ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)
27. září 2012(*)
„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Nizozemský trh se silničním bitumenem – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES – Přičitatelnost protiprávního jednání – Právo na obhajobu – Účinky, které má zrušující rozsudek ve vztahu k třetím osobám“
Ve věci T‑361/06,
Ballast Nedam NV, se sídlem v Nieuwegein (Nizozemsko), původně zastoupená A. Bosmanem a J. van de Helem, poté A. Bosmanem a E. Oude Elferinkem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené A. Bouquetem, A. Nijenhuisem a F. Ronkes Agerbeekem, jako zmocněnci, původně ve spolupráci s F. Wijckmansem, F. Tuytschaeverem a L. Gyselenem, poté Wijckmansem a Tuytschaeverem, advokáty,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C(2006) 4090 final ze dne 13. září 2006 v řízení podle článku 81 [ES] [věc COMP/F/38.456 – Bitumen – (Nizozemsko)] v rozsahu, v němž se týká žalobkyně a podpůrně zaprvé návrh na částečné zrušení uvedeného rozhodnutí v rozsahu, v němž stanoví dobu trvání protiprávního jednání, která se jí týká a zadruhé žádost o snížení výše pokuty, která jí byla uložena,
TRIBUNÁL (šestý senát),
ve složení M. Jaeger, předseda, N. Wahl a S. Soldevila Fragoso (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Plingers, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 30. června 2011,
vydává tento
Rozsudek
Skutkový základ sporu
1 Žalobkyně, společnost Ballast Nedam NV, řídí skupinu Ballast Nedam, která je činná ve stavebním odvětví v Nizozemsku. V roce 1995 skupina koupila společnosti silniční výstavby Eemsmond Wegenbouw BV a Bruil Infrastructuur BV, čímž se stala významným činitelem v odvětví silniční výstavby v Nizozemsku, přičemž se její činnosti soustředily v rámci společnosti Ballast Nedam Grond en Wegen BV (dále jen „BNGW“), dceřiné společnosti 100 % vlastněné společností Ballast Nedam Infra BV (dále jen „BN Infra“), která byla sama 100 % vlastněna žalobkyní. Od 1. října 2000 vykonávala činnosti silniční výstavby v rámci skupiny přímo BN Infra. Od 14. února 2003 představuje Ballast Nedam Nederland BV zprostředkující společnost mezi žalobkyní a BN Infra.
2 Dopisem ze dne 20. června 2002 informovala společnost British Petroleum Komisi Evropských společenství o údajné existenci kartelové dohody na trhu se silničním bitumenem v Nizozemsku a požádala o ochranu před pokutami na základě oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. C 45, s. 3; Zvl. vyd. 08/02, s. 155).
3 Dne 1. a 2. října 2002 provedla Komise neoznámená šetření v prostorách některých společností. Komise zaslala dne 4. července 2003 žádosti o informace několika společnostem, mezi nimi i společnosti BN Infra, na které tato společnost odpověděla dne 12. září 2003. Dne 10. února 2004 zaslala Komise žádost o informace žalobkyni, která na ni odpověděla dne 9. března 2004.
4 Dne 18. října 2004 zahájila Komise správní řízení a přijala oznámení námitek, které následujícího dne zaslala více společnostem, mezi nimi žalobkyni a BN Infra, a na které žalobkyně odpověděla dne 20. května 2005.
5 Komise přijala dne 13. září 2006 rozhodnutí C (2006) 4090 final v řízení podle článku 81 [ES] [věc COMP/F/38.456 – Bitumen – (Nizozemsko) (dále jen „napadené rozhodnutí“)], jehož shrnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 28. července 2007 (Úř. věst. L 196, s. 40) a které bylo oznámeno žalobkyni dne 25. září 2006.
6 V napadeném rozhodnutí Komise uvedla, že společnosti, kterým je toto rozhodnutí určeno, se účastnily na jediném a trvajícím porušování čl. 81 odst. 1 ES, které spočívalo v tom, že v dotčených obdobích pravidelně společně stanovovaly ceny brutto při prodeji a nákupu silničního bitumenu v Nizozemsku, jednotnou slevu z ceny brutto pro stavitele silnic, kteří se účastnili kartelové dohody a menší maximální slevu z ceny brutto pro ostatní stavitele silnic.
7 Žalobkyně byla shledána odpovědnou za toto protiprávní jednání v období od 21. června 1996 do 15. dubna 2002, stejně jako její dceřiná společnost BN Infra. Komise totiž předpokládala, že během tohoto období vykonávala rozhodující vliv na své dceřiné společnosti BN Infra a BNGW. Žalobkyni a BN Infra byla společně a nerozdílně uložena pokuta ve výši 4,65 milionu eur.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
8 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 5. prosince 2006 žalobkyně podala projednávanou žalobu.
9 Tribunál (šestý senát) se na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 svého jednacího řádu položil účastnicím řízení písemně otázky. Účastnice řízení na tyto otázky odpověděly ve stanovené lhůtě.
10 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 30. června 2011.
11 Vzhledem k překážce na straně jednoho člena šestého senátu, předseda Tribunálu určil na základě čl. 32 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu sám sebe pro doplnění senátu.
12 Usnesením ze dne 18. listopadu 2011 Tribunál (šestý senát) ve svém novém složení znovu otevřel ústní část řízení a účastnice řízení byly informovány, že budou vyslechnuty na novém jednání.
13 Dopisy ze dne 25. a 28. listopadu 2011 Komise a žalobkyně informovaly Tribunál o tom, že se vzdávají nového vyslechnutí.
14 V důsledku toho se předseda Tribunálu rozhodl uzavřít ústní část řízení.
15 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká;
– podpůrně, zrušil částečně napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká a stanovil dobu trvání protiprávního jednání a snížil pokutu, která jí byla uložena;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
16 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
17 Na podporu svých návrhových žádání žalobkyně vznáší dva žalobní důvody, vycházející zaprvé ze zjevně nesprávných posouzení skutkového stavu a nesprávných právních posouzení při přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání, kterého se dopustily BN Infra a BNGW, žalobkyni a zadruhé z porušení čl. 27 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. L 1, s. 1) a práva na obhajobu, jelikož Komise neuvedla v oznámení námitek, že zamýšlí přičíst odpovědnost žalobkyni.
K prvnímu žalobnímu důvodu, který vychází z nesprávných právních posouzení a ze zjevně nesprávných posouzení skutkového stavu při přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání, kterého se dopustily společnosti BN Infra a BNGW, žalobkyni
K nesprávnému právnímu posouzení vycházejícímu ze zohlednění pouze kapitálového propojení pro uplatnění domněnky existence rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na obchodní politiku jejích dceřiných společností
– Argumenty účastnic řízení
18 Žalobkyně se domnívá, že Komise porušila článek 81 ES tím, že jí přičetla odpovědnost za protiprávní jednání, kterého se dopustily společnosti BN Infra a BNGW, přičemž se opřela pouze o skutečnost, že je 100% vlastnila. Soud Unie má nicméně jasně za to, že pouhé vlastnictví veškerého kapitálu dceřiné společnosti samo o sobě nepostačuje k prokázání existence kontroly vykonávané mateřskou společností nad dceřinou společností (rozsudky Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, C‑286/98 P, Recueil, s. I‑9925, bod 28, a Tribunálu ze dne 15. září 2005, DaimlerChrysler v. Komise, T‑325/01, Sb. rozh. s. II‑3319, body 218 a 219).
19 V projednávaném případě se žalobkyně přímo ani nepřímo neúčastnila koluzních dohod, nikdy v rámci správního řízení nejednala jako představitel společností BN Infra nebo BNGW a v odpovědi na oznámení námitek výslovně uvedla, že BN Infra disponovala skutečnou samostatností. Společnosti BN Infra a BNGW tak definovaly své obchodní politiky bez jejího zásahu, aniž je s ní musely konzultovat, přičemž její úloha se v době trvání protiprávního jednání omezovala na aspekty, které měly hlavně finanční povahu. Je tedy věcí Komise, aby prokázala, že vykonávala rozhodující vliv na obchodní chování společností BN Infra a BNGW na relevantním trhu a že existovala souvislost mezi tímto vlivem a protiprávním jednáním.
20 Žalobkyně má za to, že aby Komise prokázala, že vykonávala rozhodující vliv na obchodní chování společností BN Infra a BNGW, nemohla naopak vycházet z velmi obecných skutečností, jako je konsolidace finančních výsledků, rozhodnutí v oblasti fůzí, použití příjmů společností, politika investování, nákupů a prodeje nebo jmenování jejich ředitelů. Taková kritéria totiž odpovídají povinnosti, která podle nizozemského občanského zákoníku přísluší všem mateřským společnostem a pokud by takové skutečnosti byly relevantní, vedlo by to k vytvoření nevyvratitelné domněnky odpovědnosti mateřských společností za protiprávní jednání. Podle judikatury je přiměřeným kritériem možnost mateřské společnosti definovat obchodní chování své dceřiné společnosti, ve smyslu distribuční a cenové politiky (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. října 1983, AEG-Telefunken v. Komise, 107/82, Recueil s. 3151).
21 Podle žalobkyně tak kritéria použitá Komisí ohledně přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání, kterého se dopustila dceřiná společnost, mateřské společnosti, porušují presumpci neviny uznanou článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“).
22 Komise odmítá všechny argumenty žalobkyně.
– Závěry Tribunálu
23 Komise se v napadeném rozhodnutí domnívá, že účast na koluzních dohodách se od 21. června 1996 do 30. září 2000 uskutečňovala prostřednictvím zaměstnanců BNGW a pak od 1. října 2000 až do 15. dubna 2002 prostřednictvím ředitele společnosti BN Infra. Komise se rozhodla žalobkyni přičíst odpovědnost za protiprávní jednání za celou dobu jeho trvání, protože vlastnila veškerý kapitál BN Infra a BNGW, a Komise se tak domnívala, že žalobkyně skutečně vykonávala rozhodující vliv na tyto společnosti (body 293 až 297 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
24 Je třeba úvodem připomenout, že unijní právo hospodářské soutěže se týká činností podniků (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil s. I‑123, bod 59) a že pojem podnik ve smyslu článku 81 ES zahrnuje hospodářské entity, z nichž každá je tvořena jednotnou organizací osobních, hmotných a nehmotných prvků, která dlouhodobě sleduje určitý hospodářský cíl a může přispívat ke spáchání protiprávního jednání uvedeného v daném ustanovení (viz rozsudek Tribunálu ze dne 20. března 2002, HFB a další v. Komise, T‑9/99, Recueil, s. II‑1487, bod 54, a citovaná judikatura). Pojem podnik musí být v tomto kontextu chápán jako pojem označující hospodářskou jednotku, i když z právního hlediska je tato hospodářská jednotka složena z více fyzických nebo právnických osob (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 2006, Confederación Española de Empresarios de Estaciones de Servicio, C‑217/05, Sb. rozh. s. I‑11987, bod 40).
25 Protisoutěžní jednání podniku může být přičteno jinému podniku, pokud neurčoval své jednání na trhu samostatně, ale v zásadě uplatňoval pokyny vydané posledně uvedeným podnikem, zejména s ohledem na hospodářské a právní vazby, které je spojují (rozsudky Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Metsä-Serla a další v. Komise, C‑294/98 P, Recueil, s. I‑10065, bod 27, ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 117, a ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise, C‑97/08 P, Sb. rozh. s. I‑8237, bod 58). Tak může být chování dceřiné společnosti přičteno mateřské společnosti, pokud dceřiná společnost neurčuje samostatně své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jí udělila mateřská společnost, neboť dané dva podniky tvoří hospodářskou jednotku (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1972, Imperial Chemical Industries v. Komise, 48/69, Recueil, s. 619, body 133 a 134).
26 Skutečností, která opravňuje Komisi k určení rozhodnutí ukládajícího pokuty mateřské společnosti skupiny společností, tedy není ani vztah mezi mateřskou a dceřinou společností, kdy dochází k podněcování k protiprávnímu jednání, a tím spíše ani účast mateřské společnosti na uvedeném protiprávním jednání, ale to, že tvoří jediný podnik ve výše uvedeném smyslu. Je totiž třeba připomenout, že unijní právo hospodářské soutěže uznává, že jednotlivé společnosti náležející do téže skupiny tvoří jednu hospodářskou entitu, a tedy podnik ve smyslu článku 81 ES a článku 82 ES, jestliže dotčené společnosti neurčují své jednání na trhu samostatně (rozsudek Tribunálu ze dne 30. září 2003, Michelin v. Komise, T‑203/01, Recueil, s. II‑4071, bod 290).
27 V konkrétním případě, kdy mateřská společnost vlastní 100 % kapitálu své dceřiné společnosti, která hrála vedoucí úlohu při protiprávním jednání, může zaprvé tato mateřská společnost vykonávat rozhodující vliv na chování této dceřiné společnosti a zadruhé existuje vyvratitelná domněnka, podle které uvedená mateřská společnost takový vliv skutečně vykonává (viz rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 25 výše, bod 60, a citovaná judikatura).
28 Za těchto podmínek k tomu, aby se dalo předpokládat, že mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na obchodní politiku dceřiné společnosti, postačuje, aby Komise prokázala, že veškeré jmění této dceřiné společnosti je vlastněno její mateřskou společností. Komise může následně činit mateřskou společnost společně a nerozdílně odpovědnou za zaplacení pokuty uložené její dceřiné společnosti, ledaže tato mateřská společnost, které přísluší vyvrátit tuto domněnku, předloží dostatečné důkazy, které by mohly prokázat, že její dceřiná společnost jedná na trhu samostatně (rozsudky Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, bod 18 výše, bod 29 a Akzo Nobel a další v. Komise, bod 25 výše, bod 61).
29 Ačkoliv je pravda, že Soudní dvůr v bodech 28 a 29 rozsudku Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, bod 18 výše, uvedl, kromě vlastnictví 100 % kapitálu dceřiné společnosti, další okolnosti, jako je nezpochybnění vlivu vykonávaného mateřskou společností na obchodní politiku její dceřiné společnosti a společné zastoupení obou společností v průběhu správního řízení, nemění to nic na tom, že takové okolnosti Soudní dvůr uvedl pouze s cílem popsat souhrn skutečností, na kterých Tribunál v této věci založil své úvahy, a nikoli za účelem podmínit použití výše uvedené domněnky předložením dalších nepřímých důkazů o tom, že mateřská společnost skutečně vykonává vliv na svou dceřinou společnost (rozsudky Soudního dvora Akzo Nobel a další v. Komise, bod 25 výše, bod 62 a ze dne 20. ledna 2011, General Química a další v. Komise, C‑90/09 P, Sb. rozh. s. I‑1, bod 41).
30 Žalobkyně má za to, že přístup zastávaný Komisí je v rozporu s presumpcí neviny uznané článkem 6 EÚLP. Podle ustanovení článku 2 nařízení č. 1/2003, který odráží presumpci neviny zakotvenou v čl. 6 odst. 2 EÚLP, spočívá důkazní břemeno porušení čl. 81 odst. 1 ES na orgánu, který vznesl obvinění. Jak zdůraznila generální advokátka Kokott ve stanovisku předcházejícímu rozsudku Akzo Nobel a další v. Komise, bod 25 výše (Sb. rozh. s. I‑8241), uplatnění takové domněnky skutečného výkonu rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na 100% vlastněnou dceřinou společnost, nevede k obrácení důkazního břemena, které by bylo problematické s ohledem na tato ustanovení, ale stanoví úroveň důkazů, kterou je třeba respektovat při určení, zda odpovědnost za protiprávní jednání nese mateřská společnost nebo dceřiná společnost. Jelikož skutečnost, že mateřská společnost vlastní veškerý kapitál své dceřiné společnosti, umožňuje přijmout závěr, že vliv je skutečně vykonáván, splňuje tato domněnka požadavky v oblasti důkazního břemene, pokud ji mateřská společnost nevyvrátí předložením rozhodných protidůkazů (v tomto smyslu viz rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 24 výše, bod 79). Před vyřešením otázky rozložení důkazního břemene musí tedy každý účastník řízení splnit povinnost vyložit svá tvrzení (stanovisko generální advokátky Kokott předcházející rozsudku Soudního dvora ze dne 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, C‑105/04 P, Sb. rozh. s. I‑8725, I‑8730, bod 73, a výše uvedenému rozsudku Akzo Nobel a další v. Komise, bod 74).
31 Žalobkyně se kromě toho domnívá, že výklad domněnky skutečného výkonu rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na 100% vlastněnou dceřinou společnost Komisí, vede k nemožnosti jejího vyvrácení.
32 Z judikatury Soudního dvora nicméně vyplývá, že aby se vyvrátila domněnka, podle které mateřská společnost 100% vlastnící základní kapitál své dceřiné společnosti, na ni skutečně vykonává rozhodující vliv, přísluší uvedené mateřské společnosti předložit Komisi a případně soudu Unie k posouzení všechny skutečnosti, které podle ní mohou prokázat, že netvoří jedinou hospodářskou entitu, týkající se hospodářských, organizačních a právních vazeb, jež spojují tuto dceřinou společnost s mateřskou společností a mohou se lišit případ od případu, a nemohou tedy být předmětem taxativního výčtu (rozsudky Akzo Nobel v. Komise, bod 25 výše, bod 65, a General Química a další v. Komise, bod 29 výše, body 51 a 52). V rozporu s tvrzením žalobkyně se tedy jedná o vyvratitelnou domněnku, kterou jí přísluší vyvrátit.
33 Pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého povinnosti, kterými je mateřská společnost podle nizozemského práva vázána, znemožňují jakékoliv vyvrácení této domněnky, je třeba připomenout, že se společnost nemůže dovolávat vnitrostátní právní úpravy, aby se vyhnula pravidlům unijního práva, jelikož právní pojmy používané unijním právem musí být v zásadě vykládány a používány jednotně v celém Společenství (rozsudek Soudního dvora ze dne 1. února 1972, Hagen, 49/71, Recueil s. 23, bod 6). V každém případě s ohledem na všechny výše připomenuté zásady týkající se existence takové domněnky a kritérií, která jí umožňují vyvrátit, se zdá, že informace týkající se povinností uložených nizozemským právem mateřským společnostem ve vztahu k jejich dceřiným společnostem, posilují domněnku použitou Komisí ve vztahu k žalobkyni, pokud jde o kontrolu vykonávanou žalobkyní nad společnostmi BN Infra a BNGW.
34 Konečně žalobkyně tvrdí, že Komise při prokázání toho, že vykonávala rozhodující vliv na společnosti BN Infra a BNGW, přisoudila přílišný význam velmi formálním a obecným skutečnostem.
35 V tomto ohledu je třeba připomenout, že další nepřímé důkazy toho, že žalobkyně vykonávala na chování své dceřiné společnosti rozhodující vliv, předložené Komisí, představují doplňující důkazy, které kromě domněnky vycházející z toho, že žalobkyně vlastní veškerý kapitál dceřiných společností, potvrzují nikoliv účinnou faktickou účast žalobkyně na dotčeném protiprávním jednání, ale její rozhodující vliv na chování jejích dceřiných společností a skutečné využití této pravomoci (rozsudek Soudního dvora ze dne 2. října 2003, ARBED v. Komise, C‑176/99 P, Recueil s. I‑10687, bod 20; viz rovněž rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 25 výše, bod 62).
36 Kromě toho, jak bylo připomenuto v bodě 32 výše, soud Unie má za to, že při posouzení existence jediné hospodářské entity tvořené mateřskou a dceřinou společností, je třeba zohlednit všechny skutečnosti předložené účastníky řízení, týkající se hospodářských, organizačních a právních vazeb mezi těmito dvěma společnostmi, jejichž povaha a význam se mohou lišit podle charakteristik každého projednávaného případu (rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 25 výše, bod 65). I když některé okolnosti, jako je konsolidace účtů na úrovni skupiny, jsou irelevantní (rozsudek General Química a další v. Komise, bod 29 výše, bod 108), další skutečnosti, jako jsou úzké osobní vazby mezi mateřskou a dceřinou společností nebo schopnost mateřské společnosti reorganizovat úkoly přidělené různým dceřiným společnostem, i když samy o sobě nemohou umožnit prokázat existenci jediné hospodářské entity, mohou nicméně jako celek představovat dostatečný soubor shodujících se nepřímých důkazů.
37 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že se Komise nedopustila nesprávného právního posouzení tím, že měla za to, že žalobkyně, mateřská společnost 100% vlastnící společnosti BN Infra a BNGW, která na tyto společnosti vykonávala rozhodující vliv, byla odpovědná za protiprávní jednání, kterého se dopustily.
Ke zjevně nesprávným posouzením týkajícím se přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání, kterého se dopustily společnosti BN Infra a BNGW, žalobkyni
– Argumenty účastnic řízení
38 Žalobkyně se domnívá, že se Komise dopustila zjevně nesprávných posouzení ve vztahu ke zvláštním okolnostem, o které se chtěla opřít v napadeném rozhodnutí, aby jí přičetla odpovědnost za protiprávní jednání, kterého se dopustily společnosti BN Infra a BNGW.
39 Úvodem zdůrazňuje, že se domněnka účinného výkonu rozhodujícího vlivu netýkala při správním řízení společnosti BNGW a že se Komise v napadeném rozhodnutí ve vztahu k této společnosti omezila na uvedení interní reorganizace činností silniční výstavby v roce 2000. Domnívá se tedy, že další důkazy uvedené Komisí ve fázi soudního řízení jsou nepřípustné.
40 Podle ní tak Komise neprávem zohlednila složení její správní rady, omezené na dvě osoby, přičemž tato skutečnost umožňovala pouze prokázat, že nebyla schopna kontrolovat chování společností BN Infra a BNGW na trhu, vzhledem k velkému počtu činností skupiny. Komise rovněž nesprávně vykládala funkce „concern council“, která soustřeďuje její správní radu a generální ředitele velkých sekcí skupiny a která diskutuje pouze strategické otázky týkající se celé skupiny. Přítomnost zástupců společností BN Infra a BNGW v rámci této instance kromě toho představuje údaj o nezávislém postavení těchto společností v rámci skupiny, které v ní tak mohly obhajovat svou samostatnost. Komise se dále dopustila nesprávného skutkového zjištění tím, že měla za to, že zaměstnanec BN Infra, který se účastnil schůzek kartelové dohody od října 2000, byl součástí „concern council“ po dobu trvání protiprávního jednání, ačkoliv se k ní připojil až v únoru 2004 při svém jmenování na pozici generálního ředitele BN Infra. Rovněž je irelevantní skutečnost, že se nachází na stejné adrese jako BN Infra, protože obě společnosti mají sídla v rozdílných budovách. Konečně reorganizace činností skupiny v oblasti silniční výstavby v říjnu 2000 neposkytuje žádný údaj o obchodní nesamostatnosti společnosti BN Infra, jelikož každá mateřská společnost má možnost reorganizovat svou skupinu.
41 Žalobkyně dále připomíná, že jak zdůraznila v odpovědi na oznámení námitek, je pouze finančním holdingem a společnosti BN Infra a BNGW jsou osobně odpovědné za obchodní, finanční a právní aspekty jejich provozu, jakož i za zaměstnaneckou politiku. Tyto společnosti jsou povinny předkládat žalobkyni obchodní plán, ve kterém jsou uvedeny pouze základní rysy jejich strategie, jakož i finanční odhady. Některá z jejich rozhodnutí dále podléhají povolení, ale v oblasti, která vůbec nesouvisí s obchodní politikou. Nizozemské právo společností rovněž ukládá každé mateřské společnosti udržovat určité vztahy s jejími dceřinými společnostmi, zejména pokud jde o jmenování ředitelů valnou hromadou akcionářů, přijetí rozhodnutí ohledně využití zisků, vypracování konsolidovaných účetních závěrek z finančních zpráv dceřiných společností nebo dále rozhodnutí o změně struktury skupiny.
42 BN Infra tak může od října 2000 zcela svobodně určovat své obchodní chování, zejména v oblasti nákupu surovin, a pouze nabídky týkající se prací určité hodnoty nebo se zvláštním rizikovým profilem podléhají výboru pro smlouvy, kterého se účastní žalobkyně. Navíc BN Infra je povinna žádat správní radu žalobkyně o povolení jen v případě uzavírání dohod o spolupráci, které nespadají do rámce jejího běžného provozu.
43 Rovněž až do října 2000 rozhodovala BNGW svobodně o uzavírání zakázek na práce silniční výstavby, s výjimkou prací, jejichž hodnota přesahovala určitou horní prahovou hodnotu, které podléhaly schválení výboru pro smlouvy, ale které představovaly jen malou část jejího obratu. BNGW byla dále povinna předávat každé čtvrtletí správní radě žalobkyně jen její finanční výsledky a nikdy neuváděla individuální projekty. Konečně vedení společnosti BNGW zastávalo funkce v jiných společnostech skupiny, mezi nimi BN Infra, jen během velmi krátkého období v průběhu roku 2000 a skutečnost, že se zaměstnanec BNGW, který se účastnil schůzek kartelové dohody, stal od října 2000 obchodním ředitelem BN Infra, nemá vliv na stupeň samostatnosti, kterou měla BNGW až do tohoto data.
44 Komise se domnívá, že žalobkyně neuspěla s vyvrácením domněnky jejího skutečného výkonu rozhodujícího vlivu na obchodní chování společností BN Infra a BNGW a že v každém případě vícero skutečností uvedených v napadeném rozhodnutí podpůrně ukazuje, že žalobkyně skutečně vykonávala rozhodující vliv na politiku společností BN Infra a BNGW.
45 Kromě toho měla Komise v replice za to, že žalobkyně uvedla určité skutečnosti určené k vyvrácení domněnky jejího skutečného výkonu rozhodujícího vlivu na obchodní chování společností BN Infra a BNGW poprvé v žalobě, což je v rozporu s judikaturou Tribunálu (rozsudek ze dne 27. září 2006, Akzo Nobel v. Komise, T‑330/01, Sb. rozh. s. II‑3389, bod 89). Nicméně v odpovědi na otázku položenou Tribunálem ohledně rozsudku Soudního dvora ze dne 1. července 2010, Knauf Gips v. Komise (C‑407/08 P, Sb. rozh. s. I‑6371, body 89 až 92), Komise prohlásila, že již nenamítá přípustnost argumentů žalobkyně směřujících k vyvrácení uvedené domněnky.
46 Konečně se Komise domnívala, že pokud by měl Tribunál rozhodnout o přípustnosti skutečností, které před ním žalobkyně přednesla poprvé a které jsou určeny k vyvrácení této domněnky, měl by Komisi umožnit reagovat na tyto argumenty v průběhu soudního řízení.
– Závěry Tribunálu
47 Při přezkumu výtek směřujících k prokázání, že se Komise dopustila zjevně nesprávných posouzení tím, že žalobkyni přičetla odpovědnost za protiprávní jednání, kterého se dopustily společnosti BN Infra a BNGW, se jedná o určení, zda žalobkyně předložila důkazy umožňující vyvrátit domněnku, podle které tyto tři společnosti představovaly jedinou hospodářskou entitu.
48 Úvodem je třeba připomenout, že co se týče uplatnění článků 81 ES a 82 ES, podle judikatury žádné ustanovení unijního práva neukládá osobě, jíž je určeno oznámení námitek, povinnost zpochybnit různé skutkové nebo právní okolnosti uvedené v tomto oznámení v průběhu správního řízení, jelikož později ve stádiu soudního řízení by již neměla právo tak učinit a takové omezení by porušovalo základní zásady legality a dodržování práva na obhajobu (rozsudek Knauf Gips v. Komise, bod 45 výše, body 89 až 92).
49 Pokud jde o otázku, zda Komise mohla ve fázi soudního řízení rovněž předložit doplňující nepřímé důkazy o existenci jediné hospodářské jednotky mezi žalobkyní a společností BNGW, je třeba připomenout, že v rámci žaloby na neplatnost podané podle článku 230 ES Komise sice nemůže na podporu napadeného rozhodnutí předkládat nové důkazní materiály v neprospěch, které nejsou v tomto rozhodnutí uvedeny, ale je nicméně oprávněna odpovědět na argumenty žalobkyně, jestliže se tato na základě jiných dokumentů, které předložila před Tribunálem, snaží prokázat, že teze Komise je z hlediska skutkového nesprávná (rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, JFE Engineering a další v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh. s. II‑2501, body 175 a 176). Navíc Soudní dvůr již uznal, že autor napadeného rozhodnutí může ve fázi soudního řízení předložit upřesnění, aby doplnil odůvodnění, které je již samo o sobě dostatečné, jelikož tato upřesnění mohou být užitečná pro interní přezkum odůvodnění rozhodnutí vykonávaný soudem Unie v rozsahu, v němž umožňují orgánu vysvětlit důvody, na kterých se zakládá jeho rozhodnutí (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Finnboard v. Komise, C‑298/98 P, Recueil s. I‑10157, bod 46).
50 Je tedy třeba dospět k závěru, že Komise měla v projednávaném případě právo odpovědět na argumenty předložené žalobkyní ve fázi soudního řízení a směřující k vyvrácení domněnky skutečného výkonu rozhodujícího vlivu žalobkyně na obchodní chování společnosti BNGW.
51 Úvodem je třeba připomenout, že podle bodů 293 až 297 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise nejprve uvedla, že mohla použít domněnku skutečného výkonu rozhodujícího vlivu žalobkyně na BNGW v období od 21. června 1996 do 30. září 2000, a poté na BN Infra v období od 1. října 2000 do 15. dubna 2002. Dále se domnívala, že více skutečností týkajících se struktury skupiny podporuje tuto domněnku. Správní rada žalobkyně se skládá jen ze dvou osob, které tvoří spolu s generálními řediteli velkých sekcí „concern council“, jejímž členem byl zaměstnanec BN Infra, který se od roku 2000 přímo účastnil na kartelové dohodě. Navíc Komise uvedla, že žalobkyně a BN Infra mají sídlo na stejné adrese. Konečně zdůraznila institucionální pravomoci žalobkyně v oblasti organizace skupiny, které vykonávala zejména v roce 2000 tím, že reorganizovala činnost silniční výstavby.
52 Zaprvé i když má žalobkyně za to, že se Komise pro účely závěru, že mohla být odpovědná za protiprávní jednání, kterého se dopustily její dceřiné společnosti, měla opřít o skutečnosti umožňující posoudit její úlohu na dotčeném protisoutěžním jednání, je třeba připomenout, že podle judikatury kontrola vykonávaná mateřskou společností nad jejími dceřinými společnostmi nemusí nezbytně souviset s protiprávním jednáním (viz bod 26 výše a rozsudky Akzo Nobel a další v. Komise, bod 25 výše, bod 59 a General Química a další v. Komise, bod 29 výše, body 38, 102 a 103). Není tedy nezbytné zkoumat, zda žalobkyně skutečně vykonávala vliv na protiprávní jednání společností BN Infra a BNGW.
53 Zadruhé neumožňují skutečnosti předložené žalobkyní za účelem prokázat, že nevykonávala rozhodující vliv na obchodní chování společností BN Infra a BNGW, vyvrátit domněnku takového vlivu. Argument, podle kterého je její správní rada složená jen ze dvou osob, což činí sledování četných činností skupiny obtížnějším, nemůže sám o sobě postačovat k prokázání, že žalobkyně se vzdala výkonu své kontrolní pravomoci nad společnostmi BN Infra a BNGW. Rovněž tvrzení žalobkyně, podle kterého přítomnost ředitelů společností BN Infra a BNGW na „concern council“ poukazuje na to, že tyto společnosti měly nezávislé postavení v organizaci skupiny, nemůže stačit k prokázání, že jim ponechala úplnou samostatnost pro určení jejich chování na trhu, a to tím více, že již sama existence „concern council“ naznačuje, že se žalobkyně úzce účastnila na určování strategických cílů jejích dceřiných společností. Kromě toho skutečnost, že společnosti BN Infra a BNGW vedly do určitého stupně relativně samostatnou obchodní politiku, neumožňuje sama o sobě vyvrátit zjištění, podle kterého žalobkyně jakožto 100% akcionář skutečně vykonávala rozhodující vliv na obchodní chování společností BN Infra a BNGW. Tento argument totiž není rozhodující pro vyvrácení domněnky, podle které skutečně vykonávala rozhodující vliv ve věcech překračujících tuto prahovou hodnotu. Konečně okolnost, podle které vedení společnosti BNGW zastávalo funkce v jiných společnostech skupiny, včetně BN Infra, jen po velmi omezenou dobu, nemůže stačit k prokázání samostatnosti společnosti BNGW vůči žalobkyni. Tento argument totiž nepřináší nové skutečnosti umožňující vyvrátit domněnku ohledně období, po které vedení společnosti BNGW zastávalo tyto funkce.
54 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že byla pouze finančním holdingem, který se drží dále od provozních činností společností BN Infra a BNGW. Pojem holding zahrnuje různé situace, ale obecně lze holding definovat jako společnost, která má majetkový podíl v jedné či více společnostech za účelem jejich kontroly (rozsudek Tribunálu ze dne 8. října 2008, Schunk a Schunk Kohlenstoff-Technik v. Komise, T‑69/04, Sb. rozh. s. II‑2567, bod 60). I když domněnka existence skutečného výkonu rozhodujícího vlivu může být v zásadě zpochybněna, jestliže se mateřská společnost chová jako čistý finanční holding, ze spisu vyplývá, že se žalobkyně v projednávaném případě jako takový holding nechovala. Valná hromada akcionářů žalobkyně tak byla pověřena jmenováním ředitelů dceřiných společností a schvalováním určitého počtu významných strategických rozhodnutí těchto společností, jako je využití zisků, zahajování řízení, bankovní úvěry, investice nebo dále spolupráce s jinými podniky. Rovněž již sama existence „concern council“ naznačuje, že se žalobkyně úzce účastnila na určování strategických cílů jejích dceřiných společností a struktury skupiny, jak kromě toho ukazuje restrukturalizace činností silniční výstavby v roce 2000. Konečně byly dceřiné společnosti povinny předkládat žalobkyni každé čtvrtletí řadu informací, jako jsou obchodní plány, nabídky prací překračujících určitou částku a jejich finanční zprávy. Všechny tyto skutečnosti prokazují, že úloha žalobkyně šla nad úlohu pouhého finančního holdingu.
55 V každém případě ze všech těchto skutečností a konkrétně z existence významných hospodářských a organizačních vazeb mezi žalobkyní a jejími dceřinými společnostmi vyplývá, že Komise mohla právem dospět k závěru o chybějící samostatnosti těchto dceřiných společností, a tedy o existenci jediné hospodářské entity.
56 Okolnost, že mají žalobkyně a BN Infra sídlo na stejné adrese, i když se jedná o rozdílné budovy, a že vůči třetím osobám používají stejný název, může rovněž představovat nepřímý důkaz, který podpořen ostatními důkazy umožňuje konstatovat existenci jediné hospodářské entity. Konečně okolnost, že se zaměstnanec společnosti BN Infra, který se přímo účastnil schůzek kartelové dohody od října 2000, připojil ke „concern council“ v roce 2004, tedy po ukončení doby trvání protiprávního jednání, představuje dodatečný nepřímý důkaz existence hierarchických vazeb a úzkých vztahů mezi společností BN Infra a žalobkyní. V tomto ohledu je třeba kromě toho uvést, že v rozporu s tvrzením žalobkyně Komise v napadeném rozhodnutí vůbec nezmínila skutečnost, že se tento zaměstnanec účastnil „concern council“ během doby trvání protiprávního jednání.
57 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že skutečnosti předložené žalobkyní ve fázi správního a soudního řízení neumožňují vyvrátit domněnku, podle které tím, že vlastnila 100 % kapitálu společností BN Infra a BNGW, skutečně na ně vykonávala rozhodující vliv. Je třeba tedy potvrdit závěr uvedený v napadeném rozhodnutí, podle kterého žalobkyně tvořila se společnostmi BN Infra a BNGW podnik ve smyslu článku 81 ES, aniž bylo třeba ověřit, zda vykonávala vliv na protiprávní jednání společností BN Infra a BNGW.
K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a práva na obhajobu
Argumenty účastnic řízení
58 Žalobkyně tvrdí, že Komise tím, že v oznámení námitek neuvedla, že zamýšlí uznat žalobkyni odpovědnou na základě skutečnosti, že skutečně vykonávala rozhodující vliv na BNGW během doby od 21. června 1996 do 1. října 2000, porušila čl. 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a její právo na obhajobu. Domnívá se proto, že by výše pokuty měla být snížena proporcionálně k době trvání protiprávního jednání a stanovena na 1 213 650 eur.
59 Komise totiž v oznámení námitek neuvedla, že považovala BNGW za dceřinou společnost společnosti BN Infra, ani že se domnívala, že žalobkyně vykonávala na BNGW rozhodující vliv. Článek 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a soud Unie nicméně vyžadují, aby osoba, které je určeno oznámení námitek, mohla vyjádřit stanovisko k pravdivosti a relevanci dovolávaných skutkových zjištění a tvrzených okolností, jakož i k dokumentům přijatým Komisí na podporu jejího tvrzení o existenci jednání porušujícího Smlouvu (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 24 výše, bod 66).
60 Žalobkyně se domnívá, že nestačí pouze to, že BNGW byla dvakrát zmíněna v oznámení námitek (bod 342 a poznámka pod čarou č. 518). Komise totiž zaprvé nesprávně označila BNGW za právní předchůdkyni BN Infra a zadruhé v žádném okamžiku neoznačila společnost BNGW jako nezávislou právní entitu, která se účastnila kartelové dohody a na jejíž obchodní politiku žalobkyně vykonávala rozhodující vliv. Rovněž pouhé připomenutí obecných pravidel týkajících se přičtení protiprávních jednání spáchaných dceřinými společnostmi jejich mateřské společnosti Komisí nemůže nahradit konkrétní určení dotčených dceřiných společností. Konečně má žalobkyně za to, že skutečnost, že obecně odkázala na BNGW v odpovědi na oznámení námitek, nestačí pro závěr, že Komise splnila požadavky stanovené judikaturou na obsah oznámení námitek (rozsudky Soudního dvora ARBED v. Komise, bod 35 výše, bod 23, a ze dne 14. července 2005, ThyssenKrupp v. Komise, C‑65/02 P a C‑73/02 P, Sb. rozh. s. I‑6773, bod 85).
61 Kromě toho na jednání žalobkyně tvrdila, že pokud Tribunál rozhodne zrušit ve věci T‑362/06 napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká přičtení jednání společnosti BNGW společnosti BN Infra, nemůže být v žádném případě povinna zaplatit pokutu, jelikož odpovědnost mateřské společnosti nemůže jít nad odpovědnost dceřiné společnosti.
62 Komise vyvrací všechny argumenty žalobkyně. Na jednání měla Komise v odpovědi na argumenty žalobkyně ohledně důsledků, které je třeba vyvodit z případného částečného zrušení napadeného rozhodnutí ve věci T‑362/06, za to, že pokuta uložená žalobkyni musí být v každém případě zachována, jelikož disponuje posuzovací pravomocí o otázce, které entity v rámci podniku považuje za odpovědné za protiprávní jednání.
Závěry Tribunálu
– K porušení práva na obhajobu
63 Článek 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003 zní takto:
„Před přijetím rozhodnutí podle článků 7, 8, 23 a čl. 24 odst. 2 poskytne Komise podnikům nebo sdružením podniků, proti nimž je vedeno řízení Komise, příležitost, aby byly slyšeny ve věci, jíž se týká [jí] přijatá námitka. Komise založí svá rozhodnutí pouze na námitkách, ke kterým se mohly dotyčné strany vyjádřit. Stěžovatelé jsou s řízením úzce spojeni.“
64 Podle judikatury vyžaduje dodržení práva na obhajobu, aby bylo dotčenému podniku v průběhu správního řízení umožněno užitečně vyjádřit stanovisko k pravdivosti a relevanci dovolávaných skutkových zjištění a tvrzených okolností, jakož i k dokumentům přijatým Komisí na podporu jejího tvrzení o existenci jednání porušujícího Smlouvu (rozsudky Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil s. 1825, bod 10, a ze dne 6. dubna 1995, BPB Industries a British Gypsum v. Komise, C‑310/93 P, Recueil s. I‑865, bod 67). Rovněž podle ustálené judikatury musí oznámení námitek s ohledem na svůj význam jednoznačně uvádět, které právnické osobě mohou být pokuty uloženy, a této osobě musí být určeno (rozsudky Soudního dvora ze dne 16. března 2000, Compagnie maritime belge transports a další v. Komise, C‑395/96 P a C‑396/96 P, Recueil s. I‑1365, body 143 a 146, a ARBED v. Komise, bod 35 výše, bod 21; rozsudek Akzo Nobel v. Komise, bod 45 výše, bod 87). Je rovněž důležité, aby oznámení námitek uvádělo, v jakém postavení se nachází podnik, kterému jsou tvrzené skutečnosti vytýkány (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2009, Papierfabrik August Koehler a další v. Komise, C‑322/07 P, C‑327/07 P a C‑338/07 P, Sb. rozh. s. I‑7191, bod 39).
65 Je třeba nicméně připomenout, že rozhodnutí nemusí být nezbytně přesnou kopií oznámení námitek (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. října 1980, van Landewyck a další v. Komise, 209/78 až 215/78 a 218/78, Recueil s. 3125, bod 68). Porušení práva na obhajobu proto musí být konstatováno pouze tehdy, klade-li konečné rozhodnutí dotyčným podnikům za vinu jiná protiprávní jednání než ta, kterých se týkalo oznámení námitek, nebo zohledňuje jiné skutečnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1970, ACF Chemiefarma v. Komise, 41/69, Recueil s. 661, body 26 a 94, a rozsudek Tribunálu ze dne 23. února 1994, CB a Europay v. Komise, T‑39/92 a T‑40/92, Recueil s. II‑49, body 49 až 52). O takový případ se nejedná, jestliže se údajné rozdíly mezi oznámením námitek a konečným rozhodnutím netýkají jiných jednání než těch, ke kterým se dotyčné podniky již vyjádřily, a která tudíž nemohou být předmětem žádné nové námitky (rozsudek Tribunálu ze dne 30. září 2003, Atlantic Container Line a další v. Komise, T‑191/98, T‑212/98 až T‑214/98, Recueil, s. II‑3275, bod 191).
66 V tomto ohledu musí být zdůrazněno, že pro uplatnění porušení práva na obhajobu ohledně námitek převzatých v napadeném rozhodnutí nestačí, aby dotčené podniky poukázaly na pouhou existenci rozdílů mezi oznámením námitek a napadeným rozhodnutím bez přesného a konkrétního vysvětlení, v čem jednotlivé rozdíly v projednávané věci zakládají novou námitku, ohledně níž neměly možnost být slyšeny (rozsudek Atlantic Container Line další v. Komise, bod 65 výše, bod 192). Porušení práva na obhajobu totiž podle judikatury musí být zkoumáno v závislosti na zvláštních okolnostech každého projednávaného případu, neboť podstatně závisí na námitkách vznesených Komisí za účelem prokázání protiprávního jednání vytýkaného dotčeným podnikům (rozsudek Tribunálu ze dne 29. června 1995, ICI v. Komise, T‑36/91, Recueil s. II‑1847, bod 70).
67 Žalobkyně se domnívá, že v projednávaném případě Komise nesplnila své povinnosti tím, že v oznámení námitek opomenula uvést, že chce uznat její odpovědnost na základě skutečnosti, že vykonávala rozhodující vliv na společnost BNGW během období od 21. června 1996 do 1. října 2000.
68 V oznámení námitek Komise nejprve připomněla, že každá dotčená skupina podniků představovala jediný podnik a že mateřská společnost skupiny byla schopna vykonávat rozhodující vliv na chování svých dceřiných společností (bod 324). Dále uvedla, že se žalobkyně účastnila kartelové dohody prostřednictvím ředitele společnosti BNGW (bod 236 oznámení námitek), později ředitele BN Infra (bod 339 oznámení námitek) a že jelikož žalobkyně ovládala veškerý kapitál společnosti BN Infra (dříve Ballast Nedam Wegenbouw BV a BNGW) prostřednictvím zprostředkující entity Ballast Nedam Nederland, domnívala se, že mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na chování dvou dceřiných společností. Komise konečně předložila určité dodatečné informace týkající se existence jediného podniku tvořeného žalobkyní a společností BN Infra (bod 340 oznámení námitek). S ohledem na všechny tyto skutečnosti Komise rozhodla, že je třeba určit oznámení námitek společnosti BN Infra za její přímou účast (a účast jejích předchůdkyň) na dohodách a žalobkyni za její účast prostřednictvím skutečného výkonu rozhodujícího vlivu na jednání BN Infra (bod 342 oznámení námitek).
69 Ze všech těchto skutečností vyplývá, že i když znění oznámení námitek mohlo být jasnější, zejména pokud jde o vztah mezi společnostmi BN Infra a BNGW, Komise poskytla žalobkyni dostatečné informace k tomu, aby pochopila skutečnosti a okolnosti použité na podporu jejího tvrzení o existenci protiprávního jednání a jednoznačně upřesnila právní osoby, kterým mohou být uloženy pokuty. Pouhá skutečnost, že Komise neposkytla v oznámení námitek žádný dodatečný důkaz o existenci jediného podniku tvořeného žalobkyní a BNGW, nestačí k závěru, že jasně neuvedla, že zamýšlí použít domněnku skutečného výkonu rozhodujícího vlivu žalobkyně na obchodní chování společností BN Infra a BNGW. Tribunál má za to, že na základě informací obsažených v oznámení námitek nemohla žalobkyně nevědět, že může být jakožto mateřská společnost BNGW osobou, které bude určeno konečné rozhodnutí Komise.
70 Je třeba kromě toho konstatovat, že v odpovědi na toto tvrzení formulované v oznámení námitek, žalobkyně ve své odpovědi na oznámení námitek uvedla, že BN Infra nebyla nástupnicí společnosti BNGW, ale její 100% mateřskou společností a předložila argumenty určené k prokázání samostatnosti BNGW ve vztahu k ní.
71 Za těchto okolností se Tribunál domnívá, že žalobkyně mohla ve fázi oznámení námitek pochopit dosah výtky formulované Komisí, pokud jde o její účast na protiprávním jednání jako mateřské společnosti BNGW, a zajistit si tedy užitečně svou obhajobu.
– K účinku zrušujícího rozsudku ve věci T‑362/06
72 Žalobkyně na jednání tvrdila, že jelikož se má za to, že spolu se společností BN Infra tvoří stejný podnik ve smyslu článku 81 ES, mělo by mít snížení pokuty uložené BN Infra za následek, že bude rovněž snížena pokuta, která jí byla jako mateřské společnosti uložena společně a nerozdílně.
73 V každém případě a ač není třeba rozhodovat o přípustnosti těchto argumentů, je třeba připomenout, že zrušení čl. 1 písm. a) napadeného rozhodnutí ve věci T‑362/06 Tribunálem v rozsahu, v němž tento článek přičetl protiprávní jednání společnosti BNGW společnosti BN Infra za období od 21. června 1996 do 1. října 2000, vyplývá ze skutečnosti, že Komise porušila právo společnosti BN Infra na obhajobu tím, že jí v oznámení námitek neinformovala o tom, že ji za protiprávní jednání spáchané BNGW shledává odpovědnou z důvodu, že je mateřskou společností BNGW, a nikoliv z důvodu, že je její právní nástupkyni. I když se Tribunál domníval, že Komise tak porušila právo společnosti BN Infra na obhajobu, nedospěl naopak k závěru o neexistenci protiprávního jednání BNGW.
74 Z napadeného rozhodnutí však (bod 295 odůvodnění) vyplývá, že se Komise domnívala, že žalobkyně vykonávala rozhodující vliv na BNGW z důvodu nepřímého vlastnictví veškerého kapitálu této společnosti.
75 Žalobkyně tedy nemůže tvrdit, že jí Komise nemohla přičíst protiprávní jednání společnosti BNGW v období od 21. června 1996 do 1. října 2000 ani jí uložit zaplatit společně a nerozdílně pokutu. Podle ustálené judikatury totiž Komise disponuje prostorem pro uvážení při určení, které entity v rámci jednoho podniku považuje za odpovědné za protiprávní jednání (rozsudky Tribunálu ze dne 1. dubna 1993, BPB Industries a British Gypsum v. Komise, T‑65/89, Recueil s. II‑389, bod 154, a Michelin v. Komise, bod 26 výše, bod 290). Nic tedy nebrání tomu, aby byla žalobkyně shledána odpovědnou za jednání společnosti BNGW.
76 Je konečně třeba uvést, že žalobkyně nezpochybnila existenci protiprávního jednání spáchaného společností BNGW v období od 21. června 1996 do 1. října 2000 a že v souladu s bodem 57 výše nebyla schopna vyvrátit domněnku, podle které tím, že vlastnila 100 % kapitálu společnosti BNGW, na ni skutečně vykonávala rozhodující vliv.
77 Z výše uvedeného vyplývá, že argumentace žalobkyně ohledně důsledků, které je třeba vyvodit z částečného zrušení napadeného rozhodnutí ve věci T‑362/06, musí být odmítnuta.
78 Je tedy třeba zamítnout druhý žalobní důvod a tedy žalobu v plném rozsahu.
K nákladům řízení
79 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je třeba posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (šestý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Společnosti Ballast Nedam NV se ukládá náhrada nákladů řízení.
Jaeger | Wahl | Soldevila Fragoso |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 27. září 2012.
Podpisy.
Obsah
Skutkový základ sporu
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
Právní otázky
K prvnímu žalobnímu důvodu, který vychází z nesprávných právních posouzení a ze zjevně nesprávných posouzení skutkového stavu při přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání, kterého se dopustily společnosti BN Infra a BNGW, žalobkyni
K nesprávnému právnímu posouzení vycházejícímu ze zohlednění pouze kapitálového propojení pro uplatnění domněnky existence rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na obchodní politiku jejích dceřiných společností
– Argumenty účastnic řízení
– Závěry Tribunálu
Ke zjevně nesprávným posouzením týkajícím se přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání, kterého se dopustily společnosti BN Infra a BNGW, žalobkyni
– Argumenty účastnic řízení
– Závěry Tribunálu
K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a práva na obhajobu
Argumenty účastnic řízení
Závěry Tribunálu
– K porušení práva na obhajobu
– K účinku zrušujícího rozsudku ve věci T‑362/06
K nákladům řízení