ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
21. října 2015(*)
„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2010/13/EU – Pojmy ‚pořad‘ a ‚audiovizuální mediální služba‘ – Určení hlavního účelu audiovizuální mediální služby – Srovnatelnost služby s televizním vysíláním – Umístění krátkých videomateriálů do záložky internetových stránek novin“
Ve věci C‑347/14,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Verwaltungsgerichtshof (Správní soud, Rakousko) ze dne 26. června 2014, došlým Soudnímu dvoru dne 18. července 2014, v řízení
New Media Online GmbH
proti
Bundeskommunikationssenat,
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení R. Silva de Lapuerta, předsedkyně prvního senátu vykonávající funkci předsedkyně druhého senátu, K. Lenaerts (zpravodaj), předseda Soudního dvora, J. L. da Cruz Vilaça, A. Arabadžev a J.-C. Bonichot, soudci,
generální advokát: M. Szpunar,
vedoucí soudní kanceláře: M.-A. Gaudissart, vedoucí oddělení,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 22. dubna 2015,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za New Media Online GmbH M. Hetzenauer, Rechtsanwältin,
– za švédskou vládu A. Falk a N. Otte Widgren, jako zmocněnkyněmi,
– za Evropskou komisi G. Braunem a A. Marcoulli, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 1. července 2015,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 1 písm. a) bodu i) a písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) (Úř. věst. L 95, s. 1).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností New Media Online GmbH, se sídlem v Insbrucku (Rakousko), a Bundeskommunikationssenat, jehož předmětem je rozhodnutí rakouského regulačního orgánu v oblasti komunikací (Kommunikationsbehörde Austria) považovat část služeb nabízených žalobkyní ve věci v původním řízení za „audiovizuální mediální službu na vyžádání“, jež z tohoto důvodu podléhá ohlašovací povinnosti stanovené relevantní právní úpravou.
Právní rámec
Unijní právo
3 Podle bodů 10, 11, 21, 22, 24 a 28 odůvodnění směrnice 2010/13:
„(10) Tradiční audiovizuální mediální služby – jako televize – a rozvíjející se audiovizuální mediální služby na vyžádání vytvářejí v Unii významné pracovní příležitosti, zejména v malých a středních podnicích, a podněcují hospodářský růst a investice. Vzhledem k významu rovných [soutěžních] podmínek a skutečného evropského trhu s audiovizuálními mediálními službami by měly být respektovány základní zásady vnitřního trhu, jako je volná hospodářská soutěž a rovné zacházení, aby byly na trzích s audiovizuálními mediálními službami zajištěny transparentnost a předvídatelnost a aby bylo dosaženo snížení překážek pro vstup na tento trh [tyto trhy].
(11) Je nutné za účelem zamezení narušování hospodářské soutěže, zvýšení právní jistoty, pomoci při dotvoření vnitřního trhu a usnadnění vzniku jednotného informačního prostoru používat pro všechny audiovizuální mediální služby, jak pro televizní vysílání (tj. lineární audiovizuální mediální služby), tak pro audiovizuální mediální služby na vyžádání (tj. nelineární audiovizuální mediální služby), alespoň základní stupeň koordinovaných pravidel.
[...]
(21) Pro účely této směrnice by se definice audiovizuální mediální služby měla vztahovat pouze na audiovizuální mediální služby, ať již na televizní vysílání nebo na služby na vyžádání, představující hromadné sdělovací prostředky, tj. služby, které jsou určeny k příjmu podstatné části široké veřejnosti a které by na ni mohly mít jasný dopad. Oblast působnosti této směrnice by měla být omezena na služby, jak je vymezuje Smlouva o fungování Evropské unie, a měla by se tedy vztahovat na jakoukoli hospodářskou činnost, včetně činnosti podniků poskytujících veřejné služby, ale neměla by se vztahovat na činnosti, které jsou především nehospodářské povahy a které nesoutěží s televizním vysíláním, například soukromé internetové stránky a služby spočívající v poskytování nebo šíření audiovizuálního obsahu vytvářeného soukromými uživateli za účelem sdílení a výměny v rámci zájmových společenství.
(22) Pro účely této směrnice by se definice audiovizuální mediální služby měla vztahovat na hromadné sdělovací prostředky, pokud jde o jejich funkci informovat, bavit a vzdělávat širokou veřejnost, a měla by zahrnovat audiovizuální obchodní sdělení, nikoli však soukromou korespondenci v jakékoli podobě, například zprávy elektronické pošty zasílané omezenému počtu příjemců. Tato definice by rovněž neměla zahrnovat služby, jejichž hlavním účelem není poskytování pořadů, tj. případy, kdy audiovizuální obsah je vzhledem ke službě pouze podružný a není jejím hlavním účelem. Mezi příklady patří internetové stránky, které pouze doplňkově obsahují audiovizuální prvky, jako například animované grafické prvky, krátké reklamní šoty nebo informace související s produktem nebo jinou než audiovizuální službou. Z těchto důvodů by z oblasti působnosti směrnice měly být vyňaty též sázkové hry, které vyžadují peněžitý vklad, včetně loterií, sázek a dalších forem [...] hazardních her, a také online hry a vyhledávače, ne však vysílání věnované hazardním a sázkovým hrám.
[...]
(24) Charakteristickým rysem audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání je, že jsou ‚podobné televiznímu vysílání‘, tj. že se snaží získat stejné diváky jako televizní vysílání a že by uživatel na základě jejich povahy a prostředků přístupu ke službě důvodně očekával režim regulační ochrany v rámci působnosti této směrnice. S ohledem na tuto skutečnost a s cílem zamezit nerovnostem z hlediska volného pohybu a hospodářské soutěže by měl být pojem ‚pořad‘ vykládán dynamicky, se zohledněním vývoje televizního vysílání.
[...]
(28) Tato směrnice by se neměla vztahovat na elektronické verze novin a časopisů.“
4 Článek 1 směrnice 2010/13, nadepsaný „Definice“, v odstavci 1 uvádí:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
a) ‚audiovizuální mediální službou‘
i) služba ve smyslu článků 56 a 57 Smlouvy o fungování Evropské unie, za kterou nese redakční odpovědnost poskytovatel mediálních služeb a jejímž hlavním účelem je poskytování pořadů široké veřejnosti za účelem informování, zábavy nebo vzdělávání prostřednictvím sítí elektronických komunikací ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2002/21/ES. Touto audiovizuální mediální službou je buď televizní vysílání definované v písmenu e) tohoto článku, nebo audiovizuální mediální služba na vyžádání definovaná v písmenu g) tohoto článku,
ii) audiovizuální obchodní sdělení;
b) ‚pořadem‘ pohyblivá obrazová sekvence se zvukem nebo bez něj, která představuje jednotlivou položku v rámci programové skladby nebo katalogu sestavených poskytovatelem mediálních služeb a jejíž podoba a obsah jsou srovnatelné s podobou a obsahem televizního vysílání. Pořady jsou např. celovečerní filmy, sportovní události, situační komedie, dokumentární pořady, pořady pro děti nebo původní tvorba;
[...]
g) ‚audiovizuální mediální službou na vyžádání‘ (tj. nelineární audiovizuální mediální službou) audiovizuální mediální služba poskytovaná poskytovatelem mediálních služeb za účelem sledování pořadů v okamžiku zvoleném uživatelem a na jeho individuální žádost na základě katalogu pořadů sestaveného poskytovatelem mediálních služeb;
[...]“
Rakouské právo
5 Ustanovení § 2 zákona o audiovizuálních mediálních službách (Audiovisuelle Mediendienste-Gesetz, BGBl. I, 84/2001), ve znění platném v době, kdy nastaly skutkové okolnosti věci v původním řízení (dále jen „AMD-G“), nadepsaného „Definice“, uvádí:
„Pro účely tohoto zákona se rozumí:
[...]
3. ‚audiovizuální mediální službou‘ služba ve smyslu článků 56 a 57 SFEU, za kterou nese redakční odpovědnost poskytovatel mediálních služeb a jejímž hlavním účelem je poskytování pořadů široké veřejnosti za účelem informování, zábavy nebo vzdělávání prostřednictvím sítí elektronických komunikací [§ 3 bod 11 zákona o telekomunikacích (Telekommunikationsgesetz) z roku 2003]. Pod tuto definici spadá televizní vysílání a audiovizuální mediální služby na vyžádání.
4. ‚audiovizuální mediální službou na vyžádání‘ audiovizuální mediální služba poskytovaná poskytovatelem mediálních služeb za účelem sledování pořadů v okamžiku zvoleném uživatelem a na jeho individuální žádost na základě katalogu pořadů sestaveného poskytovatelem mediálních služeb (služba na vyžádání);
[...]“
6 Ustanovení § 9 AMD-G, nadepsaného „Služby podléhající ohlašovací povinnosti“, v odstavci 1 stanoví:
„Subjekty televizního vysílání, pokud nepodléhají povinnosti získat povolení podle § 3 odst. 1, jakož i poskytovatelé mediálních služeb na vyžádání jsou povinni ohlásit činnost regulačnímu orgánu nejméně dva týdny před jejím zahájením.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
7 Žalobkyně v původním řízení provozuje na internetové adrese http://www.tt.com internetové stánky novin „Tiroler Tageszeitung Online“. Na těchto stránkách, které obsahují hlavně psané novinové články, se v době, kdy nastaly skutkové okolnosti věci v původním řízení, nacházel link http://video.tt.com na subdoménu s názvem „Video“ (dále jen „subdoména“), který vedl na stránku, jež umožňovala prostřednictvím vyhledávacího katalogu přístup k více než 300 videomateriálům.
8 Takto dostupné videomateriály byly tvořeny redakčně upravenými zprávami různé délky, od 30 sekund až po několik minut, obsahujícími například novinky o místních událostech a akcích, rozhovory s kolemjdoucími o aktuálních tématech, sportovní novinky, filmové ukázky, návody na rukodělné práce pro děti nebo videomateriály čtenářů vybrané redakcí. Velmi zřídka se videomateriály nabízené v rámci této subdomény vztahovaly k článkům nacházejícím se na internetových stránkách novin Tiroler Tageszeitung.
9 Rozhodnutím ze dne 9. října 2012 rakouský regulační orgán konstatoval, že pokud jde o subdoménu Video, žalobkyně v původním řízení poskytovala audiovizuální mediální službu na vyžádání ve smyslu ustanovení § 2 bodu 3 ve spojení s bodem 4 AMD‑G, jež podléhá ohlašovací povinnosti podle § 9 odst. 1 AMD‑G. Subdoména Video má televizní charakter a plní v porovnání se zbylou částí internetových stránek novin Tiroler Tageszeitung autonomní funkci. Splňuje kritérium, podle kterého je jejím hlavním účelem poskytování pořadů veřejnosti za účelem informování, zábavy nebo vzdělávání. Z tohoto důvodu spadá subdoména Video podle názoru rakouského regulačního orgánu do oblasti působnosti AMD-G a vztahují se na ni regulační požadavky tohoto zákona.
10 Žalobkyně v původním řízení napadla toto posouzení a podala žalobu k Bundeskommunikationssenat. Tento soudní orgán uvedenou žalobu zamítl rozhodnutím ze dne 13. prosince 2012 z důvodů vznesených rakouským regulačním orgánem.
11 Žalobkyně v původním řízení se tedy obrátila na Verwaltungsgerichtshof. Před tímto soudem uvedla, že audiovizuální obsahy dostupné na subdoméně Video jsou jen doplňkem jejích hlavních internetových stránek a nemají formu audiovizuální mediální služby. Dále tvrdí, že krátká videa poskytovaná v rámci subdomény Video nejsou podobou ani obsahem srovnatelná s nabídkou televizního vysílání.
12 Předkládající soud se táže, zaprvé zda lze nabízené videomateriály považovat za „pořad“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2010/13, konkrétně zda videotéka, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, splňuje požadavek uvedený v tomto ustanovení, a sice že její podoba a obsah musí být srovnatelné s podobou a obsahem televizního vysílání. Uvedený soud vychází z toho, že srovnatelnost zkoumané služby s televizním vysíláním lze předpokládat, je-li taková služba nabízena v televizních vysíláních. Jeho pochybnosti nicméně vyplývají ze skutečnosti, že služba, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, spočívá v nabízení krátkých videomateriálů, jež odpovídají krátkým sekvencím získaných ze zpráv a v této podobě se v „tradiční“ televizi nevyskytují.
13 Zadruhé se předkládající soud táže, zda je „hlavním účelem“ služby dotčené v původním řízení poskytovat veřejnosti informativní, zábavné a vzdělávací pořady. Podle uvedeného soudu směrnice 2010/13 neumožňuje jasně určit, zda kvalifikace služby jakožto audiovizuální mediální služby s ohledem na „hlavní účel“ závisí na celé škále služeb poskytovatele, nebo zda lze posuzovat každou službu zvlášť. Domnívá se však, že cíl této směrnice hovoří ve prospěch druhého přístupu, protože v opačném případě by tak mohl poskytovatel rozšířením škály svých služeb zabránit tomu, aby se na tyto služby uvedená směrnice vztahovala.
14 Za těchto podmínek se Verwaltungsgerichtshof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2010/13 vykládán v tom smyslu, že o požadovanou srovnatelnost podoby a obsahu zkoumané služby s televizním vysíláním se jedná v případě, kdy jsou takové služby nabízeny i v televizních vysíláních, která je možné považovat za hromadné sdělovací prostředky určené k příjmu podstatné části široké veřejnosti a mohla by na ni mít jasný dopad?
2) Musí být čl. 1 odst. 1 písm. a) bod i) směrnice 2010/13 vykládán v tom smyslu, že při zjišťování hlavního účelu nabízené služby se lze v případě elektronických verzí novin zaměřit pouze na tu část, ve které jsou převážně dostupná krátká videa, která v jiných oblastech internetové stránky tohoto elektronického média slouží jen k doplnění textových příspěvků elektronických novin?“
K předběžným otázkám
K první otázce
15 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být pojem „pořad“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2010/13 vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na zpřístupnění krátkých videí, která odpovídají krátkým sekvencím z místních zpráv, sportu nebo zábavy, na subdoméně internetových stránek novin.
16 Úvodem je třeba uvést, že podle informací poskytnutých předkládajícím soudem odpovídají videa dotčená ve věci v původním řízení zprávám různých délek a na různá témata. Tato videa se týkají reportáží o místních událostech, zejména v oblasti politiky, kultury, sportu a hospodářství.
17 V této souvislosti předkládající soud vyjadřuje pochybnosti o tom, zda zpřístupnění krátkých videí, která odpovídají krátkým sekvencím získaným z místních zpráv, sportu nebo zábavy, je srovnatelné s „televizním vysíláním“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2010/13, neboť taková kompilace krátkých videí dosud nebyla jako taková v tradičních televizních vysíláních nabízena.
18 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle definice uvedené v čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2010/13 se pojmem „pořad“ rozumí „pohyblivá obrazová sekvence [...], která představuje jednotlivou položku v rámci programové skladby nebo katalogu sestavených poskytovatelem mediálních služeb a jejíž podoba a obsah jsou srovnatelné s podobou a obsahem televizního vysílání“.
19 Uvedené ustanovení tedy vyžaduje srovnatelnost takových videosekvencí, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, s podobou a obsahem televizního vysílání, a nikoli srovnatelnost kompletní kompilace krátkých videí s programovou skladbou nebo katalogem sestavených provozovatelem televizního vysílání.
20 Kromě toho skutečnost, že videa dotčená ve věci v původním řízení, mají krátkou délku, nemůže zabránit tomu, aby byla považována za „pořad“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2010/13. Toto ustanovení totiž neobsahuje žádný požadavek týkající se délky trvání dotyčné obrazové sekvence. Nadto, jak zdůraznila Evropská komise, se nabídka televizního vysílání skládá kromě dlouhých nebo střednědobých pořadů také z pořadů krátkých.
21 Pokud jde o možnost uživatele internetu mít přístup k videu, které ho zajímá, v momentě, který si zvolí, a na individuální vyžádání na základě katalogu sestaveného provozovatelem internetových novin, jenž umožňuje jak vyhledávání podle kategorie, tak vyhledávání nejsledovanějších nebo nejaktuálnějších videí, nemění tato možnost nic na tom, že se videa dotčená ve věci v původním řízení stejně jako program televizního vysílání zaměřují na širokou veřejnost a mohla by na ni mít jasný dopad ve smyslu bodu 21 odůvodnění směrnice 2010/13. Uvedená možnost navíc odpovídá možnosti výslovně stanovené v definici audiovizuální mediální služby na vyžádání, obsažené v čl. 1 odst. 1 písm. g) směrnice 2010/13. Způsob výběru videí dotčený ve věci v původním řízení se tedy neliší od způsobu nabízeného v rámci audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání, které spadají do rozsahu působnosti této směrnice.
22 Jak dále vyplývá z bodů 11, 21 a 24 odůvodnění směrnice 2010/13, je účelem této směrnice uplatňovat ve vysoce konkurenčním mediálním světě stejná pravidla na subjekty, jež se zaměřují na tutéž veřejnost, a zabránit tomu, aby takové audiovizuální mediální služby na vyžádání, jako je videotéka dotčená ve věci v původním řízení, mohly nekalým způsobem konkurovat tradiční televizi.
23 V tomto ohledu z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že některá z videí dostupných na subdoméně Video vyrábí subjekt regionálního televizního vysílání Tirol TV a jsou rovněž dostupná na internetových stránkách tohoto subjektu. Uvedená videa tedy konkurují informačním službám nabízeným subjekty regionálního televizního vysílání. Toto zjištění platí také pro krátká videa, která nesouvisí s místními zprávami, ale s kulturními nebo sportovními událostmi či zábavnými reportážemi, a které konkurují hudebním kanálům, sportovním kanálům a zábavným pořadům.
24 S ohledem na předcházející úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že pojem „pořad“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2010/13 musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje zpřístupnění krátkých videí, která odpovídají krátkým sekvencím z místních zpráv, sportu nebo zábavy, na subdoméně internetových stránek novin.
Ke druhé otázce
25 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, na základě jakých kritérií je třeba určit hlavní účel služby ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) bodu i) směrnice 2010/13, jež spočívá ve zpřístupnění videí nabízených v rámci elektronické verze novin.
26 V tomto ohledu ze směrnice 2010/13 vyplývá, že elektronická verze novin by navzdory audiovizuálním prvkům, jež obsahuje, neměla být považována za audiovizuální službu v případě, že jsou tyto audiovizuální prvky druhotné a slouží pouze k doplnění nabídky psaných novinových článků.
27 Bod 22 odůvodnění směrnice 2010/13 stanoví zásadu, podle které „případy, kdy audiovizuální obsah je vzhledem ke službě pouze podružný a není jejím hlavním účelem“, nesplňují definici „audiovizuální mediální služby“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) bodu i) této směrnice. Bod 28 odůvodnění dále uvádí, že tato směrnice by se neměla vztahovat na „elektronické verze novin a časopisů“. Rakouské orgány se tudíž rozhodly nepovažovat internetové stránky žalobkyně v původním řízení jako celek za audiovizuální mediální službu.
28 Avšak bod 28 odůvodnění směrnice 2010/13 nelze chápat tak, že audiovizuální služba by měla být systematicky vyloučena z oblasti působnosti této směrnice pouze z toho důvodu, že provozovatel internetových stránek, na kterých se tato služba nabízí, je vydavatelem internetových novin. Záložka s videi, která v rámci jediné internetové stránky splňuje podmínky, aby mohla být považována za audiovizuální mediální službu na vyžádání, neztrácí tento charakteristický znak jen proto, že je dostupná z internetových stránek novin nebo je nabízena v rámci těchto stránek.
29 Přístup, který by z oblasti působnosti uvedené směrnice obecně vylučoval služby poskytované vydavateli internetových novin z důvodu jejich multimediální povahy, aniž by se v jednotlivých případech posuzoval „hlavní účel“ dotčené služby, by totiž dostatečně nezohledňoval rozmanitost možných situací a nesl by s sebou riziko, že by hospodářské subjekty skutečně poskytující audiovizuální mediální služby ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) bodu i) této směrnice mohly využívat multimediální informační portál, aby se vyhnuly uplatnění právní úpravy, která se na ně v této oblasti vztahuje.
30 Kromě toho osobní typ přístupu, založený na kvalifikaci provozovatele, který by spočíval v zohlednění všech jím poskytovaných služeb za účelem vážení jejich příslušného účelu a který by vedl k tomu, že tento hospodářský subjekt by, pokud jde o všechny služby, které nabízí prostřednictvím svých internetových stránek, spadal do rozsahu působnosti směrnice 2010/13, či nikoli, by neumožňoval správně pochopit takové zvláštní situace, jako jsou situace, kdy společnost působí v několika oblastech podnikání, rozšíří své pole působnosti nebo se spojí s jinou společností.
31 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že jedním z hlavních cílů směrnice 2010/13 podle jejího bodu 10 odůvodnění je, aby se dosáhlo rovných soutěžních podmínek na trhu audiovizuálních mediálních služeb. Z toho vyplývá, že kvalifikace „hlavního účelu“ internetových stránek by neměla podléhat otázce, zda se dotyčné internetové stránky jako celek vztahují k hlavní činnosti společnosti, nebo k činnosti, jež pro tuto společnost pouze podružná.
32 Úroveň ochrany poskytovaná spotřebitelům nemůže totiž záviset na tom, zda tentýž televizní obsah nabízí společnost, pro kterou tento obsah hraje pouze malou roli, nebo společnost, pro niž uvedený obsah představuje celou její nabídku.
33 Za těchto okolností je třeba upřednostnit věcný přístup spočívající v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. a) písm. i) směrnice 2010/13 ve zkoumání toho, zda hlavním účelem dotčené služby jako takové a bez ohledu na rámec, ve kterém se nabízí, je poskytování pořadů široké veřejnosti za účelem informování, zábavy nebo vzdělávání.
34 Co se týče věci v původním řízení, je na předkládajícím soudu, aby zkoumal, zda má služba nabízená na subdoméně Video autonomní obsah a funkci v porovnání s obsahem a funkcí psaných novinových článků vydavatele internetových novin. Pokud tomu tak je, spadá tato služba do rozsahu působnosti směrnice 2010/13. Jestliže se však tato služba jeví jako nedílný doplněk novinářské činnosti tohoto vydavatele, zejména z důvodu propojení audiovizuální nabídky s nabídkou textovou, do rozsahu působnosti této směrnice nespadá.
35 V rámci této analýzy nemůže být rozhodující skutečnost, zda je dotčená audiovizuální nabídka uvedena v hlavní části dotyčných internetových stránek, nebo na jejich subdoméně, jelikož by se tak vytvořila možnost obejít pravidla směrnice 2010/13 prostřednictvím architektury těchto internetových stránek vytvořené pro tento účel.
36 Ve věci v původním řízení z vyjádření předkládajícího soudu a ze spisu předloženého Soudnímu dvoru podle všeho vyplývá, že dotčené videosekvence jsou připojeny jen k velmi malému počtu článků. Podle informací uvedených ve spisu, jejž má k dispozici Soudní dvůr, je navíc většina z těchto videí přístupná a lze si je prohlédnout, aniž je třeba si prohlédnout články elektronické verze novin. Tyto informace naznačují, že by služba dotčená v původním řízení mohla být považována za službu s autonomním obsahem a funkcí v porovnání s obsahem a funkcí novinářské činnosti žalobkyně v původním řízení, a tedy představovat službu odlišnou od ostatních služeb, které tato společnost nabízí. Posouzení tohoto přísluší předkládajícímu soudu.
37 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět, že čl. 1 odst. 1 písm. a) bod i) směrnice 2010/13 musí být vykládán v tom smyslu, že při posuzování hlavního účelu služby, jež spočívá ve zpřístupnění videí nabízených v rámci elektronické verze novin, je třeba se zaměřit na zkoumání toho, zda tato služba jako taková má autonomní obsah a funkci v porovnání s obsahem a funkcí novinářské činnosti provozovatele dotčených internetových stránek a není jen neoddělitelným doplňkem této činnosti, zejména z důvodu propojení audiovizuální nabídky s nabídkou textovou. Posouzení tohoto přísluší předkládajícímu soudu.
K nákladům řízení
38 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:
1) Pojem „pořad“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje zpřístupnění krátkých videí, která odpovídají krátkým sekvencím z místních zpráv, sportu nebo zábavy, na subdoméně internetových stránek novin.
2) Článek 1 odst. 1 písm. a) bod i) směrnice 2010/13 musí být vykládán v tom smyslu, že při posuzování hlavního účelu služby, jež spočívá ve zpřístupnění videí nabízených v rámci elektronické verze novin, je třeba se zaměřit na zkoumání toho, zda tato služba jako taková má autonomní obsah a funkci v porovnání s obsahem a funkcí novinářské činnosti provozovatele dotčených internetových stránek a není jen neoddělitelným doplňkem této činnosti, zejména z důvodu propojení audiovizuální nabídky s nabídkou textovou. Posouzení tohoto přísluší předkládajícímu soudu.
Podpisy.