Věc C‑157/15
Samira AchbitaaCentrum voor gelijkheid van kansen en voor racismebestrijding
proti
G4S Secure Solutions NV
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hof van Cassatie)
„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 2000/78/ES – Rovné zacházení – Diskriminace na základě náboženského vyznání či víry – Vnitřní nařízení podniku, kterým se pracovníkům zakazuje nosit na pracovišti viditelné politické, filozofické nebo náboženské symboly – Přímá diskriminace – Neexistence – Nepřímá diskriminace – Zákaz daný pracovnici nosit muslimský šátek“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 14. března 2017
1. Sociální politika – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78 – Pojem „náboženské vyznání“ – Rozsah
(Listina základních práv Evropské unie, čl. 10 odst. 1 a čl. 52 odst. 3; směrnice Rady 2000/78, článek 1)
2. Sociální politika – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78 – Zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání či víry – Interní pravidlo soukromého podniku zakazující viditelné nošení všech politických, filozofických nebo náboženských symbolů na pracovišti – Zákaz nosit muslimský šátek – Neexistence přímé diskriminace – Existence možné nepřímé diskriminace – Odůvodnění vycházející ze sledování legitimního cíle – Dodržení zásady proporcionality – Ověření vnitrostátním soudem
[Listina základních práv Evropské unie, článek 16; směrnice Rady 2000/78, čl. 2 odst. 2 písm. a) a b)]
1. V souvislosti s pojmem „náboženské vyznání“, uvedeným v článku 1 směrnice 2000/78, je třeba poukázat na to, že tato směrnice neobsahuje jeho definici.
Unijní normotvůrce nicméně v bodě 1 odůvodnění směrnice 2000/78 odkázal na základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), která v článku 9 stanoví, že každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, což zahrnuje mimo jiné svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.
V témže bodě odůvodnění odkazuje unijní normotvůrce i na ústavní tradice společné členským státům coby obecné zásady unijního práva. Mezi práva pramenící z těchto společných tradic a stvrzená Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) přitom náleží právo na svobodu svědomí a náboženského vyznání, zakotvené v čl. 10 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení zahrnuje toto právo svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním úkonů a zachováváním obřadů. Jak plyne z vysvětlení k Listině základních práv (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17), právo zaručené v jejím čl. 10 odst. 1 odpovídá právu zaručenému v článku 9 EÚLP a v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny má stejný smysl a rozsah.
Vzhledem k tomu, že v EÚLP a potažmo v Listině je pojem „náboženské vyznání“ chápán široce s tím, že pod tento pojem je zahrnuta svoboda osob projevovat své náboženské vyznání, je třeba mít za to, že unijní normotvůrce zamýšlel postupovat stejným způsobem i při přijímání směrnice 2000/78, takže pojem „náboženské vyznání“ použitý v článku 1 této směrnice musí být vykládán tak, že zahrnuje jak forum internum, tedy vyznání jako takové, tak forum externum, tedy veřejné projevování tohoto vyznání.
(viz body 25–28)
2. Článek 2 odst. 2 písm. a) směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládán v tom smyslu, že zákaz nosit muslimský šátek, který vyplývá z interního pravidla soukromého podniku, jež zakazuje viditelné nošení všech politických, filozofických nebo náboženských symbolů na pracovišti, nepředstavuje přímou diskriminaci na základě náboženského vyznání nebo víry ve smyslu této směrnice.
V projednávaném případě se interní pravidlo, o které se jedná ve věci v původním řízení, týká nošení viditelných symbolů politického, filozofického nebo náboženského přesvědčení, a vztahuje se proto bez rozdílu na jakýkoli projev takovéhoto přesvědčení. Na uvedené pravidlo proto musí být nahlíženo tak, že se všemi pracovníky podniku zachází stejným způsobem, když jim obecným způsobem a bez rozdílu ukládá zejména povinnost neutrálního oděvu a brání v nošení takovýchto symbolů.
Naproti tomu může takovéto interní pravidlo soukromého podniku představovat nepřímou diskriminaci ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice 2000/78, jestliže se prokáže, že zdánlivě neutrální povinnost, kterou stanoví, ve skutečnosti vede ke zvláštnímu znevýhodnění příslušníků určitého náboženského vyznání či víry, pokud není objektivně odůvodněna legitimním cílem, jako je sledování politiky politické, filozofické a náboženské neutrality zaměstnavatelem v jeho vztazích se zákazníky, a pokud prostředky k dosažení tohoto cíle nejsou přiměřené a nezbytné, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
Pokud jde zaprvé o podmínku týkající se existence legitimního cíle, je třeba uvést, že vůle zavést do vztahů jak s veřejnými, tak i se soukromými zákazníky politiku politické, filozofické nebo náboženské neutrality musí být považována za legitimní.
Přání zaměstnavatele vytvořit ve vztahu k zákazníkovi obraz neutrality se totiž váže ke svobodě podnikání, která je zakotvena v článku 16 Listiny, a má v zásadě legitimní povahu, zejména pokud jsou zaměstnavatelem do sledování tohoto cíle zapojeni pouze pracovníci, u nichž se předpokládá kontakt se zákazníky zaměstnavatele.
Pokud jde zadruhé o přiměřenost takového interního pravidla, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, je třeba konstatovat, že zakázat pracovníkům viditelné nošení symbolů politického, filozofického nebo náboženského přesvědčení je způsobilé zajistit řádné uplatňování politiky neutrality pod podmínkou, že tato politika je skutečně sledována koherentním a systematickým způsobem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. března 2009, Hartlauer, C‑169/07, EU:C:2009:141, bod 55, a ze dne 12. ledna 2010, Petersen, C‑341/08, EU:C:2010:4, bod 53).
Pokud jde zatřetí o nezbytnost zákazu, o který se jedná ve věci v původním řízení, je třeba ověřit, zda se tento zákaz omezuje na to, co je skutečně nezbytné. V projednávaném případě je třeba ověřit, zda se zákaz viditelného nošení všech symbolů nebo oděvu, který může být spojován s náboženskou vírou nebo politickým či filozofickým přesvědčením, vztahuje pouze na pracovníky společnosti G4S, kteří mají kontakt se zákazníky. Pokud tomu tak je, musí být uvedený zákaz považován za skutečně nezbytný pro dosažení sledovaného cíle.
V projednávaném případě, pokud jde o odmítnutí takové pracovnice, jako je S. Achbita, upustit od nošení muslimského šátku při výkonu své pracovní činnosti ve styku se zákazníky společnosti G4S, přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda i s přihlédnutím k omezeným možnostem podniku a aniž by bylo nutné vynaložit dodatečné náklady, jí společnost G4S vzhledem k takovémuto odmítnutí mohla nabídnout pracovní místo nepředpokládající vizuální kontakt s jejími zákazníky, místo aby ji propustila. Předkládajícímu soudu přísluší, aby s ohledem na všechny skutečnosti vyplývající ze spisu zohlednil existující zájmy a omezil omezení dotčených svobod na to, co je skutečně nezbytné.
(viz body 30, 37, 38, 40, 42–44 a výrok)