STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIILA JÄÄSKINENA
přednesené dne 21. listopadu 2013(1)
Věc C‑559/12 P
Francouzská republika
proti
Evropské komisi
„Kasační opravný prostředek – La Poste – Veřejná instituce s vlastní právní subjektivitou – Existence státní podpory – Neomezená implicitní záruka státu – Pojem ‚výhoda‘ – Důkazní břemeno a nezbytná úroveň důkazů“
I – Úvod
1. Svým kasačním opravným prostředkem se Francouzská republika domáhá zrušení rozsudku Tribunálu ze dne 20. září 2012 vydaného ve věci Francie v. Komise (T‑154/10, dále jen „napadený rozsudek“), jímž Tribunál zamítl její žalobu proti rozhodnutí Komise 2010/605/EU ze dne 26. ledna 2010 o státní podpoře C 56/07 (dříve E‑15/05), kterou Francie poskytla La Poste (dále jen „sporné rozhodnutí“)(2).
2. V obecné rovině tato žaloba podle mého názoru vyžaduje analýzu tří zásadních otázek. Zaprvé je to otázka pojmu implicitní a neomezené záruky státu, která byla poskytnuta La Poste(3) a kterou Evropská komise ve sporném rozhodnutí označila za neslučitelnou státní podporu ve smyslu článku 107 SFEU, zadruhé pak otázka důkazního břemene a požadované úrovně důkazů k prokázání existence takovéto záruky, a zatřetí otázka, zda musí Komise prokázat existenci výhody vyplývající z implicitní záruky poskytnuté státem, a pokud ano, jakým způsobem to musí provést.
3. Je třeba zdůraznit, že zvláštnost projednávané věci vyplývá především z implicitní povahy daného skutkového stavu, což činí uplatnění kritérií, které zakládají pojem „státní podpora“, mimořádně složitým. V tomto ohledu chci především uvést, že aspekty, které se mi jeví jako zásadní pro zevrubný přezkum spisu, nebyly zpochybněny, anebo na ně přinejmenším nebylo v rámci tohoto kasačního opravného prostředku dostatečně upozorněno. Tak je tomu v případě samotného pojmu „implicitní neomezená záruka“ v unijním právu, který podle mého názoru nebyl dosud plně vymezen. Stejně tomu je i v případě eventuální souvislosti mezi sporným režimem VIVO a pojmem služby obecného hospodářského zájmu, který byl nahlížen jen z velmi omezeného zorného úhlu.
II – Právní rámec, sporné rozhodnutí a napadený rozsudek
4. Pro popis vnitrostátního práva upravujícího statut La Poste a skutkového základu sporu budiž odkázáno na podrobné vylíčení podané v napadeném rozsudku.
5. Co se týče sporného rozhodnutí, Komise v jeho článku 1 konstatovala, že „[n]eomezená záruka, kterou Francie poskytla La Poste, představuje státní podporu neslučitelnou s vnitřním trhem. Francie zruší tuto podporu nejpozději [ke dni] 31. března 2010“. Kromě toho se Komise ve smyslu článku 2 […] tohoto rozhodnutí „domnívá, že faktická přeměna La Poste na akciovou společnost v důsledku zruší neomezenou záruku, která jí byla poskytnuta. Faktické zrušení této neomezené záruky nejpozději [ke dni] 31. března 2010 představuje opatření, které je schopno v souladu s právem Evropské unie zrušit státní podporu uvedenou v článku 1“.
6. Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 2. dubna 2010 podala Francouzská republika žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí. V tomto rámci Francouzská republika uvedla, že Komise nesprávně rozhodla jednak o existenci státní záruky ve prospěch La Poste, a jednak o tom, že uvedené opatření zakládá státní podporu, jelikož nebyla zjištěna existence výhody ve smyslu článku 107 SFEU(4).
7. Napadeným rozsudkem Tribunál zamítl veškeré žalobní důvody uplatňované Francouzskou republikou a v důsledku toho potvrdil legalitu sporného rozhodnutí.
III – K důvodům kasačního opravného prostředku
8. Ve svém kasačním opravném prostředku podaném dne 5. prosince 2012 se Francouzská republika dovolává čtyř důvodů, přičemž druhý a třetí z nich se skládá ze čtyř částí. V prvním důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka vytýká Tribunálu, že nesprávně posoudil smysl žalobních důvodů, jež mu byly předloženy, když dospěl k závěru, že všechny uváděné důvody se váží k určení existence výhody, a nikoli k určení převodu státních prostředků. Ve druhém důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že Tribunál provedl nesprávné právní posouzení, když dospěl k závěru, že Komise právně dostatečným způsobem prokázala existenci státní záruky poskytnuté La Poste. Ve třetím důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka vytýká Tribunálu řadu zkreslení vnitrostátního práva. Ve čtvrtém důvodu navrhovatelka tvrdí, že Tribunál provedl nesprávné právní posouzení, když zastával názor, že Komise z právního hlediska dostatečně prokázala existenci výhody plynoucí z údajné státní záruky. Komise navrhuje zamítnutí kasačního opravného prostředku v plném rozsahu.
9. Podle mého názoru je – nezávisle na počtu důvodů kasačního opravného prostředku dovolávaných Francouzskou republikou – nejvýznamnějším aspektem tohoto kasačního opravného prostředku již zmíněná problematika spojená se zásadami, které musí Komise dodržovat k prokázání existence jak implicitní záruky, tak i výhody, která z této záruky vyplývá. Kasační opravný prostředek hodlám proto analyzovat tak, že jeho důvody seskupím podle těchto hlavních aspektů.
A – K prokázání existence implicitní záruky zakládající státní podporu (druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku)
1. Tvrzení účastníků řízení
10. Ve druhém důvodu kasačního opravného prostředku, jenž se skládá ze čtyř částí, Francouzská republika v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že Komise z právního hlediska dostatečně prokázala existenci státní záruky.
11. V první části druhého důvodu Francouzská republika vytýká Tribunálu, že v bodě 23 napadeného rozsudku nesprávně rozhodl, že Komise oprávněně přenesla důkazní břemeno, když francouzským orgánům uložila prokázat neexistenci záruky. Ve druhé částí druhého důvodu Francouzská republika, která kritizovala údajné negativní předpoklady obsažené ve sporném rozhodnutí, vytýká Tribunálu, že v bodech 73 a 74 napadeného rozsudku potvrdil obrácení důkazního břemene, jež bylo provedeno Komisí v bodech 126 a 131 odůvodnění sporného rozhodnutí. Ve třetí části druhého důvodu Francouzská republika vytýká Tribunálu, že v bodě 119 napadeného rozsudku nesprávně vyložil rozsudek Komise v. MTU Friedrichshafen(5).
12. Ve čtvrté části druhého důvodu Francouzská republika tvrdí, že i v případě, že – jak uvádí Tribunál v bodě 120 napadeného rozsudku – „povaha důkazů, které musí být předloženy Komisí, do značné míry závisí na povaze zamýšleného státního opatření“, nemůže implicitní povaha údajně zjištěné záruky vést k menším požadavkům v oblasti důkazů, ani k obrácení důkazního břemene. Z tohoto úhlu pohledu se Tribunál v bodě v bodě 121 napadeného rozsudku nesprávně domníval, že Komise pozitivně posoudila existenci neomezené státní záruky ve prospěch La Poste a že zohlednila několik shodujících se poznatků, které představovaly dostatečný základ k prokázání existence této záruky. Podle navrhovatelky však lze existenci implicitní záruky prokázat pouze pozitivně.
13. Komise zaprvé odpovídá, že důkazní břemeno v žádném případě nepřenesla. Zadruhé Komise uvádí, že výtky ohledně údajného uplatnění negativních předpokladů nebo domněnek se ukazují být prostým opakováním tvrzení přednesených v prvním stupni. Zatřetí Komise vychází z toho, že odkaz na výše uvedenou judikaturu Komise v. MTU Friedrichshafen měl, jak bylo uznáno v rozsudku Komise v. Scott(6), za cíl zohlednit obtíže komplexního úkolu, s nímž se Komise v projednávané věci musela vypořádat. Konečně Komise navrhuje odmítnout kritiku bodů 120 a 121 napadeného rozsudku jako neúčinnou a neopodstatněnou.
14. Ve třetím důvodu kasačního opravného prostředku Francouzská republika v podstatě vytýká Tribunálu řadu zkreslení vnitrostátního práva, z jehož ustanovení Komise vycházela ve svém konstatování existence implicitní a neomezené záruky. V jeho první části navrhovatelka zpochybňuje úvahu, podle níž francouzské právo nevylučuje možnost, aby stát poskytl VIVO implicitní záruku. Ve druhé části Francouzská republika vytýká Tribunálu, že zkreslil francouzské právo tím, že schválil závěry Komise ohledně důsledků vyplývajících z uplatnění zákona č. 80‑539(7). Ve třetí části Francouzská republika, jež se dovolává nedostatku odůvodnění, vytýká Tribunálu, že ve světle rozsudku Conseil d’État Société fermière de Campoloro a další(8), rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Société de gestion du port de Campoloro a Société fermière de Campoloro v. Francie(9) a oznámení Conseil d’État de 1995(10) nesprávně považoval podmínky vzniku odpovědnosti státu za mechanismus záruky. Ve čtvrté části se navrhovatelka zabývá problematikou převodu práv a povinností spojených s úkolem veřejné služby zkoumaného Tribunálem v bodě 102 napadeného rozsudku.
15. V odpovědi na tyto výtky Komise tvrdí, že cílem třetího důvodu kasačního opravného prostředku – který v podstatě představuje opakování druhého žalobního důvodu předloženého před Tribunálem – je ve skutečnosti požadovat, aby Soudní dvůr provedl nové posouzení skutkových okolností a důkazů, pročež je tento důvod zjevně nepřípustný.
2. Analýza
16. Na úvod budiž zdůrazněno, že pojem „záruka“, jakkoli je na první pohled známý, není v unijním právu jednoznačně definován. Komise, jež ve svém sdělení o použití článků 107 SFEU a 108 SFEU na státní podpory ve formě záruk(11) uvádí, že „[z]áruky jsou ve své nejčastěji užívané podobě spojeny s půjčkou nebo jiným finančním závazkem uzavřeným mezi dlužníkem a věřitelem; lze je poskytovat jako individuální záruky nebo v rámci systémů záruk“, má rovněž za to, že představují „podporu ve formě záruky rovněž výhodnější úvěrové podmínky získané podniky, jejichž právní forma vylučuje konkurzní řízení nebo jiná řízení v případě platební neschopnosti nebo zajistí výslovnou státní záruku nebo pokrytí ztrát státem“(12). Komise rozlišuje rovněž mezi zárukami pocházejícími ze „smluvního zdroje“ nebo z „jiného právního zdroje“, a zárukami, „jejichž forma je méně očividná“.
17. V projednávané věci je tedy rozhodující, že dotčená neomezená implicitní záruka přináleží k typu nepřímých opatření, v jejichž rámci se prostředky uplatněné státem automaticky neprojeví odpovídající výhodou pro příjemce. Tato kategorie zahrnuje zejména nepřímé záruky vyplývající ze zvláštního právního režimu vztahujícího se na příjemce nebo podnikatelské záměry či patronátní prohlášení.
18. V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s judikaturou jsou za podpory považovány zejména státní zásahy, které různými způsoby snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a jež tudíž mají tutéž povahu a tytéž účinky jako dotace(13). Z judikatury vyplývá, že státní opatření, které je s to zároveň uvést podnik, ohledně kterého se použije, do příznivější situace, než ostatní podniky, a v budoucnu přivodit dostatečně konkrétní riziko vzniku další zátěže pro stát, může ohrozit státní prostředky(14). Výraz „podpory poskytované v jakékoli formě“ obsažený v článku 107 SFEU je totiž chápán tak, že se vztahuje na výhody, aniž by právní povaha či předmět takovéto jednostranné výhody byly relevantní. Soudní dvůr tak rozhodl, že výhody poskytované ve formě státní záruky mohou zahrnovat dodatečnou zátěž pro stát(15).
19. Samotná existence implicitní záruky, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, jež je předmětem výtky obsažené zejména ve čtvrté části druhého důvodu, kterou chci přezkoumat jako první, však vyvolává zvláštní obtíž, jelikož žádný francouzský právní předpis výslovně nestanoví existenci uvedené záruky. Sporná podpora není totiž výsledkem zvláštního opatření, ale naopak vyplývá z toho, že VIVO nepodléhá obecnému konkurznímu režimu a za tímto účelem byla dokonce zavedena zvláštní úprava, spolu s údajnou neexistencí situace, kdy by dluhy veřejných subjektů s vlastní právní subjektivitou nebyly zaplaceny věřitelům. Komise tak po přezkumu několika pramenů vycházela ve svém závěru o existenci implicitní a neomezené záruky z různých skutečností.
20. V souvislosti s dotyčným opatřením se vyjádřím k metodě a požadované úrovni důkazů, jakož i k rozsahu kontroly vykonávané soudními orgány Unie.
– Implicitní záruka
21. Co se zaprvé týče metody přezkumu, chci uvést, že výraz „implicitní záruka“, jehož koncept nebyl navrhovatelkou zpochybněn, je výrazem spíše metaforickým, který si protiřečí, jelikož pojem „záruka“ obvykle odpovídá směnečnému rukojemství nebo příslibu zakládajícímu nějakou skutečnost či právní akt, který vytváří nebo je s to vytvořit zvláštní důsledky pro subjekt, jemuž je určen. Věřitel se totiž nemůže dovolávat implicitní záruky způsobem, jakým se lze dovolávat záruky explicitní. Podle mého názoru i za předpokladu, že by vůči ručiteli mohl být uplatněn takovýto „závazek“, bylo by jeho základ nutné hledat spíše v obecných zásadách občanskoprávní odpovědnosti.
22. Proto za předpokladu, že dotčený výraz vychází z práva hospodářské soutěže(16), je třeba mít za to, že pro účely uplatnění článku 107 SFEU není pojem „implicitní záruka“ pojmem čistě právním, ale vychází i z přezkumu skutkového stavu. Pojem „implicitní záruka“ se totiž váže k unijnímu právu hospodářské soutěže, jelikož jednotně popisuje „jednání“ vnitrostátních orgánů, které případně, vzhledem k jeho ekonomickým účinkům, vytváří pro příjemce státní podporu.
23. Hlavní obtíž spočívá v implicitní povaze dotčené záruky, jež je obsažena jak v právních, tak i ve skutkových indiciích. Implicitní záruka představuje tudíž zároveň fenomén odvozený i fenomén předpokládaný(17). Hlavní důvod uplatnění tohoto konceptu v právu státních podpor spočívá ve skutečnosti, že dotyčné opatření vytváří finanční situaci obdobnou té, jež vyplývá z neomezené explicitní záruky, kterou členský stát poskytne ve prospěch podniku, aniž by byl podnik povinen uhrazovat poplatek odpovídající její ekonomické hodnotě.
24. V důsledku toho se mi metoda souboru indicií jeví jako obzvlášť vhodná k prokázání existence takovéhoto implicitního opatření(18); předmětná metoda se ostatně používá v oblasti státních podpor(19).
25. Soudní dvůr již totiž připustil, že obecně nelze vyloučit možnost, že by Komise vycházela z veškerých okolností, které ve svém celku umožňují závěr, že se z věcného hlediska jedná o program podpor(20). Komise však musí uvést právní, správní, finanční nebo ekonomická hlediska, jež podle ní umožnila charakterizovat spornou podporu(21).
26. V této souvislosti chci uvést dvě upřesnění. Jednak, v protikladu k tomu, co se mi jeví jako pozice Komise, jsem toho názoru, že „implicitní“ povaha opatření vylučuje jistotu ohledně jeho existence. Je třeba mít za to, že implicitní záruka vyvozená ze souboru indicií existuje tak dlouho, dokud nebyl podán důkaz opaku, tedy o její neexistenci. V projednávané věci by bylo relativně snadné podat takovýto důkaz uvedením konkrétních případů, kdy dluhy některého VIVO nebo francouzského územního celku zůstávaly trvale nesplaceny, a to vzdor neexistenci formálního insolvenčního řízení. Takováto obrana členského státu by totiž vedla k úvaze, že rozhodnutí Komise spočívá na nesprávných skutkových předpokladech(22).
27. Na druhé straně je Tribunál povinen určit, zda důkazy vytvářejí celek relevantních údajů, jež musí být vzaty v úvahu při posuzování zmíněného „jednání“ vnitrostátních orgánů, a zda jsou tyto údaje s to podpořit tvrzení, podle něhož je podnik příjemcem státní podpory implicitní povahy.
28. Jak totiž připomněl Soudní dvůr, zjevně nesprávné posouzení může spočívat v tom, že se Komise opírá o skutečnosti, které nepředstavují „veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu“(23).
29. V důsledku toho je kritérium spočívající v „pozitivním prokázání“ existence explicitní záruky splněno, provádí-li Komise v zájmu řádné správy pečlivý a nestranný přezkum dotyčných opatření, aby měla při přijímání konečného rozhodnutí k tomuto účelu úplné a spolehlivé poznatky(24). V případě, jako je projednávaná věc, to implikuje nezbytnost shromáždit veškeré informace, jež mohou ve svém souhrnu přesvědčivě doložit existenci opatření, jež může představovat státní podporu. Existence těchto opatření se vyvodí též z neexistence informací, jež by ji vyvracely.
30. V tomto ohledu uvádím, že Tribunál, poté, co v bodě 119 napadeného rozsudku připomněl povinnosti příslušející Komisi ohledně důkazů, jež mohou odůvodnit závěr, že podnik získal výhodu, jež zakládá státní podporu, v bodě 120 napadeného rozsudku potvrdil, že povaha důkazů, které musí být předloženy Komisí, závisí na povaze zamýšleného opatření. Rozumí se samo sebou, že tím Tribunál vyjádřil koncept diversifikace opatření, jež mohou zakládat státní podpory, aniž by tím porušil zásady, jimiž se řídí důkazní břemeno a úroveň důkazů. Co se týče existence sporného implicitního opatření, Tribunál uzpůsobil výše zmíněné konstatování, když v bodě 120 správně rozhodl, že důkaz o existenci implicitní záruky lze vyvodit ze souboru shodujících se poznatků. Konečně Tribunál v souvislosti se druhým důvodem uplatněným v prvním stupni vyjmenoval veškeré souhlasné důkazy tvořící základ pro konstatování existence státní podpory.
31. Je třeba konstatovat, že nebylo výslovně zpochybněno, že VIVO nepodléhají obecnému či zvláštnímu režimu insolvenčního řízení. Z toho plyne, že zpochybnění pravdivosti jednotlivé indicie uvedené Tribunálem nelze považovat za postačující k prokázání neexistence opatření, jehož existence je založena na metodě souhrnu indicií. Schází‑li konkrétní příklad opaku vyvracejícího existenci implicitní záruky, musí ovšem navrhovatelka vyvrátit každou jednotlivou indicii. Podle mého názoru musí mít nicméně účastník řízení zpochybňující indicie povinnost prokázat, že neexistenci implicitní státní záruky dosvědčují jako celek všechny prvky tvořící souhrn indicií.
32. Z toho plyne, že výtky dovolávané v části druhého důvodu a v třetím důvodu jako celku mohou být tudíž v rozsahu, v němž nezpochybňují celkový závěr o existenci implicitní záruky, ale týkají se různých indicií nahlížených izolovaně, zamítnuty jako irelevantní.
– Důkazní břemeno a požadovaná úroveň důkazů
33. Co se zadruhé týče důkazního břemene, je nesporné, že povinnost prokázat existenci opatření, jež by mohlo být kvalifikováno jako státní podpora, má Komise. Tribunál tudíž správně vyložil úlohu Komise, když v napadeném rozsudku několikrát ověřoval dostatečnost důkazů shromážděných Komisí(25), a to v souladu s judikaturou, podle níž Komise musí vždy zkoumat všechny relevantní důkazy sporného postupu a jeho kontextu(26), aby mohla dospět – aniž by se dopustila nesprávného posouzení – k závěru obsaženému v bodech 120 a 121 napadeného rozsudku. Tribunál tedy oproti tvrzení Francouzské republiky nepřikročil k obrácení důkazního břemene.
34. Co se týče požadované úrovně důkazů(27) chápané jako přísnost požadavků uplatňovaná soudem při přezkumu důkazů, jež mu byly předloženy, je třeba v krátkosti poukázat na judikaturu týkající se práva hospodářské soutěže v širším smyslu, jakož i na zásady „common law“. Co se týče praxe v oblasti práva hospodářské soutěže(28), Soudní dvůr vyžaduje – aniž by existovala jednotná definice úrovně důkazů, již by bylo možno uplatnit – prokázání skutečností „právně dostačujícím způsobem“(29), anebo „přesné a shodující se důkazy“(30) a uplatňuje rovněž metodu „souboru závažných, přesných a shodujících se indicií“ při neexistenci dokumentů prokazující vzájemnou shodu mezi výrobci(31). V rámci výhledové analýzy v případě koncentrací Soudní dvůr přijal rovněž kritérium „nejvyšší pravděpodobnosti“(32). Naopak v „common law“ se rozlišování váže jednak k méně přísnému „standardu“ uplatňovanému v občanskoprávních záležitostech a označovanému jako „balance of probabilities“, což značí, že účastník řízení musí soud přesvědčit, že jím tvrzená skutečnost je „spíše pravděpodobná než nepravděpodobná“, a jednak přísnějšímu „standardu“ uplatňovanému v trestních věcech a označovanému výrazem „beyond a reasonable doubt“, což značí, že po provedení racionálního přezkumu důkazů nesmí mít soud rozumné pochybnosti ohledně souboru důkazů o protiprávním jednání(33).
35. Mám za to, že v případě implicitní záruky, jejíž existence se vyvodí ze souboru indicií, musí být úroveň důkazů založena na úrovni závažné pravděpodobnosti a dostatečnosti důkazů. Použitelná úroveň je tudíž přísnější, než pouhá pravděpodobnost, avšak zároveň méně přísná, než neexistence rozumné pochybnosti. Domnívám se, že Tribunál takto správně posoudil důkazy předložené Komisí.
36. Ostatně soudím, že tento přístup odpovídá nejnovější judikatuře, z níž vyplývá, že Komise musí prokázat dostatečně přímou vazbu mezi příjemci poskytnutou výhodou a snížením státního rozpočtu nebo dostatečně konkrétním hospodářským rizikem výdajů zatěžujících tento rozpočet(34), aniž by však bylo vyžadováno, aby takovéto snížení nebo riziko odpovídalo nebo bylo rovnocenné uvedené výhodě či tato měla za protiváhu takovéto snížení nebo takovéto riziko či byla stejné povahy jako závazek poskytnutí státních prostředků, z něhož vyplývá(35).
37. Co se dále týče intenzity přezkumu prováděného soudem Unie, připomínám, že Komise má určitý prostor pro uvážení v oblasti státních podpor, jelikož tyto podpory vyžadují komplexní hospodářská posouzení uskutečněná Komisí, a přezkum, který v případě těchto posouzení provádí unijní soudy, je přezkumem omezeným, jenž se nutně omezuje na prověření, že byla dodržena procesní pravidla a pravidla týkající se odůvodnění a na prověření věcné správnosti skutkových zjištění a neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci(36). Úloha soudu nespočívá tudíž v tom, že by sám prokazoval existenci a výši podpory, a tím nahrazoval úlohu Komise(37).
38. Je přitom nesporné, že prokázání existence implicitní záruky, jakož i existence výhody z ní vyplývající, si od Komise vyžádalo komplexní posouzení.
39. Z tohoto úhlu pohledu musí být argumentace navrhovatelky obecně uváděná ve druhém důvodu, a zvláště v jeho čtvrté části, odmítnuta, jelikož neobsahuje jediný důkaz, jenž by umožňoval vytknout Tribunálu nesprávné právní posouzení. Naopak z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál neporušil pravidla týkající se důkazního břemene a rozsahu důkazu, jež byla právě připomenuta, a mohl správně založit své závěry na souboru indicií, jenž svědčil ve prospěch existence implicitní státní záruky.
– Výtky přezkoumané jen pro doplnění
40. Co se týče prvních tří částí druhého důvodu, chci především uvést, že kritika navrhovatelky vychází z nesprávného výkladu bodu 23 napadeného rozsudku, v němž se Tribunál omezil na shrnutí důkazů relevantních pro popis skutkového stavu projednávané věci, aniž by se vyslovil k rozložení důkazního břemene. Dále se argumenty předložené Francouzskou republikou omezují na kritiku směřující proti spornému rozhodnutí, což je činí nepřípustnými. Ostatně body 73 a 74 napadeného rozsudku spadají do rámce druhého žalobního důvodu uplatněného v prvním stupni a spočívají ve výkladu vnitrostátního práva, jehož posouzení Soudnímu dvoru nepřísluší, s výjimkou zkreslení(38), jež v projednávané věci nebylo navrhovatelkou prokázáno.
41. Zatřetí, co se týče výkladu výše uvedeného rozsudku Komise v. MTU Friedrichshafen podaného v bodě 119 napadeného rozsudku, tento rozsudek stanoví zákaz, aby se Komise ve svém rozhodnutí opřela o negativní předpoklady v případě neexistence informací umožňujících dospět k opačnému závěru. V projednávané věci jej tudíž nelze plně uplatnit. Jak však uvádí Komise, Tribunál jej mohl připomenout, aby zdůraznil obtížnost komplexního úkolu, s nímž se Komise musela vypořádat při prokazování existence mechanismu neomezené explicitní záruky.
42. Co se týče třetího důvodu, chci uvést, že francouzská republika kritizuje výklad jednotlivých prvků souboru indicií podaný Tribunálem v rámci posouzení existence záruky poskytnuté La Poste. V tomto ohledu připomínám, že výtka vycházející z nesprávného posouzení vnitrostátního práva je přípustná, je-li Tribunálu vytýkáno, že toto právo zkreslil(39). Je tedy pravda, že co se týče přezkumu zjištění Tribunálu ohledně vnitrostátní právní úpravy prováděného v rámci kasačního opravného prostředku, má Soudní dvůr pravomoc především přezkoumat, zda Tribunál vycházel z dokumentů a jiných důkazních prostředků, jež mu byly předloženy, a přitom nezkreslil znění dotčených vnitrostátních právních předpisů nebo obsah jich se týkající vnitrostátní judikatury anebo právní nauky. Dále je třeba přezkoumat, zda Tribunál ohledně těchto důkazů nedospěl ke zjištěním, která jsou zjevně v rozporu s jejich obsahem. Následně je nutné ověřit, zda Tribunál neučinil zjištění, která by byla zjevně v rozporu s obsahem těchto předpisů, a konečně, zda Tribunál v rámci zkoumání veškerých aspektů nepřisoudil některému z nich – při zjišťování obsahu vnitrostátních právních předpisů – takový význam, který mu s ohledem na ostatní aspekty nepřísluší, pakliže to zjevně vyplývá z písemností ve spise(40).
43. Tak tomu však není v případě argumentů obsažených v prvních třech částech tohoto důvodu. Je totiž třeba hned konstatovat, že Francouzská republika se ve skutečnosti snaží, jakkoli se dovolává nesprávného právního posouzení, zpochybnit posouzení skutkového stavu provedené Tribunálem, a zejména zpochybnit výklad skutkových okolností a dokumentů, na jejichž základě Tribunál dospěl k závěru o existenci implicitní záruky. Jelikož zmíněné argumenty ve skutečnosti představují zopakování kritiky přednesené před Tribunálem, musí být považovány za nepřípustné. V každém případě, jelikož dovolávané zkreslení nebylo ani prokázáno a není ani zjevné, je třeba zmíněná tvrzení zamítnout. Co se týče nedostatku odůvodnění vytýkaného v rámci třetí části třetího důvodu ve vztahu k rozsudku ESLP ve věci Société de gestion du port de Campoloro a Société fermière de Campoloro v. Francie, uvádím, že Tribunál na tuto otázku právně dostatečným způsobem odpověděl v bodech 96 až 99 napadeného rozsudku. Co se konečně týče čtvrté části třetího důvodu, jenž směřuje proti odůvodnění uvedenému jen pro úplnost, je třeba ji zamítnout jako irelevantní.
44. Vzhledem k předchozímu mám za to, že Tribunál správně splnil svou úlohu, co se týče omezeného přezkumu existence implicitní záruky. Navrhuji tudíž zamítnutí druhého a třetího důvodu kasačního opravného prostředku.
B – K prokázání výhody vyplývající z implicitní záruky (čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku)
1. Tvrzení účastníků řízení
45. Svým čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku Francouzská republika tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když se domníval, že Komise právně dostatečným způsobem prokázala existenci výhody, jež by vyplývala z údajné státní záruky poskytnuté La Poste. Navrhovatelka především uvádí, že Tribunál porušil pravidla, jimiž se řídí důkazní břemeno a úroveň důkazů co se týče prokázání existence výhody, když v bodech 123 a 124 napadeného rozsudku zastával názor, že v případě stávající podpory nebyla Komise povinna prokázat skutečné účinky této podpory, ale mohla je předpokládat. Kromě toho i za předpokladu, že unijní právo neukládá prokázání skutečných účinků stávající podpory, musela Komise přinejmenším prokázat existenci možných účinků. To bylo ostatně nesprávně vyloučeno v bodě 1.2 oznámení z roku 2008. Z tohoto úhlu pohledu se tak Tribunál rovněž dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 106 a 108 uvedl, že posouzení Komise bylo opodstatněné.
46. Podpůrně Francouzská republika tvrdí, že Tribunál zkreslil důkazy, když se jednak v bodech 110 a 123 napadeného rozsudku domníval, že Komise – která odkázala na metody ratingových agentur pouze za účelem potvrzení, a nikoli prokázání existence výhody – poskytla dostatečné množství důkazů k prokázání, že sporná záruka zakládala skutečnou výhodu. V této souvislosti napadá Francouzská republika body 111 až 116 zmíněného rozsudku.
47. Navrhovatelka ostatně upřesňuje, že nepřipustila – jak vyplývá z bodu 106 napadeného rozsudku – že skutečnost, že podnik je z důvodu své právní formy vyňat z konkurzního nebo obdobného řízení, má za následek „automatické“ přiznání výhody.
48. Komise odpovídá, že je opodstatněné použít pro stávající i nové podpory týž postup analýzy, podle něhož není povinna prokazovat skutečné účinky takovýchto opatření. Co se týče napadení sdělení z roku 2008, Komise je považuje za nepřípustné, zejména z důvodu nepodání námitky protiprávnosti v řízení před Tribunálem. Co se týče bodu 106 napadeného rozsudku, Komise tvrdí, že na základě tohoto prohlášení Tribunál mohl pouze zamítnout třetí důvod uplatněný v řízení před ním.
2. Analýza
49. Jak jsem již uvedl, je nejprve třeba vycházet z předpokladu, že stav, který je předmětem projednávané věci, představuje „právní a skutkovou situaci“ obdobnou existenci explicitní záruky. Jelikož se totiž jedná o neexistenci opatření v běžném smyslu, implicitní záruka vykazuje tu zvláštnost, že „opatření“ nelze odlišit od jeho účinků. Pro účely této analýzy je třeba předpokládat, že implicitní záruka vyvolává účinky rovnocenné účinkům vyplývajícím z explicitní záruky, jež představuje opatření přímo identifikovatelné a ze své podstaty schopné vyvolat určité účinky.
50. Podle judikatury pro účely posouzení toho, zda je státní opatření státní podporou, je třeba určit, zda podnik, který je jeho beneficientem, získává hospodářskou výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nezískal(41). Podle mého názoru je však nutné konstatovat, že takovýto přístup při hledání výhody neodpovídá zvláštnosti státní záruky, o kterou se jedná ve věci v původním řízení(42).
51. Je rovněž nesporné, že čl. 107 odst. 1 SFEU nerozlišuje podle důvodů nebo cílů státních zásahů, ale definuje je podle jejich účinků(43). Při posuzování opatření z hlediska článku 107 SFEU je třeba zohlednit účinky, které je toto opatření s to vyvolat(44), jakož i veškeré relevantní skutečnosti a jejich souvislosti(45). Judikatura nicméně nepodává vyčerpávající odpověď na otázky týkající se způsobu, jímž musí Komise prokázat výhodu a povahu účinků opatření, jež je povinna prokázat, prokazuje-li existenci výhody vyplývající z implicitního opatření.
– Existence výhody
52. Co se především týče zjištění Tribunálu obsaženého v bodě 124 napadeného rozsudku, podle něhož skutečný účinek výhody, již zjednává státní záruka, může být předpokládán, vyplývá skutečnost, která je rozhodující pro úvahy Tribunálu k potvrzení analýzy Komise a připuštění existence výhody v projednávané věci, především z bodu 106 ve spojení s bodem 108 napadeného rozsudku, v němž Tribunál konstatoval, že neomezená záruka umožňuje příjemci získání výhodnějších podmínek úvěru, než by byly ty, jež by získal jen vlastní zásluhou, a tudíž umožňuje snížit tlak zatěžující jeho rozpočet.
53. Podle Tribunálu totiž poskytnutí záruky za podmínek, které neodpovídají tržním podmínkám, jako je tomu v případě neomezené záruky poskytnuté bez protiplnění, může obecně zvýhodňovat osobu, které byla záruka udělena, v tom smyslu, že má za následek zlepšení finančního postavení příjemce snížením nákladů, které obvykle zatěžují jeho rozpočet(46).
54. V tomto ohledu připomínám, že Soudní dvůr již dříve upřesnil, že s výhradou prokázání existence další zátěže pro stát, jež má poskytnout dotyčným podnikům určitou výhodu, která není automaticky vyvoditelná(47), může být uplatnění systému, který představuje výjimku z běžného konkurzního řízení, jakož i vyloučení jakékoli individuální exekuce z důvodu daňových dluhů i sankcí vůči dotčeným podnikům, považováno za státní podporu(48). Z takovýchto výhod, k nimž dal svůj souhlas vnitrostátní zákonodárce, by mohla vyplynout dodatečná zátěž pro veřejnou moc mající podobu skutečného vzdání se veřejných pohledávek, osvobození od povinnosti platit pokuty nebo jiné peněžité sankce, anebo podobu snížené sazby daně(49).
55. Co se zejména týče kritéria výhody, Soudní dvůr je poté, co konstatoval, že „se jeví, že dotyčná právní úprava je s to zjednat podnikům, ohledně nichž se použije, výhodnější postavení, než mají ostatní podniky“, přezkoumal ve výše uvedených věcech Ecotrade a Piaggio z hlediska možnosti, aby dotčený podnik vyvíjel hospodářskou činnost za okolností, kdy by takováto možnost byla v rámci uplatnění běžných pravidel ve věcech konkurzního řízení vyloučena. Jeví se mi tedy, že judikatura již připustila možnost předpokládat existenci výhody, pokud pravděpodobným způsobem vyplývá z vnitrostátního právního rámce upravujícího fungování dotčených podniků.
56. Kromě toho projednávaná věc podle mého názoru nepřestavuje zřejmý ekvivalent individuální podpory, ale spíše se blíží režimu podpory, který proto, že se uplatní ohledně VIVO, ovlivňuje právní postavení La Poste. Z tohoto důvodu je vhodné přiměřeně uplatnit judikaturu týkající se programu podpor, podle níž se Komise může omezit na prostudování charakteristik dotčeného programu, aby v odůvodnění rozhodnutí posoudila, zda z důvodu podmínek, které tento program stanoví, zajišťuje příjemcům podstatnou výhodu vzhledem k jejich soutěžitelům a může podstatně prospět podnikům, které se účastní obchodu mezi členskými státy. Teprve ve fázi navracení podpor je nutné ověřit individuální situaci každého z dotčených podniků(50).
57. Navíc poznamenávám, že z rozsudku Residex Capital(51) týkajícího se explicitní záruky jasně vyplývá, že „pokud je půjčka, kterou poskytla úvěrová instituce dlužníkovi, zaručena veřejnými orgány členského státu, získá tento dlužník obvykle finanční výhodu a je tak příjemcem podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, jelikož finanční náklady, které nese, jsou nižší než finanční náklady, které by nesl, kdyby si musel obstarat totéž financování a tutéž záruku za tržní ceny“.
58. Jeví se mi proto, že za předpokladu, že by Soudní dvůr obecně akceptoval pojem „implicitní záruka“ a v projednávané věci připustil její existenci, existenci výhody by bylo možno předpokládat za stejných podmínek, jako kdyby se jednalo o explicitní záruku, jinak řečeno za předpokladu, že takováto záruka je schopna zlepšit finanční situaci podniku, jenž je jejím příjemcem. Rozumí se samo sebou, že se jedná o domněnku vyvratitelnou. V důsledku toho Tribunál v bodě 124 napadeného rozsudku správně rozhodl, že záruky jsou s to zjednat výhodu svým příjemcům.
– Ekonomický kontext
59. Toto konstatování však nezbavuje Komisi ani Tribunál povinnosti zohlednit právní a ekonomické podmínky, v jejichž rámci působí subjekt, který má být zvýhodněn(52). Jak jsem již uvedl, Komise musí být totiž schopna dotyčnou výhodu vyhodnotit(53).
60. Francouzská republika však Tribunálu vytýká, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když se domníval, že Komise měla právo odkázat na ratingové agentury za účelem „potvrzení“, a nikoli „prokázání“, existence výhody poskytnuté La Poste.
61. Je pravdou, že k prokázání, že se La Poste nacházela ve výhodnějším postavení vyplývajícím z příznivějších podmínek úvěru, než těch, jež by měla k dispozici bez opatření neomezené záruky francouzského státu, Komise odkázala především na údaje ratingových agentur, jakož i na metody používané těmito agenturami(54). Kromě toho měla Komise za to, že La Poste získala rovněž prospěch, jenž odpovídal neexistenci poplatku odváděného státu(55).
62. V tomto ohledu především uvádím, že vzhledem k předpokladu, podle něhož lze v projednávané věci presumovat existenci výhody, byla potvrzující povaha údajů pocházejících od ratingových agentur v dokonalém souladu s logikou této domněnky. Proto je výtku nedostatečnosti důkazů v souvislosti s uplatněním metod a údajů ratingových agentur nutné považovat za neopodstatněnou.
63. Navíc se Komise odvolávala na metody a údaje ratingových agentur právě v zájmu správného zasazení sporné záruky do ekonomických souvislostí. V tomto ohledu zastávám názor, že s výhradou neuplatnitelnosti kritéria soukromého investora v projednávané věci by škála nástrojů, jež by Komise mohla využít k odůvodnění své analýzy, měla být široká. Následkem toho je třeba připustit výhodnější úvěrové podmínky podepřené údaji ratingových agentur. Tribunál též v bodech 115 až 117 napadeného rozsudku správně potvrdil jejich relevanci a odmítl před ním vznesenou výtku argumentace v kruhu. Jelikož tato výhrada souvisí s problematikou metody, již má Komise použít k prokázání existence výhody v případě státních záruk, neopomenu se k ní vrátit v rámci obiter dictum.
– Kategorie účinků již poskytnutých podpor
64. Co se naopak týče účinků nových a stávajících podpor, z bodu 1 sporného rozhodnutí vyplývá, že Komise dotčené opatření podřadila pod pojem stávajících podpor(56). Bez ohledu na otázky, které může takováto kvalifikace na první pohled vyvolat(57), chci především uvést, že časové účinky opatření, jako je implicitní záruka, se určují nesnadno, jelikož zmíněná záruka nevyplývá z konkrétního a vnímatelného aktu, ale je vyvozena ze souboru souhlasných indicií. Jelikož však je podle ustálené judikatury pojem „státní podpora“ třeba použít na objektivní situaci, kterou je třeba posuzovat k okamžiku přijímání rozhodnutí Komise, je třeba pro provedení soudního přezkumu vzít v úvahu posouzení provedená k tomuto datu(58).
65. V bodě 123 napadeného rozsudku Tribunál odkázal na judikaturu, podle níž Komise není ve svém rozhodnutí povinna prokázat skutečný účinek již poskytnutých podpor(59). Pravdou je, že Soudní dvůr již rozhodl, že kdyby Komise musela prokazovat skutečný účinek již poskytnutých podpor, zvýhodňovalo by to členské státy vyplácející podpory v rozporu s oznamovací povinností, ke škodě těch, kdo oznamují podpory ve stadiu projektu(60).
66. Nejenže však tato linie judikatury(61) nevykazuje souvislost s přezkumem stávajících podpor, ale Soudní dvůr zejména konkrétně poukazuje na způsob určení dalších dvou kritérií pojmu podpora – ovlivnění obchodu a narušení hospodářské soutěže –, aniž by zmínil problematiku výhody. To totiž odpovídá klasickému přístupu, podle něhož je Komise povinna pouze přezkoumat, zda podpora může ovlivnit obchod a narušit hospodářskou soutěž, nikoli však prokazovat skutečný dopad podpory na obě tato kritéria(62).
67. Je pravdou, že co se týče ovlivnění obchodu a narušení hospodářské soutěže, Soudní dvůr již dříve potvrdil, že musí být zajištěno stejné zacházení s oběma typy podpor, tzn. se stávajícími podporami a podporami poskytnutými bez předchozího oznámení Komisi(63). Naproti tomu relevance této judikatury pro určení účinků výhody není jistá. Z bodu 123 napadeného rozsudku ostatně jasně nevyplývá, zda chtěl Tribunál rozlišovat mezi určením výhody a určením dalších kritérií, nebo zda byly naopak rozsudky Boussac Saint Frères a P&O European Ferries (Vizcaya) a Diputación Foral de Vizcaya v. Komise citovány pouze s cílem analogicky vyvázat Komisi z povinnosti podat důkaz o zvýhodňujících účincích sporného opatření.
68. Kromě toho na základě výkladu argumentů Tribunálu poznamenávám, že Tribunál sice v bodě 123 napadeného rozsudku odmítl nutnost ověřit skutečné účinky stávajících a protiprávních podpor, avšak v bodě 124 rozhodl, že skutečný účinek vytvořený státní zárukou lze předpokládat.
69. Vzhledem k těmto argumentům vyznačujícím se nejasností a matoucím uplatňováním judikatury je třeba konstatovat, že úvahy obsažené v bodě 123 napadeného rozsudku jsou stiženy nesprávným právním posouzením. Z judikatury Soudního dvora nicméně vyplývá, že nesprávné právní posouzení, jehož se dopustil Tribunál, není s to zneplatnit napadený rozsudek, pokud se jeho výrok jeví jako opodstatněný z jiných právních důvodů(64).
70. Vychází-li přitom napadený rozsudek správně z teze, podle níž lze předpokládat výhodu, již zjednává záruka, toto nesprávné posouzení nemůže ovlivnit výrok napadeného rozsudku. Případnou námitku protiprávnosti bodu 1.2 oznámení je ostatně třeba považovat za zjevně nepřípustnou.
71. Konečně v rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka kritizuje bod 106 napadeného rozsudku a upřesňuje, že na jednání netvrdila, že skutečnost, že je podnik vyloučen z insolvenčního řízení, „automaticky“ zjednává výhodu. Mám za to, že tato kritika vychází z nesprávného výkladu napadeného rozsudku. Tribunál totiž vůbec nezmínil takovýto automatický proces. Z tvrzení navrhovatelky nevyplývá ani jinak žádné zkreslení, takže tento důvod nemůže obstát.
72. Za těchto podmínek musí být čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut v plném rozsahu jako neopodstatněný.
– Obiter dicta ke kritériu soukromého investora
73. Aniž bych chtěl zpochybnit napadený rozsudek, budu se v rámci obiter dictum zabývat procesní otázkou vykazující souvislost s metodou, již má Komise použít při prokazování existence výhody. Jak totiž vyplývá z judikatury i z oznámení Komise, musí Komise při zjišťování, zda určitá záruka nebo záruční režim zjednává výhodu, vycházet ze zásady „investora v tržním hospodářství“, jež vyžaduje zohlednění možností podniku, který je příjemcem investice, získat rovnocenné finanční prostředky na kapitálovém trhu(65). Jelikož se kritérium soukromého investora zaměřuje na kritérium rozumné míry ziskovosti, jedná se tudíž o ověření, zda transakce proběhla za běžných tržních podmínek, při zohlednění interakce mezi jednotlivými hospodářskými subjekty(66).
74. Třebaže z judikatury vyplývá, že přijetím pravidel postupu si Komise sama určí meze výkonu své posuzovací pravomoci, a od těchto pravidel se nemůže odchýlit, aniž by jí hrozilo, že to bude považováno za protiprávní(67), nebylo výše zmíněné kritérium Komisí ve sporném rozhodnutí uplatněno, a toto opomenutí jí Tribunál nevytkl. V důsledku toho je třeba položit otázku, zda mohl být takovýto důvod Tribunálem uplatněn z úřední povinnosti, poté, co by byl o tom informoval účastníky řízení(68). Jelikož použitelnost zmíněného kritéria nebyla v rámci tohoto kasačního opravného prostředku uplatněna, mohl by se Soudní dvůr takovouto problematikou užitečně zabývat pouze z úhlu pohledu porušení podstatných formálních náležitostí ve smyslu článku 263 SFEU, jakožto porušení povinnosti odůvodnění(69).
75. Navíc poznamenávám, že v oblasti státních podpor Soudní dvůr rozlišuje mezi dvěma kategoriemi situací: těmi, kde má státní zásah ekonomickou povahu a těmi, kde zásah státu představuje akt veřejné moci(70), přičemž se kritérium soukromého hospodářského subjektu použije pouze v prvním případě. Soudní dvůr přitom v nedávné době rozhodl, že hospodářská výhoda – a to i výhoda poskytnutá prostřednictvím daňových opatření – musí být posuzována zejména z hlediska kritéria soukromého investora, ukáže-li se po případně vyžadovaném celkovém posouzení, že dotyčný členský stát sice použil takové nástroje veřejné moci, ale uvedenou výhodu poskytl v postavení akcionáře podniku, jehož je vlastníkem(71).
76. V tomto ohledu chci zdůraznit, že uplatnění kritéria soukromého investora není uzpůsobeno pro případ implicitní záruky státu, a mělo by být tudíž vyloučeno, zejména z toho důvodu, že takováto záruka vyplývá z jednání nebo nečinnosti veřejné moci v obecném smyslu, a nikoli aktů přijatých v postavení držitele majetkových zájmů v dotčeném podniku, v projednávané věci v La Poste. Naproti tomu se domnívám, že se Tribunál mohl vyjádřit k této otázce, již by byl zkoumal z úřední povinnosti.
C – Ke smyslu žalobních důvodů vznesených před Tribunálem (první důvod kasačního opravného prostředku)
77. V prvním důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka vytýká Tribunálu, že měl v bodech 53 až 57 napadeného rozsudku za to, že všechny důvody vznesené na podporu žaloby na neplatnost souvisí s určením existence výhody a že je tudíž argument vycházející z porušení podmínky ohledně převodu státních prostředků nepřípustný, jelikož představuje nový důvod uplatněný v průběhu řízení. V tomto ohledu navrhovatelka rovněž uvádí, že oproti tomu, co tvrdí Tribunál v bodě 57 napadeného rozsudku, na jednání nepřipustila, že se její argumentace týkala pouze podmínky vztahující se k existenci výhody.
78. Především konstatuji, že z protokolu z jednání, jehož pravdivost nebyla Francouzskou republikou zpochybněna, nepochybně vyplývá, že tento stát v odpovědi na otázku Tribunálu uvedl, že nepopírá, že se jednalo o státní prostředky, za předpokladu, že by Tribunál dospěl k závěru o existenci neomezené implicitní záruky. Navíc Francouzská republika v rámci výměny dopisů po jednání před Tribunálem(72) potvrdila, že „pokud by Tribunál dospěl k závěru o existenci neomezené implicitní záruky, jednalo by se o státní prostředky“. V témže dopise Francouzská republika následně upřesnila povahu důkazů, které podle ní musí být podány Komisí, aby bylo možno dospět k závěru o existenci takovéto záruky. Z toho vyvozuji, že Francouzská republika nepopírá stanovisko, které zaujala na jednání. Případné zkreslení důkazů musí ostatně zjevně vyplývat z písemností ve spise, aniž by bylo nutné provádět nové posouzení skutkového stavu a důkazů(73). Tak tomu však v projednávaném případě není.
79. Kromě toho se domnívám, že Tribunál odmítnutím problematiky týkající se zvláštního kritéria pojmu státní podpory, jímž je kritérium použití státních prostředků, pouze zohlednil judikaturu týkající se zákazu měnit předmět žaloby(74). Určité body žaloby se totiž sice týkají převodu státních prostředků, avšak z bodu 49 napadeného rozsudku, kde jsou shrnuty argumenty Francouzské republiky, jasně vyplývá, že žádný z důvodů vznesených před Tribunálem výslovně neodkazoval na analýzu zmíněného kritéria. Domnívám se přitom, že Tribunálu nepřísluší rekonstruovat důvody, jež mu byly předloženy na základě útržkovitých zmínek obsažených v několika částech žaloby(75). V důsledku toho je třeba zamítnout také první důvod kasačního opravného prostředku.
IV – Závěry
80. Závěrem navrhuji, aby Soudní dvůr:
– zamítl návrh Francouzské republiky,
– rozhodl, že Francouzská republika ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.