STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
VERICI TRSTENJAK
přednesené dne 15. listopadu 2007(1)
Věc C‑404/06
Quelle AG
proti
Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof (Německo)]
„Ochrana spotřebitele – Směrnice 1999/44/ES – Prodej spotřebního zboží a záruky vztahující se na toto zboží – Právo prodávajícího požadovat od spotřebitele v případě výměny vadného zboží zaplacení náhrady za užívání tohoto zboží – Bezplatná výměna zboží“
I – Úvod
1. V projednávané věci se předkládající soud táže, zda jsou ustanovení německého občanského zákoníku, která prodávajícímu umožňují, aby v případě výměny vadného zboží požadoval od kupujícího zaplacení finanční náhrady za užívání tohoto zboží, v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží(2) (dále jen „směrnice 1999/44“). Soudní dvůr tak bude poprvé v rámci řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vykládat směrnici 1999/44.
2. Tato otázka vyvstala v řízení před Bundesgerichtshof, který rozhoduje o sporu mezi společností Quelle AG (dále jen „Quelle“) a německým sdružením spotřebitelů, Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände (dále jen „Bundesverband“), v němž Bundesverband požaduje, aby Quelle upustila od vyžadování zaplacení náhrady za užívání vadného zboží a aby vrátila náhradu zaplacenou v projednávané věci.
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
1. Primární právo
3. Článek 3 odst. 1 písm. t) ES stanoví, že činnosti Společenství zahrnují za podmínek a v harmonogramu stanoveném Smlouvou přínos k posílení ochrany spotřebitele.
4. Podle čl. 153 odst. 1 ES:
„K podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Společenství k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání a práva sdružovat se k ochraně svých zájmů.“
5. Článek 95 ES stanoví:
„1. Rada […] přijímá opatření ke sbližování ustanovení právních a správních předpisů členských států, jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu.
[…]
3. Komise bude ve svých návrzích podle odstavce 1 týkajících se […] ochrany spotřebitele vycházet z vysoké úrovně ochrany a přihlédne přitom zejména k novému vývoji založenému na vědeckých poznatcích. V rámci svých pravomocí usilují o tento cíl též Evropský parlament a Rada.
[…]“
2. Směrnice 1999/44
6. Druhý bod odůvodnění směrnice 1999/44 zdůrazňuje, že „vnitřní trh zahrnuje oblast bez vnitřních hranic, v níž je zaručen volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu“; a že volný pohyb zboží rovněž znamená, „že spotřebitelům z jednoho členského státu musí být na základě existence jednotné minimální soustavy přiměřených [spravedlivých] pravidel umožněno volně nakupovat na území jiného členského státu“.
7. Podle čtvrtého bodu odůvodnění uvedené směrnice „spotřebiteli, který hodlá využít výhody vnitřního [rozsáhlého] trhu tím způsobem, že si obstará zboží v jiném členském státě než ve státě svého trvalého bydliště, připadá základní úloha při dokončení vnitřního trhu“.
8. Pátý bod odůvodnění stanoví, že „vytvoření jednotné minimální soustavy pravidel spotřebitelského práva, která platí ve Společenství bez ohledu na místo prodeje zboží, posílí důvěru spotřebitelů a umožní jim lépe využít přednosti vnitřního trhu“.
9. Patnáctý bod odůvodnění umožňuje, aby „členské státy [...] stanovi[ly], že náhrada, která má být vyplacena spotřebiteli, se může snížit s ohledem na dobu, po kterou spotřebitel zboží od doby dodání používal [na použití zboží spotřebitelem od doby jeho dodání]“; a uvádí, že „pravidla o způsobech odstoupení od smlouvy mohou být stanovena ve vnitrostátních předpisech“.
10. Podle dvacátého čtvrtého bodu odůvodnění „členské státy by měly [mít] v oblasti působnosti této směrnice [možnost] přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení k zajištění ještě vyšší úrovně ochrany spotřebitele“.
11. Článek 3 směrnice 1999/44 upravuje práva spotřebitele:
„1. Prodávající odpovídá spotřebiteli za každý rozpor se smlouvou existující v okamžiku dodání spotřebního zboží.
2. V případě rozporu se smlouvou má spotřebitel nárok buď na bezplatné uvedení spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě prostřednictvím opravy, nebo náhradního dodání [výměny] zboží podle ustanovení odstavce 3 nebo na přiměřené snížení kupní ceny nebo na odstoupení od smlouvy podle ustanovení odstavců 5 a 6.
3. Spotřebitel může požadovat u prodávajícího nejprve bezplatnou opravu nebo bezplatné náhradní dodání [bezplatnou výměnu] spotřebního zboží za předpokladu, že takové plnění není nemožné nebo nepoměrné [nepřiměřené].
Zjednání nápravy se považuje za nepoměrné [nepřiměřené] v případě, že by pro prodávajícího znamenalo vznik nákladů, které by ve srovnání s ostatními možnostmi zjednání nápravy zohlednily [byly nepřiměřené s ohledem na]:
– hodnotu, kterou by spotřební zboží mělo bez rozporu se smlouvou,
– význam rozporu se smlouvou a
– značné obtíže, které by zjednání nápravy představovalo pro spotřebitele [otázku, zda by jiný způsob zjednání nápravy mohl být uskutečněn bez značných obtíží pro spotřebitele].
Oprava nebo náhradní dodání [výměna] zboží se musí uskutečnit v přiměřené lhůtě a bez značných obtíží pro spotřebitele, přičemž je třeba vzít v úvahu druh spotřebního zboží a účel, pro který spotřebitel spotřební zboží vyžadoval.
4. Výraz ,bezplatný‘ v odstavcích 2 a 3 zahrnuje [nutné] náklady vynaložené na uvedení spotřebního zboží do stavu souladu, zejména náklady spojené se zasláním a náklady na vynaloženou práci a materiál.
5. Spotřebitel může požadovat přiměřené snížení kupní ceny nebo může odstoupit od smlouvy:
– jestliže nemá nárok na opravu ani na náhradní dodání [výměnu] zboží nebo
– jestliže prodávající nezjednal nápravu v přiměřené lhůtě nebo
– jestliže prodávající nezjednal nápravu bez značných obtíží pro spotřebitele.
[…]“
12. První věta čl. 5 odst. 1 směrnice 1999/44 stanoví, že „prodávající odpovídá podle ustanovení článku 3 v případě, že se rozpor se smlouvou projeví ve lhůtě dvou let po dodání zboží“.
13. Článek 8 odst. 2 směrnice 1999/44 povoluje členským státům „[…] za účelem zajištění vyšší úrovně ochrany spotřebitele v oblasti působnosti této směrnice přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější předpisy, které jsou v souladu se Smlouvou“.
B – Německé právo
14. Směrnice 1999/44 byla provedena do německého práva v rámci reformy německého občanského zákoníku („Bürgerliches Gesetzbuch“, dále jen „BGB“)(3).
15. Ustanovení § 439 BGB, nazvané „Dodatečné splnění závazku“, stanoví:
„1) Kupující může v rámci dodatečného splnění závazku požadovat buď opravu vadného zboží, nebo dodání bezvadného zboží, dle svého uvážení.
2) Prodávající nese nutné náklady na dodatečné splnění závazku, zejména náklady na dopravu, zaslání, vynaloženou práci a materiál.
3) Aniž je dotčeno ustanovení § 275 odst. 2 a 3, může prodávající odmítnout způsob dodatečného splnění závazku zvolený kupujícím, pouze kdyby v rámci tohoto způsobu splnění závazku musel vynaložit nepřiměřené náklady. V tomto ohledu se zohlední zejména hodnota, kterou by mělo zboží v bezvadném stavu, význam vady a otázka, zda by bylo možné uskutečnit jiný způsob dodatečného splnění závazku, aniž by to bylo podstatným způsobem na úkor kupujícího. Právo kupujícího se v tomto případě omezuje na jiný způsob dodatečného splnění závazku; tím není dotčeno právo prodávajícího odmítnout i tento způsob splnění závazku za podmínek stanovených v první větě.
4) Dodá-li prodávající v rámci dodatečného splnění závazku bezvadné zboží, může od kupujícího požadovat vrácení vadného zboží v souladu s ustanoveními § 346 až § 348.“
16. Ustanovení § 346 BGB, který upravuje účinky odstoupení od smlouvy, zní následovně:
„1) V případě, že si smluvní strana ve smlouvě vyhradila právo odstoupení nebo, že jí takové právo náleží ze zákona, musí být v případě odstoupení vrácena přijatá plnění a vydány získané užitky.
2) Dlužník je povinen namísto vrácení plnění nebo vydání užitků zaplatit náhradu, jestliže:
1. je vrácení nebo vydání vyloučeno z důvodu povahy toho, co bylo získáno,
2. obdrženou věc spotřeboval, převedl, zatížil, zpracoval nebo přeměnil,
3. obdržená věc se opotřebovala nebo zanikla; opotřebení způsobené užíváním věci k zamýšlenému účelu však není bráno v úvahu.
Stanoví-li smlouva protiplnění, musí být toto protiplnění základem pro výpočet náhrady; má-li být náhrada zaplacena za výhodu vyplývající z poskytnuté půjčky, lze prokázat, že hodnota výhody byla nižší.
(3) Povinnost zaplatit náhradu neexistuje:
1. jestliže se vada opravňující k odstoupení od smlouvy stala zjevnou až během zpracování nebo přeměny věci,
2. v rozsahu, v němž věřitel odpovídá za opotřebení nebo zánik nebo v němž by škoda nastala stejně tak i u něj,
3. jestliže v případě práva na odstoupení od smlouvy ze zákona nastalo opotřebení nebo zánik na straně oprávněné osoby, ačkoliv vynaložila stejnou péči, jakou běžně vynakládá ve vlastních záležitostech.
Jakékoliv další obohacení musí být vydáno.
4) […]“
17. Ustanovení § 347 BGB, který se vztahuje na užitky získané a výdaje vynaložené k okamžiku odstoupení od smlouvy, stanoví:
„1) Jestliže dlužník v rozporu s pravidly řádného hospodaření nezískal užitky z věci, ačkoliv tak mohl učinit, je povinen zaplatit věřiteli náhradu. V případě práva na odstoupení od smlouvy ze zákona musí oprávněná osoba, co se týče užitků, vynaložit pouze takovou péči, jakou vynakládá ve vlastních záležitostech.
2) Jestliže dlužník věc vrátí nebo zaplatí náhradu nebo je-li jeho povinnost zaplatit náhradu vyloučena podle § 346 odst. 3 bodů 1) a 3), musí mu být nahrazeny nutné výdaje. Ostatní výdaje musí být nahrazeny v rozsahu, v němž se jimi věřitel obohatil.“
18. Ustanovení § 100 BGB upřesňuje, že pojmem „užitky“ se rozumí „plody a výnosy věci nebo práva, jakož i výhody vyplývající z užívání věci nebo výkonu práva“.
III – Skutkový rámec, původní řízení a předběžná otázka
19. V srpnu 2002 dodal podnik Quelle v rámci zásilkového prodeje kupující sporákovou kombinaci v ceně 524,90 eur k soukromému užívání. V lednu 2004 kupující zjistila, že se na vnitřní straně stěny trouby patřící do sporákové kombinace odloupla smaltová vrstva. Vzhledem k tomu, že oprava spotřebiče nebyla možná, kupující ještě v témže měsíci, tedy v záruční době, požádala o výměnu zboží. Poté, co prodávajícímu, tedy podniku Quelle, vrátila celou vadnou sporákovou kombinaci, uvedený podnik jí dodal nový výrobek a v této souvislosti požadoval zaplacení náhrady za užívání nejprve ve výši 119,97 eur, ale nakonec ve výši 69,97 eur, kterou kupující zaplatila.
20. Sdružení Bundesverband podalo na základě zmocnění, které mu v této souvislosti udělila kupující, žalobu proti Quelle obsahující dvě návrhová žádání: aby bylo Quelle uloženo vrátit částku 67,86 eur(4) zvýšenou o úroky a aby jí bylo uloženo napříště nepožadovat zaplacení náhrady za užívání v případě výměny vadného zboží.
21. Landgericht Nürnberg-Fürth vyhověl žádosti o vrácení náhrady a ve zbývající části žalobu zamítl. Oberlandesgericht Nürnberg potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a připustil opravný prostředek „Revision“. Ve svém odůvodnění Oberlandesgericht Nürnberg vysvětlil, že § 439 odst. 4 BGB nemůže být právním základem pro požadování náhrady za užívání a že odůvodnění zákonodárce vztahující se k tomuto právu na náhradu není přesvědčivé(5). Poznamenal, že zákonodárce neodůvodněně uplatnil ustanovení o odstoupení od smlouvy na výměnu zboží, neboť v případě výměny kupující ve skutečnosti obdrží nový výrobek, zatímco prodávající si ponechává celou zaplacenou částku, včetně případných užitků, které získal z tohoto zaplacení(6). Naopak v případě odstoupení od smlouvy si musí kupující a prodávající navzájem vrátit poskytnutá plnění(7).
22. Obě strany podaly k Bundesgerichtshof (spolkový soudní dvůr) opravný prostředek Revision proti rozsudku Oberlandesgericht Nürnberg. Bundesgerichtshof má výhrady k jednostranné povinnosti kupujícího zaplatit náhradu za užívání, ale nespatřuje možnost napravit tuto nerovnováhu prostřednictvím výkladu výše uvedených ustanovení, neboť tomu brání jejich velmi jasné znění a jednoznačná vůle zákonodárce, která jasně vyplývá z důvodové zprávy k zákonu o modernizaci závazkového práva(8). Uvádí, že možnost výkladu končí tam, kde se dostává do rozporu s literou zákona a jasně vyjádřenou vůlí zákonodárce(9).
23. Bundesgerichtshof má krom toho pochybnosti o slučitelnosti sporné německé právní úpravy s ustanovením čl. 3 odst. 2 až 4 směrnice 1999/44, které vyžaduje „bezplatnou“ výměnu „bez značných obtíží pro spotřebitele“ a nesouhlasí s názorem, že tato směrnice upravuje pouze bezplatnost dodání zboží(10). V tomto ohledu rovněž zmiňuje, že v německé nauce se názory na slučitelnost německé právní úpravy se směrnicí 1999/44 různí(11).
24. Za těchto podmínek předkládající soud usnesením ze dne 16. srpna 2006 přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být ustanovení čl. 3 odst. 2 ve vzájemném spojení s čl. 3 odst. 3 prvním pododstavcem a čl. 3 odst. 4 nebo čl. 3 odst. 3 třetím pododstavcem směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží vykládána v tom smyslu, že brání ustanovení vnitrostátního práva, podle něhož prodávající může v případě uvedení zboží do souladu se smlouvou prostřednictvím jeho výměny požadovat od spotřebitele náhradu za užívání původně dodaného zboží, které bylo v rozporu se smlouvou?“
IV – Řízení před Soudním dvorem
25. Předkládací usnesení došlo Soudnímu dvoru dne 28. září 2006.
26. Bundesverband, německá, španělská a rakouská vláda, jakož i Komise Evropských společenství předložily během písemné části řízení svá vyjádření. Na jednání, které se konalo dne 4. října 2007, Quelle, Bundesverband, německá vláda a Komise předložily vyjádření a odpověděly na otázky Soudního dvora.
V – Argumenty zúčastněných
A – Quelle
27. Quelle na jednání tvrdila, že předběžná otázka není přípustná, jelikož v projednávané věci neměl Bundesgerichtshof jinou možnost než vyložit výše uvedená ustanovení BGB tak, že požadavek zaplacení náhrady za užívání je povolen. Rozhodne-li Soudní dvůr, že směrnice 1999/44 brání výše uvedenému právnímu předpisu, nebude se Bundesgerichtshof moci tímto rozhodnutím řídit, jelikož mu v tom brání článek 20 německého základního zákona (Grundgesetz), podle kterého jsou soudy při svém rozhodování vázány zákonem. Pokud by se takovým rozhodnutím řídil, musel by provést výklad vnitrostátního práva contra legem, což není přípustné, neboť z rozsudků Soudního dvora Pupino(12) a Adeneler a další(13) vyplývá, že směrnice nemůže sloužit jako základ pro výklad contra legem. Pokud jde o odpověď na předběžnou otázku, Quelle je názoru, že směrnice 1999/44 neupravuje otázku náhrady za užívání, v důsledku čehož není německý zákonodárce při úpravě této otázky omezen. Německá právní úprava je přípustná, jelikož umožňuje vytvořit rovnováhu mezi žádostí o opravu a žádostí o výměnu.
B – Bundesverband
28. Sdružení Bundesverband na jednání tvrdilo, že předběžná otázka je přípustná a že v projednávané věci nejde o otázku výkladu vnitrostátních právních předpisů v souladu se směrnicí 1999/44, ale o otázku výkladu této směrnice. Ve svém písemném vyjádření Bundesverband připomíná, že cílem směrnice 1999/44 je zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele a že zboží musí být vyměněno „bezplatně“ a „bez značných obtíží pro spotřebitele“, což předpokládá zákaz požadovat od spotřebitele náhradu za užívání vadného zboží. Má rovněž za to, že neurčitost výše náhrady může vést spotřebitele k neuplatňování svých práv na základě směrnice 1999/44.
C – Německá vláda
29. Německá vláda zastává názor, že předběžná otázka je přípustná, jelikož výklad směrnice 1999/44, který poskytne Soudní dvůr, je nezbytný pro rozhodnutí sporu v původním řízení. Domnívá se, pokud jde o věc samou, že směrnice 1999/44 nebrání sporné německé právní úpravě. Ve svém písemném vyjádření předloženém na podporu tohoto tvrzení německá vláda uvádí čtyři druhy výkladu: doslovný, systematický, historický a teleologický.
30. V rámci doslovného výkladu německá vláda tvrdí, že směrnice 1999/44 neupravuje otázku, zda v případě výměny zboží prodávající může od spotřebitele požadovat náhradu za užívání vadného zboží. Oba výrazy „bezplatné uvedení spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě“ a „bezplatnou výměnu“, které jsou uvedeny v čl. 3 odst. 2 a 3 směrnice 1999/44 se podle německé vlády vztahují pouze k požadavku na bezplatné dodání zboží, tedy pouze na provedení výměny zboží, což je v souladu s čl. 3 odst. 4 směrnice, který pod výraz „bezplatně“ zahrnuje „zejména náklady spojené s odesláním“. Výraz „bez značných obtíží pro spotřebitele“ uvedený v čl. 3 odst. 3 třetím pododstavci směrnice 1999/44 znamená pouze požadavek, aby prodávající spotřebiteli prakticky neztěžoval výkon jeho práva na výměnu zboží.
31. V rámci systematického výkladu směrnice 1999/44 německá vláda vychází z tvrzení, že první věta patnáctého bodu odůvodnění této směrnice se nevztahuje pouze na případy odstoupení od smlouvy, ale uvádí obecnou právní zásadu, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, ze skutečnosti, že ve společném postoji Rady ze dne 24. září 1998(14) je jasně uvedeno, že členské státy mohou přijmout pravidla týkající se „náhrady v případech zboží, které již bylo spotřebitelem použito, jakož i pravidel o způsobech odstoupení od smlouvy“, vyplývá, že je třeba tyto dvě situace posuzovat odděleně. Zadruhé, odstoupení od smlouvy je uvedeno pouze odděleně v druhé větě patnáctého bodu odůvodnění směrnice, zatímco právo na snížení náhrady je uvedeno v první větě, což rovněž ukazuje, že odstoupení od smlouvy není jediným případem, kdy je možné provést snížení náhrady.
32. V rámci historického výkladu německá vláda odkazuje na návrh(15) a pozměněný návrh směrnice 1999/44(16), které ukazují, jak se vyvíjela formulace čl. 3 odst. 2 a které naznačují, že směrnice vyžaduje pouze bezplatnost opravy, ale nikoliv bezplatnost výměny zboží.
33. Podle německé vlády z teleologického výkladu článku 3 směrnice 1999/44 pouze vyplývá, že spotřebitel nemá povinnost nést konkrétní náklady na uvedení zboží do souladu se smlouvou. Německá právní úprava neodporuje cíli směrnice 1999/44, kterým je dosažení vnitřního trhu a ochrany spotřebitele na úrovni Společenství, jelikož vykonat právo na výměnu zboží lze bez problémů a administrativních překážek. Německá vláda rovněž tvrdí, že ve věci Schulte(17)rozhodl Soudní dvůr, že účinnost ochrany spotřebitele na základě práva Společenství nebyla ohrožena v případě, kdy spotřebitel musel v rámci odstoupení od smlouvy o hypotečním úvěru zaplatit jak částky získané na základě této smlouvy, tak úroky. Domnívá se, že žádost o zaplacení náhrady za užívání nenarušuje účinnost ochrany spotřebitele, jelikož zaplacení této náhrady je povinností menšího rozsahu než vrácení částek úvěru ve věci Schulte. Německá vláda nakonec ještě zdůrazňuje, že spotřebitel nesmí získat nijakou výhodu vyplývající z výměny zboží.
D – Rakouská vláda, španělská vláda a Komise
34. Rakouská vláda se domnívá, že žádost o zaplacení náhrady za užívání může být povolena jen v případě odstoupení od smlouvy, ale nikoliv v případě výměny zboží. Možnost požadovat náhradu za užívání by vytvořila nerovnováhu mezi právem na opravu a právem na výměnu zboží, tedy právy, která jsou podle ní rovnocenná, ale mezi kterými si spotřebitel může vybrat. Z hospodářského hlediska by spotřebitel neměl právo výběru, kdyby byla oprava bezplatná a výměna by byla spojena s dodatečnými náklady, tedy se zaplacením náhrady za užívání.
35. Španělská vláda tvrdí, že náhrada za užívání ve smyslu právním sice nespadá pod pojem „náklady“ ve smyslu čl. 3 odst. 4 směrnice 1999/44, ale že má hospodářské důsledky pro spotřebitele, a že je tedy v rozporu se zásadou bezplatnosti výměny zboží. Článek 3 odst. 4 uvedené směrnice je třeba vykládat tak, že spotřebitel nemá povinnost nést náklady přímo spojené s výměnou zboží.
36. Na jednání Komise uvedla, že předběžná otázka je přípustná, jelikož v případě pochybností o slučitelnosti vnitrostátního práva se směrnicí dochází v řízení o předběžné otázce k nepřímé kontrole toho, zda členský stát splnil povinnosti, které pro něj vyplývají z práva Společenství. Přípustnost předběžné otázky podle ní nemůže být podmíněna skutečností, že je možné vyložit vnitrostátní právo v souladu s ustanovením práva Společenství. Ve svém písemném vyjádření Komise zdůrazňuje, že není možné omezit výraz „bezplatně“ na bezplatné dodání zboží. Poznamenává, že podle čl. 3 odst. 1 směrnice 1999/44 prodávající odpovídá za jakýkoliv rozpor se smlouvou existující v okamžiku dodání spotřebního zboží, a že tedy musí nést podle čl. 3 odst. 4 uvedené směrnice nutné náklady vynaložené na uvedení spotřebního zboží do souladu se smlouvou. Podle Komise se snížení náhrady uvedené v patnáctém bodě odůvodnění směrnice 1999/44 týká pouze odstoupení od smlouvy. Komise zdůrazňuje význam vysoké ochrany spotřebitele v právu Společenství a uvádí, že zaplacením ceny zboží spotřebitel splnil své povinnosti a že žádost o zaplacení náhrady za užívání by odstranila rovnováhu mezi prodávajícím a spotřebitelem. Podle Komise jsou finanční zájmy prodávajícího dostatečně chráněny jeho možností uplatnit nepřiměřené podmínky výměny zboží.
VI – Posouzení generální advokátky
A – Úvodní poznámky
37. Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice 1999/44 brání vnitrostátnímu právnímu předpisu, který prodávajícímu umožňuje, aby v případě výměny vadného zboží požadoval od kupujícího zaplacení náhrady za užívání tohoto zboží. Toto právo prodávajícího vyplývá z § 439 odst. 4 BGB týkajícího se dodatečného splnění závazku, vykládaného ve spojení s § 346 odst. 1 a 2 prvním pododstavcem BGB, který upravuje následky odstoupení od smlouvy. Výše uvedená ustanovení německého občanského zákoníku tak přenáší na případ výměny zboží režim, který se vztahuje na případ odstoupení od smlouvy. Soudní dvůr má v projednávané věci vyložit směrnici 1999/44 poprvé v rámci řízení o předběžné otázce(18).
38. V německé nauce vyvolala otázka opodstatněnosti práva na náhradu za užívání rozsáhlou akademickou debatu. Autoři často ve prospěch uvedené právní úpravy citují důvodovou zprávu k relevantním ustanovením BGB(19) a uvádí z této zprávy vyplývající argument, podle něhož výměna zboží přináší kupujícímu hospodářské výhody(20). Velmi často odkazují, jako na skutečnost svědčící ve prospěch slučitelnosti uvedených ustanovení se směrnicí 1999/44, na její patnáctý bod odůvodnění a uvádějí argument, podle něhož zaplacení náhrady za užívání nespadá do nutných nákladů vynaložených na uvedení zboží do souladu se smlouvou ve smyslu čl. 3 odst. 4 směrnice(21). Mnoho autorů však také zpochybňuje slučitelnost německé právní úpravy se směrnicí 1999/44(22). Kromě neslučitelnosti se směrnicí poukazují na nevyváženost této právní úpravy, která umožňuje prodávajícímu ponechat si výhody, které získal z obdržené prodejní ceny(23).
B – Přípustnost
39. Pokud jde o otázku přípustnosti je třeba konstatovat, jak Komise správně uvedla během jednání, že přípustnost předběžné otázky nemůže být podmíněna otázkou, zda je na vnitrostátní úrovni možné vyložit vnitrostátní ustanovení v souladu se směrnicí. Zásada zákazu výkladu contra legem platí pouze pro případ, kdy vnitrostátní soud vykládá vnitrostátní právo v souladu s právem Společenství; o zákazu výkladu contra legem však nelze hovořit v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Smyslem výkladu učiněného v rámci řízení o předběžné otázce je zajistit prostřednictvím výkladu práva Společenství správné a jednotné používání tohoto práva ve všech členských státech(24).
40. Prohlášení ohledně článku 20 Grundgesetz se týkají výlučně německého ústavního práva, v důsledku čehož toto ustanovení nemůže jako takové ovlivnit přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Kritéria přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž stanoví pouze článek 234 ES, a nikoliv vnitrostátní právo. Jiný výklad by znamenal, že členský stát může sám vymezit použití článku 234 ES, což by mohlo vést k nejednotnému používání práva Společenství v členských státech. Předběžná otázka je tedy přípustná.
C – Posouzení
41. Je třeba předem upřesnit, že BGB hovoří o „kupujícím“ a „prodávajícím“ obecně, zatímco směrnice 1999/44 hovoří o „spotřebiteli“ a „prodávajícím“, jenž prodává spotřební zboží. V projednávané věci je možné zařadit kupujícího do kategorie „spotřebitele“(25) a prodávajícího do kategorie „prodávajícího“(26) ve smyslu směrnice 1999/44; krom toho prodej trouby k soukromému užívání představuje prodej „spotřebního zboží“(27) ve smyslu směrnice.
42. Jádrem problému v projednávané věci je výklad výrazu „bezplatný“ uvedeného v článku 3 směrnice 1999/44 a s tím související otázka, zda „bezplatná výměna“ znamená, že prodávající nesmí od spotřebitele požadovat zaplacení náhrady za užívání vadného zboží.
43. V rámci doslovného výkladu je třeba úvodem zdůraznit, že v souladu s čl. 3 odst. 1 směrnice 1999/44 prodávající „odpovídá spotřebiteli za každý rozpor se smlouvou existující v okamžiku dodání spotřebního zboží“. Směrnice tedy jasně uvádí, že odpovědnost za rozpor dodaného zboží se smlouvou, který existuje v okamžiku jeho dodání, nese prodávající a že právě on odpovídá za toto vadné plnění. Kdyby byla povolena právní úprava, podle které prodávající může požadovat náhradu za užívání zboží, byl by tento prodávající zbaven jakékoliv odpovědnosti za každý rozpor se smlouvou existující v okamžiku dodání spotřebního zboží a složka odpovědnosti, kterou měl nést prodávající, by byla ve skutečnosti přenesena na spotřebitele.
44. Článek 3 odst. 2 směrnice přiznává spotřebiteli nárok na „bezplatné uvedení spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě“, což znamená, že na žádost spotřebitele lze především bezplatně uvést zboží do souladu se smlouvou prostřednictvím opravy nebo výměny vadného zboží. V tomto ohledu si podle mého názoru musí spotřebitel vybrat mezi opravou a výměnou ten způsob nápravy, který je možný a přiměřený(28). Není-li možná a přiměřená ani oprava, ani výměna zboží, může spotřebitel požadovat snížení ceny nebo odstoupit od smlouvy(29). Článek 3 odst. 3 směrnice 1999/44 znovu výslovně uvádí, že jak oprava, tak výměna zboží musí být „bezplatná“. Obvyklý význam slova „bezplatná“ uvedeného v tomto článku již naznačuje, že německá právní úprava není v souladu se směrnicí(30). Článek 3 odst. 4 směrnice 1999/44 definuje výraz „bezplatný“. Tato definice je v rozporu s německou právní úpravou z následujících dvou důvodů.
45. Zaprvé, toto ustanovení velmi jasně stanoví, že výraz „bezplatný“ označuje „[nutné] náklady vynaložené na uvedení spotřebního zboží do stavu souladu“. Nehledě na otázku, zda prodávající podmíní výměnu zboží zaplacením náhrady za užívání nebo jestli vymění zboží a bude požadovat náhradu později, lze náhradu považovat za náklad vynaložený na uvedení zboží do souladu se smlouvou. Definici bezplatnosti je třeba vykládat ve vztahu k čl. 3 odst. 1 směrnice 1999/44, který stanoví, že prodávající v plném rozsahu odpovídá za rozpor se smlouvou existující v okamžiku dodání spotřebního zboží, z čehož vyplývá, že prodávající hradí veškeré náklady vynaložené na uvedení zboží do souladu se smlouvou.
46. Zadruhé, pokud jde o tvrzení německé vlády, podle kterého tyto náklady zahrnují „zejména náklady spojené se zasláním a náklady na vynaloženou práci a materiál“, je třeba trvat na skutečnosti, že uvedený výčet je pouze příkladmý, a nikoliv taxativní. Zákonodárce Společenství tím, že použil výraz „zejména“, chtěl uvést nejtypičtější příklady nákladů, které mohou být vynaloženy v případě výměny zboží, ale nepřál si omezit působnost tohoto ustanovení. Vycházíme-li ze zásady exempla illustrant non restringunt legem, lze konstatovat, že „náklady“ nezahrnují jen náklady na dodání zboží, které je v souladu se smlouvou(31). Z uvedené definice tedy vyplývá, že výraz „bezplatný“ zahrnuje veškeré náklady na uvedení zboží do souladu se smlouvou, které zahrnují jak druhy nákladů vyjmenované příkladmo, tak všechny ostatní náklady, které mohou být vynaloženy v rámci výměny zboží.
47. Je rovněž třeba vyjasnit, zda žádost o zaplacení náhrady způsobuje spotřebiteli „značné obtíže“ ve smyslu čl. 3 odst. 3 třetího pododstavce směrnice 1999/44. V tomto ohledu souhlasím s argumentací rakouské vlády, podle které zaplacení náhrady za užívání představuje „značnou obtíž“ ve smyslu uvedené směrnice. Výraz „značná obtíž“ nezahrnuje pouze praktické překážky, které vyvstávají při výměně zboží, ale obtíže obecně a finanční „obtíž“ je dodatečnou obtíží, která podle mého názoru může představovat i větší obtíž, než jsou praktické překážky, na které může spotřebitel narazit při výměně zboží.
48. Krom toho finanční zájmy prodávajícího jsou dostatečně chráněny, jak Komise správně zdůrazňuje ve svém písemném vyjádření, skutečností, že může uplatňovat nepřiměřenost způsobu nápravy zvoleného spotřebitelem. Článek 3 odst. 3 druhý pododstavec směrnice 1999/44 stanoví, že způsob zjednání náhrady je nepřiměřený „v případě, že by pro prodávajícího znamenal vznik nákladů, které by ve srovnání s ostatními možnostmi zjednání nápravy [byly nepřiměřené]“. Kdyby prodávající při výměně zboží vynaložil nepřiměřené náklady, mohl by odmítnout žádost spotřebitele o výměnu zboží. Byla-li by oprava zboží nemožná nebo nepřiměřená, spotřebitel by si mohl podle této zásady zvolit podpůrné plnění a požadovat snížení ceny nebo by mohl odstoupit od smlouvy. Směrnice tak prodávajícího chrání dostatečně, přičemž spotřebiteli umožňuje účinně uplatňovat jeho práva(32).
49. Je třeba rovněž předvídat praktické důsledky žádosti o náhradu za užívání. V případě, kdy prodávající požaduje od spotřebitele zaplacení náhrady za užívání a není-li oprava možná, spotřebitel nemá mnoho možností. Podmíní-li prodávající výměnu zboží zaplacením náhrady, může spotřebitel buď zaplatit náhradu a obdržet nový výrobek, anebo se obejít bez nového výrobku. Stejně tak nepodmíní-li prodávající výměnu zboží zaplacením náhrady za užívání, ale požaduje toto zaplacení následně, je možné, že se spotřebitel bude zdráhat požadovat i výměnu zboží. V praxi se tedy může stát, že z důvodu žádosti o náhradu za užívání spotřebitel vůbec neuplatní své právo na výměnu zboží, což je každopádně v rozporu s duchem a cílem směrnice 1999/44. Spotřebitel by teoreticky mohl na základě čl. 3 odst. 5 třetí odrážky směrnice 1999/44 namítnout značné obtíže, které mu způsobuje výměna, a od prodávajícího požadovat snížení ceny nebo by mohl odstoupit od smlouvy. Je však otázkou, zda by s ohledem na současnou německou právní úpravu bylo k takové námitce skutečně přihlédnuto. Taková situace by mohla spotřebitele odradit od uplatnění jakéhokoliv nároku na základě směrnice 1999/44. Z praktického hlediska je třeba rovněž zohlednit skutečnost, že žádost o náhradu za užívání je zvláště problematická, pokud jde o zboží, jehož hodnota velmi rychle klesá a jehož cena se může značně snížit v době mezi jeho nákupem a výměnou z důvodu vývoje nových modelů, což je případ například počítačů, mobilních telefonů a automobilů(33). V tomto případě kupující obdrží model, který má v době jeho výměny nižší hodnotu, než jakou měl v době jeho nákupu a navíc musí ještě zaplatit náhradu za užívání.
50. Již z doslovného výkladu článku 3 směrnice 1999/44 tedy vyplývá, že toto ustanovení brání takové právní úpravě, jakou je německá právní úprava. I když doslovný výklad podle mého názoru již velmi jasně zodpovídá otázku předkládajícího soudu(34), tento výklad je pouze předpokladem, který je ještě třeba odůvodnit s použitím ostatních druhů výkladu(35). Teleologický a systematický výklad též nesporně vedou k závěru, že směrnice 1999/44 brání takové právní úpravě, jakou je úprava německá. Na podporu tohoto tvrzení lze uvést několik argumentů.
51. Z teleologického výkladu směrnice 1999/44 vyplývá, že jejím cílem je zajistit dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele. To vyplývá z čl. 3 odst. 1 písm. t) a čl. 153 odst. 1 ES(36), přičemž podle posledně uvedeného ustanovení přispívá Společenství za účelem podpory zájmů spotřebitelů a zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů(37). Taková právní úprava, jakou je německá právní úprava, jasně překáží snaze Komise dosáhnout co možná nejvyšší možné úrovně ochrany spotřebitelů, zejména její snaze chránit jejich hospodářské zájmy.
52. V rámci ochrany spotřebitele je zvláštním cílem(38) směrnice 1999/44 zajistit minimální harmonizaci ustanovení v oblasti prodeje spotřebního zboží a záruk vztahujících se na toto zboží(39). Požadavek minimální harmonizace rovněž vyplývá jak z ustanovení dvacátého čtvrtého bodu odůvodnění, tak čl. 8 odst. 2 směrnice 1999/44, která umožňují členským státům za účelem ochrany spotřebitele přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější předpisy, než které stanoví směrnice. Teleologický výklad umožňuje dospět k jasnému závěru, že německá právní úprava, která spotřebiteli zaručuje nižší úroveň ochrany, než jakou zaručuje směrnice 1999/44, je tedy a fortiori s touto směrnicí v rozporu. Mimoto je třeba zdůraznit, že ustanovení směrnice 1999/44 obsahují kogentní ustanovení týkající se práv spotřebitele a že smluvní strany se nemohou dohodnout na nižší úrovni ochrany spotřebitele, a vyloučit tak bezplatnost výměny zboží(40).
53. Z druhého, čtvrtého a pátého bodu odůvodnění směrnice 1999/44 jasně vyplývá, že konečným cílem snah o dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele je řádné fungování vnitřního trhu(41), které spotřebiteli umožňuje volně nakupovat spotřební zboží v jiných členských státech(42). Vyšší úroveň ochrany spotřebitele tedy může podpořit to, čemu se říká pasivní volný pohyb zboží a služeb, v rámci kterého spotřebitel kupuje zboží nebo přijímá službu v jiném členském státě(43). K zajištění volného pohybu zboží a služeb musí být spotřebitelům poskytnuty co možná nejjednotnější podmínky pro koupi zboží a příjem služeb, což platí rovněž pro podmínky týkající se výměny zboží. Tyto podmínky mohou být méně příznivé v Německu z důvodu možnosti prodávajícího požadovat zaplacení náhrady za užívání, což může vést k narušení vnitřního trhu a omezení volného pohybu zboží a služeb. V tomto ohledu je třeba uvést, že v několika jiných členských státech prodávající nemůže od spotřebitele požadovat náhradu za užívání vadného výrobku(44). Lze si představit, že spotřebitel z jiného členského státu, který se dozví o požadavku zaplatit náhradu za užívání v Německu se napříště bude zdráhat v tomto členském státě nakupovat.
54. Z právního základu, na němž byla směrnice 1999/44 přijata, tedy z článku 95 ES, rovněž vyplývá, že cílem této směrnice(45) je zlepšení fungování vnitřního trhu(46). Z judikatury a nauky vyplývá, že článek 95 ES může být právním základem úpravy Společenství pouze tehdy, je-li cílem této úpravy účinně přispět k vytvoření a zlepšení podmínek fungování vnitřního trhu a přispívá-li tato úprava k odstranění překážek volného pohybu zboží nebo služeb nebo k odstranění narušování hospodářské soutěže(47). Na základě tohoto článku není možné přijmout právní úpravu, která tyto podmínky harmonizuje pouze podružně(48).
55. Ani prostřednictvím systematického výkladu nelze dospět k závěru, že směrnice 1999/44 na základě patnáctého bodu odůvodnění povoluje náhradu za užívání. Zaprvé je třeba poukázat na formální (vnější) aspekt tohoto ustanovení(49). Ze systematiky tohoto bodu odůvodnění jasně vyplývá, že se vztahuje pouze k odstoupení od smlouvy. Skutečnost, že odstoupení od smlouvy je zmíněno pouze v druhé větě tohoto bodu odůvodnění neznamená, že lze první a druhou větu zkoumat odděleně, ale že je třeba považovat celý patnáctý bod odůvodnění za systematický celek. Je-li uvedený bod čten tímto způsobem, je zjevné, že snížení náhrady, která má být vyplacena spotřebiteli, je možné pouze v případě odstoupení od smlouvy.
56. Zadruhé je však třeba v rámci systematického výkladu zohlednit (vnitřní) systematiku celé směrnice 1999/44, která má tvořit soudržný celek bez vnitřních rozporů(50). Připuštění, na základě patnáctého bodu odůvodnění, možnosti prodávajícího požadovat náhradu za užívání by vedlo k vnitřním rozporům mezi tímto bodem odůvodnění a článkem 3 uvedené směrnice, který vyžaduje bezplatnou výměnu zboží. Navíc musím trvat na skutečnosti, že patnáctý bod odůvodnění nemá ve smyslu, který mu přiznává německá vláda, ekvivalent v normativní části směrnice 1999/44.
57. Stejně tak nemohu souhlasit s argumentací německé vlády, podle které historický výklad čl. 3 odst. 2 směrnice 1999/44 ukazuje, že prodávající může od spotřebitele požadovat zaplacení náhrady za užívání.
58. Skutečnost, že formulace uvedená ve směrnici 1999/44 – „bezplatnou opravu […] nebo výměnu zboží“(51) – byla od posledního návrhu Komise změněna na „opravu nebo výměnu zboží, [v obou případech bezplatnou]“(52), je právě argumentem svědčícím ve prospěch toho, aby také výměna zboží byla ve všech ohledech bezplatná(53). Ve změně znění spatřuji dodatečný prvek prokazující, že zákonodárce Společenství nesporně hodlal vyžadovat také bezplatnost výměny zboží, a nikoliv pouze bezplatnost opravy a že se v tomto ohledu nedržel původního znění návrhu Komise. K podobnému závěru lze dospět, pokud jde o tiskovou zprávu dohodovacího výboru(54), kterou uplatňuje německá vláda a která podle této vlády prokazuje, že výraz „bezplatný“ se omezuje pouze na opravu, zejména náklady spojené se zasláním zboží a náklady na vynaloženou práci a materiál. Znění směrnice 1999/44 se od znění této tiskové zprávy liší, což opět ukazuje, že směrnice 1999/44 nesporně hodlala zavést rovněž bezplatnou výměnu zboží(55).
59. Nicméně je třeba rovněž zdůraznit, že i kdyby historický výklad vedl k řešení, jež navrhuje německá vláda, tento druh výkladu sám o sobě nepostačuje a nemůže být rozhodující(56), jelikož má při výkladu ustanovení předpisů Společenství jen podružnou roli(57). Právní dosah právní normy Společenství může vyplývat pouze z normy samotné s ohledem na její kontext a cíl(58).
60. V rámci tohoto stanoviska je ještě třeba odpovědět na dva argumenty německé vlády. První argument se týká věci Schulte, druhý otázky, zda se spotřebitel prostřednictvím výměny zboží bezdůvodně obohacuje.
61. Pokud jde o věc Schulte(59), které se dovolává německá vláda, mám za to, že ji nelze vztáhnout na problematiku žádosti o náhradu za užívání.
62. Jednak se věc Schulte týká ochrany spotřebitele v případě odstoupení od smlouvy, což je nárok s odlišnými charakteristickými rysy, než jaké má výměna zboží. V tomto ohledu musím rovněž zdůraznit, že ve věci Schulte nešlo o odstoupení od smlouvy z důvodu vadného zboží, jak je upravuje čl. 3 odst. 5 směrnice 1999/44, ale o odstoupení od smlouvy o půjčce. Ve věci Schulte rozhodl Soudní dvůr, že směrnice 85/577/EHS(60) nebrání tomu, aby vnitrostátní právo stanovilo povinnost „pro spotřebitele v případě odstoupení od smlouvy o půjčce nejen splatit částky získané na základě této smlouvy, ale zaplatit věřiteli ještě úroky ve výši běžné na trhu“(61). Tímto rozhodnutím tedy Soudní dvůr povolil vnitrostátní právní úpravu, která dodržuje zásadu, podle níž si dvě smluvní strany musí navzájem vrátit získané výhody. Situace je však jiná, jestliže se požaduje výměna vadného zboží. Žádost o výměnu vadného zboží se neřídí zásadou vzájemného vrácení získaných výhod, ale zásadou výkladu smlouvy favor contractus, podle níž smlouva zůstává v platnosti, je-li to možné, a výměna zboží tedy směřuje k plnění smlouvy.
63. V rozsudku Schulte je dále uvedena zásada, podle které nemá spotřebitel v případě odstoupení od smlouvy nutně povinnost vrátit půjčku navýšenou o úroky, nesplnila-li druhá smluvní strana řádně své povinnosti. V bodě 94 uvedeného rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že neexistuje rozpor se směrnicí 85/577, pokud se vnitrostátní pravidla, podle kterých spotřebitel musí v případě odstoupení od smlouvy vrátit půjčku navýšenou o úroky, neuplatní v případě, že poskytovatel půjčky nedodržel informační povinnost, která pro něj vyplývala z uvedené směrnice. V rámci pravidla, podle kterého musí smluvní strana, která nesplnila řádně svoji povinnost, nést sama odpovědnost za toto vadné plnění, je tedy možné přirovnat odstoupení od smlouvy k výměně vadného zboží. Jde však opět o argument ve prospěch toho, aby prodávající v případě výměny vadného zboží musel nést plnou odpovědnost za vadné plnění a v tomto ohledu rovněž veškeré náklady vztahující se k této výměně.
64. V projednávané věci rovněž nelze tvrdit, že se spotřebitel bezdůvodně obohacuje(62). Zaplacením kupní ceny spotřebitel řádně splnil svou povinnost, která mu přísluší podle synallagmatické smlouvy o prodeji spotřebního zboží, zatímco prodávající nesplnil svou povinnost tak, jak se k tomu ve smlouvě zavázal. Ve světle zásady pacta sunt servanda tedy žádost o výměnu zboží znamená pouze žádost, aby prodávající splnil své smluvní povinnosti. Každá smluvní strana totiž musí sama nést riziko vadného splnění své povinnosti. Odpovědnost za skutečnost, že dochází k výměně zboží, nenese spotřebitel; spotřebitel si pouze přeje, aby mohl zboží běžným způsobem užívat, což mu prodávající musí umožnit.
65. V důsledku toho je nepřijatelné, aby spotřebitel, který řádně splnil svou smluvní povinnost, musel zaplatit náhradu za užívání vadného zboží prodávajícímu, který svou povinnost řádně nesplnil. Obdržením nového zboží spotřebitel získává pouze to, na co má nárok, tedy zboží odpovídající smlouvě; nelze tedy v projednávané věci vůbec hovořit o bezdůvodném obohacení spotřebitele.
66. S ohledem na všechny předcházející úvahy se domnívám, že směrnice 1999/44 brání německé právní úpravě, podle níž má prodávající právo v případě výměny vadného zboží požadovat od kupujícího zaplacení náhrady za užívání tohoto zboží.
VII – Závěry
67. S ohledem na všechny předcházející úvahy Soudnímu dvoru navrhuji, aby rozhodl, že ustanovení čl. 3 odst. 2 ve vzájemném spojení s čl. 3 odst. 3 prvním pododstavcem a čl. 3 odst. 4 nebo čl. 3 odst. 3 třetím pododstavcem směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží je nutno vykládat v tom smyslu, že brání ustanovení vnitrostátního práva, podle něhož prodávající může v případě uvedení zboží do souladu se smlouvou prostřednictvím jeho výměny požadovat od spotřebitele náhradu za užívání původně dodaného zboží, které bylo v rozporu se smlouvou.