STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 20. září 2012(1)
Věc C‑325/11
Krystyna Alder,
Ewald Alder
proti
Sabině Orlowské,
Czeslawu Orlowskému
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
podaná Sąd Rejonowy w Koszalinie (Polsko)]
„Doručování soudních a mimosoudních písemností – Nařízení (ES) č.1393/2007 – Působnost – Určení případů, kdy musí písemnost být předána z jednoho členského státu do druhého – Vnitrostátní ustanovení stanovící fikci doručení uložením do spisu, pokud nebyl stranou s bydlištěm v jiném členském státě ustaven zmocněnec pro doručování s bydlištěm v daném státě“
1. Předložená žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000(2).
2. Otázka se konkrétně týká problému, zda členské státy mají rozhodovací prostor při určení případů, ve kterých musí být písemnost doručena do jiného členského státu za podmínek stanovených nařízením č. 1393/2007.
3. Jelikož jednotné uplatňování pravidel pro doručování soudních písemností ve všech členských státech představuje zásadní prvek konstrukce evropského soudního prostoru, nesmí technická povaha a složitost věci, charakterizovaná jak propojením předpisů vnitrostátních, mezinárodních a vzešlých z unijního práva, tak spoluexistencí pravidel nařízení č. 1393/2007 a pravidel obsažených v jiných nástrojích v rámci samotného právního řádu Evropské unie, zakrýt význam, který má tato otázka, která nabízí Soudnímu dvoru příležitost upřesnit podmínky, za kterých lze skloubit vnitrostátní procesní předpisy a unijní právní řád.
4. Původ projednávané věci tkví v žalobě na zaplacení předložené dne 20. listopadu 2008 u Sąd Rejonowy w Koszalinie (Polsko) K. Alder a E. Alderem (3), kteří mají bydliště v Německu, proti S. Orlowské a C. Orlowskému, kteří mají bydliště v Polsku.
5. Tento soud manžele Alderovy informoval o jejich povinnosti označit ve lhůtě jednoho měsíce zmocněnce pro doručování podle článku 11355 polského občanského soudního řádu (Kodeks postępowania cywilnego), který stanoví, že pokud strana, která má bydliště v zahraničí, nepověří procesního zmocněnce nebo zmocněnce pro doručování, jsou soudní písemnosti jí určené ponechány ve spise a považují se za doručené.
6. Jelikož manželé Alderovi nestanovili procesního zmocněnce ani zmocněnce pro doručování, byla jejich žaloba zamítnuta rozsudkem ze dne 5. června 2009, po jednání, jehož se nezúčastnili.
7. Manželé Alderovi dne 29. října 2009 podali návrh na obnovu řízení a zrušení rozsudku a tvrdili, že jim byla odňata možnost procesního postupu, jelikož nebyli předvoláni na jednání a že Sąd Rejonowy w Koszalinie tím, že jim soudní písemnost nedoručil na jejich adresu v Německu, porušil zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti. Tento soud dne 23. června 2010 jejich návrh zamítl.
8. Na základě odvolání podaného manžely Alderovými Sąd Okregowy w Koszalinie (Polsko) dne 19. dubna 2011 rozsudek zrušil a vrátil věc k novému projednání s upozorněním, že fikce doručení je v rozporu s nařízením č. 1393/2007.
9. Sąd Rejonowy w Koszalinie, který s touto analýzou nesouhlasí, se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku.
„Je nutno čl. 1 odst. 1 nařízení […] č. 1393/2007 […] a článek 18 SFEU vykládat v tom smyslu, že pokud osoba s bydlištěm nebo obvyklým pobytem v jiném členském státě neustanovila zmocněnce pro doručování s bydlištěm v členském státě, ve kterém soudní řízení probíhá, je přípustné uložit soudní písemnosti určené pro uvedenou osobu do soudního spisu a považovat je tak za doručené?“
I – Právní rámec
A – Unijní právo
1. Článek 18 SFEU
10. Článek 18 SFEU stanoví:
„V rámci použití Smluv, aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.
Evropský parlament a Rada mohou řádným legislativním postupem přijímat předpisy zakazující takovou diskriminaci.“
2. Nařízení č. 1393/2007
11. Nařízení č. 1393/2007, kterým se zrušuje a nahrazuje nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. května 2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech(4), upravuje režim doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech Unie. Nařízení č. 1393/2007, jehož účelem je zrychlit a usnadnit předávání písemností, stanoví přímé zasílání písemností nejrychlejším možným způsobem(5) mezi odesílajícími a přijímajícími subjekty určenými členskými státy(6), přičemž připouští i jiné způsoby předávání(7), aniž mezi nimi zavádí hierarchii(8), jako je doručování konzulární nebo diplomatickou cestou za výjimečných okolností(9), doručování diplomatickými nebo konzulárními zástupci(10), doručování prostřednictvím poštovních služeb(11) nebo přímé doručení soudním úředníkem na žádost zúčastněné osoby(12).
12. Body 6 až 9 odůvodnění nařízení č. 1393/2007 znějí následovně:
„(6) Účinnost a rychlost soudního řízení v občanských věcech vyžaduje, aby zasílání soudních a mimosoudních písemností mezi místními subjekty určenými členskými státy probíhalo přímo a rychle. […]
(7) Rychlost zasílání vyžaduje použití veškerých vhodných prostředků, které zajistí, že budou dodrženy určité podmínky týkající se čitelnosti a spolehlivosti přijaté písemnosti. […]
(8) Toto nařízení by se nemělo vztahovat na doručení písemnosti zplnomocněnému zástupci strany v členském státě, kde se koná řízení, a to bez ohledu na místo bydliště této strany.
(9) Doručení písemnosti by se mělo provést co nejdříve, nejpozději však do jednoho měsíce od data, kdy ji obdržel přijímající subjekt.“
13. Článek 1 tohoto nařízení stanoví:
„1. Toto nařízení se použije na občanské a obchodní věci, kdy musí být soudní nebo mimosoudní písemnost zaslána z jednoho členského státu do druhého za účelem doručení v druhém členském státě. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání nebo opomenutí při výkonu státní moci (,acta iure imperii‘).
2. Toto nařízení se nepoužije, pokud není známa adresa osoby, jíž má být písemnost doručena.
3. Pro účely tohoto nařízení se ,členským státem‘ rozumějí členské státy s výjimkou Dánska.“
14. Uvedené nařízení je podle čl. 26 posledního pododstavce „závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v členských státech v souladu se Smlouvou o založení Evropského společenství“.
B – Polské právo
15. Článek 11355 polského občanského soudního řádu zní:
„1. Strana, která má bydliště, obvyklý pobyt nebo sídlo v zahraničí, je povinna, pokud nepověřila procesního zmocněnce s bydlištěm v Polské republice, označit v Polské republice zmocněnce pro doručování.
2. Nebude-li zmocněnec pro doručování označen, budou soudní písemnosti určené pro tuto stranu ponechány v soudním spise a považují se za doručené. Strana o tom musí být poučena při prvním doručení. Navíc musí být strana poučena o možnosti, že může odpovědět na podání, jímž se zahajuje řízení, a podávat písemná vyjádření, jakož i o tom, kdo může být ustanoven zmocněncem.“
II – Analýza
16. Otázka Sąd Rejonowy w Koszalinie vyžaduje přezkum slučitelnosti článku 11355 polského občanského soudního řádu s unijním právem ve dvou ohledech. Je třeba zjistit, zda nařízení č. 1393/2007 a zvláště jeho článek 1 připouští fikci doručení, pokud nebyl stanoven zmocněnec. Kromě toho je namístě ověřit, zda je sporné ustanovení slučitelné se zásadou zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, která je stanovena v článku 18 SFEU.
17. Z důvodů jasnosti analýzy přezkoumám tyto dva aspekty otázky odděleně.
A – Přezkum sporného ustanovení s ohledem na článek 1 nařízení č. 1393/2007
18. Podle jeho čl. 1 odst. 1 se nařízení č. 1393/2007 uplatní, „pokud musí být soudní nebo mimosoudní písemnost zaslána z jednoho členského státu do druhého za účelem doručení v druhém členském státě“.
19. Jelikož bylo nařízení č. 1393/2007 přijato na základě čl. 61 písm. c) ES, který zmocňuje Radu, aby přijala opatření v oblasti soudní spolupráce v občanskoprávních věcech pouze, pokud mají „přeshraniční prvek“, uplatní se pouze na mezinárodní doručování, a nikoliv na vnitrostátní doručování.
20. Jelikož článek 1 tohoto nařízení neupřesňuje, v jakém případě „musí“ být písemnost předána do zahraničí k doručení, vyvstává otázka, zda ponechává na každém členském státě, aby definoval, kdy musí být písemnost předána do zahraničí za účelem doručení, nebo zda se naopak uplatní od okamžiku, kdy se adresa osoby, jíž je písemnost určena, nachází v jiném členském státě.
1. Argumenty zúčastněných
21. Žalovaní v původním řízení, jakož i polská a italská vláda, argumentují ve prospěch první alternativy, a uvádějí, že podle zásady procesní autonomie se nařízení č. 1393/2007 omezuje na doručování vyžadované vnitrostátními procesními předpisy.
22. Polská a italská vláda dodávají, že v unijním právu existují obdobné povinnosti označit zmocněnce pro doručování(13).
23. Polská vláda se dále domnívá, že institut zmocněnce pro doručování, upravený polským právem, je určen k uskutečnění stejných cílů efektivnosti a rychlosti soudních řízení, jako jsou cíle sledované nařízením č. 1393/2007.
24. Manželé Alderovi, portugalská vláda a Evropská komise oproti tomu hájí druhou alternativu a tvrdí, že se způsoby doručování stanovené nařízením č. 1393/2007 uplatní vždy, když osoba, jíž musí být písemnost doručena, pobývá v jiném členském státě, pokud je její adresa známa.
25. Podle manželů Alderových polský vnitrostátní předpis tím, že uplatňuje toto nařízení pouze pro první doručení, zamezuje oběhu soudních písemností ve Společenství, i když článek 14 uvedeného nařízení umožňuje doručení písemností prostřednictvím poštovních služeb.
26. Na základě čl. 26 posledního pododstavce nařízení č. 1393/2007 se portugalská vláda v témže smyslu domnívá, že se ustanovení polského občanského soudního řádu mohou použít pouze na občany, kteří mají bydliště ve třetím státě mimo Unii, jelikož povinnost předání podle tohoto nařízení vyplývá ze skutečnosti, že se bydliště, místo obvyklého pobytu nebo sídlo jedné ze stran nenachází v členském státě, kde byla žaloba podána, takže věc má přeshraniční povahu nezávisle na tom, co stanoví vnitrostátní procesní předpisy.
27. Komise, která má rovněž za to, že povinnost označit zmocněnce v Polsku není v souladu s nařízením č. 1393/2007, uvádí, že slučitelnost článku 11355 polského občanského soudního řádu s unijním právem je předmětem dialogu s polskými orgány v důsledku petice zaslané Parlamentu(14), a zároveň věnuje převážnou část svého vyjádření přezkumu slučitelnosti tohoto ustanovení s článkem 18 SFEU. Tvrdí, že povinnost označit zmocněnce v Polsku není slučitelná s tímto článkem, protože představuje nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, jelikož se obecně týká státních příslušníků jiných členských států, kteří v mnoha případech nemají bydliště, místo obvyklého pobytu nebo sídlo v Polsku.
2. Posouzení
28. Souhlasně se stanoviskem manželů Alderových, portugalské vlády a Komise se domnívám, že není v souladu s nařízením č. 1393/2007 postihovat fikcí doručení skutečnost, že strana s bydlištěm v zahraničí neustanovila zmocněnce pro doručování s bydlištěm v Polsku.
29. Tímto nařízením se zrušuje a nahrazuje nařízení č. 1348/2000, které vycházelo z úmluvy přijaté na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o doručování soudních a mimosoudních písemností v občanských a obchodních věcech v členských státech Evropské unie(15). Úmluva z roku 1997, jejímž cílem bylo upravit nástroj k usnadnění a zrychlení řízení o předávání soudních a mimosoudních písemností mezi členskými státy, nevstoupila v platnost, neboť nebyla ratifikována před vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost.
30. I když obsahuje určitá vylepšení(16), jejichž cílem je zejména lépe chránit práva stran, byla úmluva z roku 1997 přímým následníkem Haagské úmluvy ze dne 15. listopadu 1965 o doručování soudních a mimosoudních písemností v občanských a obchodních věcech do zahraničí(17), která upravuje mechanismus správní spolupráce umožňující doručení písemnosti prostřednictvím ústředního orgánu pověřeného přijímat žádosti a zpracovávat je. Článek IV protokolu připojeného k Bruselské úmluvě ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(18) ve znění změn provedených úmluvou ze dne 29. listopadu 1996 o přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království(19), dále zavedl možnost předávání soudních písemností doručováním mezi soudními úředníky.
31. Haagská úmluva z roku 1965 se považuje za nezávaznou v tom smyslu, že se uplatní, pouze pokud vnitrostátní předpis státu, ve kterém se nachází sídlo soudu, určí, že písemnost musí být předána do zahraničí za účelem doručení. Praktická příručka k fungování této úmluvy, vypracovaná Stálým zastoupením Haagské konference soukromého mezinárodního práva(20), uvádí, že „krátký přehled“ praxe států, které jsou stranami úmluvy, „zřejmě potvrzuje, s několika výjimkami, nezávaznou povahu [uvedené] úmluvy“(21), přičemž s politováním dodává, že pro úplné splnění cíle zajistit, aby se adresát s doručenou písemností skutečně seznámil, by Haagská úmluva z roku 1965 musela zasáhnout do vnitrostátního práva a sama definovat podmínky platného doručení, což by bylo jediným prostředkem k odstranění fiktivních způsobů doručení, jako je doručení státnímu zástupci.
32. Domnívám se nicméně, že zásadní vývoj, ke kterému v této oblasti poté došlo, zejména její převedení do práva Společenství, přináší nový pohled na vztahy mezi dosavadní úpravou podle nařízení č. 1393/2007 a vnitrostátními procesními předpisy.
33. Je třeba totiž vzít v úvahu vývoj cílů unijní politiky v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech a snahu vytvořit evropský soudní prostor, s cílem zajistit volný pohyb soudních a mimosoudních písemností a podpořit základní svobody.
34. Postupně se zaměřím na oba tyto vzájemně neoddělitelné cíle.
35. Nařízení č. 1393/2007 je na prvním místě krokem k vytvoření evropského soudního prostoru, v jehož rámci musí být zajištěn volný pohyb soudních a mimosoudních písemností.
36. Jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudcích ze dne 8. listopadu 2005, Leffler(22), a ze dne 25. června 2009, Roda Golf & Beach Resort(23), cíl Amsterdamské smlouvy vytvořit „prostor svobody, bezpečnosti a práva“, a tak dát Evropskému společenství „novou dimenzi“ a převod režimu umožňujícího přijímání opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech, které mají přeshraniční charakter, ze smlouvy o EU do smlouvy o ES potvrzuje vůli členských států „zakotvit“ taková opatření v unijním právním řádu(24).
37. Toto „zakotvení“ dává režimu přeshraničního doručování, který přispívá k řádnému fungování vnitřního trhu tím, že zaručuje volný pohyb soudních a mimosoudních písemností, novou kvalitu.
38. Vůle vytvořit evropský soudní prostor dále vedla unijního zákonodárce k překročení cesty pouhé koordinace vnitrostátních řízení, když učinil krok vpřed při zavádění zvláštních řízení Společenství určených k rychlejšímu a efektivnějšímu řešení přeshraničních sporů, jako jsou evropský exekuční titul pro nesporné nároky(25), řízení o evropském platebním rozkazu(26) a řízení o drobných nárocích(27).
39. I když tyto nové nástroje neprovádějí sjednocení úpravy doručování na evropské úrovni, stanoví minimální normy, s ohledem na které jak nařízení č. 805/2004, tak nařízení č. 1896/2006 upřesňují, že způsob doručení založený na právní fikci nemůže být považován za dostatečný(28).
40. I když bylo provádění procesních úkonů na území jiného členského státu tradičně považováno za porušení státní svrchovanosti, uskutečňují tato jednotlivá nařízení prostřednictvím zavedení minimálních norem postupné opouštění, byť omezené, některých prvků této svrchovanosti, když stanoví provádění přímého přeshraničního doručování poštou(29), aniž je členskému státu poskytnuta možnost bránit tomuto způsobu předávání. Stejně tak – na rozdíl od Haagské úmluvy z roku 1965, která stanoví, že přijímající stát může zabránit přímému předání soudních písemností poštou osobám, které se nacházejí na jeho území(30) – nařízení č. 1393/2007 neumožňuje členskému státu, na jehož území má adresát bydliště, aby mu zabránil, či aby upřesnil podmínky jeho užití(31).
41. Vytvoření evropského soudního prostoru je dále neoddělitelné od obecného cíle Unie práva, kterým je podpora základních práv.
42. Cílem tohoto nového prostoru je zejména podpora procesních záruk, které jsou součástí práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 47 druhého pododstavce Listiny základních práv Evropské unie a z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, a zároveň jejich sladění s potřebami rychlosti a efektivity soudnictví v občanských věcech.
43. Po zasedání Evropské rady v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999, jakož i přijetí Haagského programu v roce 2004, Evropská rada ve Stockholmském programu přijatém v roce 2010(32) prohlásila, že základním cílem činnosti v oblasti občanskoprávních procesních předpisů je zajistit, aby hranice mezi členskými státy nepředstavovaly překážku pro urovnání sporů v občanských věcech, zahájení soudních sporů ani výkonu rozhodnutí v občanských věcech. Evropská rada rovněž prohlásila, že musí být prioritně zavedeny mechanismy určené k usnadnění přístupu ke spravedlnosti, aby občané mohli uplatňovat svá práva všude v Unii. Cílem zřízení „Evropy jako prostoru práva a spravedlnosti“(33), který přesahuje tradiční soudní spolupráci, je přímo plnit potřeby právních subjektů(34).
44. Zavedení efektivního způsobu doručování patří přitom mezi procesní záruky spravedlivého procesu. Evropský soud pro lidská práva totiž má za to, že „právo na soud“ a zásada „rovnosti zbraní“, které jsou nezbytnou součástí spravedlivého procesu, „se týkají veškerého procesního práva smluvních států a […] použijí se rovněž v této zvláštní oblasti doručování soudních písemností stranám“(35), a že povinnost smluvních států „organizovat soudní soustavu takovým způsobem, aby jejich soudy mohly každému zaručit právo na konečné rozhodnutí ve sporech o právech a závazcích občanskoprávní povahy v přiměřené lhůtě […] znamená rovněž zavedení efektivního režimu doručování, umožňujícího zajistit včasné oznámení dne jednání stranám“(36).
45. Ve svém rozsudku ze dne 8. května 2008, Weiss a Partner(37), Soudní dvůr, který měl za to, že výklad nařízení č. 1348/2000 nemůže být oddělen od kontextu vývoje v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech, ve kterém bylo nařízení vydáno, zdůraznil ochranu práva na obhajobu a uvedl, obdobně s řešením nalezeným pro výklad nařízení č. 44/2001, že cíle zlepšení a zrychlení předávání písemností sledované nařízením č. 1348/2000 „nemohou […] být dosaženy tím, že budou jakýmkoliv způsobem oslabena práva obhajoby“, která „vyplývají z práva na spravedlivý proces upraveného v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“ a „představují základní právo, které je součástí obecných zásad, jejichž zachování Soudní dvůr zajišťuje“(38).
46. Řada ustanovení nařízení č. 1393/2007 ukazuje snahu vytvořit režim doručování, který by mohl zajistit právo na spravedlivý proces. Systém dvojího data, který umožňuje vzít v úvahu, pokud musí být písemnost doručena v určité lhůtě, zákon odesílajícího členského státu pro stanovení data žalobci, a zákon přijímajícího členského státu pro stanovení data adresátovi písemnosti, vypovídá o snaze zajistit rovnováhu mezi zájmy stran. Ochrana adresáta písemnosti je zaručena jemu přiznanou možností odmítnout přijmout písemnost, pokud není přeložena do jazyka, kterému rozumí, nebo do úředního jazyka přijímajícího členského státu, povinností soudce přerušit řízení, pokud se žalovaný nedostaví, nebo také možností, aby bylo žalovanému prominuto zmeškání lhůty pro podání opravného prostředku, pokud se o řízení dozvěděl se zpožděním a pokud jeho žalobní důvody nejsou zjevně nepodložené.
47. Cíl ochrany práva na obhajobu, který se odrazil již v nařízení č. 1348/2000, byl ostatně posílen změnami provedenými v tomto textu nařízením č. 1393/2007, které např. zlepšuje informování adresáta, když ukládá povinnost vyrozumět jej písemně pomocí jednotného formuláře o tom, že může odmítnout přijetí doručované písemnosti, pokud není vyhotovena v jazyce, kterému rozumí, nebo v úředním jazyce přijímajícího členského státu(39), nebo posiluje jistotu přijetí písemnosti tím, že k doručení poštou musí dojít doporučeným dopisem s potvrzením o přijetí nebo rovnocenným dokladem(40).
48. Právě s ohledem na tyto cíle je třeba při výkladu nařízení č. 1393/2007 respektovat nezbytnost jednotného výkladu jeho ustanovení. V této souvislosti je třeba uvést, že i když Komise s cílem přeměnit úmluvu z roku 1997 na nástroj Společenství nejdříve předložila návrh směrnice(41), následovala poté odlišný názor Parlamentu, který navrhl použít formu nařízení(42), aby bylo zajištěno „rychlé, jasné a jednotné provedení“ nových ustanovení(43). Tato volba nařízení místo směrnice jako nástroje pro zavedení tohoto režimu svědčí o sepětí unijního zákonodárce s „přímo použitelnou povahou“ ustanovení nařízení č. 1393/2007 a „jejich jednotným použitím“(44).
49. Podle mého názoru musí být doručení soudní písemnosti nezbytně provedeno v souladu s předpisy tohoto nařízení, pokud adresát písemnosti bydlí v jiném členském státě.
50. Tento výklad je podpořen jak doslovným zněním, tak cíli a obecnou strukturou uvedeného nařízení.
51. Zaprvé pro tento přístup hovoří doslovný výklad článku 1 nařízení č. 1393/2007. I když je čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení nejednoznačný, jelikož neuvádí, v jakých případech „musí“ být soudní nebo mimosoudní písemnost předána z jednoho členského státu do druhého za účelem doručení, je nutno toto ustanovení vykládat ve spojení s čl. 1 odst. 2 uvedeného nařízení, který upřesňuje, že „toto nařízení se nepoužije, pokud není známa adresa osoby, jíž má být písemnost doručena“. Jelikož je neexistence známého bydliště adresáta jediným případem, kdy je použití nařízení č. 1393/2007 výslovně vyloučeno, je možno z toho a contrario vyvodit, že se toto nařízení použije ve všech případech, kdy osoba, jíž má být písemnost doručena, má známou adresu, která se nachází v jiném členském státě.
52. Zadruhé se domnívám, že umožnit každému členskému státu, aby nadále uplatňoval vnitrostátní ustanovení stanovící fikci doručení, pokud adresát bydlí v jiném členském státě, by vedlo k ohrožení cíle volného pohybu písemností a podpory základních práv. Je třeba zvláště zdůraznit, že začlenění pravidel pro doručování soudních písemností mezi prvky spravedlivého procesu, jehož účelem je zajistit žalobci právo na soudní proces a žalovanému včasné oznámení předmětu a důvodu žaloby, aby se mohl hájit, znamenají zákaz jakékoliv fikce doručení, jejímž důsledkem je, že strany jsou zbaveny ochranných pravidel obsažených v nařízení č. 1393/2007. Účinkem takové fikce doručení, jaká byla dotčena v původním řízení, by však například mohlo být, že žalovaný, který má bydliště v jiném členském státě, bude zbaven možnosti odmítnout přijetí žaloby, která by nebyla přeložena do jazyka, kterému rozumí, nebo do úředního jazyka přijímajícího členského státu(45).
53. Zatřetí z obecné struktury nařízení č. 1393/2007 vyplývá, že režim doručování, který zavádí, směřuje k zajištění skutečného a efektivního přijetí soudní písemnosti adresátem, které je společným jmenovatelem jednotlivých způsobů doručení, které mají členské státy k dispozici. Z tohoto pohledu nemůže být přípustné čistě fiktivní předání, založené na právní domněnce plynoucí z předání písemnosti do spisu. Rovněž se na rozdíl od toho, co tvrdí polská vláda, nedomnívám, že procesní nástroj, jakým je fikce doručení uložením do spisu, může být srovnáván s mechanismy předávání písemností upravenými nařízením.
54. Okolnost, že vnitrostátní právo použitelné na spor v původním řízení stanoví v oblasti doručování soudních písemností fikci, která zprošťuje povinnosti doručení do skutečného bydliště strany, která bydlí v zahraničí, se konečně jeví v rozporu jak s cíli, tak s obecnou strukturou nařízení č. 1393/2007 a může jej zbavit užitečného účinku tím, že obchází režim doručování soudních písemností, který nařízení stanoví.
55. Rozsudek ze dne 15. března 2012, G(46), tento výklad potvrzuje.
56. V tomto rozsudku, v němž byla řešena otázka slučitelnosti s unijním právem v případě ustanovení německého občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung), které stanoví doručení žaloby zveřejněním, pokud je adresa žalovaného neznámá, formuloval Soudní dvůr podmínky, za kterých mohl být vynesen rozsudek pro zmeškání proti žalovanému, kterému byla při nemožnosti zjistit, kde se nachází, žaloba v souladu s vnitrostátním právem doručena zveřejněním. I když uvedený rozsudek byl vydán v takových okolnostech v původním řízení, kdy se nařízení č. 1393/2007 nepoužilo, protože adresa osoby, jíž měla být písemnost doručena, nebyla známa(47), přináší jeho přezkum dvě poučení, která jsou relevantní pro odpověď, kterou je třeba dát na projednávanou předběžnou otázku.
57. První z těchto poučení je, že rozhodovací prostor přiznaný členským státům pro stanovení procesních pravidel použitelných na žaloby zahájené před jejich soudy je nezbytně omezen povinností dodržovat unijní právo. Soudní dvůr uvedl, že „i když je […] při neexistenci systematické úpravy vnitrostátních řízení unijním právem úkolem členských států, v rámci jejich procesní autonomie, stanovit procesní předpisy použitelné na řízení zahájená jejich soudy, nesmí uvedené předpisy porušovat unijní právo“(48).
58. Druhé poučení, které vyplývá z přezkumu uvedeného rozsudku, je, že způsob doručení, který neumožňuje adresátovi, aby skutečně písemnost obdržel, jako je doručení zveřejnění, může být připuštěn, pouze pokud bydliště adresáta písemnosti není známo a pokud proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn jeho pobyt(49). Z toho a contrario vyplývá, že pokud je adresa osoby, jíž má být písemnost doručena, známa, musí být písemnost doručena na tuto adresu.
59. Závěr, podle kterého nařízení č. 1393/2007 brání takové fikci doručení, jakou stanoví sporné vnitrostátní ustanovení, se nicméně setkává se třemi námitkami, které bych nyní chtěl vyvrátit.
60. První námitka předkládaná proti tomuto řešení vychází ze článku 11355 polského občanského soudního řádu, který sice zavádí fikci doručení, ale zároveň stanoví, že při prvním doručení jsou strany informovány o nezbytnosti označit zástupce, možnosti požádat o osvobození od nákladů řízení a možnosti označení procesního zmocněnce.
61. Nicméně toto poučení podle mého názoru nemá takovou povahu, aby odůvodnilo výjimku z ustanovení nařízení č. 1393/2007 a umožnilo přijmout fikci doručení, která neodpovídá požadavkům spravedlivého procesu. Kromě toho, že polská vláda uvádí, že první doručení je pouze „nejčastěji“ provedeno podle tohoto nařízení, z čehož vyplývá, že tomu tak není systematicky, se rovněž domnívám, že na začátku podané poučení nezaručuje kontradiktorní průběh řízení, a nemůže tedy vyvážit pozdější nedoručení soudních písemností.
62. Připustit fikci doručení pod záminkou, že adresát byl upozorněn na svou povinnost označit zmocněnce pro doručování, navíc není v souladu se zásadami loajální spolupráce a vzájemné důvěry, které předpokládají, že všechny soudní písemnosti, které musí být doručeny adresátovi, jehož bydliště je v jiném členském státě, jsou doručeny v režimu ustanoveném nařízením č. 1393/2007.
63. Druhá námitka je založena na bodě 8 odůvodnění nařízení č. 1393/2007, který upřesňuje, že nařízení by se nemělo vztahovat na doručení písemnosti zplnomocněnému zástupci strany v členském státě, kde se koná řízení, a to bez ohledu na místo bydliště této strany.
64. Zastávám nicméně názor, že tato výjimka, která je uvedena pouze v bodě odůvodnění a není převzata ani vysvětlena v určitém článku, musí být vykládána restriktivně a může se týkat, kromě ustanovení procesního zmocněnce, pouze dobrovolného uvedení adresy pro doručování plynoucího z projevu vůle, kdy se osobě, která adresu uvedla, umožňuje, aby jí byly doručovány soudní písemnosti.
65. Třetí námitka, vycházející z existence ustanovení unijního práva, která upravují uvedení adresy pro doručování, se rovněž nejeví jako relevantní.
66. Je sice pravda, že nařízení č. 44/2001, jakož i nařízení č. 2201/2003, ukládají straně, která požaduje v členském státě výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, povinnost uvést adresu pro doručování v obvodě soudu, u kterého návrh podává, nebo ustanovit zmocněnce pro doručování, pokud právo státu, v němž podává návrh na výkon, uvedení takové adresy nevyžaduje.
67. Není mi však jasné, jak by existence této úpravy na evropské úrovni, která je výjimkou z obecných pravidel nařízení č. 1393/2007, mohla umožnit členským státům zavést nebo zachovat ve svých právních řádech pravidla pro přeshraniční doručování, která by nahrazovala režim doručování stanovený tímto nařízením, i v případě, že by podmínky pro jeho uplatnění byly splněny.
68. Požadavek uvedení adresy pro doručování u exekučního řízení, který je určen k usnadnění oznámení rozhodnutí o návrhu navrhovateli a k usnadnění podání opravného prostředku stranou, proti které je exekuce požadována, se uplatňuje bez rozdílu na všechny občany Unie, bez ohledu na jejich státní příslušnost.
69. Nakonec je nutno konstatovat, že i když jsou důsledky plynoucí z porušení podmínek uvedení adresy pro doručování definovány v zákoně přijímajícího členského státu, Soudní dvůr nicméně vymezil rozhodovací prostor členských států, když rozhodl, že „stanovená sankce nemůže […] ani zpochybnit platnost rozhodnutí o exekuci, ani umožnit zásah do práv strany, proti které je exekuce prováděna“(50).
70. Argument vycházející z jednacího řádu je podle mého názoru zcela irelevantní, neboť tento text není srovnatelný s nástrojem harmonizace vnitrostátních právních předpisů, kterým je nařízení č. 1393/2007. Jen pro úplnost dodávám, že uvedení doručovací adresy stanovené v čl. 38 odst. 2 jednacího řádu je pouze nepovinné[(51)] a že se kromě toho v případě, že účastník řízení neuvedl doručovací adresu nebo nesouhlasil s doručováním technickým prostředkem, provede doručení doporučenou poštovní zásilkou na adresu zmocněnce nebo advokáta tohoto účastníka řízení.
71. To jsou důvody, ze kterých se domnívám, že sporné ustanovení musí být považováno za neslučitelné s nařízením č. 1393/2007. Ať jsou jeho právní mezery a nedostatky jakékoliv, zejména pokud jde o podmínky doručování poštou(52), představuje toto nařízení zásadní pokrok a zásadní podmínku pro vytvoření evropského soudního prostoru, v jehož rámci „procesní fosilie“(53), jakou představuje fikce doručení uložením do spisu, nemá místa.
72. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že článek 1 nařízení č. 1393/2007 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená v původním řízení, která stanoví, že soudní písemnosti určené straně, jejíž bydliště, místo obvyklého pobytu nebo sídlo je v jiném členském státě, jsou uloženy do soudního spisu, a považovány tak za doručené, pokud uvedená strana neoznačila zmocněnce pro doručování, který má bydliště v členském státě, ve kterém řízení probíhá.
73. Výše uvedené úvahy postačují k odpovědi na otázku předkládajícího soudu. Nicméně za předpokladu, že Soudní dvůr nepřijme můj návrh na výklad nařízení č. 1393/2007, jeví se mi užitečné zběžně přezkoumat otázku s ohledem na článek 18 SFEU.
B – Přezkum sporného ustanovení s ohledem na článek 18 SFEU
74. Domnívám se, stejně jako manželé Alderovi, portugalská vláda a Komise, že povinnost uvést adresu pro doručování je v rozporu se zásadou zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti stanovenou v článku 18 SFEU.
75. S touto zásadou se v rámci evropského soudního prostoru nerozlučně pojí povinnost respektovat rovné zacházení mezi všemi unijními právními subjekty, bez ohledu na jejich státní příslušnost nebo místo bydliště. Během zasedání v Tampere dne 15. a 16. října 1999 Evropská rada zdůraznila, že „občan může požívat svobody pouze ve skutečném prostoru práva, kde se každý může obrátit na soudy a orgány všech členských států tak snadno, jako by to učinil ve své vlastní zemi“.
76. Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že vnitrostátní pravidlo občanského práva procesního, které vyžaduje při podání žaloby zaplacení jistoty za náklady řízení (cautio judicatum solvi), nemůže být diskriminační vůči osobám, kterým unijní právo poskytuje právo na rovné zacházení(54).
77. V rozsudku ze dne 10. února 1994, Mund & Fester(55), konstatoval, že vnitrostátní pravidlo občanského práva procesního, které v případě rozsudku, který má být vykonán v jiném členském státě, umožňuje obstavení majetku z toho jediného důvodu, že výkon rozhodnutí musí být proveden v zahraničí, zatímco pro rozsudek, který musí být vykonán na vnitrostátním území, jej povoluje pouze z důvodu, že je pravděpodobné, že výkon rozhodnutí bude znemožněn nebo zásadně ztížen, představuje zastřenou formu diskriminace, která není odůvodněna objektivními okolnostmi.
78. Ve světle těchto rozhodnutí se domnívám, že procesní ustanovení, které ukládá stranám, které mají bydliště v jiném členském státě, povinnost označit zmocněnce pro doručování v členském státě, kde probíhá řízení, odporuje zásadě zákazu diskriminace.
79. I když, jak poukazuje polská vláda, článek 11355 polského občanského soudního řádu neobsahuje přímou diskriminaci založenou na státní příslušnosti, jelikož se použije v každém případě, kdy jedna strana, bez ohledu na její státní příslušnost, má bydliště v jiném členském státě, nemění to nic na tom, jak správně uvádí Komise, že se toto ustanovení použije v zásadě na příslušníky ostatních členských států, kteří nejčastěji nemají bydliště nebo místo pobytu v Polsku, spíše než na polské občany.
80. Dále tvrzení polské vlády, podle kterého fikce doručení není diskriminační, neboť totožná sankce je stanovena v čl. 136 odst. 2 polského občanského soudního řádu pro stranu, která má bydliště v Polsku, je podle mého názoru nepřesné. Na rozdíl od strany, která má bydliště v zahraničí, není totiž strana s bydlištěm v Polsku povinna označit zmocněnce pro doručování. Je vystavena sankci fikce doručení pouze ve zvláštním případě, kdy nesdělila soudu změnu svého bydliště nebo sídla v průběhu řízení.
81. Odůvodnění předložená polskou vládou na podporu povinnosti uvést adresu pro doručování v Polsku, a sice nezbytnost zajistit efektivní průběh soudního řízení, podle mého názoru nepředstavují důvody, které by mohly odůvodnit její zachování, neboť účelem nařízení č. 1393/2007 je právě usnadnit a zrychlit přeshraniční doručování tím, že upravuje různé způsoby doručení písemností.
82. Domnívám se tedy, že článek 11355 polského občanského soudního řádu představuje diskriminaci s ohledem na článek 18 SFEU.
III – Závěry
83. Navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázku položenou Sąd Rejonowy w Koszalinie odpověděl následovně:
„Článek 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové úpravě členského státu, jako je úprava dotčená v původním řízení, která stanoví, že soudní písemnosti určené straně, jejíž bydliště, místo obvyklého pobytu nebo sídlo se nachází v jiném členském státě, jsou uloženy do soudního spisu, a považovány tak za doručené, pokud uvedená strana neoznačila zmocněnce pro doručování, který má bydliště v členském státě, ve kterém řízení probíhá.“