STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NILSE WAHLA
přednesené dne 11. září 2014(1)
Věc C‑449/13
CA Consumer Finance SA
proti
Ingrid Bakkaus,
Charline Bonato, rozené Savary,
Florianu Bonatovi
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná tribunal d’instance d’Orléans (Francie)]
„Ochrana spotřebitele – Spotřebitelský úvěr – Předsmluvní povinnosti profesionálního poskytovatele úvěru – Informační povinnost a povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele – Pravidla dokazování a důkazní břemeno v otázce splnění uvedených povinností“
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu některých ustanovení směrnice 2008/48/ES(2) upravujících předsmluvní povinnosti profesionálního poskytovatele úvěru. Konkrétně jde o povinnosti uvedené v článku 5 (informační povinnost a povinnost poskytnout vysvětlení) a v článku 8 (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) uvedené směrnice.
2. Je patrné, že předkládající soud žádá hlavně o upřesnění k důkaznímu břemeni a způsobu dokazování v otázce splnění uvedených povinností. Jak bude uvedeno dále v tomto stanovisku, otázka, komu v zásadě přísluší prokázat, že smluvní informační a kontrolní povinnost vyplývající ze směrnice 2008/48 byla řádně splněna, podle mě logicky vyplývá z uvedené směrnice, zatímco pravidla dokazování v otázce jejich splnění se podle mě ve značném rozsahu řídí zásadou procesní autonomie. K otázkám předkládajícího soudu proto bude třeba přistupovat s jistou dávkou opatrnosti v zájmu nalezení spravedlivé rovnováhy mezi cílem ochrany spotřebitele, který uvedená směrnice sleduje, a nutností nezatěžovat poskytovatele úvěru nerealistickými důkazními postupy.
I – Právní rámec
A – Unijní právo
3. Článek 5 směrnice 2008/48, nadepsaný „Předsmluvní informace“, stanoví:
„1. S dostatečným předstihem před tím, než je spotřebitel vázán úvěrovou smlouvou nebo nabídkou, poskytne věřitel [poskytovatel úvěru] a případně zprostředkovatel úvěru spotřebiteli na základě věřitelem [poskytovatelem úvěru] nabízených úvěrových podmínek a případně spotřebitelem vyjádřených preferencí a poskytnutých údajů informace potřebné ke srovnání různých nabídek, aby mohl spotřebitel učinit informované rozhodnutí, zda úvěrovou smlouvu uzavře. Tyto informace se poskytují na papíře nebo na jiném trvalém nosiči prostřednictvím formuláře ,standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru‘ obsaženého v příloze II. Pokud věřitel [poskytovatel úvěru] poskytl ,standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru‘, má se za to, že splnil požadavky na poskytnutí informací podle tohoto odstavce a podle čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2002/65/ES. [...]
[...]
6. Členské státy zajistí, aby věřitelé [poskytovatelé úvěru] a případně zprostředkovatelé úvěru poskytli spotřebiteli náležité vysvětlení, aby byl schopen posoudit, zda navrhovaná úvěrová smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci, a to případně vysvětlením předsmluvních informací, které mají být poskytnuty podle odstavce 1, jakož i základních charakteristik nabízených produktů a jejich možných konkrétních dopadů na spotřebitele, včetně důsledků nezaplacení platby spotřebitelem. Členské státy mohou upravit způsob a rozsah poskytování této pomoci, jakož i to, kdo ji poskytuje, a to podle konkrétních okolností souvisejících se situací, za které je úvěrová smlouva nabízena, komu je nabízena a jaký druh úvěru je nabízen.“
4. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48, nadepsaný „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“, stanoví:
„Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel [poskytovatel úvěru] posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé [poskytovatelé úvěru] posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“
5. Článek 22 směrnice, nadepsaný „Harmonizace a kogentní povaha směrnice“, v odstavcích 2 a 3 stanoví:
„2. Členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími.
3. Členské státy dále zajistí, aby předpisy, které přijmou k provedení této směrnice, nemohly být obcházeny v důsledku formulace smluv, zejména zahrnutím čerpání nebo úvěrových smluv spadajících do oblasti působnosti této směrnice do úvěrových smluv, jejichž povaha nebo účel by umožnily vyhnout se použití směrnice.“
6. Článek 23 směrnice 2008/48, nadepsaný „Sankce“, stanoví:
„Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“
B – Francouzské právo
7. Zákon č. 2010-737 ze dne 1. července 2010 o reformě spotřebitelského úvěru (loi no 2010-737, du 1er juillet 2010, portant réforme du crédit à la consommation)(3), kterým se provádí směrnice 2008/48, byl včleněn do článku L. 311-1 a následujících spotřebitelského zákoníku (code de la consommation).
8. Článek L. 311-6 uvedeného zákoníku, který se týká povinnosti předat evropský standardizovaný informační přehled, stanoví:
„I. Před uzavřením úvěrové smlouvy předá poskytovatel nebo zprostředkovatel úvěru dlužníkovi písemně nebo na jiném trvalém nosiči informace potřebné ke srovnání různých nabídek a umožňující dlužníkovi s ohledem na jeho preference jasně pochopit rozsah jeho závazku. [...]
II. Jestliže spotřebitel požádá o uzavření úvěrové smlouvy v místě prodeje, poskytovatel úvěru zajistí, aby mu byl informační přehled uvedený v odstavci I předán v místě prodeje.“
9. Článek L. 311-8 spotřebitelského zákoníku, který se týká předsmluvní povinnosti poskytnout vysvětlení, stanoví:
„Poskytovatel nebo zprostředkovatel úvěru poskytne dlužníkovi vysvětlení, jež mu umožní posoudit, zejména z informací obsažených v přehledu uvedeném v článku L. 311‑6, zda navrhovaná úvěrová smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Upozorní dlužníka na základní charakteristiky nabízeného úvěru nebo úvěrů a na důsledky, jež tyto úvěry mohou mít pro jeho finanční situaci, včetně případu nezaplacení platby. Pokud je to vhodné, jsou tyto informace poskytnuty na základě dlužníkem vyjádřených preferencí.
[...]“
10. Článek L. 311-9 tohoto zákoníku zní:
„Před uzavřením úvěrové smlouvy provede poskytovatel úvěru kontrolu úvěruschopnosti dlužníka na základě dostatečných informací včetně informací poskytnutých dlužníkem na žádost poskytovatele. Poskytovatel úvěru nahlíží do rejstříku podle článku L. 333-4 za podmínek upravených vyhláškou uvedenou v článku L. 333-5.“
11. Článek L. 311-48 druhý a třetí pododstavec spotřebitelského zákoníku stanoví:
„Nesplnil-li poskytovatel úvěru povinnosti stanovené v článcích L. 311‑8 a L. 311‑9, zaniká mu právo na úrok v plném rozsahu nebo v rozsahu stanoveném soudem. [...]
Dlužník je povinen splatit pouze jistinu podle stanoveného splátkového kalendáře a případně zaplatit úroky, k nimž poskytovateli úvěru právo nezaniklo. Částky přijaté jako úrok budou poskytovatelem úvěru vráceny nebo budou započteny na nesplacenou část jistiny a počítá se z nich úrok ve výši zákonné úrokové sazby ode dne jejich zaplacení.“
II – Skutkový základ sporu, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
12. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla předložena v rámci dvou sporů, v nichž proti sobě stojí společnost CA Consumer Finance SA (dále jen „CA CF“) na jedné straně a zaprvé pí I. Bakkaus a zadruhé manželé Bonatovi na straně druhé, ohledně výzev k zaplacení dlužných částek z úvěrů, které jim tato společnost poskytla na nákup motorových vozidel, navýšených o úrok.
13. Vzhledem k tomu, že se žalovaní v původním řízení nedostavili k jednání, předkládající soud, jemuž byly tyto spory předloženy, uplatnil bez návrhu(4) – pro účely případného zániku práva poskytovatele úvěru na smluvní úrok podle článku L. 311-48 spotřebitelského zákoníku – zaprvé důvod vycházející z toho, že nebyl doložen obsah přehledu s předsmluvními informacemi, který se povinně předává dlužníkovi, zadruhé důvod vycházející z toho, že nebylo doloženo splnění povinnosti poskytnout vysvětlení a že nebyla splněna povinnost poskytovatele úvěru upozornit dlužníka v rámci své povinnosti poskytnout vysvětlení, a zatřetí důvod vycházející z toho, že nebylo nahlédnuto do rejstříku incidentů při splácení úvěrů fyzických osob (FICP) v rámci kontroly úvěruschopnosti. Ve sporu mezi manžely Bonatovými a společností CA CF tento soud rovněž poukázal na to, že nebylo doloženo splnění povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti dlužníků.
14. Jelikož měl tribunal d’instance d’Orléans (soud prvního stupně v Orléans) za to, že tyto spory nastolují otázky související s uplatňováním a výkladem unijního práva, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být směrnice 2008/48 vykládána v tom smyslu, že je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že řádně a v plném rozsahu splnil povinnosti, které má při uzavírání a plnění úvěrové smlouvy a které vyplývají z vnitrostátních předpisů provádějících směrnici?
2) Brání směrnice 2008/48 tomu, aby mohlo být řádné a úplné splnění povinností poskytovatele úvěru prokázáno výlučně prostřednictvím standardní doložky uvedené v úvěrové smlouvě, kterou spotřebitel uznává, že poskytovatel úvěru splnil své povinnosti, a která není podložena dokumenty vyhotovenými poskytovatelem úvěru a předanými dlužníkovi?
3) Musí být článek 8 směrnice 2008/48 vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby byla kontrola úvěruschopnosti spotřebitele provedena jen na základě informací uvedených spotřebitelem, aniž byly tyto informace ověřeny pomocí jiných údajů?
4) Musí být čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 vykládán v tom smyslu, že poskytovatel úvěru nemohl spotřebiteli poskytnout náležitá vysvětlení, pokud předem neověřil jeho finanční situaci a potřeby?
Musí být čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby náležitá vysvětlení poskytnutá spotřebiteli vyplývala pouze ze smluvních informací uvedených v úvěrové smlouvě, bez vyhotovení zvláštního dokumentu?“
15. Písemná vyjádření předložily společnost CA CF, francouzská, německá a španělská vláda a Evropská komise.
16. Francouzská a německá vláda a Komise byly vyslechnuty na jednání konaném dne 10. července 2014.
III – Analýza
A – Obecné úvahy o předsmluvních povinnostech vyplývajících ze směrnice 2008/48 a o režimu dokazování v otázce splnění uvedených povinností
17. Směrnice 2008/48, jejímž hlavním cílem je zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany všech spotřebitelů a vytvoření skutečného vnitřního trhu(5), mimo jiné ukládá členským státům přijmout při zohlednění zvláštních charakteristických rysů svých úvěrových trhů vhodná opatření pro podporu tzv. „odpovědných“ praktik ve všech fázích úvěrového vztahu(6).
18. Jeden z pilířů harmonizace vyplývající ze směrnice 2008/48 se tedy vztahuje k předsmluvním povinnostem poskytovatelů úvěru. Celkově vzato tyto povinnosti zahrnují zaprvé povinnost poskytnout spotřebiteli určité informace a vysvětlení(7), aby se mohl informovaně rozhodnout předtím, než se zaváže k uzavření úvěrové smlouvy, a zadruhé požadavek na posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, jehož cílem je, aby dlužník i poskytovatel úvěru činili rozhodnutí o přijetí a poskytnutí úvěru odpovědně(8).
19. Důvody, které předkládající soud uplatnil bez návrhu, a jeho otázky se týkají právě dvou aspektů, které byly směrnicí 2008/48 harmonizovány. První z nich se týká povinnosti poskytnout informace a vysvětlení, která je uvedena v čl. 5 odst. 1 a 6 směrnice 2008/48. Druhý aspekt se týká povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti, která je stanovena v článku 8 téže směrnice. Ve francouzském právu jsou s nesplněním těchto povinností stanovených články L. 311-6, L. 311-8 a L. 311-9 spotřebitelského zákoníku spojeny nezanedbatelné důsledky pro poskytovatele, který je nesplnil, neboť podle článku L. 311-48 tohoto zákoníku, kterým se provádí článek 23 uvedené směrnice, je příslušnou sankcí v zásadě úplný zánik práva poskytovatele úvěru na úrok(9).
20. Je nutno poukázat na skutečnost, že odpovídající ustanovení této směrnice byla do francouzského práva provedena přijetím Lagardeova zákona ze dne 1. července 2010(10), v důsledku čehož lze – navzdory formulaci předběžných otázek – vyloučit jakoukoli debatu o tom, že by měl být uvedené směrnici případně přiznán horizontální přímý účinek.
21. Rovněž je třeba poznamenat, že se předkládající soud netáže Soudního dvora na možnost uplatnit bez návrhu ustanovení, jimiž se do vnitrostátního práva provádí směrnice 2008/48. To lze zcela jistě vysvětlit jak tím, že mu tuto možnost tak jako tak poskytuje vnitrostátní právo (viz článek L. 141-4 spotřebitelského zákoníku), tak i pomocí analogie, kterou lze nesporně učinit s ponaučeními z rozsudku Rampion a Godard(11), v němž byla vnitrostátnímu soudu přiznána pravomoc uplatnit bez návrhu některá ustanovení, jimiž se do vnitrostátního práva provádějí ustanovení směrnice 87/102, která je předchůdkyní směrnice 2008/48.
22. Předkládající soud se zabývá hlavně otázkou důkazního břemene a pravidel dokazování v otázce splnění předsmluvních povinností.
23. Jak bude uvedeno v dále v textu tohoto stanoviska, otázka, komu přísluší prokázat, že byly uvedené povinnosti řádně splněny, podle mě implicitně vyplývá ze směrnice 2008/48 a z cílů, které sleduje, zatímco pravidla dokazování, která lze v tomto ohledu uznat, v zásadě spadají – v souladu se zásadou procesní autonomie – do vnitrostátního práva členských států.
24. Pokud jde zaprvé o otázku, komu přísluší prokázat, že byly předsmluvní povinnosti řádně splněny, je pravda – jak správně uvedl předkládající soud – že žádné ustanovení směrnice 2008/48 neobsahuje jasná a přesná pravidla týkající se důkazního břemene v otázce splnění předsmluvních povinností poskytovatelů úvěru. Tato směrnice tedy sama o sobě nezasahuje do režimů dokazování ohledně splnění či nesplnění povinností stanovených ve vnitrostátních právních řádech.
25. Z cíle ochrany spotřebitele, který směrnice 2008/48 sleduje, nicméně zcela logicky vyplývá, že důkazní břemeno v otázce splnění předsmluvní informační a kontrolní povinnosti musí v zásadě ležet na profesionálním poskytovateli úvěru – k tomu se vrátím v rámci zkoumání první předběžné otázky. Obecně se domnívám, že by důkaz o splnění konkrétní informační a kontrolní povinnosti měl podat ten, komu tato povinnost přísluší, tj. v daném případě profesionální poskytovatel úvěru.
26. Pokud jde zadruhé o pravidla dokazování v otázce splnění uvedených povinností, je třeba v souladu se zásadou procesní autonomie odkázat na vnitrostátní právo, to však za předpokladu, že bude respektována zásada efektivity a zásada rovnocennosti. Členské státy totiž musí zajistit, aby pravidla dokazování nebyla méně příznivá než ta, která se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva, a dále aby v praxi neznemožňovala nebo nadměrně neztěžovala výkon práv přiznaných jednotlivci unijním právním řádem(12).
27. Zásada rovnocennosti tu nepřichází v úvahu.
28. Pokud jde o dodržení zásady efektivity, jsem toho názoru, že tato zásada neukládá, aby byly přesně stanoveny způsoby dokazování, jež mohou být přípustné při prokazování řádného splnění povinností poskytovatele úvěru vyplývajících z opatření, jimiž se provádí směrnice 2008/48. Jak patrně připouští předkládající soud, rozsudek Rampion a Godard (EU:C:2007:575) se týkal potřeby „vnějšího zásahu“ – v zájmu zajištění účinné ochrany spotřebitele – tedy zakotvení pravomoci soudu, jemuž je věc předložena, uplatnit bez návrhu ustanovení, jimiž se provádí směrnice 87/102. Předkládající soud je však toho názoru, že zásah soudu nemůže zaručit účinnost unijního práva bez pravidla týkajícího se důkazního břemene a předmětu dokazování. Předkládající soud vysvětluje, že existence případných porušení závisí nejčastěji na podkladech předložených na jednání.
29. Tato argumentace mi nepřipadá zcela přesvědčivá.
30. Předně úvahy v tom smyslu, že ochrana spotřebitele vyžaduje „pravidlo“ týkající se důkazního břemene a předmětu dokazování v otázce povinností vyplývajících ze směrnice 2008/48, podle mě zacházejí dál, než je záhodno. Zakotvením takového pravidla by hrozilo, že bude zaveden systém ovládaný zásadou zákonné důkazní teorie, který by vytěsnil zásadu volného hodnocení důkazů, což přináší též nebezpečí z hlediska účinnosti soudní ochrany.
31. Tyto úvahy dále opomíjejí fakt, že začne-li se soud zabývat otázkou, zda došlo k případnému porušení předsmluvních povinností stanovených směrnicí 2008/48, může, a dokonce musí uplatnit veškeré procesní prostředky nezbytné ke zjištění, zda byly uvedené povinnosti řádně splněny(13). Podobně, jako to již Soudní dvůr uvedl v souvislosti s posouzením zneužívající povahy klauzule obsažené ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a profesionálním poskytovatelem úvěru, kteréžto posouzení provedl bez návrhu, a s ohledem na analogii, kterou lze po vzoru rozsudku Soudního dvora Rampion a Godard (EU:C:2007:575) učinit s úrovní ochrany poskytovanou různými směrnicemi týkajícími se ochrany spotřebitele, musí soud případně bez návrhu provést dokazování za účelem zjištění, zda byla předsmluvní kontrolní a informační povinnost poskytovatele úvěru řádně splněna.
32. Každou z předběžných otázek budu zkoumat ve světle všech těchto úvah.
B – K první otázce, týkající se důkazního břemene v otázce řádného splnění předsmluvních povinností poskytovatele úvěru stanovených směrnicí 2008/48
33. První otázkou se předkládající soud táže, zda musí být směrnice 2008/48 vykládána v tom smyslu, že je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že řádně a v plném rozsahu splnil povinnosti, které vyplývají z vnitrostátních předpisů, jimiž se provádí uvedená směrnice, a které má při uzavírání a plnění úvěrové smlouvy.
34. Jsem toho názoru, že účinný výkon práv přiznaných směrnicí 2008/48 nebrání takovému vnitrostátnímu pravidlu(14), jako je pravidlo zakotvené ve francouzském právu, které na poskytovatele úvěru klade důkazní břemeno v otázce řádného splnění předsmluvních informačních povinností.
35. Lze se právě naopak domnívat – v návaznosti na to, co jsem uvedl v úvodu – že z cíle ochrany spotřebitele, který směrnice 2008/48 sleduje, zcela logicky vyplývá, že důkazní břemeno v otázce splnění předsmluvní informační a kontrolní povinnosti upravené touto směrnicí v zásadě musí ležet na profesionálním poskytovateli úvěru. Poskytovateli úvěru může být uloženo, aby před soudem doložil řádné splnění těchto předsmluvních povinností, což znamená, jak uvedla francouzská vláda, že poskytovatel úvěru musí do jisté míry prokázat řádnou péči při shromažďování a uchovávání důkazů o plnění své informační povinnosti a povinnosti poskytnout vysvětlení.
36. To konkrétně znamená, že vnitrostátní soud, jemuž je položena otázka, zda byly v plném rozsahu a řádně splněny různé předsmluvní informační a kontrolní povinnosti stanovené směrnicí 2008/48, se bude muset – pakliže shledá, že podklady, které před ním byly předloženy, jsou nedostačující – obrátit na profesionálního poskytovatele úvěru, který tak bude moci předložit důkazy pokládané za chybějící.
37. K zajištění účinnosti směrnice 2008/48 musí sice poskytovatel úvěru prokázat řádnou péči při opatřování důkazů o splnění svých předsmluvních povinností, nelze však po něm požadovat, aby předložil dokumenty, které již z povahy věci vlastní pouze dlužník, jako jsou informace, které měl spotřebiteli poskytnout na papíře nebo na jiném trvalém nosiči podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/48.
38. Jsem proto toho názoru, že pravidlo, které platí ve francouzském právu a podle kterého leží důkazní břemeno v otázce splnění předsmluvních povinností uvedených v článcích 5 až 8 směrnice 2008/48 v zásadě na poskytovateli úvěru, nejen že nenarušuje ochranu spotřebitele zaručenou touto směrnicí, ale je plně v souladu s požadavkem na její účinnost.
39. Z těchto úvah vyplývá, že je třeba na první předběžnou otázku odpovědět kladně, a to tak, že směrnice 2008/48 musí být vykládána v tom smyslu, že je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že řádně a v plném rozsahu splnil povinnosti, které má při uzavírání a plnění úvěrové smlouvy.
C – Ke druhé otázce, týkající se důkazu o splnění předsmluvních povinností poskytovatele úvěru prostřednictvím vložení standardní doložky
40. Druhou otázkou se předkládající soud Soudního dvora táže, zda vložení standardní doložky, nepodložené dokumenty vyhotovenými poskytovatelem úvěru a předanými dlužníkovi, může stačit k prokázání řádného splnění předsmluvní informační a kontrolní povinnosti poskytovatele úvěru.
41. V daném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že úvěrová smlouva, kterou uzavřela jedna z žalovaných v původním řízení, jmenovitě I. Bakkaus, obsahovala standardní doložku, jejímž prostřednictvím uznala, že „obdržela evropský standardizovaný informační přehled a seznámila se s ním“. Předkládající soud si klade otázku, zda může taková doložka představovat vedle dokladu o tom, že byl dlužníkovi předán přehled s předsmluvními informacemi, rovněž důkaz, že samotný obsah vydaných předsmluvních informací je v souladu s požadavky směrnice 2008/48. Předkládající soud odkazuje konkrétně na článek 22 této směrnice 2008/48, který členským státům ukládá zajistit zaprvé, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která pro ně vyplývají z vnitrostátních předpisů, jimiž se provádí uvedená směrnice, a zadruhé, aby tyto předpisy nemohly být obcházeny prostřednictvím formulace smluv.
42. Jsem toho názoru, že v rámci odpovědi na posledně uvedenou otázku je třeba provést určitá rozlišení.
43. Je pravda, že z čl. 5 odst. 1 poslední věty směrnice 2008/48 vyplývá, že „[p]okud věřitel [poskytovatel úvěru] poskytl ,standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru‘“ obsažené v příloze II, „má se za to, že splnil požadavky na poskytnutí informací podle tohoto odstavce“. Vložení doložky, kterou se potvrzuje obdržení evropského standardizovaného informačního přehledu, tedy dokládá provedení úkonu, který potvrzuje splnění předsmluvních informačních povinností poskytovatelem úvěru, pouze pokud se ukáže, že je v souladu s požadavky vyplývajícími z přílohy II této směrnice.
44. Jsem ale toho názoru, že doložku, o níž je řeč, nelze v žádném případě považovat za doložku, kterou dlužník-spotřebitel uznává, že profesionální poskytovatel úvěru řádně a v plném rozsahu splnil své předsmluvní povinnosti, a v jejímž důsledku tudíž dochází k obrácení důkazního břemene v otázce splnění uvedených povinností, jež by mohlo ohrozit účinnost práv přiznaných směrnicí 2008/48.
45. Touto doložkou dlužník pouze osvědčuje provedení určitého úkonu (předání tzv. evropského standardizovaného informačního přehledu), a nikoli úplné a řádné splnění určité povinnosti (tj. standardizovaný informační přehled splňující požadavky vyplývající ze směrnice 2008/48). Jinými slovy, vložení takové standardní doložky, jako je doložka ve věci v původním řízení, nemá za následek – na rozdíl od situace v rozsudku Rampion a Godard (EU:C:2007:575) – vyloučení kogentních ustanovení, jimiž se uvedená směrnice provádí. Domnívám se tedy, že taková doložka coby způsob dokazování v otázce splnění určité povinnosti není sama o sobě v rozporu s článkem 22 směrnice 2008/48, který zakazuje používání smluvních doložek, jimiž by se obcházely povinnosti vyplývající z této směrnice, nebo jimiž by se spotřebitelé vzdávali práv, která pro ně ze směrnice přímo či nepřímo vyplývají.
46. To nic nemění na skutečnosti, že uzná-li spotřebitel, že uvedený přehled opravdu obdržel, lze předpokládat – není-li tato skutečnost zpochybňována nebo neexistují-li důkazy o opaku – že spotřebitel byl před uzavřením úvěrové smlouvy informován. Jedná se však o vyvratitelnou domněnku, která je plně v souladu se zásadou efektivity. Spotřebitel totiž může nadále tvrdit, že dokument neobdržel nebo že tento dokument nesplňuje předsmluvní informační povinnosti poskytovatele úvěru. Vložení standardní doložky by podle mého názoru mělo být zakázáno pouze tehdy, pokud je jím ohrožena možnost jak spotřebitele, tak soudu zpochybnit řádné splnění předsmluvní informační a kontrolní povinnosti poskytovatele úvěru.
47. Mimoto, jak zejména zdůraznila společnost CA CF ve svém písemném vyjádření, v případě, kdy schází doložka, kterou se uznává, že byl přehled s předsmluvními informacemi spotřebiteli předán, se zdá být pro poskytovatele úvěru obtížné prokázat, že řádně splnil svou informační povinnost a že skutečně předal dlužníkovi informační dokument, a doložit obsah tohoto dokumentu, ledaže by byla vyžadována účast třetí osoby.
48. S ohledem na tyto úvahy se navrhuje odpovědět na druhou otázku tak, že směrnice 2008/48 nebrání vložení standardní doložky, kterou dlužník uznává, že obdržel evropský standardizovaný informační přehled. Taková doložka však nutně nepředstavuje důkaz o řádném a úplném splnění povinností vyplývajících z této směrnice.
D – Ke třetí otázce, týkající se rozsahu povinnosti poskytovatele úvěru provést kontrolu úvěruschopnosti spotřebitele
49. Ve třetí otázce jde o to, do jaké míry je profesionální poskytovatel úvěru povinen při kontrole úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením úvěrové smlouvy ověřovat pravdivost prohlášení učiněných spotřebitelem.
50. Podle mého názoru je třeba i na tuto otázku odpovědět nuancovaně.
51. Předně je složité zjišťovat, nakolik společnost CA CF vycházela, jak sama tvrdí, z dokladů o příjmech a o finanční schopnosti žalovaných, nebo zda svůj závěr o jejich úvěruschopnosti založila pouze na jejich prostých, ničím nepodložených tvrzeních(15).
52. Jak dále vyplývá zejména z bodu 26 odůvodnění směrnice 2008/48, cílem čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 je odpovědné poskytování úvěrů, což především znamená, že „by [...] věřitelé [poskytovatelé úvěru] [měli mít] povinnost kontrolovat v jednotlivých případech úvěruschopnost spotřebitele(16)“. Z tohoto cíle vyplývá, že se má poskytovatel úvěru přesvědčit o úvěruschopnosti zájemce o uzavření úvěrové smlouvy metodou nebo metodami, které pokládá za nejvhodnější. Tuto kontrolu lze provést na základě dokladů o jeho finanční situaci, jako jsou výplatní pásky, výpisy z bankovních účtů, přehledy pohybů na bankovních účtech a daňové platební výměry, nikoli však výlučně na jejich základě. Nelze například vyloučit, že poskytovatel úvěru, který udržuje dlouhodobý obchodní vztah s některými zákazníky, bude předem znát finanční situaci zájemce o úvěr.
53. Naproti tomu se domnívám, že směrnice 2008/48 neukládá úvěrovým ústavům povinnost systematicky ověřovat pravost informací osvědčujících příjmy a výdaje spotřebitele, které tento spotřebitel sám poskytl. Jak jednoznačně vyplývá ze znění čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, po poskytovateli úvěru se pouze požaduje, aby kontrolu úvěruschopnosti dlužníka provedl „na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Jak podle mého názoru velmi správně uvedla německá vláda ve svém písemném vyjádření, touto formulací je zdůrazněn prostor pro uvážení přiznaný poskytovateli úvěru při rozhodování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti zájemce o úvěr.
54. Tato analýza nachází jistou oporu v tom, že ve směrnici 2008/48 nakonec nebyl přijat návrh(17), podle kterého mělo být poskytovateli úvěru uloženo, aby se o úvěruschopnosti dlužníka před uzavřením úvěrové smlouvy přesvědčil „všemi jemu dostupnými prostředky“(18).
55. Je tedy pouze na poskytovateli úvěru, aby se přesvědčil, zda má k dispozici „dostatečné informace“, čímž však není dotčena možnost členských států vydávat poskytovatelům úvěru pokyny a obecné směry (viz bod 26 odůvodnění směrnice 2008/48). Dostatečnost uvedených informací se nutně bude lišit podle okolností uzavírání úvěrové smlouvy nebo podle částky úvěru. Poté, co poskytovatel úvěru shromáždil dostatečné informace dokládající úvěruschopnost dlužníka, nelze mu naproti tomu vytýkat, že neověřil správnost či pravdivost uvedených informací.
56. V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že kontrola úvěruschopnosti je zárukou jak pro spotřebitele (neboť ho ochraňuje před závazkem, který by nebyl vůbec schopen splnit), tak pro profesionálního poskytovatele úvěru (který je vystaven riziku, že neobdrží úhradu sjednaných splátek).
57. Tato kontrola úvěruschopnosti, která má význam pro obě strany úvěrové smlouvy, spočívá na vzájemných povinnostech. Na jednu stranu musí poskytovatel úvěru shromáždit dostatečné informace dokládající platební schopnost spotřebitele. Na druhou stranu je spotřebitel povinen loajálně spolupracovat a předpokládá se, že při poskytování požadovaných dokumentů jedná v dobré víře(19).
58. Má-li poskytovatel úvěru pochybnosti o upřímnosti dlužníka, může sice případně provést více či méně důkladné šetření, na jehož základě se přesvědčí, zda jsou dokumenty poskytnuté žadatelem o úvěr pravdivé, není však nijak povinen tak činit vždy. Může se spokojit s konstatováním, že s ohledem na dokumentaci, která mu byla poskytnuta, je třeba považovat spotřebitele za úvěruschopného.
59. V případě použití jakéhokoli jiného přístupu by hrozilo, že budou podstatně zúženy podmínky poskytování spotřebitelských úvěrů, a tím pádem zpochybněno vytváření společného úvěrového trhu, přičemž opakuji, že jeho vytvoření je rovněž cílem směrnice 2008/48(20).
60. Z těchto úvah vyplývá, že článek 8 směrnice 2008/48 ukládá poskytovateli úvěru, aby kontrolu úvěruschopnosti spotřebitele provedl na základě dostatečných informací, a nikoli jen na základě prostých, ničím nepodložených prohlášení spotřebitele. Toto ustanovení naproti tomu neukládá profesionálnímu poskytovateli úvěru povinnost systematicky ověřovat pravost informací poskytnutých spotřebitelem za účelem osvědčení jejich pravdivosti.
E – Ke čtvrté otázce, týkající se rozsahu povinnosti poskytovatele úvěru poskytnout spotřebiteli vysvětlení a pomoc podle čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48
61. Tato otázka, která se týká výkladu čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48, je rozdělena na dvě části.
62. V první části otázky jde o to, zda musí poskytovatel úvěru před splněním své povinnosti poskytnout spotřebiteli náležitá vysvětlení ověřit finanční situaci spotřebitele a jeho potřeby.
63. Doslovný výklad ustanovení čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48, který se týká vysvětlení ohledně navrhované úvěrové smlouvy a ohledně její vhodnosti z hlediska potřeb spotřebitele, ve spojení s čl. 8 odst. 1 téže směrnice, který se týká kontroly úvěruschopnosti, mě i v tomto případě přivádí k záporné odpovědi.
64. Jak vyplývá ze znění bodu 27 odůvodnění směrnice 2008/48, povinnost poskytnout náležitá vysvětlení, uvedená v čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48, má za cíl umožnit spotřebiteli informovaně se rozhodnout pro určitý druh úvěrové smlouvy. Jde totiž o to poskytnout spotřebitelům „další pomoc při rozhodování o tom, která úvěrová smlouva z řady nabízených produktů nejlépe odpovídá jeho potřebám a finanční situaci“, což může vyžadovat „individuáln[í] [vysvětlení] tak, aby mohl pochopit možné dopady těchto produktů na svou ekonomickou situaci“. Článek 5 odst. 6 směrnice 2008/48 nehovoří o tom, že by v rámci své povinnosti poskytnout vysvětlení měl poskytovatel úvěru povinnost ověřit finanční situaci dlužníka, či dokonce jeho úvěruschopnost.
65. Jak uvedla společnost CA CF, v této fázi nejde o posouzení úvěruschopnosti, o němž směrnice 2008/48 pojednává až v článku 8, s tím, že ověření vhodnosti úvěru z hlediska potřeb a finanční situace dlužníka přísluší pouze samotnému dlužníkovi (poskytovatel úvěru poskytuje „náležité vysvětlení, aby byl dlužník schopen posoudit, zda je úvěr vhodný“(21)), zatímco posouzení úvěruschopnosti je úkon, jehož provedení přísluší poskytovateli úvěru.
66. Pro tento výklad lze ostatně podle mého názoru nalézt oporu v odůvodnění návrhu směrnice(22), ve kterém se v souvislosti s předchozím informováním spotřebitele uvádí, že „[v]ěřitel [poskytovatel úvěru] a případně zprostředkovatel úvěru mohou po spotřebiteli a ručiteli žádat jen takové informace, které jsou podle článku 6 směrnice 95/46/ES přiměřené a podstatné a nepřesahují míru s ohledem na účel, pro který jsou shromažďovány a zpracovávány. Spotřebitel a ručitel jsou povinni odpovídat v dobré víře na přesné dotazy věřitele [poskytovatele úvěru] a případně zprostředkovatele úvěru“.
67. Z toho vyplývá, že čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že neukládá profesionálnímu poskytovateli úvěru povinnost provést kontrolu úvěruschopnosti spotřebitele před splněním povinnosti poskytnout vysvětlení a pomoc.
68. Ve druhé části otázky jde o to, v jaké fázi musí být předsmluvní informace poskytnuty a zda případně musí být poskytnuty na zvláštním dokumentu.
69. Pokud jde zaprvé o to, v jaké fázi musí být poskytnuty informace i vysvětlení uvedené v čl. 5 odst. 1 a 6 směrnice 2008/48, stačí podle mého názoru poukázat na to, že se tato ustanovení týkají „předsmluvních“ povinností, což předpokládá, že spotřebiteli bylo umožněno seznámit se s uvedenými informacemi před uzavřením smlouvy. Domnívám se, že tento požadavek může být splněn tím, že se do samotného návrhu úvěrové smlouvy vloží příslušné poznámky, pokud byl tento návrh spotřebiteli předán a bylo mu umožněno se s ním seznámit před podpisem smlouvy.
70. Pokud jde zadruhé o způsob splnění povinnosti poskytnout náležitá vysvětlení vyplývající z čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48, toto ustanovení nevyžaduje žádný zvláštní formalismus při podávání vysvětlení, která je profesionální poskytovatel úvěru povinen poskytnout spotřebiteli před uzavřením úvěrové smlouvy. Na základě zásady procesní autonomie tím však není ani v tomto případě dotčena možnost členských států upravit způsoby plnění povinnosti poskytnout vysvětlení uvedené v čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48.
71. Z toho vyplývá, že důkaz o skutečném splnění takových povinností, který musí být přizpůsoben každému jednotlivému případu (viz bod 27 odůvodnění a článek 5 směrnice 2008/48), nevyžaduje nutně předložení určitého zvláštního formuláře nebo písemnosti.
72. Jedná se o posouzení prováděné v každém jednotlivém případě, jak vyplývá z bodu 27 odůvodnění směrnice 2008/48, který ponechává na členských státech, aby stanovily, kdy a v jakém rozsahu se mají takové informace spotřebiteli poskytovat, „berouce v úvahu konkrétní okolnosti, za kterých je úvěr nabízen, potřebu pomoci spotřebiteli a povahu jednotlivých úvěrových produktů“.
73. Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 neukládá profesionálnímu poskytovateli úvěru povinnost vyhotovit zvláštní dokument obsahující vysvětlení, jež poskytl před uzavřením úvěrové smlouvy.
74. Vzhledem ke všem těmto úvahám se navrhuje odpovědět na čtvrtou otázku tak, že čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že zaprvé poskytovatel úvěru není povinen ověřit finanční situaci dlužníka nebo jeho potřeby před tím, než mu poskytl náležitá vysvětlení, a zadruhé že náležitá vysvětlení, která je poskytovatel úvěru povinen poskytnout, nemohou vyplývat ze smluvních informací obsažených v úvěrové smlouvě. Poskytovatel úvěru však není povinen předat dlužníkovi za účelem poskytnutí náležitých vysvětlení určitý písemný dokument, odlišný od úvěrové smlouvy.
IV – Závěry
75. S ohledem na veškeré předchozí úvahy navrhuji odpovědět na otázky položené tribunal d’instance d’Orléans (Francie) následovně:
„1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládána v tom smyslu, že je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že řádně a v plném rozsahu splnil povinnosti, které má při uzavírání a plnění úvěrové smlouvy.
2) Směrnice 2008/48 nebrání vložení standardní doložky, kterou dlužník uznává, že obdržel evropský standardizovaný informační přehled. Taková standardní doložka však nutně nepředstavuje důkaz o řádném a úplném splnění povinností vyplývajících z této směrnice.
3) Článek 8 směrnice 2008/48 ukládá poskytovateli úvěru, aby kontrolu úvěruschopnosti spotřebitele provedl na základě dostatečných informací, a nikoli jen na základě prostých, ničím nepodložených prohlášení spotřebitele. Toto ustanovení naproti tomu neukládá profesionálnímu poskytovateli úvěru povinnost systematicky ověřovat pravost informací poskytnutých spotřebitelem za účelem osvědčení jejich pravdivosti.
4) Článek 5 odst. 6 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že neukládá profesionálnímu poskytovateli úvěru povinnost provést kontrolu úvěruschopnosti spotřebitele před splněním povinnosti poskytnout vysvětlení a pomoc.
Článek 5 odst. 6 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že zaprvé poskytovatel úvěru není povinen ověřit finanční situaci dlužníka nebo jeho potřeby před tím, než mu poskytl náležitá vysvětlení, a zadruhé že náležitá vysvětlení, která je poskytovatel úvěru povinen poskytnout, nemohou vyplývat ze smluvních informací obsažených v úvěrové smlouvě. Poskytovatel úvěru však není povinen předat dlužníkovi za účelem poskytnutí náležitých vysvětlení určitý písemný dokument, odlišný od úvěrové smlouvy.“