Language of document : ECLI:EU:C:2013:496

Věc C‑234/12

Sky Italia Srl

v.

Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale amministrativo regionale per il Lazio)

„Televizní vysílání – Směrnice 2010/13/EU – Článek 4 odst. 1 a čl. 23 odst. 1 – Reklamní šoty – Vnitrostátní právní úprava, která pro subjekty placeného televizního vysílání stanoví maximální podíl vysílacího času, který může být vyhrazen reklamě, jenž je nižší než podíl stanovený pro subjekty volně dostupného televizního vysílání – Rovné zacházení – Volný pohyb služeb“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 18. července 2013

1.        Volný pohyb služeb – Televizní vysílání – Směrnice 2010/13 – Zavedení minimálních požadavků bez úplné harmonizace vnitrostátních právních předpisů

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13)

2.        Volný pohyb služeb – Televizní vysílání – Směrnice 2010/13 – Vnitrostátní právní úprava, která pro subjekty placeného televizního vysílání stanoví kratší limity pro vysílací čas vyhrazený televizní reklamě než pro subjekty volně dostupného televizního vysílání – Přípustnost – Podmínka – Dodržení zásady proporcionality – Ověření vnitrostátním soudem

(Článek 56 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13, čl. 4 odst. 1)

3.        Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Nutnost poskytnout Soudnímu dvoru dostatečně přesné údaje ohledně skutkového a právního rámce – Rozsah povinnosti v oblasti hospodářské soutěže – Nepřípustnost

(Článek 267 SFEU; jednací řád Soudního dvora, článek 94)

1.        Viz znění rozhodnutí.

(viz bod 12)

2.        Článek 4 odst. 1 směrnice 2010/13 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb, jakož i zásada rovného zacházení a článek 56 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě, která pro subjekty placeného televizního vysílání stanoví kratší limity pro vysílací čas vyhrazený televizní reklamě než pro subjekty volně dostupného televizního vysílání, pokud je dodržena zásada proporcionality, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

V tomto ohledu mají zásady a cíle pravidel týkajících se vysílacího času vyhrazeného televizní reklamě upravených směrnicemi o poskytování audiovizuálních mediálních služeb za cíl zavést vyváženou ochranu finančních zájmů subjektů televizního vysílání a inzerentů na jedné straně a zájmů oprávněných, tedy autorů a tvůrců, jakož i spotřebitelů, jimiž jsou televizní diváci, na straně druhé. Vyvážená ochrana uvedených zájmů se přitom liší podle toho, zda subjekty televizního vysílání vysílají své programy za úplatu, či nikoli, neboť první z nich dosahují příjmů z předplatného, které diváci uzavřeli, zatímco druzí z nich takovýmto přímým zdrojem financování nedisponují a musí se financovat buď pomocí příjmů z televizní reklamy, nebo pomocí jiných zdrojů financování. Kromě toho je situace televizních diváků objektivně odlišná, neboť na rozdíl od televizních diváků subjektu volně dostupného televizního vysílání udržují předplatitelé subjektu placeného televizního vysílání přímý obchodní vztah se svými subjekty televizního vysílání a platí za využívání televizních programů určitou cenu.

A pokud jde konečně o volný pohyb služeb zakotvený v článku 56 SFEU, předmětná vnitrostátní právní úprava může představovat omezení této svobody. Ochrana spotřebitelů před nadměrnou komerční reklamou nicméně představuje naléhavý důvod obecného zájmu, který může odůvodnit omezení volného pohybu služeb, za podmínky, že uplatnění takovéhoto omezení je způsobilé zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k jeho dosažení.

(viz body 18–20, 22, 24, 26 a výrok)

3.        Viz znění rozhodnutí.

(viz body 30–33)