STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 29. listopadu 2012(1)
Věc C‑440/11 P
Evropská komise
proti
Stichting Administratiekantoor Portielje a dalším
„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Článek 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP – Pojem ‚podnik‘ – Přičtení kartelového deliktu, kterého se dopustila obchodní společnost, nadaci, která vykonává přímou nebo nepřímou kontrolu nad veškerými podíly této společnosti, ale která jako taková nevykonává hospodářskou činnost – ‚Kartelová dohoda o stěhovacích službách‘ – Belgický trh mezinárodních stěhovacích služeb“
I – Úvod
1. Projednávaná věc opět poskytuje Soudnímu dvoru příležitost zpřesnit svou judikaturu týkající se velice sporné problematiky odpovědnosti mateřských společností za kartelové delikty svých dceřiných společností, v nichž drží 100 % podíl. V jádru zde vyvstává otázka, zda takové přičtení odpovědnosti za porušení kartelového práva předpokládá, že mateřská společnost vykonává vlastní hospodářskou činnost, a má tedy být již sama o sobě pokládána za podnik ve smyslu evropského práva hospodářské soutěže, anebo zda naopak postačí, že takovou hospodářskou činnost vykonává dceřiná společnost a obě společnosti – mateřská i dceřiná společnost – tvoří společně podnik.
2. Tato právní otázka vyvstává v souvislosti s „kartelovou dohodou o stěhovacích službách“, kterou Evropská komise před několika lety odhalila na belgickém trhu mezinárodních stěhovacích služeb a za kterou rozhodnutím ze dne 11. března 2008 uložila pokuty (dále jen „sporné rozhodnutí“)(2). Komise měla za to, že se společnost Gosselin Group NV (dále jen „Gosselin“), jakož i devět dalších podniků nebo skupin podniků, účastnila kartelové dohody o stěhovacích službách, za což jí uložila pokutu. Za část této pokuty Komise navíc učinila společně a nerozdílně odpovědnou Stichting Administratiekantoor Portielje (dále jen „Portielje“), rodinnou nadaci, který vykonává – přímo či nepřímo – kontrolu nad veškerými podíly ve společnosti Gosselin a v zájmu zakládajících rodinných příslušníků má zabezpečit jednotné řízení společnosti Gosselin.
3. Tribunál Evropské unie však tuto spoluodpovědnost Portielje pokládal za protiprávní a ve svém rozsudku ze dne 16. června 2011 (dále také jen „rozsudek Tribunálu“ nebo „napadený rozsudek“)(3) to odůvodnil v prvé řadě tím, že Portielje sama nevykonává žádnou hospodářskou činnost, a tudíž není podnikem.
4. Tento rozsudek nyní Komise napadá svým kasačním opravným prostředkem. Podle jejího názoru je pro přičtení odpovědnosti za porušení kartelového práva rozhodující pouze to, zda mateřská a dceřiná společnost – tj. v projednávané věci Portielje a Gosselin – společně tvoří podnik ve smyslu evropského práva hospodářské soutěže a zda lze této hospodářské jednotce vytýkat účast na kartelové dohodě.
5. Soudní dvůr se bude v nejbližší době zabývat řadou dalších právních otázek týkajících se kartelové dohody o stěhovacích službách v rámci jiných dosud probíhajících řízení o kasačním opravném prostředku.(4)
II – Skutkový základ sporu
6. Gosselin je obchodní společností se sídlem v Belgii, která byla založena v roce 1983 a od 20. prosince 2007 působí pod svým současným obchodním jménem jako podnik poskytující stěhovací služby.(5)
7. Portielje je nadace se sídlem v Nizozemsku založená v roce 2001, jejímž prostřednictvím se akcionáři z okruhu zakládajících rodinných příslušníků společnosti Gosselin spojili za účelem zabezpečení jednotného řízení společnosti Gosselin. Samotná Portielje nevykonává žádnou obchodní činnost.
8. Tato rodinná nadace vykonává od 1. ledna 2002 zčásti přímou a zčásti nepřímou kontrolu nad veškerými podíly ve společnosti Gosselin. Přímo drží Portielje jakožto správkyně (fiduciární držitelka) konkrétně 92 % akcií společnosti Gosselin a zbývajících 8 % drží Vivet en Gosselin NV, přičemž 99,87 % podílů v naposled uvedené společnosti patří Portielje.
A – Skutkový stav a správní řízení
9. Dle výsledků šetření Komise existovala na trhu mezinárodních stěhovacích služeb v Belgii od roku 1984 do roku 2003 kartelová dohoda, které se účastnilo deset podniků poskytujících stěhovací služby(6) během různých období(7) a v různém rozsahu.
10. Ve sporném rozhodnutí Komise konstatovala, že se v případě uvedené kartelové dohody jednalo o celkovou kartelovou dohodu ve formě jediného a pokračujícího protiprávního jednání(8), které spočívalo celkem ve třech druzích dohod(9):
– Dohody o cenách, kterými se stěhovací podniky účastnící se kartelové dohody dohodly na cenách za své služby zákazníkům;
– dohody o mechanismu finančních náhrad za odmítnuté nabídky nebo pro případy, kdy nabídky nebudou podány (provize); jimi měli být konkurenti podniku, který získal zakázku na mezinárodní stěhovací službu, do jisté míry finančně odškodněni bez ohledu na to, zda sami nabídku podali či nikoliv; uvedené provize byly pro spotřebitele skrytou součástí konečné ceny za příslušnou stěhovací službu;
– dohody o rozdělení trhu prostřednictvím systému fiktivních nabídek (předstírané nabídky), které zákazníkovi nebo stěhující se osobě podával stěhovací podnik, aniž měl v úmyslu stěhování provést; za tímto účelem oznamoval podnik svým konkurentům cenu služby, pojistné a skladné, které si měli za fiktivní službu účtovat.
11. Zatímco se dohody o provizích a předstíraných nabídkách uplatňovaly po celou dobu trvání kartelové dohody (od roku 1984 do roku 2003), nebylo možné prokázat provádění dohod o cenách po měsíci květnu 1990.(10)
12. Ze zjištěných skutečností Komise ve sporném rozhodnutí vyvodila, že dotčené společnosti během různých období porušovaly čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP „přímým či nepřímým stanovením cen mezinárodních stěhovacích služeb v Belgii, a to rozdělením části trhu a manipulacemi při postupech vztahujících se k podávání nabídek“.(11)
13. Sporné rozhodnutí bylo doručeno celkově 31 právnickým osobám, kterým Komise rovněž částečně samostatně a částečně společně a nerozdílně uložila za protiprávní jednání pokuty v různé výši(12).
14. Podle zjištění Komise uvedených v čl. 1 písm. c) sporného rozhodnutí se společnost Gosselin účastnila celkové kartelové dohody v období od 31. ledna 1992 až do 18. září 2002 a v období od 1. ledna 2002 až do 18. září 2002 se jí účastnila „společně se Stichting Administratiekantoor Portielje“. V důsledku toho byla společnosti Gosselin podle čl. 2 písm. e) sporného rozhodnutí uložena pokuta ve výši 4,5 milionů eur, přičemž Portielje byla učiněna společně a nerozdílně odpovědnou za část této pokuty ve výši 370 000 eur.
15. Pozměňovacím rozhodnutím ze dne 24. července 2009(13) Komise opravila sporné rozhodnutí tak, že pokuta uložená společnosti Gosselin byla snížena na 3,28 milionů eur, ze kterých byla společnost Portielje společně a nerozdílně odpovědna za částku 270 000 eur. Tato změna byla provedena v důsledku přepočítání hodnoty obratu, která měla být podle Komise zohledněna při stanovení základní částky pokuty uložené společnostem Gosselin a Portielje.
B – Soudní řízení v prvním stupni
16. Několik osob, kterým bylo určeno sporné rozhodnutí, se prostřednictvím žalob na neplatnost domáhalo v prvním stupni právní ochrany u Tribunálu.(14)
17. Tribunál spojil věci, jichž se týkaly žaloby podané dne 4. června 2010 společnostmi Gosselin a Portielje, pro účely ústní části řízení a rozsudku.
18. V návaznosti na žalobu ve věci T‑208/08 Tribunál napadeným rozsudkem(15) zrušil sporné rozhodnutí v rozsahu, ve kterém v něm bylo konstatováno, že se společnost Gosselin v období od 30. října 1993 až do 14. listopadu 1996 účastnila protiprávního jednání. V souladu s tím Tribunál snížil pokutu uloženou společnosti Gosselin na 2,32 milionu eur. Ve zbývající části Tribunál žalobu společnosti Gosselin zamítl a rozhodl, že všichni účastníci řízení ponesou vlastní náklady řízení.
19. V návaznosti na žalobu ve věci T‑209/08 Tribunál rovněž napadeným rozsudkem(16) zrušil v plném rozsahu sporné rozhodnutí v části, která se vztahovala na společnost Portielje, a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
III – Řízení před Soudním dvorem
20. Návrhem ze dne 25. srpna 2011 Komise podala tento kasační opravný prostředek směřující proti uvedenému rozsudku Tribunálu. Předmětem tohoto kasačního opravného prostředku je pouze ta část napadeného rozsudku, ve které Tribunál vyhověl žalobě na neplatnost rozhodnutí podané společností Portielje ve věci T‑209/08.(17) Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž zrušuje rozhodnutí K (2008) 926, ve znění rozhodnutí K (2009) 5810, pokud se týká společnosti Portielje;
– zamítl žalobu společnosti Portielje;
– uložil společnosti Portielje náhradu nákladů řízení před Tribunálem i před Soudním dvorem.
21. Společnost Portielje navrhuje, aby Soudní dvůr:
– prohlásil kasační opravný prostředek Komise za neopodstatněný a zamítl jej; a
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení v obou stupních.
22. Před Soudním dvorem byl kasační opravný prostředek projednán písemně a dne 24. října 2012 se konalo jednání.
IV – Posouzení
23. V ustálené judikatuře týkající se článku 81 ES (dřívějšího článku 85 Smlouvy o EHS, nynějšího článku 101 SFEU)(18) je uznáno, že mateřská společnost je případně společně a nerozdílně odpovědná za porušení kartelového práva, kterého se dopustila dceřiná společnost, a to i kdyby byla do příslušné kartelové dohody přímo zapletena pouze dceřiná společnost. Taková spoluodpovědnost vzniká, zejména pokud tato dceřiná společnost samostatně neurčovala své chování na trhu, ale v zásadě se řídila pokyny, které jí byly udělovány mateřskou společností, a byla tedy podřízena rozhodujícímu vlivu mateřské společnosti.(19) Drží-li mateřská společnost v rozhodném okamžiku všechny nebo téměř všechny podíly na své dceřiné společnosti, platí vyvratitelná domněnka, že uplatňuje rozhodující vliv na tržní jednání této dceřiné společnosti(20) (tzv. „stoprocentní domněnka“(21) nebo „judikatura Akzo Nobel“).
24. Komise Tribunálu vytýká, že se v projednávané věci dopustil nesprávného právního posouzení při použití uvedených zásad. Přitom se opírá o dva důvody kasačního opravného prostředku, z nichž se jeden týká osobní působnosti článku 81 ES (k tomu viz oddíl A) a druhý možností vyvrácení stoprocentní domněnky (k tomu viz oddíl B).
A – K určení osobní působnosti článku 81 ES (první důvod kasačního opravného prostředku)
25. První důvod kasačního opravného prostředku vyvolává několik zcela zásadních právních otázek týkajících se pojmu podniku v kontextu práva hospodářské soutěže, a v konečném důsledku tedy pojednává o osobní působnosti článku 81 ES a článku 23 nařízení (ES) č. 1/2003(22), které jsou určeny podnikům a sdružením podniků.(23)
26. Tímto důvodem kasačního opravného prostředku Komise napadá body 36 až 50 napadeného rozsudku, ve kterých Tribunál konstatoval, že „není prokázáno, že Portielje byla podnikem ve smyslu článku 81 ES“,(24) načež vyhověl žalobě Portielje na zrušení sporného rozhodnutí. Podle názoru Tribunálu by musela být Portielje sama podnikem, aby mohla společně a nerozdílně odpovídat za účast společnosti Gosselin na kartelové dohodě o stěhovacích službách.(25)
1. Pojem podniku v rámci článku 81 ES (první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)
27. V první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise Tribunálu vytýká, že se opíral o z právního hlediska nesprávné kritérium. Tribunál se ve svém přezkumu nesprávně zaměřil na to, zda je Portielje sama podnikem, namísto aby se tázal, zda Portielje a Gosselin tvoří společně jeden podnik. Tribunál tak podle názoru Komise nesprávně posoudil pojem podniku v kontextu práva hospodářské soutěže.
28. Pojem podnik bezesporu zahrnuje v rámci práva hospodářské soutěže jakoukoli entitu vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na právním postavení této entity a způsobu jejího financování.(26) Některé subjekty, jimž se navrací daň placená na vstupu nesplňují podmínku, podle které se má jednat o podniky. Je rovněž nesporné, že taková hospodářská jednotka se může skládat z několika fyzických nebo právnických osob.(27)
29. Z takového vymezení uvedeného pojmu vycházel i Tribunál v napadeném rozsudku.(28) Ihned ovšem dodal, že „mateřskou společnost podniku, který se dopustil protiprávního jednání porušujícího článek 81 ES, nelze sankcionovat rozhodnutím v řízení podle článku 81 ES, není-li sama podnikem“.(29)
30. V tom je vyjádřeno zásadní nepochopení pojmu podnik v souvislosti s odpovědností mateřských společností za porušení kartelového práva, jichž se dopustily jejich dceřiné společnosti.
31. Společná a nerozdílná odpovědnost mateřské a dceřiné společnosti je totiž odůvodněna okolností, že obě společnosti fungují společně jako právní subjekty jediného podniku ve smyslu práva hospodářské soutěže, pokud dceřiná společnost není dostatečně autonomní vůči mateřské společnosti.(30) Obě tak tvoří hospodářskou jednotku a ve vnitřních vztazích mezi sebou mohou využít tzv. „koncernového privilegia“, tzn. že zákaz kartelových dohod neplatí pro dohody, které mezi sebou uzavřely.(31) Mateřská a dceřiná společnost naopak tvoří také navenek jednu hospodářskou jednotku a musejí tedy nést společně odpovědnost za případná porušení kartelového práva, kterých se dopustily podniky, které společně ztělesňují.(32)
32. Tribunál proto vycházel z nesprávného předpokladu, že v případě koncepce podniku ve smyslu práva hospodářské soutěže a v případě přičtení chování dceřiné společnosti její mateřské společnosti jde o „dva odlišné pojmy“.(33) Pojem podnik a přičtení odpovědnosti za porušení kartelového práva jsou ve skutečnosti dvě stránky téže mince. Jak již bylo řečeno, v rámci společné a nerozdílné odpovědnosti mateřské a dceřiné společnosti za porušení kartelového práva je vyjádřena skutečnost, že jsou obě právními subjekty jediného podniku. Vytvoření právě této hospodářské jednotky mateřskou a dceřinou společností představuje nezbytný a současně dostatečný předpoklad společné a nerozdílné odpovědnosti mateřské společnosti za porušení kartelového práva, kterých se dopustila její dceřiná společnost.
33. Právní názor vyjádřený v napadeném rozsudku, podle něhož musí být mateřská společnost i sama o sobě podnikem, aby mohla být spoluodpovědná za porušení kartelového práva, kterých se dopustila její dceřiná společnost, by v konečném důsledku vedla k tomu, že by bylo přičtení odpovědnosti za porušení kartelového práva ve vztahu mezi mateřskou a dceřinou společností podmíněno dalším předpokladem, který v této podobě ještě nikdy nebyl uznán.
34. Podle mého názoru nelze takovou další podmínku žádným způsobem vyvozovat z dosavadní judikatury. V případě existence takové podmínky by například ve věci Akzo Nobel, která je tzv. „leasing case“ posledních let týkajícím se problematiky diskutované v projednávané věci, společnost Akzo Nobel NV jakožto čistá holdingová společnost(34) nemohla být adresátem rozhodnutí o uložení pokuty.
35. Tribunál se v tomto ohledu nezabývá rozsudkem Akzo Nobel(35) a ani neuvádí jiné odůvodnění uvedené další podmínky, o níž tvrdí, že existuje. Pouze cituje tři více či méně namátkově zvolené rozsudky Soudního dvora,(36) ve kterých podle jeho názoru údajně „nebylo sporu o tom“, že „mateřská společnost byla podnikem“.(37)
36. Z hlediska postihu porušování kartelového práva podnikem na základě článku 81 ES (nyní článek 101 SFEU) ve spojení s čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 je však nepodstatné, zda všechny fyzické nebo právnické osoby, které tento podnik z právního hlediska ztělesňují, aktivně vykonávají vlastní hospodářskou činnost, a tudíž mají být již samy o sobě pokládány za podnik.
37. Rozhodující je pouze skutečnost, že se – v globálním měřítku – podnik dopustil protiprávního jednání a že všechny fyzické nebo právnické osoby, kterým je za účelem postihu tohoto protiprávního jednání doručeno rozhodnutí o uložení pokuty, jsou právními subjekty tohoto společného podniku. Sankcemi ukládanými podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 má být zabezpečeno, že osoby, které mají rozhodující vliv na podnik zapletený do kartelové dohody, budou odpovědné podle zásady osobní odpovědnosti a postarají se o to, aby se podnik znovu nedopustil takového protiprávního jednání.(38) S ohledem na tento cíl je bezvýznamné, zda uvedené fyzické nebo právnické osoby vykonávají i jinak – tj. nezávisle na jejich vlivu na podniky, které se účastní kartelové dohody – hospodářskou činnost.
38. Celkově tedy lze konstatovat, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když uvedl, že mateřské společnosti daného podniku nelze ukládat sankce, pokud sama není podnikem, a když následně zkoumal, zda je Portielje sama o sobě podnikem.(39)
39. První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je tedy opodstatněná.
2. Použitelnost stoprocentní domněnky na vztah společnosti Portielje ke společnosti Gosselin (druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)
40. Pro úplnost se dále vyjádřím ještě k druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, který Komise uplatňuje podpůrně. Tribunál se v podstatě zabývá otázkou, zda lze využít stoprocentní domněnku, tak jak vyplývá z judikatury ve věci Akzo Nobel,(40) ve vztahu společnosti Portielje ke společnosti Gosselin. Podle názoru Komise Tribunál v projednávané věci nesprávně odmítl použitelnost této stoprocentní domněnky.
41. Předmětem této výtky jsou úvahy Tribunálu obsažené v bodech 46 až 49 napadeného rozsudku, které vycházejí z konstatování, že Portielje „nevykonává přímou hospodářskou činnost“.(41) Z pohledu Tribunálu by za těchto okolností mohlo společnosti Portielje vyplynout její postavení jako podniku nanejvýš z „nepřímé účasti“ na hospodářské činnosti vykonávané společností Gosselin. Za tímto účelem Tribunál od Komise s odkazem na body 111 až 113 rozsudku Cassa di Risparmio di Firenze(42) vydaného v souvislosti s právem státních podpor požaduje konkrétní důkaz o „vměšování se“ Portielje do „řízení“ společnosti Gosselin a nepřipouští možnost použití stoprocentní domněnky.(43)
42. Konkrétně se Tribunál v této souvislosti opírá o formulaci obsaženou v rozsudku Cassa di Risparmio di Firenze, podle které pouhé držení podílů, dokonce majoritních, samo o sobě nepředstavuje hospodářskou činnost.(44) Nadace, která vlastnictvím majoritních podílů ve společnosti vykonává toto ovládání, musí být naopak považována za účastnící se hospodářské činnosti vykonávané ovládaným „podnikem“, teprve jakmile se skutečně přímo či nepřímo „vměšuje“ do jejího řízení.(45)
43. Na základě uvedené pasáže rozsudku Cassa di Risparmio di Firenze Tribunál usoudil, že důkazní břemeno týkající se vměšování nadace, která nevykonává aktivně hospodářskou činnost, jako je Portielje, na obchodní společnost působící na trhu, jako je Gosselin, nese Komise, a že Komise nemůže své důkazní břemeno unést tím, že – za použití judikatury ve věci Akzo Nobel – odkáže na (téměř) stoprocentní kontrolu této nadace nad danou společností.(46)
44. V tomto ohledu jde o nesprávné právní posouzení Tribunálu.
45. V rozporu s tím, co se zřejmě domnívá Tribunál, rozsudek Cassa di Risparmio di Firenze je v souladu s judikaturou ve věci Akzo Nobel. Jak v prvním, tak i v druhém případě Soudní dvůr domněnku hospodářské jednotky, a tudíž existenci jediného podniku mezi „mateřskou společností“ a její „dceřinou společností“ podmiňuje tím, že mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na dceřinou společnost.(47)
46. Judikatura ve věci Slzo Nobel sice v „konkrétním případě“, kdy mateřská společnost drží všechny nebo téměř všechny podíly na své dceřiné společnosti, navíc uvádí vyvratitelnou „domněnku skutečného uplatňování rozhodujícího vlivu“ mateřskou společností na tržní jednání dceřiné společnosti (stoprocentní domněnka)(48), zatímco v rozsudku Cassa di Risparmio di Firenze(49) taková domněnka není zmíněna.
47. Neuvedení stoprocentní domněnky v rozsudku Cassa di Risparmio di Firenze by však mohlo být předně dáno typem řízení v dané věci: jednalo se o řízení o předběžné otázce, v jehož rámci se vůbec neposuzují otázky týkající se dokazování. Kromě toho je třeba zvážit, že Soudní dvůr se ve věci Cassa di Risparmio di Firenze neměl zabývat konkrétně zvláštním případem stoprocentního nebo téměř stoprocentního ovládání, nýbrž zcela obecně „majoritními podíly ve společnosti umožňujícími výkon ovládání“, což zahrnuje i podíly výrazně pod hranicí 100 %.
48. Za těchto okolností Tribunál přecenil okolnost, že Soudní dvůr v rozsudku Cassa di Risparmio di Firenze „nestanovil vyvratitelnou domněnku ‚vměšování‘“,(50) jak ji známe z judikatury ve věci Akzo Nobel.
49. Zejména nelze nalézt oporu pro tvrzení, že by Soudní dvůr ve věci Cassa di Risparmio di Firenze neuznal stoprocentní domněnku právě z důvodu chybějícího vlastního postavení „mateřských společností“ jako podniků nebo z důvodu jejich formy nadací.
50. I když Soudní dvůr nedávno zcela nevyloučil, že pojem hospodářská jednotka se v oblasti státních podpor může lišit od tohoto pojmu použitelného v jiných oblastech práva hospodářské soutěže,(51) dosud vždy trval na absolutně jednotném výkladu pojmu podnik ve všech oblastech práva hospodářské soutěže,(52) a to mimo jiné i v rozsudku Cassa di Risparmio di Firenze(53). Na tento směr judikatury by Soudní dvůr měl navázat i v projednávané věci.
51. Skutečnost, že Soudní dvůr vychází konkrétně v rozsudku Cassa di Risparmio di Firenze a v judikatuře ve věci Akzo Nobel z téhož pojmu podnik, ostatně dokládají některé křížové odkazy mezi těmito dvěma směry judikatury.(54) Na to Komise správně poukázala v tomto řízení.
52. Celkově tedy z rozsudku Cassa di Risparmio di Firenze nevyplývá žádný důvod bránící použití stoprocentní domněnky ve vztahu mezi nadací, jako je Portielje, a obchodní společností, jako je Gosselin.
53. Stoprocentní domněnka jinak nevede, v rozporu s tím, co se domnívá Portielje, k obrácení důkazního břemene. Naopak, představuje pouze pravidlo pro hodnocení důkazů v souvislosti s přičitatelností odpovědnosti za porušení kartelového práva mezi mateřskou a dceřinou společností. Vzhledem k tomu, že stoprocentní (nebo téměř stoprocentní) podíl mateřské společnosti v její dceřiné společnosti prima facie umožňuje přijmout závěr, že rozhodující vliv je skutečně vykonáván, přísluší mateřské společnosti, aby vyvrátila tento závěr předložením rozhodných protidůkazů; jinak tento závěr splňuje požadavky týkající se důkazního břemene. Jinými slovy ještě před zvážením objektivního důkazního břemene jde o vzájemné ovlivňování jednotlivých břemen předložení důkazů.(55)
54. Na rozdíl od toho, co se domnívá Portielje, není působnost stoprocentní domněnky ani nijak rozšířena tím, že se použije na případ, jako je ten projednávaný. Cílem této domněnky je totiž zjednodušení prosazování pravidel hospodářské soutěže obsažených ve Smlouvě za současného dodržení zásady osobní odpovědnosti a vytvoření právní jistoty.(56) Z tohoto hlediska nelze situaci nadace, jako je Portielje, která má zajistit „jednotnost řízení“ některé z obchodních společností, které ovládá, posuzovat jinak, než situaci „klasické“ mateřské společnosti ve vztahu k její dceřiné společnosti nebo situaci holdingové společnosti ve vztahu ke koncernovým společnostem, které ovládá. Všechny tyto mateřské společnosti mají mimořádný hospodářský zájem na konkrétní činnosti jejich dceřiných společností na trhu. Bylo by v rozporu se zásadou rovného zacházení, pokud bychom mezi nimi činili rozdíly, pokud jde o odpovědnost za porušení kartelového práva.
55. Otázka, zda ovládající subjekty – ať už jde o nadace, holdingové společnosti nebo jinak koncipované mateřské společnosti – vykonávají vlastní hospodářskou činnost, není z hlediska jejich odpovědnosti za obchodní chování jim podřízených společností relevantní. Pokud bychom chtěli obecně vyloučit nadace či holdingové společnosti, které samy aktivně nevykonávají hospodářskou činnost z oblasti působnosti stoprocentní domněnky, přestože v rámci dané skupiny podniků v pozadí „tahají za nitky“, by naopak umožnilo obcházení účinné spoluodpovědnosti společnosti, která stojí v čele skupiny, za porušení kartelového práva, kterých se dopustily podřízené složky skupiny.(57)
56. Směrodatný není konečně ani argument uplatňovaný Portielje, že použití stoprocentní domněnky na případ, jako je tento, by v jiných případech, kdy podíly v obchodní společnosti drží stát, by vedl k absurdním výsledkům. Tím je totiž započata diskuze týkající se čistě hypotetického problému, který v projednávané věci vůbec nevyvstává. Portielje nemá ani zdaleka postavení srovnatelné s postavením státu jako investora, pokud jsou přece její aktivity omezeny – pokud známo – pouze na zajištění jednotného řízení jediného rodinného podniku. Soudní dvůr již kromě toho ukázal, že zohledňuje zvláštní situaci, v níž se nachází stát v souvislosti s odpovědností za případná porušení kartelového práva, kterých se dopustily jím ovládané podniky.(58) Obavy vyjádřené Portielje jsou tedy neopodstatněné.
57. Celkově je tedy druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku rovněž neopodstatněná.
B – K vyvrácení domněnky vykonávání rozhodujícího vlivu (druhý důvod kasačního opravného prostředku)
58. Druhý důvod kasačního opravného prostředku směřuje proti bodům 51 až 59 napadeného rozsudku, ve kterých Tribunál dospěl k závěru, že Portielje se v projednávané věci podařilo předložením „způsobilých důkazů“ vyvrátit stoprocentní domněnku.(59) Tribunál se domnívá, že Portielje nevykonávala rozhodující vliv vůči společnosti Gosselin a ani nemohla takový vliv vykonávat.
59. V případě uvedené pasáže napadeného rozsudku se sice jedná o část, ve které Tribunál zkoumá jen „pro úplnost“, zda Portielje může být přičítáno chování společnosti Gosselin.(60) Ale vzhledem k tomu, že první část napadeného rozsudku, ve které se pojednává o pojmu podniku, nemůže být přijata,(61) výsledek projednávaného právního sporu závisí rozhodující měrou na právní analýze této druhé části.
60. Domněnka, že mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na svou stoprocentní nebo téměř stoprocentní dceřinou společnost (stoprocentní domněnka) je podle judikatury Akzo Nobel bezesporu vyvratitelnou domněnkou.(62)
61. Komise však v rámci svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku Tribunálu vytýká to, že se dopustil nesprávného právního posouzení argumentů přednesených Portielje týkajících se vyvrácení této domněnky. Komise v podstatě kritizuje, že Tribunál nevěnoval nezbytnou pozornost osobnímu propojení mezi společnostmi Portielje a Gosselin. V tomto ohledu uplatňuje celkem tři výtky, jimž jsou věnovány tři části jejího druhého důvodu kasačního opravného prostředku. Těmi se budu zabývat dále, přičemž druhou a třetí část podrobím společnému přezkumu.
62. Nejprve je třeba připomenout, že Soudní dvůr sice není v řízení o kasačním opravném prostředku oprávněn zpochybňovat posouzení skutkového stavu a důkazů Tribunálem, s výjimkou otázky zkreslení důkazů.(63) K úkolům Soudního dvora v řízení o kasačním opravném prostředku však patří to, aby znovu přezkoumal právní posouzení skutkového stavu, které provedl Tribunál.(64) To zahrnuje posouzení otázky, zda Tribunál své posouzení skutkového stavu a důkazních prostředků opíral o správná právní kritéria.(65)
1. K výtce zkreslení důkazů, pokud jde o druh a rozsah osobního propojení mezi společnostmi Portielje a Gosselin (první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku)
63. V první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise Tribunálu vytýká „zjevné zkreslení důkazů“, pokud jde o postavení a vliv tří členů představenstva společnosti Gosselin, kteří byli současně členy představenstva Portielje.
64. Komise v tomto ohledu konkrétně napadá konstatování Tribunálu, že „z šesti osob, které tvořily představenstvo společnosti Portielje, jen polovina zasedala zároveň v představenstvu společnosti Gosselin“(66) a naopak, že „tři osoby, které tvořily představenstvo společnosti Gosselin, … představovaly jen polovinu představenstva společnosti Portielje“.(67) Tím Tribunál podle názoru Komise nesprávně předpokládal, že tři uvedení členové představenstva společnosti Gosselin nemohli „společně určovat politiku Portielje“.
65. O takové zkreslení důkazů se však jedná, pouze pokud se posouzení existujících důkazů jeví zjevně nesprávné, aniž byly uplatněny nové důkazy.(68)
66. V projednávané věci Tribunál na žádném místě v napadeném rozsudku, a zejména ne v jeho bodech 56 a 57, nedospěl k závěru podsouvanému Komisí, že tři uvedení členové představenstva společnosti Gosselin nemohli „společně určovat politiku Portielje“. Výtku takového zkreslení důkazů je proto třeba zamítnout.
67. První část druhého důvodu kasačního opravného prostředku je tudíž neopodstatněná.
2. K neexistenci formálních usnesení orgánů společností Portielje a Gosselin (druhá a třetí část druhého důvodu kasačního opravného prostředku)
68. V rámci druhé a třetí části druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise Tribunálu v podstatě vytýká, že posuzoval možnosti vměšování se Portielje do společnosti Gosselin pouze z hledisek vyplývajících z práva obchodních společností.
69. Tribunál svůj závěr, že stoprocentní domněnka je vyvrácena, skutečně opírá v zásadě o skutečnost, že představenstvo Portielje přijímalo formální usnesení teprve po ukončení protiprávního jednání; „již z tohoto jediného důvodu“ mělo být podle názoru Tribunálu „vyloučeno“, že by Portielje vykonávala rozhodující vliv na společnost Gosselin.(69) Tribunál kromě toho podotkl, že v období od 1. ledna 2002 do 18. září 2002, za které bylo Portielje podle sporného rozhodnutí přičteno porušení kartelového práva, se nekonala žádná valná hromada akcionářů společnosti Gosselin, v jejímž rámci by Portielje mohla ovlivňovat obchodní politiku společnosti Gosselin.(70) V dotčeném období Portielje navíc neměla žádný vliv na složení představenstva společnosti Gosselin, a toto složení se nezměnilo ani na žádost Portielje.(71)
70. Tyto úvahy Tribunálu jsou výrazem zásadního nepochopení stoprocentní domněnky a právních požadavků kladených na její vyvrácení.
71. Skutečnost, zda dceřiná společnost může autonomně určovat své chování na trhu, anebo zda je vystavena rozhodujícímu vlivu své mateřské společnosti, nelze posuzovat pouze podle kritérií vyplývajících z příslušného práva obchodních společností. Jinak by bylo pro dotčené mateřské společnosti jednoduché vyhnout se odpovědnosti za porušení kartelového práva, kterých se dopustily jejich stoprocentní dceřiné společnosti s odvoláním se na události, které jsou relevantní pouze z hlediska práva obchodních společností.
72. Je sice třeba zohlednit, jakými pravomocemi disponují orgány dotčených společností, zda a kdy přijímaly usnesení a případně, jaký obsah tato usnesení měla, rozhodující je nakonec ale hospodářská realita. Právo hospodářské soutěže se totiž nezaměřuje na formální aspekty, nýbrž na skutečné chování podniků.
73. Jak totiž správně uvádí Komise, pokud bychom chtěli posuzovat otázky vměšování se mezi mateřskou a dceřinou společností výlučně na základě jednání, která jsou relevantní z hlediska práva obchodních společností, bylo by to přehnaně formalistické a neodpovídalo by to nijak hospodářské realitě.
74. Přesně k takovému formalismu se však Tribunál uchýlil, když – přikláněje se k argumentaci žalobkyně uplatněné v řízení prvním stupni – pro zodpovězení otázky rozhodujícího vlivu Portielje na společnost Gosselin pokládal za rozhodující výhradně hledisko vyplývající z práva obchodních společností. Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když zúžil kritéria svého přezkumu na měřítka, která jsou relevantní pouze z hlediska práva obchodních společností. Tribunál si především neuvědomil, že domněnka hospodářské jednotky tvořené mateřskou a dceřinou společností nutně nepředpokládá vydávání formálních usnesení orgány společností. Tato jednotka může vzniknout naopak i neformálně, konkrétně na základě osobního propojení mezi oběma společnostmi.
75. Tribunál se sice okrajově zabýval i osobním propojením mezi společnostmi Gosselin a Portielje, nicméně i v tomto ohledu se zaměřil pouze na hlediska vyplývající z práva obchodních společností. Šlo přitom ostatně o dvě poměrně teoreticky působící otázky, a to zaprvé zda „hlavní členové představenstva společnosti Portielje vykonávali prostřednictvím valné hromady společnosti Gosselin vliv na její představenstvo,“ a zadruhé, zda „všechny podniky, ve kterých taktéž mají tito tři členové představenstva společnosti Gosselin stejné postavení, musí být v důsledku toho považovány za mateřské společnosti Gosselin“.(72)
76. Rozhodující by ale bylo přezkoumat namísto všech formálních úvah týkajících se práva obchodních společností skutečné dopady osobních propojení mezi společnostmi Portielje a Gosselin na každodenní chod podniku a posoudit z čistě faktického hlediska, zda společnost Gosselin – v rozporu se stoprocentní domněnkou – skutečně autonomně určovala svou obchodní politiku. O tom se napadený rozsudek bohužel ani slovem nezmiňuje.
77. Nakonec je třeba zamítnout námitku Portielje, že stoprocentní domněnka by byla nevyvratitelná, pokud by byly možnosti vměšování se zohledňovány mimo orgány dotčených právnických osob. Portielje tuto námitku jednak žádným způsobem neprokázala. A jednak je zjevné, že z dění odehrávajících v rámci každodenního chodu podniku, jakož i z procesů odehrávajících se mimo orgány právnických osob, lze dovodit důkaz, například s pomocí interní výměny korespondence a dokumentů, poznámek z rozhovorů a svědeckých výpovědí.(73) Takové důkazní prostředky mohou v závislosti na jejich konkrétním obsahu vést buď k vyvrácení, nebo k potvrzení stoprocentní domněnky.
78. Druhá a třetí část druhého důvodu kasačního opravného prostředku jsou tudíž opodstatněné.
C – Dílčí závěr
79. Celkově tedy lze konstatovat, že obě části prvního, jakož i druhá a třetí část druhého důvodu kasačního opravného prostředku jsou opodstatněné.
80. Z čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora vyplývá, že je‑li kasační opravný prostředek opodstatněný, zruší Soudní dvůr rozsudek Tribunálu. V důsledku toho je třeba zrušit body 4 a 6 výroku napadeného rozsudku, ve kterých Tribunál rozhodl o žalobě podané Portielje ve věci T‑209/08. Tím není dotčena zbývající část napadeného rozsudku, která není předmětem tohoto řízení o projednávaném kasačním opravném prostředku.
V – Rozhodnutí o žalobě na neplatnost podané Portielje
81. Z článku 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že Soudní dvůr může navíc vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.
82. Tribunál v projednávané věci ve svém rozsudku důkladně přezkoumal žalobní důvody uplatněné Portielje v řízení v prvním stupni ve věci T‑209/08. Účastníci řízení měli navíc v řízení před Tribunálem příležitost vyměnit si svá stanoviska ke všem hlediskům, která jsou zásadní pro rozhodnutí tohoto případu. Ani skutkové okolnosti případu není třeba blíže objasňovat. Soudní řízení tudíž dovoluje vydat rozhodnutí ve věci.
A – K prvnímu žalobnímu důvodu uplatněnému Portielje ve věci T‑209/08
83. V rámci svého prvního žalobního důvodu ve věci T‑209/08 Portielje uplatňuje, že není podnikem ve smyslu práva hospodářské soutěže, takže mezi ní a společností Gosselin neexistuje vztah, jako je vztah mezi mateřskou a dceřinou společností.(74)
84. Tento žalobní důvod je třeba zamítnout z výše(75) uvedených důvodů.
B – K druhému žalobnímu důvodu uplatněnému Portielje ve věci T‑209/08
85. V rámci svého druhého žalobního důvodu ve věci T‑209/08 Portielje tvrdí, že nemůže být spoluodpovědná za jednání společnosti Gosselin, neboť vůči této společnosti nevykonávala rozhodující vliv.(76)
86. K tomu je třeba poznamenat, že Portielje ovládá bezesporu všechny nebo téměř všechny podíly společnosti Gosselin.(77) Podle judikatury ve věci Akzo Nobel(78) je tudíž třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že Portielje skutečně vykonávala rozhodující vliv vůči společnosti Gosselin.
87. Za účelem vyvrácení této domněnky žalobkyně argumentuje čistě formálně ustanoveními, která vyplývají z nadačního práva, resp. práva obchodních společností a týkají se orgánů společností Portielje a Gosselin. Odkazuje na zákonnou povinnost členů představenstva společnosti Gosselin jednat výhradně v zájmu této společnosti a zdůrazňuje, že v případě představenstev společností Portielje a Gosselin jde o kolegiální orgány, mezi nimiž existuje pouze částečná totožnost osob.
88. Avšak jak bylo uvedeno výše, (79) nemá taková argumentace sama o sobě žádnou vypovídací hodnotu, jelikož rozhodující měrou záleží na skutečných poměrech a hospodářské realitě. To platí tím spíše v situaci, jako je tato, kdy sice neexistovala úplná totožnost mezi členy představenstev společností Portielje a Gosselin, ale existovalo významné osobní propojení mezi oběma právnickými osobami v podobě tří společných členů představenstev. Vzhledem k tomuto propojení dochází k dalšímu posílení prvního dojmu chybějící autonomie společnosti Gosselin vůči Portielje a dojmu shodných zájmů obou těchto společností.
89. Žalobkyni příslušelo(80) prokázat, že v projednávané věci „mateřská společnost“ Portielje jednala vůči své „dceřiné společnosti“ Gosselin zdrženlivě, takže Gosselin i přes stoprocentní ovládání společností Portielje autonomně určovala své chování na trhu.(81)
90. V žádném případě se přitom nejedná o probatio diabolica, na základě níž by bylo od mateřské společnosti vyžadováno prokázání negativních skutečností.(82) Jak již bylo uvedeno, (83) lze naopak s pomocí konkrétních indicií vycházejících z každodenního chodu podniku objasnit, zda a do jaké míry dceřiná společnost sama určovala svou obchodní politiku a své vystupování na trhu, a tudíž se chovala autonomně, tj. nezávisle na své mateřské společnosti.
91. Jelikož ale Portielje – kromě svého lpění na souvislostech týkajících se nadačního práva a práva obchodních společností – neuvedla nic konkrétního k vyvrácení stoprocentní domněnky a nezabývala se především faktickými dopady svého osobního propojení se společností Gosselin, je její druhý žalobní důvod rovněž neopodstatněný.
C – Ostatní aspekty
92. Pokud jde o ostatní žalobní důvody uplatněné Portielje ve věci T‑209/08, již Tribunál je všechny pokládal za neopodstatněné. Sama jsem tyto žalobní důvody přezkoumala a rovněž je pokládám – v zásadě z týchž důvodů, jaké Tribunál uvedl v napadeném rozsudku – za neopodstatněné.
93. Ani snížení výše pokuty, o kterém Tribunál rozhodl ve prospěch společnosti Gosselin, nemůže mít na Portielje dopad. Toto snížení sankce se totiž týká období od 30. října 1993 do 14. listopadu 1996, zatímco Portielje podle sporného rozhodnutí nese společnou a nerozdílnou odpovědnost pouze za období od 1. ledna 2002 do 18. prosince 2002.
94. Ani jinak nevidím žádná hlediska, která by naznačovala, že pokuta uložená Portielje nebyla správně vypočtena, nebo že by byla disproporcionální nebo jednoduše nepřiměřená. V projednávané věci tak není důvod tuto pokutu zrušit nebo ji stanovit znovu, a to ani s ohledem na pravomoc Soudního dvora provést soudní přezkumu v plné jurisdikci (článek 261 SFEU ve spojení s článkem 31 nařízení č. 1/2003).
D – Dílčí závěr
95. Celkově je tedy třeba žalobu na neplatnost rozhodnutí podanou Portielje ve věci T‑209/08 zamítnout v plném rozsahu jako neopodstatněnou.
VI – Náklady řízení
96. Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu, je‑li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.(84)
97. Podle článku 138 odst. 1 ve spojení s čl. 184 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a společnost Portielje neměla ve věci v obou stupních úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení v obou stupních.
VII – Závěry
98. Vzhledem k výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl takto:
„1) Body 4 a 6 výroku rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 16. června 2006 ve spojených věcech T‑208/08 a T‑209/08, Gosselin Group NV a další v. Komise, se zrušují.
2) Žaloba na neplatnost rozhodnutí podaná Stichting Administratiekantoor Portielje ve věci T‑209/08 se zamítá.
3) Stichting Administratiekantoor Portielje ponese náklady řízení v prvním stupni ve věci T‑209/08, jakož i náklady řízení o projednávaném kasačním opravném prostředku.“