STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIILA JÄÄSKINENA
přednesené dne 9. června 2011(1)
Věc C‑163/10
Aldo Patriciello
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale di Isernia (Itálie)]
„Člen Evropského parlamentu – Článek 8 protokolu o výsadách a imunitách – Dosah pojmu ‚názor vyjádřený během výkonu parlamentní funkce‘ – Trestní řízení vedené pro trestný čin křivého obvinění – Materiální imunita – Jednání člena Evropského parlamentu mimo Evropský parlament – Organický vztah“
I – Úvod
1. Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu Soudnímu dvoru jsou hmotněprávní podmínky uplatnění imunity přiznané právem Unie členům Evropského parlamentu, pokud jde o názory, které vyjadřují během výkonu svých funkcí.
2. Soudní dvůr měl sice již příležitost rozhodovat o procesních podmínkách uplatnění parlamentní imunity přiznané členům Parlamentu(2), v rámci projednávané věci je však vyzván, aby stanovil hmotněprávní meze imunity s přihlédnutím k článku 8 (dříve článek 9) protokolu č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie(3).
3. Podobně jako ústavní systémy několika členských států, které následovaly příklad modelu zavedeného ve Francii po revoluci v roce 1789, poskytuje protokol členům Parlamentu dvě hlavní složky ochrany(4), jednak ochranu svobody projevu během výkonu funkcí poslance, tedy materiální imunitu, nazývanou rovněž „parlamentní neodpovědností“(5), a jednak procesní imunitu, rovněž nazývanou „nedotknutelností“(6), zaručenou členům Parlamentu před soudním stíháním během výkonu jejich mandátu. Mimoto protokol poslancům zaručuje svobodu účastnit se činností Parlamentu v průběhu jeho zasedání a podílet se na nich(7). V projednávané věci je Soudní dvůr vyzván, aby definoval dosah první formy imunity, a sice materiální imunity.
II – Právní rámec
A – Právo Unie
1. Listina základních práv
4. Podle článku 11 Listiny základních práv Evropské unie(8) má každý právo na svobodu projevu, které zahrnuje svobodu přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice.
2. Protokol č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie
5. Článek 8 protokolu stanoví, že „[č]lenové Evropského parlamentu nemohou být vyšetřováni, zadrženi nebo stíháni pro své názory či hlasování během výkonu své funkce“.
6. Článek 9 (dříve článek 10) první pododstavec písm. a) a b) tohoto protokolu stanoví, že v průběhu zasedání Parlamentu požívají jeho členové na území vlastního státu imunit přiznávaných členům parlamentu vlastního státu a na území všech ostatních členských států nemohou být zadrženi ani soudně stíháni. Poslední pododstavec tohoto článku rovněž stanoví, že Parlament může rozhodnout o zbavení imunity některého ze svých členů.
3. Jednací řád Evropského parlamentu(9)
7. Článek 6 jednacího řádu Evropského parlamentu (dále jen „jednací řád Parlamentu“), nadepsaný „Zbavení poslanecké imunity“, ve svém odstavci 1 stanoví, že při výkonu svých pravomocí s ohledem na výsady a imunity usiluje Parlament především o zachování své integrity jako demokratického zákonodárného shromáždění a o zajištění nezávislosti poslanců při plnění jejich povinností. Odstavec 3 tohoto článku stanoví, že každá žádost o ochranu imunity a výsad, se kterou se poslanec nebo bývalý poslanec obrací na předsedu, je oznámena v plénu a je postoupena příslušnému výboru.
8. Článek 9 jednacího řádu Parlamentu, nadepsaný „Finanční zájmy poslanců, pravidla chování a přístup do Parlamentu“, zní následovně:
„[…]
2. Chování poslanců je založeno na vzájemné úctě, vychází z hodnot a zásad vymezených v základních dokumentech Evropské unie, nesmí snižovat důstojnost Parlamentu nebo ohrozit řádný chod parlamentní činnosti ani narušovat klidné prostředí v prostorách Parlamentu. [ …]
3. Uplatňování tohoto článku nijak neomezuje živost a bezprostřednost parlamentního jednání ani svobodu projevu poslanců.
Při uplatňování tohoto článku se plně dodržují výsadní práva poslanců vymezená v primárním právu a ve statutu poslanců.
Vychází ze zásady transparentnosti a zaručuje, že jakékoli ustanovení v této věci bude oznámeno poslancům a každý poslanec bude osobně seznámen se svými právy a povinnostmi.
[…]“
9. Kapitola 4 hlavy VI jednacího řádu Parlamentu, která obsahuje články 152 až 154, upravuje opatření v případě nedodržení pravidel chování.
10. Článek 152 uvedeného řádu týkající se okamžitých opatření stanoví pravomoci předsedy, které mu umožňují napomenout každého poslance, který narušuje řádný chod jednání nebo se chová způsobem neslučitelným s příslušnými ustanoveními článku 9. Článek 153 jednacího řádu Parlamentu stanoví sankce použitelné na poslance, které zahrnují zejména udělení důtky a dočasné vyloučení ze schůzí Parlamentu. Článek 154 uvedeného řádu upravuje možnost odvolání.
11. Příloha XVI jednacího řádu Parlamentu, nadepsaná „Pokyny k výkladu chování pravidel chování poslanců“, zní následovně:
„1. Je třeba rozlišovat chování vizuální povahy, které lze tolerovat, pokud neuráží nebo neostouzí jiné, zachovává rozumnou míru a nevyvolává konflikty, od chování, které aktivně narušuje některou z parlamentních činností.
2. Poslanci nesou odpovědnost v případě, že osoby, které zaměstnávají nebo kterým umožňují přístup do Parlamentu, nedodrží v prostorách Parlamentu pravidla chování poslanců.
Předseda nebo jeho zástupci mají disciplinární pravomoc vůči těmto osobám nebo vůči jakékoli jiné osobě, která není z Parlamentu a nachází se v jeho prostorách.“
B – Vnitrostátní právo
12. Článek 68 italské ústavy v prvním pododstavci stanoví, že členové národního parlamentu nemohou být voláni k odpovědnosti za názory a hlasování během výkonu své funkce.
III – Skutkové okolnosti a předběžná otázka
13. Aldo Patriciello, italský člen Parlamentu, je stíhán v trestním řízení zahájeném proti němu před Tribunale di Isernia (Itálie) za to, že neprávem obvinil z protiprávního jednání příslušnici městské policie města Pozzili (Itálie) v průběhu hádky, ke které došlo dne 1. srpna 2007 na veřejném parkovišti nedaleko neurologického institutu.
14. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že A. Patriciello se má v tomto ohledu zodpovídat z trestného činu křivého obvinění stanoveného v článku 368 italského trestního zákoníku, jelikož tvrdil, že příslušnice policie uvedla vědomě nesprávné časové údaje při vystavování výzev v rámci blokového řízení několika řidičům vozidel, jejichž vozidla byla zaparkována v rozporu s pravidly silničního provozu, a obvinil tak dotčenou policistku z trestného činu padělání listin. Aldo Patriciello setrval na svém tvrzení v přítomnosti příslušníků policie, kteří na místě zasáhli, aby ověřili, zda skutečně došlo k vytýkanému protiprávnímu jednání.
15. Rozhodnutím ze dne 5. května 2009 Parlament v návaznosti na žádost A. Patriciella na základě čl. 6 odst. 3 jednacího řádu Parlamentu rozhodl na základě zprávy výboru pro právní záležitosti chránit jeho imunitu (dále jen „rozhodnutí o ochraně imunity“). Toto rozhodnutí je odůvodněno následovně:
„[Aldo] Patriciello ve skutečnosti ve svých tvrzeních pouze komentoval veřejně známé skutečnosti, když se vyjádřil k právům občanů na snadný přístup do nemocnice a ke zdravotní péči, což má významný vliv na každodenní život jeho voličů. […] Aldo Patriciello nejednal ve svém vlastním zájmu a neměl v úmyslu veřejnou činitelku urazit. Naopak jednal v obecném zájmu svých voličů a plně v souladu se svou politickou funkcí. Svými činy vykonával svou povinnost poslance [Evropského parlamentu] a sděloval […] svůj názor na otázku veřejného zájmu [pro své voliče][(10)].“
16. V předkládacím rozhodnutí Tribunale di Isernia konstatuje, že podle čl. 9 písm. a) protokolu požívají evropští poslanci, co se týče skutků spáchaných na území vlastního státu, téže imunity a výsad se stejnými hmotněprávními a formálními omezeními, jaké jsou stanoveny podle vnitrostátního práva. Podle článku 68 italské ústavy se přitom výsada neodpovědnosti vztahuje na mimoparlamentní činnost pouze tehdy, pokud je úzce spojena s výkonem typických funkcí a plněním cílů poslaneckého mandátu.
17. Za těchto podmínek uvedený soud uvádí, že ač nepředjímá jakékoliv posouzení opodstatněnosti obvinění, skutkový základ původního řízení není nijak spojen s žádnou formou projevu názoru během výkonu funkce evropského poslance. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, podle státního zastupitelství se argument, podle kterého se A. Patriciello omezil na komentování všeobecně známých skutečností, a sice práva občanů na snadný přístup k nemocnicím a ke zdravotní péči, aniž chtěl urazit veřejného činitele, zdá nepodložený. Byť je třeba to přezkoumat, poslanec totiž výslovně obvinil příslušnici městské policie za přítomnosti pořádkových sil z padělání listin. Na první pohled se přitom nezdá, že by takové jednání bylo v souladu s obecnými zájmy jeho voličů a že by se něj mohl vztahovat, byť v absolutním pojetí, režim imunit přiznaný Parlamentem v jeho rozhodnutí o ochraně imunity.
18. Nicméně Tribunale di Isernia uvádí, že rozhodnutí o ochraně imunity bylo přijato poté, co bylo odkázáno nejen na čl. 9 písm. a) protokolu, ale rovněž na článek 8 tohoto protokolu.
19. V tomto kontextu a vzhledem k povinnosti loajální spolupráce, kterou je vázán na základě čl. 4 odst. 3 SEU, se Tribunale di Isernia rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Představuje tvrzený trestný čin přičítaný evropskému poslanci Aldovi Patriciellovi (který je popsaný v obžalobě a byl již předmětem rozhodnutí o ochraně imunity přijatého Evropským parlamentem dne 5. května 2009), kvalifikovaný jako křivé obvinění podle článku 368 trestního zákoníku, názor vyjádřený během výkonu parlamentní funkce ve smyslu článku [8] [(11)] protokolu?“
IV – Řízení před Soudním dvorem
20. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla Soudnímu dvoru doručena dne 2. dubna 2010. Aldo Patriciello, italská a řecká vláda, jakož i Parlament a Evropská komise předložili písemná vyjádření. Všichni, až na italskou vládu, byli přítomni na jednání, které se konalo dne 15. února 2011.
V – K procesním aspektům předběžné otázky
A – K přípustnosti vyjádření Parlamentu
21. Nejprve uvádím, že přípustnost písemných vyjádření Parlamentu může vyvolávat určité pochybnosti s ohledem na znění ustanovení čl. 23 prvního a druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie. Podle tohoto ustanovení oznámí žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudní dvůr účastníkům řízení, členským státům a Komisi, jakož i orgánu, instituci nebo jinému subjektu Unie, který přijal akt, jehož platnost nebo výklad je předmětem sporu.
22. V projednávané věci je zjevné, že Parlament není autorem protokolu, který je jediný předmětem předběžné otázky(12). Nicméně projednávaná věc se nepochybně týká ústavních zájmů Parlamentu a dotýká se jeho institucionální dimenze.
23. Vzhledem k vnitřnímu vztahu mezi ustanoveními jednacího řádu Parlamentu a články 8 a 9 protokolu, jakož i k jejich společnému cíli, který směřuje k tomu, aby byly Parlamentu zajištěny podmínky pro fungování bez překážek jeho ústavnímu poslání jakožto zástupce občanů na úrovni Unie(13), se tak zdá, že by Soudní dvůr měl v projednávané věci zaujmout spíše liberální přístup. Dodávám, že se mi zdá, že judikatura Soudního dvora podporuje možnosti Parlamentu předložit Soudnímu dvoru vyjádření(14). V důsledku toho navrhuji Soudnímu dvoru, aby posoudil písemné vyjádření Parlamentu jako přípustné.
B – K dosahu předběžné otázky
24. Úvodem považuji za důležité zdůraznit dosah projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou je Soudní dvůr dotazován, zda takové jednání, jako je jednání, o které se jedná ve věci v původním řízení, představuje názor vyjádřený během výkonu parlamentní funkce.
25. Obtíž, se kterou je konfrontován vnitrostátní soud v projednávané věci, zdá se spočívá v rozporu mezi obsahem odůvodnění rozhodnutí o ochraně imunity A. Patriciella a obsahem obvinění v souvislosti se spornými skutečnostmi. V uvedeném rozhodnutí se Parlament dovolává čl. 9 písm. a) protokolu i článku 8 tohoto protokolu.
26. V tomto ohledu, i když podobně jako generální advokát M. Poiares Maduro připouštím, že články 8 a 9 protokolu se mohou v některých případech vztahovat ke stejnému jednání, jelikož působí kumulativním způsobem a je třeba je posuzovat společně(15), se mi nicméně zdá zjevné, že článek 9 protokolu se týká často jednání, která zakládají trestné činy nebo občanskoprávní přečiny, které nespadají do působnosti článku 8 protokolu, zejména jednání, která nelze kvalifikovat jako názory či hlasování, bez ohledu na to, zda k nim došlo v Parlamentu nebo mimo něj.
27. Navíc Soudní dvůr již rozhodl, že v případě soudního stíhání evropského poslance z důvodu názorů nebo hlasování spadá posouzení podmínek pro uplatnění absolutní imunity stanovené v článku 8 protokolu do výlučné pravomoci vnitrostátního soudu, který se může v případě pochybnosti obrátit na Soudní dvůr na základě článku 267 SFEU, přičemž soudy posledního stupně jsou k tomuto v takovém případě povinny(16). I když tak Parlament po předložení žádosti dotyčného evropského poslance přijme na základě jednacího řádu Parlamentu rozhodnutí o ochraně imunity, představuje toto rozhodnutí stanovisko, které nemá závazné účinky vůči vnitrostátním soudním orgánům(17).
28. Mimoto předkládající soud výslovně odmítl, že by ve prospěch A. Patriciella mohla být použita ustanovení italské ústavy ve spojení se zásadou obsaženou v čl. 9 písm. a) protokolu, podle které poslanec požívá na území vlastního státu imunit přiznávaných členům parlamentu vlastního státu.
29. S ohledem na výše uvedené se domnívám, že odpověď, kterou je třeba poskytnout v projednávané věci, se musí zakládat výlučně na článku 8 protokolu, který se týká rozsahu materiální imunity.
30. Nakonec je samozřejmé, že stanovení vytýkaných skutečnosti, jakož i jejich kvalifikace s ohledem na italské právní předpisy náleží pouze vnitrostátnímu soudu. V důsledku toho je třeba předběžnou otázku podle mého názoru značně přeformulovat v tom smyslu, že by Soudní dvůr měl rozhodnout o výkladu relevantních ustanovení protokolu a o rozsahu imunity, které požívají evropští poslanci, čímž poskytne předkládajícímu soudu co nejvíce poznatků užitečných pro rozhodnutí ve sporu, který je před tímto soudem projednáván.
VI – K meritu předběžné otázky
A – Ke svobodě politického projevu jakožto základnímu právu
31. Cílem článku 8 protokolu je nepochybně chránit svobodu projevu členů Parlamentu, bez které nemůže zastupitelský orgán existovat. Členové Parlamentu nemohou být totiž vázáni žádnými pokyny a mandát, který obdrží, není vázaný. Jedná se tedy o volný mandát, který představuje zhmotnění jejich svobody politického projevu(18).
32. Nicméně svoboda projevu náleží každému jednotlivci. Zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice státu(19).
33. Svoboda projevu tak jakožto základní právo přiznává každému právo vyjadřovat své názory, byť zpochybnitelné nebo šokující, menšinové nebo extravagantní. Výkon této svobody může být nicméně omezen právy a zájmy druhých.
34. Legitimita těchto omezení svobody projevu se liší podle povahy a kontextu, ve kterém jsou názory vyjádřeny, a podle postavení osoby, která je vyjadřuje. Tak například svoboda projevu v rámci politické diskuse je širší než v rámci obchodní komunikace. Vzhledem ke zvláštnímu poslání novinářů nebo členů parlamentu musí být naléhavé důvody, které odůvodňují omezení jejich svobody projevu, závažnější než obecně dovolávané důvody.
35. Svoboda projevu je zvláštní v tom, že je současně sama o sobě právem, ale rovněž základem nezbytným pro téměř všechny ostatní svobody(20). V kontextu veřejné diskuse představuje svoboda projevu jeden z pilířů demokratické společnosti, jejímiž zakládajícími prvky jsou podle Evropského soudu pro lidská práva pluralita, tolerance a atmosféra otevřenosti(21). Svoboda projevu je totiž neoddělitelná od demokratické ambice(22).
36. Podobně jako u členských států spočívá legitimita Unie na zásadě demokratického zastoupení(23). Evropští poslanci jsou tak pověřeni zvláštním posláním demokratického zastupování, které je uskutečňováno zejména prostřednictvím svobodného politického projevu.
37. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje svoboda politického projevu, jakožto privilegovaný prostředek k realizaci cílů týkajících se rozvoje demokratické společnosti, volební prohlášení i prohlášení v parlamentu. Je nesporné, že omezení kritiky politika v tomto postavení, jakož i vlády, musí být pružnější než u prostého jednotlivce(24). Svoboda politické diskuse není samozřejmě podle Evropského soudu pro lidská práva absolutní(25). Naopak urážlivý nebo pomlouvačný projev se může stát součástí politické diskuse, pokud je na takové diskusi obecný zájem. Jedná se totiž o poskytnutí bezpečného prostoru pro veřejnou debatu(26). Nicméně ve své judikatuře z nedávné doby Evropský soud pro lidská práva připustil možnost zásahu v souvislosti s volební diskusí(27).
38. V projednávané věci Parlament ve svém rozhodnutí o ochraně imunity usoudil, že A. Patriciello jednal v obecném zájmu svých voličů. V tomto ohledu je třeba uvést, že názory týkající se otázek obecného zájmu jsou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva postaveny naroveň politickému projevu(28). Uvedený Soud výslovně rozhodl, že do obecného zájmu spadá mimo jiné problematika nakládání s prostředky sociálního zabezpečení(29), veřejné výdaje(30), nabývání veřejného majetku(31) a korupce mezi politiky(32). Vnitrostátní soudy tak musí mít s ohledem na tuto judikaturu možnost určit, zda je kritika týkající se určité otázky součástí obecnější diskuse. Pokud tomu tak je, dotčený názor má zvláštní postavení a vyžaduje významnější ochranu(33).
39. Mimoto, jelikož se věc v původním řízení týká příslušnice městské policie, je třeba připomenout, že z důvodu svého postavení figurují zaměstnanci veřejné správy v očích Evropského soudu pro lidská práva uprostřed mezi jednotlivcem a veřejným činitelem. Ač uvedený Soud nepovažuje politika za úředníka, zdůrazňuje, že meze kritiky přípustné vůči úředníkovi při výkonu jeho úředních funkcí mohou být v některých případech širší než u prostého jednotlivce(34).
40. Evropský soud pro lidská práva nicméně připomněl, že úředníci musí požívat při plnění svých funkcí důvěry veřejnosti, aniž jsou neoprávněně rušeni, a že se tedy může jevit nezbytné je chránit zvláště před slovními urážlivými slovními útoky, jsou-li ve službě. To platí rovněž v případě pomlouvačného přičítání skutečností, které se pojí s plněním jejich poslání(35). Požadavky ochrany úředníků musí být případně vyváženy se zájmy svobody tisku nebo svobodné diskuse o otázkách obecného zájmu(36) .
B – K zásadám upravujícím parlamentní imunitu v Parlamentu a v Parlamentním shromáždění Rady Evropy
41. Úvodem uvádím, že mezi systémem výsad a imunit přiznaným členům Parlamentního shromáždění Rady Evropy a systémem přiznaným poslancům Parlamentu existuje historický vztah, který je založen na společném principu a totožných ustanoveních(37). Podle mého názoru tento vztah odůvodňuje, aby pro účely výkladu dosahu parlamentní imunity v projednávané věci bylo provedeno mezi oběma texty srovnání.
42. Podle článku 343 SFEU požívá Unie na území členských států výsad a imunit nezbytných k plnění svého poslání za podmínek stanovených v protokolu. Kapitola III protokolu přebírá koncept právních záruk určených členům Parlamentu.
43. Výsady a imunity členů Parlamentu jsou tak výsadami a imunitami Unie, které byly stanoveny proto, aby Unie mohla plnit své poslání.
44. Je třeba zdůraznit, že velmi nepřesný rozsah imunit, kterých se evropští poslanci mohou dovolávat, odráží jejich původ, a sice, že režim imunit byl pojat jako doplněk k vnitrostátním normám týkajícím se výsad poslanců(38). I přes různé iniciativy Parlamentu nebyly do dnešního dne články 8 a 9 protokolu nijak změněny(39).
45. V tomto ohledu bych rád zdůraznil, že hlavním důvodem pro zavedení evropské imunity není to, aby z ní měli prospěch jednotlivci, ale účinným způsobem přispět k ochraně jejich poslání. Parlamentní imunita tedy není pojata jako osobní výsada členů parlamentu, ale jako záruka pro orgán. Vzhledem k tomu, že je třeba chránit integritu Parlamentu, byly jeho členům přiznány určité svobody a imunity, aby jim bylo umožněno volně se pohybovat v Unii, svobodně jednat během výkonu své funkce jakožto členové parlamentu, jakož i být chráněni před jakoukoliv hrozbou v souvislosti s uvedenou funkcí(40).
46. Jak vyplývá z jednacího řádu Parlamentu, při výkonu svých pravomocí s ohledem na výsady a imunity usiluje Parlament především o zachování své integrity jako demokratického zákonodárného shromáždění a o zajištění nezávislosti poslanců při plnění jejich povinností(41).
47. Pro srovnání, s přihlédnutím ke Statutu Rady Evropy, zástupci členských států Rady mají výsady a imunity, které jsou potřebné pro plnění jejich funkcí(42). Imunity jsou přiznány proto, aby byla zachována integrita Parlamentního shromáždění Rady Evropy a aby byla zajištěna nezávislost jeho členů při plnění jejich evropského mandátu(43). Mimoto podle dodatkového protokolu k všeobecné dohodě o výsadách a imunitách Rady Evropy jsou tyto výsady a imunity přiznány zástupcům členů nikoliv pro jejich osobní prospěch, ale pro zaručení nezávislého výkonu jejich funkcí ve vztahu k Radě Evropy(44).
48. Výše uvedené úvahy nicméně nezpochybňují předpoklad o duální povaze parlamentní imunity, jejímž cílem je ochrana jak Parlamentu, tak i jeho členů jako jednotlivců(45).
49. Pokud jde zaprvé o ochranu svobody projevu a hlasování během výkonu funkce poslance, materiální imunita, nazývaná rovněž „parlamentní neodpovědnost“(46), zakotvená v článku 8 protokolu, znamená, že poslance nelze stíhat pro některé kategorie jednání, a sice jednání, které je spojeno s výkonem jeho mandátu.
50. Soudní dvůr již rozhodl, že uvedená materiální imunita je absolutní(47).
51. Toto konstatování je třeba chápat s přihlédnutím k zásadě(48), o kterou se opírá materiální imunita, podle které, jelikož neodpovědnost není časově omezená, zůstává platná jak po dobu trvání mandátu, tak i po jeho uplynutí. Je absolutní rovněž v tom smyslu, že zahrnuje všechny formy právní odpovědnosti, zejména trestněprávní a občanskoprávní odpovědnost. Mimoto se jedná o nepodmíněnou neodpovědnost, protože Parlament jí nemůže poslance zbavit a poslanec se jí nemůže vzdát. Nicméně absolutní povaha imunity se vztahuje v souladu s článkem 8 protokolu výlučně na „názory či hlasování během výkonu parlamentní funkce“.
52. Zadruhé procesní imunita nebo nedotknutelnost, uvedená v článku 9 protokolu, má za cíl zabránit, aby byl výkon parlamentního mandátu narušován trestními řízeními, která se týkají jednání poslanců jakožto prostých občanů. Uvedený článek 9 tedy členům Parlamentu zaručuje ochranu před soudním stíháním po dobu trvání jejich mandátu. Nedotknutelnost stanovená v článku 9 protokolu je omezena na dobu trvání zasedání a pozbývá účinku v případě přistižení při činu a zbavení imunity Parlamentem(49).
53. Historicky bylo cílem procesní imunity zabránit, aby výkonná moc nebo jednotlivci mohli bránit ve výkonu funkce poslanců nebo jej narušovat podněty k vyšetřování nebo podáním trestních oznámení proti nim. Dotčená imunita tak není absolutní, ale vyžaduje pouze, aby opatření přijatá vůči poslanci byla provedena po nebo mezi zasedáními Parlamentu.
54. Materiální imunita odvozená od neodpovědnosti působí pouze na základě jejího stanovení v protokolu a s tou výhradou, že jednání poslance spadá do působnosti materiální imunity. Naopak proto, aby se uplatnila procesní imunita, je nutné k tomu, aby bylo možné poslance zadržet či soudně stíhat či naopak toto zakázat, rozhodnutí Parlamentu.
55. Po připomenutí těchto zásad se mi zdá, že svoboda projevu obecně, svoboda politického projevu týkajícího se obecného zájmu, jakož i rozsah materiální imunity člena Parlamentu jsou právy, která, byť odlišná, se neustále překrývají. Je třeba zdůraznit, že vyjádření názoru členem Parlamentu může být chráněno buď na základě zásady širší svobody projevu, která se vztahuje na politický projev, nebo na základě zásady obecně platné svobody projevu v tom smyslu, že takový názor nemůže být automaticky potrestán, i když byl vyjádřen za okolností, které nespadají do působnosti materiální imunity spojené s výkonem funkce člena Parlamentu. Projednávaná věc se tedy týká otázky, jak stanovit v rámci svobody projevu hranici mezi stupněm ochrany jednotlivce obecně, účastníka politické diskuse a člena Parlamentu.
C – K pravidlům chování použitelným na členy Parlamentu
56. Podle článku 232 SFEU přijme Parlament svůj jednací řád. Aniž bych chtěl stanovit přímou paralelu mezi ustanoveními protokolu a ustanoveními jednacího řádu Parlamentu, domnívám se, že jednací řád představuje referenční dokument, který je užitečný pro účely odpovědi, kterou je třeba dát v projednávané věci. Je třeba dodat, že v rámci žádostí o zbavení imunity evropských poslanců se v Parlamentu vyvinula ustálená institucionální praxe, pokud jde o uplatňování článku 9 protokolu(50).
57. S ohledem na svůj cíl zahrnuje parlamentní imunita podle mého názoru nejen práva, ale rovněž odpovědnost(51). Důležitost tohoto přístupu byla rovněž zdůrazněna Parlamentním shromážděním Rady Evropy, podle kterého by měly být posíleny možnosti sankcí(52) v případě, že názory vyjádřené členy tohoto Shromáždění obsahují pomluvy, urážky nebo křivá obvinění(53). Vzácné případy pomlouvačných názorů přičitatelných členům Parlamentního shromáždění vedly k návrhu na posílení ochrany dobré pověsti poškozených osob(54).
58. Je třeba zdůraznit, že členové Parlamentu mají sice během výkonu své funkce materiální imunitu, nadále nicméně podléhají pravidlům chování stanoveným tímto orgánem.
59. Tato pravidla, zejména čl. 9 odst. 2 a články 152 a 153 jednacího řádu Parlamentu, směřují ke stanovení mezí jednání člena Parlamentu, jakož i sankcí v případě porušení. Z uvedeného řádu vyplývá, že dotčené chování musí vycházet z hodnot a zásad vymezených v základních dokumentech Unie, nesmí snižovat důstojnost Parlamentu nebo ohrozit řádný chod parlamentní činnosti.
60. Vzhledem k tomu, že tato pravidla zdůrazňují samotnou povahu chování vlastního výkonu parlamentních funkcí, zdá se mi, že tyto poznatky mohou být zohledněny v rámci výkladu článku 8 protokolu za účelem vymezení rozsahu materiální imunity.
D – K rozsahu materiální imunity ve smyslu článku 8 protokolu
61. Podle názoru právní nauky se materiální imunita vztahuje na všechny formy parlamentní činnosti, ať již písemné v parlamentních dokumentech, nebo při projevech a hlasování v jakékoliv formě, v parlamentních shromážděních a výborech(55).
62. Existují nepochybně různé parlamentní modely a přístupy k materiální imunitě mezi členskými státy Unie. Tyto modely a přístupy však sledují stejný cíl, a sice záruku výkonu funkcí člena Parlamentu a in fine fungování orgánu(56).
63. Klasický model materiální imunity, která zahrnuje názory a hlasování poslanců během výkonu jejich funkce, se použije rovněž na členy Parlamentního shromáždění Rady Evropy(57). V tomto rámci zahrnuje výraz „názory“ jak ústní projevy, tak i písemnosti členů během výkonu jejich funkce v rámci tohoto Shromáždění. Urážky člena Shromáždění vůči osobě, která se nachází u řečnického pultu, nespadají pod pojem „názor“(58). Materiální imunita zahrnuje rovněž názory vyjádřené při oficiálních činnostech, které poslanci vykonávají v členských státech(59). Jedná se tedy o ochranu členů Shromáždění, kteří jsou na služební cestě v členských státech Rady Evropy.
64. Mimoto je zajímavé uvést iniciativu Parlamentu z roku 1987, jejímž cílem byla změna článku 8 protokolu v tom smyslu, aby byli evropští poslanci chráněni, pokud jde o názory a hlasování během diskusí v Parlamentu, v rámci orgánů jím vytvořených nebo v něm fungujících nebo ve kterých poslanci zasedají jakožto členové Parlamentu(60).
65. Stávající diskuse o kritériu, které je třeba použít pro účely stanovení parlamentních činností ve smyslu článku 8 protokolu, se tudíž nyní soustředí na volbu mezi tzv. „prostorovým“ kritériem a tzv. „funkčním“ kritériem. Proto, aby přispěl k této diskusi, bych rád navrhl, aby Soudní dvůr změnil perspektivu přezkumu dotčených prohlášení.
66. Podle mého názoru materiální imunita pokrývá tři aspekty. Cílem prvního aspektu, který je objektivní povahy, je zaručit poslancům možnost zahájit a vést zcela svobodně parlamentní politickou diskusi a podporovat tak různé politické požadavky za účelem ovlivnění výkonu zákonodárné, rozpočtové a kontrolní pravomoci, jež přísluší Parlamentu. Cílem druhého aspektu, který je rovněž objektivní povahy, je chránit možnost vyjadřovat kritické názory zejména ve vztahu k výkonné moci Unie a členských států a přispívat tak k vertikálnímu a horizontálnímu rozdělení mocí v rámci Unie. Třetí aspekt, který je subjektivní povahy, je třeba chápat z hlediska základního práva, které omezuje základní práva jiných občanů, jako je právo na přístup ke spravedlnosti. Tyto tři aspekty materiální imunity směřují tedy k zavedení výjimky ze zásady rovného zacházení s občany(61). Z tohoto důvodu je prvořadé hledat při výkladu jejího dosahu rovnováhu, která je nezbytná v demokratické společnosti.
67. V tomto ohledu sdílím názor Komise, která tvrdí, že článek 8 protokolu musí mít dosah zcela slučitelný s článkem 6 EÚLP, který odpovídá článku 47 Listiny základních práv. Omezení práva na přístup ke spravedlnosti z důvodu parlamentní imunity nesmí být nepřiměřené ve vztahu k legitimnímu cíli, který je uvedenou imunitou chráněn(62).
68. Pokud jde o tzv. „prostorové“ kritérium, podobně jako generálnímu advokátovi M. Poiaresovi Madurovi se mi zdá nesporné, že omezení rozsahu neodpovědnosti pouze na místo, kde zasedá Parlament, již neodpovídá současné realitě politické diskuse, a nemůže tak existovat jakožto výlučné kritérium(63).
69. Uvádím, že podle Parlamentního shromáždění Rady Evropy je třeba, aby vzhledem k mezinárodní povaze uvedeného Shromáždění byla neodpovědnost definována ve vztahu k obvyklým činnostem jeho členů, a nikoliv ve vztahu k prostoru(64).
70. Podle mého názoru však nesmí být opomenut význam parlamentních prostor jako výsadního místa pro politickou diskusi, a to i na úrovni Unie. Výklad pojmu „parlamentní imunita“ tak nesmí vést k banalizování Parlamentu jakožto politického orgánu tím, že by s názory vyjádřenými evropským poslancem u řečnického pultu Parlamentu bylo nakládáno stejně jako s názory, které tento poslanec může vyjádřit například v „reality show“ v televizi.
71. Po uvedení předchozího je třeba připomenout, že materiální imunita se nevztahuje na veškerou činnost člena Parlamentu, i když k ní dochází v Parlamentu nebo během zasedání(65). Aby se uplatnilo prostorové kritérium, musí dotčená činnost nutně souviset s činností osoby jako člena Parlamentu. V členských státech existuje ve většině případů vztah mezi jednak věcným a časovým rozsahem neodpovědnosti a jednak pojmem „názory v rámci vlastní činnosti Parlamentu“(66). Diskuse intra muros během parlamentních prací v širokém smyslu(67) tak zjevně spadají do působnosti článku 8 protokolu.
72. Pokud jde o činnost a prohlášení mimo Parlament, hlavní obtíž je spojena s uplatněním tzv. „funkčního“ kritéria, které je tedy jediným kritériem relevantním pro účely výkladu rozsahu materiální imunity. Podle mého názoru nemůže cíl článku 8 protokolu spočívat v rozšíření imunity na všechna prohlášení členů Parlamentu. Zdá se, že takový výklad je v rozporu se základními právy, kterými je rovnost před zákonem(68) a přístup ke spravedlnosti, i když se zdá, že Parlament toto stanovisko ve své praxi v oblasti zbavování imunity zaujal(69). Cílem materiální imunity je však chránit členy Parlamentu jakožto evropské poslance, a nikoliv jakožto politiky obecně.
73. Ve svém stanovisku ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Marra, navrhl generální advokát M. Poiares Maduro za účelem stanovení, zda prohlášení člena parlamentu byla učiněna během výkonu jeho funkce, použít jako kritérium povahu a obsah vyjádření evropských poslanců. Podřídil kvalifikaci názorů dvěma podmínkám, a sice zaprvé názory se musí týkat záležitosti skutečného obecného zájmu a zadruhé je třeba rozlišovat mezi skutkovými tvrzeními a hodnoceními(70).
74. Vzhledem k tomu, že podle mého názoru tento aspekt vyžaduje důkladnější analýzu před zodpovězením otázky výkladu pojmu „názory či hlasování během výkonu své funkce“ obsaženého v článku 8 protokolu, přezkoumám pojmy „obecný zájem“ a „rozlišení mezi hodnoceními a skutkovými prohlášeními“ a následně navrhnu stanovit rozsah materiální imunity prostřednictvím spíše organického než funkčního vztahu.
1. Ke skutečnému obecnému zájmu
75. Obecný zájem představuje jeden ze základních aspektů svobody projevu, jelikož přispívá k ochraně plurality hodnot ve společnosti, kterou tato svoboda může ochraňovat. Nicméně, pokud jde o působnost neodpovědnosti vyplývající z článku 8 protokolu, zdá se mi obtížné vyžadovat, aby jakékoliv prohlášení evropského poslance mělo politickou konotaci, která vždy odráží skutečný obecný zájem.
76. Cílem rozsáhlé svobody projevu, přiznané členům Parlamentu, je poskytnout jim možnost účastnit se politických diskusí spojených s jejich funkcí bez neodůvodněných překážek. Tato svoboda musí zahrnovat rovněž možnost vyjádřit subjektivní, egoistické či dokonce nemístné názory, protože posláním člena parlamentu je podporovat politické požadavky, aniž podléhá jakékoliv povinnosti objektivnosti.
77. Cílem demokratických politických diskusí je totiž přispívat k vymezení obecného zájmu tím, že jsou navrhována jeho různá pojetí. Obecný zájem totiž nepředchází demokratickým diskusím, ale právě uvedené diskuse přispívají k jeho lepšímu pochopení.
78. Pojem „skutečný obecný zájem“ tedy nemůže představovat podle mého názoru relevantní kritérium za účelem uplatnění materiální imunity na stanoviska členů Parlamentu, která spadají pod článek 8 protokolu. Pokud by tomu tak bylo, podléhal by obsah politických diskusí zpětné cenzuře soudních orgánů, což by bylo samo o sobě v naprostém rozporu s pojetím parlamentní imunity(71).
2. K hodnocením a skutkovým prohlášením
79. Rozlišení mezi skutkovým prohlášením a hodnocením(72) uvedené zejména ve vyjádřeních Parlamentu a Komise se zdá být zakotveno v moderním myšlení. Původ této teze tkví v tvrzení Davida Huma, podle kterého nelze povinnost vyvodit ze skutečností(73). Ve filozofii XX. století byl tento princip přijat tzv. „nekognitivními“ teoriemi, podle kterých se vyjádření týkající se hodnot a norem nacházejí mimo dichotomii mezi dobrem a zlem. Naopak skutková tvrzení jsou buď pravdivá, nebo nepravdivá. Objektivnost je tak možná, pokud se diskuse týká skutečností, ale hodnocení jsou více či méně relativní či dokonce subjektivní(74).
80. S přihlédnutím k pojmovým obtížím spadajícím do morální filozofie, které jsou spojeny s tímto rozlišením, se mi zdá nebezpečné založit právní výklad normy práva Unie na tomto rozlišení. Podobně jako některým zástupcům teorie práva se mi zdá stanovení jasného rozdílu mezi hodnoceními a skutkovými tvrzeními v oblasti práva z pojmového hlediska obtížné či dokonce nemožné. Mimoto je zcela možné vyjádřit hodnocení prostřednictvím věty, která je z významového hlediska prezentována jako ryze skutkové tvrzení(75).
81. Nicméně je užitečné připomenout, že rozlišení mezi hodnoceními a skutkovými prohlášeními je jedním z klasických kritérií v praxi Evropského soudu pro lidská práva. Stručně, v případě skutkového prohlášení tento Soud připouští možnost prokázat pravdivost skutečností (exceptio veritatis)(76), což je vyloučeno v případě hodnocení.
82. V právní nauce bylo správně uvedeno, že Evropský soud pro lidská práva neuplatňuje jasnou dichotomii mezi oběma těmito pojmy, a sice, že rozlišuje nikoliv mezi „ryzím názorem“ a „skutkovým tvrzením“, ale mezi „ryzími skutkovými tvrzeními“ a smíšenými vyjádřeními, která zahrnují jak skutkové prvky, tak i názory(77).
83. Domnívám se, že to prokazuje, že rozlišení mezi oběma těmito pojmy není prosté pochybností, jak uznal samotný Evropský soud pro lidská práva(78). Podle judikatury uvedeného Soudu spočívá tedy rozdíl mezi hodnoceními a skutkovými prohlášeními v úrovni faktického důkazu, který je třeba poskytnout(79). Mám nicméně pochybnosti o možnosti prostého uplatnění této judikatury, pokud jde o meze materiální imunity člena Parlamentu.
84. Zdůrazňuji, že materiální imunita vyjímá určité názory vyjádřené členy Parlamentu z případné trestněprávní či občanskoprávní odpovědnosti. Z tohoto hlediska je třeba názory analyzovat jako akty, konkrétněji jako jazykové akty, které mohou zakládat trestné činy jako je křivé obvinění, pomluva nebo urážka(80).
85. V rámci posouzení názorů jako aktů se mi zdá otázka, zda se jedná o skutkové tvrzení nebo o hodnocení, méně důležitá než cíl sledovaný autorem názoru, jakož i reakce zapříčiněná tímto jazykovým aktem u účastníků diskuse, i když pravdivost tvrzení může mít vliv na právní kvalifikaci dotčeného aktu. Dodávám, že se nezdá, že by praxe Parlamentu týkající se zbavování imunity rozlišovala mezi skutkovými tvrzeními a hodnoceními(81).
86. Nakonec se mi zdá vhodné upozornit Soudní dvůr na skutečnost, že sblížení mezi pojmem „výkon parlamentní funkce“ a hodnoceními vede k omezení dosahu svobody politického projevu.
87. V rámci své funkce musí být totiž člen Parlamentu schopen upozorňovat na zájmy voličů a hájit je. Z tohoto důvodu musí mít za ochrany materiální imunitou svobodnou možnost uvádět skutková tvrzení, která nejsou ověřená či se mohou ukázat jako chybná. Nejčastěji se bude jednat o smíšená vyjádření ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Členovi Parlamentu tedy musí být přiznán „prospěch z pochybnosti“, a sice možnost kritizovat fungování ostatních orgánů, aniž předem musí provádět důkladné rešerše za účelem prokázání svých prohlášení.
88. Domnívám se proto, že materiální imunita se musí vztahovat nejen na hodnocení, ale rovněž na skutková tvrzení s tou výhradou, že splňují organické kritérium, které navrhnu.
E – Ke stanovení organického kritéria(82)
89. Vzhledem k tomu, že jsem přesvědčen, že kritérium tzv. „funkčního“ vztahu založené na pojmu „obecný zájem“ a na rozlišení mezi hodnoceními a skutkovými tvrzeními neumožňuje poskytnout užitečnou odpověď na otázku týkající se hmotněprávních podmínek uplatnění imunity přiznané právem Unie, navrhuji Soudnímu dvoru, aby stanovil kritérium specifické pro povahu funkce evropského poslance a inspiroval se přitom judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Toto kritérium spojuje materiální imunitu nikoliv s obsahem vyjádření poslance, ale spíše se vztahem mezi kontextem, ve kterém jsou tato vyjádření učiněna, a parlamentními pracemi Parlamentu.
1. Ke kritériu přiměřenosti vyplývajícímu z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
90. Pokud jde o judikaturu týkající se mezí imunity, podle Evropského soudu pro lidská práva, i když svoboda projevu je cenná pro každého, je obzvláště cenná pro zvoleného z lidu, který zastupuje své voliče, upozorňuje na jejich zájmy a hájí je. V demokracii jsou Parlament a srovnatelné orgány nezbytná fóra pro politickou diskusi(83). Uvedený Soud rovněž zdůrazňuje relevanci posouzení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, a nikoliv obecný přezkum(84).
91. Obecně se zdá, že Evropský soud pro lidská práva při výkladu dosahu parlamentní imunity volí restriktivní přístup. Za slučitelnou s EÚLP tak považoval imunitu, která se vztahovala na prohlášení učiněná v průběhu parlamentních diskusí v rámci zákonodárných komor a směřovala k ochraně zájmů Parlamentu jako celku v protikladu k zájmům jeho individuálně posuzovaných členů(85).
92. Základním rozsudkem je podle mého názoru výše uvedený rozsudek A v. Spojené království. Poté, co Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že parlamentní imunita, kterou měli v dané věci členové House of Commons, sleduje legitimní cíle, kterými jsou ochrana svobody projevu v Parlamentu a zachování oddělení moci zákonodárné a moci soudní, přezkoumal přiměřenost dotčené imunity. Z hlediska její slučitelnosti s EÚLP tak čím širší je imunita, tím naléhavější musí být důvody, které ji odůvodňují(86).
93. Mimoto rozsudek Cordova v. Itálie(87) vedl zejména k úzkému výkladu imunity v tom smyslu, že jejím cílem není chránit člena parlamentu, nejedná-li jako takový. V uvedeném rozsudku Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že chování poslance nemuselo souviset s výkonem jeho parlamentní funkce ve striktním slova smyslu a zvláště, že jej nebylo možné ze své povahy přirovnat k jednání, které spadá do parlamentní funkce. Soud se domníval, že dotčené jednání(88) bylo spíše součástí hádky mezi jednotlivci a že v takovém případě nemůže být odepření přístupu ke spravedlnosti odůvodněné(89).
94. Na základě tohoto zjištění Soud rozhodl, že „neexistence zjevného vztahu k parlamentní činnosti vyžaduje úzký výklad pojmu přiměřenost mezi sledovaným cílem a použitými prostředky. Je tomu tak zejména tehdy, když omezení práva na přístup vyplývají z rozhodnutí politického orgánu. Dospět k jinému závěru by znamenalo omezit právo jednotlivců na přístup k soudu způsobem neslučitelným s čl. 6 odst. 1 EÚLP pokaždé, kdy prohlášení napadená u soudu vyjádřil člen Parlamentu“(90).
95. S ohledem na tyto úvahy musí být podle mého názoru přiměřená povaha rozsahu imunity použita jako klíčový aspekt pro účely výkladu článku 8 protokolu, což mě vede k tomu, že navrhuji Soudnímu dvoru, aby stanovil nové analytické, tzv. „organické“, kritérium.
2. Ke kritériu organického vztahu
96. Pro účely výkladu článku 8 protokolu navrhuji použít kritérium organického vztahu mezi činnostmi evropského poslance a působností materiální imunity(91). Domnívám se, že je třeba v rámci samotného pojmu „materiální imunita“ rozlišit mezi tvrdým jádrem a okruhem, který jej obklopuje.
97. Navrhuji zařadit do jádra imunity činnosti, které představují výlučný výkon funkce člena Parlamentu. Tyto činnosti zahrnují zejména názory a hlasování v Parlamentu, ve výborech, delegacích a politických orgánech Parlamentu, jakož i v politických skupinách. Navrhuji mezi ně zařadit takové činnosti, jako je účast na konferencích, služebních cestách a politických setkáních mimo Parlament v postavení člena Parlamentu(92).
98. I když připouštím, že je pravděpodobně nemožné vypočítat všechna dotčená jednání, domnívám se, že přijetí samotného konceptu „parlamentních činností ze své podstaty“ umožňuje usnadnit přezkum vnitrostátního soudu, který se v případě pochybností může či musí obrátit na Soudní dvůr s předběžnou otázkou v tomto ohledu.
99. Pokud jde o jednání, která nelze kvalifikovat jako součást funkce evropského poslance, je třeba, podobně jako činí Evropský soud pro lidská práva, použít zásadu proporcionality. Jak tento Soud rozhodl, neexistence zjevného vztahu s parlamentní činností vyžaduje úzký výklad přiměřenosti mezi sledovaným cílem a použitými prostředky(93).
100. V důsledku toho, čím více je jednání nebo tvrzení člena Parlamentu vzdálenější tvrdému jádru jeho funkce, tím naléhavější musí být důvody, které odůvodňují neodpovědnost poslance. To s sebou nese vyvážení zájmů mezi svobodou projevu člena parlamentu na jedné straně a přístupem ke spravedlnosti a rovným zacházením mezi občany na straně druhé.
101. Naopak čím bližší je věcná souvislost s činnostmi člena Parlamentu, tím širší je rozsah materiální imunity přiznané členům Parlamentu. Na základě těchto kritérií je třeba zejména posoudit, zda vystoupení evropského poslance ve sdělovacích prostředcích spadá do působnosti materiální imunity. Podle mého názoru musí materiální imunita zahrnovat prohlášení, která přímo navazují na parlamentní diskuse a která je opakují či se k nim vyjadřují. Naopak, pokud jde o účast členů Parlamentu na volebních diskusích nebo na jiných politických diskusích obecně, členové Parlamentu by neměli mít z právního hlediska lepší postavení než ostatní účastníci uvedených diskusí.
102. Nicméně otázkou, která v tomto kontextu vyvstává, je, zda je evropský poslanec oprávněn se dovolávat ochrany, kterou mu přiznává článek 8 protokolu, jedná-li jasně jakožto vnitrostátní či dokonce regionální nebo místní politik.
103. Výzva, které musí parlamenty a jejich členové nyní čelit, totiž spočívá v tom sdělit, co dělají v zájmu obyvatel, zlepšit kvalitu života občanů, a zabezpečit, aby věrohodnost jejich sdělení nebyla zdiskreditována(94).
104. Vzhledem k tomu, že materiální imunita stanovená v protokolu je založená na Smlouvě, která ve svém článku 343 SFEU odkazuje na plnění poslání Unie, domnívám se, že cílem této imunity je pokrýt činnosti evropského poslance nikoliv, když se vyjadřuje k otázkám, které zajímají výlučně vnitrostátního politika, ale když vykonává činnosti jakožto evropský poslanec.
105. Je jasné, že s ohledem na dosah stávající politické diskuse má většina vyjádření evropského poslance duální povahu. Projev na evropské úrovni může mít zjevný vztah s vnitrostátní, regionální nebo místní úrovní. Nicméně, v opačném případě, a sice v případě prohlášení, která spadají do čistě vnitrostátního nebo místního kontextu, se stanovení vztahu s unijní dimenzí může ukázat obtížnějším.
106. V tomto ohledu uvádím, že jednací řád Parlamentního shromáždění Rady Evropy odkazuje na „evropský mandát“(95), což může posilovat tvrzení, podle kterého je jeho působnost omezena na uvedenou oblast.
107. Krátce řečeno, s přihlédnutím k povaze imunity členů Parlamentu, chápané jako imunita Unie nezbytná k plnění jejího poslání, nemohou být jednání spadající do politické diskuse obecně, nebo pokud se poslanec vyjadřuje jakožto garant zájmů voličů na vnitrostátní nebo regionální úrovni, s ohledem na organické kritérium považována za jednání, na která se vztahuje materiální imunita ve smyslu článku 8 protokolu.
108. Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr použil vyvážený výklad materiální imunity, založený na kritériu organického vztahu, který musí být konfrontován se zásadou rovného zacházení mezi občany, jakož i s právem na přístup k soudu.
109. Ve věci v původním řízení se mi nezdá, že by odůvodnění neodpovědnosti A. Patriciella mohlo převážit nad uvedenými zásadami. Jak vyplývá z obecné zprávy Parlamentu, pomluvy jednotlivců spíše než orgánů byly obvykle považovány za spadající mimo rámec politické činnosti poslance. To platí například pro útoky na příslušníky policie brané individuálně, a nikoliv pro kritiku policie jakožto orgánu(96). Zdá se tedy, že rozhodnutí o ochraně imunity A. Patriciella se odchyluje od tohoto přístupu.
110. S přihlédnutím k výše uvedenému se domnívám, že k jednání A. Patriciella došlo mimo činnosti člena Parlamentu v organickém smyslu, který jsem právě navrhl. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, A. Patriciello jednal mimo Parlament. Dále, vzhledem k předmětu jeho jednání se zdá, že jednal jako vnitrostátní politik či dokonce jako podrážděný občan. Navíc, s výhradou přezkoumání skutkových okolností předkládajícím soudem, jakož i jejich kvalifikace s ohledem na ustanovení italského trestního práva, nelze jednání A. Patriciella považovat za jednání, které má relevantní vztah k výkonu jeho funkce jakožto člena Parlamentu.
VII – Závěry
111. S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na otázku Tribunale di Isernia následovně:
„Takové jednání člena Evropského parlamentu, jako je jednání, o které jde ve věci v původním řízení, nepředstavuje názor vyjádřený během výkonu parlamentní funkce ve smyslu článku 8 protokolu č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie, jelikož nemá vztah k činnostem Evropského parlamentu.“