Language of document : ECLI:EU:C:2011:807

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

6. prosince 2011(*)

„Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Směrnice 2008/115/ES – Společné normy a postupy při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí – Vnitrostátní právní úprava, která v případě neoprávněného pobytu stanoví trest odnětí svobody a peněžitý trest“

Ve věci C‑329/11,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím cour d’appel de Paris (Francie) ze dne 29. června 2011, došlým Soudnímu dvoru dne 5. července 2011, v řízení

Alexandre Achughbabian

proti

Préfet du Val-de-Marne,

SOUDNÍ DVŮR (velký senát),

ve složení V. Skouris, předseda, A. Tizzano, J. N. Cunha Rodrigues, K. Lenaerts, J.-C. Bonichot, J. Malenovský, U. Lõhmus a M. Safjan, předsedové senátů, A. Borg Barthet, M. Ilešič (zpravodaj), A. Arabadžev, C. Toader a J.-J. Kasel, soudci

generální advokát: J. Mazák,

vedoucí soudní kanceláře: R. Şereş, rada,

s přihlédnutím k usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 30. září 2011, jímž bylo rozhodnuto projednat tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve zrychleném řízení na základě článku 23a statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 104a prvního pododstavce jednacího řádu Soudního dvora,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 25. října 2011,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za A. Achughbabiana C. Papazian a P. Spinosim, avocats,

–        za francouzskou vládu E. Belliard, G. de Berguesem a B. Beaupère-Manokha, jako zmocněnci,

–        za dánskou vládu C. Vangem, jako zmocněncem,

–        za německou vládu T. Henzem a N. Grafem Vitzthumem, jako zmocněnci,

–        za estonskou vládu M. Linntam, jako zmocněnkyní,

–        za Evropskou komisi M. Condou‑Durande, jako zmocněnkyní,

po vyslechnutí generálního advokáta,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. L 348, s. 98).

2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu, v němž proti sobě stojí A. Achughbabian a prefekt departmentu Val-de-Marne a který se týká neoprávněného pobytu A. Achughbabiana na francouzském území.

 Právní rámec

 Směrnice 2008/115

3        Čtvrtý, pátý a sedmnáctý bod odůvodnění směrnice 2008/115 znějí:

„(4)      Je třeba stanovit jasná, průhledná a spravedlivá pravidla pro účinnou návratovou politiku jakožto nezbytnou složku dobře řízené migrační politiky.

(5)      Tato směrnice by měla zavést průřezový soubor pravidel platných pro všechny státní příslušníky třetích zemí, kteří nesplňují nebo přestali splňovat podmínky vstupu, pobytu nebo bydliště v členském státě.

[…]

(17)      […] Aniž je dotčeno počáteční zadržení donucovacími orgány, jež je upraveno vnitrostátními právními předpisy, mělo by se zajištění zpravidla vykonávat ve zvláštních zajišťovacích zařízeních.“

4        Článek 1 směrnice 2008/115, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Tato směrnice stanoví společné normy a postupy, které jsou v členských státech používány při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí v souladu se základními právy jakožto obecnými zásadami práva Společenství i s mezinárodním právem, včetně závazků v oblasti ochrany uprchlíků a dodržování lidských práv.“

5        Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„1.      Tato směrnice se vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu.

2.      Členské státy mohou rozhodnout, že tuto směrnici nepoužijí na státní příslušníky třetích zemí,

a)      jimž byl odepřen vstup […] nebo kteří byli zadrženi nebo zastaveni příslušnými orgány v souvislosti s neoprávněným překročením vnější hranice členského státu po zemi, po moři nebo vzduchem […];

b)      jejichž návrat je trestněprávní sankcí nebo důsledkem trestněprávní sankce podle vnitrostátního práva nebo kterých se týká vydávací řízení.

[…]“

6        Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

2)      ,neoprávněným pobytem‘ přítomnost státního příslušníka třetí země, který nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky […] vstupu, pobytu nebo bydliště v určitém členském státě, na území tohoto členského státu;

3)      ,navrácením‘ proces navrácení státního příslušníka třetí země, jako dobrovolné splnění povinnosti návratu nebo jako nucený návrat,

–      do země jeho původu, nebo

–      do země tranzitu v souladu s dohodami o zpětném přebírání osob či jinými ujednáními uzavřenými na úrovni Společenství nebo dvoustranně, nebo

–      do jiné třetí země, do níž se dotčený státní příslušník třetí země dobrovolně rozhodne vrátit a jež ho přijme;

4)      ,rozhodnutím o navrácení‘ správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se rozhoduje nebo prohlašuje, že pobyt státního příslušníka třetí země je neoprávněný, a kterým se ukládá nebo prohlašuje povinnost návratu;

5)      ,vyhoštěním‘ výkon povinnosti návratu, totiž fyzické dopravení osoby mimo území dotyčného členského státu;

[…]“

7        Články 6 až 9 směrnice 2008/115 stanoví:

„Článek 6

Rozhodnutí o navrácení

1.      Členské státy vydají rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území, aniž jsou dotčeny výjimky uvedené v odstavcích 2 až 5.

2.      Státní příslušníci třetí země, kteří neoprávněně pobývají na území členského státu a kteří jsou držiteli platného povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem, jsou povinni neprodleně odejít na území tohoto jiného členského státu. […]

3.      Členské státy mohou upustit od vydání rozhodnutí o navrácení státního příslušníka třetí země neoprávněně pobývajícího na jejich území, pokud je dotčený státní příslušník třetí země převzat jiným členským státem […].

4.      Ze solidárních, humanitárních nebo jiných důvodů mohou členské státy kdykoliv rozhodnout o udělení autonomního povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu státnímu příslušníku třetí země, který neoprávněně pobývá na jejich území. V tomto případě se rozhodnutí o navrácení nevydává. […]

5.      Je-li státní příslušník třetí země, který pobývá na území členského státu neoprávněně, účastníkem probíhajícího řízení o obnovení povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu, zváží tento členský stát, zda neupustí od vydání rozhodnutí o navrácení, a to až do ukončení probíhajícího řízení […].

[…]

Článek 7

Dobrovolné opuštění území

1.      V rozhodnutí o navrácení se poskytuje přiměřená lhůta k dobrovolnému opuštění území v délce od sedmi do třiceti dnů, aniž jsou dotčeny výjimky uvedené v odstavcích 2 a 4. […]

[…]

2.      Je-li to nutné, prodlouží členské státy lhůtu k dobrovolnému opuštění území o přiměřenou dobu s ohledem na konkrétní okolnosti jednotlivých případů, jako jsou délka pobytu, přítomnost školou povinných dětí a existence jiných rodinných a společenských vazeb.

3.      Po dobu běhu lhůty k dobrovolnému opuštění území lze uložit některé povinnosti, jejichž cílem je předcházet nebezpečí skrývání se, jako je pravidelné hlášení se orgánům, složení přiměřené finanční záruky, odevzdání dokladu nebo povinnost pobývat na určitém místě.

4.      Pokud hrozí nebezpečí skrývání se nebo pokud byla žádost o oprávněný pobyt zamítnuta jakožto zjevně nedůvodná nebo podvodná anebo pokud dotčená osoba představuje hrozbu pro veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost nebo národní bezpečnost, nemusí členské státy poskytnout lhůtu k dobrovolnému opuštění území nebo mohou poskytnout lhůtu kratší než sedm dní.

Článek 8

Vyhoštění

1.      Členské státy přijmou veškerá opatření nezbytná k výkonu rozhodnutí o navrácení, jestliže nebyla poskytnuta lhůta k dobrovolnému opuštění území v souladu s čl. 7 odst. 4 nebo jestliže povinnost návratu nebyla během lhůty pro dobrovolné opuštění území poskytnuté podle článku 7 splněna.

[…]

4.      Jestliže členské státy použijí při uskutečňování vyhoštění státního příslušníka třetí země, který při něm klade odpor, jako krajní možnost donucovací opatření, musí být tato opatření přiměřená a použití síly nesmí překročit únosnou míru. Provádějí se na základě vnitrostátních právních předpisů v souladu se základními právy a je při nich náležitě respektována důstojnost a tělesná integrita dotčeného státního příslušníka třetí země.

[…]

Článek 9

Odklad vyhoštění

1.      Členské státy vyhoštění odloží,

a)      pokud by jím byla porušena zásada nenavracení nebo

b)      dokud se uplatňuje odkladný účinek [v souvislosti s podáním prostředku právní nápravy proti rozhodnutí týkajícímu se navrácení].

2.      Členské státy mohou vyhoštění odložit o přiměřenou dobu podle konkrétních okolností jednotlivých případů. Členské státy zohlední zejména

a)      tělesný stav nebo duševní způsobilost státního příslušníka třetí země;

b)      technické důvody, například nedostatečnou dopravní kapacitu nebo neúspěšné vyhoštění z důvodu nedostatečně zjištěné totožnosti.

3.      Je-li vyhoštění odloženo podle odstavců 1 a 2 tohoto článku, lze dotčenému státnímu příslušníku třetí země uložit povinnosti stanovené v čl. 7 odst. 3.“

8        Články 15 a 16 směrnice 2008/115 znějí následovně:

„Článek 15

Zajištění

1.      Nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že

a)      hrozí nebezpečí skrývání se nebo

b)      dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje.

Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.

[…]

4.      Ukáže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal z právních nebo jiných důvodů existovat nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v odstavci 1, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba musí být bezodkladně propuštěna.

5.      Zajištění trvá, dokud trvají podmínky uvedené v odstavci 1 a dokud to je nezbytné pro zajištění úspěšného vyhoštění. Každý členský stát stanoví omezenou dobu trvání zajištění, jež nesmí přesáhnout dobu šesti měsíců.

6.      Členské státy nesmějí prodloužit dobu uvedenou v odstavci 5, s výjimkou prodloužení o omezenou dobu nepřesahující dalších dvanáct měsíců v souladu s vnitrostátním právem v případech, kdy je pravděpodobné, že doba potřebná pro úkony směřující k vyhoštění bud[e] přes jejich řádné úsilí delší z důvodu

a)      nedostatečné spolupráce dotčeného státního příslušníka třetí země nebo

b)      zpoždění při získávání nezbytných dokladů ze třetích zemí.

Článek 16

Podmínky zajištění

1.      Zajištění se zpravidla vykonává ve zvláštních zajišťovacích zařízeních. Nemůže-li členský stát poskytnout ubytovací prostor ve zvláštním zajišťovacím zařízení a musí-li se uchýlit k umístění ve věznici, musí být zajištění státní příslušníci třetí země odděleni od běžných vězňů.

[…]“

9        Podle článku 20 směrnice 2008/115 měly členské státy uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 24. prosince 2010.

 Vnitrostátní právní úprava

 Zákon o vstupu a pobytu cizinců a o azylovém právu

10      Článek L. 211-1 zákona o vstupu a pobytu cizinců a o azylovém právu (code de l’entrée et du séjour des étrangers et du droit d’asile, dále jen „CESEDA“) stanoví, že „[c]izinec smí vstoupit na území Francie, […] má-li u sebe doklady a víza v souladu s mezinárodními smlouvami a platnými nařízeními […]“.

11      Článek L. 311-1 tohoto zákona stanoví, že „[…] každý cizinec starší 18 let, který má v úmyslu pobývat na území Francie, musí mít po uplynutí tříměsíční lhůty od svého vstupu na území Francie vydáno povolení k pobytu“.

12      Článek L. 551-1 CESEDA, ve znění účinném v rozhodné době, zněl takto:

„Zajištění cizince v zařízení, které nespadá do působnosti vězeňské správy, může být nařízeno, pokud tento cizinec

[…]

3.      nemůže okamžitě opustit území Francie, ačkoli bylo před méně než jedním rokem vydáno rozhodnutí o jeho vrácení na hranici […] nebo má být vrácen na hranici na základě zákazu pobytu podle […] trestního zákona (code pénal);

[…]

6.       nemůže okamžitě opustit území Francie, ačkoli mu byla před méně než jedním rokem uložena povinnost opustit území Francie […] a s ní spojená jednoměsíční lhůta k dobrovolnému opuštění území již uplynula.“

13      Článek L. 552-1 věta první CESEDA, ve znění účinném v rozhodné době, stanovil, že „[p]o uplynutí lhůty 48 hodin od vydání rozhodnutí o zajištění rozhodne soudce příslušný pro rozhodování ve věcech zbavení svobody a vazby (juge des libertés et de la détention) o prodloužení zajištění.“

14      Článek L. 621-1 CESEDA stanoví:

„Cizinec, který vstoupil nebo pobýval na území Francie v rozporu s ustanoveními článků L.211-1 a L.311-1 nebo který se na území Francie zdržoval déle, než kolik činí doba schválená v jeho vízu, bude potrestán trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a peněžitým trestem ve výši 3750 eur.

Soud dále může odsouzenému cizinci zakázat vstup nebo pobyt na území Francie na dobu nejdéle tří let. Zákaz pobytu má bez dalšího za následek vrácení odsouzeného na hranici, případě po odpykání trestu odnětí svobody.“

15      Některá z těchto ustanovení CESEDA byla změněna zákonem č. 2011-672 ze dne 16. června 2011 o přistěhovalectví, integraci a státní příslušnosti (loi n° 2011-672 du 16 juin 2011 relative à l’immigration, à l’intégration et à la nationalité, JORF ze dne 17. července 2011, s. 10290), který nabyl účinnosti dne 18. července 2011. Článku L. 621-1 CESEDA se tato změna nedotkla.

 Trestní řád

16      Článek 62-2 trestního řádu (code de procédure pénale), ve znění účinném v rozhodné době, stanovil:

„Zadržení je donucovací opatření, o němž rozhodne orgán služby kriminální a vyšetřovací policie pod dohledem soudního orgánu a jímž se osoba, která je na základě jednoho či více hodnověrných důvodů podezřelá ze spáchání nebo z pokusu o spáchání zločinu nebo přečinu, který se trestá trestem odnětí svobody, zajišťuje pro potřeby vyšetřujícího orgánu.“

 Spor v původním řízení a předběžná otázka

17      Dne 24. června 2011 prováděla policie kontroly totožnosti na veřejné komunikaci v Maisons-Alfort (Francie). V rámci těchto kontrol jeden z dotazovaných prohlásil, že se jmenuje Alexandre Achughbabian a že se narodil v Arménii dne 9. července 1990.

18      Podle policejního protokolu dále A. Achughbabian prohlásil, že je arménské státní příslušnosti. A. Achughbabian však popírá, že by takové prohlášení učinil.

19      Na základě podezření ze spáchání a pokračujícího páchání přečinu upraveného článkem L. 621-1 CESEDA byl A. Achughbabian zadržen.

20      Po důkladnějším prošetření situace A. Achughbabiana se ukázalo, že dotyčný vstoupil na území Francie dne 9. dubna 2008 a požádal tam o povolení k pobytu a že tato žádost byla dne 28. listopadu 2008 zamítnuta s tím, že toto zamítavé rozhodnutí bylo dne 27. ledna 2009 potvrzeno prefektem departmentu Val-d’Oise, k němuž tento prefekt vydal rozhodnutí, kterým nařídil opuštění území Francie ve lhůtě jednoho měsíce a které bylo A. Achughbabianovi doručeno dne 14. února 2009.

21      Dne 25. června 2011 vydal prefekt departmentu Val-de-Marne rozhodnutí o vrácení na hranici a rozhodnutí o správním zajištění, která byla A. Achughbabianovi doručena.

22      Soudce příslušný pro rozhodování ve věcech zbavení svobody a vazby při tribunal de grande instance de Créteil (Soud prvního stupně v Créteil), rozhodující na základě článku L. 552-1 CESEDA o prodloužení zajištění na dobu delší 48 hodin, dne 27. června 2011 nařídil její prodloužení a zamítl námitky neplatnosti uplatněné A. Achughbabianem zejména proti jeho nedávnému zadržení.

23      Jedna z těchto námitek se zakládala na rozsudku ze dne 28. dubna 2011, El Dridi (C‑61/11 PPU, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), kterým Soudní dvůr rozhodl, že směrnice 2008/115 brání právní úpravě členského státu, která stanoví trest odnětí svobody již z pouhého důvodu, že neoprávněné pobývající státní příslušník třetí země setrvává na území tohoto státu v rozporu s příkazem k opuštění uvedeného území v určité lhůtě, aniž k tomu má legitimní důvod. Z uvedeného rozsudku podle A. Achughbabiana vyplývá, že trest odnětí svobody upravený v článku L. 621-1 CESEDA je neslučitelný s unijním právem. S ohledem na tuto neslučitelnost a na pravidlo, podle kterého lze určitou osobu zadržet jen v případě podezření ze spáchání přečinu, který se trestá trestem odnětí svobody, je podle něj řízení v dané věci stižené vadami.

24      Dne 28. června 2011 podal A. Achughbabian proti usnesení soudce příslušného pro rozhodování ve věcech zbavení svobody a vazby při tribunal de grande instance de Créteil odvolání ke cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži). Cour d’appel de Paris konstatoval, že A. Achughbabian je arménské státní příslušnosti, že byl zadržen a poté zajištěn z důvodu neoprávněného pobytu a že poukazuje na neslučitelnost článku L. 621-1 CESEDA se směrnicí 2008/115, tak jak byla vyložena ve výše uvedeném rozsudku El Dridi.

25      Za těchto okolností se cour d’appel de Paris rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání směrnice [2008/115] s ohledem na svou působnost takové vnitrostátní právní úpravě, jako je článek L.621-1 [CESEDA], podle níž se státnímu příslušníkovi třetí země uloží trest odnětí svobody již z toho důvodu, že neoprávněně vstoupil na státní území nebo tam neoprávněně pobývá?“

26      Zajištění A. Achughbabiana bylo mimoto předkládajícím soudem ukončeno.

27      Na žádost předkládajícího soudu určený senát přezkoumal nutnost projednání této věci v naléhavém řízení podle článku 104b jednacího řádu. Uvedený senát po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl, že se této žádosti nevyhovuje.

 K předběžné otázce

28      Rovnou je třeba uvést, že se směrnice 2008/115 týká pouze navracení státních příslušníků třetích zemí pobývajících neoprávněně v členském státě, a že tedy nemá za cíl harmonizovat veškeré vnitrostátní normy týkající se pobytu cizinců. Tato směrnice proto nebrání tomu, aby právo členského státu kvalifikovalo neoprávněný pobyt jako přečin a upravovalo trestněprávní sankce, jejichž účelem je odrazovat od páchání takového trestného činu proti vnitrostátním pravidlům v oblasti pobytu a jeho páchání postihovat.

29      Vzhledem k tomu, že se společné normy a postupy zavedené směrnicí 2008/115 týkají jen přijímání a výkonu rozhodnutí o navrácení, je třeba též poukázat na skutečnost, že tato směrnice nebrání tomu, aby byl státní příslušník třetí země zajištěn za účelem určení oprávněnosti jeho pobytu.

30      Tento závěr je potvrzen sedmnáctým bodem odůvodnění uvedené směrnice, z něhož vyplývá, že podmínky pro počáteční zadržení státních příslušníků třetích zemí podezřelých z neoprávněného pobytu v členském státě se nadále řídí vnitrostátním právem. Jak mimoto podotkla francouzská vláda, cíl směrnice 2008/115, tj. účinné navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, by byl ohrožen, kdyby členské státy nemohly prostřednictvím takového zbavení svobody, jako je zadržení, zabránit tomu, aby se osoba podezřelá z neoprávněného pobytu skrývala, a to ještě předtím, než bylo možné její situaci objasnit.

31      V tomto ohledu je nutno vycházet z toho, že příslušné orgány musejí mít k dispozici krátkou, leč přiměřenou lhůtu ke zjištění totožnosti kontrolované osoby a k vyhledání údajů, jež umožní určit, zda je neoprávněně pobývajícím státním příslušníkem třetí země. Bez spolupráce dotyčné osoby může být určení jejího jména a státní příslušnosti obtížné. Ověření toho, zda jde o neoprávněný pobyt, se také může ukázat složité, zejména když se dotyčná osoba dovolává statusu žadatele o azyl nebo uprchlíka. Aby nebyl ohrožen cíl směrnice 2008/115 připomenutý v předchozím bodě, jsou příslušné orgány povinny jednat s náležitou péčí a bez průtahů zaujmout stanovisko k oprávněnosti pobytu dotyčné osoby. Jakmile se zjistí, že jde o neoprávněný pobyt, musejí tyto orgány na základě čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice přijmout rozhodnutí o navrácení, aniž jsou tím dotčeny výjimky upravené toutéž směrnicí.

32      Z výše uvedeného sice vyplývá, že směrnice 2008/115 nebrání ani takové vnitrostátní právní úpravě, jako je článek L. 621-1 CESEDA, a to v rozsahu, v němž tato kvalifikuje neoprávněný pobyt státního příslušníka třetí země jako přečin a tento neoprávněný pobyt postihuje trestněprávní sankcí, včetně trestu odnětí svobody, ani zajištění státního příslušníka třetí země za účelem určení oprávněnosti jeho pobytu, následně je však třeba ověřit, zda tato směrnice takové právní úpravě, jako je článek L. 621-1 CESEDA, brání v rozsahu, v němž může vést k uložení trestu odnětí svobody v průběhu řízení o navrácení upraveného touto směrnicí.

33      V tomto ohledu již Soudní dvůr uvedl, že i když trestní právo hmotné a trestní právo procesní spadají v zásadě do pravomoci členských států, může být nicméně tato oblast práva dotčena unijním právem. Proto bez ohledu na okolnost, že ani čl. 63 první pododstavec bod 3 písm. b) ES, což je ustanovení, které bylo převzato v čl. 79 odst. 2 písm. c) SFEU, ani směrnice 2008/115, která byla přijata zejména na základě tohoto ustanovení Smlouvy o ES, nevylučují trestní pravomoc členských států v oblasti nedovoleného přistěhovalectví a neoprávněného pobytu, musí tyto státy upravit své právní předpisy v této oblasti tak, aby bylo zajištěno dodržování unijního práva. Uvedené státy zvláště nemohou použít trestněprávní úpravu, která by mohla ohrozit dosažení cílů uvedené směrnice, a tím ji zbavit užitečného účinku (výše uvedený rozsudek El Dridi, body 53 až 55 a citovaná judikatura).

34      K zodpovězení otázky, zda směrnice 2008/115 brání z podobných důvodů, jaké Soudní dvůr uvedl ve výše uvedeném rozsudku El Dridi, takové právní úpravě, jako je článek L. 621-1 CESEDA, je nutno nejprve konstatovat, že situace žalobce v původním řízení odpovídá případu uvedenému v čl. 8 odst. 1 této směrnice.

35      Ze spisu a z odpovědi předkládajícího soudu na žádost Soudního dvora o vysvětlení totiž vyplývá, že A. Achughbabianovi byl dne 14. února 2009 doručen příkaz k opuštění území Francie, který stanovil lhůtu k dobrovolnému opuštění území v trvání jednoho měsíce, a že A. Achughbabian tento příkaz nesplnil. Vzhledem k tomu, že dne 24. června 2011, kdy byl A. Achughbabian kontrolován a zadržen, již toto rozhodnutí o navrácení nebylo platné, bylo dne 25. června 2011 vydáno nové rozhodnutí o navrácení, tentokrát v podobě rozhodnutí o vrácení na hranici bez stanovení lhůty k dobrovolnému opuštění území. Z toho vyplývá, že bez ohledu na to, zda je třeba na situaci žalobce v původním řízení nahlížet jako na situaci osoby, jež nesplnila povinnost návratu ve lhůtě stanovené k dobrovolnému opuštění území, nebo jako na situaci osoby, vůči níž bylo vydáno rozhodnutí o navrácení bez stanovení lhůty k dobrovolnému opuštění území, tato situace každopádně spadá do působnosti čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/115, a zakládá tedy povinnost – kterou tento článek ukládá dotyčnému členskému státu – přijmout veškerá opatření nezbytná k vyhoštění, tj. podle čl. 3 bodu 5 uvedené směrnice k fyzickému dopravení osoby mimo území uvedeného členského státu.

36      Dále je třeba uvést, že z čl. 8 odst. 1 a 4 směrnice 2008/115 jasně vyplývá, že pojmy „opatření“ a „donucovací opatření“, které jsou v něm uvedeny, znamenají jakýkoli postup, který účinným a přiměřeným způsobem vede k návratu dotyčné osoby. Článek 15 uvedené směrnice stanoví, že dotyčného lze zajistit pouze za účelem přípravy a uskutečnění vyhoštění a že toto zbavení svobody může trvat po dobu nejdéle šesti měsíců s tím, že dobu zajištění lze prodloužit o dalších dvanáct měsíců pouze v případě, že nevykonání rozhodnutí o navrácení během oněch šesti měsíců bylo způsobeno nedostatečnou spoluprácí dotyčného nebo zpožděním při získávání nezbytných dokladů ze třetích zemí.

37      Uložení a výkon trestu odnětí svobody v průběhu řízení o navrácení upraveného směrnicí 2008/115 však zjevně nepřispívají k uskutečnění vyhoštění, které je cílem tohoto řízení, tj. k fyzickému dopravení osoby mimo území dotyčného členského státu. Takový trest tedy není „opatřením“ nebo „donucovacím opatřením“ ve smyslu článku 8 směrnice 2008/115.

38      Konečně je nesporné, že vnitrostátní právní úprava ve věci v původním řízení může vést k uložení trestu odnětí svobody, neboť stanoví trest odnětí svobody pro každého státního příslušníka třetí země staršího 18 let, který neoprávněně pobývá na území Francie po uplynutí lhůty tří měsíců od jeho vstupu na území Francie, přestože podle společných norem a postupů upravených v článcích 6, 8, 15 a 16 směrnice 2008/115 musí být s takovým státním příslušníkem třetí země vedeno přednostně řízení o navrácení a z hlediska zbavení svobody smí být takový státní příslušník třetí země nanejvýš zajištěn.

39      Taková vnitrostátním právní úprava, jako je právní úprava ve věci v původním řízení, tedy může zmařit uplatňování společných norem a postupů stanovených směrnicí 2008/115 a zpozdit navrácení, čímž naruší užitečný účinek uvedené směrnice podobně jako právní úprava ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek El Dridi.

40      Výše uvedený závěr není vyvrácen ani skutečností, na niž upozornila francouzská vláda, a sice že podle oběžníků zaslaných soudům jsou tresty stanovené vnitrostátní právní úpravou, o niž jde ve věci v původním řízení, ukládány jen zřídka, vyjma případů, kdy se neoprávněně pobývající osoba vedle přečinu neoprávněného pobytu dopustila i jiného přečinu, ani skutečností, na niž rovněž poukázala tato vláda, že A. Achughbabian nebyl k uvedeným trestům odsouzen.

41      V tomto ohledu je třeba uvést, že státní příslušníci třetích zemí, kteří vedle přečinu neoprávněného pobytu spáchali jeden nebo více dalších přečinů, mohou být případně podle čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice 2008/115 vyňati z její působnosti. Nic ve spise předloženém Soudnímu dvoru však nenaznačuje, že by A. Achughbabian spáchal ještě jiný přečin než přečin neoprávněného pobytu na území Francie. Situace žalobce v původním řízení tedy nemůže být z působnosti směrnice 2008/115 vyňata, neboť její čl. 2 odst. 2 písm. b) zjevně nelze vykládat v tom smyslu, že členské státy nemusí uplatňovat společné normy a postupy upravené uvedenou směrnicí na státní příslušníky třetích zemí, kteří se dopustili pouze trestného činu neoprávněného pobytu, jelikož jinak by se tato směrnice stala bezpředmětnou a ztratila by závazný účinek.

42      Pokud jde o skutečnost, že A. Achughbabian dosud nebyl odsouzen k trestu odnětí svobody a peněžitému trestu podle článku L. 621-1 CESEDA, je třeba poukázat na to, že je nesporné, že vydání rozhodnutí o jeho vrácení na hranici bylo založeno na konstatovaném přečinu neoprávněného pobytu upraveného v uvedeném článku a že tento článek může vést – bez ohledu na obsah oběžníků zmiňovaných francouzskou vládou – k odsouzení k uvedeným trestům. Článek L. 621-1 CESEDA i otázka jeho slučitelnosti s unijním právem jsou tedy ve věci v původním řízení relevantní s tím, že se předkládající soud ani francouzská vláda navíc nezmínily o tom, že by došlo k odložení věci, nebo obecně o jakémkoli rozhodnutí, kterým by byla veškerá možnost trestního stíhání vůči A. Achughbabianovi za uvedený přečin definitivně vyloučena.

43      Jak již bylo připomenuto v bodě 33 tohoto rozsudku, je ostatně třeba zdůraznit povinnost členských států vyplývající z čl. 4 odst. 3 SEU a připomenutou v bodě 56 výše uvedeného rozsudku El Dridi, tj. povinnost učinit veškerá vhodná opatření k plnění závazků, které vyplývají ze směrnice 2008/115, a zdržet se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení jejích cílů. Je nutné, aby použitelné vnitrostátní předpisy nemohly narušit řádné uplatňování společných norem a postupů zavedených zmíněnou směrnicí.

44      Konečně nelze přijmout argumentaci německé a estonské vlády, podle nichž sice články 8, 15 a 16 směrnice 2008/115 brání tomu, aby byl v průběhu řízení o vyhoštění upraveného těmito články uložen trest odnětí svobody, ale nebrání tomu, aby členský stát uložil neoprávněně pobývajícímu státnímu příslušníkovi třetí země trest odnětí svobody před vyhoštěním této osoby postupem upraveným směrnicí.

45      V tomto ohledu stačí konstatovat, že jak z povinnosti loajality členských států, tak z požadavků na účinnost připomenutých zejména ve čtvrtém bodě odůvodnění směrnice 2008/115 vyplývá, že povinnost, kterou článek 8 této směrnice ukládá členským státům, tj. povinnost provést vyhoštění v případech vyjmenovaných v odstavci 1 posledně uvedeného článku, musí být splněna v co nejkratší době. Tak by tomu zjevně nebylo, kdyby poté, co byl konstatován neoprávněný pobyt státního příslušníka třetí země, dotyčný členský stát před výkonem rozhodnutí o navrácení, či dokonce ještě před přijetím tohoto rozhodnutí vedl trestní stíhání, po kterém by případě následoval trest odnětí svobody. Takovýto postup by oddálil vyhoštění (výše uvedený rozsudek El Dridi, bod 59), a ostatně ani není vyjmenován mezi důvody pro odklad vyhoštění uvedenými v článku 9 směrnice 2008/115.

46      Z předcházejících úvah sice vyplývá, že členské státy, které jsou vázány směrnicí 2008/115, nemohou stanovit trest odnětí svobody pro neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí v situaci, kdy tito musejí být na základě společných norem a postupů stanovených touto směrnicí vyhoštěni a kdy mohou být za účelem přípravy a uskutečnění tohoto vyhoštění nanejvýš zajištěni, tím však není vyloučena možnost členských států přijmout nebo ponechat v platnosti ustanovení, včetně ustanovení trestněprávních, upravující v souladu se zásadami uvedené směrnice a s jejím cílem situaci, kdy s použitím donucovacích opatření nebylo možné neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země vyhostit (výše uvedený rozsudek El Dridi, body 52 a 60).

47      S ohledem na tuto možnost je nutno konstatovat, že tvrzení vlád, které Soudnímu dvoru předložily vyjádření a podle nichž by takový výklad, jaký je uveden výše, připravil členské státy o možnost odrazovat od neoprávněného pobytu, je neopodstatněné.

48      Směrnice 2008/115 zvláště nebrání tomu, aby státním příslušníkům třetích zemí, s nimiž bylo vedeno řízení o navrácení upravené touto směrnicí a kteří neoprávněně pobývají na území členského státu, přičemž není dán legitimní důvod, který by bránil jejich navrácení, byly uloženy trestněprávní sankce podle norem vnitrostátního trestního práva procesního.

49      V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v rámci uplatňování uvedených norem trestního práva procesního musejí být při ukládání sankcí zmíněných v předchozím bodě plně respektována základní práva, a zejména ta z nich, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950.

50      S ohledem na předcházející úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že směrnice 2008/115 musí být vykládána v tom smyslu, že

–      právní úpravě členského státu, která za neoprávněný pobyt ukládá trestněprávní sankci, brání v rozsahu, v němž lze podle této právní úpravy uložit trest odnětí svobody státnímu příslušníkovi třetí země, který sice na území uvedeného členského státu pobývá neoprávněně a není ochoten toto území opustit dobrovolně, ale vůči kterému nebyla uplatněna donucovací opatření podle článku 8 této směrnice a v jehož případě – byl-li zajištěn za účelem přípravy a uskutečnění vyhoštění – ještě neuplynula maximální doba trvání tohoto zajištění, a 

–      takovéto právní úpravě nebrání v rozsahu, v němž lze podle ní uložit trest odnětí svobody státnímu příslušníkovi třetí země, s nímž bylo vedeno řízení o navrácení upravené uvedenou směrnicí a který na uvedeném území pobývá neoprávněně, přičemž není dán legitimní důvod bránící jeho navrácení.

 K nákladům řízení

51      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí musí být vykládána v tom smyslu, že

–        právní úpravě členského státu, která za neoprávněný pobyt ukládá trestněprávní sankci, brání v rozsahu, v němž lze podle této právní úpravy uložit trest odnětí svobody státnímu příslušníkovi třetí země, který sice na území uvedeného členského státu pobývá neoprávněně a není ochoten toto území opustit dobrovolně, ale vůči kterému nebyla uplatněna donucovací opatření podle článku 8 této směrnice a v jehož případě – byl-li zajištěn za účelem přípravy a uskutečnění vyhoštění – ještě neuplynula maximální doba trvání tohoto zajištění, a 

–        takovéto právní úpravě nebrání v rozsahu, v němž lze podle ní uložit trest odnětí svobody státnímu příslušníkovi třetí země, s nímž bylo vedeno řízení o navrácení upravené uvedenou směrnicí a který na uvedeném území pobývá neoprávněně, přičemž není dán legitimní důvod bránící jeho navrácení.

Podpisy.


* Jednací jazyk: francouzština.