STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 14. října 2008(1)
Věc C‑301/06
Irsko
proti
Evropskému parlamentu,
Radě Evropské unie
„Žaloba na neplatnost – Směrnice 2006/24/ES – Elektronické komunikace – Uchovávání údajů – Volba právního základu – Článek 95 ES – Hlava VI Smlouvy o EU“
1. Spory týkající se volby právního základu v nedávné době vedly k vydání řady rozsudků, ve kterých Soudní dvůr musel rozdělit oblasti náležející do působnosti Evropského společenství a oblasti náležející do působnosti Evropské unie(2).
2. Rozdělení oblastí působnosti v rámci ústavní struktury, která sestává ze tří pilířů, jmenovitě z pilíře Společenství a dvou pilířů, jejichž mezivládní rozměr je výraznější, vede ke vzniku tohoto druhu sporů, ve kterých má Soudní dvůr ožehavý a komplexní úkol vytýčit hranice vymezující oblasti činnosti náležející legislativě Společenství a oblasti, které jsou svěřeny legislativě Unie.
3. V projednávané věci je Soudní dvůr vyzván, aby stanovil hranici mezi pilířem Společenství a třetím pilířem, konkrétně hlavou VI Smlouvy o EU, jež se týká policejní a soudní spolupráce v trestních věcech.
4. Svou žalobou Irsko žádá Soudní dvůr, aby zrušil Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. března 2006 o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí, a o změně směrnice 2002/58/ES(3) z důvodu, že nebyla přijata na náležitém právním základě.
5. Irsko, podporované Slovenskou republikou, je toho názoru, že jediným právním základem, na kterém mohou být opatření obsažená ve směrnici 2006/24 legitimně založena, není článek 95 ES, nýbrž hlava VI Smlouvy o EU, týkající se policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, zejména články 30 EU, 31 odst. 1 písm. c) EU a 34 odst. 2 písm. b) EU.
6. V tomto stanovisku uvedu důvody, proč zákonodárce Společenství podle mého názoru jednal správně, když rozhodl o přijetí směrnice 2006/24 na základě článku 95 ES.
I – Právní rámec
7. Podle článku 47 ES:
„S výhradou ustanovení pozměňujících Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství, s ohledem na založení Evropského společenství, Smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii a těchto závěrečných ustanovení se tato smlouva nedotýká smluv o založení Evropských společenství nebo následných smluv či aktů tyto smlouvy pozměňujících nebo doplňujících.“
8. Článek 95 odst. 1 ES stanoví:
„Odchylně od článku 94 a není-li v této smlouvě stanoveno jinak, použijí se k dosažení cílů uvedených v článku 14 následující ustanovení. Rada postupem podle článku 251 po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem přijímá opatření ke sbližování ustanovení právních a správních předpisů členských států, jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu.“
9. Právě na tomto základě byly přijaty tři následující směrnice:
– Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů(4);
– Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích)(5), a
– směrnice 2006/24.
A – Směrnice 95/46
10. Směrnice 95/46 stanoví normy týkající se nakládání s osobními údaji za účelem ochrany svobod a základních práv fyzických osob, zejména jejich soukromého života při současném zajištění volného pohybu takových údajů ve Společenství.
11. Článek 3 odst. 2 směrnice 95/46 stanoví mez její věcné působnosti, když stanoví:
„Tato směrnice se nevztahuje na zpracování osobních údajů:
– prováděné pro výkon činností, které nespadají do oblasti působnosti práva Společenství a jsou uvedeny [které nespadají do oblasti působnosti práva Společenství, jako jsou činnosti uvedené] v hlavě V a VI Smlouvy o Evropské unii, a v každém případě na zpracování, které se týká veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti státu (včetně hospodářské stability státu, pokud jsou tato zpracování spojená s otázkami bezpečnosti státu) a činnosti státu v oblasti trestního práva,
[...]“
12. Podle čl. 13 odst. 1 směrnice 95/46, nadepsaného „Výjimky a omezení“:
„Členské státy mohou přijmout legislativní opatření s cílem omezit rozsah povinností a práv uvedených v čl. 6 odst. 1, v článku 10, v čl. 11 odst. 1 a v článcích 12 a 21, pokud toto omezení představuje opatření nezbytné pro zajištění:
a) bezpečnosti státu;
b) obrany;
c) veřejné bezpečnosti;
d) předcházení trestným činům a jejich vyšetřování, odhalování a stíhání nebo nedodržování deontologických pravidel pro regulovaná povolání;
e) významného hospodářského nebo finančního zájmu členského státu nebo Evropské unie včetně měnové, rozpočtové a daňové oblasti;
f) kontrolní, inspekční nebo regulační funkce vyplývající, i pouze příležitostně, z výkonu veřejné moci v případech uvedených v písmenech c), d) a e);
g) ochrany subjektu údajů nebo práv a svobod druhých.“
B – Směrnice 2002/58
13. Směrnice 2002/58 byla přijata za účelem doplnění směrnice 95/46 o ustanovení týkající se výslovně odvětví elektronických komunikací.
14. Jak je uvedeno v čl. 1 odst. 1 směrnice 2002/58:
„Touto směrnicí se harmonizují předpisy členských států, požadované pro zajištění rovnocenné úrovně ochrany základních práv a svobod, zejména práva na soukromí, se zřetelem na zpracování osobních údajů v odvětví elektronických komunikací, a pro zajištění volného pohybu těchto údajů a elektronických komunikačních zařízení a služeb ve Společenství.“
15. Podobně jako čl. 3 odst. 2 směrnice 95/46 zavádí čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58 mez působnosti směrnice 2002/58 tím, že stanoví:
„Tato směrnice se nevztahuje na činnosti, které nespadají do oblasti působnosti Smlouvy o založení Evropského společenství, jako činnosti uvedené v hlavě V a VI Smlouvy o založení Evropské unie, a v žádném případě na činnosti týkající se veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti státu [včetně hospodářské prosperity státu, pokud jsou tyto činnosti spojeny s otázkami bezpečnosti státu] a na činnosti státu v oblasti trestního práva.“
16. Články 5, 6 a 9 směrnice 2002/58/ES stanoví pravidla zpracovávání provozních a lokalizačních údajů vytvářených při používání služeb elektronických komunikací prováděných poskytovateli sítí a služeb. Jakmile již nejsou potřebné pro přenos sdělení, musí být takové údaje vymazány nebo anonymizovány, s výjimkou údajů potřebných pro účtování nebo stanovení plateb za propojení. V případě souhlasu lze určité údaje zpracovávat i pro marketingové účely a pro poskytování služeb s přidanou hodnotou.
17. Konkrétně čl. 6 odst. 1 směrnice 2002/58 stanoví:
„Provozní údaje vztahující se k účastníkům a uživatelům zpracovávané a uchovávané provozovatelem veřejné komunikační sítě nebo poskytovatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací, musí být vymazány nebo anonymizovány, jakmile již nejsou potřebné pro přenos sdělení, aniž by tímto byly dotčeny odstavce 2, 3 a 5 tohoto článku a čl. 15 odst. 1.“
18. Podle čl. 15 odst. 1 téže směrnice:
„Členské státy mohou přijmout legislativní opatření, kterými omezí rozsah práv a povinností uvedených v článku 5, článku 6, čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 4 a článku 9 této směrnice, pokud toto omezení představuje v demokratické společnosti nezbytné, přiměřené a úměrné [vhodné a přiměřené] opatření pro zajištění národní bezpečnosti (tj. bezpečnosti státu), obrany, veřejné bezpečnosti a pro prevenci, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů nebo neoprávněného použití elektronického komunikačního systému, jak je uvedeno v čl. 13 odst. 1 směrnice 95/46[...]. Členské státy mohou mimo jiné přijmout právní opatření umožňující zadržení údajů na omezenou dobu na základě důvodů uvedených v tomto odstavci. Veškerá opatření uvedená v tomto odstavci musí být v souladu s obecnými zásadami práva Společenství, včetně zásad uvedených v čl. 6 odst. 1 a 2 Smlouvy o založení Evropské unie [Smlouvy o Evropské unii].“
C – Směrnice 2006/24
19. Podle pátého až jedenáctého bodu odůvodnění směrnice 2006/24:
„5) Několik členských států přijalo právní předpisy, které stanoví poskytovatelům služeb povinnost uchovávat údaje pro účely předcházení, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů. Tyto vnitrostátní předpisy se značně liší.
6) Právní a technické odlišnosti mezi vnitrostátními předpisy o uchovávání údajů pro účely předcházení, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů představují překážku na vnitřním trhu elektronických komunikací, protože poskytovatelé služeb čelí různým požadavkům ohledně druhů provozních a lokalizačních údajů, které se mají uchovávat, a podmínek a lhůt uchovávání.
7) Závěry zasedání Rady ve složení pro spravedlnost a vnitřní věci ze dne 19. prosince 2002 zdůrazňují, že v důsledku značného růstu možností poskytovaných elektronickými komunikacemi jsou údaje o použití elektronických komunikací mimořádně důležité a představují cenný nástroj pro předcházení, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů, a zejména organizované trestné činnosti.
8) Prohlášení o boji proti terorismu přijaté Evropskou radou dne 25. března 2004 uložilo Radě prověřit opatření, která by pro poskytovatele služeb stanovila pravidla uchovávání provozních údajů o komunikaci.
9) Podle článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen ‚EÚLP‘)] [...] má každý právo na respektování svého soukromého života a korespondence. Státní orgány mohou do výkonu tohoto práva zasahovat pouze v souladu se zákonem a pokud je to v demokratické společnosti nezbytné mimo jiné v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům nebo zločinnosti nebo pro ochranu práv a svobod jiných. Jelikož se uchovávání údajů osvědčilo jako nezbytný a účinný vyšetřovací nástroj prosazování práva v několika členských státech, a to zejména v závažných případech, jako jsou organizovaná trestná činnost a terorismus, je nutné zajistit zpřístupnění uchovávaných údajů orgánům činným v trestním řízení po určitou dobu a za podmínek stanovených v této směrnici. Přijetí nástroje pro uchovávání údajů slučitelného s požadavky článku 8 uvedené úmluvy je proto nezbytným opatřením.
10) Dne 13. července 2005 Rada ve svém prohlášení odsuzujícím teroristické útoky v Londýně opětovně potvrdila potřebu co nejrychlejšího přijetí společných opatření o uchovávání telekomunikačních údajů.
11) Vzhledem k významu provozních a lokalizačních údajů pro vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů, jak názorně dosvědčují výzkum i praktické zkušenosti několika členských států, je nutné na evropské úrovni zajistit, aby se po určitou dobu a za podmínek stanovených v této směrnici uchovávaly údaje vytvářené a [nebo] zpracovávané poskytovateli veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí při poskytování komunikačních služeb.“
20. V patnáctém bodě odůvodnění směrnice 2006/24 je rovněž uvedeno:
„Na údaje uchovávané podle této směrnice se plně vztahují směrnice 95/46 [...] a směrnice 2002/58 [...]“.
21. Podle bodu 21 odůvodnění směrnice 2006/24:
„Jelikož cílů této směrnice, totiž harmonizace povinností poskytovatelů uchovávat určité údaje a zajistit jejich dostupnost pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, jak jsou vymezeny každým členským státem v jeho vnitrostátních právních předpisech, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jich z důvodu rozsahu a účinků této směrnice může být lépe dosaženo na úrovni Společenství, může Společenství přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů.“
22. Bod 25 odůvodnění téže směrnice zní takto:
„Touto směrnicí není dotčena pravomoc členských států přijmout legislativní opatření týkající se práva na přístup k údajům a na jejich využívání vnitrostátními orgány určenými členskými státy. Otázky přístupu k údajům uchovávaným podle této směrnice vnitrostátními orgány pro výkon činností, jak jsou uvedeny v čl. 3 odst. 2 první odrážce směrnice 95/46[...], nespadají do oblasti působnosti práva Společenství. Mohou být však předmětem vnitrostátních právních předpisů nebo opatření podle hlavy VI Smlouvy o Evropské unii. Takové právní předpisy nebo opatření musí plně respektovat [základní] práva vycházející ze společných ústavních tradic členských států a zaručená EÚLP. Podle článku 8 EÚLP, jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva, musí být zásah do výkonu práva na soukromí ze strany státních orgánů v souladu s požadavkem na nezbytnost a přiměřenost, a musí tak sloužit konkrétním, výslovným a oprávněným účelům a být prováděno způsobem, který je přiměřený, relevantní a ne nepřiměřený, pokud jde o účel zásahu.“
23. Článek 1 odst. 1 směrnice 2006/24 stanoví:
„Účelem této směrnice je harmonizovat předpisy členských států týkající se povinnosti poskytovatelů veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí, pokud jde o uchovávání některých údajů jimi vytvořených nebo zpracovaných, s cílem zajistit dostupnost těchto údajů pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, jak jsou vymezeny každým členským státem v jeho vnitrostátních právních předpisech.“
24. Článek 3 směrnice 2006/24 zavádí povinnost uchovávat údaje. Jeho odstavec 1 zní takto:
„Odchylně od článků 5, 6 a 9 směrnice 2002/58 [...] přijmou členské státy opatření pro zajištění toho, že jsou v souladu s touto směrnicí uchovávány údaje uvedené v jejím článku 5, pokud jsou tyto údaje vytvářeny nebo zpracovávány poskytovateli veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí v jejich jurisdikci při poskytování dotčených komunikačních služeb.“
25. Pokud jde o přístup k uchovávaným údajům, článek 4 směrnice 2006/24 stanoví:
„Členské státy přijmou opatření pro zajištění toho, že údaje uchovávané v souladu s touto směrnicí jsou poskytovány pouze příslušným vnitrostátním orgánům v konkrétních případech a v souladu s vnitrostátními právními předpisy. Postupy pro získání přístupu k uchovávaným údajům v souladu s požadavky nezbytnosti a přiměřenosti a podmínky, jež mají být za tím účelem splněny, stanoví jednotlivé členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech, s výhradou příslušných ustanovení práva Evropské unie nebo mezinárodního práva veřejného, zejména EÚLP, jak ji vykládá Evropský soud pro lidská práva.“
26. Pokud jde o dobu uchovávání údajů, článek 6 směrnice 2006/24 stanoví:
„Členské státy zajistí, aby se kategorie údajů uvedené v článku 5 uchovávaly po dobu nejméně šesti měsíců a nejvýše dvou let ode dne komunikace.“
27. Co se dále týká způsobu uchovávání údajů, článek 8 směrnice 2006/24 stanoví:
„Členské státy zajistí, aby se údaje uvedené v článku 5 uchovávaly podle této směrnice tak, aby mohly být spolu s jinými potřebnými informacemi, jež s těmito údaji souvisí, předány příslušným orgánům na jejich žádost bezodkladně.“
28. Z důvodu povinnosti uchovávat údaje zavedené směrnicí 2006/24 vkládá její článek 11 do článku 15 směrnice 2002/58 nový odstavec. Uvedený odstavec zní takto:
„1a. Odstavec 1 se nevztahuje na údaje, které se podle směrnice 2006/24[...] mají uchovávat pro účely stanovené v čl. 1 odst. 1 uvedené směrnice.“
29. Konečně článek 12 směrnice 2006/24 zní takto:
„1. Členský stát, který se nachází ve zvláštní situaci ospravedlňující prodloužení maximální doby uchovávání uvedené v článku 6 o omezenou dobu, může přijmout nezbytná opatření. Členský stát neprodleně oznámí Komisi a dá na vědomí ostatním členským státům opatření přijatá na základě tohoto článku a uvede důvody pro jejich přijetí.
2. Komise do šesti měsíců od oznámení podle odstavce 1 dotyčná vnitrostátní opatření schválí, nebo zamítne poté, co přezkoumá, zda neslouží jako prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy, a zda nepředstavují překážku fungování vnitřního trhu. Nerozhodne-li Komise v této lhůtě, považují se vnitrostátní opatření za schválená.
[...]“
II – Skutečnosti předcházející sporu
30. Dne 28. dubna 2004 Francouzská republika, Irsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska předložily Radě návrh rámcového rozhodnutí na základě čl. 31 odst. 1 písm. c) EU a čl. 34 odst. 2 písm. b) EU. Předmětem návrhu bylo uchovávání údajů, které jsou zpracovávány a ukládány v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo údajů přenášených veřejnými komunikačními sítěmi, za účelem předcházení, vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, včetně terorismu(6).
31. Komise, vzhledem k tomu, že uvedený návrh rámcového rozhodnutí sestával ze dvou částí, jmenovitě z povinnosti operátorů uchovávat provozní údaje týkající se uživatelů jejich služeb po určitou dobu, a povinnosti týkající se přístupu k uvedeným údajům a jejich výměně příslušnými orgány v oblasti trestních věcí, uvedla, že upřednostňuje jako právní základ průběžných opatření v první části návrhu rámcového rozhodnutí článek 95 ES. Zejména zdůraznila, že článek 47 EU neumožňuje, aby nástroj založený na Smlouvě o EU ovlivňoval acquis communautaire, v tomto případě směrnice 95/46 a 2002/58. Vzhledem k tomu, že stanovení kategorií údajů, které mají být uchovávány a stanovení doby uchovávání náleží do působnosti legislativy Společenství, Komise si vyhradila právo předložit návrh směrnice.
32. Dne 21. září 2005 Komise přijala návrh směrnice Evropského Parlamentu a Rady o uchovávání údajů zpracovávaných v souvislosti s poskytování veřejných služeb v odvětví elektronických komunikací [s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací], kterou se mění směrnice 2002/58/ES(7), založený na článku 95 ES.
33. V průběhu zasedání dne 1. a 2. prosince 2005 Rada rozhodla ve prospěch směrnice na základě Smlouvy o ES, namísto přijetí rámcového rozhodnutí.
34. Dne 28. listopadu 2005 schválil výbor „Občanské svobody, spravedlnost a vnitřní záležitosti“ Evropského parlamentu zprávu o návrhu směrnice(8). Dne 15. prosince 2005 Parlament vydal své stanovisko v souladu se spolurozhodovacím postupem podle článku 251 ES(9).
35. Rada schválila směrnici 2006/24 kvalifikovanou většinou na zasedání dne 21. února 2006. Irsko a Slovenská republika hlasovaly proti návrhu.
III – Návrhová žádání účastníků řízení
36. Irsko navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil směrnici 2006/24 z důvodu, že nebyla přijata na náležitém právním základě, a
– uložil Radě a Evropskému parlamentu náhradu nákladů řízení.
37. Parlament navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou, a
– uložil žalobci náhradu veškerých nákladů souvisejících s tímto řízením,
– nebo podpůrně, aby prohlásil, že účinky napadené směrnice jsou zachovány až do nabytí účinnosti nového aktu.
38. Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zamítl žalobu Irska, jejímž předmětem je zrušení směrnice 2006/24, a
– uložil Irsku náhradu nákladů řízení.
IV – Řízení před Soudním dvorem
39. Uneseními ze dne 1. února 2007 předseda Soudního dvora povolil vedlejší účastenství Slovenské republiky na podporu návrhových žádání žalobce a vedlejší účastenství Španělského království, Nizozemského království, Komise, jakož i Evropského inspektora osobních údajů (dále jen „EÚLP“) na podporu návrhových žádání žalovaných.
V – Hlavní argumenty účastníků řízení
40. Irsko tvrdí, že volba článku 95 ES jako právního základu pro směrnici 2006/24 je nesprávná. Podle uvedeného členského státu ani článek 95 ES, ani jiné ustanovení Smlouvy o ES nemůže být náležitým právním základem pro tuto směrnici.
41. Irsko zejména tvrdí, že jediným nebo podpůrně, hlavním nebo převládajícím účelem směrnice 2006/24 je zjednodušit vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, včetně terorismu. Tvrdí proto, že jediným možným právním základem pro opatření obsažená v uvedené směrnici je hlava VI Smlouvy o EU, konkrétně článek 30 EU, čl. 31 odst. 1 písm. c) EU a čl. 34 odst. 2 písm. b) EU.
42. Podle názoru Irska ukazuje zkoumání bodů odůvodnění (zejména pátého až jedenáctého bodu, jakož i dvacátého prvního bodu) a základních ustanovení (zejména čl. 1 odst. 1) směrnice 2006/24, že uplatňování článku 95 ES jako právního základu pro uvedenou směrnici je nepatřičné. Tvrdí, že směrnice je zjevně orientována na boj se závažnou trestnou činností.
43. Je prokázáno, že opatření založená na článku 95 ES musí mít jako své těžiště sbližování vnitrostátních právních předpisů za účelem získání přínosu z fungování vnitřního trhu. Ustanovení směrnice 2006/24 se týkají boje se závažnými trestnými činy a nejsou určena k nápravě nedostatků na vnitřním trhu.
44. Podpůrně Irsko tvrdí, že i když by Soudní dvůr rozhodl, že směrnice 2006/24 má jako jeden ze svých cílů předcházení narušením hospodářské soutěže nebo překážkám vnitřního trhu, tento cíl musí být považován za svou povahou zcela okrajový vzhledem k prokázanému hlavnímu nebo převládajícímu cíli boje proti trestné činnosti.
45. Irsko tvrdí, že zákonodárce Společenství není příslušný k tomu, aby použil novelizační směrnici přijatou na základě článku 95 ES za účelem začlenit právní úpravu spadající mimo působnost přiznanou Společenství do rámce prvního pilíře. Povinnosti určené k zajištění toho, aby údaje byly dostupné při vyšetřování, odhalování a stíhání závažné trestné činnosti spadají do oblasti, která může být pouze předmětem opatření založeného na hlavě VI Smlouvy o EU. Přijetí takového nástroje by tudíž neovlivnilo ustanovení směrnice 2002/58 ve smyslu článku 47 EU.
46. Irsko dále tvrdí, že první odrážka čl. 3 odst. 2 směrnice 96/45 a čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58 výslovně ze své působnosti vylučují činnosti, které nenáleží do působnosti Smlouvy o ES, činnosti týkající se veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti státu, jakož i činnosti státu v oblasti trestního práva. Směrnice 2006/24 neobsahuje vyloučení takového druhu. Naopak, činnosti vyloučené z působnosti směrnic 95/46 a 2002/58 jsou zahrnuty do působnosti směrnice 2006/24, což zřetelně vyplývá z čl. 1 odst. 1 posledně uvedené směrnice. I když tomu tak v případě směrnic 95/46 a 2002/58 není, je přípustné zpochybnit volbu článku 95 ES jako právního základu směrnice 2006/24 z důvodu, že obsahuje oblasti výslovně vyloučené z působnosti předchozích směrnic.
47. Skutečnost, že směrnice 2006/24 neobsahuje ustanovení upravující přístup k údajům pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažné trestné činnosti, není rozhodující a nebrání Soudnímu dvoru v tom, aby vycházel ze stejných úvah, jaké uplatnil ve výše uvedeném rozsudku Parlament v. Rada a Komise.
48. Konečně, pokud jde o požadavek Parlamentu, aby byl jakýkoliv rozsudek zrušující napadenou směrnici časově omezen, Irsko tvrdí jednak, že takové zrušení by nevedlo ke vzniku závažných hospodářských dopadů a jednak, že právní jistota nevyžaduje, aby ustanovení směrnice 2006/24 byla ponechána v platnosti navzdory její neplatnosti. Irsko tudíž je toho názoru, že by nebylo vhodné, aby Soudní dvůr omezil časové účinky případného zrušení této směrnice.
49. Slovenská republika podporuje postoj Irska. Je toho názoru, že článek 95 ES nemůže sloužit jako právní základ pro směrnici 2006/24, jelikož jejím cílem není odstranění překážek a narušení vnitřního trhu. Směrnice harmonizuje uchovávání osobních údajů způsobem, který jde nad rámec obchodních cílů, za účelem usnadnit jednání státu v oblasti trestního práva. Z uvedeného důvodu nemůže být schválena v rámci působnosti Společenství, bez ohledu na skutečnost, zda akt Společenství upravuje předávání takových údajů nebo jiné zpracování orgány činnými v trestním řízení.
50. Tvrdí, že uchovávání osobních údajů v rozsahu požadovaném směrnicí 2006/24 by se rovnalo výraznému zásahu do práva jednotlivců na soukromí, které je chráněno článkem 8 EÚLP. Existují rovněž pochybnosti o tom, zda tak rozsáhlý zásah by mohl být odůvodněn hospodářskými důvody, v tomto případě lepším fungováním vnitřního trhu. Přijetí takového aktu mimo působnost Společenství, jehož hlavním a neskrývaným cílem je boj proti trestné činnosti a terorismu, je vhodnějším řešením, které poskytuje přiměřenější odůvodnění pro zásah do práva jednotlivců na ochranu jejich soukromí.
51. Narozdíl od Irska je Slovenská republika toho názoru, že by bylo vhodné, aby, pokud bude směrnice 2006/24 zrušena, Soudní dvůr odložil účinky svého rozsudku až do přijetí nástroje, který ji nahradí.
52. Podle Parlamentu je žaloba Irska založena na nesprávném posouzení účelu a obsahu směrnice 2006/24 a na nesprávném pochopení pravomocí svěřených Společenství na základě prvního pilíře a pravomocí svěřených Unii na základě třetího pilíře, jmenovitě hlavy VI Smlouvy o EU.
53. Parlament tak tvrdí, že žalobce vykládá ustanovení směrnice 2006/24 selektivně. Její bod 5 a 6 odůvodnění ve skutečnosti objasňuje, že hlavním nebo převažujícím účelem této směrnice je odstranění překážek na vnitřním trhu elektronických komunikací, a bod 25 odůvodnění uvedené směrnice potvrzuje, že přístup k uchovávaným údajům a jejich používání nenáleží do působnosti Společenství.
54. Článek 3 odst. 1 směrnice 2006 stanoví odchylkou od článků 5, 6 a 9 směrnice 2002/58 povinnost poskytovatelů služeb elektronických komunikací, aby uchovávali údaje, které dříve byli povinni zničit. Taková změna existujících povinnosti nutně musela být přijata na základě pravomocí náležejících do prvního pilíře, jelikož použití aktu třetího pilíře by bylo v rozporu s článkem 47 EU. Parlament rovněž uvádí, že hlavní ustanovení směrnice 2006/24, tedy její články 5 až 8, jsou nepopiratelně určeny k harmonizaci podmínek použitelných na uchovávané údaje.
55. Parlament zdůrazňuje, že v návaznosti na teroristické útoky z 11. září 2001 ve Spojených státech amerických a pozdější atentáty v Madridu a Londýně některé členské státy přijaly nebo právě přijímaly podstatně odlišná pravidla v oblasti uchovávání osobních údajů. Takové rozdíly mohly bránit volnému pohybu osobních údajů mezi členskými státy a v důsledku toho poskytování služeb elektronických komunikací.
56. Uchovávání údajů přináší významné náklady pro dotčené operátory a existence různých předpisů v této oblasti by mohla narušovat hospodářskou soutěž na vnitřním trhu. Hlavním účelem směrnice 2006/24 je harmonizace povinností ukládaných členskými státy poskytovatelům elektronických komunikací v oblasti uchovávání údajů. Z toho vyplývá, že článek 95 je náležitým právním základem pro uvedenou směrnici. Význam přiznaný boji proti trestné činnosti nečiní založení uvedené směrnice na článku 95 ES nepřípustným. Zatímco boj s trestnou činností zřetelně ovlivnil volbu provedenou ve směrnici 2006/24, tato snaha nečiní volbu článku 95 ES jako právního základu uvedené směrnice neplatnou.
57. Parlament rovněž uvádí, že směrnice 2006/24 neobsahuje žádné ustanovení, které by mělo za cíl či za účinek poskytnutí přístupu k uchovávaným údajům nebo povolení používat takové údaje pro účely trestního řízení, na rozdíl od věcí, které vedly k vydání výše uvedeného rozsudku Parlament v. Rada a Komise, v nichž byl přístup poskytnut orgánu činnému v trestním řízení třetího státu. Krom toho tato směrnice neobsahuje ustanovení týkající se spolupráce mezi orgány činnými v trestním řízení ve smyslu článku 30 EU nebo spolupráce mezi soudními orgány ve smyslu článku 31 EU. Stručně řečeno, uvedená směrnice neobsahuje žádná ustanovení týkající se „činností státu náležejících do oblasti trestního práva“, ve smyslu čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58.
58. Ačkoliv podle Parlamentu uchovávání osobních údajů jednotlivce v zásadě může představovat zásah ve smyslu článku 8 EÚLP, tento zásah může být z titulu uvedeného článku odůvodněn odkazem na veřejnou bezpečnost a předcházení trestné činnosti. Takové odůvodnění musí být odlišeno od volby náležitého právního základu v právním systému Evropské unie, což je nesouvisející otázka.
59. Parlament konečně soudí, že pokud by Soudní dvůr zrušil směrnici 2006/24, měly by její účinky zůstat zachovány na základě článku 231 ES až do přijetí aktu, který ji nahradí. I když se žalobce domáhá zrušení uvedené směrnice z důvodu nenáležitého právního základu, nezpochybňuje její obsah. Zachování účinků uvedené směrnice je odůvodněno právní jistotou a účelem ochrany zájmů dotčených osob.
60. Rada uplatňuje, že v letech následujících po přijetí směrnice 2002/58 byly vnitrostátní orgány činné v trestním řízení stále více zneklidňovány využíváním inovací v odvětví služeb elektronických komunikací pro páchání trestné činnosti. Tyto nové obavy vedly členské státy k přijetí opatření k zabránění vymazání údajů týkajících se takové komunikace a k zaručení jejich dostupnosti pro orgány činné v trestním řízení. Tato opatření byla nejednotná a začínala bránit řádnému fungování vnitřního trhu. Body odůvodnění 5 a 6 směrnice 2006/24 jsou v tomto ohledu explicitní. Uvedené okolnosti vedly zákonodárce Společenství ke stanovení přesných a harmonizovaných podmínek, které mají být dodržovány poskytovateli služeb, pokud jde o vymazání údajů osobní povahy uvedených v článku 5 této směrnice, čímž jsou zajištěna obecná pravidla ve Společenství, s cílem zaručit jednotu vnitřního trhu.
61. Rada rovněž soudí, že pokud je potřeba boje s trestnou činností včetně terorismu určujícím faktorem při rozhodování o změně obsahu práv a povinností stanovených v článcích 5, 6 a 9 směrnice 2008/58, tato okolnost nebrání tomu, aby směrnice 2006/24 byla přijata na základě článku 95 ES. Ani články 30 EU, 31 EU a 34 EU, ani jiný článek Smlouvy o EU, nemohou být základem aktu, který by měnil povinnosti stanovené operátorům směrnicí 2002/58, nemá-li dojít k porušení článku 47 EU.
62. Vedle omezení stanovených článkem 47 EU Rada zpochybňuje, že by oblast upravená směrnicí 2006/24 mohla být předmětem aktu, který byl přijat v souladu s hlavou VI Smlouvy o EU, jelikož se nic v uvedené směrnici netýká organizace spolupráce zejména mezi policejními silami a celními a soudními orgány, ani sbližování pravidel trestního práva členských států.
63. Rada dodává, že práva chráněná článkem 8 EÚLP nejsou absolutní a mohou být omezena za podmínek stanovených v odstavci 2 uvedeného článku. Uchovávání osobních údajů, tak jak bylo stanoveno směrnicí 2006/24, slouží legitimnímu obecnému zájmu, uznanému čl. 8 odst. 2 EÚLP a představuje adekvátní prostředek k ochraně takového zájmu.
64. Španělské království a Nizozemské království podporují Parlament a Radu a Soudnímu dvoru předkládají argumenty, které jsou v zásadě totožné s argumenty předloženými žalovanými účastníky řízení.
65. Komise připomíná, že před přijetím směrnice 2006/24 řada členských států přijala vnitrostátní opatření na základě čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 upravující uchovávání osobních údajů. Komise zdůrazňuje významné odlišnosti, které existovaly mezi těmito opatřeními. Například délka uchovávání se pohybovala v rozmezí od tří měsíců v Nizozemsku až do čtyř let v Irsku. Povinnosti týkající se uchovávání údajů měly významné hospodářské dopady na poskytovatele služeb. Rozdíl mezi těmito povinnostmi mohl působit významná narušení obchodu. V tomto kontextu bylo legitimní přijmout směrnici 2006/24 na základě článku 95 ES.
66. Směrnice 2006/24 omezuje, způsobem harmonizovaným na úrovni Společenství, povinnosti stanovené směrnicí 2002/58. Vzhledem k tomu, že směrnice 2002/58 byla založena na článku 95 ES, směrnice 2006/24, která ji měnila, musí být založena na stejném článku Smlouvy o ES.
67. Komise je rovněž toho názoru, že na rozdíl od argumentů předložených Irskem musí být směrnice 2006/24 chápána jako opatření na ochranu osobních údajů, které tvoří součást regulačního rámce zavedeného směrnicemi 95/46 a 2002/58. Je třeba rozlišovat – z hlediska ochrany údajů – zejména mezi jejich zpracováním, které nenáleží do působnosti práva Společenství z titulu doložky o vyloučení a zpracováním, které do práva Společenství náleží, ale které může podléhat na základě omezující doložky určitým odůvodněným a přiměřeným omezením.
68. Článek 3 odst. 2 směrnice a čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58 sice z působnosti směrnice vylučují mimo jiné činnosti státu, které náležejí do oblasti trestního práva. Směrnice 2006/24 se nicméně nevztahuje na činnosti státu jako takové, nýbrž na nakládání s osobními údaji ze strany telekomunikačních operátorů pro obchodní účely souvisejícími s poskytováním služeb elektronických komunikací ve veřejných komunikačních sítích. Tato činnost zjevně náleží do působnosti práva Společenství, a zejména do působnosti směrnic 95/46 a 2002/58.
69. Nadto, pokud by možnost, že členský stát smí omezit působnost práv v oblasti ochrany osobních údajů pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, byla skutečně otázkou nenáležející do působnosti práva Společenství, čl. 13 odst. 1 směrnice 95/46 a čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 by byly nadbytečné a zbavené užitečného účinku vzhledem k čl. 3 odst. 2 směrnice 95/46 a čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58.
70. Komise konečně uplatňuje, že uvedení vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů v čl. 1 odst. 1 směrnice 2006/24 náleží do práva Společenství, jelikož uvádí legitimní cíl omezení práv osob v odvětví ochrany jejich osobních údajů zavedených touto směrnicí. Takové uvedení bylo nezbytné jak pro dodržení požadavků směrnic 95/46 a 2002/58, tak pro dosažení souladu s článkem 8 EÚLP.
71. Pokud jde o EIOÚ, jeho argumenty spočívají mimo jiné v prokazování dopadu volby právního základu na systém ochrany osobních údajů Společenství. Podle EIOÚ pokud by Smlouva o ES nemohla sloužit jako právní základ pro směrnici 2006/24, ustanovení práva Společenství o ochraně osobních údajů by nechránila občany, pokud by zpracování jejich osobních údajů usnadňovalo předcházení trestným činům a boj s nimi. Za takové situace by se obecný systém ochrany údajů podle práva Společenství, založený zejména na směrnicích 96/45 a 2002/58, použil na zpracování údajů pro komerční využít, avšak nikoliv na zpracování takových údajů pro účely předcházení trestné činnosti. To by vedlo k obtíženému rozlišování pro poskytovatele služeb a ke snížení úrovně ochrany subjektů údajů. Takové situaci je třeba zabránit. Potřeba soudržnosti odůvodňuje přijetí směrnice 2006/24 na základě Smlouvy o ES.
VI – Posouzení
72. Za účelem stanovení hranice mezi oblastmi činnosti náležejícími zákonodárci Společenství a oblastmi svěřenými zákonodárci Evropské unie v rámci sporu, jenž se týká volby právního základu, Soudní dvůr upřesnil dosah, který je třeba dát článku 47 EU, který tvoří styčný bod mezi tím, co spadá do práva Společenství a do práva Unie.
73. Zdůrazňuji, že na základě článku 47 EU nesmí být žádné ustanovení Smlouvy o ES dotčeno ustanoveními Smlouvy o EU. Týž požadavek se rovněž objevuje v prvním pododstavci článku 29 EU, který uvádí hlavu VI posledně uvedené Smlouvy, zakotvující policejní a justiční spolupráci v trestních věcech.
74. K zajištění vazby mezi oblastmi náležejícími do působnosti Smluv o ES a EU, která bude v souladu s pravidlem uvedeným v článku 47 EU, je úkolem Soudního dvora dbát o to, aby akty, o kterých jeden účastník tvrdí, že vycházejí z hlavy V nebo VI Smlouvy o EU, nezasahovaly do pravomocí, které ustanovení Smlouvy o ES svěřují Společenství(10).
75. Pravomoci, které jsou svěřeny Společenství na základě Smlouvy o ES, musí být považovány za dotčené ve smyslu článku 47 EU, jakmile by akt přijatý na základě Smlouvy o EU mohl být přijat na základě ustanovení Smlouvy o ES(11). Podle Soudního dvora tak článek 47 EU směřuje, v souladu s čl. 2 pátou odrážkou EU a čl. 3 prvním pododstavcem EU, k zachování a rozvoji acquis communautaire(12).
76. Pokud jde o metodu použitou pro určení, zda by akt přijatý na základě Smlouvy o EU mohl být přijat na základě Smlouvy o ES, Soudní dvůr zkoumá, zda z důvodu jeho cíle a účelu má takový akt za hlavní cíl provedení politiky svěřené Společenství Smlouvou o ES(13). Soudní dvůr tak používá svou ustálenou judikaturu, podle které se musí volba právního základu aktu Společenství zakládat na objektivních skutečnostech, které mohou být předmětem soudního přezkumu, mezi které patří zejména cíl a obsah takového aktu(14).
77. V projednávané věci se ovšem jedná nikoliv o otázku, zda akt přijatý na základě Smlouvy o EU mohl být přijat na základě Smlouvy o ES, ale o zkoumání skutečnosti, zda byl akt právem přijat na základě Smlouvy o ES, a nikoliv na základě Smlouvy o EU, čehož se domáhá žalobce. Metoda, která se použije, je nicméně totožná. Sestává ze zkoumání, zda by s ohledem na těžiště dotčeného opatření, článek 47 EU umožňoval jeho přijetí na základě Smlouvy o EU.
78. Problém v projednávané věci v důsledku toho spočívá v určení, zda tvrzení uvedené Irskem, tedy že směrnice 2006/24 měla být přijata na základě článků 30 EU, 31 odst. 1 písm. c) EU a 34 odst. 2 písm. b) EU, je či není slučitelné s tím, co stanoví článek 47 EU. Jinými slovy, znamenalo by přijetí opatření obsažených v této směrnici z hlediska Smlouvy o EU porušení článku 47 EU? Pro odpověď na tuto otázku je nejprve nutné ověřit, zda směrnice 2006/24 náleží – pokud jde o její účel a obsah – do oblasti upravené článkem 95 ES.
79. Pokud jde o použití článku 95 ES jako právního základu pro akt Společenství, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pouhé konstatování odlišností mezi vnitrostátními právními úpravami sice nestačí k odůvodnění použití uvedeného článku, jinak je tomu však v případě rozporů mezi právními a správními předpisy členských států, které mohou být na překážku základním svobodám, a mohou tudíž mít přímý dopad na fungování vnitřního trhu(15). Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že ačkoliv je použití článku 95 ES jako právního základu možné za účelem předejití budoucím překážkám obchodu vyplývajícím z nestejnorodého vývoje vnitrostátních právních úprav, výskyt takovýchto překážek musí být pravděpodobný a předmětem dotčeného opatření musí být prevence těchto překážek(16). Stručně řečeno, k odůvodnění použití článku 95 ES jako právního základu je nutné, aby účelem aktu přijatého na tomto základě bylo skutečně zlepšení podmínek vytváření a fungování vnitřního trhu(17).
80. Přijetí směrnice 2006/24 na základě článku 95 ES podle mého názoru odpovídá požadavkům stanoveným Soudním dvorem.
81. Z bodů 4 až 6 odůvodnění této směrnice totiž vyplývá, že zákonodárce Společenství začal u zjištění, že existovaly legislativní a technické rozpory mezi vnitrostátními ustanoveními týkajícími se uchovávání údajů poskytovateli služeb. Řada členských států při výkonu pravomocí, které jim byly svěřeny čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 přijala právní úpravu ohledně uchovávání údajů poskytovateli služeb za účelem předcházení, vyšetřování, odhalování a postihování trestných činů. Taková vnitrostátní ustanovení se přitom od sebe podstatným způsobem lišila, zejména pokud jde o požadovanou dobu uchovávání a druhy údajů, které mají být uchovávány(18).
82. Takové rozpory mohly tedy vést k potřebě harmonizovat vnitrostátní opatření týkající se povinností poskytovatelů služeb veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí, pokud jde o uchovávání údajů.
83. Je však nutné ověřit, zda zjištěné rozpory byly takové povahy, že měly vliv na vytvoření a fungování vnitřního trhu, s tím výsledkem, že zákonodárce Společenství byl oprávněn použít článek 95 ES za účelem přijetí opatření obsažených ve směrnici 2006/24.
84. Z tohoto pohledu je důležité uvést, že uchovávání údajů poskytovateli služeb elektronických komunikací pro ně představuje významnou finanční zátěž a uvedená zátěž je úměrná objemu dat, která mají být uchovávána a době, po kterou mají být údaje uchovávány(19). Dotčené náklady jsou přičitatelné nejen zdokonalení technologií požadovanému k uchovávání a archivaci údajů bezpečným způsobem, ale rovněž údržbě a provozu systémů umožňujících uchovávání údajů.
85. Z toho vyplývá, že by poskytovatel služeb elektronických komunikací při neexistenci harmonizace nesl náklady spojené s uchováváním údajů, které se liší podle členského státu, ve kterém hodlá poskytovat uvedené služby. Takové rozdíly mohou představovat překážky volnému pohybu služeb elektronických komunikací mezi členskými státy a mohou tak tvořit překážky vytváření a fungování vnitřního trhu elektronických komunikací. Mohou zejména zpomalit přeshraniční rozvoj nových služeb elektronických komunikací, které jsou pravidelně v informační společnosti zaváděny. Mohou rovněž vést k narušení hospodářské soutěže mezi podniky působícími na trhu elektronických komunikací.
86. Jak je zjevné z bodu 6 odůvodnění směrnice 2006/24, takové odlišnosti mezi vnitrostátními předpisy členských států „představují překážku na vnitřním trhu elektronických komunikací, protože poskytovatelé služeb čelí různým požadavkům ohledně druhů provozních a lokalizačních údajů, které se mají uchovávat, a podmínek a lhůt uchovávání“.
87. V rozsahu, v němž směrnice 2006/24 harmonizuje vnitrostátní předpisy týkající se povinnosti uchovávat údaje (článek 3), kategorie uchovávaných údajů (článek 5), doby uchovávání (článek 6), jakož i ochrany a bezpečnosti údajů (článek 7), jsem toho názoru, že stanovení obecných požadavků na poskytovatele služeb napomáhá rozvoji vnitřního trhu elektronických komunikací.
88. Dodávám, že dopad, který mají rozdíly mezi vnitrostátními právními předpisy o uchovávání údajů na fungování vnitřního trhu, je rovněž zohledněn v čl. 12 odst. 2 směrnice 2006/24. Komise musí při posuzování vnitrostátních opatření stanovících prodloužení maximální doby uchovávání údajů za určitých okolností a na omezenou dobu ověřit, zda taková opatření neslouží jako prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy a zda nepředstavují překážku fungování vnitřního trhu.
89. Ve světle uvedených faktorů považuji zásah zákonodárce Společenství na základě článku 95 ES za odůvodněný.
90. Irsko, podporované Slovenskou republikou, je opačného názoru; směrnice 2006/24 nemůže být založena na článku 95 ES, jelikož jejím těžištěm není vytvoření a fungování vnitřního trhu. Tvrdí, že směrnice má jediný, či přinejmenším hlavní, účel tkvící ve vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů. Irsko se v tomto ohledu opírá o řadu ustanovení směrnice, která opravdu tento účel zdůrazňují.
91. Z těchto ustanovení budu citovat bod odůvodnění 11 směrnice 2006/24, podle kterého se „[v]zhledem k významu provozních a lokalizačních údajů pro vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů, jak názorně dosvědčují výzkum i praktické zkušenosti několika členských států, je nutné na evropské úrovni zajistit, aby se po určitou dobu a za podmínek stanovených v této směrnici uchovávaly údaje vytvářené a zpracovávané poskytovateli veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí při poskytování komunikačních služeb“. Podle čl. 1 odst. 1 směrnice 2006/24 je jejím účelem též „harmonizovat předpisy členských států týkající se povinnosti poskytovatelů veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí, pokud jde o uchovávání některých údajů jimi vytvořených nebo zpracovaných, s cílem zajistit dostupnost těchto údajů pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, jak jsou vymezeny každým členským státem v jeho vnitrostátních právních předpisech“.
92. Žádným účastníkem nebylo v průběhu tohoto řízení zpochybněno – a považuji to za nesporné – že důvod povinnosti uchovávat údaje, která je uložena poskytovatelům služeb elektronických komunikací, spočívá ve skutečnosti, že tato povinnost usnadňuje vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů. Nelze popřít, že je tomu tak proto, že uchovávání údajů představuje efektivní nástroj ve vyšetřování orgánů činných v trestních řízení členských států, a zejména v případech organizovaného zločinu a terorismu, kdy zákonodárce Společenství chtěl obecně stanovit závazek uchovávat provozní a lokalizační údaje vzniklé nebo zpracovávané poskytovateli služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí.
93. Zákonodárce Společenství tedy chtěl vstoupit do další fáze, pokročilejší nežli je fáze stanovená v čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58. Připomínám, že toto ustanovení poskytuje členským státům možnost „přijmout legislativní opatření, kterými omezí rozsah práv a povinností uvedených v článku 5, článku 6, čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 4 a článku 9 této směrnice, pokud toto omezení představuje v demokratické společnosti nezbytné, přiměřené a úměrné opatření pro zajištění národní bezpečnosti (tj. bezpečnosti státu), obrany, veřejné bezpečnosti a pro prevenci, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů nebo neoprávněného použití elektronického komunikačního systému, jak je uvedeno v čl. 13 odst. 1 směrnice 95/64/ES. Členské státy mohou mimo jiné přijmout právní opatření umožňující zadržení údajů na omezenou dobu na základě důvodů uvedených v tomto odstavci“. Zákonodárce Společenství tím, že přijal směrnici 2006/24, chtěl pokročit dále, a to jednak prostřednictvím přeměny uvedené možnosti členských států na povinnost vyžadovat uchovávání údajů, a jednak harmonizací kategorií údajů, které mají být uchovávány a dobu jejich uchovávání.
94. Mezi důvody uvedenými v čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 zákonodárce Společenství přijal pouze ten, který souvisí s vyšetřováním, odhalováním a stíháním závažných trestných činů. Tímto způsobem stanovil legitimní cíl omezení uložených směrnicí 2006/24 ohledně práv osob, která se týkají ochrany jejich osobních údajů. Jedním ze zvláštních rysů této směrnice je, že musí být chápána jako součást systému ochrany osobních údajů, který je postupně zaváděn zákonodárcem Společenství. Vzhledem k tomu, že uvedená směrnice zavádí výjimky z řady ochranných opatření stanovených směrnicí 2002/58, bylo nezbytné, aby zákonodárce uvedl takový cíl obecného zájmu, aby prokázal nezbytnost přijetí právního nástroje k uchovávání údajů ve světle požadavků článku 8 EÚLP.
95. Je však třeba považovat uvedení takového cíle odůvodňujícího zásah do práv jednotlivců na respektování jejich soukromí chráněných článkem 8 EÚLP, jakož i prohlášení, že uchovávání údajů je efektivním nástrojem v oblasti vynucování práva pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, za neslučitelné s použitím článku 95 ES coby právního základu pro takový akt Společenství, jakým je směrnice 2006/24?
96. Domnívám se, že nikoliv, a to z následujících důvodů.
97. Zaprvé Soudní dvůr již měl příležitost potvrdit, že jsou-li podmínky pro použití článku 95 ES jako právního základu splněny, zákonodárci Společenství nelze bránit v použití tohoto právního základu z důvodu, že při volbě řešení je rozhodující obecný zájem(20). V této souvislosti nelze ztrácet ze zřetele, že čl. 95 odst. 3 ES výslovně požaduje, aby při harmonizaci byly vzaty v úvahu naléhavé důvody veřejného zájmu a ty musí podléhat vysoké úrovni ochrany(21). Tyto naléhavé důvody přitom zahrnují požadavek bezpečnosti. Takové opatření, jakým je směrnice 2006/24, které harmonizuje podmínky uchovávání určitých údajů pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů k tomuto požadavku zajištění vysoké úrovně bezpečnosti na vnitřním trhu přispívá. Článek 95 odst. 3 ES tudíž podle mého názoru umožňuje opatření ke sbližování ustanovení právních a správních předpisů členských států, jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu a která sledují současně takový cíl obecného zájmu, jako je zajištění vysoké úrovně bezpečnosti uvnitř Společenství.
98. Dále jsem toho názoru, na rozdíl od tvrzení Irska, že pouhá skutečnost, že opatření odkazuje na takový cíl, jakým je vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, nepostačuje k přesunutí takového opatření z prvního do třetího pilíře. Jinými slovy, existence takového účelu není podle mého názoru dostačující pro vznik aktu, který by náležel do oblasti pokryté „policejní a soudní spoluprací v trestních věcech“ ve smyslu hlavy VI Smlouvy o EU.
99. Z článku 29 EU vyplývá, aniž tím jsou dotčeny pravomoci Evropského společenství, že cíl Unie, spočívající v poskytování vysoké úrovně bezpečnosti v prostoru svobody, bezpečnosti a práva občanům, je dosahován předcházením a bojem s trestnou činností prostřednictvím tří typů činností: zaprvé prostřednictvím užší spolupráce policejních, celních a jiných příslušných orgánů členských států přímo nebo prostřednictvím Evropského policejního úřadu (Europol) v souladu s články 30 EU a 32 EU; zadruhé prostřednictvím užší spolupráce justičních a jiných příslušných orgánů členských států, též prostřednictvím Evropské jednotky pro justiční spolupráci (Eurojust), v souladu s články 31 EU a 32 EU, a zatřetí sbližováním předpisů trestního práva členských států v souladu s čl. 31 písm. e), je-li to nezbytné.
100. Podle mého názoru povinnost uchovávat údaje vzniklé nebo zpracovávané v souvislosti s poskytováním komunikačních služeb neodpovídá žádnému ze tří výše uvedených druhů činnosti. Nemá tedy znaky potřebné pro její zařazení do působnosti hlavy VI Smlouvy o EU.
101. Je pravdou, že cíl vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů má trestněprávní aspekt, který naznačuje, že všechna opatření sledující tento cíl mají být podřazena pod třetí pilíř. Takový přístup by nicméně vedl k nadměrnému rozšiřování působnosti hlavy VI Smlouvy o EU, která, jak jsem již uvedl, nestanoví pouze cíl, nýbrž vypočítává druhy opatření, která konkretizují koncept „policejní a soudní spolupráce v trestních věcech“ ve smyslu uvedené hlavy.
102. V tomto ohledu uvádím, že opatření stanovená směrnicí 2006/24 nezahrnují jakýkoliv přímý zásah orgánů činných v trestním řízení členských států. Stanoví pouze, že poskytovatelé veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí musí uchovávat údaje, které vznikly nebo byly zpracovány při poskytování dotčených komunikačních služeb, tedy pouze údaje, které úzce souvisí s provozováním obchodních činností takových poskytovatelů.
103. Stručně řečeno, směrnice 2006/24 obsahuje opatření, která se týkají fáze předcházející provádění policejní a soudní spolupráce v trestních věcech. Neharmonizuje ani přístup k údajům příslušnými vnitrostátními orgány činnými v trestním řízení, ani otázku použití a výměny takových údajů uvedenými orgány, například v souvislosti s vyšetřováními trestných činů. Takové otázky, které podle mého názoru náleží do oblasti upravené hlavou VI Smlouvy o EU, byly správně z úpravy provedené směrnicí 2006/24 vyloučeny(22).
104. V bodu 25 odůvodnění této směrnice je nadto uvedeno, že „není dotčena pravomoc členských států přijmout legislativní opatření týkající se práva na přístup k údajům a na jejich využívání vnitrostátními orgány určenými členskými státy. Otázky přístupu k údajům uchovávaným podle této směrnice vnitrostátními orgány pro výkon činností, jak jsou uvedeny v čl. 3 odst. 2 první odrážce směrnice 95/46/ES, nespadají do oblasti působnosti práva Společenství. Mohou být však předmětem vnitrostátních právních předpisů nebo opatření podle hlavy VI Smlouvy o Evropské unii[(23)]“. Jediný požadavek ohledně přístupu k údajům, který zákonodárce Společenství chtěl zdůraznit a který spíše připomíná varování nežli harmonizační opatření, je uveden v článku 4 směrnice 2006/24, který stanoví, že „[č]lenské státy přijmou opatření pro zajištění toho, že údaje uchovávané v souladu s touto směrnicí jsou poskytovány pouze příslušným vnitrostátním orgánům v konkrétních případech a v souladu s vnitrostátními právními předpisy. Postupy pro získání přístupu k uchovávaným údajům v souladu s požadavky nezbytnosti a přiměřenosti a podmínky, jež mají být za tím účelem splněny, stanoví jednotlivé členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech, s výhradou příslušných ustanovení práva Evropské unie nebo mezinárodního práva veřejného, zejména Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak ji vykládá Evropský soud pro lidská práva“.
105. Hranice mezi opatřeními náležejícími do pilíře Společenství a opatřeními, která musí být přijímána v rámci hlavy VI Smlouvy o EU, může být podle mého názoru stanovena následovně.
106. Opatření, která harmonizují podmínky, za kterých poskytovatelé komunikačních služeb musí uchovávat provozní a lokalizační údaje, které vznikají nebo jsou zpracovávány při jejich obchodních činnostech, náleží do pilíře Společenství. Takové sbližování vnitrostátních právních předpisů o uchovávání údajů snižuje nebezpečí překážek rozvoji vnitřního trhu elektronických komunikací stanovením obecných požadavků operátorům. Skutečnost, že zákonodárce Společenství považoval za nezbytné stanovit povinnost uchovávat údaje z důvodu účinnosti takového nástroje pro vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, nepostačuje k vyjmutí takového opatření z pilíře Společenství, jelikož tento naléhavý důvod obecného zájmu lze zohlednit v rámci harmonizačního opatření na základě článku 95 ES. Uvedení takového naléhavého důvodu obecného zájmu je navíc zásadní za účelem odůvodnění zásahů zákonodárce Společenství do práva na soukromí uživatelů služeb elektronických komunikací.
107. Na druhé straně opatření harmonizující podmínky, za kterých mohou mít příslušné vnitrostátní orgány činné v trestním řízení přístup k uchovávaným údajům a mohou tyto údaje používat a vyměňovat si je při výkonu svých pravomocí, patří do třetího pilíře. Přímý zásah takových orgánů u poskytovatelů elektronických služeb a povinné předávání údajů operátory podle mého soudu náleží do „policejní a soudní spolupráce v trestních věcech“ ve smyslu hlavy VI Smlouvy o EU. V uvedené fázi účast soukromých operátorů ve vyšetřování trestného činu a jejich spolupráce s příslušnými vnitrostátními orgány získává konkrétní a určitý charakter.
108. Tuto hranici lze jistě podrobit kritice a v určitých ohledech se může jevit jako umělá. Souhlasím, že by bylo uspokojivější, pokud by obecný problém uchovávání údajů poskytovateli elektronických služeb a podrobná pravidla jejich spolupráce s příslušnými vnitrostátními orgány činnými v trestním řízení podléhaly jednomu opatření, které by zajišťovalo soudržnost mezi oběma uvedenými aspekty. Jakkoliv je to politováníhodné, ústavní struktura složená ze tří pilířů však vyžaduje, aby oblasti činnosti byly někdy rozděleny. Prioritou v této souvislosti je zaručení právní jistoty formou co možná největšího vyjasnění hranic mezi oblastmi činnosti spadajícími pod jednotlivé pilíře.
109. Analýza, kterou zde navrhuji, podle mého názoru není v rozporu s konstatováním Soudního dvora v jeho rozsudku ve výše uvedené věci Parlament v. Rada a Komise. Naopak, poslouží k objasnění dosahu, který je třeba přiznat uvedenému rozsudku.
110. Připomínám, že ve věcech, které vedly k vydání uvedeného rozsudku Parlament usiloval o zrušení jednak rozhodnutí Rady 2004/496/ES ze dne 17. května 2004 o uzavření dohody mezi Evropským společenstvím a Spojenými státy americkými o zpracování a předávání údajů jmenné evidence cestujících (PNR) Úřadu pro cla a ochranu hranic ministerstva vnitřní bezpečnosti Spojených států(24), a jednak rozhodnutí Komise 2004/535/ES ze dne 14. května 2004 o odpovídající úrovni ochrany osobních údajů obsažených v záznamech o knihování cestujících v letecké dopravě, které se předávají Úřadu USA pro cla a ochranu hranic(25).
111. Soudní dvůr ve svém rozsudku nejprve posuzoval legalitu rozhodnutí o odpovídající úrovni ochrany, a to s ohledem na čl. 3 odst. 2 první odrážku směrnice 95/46. Připomínám, že toto ustanovení z působnosti směrnice vylučuje zpracování osobních údajů „prováděné pro výkon činností, které nespadají do oblasti působnosti práva Společenství a jsou uvedeny v hlavě V a VI Smlouvy o Evropské unii, a v každém případě […] zpracování, které se týká veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti státu (včetně hospodářské stability státu, pokud jsou tato zpracování spojená s otázkami bezpečnosti státu) a činnosti státu v oblasti trestního práva“.
112. Soudní dvůr se domníval, že předávání osobních údajů obsažených ve jmenné evidenci cestujících (dále jen „údaje PNR“) Úřadu pro cla a ochranu hranic amerického Ministerstva pro vnitřní bezpečnost (dále jen „CBP“) bylo zpracováním, které se týká veřejné bezpečnosti a činnosti státu v oblasti trestního práva. Zdůraznil, že rozhodnutí o odpovídající úrovni ochrany se netýká zpracování údajů nezbytného k poskytování služeb, ale k zachování veřejné bezpečnosti a účelům trestního řízení. Nadto, zatímco z rozsudku ve věci Lindqvist(26) vyplývá, že činnosti uváděné například v čl. 3 odst. 2 první odrážce směrnice 95/46 jsou v každém případě činnostmi, které jsou vlastní státům nebo státním orgánům a nesouvisejí s oblastmi činnosti jednotlivců, podle Soudního dvora z toho však nevyplývá, že skutečnost, že údaje PNR byly shromážděny soukromými subjekty k obchodním účelům a že to byly tyto soukromé subjekty, kdo organizoval jejich předávání třetím státům, má za důsledek, že dotčené předávání nespadá do oblasti působnosti uvedeného ustanovení. Takové předávání totiž podle Soudního dvora spadá do rámce vytvořeného orgány veřejné moci a týkajícího se veřejné bezpečnosti.
113. Soudní dvůr z toho dovodil, že rozhodnutí o odpovídající úrovni ochrany se týká zpracování osobních údajů ve smyslu čl. 3 odst. 2 první odrážky směrnice 95/46, a že tedy toto rozhodnutí nespadá do oblasti působnosti uvedené směrnice. Soudní dvůr na základě toho došel k závěru, že je nutné rozhodnutí o odpovídající úrovni ochrany zrušit.
114. Soudní dvůr dále při zkoumání legality rozhodnutí Rady rozhodl pouze o žalobním důvodu založeném na nesprávné volbě článku 95 ES jako právního základu uvedeného rozhodnutí. Rozhodl, že článek 95 ES, ve spojení s článkem 25 směrnice 95/46, nemůže zakládat pravomoc Společenství k uzavření dohody mezi Evropským společenstvím a Spojenými státy americkými o zpracování a předávání údajů jmenné evidence cestujících (PNR) leteckými dopravci Úřadu pro cla a ochranu hranic ministerstva vnitřní bezpečnosti Spojených států (dále jen „dohoda“), schválené jménem Společenství uvedeným rozhodnutím(27). Na podporu tohoto konstatování Soudní dvůr uvedl, že dohoda se týkala stejného předávání údajů jako rozhodnutí o odpovídající úrovni ochrany, a tudíž takového zpracování údajů, které je vyloučeno z působnosti směrnice 95/46. Z toho dovodil, že rozhodnutí Rady nemohlo být platně přijato na základě článku 95 ES.
115. Irsko se opírá o rozsudek ve věci Parlament v. Rada a Komise na podporu svých argumentů v projednávané věci, podle nichž v zásadě vzhledem jedinému či přinejmenším hlavnímu cíli sledovanému směrnicí 2006/24, který spočívá ve vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, měla být tato směrnice přijata na základě hlavy VI Smlouvy o EU. Uvedený rozsudek však byl vydán v kontextu, jehož hlavní rysy se od projednávané věci liší.
116. Ve věci, která vedla k vydání výše uvedeného rozsudku Parlament v. Rada a Komise, dohoda v zásadě požadovala od leteckých dopravců provozujících mezinárodní leteckou dopravu cestujících do Spojených států nebo ze Spojených států amerických, aby CBP poskytly elektronický přístup k údajům PNR, pokud jsou shromážděny a obsaženy v automatizovaném kontrolním systému rezervací a odletů leteckého dopravce. Dohoda tak zavedla formu mezinárodní spolupráce mezi smluvními stranami určenou k dosažení cíle boje proti terorismu a jiným závažným trestným činům, a zároveň usilovala o soulad mezi uvedeným cílem a cílem ochrany osobních údajů cestujících v letecké dopravě(28). Již existence takové formy mezinárodní spolupráce s veřejnými orgány třetí země představuje podstatný rozdíl ve srovnání s projednávanou věcí.
117. Dotčené zpracování údajů ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Parlament v. Rada a Komise, se dále týkalo fáze následující po úvodním sběru údajů leteckými společnostmi. Uvedené zpracování se týkalo konzultací, použití údajů cestujících z rezervačních systému leteckých dopravců nacházejících se na území členských států(29) CBP a jejich zpřístupnění tomuto orgánu. Jednalo se tedy o formu spolupráce zahrnující nejen soukromé subjekty, nýbrž veřejné orgány, v daném případě CBP, pro účely boje proti terorismu a jiným závažným trestným činům.
118. V takovém kontextu akt, který stanoví konzultování a použití osobních údajů subjektem, jehož funkcí je zajišťovat vnitřní bezpečnost státu, jakož i zpřístupnění těchto údajů tomuto subjektu, musí být postaven na roveň aktu o spolupráci mezi veřejnými orgány. V takové situaci povinného sdělování údajů vnitrostátnímu orgánu v zájmu bezpečnostních a represivních účelů se skutečnost, že právnické osobě byla uložena povinnost uskutečnit předání osobních údajů, nejeví jako zásadně odlišná od přímé výměny údajů mezi veřejnými orgány, například při vyšetřování trestného činu(30).
119. Mezinárodní rozměr takto zavedené spolupráce a metody spolupráce stanovené mezi leteckými dopravci a CPB, které jsou metodami, které ji podle mého názoru zařazují do oblasti pokryté hlavou VI Smlouvy o EU, tak představují dva zásadní rozdíly v porovnání se situací dotčenou v projednávané věci.
120. Navíc právě z důvodu vlastností, které byly právě identifikovány, bylo rozhodnutí Rady 2007/551/SZBP/SVV ze dne 23. července 2007 o podpisu, jménem Evropské unie, Dohody mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zpracovávání údajů jmenné evidence cestujících (PNR) leteckými dopravci a o jejich předávání Ministerstvu vnitřní bezpečnosti Spojených států (Dohoda PNR 2007)(31) přijato na základě článků 24 EU a 38 EU.
121. Výše uvedené rozdíly rovněž pomohou objasnit dosah výše uvedeného rozsudku Parlament v. Rada a Komise.
122. Podle mého názoru tento rozsudek neznamená, že pouze zkoumání cíle sledovaného zpracováním osobních údajů je relevantní pro účel vyloučení nebo zahrnutí takového zpracování do působnosti systému ochrany osobních údajů zavedeného směrnicí 95/46. Je rovněž nezbytné určit, v průběhu jaké činnosti je zpracování údajů prováděno. Pouze pokud se toto zpracování uskutečňuje v průběhu činností, které jsou vlastní státu nebo státním orgánům a nesouvisí s činností jednotlivců, je vyloučeno ze systému ochrany osobních údajů Společenství založeného na směrnici 95/46, a to na základě jejího čl. 3 odst. 2 první odrážky. Je pak na zákonodárci Evropské unie, aby převzal štafetu a vytvořil obecný systém ochrany údajů, který se bude vztahovat na zpracování údajů prováděné v průběhu takových činností vlastních státům(32).
123. Soudní dvůr měl ve výše uvedeném rozsudku Parlament v. Rada a Komise za to, že předávání údajů leteckými dopravci CBP za účelem zajištění veřejné bezpečnosti a vymáhání práva může být považováno za zpracování údajů v průběhu činností, které jsou vlastní státu nebo státním orgánům a nesouvisejí s činnostmi jednotlivců. Proto Soudní dvůr rozhodl, že bylo vyloučeno z působnosti směrnice 95/46.
124. Je-li chápán tímto způsobem, objasňuje výše uvedený rozsudek Parlament v. Rada a Komise rozdíl mezi doložkami o vyloučení a doložkami o omezení, které jsou uvedeny ve směrnici 95/46 a směrnici 2002/58.
125. Jak Komise jasně vysvětlila v tomto řízení, první odrážka čl. 3 odst. 2 směrnice 95/46 a čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58 jsou doložkami o vyloučení, jelikož vylučují z působnosti uvedených dvou směrnic zpracování údajů prováděné v rámci činností spadajících mimo působnost Smlouvy o ES, jako jsou činnosti upravené hlavami V a VI Smlouvy o EU, a v každém případě zpracování údajů související s veřejnou bezpečností, obranou, bezpečností státu a činností státu v oblasti trestního práva.
126. Naopak působnost omezujících doložek obsažených v čl. 13 odst. 1 směrnice 95/46 a v čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 je zcela odlišná. Podle těchto doložek je dovoleno pouze členským státům omezovat působnost určitých práv a povinností definovaných v těchto dvou směrnicích, pokud je takové omezení opatřením nezbytným k ochraně cílů obecného zájmu, například národní bezpečnosti, obrany a veřejného zdraví a předcházení, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů. Dotčené zpracování údajů je však nadále upraveno systémem ochrany osobních údajů Společenství.
127. Skutečnost, že oba tyto druhy doložek uvádějí podobné cíle obecného zájmu nepochybně přispívá ke zmatečnosti ohledně jejich působnosti. To je možná jedním z důvodů pro tvrzení zastávané Irskem, neboť uvedený členský stát se opírá pouze o doložky o vyloučení, které vykládá v tom smyslu, že pouhá skutečnost, že opatření odkazuje na cíl obecného zájmu, jakým je vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, uvedený v čl. 1 odst. 1 směrnice 2006/24, postačuje pro jeho vyloučení z působnosti práva Společenství.
128. Samotná existence omezujících doložek ve směrnicích 95/46 a 2002/58, které stanoví cíle ve veřejném zájmu, na jejichž základě může být omezen dosah práv a povinností souvisejících s ochranou osobních údajů, však prokazuje, že takový argument je chybný a že pouhé uvedení cíle obecného zájmu, jakým je cíl související s vyšetřováním, odhalováním a stíháním závažných trestných činů, uvedený v čl. 1 odst. 1 směrnice 2006/24, samo o sobě nepostačuje k identifikaci toho, co spadá či nespadá pod právo Společenství, či přesněji, pod systém ochrany osobních údajů Společenství.
129. Za účelem zachování užitečného účinku omezujících doložek a k zajištění toho, aby nebyly pouhým opakováním doložek o vyloučení, je proto nezbytné dojít k závěru, že podle doložek o vyloučení obsažených v první odrážce čl. 3 odst. 2 směrnice 95/46 a v čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58 jsou ze systému ochrany osobních údajů Společenství vyloučena pouze ta zpracování osobních údajů, která souvisí s činnostmi vlastními státu nebo státním orgánům a nesouvisí s činnostmi jednotlivců, abych opakoval formulaci použitou Soudním dvorem ve výše citovaných rozsudcích Lindqvist a Parlament v. Rada a Komise.
130. Vzhledem k uvedeným faktorům jsem tedy toho názoru, že v rozsahu, v němž směrnice 2006/24 neobsahuje žádné ustanovení harmonizující podmínky pro přístup k údajům a jejich použití pro činnosti vlastní státu nebo státním orgánům a nesouvisející s oblastí činností jednotlivců, a zejména neobsahuje žádná ustanovení, která by mohla být pokryta pojmem „policejní a soudní spolupráce v trestních věcech“ ve smyslu hlavy VI Smlouvy o EU, byla tato směrnice správně přijata v rámci pilíře Společenství a konkrétněji na základě článku 95 ES.
131. Pokud by měl být přijat argument Irska, že směrnice 2006/24 měla být přijata na základě článku 30 EU, čl. 31 odst. 1 písm. c) EU a čl. 34 odst. 2 EU, vedlo by to k porušení článku 47 EU.
132. Konečně je třeba uvést, že i kdyby bylo rozhodnuto, že směrnice 2006/24 má dvě složky, jež lze podřadit jak pod vytvoření a fungování společného trhu v souladu s ustanovením článku 95 ES, tak pod „policejní a soudní spoluprací v trestních věcech“ ve smyslu hlavy VI Smlouvy o EU, aniž by jedna byla ve vztahu k druhé vedlejší, představoval by článek 47 EU i nadále překážku použití právního základu spadajícího do hlavy VI Smlouvy o EU.
133. Soudní dvůr totiž ve svém výše uvedeném rozsudku ze dne 20. května 2008, Komise v. Rada, upřesnil působnost článku 47 EU v případě, kdy zkoumání předmětného opatření prokázalo, že toto opatření sleduje dvojí účel nebo že má dvě složky, z nichž jedna spadá do působnosti Smlouvy o ES a druhá do působnosti Smlouvy o EU, aniž by jedna byla hlavní a druhá vedlejší. V takové situaci rozhodl, že vzhledem k tomu, že článek 47 EU brání přijetí opatření ze strany Unie na základě Smlouvy o EU, které by mohlo být platně přijato na základě Smlouvy o ES, nemůže Unie použít právní základ spadající do oblasti upravené Smlouvou o EU pro přijetí ustanovení, která spadají i do pravomoci přiznané Společenství Smlouvou o ES.
134. Pokud má tedy opatření dvě složky, které mohou způsobit, že by spadalo jak pod Smlouvu o ES, tak pod Smlouvu o EU, dává článek 47 EU v každém případě přednost Smlouvě o ES.
VII – Závěry
135. Na základě všech výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto:
„1) Žaloba se zamítá.
2) Irsku se ukládá náhrada nákladů řízení.
3) Španělské království, Nizozemské království, Slovenská republika, Komise Evropských společenství, jakož i Evropský inspektor ochrany údajů ponesou vlastní náklady řízení.“