STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
J. KOKOTT
přednesené dne 11. listopadu 2004(1)
Věc C‑105/03
Trestní stíhání
proti
Marii Pupino
[Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Tribunale di Firenze (Itálie) (Ufficio del giudice per le indagini preliminari)]
„Soudní spolupráce v trestních věcech – Ochrana obětí – Výslech nezletilých svědků“
I – Úvod
1. Soudní dvůr je v projednávané věci poprvé povolán na základě článku 31 EU a čl. 34 odst. 2 písm. b) EU vyložit rámcové rozhodnutí, a to rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení (dále jen: rámcové rozhodnutí)(2). Tribunale di Firenze by chtěl vědět, zda podle tohoto rámcového rozhodnutí v trestním řízení vedeném pro ublížení na zdraví pětiletým dětem mají být při provádění důkazů tyto děti vyslechnuty jako svědci mimo hlavní líčení, přestože italské trestní právo procesní takové řízení pro příslušné delikty nestanoví.
II – Právní rámec
A – Unijní právo
2. Pro výklad rámcového rozhodnutí je rozhodná Smlouva o Evropské unii ve znění Amsterodamské smlouvy, neboť rámcové rozhodnutí bylo přijato před tím, než vstoupila v platnost Niceská smlouva. Normativní účinky rámcových rozhodnutí vyplývají z článku 34 odst. 2 písm. b) EU:
„[…] Rámcová rozhodnutí jsou závazná pro členské státy co do výsledku, kterého má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Nemají přímý účinek“
3. Použití řízení o předběžné otázce pro právní akty podle Hlavy VI Smlouvy o Evropské unii vyplývá z článku 35 EU. Itálie učinila na jeho základě prohlášení, které opravňuje všechny italské soudy k podání žádosti.
4. Rámcové rozhodnutí obsahuje různá ustanovení, která mohou mít význam pro postavení dětí jako obětí a svědků v trestním řízení.
5. Článek 2 se obecně zabývá respektováním a uznáním obětí:
„(1) Každý členský stát zaručí obětem ve svém trestněprávním systému skutečnou a přiměřenou úlohu. Bude nadále usilovat o to, aby obětem v průběhu řízení zaručil zacházení náležitě respektující jejich osobní důstojnost, a uznává práva o oprávněné zájmy obětí, zejména v rámci trestního řízení.
(2) Každý členský stát zajistí, aby s oběťmi, jež jsou zvláště ohrožené, bylo zacházeno zvláštním způsobem, který co nejlépe odpovídá jejich situaci.“
6. Článek 3 se týká obětí jako svědků:
„Každý členský stát zaručí, aby oběti mohly být v průběhu řízení vyslechnuty a mohly poskytovat důkazy.
Každý členský stát přijme vhodná opatření, aby jeho orgány vyslýchaly oběti pouze v míře nezbytné pro účely trestního řízení.“
7. Členské státy mají vytvořit zvláštní řízení pro výpovědi svědků podle pravidel čl. 8 odst. 4:
„(4) Je-li nezbytné chránit oběti, zejména ty nejohroženější, před následky jejich výpovědí při veřejném soudním jednání, zajistí každý členský stát, aby mohly na základě soudního rozhodnutí svědčit za podmínek umožňujících dosažení tohoto cíle, a to všemi vhodnými prostředky slučitelnými s jeho základními právními zásadami.“
B – Italské právo
8. Podle údajů předkládajícího soudu má v italském trestním právu procesním tvořit hlavní líčení jádro řízení. Proto se dokazování musí konat zásadně z iniciativy účastníků řízení v kontradiktorně vedeném řízení v rámci jednání za bezprostředního dohledu soudce. Nicméně byl zaveden institut provádění důkazů, který umožňuje předběžné provedení důkazů, které z povahy věci nemohou být provedeny až v hlavním líčení. O toto může být požádáno za stejných podmínek jak obžalobou, tak i obhájcem. O návrhu rozhoduje vyšetřovací soudce, který v případě, že návrhu vyhoví, nařídí bezprostřední provedení důkazu v kontradikotrním řízení s účastníky řízení. Důkazy provedené cestou předběžného provedení důkazů požívají stejné plné důkazní hodnoty jako ty, které by byly provedeny v hlavním líčení.
9. Zákonodárce vyjmenoval speciálně a taxativně ty případy, ve kterých může být tento procesní prostředek připuštěn, ať už udáním druhů důkazů, které mohou být provedeny cestou předběžného provedení nebo uvedením zvláštností skutkového děje, které ospravedlňují použití předběžného provedení důkazů.
10. V článku 392 odst. 1 Codice di procedura penale (trestní řád, dále jen: CPP) je kromě jiného stanoveno, že svědecká výpověď může být provedena cestou předběžného provedení důkazů, jestliže existuje závažný důvod pro domněnku, že svědek nebude moci z důvodu nemoci nebo jiné závažné překážky být vyslechnut v hlavním líčení, nebo když na základě konkrétních a specifických důvodů existuje závažný důvod pro domněnku, že svědek je vystaven násilí nebo vyhrožování nebo že mu budou nabídnuty nebo přislíbeny peníze nebo jiné výhody, aby nevypovídal nebo vypovídal křivě. Na základě pozdějších změn zákona může soud nařídit provedení důkazů výslechem svědka mladšího 16 let, i když není splněn žádný z již uvedených důvodů, pokud se jedná o sexuální delikty nebo o delikty se sexuálním podtextem.
11. Podle čl. 398 odst. 5a CPP může soud zvolit zvláštní formy provedení a protokolace důkazů, jedná-li se o sexuální delikty nebo o delikty se sexuálním podtextem a z titulu předběžného provedení důkazů má být jako svědek vyslechnuta osoba mladší 16 let v případě, že situace nezletilého toto činí potřebným a vhodným. Tyto zvláštní formy tkví v možnosti nechat konat jednání na jiném místě než na soudě, především ve zvláštních zařízeních nebo také v místě bydliště nezletilého. Nadto musí být výpovědi svědků zcela dokumentovány prostředky akustické nebo audiovizuální reprodukce.
III – Skutkové okolnosti a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
12. Předkládající soud se zabývá trestním řízením proti učitelce v mateřské škole, paní Pupino, které je vytýkáno, že v měsíci lednu a únoru 2001 nepřístojně trestala a zranila jí svěřené děti.
13. Státní zastupitelství požádalo na základě institutu zajištění důkazů v srpnu 2001 o vyslechnutí osmi dětí narozených v roce 1996, které byly svědky a oběťmi činů projednávaných v tomto řízení. Uvedlo, že nemůže tyto důkazy pro nízký věk svědků a z něj nevyhnutelně vyplývající změny jejich psychologické situace a také pro možný „proces potlačení“ opakovat v hlavním líčení. Dále požádalo o provedení důkazů za chráněných podmínek, to znamená, že jednání proběhne ve speciálním zařízení za podmínek, které chrání důstojnost, potřebu zachování tajnosti a duševní klid dětí, případně i za zapojení odborníka na dětskou psychologii, z důvodu událostí vyžadujících citlivost a pro jejich závažnost a z důvodu obtížnosti najít přístup k dotazovaným osobám pro jejich nízký věk.
14. Obhajoba k tomuto návrhu namítla, že tato forma provedení důkazů na projednávané delikty nepamatuje.
15. Předkládající soud zastává názor, že návrh státního zastupitelství na použití výše uvedených ustanovení italského trestního práva procesního má být zamítnut, neboť provedení důkazů jako institut předběžného provedení důkazů mimo hlavní líčení je procesní mechanismus mající absolutně výjimečný charakter, který nemůže být použit v jiných než zákonem výslovně určených případech.
16. Má nicméně za to, že omezení použití řízení k předběžnému provedení důkazů mimo hlavní líčení italským právem porušuje články 2, 3 a 8 rámcového rozhodnutí. Nezletilá osoba je vždy „zvláště ohroženou obětí“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí. Proto musí být nezávisle na konkrétním trestném činu použity k její ochraně zvláštní podmínky výslechu svědků. Předkládající soud usuzuje z článku 3 rámcového rozhodnutí, že z důvodu psychologické zátěže je třeba se obecně vyhnout opakování výslechu obětí. Z důvodu zvláštního ohrožení nezletilých dětí je proto třeba se odchýlit od základního pravidla, že jen výpovědi v hlavním líčení požívají průkaznosti. Článek 8 odst. 4 rámcového rozhodnutí přejímá zásadu, že soud musí vždy disponovat pravomocí upustit od veřejného jednání, když by toto mohlo mít pro oběť jakožto svědka nepříznivý dopad.
17. Poněvadž předkládající soud chce přezkoumat možnost výkladu italského práva ve světle rámcového rozhodnutí, žádá Soudní dvůr, aby určil, zda jím navržený výklad článku 2, článku 3 a čl. 8 odst. 4 je správný.
IV – Právní posouzení
A – K oprávnění předložit žádost
18. Jak všichni účastníci řízení uznávají, je předkládající soud ze zásady oprávněn požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o otázkách týkajících se rámcových rozhodnutí, poněvadž Itálie využila možnosti uvedené v čl. 35 odst. 3 písm. b) EU přiznat tuto pravomoc všem vnitrostátním soudům.
B – K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
19. Francouzská a italská vláda stejně jako implicitně i švédská vláda napadají přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť rozhodnutí Soudního dvora nemůže mít žádný význam pro původní řízení. Podle názoru Komise zavazuje ale rámcové rozhodnutí ke konformnímu výkladu vnitrostátního práva tak, že výklad rámcového rozhodnutí Soudním dvorem by bylo třeba zohlednit v rámci původního řízení.
1. K předpokladům přípustnosti
20. Podle ustálené judikatury je výlučně věcí vnitrostátního soudu, který má o věci rozhodnout, aby s ohledem na každý jednotlivý případ posoudil jak nutnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vynesení svého rozsudku, tak i závažnost otázky předložené Soudnímu dvoru. Proto je Soudní dvůr zásadně povinen rozhodnout o otázkách mu předložených, pokud se tyto týkají výkladu práva Společenství(3). Soudní dvůr ale také konstatoval, že mu ve výjimečných případech přísluší při přezkoumání své vlastní příslušnosti zkoumat okolnosti, za kterých byl vnitrostátním soudem požádán. Podle toho jsou mimo jiné nepřípustné žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které zjevně nemají souvislost s realitou nebo s předmětem původního řízení(4). Tato judikatura byla sice rozvinuta v souvislosti s článkem 234 ES, není ale zřejmý žádný důvod, aby nebyla přenesena na rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 35 EU.
21. Námitky proti přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce spočívají v podstatě na názoru, že rozhodnutí Soudního dvora nemůže mít žádný význam pro původní řízení. V projednávaném případě může ale žádost o rozhodnutí o předběžné otázce mít v každém případě význam pro původní řízení tehdy, jestliže články 2, 3 a 8 rámcového rozhodnutí zásadně hrají roli při výkladu příslušných italských předpisů(5). Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy přípustná, jestliže má být vnitrostátní právo vykládáno konformně s rámcovým rozhodnutím nebo také může-li být jen takto vyloženo (k tomu v následující části 2) a možnost konformního výkladu příslušných ustanovení italského trestního práva procesního není předem vyloučena (k tomuto v následující části 3).
2. K výkladu konformnímu s rámcovým rozhodnutím
22. Podle názoru řecké a portugalské vlády a Komise zavazují i rámcová rozhodnutí ke konformnímu výkladu vnitrostátního práva. Naproti tomu švédská vláda namítá, že hlava VI Smlouvy o Evropské unii zakládá jen mezistátní spolupráci. Právní akty podle článku 34 EU mají tedy čistě mezinárodně-právní povahu a nemohou zakládat žádnou unijně-právní povinnost ke konformnímu výkladu vnitrostátními soudy. I vlády Itálie a Spojeného království přednesly v ústní části řízení podobné pochybnosti.
23. Z ustálené judikatury vyplývající základy konformního výkladu se dají shrnout následovně: čl. 249 odst. 3 a článek 10 ES a rovněž každá jednotlivá směrnice zavazují členské státy, to znamená všechny nositele veřejné moci včetně soudů, dosáhnout výsledků uvedených v této směrnici tím, že přijmou veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření ke splnění tohoto závazku. Z toho plyne, že vnitrostátní soud, má-li při použití vnitrostátního práva – bez ohledu na to, zda byl předpis vydán před směrnicí nebo po ní – toto právo vyložit, musí jej vykládat v co největším možném rozsahu podle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo cíle sledovaného směrnicí a bylo jí tímto způsobem vyhověno(6).
24. Všechny tyto předpoklady jsou dostatečným způsobem splněny i pro rámcové rozhodnutí. Ačkoliv článek 10 ES nemá doslovnou obdobu v unijním právu, jsou členské státy přece zavázány k loajalitě k Unii. Článek 34 odst. 2 písm. b) EU odpovídá – do té míry, v jaké je zde relevantní – článku 249 odst. 3 ES, a proto vyplývají i ze samotného rámcového rozhodnutí závazky členských států, které zahrnují konformní výklad.
K tomu jednotlivě:
a) K loajalitě k Unii
25. Vlády Itálie a Spojeného království zdůrazňují, že v unijním právu chybí ustanovení odpovídající článku 10 ES. Stejně jako v komunitárním právu mají ale být k sobě členské státy a orgány navzájem loajální.
26. Toto vyplývá z celkového pohledu na ustanovení Smlouvy o Evropské unii. V článku 1 EU je stanoven cíl smlouvy o Evropské unii, jímž je vytvořit novou etapu v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy, v níž jsou vztahy mezi členskými státy a mezi jejich národy utvářeny na základě soudržnosti a solidarity. Tento cíl není dosažitelný, jestliže členské státy a instituce Unie nebudou spolupracovat loajálně a s úctou k právu. Loajální spolupráce členských států a institucí je také hlavním předmětem úpravy hlavy VI Smlouvy o Evropské unii, což se odráží v nadpisu – Ustanovení o policejní a soudní spolupráci v trestních věcech – a téměř ve všech článcích.
27. Na tomto pozadí jsou v článku 10 ES stanoveny samozřejmosti – totiž, že je třeba plnit závazky a zdržet se škodlivých opatření. Toto platí i v unijním právu, aniž by to vyžadovalo výslovnou zmínku.
b) K článku 34 odst. 2 písm. b) EU
28. Nadto jsou rámcová rozhodnutí unijního práva ve své struktuře z velké části identická se směrnicí práva Společenství. Podle čl. 34 odst. 2 písm. b) EU jsou pro členské státy závazná co do výsledku, kterého má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Přímý účinek je sice výslovně vyloučen, co se ale závaznosti výsledků týče, odpovídá doslovně čl. 249 odst. 3 ES, který – kromě jiných důvodů – vzal Soudní dvůr jako podnět pro vytvoření nauky o výkladu konformním se směrnicí.
29. Námitka švédské vlády směřuje nicméně tím směrem, že čl. 34 odst. 2 písm. b) EU přes tuto podobnou formulaci nevede k právním účinkům srovnatelným s čl. 249 odst. 3 ES. Potud je pravda, že Soudní dvůr především v souvislosti s Evropským hospodářským prostorem uvedl, že doslovná shoda ustanovení určité dohody s odpovídajícím ustanovením práva Společenství neznamená, že obě mají být nutně vykládány stejně. Mezinárodní smlouvu je třeba – i ve světle článku 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 – vykládat nejen dle jejího znění, ale rovněž i s přihlédnutím k jejímu účelu(7).
30. Stejně jako Smlouva o založení Evropského společenství(8) nebo Dohoda o Evropském hospodářském prostoru je i Smlouva o Evropské unii smlouvou mezinárodně-právního původu. Od Smlouvy o založení Evropského společenství se odlišuje menší těsností integrace, od Dohody o EHP především zaměřením.
31. Menší těsnost spolupráce smlouvy o Evropské unii je patrná v definici rámcového rozhodnutí, která vylučuje přímý účinek. I pravomoc Soudního dvora je podle článku 35 EU oproti právu Společenství snížena. Jeho pravomoc přezkoumávat obsah je v odstavci 5 výslovně vyloučena, pokud se jedná o pochybnosti o platnosti nebo přiměřenosti opatření policie nebo jiných donucovacích orgánů členského státu nebo o výkon působnosti členských států v oblasti udržování veřejného pořádku a ochrany vnitřní bezpečnosti. Řízení o předběžné otázce se zahájí jen při výslovném „opt-in“ dotyčného členského státu a Komise nemůže vést řízení o porušení Smlouvy. Nadto rozhodnutí Rady nepředpokládají nutně návrh Komise, nýbrž mohou být vydány i z podnětu členských států. Rada nerozhoduje podle čl. 34 odst. 2 EU většinově, nýbrž zásadně jednomyslně. Konečně podle článku 39 EU se Evropský parlament účastní jen formou konzultace.
32. Jinak než Dohoda o EHP, která je zaměřena jen na použití pravidel volného obchodu a soutěžních pravidel v obchodních a hospodářských vztazích mezi smluvními stranami(9), nepamatuje ale na přenesení suverénních práv na jí určené mezistátní orgány(10), představuje ale Smlouva o Evropské unii podle čl. 1 odst. 2 novou etapu v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy. Za tímto účelem doplňuje činnost Společenství o další politiky a formy spolupráce. Pojem politiky indikuje, že navzdory mínění švédské vlády obsahuje Smlouva o Evropské unii nejen mezistátní spolupráci, ale i společný výkon suverenity Unií. Článek 3 odst. 1 EU zavazuje ostatně Unii k tomu, aby zachovávala a rozvíjela acquis communautaire(11).
33. Vzrůstající integrace založená na formulaci „stále užší spolupráce“ se ukazuje i ve vývoji Smlouvy o Evropské unii, která po svém vytvoření Maastrichtskou smlouvou byla Amsterodamskou smlouvou a Niceskou smlouvou stále více začleňována do struktury práva Společenství a na základě Smlouvy o Ústavě pro Evropu má zcela splynout s právem Společenství.
34. Rámcové rozhodnutí se tedy ve své definici silně přiblížilo směrnici a při výkladu čl. 34 odst. 2 písm. b) EU a čl. 249 odst. 3 ES se tak tato ustanovení obsahově shodují.
35. V ústní části řízení namítla ovšem vláda Spojeného království, že ve vztahu k právním aktům přijatým podle článku 34 EU neexistuje na rozdíl od práva Společenství(12) úplný systém opravných prostředků a řízení, které zaručuje kontrolu zákonnosti jednání orgánů. Zákonnost těchto právních aktů může být přezkoumána na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jen tehdy, když dotyčný členský stát podle čl. 35 odst. 2 EU uznal pravomoc Soudního dvora o předběžné otázce rozhodnout. Také pro jednotlivce neexistuje žádná možnost přímé žaloby. Italská vláda zastávala podobné stanovisko. K tomu je třeba namítnout, že konformní výklad nevede k zavedení nových úprav, nýbrž předpokládá, že již existují úpravy, u nichž je v rámci toho, co vnitrostátní právo dovoluje, možný výklad vyhovující rámcovému rozhodnutí. Právní ochranu by proto bylo třeba hledat proti vnitrostátním ustanovením, která případně mají být vykládána konformním způsobem.
c) Předběžný závěr
36. Celkem vzato tedy z čl. 34 odst. 2 písm. b) EU a ze zásady loajality k Unii plyne, že každé rámcové rozhodnutí zavazuje vnitrostátní soudy k tomu, aby založily svůj výklad vnitrostátního práva – bez ohledu na to, zda se jedná o předpisy vydané před rámcovým rozhodnutím nebo po něm – v míře, v jaké je to možné, na znění a účelu rámcového rozhodnutí, aby bylo dosaženo cíle sledovaného rámcovým rozhodnutím.
37. I kdyby bylo třeba se podle švédské vlády řídit zařazením rámcových rozhodnutí do mezinárodního práva, i tehdy by byl výklad vnitrostátního práva v souladu s rámcovým rozhodnutím přinejmenším nasnadě. Rámcové rozhodnutí by bylo jako mezinárodně-právní akt pro členské státy závazné. Proto – jak v ústní části řízení přednesla vláda Spojeného království – i při čistě mezinárodně-právní povaze rámcového rozhodnutí by bylo třeba vycházet z toho, že všechny orgány členských států – včetně soudů – se ve svém jednání touto povinností řídí. Zároveň ovšem vláda Spojeného království poukázala na to, že tato forma konformního výkladu nemůže pro sebe nárokovat přednost práva Společenství, a tudíž že podle pravidel mezinárodního práva musí možná ustoupit jiným formám výkladu. Toto by ale nevylučovalo, že odpověď Soudního dvora je při výkladu vnitrostátního prováděcího práva užitečná.
3. K možnosti konformního výkladu v původním řízení
38. Přípustnost žádosti o předběžnou otázku předpokládá ovšem také u povinnosti konformního výkladu, že v konkrétním původním řízení není tato povinnost očividně bez jakéhokoliv významu z důvodu, že výklad konformní s rámcovým rozhodnutím by byl nemožný.
39. Potud italská a francouzská vláda namítá, že výsledek, o který v projednávaném případě usiluje předkládající soud, není kvůli odporujícím předpisům italského práva dosažitelný. K této námitce je třeba dodat, že konformní výklad je možný jen tehdy, pokud vnitrostátní právo otevírá možnost odpovídajícího výkladu. Toto je vyjádřeno ve výhradě „v co největším možném rozsahu“, kterou používá Soudní dvůr(13). Cíle unijně-právního ustanovení vyžadují sice přednost před všemi ostatními metodami výkladu, přesto však nemohou vést k výsledku, který by v rámci výkladu nebylo možno podle vnitrostátního práva dosáhnout(14). Konečně nakolik ponechává vnitrostátní právo odpovídající prostor, mohou posoudit jen vnitrostátní soudy(15).
40. V projednávané věci není nicméně zjevné, že by byl konformní výklad s rámcovým rozhodnutím nemožný, a že by tak byla odpověď Soudního dvora pro vnitrostátní soud bez jakéhokoli významu. Sama italská vláda odkazuje na možné právní normy o zvlášť chráněném výslechu nezletilých obětí při hlavním líčení(16), které předkládající soud neviděl. S ohledem na provedení důkazů se nejeví jako vyloučené, aby pojem „jiné závažné překážky“ uvedený v čl. 392 odst. 1 CPP byl vyložen tak, že tento článek zahrnuje zhoršení paměti a psychickou zátěž dětí výslechem při hlavním líčení mezi překážky, a aby se tak provedení důkazů opíralo o jiný právní základ než o čl. 392 odst. 1a CPP. Mimoto i předkládající soud vychází navzdory jím podsunovaného porušení rámcového rozhodnutí z možnosti konformního výkladu. Přestože žádost o rozhodnutí o předběžné otázce potud vykazuje rozpory, není úlohou Soudního dvora zpochybňovat toto posouzení.
41. Navzdory názoru francouzské, řecké a nizozemské vlády nepodléhá povinnost konformního výkladu ani v rámci trestního práva procesního žádnému zvláštnímu omezení unijním právem, jež by vyloučilo význam žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Zásada zákonnosti trestů (nullum crimen, nullapoena sine lege[scripta])(17) má být sice zohledněna(18). Tato zásada ale náleží k obecným právním zásadám, které jsou společné ústavním tradicím členských států. Je zakotvena také v článku 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen: Úmluva), v čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech(19), jakož i v čl. 49 odst. 1 větě 1 Listiny základních práv Unie. Jedná se o speciální výraz zásady právní jistoty v trestním právu hmotném.
42. V projednávaném případě není ale vůbec dotčeno trestní právo hmotné, nýbrž trestní právo procesní. Nejde o založení nebo přiostření trestně právní odpovědnosti, nýbrž o řízení nalézací. Proto neplatí zásada nulla poena sine lege, nýbrž zásada spravedlivého procesu, kterou je třeba v následujícím blíže rozvést.
43. Konformnímu výkladu nebrání ani to, že se projednávaný případ stal v době před přijetím rámcového rozhodnutí. Podle ustálené judikatury se u procesních předpisů vychází obecně z toho, že jsou použitelné na všechna řízení probíhající k okamžiku, ke kterému vstupují v platnost(20).
44. V projednávaném případě tedy není výklad italského práva v souladu s rámcovým rozhodnutím zjevně vyloučen. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy přípustná.
C – K výkladu rámcového rozhodnutí
45. Předkládající soud by v podstatě chtěl vědět, zda články 2, 3 a 8 rámcového rozhodnutí zakládají povinnost vyslechnout osm pětiletých dětí cestou předběžného provedení důkazů mimo hlavní líčení způsobem chránícím děti jako svědky údajného tělesného zneužívání, kterého měly být oběťmi. Podle jeho názoru je třeba se obávat, že jednak na základě psychologického vývoje dětí se zhoršuje jejich paměťová schopnost, co se týče činu, a jednak že výpověď během (pozdějšího) hlavního líčení by mohla mít pro děti nepříznivé psychologické následky.
46. Základem takovéto povinnosti by mohly být čl. 2 odst. 2, článek 3 a čl. 8 odst. 4 rámcového rozhodnutí. Podle čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí má být s oběťmi, jež jsou zvláště ohrožené, zacházeno zvláštním způsobem, který co nejlépe odpovídá jejich situaci. Článek 8 odst. 4 konkretizuje tuto povinnost. Vyžaduje, aby v případě, že je nezbytné chránit oběti, zejména ty nejohroženější, před následky jejich výpovědí při veřejném soudním jednání, každý členský stát zajistil, aby mohly na základě soudního rozhodnutí svědčit za podmínek umožňujících dosažení tohoto cíle, a to všemi vhodnými prostředky slučitelnými s jeho základními právními zásadami. Podle článku 3 každý členský stát zaručí, aby oběti mohly být v průběhu řízení vyslechnuty a mohly poskytovat důkazy. Každý členský stát přijme vhodná opatření, aby jeho orgány vyslýchaly oběti pouze v míře nezbytné pro účely trestního řízení.
47. Proto je třeba nejprve zkoumat, zda je třeba zde postižené děti považovat za zvlášť ohrožené oběti. Následně bude případně třeba zkoumat, zda provedení důkazů, o které je usilováno, je zacházením, které by co nejlépe odpovídalo jejich situaci, které především zaručí jejich účinnou účast jako svědků řízení.
1. K právnímu základu rámcového rozhodnutí
48. Přestože předkládající soud nepoložil k tomuto žádnou otázku, je před výkladem uvedených ustanovení třeba učinit poznámku k tomu, zda se vůbec mohou opírat o zvolený zmocňovací základ. Právě u právních aktů podle článku 34 EU je při pochybnostech o zákonnosti třeba zvláštní pozornosti, zvláště – jak zdůrazňuje vláda Spojeného království – když ve vztahu k těmto právním aktům je možnost právní ochrany omezena(21). Právní akt sice v sobě nese domněnku zákonnosti a vyvolává proto právní účinky tak dlouho, dokud nebyl zrušen orgánem, který ho vydal, nebyl zrušen na základě žaloby na neplatnost nebo nebyl prohlášen za neplatný v důsledku žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nebo za nepoužitelný na základě námitky protiprávnosti. Tato zásada se ovšem nepoužije u právních aktů stižených vadou, jejíž závažnost je tak zřejmá, že nemůže být trpěna. Takové právní akty se považují za neexistující(22). Soudní dvůr by proto musel zkoumat zákonnost vykládaných ustanovení v řízení o předběžné otázce v každém případě z úřední povinnosti tehdy, kdy jsou závažné pochybnosti zcela nasnadě. Výklad je totiž smysluplný jen tehdy, když jsou ustanovení, která mají být vykládána, účinná.
49. Na první pohled by bylo možno pochybovat o tom, že článek 31 EU a čl. 34 odst. 2 písm. b) EU představují dostatečný právní základ pro ustanovení, která mají být vykládána. Článek 34 odst. 2 písm. b) EU definuje jen rámcové rozhodnutí jako přípustnou formu jednání. Zmocňovacím základem s ohledem na podstatu ustanovení, která zde mají být vykládána, může proto být jen článek 31 EU. Podle něho zahrnuje společný postup v oblasti soudní spolupráce v trestních věcech různé – v písmenech a) až e) uvedené – oblasti, která se ovšem dají jen stěží vztáhnout na ochranu oběti. Ochrana oběti nespadá ani pod usnadňování a urychlování spolupráce v řízení a při výkonu rozhodnutí (písmeno a), ani pod usnadňování vydávání (písmeno b), předcházení kompetenčním konfliktům (písmeno d) nebo pod harmonizaci určitých skutkových podstat trestných činů (písmeno e). Pouze zajišťování slučitelnosti příslušných předpisů členských států, pokud je to nezbytné ke zlepšení této spolupráce (písmeno c), nemůže pojmout ochranu oběti. Společné standardy ochrany oběti nejsou totiž nutně potřebné pro zlepšení spolupráce.
50. Výslovně uvedené oblasti společného postupu nejsou ale uvedeny taxativně, což je nejlépe patrné z francouzského znění úvodní věty. Tato používá namísto „einschließen“ (zahrnují) formulaci „viser entre autres“. Proto popisují jednotlivé oblasti společného postupu jen potenciální oblasti úpravy, aniž by tím přísně ohraničovaly pravomoci Unie. Tuto pravomoc je třeba určit ve světle obecných cílů policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, jak jsou stanoveny v článku 29 EU. Hlavním cílem je podle něj poskytovat občanům v prostoru svobody, bezpečnosti a práva vysokou úroveň ochrany, k čemuž má přispět především zlepšená soudní spolupráce.
51. Ochrana občanů, kteří se přes snahy o svou bezpečnost stali obětí trestného činu, si v tomto kontextu jistě zaslouží významné místo. Zároveň mohou společné standardy ochrany obětí při výpovědích v trestním řízení podporovat spolupráci soudních orgánů, neboť zajišťují použitelnost těchto výpovědí ve všech členských státech. Konečně požadavek jednomyslnosti rozhodnutí Rady o rámcovém rozhodnutí zajišťuje, že žádný členský stát nepodléhá rámcovému rozhodnutí bez svého souhlasu.
52. Přes na první pohled existující nejistotu týkající se zmocňovacího základu předpisů, které mají být vykládány, není zde třeba bez dalšího vycházet z toho, že by tento již nebyl pokryt normotvornou pravomocí Unie. Tento názor zastávaly na dotaz v ústní části řízení i vlády Francie a Nizozemska, jakož i Komise. Odpověď na předběžnou otázku tímto nepostrádá smysl z důvodu možné neexistence práva, které má být vykládáno.
2. K zvláštnímu ohrožení dětí
53. Komise vychází stejně jako předkládající soud z toho, že děti jsou ze zásady zvlášť ohrožené oběti. Komise se opírá především o pátý bod odůvodnění rámcového rozhodnutí Rady 2002/629/SVV ze dne 19. července 2002 o boji proti obchodování s lidmi(23), podle kterého jsou děti zranitelnější, a hrozí u nich tudíž větší nebezpečí, že se stanou oběťmi obchodu s lidmi. Naproti tomu podle názoru francouzské vlády je to které ohrožení třeba hodnotit na základě všech okolností jednotlivého případu. Přitom je třeba přihlédnout k věku, k trestnému činu, ale i k jiným okolnostem.
54. Rámcové rozhodnutí nedefinuje, které oběti jsou zvlášť ohrožené. Neobsahuje žádný odkaz na to, že děti jsou zvlášť ohrožené. Takový odkaz obsahoval ještě návrh Portugalska, který v čl. 2 odst. 2 a v čl. 8 odst. 4 výslovně přihlížel k věku jako důvodu zvláštního ohrožení(24). Evropský parlament požadoval dokonce výslovně zvláštní zohlednění dětí v rámci článku 3(25).
55. Vzdání se takovéto konkretizace zvlášť ohrožených dětí je vysvětlitelné tím, že zvláštní ohrožení může spočívat v mnoha důvodech, které se dají jen obtížně pojmout do jedné definice. Toto podtrhují dokumenty ke snahám o evropskou ochranu obětí, jež byly vzaty na zřetel. Sdělení Komise z roku 1999 zmíněné ve druhém bodě odůvodnění rámcového rozhodnutí(26) se téměř výlučně zabývalo postavením občanů Unie, kteří se stali oběťmi trestných činů v jiných členských státech. V této souvislosti se Komise vyslovila také k možnosti ulehčit jejich účast na trestním řízení v jiném členském státě, například skrze videokonference nebo telefonické výslechy(27). Podobná opatření byla požadována i v jedné starší rezoluci Rady, jejímž předmětem ovšem je ochrana svědků před přímými nebo nepřímými formami vyhrožování, nátlaku nebo zastrašování především v souvislosti s organizovanou kriminalitou(28). Ve třetím bodě odůvodnění jmenované závěry Evropské rady ze zasedání v Tampere mluvily o ochraně obětí jen z pohledu přístupu k právu(29). Doporučení Rady Evropy zmíněné v návrhu k rámcovému rozhodnutí od portugalské vlády mluvilo obecně o respektu k obětem a jejich důstojnosti během trestního řízení(30), jakož i o potřebě zvláštní ochrany obětí organizované kriminality(31). Se zřetelem na děti byla zmíněna jen přítomnost osoby oprávněné k výchově během výslechu(32).
56. Všechny členské státy na mezinárodní úrovni již ovšem uznaly zvláštní potřebu ochrany pro děti. Podle první věty čl. 25 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv mají děti právo na zvláštní péči a pomoc. Článek 24 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech proklamuje právo dítěte na ochranná opatření státu, která vyžaduje jeho právní postavení nezletilce. Všemi členskými státy Unie ratifikovaná Úmluva o právech dítěte(33) konkretizuje tuto ochrannou povinnost. Především podle čl. 3 odst. 1 je třeba přednostně zohlednit zájem dítěte. Článek 39 odst. 1 zavazuje všechny státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činit všechna nezbytná opatření k podpoře tělesného i duševního zotavení dítěte, které je obětí jakékoli formy zanedbání, zneužívání nebo jiné formy krutého, nelidského či ponižujícího zacházení.
57. Podle toho zavazuje také článek 24 Listiny základních práv Unie právo dětí na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. Při všech činnostech týkajících se dětí uskutečňovaných veřejnými orgány musí být nejvlastnější zájem dítěte prvořadým hlediskem.
58. Poněvadž podle toho děti ze zásady požívají zvláštní potřeby ochrany, staly-li se oběťmi trestných činů, považují se zpravidla za zvláště ohrožené. V projednávaném případě není zřejmý žádný důvod pro jiné hodnocení ohrožení zde zasažených dětí. Věkem pěti let se v době činu a v době zamýšleného výslechu nacházely ve věku, ve kterém není možno vyloučit škody na psychice v důsledku těchto událostí. Obvinění ze zneužívání učitelkou v mateřské školce, které je předmětem řízení – tedy osobou důvěrně známou – je nadto zvláštním způsobem způsobilé poškodit jejich vývoj.
59. Celkem vzato je třeba uvést, že děti jako oběti trestných činů jsou zpravidla zvláště ohrožené.
3. K nutnosti řízení k předběžnému provedení důkazů mimo hlavní líčení
60. Měl-li by předkládající soud sdílet výše učiněné předběžné posouzení, vyvstává pak další otázka, zda je podle rámcového rozhodnutí potřebný výslech v uvedeném zvláštním řízení k předběžnému provedení důkazů mimo hlavní líčení. Zdá se, že předkládající soud, ale i portugalská vláda vychází z toho, že v projednávaném případě je podle čl. 2 odst. 2 a článku 3 rámcového rozhodnutí třeba provést řízení k předběžnému provedení důkazů mimo hlavní líčení.
61. V tomto ohledu je nejdříve třeba uvést, že žádné z obou ustanovení neobsahuje konkrétní požadavky, jak má být jejich cílů dosaženo. Ovšem čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí vyžaduje zacházení, které co nejlépe odpovídá situaci zvláště ohrožených obětí. Tímto jde rámcové rozhodnutí nad rámec portugalského návrhu, který požadoval jen přiměřená opatření. Výběr mezi dvěma postupy je tedy podle čl. 2 odst. 2 přípustný, jen odpovídají-li stejným způsobem situaci oběti. Dále vyplývá z čl. 3 věty první, že obětem musí být dána možnost účinně poskytovat důkazy. I zde si zaslouží nejdříve přednost to řízení, které přispívá účinné účasti. Konečně podle čl. 3 věty 2 mají být oběti vyslýchány pouze v nezbytné míře. Podle tohoto má být zabráněno zbytečnému opakování výslechů.
62. Předkládající soud a snad také portugalská vláda vychází z toho, že v projednávaném případě by bylo provedení důkazů pro oběti méně zatěžující než pozdější výpověď v hlavním líčení. Zároveň se předkládající soud domnívá, že oběti tak mohou lépe přispět k objasnění činu, neboť v hlavním líčení by si již možná nemohly tak dobře vzpomenout na průběh činu. Jsou-li tyto předpoklady skutečně oprávněné, což může posoudit po zohlednění toho kterého dotyčného dítěte za případného přibrání znalce jen ve věci rozhodující soud, pak by bylo v projednávaném případě použití řízení k předběžnému provedení důkazů mimo hlavní líčení skutečně tím nejlepším zacházením s oběťmi, které by jim současně umožňovalo účinnou a šetrnou účast jako svědků v trestním řízení.
63. Italská a francouzská vláda ale namítají, že v italském trestním právu procesním je podle čl. 392 odst. 1a CPP provedení důkazů přípustné pro výpovědi dětských obětí jako svědků jen u sexuálních trestných činů. Tato úprava italského práva neporušuje prostor pro volnou úpravu daný rámcovým rozhodnutím, který v ústní části řízení zdůrazňuje i vláda Nizozemska.
64. Takový prostor pro volnou úpravu není ale v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí patrný. Především neexistuje žádná výhrada pro určité trestné činy. Není ani zřejmé, že by jen italským zákonodárcem výslovně jmenované trestné činy vyžadovaly ve prospěch dětí řízení k předběžnému provedení důkazů mimo hlavní líčení. Spíše se nedá vyloučit, že takový postup by i u jiných deliktů nejlépe odpovídal situaci zvláště ohrožených obětí, a tím byl zacházením vyžadovaným rámcovým rozhodnutím(34).
65. Jediná výhrada vyplývá z čl. 8 odst. 4 rámcového rozhodnutí. Podle něho je-li nezbytné chránit oběti, zejména ty nejohroženější, před následky jejich výpovědí při veřejném soudním jednání, zajistí každý členský stát, aby mohly na základě soudního rozhodnutí svědčit za podmínek umožňujících dosažení tohoto cíle, a to všemi vhodnými prostředky slučitelnými s jeho základními právními zásadami. Má-li být odhlédnuto od normálního případu výpovědi při veřejném soudním jednání, je toto ustanovení tehdy, kdy podrobuje povinnost ochrany obětí zvláštním podmínkám ustanovením lex specialis vůči čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí. Formy výpovědí, které prolamují zásadu veřejnosti řízení, musí být připuštěny jen tehdy, pokud jsou slučitelné se základními právními zásadami příslušného právního řádu. V projednávaném případě nemůže však být namítnuto, že by řízení k předběžnému provedení důkazů mimo hlavní líčení bylo zásadně neslučitelné se základními právními zásadami italského právního řádu, pokud toto vyplývá ze samotného italského právního řádu. Článek 392 odst. 1a CPP připouští totiž provedení důkazů přinejmenším pro delikty v něm uvedené.
66. Jak právem uvádí jak Komise, tak i italská a francouzská vláda, musí být zohledněny základní zásady právního řádu každého členského státu, ovšem také právo obžalovaného na spravedlivý trestní proces. Unie – to znamená Společenství a členské státy – musí podle čl. 6 odst. 2 EU respektovat toto právo uvedené také v článku 47 Listiny základních práv Unie(35). Rozhodující je potud především článek 6 Úmluvy. Podle něj má obviněný v trestním řízení mimo jiné právo na to, aby byla jeho věc veřejně projednána a aby byli slyšeni a vyslechnuti rozhodující svědci v tomto řízení, a bylo tak umožněno kontradiktorní řízení. Přitom musí mít obžalovaný možnost vyslechnout svědka a konfrontovat ho s pochybnostmi(36).
67. Chráněné zájmy svědků, které jsou chráněny také jako lidská práva, je možno poměřovat s těmito právy především tehdy, jsou-li zároveň oběťmi(37). V této souvislosti uznává Evropský soud pro lidská práva, že článek 6 Úmluvy připouští zohlednění zájmů nezletilých svědků v trestním řízení(38). V každém případě musí obžalovaný dostat alespoň příležitost vyslechnout rozhodující svědky svědčící proti jeho osobě(39). Podle toho Evropský soud pro lidská práva shledal porušení článku 6 Úmluvy, když se odsuzující rozsudky opíraly o výslechy dětí provedené způsobem chránícím děti, aniž by obžalovaný nebo jeho obhájce mohl tento výslech sledovat nebo dát podnět k otázkám(40). Naproti tomu připustil výslech způsobem chránícím děti před ústní částí řízení v jednom případě, ve kterém měl obhájce obžalovaného příležitost sledovat výslech a dát podnět k otázkám, této příležitosti ale nevyužil(41).
68. Jak dalece je při použití těchto zásad přípustné řízení k předběžnému provedení důkazů mimo hlavní líčení, je možné zjistit jen zvážením v konkrétním případu, přičemž je třeba zohlednit zájmy svědků, práva obhajoby a případně i zájem na potrestání. Přitom je třeba i s ohledem na článek 6 Úmluvy zpravidla vycházet z toho, že přinejmenším u deliktů ublížení na zdraví spáchaných na dětech mají být použita zvláštní ochranná opatření jako ta, která byla navržena zde.
69. Shrneme-li předchozí úvahy, je třeba uvést, že čl. 2 odst. 2, článek 3 a čl. 8 odst. 4 rámcového rozhodnutí mohou na základě okolností dotyčného případu zakládat povinnost vnitrostátních soudů provést řízení k předběžnému provedení důkazů mimo hlavní líčení způsobem chránícím děti za předpokladu, že je tento postup slučitelný se základními právními zásadami dotyčného právního řádu – včetně základních práv Unie.
V – Závěry
70. Na základě výše uvedených důvodů navrhuji Soudnímu dvoru odpovědět na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce takto:
„1. Každé rámcové rozhodnutí zavazuje podle čl. 34 odst. 2 písm. b) EU a podle zásady loajality k Unii vnitrostátní soudy k tomu, aby založily svůj výklad vnitrostátního práva – bez ohledu na to, zda se jedná o předpisy vydané před rámcovým rozhodnutím nebo po něm – v míře, v jaké je to možné, na znění a účelu rámcového rozhodnutí, aby bylo dosaženo cíle sledovaného rámcovým rozhodnutím.
2. Děti jako oběti trestných činů jsou zpravidla zvláště ohrožené ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 4 rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení.
3. Článek 2 odst. 2, článek 3 a čl. 8 odst. 4 rámcového rozhodnutí 2001/220/SVV je třeba vykládat tak, že na základě okolností dotyčného případu mohou zakládat povinnost vnitrostátních soudů provést řízení k předběžnému provedení důkazů mimo hlavní líčení způsobem chránícím děti za předpokladu, že je tento postup slučitelný se základními právními zásadami dotyčného právního řádu – včetně základních práv Unie.“