlášením Rady a Komise při přijetí nařízení č. 44/2001, které bylo převzato ve dvacátém čtvrtém bodě odůvodnění nařízení č. 593/2008, podle kterého pouhá skutečnost, že internetové stránky jsou přístupné, nepostačuje k tomu, aby se použil čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001.

75      V důsledku toho je třeba konstatovat, že pro účely použitelnosti uvedeného čl. 15 odst. 1 písm. c) musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště.

76      Pokud jde o smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem a daným spotřebitelem, je proto třeba zkoumat, zda před případným uzavřením smlouvy s tímto spotřebitelem existovaly indicie, které by prokazovaly, že podnikatel uvažoval o obchodování se spotřebiteli, kteří mají bydliště v jiných členských státech, včetně členského státu, na jehož území má spotřebitel své bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s takovými spotřebiteli smlouvy.

77      K takovým indiciím nepatří uvedení elektronické nebo zeměpisné adresy podnikatele ani uvedení telefonického spojení bez mezinárodní předvolby na internetové stránce. Uvedení takových informací totiž nenasvědčuje tomu, že podnikatel zaměřuje svou činnost na jeden nebo více jiných členských států, jelikož tento druh informací je v každém případě nezbytný k tomu, aby spotřebiteli s bydlištěm na území členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, bylo umožněno navázání kontaktu s podnikatelem.

78      Krom toho, pokud jde o služby nabízené on-line, se některé z těchto informací staly povinnými. Jak již Soudní dvůr rozhodl, podle čl. 5 odst. 1 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu) (Úř. věst. L 178, s. 1; Zvl. vyd. 13/25, s. 399) je poskytovatel služeb povinen poskytnout uživateli služeb před uzavřením smlouvy údaje, které umožňují rychlé navázání kontaktu s poskytovatelem služeb a přímou a účinnou komunikaci s ním, včetně jeho elektronické adresy (rozsudek ze dne 16. října 2008, Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände, C‑298/07, Sb. rozh. s. I‑7841, bod 40). Uvedená povinnost se uplatní bez ohledu na to, na který členský stát podnikatel zaměřuje svou činnost, a to i tehdy, pokud je tato činnost zaměřena pouze na území členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo.

79      Z toho vyplývá, že rozlišování uplatňované některými vládami a některými účastníky řízení, kteří Soudnímu dvoru předložili svá vyjádření, mezi internetovými stránkami, které umožňují kontaktovat podnikatele elektronickými prostředky, či dokonce uzavřít smlouvu on-line prostřednictvím „interaktivní“ internetové stránky, a internetovými stránkami, které takovou možnost nenabízejí, podle kterého pouze prvně uvedené stránky budou spadat do kategorie internetových stránek, které umožňují vykonávat činnost „zaměřenou na“ jiné členské státy, není určující. Jakmile je totiž uvedena zeměpisná adresa nebo jiné údaje podnikatele, má spotřebitel možnost kontaktovat jej za účelem uzavření smlouvy. Taková možnost kontaktu přitom existuje, ať již podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jiných členských státech, než je členský stát, na jehož území má své sídlo, či nikoliv.

80      Mezi indicie, které umožňují určit, zda je činnost „zaměřena na“ členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, patří všechny výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z takového členského státu.

81      Mezi zjevné projevy takové vůle podnikatele náleží uvedení skutečnosti, že nabízí své služby nebo zboží v jednom či více jmenovitě určených členských státech. Stejně je tomu v případě vynaložení nákladů na službu sponzorovaných odkazů u provozovatele internetového vyhledávače za účelem usnadnění přístupu spotřebitelů s bydlištěm v různých členských státech na stránku podnikatele, které rovněž prokazuje existenci takové vůle.

82      Nicméně označení činnosti za činnost „zaměřenou na“ jiné členské státy nezávisí výlučně na existenci tak zjevných indicií. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Evropský parlament ve svém legislativním usnesení týkajícím se návrhu nařízení uvedeného v bodě 43 výše (Úř. věst. 2001, C 146, s. 101) nepřijal znění, podle kterého by podnikatel musel „cíleně zaměřovat svou činnost podstatným způsobem“ na jiné členské státy nebo na více zemí, včetně členského státu, na jehož území má spotřebitel své bydliště. Důsledkem takového znění by totiž bylo oslabení ochrany spotřebitele tím, že by byl vyžadován důkaz vůle podnikatele vyvíjet v takových jiných členských státech činnost v určitém rozsahu.

83      Další indicie, případně ve vzájemné kombinaci, mohou prokazovat existenci činnosti „zaměřené na“ členský stát bydliště spotřebitele. V takových věcech, jako jsou věci v původním řízení, je třeba mít za to, že následující charakteristiky uváděné před Soudním dvorem, jejichž výčet není taxativní, představují s výhradou ověření jejich existence vnitrostátním soudcem indicie činnosti „zaměřené na“ členský stát nebo více členských států ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001. Jedná se o mezinárodní povahu dotčené činnosti, například některých činností cestovního ruchu, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, například „.de“, nebo použití takových neutrálních jmen domén prvního řádu, jako je například „.com“ nebo „.eu“, popis cesty do místa poskytování služeb s počátkem v jednom či více členských státech, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků.

84      Pokud jde o použitý jazyk nebo měnu, společné prohlášení Rady a Komise uvedené v bodě 11 tohoto rozsudku a převzaté ve dvacátém čtvrtém bodě odůvodnění nařízení č. 593/2008 uvádí, že nepředstavují podstatné faktory pro účely posouzení, zda je činnost zaměřena na jeden či více členských států. Tak je tomu totiž tehdy, pokud odpovídají jazykům obvykle používaným v členském státě, ze kterého podnikatel provozuje svou činnost, a měně takového členského státu. Pokud naopak internetová stránka umožňuje, aby spotřebitelé používali jiný jazyk nebo jinou měnu, než je uvedený jazyk nebo měna, mohou být tento jiný jazyk nebo jiná měna vzaty v úvahu a představovat indicii, která umožňuje mít za to, že činnost podnikatele je zaměřena na jiné členské státy.

85      V takové věci, jako je spor mezi společností Hotel Alpenhof a O. Hellerem, existuje podle všeho několik z indicií uvedených v bodech 83 a 84 tohoto rozsudku, které mohou prokazovat, že podnikatel zaměřoval svou činnost na jeden nebo více jiných členských států, než je Rakouská republika. Přísluší však vnitrostátnímu soudu, aby ověřil, že tomu tak je.

86      Hotel Alpenhof nicméně tvrdí, že smlouva se spotřebitelem byla uzavřena na místě, a nikoliv na dálku, jelikož se předání klíčů od pokojů a platba uskutečnily na místě, a že se proto nemůže použít čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001.

87      V tomto ohledu skutečnost, že klíče jsou předány spotřebiteli a platba je spotřebitelem provedena v členském státě, na jehož území má podnikatel sídlo, nebrání použití uvedeného ustanovení, pokud se rezervace a její potvrzení uskutečnily na dálku, takže spotřebitel byl smluvně vázán na dálku.

88      Ve věci C‑585/08, v níž jde o spor mezi P. Pammerem a společností Reederei Karl Schlüter, mohl předkládající soud poskytnout pouze málo informací týkajících se činnosti uvedené společnosti, sídla zprostředkovatelské společnosti a vztahu mezi zprostředkovatelskou společností a společností Reederei Karl Schlüter.

89      Okolnost, že internetová stránka patří zprostředkovatelské společnosti, a nikoliv podnikateli, nebrání tomu, aby byla činnost podnikatele považována za činnost zaměřenou na jiné členské státy, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, pokud tato společnost jedná jménem a na účet uvedeného podnikatele. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby ověřil, zda si byl podnikatel vědom – nebo si musel být vědom – mezinárodního rozměru činnosti zprostředkovatelské společnosti a vazby, která je spojuje.

90      Mezinárodní povaha dotčené činnosti, tedy organizování plaveb na nákladní lodi z Evropy na Dálný východ, představuje relevantní indicii, ale sama o sobě neumožňuje dojít k závěru, že podnikatel zaměřoval svou činnost na jiné členské státy, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště. Činnost podnikatele by totiž vykazovala takovou charakteristiku i tehdy, pokud by on sám nebo prostřednictvím zprostředkovatelské společnosti vykonával svou činnost pouze v Německu a nezaměřoval ji na jiné členské státy. V důsledku toho musí nutně existovat další indicie, zejména z těch, které jsou uvedeny v bodech 83 a 84 tohoto rozsudku, jako je uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jazyka než němčiny nebo uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlištěm v různých členských státech, aby bylo prokázáno, že podnikatel hodlal obchodovat se zákazníky s bydlištěm v Unii bez ohledu na členský stát.

91      Naproti tomu uvedení elektronické nebo zeměpisné adresy zprostředkovatelské společnosti nebo podnikatele nepředstavuje relevantní indicii, jak vyplývá z bodu 77 tohoto rozsudku. Stejně je tomu i v případě použití německého jazyka a možnosti rezervovat plavbu v uvedeném jazyce, pokud je jazykem podnikatele.

92      S ohledem na výše uvedené úvahy je předkládajícímu soudu třeba odpovědět tak, že za účelem určení, zda podnikatel, jehož činnost je prezentována na jeho internetové stránce nebo na internetové stránce jeho zprostředkovatelské společnosti, může být považován za podnikatele „zaměřujícího“ činnost na členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, je třeba ověřit, zda před případným uzavřením smlouvy se spotřebitelem z uvedených internetových stránek a celkové činnosti podnikatele vyplývalo, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu.

93      Následující skutečnosti, jejichž výčet není taxativní, mohou představovat indicie umožňující se domnívat, že činnost podnikatele je zaměřena na členský stát bydliště spotřebitele: mezinárodní povaha činnosti, popis cesty do sídla podnikatele s počátkem v jiných členských státech, použití jiného jazyka nebo jiné měny, než jsou jazyk nebo měna, které jsou obvykle používány v členském státě, ve kterém má podnikatel sídlo s možností provést rezervaci a potvrdit ji v tomto jiném jazyce, uvedení telefonického spojení s mezinárodním předčíslím, vynaložení nákladů na službu sponzorovaných odkazů na internetu s cílem usnadnit spotřebitelům s bydlištěm v jiných členských státech přístup na stránku podnikatele nebo jeho zprostředkovatele, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, a uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlištěm v jiných členských státech. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby existenci takových indicií ověřil.

94      Naproti tomu pouhá dostupnost internetové stránky podnikatele nebo jeho zprostředkovatelské společnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nepostačuje. Stejně je tomu v případě uvedení elektronické adresy, jakož i dalších kontaktních údajů nebo v případě využití jazyka nebo měny, které jsou obvykle používány v členském státě, ve kterém má podnikatel sídlo.

 K nákladům řízení

95      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

1)      Smlouva, jejímž předmětem je taková plavba na nákladní lodi, jako je plavba dotčená ve věci C‑585/08, je přepravní smlouvou, která poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně ve smyslu čl. 15 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

2)      Za účelem určení, zda podnikatel, jehož činnost je prezentována na jeho internetové stránce nebo na internetové stránce jeho zprostředkovatelské společnosti, může být považován za podnikatele „zaměřujícího“ činnost na členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, je třeba ověřit, zda před případným uzavřením smlouvy se spotřebitelem z uvedených internetových stránek a celkové činnosti podnikatele vyplývalo, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu.

Následující skutečnosti, jejichž výčet není taxativní, mohou představovat indicie umožňující se domnívat, že činnost podnikatele je zaměřena na členský stát bydliště spotřebitele: mezinárodní povaha činnosti, popis cesty do sídla podnikatele s počátkem v jiných členských státech, použití jiného jazyka nebo jiné měny, než jsou jazyk nebo měna, které jsou obvykle používány v členském státě, ve kterém má podnikatel sídlo s možností provést rezervaci a potvrdit ji v tomto jiném jazyce, uvedení telefonického spojení s mezinárodním předčíslím, vynaložení nákladů na službu sponzorovaných odkazů na internetu s cílem usnadnit spotřebitelům s bydlištěm v jiných členských státech přístup na stránku podnikatele nebo jeho zprostředkovatele, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, a uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlištěm v jiných členských státech. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby existenci takových indicií ověřil.

Naproti tomu pouhá dostupnost internetové stránky podnikatele nebo jeho zprostředkovatelské společnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nepostačuje. Stejně je tomu v případě uvedení elektronické adresy, jakož i dalších kontaktních údajů nebo v případě využití jazyka nebo měny, které jsou obvykle používány v členském státě, ve kterém má podnikatel sídlo.

Podpisy.


* Jednací jazyk: němčina.