Věc C‑399/11
Stefano Melloni
v.
Ministerio Fiscal
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunal Constitucional (Španělsko)]
„Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Postupy předávání mezi členskými státy – Rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně – Výkon trestu uloženého v nepřítomnosti – Možnost přezkumu rozsudku“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 26. února 2013
1. Akty orgánů – Časová působnost – Procesní pravidla – Použití na spory probíhající ke dni jejich nabytí účinnosti – Článek 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 – Použití na uznávání a výkon rozhodnutí vydaných v rámci postupu předávání, který probíhal ke dni jeho vstupu v platnost
(Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, článek 4a a čl. 8 odst. 2)
2. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a o postupech předávání mezi členskými státy – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu – Zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu uloženého v nepřítomnosti – Výkon podmíněný možností přezkumu rozhodnutí vyneseného v nepřítomnosti ve vystavujícím členském státě – Neslučitelnost
(Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 4a odst. 1)
3. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a o postupech předávání mezi členskými státy – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu – Zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu uloženého v nepřítomnosti – Povinnost předání za podmínek stanovených v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 – Porušení práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces – Porušení práva na obhajobu – Neexistence
(Listina základních práv Evropské unie, článek 47 a čl. 48 odst. 2; rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 4a odst. 1)
4. Základní práva – Listina základních práv Evropské unie – Úroveň ochrany – Základní práva zaručená ústavou členského státu – Evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu uloženého v nepřítomnosti – Možnost státu ve jménu práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu zaručených jeho ústavou podmínit předání možným přezkumem odsuzujícího rozhodnutí ve vystavujícím členském státě – Neexistence
(Listina základních práv Evropské unie, článek 53; rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 4a odst. 1)
1. Viz znění rozhodnutí.
(viz body 31, 32)
2. Článek 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby vykonávající justiční orgán v případech uvedených v tomto ustanovení podmínil výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu tím, že odsuzující rozhodnutí vynesené v nepřítomnosti může být přezkoumáno ve vystavujícím členském státě.
Řešení, které unijní zákonodárce zvolil a které spočívá v taxativním stanovení případů, kdy je třeba mít za to, že výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu rozhodnutí vydaného v nepřítomnosti nezasahuje do práva na obhajobu, je neslučitelné se zachováním možnosti vykonávajícího justičního orgánu podmínit tento výkon tím, že dotčené odsuzující rozhodnutí může být za účelem zajištění práva dotyčné osoby na obhajobu přezkoumáno.
(viz body 44, 46, výrok 1)
3. Článek 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, není v rozporu s právem na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces ani s právem na obhajobu, které zaručují článek 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, a je tedy slučitelný s požadavky vyplývajícími z těchto článků.
I když právo obžalovaného osobně se účastnit soudního jednání představuje základní prvek práva na spravedlivý proces, toto právo není absolutní. Obžalovaný se může tohoto práva ze své vlastní svobodné vůle vzdát, a to výslovně či mlčky, pod podmínkou, že vzdání se práva je jednoznačně prokázáno, je spojeno s minimálním počtem záruk odpovídajících jeho závažnosti a není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem. Porušení práva na spravedlivý proces není zejména prokázáno, i když by se obžalovaný nezúčastnil soudního jednání osobně, pokud byl informován o dnu a místu tohoto soudního jednání nebo byl obhajován právním zástupcem, kterého zmocnil za tímto účelem.
Kromě toho harmonizace podmínek výkonu evropských zatýkacích rozkazů vydaných za účelem výkonu rozhodnutí, která byla vydána v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně, jež byla provedena rámcovým rozhodnutím 2009/299, má – jak uvádí článek 1 tohoto rámcového rozhodnutí – posílit procesní práva osob v trestním řízení a zlepšit vzájemné uznávání soudních rozhodnutí mezi členskými státy.
(viz body 49, 51, 53, 54, výrok 2)
4. Článek 53 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje členskému státu podmínit předání osoby odsouzené v nepřítomnosti tím, že odsuzující rozhodnutí může být ve vystavujícím členském státě přezkoumáno za účelem vyloučení zásahu do práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu zaručených jeho ústavou.
Odlišný výklad článku 53 Listiny by byl v rozporu se zásadou přednosti unijního práva, jelikož by členskému státu umožňoval bránit použití aktů unijního práva, jež jsou plně v souladu s Listinou, pokud by nerespektovaly základní práva zaručená ústavou tohoto státu.
Je zajisté pravda, že článek 53 Listiny potvrzuje, že pokud akt unijního práva vyžaduje přijetí vnitrostátních prováděcích opatření, vnitrostátní orgány a soudy mohou uplatnit vnitrostátní standardy ochrany základních práv za předpokladu, že toto uplatnění neohrozí úroveň ochrany stanovenou v Listině, jak ji vykládá Soudní dvůr ani přednost, jednotnost a účinnost unijního práva. Článek 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, však neumožňuje členským státům odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, pokud se na dotyčnou osobu vztahuje jeden ze čtyř případů uvedených v tomto ustanovení.
Pokud by se členský stát mohl článku 53 Listiny dovolávat k tomu, aby předání osoby odsouzené v nepřítomnosti podřídil podmínce, že odsuzující rozhodnutí může být ve vystavujícím členském státě přezkoumáno za účelem vyloučení zásahu do práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu zaručených ústavou vykonávajícího členského státu, tedy podmínce, kterou rámcové rozhodnutí 2009/299 nestanoví, narušilo by to jednotnost standardu ochrany základních práv stanoveného v tomto rámcovém rozhodnutí, bylo by to v rozporu se zásadami vzájemné důvěry a uznávání, které má toto rámcové rozhodnutí posilovat, a ohrožovalo by to tudíž účinnost uvedeného rámcového rozhodnutí.
(viz body 58, 60, 61, 63, 64, výrok 3)