ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
9. září 2003(*)
„Nařízení (ES) č. 40/94 – Článek 115 – Jazykový režim platný před Úřadem pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) – Námitka protiprávnosti – Zásada zákazu diskriminace“
Ve věci C‑361/01 P,
Christina Kik, zastoupená E. H. Pijnacker Hordijkem a S. B. Noëm, advocaten, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka),
jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství (čtvrtého rozšířeného senátu) ze dne 12. července 2001, Kik v. OHIM (T‑120/99, Recueil, s. II‑2235), a směřující ke zrušení uvedeného rozsudku,
přičemž dalšími účastníky řízení jsou:
Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), zastoupený A. von Mühlendahlem, O. Montaltem a J. Mirandou de Sousa, jako zmocněnci,
žalovaný v prvním stupni,
podporovaný
Komisí Evropských společenství, zastoupenou W. Wilsem a N. Rasmussenem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
vedlejší účastnicí řízení o kasačním opravném prostředku,
Řeckou republikou, zastoupenou A. Samoni-Rantou a S. Vodina, jako zmocněnkyněmi, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
Španělským královstvím, zastoupeným S. Ortiz Vaamondem, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
a
Radou Evropské unie, zastoupenou G. Houttuinem a A. Lo Monaco, jako zmocněnci,
vedlejšími účastníky řízení v první stupni,
SOUDNÍ DVŮR,
ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, J.-P. Puissochet, M. Wathelet, R. Schintgen a C. W. A. Timmermans, předsedové senátů, C. Gulmann, D. A. O. Edward, A. La Pergola, P. Jann a V. Skouris, F. Macken a N. Colneric, S. von Bahr, J. N. Cunha Rodrigues a A. Rosas (zpravodaj), soudci,
generální advokát: F. G. Jacobs,
vedoucí soudní kanceláře: H. A. Rühl, vrchní rada,
s přihlédnutím ke zprávě k jednání,
po vyslechnutí řečí účastníků řízení na jednání konaném dne 26. listopadu 2002, během kterého byla C. Kik zastoupená E. H. Pijnacker Hordijkem, Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) A. von Mühlendahlem, J. Miranda de Sousou a S. Bonnem, jako zmocněnci, Rada G. Houttuinem, jakož i A. Lo Monaco a Komise W. Wilsem,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 20. března 2003,
vydává tento
Rozsudek
1 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 21. září 2001 podala C. Kick na základě článku 49 statutu ES Soudního dvora kasační opravný prostředek proti rozsudku Soudu prvního stupně ze dne 12. července 2001, Kick v. OHIM (T‑120/99, Recueil, s. II‑2235, dále jen „napadený rozsudek“), kterým uvedený Soud zamítl její žalobu směřující ke zrušení rozhodnutí třetího odvolacího senátu Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (dále jen „Úřad“) ze dne 19. března 1999, kterým bylo zamítnuto odvolání podané proti rozhodnutí průzkumového referenta, jímž bylo odmítnuto provést zápis slova KIK jako ochranné známky Společenství (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Právní rámec
2 Článek 217 Smlouvy o ES (nyní článek 290 ES) stanoví:
„Pravidla pro používání úředních jazyků v orgánech Společenství stanoví Rada jednomyslně; pravidla obsažená ve statutu Soudního dvora tím nejsou dotčena.“
3 Článek 1 nařízení Rady č. 1 ze dne 15. dubna 1958 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství (Úř. věst. 1958, 17, s. 385; Zvl. vyd. 01/01, s. 3), ve znění různých smluv o přistoupení, naposledy ve znění Aktu o podmínkách přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 1994, C 241, s. 21, a Úř. věst. 1995, L 1, s. 1), zní následovně:
„Úředními a pracovními jazyky orgánů Unie jsou němčina, angličtina, dánština, španělština, finština, francouzština, řečtina, italština, nizozemština, portugalština a švédština.“
4 Článek 2 téhož nařízení stanoví:
„Texty zasílané orgánům členským státem nebo osobou podléhající jurisdikci členského státu se sepisují v jednom z úředních jazyků dle volby odesílatele. Odpověď se podává v témže jazyce.“
5 Článek 4 uvedeného nařízení stanoví:
„Nařízení a jiné texty obecného dosahu se sepisují v jedenácti úředních jazycích.“
6 Článek 5 nařízení č. 1 stanoví:
„Úřední věstník Evropských společenství vychází v jedenácti úředních jazycích.“
Od doby, kdy vstoupila v platnost Niceská smlouva, se tento věstník podle čl. 2 bodu 38 posledně uvedené Smlouvy nazývá Úřední věstník Evropské unie.
7 Úřad byl zřízen nařízením Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146). Článek 115 tohoto nařízení upravuje používání jazyků v souvislosti s řízeními před Úřadem. Tento článek zní následovně:
„1. Přihláška ochranné známky Společenství se podává v některém z úředních jazyků Evropského společenství.
2. Jazyky úřadu jsou angličtina, francouzština, italština, němčina a španělština.
3. Přihlašovatel musí uvést i druhý jazyk, který je jazykem úřadu a s jehož možným užitím pro námitkové nebo zrušovací řízení nebo řízení o neplatnosti souhlasí.
Byla-li přihláška podána v jazyce, který není jedním z jazyků úřadu, zařídí úřad překlad přihlášky uvedené v čl. 26 odst. 1 do jazyka uvedeného přihlašovatelem.
4. Je-li přihlašovatel ochranné známky Společenství jediným účastníkem řízení u úřadu, je jazykem řízení jazyk, v němž byla podána přihláška. Byla-li přihláška podána v jiném jazyce, než jsou jazyky úřadu, může úřad zasílat písemná sdělení přihlašovateli i v druhém jazyce, který přihlašovatel uvedl v přihlášce.
5. Námitky a návrh na zrušení nebo neplatnost se podává v některém jazyce úřadu.
6. Pokud je jazykem zvoleným podle odstavce 5 pro podání námitek nebo návrhu na zrušení nebo neplatnost jazyk, ve kterém byla podána přihláška ochranné známky nebo druhý jazyk, který byl při podání v přihlášce uveden, je tento jazyk i jazykem řízení.
Pokud jazykem zvoleným podle odstavce 5 pro podání námitek nebo návrhu na zrušení nebo neplatnost není ani jazyk, ve kterém byla podána přihláška ochranné známky, ani druhý jazyk, který byl při podání v přihlášce uveden, je ten, kdo podává námitky nebo návrh na zrušení nebo neplatnost vyzván, aby na vlastní náklady pořídil překlad svého podání buď do jazyka, ve kterém byla podána přihláška ochranné známky, pokud je jazykem úřadu, nebo do druhého jazyka, který byl při podání v přihlášce uveden. Překlad musí být předložen ve lhůtě stanovené prováděcím nařízením. Jazyk, do kterého bylo podání přeloženo, se pak stává jazykem řízení.
7. Účastníci námitkového nebo zrušovacího řízení, řízení o neplatnosti nebo odvolacího řízení se mohou dohodnout, že jazykem řízení má být jiný úřední jazyk Evropského společenství.“
8 Nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189), uvádí ve svém čl. 1 hlavě I několik „pravidel“. Pravidlo 1, které se týká obsahu přihlášky, obsahuje ve svém odst. 1 písm. j) povinnost stanovenou v čl. 115 odst. 3 nařízení č. 40/94, podle níž musí být v přihlášce ochranné známky Společenství uveden „druhý jazyk“.
Skutkové okolnosti sporu
9 Skutkové okolnosti sporu jsou v napadeném rozsudku popsány následovně:
„3 Žalobkyně, která je v Nizozemsku advokátkou a zástupkyní v oboru ochranných známek firmy specializované na oblast průmyslového vlastnictví, podala Úřadu dne 15. května 1996 na základě nařízení č. 40/94 přihlášku k zápisu slovní ochranné známky Společenství.
4 Ochrannou známkou, o jejíž zápis bylo požádáno, je slovo KIK.
5 Služby, pro které byl tento zápis požadován, spadají do třídy 42 ve smyslu Niceské dohody o třídění výrobků a služeb pro účely zápisu ochranných známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků.
6 Žalobkyně ve své přihlášce, která byla sepsána v nizozemštině, uvedla jako ‚druhý jazyk‘ nizozemštinu.
7 Rozhodnutím ze dne 20. března 1998 průzkumový referent přihlášku zamítl z důvodu, že nebyla splněna jedna z formálních náležitostí, totiž ta, že přihlašovatel musí jako ‚druhý jazyk‘ uvést němčinu, angličtinu, španělštinu, francouzštinu nebo italštinu.
8 Dne 4. května 1998 podala žalobkyně odvolání proti tomuto rozhodnutí, ve kterém mimo jiné uplatnila, že rozhodnutí, kterým průzkumový referent zamítl její přihlášku, bylo protiprávní, protože se opíralo o právní úpravu, která je v rozporu s právem.
9 Dne 2. června 1998 bylo odvolání postoupeno odvolacímu senátu Úřadu.
10 Odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím ze dne 19. března 1999 [...] s odůvodněním, že žalobkyně jako ‚druhý jazyk‘ uvedla stejný jazyk, jako ten, ve kterém byla podána přihláška, takže přihláška nesplňovala jednu z formálních náležitostí, a to nezávisle na další chybě, které se žalobkyně dopustila, kterou bylo neuvedení jako ‚druhého jazyka‘ jednoho z pěti jazyků Úřadu.“
Řízení před Soudem a napadený rozsudek
10 Žaloba na neplatnost byla doručena kanceláři Soudu dne 19. května 1999.
11 Řecká republika vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalobkyně.
12 Španělské království a Rada Evropské unie vstoupily do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Úřadu, žalovaného před Soudem.
13 V napadeném rozsudku Soud nejprve zkoumal námitku nepřípustnosti žaloby vznesenou Úřadem. Úřad tvrdil, že žaloba směřující k tomu, aby byla na základě námitky určena protiprávnost článku 115 nařízení č. 40/94 je nepřípustná, protože neexistuje právní souvislost mezi napadeným rozhodnutím a ustanovením, vůči němuž byla vznesena námitka protiprávnosti, kterým je odstavec 3 tohoto článku. Úřad totiž zamítl přihlášku žalobkyně proto, že si nezvolila žádný „druhý jazyk“, tak jak to vyžaduje toto ustanovení, a ne proto, že jako „druhý jazyk“ neuvedla některý z jazyků Úřadu.
14 V bodě 24 napadeného rozsudku Soud připomenul, že žalobkyně uvedla jako „druhý jazyk“ nizozemštinu, a uvedl, že otázka legality pravidla požadujícího uvést „druhý jazyk“, který je odlišný od jazyka, ve kterém byla podána přihláška, se neliší od otázky, zda vyloučení nizozemštiny a některých dalších úředních jazyků Společenství jako „druhých jazyků“ je legální, či ne. V bodě 25 napadeného rozsudku proto konstatoval, že bezprostředním základem napadeného rozhodnutí, proti němuž míří námitka protiprávnosti vznesená žalobkyní, je pravidlo uvedené v čl. 115 odst. 3 nařízení č. 40/94, podle nějž přihlašovatel musí být srozuměn se skutečností, že nebude mít automaticky právo účastnit se všech řízení před Úřadem v jazyce přihlášky.
15 Při přezkumu námitky nepřípustnosti uplatněné Úřadem dospěl Soud v bodech 32 a 33 napadeného rozsudku k následujícímu závěru:
„32 Z výše uvedeného vyplývá, že námitka protiprávnosti vznesená žalobkyní na podporu její žaloby na neplatnost nebo na změnu napadeného rozhodnutí je přípustná v části, ve které se týká povinnosti stanovené v čl. 115 odst. 3 nařízení č. 40/94 a v čl. 1 pravidle 1 odst. 1 písm. j) nařízení č. 2868/95. V tomto rozsahu je předmětem námitky protiprávnosti povinnost stanovená uvedenými ustanoveními, tak jak je, co do rozsahu a právních účinků, upřesněna některými dalšími odstavci článku 115 nařízení č. 40/94.
33 Námitka protiprávnosti vznesená žalobkyní je naproti tomu nepřípustná v části, ve které se týká ostatních odstavců článku 115 nařízení č. 40/94. Ostatní ustanovení článku 115 totiž v žádném případě nebyla základem napadeného rozhodnutí, neboť toto se týkalo pouze přihlášky ochranné známky a povinnosti přihlašovatele uvést druhý jazyk, s jehož možným užitím pro námitkové nebo zrušovací řízení nebo řízení o neplatnosti souhlasí.“
16 Zadruhé, když rozhodoval ve věci samé, zkoumal Soud, zda existuje zásada práva Společenství spočívající v zákazu diskriminace úředních jazyků Evropských společenství. V bodech 58 a 59 napadeného rozsudku rozhodl takto:
„58 V této souvislosti je nejprve nutno konstatovat, že nařízení č. 1 je pouze aktem sekundárního práva, jehož právním základem je článek 217 Smlouvy. Svým tvrzením, že v nařízení č. 1 je zvlášť vyjádřena zásada práva společenství spočívající v rovnosti jazyků, od které se nelze odchýlit ani pozdějším nařízením Rady, pomíjí žalobkyně povahu tohoto nařízení jako aktu sekundárního práva. Zadruhé je nutno zdůraznit, že členské státy ve Smlouvě nestanovily jazykový režim pro orgány a instituce Společenství, nýbrž že článek 217 Smlouvy ponechává Radě možnost jednomyslným rozhodnutím stanovit a upravit jazykový režim orgánů a stanovit různé jazykové režimy. Tento článek nestanoví, že Radou jednou schválený jazykový režim již nemůže být později změněn. Z uvedeného vyplývá, že jazykový režim stanovený nařízením č. 1 nemůže být považován za zásadu práva Společenství.
59 Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně se za účelem prokázání protiprávnosti článku 115 nařízení č. 40/94 nemůže odvolávat na článek 6 Smlouvy [o ES, nyní po změně článek 12 ES] ve spojení s nařízením č. 1.“
17 Soud dále zkoumal, zda čl. 115 odst. 3 nařízení č. 40/94 není v rozporu se zásadou zákazu diskriminace. V této souvislosti rozhodl následovně:
„60 Pokud jde o povinnost uloženou přihlašovateli ochranné známky Společenství v čl. 115 odst. 3 nařízení č. 40/94, jakož i v čl. 1 pravidle 1 odst. 1 písm. j) nařízení č. 2868/95 ‚uvést druhý jazyk, který je jazykem Úřadu a s jehož možným užitím pro námitkové nebo zrušovací řízení nebo řízení o neplatnosti souhlasí‘, bylo prokázáno, že tato povinnost na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně a řecká vláda, neobsahuje žádné porušení zásady zákazu diskriminace.
61 Nejprve, jak vyplývá i ze znění čl. 115 odst. 3 nařízení č. 40/94, uvedením druhého jazyka přihlašovatel souhlasí s možným užitím tohoto jazyka jako jednacího jazyka pouze pro námitkové nebo zrušovací řízení nebo řízení o neplatnosti. Z toho vyplývá, jak dále potvrzuje i čl. 115 odst. 4 první věta nařízení č. 40/94, že pokud je přihlašovatel jediným účastníkem řízení u Úřadu, je jednacím jazykem jazyk, v němž byla podána přihláška. V těchto řízeních tedy v žádném případě nelze vyvozovat z nařízení č. 40/94 jako takového různé zacházení s jazyky, neboť toto nařízení zaručuje používání jazyka přihlášky jako jednacího jazyka, a tedy jazyka, v němž musí být v rámci řízení sepsány úkony mající povahu rozhodnutí.
62 Pokud dále čl. 115 odst. 3 nařízení č. 40/94 ukládá přihlašovateli uvést druhý jazyk jako možný jednací jazyk pro námitkové nebo zrušovací řízení nebo řízení o neplatnosti, je nutno konstatovat, že toto pravidlo bylo přijato za legitimním cílem nalezení jazykového řešení pro případ, kdy je námitkové nebo zrušovací řízení nebo řízení o neplatnosti vedeno mezi účastníky, kteří nedávají přednost stejnému jazyku a nejsou schopni se sami dohodnout, který jazyk bude jednacím jazykem. V této souvislosti je nutno poznamenat, že podle čl. 115 odst. 7 nařízení č. 40/94 se účastníci námitkového nebo zrušovacího řízení nebo řízení o neplatnosti mohou dohodnout, že jednacím jazykem bude jakýkoli jiný úřední jazyk Evropského společenství, přičemž tato možnost může být využita zejména účastníky, kteří dávají přednost stejnému jazyku.
63 Je nutno vycházet z toho, že Rada sledujíc cíl stanovit, který jazyk bude jednacím jazykem, jestliže účastníci řízení dávají přednost různým jazykům a nedohodnou se na používání některého z nich, zvolila vhodné a přiměřené opatření, i když přitom došlo k rozdílnému zacházení s úředními jazyky Společenství. Článek 115 odst. 3 nařízení č. 40/94 totiž jednak přihlašovateli ochranné známky umožňuje určit, který z nejrozšířenějších jazyků Evropského společenství bude jednacím jazykem v námitkovém nebo zrušovacím řízení nebo řízení o neplatnosti v případě, kdy jiný účastník řízení nesouhlasí s prvním jazykem, který si přihlašovatel zvolil. Dále tím, že uvedená možnost výběru byla omezena na nejrozšířenější jazyky Evropského společenství, což vylučuje, že by jednací jazyk byl velmi odlišný vzhledem k jazykovým znalostem jiného účastníka řízení, zůstala Rada v mezích toho, co je nezbytné pro dosažení sledovaného cíle (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. května 1986, Johnston, 222/84, Recueil, s. 1651, bod 38, a ze dne 11. ledna 2000, Kreil, C 285/98, Recueil, s. I‑69, bod 23).
64 Žalobkyně a řecká vláda se konečně nemohou odvolávat na pododstavec doplněný Amsterodamskou smlouvou do článku 8d Smlouvy o [ES] (nyní článek 21 ES), podle nějž ‚se každý občan Unie může písemně obracet v jednom z jazyků uvedených v článku 314 [ES] na každý orgán nebo instituci, který je uveden v tomto článku nebo v článku 7 [ES], a má právo obdržet odpověď ve stejném jazyce‘. Článek 21 ES se vztahuje na Parlament a veřejného ochránce práv a článek 7 ES uvádí Parlament, Radu, Komisi, Soudní dvůr, Účetní dvůr, Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Pokud by byl dotčený pododstavec ratione temporis použitelný v projednávaném případě, Úřad by každopádně nepatřil k orgánům a institucím uvedeným v článku 7 ES a v článku 21 ES.“
18 V důsledku toho Soud žalobu zamítl.
Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení
19 Dopisem ze dne 25. ledna 2002 informoval advokát Christiny Kik Soudní dvůr o smrti své klientky a jménem dědiců ze zákona a ze závěti posledně uvedené podal návrh na pokračování v řízení. Uvedl, že přihláška slovní ochranné známky Společenství je podle nizozemského občanského práva majetkovým právem, které je součástí pozůstalosti po C. Kik a že byl vykonavatelem závěti, který je oprávněn zastupovat dědice ze zákona a ze závěti, pověřen podat návrh na pokračování v řízení. Pojem „navrhovatelka“ dále v tomto rozsudku označuje uvedené dědice ze zákona a ze závěti.
20 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 18. prosince 2001 požádala Komise o vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Úřadu. Předseda Soudního dvora usnesením ze dne 18. března 2002 návrhu vyhověl.
21 Navrhovatelka navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen, aby bylo vyhověno návrhovým žádáním, která za účelem zrušení napadeného rozhodnutí přednesla v prvním stupni, a aby byla Úřadu uložena náhrada nákladů řízení v prvním stupni a náhrada nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.
22 Řecká republika rovněž navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a bylo vyhověno všem návrhovým žádáním navrhovatelky.
23 Úřad, Španělské království a Komise navrhují kasační opravný prostředek zamítnout a potvrdit napadený rozsudek.
24 Rada navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek prohlášen za nepřípustný, a podpůrně, aby byl zamítnut jako neopodstatněný a navrhovatelce byla uložena náhrada nákladů řízení.
Ke kasačnímu opravnému prostředku
25 Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelka uplatňuje dva důvody. První důvod je založen na nesprávném výkladu článku 115 nařízení č. 40/94 Soudem. Druhý důvod je založen na porušení práva Společenství, zejména článku 6 Smlouvy, tím, že Soud nekonstatoval protiprávnost článku 115 nařízení č. 40/94.
K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného výkladu článku 115 nařízení č. 40/94
Argumenty účastníků řízení
26 Navrhovatelka tvrdí, že Soud porušil právo Společenství tím, že nesprávně vyložil článek 115 nařízení č. 40/94, který stanoví jazykový režim Úřadu. Výklad Soudu nezohledňuje druhou větu odst. 4 tohoto článku, která zná následovně: „Byla-li přihláška podána v jiném jazyce, než jsou jazyky úřadu, může úřad zasílat písemná sdělení přihlašovateli i v druhém jazyce, který přihlašovatel uvedl v přihlášce.“ Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek je založen na tomto nesprávném výkladu, měl by být zrušen.
27 Navrhovatelka uplatňuje, že jak na jednání před Soudem přiznal zástupce Úřadu, Úřad v průběhu celého řízení, které zahrnuje přezkum absolutních a relativních důvodů pro zamítnutí přihlášky ochranné známky Společenství, využívá vždy možnosti použít druhý jazyk uvedený na přihlášce, pokud tato není sepsána v některém z jazyků Úřadu. V jazyce, ve kterém byla podána přihláška, dostane přihlašovatel pouze potvrzení o zápisu ochranné známky do rejstříku ochranných známek Společenství po ukončení řízení o zápisu.
28 Podle navrhovatelky je tedy s ohledem na správný výklad článku 115 nařízení č. 40/94, který je nutno provést, zjevně nesprávný závěr, který Soud učinil v bodě 61 napadeného rozsudku, podle nějž z nařízení č. 40/94 jako takového nelze v žádném případě vyvozovat různé zacházení s jazyky, neboť v řízeních, v nichž je přihlašovatel jediným účastníkem řízení u Úřadu, je jednacím jazykem jazyk, v němž byla podána přihláška ochranné známky Společenství.
29 Úřad, Španělské království a Rada zpochybňují přípustnost prvního důvodu kasačního opravného prostředku, protože se týká čl. 115 odst. 4 druhé věty nařízení č. 40/94, a Soud v bodě 32 napadeného rozsudku prohlásil námitku protiprávnosti za přípustnou pouze v rozsahu, ve kterém se týkala čl. 115 odst. 3 nebo některých jiných odstavců tohoto článku, které upřesňují povinnost stanovenou v odstavci 3. Podle Úřadu a Španělského království navrhovatelka na jedné straně nezpochybnila tento bod 32 napadeného rozsudku. Na druhé straně má Rada za to, že čl. 115 odst. 4 druhá věta nařízení č. 40/94 nemůže být považován za ustanovení, které upřesňuje rozsah a právní účinky povinnosti uvést na formuláři přihlášky ochranné známky Společenství jiný jazyk, než je ten, který byl použit pro tuto přihlášku.
30 Pokud jde o věc samu, Úřad, Rada a Komise uvádí, že ze znění bodu 61 napadeného rozsudku vyplývá, že Soud provedl právní analýzu celého čl. 115 odst. 4 nařízení č. 40/94, včetně druhé věty tohoto odstavce.
31 Úřad má za to, že navrhovatelka přeceňuje význam a praktické důsledky použití čl. 115 odst. 4 druhé věty nařízení č. 40/94 pro přihlašovatele ochranné známky Společenství. Na rozdíl od tvrzení navrhovatelky, z možnosti Úřadu zaslat písemná sdělení přihlašovateli i v druhém jazyce, který si přihlašovatel vybral, nevyplývá, že celé řízení bude probíhat v druhém jazyce, a nevyplývá z ní ani to, že přihlašovatel dostane v jazyce, ve kterém byla podána přihláška, pouze potvrzení o zápisu ochranné známky do rejstříku ochranných známek Společenství.
32 Podle Úřadu takováto tvrzení nezohledňují skutečnost, že více než 98 % fyzických a právnických osob žádá o zápis ochranné známky Společenství prostřednictvím profesionálního zástupce, kterého si mohou volně zvolit ze zástupců usazených na celém území Společenství. Dále připomíná, že osobám, které podávají přihlášku v jiném jazyce než v jazyce Úřadu, se zachovává právo používat jazyk, ve kterém byla podána přihláška, pro písemnou a ústní komunikaci s Úřadem, dokud jsou jedinými účastníky řízení.
33 Úřad zdůrazňuje, že možnost zasílat písemná sdělení i ve druhém jazyce, který si přihlašovatel ochranné známky Společenství vybral, je pouze možností, a pokud si posledně uvedený přeje, aby mu byla veškerá písemná sdělení zasílána v jazyce, v němž byla podána přihláška, může Úřad po dobu, kdy přihlašovatel zůstává jediným účastníkem řízení, tuto žádost odmítnout pouze na základě vážných a naléhavých důvodů.
34 V této souvislosti Úřad uvádí, že výklad čl. 115 odst. 4 nařízení č. 40/94 neprovádí stejným způsobem jako Soud. Z bodu 61 třetí věty napadeného rozsudku totiž vyplývá, že jazyk přihlášky musí být používán jako jednací jazyk, a tedy jazyk, v němž musí být v rámci řízení sepsány úkony mající povahu rozhodnutí. Podle názoru Úřadu zahrnuje výraz „písemná sdělení“ uvedený v čl. 115 odst. 4 druhé větě nařízení č. 40/94 jakýkoli písemný úkon Úřadu, včetně takového, který má povahu rozhodnutí.
35 Úřad zdůrazňuje obtížnost určení toho, co je třeba nutno chápat pod pojmem „procesní úkony mající povahu rozhodnutí“, a uvádí jako příklad dopis, kterým podle pravidla 9 odst. 3 nařízení č. 2868/95 vyzve přihlašovatele ochranné známky Společenství, aby odstranil nedostatky přihlášky. Takovýto dopis není možné napadnout, ale pokud přihlašovatel neodstraní nedostatky, na které byl upozorněn, Úřad vydá rozhodnutí o zamítnutí přihlášky, které lze napadnout. Výklad článku 115 provedený Soudem může vyvolat nejasnosti u přihlašovatelů, protože jednou by dostali písemnosti sepsané v jazyce, v němž byla podána přihláška, a jindy v druhém jazyce.
36 Úřad rovněž zdůrazňuje, že jedná způsobem, s kterým přihlašovatel ochranné známky Společenství implicitně souhlasil, a že i přes velký počet podávaných přihlášek je jazykový režim zpochybňován poprvé. Uvádí, že pokud to bude nezbytné, může v budoucnu vyžadovat výslovný souhlas přihlašovatele s používáním druhého jazyka pro písemná sdělení, tak jak je chápe Úřad.
37 Rada má za to, že výklad čl. 115 odst. 4 druhé věty nařízení č. 40/94 provedený Úřadem, který se promítl do určitého použití tohoto ustanovení, nemůže mít v žádném případě vliv na legalitu tohoto článku.
Závěry Soudního dvora
38 Nejprve je třeba zdůraznit, že na rozdíl od toho, z čeho vychází námitka nepřípustnosti vznesená Úřadem, Radou a Španělským královstvím, zpochybňuje navrhovatelka svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku výklad článku 115 nařízení č. 40/94 provedený Soudem v bodě 61 napadeného rozsudku, protože nezohlednil druhou větu odst. 4 tohoto článku, avšak legalitu tohoto ustanovení nezpochybňuje.
39 V každém případě ze znění bodu 32 a 33 napadeného rozsudku vyplývá, že Soud prohlásil námitku protiprávnosti za přípustnou v části, ve které se týká povinnosti uvést druhý jazyk stanovené v čl. 115 odst. 3 nařízení č. 40/94, ale i v části, ve které je tato povinnost, pokud jde o její rozsah a právní účinky, upřesněna některými dalšími odstavci tohoto článku.
40 Soud tedy nevyloučil zpochybnění legality čl. 115 odst. 4 druhé věty nařízení č. 40/94, která je součástí ustanovení, která upřesňují rozsah a právní účinky výběru druhého jazyka, neboť toto ustanovení zní následovně: „[b]yla-li přihláška podána v jiném jazyce, než jsou jazyky úřadu, může úřad zasílat písemná sdělení přihlašovateli i v druhém jazyce, který přihlašovatel uvedl v přihlášce“.
41 Z uvedeného vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku je přípustný.
42 Pokud jde o meritorní přezkum tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, je nutno konstatovat, že se tento důvod týká zejména způsobu, jakým je čl. 115 odst. 4 druhá věta nařízení č. 40/94 vykládán a používán Úřadem, což je prvek, který Soud ve svém posouzení uvedeném v článku 61 napadeného rozsudku podle navrhovatelky nezohlednil.
43 Navrhovatelka v této souvislosti uvádí, že Úřad vede téměř celé řízení týkající se přihlášky ochranné známky Společenství v druhém jazyce uvedeném přihlašovatelem. Úřad toto tvrzení nezpochybňuje, vyjadřuje naopak svůj nesouhlas s výkladem čl. 115 odst. 4 nařízení č. 40/94 provedeným Soudem, neboť má za to, že ne všechny procesní úkony mající povahu rozhodnutí musí být vypracovány v jednacím jazyce a že některé z těchto úkonů spadají do kategorie „písemných sdělení“ uvedených v tomto ustanovení.
44 Nejprve je nutno upřesnit provedený výklad čl. 115. odst. 4 nařízení č. 40/94.
45 Podle tohoto ustanovení je jednacím jazykem v řízení u Úřadu jazyk, v němž byla podána přihláška ochranné známky Společenství, nicméně druhý jazyk, který si přihlašovatel vybral, může být použit Úřadem pro zasílání písemných sdělení přihlašovateli. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že možnost použít druhý jazyk pro písemná sdělení je výjimkou ze zásady užívání jednacího jazyka, a tedy je nutno pojem „písemné sdělení“ vykládat restriktivně.
46 Řízení je souborem úkonů, které musí být provedeny během zpracování přihlášky, z čehož vyplývá, že pojem „procesní úkony“ zahrnuje všechny úkony požadované nebo stanovené právní úpravou Společenství pro zpracování přihlášky ochranné známky Společenství, včetně těch, které jsou pro toto zpracování nezbytné, jako například sdělení, žádosti o opravu, o vysvětlení nebo jiné úkony. Na rozdíl od toho, co tvrdí Úřad, tedy musí být všechny tyto úkony sepsány v jazyce, který byl použit pro podání přihlášky.
47 Na rozdíl od procesních úkonů jsou „písemnými sděleními“ ve smyslu čl. 115 odst. 4 druhé věty nařízení č. 40/94 všechna sdělení, jejichž obsah nemůže být považován za procesní úkony, jako například průvodní dopisy k procesním úkonům zasílaným Úřadem nebo dopisy, kterými Úřad poskytuje přihlašovateli informace.
48 S ohledem na tento výklad čl. 115 odst. 4 nařízení č. 40/94 je nutno mít za to, že Soud v bodě 61 napadeného rozsudku správně rozhodl, že „z nařízení č. 40/94 jako takového [nelze v žádném případě vyvozovat] různé zacházení s jazyky, neboť toto nařízení zaručuje používání jazyka přihlášky jako jednacího jazyka“.
49 Z uvedeného vyplývá, že důvod kasačního opravného prostředku, jenž vychází z nesprávného právního posouzení, kterého se při výkladu tohoto ustanovení měl dopustit Soud, je nutno zamítnout.
K druhému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení práva Společenství, zejména článku 6 Smlouvy
Argumenty účastníků řízení
50 Navrhovatelka má za to, že Soud porušil právo Společenství, zejména článek 6 Smlouvy tím, že zamítl její žalobu v části, ve které namítala protiprávnost jazykového režimu stanoveného v čl. 115 odst. 2 až 6 nařízení č. 40/94 jako celku.
51 Tvrdí zejména, že tento režim porušuje základní zásadu rovnosti jazyků. Podle navrhovatelky je tato zásada vyjádřena v několika ustanoveních práva Společenství. Takovýmto vyjádřením má být článek 248 Smlouvy o ES (nyní článek 314 ES), podle nějž mají všechna jazyková znění Smlouvy stejnou platnost. Rovněž nařízení č. 1, které stanoví úřední jazyky Společenství, uvádí, že každý příslušník členského státu se může písemně v jednom z úředních jazyků obrátit na orgán a že odpověď mu bude podána v témže jazyce a že Úřední věstník Evropských společenství vychází v jedenácti úředních jazycích. Třetí pododstavec článku 8d Smlouvy, který byl do tohoto ustanovení doplněn Amsterodamskou smlouvou, potvrzuje právo každého občana Unie písemně se obrátit na každý orgán nebo instituci uvedené v tomto článku nebo v článku 4 Smlouvy o ES (nyní článek 7 ES) v některém z jazyků uvedených v článku 248 Smlouvy a dostat odpověď napsanou ve tomto jazyce. Navrhovatelka rovněž poukazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora týkající se zásady rovnosti, jejímž vyjádřením je zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti uvedený v článku 6 Smlouvy. Podle této judikatury se klade zvláštní důraz na ochranu práv jednotlivců v jazykové oblasti.
52 Navrhovatelka dále tvrdí, že jazykový režim stanovený článkem 115 nařízení č. 40/94 porušuje článek 6 Smlouvy. Tento režim představuje diskriminaci na základě jazyka, a tedy nepřímo na základě státní příslušnosti, což je neslučitelné se zákazem diskriminace uvedeným v tomto posledně uvedeném ustanovení.
53 Podle navrhovatelky znevýhodňuje tento jazykový režim příslušníky členských států, jejichž jazyk není pracovním jazykem Úřadu, vůči příslušníkům členských států, jejichž jazyk k těmto jazykům patří. Toto se týká zejména zpracování přihlášky ochranné známky Společenství, protože v praxi Úřad tyto přihlášky vždy zpracovává v druhém jazyce, pokud jazyk, v němž byla podána přihláška, není jedním z jazyků Úřadu. Toto se ale týká i námitkového nebo zrušovacího řízení nebo řízení o neplatnosti, protože tato řízení jsou až na výjimku, kdy se účastníci řízení dohodnou podle čl. 115 odst. 7 nařízení č. 40/94, vedena vždy v jazycích Úřadu.
54 To má za následek narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu, neboť přihlašovatel ochranné známky Společenství upřednostní zástupce v oboru ochranných známek, jehož mateřský jazyk je pracovním jazykem Úřadu a zástupci v oboru ochranných známek, jejichž mateřský jazyk nepatří k pracovním jazykům Úřadu, jsou konkurenčně znevýhodněni.
55 Navrhovatelka má konečně za to, že vzhledem k zásadní povaze zásady rovného zacházení práva Společenství nemůže být její porušení odůvodněno ryze účelovými důvody. Pokud by odůvodnění bylo vůbec možné, řešení zvolené v projednávaném případě zákonodárcem Společenství není ani vhodné, ani přiměřené.
56 Navrhovatelka v této souvislosti uvádí, že orgány se za účelem odůvodnění omezení základní zásady práva Společenství nemohou odvolávat na ryze ekonomické faktory, jako například náklady na další překladatele. Rada každopádně neprokázala, že by nediskriminační jazykový režim měl nepřiměřené dopady na finanční zdroje Společenství. Dále zdůrazňuje, že orgány a jiné instituce Unie jsou již léta schopny komunikovat s občany ve všech úředních jazycích, ať již je to v oblasti spojování podniků nebo v oblasti oznamování podpor. Navrhovatelka poukazuje na příklad Odrůdového úřadu Společenství, který byl zřízen nařízením Rady (ES) č. 2100/94 ze dne 27. července 1994 o odrůdových právech Společenství (Úř. věst. L 227, s. 1; Zvl. vyd. 03/16, s. 390), který bez problémů pracuje ve všech úředních jazycích.
57 I kdyby výjimka ze zásady rovného zacházení mohla být odůvodněna praktickými a finančními důvody, jazykový režim nařízení č. 40/94 by přesto nebyl přiměřený, protože výběr jediného druhého jazyka, jako například angličtiny, by byl méně diskriminační a méně by narušoval hospodářskou soutěž.
58 Jen pro úplnost navrhovatelka připomíná, že skutečnost, že Rada přijala nařízení č. 40/94 jednomyslně, nepředstavuje skutečnost, která by mohla být zohledněna, protože i zákonodárce Společenství je vázán právem.
59 V případě, že by Soudní dvůr rozhodl, že jazykový režim Úřadu stanovený článkem 115 nařízení č. 40/94 není zcela v rozporu s právem, navrhovatelka podpůrně navrhuje, aby Soudní dvůr alespoň konstatoval, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení tím, že nekonstatoval, že odst. 4 druhá věta uvedeného ustanovení je v rozporu s právem. Tvrdí, že kromě její neslučitelnosti se zákazem diskriminace je tato věta neslučitelná rovněž se zásadou, která tvoří základ odstavce 1 a odst. 4 první věty uvedeného článku 115, tedy se zásadou, že jazyk, v němž byla podána přihláška, je jednacím jazykem. Druhá věta odstavce 4 zbavuje tuto zásadu jejího smyslu, což dokazuje ustálená praxe Úřadu. Jednotlivá ustanovení článku 115 jsou tedy vzájemně neslučitelná.
60 Řecká republika, která v prvním stupni vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání navrhovatelky, uvádí, že sdílí většinu názorů vyjádřených navrhovatelkou v jejím kasačním opravném prostředku, zejména těch, které se týkají zásady rovnosti a zásady zákazu diskriminace. Zdůrazňuje, že mnohojazyčnost je nezbytným předpokladem efektivního uplatňování právních norem právního řádu Společenství, protože mnohé normy primárního a sekundárního práva jsou přímo použitelné ve vnitrostátním právním řádu členských států.
61 Soud měl tedy neprávem za to, že nařízení č. 1 je „pouze osamoceným projevem pozitivního práva“, a nerespektoval tak existenci základních zásad primárního práva, které ovlivňují všechny právní normy Společenství.
62 Řecká republika připomíná, že je důležité, aby měl občan možnost seznámit se ustanoveními, která se ho týkají, ve svém mateřském jazyce v souladu se zásadou „neznalost práva neomlouvá“. Zdůrazňuje rovněž význam respektování jazyka občanů ve Společenství, které si přeje, aby byla rozhodnutí přijímána „co nejblíže k občanům“ a aby jeho orgány fungovaly na zásadě transparentnosti.
63 Řecká republika uvádí, že existuje rozpor mezi na jedné straně plánovaným omezením počtu jazyků a na straně druhé cíli sledovanými Společenstvím na základě článku 126 Smlouvy o ES (nyní článek 149 ES), který stanoví, že Společenství respektuje jazykovou rozmanitost členských států. Připomíná, že Soudní dvůr ve své judikatuře týkající se výkladu práva Společenství vždy rozhodl ve prospěch rovnosti jazyků.
64 Řecká republika rovněž uvádí, že na Úřad jako na instituci Společenství by se měly vztahovat per analogiam články 4 a 8d Smlouvy.
65 Všichni ostatní účastníci řízení s navrhovatelkou nesouhlasí a z různých důvodů tvrdí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je celý nebo z části nepřípustný. První jejich argument je založen na neexistenci zájmu navrhovatelky na tom, aby byla konstatována protiprávnost čl. 115 odst. 4 druhé věty nařízení č. 40/94. Úřad poukazuje na to, že případná protiprávnost tohoto ustanovení nemůže vyvolat protiprávnost napadeného rozhodnutí, protože toto není založeno na uvedeném ustanovení. Španělské království a Úřad dále tvrdí, že navrhovatelka neprokázala, že by jí použití tohoto ustanovení způsobilo v projednávaném případě jakoukoli újmu. Úřad v této souvislosti upřesňuje, že vzhledem k tomu, že navrhovatelka sdělila, že si přeje dostávat sdělení v jazyce, ve kterém podala přihlášku ochranné známky Společenství, a vzhledem k tomu, že Úřad neměl vážné a naléhavé důvody nerespektovat její přání, použil nizozemštinu, tedy jazyk, v němž byla podána přihláška, pro sepsání všech procesních úkonů, tedy i těch, které mají povahu rozhodnutí.
66 Podle Úřadu a Komise je krom toho hlavní část tohoto důvodu kasačního opravného prostředku nepřípustná, protože se jedná o pouhé zopakování argumentů uvedených v prvním stupni. Naopak podle Rady je tato část tohoto důvodu kasačního opravného prostředku nepřípustná proto, že navrhovatelka neuvedla části napadeného rozsudku, v nichž se Soud při rozhodování dopustil porušení právních norem, kterými se měl řídit.
67 Pokud jde o podpůrnou část tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, Rada uvádí, že se překrývá s prvním důvodem kasačního opravného prostředku. Komise uplatňuje její nepřípustnost, protože navrhovatelka nezpochybnila bod 33 napadeného rozsudku, ve kterém Soud prohlásil námitku protiprávnosti vznesenou proti ustanovení článku 115 nařízení č. 40/94 za nepřípustnou s výjimkou odstavce 3.
68 Pokud jde o meritum sporu, Úřad uvádí, že navrhovatelka neprokázala, v čem se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že jazykový režim Úřadu je nezbytným, vhodným a přiměřeným prostředkem k dosažení legitimního cíle. Zdůrazňuje, že argumenty uvedené na podporu kasačního opravného prostředku představují ústup od toho, co bylo uplatňováno v prvním stupni, neboť navrhovatelka nyní tvrdí, že zákonodárce mohl pro všechna řízení před Úřadem stanovit jediný úřední jazyk.
69 Rada poukazuje na argumentaci Soudu v bodech 57 až 64 napadeného rozsudku. Pokud jde o jazykový režim Odrůdového úřadu Společenství, zdůrazňuje, že v době jeho zřízení byla zohledněna skutečnost, že řízení inter partes je v oblasti odrůdového práva Společenství výjimkou.
70 Pokud jde o zásadu rovnosti, která až na objektivně odůvodněné důvody zakazuje různé zacházení se stejnými situacemi, má Španělské království za to, že je nezpochybnitelné, že existují rozdíly v tom, kolik občanů Společenství a jiných států hovoří každým jazykem.
71 Španělské království připouští, že jazykový režim Úřadu zachází s některými jazyky rozdílně, ale má za to, že se u tohoto rozdílného zacházení nejedná o zacházení, které uvádí navrhovatelka. Úřad se může obrátit na přihlašovatele ve druhém jazyce, který je uveden v přihlášce ochranné známky Společenství, ale je téměř jisté, že zástupce v oboru ochranných známek zná některý z jazyků Úřadu. Nutnost zajistit překlad písemností Úřadu tedy zůstává malá. Překlady jsou nezbytné pouze tehdy, pokud má řízení další účastníky, pak jsou ale nezbytné i pro další účastníky.
72 Rozdíl v zacházení je tedy odstupňován a navrhovatelka nepředložila žádné argumenty, které by byly způsobilé zpochybnit závěry, ke kterým dospěl Soud v souvislosti s objektivním důvodem, který tento rozdíl odůvodňuje. Španělské království zdůrazňuje, že Rada jednala v rámci svých pravomocí a že zvolené kritérium pěti – jak ve Společenství, tak i mimo něj – nejrozšířenějších jazyků je rozumné.
73 Španělské království zdůrazňuje, že navrhovatelka neuvedla, jak by podle ní měl vypadat vhodný a přiměřený systém, který by umožnil fungování Úřadu. Krom toho si protiřečí pokud jde o argumenty, které použila v prvním stupni, neboť nyní se přiklání k výběru jediného jazyka, a to angličtiny. Toto prohlášení zpochybňuje veškerou její argumentaci týkající se porušení zásady rovnosti jazyků.
74 Komise rovněž uvádí, že tento důvod kasačního opravného prostředku není opodstatněný. Jak Soud konstatoval v bodě 58 napadeného rozsudku, nařízení č. 1 nemůže být považováno za zásadu práva Společenství. Co se týče údajného porušení zásady zákazu diskriminace, Soud v bodech 60 až 63 napadeného rozsudku přesvědčivě vysvětlil, že Rada zvolila vhodné a přiměřené opatření.
Závěry Soudního dvora
75 Nejprve je nutno přezkoumat argumenty týkající se nepřípustnosti tohoto důvodu kasačního opravného prostředku.
76 Pokud jde o neexistenci zájmu navrhovatelky na určení protiprávnosti čl. 115 odst. 4 druhé věty nařízení č. 40/94 z důvodu, že neexistuje právní souvislost mezi tímto ustanovením a napadeným rozhodnutím, je nutno připomenout, že tato námitka nepřípustnosti žaloby na určení protiprávnosti článku 115 nařízení č. 40/94 již byla Úřadem vznesena před Soudem a je ostatně shrnuta v bodech 15 až 17 napadeného rozsudku. Soud tento argument v bodech 24 a 25 uvedeného rozsudku zamítl a v bodech 32 a 33 uvedeného rozsudku vymezil rozsah, v němž je námitka protiprávnosti přípustná. Jak bylo uvedeno v bodech 39 a 40 tohoto rozsudku, čl. 115 odst. 4 druhá věta nařízení č. 40/94 je součástí těch ustanovení, která určují rozsah a právní účinky výběru druhého jazyka a pro která byla v bodě 32 druhé větě napadeného rozsudku námitka protiprávnosti prohlášena za přípustnou. Vzhledem k tomu, že Úřad nezpochybňuje tyto skutečnosti a že neuvedl důvod, proč by měly být v rozporu s právem Společenství úvahy Soudu, na jejichž základě rozhodl o existenci přímé právní souvislosti mezi napadeným rozhodnutím a povinností, jejíž legalitu navrhovatelka zpochybňuje, je nutno argument založený na neexistenci zájmu navrhovatelky na určení protiprávnosti uvedeného ustanovení nařízení č. 40/94 zamítnout.
77 Rovněž je nutno zamítnout argument vycházející z toho, že nebyla prokázána existence újmy, kterou navrhovatelka utrpěla na základě toho, jakým způsobem v projednávaném případě Úřad použil čl. 115 odst. 4 druhou větu nařízení č. 40/94. Tento argument totiž nemá prokázat nepřípustnost kasačního opravného prostředku nebo některého z důvodů uvedených na jeho podporu, ale žaloby podané navrhovatelkou. Nebyl nicméně uplatněn u Soudu, ale poprvé až u Soudního dvora. Tento argument je tedy nutno prohlásit za nepřípustný, protože byl poprvé uplatněn ve stadiu řízení o kasačním opravném prostředku, a proto nemůže prokázat nesprávné právní posouzení Soudu v souvislosti s posouzením této námitky nepřípustnosti žaloby.
78 Na rozdíl od toho, co tvrdí Úřad a Komise, nesestává kasační opravný prostředek jen z pouhého opakování argumentů, které navrhovatelka uplatnila v řízení v prvním stupni. Navrhovatelka totiž nenavrhuje nové přezkoumání své původní žaloby na neplatnost, ale napadá výslovně napadený rozsudek. Pokud jde o části napadeného rozsudku, proti nimž směřuje kasační opravný prostředek, z kasačního opravného prostředku jasně vyplývá – na rozdíl od toho, co tvrdí Rada – že se kasační opravný prostředek týká bodů 61 až 64 rozsudku, které jsou ostatně v kasačním opravném prostředku citovány. Tvrzení Rady, že kasační opravný prostředek je pro rozhodnutí Soudního dvora příliš nejasný, je tedy neopodstatněné.
79 Na rozdíl od dalšího tvrzení Rady se podpůrně uplatněná část druhého důvodu kasačního opravného prostředku, kterou navrhovatelka zpochybňuje legalitu čl. 115 odst. 4 druhé věty nařízení č. 40/94, nepřekrývá s prvním důvodem kasačního opravného prostředku, ve kterém se navrhovatelka omezila na zpochybnění výkladu tohoto ustanovení Soudem.
80 Konečně, pokud jde o argument týkající se nepřípustnosti podpůrně uplatněné části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, protože navrhovatelka nezpochybnila bod 33 napadeného rozsudku, stačí odkázat na bod 39 a 40 tohoto rozsudku a konstatovat, že tato část je přípustná v rozsahu, ve kterém navrhovatelka zpochybňuje právní účinky spojené s povinností stanovenou v čl. 115 odst. 3 nařízení č. 40/94 uvést při podání přihlášky ochranné známky Společenství druhý jazyk.
81 Pokud jde o meritorní přezkum tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, je nejprve nutno zdůraznit, že vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v tomto rozsudku v souvislosti s prvním důvodem kasačního opravného prostředku, je rozsah tohoto druhého důvodu kasačního opravného prostředku omezen na posouzení legality jazykového režimu Úřadu v části, ve které tento režim ukládá výběr druhého jazyka jako případného jednacího jazyka pro námitkové nebo zrušovací řízení nebo řízení o neplatnosti, jakož i pro „písemná sdělení“ ve smyslu čl. 115 odst. 4 druhé věty nařízení č. 40/94. Je třeba ověřit, zda tento režim porušuje údajnou zásadu rovnosti jazyků, tak jak to uvádí navrhovatelka.
82 Jak navrhovatelka zdůrazňuje, Smlouva obsahuje četné zmínky o používání jazyků v Evropské unii. Nicméně tyto zmínky nemohou být považovány za projev obecné zásady práva Společenství, která by každému občanovi zaručovala právo na to, aby vše, co může mít vliv na jeho zájmy, bylo za všech okolností sepisováno v jeho jazyce.
83 Pokud jde o vztahy mezi občany a orgány a institucemi Společenství, článek 8d Smlouvy ve znění Amsterodamské smlouvy ukládá zejména orgánům a některým institucím vést korespondenci s občany Unie v některém z jazyků uvedených v článku 248 Smlouvy. Toto ustanovení, které v době vydání napadeného rozhodnutí ještě nevstoupilo v platnost, není každopádně obecně závazné pro všechny uvedené instituce Společenství. Zejména se toto ustanovení nevztahuje na Úřad, jak právem zdůraznil Soud v bodě 64 napadeného rozsudku.
84 Krom toho článek 217 Smlouvy opravňuje Radu jednomyslně stanovit jazykový režim orgánů Společenství. Na základě tohoto ustanovení přijala Rada nařízení č. 1, které ve svém článku 1 stanoví úřední a pracovní jazyky orgánů Společenství. Je nutno konstatovat, že se tyto úřední jazyky úplně neshodují s jazyky uvedenými v článcích 8d a 248 Smlouvy.
85 Krom toho nařízení č. 1 zejména ve svém článku 4 stanoví, že nařízení a jiné texty obecného dosahu se sepisují v úředních jazycích Unie. Z tohoto posledně uvedeného ustanovení, jakož i z článku 191 Smlouvy o ES (nyní článek 254 ES), který stanoví povinnost vyhlásit v Úředním věstníku Evropských společenství nařízení, směrnice a rozhodnutí přijaté postupem podle článku 189 b Smlouvy o ES (nyní článek 251 ES), ve spojení s článkem 5 nařízení č. 1, který stanoví publikaci uvedeného Úředního věstníku v úředních jazycích, vyplývá, že individuální rozhodnutí nemusí být nutně sepsáno ve všech úředních jazycích, i když by se mohlo dotknout práv občana Unie, který není adresátem tohoto rozhodnutí, například konkurujícího hospodářského subjektu.
86 Skutečnost, že se orgán obrátí na občana v jeho jazyce, ještě neřeší všechny jazykové problémy, s nimiž se mohou občané v souvislosti s činností orgánů a institucí Unie setkat. Ostatně i problém, o který se jedná v projednávaném případě, je tohoto druhu, neboť s výjimkou „písemných sdělení“ uvedených v čl. 115 odst. 4 druhé větě nařízení č. 40/94, o kterých bude řeč v bodě 98 tohoto rozsudku, nemůže být jazykový režim Úřadu zpochybněn kvůli způsobu, jakým se Úřad obrací přímo na přihlašovatele, protože řízení musí probíhat v jazyce, v němž byla podána přihláška ochranné známky Společenství. Tento režim je naopak zpochybňován kvůli způsobu, jakým v rámci námitkového nebo zrušovacího řízení nebo řízení o neplatnosti upravuje vztahy mezi vícero osobami, jejichž jazyky mohou být odlišné.
87 Není rovněž možné odvolávat se na čl. 248 druhý pododstavec Smlouvy ve znění Amsterodamské smlouvy a na judikaturu Soudního dvora týkající se výkladu práva Společenství jako na důkaz údajné zásady rovnosti jazyků. Všechna závazná jazyková znění textu sice mají být při jeho výkladu zohledněna stejně, avšak platí to pouze tehdy, pokud tato znění existují a jsou závazná. Je-li tedy například individuální rozhodnutí zveřejněno v Úředním věstníku Evropských společenství a je-li přitom pro informaci občanů přeloženo do všech jazyků, je závazný pouze ten jazyk, který byl použit v rámci příslušného řízení, a pouze tento jazyk se použije při výkladu uvedeného rozhodnutí.
88 Dále je nutno zohlednit skutečnost, že ochranná známka Společenství byla vytvořena ve prospěch hospodářských subjektů, a nikoli všech občanů, a že tyto hospodářské subjekty nejsou povinny využít možnosti zápisu ochranné známky Společenství.
89 I když právo na výlučné užívání ochranné známky uděluje veřejný orgán, je právo z ochranné známky hospodářskými subjekty přesto užíváno zejména jako nástroj k dosažení zisku v rámci jejich hospodářské činnosti. Bylo by tedy možné, aby zákonodárce stanovil, že jsou tyto subjekty povinny nést zcela nebo z části náklady na činnost orgánu, který byl zřízen pro zápis ochranných známek Společenství.
90 Podle pátého bodu odůvodnění nařízení č. 40/94 „právo Společenství upravující ochranné známky nenahrazuje právní předpisy členských států o ochranných známkách; [...] ve skutečnosti [by] nebylo správné nutit podniky, aby přihlašovaly své ochranné známky jako ochranné známky Společenství; [...] národní ochranné známky jsou i nadále nezbytné pro ty podniky, které nepožadují ochranu svých ochranných známek na úrovni Společenství“.
91 Hospodářské subjekty mají nicméně zájem na nástroji, jakým je ochranná známka Společenství, který jim zákonodárce Společenství dává k dispozici, jenž jim ušetří mnohonásobné podávání přihlášek vnitrostátních ochranných známek a výdaje na překlady, jež s tím souvisejí (viz v této souvislosti obdobně argumenty uvedené společností BASF AG týkající se nákladů na překlad patentových písemností uvedené v bodě 12 rozsudku ze dne 21. září 1999, BASF, C‑44/98, Recueil, s. I‑6269). Velký počet přihlášek ochranných známek Společenství podaných od založení Úřadu, který převyšuje původní předpoklady, jasně dokazuje tento zájem.
92 Z výše uvedeného vyplývá, že jazykový režim takové instituce, jakou je Úřad, je výsledkem složitého hledání nezbytné rovnováhy mezi zájmy hospodářských subjektů a zájmy společnosti, pokud jde o náklady řízení, ale i mezi zájmy přihlašovatelů ochranných známek Společenství a zájmy ostatních hospodářských subjektů, pokud jde o přístup k překladu dokumentů, které přiznávají práva, nebo o řízení předpokládající účast vícero hospodářských subjektů, jako například námitkové nebo zrušovací řízení nebo řízení o neplatnosti uvedené v nařízení č. 40/94.
93 Soud tedy právem v bodě 62 napadeného rozsudku konstatoval, že určením úředních jazyků Společenství, které mohou být použity jako jednací jazyk v námitkovém nebo zrušovacím řízení nebo řízení o neplatnosti, pokud se účastníci těchto řízení nedohodnou na jednacím jazyce, sledovala Rada legitimní cíl najít vhodné jazykové řešení problémů vyplývajících z takovéto neshody.
94 Soud rovněž právem v bodě 63 napadeného rozsudku uvedl, že Rada sice přistoupila k rozdílnému zacházení s úředními jazyky, avšak její výběr omezený na nejrozšířenější jazyky Evropského společenství byl vhodný a přiměřený.
95 Za těchto okolností se argument navrhovatelky vycházející z toho, že výběr jednoho jediného jazyka by byl méně diskriminující než výběr pěti jazyků, stává irelevantním.
96 Pokud jde konečně o písemná sdělení uvedená v čl. 115 odst. 4 druhé větě nařízení č. 40/94, je nutno připomenout, jak bylo uvedeno v bodech 45 a 47 tohoto rozsudku, že tento pojem je nutno vykládat restriktivně a může se týkat pouze sdělení, jejichž obsah nemůže být považován za procesní úkony. Jelikož použití druhého jazyka nemůže být v této souvislosti zásahem do právních zájmů přihlašovatele ochranné známky Společenství, z uvedeného vyplývá, že rozdílné zacházení, které by mohlo existovat z důvodu použití druhého jazyka, by mělo pouze zanedbatelný dopad a je v každém případě odůvodněno potřebami souvisejícími s činností Úřadu.
97 Ze všech těchto úvah plyne, že druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být rovněž zamítnut jako neopodstatněný.
K důvodu uplatněnému dalším účastníkem řízení, vycházejícímu z nedostatku odůvodnění
Argumenty Řecké republiky
98 Řecká republika uplatnila důvod zrušení založený na tvrzení, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když nezohlednil žalobní důvod vycházející z nedostatku odůvodnění ustanovení, jehož protiprávnost byla uplatněna, totiž článku 115 nařízení č. 40/94, nebo v každém případě tím, že se tímto důvodem nezabýval i bez návrhu.
99 Připomíná, že ve svém vyjádření před Soudem již poukázala na to, že omezení používání jazyků stanovené v nařízení č. 40/94 není náležitě odůvodněno a že není možné ani určit kritéria, na základě kterých bylo toto omezení přijato, ani vysvětlit upřednostnění některých jazyků nad ostatními. Soud však výhrady uvedené Řeckou republikou nezohlednil ani bez návrhu nepřezkoumal otázku odůvodnění nařízení č. 40/94, přestože se zde jedná o otázku veřejného pořádku, kterou soud Společenství může a dokonce musí přezkoumat i bez návrhu.
100 Naopak tím, že Soud v bodech 62 a 63 napadeného rozsudku uvedl argumentaci založenou na záměrech zákonodárce, nezkoumal odůvodnění nařízení, jehož protiprávnost byla namítána, nýbrž sám doplnil odůvodnění, přestože v projednávaném případě toto odůvodnění zcela chybělo. Takovýto postup již byl Soudním dvorem sankcionován (rozsudek Soudního dvora ze dne 27. ledna 2000, DIR International Film a další v. Komise, C‑164/98 P, Recueil, s. I‑447).
Závěry Soudního dvora
101 Je pravda, že Soud výslovně neodpověděl na argument vycházející z nedostatku odůvodnění normativního ustanovení, jehož protiprávnost byla namítána. Je nicméně nutno zdůraznit, že tento argument byl součástí žalobního důvodu, který lze vyložit tak, že vycházel z porušení zásady proporcionality. Vzhledem k tomu, že se jedná o ryze právní důvod, je v každém případě možné, aby Soudní dvůr nahradil to, co neučinil Soud.
102 V tomto ohledu je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury závisí rozsah povinnosti uvést odůvodnění, pokud jde o obecně závazné akty, na povaze předmětného aktu, přičemž odůvodnění se může omezit na to, že se v něm uvede jednak celková situace, která vedla k přijetí dotyčného aktu, a jednak obecné cíle, o jejichž dosažení usiluje. Pokud z napadeného aktu vyplývá podstata cíle sledovaného orgánem, bylo by nepřiměřené vyžadovat zvláštní odůvodnění jednotlivých technických rozhodnutí (rozsudky ze dne 19. listopadu 1998, Spojené království v. Rada, C‑150/94, Recueil, s. I‑7235, body 25 a 26, jakož i ze dne 7. listopadu 2000, Lucembursko v. Parlament a Rada, C‑168/98, Recueil, s. I‑9131, bod 62).
103 Je třeba konstatovat, že v projednávaném případě ustanovení nařízení č. 40/94 týkající se jazykového režimu Úřadu umožňují v dostatečné míře poznat a přezkoumat důvody, které jsou jejich základem.
104 Pokud jde o body 62 a 63 napadeného rozsudku, je nutno zdůraznit, že se nejedná o pokus Soudu nahradit údajně neexistující odůvodnění napadeného ustanovení, nýbrž o přezkum jeho přiměřenosti, který nutně předpokládá přezkum předpokládaného cíle zákonodárce Společenství.
105 Z výše uvedeného vyplývá, že důvod uplatněný Řeckou republikou není opodstatněný.
K nákladům řízení
106 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Úřad náhradu nákladů řízení požadoval a navrhovatelka neměla ve věci úspěch, je důvodné jí uložit náhradu nákladů řízení.
107 Podle čl. 69 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu ponesou Řecká republika, Španělské království, Rada a Komise vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
rozhodl takto:
1) Kasační opravný prostředek se zamítá.
2) Christině Kik se ukládá náhrada nákladů řízení.
3) Řecká republika, Španělské království, Rada Evropské unie a Komise Evropských společenství ponesou vlastní náklady řízení.
Rodríguez Iglesias | Puissochet | Wathelet |
Schintgen | Timmermans | Gulmann |
von Bahr | Cunha Rodrigues | Rosas |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. září 2003.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
R. Grass | | G. C. Rodríguez Iglesias |