STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 24. dubna 20071(1)
Věc C‑2/06
Willy Kempter KG
proti
Hauptzollamt Hamburg-Jonas
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Finanzgericht Hamburg (Německo)]
„Článek 10 ES – Výklad rozsudku Kühne & Heitz – Konečné správní rozhodnutí, které je v rozporu s právem Společenství tak, jak ho později vyložil Soudní dvůr – Přezkum a zrušení – Podmínky – Zásada právní jistoty – Zásada procesní autonomie členských států – Přiměřená lhůta“
I – Úvod
1. Toto řízení o předběžné otázce navazuje na řízení o předběžné otázce, v němž byl vydán rozsudek ze dne 13. ledna 2004, Kühne & Heitz(2). Finanzgericht Hamburg (Německo) tak žádá Soudní dvůr, aby upřesnil obsah a dosah tohoto rozsudku.
2. Nejprve se táže, zda přezkum a oprava konečného správního rozhodnutí za účelem zohlednění mezitím Soudním dvorem provedeného výkladu ustanovení práva Společenství předpokládají, že se žalobce ve své žalobě podané vnitrostátnímu soudu dovolává práva Společenství.
3. Předkládající soud dále žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda možnost žádat o přezkum a opravu konečného správního rozhodnutí, které je v rozporu s právem Společenství, podléhá časovému omezení.
4. Nejprve představím přehled současné judikatury Soudního dvora týkající se problematiky přezkumu správních a soudních rozhodnutí, které se staly konečnými a ukazují se být v rozporu s právem Společenství tak, jak ho později vyložil Soudní dvůr, a poté postupně posoudím obě otázky.
5. Zaprvé navrhuji, aby Soudní dvůr předkládajícímu soudu odpověděl, že pro splnění podmínky zakotvené ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, tedy že rozhodnutí vnitrostátního soudu rozhodujícího v posledním stupni je ve světle pozdější judikatury Soudního dvora založeno na nesprávném výkladu práva Společenství, který byl přijat, aniž by byla Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka podle čl. 234 třetího pododstavce ES, se nevyžaduje, aby se žalobce v původním řízení dovolával práva Společenství v rámci opravného prostředku podle vnitrostátního práva, který podal proti napadenému správnímu rozhodnutí.
6. Zadruhé navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že právo Společenství nebrání tomu, aby možnost žádat o přezkum a zrušení správního rozhodnutí, které se po vyčerpání vnitrostátních procesních prostředků stalo konečným a které se ukazuje být v rozporu s právem Společenství, tak jak ho později vyložil Soudní dvůr, aniž by vnitrostátní soud, který rozhodoval v posledním stupni, předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, podléhala v souladu se zásadou právní jistoty časovému omezení. Členským státům přísluší stanovit v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity v právu Společenství lhůtu, během níž musí být taková žádost podána.
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
1. Článek 10 ES
7. Článek 10 ES zní:
„Členské státy přijmou veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z této smlouvy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Společenství. Usnadňují mu plnění jeho poslání.
Zdrží se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů této smlouvy.“
8. Soudní dvůr ve svém výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, jímž se budu podrobněji zabývat v rámci pozdějších úvah, rozhodl, že „zásada spolupráce vyplývající z článku 10 ES ukládá správnímu orgánu, jemuž byla podána žádost v tomto směru, aby přezkoumal konečné správní rozhodnutí, a zohlednil tak výklad příslušného ustanovení, který mezitím provedl Soudní dvůr, jestliže:
– má v souladu s vnitrostátním právem pravomoc přehodnotit toto rozhodnutí;
– dotčené rozhodnutí se stalo konečným v důsledku rozsudku vnitrostátního soudu rozhodujícího v posledním stupni;
– uvedený rozsudek je ve světle pozdější judikatury Soudního dvora založen na nesprávném výkladu práva Společenství, který byl přijat, aniž by byla Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka podle čl. 234 třetího pododstavce ES, a
– dotyčná osoba se obrátila na správní orgán neprodleně poté, co se dozvěděla o uvedené judikatuře“.
2. Relevantní ustanovení nařízení Komise (EHS) č. 3665/87 ze dne 27. listopadu 1987, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu vývozních náhrad pro zemědělské produkty(3)
9. Článek 4 odst. 1 nařízení (EHS) č. 3665/87 zní:
„Aniž jsou dotčena ustanovení článků 5 a 16, je výplata náhrady podmíněna předložením důkazu o tom, že produkty, pro které bylo přijato vývozní prohlášení, opustily v nezměněném stavu celní území Společenství nejpozději ve lhůtě šedesáti dnů od tohoto přijetí.“ (neoficiální překlad)
10. Článek 5 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:
„Výplata diferencované nebo nediferencované náhrady je podmíněna, kromě toho, že produkt opustil celní území Společenství, tím, že produkt, s výjimkou případu, kdy zanikl v průběhu dopravy v důsledku případu vyšší moci, byl dovezen do třetí země, a případně do určené třetí země ve lhůtě dvanácti měsíců po datu přijetí vývozního prohlášení:
a) pokud existují vážné pochybnosti, pokud jde o skutečné místo určení produktu;
[…]“. (neoficiální překlad)
11. Posledně uvedený článek má podobný obsah jako jeho předchůdce, a sice čl. 10 odst. 1 nařízení Komise (EHS) č. 2730/79 ze dne 29. listopadu 1979, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu vývozních náhrad pro zemědělské produkty(4), jehož výklad musel Soudní dvůr provést.
12. Ve svém rozsudku ze dne 14. prosince 2000, Emsland‑Stärke(5), tak Soudní dvůr dospěl k názoru, že splnění podmínek uvedených v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 2730/79 může být uloženo pouze před poskytnutím vývozní náhrady. Podle Soudního dvora to dostatečně vyplývá ze znění tohoto ustanovení, podle nějž je výplata „podmíněna […] tím, že produkt […] byl dovezen do třetí země“, jakož i z devátého bodu odůvodnění tohoto nařízení, který obsahuje stejnou formulaci(6).
B – Vnitrostátní právo
13. V německém právu čl. 48 odst. 1 první věta zákona o správním řízení (Verwaltungsverfahrensgesetz, dále jen „VwVfG“) ze dne 25. května 1976(7) stanoví, že protiprávní správní akt může být i poté, co jej již nelze napadnout, zcela či částečně zrušen, s budoucím nebo retroaktivním účinkem.
14. Podle německé judikatury má správní orgán v zásadě diskreční pravomoc ke zrušení pravomocného protiprávního správního aktu. Podle této judikatury čl. 48 odst. 1 první věta VwVfG opravňuje zrušit takový akt pouze ve výjimečném případě, kdy je zachování jeho platnosti „jednoduše neúnosné“ s ohledem na pojmy „veřejný pořádek“, „dobrá víra“, „ekvita“, „rovné zacházení“ nebo „zjevná protiprávnost“.
15. Krom toho článek 51 VwVfG se týká obnovy řízení ukončených správním aktem, který již nelze napadnout. Článek 51 odst. 1 VwVfG stanoví, že dotčený orgán musí na žádost účastníka rozhodnout o zrušení nebo změně platného správního aktu:
– pokud došlo po vydání aktu ke změně skutkových nebo právních okolností, na nichž akt spočívá, ve prospěch účastníka;
– existují-li nové důkazy, které by měly za následek pro účastníka příznivější rozhodnutí;
– existují-li důvody pro obnovu řízení v souladu s článkem 580 občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung).
III – Skutkový stav a spor v původním řízení
16. V průběhu let 1990 až 1992 vyvážela společnost Willy Kempter KG (dále jen „Kempter“ nebo „žalobkyně“) skot do různých arabských zemí a do zemí bývalé Jugoslávie. Z tohoto titulu požádala o vývozní náhrady u Hauptzollamt Hamburg‑Jonas (dále jen „Hauptzollamt“) a tyto náhrady jí také byly vyplaceny.
17. Betriebsprüfungsstelle Zoll (celní kontrolní útvar) Oberfinanzdirektion (regionálního finančního ředitelství) ve Freiburgu v rámci šetření zjistil, že některá zvířata pošla nebo byla naléhavě poražena při přepravě nebo v rámci karantény v zemi určení.
18. Rozhodnutím ze dne 10. srpna 1995 proto Hauptzollamt uložil společnosti Kempter vrácení vývozních náhrad, které jí byly vyplaceny, a to ve výši 360 022,62 DEM.
19. Rozsudkem ze dne 16. června 1999 Finanzgericht Hamburg zamítl žalobu podanou žalobkyní proti tomuto rozhodnutí, a to s odůvodněním, že žalobkyně nepředložila důkaz o tom, že zvířata byla dovezena do třetí země v souladu s tím, co předpokládá čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení č. 3665/87.
20. Odvolání podané Kempter proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto usnesením Bundesfinanzhof ze dne 11. května 2000.
21. Dne 14. prosince 2000 vydal Soudní dvůr výše uvedený rozsudek Emsland‑Stärke, kde, jak připomínám, dospěl zejména k názoru, že splnění podmínky výplaty diferencované nebo nediferencované náhrady, podle níž musí být produkt, s výjimkou případu, kdy zanikl v průběhu přepravy v důsledku případu vyšší moci, dovezen do třetí země, a případně do určené třetí země, může být uloženo pouze před poskytnutím této náhrady.
22. V rozsudku ze dne 21. března 2002 Bundesfinanzhof použil tento výklad Soudního dvora, přičemž zmínil výše uvedený rozsudek Emsland‑Stärke.
23. Dopisem ze dne 16. září 2002 požádala společnost Kempter Hauptzollamt o obnovu řízení a zrušení rozhodnutí o vrácení vývozních náhrad. Na podporu této žádosti společnost Kempter uplatňovala, že mezitím došlo ke změně právní situace. V této souvislosti odkázala na rozsudek vydaný Bundesfinanzhof dne 21. března 2002, s nímž se dle vlastních slov seznámila dne 1. července 2002 z faxové zprávy, kterou jí zaslala společnost SAB.
24. Hauptzollamt tuto žádost rozhodnutím ze dne 5. listopadu 2002 zamítl, přičemž zdůraznil, že tento obrat v judikatuře nevedl k takové změně práva, která by sama o sobě odůvodňovala znovuotevření řízení v souladu s čl. 51 odst. 1 bodem 1 VwVfG. Opravný prostředek podaný žalobkyní proti tomuto rozhodnutí byl rozhodnutím ze dne 25. března 2003 rovněž zamítnut.
25. Společnost Kempter následně předložila dne 26. dubna 2004 věc Finanzgericht Hamburg, přičemž zejména tvrdila, že v projednávaném případě byly splněny podmínky pro přezkum konečného správního rozhodnutí, které Soudní dvůr stanovil ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, a že proto rozhodnutí o vrácení vývozních náhrad ze dne 10. srpna 1995 mělo být zrušeno.
IV – Řízení o předběžné otázce
26. Finanzgericht Hamburg v předkládacím rozhodnutí nejprve uvádí, že se účastníci řízení shodují na tom, že z hlediska výše uvedeného rozsudku Emsland‑Stärke musí být rozhodnutí o vrácení vývozních náhrad ze dne 10. srpna 1995 považováno za protiprávní. Neshodují se však v odpovědi na otázku, zda je Hauptzollamt povinen za účelem zohlednění výkladu Soudního dvora přijatého v tomto rozsudku přezkoumat toto rozhodnutí, které se stalo konečným před vynesením uvedeného rozsudku, či nikoli.
27. Pokud jde o čtyři podmínky vyjmenované Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz(8), předkládající soud se domnívá, že první dvě z nich jsou splněny. Hauptzollamt totiž skutečně má na základě čl. 48 odst. 1 první věty VwVfG pravomoc přehodnotit rozhodnutí o vrácení vývozních náhrad. Toto rozhodnutí se krom toho stalo konečným v důsledku soudního rozhodnutí vydaného vnitrostátním soudem rozhodujícím v posledním stupni(9).
28. Předkládající soud si naproti tomu klade otázku, zda je splněna třetí podmínka obsažená ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz. Podle této podmínky musí být rozsudek vydaný vnitrostátním soudem rozhodujícím v posledním stupni založen, ve světle pozdější judikatury Soudního dvora, na nesprávném výkladu práva Společenství, který Soudní dvůr přijal, aniž by mu byla předložena předběžná otázka podle čl. 234 třetího pododstavce ES.
29. Finanzgericht Hamburg se domnívá, že má-li být tato podmínka vykládána v tom smyslu, že žalobce musel před soudem napadnout správní akt na základě práva Společenství a že vnitrostátní soud musel jeho žalobu zamítnout, aniž by Soudnímu dvoru předložil předběžnou otázku, je třeba žalobu žalobkyně zamítnout. Ta se totiž nedovolávala nesprávného výkladu práva Společenství, a sice čl. 5 odst. 1 nařízení č. 3665/87, ani před Finanzgericht, ani před Bundesfinanzhof.
30. Předkládající soud se však domnívá, že z výše uvedeného rozsudku Kühne & Heitz lze dovodit, že ve věci, v níž byl vydán, žalobkyně rovněž nežádala, aby byla Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka. Předkládající soud se navíc přiklání k názoru, že pokud vnitrostátní soudy neuznaly důležitost otázky týkající se výkladu práva Společenství, pak to nelze mít za zlé ani poškozenému jednotlivci.
31. Předkládající soud si navíc klade otázku ohledně dosahu čtvrté podmínky stanovené Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, podle níž dotyčná osoba musela obrátit na správní orgán neprodleně poté, co se dozvěděla o uvedené judikatuře.
32. Finanzgericht Hamburg v tomto ohledu vysvětluje, že se spor v původním řízení vyznačuje tou zvláštností, že společnost Kempter požádala Hauptzollamt o zrušení rozhodnutí o vrácení vývozních náhrad dopisem ze dne 16. září 2002, tj. 19 měsíců poté, co byl dne 14. prosince 2000 vydán výše uvedený rozsudek Soudního dvora Emsland‑Stärke.
33. Dále vyslovuje názor, že lhůta k podání žádosti o přezkum konečného správního rozhodnutí by měla být spjata se skutečným seznámením se s judikaturou Soudního dvora dotčenou osobou. Rovněž uvádí, že pokud jde o výklad příslovce „neprodleně“ použitého Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, tímto pojmem se v německém právu posuzuje prvek příčinnosti(10). Finanzgericht Hamburg se tedy přiklání k tomu, aby byl tento pojem chápán ve smyslu „bez průtahů“ nebo „bez zbytečného odkladu“. Z tohoto úhlu pohledu je podle něj třeba mít za to, že žádost o přezkum podaná tři měsíce po seznámení se s výkladem Soudního dvora splňuje čtvrtou podmínku stanovenou Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz.
34. Předkládající soud si však v obecnější rovině klade otázku, zda možnost nechat opravit platné správní rozhodnutí, které porušuje právo Společenství, podléhá časovému omezení z důvodů právní jistoty, nebo zda naopak časově omezena není.
35. Vzhledem k tomu, že správní orgány musí používat výklad ustanovení práva Společenství, který Soudní dvůr provedl v rozsudku vydaném v řízení o předběžné otázce, na právní vztahy vzniklé před tímto rozsudkem, předkládající soud nevidí důvod, proč by možnost žádat na základě výše uvedeného rozsudku Emsland‑Stärke zrušení konečného správního rozhodnutí, které porušuje právo Společenství, měla být výjimečně časově omezena.
36. Proto se rozhodl přerušit řízení do doby, než Soudní dvůr odpoví na následující dvě předběžné otázky:
„1) Předpokládá přezkum a oprava konečného správního rozhodnutí za účelem zohlednění mezitím Soudním dvorem Evropských společenství provedeného výkladu relevantního ustanovení práva Společenství to, že dotčený napadl správní rozhodnutí s odvoláním na právo Společenství před vnitrostátními soudy?
2) Podléhá žádost o přezkum a opravu konečného správního rozhodnutí, které je v rozporu s právem Společenství, kromě podmínek formulovaných v rozsudku [Kühne & Heitz] časovému omezení z naléhavých důvodů práva Společenství?“
V – Analýza
A – Úvodní poznámky k současnému směru judikatury
37. Dříve, než předložím svoji analýzu obou předběžných otázek, považuji za nezbytné shrnout současnou judikaturu Soudního dvora týkající se problematiky přezkumu konečných správních a soudních rozhodnutí, které se ukazují být v rozporu s právem Společenství, tak jak ho později vyložil Soudní dvůr. Proberu tak jednotlivé druhy případů, které byly Soudnímu dvoru předloženy, způsob, jakým byly pojaty, a zvláštní charakteristiky situace, které se týkal výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz.
38. Rovnou konstatuji, že nehledě na jemnější odlišnosti mezi jednotlivými případy přezkumu konečných vnitrostátních rozhodnutí je společným vodítkem této judikatury význam, který chtěl Soudní dvůr přiznat zásadě právní jistoty.
39. Zásada právní jistoty, kterou Soudní dvůr již dávno uznal za obecnou zásadu práva Společenství(11), má dvojznačnou povahu v tom smyslu, že jejím účelem je zajistit jak kvalitu a celistvost normy, tak stabilitu právního stavu(12).
40. Právě tento požadavek na stabilitu právního stavu je jedním z hlavních zájmů, které Soudní dvůr vyjádřil v několika ze svých nedávných rozsudků.
41. Jelikož zásada překážky věci rozsouzené přispívá k tomuto požadavku na stabilitu právního stavu, přistupuje k ní Soudní dvůr zvlášť obezřetně.
42. Soudní dvůr tak ve svém rozsudku ze dne 30. září 2003, Köbler(13), v odpověď na argumenty některých vlád dovolávajících se zásady překážky věci pravomocně rozsouzené na podporu stanoviska, podle kterého nelze zásadu odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství použít na rozhodnutí vnitrostátního soudu rozhodujícího v posledním stupni, s rozhodností potvrdil význam zásady překážky věci pravomocně rozsouzené. Dospěl k názoru, že „za účelem zajištění jak stability práva a právních vztahů, tak řádného výkonu spravedlnosti je […] důležité, aby soudní rozhodnutí, která se po vyčerpání možných procesních prostředků nebo po uplynutí lhůt stanovených pro tyto procesní prostředky stala konečnými, již nemohla být zpochybněna“(14). K tomu dodal, že „uznání zásady odpovědnosti státu v důsledku rozhodnutí soudu rozhodujícího v posledním stupni nemá samo o sobě za následek zpochybnění překážky věci pravomocně rozsouzené takového rozhodnutí, [jelikož] řízení, jehož cílem je založit odpovědnost státu, nemá stejný předmět a netýká se nutně stejných účastníků jako řízení, které vedlo k rozhodnutí, u nějž je dána překážka věci pravomocně rozsouzené“(15), a protože každopádně nezahrnuje přezkum soudního rozhodnutí, kterým byla škoda způsobena.
43. Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 16. března 2006, Kapferer(16), opět položil důraz na požadavek stability konečných soudních rozhodnutí a na důležitost, jakou má za tímto účelem zásada věci rozsouzené jak v právním řádu Společenství, tak ve vnitrostátních právních řádech(17). Z toho dovodil, též s poukazem na svůj rozsudek ze dne 1. června 1999, Eco Swiss(18), zásadu, podle níž „právo Společenství vnitrostátnímu soudu neukládá, aby nepoužil vnitrostátní procesní pravidla přiznávající rozhodnutí povahu zakládající překážku věci rozsouzené i přesto, že by to umožnilo napravit porušení práva Společenství dotčeným rozhodnutím“(19).
44. V této linii judikatury, tentokrát týkající se konečných správních rozhodnutí, měl Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz možnost popsat způsob, jak hodlá uvést do souladu požadavky vyplývající ze zásady přednosti práva Společenství a ze zpětného účinku svých rozsudků v řízeních o předběžných otázkách s požadavky vyplývajícími ze zásady právní jistoty ve spojení se zásadou věci pravomocně rozsouzené.
45. V této věci šlo zejména o to, zda povinnost vnitrostátního orgánu použít pravidlo práva Společenství, tak jak ho vyložil sám Soudní dvůr, na právní vztahy vzniklé a založené před vydáním rozsudku Soudního dvora rozhodujícího o žádosti o výklad, může platit bez ohledu na konečnou povahu správního rozhodnutí, kterou toto rozhodnutí získalo dříve, než byla předložena žádost o jeho přezkum za účelem zohlednění tohoto rozsudku Soudního dvora.
46. Soudní dvůr připomněl, že právní jistota patří mezi obecné zásady práva Společenství a že konečná povaha správního rozhodnutí, kterou toto rozhodnutí získá po uplynutí přiměřené lhůty k podání procesního prostředku nebo vyčerpáním procesních prostředků, k této jistotě přispívá, a vyvodil z toho, že „právo Společenství nevyžaduje, aby byl správní orgán v zásadě povinen přehodnotit správní rozhodnutí, které se takto stalo konečným“(20).
47. Tím byl určen směr, jakým se Soudní dvůr chtěl ubírat. S ohledem na požadavky zásady právní jistoty je pravidlem, že vnitrostátní orgán není na základě práva Společenství povinen přehodnotit správní rozhodnutí, které se stalo konečným. Takové rozhodnutí bude povinen přezkoumat a případně přehodnotit pouze výjimečně, a to za okolností, které se Soudní dvůr pokusil taxativně vymezit.
48. Soudní dvůr při této snaze bezprostředně vycházel z kontextu věci, jíž se zabýval. Vyjmenovává tu čtyři „okolnosti“, které charakterizují věc v původním řízení a které ve svém souhrnu zakládají optikou článku 10 ES povinnost správního orgánu provést přezkum, jakmile mu je za tímto účelem předložena žádost. Je třeba připomenout, jaké jsou tyto okolnosti, o nichž se Soudní dvůr zmiňuje jak v odůvodnění svého rozsudku, tak v jeho výroku:
– vnitrostátní právo přiznává správnímu orgánu pravomoc přehodnotit konečné správní rozhodnutí;
– toto rozhodnutí se stalo konečným v důsledku rozsudku vnitrostátního soudu rozhodujícího v posledním stupni;
– tento rozsudek je ve světle pozdější judikatury Soudního dvora založen na nesprávném výkladu práva Společenství, který byl přijat, aniž by byla Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka podle čl. 234 třetího pododstavce ES, a
– dotyčná osoba se obrátila na správní orgán neprodleně poté, co se dozvěděla o této judikatuře.
49. Podle Soudního dvora „[z]a těchto okolností je dotyčný správní orgán povinen na základě zásady spolupráce vyplývající z článku 10 ES přezkoumat [konečné správní rozhodnutí] za účelem zohlednění mezitím Soudním dvorem provedeného výkladu příslušného ustanovení práva Společenství. [Uvedený] orgán [krom toho] musí na základě výsledků tohoto přezkumu určit, v jakém rozsahu je povinen přehodnotit dotčené rozhodnutí, aniž by porušil zájmy třetích osob“(21).
50. Řešení, které takto Soudní dvůr zakotvil ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, mohlo vyvolat jisté pochybnosti.
51. Na základě rozlišení, které Soudní dvůr provedl mezi přezkumem a zrušením konečného správního rozhodnutí, tak bylo možné chápat řešení vzešlé z tohoto rozsudku tak, že povinnost, která je zde stanovena, se týká pouze přezkumu tohoto rozhodnutí a že příslušný správní orgán musí v plném rozsahu dodržovat procesní pravidla, která upravují zrušení takového rozhodnutí v jeho vnitrostátním právu. Podle tohoto výkladu výše uvedeného rozsudku Kühne & Heitz by sice příslušný správní orgán byl povinen na základě článku 10 ES přezkoumat konečné správní rozhodnutí, ale mohl by zrušení uvedeného rozhodnutí odmítnout, přiznává-li mu vnitrostátní právo v tomto ohledu posuzovací pravomoc, a to i když z tohoto přezkumu vyplyne, že toto rozhodnutí je v rozporu s výkladem práva Společenství, které později provedl Soudní dvůr, a i když jsou dány ostatní okolnosti zmíněné v tomto rozsudku.
52. Nemyslím, že by měl být přijat takový výklad výše uvedeného rozsudku Kühne & Heitz. V této souvislosti se ztotožňuji s názorem Komise Evropských společenství, podle nějž musí být tento rozsudek vykládán v tom smyslu, že pokud vnitrostátní právo opravňuje příslušný správní orgán zrušit konečné správní rozhodnutí a jsou-li dány konkrétní okolnosti popsané v uvedeném rozsudku, pak je tento orgán též povinen na základě článku 10 ES rozhodnout o jeho zrušení, jestliže z přezkumu takového rozhodnutí vyplyne, že se stalo neslučitelným s výkladem práva Společenství, který mezitím provedl Soudní dvůr(22).
53. Domnívám se totiž, že formuloval-li takto Soudní dvůr bod 27 svého rozsudku, chtěl tím upřesnit, že na základě článku 10 ES a za uvedených okolností sice vzniká příslušnému správnímu orgánu povinnost provést přezkum, avšak zrušení napadeného konečného správního rozhodnutí není automatické, protože závisí právě na výsledku přezkumu.
54. V kontextu věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz, je rozlišení mezi přezkumem a zrušením takového rozhodnutí, které Soudní dvůr učinil, pochopitelné. Na základě tohoto rozsudku totiž musí příslušný správní orgán při přezkumu správního rozhodnutí, kterým se ukládá vrácení vyplacených vývozních náhrad, určit, zda u každého vyvezeného zboží, v daném případě kusů drůbeže, existovalo právo na vývozní náhrady, a pokud ano, v jaké výši. Tento přezkum tedy konkrétně spočívá v tom, že se na okolnosti případu použije výklad provedený Soudním dvorem v jeho rozsudku ze dne 5. října 1994, Voogd Vleesimport en -export(23), tedy že „[s]tehno, k němuž je připojen kus zad, musí být […] kvalifikováno jako stehno ve smyslu podpoložky 02.02 B II e) 3 staré nomenklatury a ve smyslu podpoložky 0207 41 51 000 nové nomenklatury, pokud uvedený kus zad není dost velký na to, aby produktu vtiskl jeho základní charakter“(24), a že z toho budou vyvozeny důsledky pro všechno vyvezené zboží.
55. Podle mého názoru tedy článek 10 ES za této situace správnímu orgánu ukládá, aby své správní rozhodnutí zrušil v rozsahu nezbytném pro zohlednění výsledků přezkumu. Právě to měl podle mě na mysli Soudní dvůr, když ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz upřesnil účel povinnosti přezkumu, tedy „zohlednit výklad příslušného ustanovení [práva Společenství], který mezitím provedl Soudní dvůr“(25).
56. Postup, který Soudní dvůr v tomto rozsudku zvolil a který spočívá v tom, že výklad článku 10 ES je těsně spjat s okolnostmi věci v původním řízení, mohl mimoto vyvolat pochybnosti o dosahu uvedeného rozsudku. Někteří si tak mohli klást otázku, zda se jedná o rozsudek obsahující obecnou zásadu, nebo o rozsudek týkající se jen projednávané věci, jak by mohl naznačovat výslovný a opakovaný odkaz na okolnosti věci v původním řízení.
57. Následná judikatura Soudního dvora dovoluje do jisté míry některé z těchto pochybností uvést na pravou míru. Opakovanými odkazy na výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz a povýšením „okolností“ vyjmenovaných v tomto rozsudku na úroveň „podmínek“ má totiž Soudní dvůr, jak se zdá, v úmyslu učinit z tohoto rozsudku ve své judikatuře referenci, oddělitelnou od skutkového obalu a od vnitrostátního práva, které jsou těsně spjaty s případem, v němž byl vydán.
58. Ve výše uvedeném rozsudku Kapferer tak Soudní dvůr zmiňuje „podmínku“, podle níž musí mít dotčený orgán pravomoc přehodnotit konečné rozhodnutí(26). Krom toho ve svém rozsudku ze dne 19. září 2006, i‑21 Germany a Arcor(27), Soudní dvůr uvádí, že z bodu 28 výše uvedeného rozsudku Kühne & Heitz vyplývá, že „správní orgán odpovědný za přijetí správního rozhodnutí je povinen na základě zásady spolupráce vyplývající z článku 10 ES přezkoumat toto rozhodnutí a případně ho přehodnotit, jsou-li splněny čtyři podmínky“(28).
59. To nic nemění na tom, že výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz je zřejmě určen především k řešení konkrétního případu, tj. případu žádosti o přezkum správního rozhodnutí, které se stalo konečným po vyčerpání vnitrostátních procesních prostředků a které se ukazuje být v rozporu s právem Společenství, tak jak ho později vyložil Soudní dvůr, aniž by vnitrostátní soud, který rozhodoval v posledním stupni, předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku v rozporu s tím, co stanoví čl. 234 třetí pododstavec ES(29). Výše uvedené rozsudky Kapferer, jakož i i‑21 Germany a Arcor, tuto kategorizaci dokládají, vzhledem k tomu, že odkazují na výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz k tomu, aby se od něj lépe odlišily, a to více či méně zřetelným způsobem(30).
60. Ve výše uvedeném rozsudku Kapferer tak Soudní dvůr projevuje přinejmenším obezřetný přístup, pokud jde o možnost přenesení zásad zakotvených ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz na konečné správní rozhodnutí v kontextu soudního rozhodnutí, které nabylo právní moci(31). Poukazuje-li opatrně na první podmínku stanovenou v tomto rozsudku, a sice na existenci pravomoci dotčeného orgánu na základě vnitrostátního práva přehodnotit rozhodnutí, které předtím přijal, činí tak proto, aby hned konstatoval, že tato podmínka není splněna v kontextu věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Kapferer.
61. Pokud jde o výše uvedený rozsudek i‑21 Germany a Arcor, zřetelně je v něm vyjádřena vůle Soudního dvora nepřenášet zásady uvedené ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz na situace, kdy ten, kdo žádá zrušení konečného správního rozhodnutí, nevyužil svého práva podat vůči tomuto rozhodnutí procesní prostředek. V krátkosti je třeba připomenout skutkový a právní kontext tohoto rozsudku, aby bylo možné náležitě pochopit rozdíl v přístupu oproti výše uvedenému rozsudku Kühne & Heitz. Tento popis je o to nezbytnější, že ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek i‑21 Germany a Arcor, stejně jako v projednávané věci, je relevantním vnitrostátním ustanovením čl. 48 odst. 1 VwVfG.
62. Dvěma telekomunikačním podnikům, i‑21 a Arcor, byly uloženy poplatky za jejich individuální telekomunikační licenci. Tyto poplatky bez námitek zaplatily a nepodaly odvolání ve lhůtě jednoho měsíce od oznámení platebních výměrů. Výše uvedených poplatků byla založena na předpokládané částce obecných administrativních nákladů regulačního úřadu za období 30 let.
63. V rámci žaloby směřující ke zrušení platebního výměru napadeného ve stanovených lhůtách Bundesverwaltungsgericht rozhodl, že nařízení o poplatcích za telekomunikační licence je v rozporu s německým zákonem o telekomunikacích a s německým ústavním zákonem, a potvrdil zrušení dotyčného výměru. Následně po tomto rozsudku i‑21 a Arcor bezúspěšně požadovaly vrácení poplatku, který zaplatily. Obě dvě tak podaly žaloby u Verwaltungsgericht, který je zamítl z toho důvodu, že jejich platební výměry nabyly právní moci a že není v projednávaném případě namístě zpochybnit odmítnutí správního orgánu tyto výměry zrušit.
64. i‑21 a Arcor měly za to, že se Verwaltungsgericht dopustil nesprávného právního posouzení s ohledem nejen na vnitrostátní právo, ale rovněž na právo Společenství, a podaly tedy opravný prostředek „Revision“ u Bundesverwaltungsgericht.
65. Tento vnitrostátní soud se rozhodl položit Soudnímu dvoru otázky ohledně dvou bodů. Zaprvé žádal, aby Soudní dvůr rozhodl, zda čl. 11 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/13/ES ze dne 10. dubna 1997 o společném rámci pro obecná povolení a individuální licence v oblasti telekomunikačních služeb(32) brání uložení poplatku za individuální licence vypočteného na základě obecných administrativních nákladů regulačního úřadu spojených s používáním těchto licencí za období 30 let, na kterou Soudní dvůr odpověděl kladně.
66. Zadruhé chtěl Bundesverwaltungsgericht vědět, zda článek 10 ES a čl. 11 odst. 1 směrnice 97/13 musejí být vykládány tak, že nařizují zrušení platebních výměrů, které nebyly napadeny ve lhůtě stanovené vnitrostátním právem, jestliže vnitrostátní právo takové zrušení dovoluje, ale nepožaduje.
67. Z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že tento soud žádal Soudní dvůr o zaujetí stanoviska k otázce, zda článek 10 ES a čl. 11 odst. 1 směrnice 97/13 mají za následek omezení diskreční pravomoci vnitrostátního regulačního úřadu, pokud jde o zrušení platebních výměrů(33), zejména s ohledem na to, jak Soudní dvůr rozhodl ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz(34).
68. Pokud jde o případné použití uvedeného rozsudku na tento případ, vyjádření Soudního dvora je zcela jednoznačné:
„53. Věc, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz, je […] zcela odlišná od věcí dotčených v původních řízeních. Podnik Kühne & Heitz NV totiž vyčerpal všechny opravné prostředky, které měl k dispozici, zatímco ve věcech v původních řízeních i-21 a Arcor neuplatnily své právo podat odvolání proti platebním výměrům, které jim byly určeny.
54. V důsledku toho, v rozporu s argumentem uplatněným i-21, není výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz relevantní pro účely určení, zda v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, je správní orgán povinen znovu přezkoumat rozhodnutí, která nabyla právní moci.“
69. Vzhledem k tomu, že se tedy řešení zakotvené ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz nepoužije na případ, kdy proti správnímu rozhodnutí, jehož zrušení je požadováno, nebyl podán procesní prostředek ve lhůtě stanovené vnitrostátním právem, otázka, zda příslušný správní orgán je, či není povinen provést takové zrušení, zcela závisí na vnitrostátních ustanoveních použitelných na danou oblast, a sice na čl. 48 odst. 1 VwVfG. V takovém případě je zásada procesní autonomie členských států plně dodržena, i když je ohraničena zásadou efektivity a zásadou rovnocennosti. V projednávaném případě bude hrát rozhodující úlohu právě posledně uvedená zásada.
70. Zásada rovnocennosti totiž vyžaduje, aby se vnitrostátní procesní pravidla „používala bez rozdílu na opravné prostředky založené na porušení práva Společenství a opravné prostředky založené na porušení vnitrostátního práva“(35). Podle Soudního dvora z toho plyne, že „jestliže vnitrostátní pravidla použitelná na opravné prostředky ukládají povinnost zrušit protiprávní správní akt s ohledem na vnitrostátní právo, i když tento akt nabyl právní moci, pokud je zachování platnosti tohoto aktu ,jednoduše neúnosné‘, tatáž povinnost zrušení musí existovat za stejných podmínek v případě správního aktu, který není v souladu s právem Společenství“(36). Soudní dvůr tedy povede vnitrostátní soud při ověřování, zda kritéria vycházející z německé judikatury, díky nimž lze posoudit pojem „jednoduše neúnosné“, nejsou používána rozdílně podle toho, zda se jedná o vnitrostátní právo, nebo o právo Společenství.
71. Mezi tato kritéria patří i kritérium zjevné protiprávnosti správního aktu ve vztahu k normám vyšší právní síly. Soudní dvůr tedy zdůrazňuje, stále ještě s odkazem na zásadu rovnocennosti, že „[p]okud je na základě pravidel vnitrostátního práva správní orgán povinen zrušit správní rozhodnutí, které nabylo právní moci, je-li toto rozhodnutí zjevně neslučitelné s vnitrostátním právem, tatáž povinnost musí existovat, je-li toto rozhodnutí zjevně neslučitelné s právem Společenství“(37). Soudní dvůr tak poskytl vnitrostátnímu soudu jistá vodítka(38), načež ponechává na jeho uvážení, aby „posoudil, zda taková právní úprava jasně neslučitelná s právem Společenství, jako je právní úprava, na které se zakládají platební výměry dotčené v původních řízeních, je zjevně protiprávní ve smyslu dotyčného vnitrostátního práva“(39).
72. Soudní dvůr proto dává vnitrostátnímu soudu následující odpověď:
„článek 10 ES ve spojení s čl. 11 odst. 1 směrnice 97/13 ukládá vnitrostátnímu soudu, aby posoudil, zda taková právní úprava jasně neslučitelná s právem Společenství […] je zjevně protiprávní ve smyslu dotyčného vnitrostátního práva. Je-li tomu tak, přísluší tomuto soudu z toho vyvodit veškeré důsledky, které z toho vyplývají podle jeho vnitrostátního práva, co se týče zrušení [výměrů]“(40).
73. Nedávnou judikaturu v oblasti přezkumu konečných správních a soudních rozhodnutí lze dle mého názoru shrnout následovně.
74. S ohledem na důležitost zásady právní jistoty a zásady překážky věci pravomocně rozsouzené jak v právním řádu Společenství, tak ve vnitrostátních právních řádech, je pravidlem, že právo Společenství neukládá vnitrostátnímu orgánu, aby přehodnotil konečné rozhodnutí, které vydal, a to ani v případě neslučitelnosti tohoto rozhodnutí s právem Společenství, tak jak ho později vyložil Soudní dvůr.
75. V souladu se zásadou procesní autonomie členských států se tedy má v plném rozsahu použít vnitrostátní procesní právo.
76. Prokáže-li se však, že vnitrostátní procesní pravidlo bránící přezkumu konečného rozhodnutí je v rozporu se zásadou rovnocennosti nebo se zásadou efektivity, pak by měl vnitrostátní soud od použití takového pravidla upustit.
77. Pokud jde konkrétněji o problematiku přezkumu konečných správních rozhodnutí, vyvolává článek 10 ES účinky různé povahy a intenzity podle toho, o jaký případ se jedná.
78. Z výše uvedeného rozsudku i‑21 Germany a Arcor tak vyplývá, že v případě konečného správního rozhodnutí, které nebylo napadeno soudním opravným prostředkem, článek 10 ES ve spojení v ustanovením práva Společenství, na jehož porušení je poukazováno, nutí alespoň vnitrostátní soud, kterému byl případ předložen kvůli odmítnutí příslušného správního orgánu toto rozhodnutí přezkoumat, aby ověřil, zda procesní pravidla jeho vnitrostátního práva nepovedou na základě uplatnění zásady rovnocennosti k tomu, že přezkoumání, případně zrušení, uvedeného rozhodnutí bude povinné.
79. Článek 10 ES v tomto případě ukládá využít veškerých možných nástrojů dostupných ve vnitrostátním procesním právu k tomu, aby se dosáhlo přezkumu, pakliže to toto právo dovoluje, a případně zrušení konečného správního rozhodnutí, které je v rozporu s právem Společenství.
80. Pokud jde nyní o případ popsaný ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, Soudní dvůr sám stanovil podmínky, za nichž je správní orgán povinen takové rozhodnutí přezkoumat. Mezi těmito podmínkami je jako první zdůrazněna podmínka, že tento orgán musí mít na základě svého vnitrostátního práva pravomoc uvedené rozhodnutí přehodnotit. Existence povinnosti přezkumu tedy především závisí na existenci vnitrostátního procesního pravidla, které příslušnému správnímu orgánu takovou možnost poskytuje.
81. Tady však tento ústupek procesní autonomii členských států končí, což lze dle mého názoru vysvětlit zvláštností daného případu. V případě nesprávného výkladu práva Společenství provedeného vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí již nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, a v případě porušení povinnosti tohoto soudu předložit předběžnou otázku podle čl. 234 třetího pododstavce ES má totiž článek 10 ES za následek, že přeměňuje možnost danou správnímu orgánu jeho vnitrostátním právem na povinnost přezkoumat konečné správní rozhodnutí odporující právu Společenství a toto rozhodnutí podle výsledků přezkumu zrušit, nebo zachovat.
82. Řešení vzešlé z výše uvedeného rozsudku Kühne & Heitz tak umožňuje překonat prostřednictvím článku 10 ES negativní důsledky vyvolané nepodáním žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v situaci uvedené v čl. 234 třetím pododstavci ES tím, že procesním subjektům, které využily procesních prostředků upravených jejich vnitrostátním právem, nabízí novou možnost uplatnit práva, která jim přiznává právo Společenství.
83. Jak uvádí, dle mého názoru s ohledem na současnou judikaturu správně, finská vláda(41), výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz stanovil podmínky, za nichž se povinnost přezkumu uplatní vždy. Právo Společenství však nebrání tomu, aby se přezkum prováděl i za jiných okolností, dovolují-li to vnitrostátní procesní předpisy.
84. Vzhledem k tomu, že skutkový a právní kontext projednávané věci je srovnatelný se skutkovým a právním kontextem, na jehož základě byl vydán výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz, je dle mého mínění nutno pohlížet na projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ze stejného úhlu pohledu, jako to Soudní dvůr učinil v tomto rozsudku.
B – K první předběžné otázce
85. Touto první otázkou předkládající soud v podstatě Soudní dvůr žádá, aby rozhodl, zda pro splnění podmínky zakotvené ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, tedy že rozhodnutí vnitrostátního soudu rozhodujícího v posledním stupni je ve světle pozdější judikatury Soudního dvora založeno na nesprávném výkladu práva Společenství, který byl přijat, aniž by byla Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka podle čl. 234 třetího pododstavce ES, se vyžaduje, aby se žalobce v původním řízení dovolával práva Společenství v rámci opravného prostředku podle vnitrostátního práva, který podal proti napadenému správnímu rozhodnutí.
86. Společnost Kempter, finská vláda a Komise se domnívají, že na tuto otázku je třeba dát zápornou odpověď.
87. Komise nejprve uvádí, že podmínka, podle níž by dotyčná osoba musela napadnout dotčený správní akt před vnitrostátními soudy s odvoláním na právo Společenství, nevyplývá ani z odůvodnění, ani z výroku výše uvedeného rozsudku Kühne & Heitz.
88. Finská vláda se krom toho domnívá, že by taková podmínka mohla v praxi znemožnit výkon práv přiznaných právním řádem Společenství, a dostat se tak do rozporu se zásadou efektivity. Tato vláda se rovněž připojuje ke stanovisku vyjádřenému předkládajícím soudem, podle kterého neuznal-li vnitrostátní soud důležitost otázky práva Společenství, pak to nelze mít za zlé ani poškozenému občanovi.
89. Společnost Kempter a Komise mimoto podotýkají, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou mají předkládat vnitrostátní soudy rozhodující v posledním stupni v souladu s čl. 234 třetím pododstavcem ES, nemůže záviset na tom, zda účastníci řízení učiní v tomto ohledu žádost u soudu, jemuž byl případ předložen, nebo zda se odvolají na porušení práva Společenství.
90. Pokud jde o českou vládu, ta vyslovuje názor, že přezkum a oprava konečného rozhodnutí správních orgánů předpokládají, že dotyčná osoba toto rozhodnutí napadla před vnitrostátními soudy s odvoláním se na právo Společenství, pouze pokud tyto soudy nemají podle vnitrostátního práva ani možnost, ani povinnost použít právo z úřední povinnosti, a že tato okolnost zároveň není na překážku zásadě rovnocennosti a zásadě efektivity.
91. Shodně se společností Kempter, finskou vládou a Komisí se domnívám, že v případě popsaném ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz přezkum a případně zrušení konečného správního rozhodnutí, jejichž účelem je zohlednit výklad ustanovení práva Společenství, který mezitím provedl Soudní dvůr, nevyžadují, aby se žalobce v rámci opravného prostředku podle vnitrostátního práva podaného proti takovému rozhodnutí dovolával práva Společenství, a to z následujících důvodů.
92. Zaprvé konstatuji, že požadavek, podle nějž se žalobce musí dovolávat práva Společenství v rámci opravného prostředku podle vnitrostátního práva, nijak nevyplývá ze znění třetí podmínky zakotvené Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz pro vznik povinnosti přezkumu příslušného správního orgánu. Je třeba opět citovat slova, která Soudní dvůr použil k vymezení této třetí podmínky: rozsudek vydaný vnitrostátním soudem rozhodujícím v posledním stupni „je ve světle pozdější judikatury Soudního dvora založen na nesprávném výkladu práva Společenství, který byl přijat, aniž by byla Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka podle čl. 234 třetího pododstavce ES“(42).
93. Takto formulovaná třetí podmínka stanovená ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz spočívá na dvou, navzájem těsně spjatých prvcích. Jednak, že je rozhodnutí vydané soudem rozhodujícím v posledním stupni založeno na nesprávném výkladu práva Společenství. A dále, že tentýž soud v rozporu s čl. 234 třetím pododstavcem ES nepředložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku.
94. Soudní dvůr naproti tomu výslovně nepožaduje, aby se žalobce v původním řízení dovolával práva Společenství před uvedeným soudem(43). Není tedy důležité, zda soud, jehož rozhodnutí již nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, použil právo Společenství z podnětu účastníků původního řízení, nebo z vlastního podnětu. S ohledem na formulaci použitou Soudním dvorem je důležité, že dotčené soudní rozhodnutí spočívá na nesprávném výkladu práva Společenství a svědčí tedy o nesprávném použití tohoto práva, aniž tento soud považoval za nutné předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku ohledně výkladu.
95. Tak tomu přitom podle všeho bylo v projednávané věci. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že společnost Kempter se sice nedovolávala čl. 5 odst. 1 nařízení č. 3665/87 ani před Finanzgericht Hamburg, ani před Bundesfinanzhof, nicméně oba tyto soudy rozhodly zcela či přinejmenším zčásti na základě tohoto nařízení, přičemž ho vyložily nesprávně(44).
96. Zadruhé je třeba mít na paměti, že řešení přijaté Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz je podle znění třetí podmínky, kterou tento rozsudek stanoví, velmi těsně spjato s povinností podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která na základě čl. 234 třetího pododstavce ES přísluší vnitrostátním soudům, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva. Podobně jako společnost Kempter a Komise se však domnívám, že tato povinnost není podmíněna ani tím, aby žalobce v původní věci žádal dotčený soud, aby předložil Soudnímu dvoru takovou předběžnou otázku, ani požadavkem, aby důvody na podporu svého opravného prostředku založil na právu Společenství.
97. Pokud by byla třetí podmínka zakotvená Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz vykládána tak, že se žalobce v původní věci měl před vnitrostátním soudem, který rozhodoval v posledním stupni, dovolávat práva Společenství, vedlo by to dle mého názoru k zásadní nevýhodě spočívající v tom, že by se tak nepřímo zavedl nový případ zproštění povinnosti předložit předběžnou otázku, která platí pro tento typ soudů na základě čl. 234 třetího pododstavce ES, tak jak byl dosud vykládán Soudním dvorem.
98. V tomto ohledu je třeba připomenout hlavní důvod povinnosti předložit předběžnou otázku, kterým je zabránit vzniku a ustálení vnitrostátní judikatury obsahující výkladové chyby nebo nesprávné použití práva Společenství(45). Tato povinnost je přizpůsobena strategickému postavení, jaké nejvyšší soudy zaujímají ve vnitrostátních právních řádech. V souladu s jejich tradiční rolí při sjednocování práva je jim totiž svěřeno zajišťovat, aby ostatní vnitrostátní soudy dodržovaly správné a účinné uplatňování práva Společenství. Navíc rozhodují o nejzazších opravných prostředcích určených k zaručení ochrany práv, která pro jednotlivce vyplývají z práva Společenství.
99. Podle judikatury vzešlé z rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit a další(46), platí, že vnitrostátní soudy, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, „mají povinnost, vyvstane-li otázka práva Společenství při jednání před těmito soudy, obrátit se na Soudní dvůr, ledaže konstatovaly, že vyvstalá otázka není relevantní nebo že k dotčenému ustanovení Společenství byl již výklad Soudním dvorem podán nebo že řádné používání práva Společenství je tak zřejmé, že není ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti“(47).
100. Z této judikatury naopak nevyplývá, že vnitrostátní soud, proti jehož rozhodnutím již nelze podat opravný prostředek k soudu podle vnitrostátního práva, by mohl být zproštěn své povinnosti předložit předběžnou otázku ohledně výkladu, jestliže před ním účastníci původního řízení neuplatnili důvod založený na právu Společenství. Z judikatury týkající podmínek uplatnění článku 234 ES naopak vyplývá, že zahájení případného řízení o předběžné otázce zcela závisí na tom, jak tento soud posoudí relevanci a nezbytnost předběžné otázky, a že není nijak podmíněno povahou důvodů uplatňovaných účastníky původního řízení před tímto soudem.
101. Řízení o předběžné otázce, kterým se zavádí postup přímé spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, totiž spočívá na dialogu mezi soudy. V průběhu tohoto řízení jsou účastnící původního řízení pouze vyzváni, aby předložili vyjádření v právním rámci vymezeném předkládajícím soudem(48). Soudní dvůr stanovil, že „[v] mezích stanovených článkem [234 ES] tak přísluší pouze vnitrostátním soudům rozhodnout o principu a předmětu případné předběžné otázky předložené Soudnímu dvoru, a rovněž tak přísluší pouze těmto soudům rozhodnout o tom, zda se domnívají, že jim rozhodnutí o předběžné otázce vydané na jejich žádost poskytlo dostatečné vysvětlení, nebo zda považují za nutné obrátit se znovu na Soudní dvůr“(49).
102. Rovněž je třeba uvést, že Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Cilfit a další upřesnil význam výrazu „vyvstane-li taková otázka“ ve smyslu čl. 234 druhého a třetího pododstavce ES, aby tak určil, za jakých podmínek je vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí již nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinen obrátit se na Soudní dvůr.
103. Při této příležitosti Soudní dvůr uvedl, že řízení o předběžné otázce není procesním prostředkem pro strany sporu řešeného před vnitrostátním soudem. Podle Soudního dvora „[t]edy nestačí tvrzení účastníka řízení o tom, že spor nastoluje otázku výkladu práva Společenství, aby byl dotyčný soud povinen se domnívat, že se jedná o otázku vyvstalou ve smyslu článku [234 ES]. Tomuto soudu naopak přísluší obrátit se popřípadě na Soudní dvůr z úřední povinnosti“(50).
104. Krom toho v jiném rozsudku Soudní dvůr jednak zdůraznil, že „skutečnost, že účastníci řízení před vnitrostátním soudem nenadnesli otázku práva Společenství, nebrání tomu, aby se vnitrostátní soud na Soudní dvůr obrátil“, a dále, že „[ú]pravou předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, ,vyvstane-li otázka před vnitrostátním soudem‘, [článek 234 druhý a třetí pododstavec ES] nemá za cíl omezit toto předkládání pouze na případy, kdy některý z účastníků původního řízení z vlastního podnětu nastolil otázku výkladu nebo platnosti práva Společenství, nýbrž zahrnuje také případy, kdy takovou otázku nastolí sám vnitrostátní soud, který v tomto ohledu považuje rozhodnutí Soudního dvora ,za nezbytné k vynesení svého rozsudku‘ “(51).
105. Z této judikatury vyplývá, že jakmile se použití práva Společenství ukáže být nezbytným pro vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí již nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, za účelem rozhodnutí sporu, který mu byl předložen, čl. 234 třetí pododstavec ES uvedenému soudu ukládá, aby se obrátil na Soudní dvůr s veškerými otázkami o výkladu, které vyvstanou, i když nebyl žalobcem v původním řízení uplatněn důvod vycházející z práva Společenství, ovšem s výhradou zmírňujících podmínek připuštěných Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Cilfit a další a nedávno připomenutých v jeho výše uvedeném rozsudku Intermodal Transports.
106. Tato analýza neznamená, že vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí již nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je na základě práva Společenství povinen nadnést z úřední povinnosti důvod vycházející z tohoto práva. Pouze znamená, v situaci, kdy se účastníci původního řízení nedovolávali práva Společenství, že má-li tento soud na základě vnitrostátního práva pravomoc posoudit z úřední povinnosti legalitu správního aktu z hlediska práva Společenství a domnívá-li se, že použití tohoto práva je nezbytné pro rozhodnutí, je v zásadě povinen předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku ohledně výkladu. Pokud tuto povinnost nesplní a rozhodnutí, které vydá, bude založeno na nesprávném výkladu práva Společenství, třetí podmínka zakotvená ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz bude splněna.
107. Zatřetí se domnívám, že výklad, podle kterého žalobce v původním řízení musel pro splnění této třetí podmínky uplatňovat právo společenství, lze jen stěží chápat v takové situaci, jaká je předmětem věci v původním řízení.
108. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že požadavek, který se ukázal být v rozporu s právem Společenství a podle kterého, jak připomínám, lze v případě nediferencované náhrady důkaz o tom, že dotčený výrobek byl dovezen do třetí země do dvanácti měsíců po schválení vývozního prohlášení, požadovat i po vyplacení této podpory, odpovídá dlouhodobé praxi zavedené Hauptzollamt, která je podložena jak judikaturou Finanzgericht Hamburg, tak judikaturou Bundesfinanzhof(52).
109. Lze za těchto podmínek skutečně vytýkat procesnímu subjektu, že opravný prostředek, který podal k vnitrostátnímu soudu rozhodujícímu v posledním stupni, nezaložil na právu Společenství, v projednávaném případě na čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení č. 3665/87, když by mu tento článek, tak jak byl ustáleně vykládán a používán vnitrostátními soudy před vydáním výše uvedeného rozsudku Emsland‑Stärke, neumožnil dosáhnout úspěchu ve věci? Odpověď na tuto otázku mi připadá zřejmá a lze chápat, že v takovém kontextu procesní subjekt založí svou právní strategii na jiných důvodech, než které vycházejí z práva Společenství(53).
110. S ohledem na všechny tyto úvahy proto navrhuji, aby Soudní dvůr na první předběžnou otázku odpověděl, že pro splnění podmínky zakotvené ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, tedy že rozhodnutí vnitrostátního soudu rozhodujícího v posledním stupni je ve světle pozdější judikatury Soudního dvora založeno na nesprávném výkladu práva Společenství, který byl přijat, aniž by byla Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka podle čl. 234 třetího pododstavce ES, se nevyžaduje, aby se žalobce v původním řízení dovolával práva Společenství v rámci opravného prostředku podle vnitrostátního práva, který podal proti napadenému správnímu rozhodnutí.
C – Ke druhé předběžné otázce
111. Touto otázkou předkládající soud žádá, aby Soudní dvůr rozhodl, zda žádost o přezkum a opravu konečného správního rozhodnutí, které je v rozporu s právem Společenství, podléhá kromě podmínek formulovaných ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz časovému omezení z naléhavých důvodů práva Společenství.
112. Připomínám, že tato otázka má základ ve zvláštním kontextu věci v původním řízení, a sice že společnost Kempter požádala Hauptzollamt, aby zrušil rozhodnutí o vrácení náhrad ze dne 10. srpna 1995, teprve dopisem ze dne 16. září 2002, tj. 19 měsíců po vyhlášení výše uvedeného rozsudku Emsland‑Stärke ze dne 14. prosince 2000.
113. Z odůvodnění předkládacího rozhodnutí vyplývá, že druhá otázka, kterou Finanzgericht Hamburg formuluje obecně, zahrnuje dva aspekty(54).
114. Jednak si klade otázku ohledně dosahu čtvrté podmínky zakotvené Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, podle které se dotyčná osoba musela obrátit na správní orgán neprodleně poté, co se dozvěděla o judikatuře Soudního dvora.
115. Dále se předkládající soud v obecnější rovině zabývá otázkou, zda je kromě této čtvrté podmínky nutno též posoudit, zda možnost žádat přezkum a zrušení konečného správního rozhodnutí, které je v rozporu s právem Společenství, podléhá časovému omezení z důvodů právní jistoty, nebo zda je naopak časově neomezená. Vzhledem k tomu, že vnitrostátní správní orgán musí použít výklad ustanovení práva Společenství, tak jak ho provedl Soudní dvůr v rozsudku vydaném v řízení o předběžné otázce, na právní vztahy vzniklé před vydáním tohoto rozsudku, předkládající soud vyjadřuje pochybnosti o slučitelnosti časového omezení možnosti žádat na základě výše uvedeného rozsudku Emsland‑Stärke o přezkum a zrušení konečného správního rozhodnutí odporujícího právu Společenství s právem Společenství.
116. Předkládající soud tak v podstatě žádá, aby Soudní dvůr rozhodl, zda právo Společenství brání tomu, aby možnost žádat o přezkum a zrušení správního rozhodnutí, které se po vyčerpání všech vnitrostátních procesních prostředků stalo konečným a které se ukazuje být v rozporu s právem Společenství, tak jak ho později vyložil Soudní dvůr, aniž by vnitrostátní soud, který rozhodoval v posledním stupni, předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, podléhala časovému omezení.
117. Společnost Kempter ve svém písemném vyjádření nejprve zdůrazňuje, že právo Společenství neobsahuje žádné specifické ustanovení týkající se prekluzivní nebo promlčecí lhůty v případě žádosti o přezkum. Krom toho dodává, že v souladu s výše uvedeným rozsudkem Kühne & Heitz může dotyčná osoba uplatnit své právo na přezkum správního rozhodnutí pouze tehdy, dovoluje-li to vnitrostátní předpis. Pro rozhodnutí, zda je toto právo časově omezeno, či nikoli, je tedy zapotřebí přihlédnout k vnitrostátním ustanovením o promlčení.
118. Společnost Kempter rovněž uplatňuje, že pro případ, že by byla analogicky použita ustanovení práva Společenství upravující prekluzivní nebo promlčecí lhůty, by její žádost přesto neměla být považována za opožděnou. V této souvislosti uplatňuje několik argumentů. Zejména podotýká, že bylo zapotřebí jistého času k tomu, aby se na základě výkladu zakotveného Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Emsland‑Stärke vytvořila v Německu nová správní praxe a aby došlo ke změně judikatury. Společnost Kempter totiž uvádí, že ve vnitrostátní judikatuře byl tento rozsudek Soudního dvora zohledněn teprve v rozsudku Bundesfinanzhof ze dne 21. března 2002.
119. Společnost Kempter se každopádně domnívá, že jelikož žádost o zrušení rozhodnutí o vrácení náhrad neměla pouze na základě vnitrostátního práva žádnou šanci na úspěch, případná promlčecí lhůta podle práva Společenství by nemohla začít běžet před datem přednesení stanoviska generálního advokáta Légera k věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz, tedy před 17. červnem 2003. V tomto stanovisku byl totiž článek 10 ES poprvé vyložen v tom smyslu, že by přezkum takového rozhodnutí měl být umožněn. Vzhledem k tomu, že žádost společnosti Kempter byla podána před tímto datem, nemůže být proto kvalifikována jako opožděná(55).
120. V souvislosti se čtvrtou podmínkou zakotvenou Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, tedy že „se dotyčná osoba obrátila na správní orgán neprodleně poté, co se dozvěděla o judikatuře [soudu Společenství]“, z níž vyplývá protiprávnost konečného správního rozhodnutí, česká a finská vláda sdílejí názor vyjádřený předkládajícím soudem, že subjektivní lhůta takto zavedená Soudním dvorem pro žádost o přezkum takového rozhodnutí by měla být spjata se skutečným seznámením se s touto judikaturou ze strany dotyčné osoby. Žádost o přezkum podaná tři měsíce po dni, kdy se společnost Kempter skutečně seznámila s výkladem Soudního dvora, by proto tuto podmínku splňovala.
121. Tyto vlády se domnívají, že kromě podmínky takto stanovené Soudním dvorem v tomto rozsudku právo Společenství nebrání tomu, aby bylo právo žádat o přezkum protiprávního správního rozhodnutí časově omezeno. Vnitrostátní procesní pravidla by tedy mohla platně stanovit, že žádost tohoto druhu musí být učiněna v rámci určitých lhůt. Slučitelnost těchto lhůt s právem Společenství by měla být posouzena ve světle zásady rovnocennosti (která požaduje, aby lhůty nebyly méně příznivé než ty, které stanoví pravidla týkající se obdobných stížností na základě vnitrostátního práva) a zásady efektivity (která požaduje, aby lhůty v praxi neznemožňovaly výkon práv přiznaných právem Společenství).
122. Komise uvádí, že podle ní se druhá předběžná otázka týká pouze doby od vyhlášení rozsudku Soudního dvora, z nějž vyplývá protiprávnost správního rozhodnutí, do podání žádosti o přezkum a zrušení uvedeného rozhodnutí společností Kempter, tedy v projednávané věci více než 19 měsíců. Komise má za to, že předkládající soud, jak se zdá, naproti tomu nemá na mysli dobu, která uplynula mezi touto žádostí a buď vydáním původního správního rozhodnutí (to znamená rozhodnutí o vrácení náhrad ze dne 10. srpna 1995), anebo okamžikem, kdy se žalobkyně seznámila s rozsudkem Soudního dvora, z nějž vyplývá protiprávnost tohoto rozhodnutí (tj. 1. červencem 2002, kdy jí byl faxem doručen rozsudek Bundesfinanzhof ze dne 21. března 2002).
123. Komise krom toho uvádí, že z důvodu zásady procesní autonomie členských států není nakloněna tomu, aby byla lhůta stanovována na úrovni Společenství. Z důvodů právní jistoty navrhuje, aby byla čtvrtá podmínka obsažená ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz doplněna tak, že vyžaduje, aby se dotyčná osoba obrátila na správní orgán neprodleně poté, co se seznámila s rozsudkem Soudního dvora o předběžné otázce, a v takové lhůtě od vyhlášení uvedeného rozsudku, která se jeví být přiměřená z hlediska zásad vnitrostátního práva a v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity.
124. S ohledem na tyto argumenty je třeba nejprve posoudit dosah této čtvrté podmínky, která stanoví, aby „se dotyčná osoba obrátila na správní orgán neprodleně poté, co se dozvěděla o judikatuře [Soudního dvora]“.
125. Vrátím-li se do doby, kdy byla tato podmínka zavedena, tedy k okolnostem věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz, konstatuji, že žalující podnik žádal v dopisech ze dne 13. prosince 1994 a 3. ledna 1995 o výplatu vývozních náhrad, jejichž vrácení mu bylo uloženo, zatímco výše uvedený rozsudek Voogd Vleesimport en -export byl Soudním dvorem vydán dva až tři měsíce předtím, tedy 5. října 1994. Předkládající soud si tak kladl otázku, zda není třeba „se odchýlit od konečné povahy správního rozhodnutí v případě, [kdy se mimo jiné] dotyčná osoba obrátila na správní orgán neprodleně poté, co se dozvěděla o rozsudku Soudního dvora“(56).
126. Tím, že Soudní dvůr tuto okolnost zohlednil v odůvodnění svého rozsudku a zmínil ji v jeho výroku, je možné, že s ohledem na kontext věci v původním řízení chtěl ve skutečnosti přiznat význam tomu, že se žalobkyně obrátila na správní orgán neprodleně po vyhlášení rozsudku Soudního dvora, který odhalil protiprávnost napadeného správního rozhodnutí.
127. Když potom Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku i‑21 Germany a Arcor tuto „okolnost“ přetvořil na „podmínku“, ponechal nicméně stejnou formulaci a neupřesnil, zda je třeba tuto podmínku chápat tak, že se týká skutečného seznámení se s rozsudkem o předběžné otázce, nebo zda má být vykládána tak, že se týká data jeho vyhlášení.
128. Se zřetelem k formulaci použité Soudním dvorem chápu výklad, jaký navrhuje předkládající soud a s nímž se ztotožňuje česká a finská vláda, podle kterého se výraz „co se dozvěděla o judikatuře Soudního dvora“ vztahuje k okamžiku, kdy byl navrhovatel s touto judikaturou skutečně obeznámen, a nikoli k datu vyhlášení rozsudku Soudního dvora.
129. Vzhledem k významu, jaký je třeba přikládat zásadě právní jistoty a zejména požadavku na jistotu právního stavu, však nejsem nakloněn tomu, aby byl tento výklad přijat.
130. Takový výklad by totiž upřednostňoval subjektivní rozměr podmínky, kterou Soudní dvůr takto zakotvil, což by mohlo vést k potížím s dokazováním okamžiku skutečného seznámení se s judikaturou Soudního dvora. Naproti tomu zohlednění data vyhlášení rozsudku Soudního dvora, prostého jakéhokoli subjektivního rozměru, mi připadá být více v souladu s požadavky vycházejícími ze zásady právní jistoty, jako je jistota právního stavu.
131. Bylo by však možné mi oponovat, a to oprávněně, že požadavek, podle kterého se dotyčná osoba musí obrátit na správní orgán neprodleně po vyhlášení rozsudku Soudního dvora o předběžné otázce, který odhalil protiprávnost napadeného správního rozhodnutí, je svou povahou nepřiměřený v takovém kontextu, o jaký jde ve věci v původním řízení. Připomínám totiž, že ze spisu vyplývá, že bylo zapotřebí jistého času k tomu, aby se na základě výkladu zakotveného Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Emsland‑Stärke ze dne 14. prosince 2000 vytvořila v Německu nová správní praxe a aby došlo ke změně judikatury. Tento rozsudek Soudního dvora byl totiž ve vnitrostátní judikatuře zohledněn až rozsudkem Bundesfinanzhof ze dne 21. března 2002. Jak společnost Kempter navrhuje ve svém písemném vyjádření, je třeba mimoto přihlédnout ke skutečnosti, že jednak se uvedený rozsudek Soudního dvora netýkal nařízení č. 3665/87, nýbrž jeho předchůdce, nařízení č. 2730/79, a jednak že výklad, podle kterého smí být předložení dodatečných důkazů uloženo pouze před poskytnutím vývozní náhrady, nevyplývá z výroku rozsudku, nýbrž z bodu 48 jeho odůvodnění. Za těchto okolností by se mohlo zdát nespravedlivé, kdyby bylo společnosti Kempter vytýkáno, že nepodala Hauptzollamt žádost o přezkum neprodleně po vyhlášení rozsudku Soudního dvora o předběžné otázce.
132. Tyto připomínky svědčí o nevýhodách, které souvisejí s restriktivním výkladem podmínky, aby „se dotyčná osoba obrátila na správní orgán neprodleně poté, co se dozvěděla o judikatuře [Soudního dvora]“. Podle mého názoru tedy musí být zvážena samotná existence této podmínky.
133. Je však třeba zdůraznit, že s ohledem na význam zásady právní jistoty se snaha o časové vymezení žádostí o přezkum a zrušení správních rozhodnutí, která se po vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků stala konečnými a která se jeví být rozporu s právem Společenství, tak jak ho později vyložil Soudní dvůr, aniž by vnitrostátní soud, který rozhodoval v posledním stupni, předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, ukazuje být legitimní. Právo Společenství tedy nebrání tomu, aby možnost podat takové žádosti podléhala časovému omezení. Zbývá tedy určit, jakým způsobem lze takové časové vymezení stanovit.
134. Z tohoto úhlu pohledu mi nepřipadá dostačující, aby toto časové vymezení bylo pojato jako podmínka vzniku povinnosti přezkumu na základě článku 10 ES, která by byla rovnocenná ostatním podmínkám stanoveným Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz.
135. Vzhledem k tomu, že časové omezení pro podávání žádostí o přezkum a zrušení takových konečných správních rozhodnutí odporujících právu Společenství, jaké je předmětem projednávané věci, je navíc procesní podmínkou pro uplatnění povinnosti přezkumu vyplývající z článku 10 ES, nemělo by být dle mého názoru stanoveno přímo Soudním dvorem.
136. Domnívám se, že by bylo v souladu se zásadou procesní autonomie členských států, aby bylo stanovení lhůty, v níž mají být takové žádosti podávány, ponecháno na těchto státech. Toto řešení dle mého názoru lépe odpovídá postupu, který Soudní dvůr zvolil ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz a jehož účelem je uvést do souladu zásadu přednosti práva Společenství se zásadami procesní autonomie členských států a právní jistoty.
137. Takovýto odkaz na procesní pravidla členských států, která by samozřejmě musela dodržovat zásady rovnocennosti a efektivity, by krom toho byl v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, která uznává, že stanovení přiměřených prekluzivních lhůt členskými státy k podání procesního prostředku je slučitelné s právem Společenství. Tato judikatura má svůj základ a své uplatnění nejčastěji v soudních sporech souvisejících s žádostmi o vrácení vnitrostátní daně vybrané z hlediska práva Společenství neoprávněně.
138. Z této judikatury vyplývá, že při neexistenci právní úpravy Společenství ohledně vrácení neoprávněně vybraných vnitrostátních daní přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která procesním subjektům vyplývají z práva Společenství, za předpokladu, že tyto podmínky nejsou méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva, a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Společenství(57). Soudní dvůr tak uznal, že stanovení přiměřených prekluzivních lhůt k podání procesního prostředku v rámci vnitrostátních procesních pravidel, které „představuje uplatnění základní zásady právní jistoty, která chrání jak daňového poplatníka, tak i dotčené správní orgány“, je slučitelné s právem Společenství(58). Je totiž třeba říci, že „takové lhůty v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Společenství“(59). Krom toho okolnost, že Soudní dvůr vydal rozsudek o předběžné otázce k výkladu dotčeného ustanovení práva Společenství, nemá vliv na to, zda je stanovení přiměřených prekluzivních lhůt k podání procesního prostředku v rámci vnitrostátních procesních pravidel slučitelné v právem Společenství(60).
139. Soudní dvůr tyto úvahy přenesl i do oblasti odpovědnosti členských států za nedodržení práva Společenství, a to na základě podobné logiky, jakou zde navrhuji Soudnímu dvoru přijmout. Podmínky, za nichž je členský stát povinen nahradit škodu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení páva Společenství, které je mu přičitatelné, totiž sice stanovil přímo Soudní dvůr(61), avšak státu naopak přísluší nahradit následky způsobené škody v rámci vnitrostátní právní úpravy odpovědnosti, pokud podmínky, zejména co se týče lhůt, stanovené vnitrostátními právními předpisy v oblasti náhrady škody dodržují zásady rovnocennosti a efektivity(62). Soudní dvůr i zde připustil, že „stanovení přiměřených prekluzivních lhůt k podání procesního prostředku v zásadě splňuje [požadavek vycházející ze zásady efektivity práva Společenství], jelikož je provedením základní zásady právní jistoty“(63).
140. V souladu s touto ustálenou judikaturou Soudního dvora, která respektuje procesní autonomii členských států, se domnívám, že členské státy mohou ve jménu zásady právní jistoty požadovat, aby žádost o přezkum a zrušení konečného správního rozhodnutí, které je v rozporu s právem Společenství, tak jak ho později vyložil Soudní dvůr, byla příslušnému orgánu podána v přiměřené lhůtě.
141. Bude tedy příslušet Finanzgericht Hamburg, aby ověřil, zda německé procesní právo stanoví lhůtu k podání takové žádosti o přezkum a zrušení konečného správního rozhodnutí, jaká je předmětem věci v původním řízení. Pakliže tomu tak je, bude se muset ujistit, zda procesní pravidlo, které tuto lhůtu stanoví, je v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity podle práva Společenství.
142. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr předkládajícímu soudu odpověděl, že právo Společenství nebrání tomu, aby možnost žádat o přezkum a zrušení správního rozhodnutí, které se po vyčerpání vnitrostátních procesních prostředků stalo konečným a které se ukazuje být v rozporu s právem Společenství, tak jak ho později vyložil Soudní dvůr, aniž by vnitrostátní soud, který rozhodoval v posledním stupni, předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, podléhala v souladu se zásadou právní jistoty časovému omezení. Členským státům přísluší stanovit v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity v právu Společenství lhůtu, během níž musí být taková žádost podána.
143. Nakonec poznamenávám, že pokud na rozdíl od řešení, které navrhuji, nebude Soudní dvůr chtít přehodnotit čtvrtou podmínku stanovenou ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, bude muset jednak upřesnit její smysl a jednak stanovit, že se tato podmínka použije pouze dispozitivně, to znamená v případě, kdy procesní pravidla členského státu nestanoví lhůtu k podávání žádostí o přezkum a zrušení konečných správních rozhodnutí.
VI – Závěry
144. S ohledem na všechny předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na otázky položené Finanzgericht Hamburg odpověděl následovně:
„1) Pro splnění podmínky zakotvené v rozsudku Soudního dvora ze dne 13. ledna 2004, Kühne & Heitz (C‑453/00), tedy že rozhodnutí vnitrostátního soudu rozhodujícího v posledním stupni je ve světle pozdější judikatury Soudního dvora založeno na nesprávném výkladu práva Společenství, který byl přijat, aniž by byla Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka podle čl. 234 třetího pododstavce ES, se nevyžaduje, aby se žalobce v původním řízení dovolával práva Společenství v rámci opravného prostředku podle vnitrostátního práva, který podal proti napadenému správnímu rozhodnutí.
2) Právo Společenství nebrání tomu, aby možnost žádat o přezkum a zrušení správního rozhodnutí, které se po vyčerpání vnitrostátních procesních prostředků stalo konečným a které se ukazuje být v rozporu s právem Společenství, tak jak ho později vyložil Soudní dvůr, aniž by vnitrostátní soud, který rozhodoval v posledním stupni, předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, podléhala v souladu se zásadou právní jistoty časovému omezení. Členským státům přísluší stanovit v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity v právu Společenství lhůtu, během níž musí být taková žádost podána.“