STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 24. března 2009(1)
Věc C‑123/08
Trestní řízení
proti
Dominiku Wolzenburgovi
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank Amsterdam (Nizozemsko)]
„Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu – Pojmy ,zdržuje se‘ a ,má trvalé bydliště‘ ve vykonávajícím členském státě – Rozdílné zacházení se státními příslušníky vykonávajícího členského státu a státními příslušníky jiných členských států – Zásada rovného zacházení“
1. V projednávané věci má Soudní dvůr opět rozhodnout o rozsahu působnosti čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV(2), který upravuje důvod, pro nějž je možné výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout.
2. Podle tohoto ustanovení může justiční orgán vykonávajícího členského státu(3) odmítnout výkon takového zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody, jestliže se vyžádaná osoba „zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště“ a tento stát se zaváže, že výkon tohoto trestu zajistí sám.
3. Rechtbank Amsterdam (Nizozemsko)(4) se táže, v jakém rozsahu se tento důvod pro odmítnutí výkonu může vztahovat na německého státního příslušníka, vůči kterému vydala Spolková republika Německo zatýkací rozkaz za účelem výkonu trestu odnětí svobody a který od června roku 2005 pracuje v Nizozemsku, kde žije se svou manželkou.
4. Tento soud se rovněž musí vypořádat s tím, že dotyčný v Nizozemsku nemá povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti a že se na něj podle nizozemského práva nemůže uvedený důvod pro odmítnutí výkonu vztahovat, protože pravidlo, podle kterého musí být předání nizozemského státního příslušníka za účelem výkonu trestu odmítnuto, je vztaženo pouze na státní příslušníky ostatních členských států, jimž bylo takové povolení k pobytu vydáno.
5. Uvedený soud chce tedy zaprvé vědět, jak dlouho musela ve vykonávajícím členském státě pobývat osoba, proti níž byl vydán evropský zatýkací rozkaz, aby se na ni hledělo tak, že se v tomto státě zdržuje nebo v něm má trvalé bydliště ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí.
6. Zadruhé se táže, zda může být uplatnění důvodu pro odmítnutí výkonu uvedeného v tomto ustanovení podmíněno dodatečnými správními požadavky, jako je povinnost mít povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti.
7. Předkládající soud se zatřetí táže, zda zásada zákazu diskriminace brání vnitrostátním právním předpisům, podle nichž se pravidlo, které stanoví, že předání vlastního státního příslušníka musí být odmítnuto, je-li předání požadováno za účelem výkonu trestu, vztahuje pouze na ty státní příslušníky ostatních členských států, kteří mají povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti.
8. Tyto tři otázky jsou velmi blízké otázkám, které byly v jiném kontextu předloženy Soudnímu dvoru ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 17. července 2008, Kozłowski(5), vydaný až po doručení této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
9. Soudní dvůr v tomto rozsudku poskytl definici pojmů „zdržuje se“ a „má trvalé bydliště“ ve vykonávajícím členském státě ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí. Rovněž poskytl částečnou odpověď na druhou otázku, tj. zda může být uplatnění důvodu pro odmítnutí výkonu uvedeného v tomto ustanovení podmíněno správními požadavky, jako je vnitrostátní povolení k pobytu. Nevyslovil se naopak k poslednímu bodu, který se týká souladu vnitrostátních právních předpisů, které zakazují předání vlastního státního příslušníka, nikoli však předání státního příslušníka jiného členského státu, se zásadou zákazu diskriminace.
10. V rámci projednávané věci by měl Soudní dvůr upřesnit a doplnit odpovědi poskytnuté ve výše uvedeném rozsudku Kozłowski ohledně rozsahu působnosti čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí.
11. Pokud jde o první otázku předkládajícího soudu, navrhnu, aby Soudní dvůr rozhodl, že jak v případě pojmu „má trvalé bydliště“, tak v případě pojmu „zdržuje se“ je rozhodujícím kritériem, zda osobu, proti níž byl evropský zatýkací rozkaz vydán, vážou k vykonávajícímu členskému státu dostatečná pouta, aby bylo možné se domnívat, že výkonem trestu v tomto státě se zvýší vyhlídky na její znovuzačlenění do společnosti. Poukážu na to, že doba pobytu v uvedeném státě je jednou z rozhodných skutečností, k nimž musí příslušný soud přihlédnout, aby mohl určit, zda je tato podmínka splněna.
12. Pokud jde o druhou otázku, navrhnu, aby Soudní dvůr odpověděl, že uplatnění důvodu pro odmítnutí výkonu uvedeného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí nemůže být podmíněno dodatečnými správními požadavky, jako je povinnost mít povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti.
13. Konečně pro účely zodpovězení třetí otázky předkládajícího soudu navrhnu, aby Soudní dvůr rozhodl, že dotčená vnitrostátní právní úprava je v rozporu se zásadou zákazu diskriminace zakotvenou v článku 12 ES.
14. Před provedením podrobné analýzy pokládám za užitečné uvést v následujícím textu základní zásady, k nimiž se pak vrátím při zkoumání projednávané věci a které mi sloužily jako vodítko:
– postup spojený s evropským zatýkacím rozkazem, který byl zaveden rámcovým rozhodnutím, nahradil mezi členskými státy postup vydávání, který se nadále používá ve vztazích spolupráce se třetími státy, jakož i ve vztazích mezi členskými státy v případě, kdy se na základě výjimky postup spojený s evropským zatýkacím rozkazem nepoužije, zejména z důvodů souvisejících s časovou působností rámcového rozhodnutí;
– na základě ustanovení čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí je třeba řešit otázky, které ve skutečnosti spadají do oblasti trestního práva hmotného, neboť jejich aplikace je nutně přímo spjata s pojmem znovuzačlenění odsouzeného do společnosti. Podle soudobého vývoje trestního práva, který členské státy společně sdílejí, se znovuzačlenění do společnosti stává základní funkcí trestu a z toho pak vyplývá, podle zásady individualizace sankce, která platí i pro režim výkonu sankce, že každé rozhodnutí musí být přijato s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem týkajícím se individuální situace každého odsouzeného;
– pokud jde o trest nebo o opatření, které mu lze postavit na roveň, jako je „ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody“, jeho výkon, stejně jako rozhodnutí o něm se dotýkají osobní svobody. Pravidla vlastní soudnímu systému, který je ve všech členských státech garantem dodržování této svobody, proto musejí být zajištěna, zejména pokud jde o nezbytné volné uvážení, které soud potřebuje, aby mohl efektivně naplňovat zásady, které má za úkol aplikovat.
I – Právo Společenství
A – Příslušná ustanovení rámcového rozhodnutí
15. Cílem rámcového rozhodnutí je zrušení formálního postupu vydávání osob mezi členskými státy upraveného v různých úmluvách, jichž jsou tyto státy stranou, a jeho nahrazení systémem předávání mezi justičními orgány(6). V jeho pátém bodě odůvodnění se v tomto ohledu uvádí:
„Z cíle stanoveného pro Evropskou unii stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva vyplývá zrušení vydávání mezi jednotlivými členskými státy a jeho nahrazení systémem předávání mezi justičními orgány. Dále zavedení zjednodušeného systému předávání odsouzených nebo podezřelých osob za účelem trestního řízení nebo výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních umožňuje odstranit složitost a možné prodlení spojené se stávajícími postupy vydávání. Tradiční vztahy spolupráce, které až dosud převládaly mezi jednotlivými členskými státy, by měly být nahrazeny systémem volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, zahrnujícím jak rozhodnutí předcházející odsouzení, tak i pravomocná rozhodnutí, v prostoru svobody, bezpečnosti a práva.“
16. Rámcové rozhodnutí spočívá na zásadě vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech, která je „úhelným kamenem“ justiční spolupráce(7), a na „vysoké úrovni důvěry“ mezi členskými státy(8).
17. Článek 1 rámcového rozhodnutí je nadepsán „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“. Tento článek stanoví:
„1. Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.
2. Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.
3. Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii.“
18. Je-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo opatření spojeného s odnětím osobní svobody, musí se v souladu s článkem 2 rámcového rozhodnutí jednat o trest nebo ochranné opatření v délce nejméně čtyř měsíců.
19. Tentýž článek 2 obsahuje výčet 32 trestných činů, v jejichž případě musí být evropský zatýkací rozkaz vykonán, i když předmětné jednání není ve vykonávajícím členském státě trestné, to však za podmínky, že je lze ve vystavujícím členském státě potrestat trestem odnětí svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tři roky. U ostatních trestných činů může vykonávající členský stát podmínit předání osoby, vůči níž je vydán evropský zatýkací rozkaz, jejich oboustrannou trestností.
20. Články 3 a 4 rámcového rozhodnutí upravují důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu a důvody, pro které je možné ho odmítnout. Článek 4 bod 6 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví:
„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu:
[…]
byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, vyžádaná osoba se zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a tento stát se zaváže provést výkon trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody v souladu se svým vnitrostátním právem.“
21. Tento důvod, pro který je možné výkon odmítnout, je doplněn článkem 5 bodem 3 rámcového rozhodnutí, který se použije, je-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem trestního stíhání. Podle tohoto ustanovení může být předání osoby, na kterou se takový evropský zatýkací rozkaz vztahuje, podmíněno tím, že tato osoba, je-li státním příslušníkem vykonávajícího členského státu nebo zde má trvalé bydliště, bude po vyslechnutí vrácena do tohoto státu, aby zde vykonala trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody uložené ve vystavujícím členském státě.
B – Rozsah působnosti těchto ustanovení rámcového rozhodnutí podle rozsudku Kozłowski
22. Skutkový a právní kontext výše uvedeného rozsudku Kozłowski je následující.
23. Německým justičním orgánům byla předložena žádost o předání S. Kozłowského, polského státního příslušníka, na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného polským soudem za účelem výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců uloženého pravomocným rozsudkem.
24. S. Kozłowski se nacházel ve věznici Stuttgart (Německo), kde vykonával trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, ke kterému byl odsouzen německými soudy za mnoho podvodů spáchaných v Německu.
25. S. Kozłowski byl svobodný a bezdětný. Německý jazyk ovládal omezeně, či spíše ho neovládal. Na území Německa vstoupil v únoru roku 2005 a s několika přestávkami, zejména během vánočních svátků, tam pobýval až do svého zatčení dne 10. května 2006. Příležitostně tam pracoval na stavbách. Se svým předáním polským justičním orgánům nesouhlasil a přál si zůstat po svém propuštění na svobodu v Německu.
26. Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí byl do německého práva proveden různými ustanoveními podle toho, zda je dotyčná osoba německým, nebo cizím státním příslušníkem.
27. Pokud jde o německé státní příslušníky, jejich vydávání za účelem výkonu trestu je možné, pouze pokud s tím stíhaná osoba vysloví souhlas(9). Pokud jde o cizince, jejichž obvyklé bydliště se nachází na německém území, a bez ohledu na to, zda jsou státními příslušníky jiného členského státu nebo třetího státu, jejich vydání za účelem výkonu trestu může být odmítnuto, nedá-li dotyčný ke svému předání souhlas a převažuje-li jeho zájem hodný ochrany na výkonu trestu na německém území(10).
28. Tato právní úprava navazuje na rozhodnutí Bundesverfassungsgericht (Německo) vydané dne 18. července 2005, jímž byl předchozí zákon prohlášen za neústavní z důvodu, že neúměrně zasahoval do základního práva každého Němce, a sice do práva nebýt vydán(11).
29. Oberlandesgericht (Německo) musel řešit následující dvě otázky. Měl určit, zda se S. Kozłowski na německém území zdržoval nebo tam měl trvalé bydliště ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí. Konkrétněji si kladl otázku, jaké důsledky je třeba pro účely tohoto posouzení vyvodit zaprvé z přestávek v pobytu S. Kozłowského v Německu v letech 2005 a 2006, zadruhé ze skutečnosti, že S. Kozłowski po více než třech měsících od svého vstupu na německé území v Německu nevykonával žádnou činnost a svou obživu si zajišťoval hlavně pácháním trestné činnosti, takže oprávněnost jeho pobytu v Německu vypadala nejistě, a zatřetí z toho, že se S. Kozłowski nacházel ve věznici.
30. Oberlandesgericht se dále zabýval otázkou souladu německé právní úpravy, kterou byl proveden čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí, se zásadou zákazu diskriminace. Zvláště žádal, aby Soudní dvůr vyjádřil své stanovisko k otázce, zda a do jaké míry je možné rozlišovat mezi vlastními státními příslušníky a cizími státními příslušníky, kteří jsou občany Unie.
31. Oberlandesgericht tedy Soudnímu dvoru položil následující dvě otázky:
„1) Odporuje domněnce, že osoba se ve smyslu čl. 4 bodu 6 [rámcového rozhodnutí] ‚zdržuje‘ nebo ‚má trvalé bydliště‘ ve [vykonávajícím] členském státě, skutečnost, že dotčená osoba
a) se ve [vykonávajícím] členském státě nezdržuje nepřetržitě,
b) se v něm nezdržuje v souladu s vnitrostátními předpisy upravujícími vstup a pobyt cizinců,
c) zde opakovaně páchá trestnou činnost nebo
d) v něm vykonává trest odnětí svobody?
2) Je provedení čl. 4 bodu 6 [rámcového rozhodnutí] takovým způsobem, že předání vlastního státního příslušníka [vykonávajícího] členského státu k výkonu trestu je proti jeho vůli vždy nepřípustné, zatímco příslušným orgánům tohoto členského státu je přiznána posuzovací pravomoc pro účely výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného vůči příslušníkům jiných členských států, kteří nesouhlasí se svým předáním, v souladu s právem Unie, zejména se zásadou zákazu diskriminace a se zavedením občanství Unie podle čl. 6 odst. 1 EU ve spojení s článkem 12 ES a článkem 17 a následujícími ES, a pokud ano, musí být uvedené zásady zohledněny přinejmenším při výkonu uvedené posuzovací pravomoci?“
32. Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Kozłowski odpověděl pouze na první otázku. Rozhodl takto:
„Článek 4 bod 6 [rámcového rozhodnutí] je nutno vykládat tak, že:
– vyžádaná osoba ,má trvalé bydliště‘ ve vykonávajícím členském státě, pokud zřídila své skutečné bydliště v tomto státě, a ,zdržuje se‘ tam, pokud si v důsledku stálého pobytu po určitou dobu v tomto členském státě vytvořila pouto k tomuto státu, které je srovnatelné s poutem vzniklým v důsledku bydliště;
– pro určení, zda mezi vyžádanou osobou a vykonávajícím členským státem existuje pouto, na jehož základě by bylo možné konstatovat, že se na tuto osobu vztahuje výraz ,zdržuje se‘ ve smyslu zmíněného čl. 4 bodu 6, vykonávajícímu justičnímu orgánu přísluší provést celkové posouzení více objektivních skutečností, kterými se vyznačuje situace této osoby, mezi něž patří zejména délka, povaha a podmínky pobytu vyžádané osoby, jakož i rodinné a hospodářské vazby, které tato osoba udržuje k vykonávajícímu členskému státu.“
33. Soudní dvůr tuto odpověď založil na následujícím odůvodnění:
– význam a rozsah pojmů „zdržuje se“ a „má trvalé bydliště“ nejsou v rámcovém rozhodnutí vymezeny;
– pojem „zdržuje se“ nelze vykládat natolik extenzivně, aby to znamenalo, že vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu z pouhého důvodu, že se vyžádaná osoba dočasně nachází na území vykonávajícího členského státu. Nicméně jej nelze vykládat ani tak, že vyžádaná osoba, která se v něm od určité doby zdržuje, si v žádném případě nemohla k tomuto státu vytvořit taková pouta, která by mohla odůvodňovat možné uplatnění tohoto důvodu, pro který lze výkon odmítnout;
– pojem „zdržuje se“ je tedy rozhodný pro určení rozsahu působnosti čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí;
– pojmy „zdržuje se“ a „má trvalé bydliště“ je třeba v rámci Unie vymezit jednotně a členské státy nemohou těmto pojmům přiznat širší rozsah, než jaký vplývá z takového jednotného vymezení;
– pro určení, zda se v konkrétní situaci použije důvod pro odmítnutí výkonu uvedený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí, vykonávající justiční orgán nejprve určí pouze to, zda je osoba státním příslušníkem tohoto státu, má v něm „trvalé bydliště“ nebo se v něm „zdržuje“, a je-li tomu tak, musí poté posoudit, zda existuje legitimní zájem odůvodňující, aby trest odnětí svobody nařízený ve vystavujícím členském státě byl vykonán na území vykonávajícího členského státu;
– článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí má v tomto ohledu za cíl zejména umožnit vykonávajícímu justičnímu orgánu, aby přiznal zvláštní význam možnému zvýšení vyhlídek na znovuzačlenění vyžádané osoby do společnosti;
– výrazy „má trvalé bydliště“ a „zdržuje se“ se tudíž vztahují na situace, ve kterých osoba, vůči níž byl vydán evropský zatýkací rozkaz, buď zřídila své skutečné bydliště ve vykonávajícím členském státě, nebo si v důsledku stálého pobytu po určitou dobu v témže státě vytvořila pouto k posledně uvedenému státu, které je srovnatelné s poutem vzniklým v důsledku bydliště;
– pro určení, zda v konkrétní situaci mezi vyžádanou osobou a vykonávajícím členským státem existuje takovéto pouto, je třeba provést celkové posouzení více objektivních skutečností, kterými se vyznačuje situace dané osoby, mezi něž patří zejména délka, povaha a podmínky pobytu vyžádané osoby, jakož i rodinné a hospodářské vazby, které tato osoba udržuje k vykonávajícímu členskému státu;
– v rámci tohoto celkového posouzení nemůže mít některá z těchto skutečností sama o sobě rozhodující význam;
– pokud jde o okolnosti zmíněné předkládajícím soudem, skutečnost, že se vyžádaná osoba nezdržovala ve vykonávajícím členském státě nepřetržitě, a skutečnost, že se v něm tato osoba nezdržuje v souladu s vnitrostátními právními předpisy týkajícími se vstupu a pobytu cizinců, samy o sobě ještě nevylučují, že se tato osoba v tomto státě „zdržuje“, mohou však být rozhodné a
– okolnost, že dotyčná osoba ve vykonávajícím členském státě opakovaně páchá trestnou činnost, a skutečnost, že je v něm umístěna ve výkonu trestu odnětí svobody, nejsou rozhodné pro účely posouzení, zda se tato osoba v tomto státě „zdržuje“, avšak mohou být rozhodné, pakliže se tam uvedená osoba zdržuje, pro účely posouzení, zda je dán legitimní důvod pro odmítnutí výkonu.
34. Na základě těchto kritérií použitých na konkrétní situaci S. Kozłowského Soudní dvůr dospěl k názoru, že tento nemá v Německu trvalé bydliště, ani se tam nezdržuje vzhledem k délce, povaze a podmínkám jeho pobytu, jakož i vzhledem k chybějícím rodinným vazbám a slabým hospodářským vazbám k tomuto státu.
II – Skutkový a právní rámec předkládacího rozhodnutí
A – Situace vyžádané osoby
35. D. Wolzenburg byl několika německými soudy odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a devíti měsíců pro spáchání několika deliktů, zejména dovozu marihuany do Německa.
36. Dne 13. července 2006 vydalo státní zastupitelství v Cáchách (Německo) proti D. Wolzenburgovi za účelem výkonu tohoto trestu evropský zatýkací rozkaz, který byl odeslán dne 3. srpna 2006.
37. D. Wolzenburg vstoupil na nizozemské území na počátku června roku 2005. Od 16. června 2005 tam pobývá v bytě ve městě Venlo na základě nájemní smlouvy sjednané jeho jménem a jménem jeho manželky. Je veden v evidenci této obce. Na jednání dne 30. listopadu 2007 prohlásil, že jeho manželka, která má také německé státní občanství, je těhotná.
38. V letech 2005 až 2007 vykonával D. Wolzenburg v Nizozemsku činnost v pracovněprávním vztahu. Dne 24. července 2005 mu bylo přiděleno daňové číslo a číslo sociálního zabezpečení. Doložil, že na dobu od 1. ledna 2006 do 31. prosince 2008 má uzavřeno zdravotní pojištění.
39. Dne 20. září 2006 se dostavil k imigračnímu a naturalizačnímu úřadu, aby se dal zaregistrovat jako občan Unie. Předkládající soud uvádí, že dotyčný má na základě práva Společenství právo pobytu a že by v souvislosti s trestnými činy, za něž byl odsouzen, neměl svého práva pobytu v Nizozemsku pozbýt.
40. Předkládající soud rovněž upřesňuje, že skutky spočívající v dovozu marihuany do Německa byly zčásti spáchány v Nizozemsku, takže by dotyčný mohl být stíhán i v tomto členském státě.
B – Nizozemské právo
41. Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí byl v Nizozemsku proveden článkem 6 zákona o předávání osob (Overleveringswet) ze dne 29. dubna 2004(12), který stanoví:
„1. Předání Nizozemce lze povolit, je-li vyžádán za účelem trestního stíhání vedeného proti němu a je-li dle názoru vykonávajícího justičního orgánu zaručeno, že bude-li ve vystavujícím členském státě odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro skutky, pro něž může být předání povoleno, bude moci tento trest vykonat v Nizozemsku.
2. Předání Nizozemce se nepovolí, je-li vyžadováno za účelem výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen pravomocným soudním rozhodnutím.
3. Je-li předání odmítnuto výlučně z důvodů stanovených v odstavci 2, státní zastupitelství uvědomí vystavující justiční orgán o tom, že je připraveno rozsudek vykonat, a to postupem upraveným v článku 11 Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (Trb. 1983, 74) nebo na základě jiné použitelné úmluvy.
[…]
5. Odstavce 1 až 4 se použijí také na cizince, který má povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti, může-li být v Nizozemsku stíhán pro skutky, na nichž se evropský zatýkací rozkaz zakládá, a dá-li se očekávat, že v důsledku trestu nebo opatření, které mu bude po jeho předání uloženo, svého práva pobytu v Nizozemsku nepozbude.“
III – Předběžné otázky
42. Předkládající soud uvádí, že ustanovení čl. 6 odst. 5 OLW se použijí, byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu, takže jsou-li podmínky uvedené v těchto ustanoveních splněny, musí být předání v souladu s čl. 6 odst. 2 OLW odmítnuto.
43. Dále uvádí, že cílem zmíněných ustanovení je usnadnit znovuzačlenění odsouzeného do společnosti tím, že se mu umožní vykonat trest co nejblíže sociálnímu prostředí, do nějž se má začlenit.
44. Předkládající soud však zdůrazňuje, že podle čl. 6 odst. 5 OLW se toto ustanovení OLW nevztahuje na státní příslušníky jiného členského státu, kteří mají v Nizozemsku právo pobytu na základě článku 18 ES, ale nemají povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti.
45. Předkládající soud upřesňuje, že toto povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti lze získat při současném splnění dvou podmínek, jimiž jsou pětiletý nepřetržitý pobyt v Nizozemsku a zaplacení příspěvku ve výši 201 eur.
46. Skutečnost, že se důvod pro odmítnutí předání uvedený v čl. 6 odst. 5 OLW nemůže vztahovat na státní příslušníky jiného členského státu, kteří takové povolení k pobytu nemají, zasahuje podle předkládajícího soudu do práv, která odvozují ze svého postavení občanů Unie.
47. Rechtbank Amsterdam připomněl, že na základě rozsudku ze dne 16. června 2005, Pupino(13), je vnitrostátní soud povinen vykládat své vnitrostátní právo v souladu s rámcovým rozhodnutím, nikoli však contra legem, načež se rozhodl řízení přerušit a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je nutno za osoby, které se ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí zdržují ve vykonávajícím členském státě nebo zde mají trvalé bydliště, považovat osoby, které nemají státní příslušnost vykonávajícího členského státu, nýbrž státní příslušnost jiného členského státu a na základě čl. 18 odst. 1 ES legálně pobývají ve vykonávajícím členském státě – bez ohledu na délku legálního pobytu?
2) a) V případě záporné odpovědi na první otázku: mají být pojmy uvedené v první otázce vykládány v tom smyslu, že se vztahují na osoby, které nemají státní příslušnost vykonávajícího členského státu, nýbrž státní příslušnost jiného členského státu a které před svým zadržením na základě evropského zatýkacího rozkazu legálně pobývaly alespoň určitý čas podle čl. 18 odst. 1 ES ve vykonávajícím členském státě?
b) V případě kladné odpovědi na otázku 2.a: jaké požadavky je pak třeba klást na legální dobu pobytu?
3) V případě kladné odpovědi na otázku 2.a: může vykonávající členský stát kromě požadavků na legální dobu pobytu vyžadovat ještě splnění dodatečných správních požadavků, jako je povinnost mít povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti?
4) Spadá vnitrostátní opatření, které stanoví podmínky, za kterých [vykonávající justiční orgán] odmítne výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody, do (věcné) působnosti Smlouvy o ES?
5) Při zohlednění skutečnosti, že
– čl. 6 [odst. 2 a 5] [OLW] obsahuje pravidla, která poskytují stejné zacházení Nizozemcům a osobám, které nemají nizozemskou státní příslušnost, ale mají povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti,
a
– tato pravidla vedou k tomu, že pro tyto skupiny osob musí být předání odmítnuto, pokud byl evropský zatýkací rozkaz vystaven pro výkon pravomocného trestu odnětí svobody,
znamená čl. 6 [odst. 2 a 5] OLW diskriminaci zakázanou článkem 12 ES, protože se stejné zacházení nevztahuje na státní příslušníky jiných členských států, kteří mají právo pobytu na základě čl. 18 odst. 1 ES, kteří v důsledku pravomocně uloženého trestu odnětí svobody tohoto práva pobytu nepozbudou, ale kteří nemají povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti?“
IV – Analýza
48. Předběžné otázky položené předkládajícím soudem pokrývají tři okruhy otázek, jimiž se budu postupně zabývat. Jedná se zaprvé o to, jaká musí být délka pobytu vyžádané osoby ve vykonávajícím členském státě, aby se na ni hledělo tak, že se v tomto státě „zdržuje“ nebo v něm „má trvalé bydliště“ ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, zadruhé jde o to, zda uplatnění důvodu pro odmítnutí výkonu uvedeného v tomto ustanovení lze podmínit správními požadavky, jako je povinnost mít povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti, a zatřetí, zda zásada zákazu diskriminace vyjádřená v článku 12 ES brání právním předpisům členského státu, na jejichž základě musí být předání vlastních státních příslušníků vždy odmítnuto, zatímco předání státních příslušníků ostatních členských států smí být odmítnuto, pouze pokud mají povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti.
A – K délce pobytu ve vykonávajícím členském státě
49. Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu, jakož i jeho druhé předběžné otázky písm. a) a b) je, jaká musí být délka pobytu vyžádané osoby ve vykonávajícím členském státě, aby se na tuto osobu hledělo tak, že se v tomto členském státě zdržuje nebo v něm má trvalé bydliště ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí.
50. Odpověď na tuto otázku lze dle mého názoru poměrně jednoznačně dovodit z výše uvedeného rozsudku Kozłowski. Připomínám, že Soudní dvůr v tomto rozsudku rozhodl, že určitá osoba má trvalé bydliště ve vykonávajícím členském státě, pokud zřídila své skutečné bydliště v tomto státě, a zdržuje se tam, pokud si v důsledku stálého pobytu po určitou dobu v tomto členském státě vytvořila pouto k tomuto státu, které je srovnatelné s poutem vzniklým v důsledku bydliště.
51. Soudní dvůr upřesnil, že při určování, zda si určitá osoba v konkrétní situaci takovéto pouto vytvořila, je třeba provést celkové posouzení více objektivních skutečností, kterými se vyznačuje situace dané osoby, mezi něž patří zejména délka, povaha a podmínky jejího pobytu ve vykonávajícím členském státě, jakož i rodinné a hospodářské vazby, které tato osoba k tomuto státu udržuje.
52. Soudní dvůr tuto tezi dovodil z toho, že pojmy „zdržuje se“ a „má trvalé bydliště“ nejsou v rámcovém rozhodnutí vymezeny, že musejí být vymezeny jednotně v rámci Unie, a nikoli extenzivně, a toto vymezení musí být učiněno s ohledem na cíle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, mezi něž patří zejména zvýšení vyhlídek na znovuzačlenění vyžádané osoby do společnosti.
53. Z těchto údajů tedy mohu pro účely projednávané věci vyvodit následující ponaučení.
54. Délka pobytu vyžádané osoby ve vykonávajícím členském státě je jednou ze skutečností, k nimž je nutno přihlédnout, aby bylo možné určit, zda tuto osobu pojí k tomuto státu dostatečná pouta. To platí jak pro pojem „má trvalé bydliště“, tak pro pojem „zdržuje se“, jak o tom svědčí definice posledně uvedeného pojmu, podle níž se určitá osoba ve vykonávajícím členském státě zdržuje, pokud si v důsledku stálého pobytu po určitou dobu v tomto členském státě k němu vytvořila pouto, které je srovnatelné s poutem vzniklým v důsledku bydliště.
55. Dále musí tento pobyt trvat po „určitou dobu“(14), to znamená po dostatečně dlouhou dobu k prokázání opravdového pouta mezi vyžádanou osobou a vykonávajícím členským státem z hlediska celkové situace této osoby.
56. Z toho vyplývá, že danou osobu nelze považovat za „zdržující se“ nebo „mající trvalé bydliště“ na území vykonávajícího členského státu ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí bez přihlédnutí k délce jejího pobytu v tomto státě. Aby mohla být vyžádaná osoba považována za zdržující se na území vykonávajícího členského státu, nestačí, že se tam nachází dočasně(15), a rovněž tak není dostačující, že tam má skutečné nebo hlavní bydliště teprve velmi krátce, aniž si ještě k tomuto státu vytvořila další pouta, jako je výkon povolání či přítomnost rodinných příslušníků.
57. Z výrazu „určitá doba“ použitém ve výše uvedeném rozsudku Kozłowski ovšem také vyplývá, že není ani nutné, aby vyžádaná osoba v uvedeném státě pobývala nepřetržitě po určitou dobu, například pět let, jak to požaduje článek 16 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES(16) k získání práva trvalého pobytu. Vzhledem k tomu, že pojmy „má trvalé bydliště“ a „zdržuje se“ musejí být v Unii vykládány jednotně, nemůže některý členský stát požadovat povinnou legální dobu pobytu. Dle mého názoru je nizozemský zákon v rozporu s rámcovým rozhodnutím, poněvadž ve svém důsledku podmiňuje nepředání státního příslušníka jiného členského státu jeho nepřetržitým pětiletým pobytem v Nizozemsku.
58. Otázka, zda délka pobytu vyžádané osoby ve vykonávajícím členském státě je dostatečná na to, aby se na ni mohl vztahovat důvod pro odmítnutí výkonu uvedený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí, tedy spadá do konkrétního posuzování této doby se zřetelem k souhrnu ostatních objektivních rozhodných skutečností, jimiž se situace této osoby vyznačuje.
59. Konkrétněji řečeno, Soudní dvůr popsal metodu analýzy, kterou musí vykonávající justiční orgán provést, aby mohl určit, zda se má tento důvod pro odmítnutí výkonu uplatnit. Tento orgán nejprve určí pouze to, zda je osoba státním příslušníkem tohoto státu, má v něm trvalé bydliště nebo se v něm zdržuje, a je-li tomu tak, musí poté posoudit, zda existuje legitimní zájem odůvodňující, aby trest odnětí svobody nařízený ve vystavujícím členském státě byl vykonán na území vykonávajícího členského státu(17). Znovuzačlenění vyžádané osoby do společnosti je z tohoto úhlu pohledu pouze jedním z legitimních zájmů.
60. Tento výklad čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí mi nepřipadá přesvědčivý.
61. S ohledem na podmínky stanovené v tomto článku a na systematiku rámcového rozhodnutí mi není zřejmé, jaký jiný legitimní zájem by mohl být tímto ustanovením sledován. Krom toho je třeba připomenout, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí stanoví výjimku ze zásady předávání zakotvené v čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí, takže jej nelze vykládat extenzivně, jak to Soudní dvůr uvedl v souvislosti s pojmem „zdržuje se“(18).
62. Tato metoda analýzy pro účely použití čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí se dále nezdá být v souladu s metodou výkladu určitého pojmu obsaženého v aktu Společenství, podle které není-li tento pojem v takovém aktu vymezen a akt ani neodkazuje na právo členských států, musí být vymezen s ohledem na svůj kontext a na cíl, jaký sleduje(19). Pojmy, které podmiňují aplikaci dotčeného ustanovení Společenství, musejí být v každé věci posuzovány právě s přihlédnutím k cíli, jaký toto ustanovení sleduje.
63. Domnívám se tedy, že při určování, zda se vyžádaná osoba ve vykonávajícím členském státě „zdržuje“ nebo tam „má trvalé bydliště“ ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, musí vykonávající justiční orgán v každé konkrétní situaci zkoumat, zda má tato osoba k tomuto členskému státu taková pouta, že výkon trestu v tomto státě se jeví nezbytný k usnadnění jejího znovuzačlenění do společnosti. Obsah těchto pojmů byl Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kozłowski vymezen právě s ohledem na tento cíl a takto také musí být v každé konkrétní věci posuzován.
64. Místo, kde se osoba, která má vykonat trest odnětí svobody nebo jiné ochranné opatření, zdržuje nebo kde má trvalé bydliště, je pro její znovuzačlenění do společnosti rozhodné, protože cílem tohoto znovuzačlenění je, aby tato osoba znovu nalezla své místo ve společnosti, to znamená rodinné, sociální a pracovní prostředí, v němž před svým odsouzením žila a kam se pravděpodobně po odpykání trestu vrátí.
65. Členské státy Rady Evropy vyjádřily ve svých doporučeních k vězeňským pravidlům(20) přání, aby věznění probíhalo za takových podmínek, aby vězni mohli v co nejširší míře udržovat a rozvíjet vztahy s rodinou. V průběhu výkonu trestu musí mít vězeň pocit, že není ze společnosti vyloučen. Výkon trestu musí konečně usnadnit získání zaměstnání nebo návrat do zaměstnání po odpykání trestu, a to prostřednictvím programu přípravy na propuštění vypracovaného ve vězeňském zařízení nebo prostřednictvím podmíněného propuštění na svobodu pod dohledem(21).
66. K provedení těchto doporučení je tedy zapotřebí, aby výkon trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody v co nejmenší míře narušil vztahy vězně s jeho rodinou a sociálním a pracovním prostředím.
67. Právě z hlediska těchto úvah musí vykonávající justiční orgán v konkrétní situaci posoudit, zda se vyžádaná osoba ve vykonávajícím členském státě „zdržuje“ nebo tam „má trvalé bydliště“ ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí.
68. Z toho dle mého názoru vyplývá, že by bylo možné na tuto osobu hledět tak, že má ve vykonávajícím členském státě trvalé bydliště ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, i když tam pobývá teprve krátkou dobu, má-li nicméně k tomuto státu vytvořena další, dostatečně silná pouta, například má v uvedeném státě hlavní bydliště, žije tam s rodinou a vykonává tam pracovní činnost.
69. Pokud jde o situaci D. Wolzenburga, mám za to, že na něj lze hledět jako na osobu s trvalým bydlištěm v Nizozemsku ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, neboť v okamžiku, kdy byl nizozemským orgánům doručen evropský zatýkací rozkaz, který byl vůči němu vydán, měl v tomto státě ustanoveno hlavní bydliště již déle než jeden rok, žil zde se svou manželkou a vykonával zde pracovní činnost.
70. S ohledem na tyto skutečnosti navrhuji odpovědět, že doba, po kterou osoba vyžádaná na základě evropského zatýkacího rozkazu pobývala ve vykonávajícím členském státě a která slouží k určení, zda se tato osoba v tomto státě zdržuje nebo tam má trvalé bydliště ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, musí být dostatečně dlouhá na to, aby se prokázalo, že s ohledem na ostatní objektivní skutečnosti, jimiž se vyznačuje konkrétní situace této osoby, tato má k uvedenému státu vytvořena pouta, na jejichž základě se lze domnívat, že výkon trestu odnětí svobody ve vykonávajícím členském státě může usnadnit její znovuzačlenění do společnosti.
B – K možnosti podmínit uplatnění důvodu pro odmítnutí výkonu uvedeného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí dodatečnými správními požadavky, jako je povinnost mít povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti
71. Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí vykládán v tom smyslu, že uplatnění důvodu pro odmítnutí výkonu uvedeného v tomto ustanovení lze podmínit dodatečnými správními požadavky, jako je povinnost mít povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti.
72. Výše uvedený rozsudek Kozłowski již poskytuje vodítko k zodpovězení této otázky. Soudní dvůr se v tomto rozsudku vyslovil k otázce, zda lze na vyžádanou osobu hledět tak, že se ve vykonávajícím členském státě „zdržuje“ nebo tam „má trvalé bydliště“, ačkoli tam nepobývá v souladu s vnitrostátními právními předpisy o vstupu a pobytu cizinců. Oberlandesgericht Stuttgart tuto otázku položil proto, že S. Kozłowski po více než třech měsících od svého vstupu na německé území nevykonával žádnou činnost a svou obživu si zajišťoval hlavně pácháním trestné činnosti(22).
73. Podle Soudního dvora tato okolnost sama o sobě nevylučuje možnost, aby vyžádaná osoba byla považována za zdržující se ve vykonávajícím členském státě, může však představovat rozhodnou skutečnost při posuzování, zda je tato podmínka splněna.
74. Z těchto skutečností vyplývá, že k zodpovězení zkoumané otázky je třeba, jak to uvádí sám předkládající soud, vycházet z toho, že státní příslušník jiného členského státu odvozuje své právo pobytu ve vykonávajícím členském státě z článku 18 ES nebo případně z výkonu hospodářské činnosti na základě svobody pohybu upravené ve Smlouvě o ES a že toto právo smí být tímto členským státem zpochybněno pouze za podmínek, které jsou v souladu s právem Společenství.
75. Podle čl. 17 odst. 1 ES totiž každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie a v souladu s čl. 18 odst. 1 ES má každý občan Unie právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve smlouvě o ES a v opatřeních přijatých k jejímu provedení. Rovněž tak je nesporné, že postavení občana Unie tvoří základní status každého státního příslušníka členského státu a že logickým následkem práva vykonávat jako osoba samostatně výdělečně činná nebo jako zaměstnanec hospodářskou činnost v členském státě dle svého výběru, kteréžto právo zaručuje Smlouva o ES, je právo pobytu v tomto státě.
76. Jak uvádí sám předkládající soud, toto právo pobytu není podmíněno správními požadavky, jako je povinnost mít povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti. Takový požadavek není zmíněn ani mezi podmínkami stanovenými ve Smlouvě o ES ani mezi podmínkami obsaženými ve směrnici 2004/38, na rozdíl od podmínky zajištění dostatečných prostředků za účelem pobytu delšího tří měsíců a povinnosti nepředstavovat ohrožení veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti v hostitelském členském státě, což bylo předmětem věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Kozłowski.
77. Stejně tak povinnost mít povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti není zmíněna ani mezi podmínkami, za nichž lze uplatnit důvod pro odmítnutí výkonu uvedený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí.
78. Z toho vyplývá, že nesplnění této povinnosti nemůže stát v cestě uplatnění tohoto důvodu pro odmítnutí výkonu, a dokonce ani nemůže představovat rozhodnou skutečnost, která by mohla být pro účely jeho uplatnění zohledněna.
79. S ohledem na tyto skutečnosti navrhuji odpovědět na třetí otázku tak, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí musí být vykládán v tom smyslu, že uplatnění důvodu pro odmítnutí výkonu uvedeného v tomto ustanovení nesmí být podmíněno dodatečnými správními požadavky, jako je povinnost mít povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti.
80. Jen pro doplnění podotýkám, že nizozemské právo také stanoví pro uplatnění uvedeného důvodu pro odmítnutí výkonu dva dodatečné požadavky. Je tedy rovněž nezbytné, aby vyžádaná osoba mohla být v Nizozemsku stíhána pro skutky, pro něž byl evropský zatýkací rozkaz vydán, a dále aby bylo možné předpokládat, že v důsledku trestu nebo ochranného opatření, které jí bude po jejím předání uloženo, nepozbude svého práva pobytu v tomto členském státě.
81. Předkládající soud se Soudního dvora nedotazoval na soulad takovýchto požadavků s rámcovým rozhodnutím, protože shledal, že v projednávané věci byly splněny. Dovolím si však poznamenat, že první z těchto požadavků, podle nějž musí být možné stíhat vyžádanou osobu ve vykonávajícím členském státě pro skutky, pro něž byla odsouzena a na základě čehož pak byl vydán evropský zatýkací rozkaz, není dle mého mínění v souladu s rámcovým rozhodnutím.
82. Jediné podmínky pro uplatnění stanovené v čl. 4 bodě 6 tohoto rámcového rozhodnutí totiž jsou zaprvé, že vyžádaná osoba musí být státním příslušníkem vykonávajícího členského státu, zdržovat se tam nebo tam mít trvalé bydliště, a zadruhé, že se tento stát zaváže vykonat trest nebo ochranné opatření v souladu se svým vnitrostátním právem. Jak již bylo uvedeno, Soudní dvůr krom toho rozhodl, že pojmy „zdržuje se“ a „má trvalé bydliště“ musejí být ve všech členských státech vykládány jednotně. Tato analýza pojmů, které jsou podmínkou uplatnění důvodu pro odmítnutí výkonu uvedeného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí, podle mě ve svém důsledku znamená, že členský stát nesmí uplatnění takového důvodu podmínit dodatečným požadavkem, který v tomto ustanovení není uveden.
83. Předmětný dodatečný požadavek dále nelze odůvodnit cílem sledovaným v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí, kterým je znovuzačlenění vyžádané osoby do společnosti. Mezi místem spáchání trestného činu a místem, kde daná osoba soustředila své zájmy a kde je tedy větší naděje, že uvěznění usnadní její znovuzačlenění do společnosti, není a priori žádný vztah.
84. Pokud jde o druhý požadavek, podle nějž nesmí vyžádaná osoba pozbýt svého práva pobytu ve vykonávajícím členském státě, tento požadavek se jeví být v souladu s rámcovým rozhodnutím, protože znovuzačlenění coby cíl sledovaný v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí nepřímo předpokládá, že vyžádaná osoba bude moci v tomto státě nadále pobývat, a protože právo pobytu občanů Unie v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky, není bezpodmínečné.
85. Připomínám jen, že může-li být občan Unie po spáchání trestného činu v některém členském státě zbaven svého práva pobytu v tomto státě, může se tak stát pouze na základě rozhodnutí o vyhoštění přijatého v souladu s velmi omezujícími podmínkami stanovenými v článcích 27 až 33 směrnice 2004/38.
86. Takové rozhodnutí tak smí být přijato pouze za výjimečných okolností, tedy jestliže osobní chování dotyčného představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Krom toho před přijetím rozhodnutí o vyhoštění z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí hostitelský členský stát vzít v úvahu zejména délku pobytu dotyčné osoby na jeho území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenskou a kulturní integraci v tomto státě a intenzitu vazeb na zemi původu.
C – Dílčí závěry
87. S ohledem na předchozí úvahy by tedy mělo být možné, aby na vyžádanou osobu, která se nachází v situaci D. Wolzenburga, bylo pohlíženo tak, že se v Nizozemsku zdržuje nebo tam má trvalé bydliště ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, a aby se tedy na ni vztahoval důvod pro odmítnutí výkonu uvedený v tomto ustanovení.
88. Jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku Pupino a jak již připomněl předkládající soud, vnitrostátním soudům v souladu se zásadou konformního výkladu přísluší vykládat své vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí, aby byl dosažen výsledek, který rámcové rozhodnutí sleduje(23). Tato povinnost však zaniká, pokud vnitrostátní právo nelze vyložit způsobem, který by byl slučitelný s rámcovým rozhodnutím, neboť zásada konformního výkladu nemůže sloužit jako základ pro výklad contra legem(24).
89. V rozsudku ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další(25), však Soudní dvůr upřesnil, do jaké míry lze tuto překážku překonat s využitím zásady rovnocennosti. Soudní dvůr uvedl, že umožňuje-li vnitrostátní právo za určitých okolností s použitím jím uznávaných výkladových metod vyložit ustanovení vnitrostátního právního řádu takovým způsobem, aby bylo možno vyhnout se rozporu s jinou právní normou vnitrostátního práva nebo aby za tímto účelem byl omezen dosah tohoto ustanovení tím, že bude použito pouze za předpokladu, že je slučitelné s výše uvedenou právní normou, má soud povinnost použít tytéž metody za účelem dosažení výsledku sledovaného dotčenou směrnicí(26). Tento výklad rozsahu působnosti zásady konformního výkladu je použitelný i na rámcová rozhodnutí.
90. V projednávané věci předkládající soud neuvedl, zda a do jaké míry mu výkladové metody uznávané v jeho vnitrostátním právu umožňují vyřešit rozpor mezi článkem 6 OLW a čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí takovým způsobem, aby vůči osobě nacházející se v situaci D. Wolzenburga mohlo být přijato rozhodnutí, že vydána nebude a že trest bude vykonán v Nizozemsku.
91. Předkládající soud neuvedl, v jakém smyslu jsou čtvrtá a pátá otázka, tj. zda jsou sporné vnitrostátní právní předpisy v rozporu se zásadou zákazu diskriminace vyjádřenou v článku 12 ES, v daném ohledu rozhodné. Nelze nicméně vyloučit, že na základě výkladových metod jeho vnitrostátního práva bude možnost, že předkládající soud dosáhne výsledku sledovaného rámcovým rozhodnutím, záviset na odpovědi na tuto otázku. Čtvrtou a pátou otázku, jejichž přípustnost nebyla zpochybněna, tedy nelze považovat za zjevně bezvýznamné pro vyřešení sporu v původním řízení, takže Soudnímu dvoru navrhuji, aby je přezkoumal.
D – K souladu sporného režimu se zásadou zákazu diskriminace
92. Čtvrtou a pátou otázkou se předkládající soud táže, zda je vnitrostátní právní úprava slučitelná s článkem 12 ES, který v rámci použití Smlouvy o ES zakazuje jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti.
93. Podstatou jeho otázky tedy je, zda článek 12 ES ve spojení s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí brání právním předpisům členského státu, které stanoví, že předání vlastních státních příslušníků pro účely výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí být odmítnuto, zatímco předání státních příslušníků jiných členských států, kteří se ve vykonávajícím členském státě zdržují nebo tam mají trvalé bydliště ve smyslu tohoto ustanovení rámcového rozhodnutí, lze odmítnout pouze tehdy, mají-li povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti.
94. Některé členské státy, které v tomto řízení vystoupily jako vedlejší účastníci, žádají, aby Soudní dvůr na tuto otázku odpověděl záporně, a to z různých důvodů, které lze shrnout následovně.
95. Zaprvé článek 4 rámcového rozhodnutí podle dánské, německé a rakouské vlády přiznává členským státům právo rozhodnout, že předání může být v případech uvedených v tomto ustanovení odmítnuto, aniž by však tyto státy byly povinny tyto případy provést do vnitrostátního práva. Podle nich tak mají členské státy rozsáhlý prostor pro uvážení při rozhodování o tom, zda ustanovení čl. 4 bodu 6 upravující důvod pro odmítnutí výkonu provedou, a jsou tedy oprávněny stanovit odlišné podmínky pro jeho uplatnění na vlastní státní příslušníky a na státní příslušníky jiných členských států.
96. Zadruhé, jak uvádí nizozemská vláda, takovou právní úpravu nelze posuzovat z hlediska článku 12 ES, protože se na ni nevztahuje Smlouva o ES, nýbrž spadá do oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech. Na situaci, v níž se nachází D. Wolzenburg, se krom toho podle této vlády Smlouva o ES nevztahuje, poněvadž dotyčný byl zatčen dne 1. srpna 2006 na základě záznamu v Schengenském informačním systému za účelem výkonu trestu odnětí svobody.
97. Zatřetí je členský stát údajně oprávněn zakázat předání vlastních státních příslušníků. Podle rakouské vlády je tento zákaz v souladu s čl. 4 bodem 6 a čl. 5 bodem 3 rámcového rozhodnutí, které obsahují nevyvratitelnou domněnku, že mezi státními příslušníky vykonávajícího členského státu a tímto státem je dán blízký vztah.
98. Krom toho je zákaz vydávání vlastních státních příslušníků vyjádřen v článku 3 protokolu č. 4(27). Má se také jednat o základní zásadu uplatňovanou v jiných aktech přijímaných v rámci hlavy VI Smlouvy o EU, která se týká policejní a justiční spolupráce v trestních věcech(28).
99. Stejně tak měl Soudní dvůr v několika rozsudcích připustit, že členský stát může přijmout rozdílná opatření ve vztahu ke svým státním příslušníkům a ve vztahu ke státním příslušníkům ostatních členských států, pokud je toto rozdílné zacházení objektivně odůvodněné(29). Vnitrostátní právní předpisy, které tak jako v projednávané věci odmítají předávání vlastních státních příslušníků a tento přístup vztahují pouze na ty státní příslušníky ostatních členských států, kteří mají povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti, jsou údajně objektivně odůvodněné, protože tyto dvě kategorie občanů Unie mají těsnější vztah s vykonávajícím členským státem.
100. Přijetím čl. 5 bodu 3 rámcového rozhodnutí krom toho zákonodárce Unie rozhodl, že s občany Unie, kteří mají trvalé bydliště ve vykonávajícím členském státě, nesmí být zacházeno stejně jako s těmi, kteří se v tomto státě zdržují, aniž by tam měli trvalé bydliště.
1. K možnosti členských států neprovést čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí a k jejich prostoru pro uvážení v případě jeho provedení
101. Nemyslím si, že by rozdílné zacházení upravené v předmětné vnitrostátní právní úpravě bylo možné odůvodnit s poukazem na údajný prostor pro uvážení členských států při provádění čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, a to z následujících dvou důvodů.
102. Jsem toho názoru, že provedení ustanovení čl. 4 bodu 6 upravujícího důvod pro odmítnutí výkonu do vnitrostátního práva není ponecháno na uvážení členských států, nýbrž má závazný charakter. Podpůrně se domnívám, že i kdyby toto provedení nemělo závazný charakter, nemohl by členský stát přijmout opatření obsahující diskriminaci na základě státní příslušnosti.
103. Pokud jde o první bod, jak již Soudní dvůr uvedl ve výše uvedeném rozsudku Kozłowski, důvod pro odmítnutí výkonu uvedený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí má za cíl usnadnit znovuzačlenění odsouzeného do společnosti. Vzhledem k tomu, že tato osoba, je-li občanem Unie, má právo pohybu a pobytu ve všech členských státech, její úspěšné znovuzačlenění se týká nejen vykonávajícího členského státu, ale také všech ostatních členských států a osob, které v nich žijí.
104. Stejnou úvahu lze učinit ve vztahu ke státním příslušníkům třetích států. Z důvodu zrušení kontrol na vnitřních hranicích schengenského prostoru se tito státní příslušníci mohou uvnitř tohoto prostoru volně pohybovat. Mohou se také pohybovat a pobývat v celé Unii jako rodinní příslušníci státního příslušníka členského státu.
105. Z toho vyplývá, že v důsledku otevření hranic se členské státy staly solidárně odpovědnými za boj proti trestné činnosti. Právě to je důvodem, proč se vytvoření tohoto evropského trestního prostoru ukázalo být nutností, aby svobody pohybu nebyly využívány na úkor veřejné bezpečnosti.
106. Provedení čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí do právního řádu každého členského státu je proto dle mého názoru jediné možné, aby se zajistilo, že evropský zatýkací rozkaz nebude uplatňován na úkor znovuzačlenění odsouzeného do společnosti, a tím pádem na úkor legitimního zájmu všech členských států na prevenci trestné činnosti, což je právě cíl, který má být úpravou důvodu pro odmítnutí výkonu zaručen.
107. Proto se shodně s Komisí domnívám, že úvodní slova čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, tedy „[v]ykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu“, je třeba vykládat v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán musí mít ve vnitrostátním právu možnost postavit se proti předání, jsou-li současně splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Podle mého názoru tuto úvahu potvrzuje rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV(30), jehož cílem je usnadnit výkon trestu odnětí svobody ve státě, kde výkon trestu může zvýšit možnost znovuzačlenění odsouzeného do společnosti.
108. Pokud jde o druhý bod, i kdyby členské státy měly volnost v tom, zda čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí provedou, či nikoli, pak v případě, že k provedení přistoupí, nemohou porušovat zásadu zákazu diskriminace.
2. K uplatňování zásady zákazu diskriminace
109. Rámcové rozhodnutí bylo zajisté přijato na základě Smlouvy o EU, a nikoli na základě Smlouvy o ES. Rovněž skutečnost, že právo státní příslušnosti nadále spadá do svrchované pravomoci členských států a že cílem práva Společenství není zrušit veškeré rozdílné zacházení obsažené v právu členského státu mezi státními příslušníky tohoto státu a ostatními občany Unie. Práva a povinnosti, jež vzájemně svazují členský stát s každým z jeho státních příslušníků, tedy nejsou určeny k tomu, aby byly systematicky uplatňovány na každého státního příslušníka jiného členského státu(31).
110. Z tohoto předpokladu však nelze vyvodit, že by ustanovení přijatá členským státem k provedení aktu spadajícího do působnosti Smlouvy o EU zcela unikala přezkumu legality z hlediska zásady zákazu diskriminace.
111. Z judikatury totiž vyplývá, že osoby, které vykonaly práva vyplývající ze svobody pohybu zaručené Smlouvou o ES, jsou oprávněny dovolávat se článku 12 ES. Výkonem svobody pohybu vzniká souvislost s právem Společenství nezbytná pro uplatnění tohoto článku(32). Soulad právních předpisů členského státu s uvedeným článkem tedy může být předmětem přezkumu, pokud se tyto právní předpisy použijí na osobu, která vykonala svobodu pohybu, i kdyby tyto právní předpisy spadaly do oblasti vyhrazené pravomoci(33).
112. Ve výše uvedeném rozsudku Cowan tak Soudní dvůr připustil, že britský státní příslušník, který byl při svém turistickém pobytu ve Francii napaden, byl oprávněn dovolávat se zásady zákazu diskriminace ve vztahu k francouzskému zákonu o odškodňování obětí trestné činnosti, přestože měl tento zákon povahu trestněprocesní normy vnitrostátního práva. Stejně tak ve výše uvedeném rozsudku Garcia Avello bylo rozhodnuto, že španělské děti legálně pobývající v Belgii, jakožto občané Unie, se mohly dovolávat téže zásady ve vztahu k belgickým normám upravujícím příjmení.
113. Tyto rozsudky jsou součástí ustálené judikatury, podle níž členský stát při výkonu své vyhrazené pravomoci nesmí porušovat pravidla Smlouvy o ES(34), mezi něž patří zákaz jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti vyjádřený v článku 12 ES. Tato judikatura by se měla použít tím spíše v případě, kdy členský stát provádí akt práva Unie, jako je rámcové rozhodnutí, což také potvrzuje článek 47 EU, podle nějž se ustanovení Smlouvy o EU nesmí dotknout pravidel Smlouvy o ES.
114. Z toho vyplývá, že D. Wolzenburg, který se v Nizozemsku ocitl poté, co vykonal svá práva vyplývající ze svobod pohybu přiznaných Smlouvou o ES, jakožto občan Unie nebo hospodářský subjekt, je oprávněn dovolávat se článku 12 ES ve vztahu k nizozemským právním předpisům, které určují, za jakých podmínek se na něj může vztahovat důvod pro odmítnutí výkonu uvedený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí.
115. Členský stát dále nesmí v rámci provádění rámcového rozhodnutí porušovat zásadu zákazu diskriminace, coby základní zásadu obsaženou zejména v článku 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“) a v článku 21 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené v Nice dne 7. prosince 2000(35).
116. Podle ustálené judikatury totiž platí, že členské státy jsou při provádění práva Unie povinny ctít základní práva zaručená v EÚLP a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství(36).
117. Podmínky, za nichž členský stát provede ustanovení čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí upravující důvod pro odmítnutí výkonu, tedy nemohou unikat přezkumu svého souladu se zásadou zákazu diskriminace.
3. K existenci diskriminace
118. Je nesporné, že dotčené nizozemské právní předpisy zavádějí rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti. Jak totiž uvádí Komise, zatímco na nizozemské státní příslušníky se důvod pro odmítnutí výkonu vztahuje povinně a bezpodmínečně, na státní příslušníky ostatních členských států, kteří se v Nizozemsku zdržují nebo tam mají trvalé bydliště ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, se tento důvod vztahuje, pouze pokud splňují dodatečné správní požadavky.
119. Zásada zákazu diskriminace podle judikatury vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno(37). Je též nezbytné, aby předmětné rozdílné zacházení bylo nutné a přiměřené sledovanému cíli(38).
120. Některé členské státy tvrdily, že jsou oprávněny systematicky odmítat předávání svých státních příslušníků a že v tomto smyslu situace jejich státních příslušníků a situace státních příslušníků jiných členských států v rámci provedení čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí nejsou srovnatelné. S tímto názorem nesouhlasím z následujících důvodů.
121. Na prvním místě si nemyslím, že by absolutní nemožnost předávat státní příslušníky vykonávajícího členského státu byla slučitelná s rámcovým rozhodnutím.
122. Podotýkám, že postavení státního příslušníka vykonávajícího členského státu je v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí uvedeno ze stejného titulu jako postavení osoby, která se v tomto státě „zdržuje“ nebo tam „má trvalé bydliště“, v jejichž případě může být rozhodnutí o nepředání vydáno pouze po posouzení konkrétní situace vyžádané osoby, které vykonávající justiční orgán provede případ od případu.
123. Dále důvod pro odmítnutí výkonu uvedený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí má za cíl zvýšit vyhlídky vyžádané osoby na znovuzačlenění do společnosti. Tím, že zákonodárce Unie v tomto ustanovení zmínil postavení státního příslušníka vykonávajícího členského státu, předpokládal, že toto postavení zakládá domněnku existence pout mezi vyžádanou osobou a vykonávajícím členským státem, z čehož pak lze usuzovat, že odpykáním trestu v tomto státě může být znovuzačlenění do společnosti usnadněno.
124. Nedomnívám se však, že by členský stát mohl tuto domněnku pokládat za nevyvratitelnou. Na důkaz toho mohu poukázat na značnou rozmanitost situací, v nichž se lidé ocitají a s nimiž se justiční orgány členského státu dennodenně potýkají. Dovedu si tak představit případ nizozemského státního příslušníka, který již několik let žije v jiném členském státě než v Nizozemském království, má tam rodinu i zaměstnaní, a odejde odtud pouze proto, aby se vyhnul výkonu odsuzujícího rozsudku, který byl vůči němu vydán v prvně uvedeném státě. Nemyslím si, že by v takové situaci bylo možné vyslovit nevyvratitelnou domněnku, že znovuzačlenění dotyčného do společnosti bude nutně zajištěno lépe výkonem trestu v Nizozemsku.
125. Jsem tedy toho názoru, že znovuzačlenění, coby cíle sledovaného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí, nelze dosáhnout bez toho, aby se režim výkonu trestu individualizoval, což předpokládá, že soud musí být nadán veškerými soudními pravomocemi a naprostou volností uvážení. Tento cíl proto dle mého názoru nemůže být důvodem k tomu, aby členský stát připravil příslušný justiční orgán o veškerou posuzovací pravomoc, týká-li evropský zatýkací rozkaz vlastního státního příslušníka. Justiční orgán by tak měl mít možnost vyhovět žádosti o předání, jestliže dotyčná osoba, tak jako ve shora uvedeném příkladu, nemá s vykonávajícím členským státem žádné jiné pouto než státní příslušnost.
126. Na druhém místě se domnívám, že absolutní nemožnost předávat státní příslušníky vykonávajícího členského státu není v souladu se systematikou a cíli rámcového rozhodnutí.
127. Nevydávání vlastních státních příslušníků je tradiční zásadou extradičního práva. Uznává ji Evropská úmluva o vydávání podepsaná členskými státy Rady Evropy v Paříži dne 13. prosince 1957, která v čl. 6 odst. 1 písm. a) stanoví, že smluvní strany mají právo odmítnout vydání svých občanů.
128. Zásada nevydávání vlastních státních příslušníků vychází ze svrchovanosti států nad vlastními státními příslušníky, ze vzájemných povinností, které je k sobě vážou, a z nedostatku důvěry v právní systémy ostatních států. Tato zásada je odůvodňována zejména povinností státu chránit své státní příslušníky před aplikací cizího trestněprávního systému, jehož postupy a jazyk neznají a v jehož rámci se stěží mohou hájit(39).
129. Rámcové rozhodnutí značí jasný odklon od této zásady ve vztazích mezi členskými státy. Rámcové rozhodnutí má výslovně za cíl, jak to vyplývá z bodů jeho odůvodnění a z jeho článků, zejména z článku 31, zrušit mezi členskými státy postup vydávání a nahradit jej systémem předávání, v jehož rámci může vykonávající justiční orgán tomuto předání zabránit pouze rozhodnutím zvlášť podloženým některým z důvodů pro odmítnutí výkonu taxativně vyjmenovaných v článcích 3 a 4 rámcového rozhodnutí.
130. Rámcové rozhodnutí spočívá na zásadě vzájemného uznávání. Jak je uvedeno v šestém bodě odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí, evropský zatýkací rozkaz je prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání, na kterou Evropská rada, která zasedala v Tempere ve dnech 15. a 16. října 1999, poukázala jako na „úhelný kámen“ justiční spolupráce.
131. Na základě této zásady má rozhodnutí přijaté justičním orgánem v souladu s právem jeho státu plný a přímý účinek v celé Unii, takže příslušné orgány všech ostatních členských států musejí při výkonu rozhodnutí poskytnout svou součinnost, jako by bylo vydáno justičním orgánem jejich vlastního státu(40). Rozsah působnosti soudního rozhodnutí již tedy není omezen územím vystavujícího členského státu, nýbrž je rozšířen na celou Unii.
132. Z toho vyplývá, že žádá-li justiční orgán členského státu o předání osoby buď na základě jejího pravomocného odsouzení, nebo proto, že je tato osoba trestně stíhána, jeho rozhodnutí musí být uznáno a vykonáno automaticky ve všech členských státech, přičemž jedinými možnými důvody pro odmítnutí výkonu jsou ty, které jsou uvedeny v rámcovém rozhodnutí. Jinými slovy tím, že členské státy souhlasily s vybudováním evropského justičního prostoru, a zvláště systému evropského zatýkacího rozkazu na základě zásady vzájemného uznávání, vzdaly se tak své svrchované pravomoci chránit vlastní státní příslušníky před stíháním a postihem justičními orgány ostatních členských států.
133. Této pravomoci se mohly vzdát díky tomu, že „mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je založen na vysoké úrovni důvěry mezi členskými státy“, jak se uvádí v desátém bodě odůvodnění rámcového rozhodnutí.
134. Tato důvěra se projevila nejprve v tom, že se členské státy vzdaly výkonu svého práva vést trestní stíhání, a to v souladu se zásadou ne bis in idem zakotvenou v článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody(41), který stanoví, že osoba, která byla pravomocně odsouzena v jednom členském státě, nesmí být pro tentýž čin znovu stíhána v jiném členském státě.
135. Jak již Soudní dvůr zdůraznil v rozsudku ze dne 11. února 2003, Gözütok a Brügge(42), uvedená zásada nutně znamená, a to bez ohledu na podrobná pravidla, podle nichž je sankce ukládána, že mezi členskými státy panuje vzájemná důvěra v jejich systémy trestního soudnictví a že každý z nich souhlasí s aplikací trestního práva platného v ostatních členských státech, i když by při použití jeho vlastního vnitrostátního práva mělo být dosaženo jiného výsledku(43).
136. Tato důvěra vyplývá z několika faktorů. Všechny členské státy při založení Evropských společenství či v okamžiku, kdy k nim přistoupily, prokázaly, že jsou právními státy, jež ctí základní práva stanovená v EÚLP a od 7. prosince 2000 v Listině základních práv Evropské unie. Nad rámec ratifikace této úmluvy a vyhlášení uvedené listiny, všechny tyto státy dále společně sdílejí náročnou koncepci právního státu, jak to konstatovala Komise v bodě 1 odůvodnění svého návrhu rámcového rozhodnutí(44).
137. Přestože dosud nebyla v rámci Unie provedena rozsáhlejší harmonizace trestního práva hmotného a procesního, členské státy tedy mohly nabýt přesvědčení o tom, že podmínky, za nichž jsou jejich státní příslušníci stíhání a souzeni v ostatních členských státech, ctí práva těchto státních příslušníků a umožní jim řádně se hájit navzdory jazykovým potížím a neznalosti řízení.
138. Důvěra, jakou každý členský stát a jeho státní příslušníci musejí vkládat v soudnictví ostatních členských států, se dále jeví být logickým a nevyhnutelným důsledkem vytvoření jednotného trhu a zavedení evropského občanství.
139. Na základě svobod pohybu zavedených Smlouvou o ES má totiž každý členský stát povinnost umožnit státním příslušníkům ostatních členských států vyvíjet na svém území hospodářskou činnost jako osoba samostatně výdělečně činná nebo jako zaměstnanec za stejných podmínek jako jeho vlastní státní příslušníci.
140. Zavedením občanství Unie byl učiněn další krok, protože každý členský stát je rovněž povinen přijmout na svém území státní příslušníky ostatních členských států, kteří tam chtějí pobývat, jestliže tito státní příslušníci mají alespoň po dobu prvních pěti let dostatečné prostředky a sociální pojištění. Musí jim také umožnit účast v místních volbách, jakož i ve volbách do Evropského parlamentu. Konečně musí vztáhnout ochranu poskytovanou svými diplomatickými či konzulárními orgány na každého občana Unie nacházejícího se ve třetím státě, jestliže tam členský stát, jehož je státním příslušníkem, ochranu neposkytuje.
141. Vytvoření jednotného trhu a zavedení občanství Unie tedy postupně vedlo členské státy k nutnosti zacházet se státními příslušníky jiných členských států jako s vlastními státními příslušníky ve stále se rozrůstající části hospodářského, sociálního a politického života. Každému občanu se tak umožnilo, aby žil nebo pracoval v členském státě, který si v rámci Unie zvolí, stejně jako jakýkoli státní příslušník tohoto státu.
142. Zdálo se tedy, že nadešla chvíle doplnit tuto právní konstrukci o rovné zacházení před soudy. Jinak řečeno, jelikož má nyní občan Unie v každém členském státě z velké části stejná práva jako státní příslušníci tohoto státu, je spravedlivé, aby měl také stejné povinnosti v oblasti trestního práva. To znamená, že spáchá-li v hostitelském členském státě trestný čin, bude tam stíhán a souzen před soudy tohoto státu stejně jako vlastní státní příslušníci a vykoná tam trest, ledaže výkon trestu v jeho vlastním státě může zvýšit jeho vyhlídky na znovuzačlenění do společnosti.
143. Skutečnost, že v rámcovém rozhodnutí bylo upuštěno od zásady nevydávání vlastních státních příslušníků, případně potvrzují také přechodná ustanovení upravená v článku 33 rámcového rozhodnutí ve prospěch Rakouské republiky, podle nichž je tomuto členskému státu dovoleno ponechat uvedenou zásadu v platnosti po dobu nezbytnou ke změně své ústavy, nejpozději však do 31. prosince 2008.
144. Je pravdou, že článek 5 rámcového rozhodnutí 2002/946, které bylo přijato po vydání předmětného rámcového rozhodnutí, výslovně uvádí případ, kdy členský stát podle svých právních předpisů „nevydává své státní příslušníky“, a stanoví, že v takovém případě musí být osoba podezřelá z toho, že v jiném členském státě spáchala trestný čin uvedený v tomto aktu, stíhána v členském státě, jehož je státním příslušníkem, v souladu se systémem upraveným v článku 6 Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. prosince 1957. Tato ustanovení upravená v předpisu, jehož cílem je posílit postihování určitého trestného činu, však nesmějí být směrodatná pro výklad rámcového rozhodnutí.
145. Konečně si nemyslím, že by předání vlastního státního příslušníka za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu bylo v rozporu se základními právy a zvláště s čl. 3 odst. 1 protokolu č. 4, který stanoví, že nikdo nebude vyhoštěn z území státu, jehož je státním příslušníkem.
146. Předání justičním orgánům jiného členského státu nelze považovat za vyhoštění ve smyslu tohoto ustanovení.
147. Upuštění od zásady nevydávání vlastních státních příslušníků, zakotvené v rámcovém rozhodnutí, dále nezbavuje vykonávající justiční orgány veškerých prostředků ochrany dotyčné osoby, pakliže by se výjimečně ukázalo, že žádost o předání může zasáhnout do jejích základních práv.
148. Ačkoli tedy platnost rámcového rozhodnutí stejně jako každého aktu sekundárního práva závisí na jeho souladu se základními právy(45), a ačkoli jsou členské státy při provádění tohoto rámcového rozhodnutí stejně jako každého aktu práva Společenství rovněž povinny ctít tato práva, Rada Evropské unie v čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí upřesnila, že povinné předávání stanovené v tomto rámcovém rozhodnutí nesmí nijak zasahovat do základních práv a porušovat zásady zakotvené v článku 6 EU.
149. Vykonávající justiční orgán by tedy v konkrétním případě mohl výjimečně odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, pokud by existovaly „na základě objektivních skutečností důvody domnívat se, že uvedený zatýkací rozkaz byl vydán za účelem stíhání nebo potrestání této osoby na základě jejího pohlaví, rasy, náboženství, etnického původu, státní příslušnosti, jazyka, politického přesvědčení nebo sexuální orientace nebo že by postavení této osoby mohlo být pro některý z těchto důvodů zhoršeno“, jak se uvádí ve dvanáctém bodě odůvodnění rámcového rozhodnutí.
150. Krom toho je třeba připomenout, že kdyby členský stát přijal ustanovení trestního práva hmotného nebo procesního, která by porušovala zásady zakotvené v článku 6 EU, mohla by Rada na základě článku 7 EU pozastavit provádění rámcového rozhodnutí, jak je uvedeno v desátém bodě odůvodnění rámcového rozhodnutí.
151. Vyhlášení těchto jednotlivých záruk v rámcovém rozhodnutí, které samo o sobě nemá normotvorné účinky, protože uvedené záruky již tvoří nedílnou součást právního řádu Společenství, ukazuje, nakolik si zákonodárce Unie přál, aby inovace obsažené v tomto rámcovém rozhodnutí v porovnání s tradičním režimem vydávání, jako je upuštění od zásady nevydávání vlastních státních příslušníků, nevedly ke snížení ochrany základních práv.
152. Členské státy tedy nemohou ve svém vnitrostátním právu přijmout ustanovení, která by tak či onak měla za následek opětovné zavedení systematické výjimky ve prospěch svých státních příslušníků, aniž by tím ohrozily užitečný účinek rámcového rozhodnutí.
153. Každopádně i kdyby čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí mohl být vykládán v tom smyslu, že členský stát je oprávněn vyloučit systematicky předávání svých státních příslušníků, takový výklad by nemohl odůvodnit rozdílné zacházení obsažené v předmětném nizozemském ustanovení.
154. V souladu s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí je státní příslušník jiného členského státu, který se ve vykonávajícím členském státě zdržuje nebo tam má trvalé bydliště ve smyslu tohoto ustanovení, postaven na roveň státnímu příslušníkovi tohoto členského státu v tom smyslu, že může být rozhodnuto o jeho nepředání, a trest si tak může odpykat v uvedeném státě.
155. Pokud by byl takový státní příslušník z rozsahu působnosti uvedeného ustanovení vyloučen, mělo by to za následek, že by si vyžádaná osoba musela povinně odpykat trest ve vystavujícím členském státě bez ohledu na délku tohoto trestu a vzdálenost mezi vykonávajícím členským státem a vystavujícím členským státem.
156. Takové řešení tedy může vést k tomu, že by se prakticky znemožnilo či velmi ztížilo udržování styků mezi odsouzenou osobou a jejími blízkými prostřednictvím návštěv v místě výkonu trestu, jakož i pokračování v její pracovní činnosti například v režimu výkonu trestu zčásti na svobodě.
157. Takové rozdílné zacházení se jeví zjevně nepřiměřené z hlediska rozdílných situací, jež by mohly nastat mezi státními příslušníky vykonávajícího členského státu a státními příslušníky jiných členských států, kteří se v prvně uvedeném státě zdržují nebo tam mají trvalé bydliště ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, pokud by toto ustanovení mělo být vykládáno v souladu s postojem, jaký zastává nizozemská vláda.
158. Dotčená nizozemská právní úprava je tedy dle mého názoru v rozporu se zásadou zákazu diskriminace.
159. S ohledem na tyto skutečnosti navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že článek 12 ES ve spojení s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí brání právním předpisům členského státu, které stanoví, že předání vlastních státních příslušníků za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí být odmítnuto, zatímco předání státních příslušníků jiných členských států, kteří se ve vykonávajícím členském státě zdržují nebo tam mají trvalé bydliště ve smyslu tohoto ustanovení rámcového rozhodnutí, smí být odmítnuto, pouze pokud mají povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti.
V – Závěry
160. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji na předběžné otázky položené Rechtbank Amsterdam odpovědět následovně:
„1) Doba, po kterou osoba vyžádaná na základě evropského zatýkacího rozkazu pobývala ve vykonávajícím členském státě a která slouží k určení, zda se tato osoba v tomto státě zdržuje nebo tam má trvalé bydliště ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, musí být dostatečně dlouhá na to, aby se prokázalo, že s ohledem na ostatní objektivní skutečnosti, jimiž se vyznačuje konkrétní situace této osoby, tato má k uvedenému státu vytvořena pouta, na jejichž základě se lze domnívat, že výkon trestu odnětí svobody v uvedeném státě může usnadnit její znovuzačlenění do společnosti.
2) Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že uplatnění důvodu pro odmítnutí výkonu uvedeného v tomto ustanovení nesmí být podmíněno dodatečnými správními požadavky, jako je povinnost mít povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti.
3) Článek 12 ES ve spojení s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 brání právním předpisům členského státu, které stanoví, že předání vlastních státních příslušníků za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí být odmítnuto, zatímco předání státních příslušníků jiných členských států, kteří se ve vykonávajícím členském státě zdržují nebo tam mají trvalé bydliště ve smyslu tohoto ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584, smí být odmítnuto, pouze pokud mají povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti.“