Language of document : ECLI:EU:T:2009:205

ROZSUDEK SOUDU (čtvrtého senátu)

17. června 2009 (*)

„Dumping – Dovoz glyfosátu pocházejícího z Číny – Status podniku působícího v tržním hospodářství – Článek 2 odst. 7 písm. b) a c) nařízení (ES) č. 384/96“

Ve věci T‑498/04,

Zhejiang Xinan Chemical Industrial Group Co. Ltd, se sídlem v Jiande City (Čína), původně zastoupená D. Horovitzem, advokátem, a B. Hartnettem, barrister, poté D. Horovitzem,

žalobkyně,

podporovaná

Association des utilisateurs et distributeurs de l’agrochimie européenne (Audace), zastoupenou J. Flynnem, QC, a D. Scannellem, barrister,

vedlejší účastnicí,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené J.-P. Hixem, jako zmocněncem, ve spolupráci s G. Berrischem, advokátem,

žalované,

podporované

Komisí Evropských společenství, zastoupenou E. Righini a K. Talabér-Ritz, jako zmocněnkyněmi,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh na zrušení článku 1 nařízení Rady (ES) č. 1683/2004 ze dne 24. září 2004 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu glyfosátu pocházejícího z Čínské lidové republiky (Úř. věst. L 303, s. 1) v rozsahu, v němž se týká žalobkyně,

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (čtvrtý senát),

ve složení O. Czúcz, předseda, I. Labucka (zpravodajka) a M. Prek, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: K. Pocheć, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 2. července 2008,

vydává tento

Rozsudek

 Právní rámec

1        Článek 2 odst. 1 až 7 nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 1996, L 56, s. 1; Zvl. vyd. 11/10, s. 45) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „základní nařízení“), upravuje za účelem stanovení dumpingu pravidla pro způsob stanovení takzvané „běžné hodnoty“. Ve svém odstavci 1 tak uvádí základní postup, podle kterého „[se b]ěžná hodnota obvykle zakládá na cenách, které jsou zaplaceny nebo mají být zaplaceny nezávislým odběratelem v zemi vývozu v běžném obchodním styku“.

2        Článek 2 odst. 7 základního nařízení stanoví zvláštní pravidlo pro dovozy ze zemí bez tržního hospodářství. Toto ustanovení zní následovně:

„a)       V případě dovozů ze zemí bez tržního hospodářství […] se běžná hodnota určí na základě ceny nebo početně zjištěné hodnoty ve třetí zemi s tržním hospodářstvím nebo ceny, za niž se prodává výrobek z takové třetí země do jiných zemí včetně Společenství, nebo v případě, že to není možné, na jakémkoli jiném přiměřeném základě […]

b)       V rámci antidumpingového šetření dovozů […] z Čínské lidové republiky, Ukrajiny, Vietnamu a Kazachstánu, jakož i jakékoli jiné země bez tržního hospodářství, která je členem WTO k datu zahájení šetření, se běžná hodnota určí podle odstavců 1 až 6, pokud se prokáže na základě řádně odůvodněných žádostí jednoho nebo více výrobců, na něž se vztahuje šetření, a v souladu s kritérii a postupy uvedenými v písmenu c), že při výrobě nebo prodeji daného obdobného výrobku převažují pro výrobce nebo více výrobců podmínky tržního hospodářství. V opačném případě se použije písmeno a).

c)       Žádost podle písmene b) musí být podána písemnou formu a musí být doložena dostačujícími důkazy o tom, že výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství, tzn. jsou-li [že jsou] splněna následující kritéria:

–        společnosti rozhodují o ceně, nákladech a o vstupech [o cenách a nákladech na vstupy], včetně např. surovin, nákladů na technologie a pracovní síly, výroby, prodejů a investic na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku a bez zásadních zásahů státu v této záležitosti; přitom se musí náklady nejdůležitějších vstupů [na nejdůležitější vstupy] zakládat na tržní hodnotě,

–        společnosti disponují jednoznačným [jediným] a jasným účetnictvím prověřeným nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy a používaným ke všem účelům,

–        výrobní náklady a finanční situace společností nepodléhají [žádnému] podstatnému zkreslení způsobenému bývalým systémem netržního [plánovaného] hospodářství, zejména pokud jde o odpisy aktiv, jiné odpisy, výměnný obchod a zaplacení započtením,

–        společnosti podléhají právním předpisům o úpadku a o vlastnictví, které zaručují právní jistotu a stabilitu pro fungování společností [stabilitu fungování společností],

a

–        převod směnných kursů [směnné operace] se provádí podle tržních kursů.

Rozhodnutí o tom, zda výrobce odpovídá výše uvedeným kritériím, se přijme do tří měsíců od zahájení šetření po zvláštní konzultaci poradního výboru a poté, co výrobní odvětví Společenství dostanou možnost zaujmout stanovisko. Rozhodnutí zůstává v platnosti během celého řízení [šetření].“

3        Článek 11 odst. 5 základního nařízení stanoví:

„Na přezkumy prováděné podle odstavců 2, 3 a 4 se použijí odpovídající ustanovení tohoto nařízení o postupech a provádění šetření, s výjimkou ustanovení o lhůtách.“

 Skutečnosti předcházející sporu

4        Žalobkyně, Zhejiang Xinan Chemical Industrial Group Co. Ltd, je společností založenou podle čínského práva, kotovanou na šanghajské burze. Glyfosát je jedním z hlavních produktů vyráběných a prodávaných žalobkyní na čínském a světovém trhu. Jedná se o základní chemický herbicid široce používaný zemědělci na celém světě.

5        V únoru 1998 Rada nařízením (ES) č. 368/98 (Úř. věst. L 47, s.1) uložila konečné antidumpingové clo z dovozu glyfosátu pocházejícího z Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“). Toto nařízení bylo změněno nařízením Rady (ES) č. 1086/2000 (Úř. věst. L 124, s. 1) a nařízením Rady (ES) č. 163/2002 (Úř. věst. L 30, s. 1).

6        Dne 18. listopadu 2002 v návaznosti na vydání stanoviska k blížícímu se vypršení antidumpingových opatření uplatňovaných na dovoz glyfosátu z ČLR (Úř. věst. C 120, s. 3) byl Komisi předložen Evropskou glyfosátovou asociací [European Glyphosate Association (EGA)] návrh na přezkum těchto opatření v souladu s čl. 11 odst. 2 základního nařízení. Dne 15. února 2003 oznámila Komise zároveň zahájení prozatímního přezkumu a přezkumu před pozbytím platnosti antidumpingových opatření uplatňovaných na dovoz glyfosátu z ČLR v souladu s čl. 11 odst. 2 a 3 základního nařízení (Úř. věst. C 36, s. 18).

7        Dne 4. dubna 2003 po zahájení šetření žalobkyně předložila Komisi vyplněný dotazník určený výrobcům žádajícím o status podniku působícího v tržním hospodářství (dále jen „STH“) a žádala Komisi, aby jí tento status přiznala v souladu s čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení. Mimoto doručila žalobkyně Komisi dne 30. dubna 2003 vyplněný dotazník určený vyvážejícím výrobcům glyfosátu v ČLR.

8        Následně žalobkyně vyhověla několika výzvám o doplnění informací ze strany Komise a reagovala na námitky EGA, kterými se asociace postavila proti udělení STH žalobkyni. Komise mimoto provedla ve dnech 2. až 4. září 2003 u žalobkyně kontrolu na místě.

9        Dne 5. prosince 2003 sdělila Komise žalobkyni svůj záměr zamítnout její žádost o udělení STH (dále jen „sdělení ze dne 5. prosince 2003“). Ve dnech 16. a 23. prosince 2003 předložila žalobkyně k tomuto sdělení své námitky.

10      Dopisem ze dne 6. dubna 2004 potvrdila Komise svoje rozhodnutí zamítnout udělení STH žalobkyni.

11      Dne 7. dubna 2004 oznámila Komise žalobkyni skutkový stav a základní důvody, na základě nichž se chystá navrhnout konečné antidumpingové clo. Žalobkyně předložila námitky k tomuto sdělení dne 19. dubna 2004.

12      Dne 24. září 2004 přijala Rada na návrh Komise nařízení (ES) č. 1683/2004 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu glyfosátu pocházejícího z ČLR (Úř. věst. L 303, s. 1, dále jen „napadené nařízení“). Co se týče žádosti žalobkyně o udělení STH, v bodech odůvodnění 13 až 15 napadeného nařízení se uvádí:

„13)      Ačkoliv byla většina akcií společnosti ve vlastnictví soukromých osob, byla společnost kvůli vysoké rozptýlenosti akcií nevlastněných státem a kvůli skutečnosti, že stát vlastnil zdaleka největší díl akcií, shledána jako jsoucí pod kontrolou státu. Kromě toho bylo představenstvo společnosti jmenováno státními [veřejnými] akcionáři a většina členů představenstva byla buď státními úředníky, anebo úředníky státem vlastněných podniků. Z těchto důvodu bylo rozhodnuto, že společnost je pod zásadním vlivem a kontrolou státu.

14)      Dále bylo zjištěno, že vláda ČLR udělila Čínské obchodní komoře dovozců a vývozců kovů, minerálů a chemických látek právo razítkovat [potvrzovat] smlouvy a ověřovat vývozní ceny pro celní odbavení. Součástí tohoto systému bylo nastavování minimální ceny pro vývoz glyfosátu, což umožňovalo obchodní komoře vetovat vývozy, které tuto cenu nerespektovaly.

15)      V důsledku toho bylo po konzultacích s poradním výborem rozhodnuto neudělit [žalobkyni] [STH] proto, že tato společnost nesplnila všechna kritéria stanovená čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení.“

13      V souladu s bodem odůvodnění 17 napadeného nařízení:

„V tomto ohledu bylo zjištěno, že [žalobkyně] je předmětem podstatné kontroly ze strany státu co se týče stanovení vývozních cen pro dotyčný výrobek tak, jak uvádí bod 14 výše […].“

14      Vzhledem k zamítnutí žádosti o udělení STH byla stanovena běžná hodnota v souladu s čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení na základě údajů získaných od výrobců ve třetí zemi s tržním hospodářstvím, zde v Brazilské federativní republice (body odůvodnění 23 až 30 napadeného nařízení).

15      Článek 1 napadeného nařízení stanoví:

„1. Ukládá se konečné antidumpingové clo z dovozu glyfosátu kódů KN ex 29310095 (kód TARIC 2931009582) a ex 38083027 (kód TARIC 3808302719), pocházejícího z [ČLR].

[…]

4. Sazba cla, která se vztahuje na čistou cenu franko hranice Společenství před proclením [u výrobků uvedených v odstavcích 1 až 3], je 29,9 %.“

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

16      Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 23. prosince 2004 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

17      Podáním došlým kanceláři Soudu dne 5. dubna 2005 podala Komise návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady. Usnesením ze dne 13. června 2005 předseda prvního senátu Soudu toto vedlejší účastenství povolil. Dopisem došlým kanceláři Soudu dne 28. června 2005 oznámila Komise Soudu, že se vzdává práva předložit vyjádření vedlejšího účastníka, ale že se zúčastní jednání.

18      Podáním došlým kanceláři Soudu dne 25. dubna 2005 podala Association des utilisateurs et distributeurs de l’agrochimie européenne (Audace) návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalobkyně. Usnesením ze dne 8. července 2005 povolil předseda prvního senátu tento návrh na vstup do řízení. Dále rozhodl, že o opodstatněnosti žádostí o důvěrné zacházení předložených žalobkyní a Radou bude rozhodnuto později. Nedůvěrné verze dokumentů předložených stranami byly poskytnuty Audace.

19      Audace předložila své vyjádření vedlejší účastnice řízení dne 15. září 2005 a Rada k němu předložila své vyjádření dne 6. prosince 2005.

20      Dopisy ze dne 2. a 15. prosince 2005 oznámily postupně Rada a žalobkyně, že stahují své žádosti o důvěrné zacházení vůči Audace. V důsledku toho byly Audace dány k dispozici kopie důvěrných podkladů.

21      V návaznosti na změnu složení senátů Soudu byl soudce zpravodaj přidělen ke čtvrtému senátu, kterému byla v důsledku toho přidělena projednávaná věc.

22      Vzhledem k překážce na straně jednoho ze soudců určil předseda Soudu na základě čl. 32 odst. 3 jednacího řádu Soudu pro doplnění senátu jiného soudce.

23      Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Soud (čtvrtý senát) zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření byla žalobkyně vyzvána k zodpovězení určitých otázek a k předložení jednoho dokumentu. Žalobkyně těmto výzvám ve stanovené lhůtě vyhověla.

24      Řeči účastnic řízení s výjimkou Audace, která se jednání nezúčastnila, a odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 2. července 2008.

25      Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

–        zrušil článek 1 napadeného nařízení v rozsahu, v němž se týká žalobkyně;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

26      Audace navrhuje, aby Soud:

–        zrušil článek 1 napadeného nařízení v rozsahu, v němž se týká žalobkyně;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení spojených s vedlejším účastenstvím.

27      Rada navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

28      Komise navrhuje, aby Soud zamítl žalobu.

 Právní otázky

29      Žalobkyně se dovolává na podporu své žaloby v podstatě tří žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení. Druhý žalobní důvod vychází z nesplnění bodu 6 přílohy II dohody o provádění článku VI všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (dále jen „antidumpingové dohody“) a čl. 18 odst. 4 základního nařízení, a rovněž z porušení základních práv žalobkyně. Třetí žalobní důvod je založen na porušení zásady ochrany legitimního očekávání. Mimoto žalobkyně dále tvrdí, že orgány Společenství nevzaly náležitě v potaz antidumpingová šetření souběžně vedená proti ní ve třetích zemích, a uvádí v replice, že skutečnost, že jí bylo zamítnuto udělení STH, je nesplněním mezinárodních povinností vyplývajících pro Společenství z norem Světové obchodní organizace (WTO).

30      Před přezkoumáním částí uplatňovaných v rámci prvního žalobního důvodu (viz body 43 a následující) a s ohledem na argumenty účastnic řízení vztahující se k systematice čl. 2 odst. 7 základního nařízení a důkaznímu břemenu týkajícímu se prokázání STH, a rovněž s ohledem na argumenty týkající se důvodů zamítnutí udělení STH v projednávaném případě, je třeba úvodem upřesnit rámec a předmět tohoto sporu.

 Úvodní poznámky

31      Je třeba připomenout, že čl. 2 odst. 7 základního nařízení se týká stanovení běžné hodnoty v případě dovozů ze zemí bez tržního hospodářství. Až do změny provedené nařízením Rady (ES) č. 905/98 ze dne 27. dubna 1998, kterým se mění základní nařízení (Úř. věst. L 128, s. 18; Zvl. vyd. 11/10 s. 111) byla pro všechny země bez tržního hospodářství běžná hodnota počítána takzvanou metodou „srovnatelné země“, tedy na základě ceny nebo početně zjištěné hodnoty ve srovnatelné třetí zemi s tržním hospodářstvím.

32      Z preambule nařízení č. 905/98 nicméně vyplývá, že v roce 1998 shledala Rada, že „reformní proces v Rusku a v [ČLR] zásadně změnil jejich národní hospodářství a způsobil vznik množství společností, pro něž převládají podmínky tržního hospodářství“ a že „obě země se v důsledku toho vzdálily od hospodářských poměrů, jež daly podnět k použití metody srovnatelných zemí“ (čtvrtý bod odůvodnění). Rada měla v důsledku toho za to, že „antidumpingová praxe Společenství by měla být přizpůsobena tak, aby byly zohledněny změněné hospodářské podmínky“ v obou výše uvedených zemích a že „je zejména zapotřebí vypočítat [upřesnit, že je možné stanovit] běžnou hodnotu podle předpisů zemí [pro země] s tržním hospodářstvím, pokud [v případech, kdy] lze prokázat, že při zhotovení nebo prodeji dotyčného výrobku převažují pro jednoho nebo více výrobců, na něž se vztahuje šetření, podmínky tržního hospodářství“ (pátý bod odůvodnění). Nakonec Rada uvedla, že „přezkoušení toho, zda převažují podmínky tržního hospodářství, se bude provádět na základě řádně odůvodněných žádostí podaných jedním nebo více výrobci, na něž se vztahuje šetření“ (šestý bod odůvodnění).

33      V návaznosti na tuto změnu se v souladu s čl. 2 odst. 7 písm. b) v případě šetření dovozů z ČLR běžná hodnota určuje podle čl. 2 odstavců 1 až 6 téhož nařízení, pokud se na základě řádně odůvodněných žádostí jednoho nebo více výrobců, na něž se vztahuje šetření, a v souladu s kritérii a postupy uvedenými v čl. 2 odst. 7 písm. c) uvedeného nařízení prokáže, že pro tohoto výrobce nebo tyto výrobce ohledně zhotovení a prodeje dotčeného podobného výrobku převažují podmínky tržního hospodářství. V opačném případě se použije metoda „srovnatelné země“ uvedená v čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení.

34      Jak již Soud dříve rozhodl, z článku 2 odst. 7 základního nařízení a z výše uvedených bodů odůvodnění nařízení č. 905/98 vyplývá, že orgány Společenství musí v případě, jako je ten v projednávané věci, provádět přezkum případ od případu, jelikož ČLR ještě nemůže být považována za zemi s tržním hospodářstvím. Běžná hodnota výrobku pocházejícího z ČLR tedy může být vypočítána v souladu s pravidly použitelnými pro země s tržním hospodářstvím, pouze „pokud se prokáže […], že pro výrobce nebo více výrobců převažují podmínky tržního hospodářství“ (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 28. října 2004, Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, T‑35/01, Sb. rozh. s. II‑3663, bod 52).

35      Mimoto z výše uvedených ustanovení vyplývá, že důkazní břemeno nese vyvážející výrobce, který usiluje o udělení STH. Článek 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení totiž stanoví, že žádost „musí být doložena dostačujícími důkazy“. Orgány Společenství tudíž nemusí prokázat, že vyvážející výrobce nesplňuje podmínky užívání uvedeného statusu. Naproti tomu je povinností orgánů Společenství posoudit, zda jsou důkazy předložené vyvážejícím výrobcem dostatečné k prokázání toho, že podmínky uvedené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení jsou splněny (rozsudek Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 34 výše, body 53 a 54).

36      Z toho vyplývá, že STH nemůže být udělen, přetrvávají-li pochybnosti ohledně toho, zda byly naplněny podmínky stanovené čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení zejména proto, že dotčený vyvážející výrobce nedodal nebo nebyl schopen dodat nezbytné informace nebo plně nespolupracoval v průběhu šetření, v důsledku čehož nemohou orgány Společenství ověřit existenci či neexistenci podmínek tržního hospodářství.

37      Z judikatury rovněž vyplývá, že orgány Společenství mají v rámci posuzování skutkových otázek právního řádu a politického zřízení v dotčené zemi za účelem určení, zda vývozci může být udělen STH, širokou posuzovací pravomoc. Z toho vyplývá, že přezkum tohoto posouzení ze strany orgánů prováděný soudem Společenství se musí omezit na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění použitých k provedení zpochybňované volby, neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo zneužití pravomoci (viz rozsudek Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 34 výše, body 48 a 49 a citovaná judikatura).

38      V projednávaném případě je mezi účastnicemi řízení nesporné, že STH byl žalobkyni zamítnut na základě jediného důvodu, a to že neprokázala, že splňuje podmínku stanovenou čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážkou základního nařízení, tedy konkrétně, že „rozhoduj[e] o ceně, nákladech a o vstupech [cenách a nákladech na vstupy] […] na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku a bez zásadních zásahů státu v této záležitosti“.

39      Jak totiž uvádí žalobkyně, ze sdělení ze dne 5. prosince 2003 vyplývá, že Komise považovala ostatní kritéria, uvedená v čl. 2 odst. 7 písm. c) druhé až páté odrážce základního nařízení za splněná. Mimoto pokud jde o čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážku základního nařízení, Komise neuvedla žádnou námitku k nákladům na nejdůležitější vstupy, které se podle tohoto ustanovení musí „zakládat na tržní hodnotě“. Dospěla k závěru, že pokud bylo možné porovnávat rozdíly v cenách surovin dodávaných na tuzemský trh a surovin dovážených, existují jen drobné rozdíly. Stejně tak Rada ve svém spise uvedla, že STH nebyl žalobkyni přiznán z důvodu, že orgány došly k závěru, že žalobkyně neprokázala, že jsou její rozhodnutí přijímána bez zásadních zásahů státu.

40      Z toho vyplývá, že žalobkyně byla plně informována o důvodech zamítnutí její žádosti o udělení STH a že na rozdíl od toho, co tvrdí, skutečnost, že v napadeném nařízení není uveden přesný údaj o tom, které kritérium čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení nebylo naplněno, nemůže být považována za známku nedostatku objektivity a nestrannosti ze strany orgánů. Mimoto jasně vyplývá z argumentů žalobkyně, že zcela porozuměla obsahu zamítnutí žádosti o udělení STH.

41      Jak vyplývá z napadeného nařízení a jak uvádí ve svém spisu Rada, závěr orgánů, podle kterého žalobkyně neprokázala, že splňuje podmínku uvedenou v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení, byl založen na jedné straně na úvahách vztahujících se ke kontrole žalobkyně ze strany státu a ke jmenování a složení představenstva (bod odůvodnění 13 napadeného nařízení), a na druhé straně na konstatování významné kontroly ze strany státu prostřednictvím procesu potvrzování a ověřování podmínek smluv o vývozech ve vztahu ke stanovení vývozních cen dotčeného výrobku žalobkyní (bod 14 odůvodnění napadeného nařízení, rozvedený bodem odůvodnění 17 téhož nařízení).

42      Je třeba v této souvislosti uvést, že první žalobní důvod vycházející v podstatě z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení spočívá nejprve v uplatnění argumentu, že orgány nepřezkoumaly, zda rozhodnutí žalobkyně ohledně cen a nákladů na vstupy jsou přijímány na základě tržních signálů a bez zásadních zásahů státu. Tyto části žalobního důvodu se tedy týkají hlavně bodu 13 odůvodnění napadeného nařízení a v tomto kontextu je třeba je přezkoumat. Posléze bude třeba odděleně posoudit části žalobního důvodu směřující ke zpochybnění posouzení provedeného orgány ohledně vývozních cen.

 K částem žalobního důvodu vztahujícím se k posouzení provedeném Radou ohledně kontroly žalobkyně státem a jmenování a složení představenstva

43      Žalobkyně tvrdí, že Rada pro to, aby posoudila, zda žalobkyně působí v podmínkách tržního hospodářství, použila kritérium neslučitelné s čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení. Žalobkyně má za to, že dodala dostatečné podklady k tomu, aby bylo prokázáno, že její rozhodnutí týkající se cen a nákladů na vstupy jsou přijímána na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku, bez zásadních zásahů státu v této záležitosti, a že Rada tyto skutečnosti nevzala náležitě v potaz. V důsledku toho uvádí, že i pokud by byla tvrzení uvedená v bodu 13 odůvodnění napadeného nařízení vztahující se k menšinovému podílu státu a jmenování a složení představenstva v souladu se skutečnostmi vyplývajícími ze spisu, netvoří sama o sobě dostatečný důvod pro zamítnutí udělení STH. Nicméně žalobkyně zpochybňuje rovněž skutkovou správnost posouzení Rady a uvádí, že jí protiřečí skutečnosti vyplývající ze správního spisu.

44      Soud považuje za účelné přezkoumat tyto části žalobního důvodu společně.

 Argumenty účastnic řízení

45      Žalobkyně tvrdí, že plně unesla důkazní břemeno tím, že již na počátku šetření předložila podklady dostatečné k prokázání, že její obchodní rozhodnutí jsou přijímána na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku, bez zásadních zásahů státu v této záležitosti.

46      V tomto ohledu odkazuje žalobkyně na důkazní materiály týkající se jejích cen, nákladů a pořizování vstupů. Poukazuje zejména na to, že prokázala, že ceny vyjednávala s rovnocennými partnery tak, aby pokryly celkové výrobní náklady společnosti, zároveň zajistily přiměřený zisk a že, jak přiznala Komise ve sdělení ze dne 5. prosince 2003, ceny nerostných surovin domácího původu a dovážených byly téměř totožné, čímž žalobkyně dokazuje, že si opatřovala nerostné suroviny na domácím trhu za ceny odrážející ceny tržní.

47      Žalobkyně zdůrazňuje, že Rada v napadeném nařízení neuvádí, že by stát významnou měrou zasahoval do jejích obchodních rozhodnutí. Dále spis podle žalobkyně neobsahuje důkazy potvrzující, že by se rozhodnutí žalobkyně ohledně cen, nákladů a vstupů nezakládala na tržních signálech odrážejících nabídku a poptávku a byla ovlivňována zásadními zásahy státu. Uvádí mimoto, že Komise prověřila dokumenty týkající se cen, nákladů a pořizování vstupů na místě, nevyjádřila žádnou námitku ohledně jejich pravosti, a tyto důkazy nejsou v závěrech orgánů nijak zpochybněny ani vyvráceny.

48      Co se týče posouzení Rady uvedeného v bodě odůvodnění 13 napadeného nařízení, podle kterého „společnost je pod zásadním vlivem a kontrolou státu“, má žalobkyně za to, že je nedostatečné vzhledem ke kritériu uvedenému v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení, a neumožňuje tedy zamítnutí žádosti o udělení STH.

49      Žalobkyně zdůrazňuje, že znění tohoto ustanovení ukládá orgánům Společenství posoudit, zda jsou důkazy předložené vyvážejícím výrobcem dostatečné k prokázání toho, že jsou jeho obchodní rozhodnutí přijímána na základě tržních signálů a bez zásadních zásahů státu. Neexistence „zásadních zásahů státu“ by tak měla být posuzována objektivně, konkrétně a na základě předložených důkazů „vzhledem“ ke každému druhu obchodních rozhodnutí obsažených v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení. Podle názoru žalobkyně s ohledem na význam slova „zásah“ nepředstavuje situace, ve které se buď stát nezapojuje do přijímání obchodních rozhodnutí, anebo pokud ano, neznemožňuje společnosti řídit se tržními signály odrážejícími nabídku a poptávku, „zásah“ ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení. Žalobkyně dále poukazuje na to, že toto ustanovení povoluje zásah státu za podmínky, že tento zásah není zásahem zásadním.

50      K tomuto bodu Audace dodává, že v anglickém jazyce se pod pojmem „zásah“ (interference) jasně rozumí „prvek skutečného vměšování, manipulace či poznamenání“. Uvádí, že se jedná o „pojem tranzitivní“ a že stát musí zasahovat „do“ (interfere with) konkrétního rozhodnutí nebo činnosti, které musí spadat do kategorií uvedených v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení. Znění tohoto ustanovení v jiných úředních jazycích potvrzuje tento výklad („intervention significative“ ve francouzské verzi a „Staatseingriffe“ v německé). Podle Audace není možné tento pojem považovat za synonymum „kontroly“ či „vlivu“, které jsou „pojmy netranzitivními“, protože stát může mít určitý vliv, aniž by skutečně pozměňoval rozhodnutí či činnosti společnosti. Navíc použití výrazu „v této záležitosti“ váže zásah na rozhodnutí týkající se cen a nákladů na vstupy.

51      Konkrétněji žalobkyně zdůrazňuje, že kontrola není kritériem uvedeným v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení, a má za to, že v důsledku toho menšinový podíl státu na společnosti není důvodem umožňujícím vyvodit, že podmínka uvedená v tomto ustanovení nebyla splněna. Uvádí mimoto, že v žádném zveřejněném rozhodnutí nebylo společnosti zamítnuto udělení STH z důvodu menšinového podílu státu nebo společnosti vlastněné státem na takové společnosti a že sama Komise musela během šetření shledat, že tento podíl není překážkou pro udělení STH, protože v opačném případě by postrádalo smysl provedení kontroly na místě.

52      Stejně tak žalobkyně zpochybňuje relevanci tvrzení orgánů vztahujících se k jmenování a složení jejího představenstva. K údajnému jmenování představenstva veřejnými akcionáři žalobkyně uvádí, že skutečnost, že většina ostatních akcionářů se neúčastní výroční valné hromady neumožňuje dojít k závěru, že stát má zásadní vliv na obchodní rozhodnutí. Poukazuje též na to, že členové představenstva nepředstavují konkrétního akcionáře a nezasahují do rozhodnutí společnosti týkajících se cen, nákladů a vstupů. Takové zásahy by byly v rozporu jak s čínským zákonem o obchodních společnostech, tak se stanovami žalobkyně. Z tohoto důvodu má žalobkyně za to, že ze skutečnosti, že by v představenstvu byli zastoupeni údajní státní úředníci či osoby ze státních podniků, nemůže být samo o sobě vyvozeno, že není splněna podmínka uvedená v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení.

53      Žalobkyně tvrdí, že výklad Rady znamená, že v praxi by řadě čínských společností s ručením omezeným, které jsou moderními, obchodními a dobře řízenými společnostmi, z důvodu menšinového podílu státu bylo znemožněno prokázat, že „při zhotovení nebo prodeji dotyčného výrobku převažují pro jednoho nebo více výrobců, na něž se vztahuje šetření, podmínky tržního hospodářství“, což by bylo v rozporu s cílem sledovaným přijetím nařízení č. 905/98. Žalobkyně se považuje za typický příklad tohoto typu nově vytvořené a prosperující čínské společnosti kotované na burze a působící bez omezení v podmínkách tržního hospodářství s cílem maximalizovat zisk a dividendy vyplácené akcionářům. Žalobkyně mimoto uvádí, že významné podíly státu ve společnostech pocházejících z Evropské unie dokládají, že skutečnost, že stát je akcionářem, neznamená, že zasahuje do obchodních rozhodnutí společnosti. Stejně tak i v nejvíce konkurenceschopných společnostech v Evropské unii jsou činné osoby spjaté s veřejným sektorem.

54      Žalobkyně ostatně poukazuje na to, že i pokud by byl menšinový podíl státu relevantní, jak uvádí Rada, nestačil by k odůvodnění zamítnutí žádosti o udělení STH v projednávaném případě vzhledem k tomu, že důkazy, které žalobkyně předložila, prokazují, že akcionáři nezasahují do rozhodnutí společnosti týkajících se cen, nákladů či vstupů a že podíl státu neznemožňuje, aby rozhodnutí byla přijímána na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku. Žalobkyně zdůrazňuje, že žádné z jejích vyjádření týkajících se „zábran“, které znemožňují státu zasahovat do jejích obchodních rozhodnutí nebylo komentováno nebo vyvráceno orgány Společenství v jejich vyjádřeních. Tento postup by se lišil od obvyklého postupu orgánů, v rámci kterého detailně posuzují, i u společností zcela nebo většinově vlastněných státem, opatření přijatá společnostmi k tomu, aby bylo zabráněno zásahům státu do dotčených záležitostí.

55      V každém případě žalobkyně zpochybňuje věcnou správnost tvrzení orgánů.

56      Zaprvé žalobkyně tvrdí, že na rozdíl od toho, co tvrdí orgány, menšinový podíl státu na jejím kapitálu mu ani fakticky, ani právně neumožňuje společnost kontrolovat vzhledem k tomu, že, jak prokázala žalobkyně v rámci šetření, právní úprava a její vlastní stanovy obsahují záruky, které brání zásahům veřejných akcionářů do jejích obchodních rozhodnutí či do řízení společnosti a které jim taktéž zakazují ohrožovat legitimní práva a zájmy společnosti a ostatních akcionářů. Mimoto žalobkyně tvrdí, že podíl jednoho z veřejných akcionářů je výsledkem obvyklé obchodní transakce.

57      Zadruhé, jak žalobkyně prokázala v průběhu šetření, členové jejího představenstva nejsou na rozdíl od toho, co uvádí Rada v napadeném nařízení, jmenováni státem, ale jsou voleni valnou hromadou. Jak taktéž žalobkyně vysvětlila, jsou společnost a její akcionáři „chráněni“ proti takovým zásahům státu čínským zákonem o obchodních společnostech, stanovami společnosti a burzovními pravidly šanghajské burzy.

58      Zatřetí žalobkyně nesouhlasí s tvrzením Rady, podle kterého „většina členů představenstva jsou státní úředníci nebo osoby ze státních podniků“. V tomto ohledu poukazuje žalobkyně na to, že prokázala jednak to, že žádný z jejích členů představenstva ani ředitelů není státním úředníkem a že čínský zákon o obchodních společnostech, převzatý ve stanovách, zakazuje státním úředníkům zastávat funkce člena představenstva, dozorčí rady nebo ředitele obchodní společnosti, a jednak to, že pouze dva členové představenstva (z celkových devíti) jsou ředitelé společností vlastněných státem, a to dvou společností, které jsou akcionářkami žalobkyně. V replice na argumenty uplatňované Radou v žalobní odpovědi poukazuje žalobkyně na to, že je nesprávné mít za to, že členové jejího představenstva jsou svázáni se státem pouze na základě skutečnosti, že jsou jím zaměstnáni nebo že jsou profesoři na univerzitách, které jsou veřejnými vzdělávacími ústavy.

59      Konečně žalobkyně a Audace zpochybňují argumenty Rady uplatňované Radou v průběhu řízení na podporu jejího přístupu.

60      Zaprvé, co se týče argumentů Rady, podle kterých důkazy umožňující přezkoumat, zda „transakce“ žalobkyně jsou uskutečňovány s ohledem na tržní signály, nejsou vůbec relevantní pokud jde o otázku zásahů ze strany státu, žalobkyně tvrdí, že vyplývá z judikatury a praxe samotných orgánů, že každá odrážka čl. 2 odst. 7 písm. c) je jednou podmínkou týkající se jediného celku skutkových okolností, které musí být přezkoumány společně. Pět odrážek tohoto článku se týká pěti hlavních aspektů základních charakteristik, které nutně musí mít subjekty působící v tržním hospodářství. Co se týče podmínky uvedené v první odrážce, ta se vztahuje ke způsobu, kterým dotčený subjekt přijímá obchodní rozhodnutí, a je jejím cílem posoudit, zda jsou tato rozhodnutí přijímána „podnikem a s ohledem na obchody“ nebo zda jsou „poznamenána“ jinými úvahami, které převládají v systémech odlišných od tržních ekonomik. Žalobkyně tvrdí, že v důsledku toho, pokud v projednávané věci orgány uznávají, že obchodní rozhodnutí žalobkyně „[jsou přijímána] na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku“ a že „náklady nejdůležitějších vstupů [se zakládají] na tržní hodnotě“, je namístě presumpce, že rozhodnutí jsou též přijímána „bez zásadních zásahů státu v této záležitosti“, a to tím spíše, že spis neobsahuje žádný důkaz opaku a že podmínky uvedené ve čtyřech ostatních odrážkách čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení jsou zcela splněny.

61      Audace rovněž zdůrazňuje, že účelem čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení je stanovit kritéria, na základě kterých může být určeno, zda má k dotčeným podnikům za účelem určení běžné hodnoty výrobku být přistupováno stejně jako ke společnostem v tržním hospodářství. Bezesporu je pro toto posouzení důležitá otázka, zda rozhodnutí těchto společností jsou přijímána v závislosti na trhu. Podle Audace tak orgány Společenství musí ověřit, zda vliv státu natolik „poznamenává relevantní rozhodnutí“, že tato rozhodnutí nepodléhají zákonům trhu. Audace má za to, že výklad Rady tomuto účelu neodpovídá.

62      Zadruhé, pokud jde o tvrzení Rady, podle kterého není nutné zkoumat, zda stát zasahoval do konkrétních obchodních rozhodnutí, protože „ČLR je stále státem bez tržního hospodářství, ve kterém působí v podmínkách tržního hospodářství pouze několik společností“, žalobkyně poukazuje na to, že v roce 1998 Rada sama formálně uznala podstatný vývoj čínského hospodářství, který byl důvodem ke změně čl. 2 odst. 7 základního nařízení. Mimoto z rozhodovací praxe orgánů vyplývá, že udělení STH podnikům se sídlem v ČLR zdaleka není výjimečné. Audace k tomuto dodává, že účelem čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení je vzhledem k tomu, že ČLR je členem WTO, umožnit určitým čínským vývozcům, a to i pro případ, že by jich bylo pouze velmi málo, prokázat v jednotlivém případě, že podléhají pravidlům tržního hospodářství. Jeví se, že přístup Rady obchází tento postup a předjímá odpověď, kterou je třeba poskytnout.

63      Zatřetí, co se týče repliky k argumentům uplatněným Radou týkajícím se důkazního břemene neseného dotčeným vývozcem a prostoru pro uvážení orgánů, žalobkyně zdůrazňuje, že hranice pravomocí Rady byly jasně určeny judikaturou, a poukazuje zejména na to, že mezi záruky poskytované právním řádem Společenství ve správních řízeních patří zejména povinnost příslušného orgánu náležitě a nestranně přezkoumat všechny rozhodné skutečnosti projednávaného případu, právo zúčastněné osoby se k věci vyjádřit a rovněž právo na dostatečné odůvodnění rozhodnutí. Žalobkyně se domnívá, že v projednávané věci orgány zjevně nedodržely tyto své povinnosti, a že v důsledku toho skutkové posouzení bylo nesprávné.

64      Začtvrté, na rozdíl od toho, co uvádí Rada ve své žalobní odpovědi, žalobkyně tvrdí, že čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení nemá být vykládán restriktivně a že přístup orgánů by měl být pružný a otevřený tomu, aby stále více společností mohlo naplnit kritéria STH. Uvádí totiž, že toto ustanovení je „výjimkou z výjimky“, tedy výjimkou z metody srovnatelné země, která v souladu se základním nařízením a antidumpingovou dohodou je sama výjimkou z obecné metody stanovování běžné hodnoty. Navíc se podle protokolu o přistoupení ČLR k WTO, připojenému k rezoluci Konference ministrů WTO ze dne 10. listopadu 2001 (WT/L/432 ze dne 23. listopadu 2001, dále jen „protokol o přistoupení ČLR k WTO“), jedná o řešení dočasné a přechodné.

65      Konečně žalobkyně zpochybňuje rovněž argumenty Rady, podle kterých jsou irelevantní odkazy na čínské právo společností. Domnívá se, že tyto argumenty jsou v rozporu se snahami ČLR zavést tržní hospodářství a s důvody zavedení STH do základního nařízení. Dále uvádí, že tato právní úprava je z nedávné doby a jsou v ní obsažena pravidla podobná pravidlům platným v hlavních moderních hospodářstvích včetně různých členských států Společenství.

66      Rada tvrdí, že výklad čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení uplatňovaný žalobkyní a Audace je nesprávný a že orgány v projednávaném případě použily správnou metodu. Zdůrazňuje zejména, že z judikatury vyplývá, že způsob určení běžné hodnoty uvedený v čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení je výjimkou ze zvláštního způsobu určení podle čl. 2 odst. 7 písm. a), a že v důsledku toho musí být vykládán restriktivně. Mimoto Rada připomíná, že důkazní břemeno ohledně toho, že všechna kritéria jsou splněna, nese dotčený výrobce a že orgány mají ohledně udělení STH širokou posuzovací pravomoc.

67      Rada má za to, že „zásadní zásahy státu“ ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení nevyžadují, aby orgány zjišťovaly, zda stát zasahoval do konkrétních obchodních rozhodnutí, zda tyto rozhodnutí sám přijímal nebo zda bránil jejich přijetí. Stačí prokázat, že stát vykonává zásadní kontrolu nad vývozcem z ČLR.

68      V tomto ohledu Rada poukazuje na to, že ČLR je stále zemí bez tržního hospodářství, ve které v podmínkách tržního hospodářství působí pouze několik společností. Má tedy za to, že na to, aby bylo prokázáno, že stát zasahuje do obchodních rozhodnutí, stačí prokázat, že se stát zásadní měrou podílí na procesu přijímání rozhodnutí ve společnosti. Tyto zásahy mohou mít různou podobu včetně účasti na schůzích akcionářů a představenstva.

69      Podle názoru Rady, pokud stát kontroluje určitou společnost, zasahuje také do jejích rozhodnutí, a to ačkoliv „se nevměšuje“ do obchodních rozhodnutí, „nemanipuluje“ s nimi a „nepoznamenává“ je, jak vyžaduje Audace. V tomto případě jsou rozhodnutí společnosti rozhodnutími státu přijatými na základě obecné kontroly, kterou nad společností vykonává, a jedná se nezbytně o rozhodnutí typu popsaného v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení. Podle názoru Rady tak, pokud se vlastnictví akcií státem projevuje kontrolou státu nad společností, má rovněž za důsledek zásahy státu, které jsou bez dalšího zásadní.

70      Rada zdůrazňuje, že v souladu s čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážkou základního nařízení jsou zásahy státu a určování cen na základě tržních podmínek dvěma odlišnými otázkami a není jediným účelem podmínek pro udělení STH ověřit, zda ceny a náklady odrážejí tržní hodnoty. Jak totiž vyplývá z užití souřadné spojky „a“ ve znění čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení, vývozce je povinen prokázat dvě rozdílné skutečnosti, zaprvé, že jeho rozhodnutí jsou přijímána na základě tržních signálů, a zadruhé, že jsou tato rozhodnutí přijímána bez zásadních zásahů státu. Rada má v důsledku toho za to, že důkazní materiály vztahující se k cenám u konkrétních obchodních transakcí nejsou relevantní, pokud jde o otázku vlivu státu, a nezabývá se tedy argumentací, kterou k této otázce uvádí žalobkyně v žalobě.

71      Domnívá se mimoto, že pokud by byly vyžadovány důkazy vztahující se ke konkrétním obchodním rozhodnutím, bylo by pro vývozce téměř nemožné splnění prvního kritéria dokázat. V důsledku toho v zásadě stačí, aby vývozce obecně prokázal, že není pod kontrolou státu a působí bez zásadního vlivu ze strany státu, protože to již značí, že stát nezasahuje ani do jeho obchodních rozhodnutí.

72      Mimoto Rada zpochybňuje, že by zavedenou praxí orgánů bylo detailně posuzovat opatření, která jsou přijata vývozci, na něž se vztahuje šetření, aby vyloučili zásahy státu. V každém případě má Rada za to, že žalobkyně v průběhu šetření neprokázala, že přijala opatření pro vyloučení vlivu ze strany státu. Rada uvádí, že relevantními opatřeními v tomto ohledu by mohla být například opatření týkající se složení představenstva (jehož členy by nebyli ani státní úředníci, ani osoby spjaté se státem) nebo opatření týkající se hlasovacích práv (vylučující menšinové veto veřejného akcionáře, tedy umožňující většině soukromých akcionářů kontrolovat společnost). Avšak jediným opatřením, na které se odvolává žalobkyně, je čínský zákon o obchodních společnostech, což není opatření přijaté žalobkyní. Podle názoru Rady, kdyby totiž samotný čínský zákon o obchodních společnostech umožňoval vyloučit vliv státu, mohly by na základě takového zákona všechny čínské společnosti ovládané státem žádat o udělení STH, což by posuzování působení v tržním hospodářství učinilo prakticky zbytečným.

73      Pokud jde o porovnání situace žalobkyně se situací podniku v tržním hospodářství, Rada zdůrazňuje, že žalobkyně nebere ohled na to, že ČLR stále není zemí s tržním hospodářstvím, a že tím pádem podniky kontrolované státem bez dalšího nepůsobí v podmínkách tržního hospodářství.

74      Rada dodává, že to, zda podíl státu na přijímání rozhodnutí je dostatečným „zásahem“ ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení, záleží na konkrétních okolnostech každého případu. V tomto případě orgány došly k závěru, že důvody zamítnutí uvedené v napadeném nařízení byly, „posuzovány společně“, dostatečnými k rozhodnutí, že žalobkyně neprokázala, že provozuje činnost bez zásahů státu.

75      Konečně Rada na rozdíl od toho, co uvádí žalobkyně, tvrdí, že důvody uvedené v bodě 13 odůvodnění napadeného nařízení jsou podepřeny správním spisem.

76      Zaprvé Rada uvádí, že závěr orgánů, podle kterého stát ovládá žalobkyni, ačkoliv nevlastní většinu akcií, se zakládá na posouzení rozptýlenosti akcií mezi vlastníky. Vlastnictví akcií státem (40,98 %) je totiž vzhledem k rozptýlení mezi pouze tři veřejné subjekty velmi koncentrované, zatímco vlastnictví akcií soukromými subjekty (59,02 %) je velmi rozptýlené, což umožňuje veřejným akcionářům ovládat valné hromady. Mimoto je skutečnost, že toto nerovné rozptýlení akcií vlastněných veřejnými subjekty mezi jednotlivé akcionáře oproti akciím vlastněným subjekty soukromými umožňuje státu ovládat společnost, potvrzena tím, jak byly akcie zastoupeny na valné hromadě konané v průběhu šetření, na které 90 % akcií, jejichž akcionáři byli přítomni, bylo vlastněných státem nebo veřejnými podniky.

77      Zadruhé Rada poukazuje na to, že jelikož byli členové představenstva žalobkyně zvoleni na valných hromadách, které podle výše uvedeného byly ovládány akcionáři z veřejného sektoru, de facto bylo představenstvo jmenováno právě těmito veřejnými akcionáři.

78      Zatřetí, co se týče složení představenstva, vyplývá podle Rady jasně z tabulky, kterou na výzvu Komise k poskytnutí informací žalobkyně předložila v dopise ze dne 10. září 2003, že pouze dva z devíti členů představenstva nebyli ve vztahu ke státu. Všichni ostatní byli zaměstnáni podniky nebo ústavy veřejnými nebo jinak podřízenými kontrole ze strany státu. Přitom se ovšem v zemi bez tržního hospodářství předpokládá, že stát má kontrolu nad všemi hospodářskými činnostmi, a je tedy těžké si představit, že by zaměstnanci veřejných nebo státem kontrolovaných institucí nebyli podřízeni vlivu jejich zaměstnavatele, tedy státu, a nejednali stejně jako státní úředníci.

 Závěry Soudu

79      Je třeba připomenout, že v bodě 13 odůvodnění napadeného nařízení Rada uvádí následující:

„Ačkoliv byla většina akcií společnosti ve vlastnictví soukromých osob, byla společnost kvůli vysoké rozptýlenosti akcií nevlastněných státem a kvůli skutečnosti, že stát vlastnil zdaleka největší díl akcií, shledána jako jsoucí pod kontrolou státu. Kromě toho bylo představenstvo společnosti jmenováno státními [veřejnými] akcionáři a většina členů představenstva byla buď státními úředníky, anebo úředníky státem vlastněných podniků. Z těchto důvodu bylo rozhodnuto, že společnost je pod zásadním vlivem a kontrolou státu.“

80      Je třeba předeslat, že na rozdíl od toho, co uvádí žalobkyně (bod 56 výše), orgány ani v napadeném nařízení, ani v rámci šetření netvrdily, že je stát přímo zapojen do rozhodnutí týkajících se běžného řízení společnosti, že veřejní akcionáři zasahují do práv a oprávněných zájmů společnosti a ostatních akcionářů nebo že způsob, kterým stát získal podíl na společnosti, je v rozporu s podmínkami tržního hospodářství. Kromě výroků týkajících se představenstva žalobkyně se orgány omezily na tvrzení o kontrole žalobkyně státem, zakládající se na důvodech vztahujících se k rozptýlenosti akcií žalobkyně, aniž by se zabývaly otázkou, jak tato kontrola je nebo může být vykonávána v praxi. Žalobkyně ovšem nezpochybnila tvrzení Rady, podle kterého valné hromady včetně těch, které rozhodovaly o složení představenstva, byly ovládány veřejnými akcionáři.

81      Je tedy třeba přezkoumat, zda shledání takové kontroly státu umožňovalo odůvodnit zamítnutí udělení STH.

82      V tomto ohledu je třeba uvést, že „kontrola“ nebo „vliv“ státu nejsou podmínkou výslovně stanovenou čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážkou základního nařízení. Je tedy důvodné ověřit, zda, jak tvrdí Rada, kontrola státu, kterou konstatovala v projednávaném případě, nutně znamená „zásadní zásahy“ státu ve smyslu tohoto ustanovení.

83      Je třeba připomenout, že čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážka základního nařízení vyžaduje, aby vyvážející výrobce proto, aby mohl využít STH, předložil dostatečné důkazy o tom, že „rozhoduj[e] o ceně, nákladech a o vstupech [o cenách a nákladech na vstupy], včetně např. surovin, nákladů na technologie a pracovní síly, výroby, prodejů a investic na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku a bez zásadních zásahů státu v této záležitosti“.

84      Ze znění tohoto ustanovení zjevně vyplývá, že zásadní zásahy státu musí být posuzovány vzhledem ke způsobu, jímž jsou přijímána „rozhodnutí společností o cenách, nákladech a vstupech [o cenách a nákladech na vstupy]“. Ustanovení totiž vyžaduje, aby vyvážející výrobce prokázal, že jeho rozhodnutí jsou přijímána na jedné straně „na základě tržních signálů“ a na druhé straně „bez zásadních zásahů státu“. Mimoto užití slov „v této záležitosti“ dále posiluje vztah mezi příslušnými rozhodnutími a zásahy státu. V důsledku toho by takové chování státu, které by nemohlo ovlivňovat tato rozhodnutí, „zásadním zásahem“ ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení nemohlo být.

85      Krom toho vzhledem ke znění tohoto ustanovení, jeho účelu a souvislostem nemůže být pojem „zásadní zásahy státu“ považován za synonymum veškerých vlivů státu na činnost podniku nebo jakéhokoliv zapojení do přijímání rozhodnutí, ale musí být chápán jako projev veřejné moci, který je způsobilý učinit rozhodnutí neslučitelnými s podmínkami tržního hospodářství.

86      Samotné užití výrazu „zásadní zásahy“ totiž svědčí o tom, že vůlí zákonodárce Společenství bylo určitý stupeň vlivu státu na činnost podniku či zapojení do procesu přijímání rozhodnutí v něm povolit, pokud tento vliv či zapojení nijak neovlivňují způsob, jakým jsou přijímána rozhodnutí týkající se cen a nákladů na vstupy.

87      Je rovněž třeba uvést, že podle čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení je účelem podmínek uvedených v čl. 2 odst. 7 písm. c) první až páté odrážce určit výrobce, kteří jsou předmětem antidumpingového šetření, u kterých „při výrobě nebo prodeji daného obdobného výrobku převažují […] podmínky tržního hospodářství“ [čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení; viz též pátý bod odůvodnění nařízení č. 905/98] a kteří „působí v podmínkách tržního hospodářství“ [čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení]. Mimoto použití pravidel uvedených v čl. 2 odst. 1 až 6 základního nařízení předpokládá, že jsou k dispozici určité údaje, jako ceny zaplacené nebo které mají být zaplacené, náklady na výrobu a prodeje „v běžném obchodním styku“ ve vztahu zejména hlavně k výrobku, který je předmětem šetření (čl. 2 odst. 1 základního nařízení). Právě v této souvislosti kritéria uvedená v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení vyžadují, aby podniky, které chtějí využít STH, působily v podmínkách tržního hospodářství a aby ceny, náklady a základní účetnictví byly důvěryhodné (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 23. října 2003, Changzhou Hailong Electronics & Light Fixtures a Zhejiang Yankon v. Rada, T‑255/01, Recueil, s. II‑4741, bod 41).

88      Je tedy nutno konstatovat, že smyslem dotyčné podmínky je ověřit, zda příslušná rozhodnutí dotčených vyvážejících výrobců jsou motivována důvody čistě obchodními, charakteristickými pro podnik působící v tržním hospodářství, anebo zda je s nimi manipulováno s ohledem na další důvody, vlastní pro státem řízená hospodářství.

89      V tomto ohledu je důvodné konstatovat, že Rada správně uvádí, že pro účely výkladu a použití čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení je třeba mít na zřeteli skutečnost, že státy, na něž se vztahuje čl. 2 odst. 7 písm. b) téhož nařízení, nejsou považovány za státy s tržním hospodářstvím, a to přes provedené reformy (viz v tomto smyslu rozsudek Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 34 výše, body 51 a 52). Jedná se o posouzení hospodářské, právní a politické situace těchto třetích zemí ze strany zákonodárce Společenství, které je výslovně stanoveno v čl. 2 odst. 7 základního nařízení a které odůvodňuje specifický režim uplatňovaný na dovozy z těchto států, pokud jde o určování běžné hodnoty. Je tedy nutno předpokládat, že podmínky, ve kterých podniky v těchto státech působí, nejsou, není-li prokázán opak, srovnatelné s podmínkami ve státech s tržním hospodářstvím.

90      Konkrétněji tak v kontextu státu bez tržního hospodářství skutečnost, že společnost usazená v tomto státě je kontrolovaná státem, může vzbuzovat pochybnosti o tom, zda role státu nepřesahuje roli běžného akcionáře, jenž se řídí tržními pravidly, a zda vedení společnosti je na státu dostatečně nezávislé k tomu, aby mohlo samostatně a v reakci na tržní signály odrážející nabídku a poptávku přijímat rozhodnutí ohledně cen a nákladů na vstupy. Je mimoto třeba uvést, že z čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení, podle kterého „společnosti rozhodují“, vyplývá, že zákonodárce Společenství zvláště vyžadoval, aby rozhodovací proces v podniku byl zcela nezávislý na jakýchkoli zásadních zásazích ze strany státu. Společnost tedy musí prokázat, že rozhodnutí týkající se cen a nákladů na vstupy jsou přijímána nezávisle, jsou motivována důvody charakteristickými pro tržní hospodářství, tedy zejména maximalizací zisku, a že nejsou ovlivňovány úvahami typickými pro veřejnou moc. Přitom přijímání nezávislých a obchodně motivovaných rozhodnutí je v zásadě charakteristickým znakem soukromého sektoru, a je proto oprávněné, aby orgány Společenství v rámci jejich široké posuzovací pravomoci, kterou v této oblasti mají, při přezkumu důkazů předložených dotčeným vývozcem měly na zřeteli, že dotčený podnik je kontrolovaný státem.

91      Avšak kontrola ze strany státu takového typu, jaká byla konstatována v projednávaném případě, sama o sobě nebrání tomu, aby podnik přijímal obchodní rozhodnutí podle podmínek tržního hospodářství, a neznamená zejména, že by rozhodnutí týkající se cen a nákladů na vstupy byla ovlivňována úvahami, které jsou podniku působícímu v takových podmínkách cizí.

92      Avšak přístup přijatý Radou v průběhu řízení a rovněž vyplývající z bodu 13 odůvodnění napadeného nařízení, který považuje kontrolu státem za synonymum „zásadních zásahů ze strany státu“ ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení, v zásadě vede k vyloučení toho, aby společnosti kontrolované státem mohly využít STH, a to nezávisle na konkrétních skutkových, právních a hospodářských podmínkách, ve kterých působí, a zvláště nezávisle na otázce, zda předložily dostatečné důkazy o tom, že stát nepřekračuje roli běžného akcionáře v zemi s tržním hospodářstvím, že rozhodnutí podniku jsou přijímána samostatně a nezávisle na úvahách vlastních veřejné moci, a že rozhodnutí jsou tedy přijímána výhradně na základě obchodních úvah, vlastních podniku působícímu v tržním hospodářství.

93      Je důvodné v této souvislosti zvláště uvést, že výroky Rady týkající jmenování a složení představenstva žalobkyně neumožňují na základě spisu zpochybnit, že kontrola, kterou má stát nad společností, je, jak tvrdí žalobkyně, vykonávána v mezích běžných pro tržní subjekty.

94      Na jednu stranu totiž ze spisu vyplývá, pokud jde o jmenování představenstva, že stát nebo veřejné subjekty nemají možnost přímo jmenovat jednoho či více členů představenstva. Jak prokázala žalobkyně v žádosti o udělení STH, členové představenstva jsou totiž voleni valnou hromadou. Tato skutečnost mimoto není orgány nikterak zpochybňována a ze spisu stejně jako z argumentů Rady naopak vyplývá, že tvrzení uvedené v bodě 13 odůvodnění napadeného nařízení se týká konkrétně skutečnosti, že velká rozptýlenost soukromých podílů na společnosti umožňuje veřejným akcionářům ovládat valné hromady, a tím v praxi rozhodovat o složení představenstva. Avšak tento jediný důvod nestačí ke konstatování, že se veřejní akcionáři nacházejí v odlišné pozici nebo jednají odlišně nežli menšinový soukromý akcionář, který z důvodu rozptýlenosti většinového podílu fakticky ovládá valné hromady. Nemůže tedy představovat ani důvod zamítnutí udělení STH žalobkyni.

95      Na druhé straně, pokud jde o složení představenstva, je nutno na základě spisu a argumentů Rady konstatovat, že výroky o vztahu mezi většinou v představenstvu a státem se rovněž zakládají pouze na prosté skutečnosti, že žalobkyně je kontrolována státem. Zatímco totiž orgány neuvedly žádnou námitku proti dvěma z devíti členů představenstva, vytýkaly u tří jiných členů, že jsou v zaměstnaneckém poměru (v případě „generálního ředitele“ a „náměstka generálního ředitele“) nebo uzavřeli smlouvy o poskytnutí služeb (v případě předsedy představenstva) s žalobkyní, která je pod kontrolou státu. Avšak tato jediná okolnost nemůže být považována za neslučitelnou s podmínkami tržního hospodářství a neumožňuje bez dalších údajů o vázanosti členů představenstva na státní moc tvrdit, že rozhodnutí těchto členů představenstva při přijímání rozhodnutí představenstva jsou motivovány úvahami charakteristickými pro veřejnou moc. Za těchto podmínek, aniž by bylo nutné zkoumat argumenty žalobkyně týkající se ostatních členů představenstva, je třeba zamítnout námitku vycházející z toho, že většina členů představenstva je v takovém vztahu ke státu, který je neslučitelný s podmínkami tržního hospodářství.

96      Je tedy nutno konstatovat, že úvahy uvedené v bodě 13 odůvodnění napadeného nařízení nezahrnují žádný důvod umožňující v projednávaném případě zamítnutí udělení STH. Zvláště závěr Rady, podle kterého žalobkyně je „pod zásadním vlivem a kontrolou státu“, podle spisu odpovídá pouhému tvrzení o kontrole žalobkyně ze strany státu.

97      Vzhledem k tomu, že kritérium kontroly ze strany státu nepatří výslovně mezi podmínky uvedené v dotčeném ustanovení, přístup Rady je tak neslučitelný s režimem, který sama stanovila tím, že na základě nařízení č. 905/98 vložila do základního nařízení ustanovení čl. 2 odst. 7 písm. b) a c), a který spočívá v tom, že v jednotlivých případech orgány Společenství přezkoumávají dostatečnost důkazů předložených vyvážejícími výrobci, kteří jsou předmětem antidumpingového šetření a chtějí využít STH.

98      Je tedy třeba učinit závěr, že žalobkyně oprávněně poukazuje na to, že důvody uvedené v bodě 13 odůvodnění napadeného nařízení svědčí o tom, že při posuzování dostatečnosti důkazů orgány použily kritérium, které není stanoveno článkem 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení. Ačkoliv je kontrola společnosti ze strany státu skutečností, která může být případně vzata v úvahu, nestačí sama o sobě k prokázání „zásadních zásahů státu“ ve smyslu tohoto ustanovení.

99      Důkazní břemeno nese samozřejmě vyvážející výrobce, který má zájem využít STH. Nicméně je třeba uvést, že v projednávaném případě žalobkyně předložila Komisi různé důkazní materiály s cílem dokázat, že splňuje podmínku uvedenou v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení. Tyto důkazní materiály však byly považovány za irelevantní z důvodu, že kontrola ze strany státu byla považována za synonymum „zásadních zásahů státu“ ve smyslu tohoto ustanovení.

100    Žalobkyně tak předložila důkazní materiály, které byly mimoto samotnou Komisí vyžádány v dotazníku výrobcům žádajícím o STH a které se vztahovaly k rozhodnutím přijatým v průběhu šetření v oblasti cen, nákladů, jednání o smlouvách, pohybů cen, předpisového rámce (pro ceny, distribuci a povolení k vývozu) a které se týkaly procesu přijímání rozhodnutí ve společnosti. Je třeba v tomto ohledu uvést, že Rada nepopírá argumenty žalobkyně, podle kterých Komise posuzovala podklady týkající se cen, nákladů a pořizování vstupů v rámci kontroly na místě a neměla žádné připomínky k jejich pravosti. Naproti tomu Rada výslovně v průběhu řízení uznala, že orgány Společenství považovaly důkazy týkající se konkrétních obchodních rozhodnutí za irelevantní pro posouzení otázky, zda je splněna podmínka uvedená v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení, a zvláště, zda jsou tato rozhodnutí přijímána bez zásadních zásahů státu.

101    Stejně tak ani znění napadeného nařízení, ani podklady ve vyšetřovacím spisu neumožňují konstatovat, že orgány vzaly v úvahu důkazní materiály předložené žalobkyní spolu se žádostí o udělení STH a vícekrát v rámci šetření, týkající se záruk vyplývajících ze stanov, z čínského zákona o obchodních společnostech a z pravidel pro kotaci na šanghajské burze za účelem posouzení, do jaké míry jsou tyto záruky dostatečné k prokázání toho, že rozhodnutí žalobkyně týkající se cen a nákladů na vstupy jsou přijímána bez zásadních zásahů státu. Stejná je situace ohledně důkazů týkajících se chování veřejných a soukromých akcionářů při hlasování na valných hromadách akcionářů a ohledně podkladů vztahujících se k původu podílu státu na společnosti. Konkrétně část sdělení ze dne 5. prosince 2003, která je nazvána „Vliv státu“, se těmito podklady nezabývá. Stejně je tomu v případě dopisu ze dne 6. dubna 2004, kterým Komise potvrzuje zamítnutí udělení STH žalobkyni.

102    Z výše uvedeného vyplývá, že skutečnosti vyjmenované v bodě 13 odůvodnění napadeného nařízení neumožňují odůvodnit závěr Rady, vyslovený v bodě 15 odůvodnění tohoto nařízení, podle kterého žalobkyně nesplnila všechna kritéria stanovená čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážkou základního nařízení.

103    Tyto úvahy nemohou být ovlivněny argumenty Rady, podle kterých na základě judikatury mají orgány Společenství v případech, jako je tento, širokou posuzovací pravomoc.

104    Výše uvedené úvahy se totiž nezakládají na posouzení skutkové, právní a politické situace, u nichž mají orgány v této oblasti širokou posuzovací pravomoc, ale týkají se určení rozsahu působnosti právních norem stanovených Radou. Soud Společenství ovšem v rámci přezkumu legality vykonává úplný přezkum toho, zda byly příslušné právní normy orgány správně použity (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 7. listopadu 2007, Německo v. Komise, T‑374/04, Sb. rozh. s. II‑4431, bod 81).

105    Je totiž třeba zdůraznit, že článkem 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení a zvláště stanovením přesných podmínek pro udělení STH Rada omezila svoji vlastní posuzovací pravomoc, a to mimoto za účelem zohlednění „nových hospodářských podmínek“ v Číně (pátý bod odůvodnění nařízení č. 905/98). Posouzení v rámci tohoto ustanovení tak musí být prováděno v mezích těchto právních pravidel a výkon široké posuzovací pravomoci nemůže vést k tomu, aby byly na udělení STH kladeny podmínky nad rámec těch stanovených v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení.

106    Mimoto je třeba připomenout, že dodržení záruk přiznaných právním řádem Společenství ve správních řízeních má o to zásadnější význam, disponují-li orgány Společenství širokou posuzovací pravomocí, a že k těmto zárukám patří zejména povinnost příslušného orgánu pečlivě a nestranně přezkoumat všechny relevantní okolnosti projednávaného případu, právo dotčené osoby sdělit svůj postoj, jakož i právo na dostatečné odůvodnění rozhodnutí (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München, C‑269/90, Recueil, s. I‑5469, bod 14, a rozsudek Soudu ze dne 13. července 2006, Shandong Reipu Biochemicals v. Rada, T 413/03, Sb. rozh. s. II 2243, bod 63). V důsledku toho v případě, jako je případ projednávaný, ačkoliv soud Společenství nemůže zasahovat do posouzení, které je vyhrazeno orgánům Společenství, musí se nicméně ujistit, že orgány v rámci přezkumu, který jsou povinny provést podle čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení, zohlednily všechny relevantní důkazní materiály předložené vyvážejícím výrobcem a že je posoudily s požadovanou řádnou péčí (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Shandong Reipu Biochemicals v. Rada, bod 64). Přitom, jak je uvedeno výše, nesprávný výklad právních norem použitelných v projednávaném případě vedl orgány k odmítnutí relevantních důkazních materiálů předložených žalobkyní.

107    Mimoto je třeba uvést, že Rada správně tvrdí, že metoda určení běžné hodnoty výrobku uvedená v čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení je výjimkou ze zvláštního způsobu určení upraveného za tímto účelem v čl. 2 odst. 7 písm. a), přičemž posledně uvedená metoda je v zásadě použitelná v případech dovozů pocházejících ze zemí bez tržního hospodářství, a v důsledku toho musí být vykládána restriktivně (rozsudky Changzhou Hailong Electronics & Light Fixtures a Zhejiang Yankon v. Rada, bod 87 výše, bod 39, a Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 34 výše, bod 50). Avšak tato skutečnost nemůže ospravedlnit přístup Rady, podle kterého samotná kontrola ze strany státu popsaná v bodě 13 odůvodnění napadeného nařízení je rovnocenná „zásadním zásahům státu“ ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky, a to aniž by byly vzaty v úvahu důkazní materiály vztahující se k skutkovým, právním a hospodářským podmínkám, v nichž žalobkyně působí. Tento přístup totiž, jak bylo právě uvedeno, podmiňuje udělení STH splněním podmínek, které jdou nad rámec podmínek stanovených čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení.

108    Konečně není důvodné vyhovět žádosti žalobkyně o to, aby Soud odpověděl na otázku, zda důkazy, které předložila, jsou či nejsou dostatečné pro posouzení, zda byla splněna podmínka čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení, jelikož toto posouzení je vyhrazeno orgánům Společenství. Jak správně zdůrazňuje Rada, je pravomocí orgánů Společenství v jednotlivých případech posoudit, zda jsou důkazy předložené vyvážejícím výrobcem dostatečné k prokázání, že podmínky uvedené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení jsou splněny, a pravomocí soudce Společenství, aby prověřil, zda je takovéto posouzení stiženo zjevným pochybením. (viz v tomto smyslu rozsudek Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 34 výše, body 52 a 53). Soudu tedy nenáleží provádět takový přezkum místo dotčených orgánů.

109    Z výše uvedeného vyplývá, že tyto části žalobního důvodu musí být přijaty.

 K částem žalobního důvodu vztahujícím se k posouzení provedeném Radou ohledně stanovování vývozních cen žalobkyní

110    Žalobkyně má za to, že posouzení Rady vztahující se ke stanovení jejích vývozních cen nemůže odůvodnit zamítnutí udělení STH. Na jednu stranu uvádí, že prodeje určené k vývozu nejsou pro posuzování žádosti o STH relevantní, a že Rada tedy nesprávně vyložila čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení. Na druhé straně je posouzení stanovení vývozních cen žalobkyně stiženo zjevným pochybením.

 K části žalobního důvodu vycházející z nesprávného výkladu čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení

–       Argumenty účastnic řízení

111    Žalobkyně tvrdí, že vzhledem k tomu, že proces potvrzování vývozů čínskou obchodní komorou dovozců a vývozců kovů, minerálů a chemických látek (dále jen „CCCMC“), se týká vývozních cen, a nikoliv prodejů dotčeného výrobku na čínském vnitřním trhu, nemůže představovat platný základ pro odmítnutí udělení STH. Opačný názor Rady vyplývá podle názoru žalobkyně z takového výkladu čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení, který je neslučitelný s obecnou systematikou antidumpingové dohody, protokolem o přistoupení ČLR k WTO a základním nařízením.

112    Žalobkyně v tomto ohledu uvádí, že čl. 2 odst. 7 základního nařízení stejně jako článek 15 protokolu o přistoupení ČLR k WTO se týkají určení běžné hodnoty a jsou založeny na prodeji dotčeného výrobku na čínském domácím trhu. Vývozní ceny představují naproti tomu v rámci základního nařízení jiný pojem, na který se vztahují odlišná pravidla. Žalobkyně má za to, že tento výklad je potvrzen preambulí nařízení č. 905/98, judikaturou Soudu (rozsudek Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 34 výše) a ustálenou praxí orgánů, které pro posouzení, zda dochází k „zásadním zásahům státu“, berou vždy v úvahu rozhodnutí týkající se cen na domácím trhu, a nikoliv cen vývozních.

113    Rada tvrdí, že není relevantní skutečnost, že proces potvrzování smluv ze strany CCCMC se týká pouze vývozů. Má za to, že žalobkyně zaměňuje podmínky udělení STH s určením běžné hodnoty a výpočtem vývozní ceny v případě, že by STH byl udělen. Ovšem pro to, aby STH mohl být udělen, je vývozce povinen předložit dostatečné důkazy o tom, že stát nijak nezasahuje do stanovování cen a do prodejů podniku. Tato podmínka nemůže být naplněna, zasahuje-li stát do stanovování vývozních cen. Rada mimoto zdůrazňuje, že v rozsudku Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 34 výše (body 94 až 109) se Soud zvláště přiklonil k závěrům orgánů ohledně kontroly vývozních cen ze strany státu.

–       Závěry Soudu

114    Ačkoliv žalobkyně správně uvádí, že čl. 2 odst. 7 základního nařízení se týká určení běžné hodnoty, která v rámci tohoto nařízení představuje odlišný institut, nežli je pojem „vývozní ceny“, nevyplývá z toho, že chování dotčených vyvážejících výrobců ohledně vývozních cen je irelevantní pro účely použití čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení.

115    Toto ustanovení totiž podmiňuje určení běžné hodnoty v souladu s pravidly uvedenými v čl. 2 odst. 1 až 6 základního nařízení tím, že dotčený výrobce prokáže, že působí v podmínkách tržního hospodářství. Není ovšem žádný důvod k tomu, aby se tyto „podmínky tržního hospodářství“ vztahovaly výhradně na činnosti dotčeného výrobce na domácím trhu. Naopak nelze popřít, že charakteristickými rysy tržního hospodářství jsou možnost vývozu bez omezení a zejména svobodné vyjednávání vývozních cen.

116    Názor žalobkyně nemá mimoto žádnou oporu ve znění pěti odrážek čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, které udávají, jaké důkazní materiály může výrobce předložit, aby na něj mohlo být nahlíženo jako na výrobce působícího v podmínkách tržního hospodářství. Nijak totiž z těchto ustanovení nevyplývá, že by se vztahovaly výhradně na činnosti dotčených výrobců na domácím trhu. Zvláště u pojmu „rozhodnutí podniků týkající se cen“ není stanovena žádná podmínka, která by omezovala tato rozhodnutí pouze na rozhodnutí ve vztahu k domácímu trhu výrobce.

117    Pokud jde o bod 15 písm. a) protokolu o přistoupení ČLR k WTO, jehož se žalobkyně dovolává, poukazuje taktéž na kritérium „podmínek tržního hospodářství“ zejména ve vztahu k prodeji srovnatelného výrobku, aniž by bylo stanoveno, že by se jednalo pouze o prodej na domácím trhu.

118    V důsledku toho je nutno konstatovat, že žalobkyně neprokázala, že by se pojem „podmínky tržního hospodářství“, použitý jak v základním nařízení, tak v protokolu o přistoupení ČLR k WTO netýkal vývozních cen. Vzhledem k tomu by případná omezení svobodného stanovování vývozních cen mohla oprávněně být důvodem k zamítnutí udělení STH a orgány se v tomto nedopustily nesprávného právního posouzení.

119    Konečně je třeba poznamenat, že ve svých vyjádřeních ze dne 16. prosince 2003 žalobkyně sama připustila relevanci analýz prodejů určených k vývozu pro kontext čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení. Tvrdila totiž, že pokud by stát zabraňoval vývozu z důvodu příliš nízkých cen, Komise by to byla povinna vzít v úvahu v rámci posuzování existence zásadních vlivů ze strany státu, ale že v případě dotčeného výrobku tomu tak není.

120    Uvedená část žalobního důvodu musí tudíž být zamítnuta.

 K části žalobního důvodu vycházející ze zjevného pochybení v posouzení Rady ohledně stanovování vývozních cen žalobkyní

–       Argumenty účastnic řízení

121    Žalobkyně tvrdí, že prokázala, že vývozní ceny stanovuje svobodně pouze na základě úvah obchodního charakteru a bez jakéhokoli zásahu státu. Z toho důvodu je posouzení Rady ve vztahu k procesu potvrzování vývozů ze strany CCCMC stiženo zjevnou vadou.

122    V tomto ohledu se žalobkyně v první řadě odvolává na důkazní materiály a vysvětlení předložené Komisi a později Komisí přezkoumávané v rámci kontroly na místě, které měly umožnit prokázat, že rozhodnutí týkající se cen se zakládají na čistě obchodních úvahách a nejsou ani nařizována ani kontrolována státem. Žalobkyně prý zvláště prokázala, že k tomu, aby prodávala dotčený výrobek na domácím či světovém trhu nepotřebuje žádné povolení a že žádné státní orgány neregulují její prodejní ceny.

123    V druhé řadě, pokud jde o CCCMC, žalobkyně prý vysvětlila, že tato komora není ani řízena, ani kontrolována státem, ale že je nevládní organizací založenou svými členy. Žalobkyně dále tvrdí, že vyšetřovací spis obsahuje důkazní materiály prokazující, že orientační cena nebyla stanovena CCCMC, ale samotnými čínskými výrobci glyfosátu, a že se nejednalo o závaznou minimální cenu, ale o informativní cenu orientační. Nebylo tak vyžadováno žádné „dodržování“ této ceny a proces potvrzování smluv o vývozu představoval pouhou formalitu.

124    Konkrétněji žalobkyně vysvětlila, že čínští výrobci glyfosátu se mezi sebou shodli na nutnosti orientačních vývozních cen (guided export pricing) za účelem minimalizace rizika antidumpingových šetření na zahraničních trzích. Role CCCMC je v tomto ohledu napomáhat koordinaci a poskytovat administrativní podporu. Žalobkyně tak uvádí, že údaje, na kterých byla založena orientační cena pro následující rok, pocházely od čínských výrobců, kteří předkládali CCCMC své návrhy. Avšak o skutečných vývozních cenách rozhodoval každý výrobce na základě jednání se svými zákazníky jako rovnocennými partnery. Jedna kopie smlouvy, která případně z jednání vzešla, byla následně předložena CCCMC, jejímž úkolem bylo zanést údaje ze smlouvy do databáze a potvrdit smlouvu, aniž by zasahovala do stanovených vývozních cen. Údaje shromážděné CCCMC sloužily k pravidelnému souhrnnému informování čínských výrobců glyfosátu o vývozních cenách, aniž by šlo o informování důvěrného charakteru. Podle žalobkyně vývozce předkládá celním orgánům smlouvu potvrzenou ze strany CCCMC a tyto orgány následně přistupují k vyclení.

125    V třetí řadě žalobkyně poukazuje na to, že prokázala, že všechny její vývozní smlouvy v průběhu období šetření byly ze strany CCCMC potvrzeny bez ohledu cenu a že tedy údajná minimální vývozní cena nebyla závazná, rozhodně ne ve vztahu k žalobkyni. Odkazuje v tomto ohledu na řadu důkazních materiálů, které předložila v průběhu šetření a které byly ověřeny Komisí v rámci kontroly na místě, jako jsou kopie smluv a faktur týkajících se vývozů nebo úplné seznamy svých prodejů určených k vývozu do Společenství a jiné trhy v průběhu období šetření, přičemž všechny tyto dokumenty uvádějí ceny, včetně průměrných jednotkových cen prodejů určených k vývozu, které byly nižší nežli orientační cena. Předložila rovněž doklad od CCCMC, který obsahoval potvrzení, že CCCMC potvrdila všechny smlouvy žalobkyně o vývozu glyfosátu v průběhu období šetření.

126    Žalobkyně dodává, že orgány nevzaly v úvahu argumenty a důkazní materiály předložené žalobkyní v různých stadiích šetření a setrvaly ve svých písemnostech a v napadeném nařízení u stejného odůvodnění vztahujícího se k roli CCCMC. Tímto se dopustily porušení zásad ekvity, objektivity a nestrannosti, porušení povinnosti provést pečlivý přezkum a porušení zásady řádné správy.

127    Mimoto žalobkyně namítá, že argument Rady vycházející z toho, že pouze dva výrobci glyfosátu požádali o udělení STH, představuje „čistou spekulaci“ a je „nepřípustný“. V každém případě žalobkyně uvádí, že ve skutečnosti bylo několik čínských vývozců ohroženo útokem vedeným proti nim v rámci antidumpingových šetření ze strany Monsanta souběžně po téměř celém světě a raději se tedy rozhodly nevynakládat další prostředky na obranu na unijním trhu. Audace také zvláště zdůrazňuje tuto skutečnost s tím, že argument Rady svědčí o jejím povrchním a předpojatém přístupu k posouzení, které má provést v projednávané věci.

128    Konečně žalobkyně uvádí, že pokud by se posouzení Rady vztahovalo k situaci, že CCCMC může zamítnout potvrdit smlouvu o vývozu z důvodu ceny, tato možnost nemůže být důvodem zamítnutí žádosti o udělení STH, a to vzhledem k praxi uplatňované CCCMC a nedostatku důkazů o zamítnutí smlouvu potvrdit. Právo veta, aniž by bylo vykonáno, totiž nemůže být zásahem ze strany státu, a tím méně zásahem zásadním. V každém případě žalobkyně tvrdí, že bylo prokázáno, že účelem dotčeného procesu nebylo takový zásah ze strany státu umožnit.

129    Žalobkyně mimoto uvádí, že povinnost dodržet určité formality v souvislosti s vývozem není výjimečná ani v Unii. Například pro potravinářské výrobky je v rámci společné zemědělské politiky (SZZ) povinné povolení k vývozu. Zdůrazňuje, že vlády jak v mikroekonomické, tak v makroekonomické rovině neustále zasahují do hospodářství všech zemí s tržním hospodářstvím a že zavedení antidumpingových cel je typickým příkladem takového zásahu za účelem ochrany domácího průmyslu. Rozdíl mezi systémem tržního hospodářství a systémem jiným tedy spočívá v zavedení pojmu „(‚zásadní‘) míry těchto ‚zásahů ze strany státu‘ “.

130    Rada v podstatě tvrdí, že je zaveden velmi účinný systém kontroly, který je řízen státem prostřednictvím CCCMC a celních orgánů a který je zásahem do stanovování vývozních cen žalobkyně ze strany vlády ČLR. Za těchto podmínek postrádá relevanci skutečnost, že ceny jsou stanovovány žalobkyní, a zejména okolnost, že CCCMC potvrdila smlouvy, ve kterých byla cena nižší než „minimální cena“.

131    V tomto ohledu Rada uvádí, že v odpovědi na výzvu k doplnění informací ze strany Komise žalobkyně vysvětlila, že v rámci CCCMC se schází koordinační skupina vývozců glyfosátu, která určuje „minimální cenu“ pro prodeje určené k vývozu. Většina vývozů se uskutečňuje za ceny nad touto hranicí, která zůstává stejná po dobu dvou let. Podle žalobkyně všechny smlouvy o vývozu musí být předloženy CCCMC, která kontroluje prodejní ceny a potvrzuje smlouvu, je-li prodejní cena vyšší nežli „cena minimální“. Vláda ČLR přikázala čínským celním orgánům povolovat pouze takové vývozy, u nichž příslušná smlouva nese potvrzení od CCCMC.

132    Rada poukazuje na to, že v pozdějším dopise žalobkyně uvedla, že se použitím výrazu „minimální cena“ špatně vyjádřila a že úkol CCCMC spočívá pouze v kontrole ceny uvedené ve smlouvě. Rada však zdůrazňuje, že ačkoliv žalobkyně tvrdí, že CCCMC potvrdila i smlouvy, u nichž byla cena nižší nežli „minimální cena“, nikdy neuvedla, že by CCCMC nedisponovala právem odmítnout potvrzení smlouvy, v níž je cena nižší nežli „minimální cena“. Avšak podle názoru Rady, pokud by CCCMC toto právo neměla, celý systém uznávání by nemohl naplňovat účel, pro který byl zaveden, tedy zaručovat, že stanovování cen pro vývoz glyfosátu z ČLR nebude způsobovat zahajování antidumpingových šetření v zahraničí.

133    Co se týče argumentu žalobkyně, podle kterého není CCCMC řízena ani kontrolována státem a „minimální cena“ není určována CCCMC ale čínskými výrobci glyfosátu samotnými, má Rada za to, že to odporuje znění výňatku z informační publikace CCCMC, kde se uvádí:

„Prodeje za nízké ceny způsobují významné ztráty státu, průmyslu a podnikům, proti nimž jsou v zahraničí vedena antidumpingová šetření. Za účelem zachování přísného režimu pro vývoz a ochranu zájmů průmyslu přistoupila vláda k opatření, jímž pověřuje CCCMC pravomocí potvrzovat smlouvy a ověřovat před vyclením vývozní ceny.“ (zdůraznění učiněné Radou opomenuto)

134    Navíc podle názoru Rady, kdyby byla cena určována všemi výrobci glyfosátu, byla by ve skutečnosti stanovována státem, protože naprostá většina výrobců jsou státní podniky nebo podniky státem kontrolované. V tomto ohledu Rada poznamenává, že z 39 výrobců glyfosátu v ČLR, jichž se týkal přezkum, pouze dva požádali o udělení STH. Rada z toho vyvozuje, že 37 ostatních výrobců samo od sebe usoudilo, že nesplňují podmínky vyžadované pro udělení STH, což znamená, že jsou vlastněny nebo kontrolovány státem.

135    Rada uvádí, že vzhledem k tomu, že celní orgány povolují vývozy pouze tehdy, byla-li smlouva potvrzena CCCMC, je tato schopna zakázat každý vývoz, který by nerespektoval „minimální cenu“. Podle názoru Rady toto velmi reálně nutí vývozce, a mezi nimi i žalobkyni dodržovat „minimální cenu“, a to i přesto, že CCCMC několikrát potvrdila též vývozy, u nichž byla cena nižší.

136    Konečně v reakci na argumenty žalobkyně, podle kterých povinné formality při vývozu nejsou neobvyklé, poukazuje Rada na to, že zásahy státu v tržním hospodářství, kde všechny společnosti v zásadě působí v tržních podmínkách, a to ačkoliv jsou plně či částečně vlastněny státem, nemohou být srovnávány se státními zásahy v zemi, kde tento typ hospodářství není a kde společnost kontrolovaná státem nepůsobí na základě tržních podmínek. Mimoto zavedení takovéhoto obecného systému fungování společností podle názoru Rady není zásadními zásahy státu ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení, přestože má vliv na rozhodování společností včetně rozhodnutí v oblasti cen.

–       Závěry Soudu

137    Úvodem je třeba konstatovat, že jak bylo uvedeno výše, v rámci posuzování, zda jsou splněny podmínky čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, musí být vzata v úvahu případná omezení svobody stanovování vývozních cen. Žalobkyně tak měla prokázat zejména skutečnost, že uskutečňování prodejů určených k vývozu je v souladu s chováním podniku působícího v podmínkách tržního hospodářství, a zvláště, že o svých vývozních cenách může svobodně rozhodovat, a to na základě čistě obchodních úvah a bez zásadních zásahů státu.

138    V tomto ohledu je třeba uvést, že ve své žádosti o udělení STH, v reakci na otázky Komise, jež byly položeny v dotazníku pro výrobce, kteří chtějí uvedený status obdržet, žalobkyně v podstatě uvedla, že disponuje veškerými právy nezbytnými k vývozu a dovozu, že její prodeje určené k vývozu jsou výsledkem obchodních jednání a že stát nikterak nezasahuje do určování cen, množství, podmínek nebo způsobu prodeje. Předložila také důkazní materiály vyžádané Komisí, včetně zejména seznamu vývozních prodejů do Společenství během období šetření a seznamu měsíčních objemů prodejů dotčeného výrobku určených k vývozu a průměrných měsíčních vývozních prodejních cen v průběhu období šetření.

139    Jak vyplývá z napadeného nařízení (bod 14 odůvodnění, upřesněný bodem 17 odůvodnění) a jak uvedla Rada v průběhu řízení, orgány však měly za to, že stát prostřednictvím potvrzování vývozních smluv ze strany CCCMC, na které byly orgány upozorněny stěžovatelem, vykonává zásadní kontrolu nad žalobkyní co se týče stanovování vývozních cen dotčeného výrobku způsobem neslučitelným s čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážkou základního nařízení. Mimoto Komise ve svém sdělení ze dne 5. prosince 2003 tvrdila, že je nutné tento režim považovat za „zásadní zásahy ze strany státu do rozhodnutí vývozců glyfosátu“. Kromě těchto tvrzení neměly orgány námitky proti výše uvedeným prohlášením žalobkyně a nijak jí nevytýkaly nedostatek součinnosti či nepředložení informací nezbytných k ověření existence či neexistence podmínek tržního hospodářství, pokud jde o vývozy.

140    Žalobkyně vzhledem k tomu, že sama v průběhu šetření poskytla informace týkající se dotčeného mechanismu, jeho existenci nepopírá. Poukazuje však v podstatě na to, že prokázala, že tento mechanismus není neslučitelný s podmínkou uvedenou v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení. Je tedy třeba, aby Soud ověřil, zda s ohledem na důkazní materiály předložené žalobkyní v průběhu šetření mohly orgány, aniž by se dopustily zjevně nesprávného posouzení, mít za to, že mechanismus potvrzování vývozních smluv ze strany CCCMC je důvodem umožňujícím konstatovat, že žalobkyně neprokázala splnění této podmínky.

141    V tomto ohledu je třeba v první řadě uvést, že z prohlášení žalobkyně v dopisech ze dne 24. června a 4. července 2003, učiněných v odpovědi na výzvu k doplnění informací ze strany Komise týkající se žádosti o udělení STH a z vyjádření, které žalobkyně zaslala ve dnech 16. a 23. prosince 2003 ke sdělení Komise ze dne 5. prosince 2003 vyplývá, že dotčený systém byl zaveden na základě iniciativy výrobců glyfosátu, kteří jsou členy CCCMC jako nevládní organizace, za účelem usnadnění dodržování antidumpingových právních předpisů a prevence stížností proti nim v této oblasti směřovaných. V tomto kontextu tedy vláda přijala opatření, jímž pověřila CCCMC potvrzováním smluv a ověřováním vývozních cen před vyclením. Prohlášení, která žalobkyně v tomto smyslu uvedla, jsou podepřena obsahem brožurky CCCMC, jejíž překlady byly předloženy žalobkyní v příloze dopisu ze dne 24. června 2003 a ze strany EGA v jejím dopise ze dne 21. listopadu 2003. Podle prohlášení žalobkyně tak v rámci celních řízení celní orgány ověřují, zda je smlouva o vývozu potvrzena CCCMC, ale nepřezkoumávají cenu v dotčené smlouvě stanovenou.

142    V druhé řadě z výše uvedených dokumentů ze spisu vyplývá, že cena byla stanovována samotnými členy skupiny výrobců glyfosátu. Prohlášení žalobkyně v tomto smyslu jsou podpořena dokumentem CCCMC datovaným 29. prosince 2001, který byl Komisi předložen v rámci jí prováděné kontroly na místě a byl jí převzat jako příloha vyjádření ze dne 23. prosince 2003, přičemž z tohoto dokumentu vyplývá, že snížení referenční ceny bylo výsledkem „hlasování“ dotčených vývozců.

143    V třetí řadě žalobkyně předložila řadu důkazních materiálů, které prokazují, že dotčená cena nebyla v průběhu období šetření cenou závaznou a že žalobkyně mohla svobodně stanovit své vývozní ceny níže.

144    Ačkoliv ve svém prvním vyjádření k CCCMC v dopise ze dne 24. června 2003 žalobkyně užila výraz „minimální cena“, uvedla později v dopise ze dne 4. července 2003, že dodržování dotčené ceny nebylo zajišťováno ani vládou, ani CCCMC, ani samotnými výrobci. Podle prohlášení žalobkyně role CCCMC spočívala pouze v ověření ceny uvedené ve smlouvě, ve vložení ceny do databáze pro statistické účely a následně v potvrzení smlouvy. Vysvětlila tedy, že potvrzení CCCMC neznamená, že CCCMC odsouhlasila cenu, nýbrž že bylo provedeno ověření. Prohlášení, podle nichž dotčená cena nebyla cenou závaznou, byla následně zopakována žalobkyní v dopisech ze 16. a 23. prosince 2003.

145    Mimoto z vyšetřovacího spisu vyplývá, že v průběhu kontroly na místě předložila žalobkyně doplňující informace k vysvětlení dotčeného mechanismu a uvedla, že v prosinci 2001 bylo rozhodnuto, že budou potvrzovány všechny smlouvy, i pokud je cena pod referenční cenou, a že v roce 2002 (období šetření) CCCMC potvrzovala všechny smlouvy. Žalobkyně dále uvedla, že na základě jednání konaného v únoru 2003 byl systém referenční ceny opuštěn, přičemž smlouvy byly nadále potvrzovány CCCMC z důvodu, aby posledně jmenovaná mohla shromažďovat roční statistické informace. Tato vysvětlení byla rovněž zaslána Komisi v dopise žalobkyně ze dne 23. prosince 2003.

146    Tato prohlášení, podle kterých dotčená cena nebyla závazná, byla podepřena dalšími skutečnostmi doloženými žalobkyní v průběhu šetření.

147    Zaprvé, jak uvádí žalobkyně, vyplývá z dotazníku Komise určeného výrobcům žádajícím o STH a z dotazníku pro vyvážející výrobce glyfosátu v ČLR, že žalobkyně v průběhu období šetření uskutečnila dva prodeje do Společenství a že v obou případech byla cena nižší nežli „minimální cena“, která vychází z dokumentu CCCMC datovaného 29. prosince 2001, předloženého Komisi v rámci kontroly na místě.

148    Zadruhé, co se týče prodejů určených k vývozu do jiných států, žalobkyně připojila k dotazníku pro vyvážející výrobce glyfosátu v ČLR tabulku uvádějící zejména množství a částky vztahující se k těmto prodejům. Vyplývá z ní, jak uvádí žalobkyně, aniž by její tvrzení bylo zpochybněno Radou, že u více než 200 prodejů uskutečněných v průběhu období šetření byla průměrná cena taktéž nižší nežli „minimální cena“.

149    Za třetí žalobkyně na podporu svých tvrzení během kontroly na místě k otázce potvrzování smluv o vývozu ze strany CCCMC předložila smlouvu o prodeji ze dne 26. listopadu 2002, ve které byla stanovena cena nižší nežli „minimální cena“ a na níž bylo potvrzení CCCMC, a související faktury. Jak uvádí žalobkyně, v podkladech předložených Komisi v rámci kontroly na místě figurují rovněž další faktury týkající se prodejů určených k vývozu, na nichž jsou ceny nižší, nežli je „minimální cena“. Žalobkyně tvrdí, aniž by toto tvrzení bylo zpochybňováno Radou, že tyto důkazní materiály byly Komisí prověřeny. Mimoto žalobkyně předložila také dokument CCCMC ze dne 29. prosince 2001, ve kterém se uvádí, že cena může podléhat změnám v závislosti na vývoji tržních podmínek. Následně ve svých vyjádřeních ze dne 16. a 23. prosince 2003 upozorňovala žalobkyně taktéž Komisi na tyto materiály předložené v průběhu kontroly na místě.

150    Konečně v dopise ze dne 1. října 2003 zaslaném v reakci na vyjádření EGA k žádosti žalobkyně o udělení STH předložila žalobkyně také dokument ze dne 15. září 2003, ve kterém CCCMC prohlašuje, že potvrdila všechny smlouvy žalobkyně v roce 2002 (období šetření) a že cena je pouze cenou referenční. Tento dokument byl také předán Komisi v dopisech žalobkyně ze dne 16. a 23. prosince 2003.

151    Je tedy nutno konstatovat, že výše uvedené dokumenty byly způsobilé prokázat, že dotčený mechanismus nebyl imperativně zaveden státem, že cena byla stanovována samotnými výrobci glyfosátu sdruženými v CCCMC a že neznamenala omezení pro vývozy uskutečňované žalobkyní. V důsledku toho orgány nebyly oprávněny, aniž by zpochybnily průkaznost nebo dostatečnost těchto důkazních materiálů a dopustily se zjevně nesprávného posouzení, dospět k závěru, že prostřednictvím dotčeného mechanismu vykonává stát zásadní kontrolu nad cenami dotčeného výrobku a že tento mechanismus představuje „zásadní zásah ze strany státu“ ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení.

152    Přitom je třeba zdůraznit, že tyto důkazní materiály a prohlášení ze strany orgánů zpochybněny nebyly.

153    Na jedné straně tak vyplývá ze spisu, že orgány nikdy nepopíraly prohlášení žalobkyně, podle kterých je CCCMC nevládní organizací, ani tvrzení žalobkyně, na základě nichž iniciativa zavedení dotčeného systému vzešla od samotných výrobců glyfosátu, s cílem snížit riziko antidumpingových šetření na trzích, kam vývozy směřují, a umožnit CCCMC shromáždění statistických dat. Mimoto, pokud ze znění brožurky CCCMC, které uvádí na podporu svých tvrzení Rada (viz bod 133 výše), vyplývá, že vláda přijala opatření, kterými umožnila zapojení celních orgánů do dotčeného mechanismu, není tato skutečnost na rozdíl od toho, co uvádí Rada, v rozporu s tvrzeními žalobkyně, podle kterých tento mechanismus nebyl imperativně zaveden ze strany státu a cena je stanovována samotnými výrobci glyfosátu sdruženými v CCCMC.

154    V tomto ohledu je třeba zamítnout též argument, který Rada vznesla v průběhu řízení, že skutečnost, že ze 39 výrobců glyfosátu v ČLR pouze dva požádali o udělení STH znamená, že jsou vlastněni nebo kontrolováni státem, a v důsledku toho je „minimální cena“ ve skutečnosti stanovována státem. Tvrzení týkající se důvodů, proč 37 výrobců nepožádalo o udělení STH, není totiž nijak podloženo a mimoto tato úvaha nijak nevyplývá z dokumentů orgánů týkajících se šetření nebo z napadeného nařízení.

155    Na druhé straně orgány nezpochybnily průkaznost nebo dostatečnost důkazních materiálů, zejména různých faktur a smluv předložených žalobkyní, které měly prokázat, že žalobkyně mohla svobodně stanovovat své ceny pod „minimální cenou“, ale omezily se na obecná tvrzení, podle kterých vývozní ceny jsou kontrolovány státem. Na rozdíl od toho, co tvrdí Rada, jsou ovšem důkazní materiály vztahující se k cenám skutečně stanovovaným žalobkyní zcela relevantní pro posouzení podmínky stanovené v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení. Zvláště není možné bez zpochybnění průkaznosti nebo dostatečnosti těchto důkazů tak, jak to činí Rada na obranu přístupu přijatého v napadeném nařízení, tvrdit, že fungoval systém velmi účinné kontroly a že žalobkyně byla ve skutečnosti nucena dodržovat „minimální cenu“.

156    Za těchto podmínek se zdá, že jedinou skutečností, na které založily orgány své posouzení, bylo, že CCCMC má možnost odmítnout potvrdit smlouvu o vývozu a vzhledem k zapojení celních orgánů do systému tak vývozy, u nichž není dodržena „minimální cena“, zakázat. Tento výklad vyplývá rovněž ve znění sdělení ze dne 5. prosince 2003, ze kterého plyne, že Komise považovala samotnou skutečnost, že CCCMC může zabránit vývozům nesplňujícím jí předepsané podmínky, za „zásadní zásahy státu“ ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení, a to nezávisle na vysvětleních žalobkyně, podle kterých dotčené ceny byly orientační a dotyčný systém byl zaveden za účelem snížení rizika antidumpingových šetření ve třetích zemích a umožnění shromáždění statistických dat CCCMC.

157    Avšak tento jediný důvod nemohl vzhledem k výše uvedeným skutečnostem odůvodnit zamítnutí udělení STH v projednávaném případě. Je totiž třeba zdůraznit, že za účelem posouzení, zda žalobkyně prokázala splnění podmínek uvedených v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení, nemohly být opomenuty důkazní materiály, jejichž cílem bylo prokázat na jedné straně, že dotčený mechanismus neměl za následek skutečná omezení vývozů žalobkyně, a na druhé straně, že ani nebyl koncipován k umožnění státních zásahů v rámci těchto činností.

158    V důsledku toho je třeba uvést, že posouzení orgánů týkající se role CCCMC není vzhledem k důkazním materiálům předloženým žalobkyní v průběhu šetření dostatečné k tomu, aby byl opodstatněným závěr, že žalobkyně neprokázala, že splňuje podmínku uvedenou v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení.

159    Tato část žalobního důvodu tudíž musí být přijata.

160    Konečně, pokud jde o argument Rady, podle nějž by žalobkyně v podstatě, aby dosáhla úspěchu ve sporu, musela prokázat, že stižen zjevně nesprávným posouzením byl celkový závěr ohledně existence zásadních zásahů státu, založený na jednotlivých výše uvedených důvodech – nikoliv tyto jednotlivé důvody posuzované samostatně – Soud konstatuje, že tyto důvody by nemohly, ani souhrnně, odůvodnit zamítnutí udělení STH v projednávaném případě. Ze všeho výše uvedeného totiž vyplývá, že orgány při posuzování skutečností, na kterých založily své zamítnutí udělení STH, nevzaly v úvahu všechny relevantní důkazní materiály, které předložila žalobkyně za účelem prokázání, že přijímá rozhodnutí na základě tržních signálů a bez zásadních zásahů státu v této záležitosti. Žádná z těchto skutečností, ani ve spojení s ostatními, tak nemůže vést k závěru, že žalobkyně neprokázala, že splňuje podmínku uvedenou v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení. Výše uvedenými pochybeními je tudíž stižen i celkový závěr Rady.

161    Mimoto je třeba připomenout, že z důvodu zamítnutí žádosti o udělení STH předložené žalobkyní pro ni byla běžná hodnota určena podle čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení na základě údajů získaných od výrobců ze třetí země s tržním hospodářstvím, zde Brazilské federativní republiky (body 23 až 31 odůvodnění napadeného nařízení) a právě na tomto základě bylo vypočteno celkové dumpingové rozpětí pro celou ČLR (body 36 až 39 odůvodnění napadeného nařízení). V důsledku toho zamítnutí žádosti o udělení STH nutně ovlivnilo uvalení konečného antidumpingového cla na žalobkyni v souladu s článkem 1 napadeného nařízení.

162    Za těchto podmínek je třeba přijmout první žalobní důvod a zrušit článek 1 napadeného nařízení v rozsahu, v němž se týká žalobkyně, aniž by bylo nutné přezkoumávat její ostatní žalobní důvody a argumenty.

 K nákladům řízení

163    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady. Vzhledem k tomu, že žalobkyně a Audace požadovaly náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení žalobkyně a Audace. Komise ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (čtvrtý senát)

rozhodl takto:

1)      Článek 1 nařízení Rady (ES) č. 1683/2004 ze dne 24. září 2004 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu glyfosátu pocházejícího z Čínské lidové republiky se zrušuje v rozsahu, v němž se týká společnosti Zhejiang Xinan Chemical Industrial Group Co. Ltd.

2)      Rada ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností Zhejiang Xinan Chemical Industrial Group Co. Ltd a Association des utilisateurs et distributeurs de l’agrochimie européenne (Audace).

3)      Komise ponese vlastní náklady řízení.

Czúcz

Labucka

Prek

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. června 2009.

Podpisy.


Obsah


Právní rámec

Skutečnosti předcházející sporu

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

Úvodní poznámky

K částem žalobního důvodu vztahujícím se k posouzení provedeném Radou ohledně kontroly žalobkyně státem a jmenování a složení představenstva

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K částem žalobního důvodu vztahujícím se k posouzení provedeném Radou ohledně stanovování vývozních cen žalobkyní

K části žalobního důvodu vycházející z nesprávného výkladu čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení

– Argumenty účastnic řízení

– Závěry Soudu

K části žalobního důvodu vycházející ze zjevného pochybení v posouzení Rady ohledně stanovování vývozních cen žalobkyní

– Argumenty účastnic řízení

– Závěry Soudu

K nákladům řízení


* Jednací jazyk: angličtina.