ROZSUDEK SOUDU (třetího rozšířeného senátu)
1. července 2008 (*)
„Státní podpory – Opatření přijatá německými orgány ve prospěch Deutsche Post AG – Rozhodnutí, kterým se prohlašuje podpora za neslučitelnou se společným trhem a nařizuje se její navrácení – Služba obecného hospodářského zájmu – Náhrada dodatečných nákladů způsobených politikou prodeje se ztrátou v odvětví přepravy balíkových zásilek od dveří k dveřím – Neexistence výhody“
Ve věci T‑266/02,
Deutsche Post AG, se sídlem v Bonnu (Německo), zastoupená J. Sedemundem a T. Lübbigem, advokáty,
žalobkyně,
podporovaná
Spolkovou republikou Německo, zastoupenou W.‑D. Plessingem a M. Lummou, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené V. Kreuschitzem a J. Flettem, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Bundesverband Internationaler Express- und Kurierdienste eV (BIEK), se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo), zastoupené F. Mitzkusem, T. Wambachem a R. Wojtekem, advokáty,
a
UPS Europe NV/SA, se sídlem v Bruselu (Belgie), původně zastoupené T. Ottervangerem a A. Bijleveld, dále T. Ottervangerem, advokáty,
vedlejšími účastnicemi řízení,
jejímž předmětem je žaloba na neplatnost rozhodnutí Komise 2002/753/ES ze dne 19. června 2002 o opatřeních přijatých Spolkovou republikou Německo ve prospěch Deutsche Post AG (Úř. věst. L 247, s. 27),
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (třetí rozšířený senát),
ve složení M. Jaeger, předseda, V. Tiili a J. Azizi, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: K. Andová, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 13. června 2007,
vydává tento
Rozsudek
Německý právní rámec
1 Je třeba uvést hlavní ustanovení pěti německých právních či správních předpisů týkajících se poštovní přepravy a přijatých mezi roky 1989 a 1998, která jsou relevantní v rámci tohoto sporu.
2 Zaprvé byl dne 8. června 1989 přijat Postverfassungsgesetz (zákon o organizaci pošty) (BGBl. 1989 I, s. 1026, dále jen „PostVerfG“). Na základě § 1 odst. 2 PostVerfG byl správce německé pošty, Deutsche Bundespost, rozdělen na tři různé právní subjekty (Teilsondervermögen), tedy Deutsche Bundespost Postdienst (dále jen „DB‑Postdienst“), Deutsche Bundespost Telekom (dále jen „DB-Telekom“) a Deutsche Bundespost Postbank (dále jen „DB-Postbank“). Podle § 65 odst. 2 PostVerfG jsou uvedené subjekty povinny zachovat služby nabízené Deutsche Bundespost. Takže zatímco DB-Telekom byla nástupcem Deutsche Bundespost v telekomunikačních činnostech, DB-Postdienst převzala činnosti Deutsche Bundespost v poštovním odvětví.
3 Dále podle § 37 odst. 3 PostVerfG má dojít k finančnímu vyrovnání mezi třemi právními subjekty, které vznikly rozdělením Deutsche Bundespost, jelikož jeden z nich nebyl schopen financovat své náklady z vlastních příjmů. Krom toho podle § 63 odst. 1 PostVerfG je Deutsche Bundespost navzdory svému rozdělení nadále povinna zpětně platit státu peněžní částky odpovídající určitému procentnímu podílu z jejích příjmů z hospodářské činnosti, a to až do roku 1995.
4 Konečně, pokud jde konkrétněji o povinnost veřejné služby uloženou DB-Postdienst, § 25 odst. 2 PostVerfG v podstatě stanoví, že německá vláda je oprávněna určit prostřednictvím nařízení „infrastruktury, jež [musí] podniky poskytnout (povinné služby) ve zvláštním veřejném zájmu, zejména za účelem zajištění veřejné služby“, jakož i „stanovit základní struktury povinných služeb a pravidla pro stanovení sazeb“.
5 Zadruhé byl dne 8. července 1989 přijat Gesetz über das Postwesen (zákon o poště) (BGBl. 1989 I, s. 1449). V souladu s § 2 odst. 1 Gesetz über das Postwesen má DB‑Postdienst monopol v odvětví poštovní přepravy.
6 Zatřetí bylo dne 12. ledna 1994 přijato Postdienst-Pflichtleistungsverordnung (nařízení o poskytování povinných poštovních služeb) (BGBl. 1994 I, s. 86, dále jen „PPfLV“). Podle § 1 odst. 1 PPfLV musí DB-Postdienst poskytovat „povinné služby“ na celém území, v souladu se zásadou jednotné sazby na celém státním území. Pokud jde konkrétněji o doručování balíkových zásilek, § 2 odst. 1 PPfLV stanoví, že DB-Postdienst musí na celém území zajistit vyzvednutí, přepravu a doručení balíkových zásilek, které mají maximální hmotnost 20 kg a odpovídají určitým maximálním rozměrům. Nadto § 2 odst. 2 bod 3 PPfLV opravňuje DB-Postdienst ke stanovení nižší sazby, než je jednotná sazba, v případě, kdy zákazník sám provedl třídění balíků nebo podal určité minimální množství balíkových zásilek.
7 Začtvrté byl dne 14. září 1994 přijat Postumwandlungsgesetz (zákon o reorganizaci pošty) (BGBl. 1994 I, s. 2339). Podle § 1 a § 2 Postumwandlungsgesetz byly tři právní subjekty uvedené v bodě 2 výše přeměněny na akciové společnosti, počínaje dnem 1. ledna 1995, a jejich činnosti byly převzaty Deutsche Post AG (dále jen „DPAG“ či „žalobkyně“), Deutsche Telekom AG a Deutsche Postbank AG.
8 Zapáté byl dne 22. prosince 1997 přijat Postgesetz (poštovní zákon) (BGBl. 1997 I, s. 3294), který ve svém § 4 odst. 1 stanoví, že doručování balíkových zásilek, jejichž hmotnost nepřesahuje 20 kg, je všeobecnou službou.
Skutkový základ sporu
9 Mimo odvětví poštovní přepravy, v němž má monopol (dále jen „vyhrazené odvětví“), provozuje DPAG činnost rovněž ve dvou dalších poštovních odvětvích, tedy jednak v odvětví přepravy balíkových zásilek, a jednak v odvětví přepravy novin a časopisů, která jsou obě otevřena hospodářské soutěži (dále jen „odvětví otevřená hospodářské soutěži“).
10 V odvětví přepravy balíkových zásilek DPAG zajišťuje jednak služby přepravy balíkových zásilek podaných přímo na přepážkách poštovních úřadů, a jednak služby přepravy většího množství balíkových zásilek, jež nejsou vyřízeny přímo na přepážkách poštovních úřadů (dále jen „odvětví balíkových zásilek od dveří k dveřím“).
11 Ve vztahu k odvětví balíkových zásilek od dveří k dveřím, které je předmětem tohoto řízení, DPAG, zajišťuje dvě hlavní služby, a sice jednak přepravu balíkových zásilek od dveří k dveřím zaměřenou na zákazníky podnikatele, již sami předem provedou třídění nebo podají určité minimální množství balíkových zásilek (dále jen „segment zákazníků podnikatelů“), a jednak přepravu balíkových zásilek na účet podniků provozujících zásilkový prodej, jež expedují zboží objednané z katalogu nebo elektronickou cestou (dále jen „segment zásilkového prodeje“).
12 Segment zákazníků podnikatelů se liší od segmentu zásilkového prodeje zejména z důvodu požadovaných logistických operací vyzvedávání, zpracování v podatelně a doručení, které vyžadují, a nákladů, které tím vznikají.
13 Dne 7. července 1994 soukromý podnik provozující distribuci balíkových zásilek, UPS Europe NV/SA (dále jen „UPS“), podal jak na základě článku 86 Smlouvy o ES (nyní článek 82 ES), tak článku 92 Smlouvy o ES (nyní článek 87 ES), Komisi stížnost proti DB-Postdienst. Uvedená stížnost byla následována další stížností podanou sdružením soukromých poskytovatelů kurýrních služeb a expresního doručování pošty a balíkových zásilek, Bundesverband Internationaler Express – und Kurierdienste eV (dále jen „BIEK“). UPS a BIEK v podstatě vytýkají DB‑Postdienst jednak uplatňování politiky prodeje se ztrátou v odvětví balíkových zásilek od dveří k dveřím, jež představuje zneužití dominantního postavení ve smyslu článku 82 ES, a jednak pokrývání ztrát v uvedeném odvětví buď prostřednictvím příjmů vytvářených ve vyhrazeném odvětví, nebo prostřednictvím veřejných prostředků, které jsou jí poskytovány v rozporu s článkem 87 ES.
14 Dopisem ze dne 17. srpna 1999, zveřejněným v Úředním věstníku Evropských společenství dne 23. října 1999 (Úř. věst. C 306, s. 25), informovala Komise Spolkovou republiku Německo o svém rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 ES (dále jen „rozhodnutí o zahájení řízení“). Krom toho Komise dne 7. července 2000 přijala rozhodnutí o zahájení řízení podle článku 82 ES.
15 Dne 20. března 2001 Komise přijala rozhodnutí 2001/354/ES v řízení podle článku 82 ES (Věc COMP/35.141 – Deutsche Post AG) (Úř. věst. L 125, s. 27). V uvedeném rozhodnutí Komise dospěla v podstatě k závěru, že DPAG porušila článek 82 ES, neboť zneužila své dominantní postavení v jediném segmentu zásilkového prodeje, zaprvé tím, že od roku 1974 do roku 2000 podmínila poskytování věrnostních slev svým zákazníkům skutečností, že se zaváží nechat zpracovávat jejími službami všechny nebo většinu svých balíkových zásilek či katalogů o určité hmotnosti, a zadruhé tím, že od roku 1990 do roku 1995 provozovala politiku prodeje se ztrátou, přičemž nabízela ceny nižší, než byly její přírůstkové náklady. Ve vztahu k praxi věrnostních slev Komise v podstatě uložila DPAG pokutu ve výši 24 milionů eur. Ohledně praxe prodeje se ztrátou Komise neuložila DPAG pokutu, neboť měla v podstatě za to, že kritérium, které použila za účelem prokázání existence uvedeného prodeje se ztrátou, nebylo dříve použito.
16 Dne 19. června 2002 přijala Komise rozhodnutí 2002/753/ES o opatřeních přijatých Spolkovou republikou Německo ve prospěch DPAG (Úř. věst. L 247, s. 27, dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadené rozhodnutí obsahuje odůvodnění ve čtyřech fázích.
17 Zaprvé Komise v bodě 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že „[v]e svém rozhodnutí [o zahájení] řízení Komise vyslovila předpoklad, že platby obdržené DB-Postdienst, a později DPAG, jako náhrada za poskytování služeb obecného zájmu, byly vyšší než čisté dodatečné náklady vzniklé DB-Postdienst a DPAG z důvodu uvedených služeb“ (neoficiální překlad) a že „oznámila, že přezkoumá předpokládaná opatření podpor“ (neoficiální překlad), jež vyjmenovává v bodech 3 až 7 napadeného rozhodnutí. Uvedená opatření jsou zaprvé financování akvizice Deutsche Postbank v roce 1998, zadruhé financování Post-Unterstützungskasse (penzijní fondy pro poštovní úředníky), zatřetí případné udělení veřejných záruk určených k pokrytí závazků Deutsche Bundespost, začtvrté okolnosti přeměny DB-Postdienst na akciovou společnost a zapáté finanční či správní podpora státu ve prospěch žalobkyně.
18 Poté, co v bodech 12 až 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí popsala povahu každého z prvních čtyř opatření uvedených výše, uvedla Komise v bodech 16 až 20 odůvodnění uvedeného rozhodnutí ohledně pátého opatření, že žalobkyně ji informovala, že v souladu s čl. 37 odst. 3 PostVerfG obdržela platby provedené DB-Telekom za účelem vyrovnání ztrát žalobkyně utrpěných v letech 1990 až 1995 (dále jen „platby provedené DB-Telekom“). V tomto ohledu Komise konkrétně v bodě 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že jak potvrdila Spolková republika Německo ve svých doplňujících vyjádřeních ze dne 25. dubna 2000 a ze dne 31. ledna 2002, zaplatili DB-Telekom nebo Deutsche Telekom celkem 11 081 milionů německých marek (DEM) DB-Postdienst nebo DPAG jako náhradu mezi roky 1990 a 1995, že německé orgány nijak nepopírají, že uvedenou finanční náhradu mezi dvěma různými podniky lze přičíst státu, protože byla stanovena v čl. 37 odst. 3 PostVerfG, a že německá vláda nicméně tvrdí, že platby provedené DB-Telekom byly nezbytné pro splnění jejího úkolu obecného hospodářského zájmu (dále jen „ÚOHZ“) za vyvážených finančních podmínek.
19 Poté, co v bodech 21 až 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla částku nákladů na infrastrukturu přičitatelných službě balíkových zásilek od dveří k dveřím, Komise v bodech 40 až 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí zejména uvádí, že Spolková republika Německo jí sdělila informace týkající se jednak významu ÚOHZ DPAG v odvětví přepravy balíkových zásilek, a jednak čisté dodatečné náklady ÚOHZ spojené s patnácti závazky zděděnými z minulosti, jež žalobkyně musela plnit, coby původní veřejný správce. Konečně Komise v bodech 46 až 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůrazňuje vyjádření, jež obdržela v rámci správního řízení od třetích zúčastněných osob, a zejména od BIEK a UPS, podle kterých DPAG v podstatě zaznamenává ztráty v odvětví balíkových zásilek od dveří k dveřím, jež nejsou spojeny s plněním ÚOHZ, ale které jsou výsledkem politiky prodeje se ztrátou, již hradí prostřednictvím veřejných prostředků.
20 Zadruhé Komise v bodech 66 až 69 odůvodnění a v poznámce pod čarou na straně 107 napadeného rozhodnutí uvádí, že Spolková republika Německo ji na její žádost informovala, že DPAG v období mezi roky 1990 a 1998 zaznamenala jednak zisky z vyhrazeného odvětví, a jednak ztráty v odvětvích otevřených hospodářské soutěži, takže ve všech odvětvích činnosti zaznamenala celkovou ztrátu ve výši 2 289 milionů DEM.
21 V tomto ohledu totiž Komise v bodě 68 napadeného rozhodnutí uvádí, že „[v] odpovědi na otázku Komise ze dne 10. března 2000 týkající se případných zisků zaúčtovaných DPAG v období od roku 1990 do roku 1998 včetně, v odvětvích [otevřených hospodářské soutěži], [německá] vláda ve svém sdělení ze dne 24. března 2000 (s. 10) uvedla, že DPAG v roce 1998 zaznamenala přebytek ve výši [důvěrné](1) milionů DEM v odvětvích služeb otevřených hospodářské soutěži“. Dodává, že „[k]rom toho německé orgány předložily číselné údaje, podle kterých v letech 1990 a 1998 odvětví [přepravy balíkových zásilek] jako celek zaznamenalo deficit ve výši [důvěrné] milionů DEM a odvětví distribuce časopisů a novin ztrátu ve výši [důvěrné] milionů DEM“. Komise z toho učinila závěr, že „[c]elkem tedy deficit dosáhl [důvěrné] milionů DEM v uvedených dvou odvětvích“, a že „[p]říjmy dosažené v odvětvích otevřených hospodářské soutěži tedy nedostačovaly k pokrytí deficitu v odvětví [přepravy balíkových zásilek]“. (neoficiální překlad)
22 Dále v poznámce pod čarou 107 Komise uvádí, že „[p]odle číselných údajů poskytnutých [Spolkovou republikou Německo] v jejím dopise ze dne 2. června 2000 (opravená verze ze dne 12. ledna 2000), zaznamenalo mezi roky 1990 a 1998 vyhrazené [odvětví] celkový zisk ve výši [důvěrné] milionů DEM“, že „[v] dotčeném období byl krom toho zaznamenán zisk ve výši [důvěrné] milionů DEM v odvětví otevřeném hospodářské soutěži“ a že to „nezbytně znamená, že část rovná přinejmenším 2 289 milionům DEM celkového deficitu ve výši [důvěrné] milionů DEM nelze kompenzovat ani zisky z [vyhrazeného] odvětví, ani příjmy dosaženými v [odvětvích] otevřených hospodářské soutěži“. (neoficiální překlad)
23 Zatřetí Komise v bodě 72 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že s ohledem na ztráty DPAG ve výši [důvěrné] milionů DEM zaznamenané pouze v odvětví přepravy balíkových zásilek v období od roku 1990 do roku 1998, je třeba přezkoumat, zda „čisté dodatečné náklady kompenzované státem jsou přímo spojené s plněním úkolu DPAG přesně vymezeného zákonem“, a že „[k]dyby měl tento příliv veřejných prostředků nakonec umožnit odvětví [přepravy] balíkových zásilek financovat čisté dodatečné náklady, které by neměly žádnou příčinnou souvislost s plněním povinností veřejné služby, byla by DPAG zvýhodněna ve smyslu čl. 87 odst. 1 [ES]“. (neoficiální překlad)
24 V tomto ohledu Komise v bodech 75 až 79 odůvodnění napadeného rozhodnutí především konstatuje, že DPAG měla počínaje dnem 1. února 1994, podle § 2 odst. 2 bodu 3 PPfLV, možnost, ale nikoli povinnost, poskytovat v odvětví balíkových zásilek od dveří k dveřím slevy svým zákazníkům, což mělo za následek sazby nižší než jednotná sazba stanovená § 1 odst. 1 PPfLV pro odvětví přepravy balíkových zásilek.
25 Dále Komise v bodě 88 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že s ohledem na náklady DPAG spojené s odvětvím balíkových zásilek od dveří k dveřím a na sazby nižší než jednotná sazba, kterou nabízela (body 21 až 39 odůvodnění a tabulka uvedená v bodě 88 odůvodnění napadeného rozhodnutí), byl výtěžek v odvětví balíkových zásilek od dveří k dveřím od roku 1994 až do roku 1999 trvale nedostačující k pokrytí nákladů vyplývajících z provozování tohoto jediného odvětví. Upřesňuje, že tato situace nedostatečného pokrytí nákladů DPAG skončila v roce 1999.
26 Konečně Komise v bodech 82 a 86 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že neexistuje žádná příčinná souvislost mezi uvedenými dodatečnými náklady vzniklými danou politikou prodeje se ztrátou a plněním ÚOHZ DPAG, a to ze tří důvodů. Zaprvé, podle Komise, DPAG neměla žádnou zákonnou povinnost nabízet zákazníkům službu v odvětví balíkových zásilek od dveří k dveřím za sazby nižší než zákonnou jednotnou sazbu. Zadruhé má za to, že sazební politika DPAG, sestávající z nabídek sazeb nižších než jednotná sazba, byla výhradně důsledkem snahy DPAG o udržení či získání podílu na trhu v odvětví balíkových zásilek od dveří k dveřím, jež podléhá hospodářské soutěži. Zatřetí konstatuje, že praxe cen nižších než jednotná sazba způsobila vznik jasně identifikovatelných čistých dodatečných nákladů, jež nelze přičíst povinnostem DPAG plnit ÚOHZ.
27 Komise v bodě 88 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že žalobkyně od roku 1994 do roku 1999 zaznamenala čisté dodatečné náklady v celkové výši 1 118,7 milionů DEM, které byly následkem její politiky prodeje se ztrátou.
28 Začtvrté má Komise v bodě 87 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že „politika [prodeje se ztrátou] je ze střednědobého hlediska neslučitelná s hospodářským zájmem podniku“ a že „[ž]ádný soukromý podnik podléhající zákonům trhu by za daných podmínek neudržoval [odvětví] balíkových zásilek od dveří k dveřím, protože politika sledovaná v oblasti [prodeje se ztrátou] hromadí roční ztráty, a v případě neexistence finančního vyrovnání má ze střednědobého hlediska za následek nadměrné zadlužení“. Komise z toho v bodě 107 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyvodila, že „[v]zhledem k tomu, že účinkem státní náhrady poskytnuté za čisté dodatečné náklady způsobené politikou [prodeje se ztrátou] je snížení nákladů běžně spojených s poskytováním služeb [v odvětví] balíkových zásilek od dveří ke dveřím otevřeném hospodářské soutěži, představuje takové opatření výhodu ve smyslu čl. 87 odst. 1, [ES]“, že „[p]oskytnutí státních financí k náhradě této části nepokrytých nákladů představuje pro DPAG výhodu narušující hospodářskou soutěž“, a že „[t]ato výhoda a tato podpora, neslučitelné se společným trhem, dosahují 1 118,7 milionů DEM“. (neoficiální překlad)
29 Výrok napadeného rozhodnutí zní takto:
„Článek 1
Státní podpora ve výši 572 milionů eur (1 118,7 milionů DEM), kterou [Spolková republika Německo] poskytla [DPAG], je neslučitelná se společným trhem.
Článek 2
1. [Spolková republika Německo] přijme všechna opatření, jež jsou nezbytná k navrácení ze strany [DPAG] podpory uvedené v článku 1, která jí byla poskytnuta protiprávně.
[…]“ (neoficiální překlad)
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
30 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 4. září 2002 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
31 Dopisy došlými kanceláři Soudu dne 17. a 19. prosince 2002 podaly BIEK a UPS návrh na vstoupení do řízení jako vedlejší účastnice na podporu Komise.
32 Dopisem došlým kanceláři Soudu dne 9. května 2003 podala Spolková republika Německo návrh na vstoupení do řízení jako vedlejší účastnice na podporu žalobkyně.
33 Dopisy došlými kanceláři Soudu dne 11. března, 14. dubna a 26. září 2003, jakož i dne 26. února 2004 podala žalobkyně žádost, aby předání určitých procesních písemností BIEK a UPS bylo vyloučeno ve smyslu čl. 116 odst. 2 druhé věty jednacího řádu.
34 Usnesením ze dne 2. června 2003 povolil předseda čtvrtého rozšířeného senátu Soudu vedlejší účastenství BIEK a UPS a rozhodl, že o opodstatněnosti žádosti o důvěrné zacházení bude rozhodnuto později.
35 Usnesením ze dne 5. června 2003 povolil předseda čtvrtého rozšířeného senátu Soudu vedlejší účastenství Spolkové republiky Německo. Vzhledem k tomu, že uvedený návrh byl podán po uplynutí lhůty šesti týdnů stanovené v čl. 115 odst. 1 jednacího řádu, jsou práva Spolkové republiky Německo stanovena čl. 116 odst. 6 uvedeného jednacího řádu.
36 Samostatnými podáními došlými kanceláři Soudu ve dnech 25. června a 17. listopadu 2003, jakož i dne 23. dubna 2004, vznesla BIEK námitky vůči důvěrnému zacházení s určitými částmi procesních písemností, které jí byly předány.
37 Samostatnými podáními došlými kanceláři Soudu ve dnech 17. listopadu 2003 a 23. dubna 2004, vznesla UPS námitky vůči důvěrnému zacházení s určitými částmi procesních písemností, které jí byly předány.
38 Dopisem zaslaným Soudu dne 5. ledna 2004 předložila žalobkyně vyjádření k námitkám vůči důvěrnému zacházení s určitými částmi procesních písemností vzneseným vedlejšími účastnicemi BIEK a UPS.
39 Vzhledem k tomu, že složení senátů Soudu se změnilo, byl soudce zpravodaj přidělen ke třetímu rozšířenému senátu, kterému byla v důsledku toho projednávaná věc přidělena.
40 Usnesením ze dne 13. ledna 2005 vyhověl předseda třetího rozšířeného senátu Soudu žádosti o důvěrné zacházení s určitými číselnými údaji a určitými dokumenty vůči BIEK a UPS a žádost o důvěrné zacházení zamítnul ve zbývající části.
41 Na základě zprávy soudce zpravodaje se Soud (třetí rozšířený senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu vyzval, dopisy ze dne 15. března 2007, žalobkyni, Komisi a Spolkovou republiku Německo, aby předložily některé dokumenty a aby odpověděly na písemné otázky. Účastnice řízení těmto výzvám ve stanovených lhůtách vyhověly.
42 Dopisy došlými kanceláři Soudu dne 13. dubna a 3. května 2007 podala žalobkyně žádost, aby předání určitých číselných údajů a určitých dokumentů, které poskytla ona sama, Komise a Spolková republika Německo v rámci organizačních procesních opatření, BIEK a UPS bylo vyloučeno ve smyslu čl. 116 odst. 2 druhé věty jednacího řádu.
43 Dopisem ze dne 24. května 2007 vznesla BIEK ve stanovených lhůtách námitky vůči žádosti žalobkyně o důvěrné zacházení týkající se odpovědi Komise a Spolkové republiky Německo.
44 Usnesením ze dne 11. června 2007 vyhověl předseda třetího rozšířeného senátu Soudu žádosti o důvěrné zacházení s určitými číselnými údaji a určitými dokumenty vůči BIEK a UPS a žádost o důvěrné zacházení ve zbývající části zamítnul.
45 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Soudem byly vyslechnuty na jednání dne 13. června 2007.
46 Ústní část řízení byla ukončena na závěr jednání dne 13. června 2007. V souladu s článkem 32 jednacího řádu, jelikož se z důvodu překážky na straně jednoho člena senátu neúčastnil tento člen porady, neúčastnil se v důsledku toho porady soudce, který je ve smyslu článku 6 jednacího řádu Soudu nejkratší dobu ve funkci, a porady Soudu se zúčastnili tři soudci, jejichž podpisy jsou uvedeny na tomto rozsudku.
47 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
48 Komise navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
49 BIEK a UPS navrhují, aby Soud zamítl žalobu jako neopodstatněnou.
Právní otázky
K žalobním důvodům směřujícím ke zrušení
50 Na podporu své žaloby žalobkyně vznáší devět žalobních důvodů, které lze rozdělit do skupin.
51 V rámci první skupiny žalobních důvodů žalobkyně v podstatě vytýká Komisi porušení čl. 87 odst. 1 ES a čl. 86 odst. 2 ES, neboť Komise neprokázala, že DPAG byla zvýhodněna. Zaprvé žalobkyně tvrdí, že tři z veřejných prostředků uvedených v napadeném rozhodnutí jí neposkytly žádnou výhodu. Zadruhé uvádí, že Komise nesplnila svoji povinnost přezkoumat, zda celková částka plateb provedených DB-Telekom přesáhla celkovou částku čistých dodatečných nákladů spojených s plněním ÚOHZ. Zatřetí uvádí, že Komise neprávem dospěla k závěru, že platby provedené DB‑Telekom jí poskytly výhodu umožňující pokrýt údajné dodatečné náklady spojené s její politikou prodeje se ztrátou.
52 V rámci druhé skupiny žalobních důvodů je Komisi vytýkáno, že se dopustila různých nesprávných posouzení. Zaprvé žalobkyně vytýká Komisi, že použila nesprávnou metodu výpočtu jejích nákladů přičitatelných odvětví balíkových zásilek od dveří k dveřím a neprávem tak dospěla k závěru, že prosazovala politiku prodeje se ztrátou. Zadruhé tvrdí, že se Komise nesprávně domnívala, že její sazební politika v odvětví balíkových zásilek od dveří k dveřím sestávající z nabízení cen nižších než jednotná sazba stanovená zákonem byla důvodem ztrát zaznamenaných v odvětví přepravy balíkových zásilek a že uvedená praxe nebyla spojena s plněním ÚOHZ. Zatřetí vytýká Komisi, že měla za to, že nedisponuje vlastními prostředky, které by jí umožnily financovat svoji údajnou politiku prodeje se ztrátou.
53 V rámci třetí skupiny žalobních důvodů žalobkyně vytýká Komisi zaprvé že nedodržela smysl pojmu „přičitatelnost prostředků státu“, zadruhé, že porušila svoji povinnost odůvodnění, když neupřesnila, jaké veřejné prostředky ji měly zvýhodnit, zatřetí, že překročila své pravomoci, když přezkoumala účinnost její přepravní služby v odvětví balíkových zásilek od dveří k dveřím, začtvrté, že porušila zásadu soukromého investora, a zapáté, že porušila její právo být slyšena.
K první skupině žalobních důvodů směřujících ke zrušení, které se týkají zvýhodnění DPAG
Argumenty účastnic řízení
54 Zaprvé, žalobkyně ve své žalobně tvrdí, že rozpočtové prostředky použité k financování Post‑Unterstützungskasse, záruky poskytnuté Deutsche Bundespost a přeměna DB-Postdienst na akciovou společnost, uvedené v napadeném rozhodnutí, jí neposkytly žádnou výhodu. V tomto ohledu žalobkyně v replice a v odpovědích na otázky Soudu položené na jednání uvádí, že zaznamenala tvrzení Komise, podle kterého měla Komise v rámci napadeného rozhodnutí za to, že pouze platby provedené DB‑Telekom jí poskytly výhodu.
55 Zadruhé, ohledně plateb provedených DB-Telekom, žalobkyně zaprvé tvrdí, že nevypočtením částky čistých dodatečných nákladů DPAG spojených s plněním ÚOHZ Komise porušila čl. 87 odst. 1 ES a čl. 86 odst. 2 ES, jakož i judikaturu, která vyplývá z rozsudku Soudního dvora ze dne 22. listopadu 2001, Ferring (C‑53/00, Recueil. s. I‑9067, bod 33), a z rozsudků Soudu ze dne 27. února 1997, FFSA a další v. Komise (T‑106/95, Recueil, s. II‑229, bod 101); ze dne 27. ledna 1998, Ladbroke Racing v. Komise (T‑67/94, Recueil, s. II‑1, bod 52), a ze dne 10. května 2000, SIC v. Komise (T‑46/97, Recueil, s. II‑2125, bod 84), ve smyslu kterých Komise může právem rozhodnout o existenci státní podpory pouze za podmínky, že předem shledala, že částka veřejných prostředků vyplacená podniku pověřenému plněním ÚOHZ přesahuje částku čistých dodatečných nákladů spojených s plněním uvedeného ÚOHZ. V tomto ohledu žalobkyně, k níž se připojuje Spolková republika Německo, tvrdí, že kdyby Komise v projednávané věci provedla takovou analýzu, zjistila by, jak vyplývá z informací poskytnutých Komisi na její žádost, že celková částka čistých dodatečných nákladů spojených s plněním jejího ÚOHZ vysoce přesahuje částku veřejných prostředků, kterou DPAG obdržela.
56 Především žalobkyně tvrdí, že v rozporu s tím, co uvádí Komise, v rámci použití čl. 87 odst. 1 ES a čl. 86 odst. 2 ES posledně jmenovaná nedisponuje žádným prostorem pro posouzení, za účelem určení existence státní podpory, na rozdíl od široké posuzovací pravomoci, kterou disponuje v rámci použití čl. 87 odst. 3 ES, který se týká posouzení slučitelnosti státní podpory se společným trhem.
57 Nadto žalobkyně uvádí, že BIEK a UPS nesprávně tvrdí, že podmínky uložené rozsudky Soudního dvora Ferring, bod 55 výše, a ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, Recueil, s. I‑7747, dále jen „rozsudek Altmark“), nebyly v projednávané věci splněny, neboť platby provedené DB-Telekom jí neposkytly žádnou výhodu, neboť před rokem 1995 uvedené částky v plné výši navrátila státu prostřednictvím zpětného zaplacení peněžitých částek ve výši 11 481 milionů DEM, které Deutsche Bundespost dlužila státu ve smyslu § 63 odst. 1 PostVerfG (dále jen „zpětně zaplacené částky“).
58 Zadruhé, žalobkyně poznamenává, že jednak tím, že v napadeném rozhodnutí neuvedla částku čistých dodatečných nákladů spojených s plněním ÚOHZ, která jí přesto byla oznámená, a jednak tím, že neprovedla výpočet umožňující určit, zda celková částka plateb provedených DB-Telekom přesáhla, či nepřesáhla celkovou částku uvedených dodatečných nákladů, Komise neumožnila Soudu přezkum legality napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že Komise neposkytla žádné platné vysvětlení odůvodňující, proč nemohla konstatovat existenci čistých dodatečných nákladů spojených s plněním ÚOHZ, ačkoli v tomto ohledu měla všechny nezbytné informace, které jí poskytla Spolková republika Německo.
59 Zatřetí, žalobkyně uplatňuje porušení zásady právní jistoty vycházející ze skutečnosti, že se Komise odchýlila od vlastní rozhodovací praxe tím, že neprovedla výpočet za účelem určení, zda částka veřejných prostředků, které jí byly poskytnuty, přesáhla částku čistých dodatečných nákladů spojených s plněním ÚOHZ.
60 Zatřetí, žalobkyně, k níž se připojuje Spolková republika Německo, tvrdí, že i za předpokladu, že by jí platby provedené DB-Telekom poskytly výhodu, Komise se dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že uvedené platby jí nezbytně umožnily pokrýt údajné dodatečné náklady způsobené její politikou prodeje se ztrátou od roku 1995 do roku 1999. V tomto ohledu uvádí, že vzhledem k tomu, že platby provedené DB‑Telekom v plné výši sloužily k vyrovnání ztrát utrpěných v letech 1990 až 1995, je „matematicky“ nemožné, že by prostřednictvím uvedených plateb mohla vyrovnávat své údajné čisté dodatečné náklady způsobené politikou prodeje se ztrátou od roku 1994 do roku 1999.
61 Komise zaprvé namítá, že argument žalobkyně, podle kterého jí ostatní veřejné prostředky uvedené v napadeném rozhodnutí nijak nezvýhodnily, je nesrozumitelný, neboť Komise v rámci napadeného rozhodnutí měla za to, že byly relevantní pouze platby provedené DB-Telekom.
62 Zadruhé, Komise v podstatě tvrdí, že nebyla povinna provést výpočet za účelem určení, zda částka plateb provedených DB‑Telekom přesáhla, či nepřesáhla celkovou částku dodatečných nákladů DPAG spojených s plněním ÚOHZ. Zaprvé má za to, že ačkoli je tento výpočet vhodný k určení, zda podnik pověřený ÚOHZ získal nadměrnou náhradu, v projednávané věci by byl tento výpočet nevhodný, s ohledem na stížnosti týkající se narušení hospodářské soutěže, jež podaly BIEK a UPS, a na podezření, jež mohla Komise mít na základě uvedených stížností, že DPAG mohla nadhodnotit čisté dodatečné náklady spojené s plněním ÚOHZ. A dále má za to, že uvedený výpočet by jí neumožnil určit ani zda existovala příčinná souvislost mezi plněním ÚOHZ a čistými dodatečnými náklady způsobenými politikou prodeje se ztrátou DPAG, ani zda stát žalobkyni osvobodil od břemene těchto dodatečných nákladů, a tím narušil hospodářskou soutěž.
63 V tomto ohledu Komise poznamenává, že v rámci napadeného rozhodnutí byla relevantní pouze otázka, zda žalobkyně pokryla dodatečné náklady způsobené svou politikou prodeje se ztrátou v konkrétním odvětví přepravy balíkových zásilek od dveří k dveřím z vlastních prostředků, nebo zda se musela uchýlit k veřejným prostředkům. Přitom podle Komise vzhledem k tomu, že žalobkyně nezpochybnila, že celkovou ztrátu zaznamenanou v odvětví přepravy balíkových zásilek mezi roky 1994 a 1998 kompenzovala prostřednictvím veřejných prostředků, a že Komise určila, že žalobkyně neměla dostatečné vlastní prostředky k pokrytí svých čistých dodatečných nákladů způsobených svou politikou prodeje se ztrátou, je prokázáno, že platby provedené DB‑Telekom sloužily k vyrovnání uvedených čistých dodatečných nákladů, jež DPAG zaznamenala od roku 1994 do roku 1999 a které neměly žádné spojení s plněním ÚOHZ.
64 Zadruhé, Komise tvrdí, že jak v rámci použití čl. 87 odst. 3 ES a čl. 86 odst. 2 ES, tak v rámci uplatnění čl. 87 odst. 1 ES, má v případě existence komplexních hospodářských skutečností širokou posuzovací pravomoc za účelem konstatování existence státní podpory. Za těchto podmínek přísluší soudu Společenství pouze ověřit, zda napadené rozhodnutí není stiženo některým důvodem neplatnosti uvedeným v článku 230 ES, aniž by mohl svým posouzením nahradit posouzení autora rozhodnutí. Přitom v projednávané věci se žalobkyně omezila na tvrzení, že existuje jiný způsob posouzení skutkových okolností, aniž by však předložila důkaz, že Komise překročila meze svojí posuzovací pravomoci.
65 Zatřetí, Komise, k níž se připojují BIEK a UPS, poznamenává, že výpočet směřující k určení, zda celková částka veřejných prostředků přesahuje celkovou částku čistých dodatečných nákladů spojených s plněním ÚOHZ, předpokládá zejména použití státních prostředků v souladu s jejich určením. Přitom žádná z podmínek uložených Soudním dvorem v rozsudcích Ferring, bod 55 výše, a Altmark, bod 57 výše, nebyla v projednávané věci splněna. Krom toho z rozsudku FFSA a další v. Komise, bod 55 výše (body 185 až 189), vyplývá, že se Soud domnívá, že takový výpočet není nezbytný, ale že je případně dostačující.
66 Začtvrté, má Komise v odpovědi na argument žalobkyně, podle kterého se odchýlila od vlastní rozhodovací praxe, za to, že metoda, kterou použila, je v souladu s jejím sdělením 2001/C 320/04 o použití pravidel státní podpory na veřejnoprávní vysílání (Úř. věst. C 320, s. 5, bod 58) a s bodem 80 jejího „neoficiálního dokumentu“ ze dne 12. listopadu 2002 o službách obecného hospodářského zájmu a státních podporách, podle nichž si Komise vyhrazuje možnost přezkoumat příčinnou souvislost mezi plněním ÚOHZ a určitými narušeními hospodářské soutěže, jestliže cenová politika poskytovatele, který na trhu otevřeném hospodářské soutěži těží z veřejných prostředků, hrozí hospodářskou soutěž narušit.
67 Zatřetí Komise zpochybňuje argument žalobkyně, podle kterého Komise neprokázala, že platby provedené DB‑Telekom byly s ohledem na ztráty utrpěné mezi roky 1990 a 1995 dostačující k financování její politiky prodeje se ztrátou v letech 1994 až 1999. Komise, k níž se připojují BIEK a UPS, totiž tvrdí, kromě skutečnosti, že je z účetního hlediska nemožné určit, z jakých prostředků byly náklady pokryty, že částky, jež měla žalobkyně zpětně zaplatit, nepředstavovaly čisté dodatečné náklady ÚOHZ. Má rovněž za to, že v rozsahu, v jakém žalobkyně neprokázala, že pokryla z vlastních prostředků údajné čisté dodatečné náklady způsobené svojí politikou prodeje se ztrátou, může se právem domnívat, že uvedené dodatečné náklady byly pokryty z veřejných prostředků.
Závěry Soudu
68 Podle čl. 87 odst. 1 ES „[p]odpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak“.
69 Nadto podle čl. 86 odst. 2 ES podniky pověřené ÚOHZ podléhají pravidlům Smlouvy, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny.
70 Podle ustálené judikatury vyžaduje kvalifikace státní podpory splnění všech podmínek stanovených v čl. 87 odst. 1 ES. Článek 87 odst. 1 ES uvádí následující podmínky. Zaprvé musí jít o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé musí být způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí zvýhodňovat svého příjemce. Začtvrté musí narušovat či hrozit narušením hospodářské soutěže (viz rozsudek Altmark, bod 57 výše, body 74 a 75 a citovaná judikatura).
71 Ohledně třetí podmínky uvedené v předchozím bodě z judikatury vyplývá, že pojem „státní podpora“ je pojem objektivní a závisí pouze na tom, zda určité opatření poskytuje, nebo neposkytuje výhodu jednomu či několika podnikům (rozsudek Ladbroke Racing v. Komise, bod 55 výše, bod 52).
72 V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr rozhodl, že pokud musí být státní zásah považován za vyrovnání představující protihodnotu za služby poskytnuté podniky-příjemci za účelem plnění povinností veřejné služby, takže tyto podniky ve skutečnosti nejsou finančně zvýhodněny, a pokud tedy účinkem uvedeného zásahu není poskytnutí výhodnějšího soutěžního postavení těmto podnikům ve vztahu k podnikům, které s nimi soutěží, nespadá tento zásah do čl. 87 odst. 1 ES (rozsudky Soudního dvora Altmark, bod 57 výše, bod 87, a ze dne 27. listopadu 2003, Enirisorse, C‑34/01 až C‑38/01, Recueil, s. I‑14243, bod 31).
73 Aby v konkrétním případě takovéto vyrovnání nebylo kvalifikováno jako státní podpora, musí být splněno několik podmínek (rozsudky Altmark, bod 57 výše, bod 88, a Enirisorse, bod 72 výše, bod 31). Zaprvé, podnik-příjemce musí být skutečně pověřen plněním povinností veřejné služby a tyto povinnosti musejí být jasně definovány. Zadruhé, parametry, na jejichž základě je vyrovnání vypočteno, musejí být objektivním a transparentním způsobem předem stanoveny, aby bylo zabráněno tomu, že vyrovnání bude zahrnovat hospodářskou výhodu, která může zvýhodňovat podnik-příjemce ve vztahu ke konkurenčním podnikům. Zatřetí, vyrovnání nemůže překračovat to, co je nezbytné k pokrytí všech nebo části nákladů vynaložených na plnění povinností veřejné služby se zohledněním příslušných příjmů, jakož i zisku, který je přiměřený k plnění těchto povinností. Začtvrté, když výběr podniku, který má být pověřen plněním povinností veřejné služby, není v konkrétním případě učiněn v rámci řízení o zadání veřejné zakázky, musí být výše nezbytného vyrovnání určena na základě analýzy nákladů průměrného podniku, správně řízeného a vybaveného přiměřeně k tomu, aby mohl splnit požadavky veřejné služby, které by tento podnik vynaložil na plnění těchto povinností se zohledněním příslušných příjmů, jakož i zisku, který je přiměřený k plnění těchto povinností (rozsudek Altmark, bod 57 výše, body 89 až 93).
74 Z toho vyplývá, že jestliže byly státní prostředky poskytnuty jako náhrada dodatečných nákladů spojených s plněním ÚOHZ za podmínek stanovených v bodech 72 a 73 výše, Komise nemůže, aniž by zbavila čl. 86 odst. 2 ES užitečného účinku, kvalifikovat jako státní podporu všechny či část poskytnutých veřejných prostředků, pokud celková částka uvedených prostředků nepřesahuje výši dodatečných nákladů vzniklých v důsledku plnění uvedeného ÚOHZ (viz v tomto smyslu rozsudek FFSA a další v. Komise, bod 55 výše, bod 188).
75 Konečně podle ustálené judikatury je Komise oprávněna přijmout rozhodnutí na základě dostupných informací, pokud se jedná o případ členského státu, který neplní svou povinnost spolupracovat a který jí neposkytne informace, jež od něho požadovala za účelem přezkumu slučitelnosti podpory se společným trhem (rozsudky Soudního dvora ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise, C‑301/87, Recueil, s. I‑307, bod 22, a ze dne 13. dubna 1994, Německo a Pleuger Worthington v. Komise, C‑324/90 a C‑342/90, Recueil, s. I‑1173, bod 26). Nicméně před přijetím takového rozhodnutí musí Komise splnit určité procesní požadavky. Především musí členskému státu přikázat, aby jí poskytl ve stanovené lhůtě všechny dokumenty, informace a údaje nezbytné k přezkumu slučitelnosti podpory se společným trhem. A pouze pokud členský stát navzdory příkazu Komise požadované informace neposkytne, může Komise ukončit řízení a přijmout rozhodnutí o slučitelnosti nebo neslučitelnosti podpory se společným trhem na základě dostupných informací (výše uvedený rozsudek Francie v. Komise, body 19 a 22). Uvedené požadavky byly zopakovány a upřesněny v čl. 5 odst. 2, čl. 10 odst. 3 a čl. 13 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES [88 ES] (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339) (rozsudek Soudu ze dne 19. října 2005, Freistaat Thüringen v. Komise, T‑318/00, Sb. rozh. s. II‑4179, bod 73).
76 Zaprvé je třeba uvést, že je irelevantní důvod, který žalobkyně vznáší v žalobě, podle něhož se Komise neprávem domnívala, že jí poskytují výhodu veřejná opatření jiná než platby provedené DB‑Telekom, neboť Komise v žalobní odpovědi výslovně uznala, že platby provedené DB-Telekom zohlednila pouze za účelem vyvození závěru, že DPAG byla zvýhodněna prostřednictvím veřejných prostředků.
77 Tento důvod tedy musí být odmítnut.
78 Zadruhé, pokud jde o důvod žalobkyně, podle kterého Komise neprokázala, že žalobkyně byla zvýhodněna platbami provedenými DB-Telekom s ohledem na její čisté dodatečné náklady spojené s plněním ÚOHZ, je třeba úvodem uvést, jak vyplývá z popisu napadeného rozhodnutí uvedeného v bodech 16 až 29 výše, že závěr Komise, podle kterého byla DPAG zvýhodněna, spočívá na následujících zjištěních. Zaprvé Komise konstatovala, že žalobkyně od roku 1990 do roku 1995 obdržela platby provedené DB-Telekom ve výši 11 081 milionů DEM – platby, které Komise považovala za jediné relevantní veřejné prostředky pro účely napadeného rozhodnutí. Zadruhé Komise uvedla jednak to, že žalobkyně zaznamenala čisté dodatečné náklady způsobené její politikou prodeje se ztrátou od roku 1994 do roku 1999 ve výši 1 118,7 milionů DEM, a jednak to, že uvedené čisté dodatečné náklady nebyly spojeny s plněním ÚOHZ. Zatřetí Komise konstatovala, že žalobkyně nemohla pokrýt uvedené čisté dodatečné náklady ve výši 1 118,7 milionů DEM z vlastních prostředků, protože od roku 1990 do roku 1998 zaznamenala celkový deficit ve všech odvětvích činnosti ve výši 2 289 milionů DEM. Komise proto dospěla s ohledem na tři předcházející zjištění k závěru, že čisté dodatečné náklady způsobené politikou prodeje se ztrátou DPAG v období od roku 1994 do roku 1999 musely nezbytně být kompenzovány prostřednictvím plateb provedených DB‑Telekom v období od roku 1990 do roku 1995, takže žalobkyně byla zvýhodněna státní podporou ve výši 1 118,7 milionů DEM. V tomto ohledu je třeba uvést, že ve svých odpovědích na otázky položené Soudem v průběhu jednání Komise v podstatě uvedla, že měla za to, vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila důkaz o pokrytí svých údajných čistých dodatečných nákladů způsobených svou politikou prodeje se ztrátou z jiných prostředků než pomocí plateb provedených DB-Telekom, že může právem předpokládat, že DPAG byla zvýhodněna státní podporou ve výši 1 118,7 milionů DEM.
79 Je tudíž třeba přezkoumat, zda tak, jak to učinila v napadeném rozhodnutí, Komise prokázala právně dostačujícím způsobem, že žalobkyně byla prostřednictvím plateb provedených DB-Telekom zvýhodněna.
80 V tomto ohledu je zaprvé třeba poznamenat, že navzdory informacím, které Spolková republika Německo poskytla Komisi a které vedly Komisi k tomu, že v bodě 41 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že Spolková republika Německo tvrdí, že segment zákazníků podnikatelů nebyl vyloučen ze všeobecných služeb, se Komise v napadeném rozhodnutí nevyjádřila k otázce, zda odvětví přepravy balíkových zásilek od dveří k dveřím představovalo ÚOHZ. V tomto ohledu je totiž třeba uvést, jak vyplývá z bodu 26 výše, že Komise v napadeném rozhodnutí pouze konstatovala, že cenová politika DPAG sestávající z nabídek sazeb nižších než jednotná sazba, měla za následek čisté dodatečné náklady, jež nebyly spojeny s plněním ÚOHZ.
81 Dále je třeba poznamenat, že Komise měla za to jednak v bodě 74 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „[n]eexistovala […] žádná příčinná souvislost mezi uvedenými čistými dodatečnými náklady [spojenými s politikou prodeje se ztrátou] a povinnostmi veřejné služby DPAG“, a jednak v bodě 73 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „[s]e ukázalo, že DPAG nes[la] čisté dodatečné náklady, z nichž minimální část ne[byla] následkem plnění [ÚOHZ]“. (neoficiální překlad)
82 Je tedy třeba uvést, jak Komise mimo jiné potvrdila ve svých písemnostech, jednak to, že v napadeném rozhodnutí Komise nekonstatovala, že informace poskytnuté Spolkovou republikou Německo, podle kterých odvětví balíkových zásilek od dveří k dveřím představovalo ÚOHZ, nebyly opodstatněné, a jednak to, že uznala, přinejmenším mlčky, že DPAG kromě čistých dodatečných nákladů způsobených svojí politikou prodeje se ztrátou, zaznamenala rovněž čisté dodatečné náklady, které byly spojeny s plněním ÚOHZ (dále jen „nezpochybněné čisté dodatečné náklady“).
83 Zadruhé je třeba poznamenat, že Komise uvádí, jednak v bodě 43 napadeného rozhodnutí, že ji Spolková republika Německo informovala, že musela nést „patnáct závazků zděděných z minulosti“, které tvoří čisté dodatečné náklady ÚOHZ, a jednak v poznámce pod čarou 94 napadeného rozhodnutí, že „[v] dopise ze dne 16. září 1999 (s. 18), [německá] vláda označuje za ,závazky zděděné z minulosti‘ zvláštní náklady nesené DPAG oproti běžným nákladům neseným soukromými podniky za běžných tržních podmínek“, přičemž upřesnila, že „[p]odle informací spolkové vlády právě tyto konkrétní náklady vysvětlují deficit uvedený v rozhodnutí o zahájení řízení v odvětví balíkových zásilek“. V bodě 43 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise vyjmenovává patnáct závazků zděděných z minulosti, které uvádí Spolková republika Německo. V tomto ohledu Komise zejména uvádí, v bodě 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „[p]odle německých orgánů, i kdyby měla Komise mít za to, že všechny služby [přepravy balíkových zásilek] poskytované prostřednictvím této infrastruktury ne[bylo] lze považovat za služby veřejného zájmu, dané závazky zděděné z minulosti nicméně musí být považovány za ,ztracené investiční náklady‘ na služby, které byly v okamžiku, kdy byla v roce 1990 plánována současná infrastruktura, nepochybně poskytovány ve všeobecném zájmu [příloha 1 dopisu spolkové vlády ze dne 21. června 2000]“. (neoficiální překlad)
84 Přitom v tomto ohledu je třeba konstatovat, že jak vyplývá z bodů 41 až 52 rozhodnutí o zahájení řízení, poskytla Spolková republika Německo Komisi na její žádost přesný seznam patnácti jejích závazků zděděných z minulosti, ohledně kterých jednak uvedla důvody, proč podle ní představují čisté dodatečné náklady spojené s plněním ÚOHZ, a odhad částky, kterou každý z uvedených závazků představoval od roku 1990 do roku 1996, a jednak uvedla, že celková částka těchto závazků zděděných z minulosti, jež byly spojeny s plněním ÚOHZ, dosáhla 20 426 milionů DEM, tedy částky jednoznačně vyšší než 11 081 milionů DEM odpovídajících platbám provedeným DB-Telekom. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Komise v bodě 72 rozhodnutí o zahájení řízení uvedla, že ačkoli „měla pochybnosti ohledně skutečnosti, zda všechny nákladové prvky uvedené v tomto kontextu bylo skutečně [možné] považovat za vztahující se k tomuto druhu [ÚOHZ]“, domnívala se nicméně, že „určité prvky (jako například doručování v sobotu), [mohly] v rozsahu, v jakém byly vymezeny a přiměřeně započteny, v zásadě představovat ÚOHZ“. (neoficiální překlad)
85 Zatřetí je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že Komise jednak v napadeném rozhodnutí nepřezkoumala a nevyslovila se k informacím poskytnutým Spolkovou republikou Německo, podle kterých byly nezpochybněné čisté dodatečné náklady spojeny s plněním ÚOHZ, a jednak neprovedla výpočet umožňující určit, zda částka uvedených dodatečných nákladů přesahuje částku plateb provedených DB‑Telekom, Komise neověřila, zda celková částka plateb provedených DB-Telekom byla nižší než celková částka čistých dodatečných nákladů ÚOHZ, tak aby uvedené platby žalobkyni neposkytly žádnou výhodu.
86 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Komise ani neuvedla, ani neprokázala, že jí Spolková republika Německo či žalobkyně neposkytly informace nezbytné k tomu, aby se ujistila, že platby provedené DB‑Telekom nepřesáhly nezpochybněné čisté dodatečné náklady, ani že s ohledem na informace, které měla k dispozici, neměla jinou možnost než předpokládat, že částka plateb provedených DB-Telekom přesáhla částku uvedených nezpochybněných dodatečných nákladů, takže platby provedené DB-Telekom poskytly žalobkyni výhodu.
87 Krom toho je rovněž třeba konstatovat, že Komise ani v písemnostech, ani na jednání neuvedla žádný objektivní důvod odůvodňující, proč s ohledem na informace, které jí poskytla Spolková republika Německo, nemohla takový přezkum provést. V tomto ohledu je totiž třeba konstatovat, že Komise se spokojila v podstatě s vysvětlením, že rozsah mimořádných nákladů uvedených žalobkyní tuto analýzu znemožnil, ale nevysvětlila, že Spolková republika Německo jí neposkytla informace nezbytné v tomto ohledu, takže nebyla schopna takovou analýzu provést.
88 S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že tím, že neověřila, zda částka plateb provedených DB‑Telekom nepřesáhla částku nezpochybněných čistých dodatečných nákladů DPAG, Komise neprokázala právně dostačujícím způsobem, že platby provedené DB‑Telekom poskytly žalobkyni výhodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.
89 Tento závěr nemůže být vyvrácen argumenty Komise směřujícími v zásadě k tvrzení jednak, že nebyla schopna prokázat, že částka nezpochybněných čistých dodatečných nákladů nepřesáhla částku plateb provedených DB-Telekom, a jednak, že použitá metoda byla pro účely prokázání existence státní podpory v projednávané věci vhodnější než metoda spočívající v ověření, zda DPAG obdržela nadměrnou náhradu.
90 Zaprvé, ohledně argumentu Komise, podle kterého má při výběru nejvhodnější metody k prokázání existence státní podpory prostor pro uvážení, je třeba připomenout, že kvalifikace opatření jako státní podpory, jež podle Smlouvy přísluší jak Komisi, tak vnitrostátnímu soudu, nemůže v zásadě odůvodnit, v případě, že neexistují konkrétní okolnosti způsobené zejména komplexní povahou dotyčných státních zásahů, přiznání široké posuzovací pravomoci Komisi. Posouzení významu příčin či cílů státních zásahů totiž spadá pouze do přezkumu případné slučitelnosti uvedených opatření se společným trhem, jak stanoví čl. 87 odst. 3 ES (rozsudek Ladbroke Racing v. Komise, bod 55 výše, bod 52).
91 V tomto ohledu je však rovněž třeba uvést, že ačkoli Soud přiznal Komisi určitý prostor pro uvážení ohledně přijetí nejvhodnější metody za účelem ujištění se o neexistenci křížových dotací ve prospěch konkurenčních činností (rozsudek FFSA a další v. Komise, bod 55 výše, bod 187), nemění to nic na tom, že Komise v souladu s rozsudkem Altmark, bod 57 výše (bod 87) nemůže kvalifikovat jako státní podporu státní prostředky poskytnuté jako náhrada dodatečných nákladů spojených s plněním ÚOHZ. Přitom v projednávané věci Komise bez přezkoumání, zda celková částka plateb provedených DB-Telekom přesáhla celkovou částku nezpochybněných dodatečných nákladů, nemohla mít za to, jak vyplývá z analýzy napadeného rozhodnutí v bodě 78 výše, že uvedené platby žalobkyni zvýhodnily, přestože jí Spolková republika Německo poskytla informace vysvětlující skutečnost, že celková částka uvedených plateb nepřesáhla celkovou částku nezpochybněných čistých dodatečných nákladů.
92 Krom toho ohledně argumentu Komise, podle kterého byla pouze povinna přezkoumat, zda byly opodstatněné stížnosti BIEK a UPS, podle kterých DPAG financovala politiku prodeje se ztrátou prostřednictvím veřejných prostředků, je třeba v tomto ohledu připomenout, že podle judikatury je Komise povinna v zájmu řádného uplatňování základních pravidel Smlouvy týkajících se státních podpor provést pečlivé a nestranné posouzení stížnosti, což může vyžadovat přezkum skutečností, které nebyly stěžovatelem výslovně uvedeny (rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 62). Navíc je Komise povinna ověřit existenci skutečné výhody pro příjemce podpory. Takže v projednávané věci, ačkoli byla Komise povinna provést pečlivé a nestranné posouzení stížností podaných BIEK a UPS, neznamenalo to nicméně, že mohla ignorovat informace, které jí poskytla Spolková republika Německo směřující k prokázání, že žalobkyně nebyla nijak zvýhodněna prostřednictvím veřejných prostředků ani že mohla právem dospět k závěru o existenci státní podpory, aniž by předem ověřila, zda veřejné prostředky, jež DPAG obdržela, jí poskytly výhodu.
93 Konečně je rovněž třeba odmítnout argumenty Komise, jakož i argumenty BIEK a UPS, podle kterých Komise nebyla povinna provést přezkum otázky, zda celková částka plateb provedených DB-Telekom přesáhla celkovou částku čistých dodatečných nákladů spojených s plněním ÚOHZ nesených žalobkyní, jelikož nebyly v projednávané věci splněny podmínky stanovené Soudním dvorem v rozsudcích Ferring, bod 55 výše, a Altmark, bod 57 výše.
94 Jak je totiž vysvětleno v bodě 81 výše, v němž bylo uvedeno, že Komise se v napadeném rozhodnutí spokojila s konstatováním, že čisté dodatečné náklady způsobené DPAG politikou prodeje se ztrátou, nemohly být předmětem náhrady, neověřila ani neprokázala, že žalobkyně nezaznamenala další čisté dodatečné náklady spojené s plněním ÚOHZ, ve vztahu k nimž měla nárok požadovat náhradu prostřednictvím všech plateb provedených DB-Telekom za podmínek uvedených v rozsudku Altmark, bod 57 výše (body 89 až 95).
95 Přitom v rozsahu, v jakém Komise neprovedla žádný přezkum ani posouzení v tomto ohledu, nepřísluší soudu Společenství, aby namísto Komise provedl přezkum, který nikdy neprovedla, a aby odhadl závěry, ke kterým by na konci tohoto přezkumu dospěla (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 16. září 2004, Valmont v. Komise, T‑274/01, Sb. rozh. s. II‑3145, bod 136).
96 Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba přijmout důvod žalobkyně, podle kterého Komise porušila čl. 87 odst. 1 ES, když měla za to, že platby provedené DB-Telekom žalobkyni zvýhodnily.
97 Nicméně Soud má za to, že je navíc vhodné přezkoumat rovněž důvod žalobkyně, podle které bez ohledu na otázku, zda částka plateb provedených DB-Telekom přesáhla částku nezpochybněných čistých dodatečných nákladů žalobkyně, Komise v každém případě neprávem dospěla k závěru, že platby provedené DB-Telekom ve výši 11 081 milionů DEM žalobkyni umožnily, s ohledem na ztráty, jež zaznamenala od roku 1990 do roku 1995, pokrýt údajné čisté dodatečné náklady způsobené její politikou prodeje se ztrátou od roku 1994 do roku 1999 ve výši 1 118,7 milionů DEM.
98 V tomto ohledu je úvodem třeba konstatovat, že podle § 63 odst. 1 PostVerfG byla Deutsche Bundespost povinna zpětně platit německému státu v letech 1990 až 1995 částky odpovídající určitému klesajícímu procentnímu podílu z jejích příjmů z hospodářské činnosti. Ačkoli se účastnice řízení neshodnou v otázce, zda uvedené částky představovaly dodatečné náklady ÚOHZ, či nikoli, Komise nezpochybňuje, že byly placeny podniky vzešlými z rozdělení Deutsche Bundespost a že v tomto kontextu musela žalobkyně od roku 1990 do roku 1995 zaplatit částku 11 418 milionů DEM.
99 V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že platby provedené DB-Telekom od roku 1990 do roku 1995 ve výši 11 418 milionů DEM umožnily žalobkyni pokrýt údajné čisté dodatečné náklady ve výši 1 118,7 milionů DEM způsobené její politikou prodeje se ztrátou od roku 1994 do roku 1999, zatímco uvedené platby v plné výši sloužily k vyrovnání ztrát utrpěných od roku 1990 do roku 1995 a způsobených zejména její povinností zpětně platit peněžité částky.
100 Komise v podstatě namítá, že v rozsahu, v jakém žalobkyně nepředložila důkazy, že čisté dodatečné náklady spojené s její politikou prodeje se ztrátou byly financovány z vlastních prostředků žalobkyně, mohla platně předpokládat, že platby provedené DB-Telekom žalobkyni umožnily financovat uvedené dodatečné náklady.
101 V tomto ohledu je třeba uvést, že účastnice řízení shodně tvrdí, že z účetního hlediska mohou jakékoli prostředky financovat jakékoli náklady. Přitom, ačkoli Komisi přísluší prokázat, že veřejné prostředky zvýhodnily jejich příjemce, jak vyplývá z rozsudku Altmark, bod 57 výše (bod 75), je v tomto ohledu bezvýznamné, že Komise prokáže, jaké náklady měla hradit částka veřejných prostředků poskytnutých žalobkyni.
102 Avšak v rozsahu, v jakém Komise v projednávané věci, jak vyplývá z bodu 78 výše, podmínila prokázání existence výhody poskytnuté DPAG prostřednictvím veřejných prostředků skutečností, že údajné čisté dodatečné náklady DPAG spojené s její politikou prodeje se ztrátou musely být nezbytně pokryty, do výše 1 118,7 milionů DEM, prostřednictvím plateb provedených DB-Telekom, je třeba přezkoumat, zda se s ohledem na ztráty DPAG utrpěné od roku 1990 do roku 1994 a od roku 1990 do roku 1995, uvedené platby provedené v daném období ukázaly jako dostačující k pokrytí rovněž uvedených čistých dodatečných nákladů spojených s politikou prodeje se ztrátou zaznamenaných od roku 1994 do roku 1999.
103 Přitom se Komise v bodě 88 odůvodnění napadeného rozhodnutí domnívala, že údajné čisté dodatečné náklady zaznamenané DPAG a spojené s její politikou prodeje se ztrátou, dosáhly následujících částek:
Roky | 1994 | 1995 | 1996 | 1997 | 1998 | 1999 | Celkem 1994–1999 |
Dodatečné náklady spojené s politikou prodeje se ztrátou (miliony DEM) | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | 1 118,7 |
104 Nadto z informací poskytnutých Spolkovou republikou Německo a nezpochybněných Komisí vyplývá, že DPAG v období od roku 1990 do roku 1994 a od roku 1990 do roku 1995 zaznamenala následující provozní výsledky (kromě plateb provedených DB-Telekom a zpětně zaplacených částek) a konečné výsledky (včetně plateb provedených DB-Telekom a zpětně zaplacených částek) (sdělení Spolkové republiky Německo ze dne 31. ledna 2002 a příloha 11a sdělení Spolkové republiky Německo ze dne 10. března 2000):
Roky | 1990 | 1991 | 1992 | 1993 | 1994 | Celkem 90–94 | 1995 | Celkem 90–95 |
Vyhrazené odvětví | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] |
Odvětví balíkových zásilek | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] |
Odvětví novin | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] |
Provozní saldo | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | [dův.] | –4 331 | [dův.] | –4 945 |
Platby provedené DB-Telekom | 1 495 | 2 031 | 1 310 | 726 | 0 | 5 562 | 5 519 | 11 081 |
Zpětně zaplacené částky | −1 651 | −1 982 | −2 100 | −2 182 | −2 190 | −10 104 | −1 314 | −11 418 |
Saldo provedené platby/ zpětně zaplacené částky | | | | | | −4 552 | | −337 |
Konečný výsledek (miliony DEM) | | | | | | −8 883 | | −5 282 |
105 S ohledem na tabulku uvedenou v bodě 104 výše, je především třeba uvést, že i kdyby byla pravda, že žalobkyně od roku 1990 do roku 1994 obdržela částku 5 562 milionů DEM na základě plateb provedených DB-Telekom a že v roce 1994 zaznamenala dodatečné náklady spojené s její politikou prodeje se ztrátou ve výši [důvěrné] milionů DEM (tabulka uvedená v bodě 103 výše), konečná ztráta zaznamenaná od roku 1990 do roku 1994, společně ve všech odvětvích činnosti, dosáhla 8 883 milionů DEM. Tato konečná ztráta za období od roku 1990 do roku 1994 totiž odpovídá provozním ztrátám DPAG ve výši 4 331 milionů DEM, navýšeným o zpětně zaplacené částky ve výši 10 104 milionů DEM, jež byly částečně vyrovnány platbami ve výši 5 562 milionů DEM provedenými DB-Telekom.
106 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že platby provedené DB-Telekom od roku 1990 do roku 1994 ve výši 5 562 milionů DEM žalobkyni neumožnily, s ohledem na její provozní ztráty utrpěné od roku 1992 do roku 1994 ve výši 4 331 DEM a částky ve výši 10 104 milionů DEM, které musela zpětně zaplatit v daném období, tedy s ohledem na celkovou výši ztrát dosahující 14 435 milionů DEM, pokrýt údajné čisté dodatečné náklady způsobené její politikou prodeje se ztrátou od roku 1994 do roku 1999 ve výši 1 118,7 milionů DEM.
107 Nadto je vzhledem k tomu, že žalobkyně přijímala platby prováděné DB‑Telekom až do roku 1995, rovněž třeba konstatovat, že i kdyby byla pravda, že žalobkyně od roku 1990 do roku 1995 obdržela 11 081 milionů DEM na základě plateb provedených DB-Telekom, zaznamenala by v průběhu uvedeného období konečnou ztrátu, společně ve všech odvětvích činnosti, ve výši 5 282 milionů DEM. Tato konečná ztráta pro období od roku 1990 do roku 1995 totiž odpovídá provozním ztrátám DPAG ve výši 4 945 milionů DEM navýšeným o zpětně zaplacené částky ve výši 11 418 milionů DEM, jež byly částečně vyrovnány platbami provedenými DB-Telekom ve výši 11 081 milionů DEM.
108 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že poskytnutí plateb provedených DB-Telekom mezi roky 1990 a 1995 ve výši 11 081 milionů DEM neumožnilo DPAG, s ohledem na její provozní ztráty utrpěné v letech 1990 až 1995 ve výši 4 945 milionů DEM a částky, které musela zpětně zaplatit, ve výši 11 418 milionů DEM, přičemž celková výše ztrát tedy dosáhla 16 363 milionů DEM, pokrýt své údajné dodatečné náklady způsobené politikou prodeje se ztrátou zaznamenané od roku 1994 do 1999 ve výši 1 118,7 milionů DEM.
109 Je tedy třeba konstatovat, že argumentace Komise, podle které se žalobkyni dostalo výhody ve výši 1 118,7 milionů DEM, neboť pouze platby provedené DB‑Telekom mohly financovat údajné dodatečné náklady způsobené její politikou prodeje se ztrátou, je vyvrácena závěrem, že konečné ztráty utrpěné DPAG v letech 1990 až 1994 či 1990 až 1995 dosáhly takové výše, že platby provedené DB-Telekom se ukázaly jako nedostačující k pokrytí údajných čistých dodatečných nákladů způsobených politikou DPAG prodeje se ztrátou z let 1994 až 1999.
110 Tento žalobní důvod žalobkyně je tedy třeba přijmout.
111 Je tudíž třeba zrušit napadené rozhodnutí, aniž by bylo třeba ověřovat, zda tento žalobní důvod naznačuje, že napadené rozhodnutí je rovněž stiženo nedostatkem odůvodnění ve smyslu článku 253 ES (viz bod 58 výše), ani zkoumat ostatní žalobní důvody vznesené žalobkyní.
K nákladům řízení
112 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
113 Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Komise ponese na základě čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu vlastní náklady řízení.
114 Podle čl. 87 odst. 4 třetího pododstavce jednacího řádu může Soud nařídit, že jiní vedlejší účastníci, než jsou členské státy, členské státy Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP), orgány a Dozorčí orgán Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), ponesou vlastní náklady. BIEK a UPS, vedlejší účastnice, ponesou vlastní náklady.
Z těchto důvodů
SOUD (třetí rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise 2002/753/ES ze dne 19. června 2002 o opatřeních přijatých Spolkovou republikou Německo ve prospěch Deutsche Post AG se zrušuje.
2) Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Deutsche Post.
3) Spolková republika Německo, Bundesverband Internationaler Express- und Kurierdienste eV (BIEK) a UPS Europe NV/SA ponesou vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 1. července 2008.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |