STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
ELEANOR SHARPSTON
přednesené dne 16. března 2017(1)
Věc C‑98/15
María Begoña Espadas Recio
proti
Servicio Público de Empleo Estatal (SPEE)
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Juzgado de lo Social No 33 de Barcelona (soud pro věci sociální č. 33 v Barceloně, Španělsko)]
„Směrnice 79/7/EHS – Článek 4 odst. 1 – Rovné zacházení pro pracovníky a pracovnice – Směrnice 97/81/ES – Rámcová dohoda o částečném pracovním úvazku – Vnitrostátní právní předpisy stanovící výpočet doby poskytování dávky v nezaměstnanosti – Vyloučení neodpracovaných dní – Diskriminace“
1. Juzgado de lo Social No 33 de Barcelona (soud pro věci sociální č. 33 v Barceloně, Španělsko) projednávanou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce žádá o poskytnutí vodítka k výkladu směrnice 79/7/EHS o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení(2) a směrnice 97/81/ES o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS(3). Předkládající soud se nejprve táže, zda se oblast působnosti rámcové dohody vztahuje na dávku v nezaměstnanosti financovanou z pojistného, jež odvádí zaměstnankyně a její zaměstnavatel. Dále žádá o upřesnění, zda je s rámcovou dohodou a/nebo se směrnicí 79/7 slučitelná vnitrostátní právní úprava, která při stanovení celkové doby poskytování dávky v nezaměstnanosti nezohledňuje neodpracované dny v případě, kdy se zaměstnankyně na částečný úvazek se svým zaměstnavatelem dohodla na „vertikálním“ uspořádání pracovní doby (například tak, že pracovní úvazek činí 50 % úvazku zaměstnance na plný úvazek a je rozvržen na pondělí, úterý a středu – ve čtvrtek a v pátek nepracuje).
Unijní právo
Směrnice 79/7
2. Podle druhého bodu odůvodnění směrnice 79/7 je vhodné zavést zásadu rovného zacházení v oblasti sociálního zabezpečení nejdříve v právní úpravě, která zajišťuje ochranu pro případ, mimo jiné, nezaměstnanosti.
3. Podle článku 2 se směrnice 79/7 vztahuje, mimo jiné, na pracovníky, jejichž činnost je přerušena nedobrovolnou nezaměstnaností. Směrnice se například vztahuje na právní úpravu zajišťující ochranu pro případ nezaměstnanosti, jak stanoví článek 3.
4. Podle definice v čl. 4 odst. 1 zásada rovného zacházení znamená:
„vyloučení jakékoli diskriminace na základě pohlaví buď přímo, nebo nepřímo, například s ohledem na manželský nebo rodinný stav, zejména pokud jde o:
– oblast působnosti systémů a podmínek přístupu k nim,
– povinnost přispívat a výpočet výše příspěvků,
– výpočet dávek včetně zvýšení, na které vzniká nárok s ohledem na manželku nebo manžela nebo vyživované osoby, a podmínky trvání a zachování nároku na dávky.“
Směrnice 97/81
5. Dne 6. června 1997 uzavřely obecné mezioborové organizace, Evropská unie konfederací průmyslu a zaměstnavatelů (UNICE), Evropské středisko veřejných podniků (CEEP) a Evropská konfederace odborových svazů (EKOS),rámcovou dohodu o částečném pracovním úvazku (dále jen „rámcová dohoda“), jejímž cílem je odstranit diskriminaci vůči zaměstnancům na částečný úvazek(4).
6. Rámcová dohoda byla řádně začleněna do unijního práva směrnicí 97/81. Článek 1 této směrnice uvádí, že účelem této směrnice je provedení rámcové dohody. Článek 2 odst. 1 členským státům ukládá povinnost přijmout právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 20. ledna 2000 nebo zajistit, aby sociální partneři zavedli nezbytná opatření dohodou. Znění rámcové dohody je připojeno k této směrnici(5).
7. Třetí bod odůvodnění rámcové dohody stanoví:
„Tato dohoda se vztahuje na pracovní podmínky zaměstnanců na částečný úvazek a uznává, že otázky týkající se zákonných systémů sociálního zabezpečení podléhají rozhodnutí členských států.“
8. Podle ustanovení 1 písm. a) je účelem rámcové dohody „zajistit odstranění diskriminace zaměstnanců na částečný úvazek a zlepšit kvalitu částečného pracovního úvazku“.
9. Podle ustanovení 2 odst. 1 se rámcová dohoda vztahuje na „zaměstnance na částečný úvazek, kteří mají pracovní smlouvu nebo jsou v pracovním poměru vymezeném platnými právními předpisy […] v každém členském státě“.
10. Podle definice uvedené v ustanovení 3 odst. 1 se zaměstnancem na částečný úvazek rozumí „zaměstnanec, jehož běžná pracovní doba, vypočtená na týdenním základě nebo jako průměr za určitou dobu zaměstnání nejdéle však jednoho roku, je kratší než běžná pracovní doba srovnatelného zaměstnance na plný úvazek“.
11. Ustanovení 4 je nadepsáno „Zásada zákazu diskriminace“. Ustanovení 4 odst. 1 stanoví: „Pokud jde o pracovní podmínky, nesmí být se zaměstnanci na částečný úvazek zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci na plný úvazek pouze z toho důvodu, že pracují na částečný úvazek, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody“.
Španělské právo
12. Předkládající soud uvádí, že článek 41 španělské ústavy je základem vnitrostátního systému sociálního zabezpečení, který upravuje především Ley General de la Seguridad Social (obecný zákon o sociálním zabezpečení) (dále jen „LGSS“), schválený Real Decreto Legislativo (královské legislativní nařízení) č. 1/94 ze dne 20. června 1994. Článek 204 LGSS stanoví dvě formy ochrany v nezaměstnanosti – příspěvkovou a sociální pomoc. Tento systém je spravován státem a ochrana pro případ nezaměstnanosti má povinnou povahu.
13. Článek 210 LGSS je nadepsán „Doba poskytování dávky v nezaměstnanosti“. Délka doby poskytování dávky nezaměstnanému pracovníkovi (dále jen „doba poskytování dávky“) závisí: i) na době zaměstnání, za kterou odváděl pojistné během šesti let předcházejících změně jeho právního stavu z osoby zaměstnané na osobu nezaměstnanou, nebo ii) na době zániku povinnosti hradit pojistné. Je dána stupnice stanovící dobu pojištění ve dnech a tomu odpovídající dobu poskytování dávek, vyjádřenou rovněž ve dnech. Tak například době pojištění 360 až 539 dnů odpovídá doba poskytování dávek v délce 120 dnů, době pojištění 1 260 až 1 439 dnů odpovídá doba 420 dnů poskytování dávek a doba pojištění přesahující 2 160 dní umožňuje poskytovat dávky po dobu 720 dní (což je maximální doba, po kterou mohou být dávky poskytovány).
14. Odstavec 1 pravidlo 4 sedmého dodatkového ustanovení k LGSS upravující pravidla pro zaměstnance na částečný úvazek stanoví, že „při stanovení dob pojištění a dob pro stanovení vyměřovacího základu pro výpočet dávek v nezaměstnanosti je třeba uplatňovat pravidla stanovená v příslušných zvláštních právních předpisech“. Tato pravidla jsou obsažena v Real Decreto 625/1985 de protección por desempleo (královské nařízení 625/1985 o ochraně v nezaměstnanosti) (dále jen „RD 625/1985“). Článek 3 tohoto opatření stanoví způsob výpočtu doby, po kterou má být dávka poskytována. Článek 3 odst. 1 se vztahuje na zaměstnance na plný úvazek. Stanoví: „Doba poskytování dávky v nezaměstnanosti vychází z dob zaměstnání, za které bylo hrazeno pojistné ve čtyřech letech předcházejících vzniku právní situace nezaměstnanosti, nebo době, kdy povinnost hradit pojistné zanikla“. Ohledně pracovníků na částečný úvazek čl. 3 odst. 4 stanoví, že „vztahuje-li se prokázané pojistné k práci na částečný úvazek nebo ke skutečně odvedené práci v případech zkrácené pracovní doby, započítává se každý odpracovaný den jako den pojištění, a to bez ohledu na délku pracovní doby“.
15. Předkládající soud uvádí, že podle vnitrostátní judikatury vzniká v souvislosti se ztrátou zaměstnání nárok na dávku v nezaměstnanosti. Při stanovení doby poskytování dávek se přihlíží pouze ke dnům, které zaměstnanec skutečně odpracoval, a to i v případě, že odpovídající pojistné na sociální zabezpečení pro případ nezaměstnanosti bylo v průběhu roku odvedeno za každý den v měsíci.
Skutkový stav, řízení a předběžné otázky
16. María Begoña Espadas Recio (dále jen „M. Espadas Recio“) pracovala jako uklízečka. Od 23. prosince 1999 byla nepřetržitě zaměstnána postupně u několika zaměstnavatelů. Její práce byla rozvržena následujícím způsobem: pracovala každý týden dvě a půl hodiny v pondělí, ve středu a ve čtvrtek a první pátek v měsíci čtyři hodiny. Její pracovní doba tak byla rozvržena „vertikálně“ – částečný pracovní úvazek byl vykonáván pouze v určité dny v týdnu, nikoliv pět dnů pracovního týdne („horizontální“ uspořádání). Dne 29. července 2013 pracovní poměr M. Espadas Recio zanikl.
17. Dne 30. září 2013 Servicio Público de Empleo Estatal (dále jen „SPEE“) vyhověl její žádosti o poskytnutí dávky v nezaměstnanosti. Původně rozhodl, že dávka bude poskytována po dobu 120 dnů, a to od 10. září 2013 do 9. ledna 2014 včetně, a denní vyměřovací dávku stanovil na 6,10 eur. S M. Espadas Recio bylo zacházeno tak, jako by pojistné odvedla za 452 dnů. María Espadas Recio toto rozhodnutí napadla s tím, že má nárok, aby jí byla dávka poskytována po dobu 720 dnů (nezpochybnila vyměřovací základ, pokud jde o výši denní dávky, kterou pobírala)(6). SPEE svým rozhodnutím ze dne 9. prosince 2013 její stížnosti částečně vyhověl. Přiznal jí poskytování dávky v nezaměstnanosti po dobu 420 dnů, přičemž vycházel z její pracovní doby, která podle jeho výpočtu činila 8,5 hodin týdně.
18. Na základě výkladu článku 210 LGSS ve spojení s čl. 3 odst. 4 RD 625/1985 dospěl SPEE k závěru, že doba poskytování dávky v nezaměstnanosti má být vypočtena s ohledem na počet dní, za které bylo hrazeno pojistné v období šesti let před změnou postavení M. Espadas Recio z osoby zaměstnané na osobu nezaměstnanou. V případě zaměstnání na částečný úvazek měl být každý skutečně odpracovaný den považován za den, za který bylo uhrazeno pojistné. Z toho plyne, že M. Espadas Recio prokázala, že v období šesti let před vznikem své nezaměstnanosti uhradila pojistné za 1387 dní. Doba poskytování dávky byla tudíž stanovena na 420 dní. SPEE nepřihlížel ke zbývající části šestiletého období, za kterou M. Espadas Recio a její zaměstnavatelé odvedli pojistné.
19. Je nesporné, že pokud by byl pracovní úvazek M. Espadas Recio rozvržen „horizontálně“ – na 1,75 hodiny denně, pět dní pracovního týdne, tj. celkem 8,5 hodin týdně – měla by nárok, aby jí dávka v nezaměstnanosti byla poskytována po nejdelší možnou dobu, tj. 720 dnů.
20. María Espadas Recio podala k předkládajícímu soudu žalobu, kterou zpochybnila rozhodnutí SPEE, pokud jde o dobu, po kterou jí bylo přiznáno poskytování dávky v nezaměstnanosti. Tvrdí, že poté, co pracovala po dobu šesti po sobě jdoucích let, přičemž odváděla pojistné za 30 nebo 31 dní v měsíci (celkem 2 160 dnů), má nárok, aby jí byly dávky poskytovány po dobu 720 dní, nikoliv přiznaných 420 dní. Tvrdí, že pro účely stanovení doby poskytování dávky má být zohledněn každý den, za který bylo uhrazeno pojistné – nikoliv pouze skutečně odpracované dny. Jinak se jedná nejen o nelogické dvojí sankcionování její osoby jako zaměstnance na částečný úvazek, což je v rozporu se zásadou proporcionality(7), ale i o přímou či nepřímou diskriminaci na základě pohlaví.
21. Předkládající soud má za to, že podobnou otázkou se Soudní dvůr zabýval ve věci Bruno a Pettini(8). Soudní dvůr v uvedeném rozsudku ohledně starobních důchodů palubního personálu společnosti Alitalia v rámci systému italského sociálního zabezpečení konstatoval, že ustanovení 4 rámcové dohody brání vnitrostátní právní úpravě, na jejímž základě jsou neodpracované doby vyloučeny z výpočtu odpracovaných let požadovaných pro vznik nároku na starobní důchod, neboť taková právní úprava vede k diskriminaci zaměstnanců pracujících na částečný pracovní úvazek, pokud takové rozdílné zacházení není ospravedlněno objektivními důvody.
22. V případě, že se rámcová dohoda na danou věc nevztahuje, má předkládající soud za to, že se může jednat o diskriminaci na základě pohlaví, jež je v rozporu se směrnicí 79/7. Kratší doba poskytování dávky přiznaná dotčeným vnitrostátním předpisem zaměstnancům, jejichž částečný úvazek je rozvržen „vertikálně“, ve srovnání se zaměstnanci, jejichž částečný úvazek je rozvržen „horizontálně“, představuje nepřímou diskriminaci na základě pohlaví, neboť uplatňovanými pravidly jsou nepříznivě dotčeny pracující ženy jako celek. Podle ročních statistik převážnou většinu zaměstnanců na částečný úvazek ve Španělsku (asi 70 % až 80 %) tvoří ženy.
23. Předkládající soud proto žádá o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách:
„1) Je třeba na základě judikatury vyplývající z rozsudku [Bruno a Pettini] článek 4 [rámcové dohody] vykládat tak, že se vztahuje na dávky v nezaměstnanosti příspěvkového typu, jako je dávka stanovená v článku 210 [LGSS], jež je financována výhradně z pojistného odvedeného zaměstnankyní a podniky, ve kterých byla zaměstnána, a která vychází z dob zaměstnání, za které bylo odvedeno pojistné v průběhu šesti let předcházejících právnímu stavu nezaměstnanosti?
2) V případě kladné odpovědi na předchozí otázku, má být na základě judikatury vycházející z rozsudku [Bruno a Pettini] ustanovení 4 [rámcové dohody] vykládáno tak, že brání vnitrostátnímu ustanovení, jako je čl. 3 odst. 4 [RD 625/1985], na nějž odkazuje odst. 1 pravidlo 4 sedmého dodatkového ustanovení k [LGSS], které – v případě ‚vertikálního‘ rozvržení práce na částečný úvazek (práce je vykonávána pouze tři dny v týdnu) – při výpočtu doby trvání podpory v nezaměstnanosti nezohledňuje neodpracované dny, i když za ně bylo uhrazeno pojistné, což vede ke snížení doby poskytování přiznané dávky?
3) Je třeba zákaz přímé nebo nepřímé diskriminace na základě pohlaví, který stanoví článek 4 směrnice 79/7, vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 3 odst. 4 [RD č. 625/1985], která v případě ‚vertikálního‘ rozvržení práce na částečný úvazek (práce je vykonávána pouze tři dny v týdnu) vylučuje ze započtení jako dnů pojištění neodpracované dny, což vede ke zkrácení doby poskytování dávky?“
24. Písemná vyjádření předložily španělská vláda a Evropská komise a obě účastnice řízení přednesly ústní vyjádření na jednání dne 15. června 2016.
Posouzení
Úvodní poznámky
25. Z ustálené judikatury vyplývá, že unijní právo nezasahuje do pravomoci členských států uspořádat své systémy sociálního zabezpečení a při neexistenci harmonizace na úrovni Evropské unie je věcí právních předpisů každého členského státu určit podmínky poskytování dávek v oblasti sociálního zabezpečení. Při výkonu této pravomoci musí členské státy dodržovat unijní právo(9).
26. Španělsko je tedy v zásadě oprávněno stanovit, že v rámci španělského systému sociálního zabezpečení závisí přístup k dávkám příspěvkového typu v nezaměstnanosti, jakož i výše těchto dávek (financovaných společně pracovníkem a zaměstnavatelem) na době pojištění dotčeného nezaměstnaného pracovníka podle článku 210 LGSS a článku 3 RD 625/1985. Uvedené vnitrostátní předpisy však musí být uplatňovány způsobem, který je v souladu s použitelnými unijními právními předpisy.
27. Předkládající soud uvádí, že M. Espadas Recio pracovala 8,5 hodiny týdně. Svou pracovní dobu odpracovala za tři dny a její práce byla rozvržena „vertikálně“. Pokud by měla stejný pracovní úvazek, ovšem rozvržený „horizontálně“, pracovala by pět dní v týdnu každý den 1,75 hodiny. Vztahuje se zákaz diskriminace ve smyslu ustanovení 4 rámcové dohody na situaci, v níž se nachází M. Espadas Recio?
K první a ke druhé otázce
28. Prostřednictvím první otázky se předkládající soud táže, zda se ustanovení 4 rámcové dohody vztahuje na dávku v nezaměstnanosti příspěvkového typu, jako je dávka dotčená v původním řízení. Zní-li odpověď na tuto otázku „ano“, je třeba zjistit, zda je dotčená právní úprava v rozporu s rámcovou dohodou. Uvedená právní úprava stanoví, že při výpočtu doby poskytování dávky v nezaměstnanosti se přihlíží pouze ke dnům, které nezaměstnaný pracovník skutečně odpracoval, a to i přesto, že pojistné bylo hrazeno za každý den v každém měsíci. V důsledku toho je doba poskytování dávky v nezaměstnanosti nižší ve srovnání jak se zaměstnanci, jejichž práce je rozvržena „horizontálně“, tak i se zaměstnanci na plný úvazek.
29. Obě tyto otázky mají úzkou spojitost a budu se jimi tedy zabývat společně.
30. Předkládající soud uvádí, že z postavení M. Espadas Recio jako zaměstnankyně pracující na „vertikálně“ rozvržený částečný úvazek vyplývají dva důsledky. Zaprvé je jí poskytována dávka v nižší výši než jejím protějškům pracujícím na plný úvazek, neboť jako zaměstnankyně na částečný úvazek odpracovala týdně méně hodin. Zadruhé při stanovení doby poskytování dávky se nepřihlíží ke všem dnům, za které M. Espadas Recio a její dřívější zaměstnavatelé skutečně odvedli pojistné. Vznik nároku na dávku dotčenou v původním řízení závisí na existenci pracovního poměru mezi M. Espadas Recio a jejími předchozími zaměstnavateli, přičemž systém dávek v nezaměstnanosti je financován z jimi odvedeného pojistného. V rámci tohoto systému jsou hlediska sociální politiky řešena formou dávky („nepříspěvkové“) sociální pomoci, jež je financována výlučně státem. Předkládající soud má tudíž za to, že pro dávku v nezaměstnanosti příspěvkového typu je v zásadě rozhodující existence pracovního poměru a hlediska sociální politiky hrají méně významnou úlohu. Má tedy za to, že se rozsudek Soudního dvora ve věci Bruno a Pettini(10) obdobně vztahuje i na španělskou dávku v nezaměstnanosti příspěvkového typu.
31. Oproti tomu podle Komise a Španělska na dávku v nezaměstnanosti příspěvkového typu v rámci španělského systému se pojem „pracovní podmínky“ ve smyslu ustanovení 4 odst. 1 rámcové dohody nevztahuje.
32. Zastávám rovněž tento názor.
33. Rámcová dohoda se vztahuje výlučně na „pracovní podmínky zaměstnanců na částečný úvazek“(11). Soudní dvůr uvedl, že uvedený pojem zahrnuje důchodové zabezpečení závisející na pracovním poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, s výjimkou zákonných důchodů sociálního zabezpečení, které spíše než na takovém pracovním poměru závisejí na sociálních hlediscích(12).Otázky týkající se dávek sociálního zabezpečení, které nejsou „odměnou“ ve smyslu čl. 157 odst. 2 SFEU, podléhají rozhodnutí členských států.Jsou tak vyloučeny z oblasti působnosti zásady zákazu diskriminace stanovené v ustanovení 4 odst. 1 rámcové dohody (další ustanovení unijního práva se na ně samozřejmě mohou vztahovat). Pro klasifikaci dotčené dávky v nezaměstnanosti příspěvkového typu je proto rozhodující význam pojmu „odměna“ v unijním právu.
34. Podle čl. 157 odst. 2 SFEU se „odměnou“ rozumí „obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním.“ Podle dlouho ustálené judikatury pojem „odměna“ zahrnuje „všechny stávající či budoucí odměny za podmínky, že je zaměstnavatel vyplácí – byť i nepřímo – zaměstnanci z důvodu jeho zaměstnání“(13).V tomto kontextu Soudní dvůr uvedl, že právní povaha těchto odměn není relevantní pro použití článku 157 SFEU, jestliže jsou poskytovány v souvislosti se zaměstnáním(14). Konstatoval dále, že „ačkoliv je pravda, že mnohé výhody, které zaměstnavatel poskytuje, odráží rovněž sociálněpolitické důvody, skutečnost, že dávka má povahu odměny, nemůže být zpochybněna, jestliže zaměstnanec má právo pobírat dotčenou dávku od svého zaměstnavatele na základě existence pracovního poměru“(15).Nicméně, i když z pojmu „odměna“ nejsou v zásadě vyloučeny výhody ve formě systémů nebo dávek sociálního zabezpečení, nelze do tohoto pojmu zahrnout systémy nebo dávky sociálního zabezpečení upravené přímo zákonem s vyloučením jakékoli dohody v rámci podniku nebo dotčeného profesního oboru, které se povinně použijí na obecné kategorie pracovníků(16).
35. Ze skutečnosti, že zaměstnavatel odvádí příspěvky do systému, z něhož je financována dávka v nezaměstnanosti, podle mého názoru nevyplývá, že se pojem odměna vztahuje na dávku z toho vyplývající. Ani v případě, že stát poskytuje nezaměstnaným pracovníkům dávky, nejsou tyto dávky automaticky klasifikovány jako dávky sociálního zabezpečení. Ke každému hodnocení je třeba přistupovat diferencovaně. V takovém kontextu nemůže být zaměstnání výlučným kritériem(17). Soudní dvůr ohledně režimu důchodů dotčených ve věci Bruno a Pettini uvedl, že: „[d]ůvody sociální politiky, důvody organizace státu, etické důvody nebo i rozpočtové důvody, které hrály nebo mohly hrát roli při nastavení systému vnitrostátním zákonodárcem, […] nemohou převážit, je-li důchod přiznáván pouze určité kategorii pracovníků, odvíjí-li se přímo od odpracované doby a je-li jeho výše počítána na základě poslední dosažené mzdy […]“(18).
36. Tato tři kritéria mají být uplatňována kumulativně a jsou v projednávané věci relevantní. K výkladu vnitrostátních právních předpisů a k posouzení skutkového stavu je sice příslušný předkládající soud, Soudní dvůr však může poskytnout vysvětlení a vodítko.
37. Předkládající soud uvádí, že dávka v nezaměstnanosti je poskytována zvláštní kategorii pracovníků – „těm, kteří se nacházejí v právním postavení nezaměstnaných osob“. Na jiném místě v předkládacím rozhodnutí však uvádí, že ústavní základ španělského systému sociálního zabezpečení stanoví, že všem občanům je zaručena odpovídající sociální podpora v tíživé situaci, zejména v nezaměstnanosti(19). Je obtížné si představit, jak mohou „všichni občané“ tvořit zvláštní kategorii pracovníků. Naopak, příjemci této dávky náleží ke skupině osob vykazující obecné vlastnosti nezbytné ke vzniku nároku na dotčené dávky – nacházejí se v právním postavení nezaměstnaných osob. To se zcela liší od příkladů zvláštních kategorií pracovníků uvedených v judikatuře Soudního dvora, jako jsou státní úředníci členských států a divadelní profesionálové(20).
38. Předkládající soud uvádí, že jediným zdrojem financování dotčené dávky v nezaměstnanosti je pojistné odváděné zaměstnancem a zaměstnavatelem. Toto pojistné je však odváděno na základě vnitrostátních právních předpisů. Neřídí se dohodou uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Z toho vyplývá, že toto uspořádání je bližší státem organizovanému systému sociálního zabezpečení, než dávce, která je součástí odměny zaměstnance vyplácené na základě dohody s jeho zaměstnavatelem nebo která je jeho jménem kolektivně vyjednána. A do pojmu „pracovní podmínky“ „nelze zahrnout režimy sociálního zabezpečení nebo dávky […] upravené přímo zákonem s vyloučením jakékoli dohody v rámci podniku nebo dotčeného profesního oboru a které se povinně použijí na obecné kategorie pracovníků“(21). Dodávám, že RD 625/1985 (který upravuje dobu poskytování dávky) je opatření, které bylo španělskými orgány oznámeno Komisi podle čl. 9 odst. 1 nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení(22). Z tohoto oznámení vyplývá, že španělská vláda výslovně uznává, že tato dávka představuje dávku v nezaměstnanosti pro účely uvedeného nařízení(23).
39. Z toho podle mého názoru vyplývá, že se ustanovení 4 rámcové dohody nevztahuje na dávku v nezaměstnanosti, jako je dávka dotčená v původním řízení.
40. Vzhledem k mé odpovědi na první otázku není třeba se zabývat druhou otázkou (jež se každopádně v podstatě překrývá se třetí otázkou, jíž se zabývám dále).
41. Dospěla jsem tudíž k závěru, že rámcovou dohodu je třeba vykládat tak, že se nevztahuje na dávku v nezaměstnanosti příspěvkového typu, jako je dávka stanovená v článku 210 španělského LGSS, jež je financována výlučně z pojistného odvedeného pracovníkem a jeho předchozími zaměstnavateli.
Ke třetí otázce
42. Prostřednictvím třetí otázky se předkládající soud táže, zda čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7 brání vnitrostátním pravidlům, jimiž se řídí stanovení doby poskytování dávky (zejména článek 3 RD 625/1985), neboť zakládají diskriminaci na základě pohlaví.
43. Dávky v nezaměstnanosti, jako je dávka dotčená v původním řízení, spadají do oblasti působnosti směrnice 79/7, neboť jsou součástí právní úpravy zajišťující ochranu pro případ, mimo jiné, nezaměstnanosti – tj. jedno z rizik uvedených v čl. 3 odst. 1 písm. a). Článek 4 odst. 1 obsahuje zákaz diskriminace na základě pohlaví, zejména pokud jde o podmínky trvání a zachování nároku na dávky.
44. Dotčené pravidlo vnitrostátního práva, které se bez rozdílu vztahuje jak na pracovníky, tak na pracovnice, nezakládá přímou diskriminaci. Z ustálené judikatury však vyplývá, že pro účely článku 4 směrnice 79/7 představuje vnitrostátní opatření nepřímou diskriminaci, jestliže i přes své neutrální znění ve skutečnosti znevýhodňuje značně vyšší počet žen než mužů(24).
45. Předkládající soud ve svém předkládacím rozhodnutí uvádí, že dotčenou vnitrostátní právní úpravou – stanovící kratší dobu poskytování dávky pro zaměstnance pracující na „vertikálně“ rozvržený částečný úvazek ve srovnání se zaměstnanci na plný úvazek – jsou nepříznivě dotčeny více ženy než muži, vzhledem k tomu, že 70 % až 80 % osob pracujících na částečný úvazek tvoří ženy.
46. Dotčená vnitrostátní právní úprava sice nerozlišuje mezi muži a ženami, nicméně ze statistik poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že ve výrazně vyšší míře jsou znevýhodněny pracovnice ve srovnání s pracovníky. Tato úprava tudíž zakládá nepřímou diskriminaci ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7.
47. Tato právní úprava jasně znevýhodňuje zaměstnance na částečný úvazek, jako je M. Espadas Recio. Předkládající soud uvádí, že kdyby M. Espadas Recio pracovala na plný úvazek, měla by nárok na poskytování dávky po maximální dobu, tj. 720 dní. V tomto výpočtu by byla zohledněna skutečnost, že v období šesti let před vznikem nezaměstnanosti bylo odvedeno pojistné za každý pracovní den v měsíci(25). Pokud by byla práce M. Espadas Recio rozvržena „horizontálně“ (1,75 hodin denně, pět dní v týdnu), měla by rovněž nárok pobírat tuto dávku po stejnou maximální dobu. Může skutečnost, že vnitrostátní právní úprava znevýhodňuje pouze určitou skupinu zaměstnanců na částečný úvazek – tj. těch, jejichž práce je rozvržena „vertikálně“ – změnit můj názor, že dotčená vnitrostátní právní úprava zakládá nepřímou diskriminaci?
48. Nemůže.
49. Soudní dvůr skutečně v některých případech, ve kterých se dotčená vnitrostátní opatření vztahovala pouze na určitou skupinu zaměstnanců na částečný úvazek, nesouhlasil s posouzením provedeným vnitrostátními soudy. Konstatoval, že taková opatření nezakládají nepřímou diskriminaci, neboť obecné statistické údaje týkající se zaměstnanců na částečný úvazek nemohou sloužit (při neexistenci konkrétních informací) k prokázání toho, že skupina zaměstnanců na částečný úvazek identifikovaná vnitrostátními soudy v daných případech je z převážné většiny tvořena ženami(26).
50. Věc Cachaldora Fernández(27)se týkala určení základu pro výpočet invalidního důchodu.Posouzení předkládajícího soudu vycházelo z předpokladu, že se vnitrostátní ustanovení dotčené v uvedené věci vztahovalo na skupinu zaměstnanců na částečný úvazek, která byla v převážné většině tvořena ženami, ovšem nevztahovalo se na všechny zaměstnance na částečný úvazek.Vnitrostátní ustanovení se vztahovalo pouze na zaměstnance, u nichž došlo k přerušení odvodů pojistného během referenčního období osmi let předcházejících dni, kdy nastala událost vedoucí k invaliditě, pokud toto přerušení následuje po zaměstnání na částečný úvazek. Konkrétní skupina dotčených zaměstnanců na částečný úvazek však nemohla být přesně identifikována. Soudní dvůr neměl k dispozici statistické údajeuvádějící, u kolika zaměstnanců na částečný úvazek došlo k přerušení odvodů či zda byla tato skupina tvořena především ženami. Bylo rovněž konstatováno, že ve skutečnosti mohli být někteří zaměstnanci na částečný úvazek na základě vnitrostátní právní úpravy dotčené v uvedené věci zvýhodněni(28). Soudní dvůr měl tudíž za to, že na základě obecných statistických údajů, o které předkládající soud opřel své posouzení, nelze dospět k závěru, že skupinu zaměstnanců znevýhodněných vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení tvoří převážně zaměstnanci na částečný úvazek, a zejména zaměstnankyně.
51. Ve věci týkající se M. Espadas Recio se jedná o jinou situaci. Dotčeným vnitrostátním ustanovením jsou znevýhodněni všichni zaměstnanci, jejichž částečný úvazek je rozvržen „vertikálně“, a nic nenaznačuje, že by někteří zaměstnanci z uvedené skupiny mohli být oproti zaměstnancům na plný úvazek zvýhodněni.
52. Stejně tak ve věci Plaza Bravo(29) se dotčené vnitrostátní opatření nevztahovalo na všechny zaměstnance na částečný úvazek. Ze spisu nevyplývalo, že by statistické údaje týkající se skupiny pracovníků konkrétně postižených dotčeným vnitrostátním ustanovením prokazovaly, že byl takto postižen mnohem vyšší počet žen než mužů. Kromě toho bylo uvedeno, že uvedená ustanovení mohla stejně znevýhodňovat zaměstnance na plný úvazek. Soudní dvůr dospěl k závěru, že obecné statistické údaje týkající se zaměstnanců na částečný úvazek jako celku tedy neumožňují prokázat skutečnost, že tímto ustanovením je dotčen mnohem vyšší počet žen než mužů. Konstatoval tudíž, že uvedené opatření nezakládá nepřímou diskriminaci(30).
53. V projednávané věci předkládající soud upřesňuje, že statistické údaje týkající se zaměstnání na částečný úvazek se vztahují stejně na zaměstnance pracující na „horizontálně“ i „vertikálně“ rozvržený částečný úvazek. Z informací uvedených předkládajícím soudem ohledně zaměstnanců na částečný úvazek vyplývá, že 70 % až 80 % z těch, jejichž práce je rozvržena vertikálně, tvoří ženy. Stejný poměr mužů a žen je ve skupině pracovníků, jejichž částečný úvazek je rozvržen „horizontálně“. Z těchto informací lze důvodně vyvodit, že dotčeným vnitrostátním opatřením je nepříznivě dotčeno více žen než mužů. Kromě toho, předkládající soud neuvádí, že v některých případech by dotčenou vnitrostátní právní úpravou znevýhodňující zaměstnance na částečný úvazek mohli být stejně znevýhodněni i zaměstnanci na plný úvazek.
54. Článek 4 odst. 1 směrnice 79/7 tudíž brání vnitrostátním opatřením, jako jsou dotčená opatření, ledaže by byla odůvodněna objektivními faktory, které nijak nesouvisejí s diskriminací na základě pohlaví. Tak tomu je tehdy, když zvolené prostředky slouží legitimnímu cíli sociální politiky a jsou vhodné a nezbytné k dosažení sledovaného cíle(31).
55. Španělsko se k tomu, zda by diskriminace na základě pohlaví mohla být odůvodněná, písemně nevyjádřilo. Nicméně, na jednání konaném dne 15. června 2016 španělská vláda potvrdila, že její vyjádření týkající se odůvodnění diskriminace podle rámcové dohody mají být chápána tak, že se vztahují rovněž na diskriminaci na základě pohlaví. Má za to, že zásada „přispívání do systému sociálního zabezpečení“ poskytuje objektivní odůvodnění pro jakoukoliv diskriminaci. Vzhledem k tomu, že nárok na dávky v nezaměstnanosti a doba poskytování této dávky jsou založeny pouze na době, po kterou zaměstnanec pracoval nebo byl zaregistrován v systému sociálního zabezpečení, bylo by neslučitelné se zásadou proporcionality, pokud by nebylo přihlíženo ke skutečně odpracovaným dnům.
56. S tímto tvrzením nesouhlasím.
57. Předkládající soud uvádí, že účelem dávky v nezaměstnanosti příspěvkového typu je poskytnout zaměstnanci prostředky kompenzující mzdu, kterou přestal pobírat (článek 204 LGSS).
58. Tohoto cíle lze, podle mého názoru, dosáhnout, jsou-li zohledněny následující skutečnosti: i) doba odvádění pojistného zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem, ii) výše odvedeného pojistného a iii) pracovní doba dotčeného pracovníka (částečný nebo plný úvazek). Z vysvětlení předkládajícího soudu vyplývá, že španělský systém v případě zaměstnanců pracujících na plný úvazek a na „horizontálně“ rozvržený částečný úvazek skutečně zohledňuje právě tato hlediska. Každý zaměstnanec (odvádějící pojistné po stejnou dobu) pobírá dávky v nezaměstnanosti po stejnou dobu. Avšak osoba pracující na 50 % plného úvazku, jejíž odvody vyplývající z nižšího platu za práci na částečný úvazek jsou nižší, obdrží odpovídajícím způsobem sníženou dávku. To zcela odpovídá zásadě „poměrným dílem“(32).
59. Nicméně u zaměstnankyně, jejíž částečný úvazek je rozvržen „vertikálně“, je doba pobírání dávky kratší než u zaměstnankyně pracující na plný úvazek, i přesto, že v průběhu roku také odvádí pojistné za každý den každého měsíce. V rámci tohoto systému je s každou z těchto skupin zaměstnankyň zacházeno rozdílně. V případě zaměstnanců na „vertikálně“ rozvržený částečný úvazek je důraz kladen na skutečně odpracované dny, nikoliv na týdenní pracovní úvazek.
60. To vytváří nelogickou anomálii sankční povahy, jež znevýhodňuje zaměstnance, jejichž částečný úvazek je rozvržen „vertikálně“. Zaměstnanci na částečný úvazek, kteří vykonávají relativně málo placené zaměstnání, jako jsou například úklidové práce, obvykle nemohou rozhodovat o uspořádání své pracovní doby. S ohledem na potřeby zaměstnavatele mohou být nuceni uzavřít dohodu o „vertikálním“ uspořádání pracovní doby jednoduše proto, aby dané zaměstnání získali.
61. Mám tedy za to, že článek 4 směrnice 79/7 je třeba vykládat tak, že brání právní úpravě členského státu, která v případě „vertikálního“ rozvržení práce na částečný úvazek (práce je vykonávána jen v určité dny v týdnu) vylučuje ze započtení jako dnů pojištění neodpracované dny, s následným zkrácením doby poskytování dávky, jestliže většinu zaměstnanců na „vertikálně“ rozvržený částečný úvazek, jichž se tato vnitrostátní opatření nepříznivě dotýkají, tvoří ženy.
Závěry
62. Mám tedy za to, že by Soudní dvůr měl na otázky položené Juzgado de lo Social No 33 de Barcelona (soud pro věci sociální č. 33 v Barceloně, Španělsko) odpovědět následovně:
„1) Rámcovou dohodu o částečném pracovním úvazku uzavřenou dne 6. června 1997 a uvedenou v příloze směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997 o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, ve znění směrnice Rady 98/23/ES ze dne 7. dubna 1998, je třeba vykládat tak, že se nevztahuje na dávku v nezaměstnanosti příspěvkového typu, jako je dávka uvedená v článku 210 španělského Ley General de Seguridad Social (obecný zákon o sociálním zabezpečení), jež je financována výlučně z pojistného odvedeného pracovnicí a jejími předchozími zaměstnavateli.
2) Článek 4 směrnice Rady 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení je třeba vykládat tak, že brání právní úpravě členského státu, která v případě ‚vertikálně‘ rozvržené práce na částečný úvazek (práce je vykonávána jen v určité dny v týdnu) vylučuje ze započtení jako dnů pojištění neodpracované dny, s následným zkrácením doby poskytování dávky, jestliže většinu zaměstnanců na ‚vertikálně‘ rozvržený částečný úvazek, jichž se tato vnitrostátní opatření nepříznivě dotýkají, tvoří ženy.“