Věc C‑351/12
OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s.
v.
Léčebné lázně Mariánské Lázně a.s.
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Krajským soudem v Plzni)
„Směrnice 2001/29/ES – Autorské právo a práva s ním související v informační společnosti – Pojem ‚sdělování veřejnosti‘ – Šíření děl na pokojích lázeňského zařízení – Přímý účinek ustanovení směrnice – Články 56 SFEU a 102 SFEU – Směrnice 2006/123/ES – Volný pohyb služeb – Hospodářská soutěž – Výlučné právo na kolektivní správu autorských práv“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 27. února 2014
1. Sbližování právních předpisů – Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 2001/29 – Harmonizace určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti – Sdělování veřejnosti – Pojem – Vědomé zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů na pokojích pacientů lázeňského zařízení – Zahrnutí
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29, čl. 3 odst. 1)
2. Sbližování právních předpisů – Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 2001/29 – Harmonizace určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti – Článek 3 odst. 1 – Možnost dovolávat se uvedeného ustanovení vůči jednotlivci – Neexistence – Povinnosti vnitrostátních soudů – Povinnost konformního výkladu – Meze – Dodržování obecných právních zásad – Výklad vnitrostátního práva contra legem
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29, čl. 3 odst. 1)
3. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Meze – Zjevně irelevantní otázky a hypotetické otázky položené v kontextu, který vylučuje užitečnou odpověď – Otázky, které nemají vztah k předmětu sporu v původním řízení
(Článek 267 SFEU)
4. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Meze – Pravomoc vnitrostátního soudu – Nezbytnost předběžné otázky a relevance vznesených otázek – Posouzení vnitrostátním soudem
(Článek 267 SFEU)
5. Svoboda usazování – Volný pohyb služeb – Služby na vnitřním trhu – Směrnice 2006/123 – Další odchylky od volného pohybu služeb – Dosah – Služba poskytovaná kolektivním správcem autorských práv uživateli chráněných děl – Zahrnutí – Neaplikovatelnost článku 16 uvedené směrnice
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123, článek 16 a čl. 17 bod 11)
6. Volný pohyb služeb – Omezení – Právní úprava členského státu vyhrazující výkon kolektivní správy autorských práv k určitým chráněným dílům na území tohoto státu pouze jednomu správci – Ospravedlnění důvody obecného zájmu – Ochrana práv duševního vlastnictví – Přípustnost
(Článek 56 SFEU)
7. Hospodářská soutěž – Veřejné podniky a podniky se zvláštními nebo výlučnými právy přiznanými členskými státy – Vytvoření dominantního postavení – Absence neslučitelnosti per se s článkem 102 SFEU
(Článek 102 SFEU a čl. 106 odst. 1 SFEU)
8. Hospodářská soutěž – Dominantní postavení – Správce autorských práv mající zákonný monopol – Známky zneužívání – Uplatňování sazeb podstatně vyšších, než jsou sazby uplatňované v jiných členských státech – Uplatňování přemrštěných cen bez přiměřeného poměru k poskytnutému plnění – Ověření vnitrostátním soudem
(Článek 102 SFEU a čl. 106 odst. 1 SFEU)
1. Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která vylučuje právo autorů udělit svolení k tomu, aby lázeňské zařízení, které je podnikatelským subjektem, sdělovalo jejich díla prostřednictvím vědomého zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů na pokojích pacientů tohoto zařízení, nebo takovéto sdělování zakázat. Článek 5 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. b) a odst. 5 této směrnice nemůže mít na tento výklad vliv.
Předně je totiž třeba pojem „sdělování“ ve smyslu uvedeného ustanovení chápat tak, že zahrnuje jakékoli zprostředkování chráněných děl bez ohledu na použitý technický prostředek nebo technologický proces.
Dále je třeba připomenout, že se pojem „veřejnost“, na který odkazuje výše zmíněné ustanovení, týká blíže neurčeného počtu potenciálních diváků či posluchačů a kromě toho vyžaduje dosti vysoký počet osob. Konkrétně u posledně uvedeného kritéria je třeba zohlednit kumulativní účinky vyplývající ze zpřístupňování děl potenciálním divákům či posluchačům. V této souvislosti je zvlášť relevantní otázka, kolik osob má souběžně či postupně přístup k témuž dílu. Lázeňské zařízení přitom může ubytovávat, ať již současně nebo postupně, neurčitý, leč dosti vysoký počet osob, které mohou ve svých pokojích přijímat vysílání.
Konečně k tomu, aby sdělování díla vysílaného rozhlasem či televizí spadalo pod pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, je ještě nezbytné, aby bylo zprostředkováno nové veřejnosti, tedy veřejnosti, kterou autoři chráněných děl nebrali v potaz při udělování povolení k jejich užití sdělováním původní veřejnosti. Obdobně jako hoteloví zákazníci jsou přitom i pacienti lázeňského zařízení takovou novou veřejností. Lázeňské zařízení je totiž subjektem, který zprostředkovává, při plném vědomí důsledků svého chování, svým pacientům přístup k chráněnému dílu. Při neexistenci tohoto zprostředkování by tito pacienti v zásadě nemohli vysílané dílo sledovat.
(viz body 25, 27–29, 31, 32, 41, výrok 1)
2. Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládán v tom smyslu, že se jej kolektivní správce autorských práv nemůže dovolávat ve sporu mezi jednotlivci s cílem vyloučit použití právní úpravy členského státu, která je s tímto ustanovením v rozporu. Soud, jemuž byl takový spor předložen, je však povinen vykládat uvedenou právní úpravu v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu tohoto ustanovení, aby tak mohlo být dosaženo výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným tímto ustanovením.
Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je však omezena obecnými právními zásadami a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem.
(viz body 45, 48, výrok 2)
3. Viz znění rozhodnutí.
(viz bod 50)
4. Viz znění rozhodnutí.
(viz bod 56)
5. Článek 17 bod 11 směrnice 2006/123 o službách na vnitřním trhu musí být vykládán v tom smyslu, že službu poskytovanou kolektivním správcem autorských práv uživateli chráněných děl vyjímá z působnosti článku 16 této směrnice.
Článek 16 směrnice 2006/123 musí tedy být z důvodu své neaplikovatelnosti vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která výkon kolektivní správy autorských práv k určitým chráněným dílům na území tohoto státu vyhrazuje pouze jednomu kolektivnímu správci autorských práv, a tím uživateli těchto děl brání ve využívání služeb poskytovaných správcem usazeným v jiném členském státě.
(viz body 65, 66, výrok 3)
6. Právní úprava členského státu, která výkon kolektivní správy autorských práv k určitým chráněným dílům na území tohoto státu vyhrazuje pouze jednomu kolektivnímu správci autorských práv, a tím uživateli těchto děl brání ve využívání služeb poskytovaných správcem usazeným v jiném členském státě a v praxi zakazuje poskytování takové služby, představuje omezení volného pohybu služeb. Toto omezení může být odůvodněné pouze v případě, že odpovídá naléhavým důvodům obecného zájmu, je způsobilé zaručit uskutečnění cíle obecného zájmu, který sleduje, a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.
V tomto ohledu je ochrana práv duševního vlastnictví takovým naléhavým důvodem obecného zájmu. Kromě toho právní úprava, která pro výkon správy autorských práv k určité kategorii chráněných děl přiznává monopol na území dotyčného členského státu jedinému správci, musí být považována za způsobilou chránit práva duševního vlastnictví, neboť je s to umožnit efektivní správu těchto práv a účinný dohled nad jejich dodržováním na tomto území.
Pokud jde o sdělování děl veřejnosti, není přitom patrné, že by za současného stavu unijního práva existovala jiná metoda, která by umožňovala dosáhnout stejné úrovně ochrany autorských práv, než je metoda založená na ochraně těchto práv – a tudíž i dohledu nad těmito právy – na základě zásady teritoriality, v kontextu, do něhož zapadá dotčená právní úprava. Za těchto podmínek nelze dospět k závěru, že tato právní úprava, která uživateli chráněných děl brání ve využívání služeb poskytovaných správcem usazeným v jiném členském státě, překračuje meze toho, co je pro dosažení cíle ochrany autorských práv nezbytné.
Článek 56 SFEU musí být tedy vykládán v tom smyslu, že takové právní úpravě členského státu nebrání.
(viz body 69–72, 76, 78, 79, výrok 3)
7. Pouhé vytvoření dominantního postavení přiznáním výlučných práv ve smyslu čl. 106 odst. 1 SFEU není jako takové neslučitelné s článkem 102 SFEU. Členský stát porušuje zákazy stanovené těmito dvěma ustanoveními pouze tehdy, je-li dotčený podnik veden ke zneužití svého dominantního postavení v důsledku pouhého výkonu výlučných práv, která mu byla přiznána, nebo mohou-li tato práva vytvářet situaci, ve které je tento podnik veden ke zneužití svého dominantního postavení.
(viz bod 83)
8. Článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která výkon kolektivní správy autorských práv k určitým chráněným dílům na území tohoto státu vyhrazuje pouze jednomu kolektivnímu správci autorských práv, a tím uživateli těchto děl brání ve využívání služeb poskytovaných správcem usazeným v jiném členském státě.
Pouhá skutečnost, že členský stát přizná určitému správci pro výkon správy autorských práv k určité kategorii chráněných děl monopol na území tohoto členského státu, totiž jako taková neodporuje článku 102 SFEU.
Uvedený článek však musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že prvně zmíněný kolektivní správce autorských práv požaduje za své služby sazby, které jsou podstatně vyšší než sazby uplatňované v jiných členských státech, za podmínky, že srovnání výše sazeb bylo provedeno na jednotném základě, nebo že vyžaduje přemrštěné ceny bez přiměřeného poměru k hospodářské hodnotě poskytnutého plnění, je známkou zneužití dominantního postavení. Kromě toho, pokud by takové zneužití mělo existovat a pokud by bylo přičitatelné právní úpravě použitelné na tohoto správce, uvedená právní úprava by byla v rozporu s článkem 102 SFEU a čl. 106 odst. 1 SFEU.
Vnitrostátnímu soudu přísluší ověřit, zda se ve věci v původním řízení případně o takovouto situaci jedná.
(viz body 84, 89–92, výrok 3)