ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)
22. ledna 2013(*)
„Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška slovní ochranné známky Společenství BUD a přihláška obrazové ochranné známky Společenství BUD – Označení ,bud‘ – Relativní důvod pro zamítnutí – Článek 8 odst. 4 nařízení (ES) č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 4 nařízení (ES) č. 207/2009]“
Ve spojených věcech T‑225/06 RENV, T‑255/06 RENV, T‑257/06 RENV a T‑309/06 RENV,
Budějovický Budvar, národní podnik, se sídlem v Českých Budějovicích (Česká republika), zastoupený F. Fajgenbaumem, C. Petschem, S. Sculy-Logothetim a T. Lachacinskim, advokáty,
žalobce,
proti
Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), zastoupenému A. Folliard‑Monguiralem, jako zmocněncem,
žalovanému,
přičemž vedlejší účastnicí řízení před Tribunálem, dříve Anheuser-Busch, Inc., vystupující jako další účastnice řízení před odvolacím senátem OHIM, je:
Anheuser-Busch LLC, se sídlem v Saint Louis, Missouri (Spojené státy), zastoupená V. von Bomhardem, B. Goebelem a A. Renckem, advokáty,
jejichž předmětem jsou žaloby podané proti rozhodnutím druhého odvolacího senátu OHIM vydaným dne 14. června (věc R 234/2005-2), 28. června (věci R 241/2005-2 a R 802/2004-2) a 1. září 2006 (věc R 305/2005-2), týkajícím se námitkových řízení mezi společností Budějovický Budvar, národní podnik, a společností Anheuser-Busch, Inc.,
TRIBUNÁL (druhý senát),
ve složení N. J. Forwood, předseda, F. Dehousse (zpravodaj) a J. Schwarcz, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Heeren, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. září 2012,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Společnost Anheuser-Busch, Inc., nyní společnost Anheuser-Busch LLC, vedlejší účastnice řízení, podala dne 1. dubna 1996, 28. července 1999, 11. dubna 2000 a 4. července 2000 u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1), ve znění pozdějších změn [nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1)], čtyři přihlášky ochranné známky Společenství.
2 Ochrannými známkami, jejichž zápis byl požadován pro určité druhy výrobků a služeb, včetně piv, spadající do tříd 16, 21, 25, 32, 33, 35, 38, 41 a 42 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, jsou slovní označení BUD a následující obrazové označení:
3 Dne 5. března 1999, 1. srpna 2000, 22. května a 5. června 2001 podal žalobce, Budějovický Budvar, národní podnik, na základě článku 42 nařízení č. 40/94 (nyní článek 41 nařízení č. 207/2009) námitky proti zápisu přihlašovaných ochranných známek pro všechny výrobky uvedené v přihláškách k zápisu.
4 Na podporu svých námitek žalobce zaprvé uplatňoval na základě čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009] níže vyobrazenou starší mezinárodní obrazovou ochrannou známku, zapsanou pod č. 361566 pro „všechny druhy světlého a tmavého piva“ s účinkem pro Rakousko, Benelux a Itálii:
5 Žalobce zadruhé uplatňoval na základě čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 (nyní čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009) označení „bud“, jak je chráněno ve Francii, Itálii a Portugalsku na základě Lisabonské dohody na ochranu označení původu a o jejich mezinárodním zápisu ze dne 31. října 1958, ve znění pozdějších změn (dále jen „Lisabonská dohoda“), a v Rakousku na základě smlouvy o ochraně údajů o původu, označení původu a jiných označení zemědělských a průmyslových výrobků odkazujících na původ, uzavřené dne 11. června 1976 mezi Rakouskou republikou a Československou socialistickou republikou (dále jen „dvoustranná smlouva“), a dvoustranné dohody o provádění uvedené smlouvy uzavřené dne 7. června 1979 (dále jen „dvoustranná dohoda“) (společně dále jen „dotčené dvoustranné smlouvy“).
6 Rozhodnutím ze dne 16. července 2004 námitkové oddělení OHIM vyhovělo námitkám podaným proti zápisu přihlašované ochranné známky, pokud jde o „restaurační, barové a vinárenské služby“ (třída 42) uvedené v přihlášce k zápisu ze dne 4. července 2000, jelikož mělo zejména za to, že žalobce prokázal, že ve Francii, Itálii a Portugalsku má právo k označení původu „bud“.
7 Rozhodnutími ze dne 23. prosince 2004 a 26. ledna 2005 námitkové oddělení zamítlo námitky podané proti zápisu ochranných známek, které jsou předmětem ostatních tří přihlášek k zápisu, jelikož mělo v podstatě za to, že nebylo prokázáno, že označení původu „bud“ je, pokud jde o Francii, Itálii, Rakousko a Portugalsko, označením užívaným v obchodním styku, jehož význam není pouze místní.
8 K tomuto závěru dospělo námitkové oddělení na základě úsudku, že je třeba použít tatáž kritéria, jako jsou kritéria stanovená v čl. 43 odst. 2 nařízení č. 40/94 (nyní čl. 42 odst. 2 nařízení č. 207/2009), ve světle pravidla 22 odst. 2 a 3 nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189), která se týkají důkazu o „skutečném užívání“ starších ochranných známek, které jsou uváděny pro odůvodnění námitek.
9 Dne 21. února a 18. března 2005 podal žalobce k OHIM na základě článků 57 až 62 nařízení č. 40/94 (nyní články 58 až 64 nařízení č. 207/2009) proti rozhodnutím námitkového oddělení ze dne 23. prosince 2004 a 26. ledna 2005 tři odvolání.
10 Dne 8. září 2004 společnost Anheuser-Busch podala k OHIM na základě článků 57 až 62 nařízení č. 40/94 odvolání proti rozhodnutí námitkového oddělení ze dne 16. července 2004 v rozsahu, v němž částečně vyhovělo námitkám podaným žalobcem. Žalobce navrhl zrušení rozhodnutí námitkového oddělení v rozsahu, v němž zamítlo námitky, pokud jde o ostatní služby obsažené ve třídách 35, 38, 41 a 42.
11 Rozhodnutími ze dne 14. června, 28. června a 1. září 2006 druhý odvolací senát OHIM zamítl odvolání podaná žalobcem proti rozhodnutím námitkového oddělení OHIM ze dne 23. prosince 2004 a 26. ledna 2005 a rozhodnutím vydaným dne 28. června 2006 uvedený senát vyhověl odvolání, které společnost Anheuser-Busch podala proti rozhodnutí námitkového oddělení ze dne 16. července 2004, a zamítl v plném rozsahu námitky podané žalobcem (dále jen „napadená rozhodnutí“).
12 Odvolací senát zaprvé uvedl, že žalobce podle všeho již pro odůvodnění svých námitek neodkazuje na mezinárodní obrazovou ochrannou známku č. 361566, ale pouze na označení původu „bud“.
13 Zadruhé měl odvolací senát v podstatě za to, že je stěží představitelné, že by označení bud mohlo být považováno za označení původu, ba dokonce za nepřímé označení zeměpisného původu. Vyvodil z toho, že námitkám nelze podle čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 vyhovět na základě práva uplatněného jako označení původu, které ve skutečnosti takovým označením původu není.
14 Zatřetí měl odvolací senát, který použil per analogiam ustanovení čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 (nyní čl. 42 odst. 2 a 3 nařízení č. 207/2009) a pravidlo 22 nařízení č. 2868/95, za to, že důkazy o užívání označení původu „bud“ ve Francii, v Itálii, v Rakousku a v Portugalsku, které poskytl žalobce, nejsou dostatečné.
15 Začtvrté měl odvolací senát za to, že námitky musí být zamítnuty rovněž z důvodu, že žalobce neprokázal, že mu dotčené označení původu poskytuje právo zakázat užívání výrazu „bud“ jakožto ochranné známky ve Francii nebo v Rakousku.
Řízení před Tribunálem a před Soudním dvorem
16 Návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 26. srpna (věc T‑225/06), 15. září (věci T‑255/06 a T‑257/06) a 14. listopadu 2006 (věc T‑309/06) podal žalobce žaloby na neplatnost napadených rozhodnutí.
17 Usnesením předsedy prvního senátu Tribunálu ze dne 25. února 2008 byly věci T‑225/06, T‑255/06, T‑257/06 a T‑309/06 v souladu s článkem 50 jednacího řádu Tribunálu spojeny pro účely ústní části řízení.
18 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 1. dubna 2008.
19 Rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, Budějovický Budvar v. OHIM – Anheuser-Busch (BUD) (T‑225/06, T‑255/06, T‑257/06 a T‑309/06, Sb. rozh. s. II‑3555, dále jen „rozsudek Tribunálu“), Tribunál v souladu s článkem 50 jednacího řádu spojil věci T‑225/06, T‑255/06, T‑257/06 a T‑309/06 pro účely rozsudku a napadená rozhodnutí zrušil. Rozhodl, že OHIM ponese vlastní náklady řízení a nahradí dvě třetiny nákladů řízení žalobce. Též rozhodl, že společnost Anheuser-Busch ponese vlastní náklady řízení a nahradí třetinu nákladů řízení žalobce.
20 Tribunál měl zaprvé v rámci první části jediného žalobního důvodu uplatněného žalobcem za to, že odvolací senát porušil čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 tím, že měl nejprve za to, že uplatňované starší právo, chráněné na základě Lisabonské dohody a na základě dvoustranné smlouvy, není „označením původu“, dále tím, že měl za to, že otázka, zda je označení BUD pokládáno za označení původu chráněné zejména ve Francii a v Rakousku, má „druhořadý význam“, a tím, že dospěl k závěru, že na tomto základě námitkám nelze vyhovět (rozsudek Tribunálu, body 92 a 97).
21 Zadruhé Tribunál v rámci první výtky druhé části jediného žalobního důvodu uplatněného žalobcem zpochybnil způsob, jakým odvolací senát uplatnil podmínku týkající se užívání označení, jehož význam není pouze místní, v obchodním styku, která je stanovena v čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94.
22 Tribunál měl především za to, že odvolací senát provedl nesprávné právní posouzení, když se rozhodl použít per analogiam ustanovení práva Evropské unie týkající se „skutečného“ užívání starší ochranné známky, zvláště pro určení, zda dotčená označení byla užívána „v obchodním styku“, a to odděleně v Rakousku, Francii, Itálii a Portugalsku. Podle Tribunálu měl odvolací senát ověřit, zda důkazy předložené žalobcem v průběhu správního řízení svědčí o užívání dotčených označení v kontextu obchodní činnosti, jejímž cílem je dosažení hospodářských výhod, a nikoli v soukromé oblasti, a to nezávisle na území, na kterém k tomuto užívání dochází (rozsudek Tribunálu, bod 168). V tomto rámci Tribunál také upřesnil, že z čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 nevyplývá, že osoba, která podává námitky, musí prokázat, že dotčené označení bylo užíváno před podáním přihlášky ochranné známky Společenství. Může být nanejvýš požadováno, aby bylo dotčené označení užíváno před zveřejněním přihlášky ochranné známky ve Věstníku ochranných známek Společenství (rozsudek Tribunálu, bod 169). Tribunál dospěl k závěru, že s přihlédnutím ke všem dokumentům, které žalobce OHIM předložil, žalobce prokázal, že dotčená označení jsou na rozdíl od závěru odvolacího senátu užívána v obchodním styku ve smyslu čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 (rozsudek Tribunálu, bod 177).
23 Tribunál měl dále za to, že odvolací senát rovněž provedl nesprávné právní posouzení, když, pokud jde o Francii, učinil spojitost mezi důkazem o užívání dotčeného označení a podmínkou týkající se toho, že dotčené právo musí mít význam, který není pouze místní. Tribunál měl za to, že v tomto ohledu stačí konstatovat, že uplatněná starší práva mají význam, který není pouze místní, jelikož jejich ochrana podle čl. 1 odst. 2 Lisabonské dohody a článku 1 dvoustranné smlouvy překračuje hranice území jejich původu (rozsudek Tribunálu, bod 181).
24 Zatřetí Tribunál v rámci druhé výtky druhé části jediného žalobního důvodu uplatněného žalobcem dospěl k závěru, že odvolací senát pochybil, když nezohlednil všechny relevantní skutkové a právní okolnosti k určení, zda na základě čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 právní předpisy dotyčného členského státu poskytují žalobci právo zakázat užívání pozdější ochranné známky (rozsudek Tribunálu, bod 199).
25 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 4. března 2009 podala společnost Anheuser-Busch na základě článku 56 statutu Soudního dvora proti rozsudku Tribunálu kasační opravný prostředek, kterým se domáhala, aby Soudní dvůr uvedený rozsudek zrušil s výjimkou bodu 1 jeho výroku, který se týkal spojení věcí pro účely rozsudku.
26 V rozsudku ze dne 29. března 2011, Anheuser-Busch v. Budějovický Budvar (C‑96/09 P, dále jen „rozsudek vydaný v rámci kasačního opravného prostředku“), Soudní dvůr shledal, že se Tribunál nedopustil pochybení tím, že vyhověl první části a druhé výtce druhé části jediného žalobního důvodu uplatněného žalobcem, ale měl za to, že pokud jde o uplatnění podmínky týkající se užívání označení, jehož význam není pouze místní, v obchodním styku, která je stanovena v čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 (viz body 21 až 23 výše), které bylo předmětem první výtky druhé části jediného žalobního důvodu, dopustil se Tribunál nesprávného právního posouzení.
27 Soudní dvůr tedy rozsudek Tribunálu zrušil „v rozsahu, v němž [Tribunál], pokud jde o výklad čl. 8 odst. 4 nařízení [č. 40/94] neprávem dospěl k závěru, že zaprvé význam dotčeného označení, který nemůže být pouze místní, musí být posouzen výlučně v závislosti na rozsahu území ochrany tohoto označení, aniž je zohledněno jeho užívání na tomto území, zadruhé územím relevantním pro posouzení užívání uvedeného označení není nutně území jeho ochrany a zatřetí toto označení nemusí být nutně užíváno přede dnem podání přihlášky ochranné známky Společenství“ (rozsudek vydaný v rámci kasačního opravného prostředku, bod 1 výroku).
28 Ve zbývající části Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl.
29 Soudní dvůr kromě toho uvedl, že „[z]a účelem posouzení žalobního důvodu, který [žalobce] zakládá na tom, jak odvolací senát uplatnil podmínku týkající se užívání označení, jehož význam není pouze místní, v obchodním styku, je nezbytné posoudit důkazní hodnotu skutkových okolností, které mohou prokázat, že v projednávaném případě je tato podmínka, jak byla vymezena v tomto rozsudku, splněna, přičemž mezi tyto skutkové okolnosti patří zejména dokumenty předložené [žalobcem], které jsou zmíněny v bodech 171 a 172 napadeného rozsudku“ (rozsudek vydaný v rámci kasačního opravného prostředku, bod 219). Vzhledem k tomu, že spor nebyl ve stavu, v němž by o něm soudní řízení dovolovalo rozhodnout, Soudní dvůr vrátil věci T‑225/06, T‑255/06, T‑257/06 a T‑309/06 Tribunálu a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.
30 Dotčené věci byly přiděleny druhému senátu Tribunálu.
31 Účastníci řízení předložili vyjádření k dalšímu průběhu řízení ve stanovených lhůtách.
32 Dne 19. října 2011 předložila společnost Anheuser-Busch kanceláři Tribunálu kopii rozsudku ze dne 9. srpna 2011 vydaného Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko). Ostatní účastníci řízení mohli předložit vyjádření k tomuto dokumentu, který byl založen do spisu.
33 Usnesením předsedy druhého senátu Tribunálu ze dne 22. června 2012 byly věci T‑225/06 RENV, T‑255/06 RENV, T‑257/06 RENV a T‑309/06 RENV v souladu s článkem 50 jednacího řádu spojeny pro účely ústní části řízení a pro účely rozhodnutí, jímž se končí řízení.
34 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 11. září 2012.
Návrhová žádání předložená účastníky řízení po vrácení věcí zpět
35 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– potvrdil rozsudek Tribunálu;
– uložil OHIM a společnosti Anheuser-Busch náhradu nákladů řízení.
36 OHIM a společnost Anheuser-Busch navrhují, aby Tribunál:
– zamítl žaloby;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
37 Úvodem je třeba uvést, že žalobce svým návrhovým žádáním směřujícím k potvrzení rozsudku Tribunálu usiluje o zrušení napadených rozhodnutí, jak navrhoval v rámci svých žalob.
38 Kromě toho je třeba připomenout, že žalobce ve svém návrhu uplatňuje v podstatě jediný žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94. Jediný žalobní důvod žalobce se skládá ze dvou částí. V rámci první části žalobce zpochybňuje závěr odvolacího senátu, že označení bud nemůže být považováno za označení původu. V rámci druhé části žalobce zpochybňuje posouzení odvolacího senátu, podle něhož v projednávaném případě nejsou splněny podmínky čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94.
39 V rozsudku vydaném v rámci kasačního opravného prostředku Soudní dvůr potvrdil několik zjištění Tribunálu týkajících se pochybení, jichž se dopustil odvolací senát v napadených rozhodnutích.
40 Konkrétně z rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného prostředku vyplývá, že Soudní dvůr nezpochybnil závěr Tribunálu, že je třeba vyhovět první části jediného žalobního důvodu. Soudní dvůr tak uvedl, že Tribunál, který konstatoval, že účinky uplatňovaných starších práv nebyly ve Francii a v Rakousku s konečnou platností prohlášeny za neplatné a že tato práva byla při přijetí napadených rozhodnutí platná, z toho v bodech 90 a 98 svého rozsudku správně vyvodil závěr, že odvolací senát měl zohlednit uplatňovaná starší práva, aniž mohl zpochybnit samotnou jejich kvalifikaci (rozsudek vydaný v rámci kasačního opravného prostředku, body 92 a 93).
41 Pokud jde o druhou část jediného žalobního důvodu, Soudní dvůr rozhodl, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že výraz „užívané v obchodním styku“ nemá být chápán tak, že odkazuje na skutečné užívání, per analogiam s tím, co stanoví čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 u starších ochranných známek uplatňovaných na podporu námitek, jak uvedl odvolací senát v napadených rozhodnutích (rozsudek vydaný v rámci kasačního opravného prostředku, body 142 až 146).
42 Soudní dvůr kromě toho připomněl závěr Tribunálu, že skutečnost, že označení bud bylo užíváno „jako ochranná známka“, neznamená, že uvedené označení nebylo užíváno v obchodním styku, což uvedl odvolací senát v napadených rozhodnutích, a upřesnil, že označení uplatňované na podporu námitek musí být užíváno jako rozlišovací prvek v tom smyslu, že musí sloužit k identifikaci hospodářské činnosti vykonávané jeho majitelem, což v tomto případě není zpochybňováno (rozsudek vydaný v rámci kasačního opravného prostředku, body 148 a 149).
43 Soudní dvůr dále uvedl, že Tribunál v bodě 195 svého rozsudku právem rozhodl ohledně ochrany označení původu „bud“ zapsaného na základě Lisabonské dohody ve Francii, že odvolací senát nemohl vycházet z toho, že ze soudního rozhodnutí vydaného v tomto členském státě vyplývá, že žalobce nebyl schopen doposud distributorovi společnosti Anheuser-Busch zabránit v tom, aby ve Francii prodával pivo pod ochrannou známkou BUD, aby z toho vyvodil závěr, že žalobce neprokázal, že podmínka týkající se práva zakázat užívání pozdější ochranné známky na základě uplatňovaného označení je splněna (rozsudek vydaný v rámci kasačního opravného prostředku, bod 193).
44 Konečně, vzhledem k tomu, že žádné ze soudních rozhodnutí ve Francii a v Rakousku uvedených odvolacím senátem nenabylo právní moci, Soudní dvůr měl za to, že Tribunál právem v bodě 192 svého rozsudku rozhodl, že odvolací senát nemohl svůj závěr založit pouze na těchto rozhodnutích a měl zohlednit rovněž ustanovení vnitrostátních právních předpisů uplatněná žalobcem v rámci námitkového řízení, aby přezkoumal, zda podle těchto ustanovení má žalobce na základě uplatňovaného označení právo zakázat pozdější ochrannou známku (rozsudek vydaný v rámci kasačního opravného prostředku, body 195 až 197).
45 Nicméně i když napadená rozhodnutí obsahují několik chyb, tyto chyby nestačí k tomu, aby Tribunál vyhověl rovněž druhé části jediného žalobního důvodu a uvedená rozhodnutí zrušil. Odvolací senát totiž měl v napadených rozhodnutích za to, že označení uplatňované na podporu námitek nesplňuje podmínku týkající se užívání označení, jehož význam není pouze místní, v obchodním styku, stanovenou článkem 8 odst. 4 nařízení č. 40/94. Tento závěr odvolacího senátu sám o sobě stačil k zamítnutí námitek podaných žalobcem proti zápisu přihlašovaných ochranných známek Společenství. V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že se Tribunál dopustil nesprávných právních posouzení (viz bod 27 výše).
46 Je tedy třeba přistoupit k posouzení důkazní hodnoty skutkových okolností předložených žalobcem OHIM, které mohou prokázat, že v projednávaném případě je splněna podmínka týkající se užívání označení, jehož význam není pouze místní, v obchodním styku, stanovená čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94, na základě její definice, jak byla vymezena v rozsudku vydaném v rámci kasačního opravného prostředku .
47 V tomto ohledu je třeba připomenout, že účelem podmínky stanovené čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94, týkající se užívání označení, jehož význam není pouze místní, v obchodním stykuje, je omezit kolize mezi označeními tak, že se zabrání tomu, aby starší právo, které není dostatečně charakteristické, tj. vlivné a významné v obchodním styku, mohlo bránit zápisu nové ochranné známky Společenství. Takové právo na podání námitek musí být vyhrazeno označením, která jsou skutečně přítomná na příslušném trhu. Aby mohlo označení, které je uplatňováno na podporu námitek, zabránit zápisu nového označení, musí být skutečně užíváno dostatečně významným způsobem v obchodním styku a mít zeměpisný rozsah, který není pouze místní, to znamená, že pokud lze považovat území ochrany tohoto označení za jiné než místní, k tomuto užívání dochází na podstatné části tohoto území. Za účelem určení, zda tomu tak je, je třeba zohlednit dobu a intenzitu užívání tohoto označení jako rozlišovacího prvku pro jeho adresáty, jimiž jsou jak kupující a spotřebitelé, tak dodavatelé a konkurenti. V tomto ohledu je relevantní zejména užívání označení v reklamě a obchodní korespondenci. Kromě toho posouzení podmínky týkající se užívání v obchodním styku musí být provedeno odděleně pro každé z území, kde je právo, které je uplatňováno na podporu námitek, chráněno. Konečně, užívání dotčeného označení v obchodním styku musí být prokázáno přede dnem podání přihlášky ochranné známky Společenství (rozsudek vydaný v rámci kasačního opravného prostředku, body 156 až 169).
48 V projednávaném případě měl odvolací senát v podstatě za to, že důkazy předložené žalobcem OHIM neumožňují, pokud jde o Francii, Itálii, Rakousko a Portugalsko, dospět k závěru o užívání označení, jehož význam není pouze místní, v obchodním styku. Z vyjádření k dalšímu průběhu řízení vyplývá, že žalobce zpochybňuje napadená rozhodnutí pouze v rozsahu, v němž odmítají jako nedostatečné důkazy o užívání dotčeného označení ve Francii a v Rakousku.
49 Žalobce v rámci vyjádření k dalšímu průběhu řízení nejprve uvádí, že podmínku týkající se významu uplatňovaného označení nelze posuzovat totožným způsobem u práv odlišné povahy. Pokud jde o označení původu, jejich ochrana tak nevyžaduje splnění podmínky týkající se jejich užívání, i když se zdá, že Soudní dvůr takový požadavek doplnil. Jakýkoliv jiný výklad by znamenal, že označení původu jsou považována za odvolatelná práva, což by bylo v rozporu s duchem nařízení Rady (ES) č. 510/2006 ze dne 20. března 2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin (Úř. věst. L 93, s. 12). Jakmile je označení původu zapsáno, podmínky čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 jsou splněny. K tomu, aby význam dotčeného označení nebyl považován za místní, stačí předložit důkaz o tomto zápisu. Kromě toho je v projednávaném případě dotčené označení původu chráněno na národní, dvoustranné a mezinárodní úrovni. Význam tohoto označení původu tedy není místní. Žalobce mimoto zdůrazňuje, že výroba výrobku spojeného s označením původu je omezená a jeho vývoz rovněž. K výrobě výrobku, na nějž se vztahuje označení původu, ve skutečnosti dochází z velké části v zemi jeho původu. Žalobce rovněž upřesňuje, že trh s pivem je specifický trh, a připomíná, že politickému systému České republiky předcházel režim, který omezoval vývoz. Konečně, žalobce tvrdí, že podmínka týkající se užívání uplatňovaného označení v obchodním styku je kvalitativní, a nikoliv kvantitativní. Tribunál by měl při posuzování skutkových okolností projednávaného případu tyto skutečnosti zohlednit.
50 Pokud jde o užívání uplatňovaného označení ve Francii, žalobce uvádí, že předložil tytéž důkazy o užívání uvedeného označení jako ve věcech, v nichž byl vydán rozsudek Tribunálu ze dne 12. června 2007, Budějovický Budvar v. OHIM – Anheuser-Busch (BUD) (T‑60/04 až T‑64/04, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí). V těchto věcech však jak odvolací senát, tak OHIM před Tribunálem uznaly, že žalobce předložil ve vztahu k Francii důkaz užívání uplatňovaného označení, jehož význam není pouze místní, v obchodním styku.
51 Pokud jde o užívání uplatňovaného označení v Rakousku, žalobce předně zdůrazňuje, že v rozsudku ze dne 8. září 2009, Budějovický Budvar (C‑478/07, Sb. rozh. s. I‑7721), Soudní dvůr uvedl, že „[č]lánek 30 ES […] neukládá konkrétní požadavek týkající se vlastností a doby užívání názvu v členském státě původu k tomu, aby byla jeho ochrana odůvodněna s ohledem na uvedený článek“. Dále žalobce tvrdí, že důkazy, které předložil OHIM, prokazují jiné než pouze místní užívání v Rakousku.
52 OHIM a společnost Anheuser-Busch s argumenty žalobce nesouhlasí. Kromě toho, pokud by Tribunál shledal, že důkazy předložené žalobcem jsou dostatečné k prokázání existence označení, jehož význam není pouze místní, užívaného v obchodním styku, OHIM a společnost Anheuser-Busch jej žádají, aby zohlednil další skutečnosti. Konkrétně, s odkazem na rozsudek Budějovický Budvar, bod 51 výše, OHIM a společnost Anheuser-Busch tvrdí, že neexistence zápisu označení bud na základě nařízení č. 510/2006 znamená, že ochrana uvedeného označení v Rakousku a ve Francii s ohledem na dotčené dvoustranné smlouvy a Lisabonskou dohodu byla v těchto členských státech ke dni přijetí napadených rozhodnutí neúčinná. Tento výklad je v případě Rakouska potvrzen rozsudkem ze dne 9. srpna 2011 vydaným Oberster Gerichtshof (bod 32 výše). Tribunál je vázán platným unijním právem.
53 Zaprvé za předpokladu, že žalobce svými argumenty tvrdí, že podmínka stanovená článkem 8 odst. 4 nařízení č. 40/94, týkající se užívání označení, jehož význam není pouze místní, v obchodním styku je ve vztahu k francouzskému území splněna, jelikož odvolací senát měl za to, že tato podmínka byla splněna v rámci dřívějších věcí projednávaných OHIM, v nichž proti sobě stáli titíž účastníci a které se týkaly totožného uplatňovaného označení, je třeba je odmítnout. V tomto ohledu je třeba připomenout, že rozhodnutí o zápisu označení jako ochranné známky Společenství, která odvolací senáty přijímají na základě nařízení č. 40/94, jsou přijímána v rámci přesně stanovené pravomoci, a nikoliv v rámci diskreční pravomoci. Legalita rozhodnutí odvolacích senátů tudíž musí být posuzována výlučně na základě tohoto nařízení tak, jak je vykládáno unijním soudem, a nikoli na základě rozhodovací praxe předcházející těmto rozhodnutím [rozsudky Soudního dvora ze dne 26. dubna 2007, Alcon v. OHIM, C‑412/05 P, Sb. rozh. s. I‑3569, bod 65, a Tribunálu ze dne 2. května 2012, Universal Display v. OHIM (UniversalPHOLED), T‑435/11, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 37]. Kromě toho za předpokladu, že žalobce svými argumenty poukazuje ve skutečnosti na porušení zásady rovného zacházení, je třeba připomenout, že dodržování této zásady musí být v souladu s dodržováním zásady legality (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 10. března 2011, Agencja Wydawnicza Technopol v. OHIM, C‑51/10 P, Sb. rozh. s. I-1541, bod 75). Ostatně z důvodu právní jistoty a řádné správy musí být průzkum každé přihlášky k zápisu striktní a úplný a musí být proveden v každém konkrétním případě (výše uvedený rozsudek Agencja Wydawnicza Technopol v. OHIM, bod 77). Tento průzkum, striktní a úplný, se musí týkat rovněž označení uplatňovaných na podporu námitek. Z důvodů, které jsou uvedeny dále, se odvolací senát nedopustil pochybení, když měl za to, že označení uplatňované v projednávaném případě nesplňuje podmínku stanovenou čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94, týkající se užívání označení, jehož význam není pouze místní, v obchodním styku. Z toho vyplývá, že žalobce se nemůže za účelem vyvrácení závěru, ke kterému dospěl odvolací senát v napadeném rozhodnutí, účinně dovolávat dřívějších rozhodnutí OHIM (v tomto smyslu viz rozsudky Agencja Wydawnicza Technopol v. OHIM, uvedený výše, body 78 a 79, a UniversalPHOLED, uvedený výše, bod 39). Kromě toho je třeba zdůraznit, že se ochranné známky přihlášené v dřívějších věcech zmíněných žalobcem týkaly buď odlišných ochranných známek či odlišných výrobků od těch, o které jde v projednávané věci, takže odlišná byla i námitková řízení.
54 Zadruhé je třeba podotknout, že účastníci řízení již nezpochybňují, že dokumenty předložené žalobcem OHIM mohly prokázat užívání uplatňovaného označení v obchodním styku v tom smyslu, že k tomuto užívání docházelo v kontextu obchodní činnosti, jejímž cílem je dosažení hospodářských výhod, a nikoli v soukromé oblasti.
55 Zatřetí, pokud jde konkrétně o přihlášku ochranné známky Společenství, které se týká žaloba ve věci T‑309/06 RENV, stačí konstatovat, že žalobce nepředložil OHIM žádný důkaz, který by předcházel dni podání přihlášky dotčené ochranné známky Společenství (1. dubna 1996). Podmínka stanovená čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94, týkající se užívání označení, jehož význam není pouze místní, v obchodním styku, tudíž není splněna. Odvolací senát se tedy v tomto ohledu nedopustil pochybení. Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího senátu v tomto ohledu stačil k zamítnutí dotčených námitek (viz bod 45 výše), je třeba žalobu ve věci T‑309/06 RENV zamítnout.
56 Začtvrté, co se týče námitek, v rámci nichž se žalobce dovolával ochrany označení bud ve Francii (věci T‑225/06 RENV, T‑255/06 RENV a T‑257/06 RENV), dokumenty předložené OHIM tvořily čtyři datované faktury. Nicméně některé z těchto faktur musí být z přezkumu vyloučeny, jelikož byly vystaveny po dni podání přihlášky dotčené ochranné známky Společenství. Tak je tomu v případě jedné faktury (ze dne 10. října 2000) v rámci věcí T‑225/06 RENV a T‑257/06 RENV, které se týkají přihlášek ochranných známek Společenství podaných dne 11. dubna a 4. července 2000. Je tomu tak i v případě dvou faktur (ze dne 3. března a 10. října 2000) v rámci věci T‑255/06 RENV, která se týká přihlášky k zápisu podané dne 28. července 1999. Při zohlednění faktur relevantních v každé z těchto věcí je nutno konstatovat, že se týkaly velmi omezeného objemu výrobků (nanejvýše 0,87 hektolitrů, tedy 87 litrů), rozdělených do dvou nebo tří dodávek mezi prosincem 1997 a březnem 2000. Kromě toho se dotčené dodávky omezovaly nanejvýše na tři města na francouzském území, a to Thiais, Lille a Štrasburk. Konečně, žalobce nepředložil žádnou další skutečnost prokazující, že uplatňované označení bylo použito v reklamě na relevantním území. S ohledem na tyto skutečnosti je třeba mít za to, že podmínka týkající se užívání označení, jehož význam není pouze místní, v obchodním styku, není ve vztahu k francouzskému území splněna.
57 Vzhledem k tomu, že se žalobce v rámci námitek, které vedly k věci T‑257/06 RENV, dovolával ochrany označení BUD pouze ve Francii a nedovolával se ochrany uvedeného označení v Rakousku, závěr odvolacího senátu o neužívání označení, jehož význam není pouze místní, v obchodním styku stačil k zamítnutí dotčených námitek (viz bod 45 výše). Za těchto podmínek je třeba žalobu ve věci T‑257/06 RENV zamítnout
58 Zapáté, co se týče námitek, v rámci nichž se žalobce dovolával ochrany označení bud v Rakousku (věci T‑225/06 RENV a T‑255/06 RENV), OHIM byly předloženy následující dokumenty:
– přísežné prohlášení zaměstnance žalobce z června 2001, k němuž bylo připojeno devět výstřižků z rakouského tisku, datovaných od května do září 1997, týkajících se výrobku „Bud Super Strong“;
– přísežné prohlášení generálního ředitele společnosti dovážející pivo do Rakouska ze dne 9. srpna 2001, k němuž byly připojeny čtyři faktury žalobce (datované 26. května 1997, 22. července 1997, 21. listopadu 1997 a 23. ledna 1998), jedenáct faktur týkajících se následného prodeje ze strany dovozní společnosti podnikům nacházejícím se v Rakousku, jakož i seznam prodejních cen zahrnující výrobek „Bud Strong“;
– přísežné prohlášení generálního ředitele téže společnosti dovážející pivo do Rakouska ze dne 7. prosince 2001, ke kterému bylo připojeno osm faktur žalobce (datovaných 5. června 1998, 11. prosince 1998, 1. března 1999, 18. května 1999, 16. listopadu 1999, 23. listopadu 1999, 14. dubna 2000 a 20. června 2000) a osm faktur týkajících se následného prodeje ze strany dovozní společnosti podnikům nacházejícím se v Rakousku;
– přísežné prohlášení zaměstnance žalobce ze dne 15. dubna 2005 potvrzující obrat dosažený prodejem výrobku „Bud Super Strong“ v Rakousku v letech 1997 až 2004, ke kterému bylo připojeno několik faktur žalobce určených výše uvedené společnosti dovážející pivo do Rakouska, již předložených, jakož i nová faktura (datovaná 21. října 1999) a příklady etiket na obalech pro vývoz výše uvedené společnosti dovážející pivo do Rakouska za léta 1998, 1999, 2001 a 2002.
59 Zaprvé je třeba podotknout, jak to učinily OHIM a společnost Anheuser-Busch, že dokumenty předložené žalobcem v průběhu správního řízení prokazují velmi nízké prodeje, jak co se týče objemu, tak co se týče obratu. Faktury založené do spisu tak dokládají prodej 22,96 hektolitru dotčeného výrobku v letech 1997 a 1998. Pro rok 1999 faktury uvádějí objem prodeje 15,5 hektolitru a 5,14 hektolitru za období do 28. července 1999 (období zohledňované v rámci věci T‑255/06 RENV). Z toho vyplývá, že dotčené prodeje ročně dosahovaly průměrně 12,82 hektolitru. Za předpokladu, že by bylo třeba zohlednit objemy prodeje za rok 1999 uvedené v přísežném prohlášení zaměstnance žalobce, objem prodeje za tento rok by byl 51,48 hektolitru, tedy průměrně 24,81 hektolitru ročně. Tento objem prodejů je třeba vztáhnout k průměrné spotřebě piva v Rakousku, která podle skutečností uvedených v napadeném rozhodnutí, jež nebyly žalobcem zpochybněny, v relevantním období přesahovala 9 milionů hektolitrů ročně. Co se týče obratu, přísežné prohlášení zaměstnance žalobce uvádí částku 44 546,76 korun českých (Kč) za rok 1999, tedy přibližně 1 200 eur (ke dni 31. prosince 1999). Tato částka je s ohledem na skutečnosti ve spisu ještě nižší v letech 1997 a 1998.
60 Zadruhé, co se týče výstřižků z tisku založených do spisu, týkají se pouze krátkého období, a sice od května do září 1997. Nadto nebyla předložena žádná skutečnost, která by umožnila přesně určit dosah těchto zveřejnění co do zeměpisného rozsahu nebo dotčené veřejnosti.
61 Zatřetí, co se týče faktur dovozní společnosti určených podnikům nacházejícím se v Rakousku, ty uvádějí prodej v osmi městech na rakouském území (sedmi, pokud jsou zohledněny pouze prodeje před 28. červencem 1999 v rámci věci T‑255/06 RENV). V tomto ohledu je třeba uvést, že i když byl dotčený výrobek prodán v několika městech na rakouském území, prodeje uskutečněné mimo Vídeň, představují, jak ukazují faktury, zanedbatelné objemy (24 lahví prodaných v šesti městech a 240 lahví prodaných v jednom městě). Na tyto zanedbatelné prodeje je třeba nahlížet z hlediska relevantní doby trvání prodeje dotčených výrobků (od dvou do tří let podle věci) a průměrné spotřeby piva v Rakousku (více než 9 milionů hektolitrů ročně).
62 Začtvrté, pokud jde o prodejní náklady uvedené v přísežném prohlášení zaměstnance žalobce, týkají se všech výrobků prodávaných žalobcem na rakouském území. Na tomto základě tedy není možné, jak uznal žalobce na jednání, určit částky, které byly určeny na prodej výrobku dotčeného v projednávaném případě.
63 Zapáté, co se týče ceníku připojeného k přísežnému prohlášení generálního ředitele společnosti dovážející pivo do Rakouska, který zmiňuje výrobek „Bud Strong“, vedle toho, že se týká mnoha značek piv, nebyla předložena žádná skutečnost, která by umožnila určit rozsah nebo dobu trvání distribuce dotčeného výrobku.
64 S ohledem na všechny tyto skutečnosti je třeba mít za to, že žalobce v projednávaném případě neprokázal, že uplatňované označení má ve vztahu k rakouskému území význam, který není pouze místní, ve smyslu čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94.
65 Ostatní argumenty uplatněné žalobcem nemohou tento závěr zpochybnit. Konkrétně, co se týče skutečnosti uvedené žalobcem, že výroba výrobku spojeného s označením původu je omezená a jeho vývoz rovněž, je třeba uvést, že co se týče konkrétně situace žalobce, objem jeho výroby přesahuje milion hektolitrů ročně, přičemž polovina tohoto objemu je vyvážena mimo Českou republiku, jak uznal na jednání. Argument žalobce je tedy vzhledem ke specifické situaci v projednávaném případě nepodložený.
66 S ohledem na výše uvedené, aniž je třeba vyjadřovat se k doplňujícím argumentům uplatněným OHIM a společností Anheuser-Busch v jejich písemnostech, je tedy třeba zamítnout i žaloby ve věcech T‑225/06 RENV a T‑255/06 RENV.
K nákladům řízení
67 Soudní dvůr ve svém rozsudku vydaném v rámci kasačního opravného prostředku určil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. Tribunálu tedy přísluší, aby v souladu s článkem 121 jednacího řádu rozhodl v tomto rozsudku o veškerých nákladech souvisejících s jednotlivými řízeními.
68 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Kromě toho podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozdělit náklady řízení mezi účastníky nebo rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese své náklady, pokud jsou účastníci řízení současně neúspěšní v jednom nebo více bodech, nebo z výjimečných důvodů.
69 V projednávané věci, třebaže žalobce se svými návrhovými žádáními neuspěl, je třeba zdůraznit, že napadená rozhodnutí obsahují několik chyb. Tato pochybení vedla Tribunál k tomu, že ve svém rozsudku vyhověl první části a druhé výtce druhé části jediného žalobního důvodu (viz body 20 až 24 výše). Pochybení zjištěná v tomto ohledu Tribunálem potvrdil Soudní dvůr ve svém rozsudku vydaném v rámci kasačního opravného prostředku (viz bod 26 výše). S ohledem na tyto skutečnosti budou okolnosti projednávaného případu spravedlivě posouzeny rozhodnutím, že účastníci řízení ponesou vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloby se zamítají.
2) Účastníci řízení ponesou vlastní náklady řízení.
Forwood | Dehousse | Schwarcz |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 22. ledna 2013.
Podpisy.