STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

ELEANOR SHARPSTON

přednesené dne 3. dubna 2014(1)

Věc C‑114/12

Evropská komise

proti

Radě Evropské unie

„Jednání o Úmluvě Rady Evropy o ochraně práv vysílacích organizací – Pravomoc – Postup“

1.        Mezi Evropskou komisí a Radou Evropské unie vznikl spor ohledně pravomoci jednat o Úmluvě Rady Evropy o ochraně práv vysílacích organizací (dále jen „úmluva“).

2.        Dne 19. prosince 2011 zmocnila Rada a zástupci členských států (zasedající v Radě jako zástupci svých vlád) Komisi, aby se účastnila jednání o úmluvě, pokud jde o otázky spadající do pravomoci Evropské unie, a uložila předsednictví, aby jednalo jménem členských států, pokud jde o otázky spadající do pravomoci členských států (dále jen „rozhodnutí“)(2). Komise se domáhá zrušení rozhodnutí z důvodu, že neodpovídá výlučné vnější pravomoci Evropské unie v oblasti ochrany práv vysílacích organizací. Komise dále tvrdí, že rozhodnutí je třeba zrušit, protože bylo přijato v rozporu s použitelnými procesními pravidly a zásadou loajální spolupráce(3).

 Úmluva

3.        V roce 2002 vydala Rada Evropy doporučení Rec(2002)7 o zvýšení ochrany práv vysílacích organizací příbuzných právu autorskému (dále jen „doporučení z roku 2002“)(4). Rozhodnutím ze dne 20. února 2008 uložil Výbor ministrů Rady Evropy Řídícímu výboru pro média a nové komunikační služby (dále jen „výbor CDMC“)(5), aby posoudil proveditelnost posílení takových práv. Taktéž v roce 2008 sestavila Ad hoc bilanční skupina CDMC memorandum o možném nástroji Rady Evropy pro ochranu vysílacích organizací a posouzení proveditelnosti (dále jen „memorandum z roku 2008“).

4.        V roce 2009 schválil výbor CDMC pověření (dále jen „pověření z roku 2009“)(6) Ad hoc poradní skupiny pro ochranu práv vysílacích organizací příbuzných právu autorskému (dále jen „skupina MC-S-NR“), jíž uložila provést práce směřující k ochraně práv vysílacích organizací příbuzných právu autorskému a případně vypracovat návrh příslušné úmluvy.

5.        Skupina MC-S-NR nebyla zatím ustavena. Proběhly však již konzultace ohledně její budoucí práce. Na poradní schůzce konané v roce 2010 byly projednávány otázky týkající se předmětu a rozsahu případné úmluvy(7). Zejména z memoranda z roku 2008 a ze zprávy z poradní schůzky konané v roce 2010 (dále jen „zpráva ze schůzky z roku 2010“) vyplývá, že účelem je dosáhnout dohody o souboru výhradních práv vysílacích organizací, jako je právo na záznam(8), právo na rozmnožování, právo na přenos, právo na zpřístupňování veřejnosti, právo na sdělování veřejnosti a právo na rozšiřování, to vše bez ohledu na technologii(9). Další oblasti k jednání zahrnují ochranu technického programového signálu(10), dobu ochrany, potřebu demonstrativního výčtu omezení a výjimek, vymáhání práv a povinností týkajících se technologických prostředků a informace týkající se správy práv(11).

6.        Úmluva by doplňovala normy stávajících mezinárodních a regionálních smluv se stejným předmětem úpravy. Mnoho takových ustanovení a smluv nebylo dosud ratifikováno nebo dosud nevstoupilo v platnost(12). S rychlým technologickým pokrokem ztrácí řada těchto norem efektivitu (čímž současně klesá pravděpodobnost, že dotyčné smlouvy budou ratifikovány a vstoupí v platnost).

7.        Souběžně s přípravou možné úmluvy Rady Evropy pokračují i jednání o smlouvě WIPO o právech vysílacích organizací(13). Cílem těchto jednání je, podobně jako v rámci Rady Evropy, „aktualizovat“ práva vysílacích organizací s ohledem na změny a rostoucí užívání technologií. V roce 2001 předložilo Evropské společenství společně se svými členskými státy organizaci WIPO návrh Smlouvy o ochraně vysílacích organizací(14).

8.        Částečně i z důvodu absence podstatnějšího pokroku v jednáních WIPO se Rada Evropy rozhodla zahájit jednání o zvláštní úmluvě. Dokumenty předložené v tomto řízení nicméně dokládají, že při uvedených jednáních bude brán v potaz stav jednání v rámci WIPO i další stávající a možné budoucí mezinárodní závazky smluvních stran(15).

 Právní rámec

 Smlouva o Evropské unii

9.        Článek 5 SEU stanoví zásadu svěření pravomocí, podle níž pravomoci, které nejsou Smlouvami Evropské unii svěřeny, náležejí členským státům(16). Článek 5 odst. 2 stanoví, že „[...] Unie [jedná] pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách. Pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům“.

10.      Článek 13 odst. 2 SEU stanoví: „Každý orgán jedná v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými. Orgány mezi sebou loajálně spolupracují.“

11.      Článek 16 odst. 3 SEU stanoví: „Nestanoví-li Smlouvy jinak, rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou.“

 Smlouva o fungování Evropské unie

12.      Článek 2 SFEU stanoví:

„1.      Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii výlučnou pravomoc, může pouze Unie vytvářet a přijímat právně závazné akty a členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li k tomu Unií zmocněny nebo provádějí-li akty Unie.

2.      Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala ^[(17)^] Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat.

[...]“

13.      Protokol č. 25(18) o výkonu svěřených pravomocí má jediný článek, který stanoví: „Pokud jde o čl. 2 odst. 2 [SFEU] týkající se sdílených pravomocí, přijala-li Unie v některé oblasti opatření, vztahuje se rozsah tohoto výkonu jejích pravomocí pouze na prvky, které jsou upraveny předmětným aktem Unie, a tudíž se nevztahuje na celou oblast.“

14.      Článek 3 odst. 1 SFEU uvádí oblasti, v nichž má Unie výlučnou pravomoc, a to včetně:

„[…]

b)      stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu;

[…]

e)      společná obchodní politika.“

15.      Výlučná pravomoc uzavřít mezinárodní smlouvu je Evropské unii svěřena ustanovením čl. 3 odst. 2 SFEU, „[...] pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost“.

16.      Článek 4 SFEU se týká sdílené pravomoci a stanoví:

„1.      Unie sdílí pravomoc s členskými státy, pokud jí Smlouvy svěřují pravomoc, která se netýká oblastí uvedených v článcích 3 a 6.

2.      Sdílená pravomoc Unie a členských států se uplatňuje v těchto hlavních oblastech:

a)      vnitřní trh;

[...]“

17.      Podle čl. 26 odst. 1 SFEU přijímá Evropská unie „opatření určená k vytvoření nebo zajištění fungování vnitřního trhu v souladu s příslušnými ustanoveními Smluv“. Článek 114 odst. 1 SFEU stanoví, že „[...] opatření ke sbližování ustanovení právních a správních předpisů členských států, jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu“, jsou přijímány Parlamentem a Radou řádným legislativním postupem.

18.      Článek 83 odst. 2 věta první SFEU stanoví: „Ukáže-li se, že sbližování trestněprávních předpisů členského státu je nezbytné pro zajištění účinného provádění politiky Unie v oblasti, která byla předmětem harmonizačního opatření, mohou směrnice stanovit minimální pravidla pro vymezení trestných činů a sankcí v dané oblasti [...]“.

19.      Část pátá hlava I SFEU obsahuje obecná ustanovení o vnějších vztazích Evropské unie. Článek 207 odst. 1 SFEU stanoví, že společná obchodní politika [která podle čl. 31 odst. 1 písm. e) SEU spadá do výlučné pravomoci] „[...] se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o [...] obchodní aspekty duševního vlastnictví [...] Společná obchodní politika je prováděna v rámci zásad a cílů vnější činnosti Unie“. Hlava V stejné části upravuje konkrétně mezinárodní smlouvy. Článek 216 SFEU stanoví:

„1.      Unie může uzavřít dohodu s jednou nebo více třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi, stanoví-li tak Smlouvy nebo je-li uzavření dohody buď nezbytné k dosažení cílů stanovených Smlouvami v rámci politik Unie, nebo je stanoveno právně závazným aktem Unie, nebo může ovlivnit společná pravidla nebo změnit jejich působnost.

2.      Dohody uzavřené Unií jsou závazné pro orgány Unie i pro členské státy.“

20.      Článek 218 SFEU stanoví procesní pravidla upravující mimo jiné sjednávání, podpis a uzavírání mezinárodních smluv:

„1.      Aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení článku 207, dohody mezi Unií a třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi se sjednávají a uzavírají podle následujícího postupu.

2.      Rada dává zmocnění k zahájení jednání, vydává směrnice pro jednání, dává zmocnění k podpisu dohod a uzavírá je.

3.      Komise [...] podává Radě doporučení a Rada přijme rozhodnutí, kterým dá zmocnění k zahájení jednání a v závislosti na předmětu zamýšlené dohody jmenuje vyjednavače nebo vedoucího vyjednavačského týmu Unie.

4.      Rada může vyjednavači vydávat směrnice a může určit zvláštní výbor, se kterým musí být jednání konzultováno.

5.      Rada přijme na návrh vyjednavače rozhodnutí, kterým dá zmocnění k podpisu dohody a případně k jejímu prozatímnímu provádění před vstupem v platnost.

6.      Rada přijme na návrh vyjednavače rozhodnutí o uzavření dohody.

[...] Rada [přijme] rozhodnutí o uzavření dohody:

a)      po obdržení souhlasu Evropského parlamentu v těchto případech:

[…]

v)      dohody v oblastech, na něž se vztahuje buď řádný legislativní postup, nebo zvláštní legislativní postup, v němž je vyžadován souhlas Evropského parlamentu.

V naléhavých případech se mohou Evropský parlament a Rada dohodnout na lhůtě pro vydání souhlasu;

b)      po konzultaci s Evropským parlamentem v ostatních případech. Evropský parlament zaujme stanovisko ve lhůtě, kterou může Rada stanovit podle naléhavosti věci. Pokud v této lhůtě stanovisko nezaujme, může rozhodnout Rada.

7.      Odchylně od odstavců 5, 6 a 9 může Rada při uzavírání dohody zmocnit vyjednavače, aby jménem Unie schválil změny, jestliže dohoda stanoví, že se takové změny přijímají zjednodušeným postupem nebo orgánem zřízeným dohodou. Rada může k takovému zmocnění připojit zvláštní podmínky.

8.      Rada v průběhu celého postupu rozhoduje kvalifikovanou většinou.

Jednomyslně však rozhoduje tehdy, týká-li se dohoda oblasti, kde je pro přijetí aktu Unie požadována jednomyslnost, jakož i v případě dohod o přidružení a dohod podle článku 212 se státy, které jsou kandidáty na přistoupení. Rada rovněž rozhoduje jednomyslně o dohodě o přistoupení Unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; rozhodnutí o uzavření této dohody vstoupí v platnost po schválení členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy.

9.      Rada na návrh Komise [...] přijme rozhodnutí o pozastavení uplatňování dohody a stanoví postoje, které mají být jménem Unie zaujaty v orgánu zřízeném dohodou, má-li tento orgán přijímat akty s právními účinky, s výjimkou aktů, které doplňují nebo pozměňují institucionální rámec dohody.

10.      Evropský parlament je okamžitě a plně informován ve všech etapách tohoto postupu.

11.      Členský stát, Evropský parlament, Rada nebo Komise si mohou vyžádat posudek Soudního dvora o slučitelnosti zamýšlené dohody se Smlouvami. Je-li posudek Soudního dvora odmítavý, nemůže zamýšlená dohoda vstoupit v platnost, pokud nedojde ke změně dohody nebo ke změně Smluv.“

21.      Článek 263 první pododstavec SFEU stanoví:

„Soudní dvůr [...] přezkoumává legalitu legislativních aktů, aktů Rady, Komise a Evropské centrální banky, s výjimkou doporučení a stanovisek, a rovněž aktů Evropského parlamentu a Evropské rady, které mají právní účinky vůči třetím osobám. Rovněž přezkoumává legalitu aktů institucí a jiných subjektů Unie, které mají právní účinky vůči třetím osobám.“

22.      Článek 288 SFEU stanoví:

„Pro výkon pravomocí Unie přijímají orgány nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska.

[…]

Rozhodnutí je závazné v celém rozsahu. Pokud jsou v něm uvedeni ti, jimž je určeno, je závazné pouze pro ně.

[...]“

 Právní předpisy Evropské unie o souvisejících právech vysílacích organizací

23.      Žaloba Komise se týká pravomoci sjednat smlouvu o souvisejících právech vysílacích organizací. Omezím se proto v tomto souhrnu na právní předpisy Evropské unie upravující taková práva.

24.      Dotčená právní úprava je do jisté míry rozdrobená a nachází se v celé řadě různých dokumentů. Autorské právo a práva související s právem autorským byla poprvé společně upravena ve směrnici 92/100, jež byla později zrušena a nahrazena směrnicí 2006/115 (dále jen „směrnice o právu na pronájem a půjčování“)(19). V bodě 16 odůvodnění posledně jmenované směrnice je uvedeno, že „[č]lenské státy by měly mít možnost stanovit širší ochranu [...], než jakou vyžadují ustanovení této směrnice pokud jde o vysílání a sdělování veřejnosti“(20).

25.      Směrnice 2006/115 se použije ve spojení se směrnicí 2006/116 (pokud jde o dobu ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících)(21), směrnicí 93/83 (která stanoví zvláštní pravidla pro družicové vysílání a kabelový přenos)(22) a směrnicí 2001/29 (která harmonizuje určité aspekty autorského práva a práv s ním související v informační společnosti).

26.      Uvedené směrnice zdůrazňují odlišnou povahu autorského práva a práv s ním souvisejících, když stanoví, že ochranou souvisejících práv není dotčena a ovlivněna ochrana autorského práva(23).

27.      Článek 7 odst. 2 směrnice 2006/115 stanoví právo vysílacích organizací na záznam, tedy výlučné právo udělit svolení nebo zakázat záznam jejich vysílání, bez ohledu na to, zda jde o bezdrátové vysílání nebo vysílání po drátě, pomocí kabelu či družice. Článek 7 odst. 3 stanoví, že uvedené právo nepřísluší organizaci pro kabelové šíření, pokud pouze přenáší pomocí kabelu vysílání vysílacích organizací. Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 93/83 se uvedená ochrana musí rovněž uplatnit v případě sdělování veřejnosti pomocí družice, které uvedená směrnice vymezuje v čl. 1 odst. 2 písm. a) jako „[...] činnost pod kontrolou a odpovědností [vysílací] organizace, při které jsou programové signály určené pro příjem veřejnosti vkládány do nepřerušovaného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní dolů na zem“.

28.      Článek 2 písm. e) směrnice 2001/29 stanoví právo na rozmnožování(24), podle něhož „[č]lenské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech: [...] pro vysílací organizace v případě záznamu jejich vysílání, ať už po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání pomocí kabelu nebo družice“. Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 93/83 se taková ochrana musí vztahovat i na sdělování veřejnosti pomocí družice.

29.      Článek 8 odst. 3 směrnice 2006/115 ukládá členským státům, aby pro vysílací organizace stanovily výlučné právo udělovat svolení nebo zakazovat sdělování jejich vysílání veřejnosti, pokud se takové sdělování děje na veřejně přístupných místech a za vstupné. Bod 16 odůvodnění stanoví, že členské státy mohou stanovit širší ochranu těchto práv. Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 93/83 se uvedená ochrana musí vztahovat i na sdělování veřejnosti pomocí družice, ale čl. 6 odst. 1 stejné směrnice potvrzuje, se rovněž jedná o minimální požadavek ochrany.

30.      Článek 3 odst. 2 písm. d) směrnice 2001/29 upravuje právo na zpřístupňování veřejnosti, tedy „[...] výlučné právo udělit svolení nebo zakázat zpřístupnění veřejnosti po drátě nebo bezdrátově takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto předmětům ochrany přístup z místa a v době, který si zvolí [...] pro vysílací organizace v případě záznamů jejich vysílání, ať už po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání pomocí kabelu nebo družice“. Bod 24 odůvodnění směrnice 2001/29 stanoví, že „[...] [j]e třeba, aby [toto právo] bylo chápáno tak, že zahrnuje veškeré úkony zpřístupňování takových předmětů ochrany veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého úkon zpřístupňování vychází, a že nezahrnuje žádné jiné úkony“.

31.      Článek 9 odst. 1 písm. d) směrnice 2006/115 členským státům ukládá, aby pro vysílací organizace stanovily výlučné právo na rozšiřování, pokud jde o záznamy jejich vysílání, včetně rozmnoženin, a to prodejem nebo jiným způsobem. Článek 9 odst. 2 upravuje vyčerpání uvedeného práva a čl. 9 odst. 3 dodává, že právem na rozšiřování nejsou dotčena ustanovení o právech na pronájem a půjčování stanovená v kapitole 1 stejné směrnice. Článek 9 odst. 4 stanoví, že „[p]rávo na rozšiřování lze převést, postoupit nebo se může stát předmětem smluvních licencí“.

32.      Článek 8 odst. 3 směrnice 2006/115 členským státům ukládá, aby pro vysílací organizace stanovily výlučné právo udělovat svolení nebo zakazovat bezdrátový přenos jejich vysílání. Bod 16 odůvodnění stanoví, že členské státy mohou stanovit širší ochranu těchto práv. Článek 4 odst. 1 směrnice 93/83 rozšiřuje právo na sdělování veřejnosti pomocí družice a čl. 6 odst. 1 stejné směrnice potvrzuje, že se jedná o minimální požadavek ochrany.

33.      Článek 10 odst. 1 směrnice 2006/115 stanoví čtyři důvody, na jejichž základě mohou členské státy omezit související práva stanovená v kapitole II směrnice. Podle čl. 10 odst. 2 mohou členské státy navíc stanovit omezení stejného druhu, jaká se vztahují na ochranu autorských práv k literárním a uměleckým dílům. Uvedené ustanovení dále stanoví, že „[p]ovinné licence lze […] stanovit pouze v rozsahu slučitelném s Římskou úmluvou“. V každém případě podle čl. 10 odst. 3 se uvedená omezení „[...] vztahují pouze na určité zvláštní případy, které nejsou v rozporu s běžným způsobem užití předmětu ochrany a nejsou nepřiměřeně na újmu oprávněným zájmům nositele práv“.

34.      Bod 31 odůvodnění směrnice 2001/29 uvádí, že „[...] výjimky a omezení [je třeba] vymezit více harmonickým způsobem“ a „[m]íra harmonizace by měla vycházet z dopadu těchto výjimek a omezení na hladké fungování vnitřního trhu“. V bodě 32 odůvodnění je uvedeno, že směrnice 2001/29 „stanoví vyčerpávající výčet výjimek a omezení práva na rozmnožování a práva na sdělování veřejnosti“. Výjimky a omezení jsou vymezeny odkazem na konkrétní dotčené právo. Například čl. 5 odst. 3 stanoví, v jakých případech mohou být stanoveny výjimky nebo omezení práva na rozmnožování (v článku 3). Článek 5 odst. 3 vymezuje výjimky a omezení jak práva na rozmnožování, tak práv podle článku 3 (tedy včetně práva na zpřístupňování veřejnosti). Podle čl. 5 odst. 5 takové výjimky a omezení „[...] mohou být použity pouze ve zvláštních případech, které nejsou v rozporu s běžným způsobem užití díla nebo jiného předmětu ochrany a nejsou jimi nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy nositele práv“.

35.      Článek 6 směrnice 2001/29 stanoví povinnosti týkající se ochrany před obcházením jakýchkoliv účinných technologických prostředků, které jsou v odstavci 3 vymezeny jako „[...] jakákoliv technologie, zařízení nebo součástka, které jsou při své obvyklé funkci určeny k tomu, aby zabraňovaly úko[n]ům nebo omezovaly úkony ve vztahu k dílům nebo jiným předmětům ochrany, ke kterým nebylo uděleno svolení nositele jakýchkoliv autorských práv nebo práv s ním souvisejících stanovených právními předpisy [...]“. Článek 6 odst. 1 stanoví, že „[č]lenské státy stanoví odpovídající právní ochranu před obcházením jakýchkoliv účinných technologických prostředků, které dotyčná osoba provádí s vědomím, že takový cíl sleduje, nebo existují-li o této skutečnosti opodstatněné důkazy“. Bod 47 odůvodnění směrnice 2001/29 stanoví: „Za účelem zabránit nejednotným právním přístupům, které by mohly bránit fungování vnitřního trhu, je třeba stanovit harmonizovanou právní ochranu před obcházením účinných technologických prostředků a před poskytováním zařízení a výrobků nebo služeb za tímto účelem“.

36.      Článek 7 směrnice 2001/29 stanoví povinnosti týkající se informací o správě práv, které jsou v odstavci 2 vymezeny jako „[...] jakékoliv informace určené nositeli práv, které identifikují dílo nebo jiný předmět ochrany uvedený [ve směrnici 2001/29] [...], autora nebo jakéhokoliv jiného nositele práv, nebo informace o náležitostech a podmínkách užití díla nebo jiného předmětu ochrany a jakákoliv čísla nebo kódy představující takové informace“. Podle čl. 7 odst. 1 členské státy stanoví „odpovídající právní ochranu proti každé osobě, která vědomě bez svolení [provádí] a) odstraňování nebo pozměňování jakýchkoliv elektronických informací týkajících se správy práv; b) rozšiřování, dovoz za účelem rozšiřování, vysílání, sdělování nebo zpřístupňování veřejnosti děl nebo jiných předmětů ochrany chráněných podle [směrnice 2001/29] [...], ze kterých byly bez svolení odstraněny nebo na nichž byly bez svolení pozměněny elektronické informace týkající se správy práv, pokud taková osoba ví nebo má rozumné důvody se domnívat, že takovým jednáním způsobuje, umožňuje, usnadňuje nebo zatajuje porušování jakéhokoliv autorského práva nebo jakýchkoliv práv s ním souvisejících podle právních předpisů [...]“. Bod 3 odůvodnění směrnice 2001/29 zní: „Z toho důvodu, aby se předešlo nejednotným právním přístupům, které by mohly bránit fungování vnitřního trhu, je třeba stanovit harmonizovanou právní ochranu před kteroukoliv z těchto činností“.

37.      Pokud jde o dobu ochrany, třetí bod odůvodnění směrnice 2006/116 stanoví, že by doby ochrany v celé Evropské unii měly být sjednoceny. Článek 3 odst. 4 směrnice 2006/116 stanoví, že práva vysílacích organizací uplynou za 50 let ode dne prvního vysílání, ať již jde o vysílání po drátě nebo bezdrátové vysílání, pomocí kabelu nebo prostřednictvím družice.

38.      Konečně, pokud jde o vymáhání souvisejících práv, čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/29 ukládá členským státům, aby stanovily přiměřené sankce a ochranné prostředky a přijaly veškerá nezbytná opatření, aby tyto sankce a ochranné prostředky byly používány. Upřesňuje pak, že tyto sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující(25). Článek 8 odst. 2 a 3 se týká žalob na náhradu škody, žádostí o soudní zákaz (i ve vztahu ke zprostředkovatelům) a zabavení materiálu porušujícího právo.

39.      Směrnice 2004/48(26) byla přijata z důvodu, že mezi členskými státy stále existovaly velké rozdíly v prostředcích k dodržování práv duševního vlastnictví, pokud jde, mimo jiné, o používání prozatímních opatření, stanovení výše náhrady škody nebo řízení vedoucí k vydání soudního zákazu(27). Ustanoveními směrnice nejsou dotčena ustanovení směrnice 2001/29 a bod 23 odůvodnění směrnice 2004/48 zmiňuje „vysoký stupeň harmonizace“ zajištěný prvně jmenovanou směrnicí, pokud jde o porušování autorského práva a práv s ním souvisejících(28). Podle bodu 28 odůvodnění směrnice 2004/48 „[...] jsou ve vhodných případech dalšími prostředky zajišťujícími dodržování práv duševního vlastnictví také tresty [...]“. Článek 2 odst. 3 písm. b) a c) stanoví, že směrnicí 2004/48 nejsou dotčeny „mezinárodní závazky členských států, a zejména dohoda TRIPS, včetně závazků, které se týkají trestního řízení a sankcí“ či „vnitrostátní předpisy členských států týkající se trestního řízení nebo trestů v případě porušení práv duševního vlastnictví“.

 Rozhodnutí

40.      Dne 9. února 2011 Komise doporučila, aby ji Rada zmocnila sjednáním úmluvy. Komise měla za to, aniž odkazovala na nějaký základ ve Smlouvách, že má výlučnou pravomoc z důvodu, že předmět úmluvy spadá do oblasti působnosti stávajících směrnic a že úmluva bude vycházet z acquis Unie. Z dokumentů předložených Radou na žádost Soudního dvora(29) vyplývá, že o návrhu Komise několikrát jednala Pracovní skupina pro duševní vlastnictví (autorské právo) a že tehdejší předsednictví sestavilo kompromisní návrh, který tvořil základ rozhodnutí. V průběhu uvedeného procesu bylo do protokolu z jednání Rady začleněno formální prohlášení Komise v tom smyslu, že podle názoru Komise spadá uzavření dotčené úmluvy do výlučné pravomoci a že rozhodnutí, které charakterizuje jako „hybridní akt“, porušuje čl. 218 odst. 2 a 3 SFEU.

41.      Rada a zástupci členských států zasedajících v Radě přijali rozhodnutí dne 19. prosince 2011. Pokud je mi známo, nejsou dostupné žádné dokumenty o procesu hlasování. Dne 21. prosince 2011 bylo rozhodnutí oznámeno Komisi.

42.      V preambuli rozhodnutí, které je adresováno Komisi(30), je uvedeno:

„S ohledem na [SFEU] a zejména čl. 218 odst. 3 a 4 uvedené smlouvy;

S ohledem na doporučení Evropské komise,

Vzhledem k těmto důvodům:

(1)      Komise by měla být zmocněna k tomu, aby se jménem Unie účastnila jednání o [úmluvě], pokud jde o záležitosti spadající do pravomoci Unie, pro něž Unie přijala pravidla.

(2)      Členské státy by se měly účastnit těchto jednání svým jménem jenom do té míry, pokud záležitosti, které vyvstanou v průběhu jednání, spadají do jejich pravomoci. S cílem zajistit jednotnost vnějšího zastoupení Unie by členské státy a Komise měly úzce spolupracovat v procesu vyjednávání,

[...]“

43.      Článek 1 rozhodnutí stanoví:

„1.      Komise je oprávněna účastnit se jednání o [úmluvě] a vést tato jednání jménem Unie v oblastech, které spadají do pravomoci Unie a pro něž Unie přijala předpisy, v konzultaci s Pracovní skupinou pro duševní vlastnictví (autorská práva) (dále jen „zvláštní výbor“).

2.      Komise vede tato jednání v souladu se směrnicemi pro jednání obsaženými v příloze tohoto rozhodnutí a se společnými postoji Unie dohodnutými výslovně pro účely těchto jednání v rámci zvláštního výboru.

3.      V případech, kdy předmět jednání spadá do pravomoci členských států, se jednání v plném rozsahu účastní předsednictví a vede je jménem členských států na základě předem dohodnutého společného postoje. Nepodaří-li se dohody o společném postoji dosáhnout, mají členské státy právo vystupovat a hlasovat v dané otázce nezávisle, aniž je dotčen bod 4 níže.

4.      V zájmu dosažení jednoty v mezinárodním zastupování Evropské unie a jejích členských států spolu Komise a členské státy v průběhu vyjednávacího procesu úzce spolupracují.

5.      Komise nebo předsednictví zajistí, aby dokumenty týkající se jednání byly členským státům včas rozeslány. Před každým zasedáním v rámci jednání a po jeho skončení podají Radě a zvláštnímu výboru otevřeným a transparentním způsobem zprávu o výsledcích jednání a případně o jakýchkoli problémech, které by během jednání vyvstaly.“

44.      V příloze rozhodnutí jsou uvedeny směrnice pro jednání, podle nichž:

„1.      Komise zajistí, aby návrh dohody o ochraně práv vysílacích organizací předložený Radou Evropy obsahoval náležitá ustanovení umožňující Evropské unii stát se smluvní stranou dohody.

2.      Komise vede jednání tak, aby zajistila soulad připravovaných ustanovení se směrnicí 2006/115/ES […], směrnicí 2006/116/ES […], směrnicí 93/83/EHS […] a směrnicí 2001/29/ES […], jakož i se závazky, které na sebe Evropská unie a její členské státy vzaly v rámci Dohody TRIPS [...] pod záštitou WTO.

3.      Tyto směrnice pro jednání mohou být na základě pokroku dosaženého v průběhu jednání upraveny.“

 Žaloba a řízení

45.      Komise ve své žalobě na neplatnost rozhodnutí uplatňuje čtyři žalobní důvody.

46.      První žalobní důvod uplatňovaný Komisí se týká pravomoci. Podle Komise Rada tím, že považovala předmět budoucí úmluvy za otázku spadající do sdílené pravomoci a zmocnila členské státy nebo jiný orgán, než je Komise, jednáním v oblasti, v níž Evropské unii přísluší výlučná pravomoc, porušila čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 2 SFEU.

47.      Ostatní tři žalobní důvody se týkají postupů použitých při přijetí rozhodnutí. Komise zejména poukazuje na porušení:

–        postupu a podmínek pro zmocnění k jednání o mezinárodních smlouvách ze strany Evropské unie;

–        pravidel hlasování v Radě (čl. 16 odst. 3 SEU a čl. 218 odst. 8 SFEU); a

–        cílů stanovených ve Smlouvách a zásady loajální spolupráce (článek 13 SEU).

48.      Vyjádření předložila Rada, Parlament a Komise a rovněž česká, německá, nizozemská a polská vláda a vláda Spojeného království. Na žádost Soudního dvora podle čl. 62 odst. 1 jeho jednacího řádu Rada předložila dne 25. července 2013 dokumentaci týkající se postupu vedoucího k přijetí rozhodnutí.

49.      Na jednání dne 24. září 2013 učinily doplňující vyjádření všechny zúčastněné strany s výjimkou nizozemské vlády, která předložila písemné vyjádření.

 Rozsah přezkumu rozhodnutí ze strany Soudního dvora

50.      Rada sice neuplatňuje formální žalobní důvod spočívající v nepřípustnosti, tvrdí však, že Soudní dvůr nemá podle článku 263 SFEU pravomoc zabývat se rozhodnutími přijatými členskými státy, pokud jde o otázky spadající do jejich pravomoci. Soudní dvůr tak není oprávněn přezkoumat rozhodnutí v rozsahu, v němž se jedná o rozhodnutí zástupců členských států nejednajících v postavení členů Rady. Německá a nizozemská vláda v zásadě podporují Radu.

51.      Komise a Parlament tvrdí, že rozhodnutím se Evropská unie zmocňuje ke sjednání mezinárodní smlouvy. Rozhodnutí tedy bylo přijato při výkonu pravomocí Rady a je přezkoumatelné Soudním dvorem. Komise sice uznává, že směrnice pro jednání nebo postoj přijatý zvláštním výborem (jehož ustavení rozhodnutí předpokládá) nejsou závazné, argumentuje však, že rozhodnutí má právní účinky v tom smyslu, že omezuje zmocnění k jednání na oblasti, „v nichž Unie přijala pravidla“.

52.      Argument Rady nemohu přijmout.

53.      Podle čl. 263 prvního pododstavce SFEU Soudní dvůr přezkoumává legalitu aktů Rady, které mají právní účinky vůči třetím osobám. V této souvislosti není rozhodující povaha ani forma takového aktu(31). Přezkum se může týkat věcné podstaty aktu i procesních pravidel, na jejichž základě byl přijat.

54.      Rozhodnutí je jednotný akt Rady přijatý na základě čl. 218 odst. 3 a 4 SFEU, kterým se Komise zmocňuje k jednání o úmluvě v souladu s rozdělením pravomocí a směrnicemi pro jednání, které obsahuje. Má proto právní účinky(32).

55.      Podle článku 263 SFEU má Soudní dvůr pravomoc rozhodnutí přezkoumat, a to včetně aspektu souvisejícího s mezivládním aktem členských států. Soudní dvůr přitom nevydává stanovisko k samotnému mezivládnímu aktu členských států – to by bylo mimo jeho příslušnost(33). Přezkum Soudního dvora se zaměřuje výlučně na Radu: zejména na otázku, zda byla na základě Smluv oprávněna zahrnout mezivládní akt do tohoto druhu rozhodnutí.

56.      Ve skutečnosti zde otázka nestojí, zda je rozhodnutí buď aktem Rady, nebo mezivládním rozhodnutím(34). Otázka zní tak, zda rozhodnutí ve smyslu čl. 218 odst. 3 a 4 SFEU, které podléhá přezkumu Soudního dvora, může být obojím. Odpověď na uvedenou otázku závisí v podstatě na předmětu druhého a třetího žalobního důvodu uplatňovaného Komisí, které se týkají legality hybridního aktu. Spojením obsahu mezivládního aktu s aktem Unie však nelze obejít požadavky unijního práva a vyjmout tak dotčený akt z oblasti přezkumu Soudního dvora(35).

 Pořadí analýzy žalobních důvodů

57.      Komise formuluje druhý až čtvrtý žalobní důvod týkající se legality hybridního aktu jako podpůrné důvody pro zrušení rozhodnutí, tvrdí však, že uvedené důvody jsou účinné bez ohledu na to, zda Soudní dvůr rozhodne o existenci výlučné pravomoci Evropské unie k jednání o úmluvě.

58.      Pokud ustanovení Smluv citovaná v druhém až čtvrtém žalobním důvodu neumožňují Radě přijmout takový hybridní akt, jakým je rozhodnutí, není již z formálního hlediska nutné zabývat se jeho obsahem. Je však zřejmé, že otázka pravomoci má pro účastníky i a vedlejší účastníky řízení velký význam: všichni se totiž ve svých vyjádřeních soustředí zejména na první žalobní důvod. Budu se tedy žalobními důvody zabývat v pořadí, v němž je Komise předkládá.

 K prvnímu žalobnímu důvodu: pravomoc

 Argumentace účastníků řízení

59.      Svým prvním žalobním důvodem Komise argumentuje, že Rada tím, že považovala předmět jednání v Radě Evropy za otázku spadající do sdílené pravomoci a zmocnila členské státy nebo orgán jiný než Komisi jednáním o mezinárodní smlouvě, která ve skutečnosti spadá do výlučné pravomoci Evropské unie, porušila čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 2 SFEU. Podstatou prvního žalobního důvodu je tvrzení, že Rada nebyla oprávněna uznat pravomoc členských států pro jednání.

60.      Komise, podporovaná Parlamentem, tvrdí, že Evropská unie má výlučnou vnější pravomoc sjednávat a uzavírat mezinárodní smlouvy v oblasti, která je do značné míry pokryta pravidly Unie, které představují více než minimální požadavky. V této souvislosti se dovolává rozsudku Soudního dvora AETR(36).

61.      I když v konečné podobě může jít úmluva nad rámec acquis Evropské unie, Komise argumentuje, že každá z otázek, o nichž má být vedeno jednání, může nicméně ovlivnit acquis nebo změnit jeho působnost. Evropská unie vykonala svou pravomoc v oblasti harmonizace práv vysílacích organizací, a musí proto nyní jednat samostatně. Skutečností, že na základě uvedených harmonizačních pravidel si mohou členské státy ponechat určitou pravomoc stanovit omezení nebo zvolit vyšší úroveň ochrany, není dotčena výlučná povaha takové pravomoci, protože zejména existují společná pravidla ohledně práva na záznam, práva na rozmnožování, práva na přenos, práva na sdělování veřejnosti, práva na zpřístupňování a práva na rozšiřování.

62.      Komise, podporovaná Parlamentem, odmítá názor, že Lisabonskou smlouvou byl omezen rozsah vnějších pravomocí Evropské unie. Článkem 2 odst. 2 SFEU a protokolem č. 25 nebyly nahrazeny závěry rozsudku AETR. Komise má za to, že pokud by autoři Smluv zamýšleli omezit vnější pravomoci Evropské unie a změnit 40 let starou judikaturu, jasně by tento svůj záměr vyjádřili.

63.      Je-li určitá pravomoc výlučná ve smyslu čl. 3 odst. 2 SFEU, nelze z logiky věci použít čl. 2 odst. 2. Skutečnost, že vnitřní trh představuje sdílenou pravomoc, neznamená, že je sdílena i vnější pravomoc uzavřít mezinárodní smlouvu o duševním vlastnictví. Je nesporné, že čl. 2 odst. 2 SFEU může být pro mezinárodní smlouvy použitelný: Evropská unie může rozhodnout o přijetí nových společných pravidel ve formě mezinárodní smlouvy, která budou pak závazná i pro členské státy. Pokud by Soudní dvůr určil, že dotyčná pravomoc není výlučná, Evropská unie může i tak sama úmluvu sjednat a uzavřít, protože výkon sdílené pravomoci není založen na předchozím přijetí společných pravidel.

64.      Pokud jde o metodiku, Komise nesouhlasí s přístupem, v jehož rámci by každé jednotlivé ustanovení stávajícího práva Evropské unie bylo srovnáváno s možným ustanovením budoucí mezinárodní smlouvy. Unijní právo je třeba považovat za soudržnou a vyváženou právní úpravu. Komise proto provádí analýzu jednotlivých témat a také celkovou analýzu – a to i když, jak tvrdí, není nezbytné prokázat, že se každá otázka, jež má být projednána, dotýká správného fungování vnitřního trhu (na jehož základě byly přijaty relevantní směrnice Evropské unie). V rámci analýzy posledně jmenovaného problému Komise vychází ze závěru Soudního dvora, že předmět Bernské úmluvy do značné míry podléhá unijnímu právu(37). Z posudku 1/03 vyplývá, že skutečnost, že si členské státy mohly ponechat určitou volnost jednat v dané věci, neznamená, že dotyčná pravomoc není výlučná; Soudní dvůr musí posoudit, zda taková volnost může ovlivnit unijní právo nebo změnit jeho působnost(38). Soudní dvůr uznal, že určitá pravomoc neztrácí svou výlučnou povahu z důvodu, že harmonizace v dané oblasti není úplná. V této souvislosti projednávaná věc splňuje podmínky stanovené v posudku 2/91: dotyčná oblast je do značné míry pokryta unijním právem, které nestanoví pouze minimální požadavky(39).

65.      Komise srovnává projednávanou věci s věcí Komise v. Řecko, která se týkala nařízení, jež v podstatě začleňovalo dva mezinárodní nástroje do unijního práva. Ve světle rozsudku AETR Soudní dvůr rozhodl, že členský stát nemůže zahájit proces, který by mohl vést ke změně takových nástrojů(40).

66.      Pokud jde o obsah úmluvy, Komise tvrdí, že vymezení pojmu „vysílání“ a označení osob požívajících ochrany (včetně případně provozovatelů webcastingu a simulcastingu) bude mít bezprostřední dopad na acquis Evropské unie. Směrnice 2006/115 a směrnice 2001/29 v současné době chrání vysílací organizace, které přenášejí signál po drátě nebo bezdrátově (tato kategorie zahrnuje provozovatele terestrického a družicového vysílání), zatímco směrnice 93/83 nepovažuje provozovatele kabelového přenosu za zvláštní kategorii nositelů práv.

67.      Pokud jde o subjektivní práva chráněná unijním právem, Komise tvrdí, že:

–        návrhy, aby byla ochrana poskytnuta i přenosu vysílání po drátě (včetně internetu) a zpožděnému přenosu, by ovlivnily subjektivní právo na přenos podle unijního práva nebo změnily jeho působnost, a

–        návrhem na rozšíření rozsahu práva na sdělování veřejnosti na jiná místa, než jsou místa přístupná veřejnosti za vstupné, by bylo dotčeno užší právo na sdělování veřejnosti podle unijního práva, jakož i práva dalších nositelů práv v oblastech, kde se takový institut uplatní.

68.      Komise uznává, že unijní právo nechrání signál přenášející program před vysíláním, protože takový signál sám o sobě není vysíláním či přenosem. Tvrdí však, že návrhy na ochranu takového signálu, ať už ve formě přiznání zvláštního práva, širokého vymezení pojmu „vysílání“ nebo práva na odpovídající právní ochranu, jsou neoddělitelně spjaty se stávajícím unijním právem, protože by se uplatnily na tentýž materiál, který je již chráněn, ale v dřívější fázi přenosu. Takovou ochranu by bylo rovněž nutné posuzovat ve světle směrnice 93/83, která stanoví pravidla pro družicový přenos programového signálu.

69.      Komise dále tvrdí, že je harmonizována doba ochrany a že unijní právo upravuje ochranu před obcházením jakýchkoliv účinných technologických prostředků a ochranu proti neoprávněnému odstraňování nebo pozměňování informací o správě práv.

70.      Soudní dvůr konečně jednotně a (nakolik to bylo možné) ve světle mezinárodního práva vymezil výklad takových pojmů, jako je pojem „veřejnost“ ve výrazu „sdělování veřejnosti“, a usiluje o uplatnění zásad či institutů obsažených v jedné směrnici upravující právo duševního vlastnictví i pro ostatní směrnice, a to i přes absenci konkrétní harmonizace. Z výše uvedeného vyplývá, že změnou jedné směrnice může být dotčena celá právní úprava, která má být vykládána a používána pro jakoukoli kategorii nositelů práv.

71.      Podle tvrzení Rady, kterou podporují členské státy, jež vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, z čl. 3 odst. 2 SFEU ve spojení s čl. 2 odst. 2 SFEU a protokolem č. 25 vyplývá, že výlučná vnější pravomoc Evropské unie je omezena na ty aspekty mezinárodní smlouvy, které se řídí dotyčnými akty Unie. Jinými slovy, čl. 3 odst. 2 SFEU by neměl být vykládán v tom smyslu, že se jím kodifikuje kritérium „oblasti, která je do značné míry pokryta pravidly Unie“, uvedené v posudku 1/03(41). Podpůrně, pokud by měl být takto vykládán, Rada tvrdí, že projednávanou věc je třeba odlišovat od takové judikatury, jako je posudek 2/91(42), rozsudek Komise v. Dánsko(43) a posudek 1/03(44).

72.      I přesto, že řada otázek, které by mohly být případně upraveny úmluvou, již podléhá pravidlům Evropské unie, a spadá tedy do výlučné pravomoci Evropské unie, nemá Evropská unie výlučnou pravomoc jednat o úmluvě jako celku.

73.      Rada neuznává, že by ochranou práv vysílacích organizací byla dotčena všeobecná rovnováha ochrany autorského práva a práv s ním souvisejících a jejich výkon, protože prvně jmenovaná práva jsou ve vztahu k posledně jmenovaným nezávislá a samostatná. Tento závěr ilustruje, mimo jiné, rozsudek SCF(45), v němž Soudní dvůr vyložil “ v případě čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 pojem „sdělování veřejnosti jinak než v případě čl. 8 odst. 2 směrnice 92/100 (jež byla kodifikována směrnicí 2006/115). Rada navíc tvrdí, že úmluva bude pravděpodobně obsahovat obyčejovou zásadu, podle níž ochranou poskytovanou úmluvou nebude dotčena ani nijak ovlivněna ochrana autorského práva k dílům literárním a uměleckým.

74.      Rada dále specifikuje tři aspekty ochrany práv vysílacích organizací, které budou předmětem jednání, ale nejsou zatím harmonizovány. Následkem výše uvedeného nebudou sjednáním a uzavřením mezinárodních závazků týkajících se těchto aspektů členskými státy ovlivněna pravidla Evropské unie nebo změněna jejich působnost.

75.      Členským státům musí být zaprvé ponechána volnost stanovit či nestanovit výlučné právo udělit svolení nebo zakázat sdělování veřejnosti v případech, kdy se neplatí vstupné. Článek 8 odst. 3 směrnice 2006/115 upravuje pouze sdělování veřejnosti v případech, kdy se vstupné platí.

76.      Zadruhé žádné ustanovení unijního práva (včetně článku 6 směrnice 2001/29) nechrání přenos technického programového signálu před jeho vysíláním veřejnosti. Obsah takového signálu sice může být chráněn autorským právem, předmět takového práva a osoby, kterým přísluší, však nejsou stejné jako v případě vysílání.

77.      Zatřetí, ačkoli Rada uznává, že existují unijní pravidla o vymáhání práv, tato pravidla nebrání členským státům stanovit ochranné prostředky, které budou příznivější pro nositele práv, než ty, které stanoví směrnice 2004/48. Tato unijní pravidla neupravují ani trestní sankce či minimální pravidla ve smyslu z čl. 83 odst. 2 SFEU. Rada konstatuje, že v době přijetí rozhodnutí nebyl obsah úmluvy natolik jasný, aby bylo možné určit přesný rozsah, povahu a obsah ustanovení týkajících se vymáhání práv.

78.      Polská vláda doplňuje, že by úmluva mohla také stanovit širší vymezení pojmu „vysílání“, a vláda Spojeného království rovněž tvrdí, že unijní právo nestanoví subjektivní právo na přenos po drátě.

79.      Rada, podporovaná nizozemskou a polskou vládou a vládou Spojeného království, dále odmítá návrh Komise, že by Soudní dvůr měl provést široké posouzení a neměl by se zaměřovat na jednotlivá ustanovení (jako jsou ustanovení týkající se zmiňovaných třech aspektů, které podle názoru Rady spadají do pravomoci členských států). V této souvislosti tvrdí, že neexistuje žádná opora pro argument, že by všichni nositelé práv měli požívat stejných práv. Veškerá práva a povinnosti je nutno vykládat ve světle jejich kontextu a účelu. Skutečnost, že určitý pojem v jedné směrnici o duševním vlastnictví je třeba vykládat ve světle pravidel a zásad stanovených jinými takovými směrnicemi(46), neznamená, že jedna musí nutně ovlivňovat druhou.

80.      Rada konečně uznává, že pokud by sjednaná úmluva neupravovala žádnou otázku spadající do pravomoci členských států, byla by stranou úmluvy pouze Evropská unie.

 Posouzení

 Význam výrazu „pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost“ v čl. 3 odst. 2 SFEU

81.      Všechny zúčastněné strany se shodují, že Evropská unie má vnější pravomoc sjednat mezinárodní smlouvu o právech vysílacích organizací. Otázkou je, zda je tato pravomoc výlučná nebo sdílená s členskými státy.

82.      Je rovněž nesporné, že Smlouvy nestanoví výslovně výlučnou pravomoc, pokud jde o ochranu práv vysílacích organizací, že uzavření úmluvy není považováno za nezbytné k výkonu vnitřní pravomoci Evropské unie v oblasti, na niž se má navrhovaná úmluva vztahovat, a že je tato vnitřní pravomoc v zásadě sdílená. Otázka, zda je vnější pravomoc výlučná, závisí na tom, zda uzavření úmluvy ovlivní společná pravidla nebo změní jejich působnost ve smyslu čl. 3 odst. 2 SFEU.

83.      Zúčastněné strany se naopak neshodují na výkladu čl. 3 odst. 2 SFEU a na odpovědi na otázku, kdy má Evropská unie výlučnou pravomoc sjednat celou mezinárodní smlouvu v případě, kdy pravidla Unie pokrývají část oblasti, na niž se vztahuje navrhovaná mezinárodní smlouva. Komise tvrdí, že je-li oblast do značné míry pokryta pravidly Unie, jedná se o výlučnou pravomoc. Rada upřednostňuje striktnější přístup, podle něhož nemůže být výlučná pravomoc dána v oblastech, v nichž Evropská unie dosud nejednala(47).

84.      Dotčená otázka je formulována ve vyjádřeních zúčastněných stran v tom smyslu, zda čl. 3 odst. 2 SFEU kodifikuje rozsudek AETR. V této souvislosti není projednávaná věc první, v níž se Soudní dvůr zabývá stanoviskem Rady ohledně vztahu mezi čl. 3 odst. 2 SFEU a rozsudkem AETR. Ve věci Komise v. Rada spadala dotčená pravomoc do oblasti působnosti společné obchodní politiky a nebylo tedy nutné se zabývat čl. 3 odst. 2 SFEU(48). Touto otázkou se však zabývala generální advokátka Kokott ve svém stanovisku v uvedené věci. Došla přitom k závěru, že poslední část čl. 3 odst. 2 SFEU kodifikuje rozsudek AETR, a zároveň nenašla žádnou oporu pro argument Rady, že by autoři Lisabonské smlouvy zamýšleli něco jiného. Neměla ani za to, že by protokol č. 25 měl být vykládán v tom smyslu, že omezuje pravomoc Evropské unie podle čl. 3 odst. 2 SFEU(49).

85.      Nejsem přesvědčena o tom, že by bylo užitečné formulovat dotčený problém jako otázku, zda čl. 3 odst. 2 SFEU kodifikuje rozsudek AETR, v neposlední řadě proto, že neexistuje shoda o tom, co (přesně) z uvedeného rozsudku vyplývá. Rozhodující je význam výrazu „pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost“ v čl. 3 odst. 2 SFEU. Formulace použitá v uvedeném ustanovení musí být vykládána v kontextu jiných částí Smluv a s přihlédnutím k historickému pozadí, jehož je judikatura Soudního dvora samozřejmě součástí.

86.      Nejprve se budu zabývat zněním SFEU.

87.      SFEU používá výraz „ovlivnit společná pravidla nebo změnit jejich působnost“ na dvou místech. Kromě čl. 3 odst. 2 SFEU je obdobný výraz uveden i v čl. 216 odst. 1 SFEU, který popisuje případy, kdy je dána pravomoc Evropské unie uzavřít mezinárodní smlouvu, a nerozlišuje mezi výlučnou a sdílenou pravomocí.

88.      Obě ustanovení si sice jsou do určité míry podobná, v jejich znění však existují i určité rozdíly. V mnoha, ale nikoli ve všech jazykových verzích, tyto rozdíly patrně naznačují, že může být snazší založit výlučnou vnější pravomoc podle čl. 3 odst. 2 SFEU než pravomoc podle čl. 216 odst. 1 SFEU(50). V anglické verzi tak slovo „may“ („může“) v prvně jmenovaném ustanovení odkazuje na pouhou možnost, zatímco výraz „is likely to“ (v české verzi opět „může“) implikuje určitou míru pravděpodobnosti. Takové rozlišení však nemůže být správné. Pokud by byla dána výlučná vnější pravomoc podle čl. 3 odst. 2 SFEU, nemohla by vnější pravomoc být per se vyloučena podle čl. 216 odst. 1 SFEU. Současně, má-li analýza podle čl. 216 odst. 1 („je pravomoc dána?“) předcházet zkoumání povahy takové pravomoci („je pravomoc výlučná?“), potom důkaz o tom, že uzavřením mezinárodní smlouvy mohou („is likely to“) být ovlivněna společná pravidla nebo změněna jejich působnost, bez dalšího znamená, že pravomoc je výlučná a vylučuje tak možnost založení sdílené vnější pravomoci.

89.      Poslední části čl. 3 odst. 2 SFEU rozumím tak, že v oblasti, na niž se dotčená mezinárodní smlouva vztahuje, musí již existovat pravidla Evropské unie. Pokud taková pravidla neexistují, je obtížné si představit, jak by uzavření smlouvy mohlo taková pravidla ovlivnit nebo změnit jejich působnost. Z výše uvedeného vyplývá, že součástí analýzy je vždy rozbor (v uvedeném pořadí): (i) rozsahu působnosti a obsahu zamýšlené mezinárodní smlouvy; (ii) otázky, zda již Evropská unie vykonala vnitřní pravomoc a, pokud ano, jaký je rozsah působnosti a obsah unijního práva, a (iii) zda uzavření takové mezinárodní smlouvy může ovlivnit pravidla Evropské unie nebo změnit jejich působnost. Poslední z uvedených možností může být relevantní z různých důvodů a v některých případech může být jasnější než v jiných.

90.      Je patrně takřka bez významu, že čl. 3 odst. 2 SFEU nestanoví výslovně, v jakém případě je třeba určit, zda uzavření smlouvy „může ovlivnit společná pravidla nebo změnit jejich působnost“: zda v případě uzavření takové smlouvy „Evropskou unií“ nebo v případě, že ji uzavírají „členské státy“. Společná pravidla totiž ovlivní nebo jejich působnost změní obsah mezinárodní smlouvy, a nikoli totožnost smluvní strany či smluvních stran. Je-li východiskem předpoklad, že pravomoc je sdílená, je logicky důraz kladen na otázku, co by se stalo, pokud by členské státy uzavřely mezinárodní smlouvu v oblasti, v níž již existují unijní pravidla. Z použití výrazu „pokud“ („in so far as“) vyplývá, že části mezinárodní smlouvy mohou z tohoto důvodu spadat do výlučné pravomoci Evropské unie, zatímco u jiných částí může být pravomoc sdílená.

91.      Použití fráze „ve výlučné pravomoci Unie je rovněž“ navíc dokládá, že, s výhradou důvodů uvedených v čl. 3 odst. 1, je (široce vymezený) výčet důvodů v čl. 3 odst. 2 taxativní.

92.      Nyní se budu zabývat kontextem čl. 3 odst. 2 SFEU a účinkem zejména čl. 2 odst. 2 SFEU a protokolu č. 25.

93.      Mám za to, že protokol č. 25 ani čl. 2 odst. 2 SFEU jako takové neomezují oblast působnosti čl. 3 odst. 2 SFEU. Oba se týkají sdílených pravomocí. Článek 2 odst. 2 věta první stanoví důsledek vymezení určité pravomoci jako sdílené. Druhá a třetí věta se týkají situace, kdy je dána souběžná pravomoc Unie a pravomoc členských států. Ze společného výkladu věty druhé a protokolu č. 25 (který odkazuje pouze na čl. 2 odst. 2) tedy vyplývá, že pokud Evropská unie takovou pravomoc v určité oblasti vykonala, členské státy již pravomoc týkající se otázek dotčených příslušným unijním aktem vykonávat nemohou. Mohou však nadále mít volnost jednat v jiných oblastech. Pokud Evropská unie svou pravomoc nevykonala, členské státy mohou jednat v rozsahu, v němž nejednala Evropská unie. Členské státy mohou konečně znovu získat (původní) pravomoc jednat v jakékoli oblasti, v nichž Evropská unie přestala jednat.

94.      Nakonec se budu zabývat historickými východisky čl. 3 odst. 2 SFEU.

95.      Formulace poslední části čl. 3 odst. 2 SFEU je zjevně převzata z rozsudku AETR. V uvedené věci Soudní dvůr stanovil kritérium pro určení existence vnější pravomoci (jež je nyní předmětem čl. 216 odst. 1 SFEU)(51) a výlučné povahy takové pravomoci (nyní předmětem čl. 3 odst. 2 SFEU). Pokud jde o posledně uvedenou otázku, Soudní dvůr rozhodl, že pokaždé, když Evropská unie k provedení společné politiky předvídané ve Smlouvách přijme ustanovení, jimiž se, ať již jakoukoli formou, zavádějí společná pravidla, získává Evropská unie výlučnou pravomoc(52) a členské státy nemají nadále již právo sjednávat závazky vůči třetím zemím, které se „dotýkají těchto [společných] pravidel“(53). Uvedenou zásadu budu označovat jako „zásadu AETR“. Zásada AETR vychází z nutnosti chránit jednotu společného trhu a jednotné uplatňování práva Společenství(54).

96.      Vyplývá-li cokoli z procesu vyjednávání čl. 3 odst. 2 SFEU, pak je to neexistence úmyslu odchýlit se od zásady AETR(55). V tomto směru souhlasím se stanoviskem generální advokátky Kokott ve věci Komise v. Rada(56).

97.      Soudní dvůr by se tedy měl řídit svou historickou judikaturou v této oblasti, jež zahrnuje (bezpochyby) rozsudek AETR a celou řadu dalších rozsudků a posudků vydaných na základě ustanovení obsaženého nyní v čl. 218 odst. 11 SFEU.

98.      V uvedené judikatuře Soudní dvůr dále vysvětlil východiska zásady AETR. Uvedená zásada se tak uplatní tehdy, pokud by uzavření mezinárodní smlouvy (nebo její části) členskými státy bylo neslučitelné s jednotou společného trhu a jednotným a soudržným použitím práva Evropské unie(57) nebo by narušilo řádné fungování režimu zavedeného společnými pravidly(58), nebo pokud by se s ohledem na povahu stávajícího unijního práva jakákoli mezinárodní smlouva nutně dotkla práva Evropské unie(59). Soudní dvůr navíc doplnil, že ve všech oblastech odpovídajících cílům Smlouvy článek 10 ES(60) (nyní vyjádřený v čl. 4 odst. 3 SEU jako zásada loajální spolupráce) ukládá členským státům zdržet se jakýchkoli opatření, která by mohla ohrozit dosažení cílů Smlouvy(61).

99.      Jaká další vodítka Soudní dvůr poskytl, pokud jde o význam samotné zásady AETR?

100. Uplatnění zásady AETR předpokládá existenci nějakého vnitřního aktu; pouhá existence vnitřní pravomoci v tomto směru nepostačuje(62). Dokud nebyla taková vnitřní pravomoc vykonána, nejsou dána žádná unijní pravidla, která by mohla být ovlivněna nebo jejichž působnost by mohla být změněna. Stejně tak existence iniciativ a nástrojů, jež mají předcházet rozporům mezi unijním právem a zamýšlenou mezinárodní smlouvou, nemůže eliminovat nutnost jejich vzájemného srovnání ke zjištění účinků této smlouvy na unijní právo(63). Nepodstatný je rovněž samotný právní základ dotyčných pravidel Evropské unie(64) a (jak správně uvádí Rada) skutečnost, že sjednání smíšené smlouvy může vést ke vzniku nevýhod a praktických obtíží(65). Stejně tak pouhá skutečnost, že uzavření mezinárodní smlouvy členskými státy by mohlo nějak ovlivnit běžné fungování vnitřního trhu, nepostačuje k závěru o naplnění zásady AETR(66).

101. Pokud došlo k nějakému vnitřnímu aktu, lze zásadu AETR použít pro celou mezinárodní smlouvu nebo pro její části.

102. Pokud měl vnitřní akt podobu úplné harmonizace dané oblasti, je pro danou oblast dána výlučná vnější pravomoc(67). V takovém případě nemohou členské státy nadále uplatňovat či přijímat opatření neslučitelná s takovým aktem Unie nebo jinak ohrožující splnění jeho cílů a jeho účinky (i pokud by taková přísnější pravidla mohla zajistit vyšší úroveň ochrany)(68). Jakákoli možnost odchýlit se od unijního práva zcela podléhá samotným harmonizačním opatřením(69). Pokud tedy mezinárodní smlouva upravuje oblast A a celá oblast A je harmonizována, uzavření mezinárodní smlouvy v takové oblasti bez dalšího odpovídá zásadě AETR a pravomoc Unie je výlučná. Účastí členských států by mohl být dotčen způsob následného výkonu vnitřních pravomocí Evropské unie. Pokud mezinárodní smlouva upravuje oblast B i oblast A, ale oblast B nebyla dosud harmonizována, má Evropská unie výlučnou pravomoc přinejmenším pro oblast A. Kromě obtíží spojených s určením, zda a ohledně čeho došlo k úplné harmonizaci, se podle mého názoru jedná o „jednoduchý případ“.

103. Odpověď na otázku, zda došlo k úplné harmonizaci, závisí na tom, do jaké míry je dotčená oblast upravena. Tuto míru lze určit zejména podle znění a cíle či cílů příslušných aktů Evropské unie: jejich obsahu, rozsahu působnosti a povahy závazků, jež stanoví. Takovou konkrétní oblastí může být například určité hospodářské odvětví, druh obchodní činnosti, kategorie osob či druh majetku.

104. Může mít Evropská unie výlučnou pravomoc sjednat a uzavřít celou mezinárodní smlouvu i v případě, kdy dosud nedošlo k úplné harmonizaci oblasti či oblastí upravených takovou smlouvou (nebo její částí)?

105. Je to možné.

106. Soudní dvůr tuto možnost uznal ve stanovisku 2/91, kde určil, že daná oblast je do značné míry pokryta pravidly Unie, s přihlédnutím k historickému vývoji a cílům unijní úpravy, jakož i ke skutečnosti, že dotčená mezinárodní smlouva poskytuje širší ochranu v důsledku širšího vymezení aspektů ovlivňujících její oblast působnosti(70). Za těchto okolností Soudní dvůr rozhodl, že relevantní část dotyčné mezinárodní smlouvy je takového druhu, že může ovlivnit právo Evropské unie, a že členské státy proto nemohou nadále přijímat závazky mimo rámec orgánů Unie(71). V rozsudku Komise v. Dánsko Soudní dvůr vycházel z uvedeného závěru, který v daném rozsudku shrnul v tom smyslu, že mezinárodní závazky ovlivňují společná pravidla nebo mění jejich působnost tehdy, když takové mezinárodní závazky spadají do oblasti, která je do značné míry pokryta pravidly Unie(72). V posudku 1/03 Soudní dvůr poté popsal takovou situaci jako pouhý příklad, kdy je uznána existence výlučné pravomoci, a zdůraznil nutnost přihlížet k rozsahu, povaze a obsahu pravidel Unie a jakýmkoli předvídatelným perspektivám vývoje(73).

107. Uvedené judikatuře rozumím tak, že pouhá skutečnost, že se mezinárodní smlouva (nebo její část či části) týká oblasti, která je „do značné míry pokryta“ pravidly Evropské unie (nebo oblasti vymezené jiným abstraktním kritérium ve smyslu míry úpravy), neznamená bez dalšího, že je zde dána výlučná pravomoc sjednat celou mezinárodní smlouvu (nebo její relevantní část) bez přihlédnutí k tomu, zda se uplatní zásada AETR. Je zjevné, že čím více je určitá oblast již pokryta unijním právem, tím pravděpodobnější je, že by zbývající část mezinárodní smlouvy mohla mít vliv na stávající pravidla Unie. Nebude tomu tak však vždy. Vše závisí na obsahu přijímaných závazků a jejich možném spojení s pravidly Unie. Tuto úvahu dobře dokládá vztah mezi navrhovanou úmluvou a pravidly Unie, pokud jde o ochranu práv vysílacích organizací, jímž se budu nadále zabývat.

108. Použití zásady AETR vyžaduje určení přesného obsahu závazků vyplývajících jak z dotčené mezinárodní smlouvy, tak z unijního práva, aby bylo možno určit, zda a případně do jaké míry již členské státy nemohou dotyčnou oblast upravit, a přijímat tedy vlastní mezinárodní závazky (i kdyby nebyly v rozporu s unijním právem). Použití zásady AETR není podmíněno rozporem mezi mezinárodní smlouvou a pravidly Evropské unie(74). V této souvislosti generální advokát Tizzano ve svém stanovisku ve věci Open Skies trefně uvedl, že i když jsou stávající pravidla Unie převzata do mezinárodní smlouvy, neexistuje žádná záruka, že „[...] tato pravidla budou poté skutečně používána jednotně a zejména že jakékoli případné vnitřní změny budou plně a bezodkladně provedeny do smluv [...]“; mohlo by tak dojít ke zkreslení povahy a právního režimu společných pravidel a vzniknout „[...] vážné a bezprostřední nebezpečí, že by byly vyňaty z přezkumu, který vykonává Soudní dvůr [...]“(75). V posudku 1/03 Soudní dvůr obecně uvádí, že použití zásady AETR vyžaduje posouzení rozsahu, povahy a obsahu pravidel, s přihlédnutím k aktuálnímu stavu unijního práva, jakož i k jeho perspektivám vývoje, pokud jsou v okamžiku této analýzy předvídatelné(76).

109. Otázka, zda má Evropská unie výlučnou příslušnost podle poslední části čl. 3 odst. 2 SFEU tedy v zásadě závisí na podrobném a úplném srovnání oblastí pokrytých jednak zamýšlenou mezinárodní smlouvou a jednak unijním právem(77).

110. Ve své judikatuře se Soudní dvůr soustředil zejména na otázku, jaká hlediska jsou relevantní při posouzení stavu unijního práva v oblasti, již má mezinárodní smlouva pokrývat, například: zda Společenství vykonalo svou vnitřní pravomoc; předmět ustanovení, jež tvoří základ vnitřního aktu; rozsah, povaha a obsah (aktuálního) unijního práva(78); cíl pravidel Unie(79); struktura jakéhokoli relevantního aktu Unie(80); míra, v níž pravidla Unie stanoví pouze minimální požadavky(81); historická východiska vývoje unijního práva v určité oblasti(82); perspektivy vývoje unijního práva, pokud jsou v okamžiku této analýzy předvídatelné(83); úplná účinnost unijního práva(84); a řádné fungování režimu zavedeného pravidly Unie(85). Některé z těchto úvah budou podle mého názoru relevantní i pro popis zamýšlené mezinárodní smlouvy.

111. Takovouto analýzu je třeba provést, pokud jde o všechny jednotlivé části mezinárodní smlouvy, která má být sjednána a uzavřena.

112. Výsledek použití zásady AETR může podstatným způsobem ovlivnit jedno konkrétní hledisko: zda unijní právo stanoví v určité oblasti minimální požadavky ochrany. V takovém případě mají členské státy i nadále pravomoc uzavřít mezinárodní smlouvu, která rovněž stanoví minimální požadavky, protože taková smlouva nemůže ovlivnit unijní právo, které členské státy mohou a musí plně uplatňovat(86) Odpověď na otázku, zda jim bude ve skutečnosti taková pravomoc příslušet i nadále, bude záviset na míře volnosti ponechané členským státům jak podle dotyčné mezinárodní smlouvy, tak podle pravidel Unie. Pokud mezinárodní smlouva stanoví méně přísné minimální požadavky než unijní právo, uzavření takové smlouvy členskými státy nenaruší unijní právo: přednost unijního práva znamená, že členské státy nemohou na svém území uplatňovat méně přísné požadavky, než jsou požadavky stanovené unijním právem (i pokud by takové méně přísné požadavky byly v souladu s mezinárodní smlouvou). Unijní právo nebude narušeno ani mezinárodní smlouvou, která stanoví přísnější minimální požadavky, pokud unijní právo zmocňuje členské státy k přijetí takových přísnějších požadavků.

113. Co se stane, pokud unijní právo stanoví minimální požadavky a mezinárodní smlouva stanoví maximální úroveň ochrany? Předpokládejme, že unijní právo stanoví, že doba ochrany práva souvisejícího s právem autorským je „nejméně 70 let“ a mezinárodní smlouva vymezuje dobu ochrany jako „nepřesahující 50 let“. V takovém případě nemohou členské státy uplatňovat unijní právo, aniž by porušily uvedenou mezinárodní smlouvu. Tím je dotčena odpovědnost členských států podle mezinárodního práva, ale nikoli unijní pravidlo „nejméně 70 let“, které je pro ně jako členské státy i nadále závazné.

114. Na základě tohoto východiska nyní posoudím, zda má Evropská unie výlučnou pravomoc sjednat celou úmluvu.

 Pravomoc Evropské unie sjednat úmluvu

–       Určení vnější pravomoci před začátkem jednání o úmluvě

115. Jednání o úmluvě v projednávané věci dosud nebyla zahájena(87) a není ani k dispozici (návrh) znění smlouvy(88).

116. Není pochyb o tom, že vyřešení otázky pravomoci před zahájením jednání zajistí, aby k jednacímu stolu zasedly pouze strany, které nepostrádají potřebnou pravomoc. Tím se zajistí potřebná právní jistota v zájmu Evropské unie, členských států i třetích stran zúčastněných na jednání(89).

117. Jednání o smlouvě však mohou být nepředvídatelná a obsah mezinárodní smlouvy, která má být sjednána, se může postupně měnit. Jak tato skutečnost ovlivňuje použití relevantních postupů před Soudním dvorem, jejichž cílem je určit, zda je v určitém konkrétním případě pravomoc Unie výlučná nebo sdílená s členskými státy?

118. Konstatuji zaprvé, že mohou existovat případy, kdy je sám Soudní dvůr nucen prohlásit, že není schopen ve věci rozhodnout v důsledku nedostatku informací. Tak by tomu mohlo být (například) v případě, kdy by jedinou dostupnou informací v projednávané věci bylo prohlášení o úmyslu sjednat mezinárodní smlouvu o ochraně práv vysílacích organizací, bez jakéhokoli upřesnění pravděpodobného obsahu takové budoucí smlouvy.

119. Posudek podle čl. 218 odst. 11 SFEU si dále lze vyžádat „[...] před zahájením jednání na mezinárodní úrovni, pokud je znám předmět zamýšlené dohody, i když zůstávají ještě otevřené některé alternativy a existují různé názory na formulaci dotčených textů, pokud dokumenty předložené Soudnímu dvoru umožňují tomuto soudu dostatečně spolehlivě rozhodnout o otázce položené Radou [...]“(90). Mám za to, že stejná kritéria je třeba uplatnit v případě (jako je tomu v projednávané věci), kdy je k Soudnímu dvoru podána žaloba na neplatnost(91). Je-li k dispozici dostatek informací o základních aspektech navrhované mezinárodní smlouvy, může Soudní dvůr i přes existenci určité míry nejistoty ohledně konečného obsahu smlouvy splnit svou funkci tak, že s použitím právního kritéria určí, zda Komise prokázala výlučnou pravomoc Evropské unie, a ve věci rozhodne.

120. Určení pravomoci ex ante na základě podkladů dostupných Soudnímu dvoru v této fázi však nemusí nutně vylučovat opětovné posouzení, pokud by proces vyjednávání vedl k tomu, že se konečné znění (návrhu smlouvy) bude podstatným způsobem lišit od znění, které bylo původně zamýšleno. V takovém případě může být namístě požádat Soudní dvůr, aby znovu rozhodl o otázce pravomoci, a případně se vrátit k jednacímu stolu(92).

121. V tomto ohledu musí unijní orgány úzce spolupracovat s členskými státy. Uvedený požadavek se uplatní v době sjednávání, uzavírání a provádění mezinárodní smlouvy, jejíž předmět částečně spadá do pravomoci Evropské unie a částečně do pravomoci členských států(93). Pokud by tedy Soudní dvůr došel v projednávané věci k závěru, že Komise prokázala výlučnou pravomoc Evropské unie, ale jednání se následně vyvinula jiným směrem a jejich předmětem se staly nové záležitosti, byly by unijní orgány poté nuceny posoudit svou pravomoc ohledně takových záležitostí. V případě potřeby by musely vyzvat členské státy, aby se do jednání zapojily. Přinejmenším by musely členské státy o vývoji informovat, aby tyto státy mohly uplatnit svá práva vyplývající ze Smluv. Naopak, pokud si členské státy ponechávají určitou pravomoc, musí se jednání účastnit v dobré víře a zdržet se jednání, které by narušovalo pravomoc Evropské unie. Pokud by Soudní dvůr došel nyní k závěru, že je dána sdílená pravomoc, ale konečné sjednané znění úmluvy zahrnovalo pouze otázky již pokryté unijním právem, příslušela by pravomoc k uzavření úmluvy pouze Evropské unii.

–       Úmluva

122. V současné době neexistuje žádný návrh znění úmluvy. Komise však předložila soubor dokumentů, v nichž jsou stanoveny cíle a rozsah jednání (a tedy možného konečného znění), a to: (i) doporučení z roku 2002, včetně jeho přílohy a důvodové zprávy; (ii) memorandum z roku 2008; (iii) pověření z roku 2009, a (iv) zprávu ze schůzky z roku 2010. Ostatní účastníci či vedlejší účastníci řízení nevznesli proti těmto dokumentům žádné námitky.

123. Z uvedené dokumentace vyplývá možný výsledek jednání. Důkazní hodnota každého dokumentu nutně závisí na jeho autorovi, obsahu a blízkosti skutečnému procesu jednání. Zpráva ze schůzky z roku 2010 patrně obsahuje poslední prohlášení ohledně cíle či cílů a rozsahu jednání. Její obsah sice odráží diskuse na poradní schůzce konané v roce 2010, nijak systematicky však nerozpracovává žádný sjednaný předmět zamýšlené úmluvy. Doporučení z roku 2002 a pověření z roku 2009 jsou politické dokumenty v tom smyslu, že byly přijaty Výborem ministrů Rady Evropy. Pověření z roku 2009 obsahuje pouze pokyn skupině MC-S-NR, aby „pracovala na ochraně příbuzných práv vysílacích organizací a v případě splnění příslušných podmínek předložila návrh úmluvy v této oblasti“. Nejpodrobnější popis možného mandátu pro jednání je uveden v memorandu z roku 2008, jehož autorem je Ad hoc bilanční skupina a který má sloužit jako pracovní dokument pro CDMC. Posuzuje se v něm proveditelnost přípravy úmluvy a je zkoumána potřeba a funkce takové úmluvy. Vychází rovněž z doporučení z roku 2002, které označuje za možné východisko pro jednání o obsahu úmluvy.

124. Komise předložila rovněž zvláštní soubor dokumentů, které se týkají probíhajících jednání o Smlouvě WIPO o ochraně vysílacích organizací a dokládají pomalý pokrok jednání(94), který byl patrně důvodem iniciativy Rady Evropy směřující k přípravě úmluvy. Tyto dokumenty WIPO mají omezenou důkazní hodnotu. Ani takové mezinárodní smlouvy, jako je Římská úmluva(95), jež upravují (částečně) práva vysílacích organizací, nelze použít jako základ pro zjištění obsahu úmluvy bez jasné indikace, zda mají stávající mezinárodní smlouvy či jejich části sloužit jako vzor.

125. Pokud jde o můj výklad toho, jakou oblast má zamýšlená úmluva pokrývat, omezím se v zásadě pouze na memorandum z roku 2008 a zprávu ze schůzky z roku 2010. Vezmu rovněž v úvahu aspekty vyplývající z jiných dokumentů, budou-li relevantní.

126. Cílem navrhované úmluvy je zvýšit ochranu práv vysílacích organizací a přizpůsobit tato práva, zejména pokud jde o nebezpečí krádeže signálu (jenž často přechází hranice států). Toho má být dosaženo přiznáním výhradních práv vysílacím organizacím, která budou vykonatelná a vymezena způsobem nezávislým na technologii. Nic v dostupné dokumentaci nenaznačuje, že by měla úmluva pokrývat i autorské právo či práva s ním související, například, výrobců a výkonných umělců.

127. Není jasné, jak bude úmluva vymezovat pojem „vysílání“: zejména, zda tento pojem bude rovněž zahrnovat například přenos po internetu (ať už formou webcastingu, simulcastingu nebo jinou formou). Polská vláda správně upozorňuje, že memorandum z roku 2008 (odkazující na návrhy Evropské unie v rámci WIPO(96)) toto vymezení patrně vylučuje, zatímco zpráva ze schůzky z roku 2010 se zaměřuje na nutnost zachovat technologickou neutralitu, ale zároveň vyzývá k dalšímu zkoumání, zda by úmluva měla chránit nové mediální služby, včetně ochrany služeb on-demand a catch-up. Z memoranda z roku 2008 zdá se jasně vyplývá, že v každém případě jakýkoli pokus o širší vymezení uvedeného pojmu tak, aby zahrnoval tu či onu formu vysílání po internetu, by podstatným způsobem rozšířil rozsah ochrany (a tedy výhradních práv vysílacích organizací) ve srovnání s ochranou, již nyní poskytuje Římská úmluva, která v čl. 3 písm. f) hovoří pouze o bezdrátovém přenosu.

128. Memorandum z roku 2008 vymezuje šest výhradních práv, stanoví, že tato práva by se měla použít také pro technický programový signál, zdůrazňuje nutnost právní ochrany a účinných ochranných prostředků proti obcházení technologických prostředků a nutnost stanovení povinností vztahujících se na informace týkající se správy práv a vymezuje dobu ochrany.

129. Pokud jde o předmět ochrany, z doporučení z roku 2002 vyplývá, že by mělo existovat právo na přenos, které by mělo zahrnovat všechny formy dalšího rozšiřování bez ohledu na jeho prostředky. Vysílací organizace by měly mít možnost dovolávat se uvedeného práva a udělit na jeho základě svolení nebo zakázat přenos svého vysílání po drátě nebo bezdrátově, ať už simultánně nebo se zpožděním (ze záznamu)(97).

130. Cílem je (jak vyplývá i z doporučení z roku 2002) dosáhnout, aby úmluva stanovila právo na záznam, na jehož základě by vysílací organizace mohly udělit svolení nebo zakázat záznam svého vysílání(98).

131. Z doporučení z roku 2002 vyplývá, že by úmluva měla zahrnovat i právo na rozmnožování, na jehož základě by vysílací organizace mohly udělit svolení nebo zakázat přímé či nepřímé rozmnožování záznamů jakýmkoli způsobem či v jakékoli formě(99).

132. Doporučení z roku 2002 naznačuje, že právo na zpřístupňování veřejnosti bude vymezeno jako právo vysílacích organizací udělit svolení nebo zakázat zpřístupnění záznamů jejich vysílání veřejnosti po drátě nebo bezdrátově takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto předmětům ochrany přístup z místa a v době, který si zvolí(100). Z memoranda z roku 2008 vyplývá, že by takové právo mělo rovněž zahrnovat vysílání dostupné na žádost (on demand) na internetu.

133. Podle doporučení z roku 2002 by úmluva stanovila právo na rozšiřování nebo právo udělit svolení či zakázat zpřístupňování záznamů a kopií záznamů vysílání, včetně vysílání programů, jež nejsou chráněny autorským právem, veřejnosti, a to prodejem nebo jiným převodem vlastnického práva(101). Z memoranda z roku 2008 vyplývá, že by úmluva mohla rozšířit rozsah uvedeného práva stanovený Římskou úmluvou, tak aby se ochrana vztahovala i na rozšiřování po drátě.

134. Doporučení z roku 2002 předpokládá, že by úmluva mohla stanovit právo na sdělování veřejnosti, tedy právo vysílacích organizací udělovat svolení nebo zakazovat sdělování jejich vysílání veřejnosti, pokud se takové sdělování děje na veřejně přístupných místech a za vstupné, i kdyby členské státy měly právo vymezit ve vnitrostátním právu pojem „vstupné“ a rozhodnout, zda toto právo bude či nebude chráněno v případě sdělování na místech přístupných veřejnosti oproti úhradě nepřímého vstupného(102).

135. Z dostupné dokumentace vyplývá, že jedním z hlavních účelů úmluvy je chránit technický programový signál, ačkoli není patrně jistý rozsah ochrany(103). Římská úmluva takový signál nechrání. Žádný z dostupných dokumentů nevymezuje možný obsah takového práva, ačkoli v memorandu z roku 2008 je uvedeno, že ochrany by bylo možno dosáhnout prostým rozšířením vymezení pojmu „vysílání“. I podle memoranda z roku 2008 by však zamýšleným výsledkem mohlo být, že členské státy přijmou odpovídající a účinná opatření proti neoprávněnému rozšiřování a jinému použití takového signálu. Otázka, zda by taková opatření měla být soukromoprávní či veřejnoprávní povahy, zůstává otevřená. Ze zprávy ze schůzky z roku 2010 vyplývá, že nevyřešenou zůstává i otázka, zda se má ochrana vztahovat na signál, který na rozdíl od přenášeného signálu, může obsahovat nezpracovaný materiál či materiál, který možná nebude vysílán.

136. Úmluva by mohla formou právní ochrany a ochranných prostředků řešit problém obcházení účinných technologických prostředků používaných vysílacími organizacemi v souvislosti s výkonem jejich práv příbuzných právu autorskému. V memorandu z roku 2008 je uvedeno, že ustanovení úmluvy by mohla být „v souladu“ se smlouvami WIPO z roku 1996 a směrnicí 2001/29.

137. Úmluva by mohla řešit problém osob, které vědomě odstraňují či pozměňují elektronické informace o správě práv (tedy informace, které identifikují chráněný obsah, nositele práv a podmínky použití takového obsahu). Z memoranda z roku 2008 vyplývá, že východiskem pro formulaci těchto ustanovení by mohly být smlouvy WIPO z roku 1996 a směrnice 2001/29.

138. Pokud jde o dobu ochrany, z doporučení z roku 2002 a memoranda z roku 2008 vyplývá, že existuje podpora pro záměr stanovení doby ochrany práv vysílacích organizací alespoň na 50 let od konce roku, kdy se vysílání uskutečnilo(104). Jiný názor je uveden ve zprávě ze schůzky z roku 2010, a to že by tato doba neměla přesáhnout dobu stanovenou článkem 14 Římské úmluvy, tedy nejméně 20 let od konce roku, kdy se vysílání uskutečnilo.

139. Konečně, z dostupných dokumentů vyplývá, že úmluva bude (nikoli překvapivě) obsahovat doložku o omezeních a výjimkách. Dohoda uvedená ve zprávě ze schůzky z roku 2010 však naznačuje, že by výčet těchto omezení a výjimek neměl být taxativní.

–       Unijní právo

140. Evropská unie vykonala sdílenou pravomoc v oblasti vnitřního trhu(105) tím, že přijala harmonizační opatření v oblasti ochrany práv duševního vlastnictví vysílacích organizací, jež má být pokryta úmluvou. Na vysílací organizace se vztahují i jiné části unijního práva, ty se však týkají jiných oblastí, jako je poskytování audiovizuálních mediálních služeb(106), a nejsou tedy pro předmět projednávané věci relevantní.

141. Mám za to, že Komise sama uznává, že relevantní směrnice neupravují celou oblast ochrany práv vysílacích organizací, a že tedy zatím nebylo dosaženo úplné harmonizace. Samotný rozsah působnosti navrhované úmluvy naznačuje, že existují určité aspekty ochrany práv vysílacích organizací, které dosud nejsou pokryty stávajícími právními předpisy. Jedná se navíc o oblast, kde je předmět zamýšlené úpravy často přímo spojen s technologickými inovacemi(107). Jakýkoli závěr o stavu harmonizace tak musí zohledňovat pokrok v dané oblasti.

142. Popisem právní úpravy Evropské unie jsem se již zabývala v bodech 23 až 39 tohoto stanoviska.

–       Účinek či účinky uzavření úmluvy členskými státy na unijní právo upravující práva vysílacích organizací

143. Různé části úmluvy mohou mít různé dopady na unijní právo upravující subjektivní práva vysílacích organizací. Analýza v této fázi musí být zaměřena na otázku, zda Komise prokázala, že Evropská unie má výlučnou pravomoc jednat o celé úmluvě, či nikoli. Je to ostatně Komise, kdo tvrdí, že Rada měla nesprávně za to, že tomu tak není. Argumentuje-li tímto způsobem, pak prokáže-li analýza úmluvy a unijních pravidel provedená na základě aktuálně dostupných informací, že si členské státy ponechaly pravomoc alespoň v jednom ohledu, je třeba žalobní důvod Komise zamítnout. Pro účely tohoto řízení není nutné jasně vymezit, kdo a o čem přesně má pravomoc jednat. To není patrně ani možné.

144. Mám za to, že Komise neprokázala, proč by podle čl. 3 odst. 2 SFEU měla mít Evropská unie výlučnou pravomoc jednat o celé úmluvě.

145. Je nepochybně pravda, že unijní právo pokrývá podstatnou část předmětu jednání o úmluvě. Tato skutečnost však sama o sobě nepostačuje k závěru o splnění kritéria stanoveného v čl. 3 odst. 2 SFEU(108).

146. Nejprve se budu zabývat výhradními právy vysílacích organizací.

147. Je pravda, že práva na záznam, rozmnožování, bezdrátový přenos, zpřístupňování veřejnosti, sdělování na veřejně přístupných místech a za vstupné a rozšiřování stanovená úmluvou mají být pravděpodobně založena na stávajícím unijním právu, které harmonizuje ochranu práv vysílacích organizací(109). Tato skutečnost by v zásadě naznačovala, že Evropská unie má proto výlučnou pravomoc jednat o těchto částech úmluvy, protože členské státy nemohou přijmout mezinárodní závazky, které by mohly porušit jednotu a jednotné použití unijního práva. Pokud však unijní právo stanoví pouze minimální požadavky ochrany a úmluva tyto požadavky přebírá, mohou si členské státy uchovat pravomoc jednat o úmluvě.

148. Stanoví unijní právo minimální požadavky?

149. Tak tomu zjevně je, pokud jde o právo na bezdrátový přenos a právo na sdělování veřejnosti stanovené v čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115.

150. Unijní právo tedy zatím neupravuje „přinejmenším“ právo na přenos po drátě nebo pomocí kabelu, kdežto v úmluvě by být upraveno mohlo, a členské státy jsou v současné době oprávněny upravit jej v rámci vlastního práva. Zda tak učiní ze své iniciativy nebo v důsledku mezinárodního závazku, není v tomto směru podstatné. Je rovněž bez významu, zda je taková širší ochrana charakterizována jako nové právo nebo širší rozsah použití stávajícího práva. Je pravdou, že unijní právo výslovně stanoví, že členské státy mají pravomoc rozšířit ochranu poskytovanou nositelům práv, pokud jde o přenos, jako právo odlišné od ostatních práv upravených relevantními směrnicemi Evropské unie. Stejné odůvodnění by platilo pro právo na sdělování veřejnosti mimo místa přístupná veřejnosti za vstupné (například v obchodech či restauracích), pokud by úmluva takové právo upravovala. V dostupné dokumentaci však nenacházím nic, co by naznačovalo, že by úmluva mohla takto rozšířit oblast působnosti práva na sdělování veřejnosti. Pro účely prvního žalobního důvodu by tedy nemělo být bráno v potaz.

151. Jaké závěry platí pro práva na záznam, rozmnožování, rozšiřování a zpřístupňování veřejnosti?

152. Mám za to, že s přihlédnutím k aktuálnímu stavu technologického pokroku, který umožňuje vysílání, se unijní právo neomezuje na stanovení minimálních požadavků ochrany těchto práv. V této souvislosti z šestého a sedmého bodu odůvodnění směrnice 2001/29 (která upravuje mimo jiné práva na rozmnožování a zpřístupňování veřejnosti) vyplývá, že tato práva tvoří součást harmonizovaného právního rámce, jehož účelem je předejít rozdílům v právních předpisech mezi členskými státy a nejistotě, jimiž by mohlo být nepříznivě dotčeno fungování vnitřního trhu. Směrnice 2006/115 sice podobné body odůvodnění neobsahuje, její obecný účel je však stejný a vychází ze stejného právního základu jako směrnice 2001/29. Podle unijního práva tedy vysílacím organizacím přísluší výhradní právo udělit svolení nebo zakázat záznam svého vysílání (které je prvním záznamem signálu), bez ohledu na to, zda jde o vysílání po drátě nebo bezdrátové vysílání, a to i pomocí kabelu či družice. Uvedené ustanovení patrně pokrývá jakoukoli formu přenosu. Členské státy však nemohou poskytnout takové právo na záznam provozovatelům kabelového přenosu, kteří pouze přenášejí pomocí kabelu vysílání vysílacích organizací. Právě takové záznamy jsou předmětem výhradního práva udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé rozmnožování a výhradního práva na rozšiřování a zpřístupňování záznamů vysílání, včetně jejich kopií, a to prodejem nebo jiným způsobem. Z tohoto důvodu nenechává unijní právo členským státům žádný prostor pro stanovení odlišné úrovně ochrany pro tato subjektivní práva. Na tyto části jednání se tak zásada AETR uplatní v plném rozsahu. Evropská unie musí mít výlučnou pravomoc – i pokud úmluva jednoduše zkopíruje takové části unijního práva, tedy prostě převezme unijní právo.

153. Stejnou analýzu však nelze použít pro právo na ochranu technického programového signálu, které bude případně stanoveno úmluvou. Unijní právo v současné době poskytuje ochranu pouze tehdy, lze-li prokázat, že krádež takového signálu zahrnovala obcházení všech účinných technologických prostředků ve smyslu článku 6 směrnice 2001/29. Uvedená ochrana však patrně vyžaduje, aby dotyčná opatření byla navržena tak, aby bránila či omezovala jednání, ve vztahu k němuž lze nalézt nositele práv, který má právo udělit příslušné svolení(110). Unijní právo však nevyžaduje, aby členské státy poskytly vysílacím organizacím právo zabránit přístupu k jejich technickému programovému signálu nebo jeho použití.

154. Je obtížné posoudit na základě dostupné dokumentace, v jaké formě bude úmluva takový signál chránit. Jednou z možností je rozšířit relevantní definice(111). Dalšími možnostmi je podřídit takový signál ustanovením o ochraně technologických prostředků (a odstranit tak některá omezení existující v rámci unijního práva, které poskytuje právní ochranu pouze pro jednání, které vyžaduje svolení nositele práv) nebo zajistit, aby vysílací organizace požívaly také ochrany proti jednáním, na něž se vztahují například práva na záznam, rozmnožování, přenos, zpřístupňování veřejnosti nebo sdělování veřejnosti, pokud jde o signál před vysíláním(112). Bude-li uplatněna jedna z výše uvedených možností, bude mít Evropská unie výlučnou pravomoc.

155. Pokud se však jednání namísto toho zaměří na stanovení zvláštního práva, pokud jde o ochranu technického programového signálu ve formě odlišné od výše popsaných, není mi jasné, proč by na základě dostupných informací měla mít Evropská unie výlučnou pravomoc. Skutečnost, že signál může obsahovat materiál chráněný autorským právem, který již podléhá ochraně podle unijního práva, neznamená, že se zvláštní právo vysílacích organizací nějak dotkne takového autorského práva, kromě zvýšení jeho účinnosti. Nepostačí ani, že by takové právo mohlo zvýšit účinnost stávajících subjektivních práv vysílacích organizací podle unijního práva, která se v současnosti uplatní v zásadě až v okamžiku záznamu signálu a možná i bez ohledu na to, zda vysílání obsahuje materiál chráněný autorským právem nebo nezpracovaný materiál. Tak je tomu v případě práv stanovených směrnicí 2001/29 a směrnicí 2006/115. Pokud jde o směrnici 93/83, její rozsah působnosti odpovídá vymezení pojmů v čl. 1 odst. 1, kde je stanoveno, že družice pracují na frekvenčních pásmech, která jsou vyhrazena pro vysílání signálů přijímaných veřejností nebo jsou vyhrazena pro uzavřenou komunikaci z jednoho bodu do druhého. Pokud jde o druhý typ signálu, Soudní dvůr uznal, že je nicméně nezbytné, aby docházelo k individuálnímu příjmu signálu za okolností srovnatelných s okolnostmi v případě prvním(113). Mám však za to, že základním aspektem technického programového signálu je skutečnost, že není určen veřejnosti (zpravidla na rozdíl od programu, který přenáší).

156. Unijní právo nevymezuje pojem „vysílací organizace“, takové organizace lze nicméně zjevně popsat jako nositele práv, pokud jde o chráněné vysílání podle směrnice 93/83, směrnice 2001/29 a směrnice 2006/115. Unijní právo však neupravuje, zda lze za nositele práv podle uvedených směrnic považovat organizace provozující webcasting, simulcasting nebo přenos signálu v nějakém jiném novém formátu (v důsledku technologického pokroku). V závislosti na formulaci může vymezení takových pojmů ovlivnit celou oblast unijního práva upravující práva vysílacích organizací, včetně takových práv, o nichž unijní právo výslovně stanoví, že pro ně členské státy mohou stanovit širší ochranu nositelů práv (aniž naznačuje, že členské státy mohou také rozšířit kategorii samotných nositelů práv). Pokud vymezení obsažené v úmluvě vyústí ve vznik absolutní kategorie, která bude širší než kategorie vysílacích organizací, které jsou nositeli práv podle uvedených směrnic, mohlo by vytvoření takové kategorie případně omezit volnost Evropské unie rozhodnout o jejím vlastním vymezení. Tak tomu nemusí být, pokud vymezení v úmluvě nebude taxativní a neposkytne ochranu jiným subjektům, než jsou stávající nositelé práv podle práva Evropské unie.

157. Omezení a výjimky jsou pečlivě vymezeny a zřejmě taxativně vypočteny v článku 5 směrnice 2001/29 a článku 10 směrnice 2006/115. Mám za to, že uvedená ustanovení obsahují uzavřený výčet výjimek a omezení a omezují tím jakoukoli volnost členských států jednat. Členské státy pak nemohou narušit taková pravidla Evropské unie tím, že přijmou autonomní mezinárodní závazky.

158. Pokud jde o vymáhání práv, souhlasím s Komisí, že z dostupné dokumentace nevyplývá, že úmluva bude obsahovat ustanovení o trestních sankcích. V tomto ohledu nemohu považovat neformální dokument vyhotovený předsedou příslušného výboru pro paralelně probíhající jednání WIPO za důkaz možného rozsahu jednání o úmluvě. Členské státy mají sice značnou volnost, pokud jde o stanovení ochranných opatření (nejen trestních sankcí, i pokud byla přijata opatření na základě čl. 83 odst. 2 SFEU) v případě porušení práv vysílacích organizací souvisejících s autorským právem, musí však vždy postupovat podle unijního práva.

159. Pokud jde o dobu ochrany, unijní právo stanoví dobu trvání ochrany a členské státy se od tohoto požadavku nemohou odchýlit.

160. Zbývající dvě oblasti se týkají ochrany technologických prostředků a informací o správě práv. Není zatím známo, zda by úmluva mohla jít nad rámec acquis Evropské unie nebo jinak stanovit minimální požadavek a jakým způsobem by mohla vymezit pojmy „technologické prostředky“ a „informace o správě práv“. Členské státy si patrně ponechaly určité pravomoci v rámci unijního práva, pokud jde o rozhodování o formě „odpovídající“ právní ochrany, účelem článků 6 a 7 směrnice 2001/29 je nicméně zajistit harmonizovanou právní ochranu. Z toho vyplývá, že i pokud by úmluva jen kopírovala obsah uvedených ustanovení unijního práva, příslušela by Evropské unii výlučná pravomoc.

161. Tyto úvahy mne vedou k závěru, že Komise neprokázala, že za současného stavu má Evropská unie výlučnou pravomoc, pokud jde o celou úmluvu.

162. Změní se tento závěr z důvodu možného vlivu úmluvy na jiné části unijního práva duševního vlastnictví?

163. Soudní dvůr vychází při výkladu unijního práva duševního vlastnictví z předpokladu, že pojmy tohoto práva mají v Unii autonomní význam(114), jsou často používány v různém kontextu a musí být vykládány s ohledem na relevantní normy mezinárodního práva(115), bez ohledu na to, zda vycházejí z mezinárodních smluv, jichž je Evropská unie smluvní stranou (a jsou proto nedílnou součástí právního řádu Unie), nebo zda se dotýkají unijního právního řádu jen nepřímo (jak je tomu v případě Římské úmluvy). Komise tedy správně argumentuje, že Soudní dvůr usiluje o zajištění soudržného výkladu práva duševního vlastnictví a zejména autorského práva a práv příbuzných autorskému právu(116). V tomto kontextu a není-li stanoveno jinak, může být namístě pojmy, které nejsou vymezeny v jedné směrnici, vykládat ve světle jiné směrnice, zejména pokud se obě směrnice týkající samostatných aspektů téhož předmětu, jak je tomu například u směrnice 93/83 a směrnice 2001/29.

164. To však neznamená, že Soudní dvůr pouze slepě převádí význam určitého pojmu z jednoho kontextu do jiného(117). I pokud by tedy úmluva rozšiřovala oblast působnosti práva na sdělování veřejnosti tak, aby se uplatnilo i pro sdělování na jiných místech, než jsou místa přístupná veřejnosti za vstupné, neměnil by se tím bez dalšího rozsah pojmu „sdělování veřejnosti“ v jiných částech unijního práva duševního vlastnictví, kde tento pojem může být v každém případě omezen zvláštními podmínkami.

165. Je také relevantní, že podle Římské úmluvy i podle unijního práva upravujícího subjektivní práva vysílacích organizací nemůže být ochranou vysílacích organizací dotčeno nebo jinak ovlivněno autorské právo. Komise neprokázala, jak by rozšíření rozsahu ochrany nebo stanovení nových práv vysílacích organizací ovlivnilo autorské právo, zatímco stávající práva (která mají být patrně zkopírována do úmluvy) takový důsledek mít nemohou.

166. Mám tedy i nadále za to, že Komise za současného stavu neprokázala, že Evropská unie má výlučnou pravomoc jednat o všech jednotlivých částech úmluvy. Chtěla bych vyjasnit, že tento závěr může být nutno upravit, jakmile budou známy další aspekty obsahu úmluvy, pokud bude zjištěno, že uzavření celé úmluvy „může ovlivnit společná pravidla nebo změnit jejich působnost“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 SFEU.

 K druhému žalobnímu důvodu: Článek 218 odst. 2 SFEU ve spojení s čl. 13 odst. 2 SEU

 Argumentace účastníků řízení

167. Komise tvrdí, že rozhodnutí je v rozporu s čl. 218 odst. 2 SFEU, podle něhož přísluší pouze Radě, aby dala zmocnění k zahájení jednání o mezinárodní smlouvě a vydala směrnice pro jednání, a čl. 13 odst. 2 SEU, který Soudní dvůr vyložil ve věci Komise v. Rada v tom smyslu, že Rada nemůže použít jiné postupy(118). Rada se nemůže jednostranně odchýlit od postupu stanoveného v čl. 218 odst. 2 SFEU tím, že do procesu svého rozhodování zapojí členské státy jednající společně s Radou. Parlament podporuje žalobní důvod uplatňovaný Komisí.

168. Rada, podporovaná členskými státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, argumentuje, že není rozdíl, zda zmocnění k zahájení řízení bylo vydáno jediným „hybridním“ rozhodnutím nebo dvěma rozhodnutími přijatými jak Radou, tak členskými státy. Doplňuje, že v tomto kontextu je rozhodnutí vstoupit do jednání o smlouvě dané členskými státy založeno na mezinárodním právu veřejném, zejména na zásadě souhlasu, a nikoli na článku 218 SFEU nebo jakémkoli jiném ustanovení Smluv. Použití hybridního rozhodnutí je totiž za těchto okolností v souladu s požadavkem jednotnosti vnějšího zastoupení Evropské unie a zásadou loajální spolupráce.

169. Spojené království dále tvrdí, že Komise opomíjí skutečnost, že pokud členské státy vykonávají sdílenou pravomoc, musí rovněž souhlasit se svou účastí na jednání o uzavření smíšené smlouvy. Komise tedy nemá pravdu, když tvrdí, že rozhodnutí mělo být přijato pouze Radou. Dodává, že pokud by byla vydána dvě samostatná rozhodnutí, Rady a členských států, nebylo by jasnější, které oblasti spadají do pravomoci členských států. Článek 218 odst. 2 SFEU navíc nebrání členským státům spolupracovat s Evropskou unií při jednání o mezinárodní smlouvě týkající se otázek, v nichž vykonávají sdílenou pravomoc.

 Posouzení

170. Mám za to, že Smlouvy nepřipouštějí přijetí rozhodnutí způsobem, jakým bylo přijato(119).

171. Z rozdělení vnějších pravomocí vyplývá, že Evropská unie a členské státy musí spolupracovat při sjednávání, uzavírání a provádění mezinárodní smlouvy. Uvedená povinnost vyplývá z požadavku jednotného mezinárodního zastoupení Evropské unie(120). Každý z nich však musí použít vlastní ústavní postupy pro sjednání, podpis, uzavření a ratifikaci mezinárodních smluv. Povinnost spolupracovat na této skutečnosti nic nemění. Pokud mezinárodní smlouva spadá do výlučné pravomoci Evropské unie, mohou být použity pouze ústavní postupy Unie. Pokud si pravomoc ponechávají i členské státy, použije se jejich vnitrostátní právo pro jejich účast na mezinárodní smlouvě (a jednání o smlouvě), kdežto unijní právo se použije pro účast Evropské unie. Skutečnost, že mezinárodní smlouva je smíšené povahy, nic nemění na tom, že účast Evropské unie na takové smlouvě (a jednání o smlouvě) se musí řídit pouze unijním právem.

172. Mám za to, že z čl. 218 odst. 2 SFEU vyplývá pouze to, že Rada má pravomoc zmocnit Evropskou unii k jednání, přijmout směrnice pro jednání a dát zmocnění k podpisu a uzavření mezinárodní smlouvy mezi Evropskou unií a třetími státy nebo mezinárodními organizacemi. Článek 218 SFEU se vztahuje na všechny mezinárodní smlouvy, bez ohledu na to, zda jejich obsah spadá do výlučné pravomoci Evropské unie nebo do pravomoci sdílené s členskými státy. Stanoví podmínky, za nichž ze Smluv vyplývá oprávnění Evropské unie k přijetí mezinárodních smluv.

173. Konkrétním nástrojem, jímž je takové zmocnění dáváno, je rozhodnutí ve smyslu čl. 288 čtvrtého pododstavce SFEU: je tedy závazné v plném rozsahu a, je-li adresováno Komisi, zavazuje pouze ji. Přijetí takového rozhodnutí v rámci článku 218 SFEU je výsadou Rady. Členské státy nemohou určit žádnou část jeho obsahu nebo se podílet na jeho přijetí. Stejně tak nemůže Rada rozhodnout, jak budou členské státy řešit svou účast na jednání o smíšené smlouvě.

174. Tento výklad potvrzují i jiné části článku 218 SFEU, který se vztahuje na smíšené i výlučné smlouvy. Například odstavec 3 stanoví, že Komise podává doporučení ohledně uvedeného zmocnění Radě (a nikoli členským státům). Kromě čl. 218 odst. 11 SFEU (žádost o posudek Soudního dvora), neobsahují ostatní odstavce článku 218 žádnou zmínku o členských státech (a jejich úloze).

175. Soudní dvůr rozhodl, že pravidla rozhodování unijních orgánů jsou stanovena Smlouvami a „členské státy ani samotné orgány jimi nemohou disponovat“(121). V souladu se zásadou svěřených pravomocí v čl. 13 odst. 2 SEU(122) musí tedy Rada jednat v mezích své pravomoci, která jí byla svěřena a nemůže ze své iniciativy zapojit členské státy do procesu rozhodování, stanoví-li Smlouvy jinak. Tohoto výsledku nemůže dosáhnout ani s odkazem na zásadu organizační autonomie. Uvedené zásady (stejně jako zásada loajální spolupráce) se může dovolávat pouze orgán, který jedná v mezích své pravomoci. Rozhodnutí podle čl. 218 odst. 2 SFEU tedy může být přijato pouze Radou.

176. Argument, že rozhodnutí není ničím více než souhrnem rozhodnutí Rady a mezivládního aktu členských států, mne nepřesvědčil. Uvedený argument předpokládá, že procesním pravidlům stanoveným v článku 218 SFEU odpovídá jakýkoli formální nástroj, který Rada nazve „rozhodnutím“, obsahuje-li nějaký aspekt rozhodnutí, které mělo být přijato podle uvedeného článku. Smlouvy však předpokládají, že orgán přijímající rozhodnutí je odpovědný za celý jeho obsah.

177. Pokud jde o obsah rozhodnutí dotčeného v projednávané věci, čl. 218 odst. 2 SFEU nebrání Radě, aby zmocnila Komisi k jednáním o mezinárodní smlouvě v souladu s rozdělením pravomocí, co se týče konkrétní oblasti, a aby předpokládala, že by taková smlouva mohla být smíšené povahy. Neopravňuje však zároveň Radu, aby rozhodla, jakým způsobem budou členské státy o mezinárodní smlouvě jednat, je-li smíšená(123). Přesně to však Rada v čl. 1 odst. 3 rozhodnutí činí.

178. Mám tedy za to, že druhý žalobní důvod je opodstatněný.

 K třetímu žalobnímu důvodu: čl. 218 odst. 8 první pododstavec SFEU a čl. 16 odst. 3 SEU

 Argumentace účastníků řízení

179. Komise, podporovaná Parlamentem, tvrdí, že Rada tím, že přijala rozhodnutí formou společné dohody, porušila čl. 218 odst. 8 SFEU, protože rozhodnutí mělo být přijato kvalifikovanou většinou. Jedná se rovněž o obecné pravidlo stanovené čl. 16 odst. 3 SEU. Rada tím, že spojila rozhodnutí Unie a mezivládní rozhodnutí do hybridního aktu, ve skutečnosti zbavila postup stanovený čl. 218 odst. 8 SFEU jeho podstaty, narušila efektivitu procesu rozhodování, mohla ovlivnit obsah rozhodnutí a podmínila jeho přijetí souhlasem vyšší většiny, která je vyžadována pro přijetí mezivládního aktu. Harmonizační opatření v oblasti práva duševního vlastnictví, která zvyšují ochranu práv vysílacích organizací, musí být přijata v souladu s řádným legislativním postupem (kvalifikovanou většinou hlasů). Je paradoxní mít za to, jak činí Rada, že stejného výsledku lze dosáhnout sjednáním mezinárodní smlouvy, jíž se budou účastnit všechny členské státy a k níž je tedy třeba jednomyslný souhlas. 

180. Parlament doplňuje, že hybridní akt není pouhou kombinací dvou rozhodnutí. Když členské státy jednají jako členové Rady, mohly by k pravomoci Evropské unie zastávat odlišná stanoviska než k vlastní pravomoci, když jednají samy za sebe. Takový postup rovněž přináší nebezpečí narušení institucionální rovnováhy vyplývající z článku 218 SFEU (zejména odstavců 6 a 10) a Rámcové dohody o vztazích mezi Evropským parlamentem a Evropskou komisí(124), podle níž musí být Parlament neprodleně a plně informován o všech fázích sjednávání a uzavírání mezinárodních dohod, s dostatečným předstihem, aby mohl případně vyjádřit stanovisko a aby Komise mohla ke stanoviskům Parlamentu v co největším rozsahu přihlédnout.

181. Rada, podporovaná členskými státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, namítá, že rozhodnutí bylo přijato kvalifikovanou většinou, pokud jde o výlučnou pravomoc Evropské unie, a společnou dohodou mezi zástupci členských států, pokud jde o jejich pravomoc. Z výše uvedeného nevyplývá, že by rozhodování kvalifikovanou většinou bylo nahrazeno jednomyslným rozhodnutím, čímž by bylo porušeno pravidlo hlasování stanovené v článku 218 SFEU. Kromě toho ze skutečnosti, že proti rozhodnutí nic nenamítala žádná delegace v Radě, nevyplývá, že nebyla respektována pravidla hlasování. I pokud by bylo rozhodnutí přijato pouze Radou, jednání o úmluvě by nemohla být vedena bez zvláštního rozhodnutí či zmocnění ze strany členských států.

 Posouzení

182. Rozhodnutí o zmocnění k zahájení jednání o mezinárodní smlouvě mezi Evropskou unií a třetími stranami přijímá Rada kvalifikovanou většinou. Toto pravidlo hlasování je stanoveno s ohledem na obsah rozhodnutí. Nerozlišuje se, zda je pravomoc Evropské unie sdílená nebo výlučná. Uvedené pravidlo však nelze použít pro přijetí rozhodnutí, jehož obsah nespadá do pravomoci Evropské unie.

183. Z žádné části spisu nevyplývá, že se hlasování v Radě netýkalo celého obsahu rozhodnutí. Jinými slovy, Rada použila pravidlo hlasování na soubor neoddělitelných ustanovení. V tomto smyslu není tento druh hybridního aktu srovnatelný s aktem, který má s ohledem na svůj obsah dvojí právní základ, z nichž jeden vyžaduje jednomyslné rozhodnutí a druhý souhlas kvalifikované většiny. Smlouvy stanoví pro rozhodování Rady o zmocnění k zahájení jednání jediné pravidlo hlasování.

184. V zásadě existují tři varianty, jak bylo rozhodnutí Rady přijato. Hlasovaly Rada a členské státy o rozhodnutí odděleně na základě jiných pravidel hlasování? Bylo použito pouze jednomyslné hlasování, jak tvrdí Komise? Nebo bylo celé rozhodnutí přijato pouze kvalifikovanou většinou?

185. Mám za to, že bez ohledu na odpovědi na výše uvedené otázky nemohlo být rozhodnutí přijato v souladu s pravidlem hlasování stanoveným v čl. 218 odst. 8 SFEU.

186. Třetí variantu lze vyloučit: rozhodnutí nemůže obsahovat mezivládní akt a přitom být přijato kvalifikovanou většinou.

187. Rada nemá pravomoc zmocnit členské státy jednáním o smíšené smlouvě a stanovit podrobnosti o způsobu jednání. Smlouvy tedy neumožňují použití pravidla hlasování stanoveného v čl. 218 odst. 8 SFEU pro takové rozhodnutí, a lze tedy vyloučit i oddělené hlasování (první varianta).

188. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí skutečně obsahuje jednak mezivládní akt a jednak akt Unie, a bylo nicméně přijato jediným hlasováním, nemohlo být ve skutečnosti přijato kvalifikovanou většinou. Muselo být schváleno jednomyslně (druhá varianta).

189. Samozřejmě platí, že jednomyslné rozhodnutí zahrnuje souhlas kvalifikované většiny. To však neznamená, že jednomyslnost nemá vliv na obsah rozhodnutí. Rozhodnutí, na němž se všichni dokáží shodnout nebo proti němuž nikdo nic nenamítá, nemusí být nutně stejné, jako rozhodnutí, na kterém se dokáže shodnout kvalifikovaná většina. Například obsah rozhodnutí, které může získat kvalifikovanou většinu hlasů, musí být upraveno, má-li být schváleno jednomyslně nebo bez námitek.

190. Mám tedy za to, že třetí žalobní důvod je rovněž opodstatněný.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu: Cíle Smluv a povinnost loajální spolupráce v čl. 13 odst. 2 SEU ve spojení s čl. 218 odst. 2 SFEU

 Argumentace účastníků řízení

191. Komise, podporovaná Parlamentem, tvrdí, že Rada přijetím rozhodnutí porušila čl. 13 odst. 2 SEU, ve spojení s čl. 218 odst. 2 SFEU, protože nejednala v souladu s cíli stanovenými Smlouvami a přijala rozhodnutí v rozporu se zásadou loajální spolupráce. Součástí uvedených cílů je nutnost určit, jak a kdo bude vykonávat pravomoci Unie ve vnějších vztazích, a zajistit jednotné zastoupení Evropské unie. Komise tvrdí, že samotné přijetí hybridního rozhodnutí implikuje porušení cílů Smluv. Rada svým postupem rozostřila subjektivitu Evropské unie, její účast na mezinárodních vztazích a její postavení v nich. V souladu s povinností spolupráce mezi orgány navíc měla Rada vykonávat své pravomoci tak, aby neobcházela postupy stanovené v článku 218 SFEU, a neměla přiznat členským státům roli, kterou Smlouvy nepředvídají.

192. Rada, podporovaná členskými státy, které do řízení vstoupily jako vedlejší účastníci, popírá, že by rozhodnutí mohlo zmást mezinárodní společenství, a tvrdí, že případné zmatení naopak způsobuje skutečnost, že Komise je jedinou stranou jednání, i pokud jde o otázky spadající do pravomoci členských států. Rada dále argumentuje, že čl. 218 odst. 2 SFEU nelze použít pro mezinárodní smlouvy spadající do pravomoci členských států, a popírá, že by jednala v rozporu se zásadou loajální spolupráce. Naopak, povinnost spolupráce vyžadovala společný postup Rady a členských států. Rada rovněž předkládá obecnější argument, že čtvrtý žalobní důvod Komise je do značné míry založen na spekulacích či předpokladech.

 Posouzení

193. Soudní dvůr uznal souvislost mezi nutností jednotnosti a souladu vnějších vztahů Evropské unie na straně jedné a zásadou loajální spolupráce na straně druhé. Zásada, že členské státy a orgány Unie musí zajistit úzkou spolupráci v rámci procesu sjednávání, uzavírání a provádění mezinárodních smluv, „vyplývá z požadavku jednoty v mezinárodním zastoupení Společenství“(125). Zásada loajální spolupráce se vztahuje na vnitřní i vnější činnost a rovněž na vztahy mezi orgány(126). Nezávisí na tom, zda je vnější pravomoc Evropské unie sdílená či výlučná(127), ačkoli je zjevné, že nutnost spolupracovat je naléhavější, má-li být sjednána či uzavřena smíšená smlouva(128). V rané fázi jednání tedy musí mít unijní orgány a členské státy na paměti relevantní rozdělení pravomocí. Nutnost zajistit jednotnost a soulad ve vnějších vztazích Evropské unie prostupuje celou oblastí vnějších vztahů (a byla také východiskem formulace zásady AETR). Týká se zejména vnějších vztahů, může však nicméně mít důsledky i pro vnitřní činnost Evropské unie.

194. Má-li Evropská unie podle čl. 3 odst. 2 SFEU výlučnou pravomoc jednat o úmluvě, jakékoli rozhodnutí umožňující členským státům rovněž jednat o takové smlouvě (či její části) by nevyhnutelně ohrozilo článek 218 SFEU a narušilo pravomoci a činnost orgánů Unie. Bylo by tak v rozporu s cíli Smluv. Povinnost respektovat rozdělení pravomocí (včetně povinnosti stanovené čl. 2 odst. 1 SFEU) a zásada svěřených pravomocí jsou výrazem zásady loajální spolupráce a není tedy nutné se zvlášť zabývat čl. 13 odst. 2 SEU(129).

195. Nemá-li Evropská unie výlučnou pravomoc k jednání o celé úmluvě, je spolupráce mezi orgány Unie a členskými státy nepochybně nutnou podmínkou možnosti uzavřít smíšenou smlouvu. Uznávám sice, že společné rozhodnutí je vyjádřením snad nejužší formy spolupráce, ve jménu zásady loajální spolupráce však nelze odhlížet od procesních pravidel. V této souvislosti jsem již vysvětlila, proč mám za to, že Smlouvy neumožňují přijetí hybridního aktu. Mám tedy za to, že není nutné se zvlášť zabývat čtvrtým žalobním důvodem.

 K nákladům řízení

196. Komise měla ve věci úspěch. Ve svých návrhových žádáních požadovala náhradu nákladů řízení. Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 140 odst. 1 téhož řádu nesou členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady.

 Závěry

197. Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr:

–        zrušil rozhodnutí Rady a zástupců vlád členských států zasedajících v Radě ze dne 19. prosince 2011 o účasti Evropské unie a jejích členských států na jednáních o Úmluvě Rady Evropy o ochraně práv vysílacích organizací;

–        uložil Radě Evropské unie, aby nesla vlastní náklady řízení a nahradila náklady řízení vynaložené Evropskou komisí; a

–        uložil české, německé, nizozemské a polské vládě, vládě Spojeného království a Evropskému parlamentu, aby nesly vlastní náklady řízení.

1 – Původní jazyk: angličtina.

2 – Rozhodnutí Rady a zástupců vlád členských států zasedajících v Radě ze dne 19. prosince 2011 o účasti Evropské unie a jejích členských států na jednáních o Úmluvě Rady Evropy o ochraně práv vysílacích organizací. Uvedené rozhodnutí nebylo zveřejněno; v tomto řízení bylo předloženo jako příloha k žalobě Komise. Viz body 40 až 44 tohoto stanoviska.

3 – Tato zásada je někdy v některých jazycích vyjádřena odlišně: viz například rozsudek ze dne 20. dubna 2010, Komise v. Švédsko, C‑246/07, Sb. rozh. s. I‑3317, body 70 až 71.

4 – Relevantní obsah uvedeného dokumentu, stejně jako obsah další dokumentace týkající se jednání o úmluvě, je popsán v rámci analýzy prvního žalobního důvodu v bodech 122 až 139 tohoto stanoviska.

5 – Zkratky CDMC a MC-S-NR (používané v bodě 4 tohoto stanoviska) jsou zkratky zavedené přímo Radou Evropy.

6 – Uvedené pověření z roku 2009 bylo v tomto řízení předloženo jako příloha k dokumentu Rady Evropy „Poradní schůzka k ochraně práv vysílacích organizací“ (Štrasburk, 28. a 29. ledna 2010) (dále jen „poradní schůzka konaná v roce 2010“), zpráva ze schůzky, MC-S-NR (2010)Misc1rev. Pověření je rovněž dostupné na internetových stránkách Rady Evropy.

7 – Viz zprávu ze schůzky konané v roce 2010, uvedenou v poznámce 6, body 1 a 2.

8 – Vysílání v zásadě spočívá v přenosu signálu obsahujícího obrazové nebo zvukové údaje z jednoho bodu do jiného. Signál je elektromagnetický impuls, který existuje pouze v době přenosu, tedy do okamžiku přijetí. Je možné pořídit jeho záznam v určité formě a poté jej v jedné či více formách přenášet (například bezdrátově nebo pomocí kabelu), tak aby dosáhl přijímače, kterým může být například televizor, rozhlasový přijímač, počítač či chytrý telefon. Tyto přijímače poté vytvářejí obrazový nebo zvukový výstup obsažený v takovém signálu.

9 – Viz zprávu ze schůzky konané v roce 2010, uvedenou v poznámce 6, bod 13.

10 – Programový signál, který je přenášen například z místa konání určité události na vysílač nebo poskytován jednou vysílací organizací druhé takové organizaci, se označuje jako „technický programový signál“ („pre-broadcast programme-carrying signal“). Tento signál je často v digitální podobě a je určen k využití vysílacími organizacemi, a nikoli k přímému příjmu veřejností.

11 – Pokud jde o pojem „informace o správě práv“, viz bod 137 tohoto stanoviska.

12 – Viz například Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl (Pařížský akt z roku 1971) (dále jen „Bernská úmluva“) [Evropská unie sice není smluvní stranou Bernské úmluvy, ale na základě čl. 9 odst. 1 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (dále jen „Dohoda TRIPS“) je povinna se řídit články 1 až 21 (s výjimkou článku 6a) Bernské úmluvy a přílohy k Bernské úmluvě]; Římská úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací ze dne 26. října 1961 (dále jen „Římská úmluva“) (Evropská unie není smluvní stranou); Evropská dohoda o ochraně televizního vysílání ze dne 22. června 1960 (Evropská unie není smluvní stranou); Evropská úmluva o otázkách autorského práva a práv příbuzných právu autorskému v rámci přeshraničního družicového vysílání ze dne 11. května 1994 (Evropská unie je smluvní stranou); Bruselská úmluva o družicovém přenosu programového signálu z roku 1974 (dále jen „Bruselská úmluva o družicovém vysílání z roku 1974“) (Evropská unie není smluvní stranou); Dohoda TRIPS (která je přílohou 1C k Dohodě o zřízení Světové obchodní organizace (dále jen „WTO“)) (Evropská unie je členem WTO); tyto mezinárodní dohody byly schváleny jménem Evropského společenství, pokud jde o část vícestranných smluv WTO, které spadají do pravomoci Evropských společenství, rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986–1994) (Úř. věst. L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, str. 80); Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví (dále jen „WIPO“) o právu autorském a Smlouva WIPO výkonech výkonných umělců a zvukových záznamech z roku 1996 (Evropská unie je smluvní stranou; obě tyto smlouvy byly schváleny jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2000/278/ES ze dne 16. března 2000 o schválení Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském a Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech jménem Evropského společenství (Úř. věst. L 89, s. 6; Zvl. vyd. 11/33, s. 208).

13 – Viz například Stálý výbor WIPO pro autorské právo a práva s ním související, Pracovní dokument pro Smlouvu o ochraně vysílacích organizací, SCCR/24/10 Corr.

14 – WIPO, Ochrana práv vysílacích organizací – předloženo Evropským společenstvím a jeho členskými státy, SCCR/6/2 (3. října 2001) (dále jen „návrh WIPO z roku 2001“). Další návrh týkající se vymezení pojmu „vysílání“ byl podán v roce 2003 [viz WIPO, článek 1a – návrh předložený Evropským společenstvím a jeho členskými státy, SCCR/9/12 (24. června 2003)]. Tyto dokumenty byly přiloženy k žalobě Komise. Soudnímu dvoru nebyla předložena žádná otázka, pokud jde o pravomoc sjednat a případně uzavřít uvedenou smlouvu organizace WIPO.

15 – Uvedené v poznámce 6, bod 6.

16 – Viz také čl. 4 odst. 1 SEU.

17 –      Viz také prohlášení č. 18 o vymezení pravomocí v rámci prohlášení připojených k závěrečnému aktu mezivládní konference, která přijala Lisabonskou smlouvu.

18 – Úř. věst. C 326, s. 307.

19 – Směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. L 346, s. 61; Zvl. vyd. 17/01, s. 120), ve znění směrnice Rady 93/98/EHS ze dne 29. října 1993 o harmonizaci doby ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (Úř. věst. L 290, s. 9; Zvl. vyd. 17/01, s. 141) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230), s konečnou platností kodifikována a nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. L 376, s. 28).

20 – Viz body 29 a 32 tohoto stanoviska.

21 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (Úř. věst. L 372, s. 12), označovaná rovněž jako směrnice o době ochrany.

22 – Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu (Úř. věst. L 248 z roku 2012, s. 15; Zvl. vyd. 17/01, s. 134). Uvedená směrnice obsahuje křížový odkaz na směrnici 92/100, avšak v souladu s čl. 14 druhým pododstavcem směrnice 2006/115 se „[...] [o]dkazy na zrušenou směrnici [92/100] považují za odkazy na tuto směrnici [...]“.

23 – Článek 5 směrnice 93/83; čl. 12 odst. 2 směrnice 2001/29 a článek 12 směrnice 2006/115. Směrnice 2006/116 stanoví zvláštní doby ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících a neobsahuje proto obdobné ustanovení.

24 – Uvedené právo bylo původně stanoveno v článku 7 směrnice 92/100, dotčené ustanovení však bylo vypuštěno směrnicí 2001/29.

25 – Viz také bod 58 odůvodnění směrnice 2001/29.

26 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (Úř. věst. L 157, s. 45; Zvl. vyd. 17/02, s. 32).

27 – Viz sedmý bod odůvodnění směrnice 2004/48.

28 – Viz čl. 2 odst. 2 a bod 16 odůvodnění směrnice 2004/48. Viz také bod 23 odůvodnění, pokud jde o čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29.

29 – Viz bod 48 tohoto stanoviska.

30 – Článek 2 rozhodnutí.

31 – Viz například rozsudek ze dne 30. června 1993, Parlament v. Rada a Komise, spojené věci C‑181/91 a C‑248/91, Recueil, s. I‑3685, bod 13 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 13. července 2004, Komise v. Rada, C‑27/04, Sb. rozh. s. I‑6649, bod 44 a citovaná judikatura.

32 – V této souvislosti je třeba právní účinky směrnic pro jednání odlišovat od formálního nástroje, který obsahuje právně závazný akt Rady, jenž je předmětem žaloby na neplatnost a z něhož vycházejí čtyři žalobní důvody uplatňované Komisí. Pokud by tedy dotčené rozhodnutí bylo na základě kteréhokoli či všech těchto důvodů zrušeno, byly by tím dotčeny i směrnice pro jednání, protože ty nemohou mít žádné účinky v souvislosti s jednáním, jehož předmět nespadá do pravomoci Evropské unie nebo pro něž nebylo vydáno řádné zmocnění. Jinými slovy, nemohou mít žádné účinky (bez ohledu na to, zda jsou v zásadě závazné, a pokud ano, pak z jakého konkrétního důvodu), pokud není Komise řádně zmocněna k účasti na jednání.

33 – Rozsudek Parlament v. Rada a Komise, uvedený v poznámce 31, bod 12.

34 – Tato otázka vyvstala ve věci Parlament v. Rada a Komise, viz rozsudek uvedený v poznámce 31. V uvedené věci Soudní dvůr v bodě 14 svého rozsudku rozhodl, že označení dotčeného aktu je bez významu a že otázku příslušnosti je třeba vyřešit zjištěním, „[...] zda dotčený akt není, s ohledem na jeho obsah a veškeré okolnosti, za nichž byl přijat, ve skutečnosti rozhodnutím Rady“.

35 – Právě toto Soudní dvůr konstatoval ve svém rozsudku Parlament v. Rada a Komise, uvedeném v poznámce 31, pokud jde o rozhodnutí učiněné členskými státy, ale přijaté v Radě (viz bod 12). Pouhá skutečnost, že je určité rozhodnutí označeno jako akt členských států zasedajících v Radě (nebo je aktem charakterizovaným obdobným způsobem), nepostačuje k odmítnutí příslušnosti (bod 14). Viz také, v mírně odlišném kontextu, rozsudek ze dne 12. května 1998, C‑170/96, Komise v. Rada, Recueil, s. I‑2763, body 12 až 18.

36 – Rozsudek ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada, 22/70, Recueil, s. 263 (dále jen „rozsudek AETR“).

37 – Viz rozsudek ze dne 19. března 2002, Komise v. Irsko, C‑13/00, Recueil, s. I‑2943, bod 17.

38 – Posudek ze dne 7. února 2006, Sb. rozh. s. I‑1145, body 148 až 151.

39 – Posudek ze dne 19. března 1993, Recueil, s. I‑1061, body 22 až 26.

40 – Rozsudek ze dne 12. února 2009, C‑45/07, Sb. rozh. s. I‑701, body 21 a 22.

41 – Uvedeném v poznámce 38.

42 – Uvedený v poznámce 39.

43 – Rozsudek ze dne 5. listopadu 2002, C‑467/98, Recueil, s. I‑9519 (tento rozsudek je jedním z rozsudků nazývaných „Open Skies“).

44 – Uvedený v poznámce 38.

45 – Rozsudek ze dne 15. března 2012, SCF Consorzio Fonografici, C‑135/10, body 75 až 76 (dále jen „rozsudek SCF“).

46 – Rozsudek ze dne 13. října 2011, Airfield a Canal Digitaal, spojené věci C‑431/09 a C‑432/09, Sb. rozh. s. I‑9363, bod 44.

47 – Chtěla bych poznamenat, že žádná ze zúčastněných stran neargumentovala, že by úmluva (nebo její část či části) spadala do výlučné vnější pravomoci Evropské unie z důvodu, že s přihlédnutím ke skutečnosti, že hmotněprávní normy ochrany práv duševního vlastnictví mohou být totožné bez ohledu na povahu mezinárodní smlouvy, z níž vycházejí, výhradní práva vysílacích organizací a podmínky, výjimky, omezení a výhrady týkající se takových práv jsou upraveny Dohodou TRIPS (zejména článkem 14) a že po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost má Evropská unie nyní výlučnou pravomoc, pokud jde o společnou obchodní politiku, která se v souladu s čl. 207 odst. 1 SFEU „[...] zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o [...] obchodní aspekty duševního vlastnictví [...]“. Pokud jde o význam pojmu „obchodní aspekty duševního vlastnictví“, viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Daiichi Sankyo a Sanofi-Aventis Deutschland, C‑414/11, body 49 až 61.

48 – Rozsudek ze dne 22. října 2013, C‑137/12, bod 77.

49 – Body 111 až 117 stanoviska generální advokátky Kokott ve věci Komise v. Rada, C‑137/12, uvedené v poznámce 48.

50 – Výjimkou zasluhující zmínku je francouzské znění čl. 3 odst. 2 a čl. 216 odst. 1 SFEU, kde mají obě tato ustanovení stejné znění: „est susceptible d’affecter des règles communes ou d’en altérer la portée“.

51 – Evropská unie má vnější pravomoc tehdy, pokud přes neexistenci výslovného svěření pravomocí spadá přijetí společných pravidel nutně do pravomoci Evropské unie uzavírat mezinárodní dohody týkající se předmětu upraveného takovými společnými pravidly. V rozsudku AETR se tato společná pravidla rovněž týkala mezinárodní dopravy z a do třetích států, pokud jde o část trasy procházející územím Společenství (viz výše uvedený rozsudek AETR, poznámka 36, bod 28). V rozsudku Kramer a další bylo potvrzeno obdobné stanovisko v rámci pravomoci k ochraně biologických mořských zdrojů (rozsudek ze dne 14. července 1976, spojené věci 3/76, 4/76 a 6/76, Recueil, s. 1279, body 30 a 33). Viz rovněž posudky ze dne 26. dubna 1977, 1/76, Recueil, s. 741, bod 3; 2/91, uvedený v poznámce 39, bod 7; ze dne 28. března 1996, 2/94, Recueil, s. I‑1759, bod 26, a 1/03, uvedený v poznámce 38, body 114 a 115.

52 – Rozsudek AETR, uvedený v poznámce 36, body 17 a 18; viz také například rozsudek Komise v. Dánsko, uvedený v poznámce 43, bod 77.

53 – Rozsudek AETR, uvedený v poznámce 36, bod 17.

54 – Rozsudek AETR, uvedený v poznámce 36, bod 31.

55 – V článku I‑12 odst. 2 návrhu Smlouvy o ústavě pro Evropu, podle něhož je čl. 3 odst. 2 SFEU patrně formulován, bylo uvedeno, že: „Ve výlučné pravomoci Unie je rovněž uzavření mezinárodní smlouvy, pokud její uzavření [...] ovlivňuje vnitřní akt Unie“ (znění dostupné na http://european-convention.eu.int). Pracovní skupina VII Úmluvy pro vnější činnost ve své závěrečné zprávě rovněž odkazovala na skutečnost, že Soudní dvůr uznal „[...] implicitní vnější pravomoci Společenství v případech, kdy uzavření mezinárodní smlouvy [bylo] nezbytné pro provádění vnitřní politiky nebo jako odraz vnitřních pravomocí v oblastech, kde vykonávalo tuto pravomoc přijímáním sekundárních právních předpisů [...]“ a „[...] smysl výslovné formulace judikatury Soudního dvora za účelem usnadnění působení Unie v globalizovaném světě, zejména s ohledem na vnější rozměr vnitřní politiky a činnosti“ [Závěrečná zpráva pracovní skupiny VII pro vnější činnost CONV 459/02 (16. prosince 2002), bod 18]. Viz také IGC 2007 Mandate POLGEN 74 (26. června 2007), bod 18 a poznámka pod čarou 10.

56 – Viz bod 83 tohoto stanoviska a poznámky 48 a 49.

57 – Viz rozsudek AETR, uvedený v poznámce 36, bod 31, a posudek 1/03, uvedený v poznámce 38, body 122 a 133.

58 – Posudek 1/03, uvedený v poznámce 38, body 128 a 133.

59 – Posudek 1/03, uvedený v poznámce 38, bod 122.

60 – Uvedené ustanovení stanoví: „Členské státy přijmou veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z této smlouvy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Společenství. Usnadňují mu plnění jeho poslání. Zdrží se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů této smlouvy.“

61 – Viz také například posudky 2/91, uvedený v poznámce 39, bod 10, a 1/03, uvedený v poznámce 38, bod 119.

62 – Viz například posudek ze dne 15. listopadu 1994, 1/94, Recueil, s. I‑5267, bod 77 (také bod 88), a posudek ze dne 24. března 1995, 2/92, Recueil, s. I‑521, body 31 a 36. Dotčená činnost však nemusí být v rámci společné politiky: viz posudky 2/91, uvedený v poznámce 39, body 10 a 11, a 1/03, uvedený v poznámce 38, bod 118.

63 – Posudek 2/91, uvedený v poznámce 39, bod 25; rozsudek Komise v. Dánsko, uvedený v poznámce 43, body 101 a 105, a posudek 1/03, uvedený v poznámce 38, body 129 a 130. Ve věci Komise v. Dánsko byla tímto nástrojem doložka, podle níž dotyčnou mezinárodní smlouvou není ovlivněno použití relevantního práva Společenství ze strany členských států.

64 – Posudek 1/03, uvedený v poznámce 38, bod 131.

65 – V takovém případě musí orgány Evropské unie a členské státy na základě požadavku jednotnosti vnějšího zastoupení Unie úzce spolupracovat při sjednávání, uzavírání mezinárodní smlouvy a plnění závazků z ní vyplývajících: viz například posudek ze dne 6. prosince 2001, 2/00, Recueil, s. I‑9713, bod 18 a citovaná judikatura.

66 – Viz například posudek 1/94, uvedený v poznámce 62, body 78 a 79, a rozsudek Komise v. Dánsko, uvedený v poznámce 43, bod 95.

67 – Viz například rozsudek Komise v. Dánsko, uvedený v poznámce 43, bod 84, a posudky 1/94, uvedený v poznámce 62, bod 96, a 2/92, uvedený v poznámce 62, bod 33. Současně platí, že pokud unijní právo vylučuje harmonizaci v určité oblasti, nemůže Evropská unie uzavřít mezinárodní smlouvu, která i tak předpokládá harmonizaci právních nebo správních předpisů členských států v této oblasti: viz posudek 1/03, uvedený v poznámce 38, bod 132.

68 – Viz například rozsudek ze dne 23. dubna 2009, VTB-VAB a Galatea, spojené věci C‑261/07 a C‑299/07, Sb. rozh. s I‑2949, bod 52.

69 – Viz například rozsudek ze dne 25. dubna 2002, Komise v. Francie, C‑52/00, Recueil, s. I‑3827, bod 19 („[...] skutečnost, že směrnice stanoví určité odchylky nebo odkazuje v určitých bodech na vnitrostátní právo, neznamená, že v bodech, které upravuje, není harmonizace úplná“).

70 – Viz zejména posudek 2/91, uvedený v poznámce 39, bod 25.

71 – Viz zejména posudek 2/91, uvedený v poznámce 39, bod 26.

72 – Uvedený v poznámce 43, body 81 a 82.

73 – Posudek 1/03, uvedený v poznámce 38, body 121 a 126.

74 – Posudek 2/91, uvedený v poznámce 39, bod 25.

75 – Stanovisko generálního advokáta Tizzana ve věci Komise v. Spojené království (rozsudek ze dne 5. listopadu 2002, C‑466/98, Recueil, s I‑9427, bod 72).

76 – Viz posudek 1/03, uvedený v poznámce 38, bod 126; viz také posudek 2/91, uvedený v poznámce 39, bod 25.

77 – Viz například posudek 1/03, uvedený v poznámce 38, body 124 a 133. Příklady, kdy taková analýza vedla k závěru, že výlučná pravomoc není dána, jsou shrnuty v bodě 123 posudku 1/03.

78 – Posudky 2/91, uvedený v poznámce 39, body 25 a 26, a 1/03, uvedený v poznámce 38, bod 126. Soudní dvůr se těmito faktory zabýval, pokud jde o kritérium „oblasti, kterou již do značné míry pokrývají pravidla Společenství“, bylo by však ku podivu, pokud by se téže faktory neuplatnily i v jiném kontextu. V každém případě, z bodu 133 posudku 1/03 vyplývá, že je namístě obecnější použití.

79 –      Viz například posudek 1/03, uvedený v poznámce 38, bod 135.

80 – Viz například posudek 1/03, uvedený v poznámce 38, bod 138.

81 – Viz posudky 1/03, uvedený v poznámce 38, body 123 a 127, a 2/91, uvedený v poznámce 39.

82 – Viz posudky 2/91, uvedený v poznámce 39, body 25 a 26, a 1/03, uvedený v poznámce 38, bod 120.

83 – Posudky 2/91, uvedený v poznámce 39, bod 25, a 1/03, uvedený v poznámce 38, bod 126.

84 – Posudek 1/03, uvedený v poznámce 38, bod 128.

85 – Posudek 1/03, uvedený v poznámce 38, bod 133.

86 – Viz zejména posudek 2/91, uvedený v poznámce 39, bod 18, s ohledem na východiska posudku 1/03, uvedeného v poznámce 38, body 123 a 127.

87 – Projednávaná věc však není jediným precedentem takové situace. Viz například posudek ze dne 4. října 1979, 1/78, Recueil, s. 2871 (pokud jde o pravomoc (tehdejšího) Společenství vyjednávat o mezinárodní úmluvě o přírodním kaučuku, která byla předmětem probíhajícího jednání v rámci Konference OSN o obchodu a rozvoji), a posudek 2/94, uvedený v poznámce 51 (týkající se možnosti přistoupení Společenství k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv).

88 – Například, v posudku 1/03, uvedeném v poznámce 38, bod 137, se Soudní dvůr zabýval výlučnou pravomocí Společenství uzavřít novou Luganskou úmluvu na základě textu vycházejícího z revizí Luganské úmluvy a Bruselské úmluvy a ze směrnic pro jednání.

89 – Viz rovněž posudky 2/94, uvedený v poznámce 51, body 10 a 17; 1/78, uvedený v poznámce 87, bod 35, a ze dne 8. března 2011, 1/09, Sb. rozh. s. I‑1137, bod 48.

90 – Posudek 1/09, uvedený v poznámce 89, bod 53 a citovaná judikatura.

91 – Viz například posudek 1/78, uvedený v poznámce 87, bod 35.

92 – Stejně jako použití nesprávného právního základu může vést, například, k opětovnému sjednání mezinárodní smlouvy: viz rozsudek ze dne 30. května 2006, Parlament v. Rada a Komise, spojené věci C‑317/04 a C‑318/04, Sb. rozh. s. I‑4721. Toto nebezpečí však nesouvisí jen s vnější činností Evropské unie.

93 – Viz posudek 2/91, uvedený v poznámce 39, bod 36; viz také posudky 1/78, uvedený v poznámce 87, body 34 až 36, a 1/94, uvedený v poznámce 62, bod 108.

94 – K důvodům pomalého postupu viz Stálý výbor WIPO pro autorské právo a práva s ním související, neformální dokument vypracovaný předsedou uvedeného výboru (SCCR). Podle rozhodnutí SCCR z jeho 16. schůze (březen 2008), SCCR/17/INF/1 (3. listopadu 2008) (viz body 13 až 22) byl tento dokument přiložen k žalobě Komise.

95 – Uvedené v poznámce 12.

96 – Uvedené v poznámce 14. Součástí vymezení pojmu „vysílání“ v článku 1a návrhu z roku 2003 byl „[...] přenos zvuků nebo obrazů a zvuků, anebo jejich vyjádření po drátě či bezdrátově, včetně pomocí kabelového či družice, k příjmu veřejností [...]“ a obdobně „[...] simultánní a nezměněný přenos vysílání vysílací organizací v počítačových sítích [...]“, avšak mimo „[...] pouhého kabelového přenosu vysílání vysílací organizace, přenosu v počítačových sítích nebo zpřístupňování záznamů vysílání[...]“. Autoři návrhu výslovně uvedli, že jsou přístupni diskusi o případném doplnění dalších vymezení uvedeného pojmu.

97 – Poskytovaná ochrana by byla širší než ochrana upravená v článku 13 Římské úmluvy, který se nevztahuje na kabelový přenos a zpožděný přenos, a v článku 1 Evropské dohody o ochraně televizního vysílání, který se nevztahuje na rozhlasové vysílání a neposkytuje ochranu proti bezdrátovému přenosu.

98 – Uvedené právo se nemá lišit od práva stanoveného článkem 13 Římské úmluvy a článkem 1 Evropské dohody o ochraně televizního vysílání (který je však konkrétnější a je omezený v tom smyslu, že odkazuje na záznamy „jeho fotografií“).

99 – Uvedené právo nemá podléhat omezením práva na rozmnožování stanoveným v čl. 13 písm. c) Římské úmluvy. Článek 1 Evropské dohody o ochraně televizního vysílání zahrnuje rovněž právo na rozmnožování.

100 – Účelem je, aby znění tohoto ustanovení bylo podobné znění „práva na sdělování veřejnosti“ ve smlouvách WIPO z roku 1996. Článek 8 Smlouvy WIPO o právu autorském z roku 1996 stanoví: „Bez újmy práv podle čl. 11 odst. 1 bodu (ii), čl. 11bis odst. 1 bodů (i) a (ii), čl. 11ter odst. 1 bodu (ii), čl. 14 odst. 1 bodu (ii) a čl. 14bis odst. 1 Bernské úmluvy, mají autoři literárních a uměleckých děl výlučné právo udílet svolení k jakémukoli sdělování svých děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátovými prostředky, včetně zpřístupňování svých děl veřejnosti takovým způsobem, že každý může mít přístup k těmto dílům na místě a v čase podle své individuální volby.“ Podle dohodnutého prohlášení k článku 8: „Rozumí se, že pouhé provozování hmotného zařízení k umožnění nebo uskutečnění sdělování samo o sobě není totéž co sdělování ve smyslu této smlouvy nebo Bernské úmluvy. Má se dále za to, že v článku 8 nic nebrání smluvní straně, aby použila čl. 11bis odst. 2.“

101 – Takové právo neupravuje Římská úmluva ani Evropská dohoda o ochraně televizního vysílání. Naopak Smlouvy WIPO z roku 1996 jej upravují, ale pouze pro jiné kategorie nositelů příbuzných práv.

102 – Toto právo upravuje Římská úmluva i Evropská dohoda o ochraně televizního vysílání a právo navrhované v úmluvě má vycházet z prvně jmenované úmluvy. Římská úmluva však nechrání sdělování zvukového vysílání veřejnosti.

103 – Bruselská úmluva o družicovém vysílání z roku 1974 chrání družicový přenos programového signálu, ale nevztahuje se na signály určené k přímému příjmu veřejností.

104 – Jedná se stejnou dobu ochrany, jaká je přiznávána jiným nositelům příbuzných práv na základě Smlouvy WIPO o výkonech výkonných umělců a zvukových záznamech z roku 1996 a čl. 14 odst. 5 Dohody TRIPS.

105 – Viz čl. 4 odst. 2 písm. a) SFEU.

106 – Viz například směrnici Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) (Úř. věst. L 95, s. 1) nebo článek 167 SFEU.

107 – Viz například body 5, 6 a 20 odůvodnění směrnice 2001/29 a body 2 a 4 odůvodnění směrnice 2006/115.

108 – Viz bod 107 tohoto stanoviska.

109 – Viz body 27 až 32 tohoto stanoviska.

110 – V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 23. ledna 2014, Nintendo a další, C‑355/12, bod 25.

111 – Viz bod 156 tohoto stanoviska.

112 – Viz například článek 10 návrhu WIPO z roku 2001, uvedeného v poznámce 14 výše.

113 – Rozsudek ze dne 14. července 2005, Lagardère Active Broadcast, C‑192/04, Sb. rozh. s. I‑7199, body 24 a 34 až 36.

114 – Viz například rozsudek ze dne 16. července 2009, Infopaq International, C‑5/08, Sb. rozh. s. I‑6569, body 27 až 29 (dále jen „rozsudek Infopaq“).

115 – Viz například rozsudky ze dne 4. října 2011, Football Association Premier League a další, spojené věci C‑403/08 a C‑429/08, Sb. rozh. s. I‑9083, bod 189, a Infopaq, uvedený výše v poznámce 114, bod 32.

116 – Viz mé stanovisko ve věci OSA (rozsudek ze dne 27. února 2014, C‑351/12, bod 25). Viz v tomto ohledu také rozsudek SCF, uvedený v poznámce 45, body 75 až 77.

117 – Viz například rozsudek OSA, uvedený v poznámce 116 výše, body 35 až 41

118 – Rozsudek Komise v. Rada, uvedený v poznámce 31, bod 81.

119 – Dotčené rozhodnutí není jediným příkladem takového hybridního aktu. Viz například rozhodnutí, které je předmětem probíhajícího řízení ve věci Komise v. Rada, C‑28/12 (v uvedené věci je mezinárodní smlouva, jíž se rozhodnutí týká, smíšené povahy).

120 – Viz například rozsudek Komise v. Švédsko, uvedený v poznámce 3, bod 73 a citovaná judikatura.

121 – Rozsudky ze dne 23. února 1988, Spojené království v. Rada, 68/86, Recueil, s. 855, bod 38, a ze dne 6. května 2008, Parlament v. Rada, C‑133/06, Sb. rozh. s. I‑3189, bod 54. Viz také rozsudek Komise v. Rada, uvedený v poznámce 31, bod 81.

122 – Pokud jde o zásadu svěřených pravomocí, viz například rozsudek Parlament v. Rada, uvedený v poznámce 121, bod 44 a citovaná judikatura.

123 – Měla bych v tomto ohledu objasnit, že předmětem tohoto řízení není situace, kdy členské státy svěřily úkoly orgánům mimo Evropskou unii (v tomto ohledu viz rozsudek ze dne 27. listopadu 2012, Pringle, C‑370/12, body 158 až 169).

124 – Úř. věst. L 304, s. 47; Zvl. vyd. 06/03, s. 71.

125 – Rozsudek Komise v. Švédsko, uvedený v poznámce 3, bod 73 a citovaná judikatura.

126 – Viz například rozsudek ze dne 10. prosince 2002, Komise v. Rada, C‑29/99, Recueil, s. I‑11221, bod 69 a citovaná judikatura.

127 – Rozsudek Komise v. Švédsko, uvedený v poznámce 3, bod 71 a citovaná judikatura.

128 – Rozsudek Komise v. Švédsko, uvedený v poznámce 3, bod 73 a citovaná judikatura, a posudek 1/94, uvedený v poznámce 62, bod 108 a citovaná judikatura.

129 – Viz například rozsudky ze dne 30. května 2006, Komise v. Irsko, C‑459/03, Sb. rozh. s. I‑4635, body 169 až 171 (označovaný jako rozsudek „Továrna MOX“); ze dne 19. května 1992, Komise v. Německo, C‑195/90, Recueil, s. I‑3141, body 36 a 38, a ze dne 11. března 1992, Compagnie Commerciale de l’Ouest a další, spojené věci C‑78/90 a C‑83/90, Recueil, s. I‑1847, bod 19.