ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého rozšířeného senátu)
21. března 2012 (*)
„Státní podpory – Směrnice 92/81/EHS – Spotřební daň z minerálních olejů – Minerální oleje používané jako palivo při výrobě oxidu hlinitého (aluminy) – Osvobození od daně – Soulad osvobození s rozhodnutím Rady o jeho povolení podle čl. 8 odst. 4 směrnice 92/81 – Presumpce legality aktů unijních orgánů – Právní jistota – Řádná správa“
Ve spojených věcech T‑50/06 RENV, T‑56/06 RENV, T‑60/06 RENV, T‑62/06 RENV a T‑69/06 RENV,
Irsko, zastoupené původně D. O’Haganem, poté E. Creedon, jako zmocněnci, ve spolupráci s P. McGarrym, barrister,
žalobce ve věci T‑50/06 RENV,
Francouzská republika, zastoupená G. de Berguesem a J. Gstalterem, jako zmocněnci,
žalobkyně ve věci T‑56/06 RENV,
Italská republika, zastoupená G. Aiellem, G. De Bellisem a S. Fiorentinem, avvocati dello Stato,
žalobkyně ve věci T‑60/06 RENV,
Eurallumina SpA, se sídlem v Portoscuso (Itálie), zastoupená R. Dentonem a L. Martin Alegi, solicitors,
žalobkyně ve věci T‑62/06 RENV,
Aughinish Alumina Ltd, se sídlem v Askeatonu (Irsko), zastoupená M. J. Handollem a C. Waterson, solicitors,
žalobkyně ve věci T‑69/06 RENV,
proti
Evropské komisi, zastoupené V. Di Buccim, N. Khanem, D. Grespanem a K. Walkerovou, jako zmocněnci,
žalované,
jejichž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 2006/323/ES ze dne 7. prosince 2005, o osvobození minerálních olejů používaných jako palivo při výrobě oxidu hlinitého (aluminy) od spotřební daně v regionu Gardanne, v regionu Shannon a na Sardinii, které zavedly Francie, Irsko a Itálie (Úř. věst. 2006, L 119, s. 12),
TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát),
ve složení I. Pelikánová (zpravodajka), předsedkyně, V. Vadapalas, K. Jürimäe, K. O’Higgins a M. van der Woude, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: N. Rosner, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. září 2011,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
Oxid hlinitý
1 Oxid hlinitý (alumina) je bílý prášek, který se používá hlavně v hutích k výrobě hliníku. Vyrábí se z bauxitové rudy rafinací, jejíž poslední krok spočívá v kalcinaci. Více než 90 % kalcinovaného oxidu hlinitého se používá při vytavování hliníku. Zbytek se dále zpracovává a používá se v chemických aplikacích. Existují dva samostatné výrobkové trhy, a sice trh s oxidem hlinitým pro metalurgické aplikace a trh s chemickým oxidem hlinitým. Při výrobě oxidu hlinitého lze jako palivo použít minerální oleje.
2 V Irsku, v Itálii i ve Francii se nachází vždy pouze jeden výrobce oxidu hlinitého. V Irsku jím je Aughinish Alumina Ltd (dále jen „AAL“) se sídlem v regionu Shannon, v Itálii Eurallumina SpA se sídlem na Sardinii, a ve Francii Alcan Inc. se sídlem v regionu Gardanne. Výrobci oxidu hlinitého působí i v Německu, ve Španělsku, v Řecku, v Maďarsku a ve Spojeném království.
Směrnice o spotřebních daních z minerálních olejů
3 Směrnice Rady 92/81/EHS ze dne 19. října 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z minerálních olejů (Úř. věst. L 316, s. 12) stanoví pravidla týkající se spotřebních daní z minerálních olejů.
4 Podle čl. 1 odst. 1 a 2 směrnice 92/81 použijí členské státy na minerální oleje harmonizovanou spotřební daň v souladu s touto směrnicí a stanoví své sazby podle směrnice Rady 92/82/EHS o sbližování sazeb spotřebních daní z minerálních olejů (Úř. věst. L 316, s. 19).
5 Na základě čl. 8 odst. 4 směrnice 92/81 může Rada Evropské unie členskému státu povolit, aby zavedl jiná osvobození od harmonizované daně než osvobození výslovně stanovená v uvedené směrnici. Citované ustanovení zní následovně:
„Rada může jednomyslně na návrh Komise povolit kterémukoli členskému státu, aby zavedl další osvobození od daně nebo snížení z důvodů některé zvláštní politiky.
Členský stát, který takové opatření hodlá zavést, uvědomí o svém záměru Komisi a poskytne jí rovněž veškeré podstatné či nezbytné informace. Komise uvědomí o navrhovaném opatření do jednoho měsíce ostatní členské státy.
Rada podle všeho schválila navrhované osvobození od daně nebo snížení sazby, pokud do dvou měsíců ode dne, kdy byly ostatní členské státy uvědomeny podle druhého pododstavce, nepožádá Komise ani žádný členský stát, aby Rada věc přezkoumala.“ (neoficiální překlad)
6 Podle čl. 8 odst. 5 směrnice 92/81 platí:
„Jestliže Komise usoudí, že osvobození od daně nebo snížení uvedená v odstavci 4 nejsou nadále opodstatněná, zejména z důvodu nekalé soutěže nebo narušení fungování vnitřního trhu anebo s ohledem na politiky Společenství v oblasti ochrany životního prostředí, předloží v tomto smyslu Radě vhodné návrhy. Rada o těchto návrzích jednomyslně rozhodne.“
7 Článek 6 směrnice 92/82 stanovil minimální sazbu spotřební daně z těžkého topného oleje, kterou členské státy musely používat ode dne 1. ledna 1993, na 13 eur za 1 000 kg.
8 Směrnice Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (Úř. věst. L 283, s. 51; Zvl. vyd. 09/01, s. 405), zrušila s účinností od 31. prosince 2003 směrnici 92/81 i směrnici 92/82.
9 Směrnice 2003/96 se podle svého čl. 2 odst. 4 písm. b) druhé odrážky nevztahuje na dvojí použití energetických produktů. Podle téhož ustanovení má energetický produkt dvojí použití, pokud se používá jednak jako palivo, a jednak pro jiné účely než jako pohonná hmota nebo palivo. Za dvojí použití se považuje i použití energetických produktů pro chemickou redukci a v elektrolytických a metalurgických procesech. Kromě toho již od 1. ledna 2004 neexistuje minimální sazba spotřební daně z těžkého topného oleje používaného při výrobě oxidu hlinitého.
10 Podle čl. 18 odst. 1 směrnice 2003/96 dále platí, že aniž je dotčeno předcházející posouzení, které provede Rada na návrh Komise Evropských společenství, povoluje se členským státům pokračovat v uplatňování snížených úrovní zdanění nebo osvobození od daně uvedených v příloze II až do 31. prosince 2006. V bodech 6, 7 a 8 přílohy II je mimo jiné uvedeno osvobození od spotřební daně z těžkého topného oleje používaného jako palivo při výrobě oxidu hlinitého v regionu Gardanne (Francie), v regionu Shannon (Irsko) a na Sardinii (Itálie).
Rozhodnutí Rady přijatá na základě čl. 8 odst. 4 směrnice 92/81
11 Osvobození minerálních olejů používaných při výrobě oxidu hlinitého od spotřební daně je uplatňováno Irskem od roku 1983 (dále jen „irské osvobození od daně“), Italskou republikou od roku 1993 (dále jen „italské osvobození od daně“) a Francouzskou republikou od roku 1997 (dále jen „francouzské osvobození od daně“) (dále společně jen „sporná osvobození od daně“).
12 Irské osvobození od daně bylo do irského práva zavedeno Statutory instrument č. 126/1983 ze dne 12. května 1983, Imposition of Duties (č. 265) (Excise Duty on Hydrocarbon Oils) Order, 1983 [nařízením o zavedení spotřebních daní (č. 265) (spotřební daň z uhlovodíkových olejů)]. Osvobození bylo následně vloženo do čl. 100 odst. 1 písm. e) Finance Act 1999 (finančního zákona pro rok 1999). Jeho uplatňování v regionu Shannon bylo povoleno rozhodnutím Rady 92/510/EHS ze dne 19. října 1992, kterým se v souladu s postupem podle čl. 8 odst. 4 směrnice 92/81 členským státům povoluje pokračovat v uplatňování stávajících snížených sazeb spotřební daně nebo osvobození od spotřební daně u některých minerálních olejů používaných ke zvláštním účelům (Úř. věst. L 316, s. 16). Rada přezkoumala toto povolení a rozhodnutím 97/425/ES ze dne 30. června 1997, kterým se v souladu s postupem podle směrnice 92/81 členským státům povoluje uplatňovat nebo pokračovat v uplatňování stávajících snížených sazeb spotřební daně nebo osvobození od spotřební daně u některých minerálních olejů používaných ke zvláštním účelům (Úř. věst. L 182, s. 22), jej prodloužila do 31. prosince 1998. Rada rozhodnutím 1999/880/ES ze dne 17. prosince 1999, kterým se v souladu s postupem podle směrnice 92/81 členským státům povoluje uplatňovat nebo pokračovat v uplatňování stávajících snížených sazeb spotřební daně nebo osvobození od spotřební daně u některých minerálních olejů používaných ke zvláštním účelům (Úř. věst. L 331, s. 73), znovu prodloužila povolení do 31. prosince 2000.
13 Italské osvobození od daně zavedlo do italského práva decreto legislativo 26 ottobre 1995 n° 504, Testo unico delle disposizioni legislative concernenti le imposte sulla produzione e sui consumi e relative sanzioni penali e amministrative (legislativní nařízení č. 504 ze dne 26. října 1995, Konsolidované znění legislativních ustanovení týkajících se daní z výroby a spotřeby a s ní spojených trestních a správních postihů, běžný dodatek GURI č. 279 ze dne 29. listopadu 1995). Jeho uplatňování na Sardinii bylo povoleno do 31. prosince 1994 rozhodnutím Rady 93/697/ES ze dne 13. prosince 1993, kterým se v souladu s postupem podle čl. 8 odst. 4 směrnice 92/81 některým členským státům povoluje uplatňovat nebo pokračovat v uplatňování stávajících snížených sazeb spotřební daně nebo osvobození od spotřební daně u některých minerálních olejů používaných ke zvláštním účelům (Úř. věst. L 321, s. 29). Rada toto povolení poprvé prodloužila do 31. prosince 1996 svým rozhodnutím 96/273/ES ze dne 22. dubna 1996, kterým se v souladu s postupem podle čl. 8 odst. 4 směrnice 92/81 některým členským státům povoluje uplatňovat nebo pokračovat v uplatňování stávajících snížených sazeb spotřební daně nebo osvobození od spotřební daně u některých minerálních olejů používaných ke zvláštním účelům (Úř. věst. L 102, s. 40). Podruhé Rada toto povolení prodloužila do 31. prosince 1998 rozhodnutím 97/425. Potřetí Rada toto povolení prodloužila do 31. prosince 1999, a to rozhodnutím 1999/255/ES ze dne 30. března 1999, kterým se v souladu se směrnicí 92/81 některým členským státům povoluje uplatňovat nebo pokračovat v uplatňování stávajících snížených sazeb spotřební daně nebo osvobození od spotřební daně u některých minerálních olejů a kterým se mění rozhodnutí 97/425 (Úř. věst. L 99, s. 26). Počtvrté jej Rada prodloužila do 31. prosince 2000 svým rozhodnutím 1999/880.
14 Francouzské osvobození od daně zavedl do francouzského práva článek 6 loi de finances rectificative pour 1997 n° 97‑1239 (opravného finančního zákona pro rok 1997 č. 97‑1239) ze dne 29. prosince 1997 (JORF ze dne 30. prosince 1997, s. 19101). Jeho uplatňování v regionu Gardanne bylo povoleno do 31. prosince 1998 rozhodnutím Rady 97/425. Rada toto povolení poprvé prodloužila do 31. prosince 1999 rozhodnutím 1999/255. Podruhé jej Rada prodloužila do 31. prosince 2000, a to rozhodnutím 1999/880.
15 Rozhodnutí Rady 2001/224/ES ze dne 12. března 2001 o snížených sazbách spotřební daně a o osvobození od spotřební daně pro některé minerální oleje používané pro zvláštní účely (Úř. věst. L 84, s. 23; Zvl. vyd. 09/01, s. 342), které je posledním z rozhodnutí Rady ohledně sporných osvobození od daně, prodloužilo povolení uplatňovat tato osvobození až do 31. prosince 2006. Toto rozhodnutí podle bodu 5 svého odůvodnění „nepředjímá výsledek případných řízení o narušení fungování jednotného trhu, která mohou proběhnout zejména na základě článků 87 [ES] a 88 [ES]“ a „[n]ezprošťuje rovněž členské státy povinnosti oznamovat Komisi záměry poskytnout státní podporu podle článku 88 [ES]“.
Správní řízení
16 Irsko dopisem ze dne 28. ledna 1983 uvědomilo Komisi, že hodlá splnit příslib, který dalo v dubnu 1970 předkladatelům záměru výroby oxidu hlinitého z bauxitu v ústí řeky Shannon ve prospěch AAL a jehož obsahem bylo osvobození těžkého topného oleje používaného při výrobě oxidu hlinitého od spotřební daně. V dopise ze dne 22. března 1983 Komise uvedla, že toto osvobození představuje státní podporu, která podléhá oznamovací povinnosti. Uvedla také, že pokud podpora má být teprve provedena, mohla by dopis ze dne 28. ledna 1983 považovat za oznámení ve smyslu čl. 93 odst. 3 Smlouvy o EHS. Dopisem ze dne 6. května 1983 Irsko Komisi požádalo, aby dopis za takové oznámení považovala. V návaznosti na tuto výměnu dopisů nepřijala Komise žádné rozhodnutí.
17 Dopisem ze dne 29. května 1998 si Komise vyžádala informace od Italské republiky a dopisem ze dne 2. června 1998 od Francouzské republiky, aby ověřila, zda italské a francouzské osvobození od daně spadá do oblasti působnosti článků 87 ES a 88 ES. Poté, co Komise dne 16. června 1998 připomněla Italské republice svou žádost, odpověděla Italská republika dopisem ze dne 20. července 1998. Francouzská republika po žádosti o prodloužení lhůty pro odpověď ze dne 10. července 1998, jíž bylo vyhověno dne 24. července 1998, odpověděla dopisem ze dne 7. srpna 1998.
18 Dopisy ze dne 17. července 2000 požádala Komise Francouzskou republiku, Irsko a Italskou republiku, aby jí sporná osvobození od daně oznámily. Francouzské orgány odpověděly dopisem ze dne 4. září 2000. Dopisy ze dne 27. září 2000 připomněla Komise Irsku a Italské republice svou žádost a požádala tyto členské státy i Francouzskou republiku o další informace. Irské orgány odpověděly dopisem ze dne 18. října 2000. Poté, co Komise dne 20. listopadu 2000 italským a francouzským orgánům připomněla svou žádost, odpověděly italské orgány dopisem ze dne 7. prosince 2000 a francouzské orgány dopisem ze dne 8. prosince 2000.
19 Rozhodnutími C(2001) 3296, C(2001) 3300 a C(2001) 3295 ze dne 30. října 2001 zahájila Komise ve věci irského osvobození od daně, italského osvobození od daně a francouzského osvobození od daně formální vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 ES. Tato rozhodnutí byla Irsku, Italské republice a Francouzské republice oznámena dopisy ze dne 5. listopadu 2001 a byla zveřejněna v Úředním věstníku Evropských společenství dne 2. února 2002 (Úř. věst. C 30, s. 17, s. 21 a s. 25).
20 Komise obdržela připomínky od společností AAL, Eurallumina a Alcan a od Evropské hliníkové asociace. Připomínky byly sděleny Irsku, Italské republice a Francouzské republice dne 26. března 2002.
21 Irsko poté, co faxem ze dne 1. prosince 2001 požádalo o prodloužení lhůty pro odpověď, čemuž bylo vyhověno dne 7. prosince 2001, předložilo své vyjádření dopisem ze dne 8. ledna 2002. Dopisem ze dne 18. února 2002 Komise požádala Irsko, aby jí předalo důkaz o tom, že před svým přistoupením dalo společnosti AAL závazný příslib. Irsko této žádosti vyhovělo dopisem ze dne 26. dubna 2002. Italská republika předložila své vyjádření dopisem ze dne 6. února 2002. Francouzská republika poté, co dopisem ze dne 21. listopadu 2001 požádala o prodloužení lhůty pro odpověď, které bylo povoleno dne 29. listopadu 2001, předložila své vyjádření dopisem ze dne 12. února 2002.
Napadené rozhodnutí
22 Dne 7. prosince 2005 přijala Komise rozhodnutí 2006/323/ES o osvobození minerálních olejů používaných jako palivo při výrobě oxidu hlinitého (aluminy) od spotřební daně v regionu Gardanne, v regionu Shannon a na Sardinii, které zavedly Francie, Irsko a Itálie (Úř. věst. 2006, L 119, s. 12, dále jen „napadené rozhodnutí“).
23 Napadené rozhodnutí se vztahuje k období před 1. lednem 2004, kdy směrnice 2003/96 vstoupila v účinnost. Rozhodnutí nicméně rozšiřuje formální vyšetřovací řízení i na období po 1. lednu 2004.
24 Výrok napadeného rozhodnutí mimo jiné stanoví:
„Článek 1
Osvobození těžkých topných olejů používaných při výrobě oxidu hlinitého od spotřební daně, které udělily Francie, Irsko a Itálie do 31. prosince 2003, představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 [ES].
Článek 2
Podpora udělená v období od 17. července 1990 do 2. února 2002 v rozsahu, v němž je neslučitelná se společným trhem, nebude navrácena, jelikož by to porušovalo obecné zásady práva Společenství.
Článek 3
Podpora uvedená v článku 1 udělená v období od 3. února 2002 do 31. prosince 2003 je slučitelná se společným trhem ve smyslu čl. 87 odst. 3 [ES], pokud příjemci platili nejméně 13,01 eur za 1 000 kg těžkého topného oleje.
Článek 4
Podpora […] udělená v období od 3. února 2002 do 31. prosince 2003 není slučitelná se společným trhem ve smyslu čl. 87 odst. 3 [ES], pokud příjemci neplatili [nejméně] 13,01 eur za 1 000 kg těžkého topného oleje.
Článek 5
1. Francie, Irsko a Itálie učiní všechna nezbytná opatření, aby příjemci navrátili neslučitelnou podporu uvedenou v článku 4.
[…]
5. Ve lhůtě dvou měsíců ode dne oznámení tohoto rozhodnutí Francie, Irsko a Itálie nařídí příjemcům neslučitelné podpory uvedené v článku 4, aby vrátili protiprávně udělenou podporu včetně úroků.“
Řízení před Tribunálem a Soudním dvorem
25 Návrhy doručenými kanceláři Tribunálu dne 16. února 2006 (věc T‑60/06), dne 17. února 2006 (věci T‑50/06 a T‑56/06) a dne 23. února 2006 (věci T‑62/06 a T‑69/06) podala Italská republika, Irsko, Francouzská republika, Eurallumina a AAL projednávanou žalobu, kterou se domáhají úplného nebo částečného zrušení napadeného rozhodnutí.
26 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 22. března 2006 podala AAL návrh na vydání předběžného opatření podle článku 242 ES, jímž se domáhala odkladu nuceného výkonu napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká. Předseda Tribunálu usnesením ze dne 2. srpna 2006, Aughinish Alumina v. Komise (T‑69/06 R, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí), tento návrh zamítl a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.
27 Tribunál na základě článku 14 jednacího řádu Tribunálu a na návrh druhého senátu po vyslechnutí účastníků řízení rozhodl v souladu s článkem 51 téhož jednacího řádu o přidělení těchto věcí rozšířenému soudnímu kolegiu.
28 Usnesením ze dne 24. května 2007 a po vyslechnutí účastníků řízení spojil předseda druhého rozšířeného senátu Tribunálu projednávané věci pro účely ústní části řízení, v souladu s článkem 50 jednacího řádu.
29 Rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, Irsko a další v. Komise (T‑50/06, T‑56/06, T‑60/06, T‑62/06 a T‑69/06, nezveřejněným ve Sbírce rozhodnutí) spojil Tribunál projednávané věci pro účely rozsudku. Zrušil napadené rozhodnutí z toho důvodu, že Komise v něm porušila povinnost uvést odůvodnění, kterou jí ukládá článek 253 ES, co se týče nepoužití v projednávaném případě čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88] ES (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339). Ve věci T‑62/06 dále konstatoval, že body návrhových žádání, v nichž Eurallumina navrhovala, aby Tribunál buď prohlásil, že italské osvobození od daně povolené rozhodnutím 2001/224 bylo až do 31. prosince 2006 v souladu s právem a že veškeré částky, které Italská republika vyplatila nebo měla vyplatit do uvedeného data, anebo přinejmenším do 31. prosince 2003, nelze považovat za protiprávní státní podporu nebo že jejich vrácení nesmí být vymáháno, anebo aby změnil články 5 a 6 napadeného rozhodnutí, jsou nepřípustné, takže tuto žalobu ve zbývající části odmítl.
30 Návrhem ze dne 26. února 2008 podala Komise kasační opravný prostředek proti rozsudku Tribunálu.
31 Soudní dvůr rozsudkem o kasačním opravném prostředku ze dne 2. prosince 2009, Komise v. Irsko a další (C‑89/08 P, Sb. rozh. s. I‑11245), zrušil rozsudek Irsko a další v. Komise, bod 29 výše, v rozsahu, v němž tento rozsudek zrušil napadené rozhodnutí z toho důvodu, že Komise v něm porušila povinnost uvést odůvodnění, kterou jí ukládá článek 253 ES, co se týče nepoužití v projednávaném případě čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení č. 659/1999, a v němž uložil Komisi, aby nesla vlastní náklady řízení a nahradila náklady řízení vzniklé žalobcům, včetně nákladů spojených s řízením o předběžném opatření ve věci T‑69/06 R. Kromě toho vrátil spojené věci T‑50/06, T‑56/06, T‑60/06, T‑62/06 a T‑69/06 Tribunálu k rozhodnutí a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.
32 Po vydání rozsudku o vrácení byly projednávané věci v souladu s čl. 118 odst. 1 jednacího řádu rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 18. prosince 2009 druhému přiděleny rozšířenému senátu.
33 Účastníci řízení podali písemná vyjádření podle čl. 119 odst. 1 jednacího řádu: Irsko ve věci T‑50/06 RENV dne 1. února 2010, Italská republika ve věci T‑60/06 RENV dne 4. února 2010, Eurallumina ve věci T‑62/06 RENV dne 12. února 2010, Francouzská republika ve věci T‑56/06 RENV a AAL ve věci T‑69/06 RENV dne 16. února 2010 a Komise ve všech projednávaných věch dne 28. dubna 2010. Francouzská republika v písemném vyjádřená uvedla, že s ohledem na názor, který vyjádřil Soudní dvůr v rozsudku o vrácení, již netrvá na svém žalobním důvodu vycházejícím z porušení povinnosti uvést odůvodnění.
34 Usnesením předsedkyně druhého rozšířeného senátu ze dne 1. března 2010 byly projednávané věci spojeny pro účely písemné i ústní části řízení a pro účely rozsudku.
35 Poté, co se změnilo složení senátů Tribunálu, byla soudkyně zpravodajka přidělena k čtvrtému senátu a projednávané věci byly rozhodnutím ze dne 20. září 2010 přiděleny čtvrtému rozšířenému senátu.
36 Na základě zprávy soudkyně zpravodajky rozhodl Tribunál o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu písemně položil několik otázek účastníkům řízení a Radě Evropské unie. Účastníci řízení i Rada na ně odpověděli ve stanovené lhůtě.
37 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 14. září 2011.
Návrhová žádání, která předložili účastníci řízení po vrácení věci
38 Ve věci T‑50/06 RENV navrhuje Irsko, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká irského osvobození od daně;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
39 Ve věci T‑69/06 RENV navrhuje AAL, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí toto rozhodnutí týká;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
40 Ve věci T‑60/06 RENV je podstatou návrhu Italské republiky, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká italského osvobození od daně;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
41 Ve věci T‑62/06 RENV je podstatou návrhu společnosti Eurallumina, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu nebo jeho články 1 a 4 až 6 anebo, podpůrně, zrušil články 5 a 6 napadeného rozhodnutí, a to v rozsahu, v němž se jí toto rozhodnutí, respektive tyto články týkají;
nebo
– prohlásil, že italské osvobození od daně povolené rozhodnutím 2001/224 bylo až do 31. prosince 2006 v souladu s právem a že veškeré částky, které Italská republika vyplatila nebo měla vyplatit, nelze považovat za protiprávní státní podporu, anebo alespoň že jejich vrácení nesmí být vymáháno;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
42 Ve věci T‑56/06 RENV je podstatou návrhu Francouzské republiky, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu anebo, podpůrně, zrušil jeho článek 5, a to v rozsahu, v němž se toto rozhodnutí, respektive tento článek týkají francouzského osvobození od daně;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
43 V projednávaných věcech Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žaloby;
– uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K bodům návrhových žádání, jimiž se Eurallumina domáhá toho, aby Tribunál učinil blíže určená prohlášení
44 O bodech návrhových žádání, jimiž se Eurallumina domáhá toho, aby Tribunál prohlásil, že italské osvobození od daně povolené rozhodnutím 2001/224 bylo až do 31. prosince 2006 v souladu s právem a že veškeré částky, které Italská republika vyplatila nebo měla vyplatit, nelze považovat za protiprávní státní podporu, anebo alespoň že jejich vrácení nesmí být vymáháno, již není třeba rozhodovat. Tyto body návrhových žádání již byly pro nepřípustnost odmítnuty rozsudkem Irsko a další v. Komise, bod 29 výše. Vzhledem k tomu, že příslušná ustanovení uvedeného rozsudku nebyla rozsudkem Komise v. Irsko a další, bod 31 výše, zrušena, je v jejich případě založena překážka věci pravomocně rozsouzené.
Shrnutí žalobních důvodů a výtek žalobců
45 Na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení uvádějí žalobci celou řadu žalobních důvodů a výtek, které se částečně prolínají, přestože z formálního hlediska se jejich předmět liší: Italská republika (věc T‑60/06 RENV) a Eurallumina (věc T‑62/06 RENV) zpochybňují napadené rozhodnutí jen v části týkající se italského osvobození od daně, Irsko (věc T‑50/06 RENV) a AAL (věc T‑69/06 RENV) jej zpochybňují jen v části týkající se irského osvobození od daně a Francouzská republika (věc T‑56/06 RENV) jen v části týkající se francouzského osvobození od daně. Tyto žalobní důvody a výtky vycházejí z porušení zásady právní jistoty, zásady presumpce platnosti a užitečného účinku unijních aktů, zásady lex specialis derogat legi generali, zásady řádné správy, zásady estoppel, zásady respektování přiměřené lhůty, zásady respektování legitimního očekávání, jakož i z porušení čl. 3 odst. 1 písm. m) ES, čl. 87 odst. 1 a 3 ES, článku 88 ES a článku 157 ES, norem vtělených do čl. 1 písm. b) bodů i), iii) a iv) nařízení č. 659/1999, dále čl. 14 odst. 1 a článků 17 až 19 téhož nařízení, článku 18 směrnice 2003/96 ve spojení s ustanoveními její přílohy II, pravidel upravujících podporu na ochranu životního prostředí, zejména bodu 82 písm. a) pokynů Společenství o státní podpoře na ochranu životního prostředí (Úř. věst. 2001, C 37, s. 3; Zvl. vyd. 08/02, s. 76), a pokynů k vnitrostátní regionální podpoře (Úř. věst. 1998, C 74, s. 9; Zvl. vyd. 08/01, s. 226), a konečně z porušení povinnosti uvést odůvodnění.
46 Zaprvé je třeba upozornit na to, že žalobní důvody a výtky žalobců směřují mimo jiné proti výsledku, k němuž v napadeném rozhodnutí dospěla Komise za použití pravidel státních podpor na sporná osvobození od daně. Žalobci v podstatě tvrdí, že tento výsledek nemohl právoplatně negovat právní účinky, jež měla rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224. Tak tomu ovšem bylo v případě napadeného rozhodnutí, které konstatuje, respektive vychází z konstatování, že sporná osvobození od daně poskytnutá Italskou republikou, Irskem a Francouzskou republikou do 31. prosince 2003 představují státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, a které v mezích neslučitelnosti těchto podpor se společným trhem nařizuje jejich vrácení ze strany příjemců, přestože Rada dotčeným členským státům povolila uplatňovat předmětná osvobození až do 31. prosince 2006. AAL ostatně tvrdí, že podle práva použití pravidel státních podpor nemůže v projednávaném případě vést k výsledku, který je v rozporu s cílem sledovaným článkem 3 odst. 1 písm. m) ES a článkem 157 ES, tedy s cílem chránit a posilovat konkurenceschopnost unijního průmyslu. Napadeným rozhodnutím je však konkurenceschopnost unijního průmyslu v mezinárodním kontextu oslabena.
47 Zadruhé, žalobní důvody a výtky, které uvedla Italská republika, Francouzská republika a AAL, směřují proti napadenému rozhodnutí mimo jiné v rozsahu, v němž Komise kvalifikuje, respektive vychází z kvalifikace sporných osvobození od daně poskytnutých do 31. prosince 2003 jako státních podpor ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.
48 Zatřetí, žalobní důvody a výtky, které uvedla Italská republika, Irsko a AAL, směřují proti napadenému rozhodnutí mimo jiné v rozsahu, v němž Komise kvalifikuje, respektive vychází z kvalifikace italského osvobození od daně a irského osvobození od daně poskytnutého do 31. prosince 2003, s výjimkou irského osvobození od daně poskytnutého pro období předcházející 17. červenci 1990, jako nové podpory spíše než existující podpory ve smyslu článku 88 ES.
49 Začtvrté, žalobní důvody a výtky, které uvedla Italská republika, směřují proti napadenému rozhodnutí mimo jiné v rozsahu, v němž toto rozhodnutí konstatuje, že státní podporu údajně poskytnutou do 31. prosince 2003 na základě italského osvobození od daně nelze vzhledem k tomu, že úzce souvisí se splněním blíže určených cílů z oblasti ochrany životního prostředí společností Eurallumina anebo že napomáhá hospodářskému rozvoji Sardinie, prohlásit za slučitelnou se společným trhem ve smyslu čl. 87 odst. 3 ES.
50 Zapáté, žalobní důvody a výtky, které uvedli žalobci, směřují proti napadenému rozhodnutí mimo jiné v rozsahu, v němž toto rozhodnutí Francouzské republice, Irsku a Italské republice ukládá povinnost nařídit příjemcům státních podpor údajně poskytnutých do 31. prosince 2003 na základě sporných osvobození od daně, aby tyto podpory vrátili.
51 V projednávaném případě je třeba přezkoumat nejprve žalobní důvody a výtky, jejichž podstatou je námitka žalobců vůči protiprávnímu použití pravidel státních podpor na sporná osvobození od daně poskytnutá Italskou republikou, Irskem a Francouzskou republikou do 31. prosince 2003 na základě rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy na základě rozhodnutí 2001/224, a v souladu s těmito rozhodnutími.
K žalobním důvodům a výtkám vycházejícím z protiprávního použití pravidel státních podpor na osvobození poskytnutá na základě rozhodnutí Rady o jejich povolení a v souladu s těmito rozhodnutími
52 Ve věci T‑50/06 RENV Irsko v rámci druhého a čtvrtého žalobního důvodu tvrdí obzvláště to, že Komise v napadeném rozhodnutí porušila zásadu právní jistoty a zásadu estoppel, když dospěla k závěru, že irské osvobození od daně přiznané do 31. prosince 2003 je s ohledem na pravidla státních podpor částečně neslučitelné se společným trhem, přestože toto osvobození bylo přiznáno na základě rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, a v souladu s těmito rozhodnutími. Poznamenává, že Komise nikdy nezpochybnila legalitu rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození. V rámci čtvrtého žalobního důvodu navíc Irsko uvádí, že Komise v napadeném rozhodnutí porušila zásadu estoppel, když použila pravidla státních podpor na irské osvobození od daně s příliš velkým časovým odstupem od okamžiku, kdy se dozvěděla o podpoře poskytnuté údajně na jeho základě.
53 Ve věci T‑56/06 RENV Francouzská republika v rámci druhého žalobního důvodu vytýká Komisi, že v napadeném rozhodnutí porušila zásadu právní jistoty tím, že nařídila vrácení podpory údajně poskytnuté na základě francouzského osvobození od daně v období od 3. února 2002 do 31. prosince 2003, a to navzdory tomu, že uplatňovat toto osvobození jí povolovala rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224.
54 Ve věci T‑60/06 RENV Italská republika v rámci šestého žalobního důvodu tvrdí zejména to, že Komise v napadeném rozhodnutí porušila zásadu presumpce legality unijních aktů, když nařídila vrácení podpory údajně poskytnuté na základě italského osvobození od daně v období od 3. února 2002 do 31. prosince 2003, a to navzdory tomu, že uplatňovat toto osvobození jí povolovala rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224.
55 Ve věci T‑62/06 RENV vytýká Eurallumina v rámci druhého žalobního důvodu Komisi, že v napadeném rozhodnutí porušila zásadu právní jistoty, zásadu presumpce legality a užitečného účinku unijních aktů a zásadu lex specialis derogat legi generali, když dospěla k závěru, že italské osvobození od daně přiznané do 31. prosince 2003 je s ohledem na pravidla státních podpor částečně neslučitelné se společným trhem, přestože toto osvobození bylo přiznáno na základě rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, a v souladu s těmito rozhodnutími. V rámci třetího žalobního důvodu navíc Eurallumina tvrdí, že Komise v napadeném rozhodnutí porušila zásadu řádné správy, neboť nařídila vrácení podpory údajně poskytnuté na základě italského osvobození od daně v období od 3. února 2002 do 31. prosince 2003, aniž zohlednila skutečnost, že uplatňovat uvedené osvobození povolovala Italské republice rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224.
56 Ve věci T‑69/06 RENV vytýká AAL v rámci druhého žalobního důvodu Komisi zejména to, že v napadeném rozhodnutí porušila zásadu právní jistoty, zásadu užitečného účinku unijních aktů a zásadu lex specialis derogat legi generali, a že překročila své pravomoci, když dospěla k závěru, že irské osvobození od daně přiznané do 31. prosince 2003 je s ohledem na pravidla státních podpor částečně neslučitelné se společným trhem, přestože toto osvobození bylo přiznáno na základě rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, a v souladu s těmito rozhodnutími. V rámci pátého žalobního důvodu AAL navíc tvrdí, že Komise porušila v napadeném rozhodnutí zásadu právní jistoty, zásadu respektování přiměřené lhůty a zásadu řádné správy, jelikož pravidla státních podpor použila na irské osvobození od daně s příliš velkým časovým odstupem od okamžiku, kdy se o osvobození dozvěděla. V rámci čtvrtého žalobního důvodu AAL konečně tvrdí, že Komise přijetím napadeného rozhodnutí nařizujícího této společnosti vrácení podpory, která jí byla údajně poskytnuta v období od 3. února 2002 do 31. prosince 2003 na základě irského osvobození od daně, a to navzdory tomu, že uplatňovat toto osvobození povolovala Irsku rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, porušila zásadu právní jistoty.
57 Komise ve věcech T‑50/06 RENV, T‑56/06 RENV, T‑60/06 RENV, T‑62/06 RENV a T‑69/06 RENV odmítá veškeré argumenty žalobců a navrhuje zamítnutí žalobních důvodů a výtek vycházejících z toho, že v napadeném rozhodnutí došlo k protiprávnímu použití pravidel státních podpor na osvobození od daně poskytnutá na základě rozhodnutí Rady o jejich povolení a v souladu s těmito rozhodnutími.
58 V souladu se zásadou hospodárnosti řízení je záhodno se na prvním místě zabývat žalobními důvody a výtkami vycházejícími z porušení zásady právní jistoty a zásady presumpce legality unijních aktů. Jejich podstatou je námitka žalobců, že Komise tím, že v napadeném rozhodnutí rozhodla, že sporná osvobození od daně poskytnutá Italskou republikou, Irskem a Francouzskou republikou do 31. prosince 2003 představují státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, a že nařídila vrácení těchto podpor v mezích jejich neslučitelnosti se společným trhem jejich příjemci, částečně zmařila právní účinky, jež měla rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, která povolovala dotyčným členským státům uplatňovat uvedená osvobození až do 31. prosince 2006.
59 V této souvislosti je třeba připomenout, že aktům unijních orgánů v zásadě svědčí presumpce legality, a že tudíž zakládají právní účinky tak dlouho, dokud nejsou vzaty zpět, zrušeny v rámci žaloby na neplatnost nebo prohlášeny za neplatné v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo na námitku protiprávnosti (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 2004, Komise v. Řecko, C‑475/01, Sb. rozh. s. I‑8923, bod 18 a citovaná judikatura).
60 Výjimkou z této zásady je to, že akty stižené vadou, jejíž závažnost je tak zjevná, že nemůže být strpěna v unijním právním řádu, musí být pokládány za akty bez právního účinku, dokonce i dočasného, to znamená, že musí být považovány za právně nicotné. Tato výjimka směřuje k zachování rovnováhy mezi dvěma základními, ale někdy si vzájemně odporujícími požadavky, jež musí právní řád splňovat, a sice mezi stabilitou právních vztahů a dodržováním legality (viz rozsudek Komise v. Řecko, bod 59 výše, bod 19 a citovaná judikatura).
61 Závažnost následků spojených se zjištěním nicotnosti aktu orgánů Společenství předpokládá, že z důvodů právní jistoty je toto zjištění vyhrazeno jen pro skutečně zcela krajní případy (viz rozsudek Komise v. Řecko, bod 59 výše, bod 20 a citovaná judikatura).
62 Z ustálené judikatury dále plyne, že cílem zásady právní jistoty je zajistit předvídatelnost právních stavů a vztahů, které vyplývají z unijního práva (rozsudky Soudního dvora ze dne 10. dubna 2003, Schulin, C‑305/00, Recueil, s. I‑3525, bod 58 a ze dne 15. září 2005, Irsko v. Komise, C‑199/03, Sb. rozh. s. I‑8027, bod 69). K tomu je nezbytné, aby unijní orgány respektovaly nezměnitelnost jimi přijímaných aktů, které zasahují do právního a faktického postavení právních subjektů, a aby mohly tyto akty měnit jen v souladu s pravidly týkajícími se pravomocí a s procesními pravidly (viz rozsudek Tribunálu ze dne 21. října 1997, Deutsche Bahn v. Komise, T‑229/94, Recueil, s. II‑1689, bod 113 a citovaná judikatura). Porušení zásady právní jistoty se ovšem nelze účinně dovolávat, jestliže právní subjekt, do jehož právního a faktického postavení předmětný akt zasáhl, nedodržel podmínky v něm stanovené (viz rozsudek Tribunálu ze dne 25. března 1999, Forges de Clabecq v. Komise, T‑37/97, Recueil, s. II‑859, bod 98 a citovaná judikatura). Dodržení zásady právní jistoty vyžaduje i to, aby unijní orgány zásadně předcházely případně nesoudržnému provádění různých ustanovení unijního práva, a to obzvláště v případech, kdy tato ustanovení sledují týž cíl, například cíl nenarušené hospodářské soutěže na společném trhu (viz v tomto smyslu obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 15. června 1993, Matra v. Komise, C‑225/91, Recueil, s. I‑3203, body 41 a 42, a rozsudek Tribunálu ze dne 31. ledna 2001, RJB Mining v. Komise, T‑156/98, Recueil, s. II‑337, bod 112 a citovaná judikatura).
63 K otázce vyplývající z projednávaných žalobních důvodů a výtek a týkající se skloubení pravidel v oblasti harmonizace daňových právních předpisů, zejména předpisů o spotřebních daních, s pravidly státních podpor, je třeba připomenout následující.
64 V rozhodné době stanovil článek 2 ES, že poslání Společenství bude naplněno mimo jiné „vytvořením společného trhu“. Článek 3 odst. 1 písm. c) a g) ES stanovil, že činnosti Společenství pro účely vymezené v článku 2 zahrnují za podmínek a v harmonogramu stanovených smlouvou o ES „vnitřní trh, který se vyznačuje odstraněním překážek volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu mezi členskými státy“ a „systém zajišťující, aby na vnitřním trhu nebyla narušována hospodářská soutěž“.
65 Smlouva o ES zmocnila Společenství, aby přijalo opatření s cílem odstranit různé typy zkreslování poškozující řádné fungování vnitřního trhu.
66 Cílem článku 93 ES je potlačovat překážky obchodu vyplývající z rozdílů mezi vnitrostátními daňovými systémy, i když se používají nediskriminačním způsobem (rozsudek Soudního dvora ze dne 27. února 1980, Komise v. Dánsko, 171/78, Recueil, s. 447, bod 20). Tento článek ve svém znění účinném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu stanovil, že „Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem a Hospodářským a sociálním výborem jednomyslně přijme ustanovení k harmonizaci právních předpisů týkajících se daní z obratu, spotřebních daní a jiných nepřímých daní v rozsahu, v jakém je tato harmonizace nezbytná pro vytvoření a fungování vnitřního trhu ve lhůtě uvedené v článku 14“. Podle článku 93 ES měla Rada oprávnění sbližovat vnitrostátní právní předpisy týkající se spotřebních daní v rozsahu nezbytném pro vytvoření a fungování vnitřního trhu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 17. června 1999, Socridis, C‑166/98, Recueil, s. I‑3791, bod 25, a stanovisko generálního advokáta J. Mischa předcházející tomuto rozsudku, Recueil, s. I‑3793, bod 53).
67 Z odůvodnění i z čl. 1 odst. 1 směrnice 92/81 přijaté na základě článku 93 ES plyne, že jejím cílem je prostřednictvím harmonizace spotřebních daní z minerálních olejů dosáhnout volného pohybu dotčených výrobků a tím i podpořit řádné fungování vnitřního trhu (rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2000, BP Chemicals v. Komise, T‑184/97, Recueil, s. II‑3145, bod 61).
68 Z šestého bodu odůvodnění i z čl. 8 odst. 4 směrnice 92/81 dále plyne, že členské státy nemohou v oblastech, na něž se vztahuje harmonizace spotřebních daní z minerálních olejů, jednostranně přijímat další osvobození od daně, ale že potřebují rozhodnutí Rady, která může jednomyslně na návrh Komise členským státům povolit, aby zavedly takovou odchylku z důvodů některé zvláštní politiky, pokud a dokud je to slučitelné s řádným fungováním vnitřního trhu.
69 Šestý bod odůvodnění směrnice 92/81 stanoví, že „je vhodné povolit členským státům podle své volby uplatňovat na svém území některá další osvobození od daně nebo snížené sazby, pokud to nezpůsobí narušení hospodářské soutěže“ (neoficiální překlad). Z citovaného bodu odůvodnění vyplývá, že celý čl. 8 odst. 4 směrnice 92/81 je třeba vykládat s ohledem na případná narušení hospodářské soutěže, k nimž mohou vést opatření provádějící toto ustanovení (viz v tomto smyslu obdobně rozsudek BP Chemicals v. Komise, bod 67 výše, bod 62).
70 Potvrzuje to osmý bod odůvodnění směrnice 92/81, v němž je vyjádřena potřeba „zavést pro účely prověření, zda jsou všechna osvobození od daně nebo snížení stanovená v této směrnici nadále slučitelná s řádným fungováním vnitřního trhu, postup pro jejich přezkum“ (neoficiální překlad), i čl. 8 odst. 5 téže směrnice, z kterého plyne, že Rada na návrh Komise přezkoumá svá rozhodnutí o povolení, jestliže Komise usoudí, že povolená osvobození od daně nebo snížení nejsou nadále opodstatněná, zejména z důvodu nekalé soutěže nebo narušení fungování vnitřního trhu; o této otázce rozhoduje jednomyslně.
71 Komise posuzuje narušování soutěže v důsledku státních podpor v rámci předcházejícího schvalovacího systému Komise a tato její činnost je přezkoumatelná unijním soudem. Podle čl. 88 odst. 3 ES totiž státní podpory musejí být oznamovány Komisi. Tento postup se vztahuje na všechny státní podpory včetně daňových podpor. Členské státy nemohou provést své návrhy bez schválení Komise. Komise prozkoumá slučitelnost podpor s vnitřním trhem ne z hlediska jejich formy, ale z hlediska jejich účinku. Zásada neslučitelnosti s vnitřním trhem stanovená v článku 87 ES se totiž vztahuje na podpory „v jakékoli formě“, zejména na určitá daňová opatření. Komise může rozhodnout, že dotyčný členský stát musí podporu změnit nebo zrušit, zjistí-li jejich neslučitelnost s vnitřním trhem. Pokud již daná podpora byla i přes porušení procesních předpisů udělena, musí ji dotyčný členský stát od jejich příjemců vymáhat zpět.
72 Z výše uvedených bodů 64 až 71 vyplývá, že pravidla v oblasti harmonizace vnitrostátních daňových právních předpisů, zejména předpisů o spotřebních daních, stanovená v článku 93 ES a ve směrnici 92/81, a pravidla státních podpor stanovená v článcích 87 ES až 89 ES sledují týž cíl, a sice podporování řádného fungování vnitřního trhu především bojem proti narušením hospodářské soutěže. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, je při soudržném provádění těchto jednotlivých pravidel třeba vzhledem k jejich společnému cíli dospět k závěru, že pojem „narušení hospodářské soutěže“ má stejný rozsah i význam v oblasti harmonizace vnitrostátních daňových právních předpisů i v oblasti státních podpor. Z výše uvedených bodů 66 až 70 navíc plyne, že pravidla v oblasti harmonizace vnitrostátních daňových právních předpisů, zejména předpisů o spotřebních daních, stanovená v článku 93 ES a ve směrnici 92/81, výslovně přiznávají unijním orgánům, konkrétně Komisi, která navrhuje, a Radě, která rozhoduje, pravomoc posoudit, zda případně došlo k narušení hospodářské soutěže, a to aby určitému členskému státu povolily či nepovolily uplatňovat nebo pokračovat v uplatňování určitého osvobození od harmonizované spotřební daně podle čl. 8 odst. 4 směrnice 92/81, anebo zda případně došlo k nekalé soutěži či k narušení fungování vnitřního trhu, jež by odůvodňovaly přezkum povolení již vydaného na základě posledně uvedeného článku postupem podle čl. 8 odst. 5 směrnice 92/81. Komise Radě v případě negativního výsledku takového posuzování navrhne, aby nepovolovala navrhované osvobození od daně anebo aby zrušila či změnila již vydané povolení osvobození. Dospěje-li Rada v této otázce k jinému závěru, může Komise využít svých pravomocí, které jí přiznává článek 230 ES, a podat k unijnímu soudu žalobu na zrušení rozhodnutí Rady o povolení osvobození od daně anebo o zachování již vydaného povolení osvobození za účelem přezkoumání otázky, zda toto osvobození od daně objektivně nevedlo k jakémukoliv narušení hospodářské soutěže, nekalé soutěži ani k narušení fungování vnitřního trhu.
73 Konečně je třeba připomenout, že pojem „státní podpora“ ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES odpovídá podle judikatury objektivní situaci a nezávisí na jednání nebo prohlášení orgánů. (viz v tomto smyslu rozsudek Komise v. Irsko a další, bod 31 výše, bod 72). Článek 87 odst. 1 ES prohlašuje za neslučitelné s vnitřním trhem podpory poskytované v jakékoliv formě členskými státy nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy. Toto ustanovení se tak týká rozhodnutí členských států, jimiž podnikům nebo jiným právním subjektům za účelem dosažení hospodářských a sociálních cílů, které jsou jim vlastní, poskytují jednostrannými a nezávislými rozhodnutími prostředky nebo zvýhodnění určené k podpoře uskutečňování sledovaných hospodářských nebo sociálních cílů (rozsudek Soudního dvora ze dne 27. března 1980, Denkavit italiana, 61/79, Recueil, s. 1205, bod 31, a rozsudek Tribunálu ze dne 5. dubna 2006, Deutsche Bahn v. Komise, T‑351/02, Sb. rozh. s. II‑1047, bod 100).
74 Z toho vyplývá, že aby mohla být zvýhodnění kvalifikována jako podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, musejí být především přičitatelná státu (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise, C‑482/99, Recueil, s. I‑4397, bod 24 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 5. dubna 2006, Deutsche Bahn v. Komise, bod 73 výše, bod 101), a otázka přičitatelnosti podpory státu se přitom liší od otázky, zda byla podpora poskytnuta ze státních prostředků (viz výše uvedený rozsudek ze dne 5. dubna 2006, Deutsche Bahn v. Komise, bod 103 a citovaná judikatura).
75 Otázku, zda Komise tím, že protiprávně zmařila některé právní účinky rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, když v napadeném rozhodnutí použila pravidla státních podpor na sporná osvobození od daně poskytnutá do 31. prosince 2003, porušila zásadu právní jistoty a zásadu presumpce legality unijních aktů, jak tvrdí žalobci, je proto třeba přezkoumat z hlediska pravidel připomenutých výše v bodech 59 až 74.
76 Komise v projednávaném případě nezpochybňuje, že základem pro uplatňování nebo pokračování v uplatňování sporných osvobození od daně na Sardinii, v regionu Shannon a v regionu Gardanne ve prospěch společností Eurallumina, AAL a Alcan do 31. prosince 2003 byla Italské republice, Irsku a Francouzské republice rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224. Jak bylo uvedeno výše v bodě 68, tato povolovací rozhodnutí byla totiž nezbytnou podmínkou k tomu, aby dotyčné členské státy mohly poskytnout uvedená osvobození od daně legálně. Z bodu 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí navíc plyne, že Komise připouští, že „členské státy […] m[ěly] právo spoléhat se na znění rozhodnutí 92/510/EHS, 93/697/ES, 96/273/ES, 97/425/ES, 1999/255/ES, 1999/880/ES a 2001/224/ES“.
77 Rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, povolovala jasně a jednoznačně Italské republice, Irsku a Francouzské republice uplatňovat nebo pokračovat v uplatňování osvobození některých minerálních olejů používaných jako palivo při výrobě oxidu hlinitého na Sardinii, v regionu Shannon a v regionu Gardanne od spotřební daně postupně až do 31. prosince 2006, a to s jedinou výhradou, jíž je dřívější přezkum, který provede Rada na návrh Komise postupem podle čl. 8 odst. 5 směrnice 92/81 (viz výše bod 6). Vzhledem k tomu, že tato rozhodnutí stanovila několik zeměpisně a časově omezujících podmínek, byla pro dotyčné členské státy závazná, což Komise ostatně zohlednila v bodech 17 a 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
78 Není sporu o tom, že Italská republika, Irsko a Francouzská republika bezezbytku splnily zeměpisně a časově omezující podmínky stanovené v rozhodnutích Rady o povolení dotčených osvobození. Sporná osvobození od daně uplatňovaly, respektive pokračovaly v jejich uplatňování, jen v regionech uvedených v těchto rozhodnutích Rady, tedy na Sardinii, v regionu Shannon a v regionu Gardanne. Sporná osvobození od daně navíc poskytovaly v období, kdy byla rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození účinná, tedy v období do 31. prosince 2006.
79 Komise sice tvrdí, že rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození byla nezbytnou, nikoli však dostačující podmínkou k tomu, aby dotyčné členské státy mohly poskytnout sporná osvobození od daně. Podle Komise není těmito rozhodnutími dotčena skutečnost, že pokud sporná osvobození od daně představovala státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, měla být podle článku 88 ES Komisi oznámena a Komisí povolena. Podmíněnost rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození následným použitím postupů a pravidel státních podpor dosvědčuje pátý bod odůvodnění rozhodnutí 2001/224, který výslovně mluví o případných řízeních a rozhodnutích Komise podle článků 87 ES a 88 ES.
80 K tomu je třeba poznamenat, že samotná Komise připustila v bodě 97 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození vydaná před rozhodnutím 2001/224 „nezmiňoval[a] […] možný rozpor s pravidly pro státní podporu, ani se nezmiňovala o oznamovací povinnosti“. Nelze tedy dospět k názoru, že by Rada výslovně podmínila účinky uvedených rozhodnutí tím, že dotyčné členské státy oznámí podle článku 88 ES sporná osvobození od daně Komisi, a tím, že Komise přijme rozhodnutí nevznášet námitky nebo kladné rozhodnutí v oblasti státních podpor.
81 Dále je třeba podotknout, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, nelze bod 5 odůvodnění rozhodnutí 2001/224, část jehož textu je uvedena výše v bodě 15, vykládat jako výslovný projev vůle Rady podmínit účinky jejího povolení tím, že dotyčné členské státy dodrží svou povinnost oznámit podle článku 88 ES sporná osvobození od daně Komisi, a tím, že Komise přijme rozhodnutí nevznášet námitky nebo kladné rozhodnutí v jejich prospěch, a to z následujících důvodů.
82 Předně je třeba poukázat na to, že Rada v odpovědi na otázky Tribunálu (viz výše bod 36) implicitně, avšak jednoznačně, odmítla výklad bodu 5 odůvodnění rozhodnutí 2001/224, který prosazuje Komise. Na otázku, zda může přezkum sporných osvobození od daně z hlediska pravidel státních podpor, který jako v projednávaném případě skončí vydáním negativního rozhodnutí Komise, vést k předčasnému ukončení těchto osvobození od daně navzdory tomu, že článek 1 rozhodnutí 2001/224 Italské republice, Irsku a Francouzské republice povoluje pokračovat v uplatňování sporných osvobození od daně do 31. prosince 2006, Rada odpověděla, že vzhledem k tomu, že Komise nevyužila svých pravomocí podle článku 230 ES ani nepředložila v souladu s čl. 8 odst. 5 směrnice 92/81 nový návrh podle čl. 8 odst. 4 téže směrnice, „bylo rozhodnutí 2001/224 nadále platné a [dotyčné] členské státy se mohly při zachování sporných osvobození od daně opřít o povolení v něm vydané“. Z této odpovědi vyplývá, že Rada byla prosta vůle podmiňovat účinky rozhodnutí 2001/224 případnými následnými řízeními či rozhodnutími Komise v oblasti státních podpor.
83 Výklad bodu 5 odůvodnění rozhodnutí 2001/224 a v něm uvedeného odkazu na řízení a rozhodnutí podle článků 87 ES a 88 ES, který prosazuje Komise, je v každém případě nepřijatelný, neboť by za okolností projednávané věci vedl k nesoudržnému provádění pravidel v oblasti harmonizace daňových právních předpisů, zejména předpisů o spotřebních daních a pravidel státních podpor, což je v rozporu s požadavky plynoucími ze zásady právní jistoty (viz výše bod 62).
84 Tento výklad není s to vést k soudržnému provádění jednotlivých ustanovení unijního práva, jejichž uplatnění je v projednávaném případě požadováno, zaprvé proto, že rozhodnutí o povolení, která postupně přijímala Rada jednomyslně na návrh Komise, vycházela v souladu s pravidly uvedenými výše v bodech 66 až 68 ze společného posouzení Rady a Komise, podle kterého sporná osvobození od daně nezpůsobují narušení hospodářské soutěže ani nemají vliv na řádné fungování vnitřního trhu, takže a priori nebyl naplněn jeden z definičních znaků státních podpor ve smyslu článku 87 ES, a sice narušování hospodářské soutěže.
85 Toto společné posouzení Rady a Komise dokládá čtvrtý bod odůvodnění rozhodnutí 92/510, podle něhož „Komise a všechny členské státy uznávají, že tato osvobození […] nezpůsobují narušení hospodářské soutěže, ani neovlivňují řádné fungování vnitřního trhu“ (neoficiální překlad), i podobné konstatování obsažené ve čtvrtém bodě odůvodnění rozhodnutí 93/697 a rozhodnutí 96/273.
86 Potvrzuje jej i rozsudek Komise v. Irsko a další, bod 31 výše (bod 83), v němž Soudní dvůr konstatuje, že „Komise […] měla při přijímání rozhodnutí Rady o povolení sporných osvobození od daně za to, že tato osvobození nenarušují hospodářskou soutěž a nemají vliv na řádné fungování vnitřního trhu“.
87 V odpovědi na otázky Tribunálu (viz výše bod 36) jej potvrdila i Rada, která uvedla, že „když třem dotyčným členským státům v situaci, o které věděla, že dotčeni jsou tři konkrétní příjemci a tři další subjekty v ostatních státech, které rovněž produkují oxid hlinitý, povolila až do stanoveného data pokračovat v uplatňování [sporných osvobození od daně], jejichž obsah, rozsah i dopady znala Rada i Komise, jednala na základě pravomocí, které jí svěřoval článek 93 ES, a tudíž i s ohledem na požadavek na řádné fungování vnitřního trhu“.
88 Podle společného posouzení Rady a Komise bylo dále v pátém bodě odůvodnění rozhodnutí 97/425, ve čtvrtém bodě odůvodnění rozhodnutí 1999/255, v bodě 4 odůvodnění rozhodnutí 1999/880 a v obdobném znění i ve čtvrtém bodě odůvodnění rozhodnutí 1999/255 stanoveno, že „osvobození od daně […] bude Komise pravidelně přezkoumávat, aby bylo zajištěno, že jsou slučitelná s fungováním vnitřního trhu a ostatními cíli Smlouvy [o ES]“ (neoficiální překlad).
89 Konečně i sama Komise v bodě 97 odůvodnění napadeného rozhodnutí připustila, že v okamžiku, kdy Rada jednomyslně na návrh Komise přijímala rozhodnutí o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, „se zdá[lo], že chybí jeden z prvků definice státní podpory v článku 87 Smlouvy, a to narušení hospodářské soutěže“.
90 S ohledem na společné posouzení Rady a Komise, o něž se opírala všechna rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození a podle kterého nezpůsobují sporná osvobození od daně narušení hospodářské soutěže ani nemají vliv na řádné fungování vnitřního trhu, by bylo nelogické vykládat pátý bod odůvodnění rozhodnutí 2001/224 a tam uvedený odkaz na případná řízení a rozhodnutí podle článků 87 ES a 88 ES tak, že úmyslem Rady bylo podmínit účinky rozhodnutí 2001/224 případnými řízeními či rozhodnutími Komise v oblasti státních podpor. Toto společné posouzení je naopak v souladu s opačným výkladem, podle kterého nebylo úmyslem Rady podřizovat účinky rozhodnutí 2001/224 výsledku případných následných řízení či rozhodnutí v oblasti státních podpor.
91 Zadruhé není výklad prosazovaný Komisí s to vést k soudržnému provádění jednotlivých ustanovení unijního práva, jejichž uplatnění je v projednávaném případě požadováno, proto, že regionální selektivita sporných osvobození od daně vyplývá přímo z rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, která stanovila podmínky omezující uplatňování sporných osvobození od daně ze zeměpisného hlediska. Samotná Komise uvedla v bodech 17 a 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že sporná osvobození od daně nemohla být, jak stanovily dotčené vnitrostátní právní předpisy, uplatňována na celém území dotyčných členských států, nýbrž jen v regionech uvedených v příloze I rozhodnutí 2001/224, na kterou odkazuje čl. 1 odst. 1 téhož rozhodnutí, a v bodě 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „osvobození [byla] selektivní z regionálního hlediska, jelikož tato rozhodnutí povolovala pouze osvobození v některých regionech a potenciální investoři, kteří se zajímali o investování do výroby oxidu hlinitého v jiných regionech, si nemohli být jisti, že se jim dostane stejného zacházení“. Regionální selektivita těchto opatření tudíž nemůže být a priori přičítána dotyčným členským státům, nýbrž plyne přímo z rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození.
92 S ohledem na skutečnost, že regionální selektivita sporných osvobození od daně není výsledkem jednostranných a nezávislých rozhodnutí dotyčných členských států, ale plyne z rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, by bylo nelogické vykládat pátý bod odůvodnění rozhodnutí 2001/224 a tam uvedený odkaz na případná řízení a rozhodnutí podle článků 87 ES a 88 ES tak, že úmyslem Rady bylo podmínit účinky rozhodnutí 2001/224 případnými řízeními či rozhodnutími Komise v oblasti státních podpor. Tato skutečnost je naopak v souladu s opačným výkladem, podle kterého nebylo úmyslem Rady podřizovat účinky rozhodnutí 2001/224 výsledku případných následných řízení či rozhodnutí v oblasti státních podpor.
93 Zatřetí není výklad prosazovaný Komisí s to vést k soudržnému provádění jednotlivých ustanovení unijního práva, jejichž uplatnění je v projednávaném případě požadováno, proto, že nerespektování minimální sazby spotřební daně, kterou pro dané období stanovila směrnice 92/82 na 13 eur za 1 000 kg, ze strany Italské republiky, Irska a Francouzské republiky, bylo v souladu s rozhodnutími Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutím 2001/224, jimiž bylo dotyčným členským státům povoleno uplatňovat nebo pokračovat v uplatňování sporných osvobození od daně do 31. prosince 2006. Samotná Komise uvedla v bodě 76 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „[se u] všech tří osvobození [povolených Radou] jednalo o úplné osvobození“. Tato osvobození se proto lišila od snížení spotřebních daní i od použití diferencovaných sazeb spotřební daně, jež Rada povolila svými povolujícími rozhodnutími, naposledy rozhodnutím 2001/224, s výslovnou podmínkou, že budou v souladu s povinnostmi uloženými ve směrnici 92/82, a zejména s minimálními sazbami spotřební daně stanovenými touto směrnicí. V důsledku toho lze skutečnost, že Eurallumina, AAL ani Alcan neodváděly do 31. prosince 2006 daň odpovídající alespoň minimální sazbě spotřební daně, kterou pro dané období stanovila směrnice 92/82 na 13 eur za 1 000 kg, přičítat rozhodnutím Rady povolujícím Italské republice, Irsku a Francouzské republice pokračovat až do uvedeného data v uplatňování úplných osvobození minerálních olejů používaných jako palivo při výrobě oxidu hlinitého na Sardinii, v regionu Shannon a v regionu Gardanne od spotřební daně.
94 S ohledem na povahu opatření, která Rada povolila, tedy úplného osvobození od spotřebních daní spíše než snížení spotřebních daní při dodržení minimální sazby spotřební daně stanovené směrnicí 92/82, by bylo paradoxní, kdyby bylo úmyslem Rady vyjádřit v bodě 5 odůvodnění rozhodnutí 2001/224 vůli podřídit účinky tohoto rozhodnutí takovému pozdějšímu rozhodnutí Komise v oblasti státních podpor, jako je napadené rozhodnutí, podle kterého mohly dotyčné členské státy legálně zavést jen snížení spotřebních daní, a to za podmínky, že uplatňované sazby budou v souladu s minimální sazbou spotřební daně stanovenou směrnicí 92/82 na 13 eur za 1 000 kg (viz bod odůvodnění 76 a článek 4 napadeného rozhodnutí). Povaha opatření povolených Radou je naopak v souladu s opačným výkladem, podle kterého nebylo úmyslem Rady podřizovat účinky rozhodnutí 2001/224 výsledku případných následných řízení či rozhodnutí v oblasti státních podpor.
95 Z výše uvedených bodů 83 až 94 vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, se bod 5 odůvodnění rozhodnutí 2001/224 a tam uvedený odkaz na případná řízení a rozhodnutí Komise podle článků 87 ES a 88 ES nemohou vztahovat na případy, kdy členské státy uplatňují snížené sazby spotřební daně nebo osvobození od spotřebních daní tak, že se prostě a jednoduše řídí povolením vydaným unijním orgánem (viz v tomto smyslu obdobně rozsudky Soudního dvora Komise v. Řecko, bod 59 výše, body 15, 16, 24 a 25, a ze dne 15. července 2010, Komise v. Spojené království, C‑582/08, Sb. rozh. s. I‑7195, body 47 až 52). Takový výklad by totiž bránil požadavku vyplývajícímu ze zásady právní jistoty (viz výše bod 62), kterým je zajistit soudržné provádění jednotlivých ustanovení unijního práva, jejichž uplatnění je v projednávaném případě požadováno. Citovaný bod odůvodnění a tam uvedený odkaz se tedy a priori vztahují na jiné případy, než jaký nastal v projednávané věci, a to na případy, kdy členské státy uplatňují snížené sazby spotřebních daní nebo osvobození od spotřebních daní a využijí přitom prostoru pro uvážení, který jim vyhradilo unijní právo (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 5. dubna 2006, Deutsche Bahn v. Komise, bod 73 výše, bod 113; viz v tomto smyslu obdobně rozsudek Socridis, bod 66 výše, body 19 a 20), anebo kdy přitom nedodrží podmínky výslovně stanovené unijním právem za účelem zajištění řádného fungování vnitřního trhu, například minimální sazby spotřebních daní stanovené ve směrnici 92/82.
96 Komise tudíž nemůže důvodně tvrdit, že Italská republika, Irsko a Francouzská republika tím, že až do 31. prosince 2003 pokračovaly v uplatňování sporných osvobození od daně, nedodržely podmínku stanovenou v rozhodnutích Rady o povolení dotčených osvobození, včetně rozhodnutí 2001/224, podle které jsou účinky těchto rozhodnutí závislé na výsledku případných následných řízení či rozhodnutí Komise v oblasti státních podpor.
97 Dotyčné členské státy tudíž splnily veškeré podmínky stanovené v rozhodnutích Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy v rozhodnutí 2001/224, a sporná osvobození od daně proto nejenže byla do 31. prosince 2003 poskytována na základě rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, ale byly přitom i prostě a jednoduše dodrženy podmínky v nich stanovené.
98 Navíc nelze přijmout ani argumenty Komise, podle kterých rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, každopádně nemohla ve svém důsledku zprostit Italskou republiku, Irsko a Francouzskou republiku povinnosti dodržet postupy a pravidla státních podpor a podle kterých Rada neměla při výkonu svých vlastních pravomocí v oblasti daňové harmonizace právo zasahovat do téměř výlučné pravomoci Komise v oblasti státních podpor. Z judikatury citované výše v bodech 73 a 74 totiž plyne, že aby mohly být výhody, které mohou sporná osvobození od daně případně přinést svým příjemcům, kvalifikovány jako státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, musejí být přičitatelné nezávislému a jednostrannému rozhodnutí dotyčných členských států. V projednávaném případě ovšem tyto státy přiznaly sporné výhody na základě rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, a v souladu s veškerými podmínkami tam stanovenými. Žalobci v odpovědích na otázky Tribunálu i na jednání oprávněně poukázali na to, že uvedené výhody je proto třeba přičítat Unii, která prostřednictvím jednoho ze svých orgánů Italské republice, Irsku a Francouzské republice povolila pokračovat v uplatňování sporných osvobození od daně do 31. prosince 2006 mimo jiné s tím, že tato osvobození nezpůsobují narušení hospodářské soutěže.
99 Z uvedeného plyne, že dokud rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, byla platná a nebyla změněna Radou ani zrušena unijním soudem, nemohla Komise ani při výkonu svých téměř výlučných pravomocí vyplývajících z článků 87 ES a 88 ES kvalifikovat sporná osvobození od daně jako státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Dále vzhledem k tomu, že jsou procesní povinnosti stanovené v článku 88 ES vázány na kvalifikaci dotčených opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, nemohla Komise důvodně vytýkat dotyčným členským státům, že jí neoznámily sporná osvobození od daně, která na základě rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, a v souladu s tam stanovenými podmínkami poskytly do 31. prosince 2003.
100 Přestože Komise má příslušné pravomoci (viz výše bod 72), na jejichž základě se mohla domáhat zrušení či změny rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, neplatnosti těchto rozhodnutí anebo prohlášení neplatnosti směrnice 92/81 jako celku nebo jen jejího čl. 8 odst. 4, nikdy jich nevyužila. Samotná Komise připustila v bodě 96 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „[o]becně nelze očekávat, že by […] předložila Radě návrhy, které by povolovaly vnitrostátní opatření, jež by mohla být považována za neslučitelná s ostatními ustanoveními Smlouvy, aniž by poukázala na takovouto možnost, zejména pokud se návrhy týkají velmi specifické záležitosti a malého počtu příjemců jako v daném případě a pokud tato ustanovení mají zamezit narušením hospodářské soutěže ve Společenství“ ani že by „Radě navrhla, aby povolila prodloužení stávajícího osvobození, pokud by se domnívala, že by případná podpora spočívající ve stávajícím osvobození mohla být považována za neslučitelnou se společným trhem“. Rovněž není namístě očekávat, že by Komise s ohledem na svou povinnost zajišťovat provádění pravidel státních podpor soudržně s ostatními ustanoveními unijního práva použitelnými na sporná osvobození od daně (viz výše bod 61) nevyužila v případě, kdy by dospěla k závěru, že některé účinky rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození nebo směrnice 92/81 jsou neslučitelné s pravidly státních podpor, svých pravomocí, aby dosáhla změny či částečného zrušení uvedených rozhodnutí anebo prohlášení neplatnosti čl. 8 odst. 4 směrnice 92/81, na jehož základě byla tato rozhodnutí přijata.
101 Skutečností, že sporná osvobození od daně nelze v projednávaném případě kvalifikovat jako státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, není dotčen fakt, že i nadále podléhala článku 8 odst. 5 směrnice 92/81, takže se mohla stát předmětem „případných řízení o narušení fungování jednotného trhu“, jak stanoví bod 5 odůvodnění rozhodnutí 2001/224. Článek 1 odst. 2 rozhodnutí 2001/224 v této souvislosti potvrzuje, že platnost povolení Rady končí dnem 31. prosince 2006 „[a]niž je dotčen dřívější přezkum, který provede Rada na návrh Komise“ postupem podle čl. 8 odst. 5 směrnice 92/81. Není přitom sporu o tom, že Komise na tomto základě nikdy nepředložila Radě příslušný návrh vycházející z úvahy, že by sporná osvobození od daně nebyla nadále opodstatněná, zejména z důvodu nekalé soutěže nebo narušení fungování vnitřního trhu.
102 Komise nevyužila ani svých pravomocí, které jí přiznává článek 230 ES, a nepodala žalobu na zrušení kteréhokoli z rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození proto, že by v kterémkoli z nich byla nesprávně posouzena otázka, zda sporná osvobození od daně objektivně nevedla k jakémukoli narušení hospodářské soutěže, k nekalé soutěži ani k narušení fungování vnitřního trhu. Ani proti směrnici 92/81 jako celku nebo jen proti jejímu čl. 8 odst. 4 nevznesla námitku protiprávnosti podle článku 241 ES (nyní článku 277 SFEU). Unijní soudy vskutku nikdy v plném rozsahu ani částečně nerušily rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, ani směrnici 92/81.
103 Komise konečně nikdy netvrdila, a to ani v písemnostech předložených v projednávané věci, že by bylo potřeba rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2011/224, či směrnici 92/81 jako celek nebo jen její čl. 8 odst. 4 pokládat za akty nicotné anebo alespoň protiprávní.
104 Jak správně poznamenala Rada ve své odpovědi na otázky Tribunálu (viz výše bod 36), plyne z uvedeného závěr, že v okamžiku, kdy Komise přijala napadené rozhodnutí, existovalo rozhodnutí 2001/224 a bylo platné. Posledně uvedenému rozhodnutí i rozhodnutím Rady o povolení dotčených osvobození, která mu předcházela, jakož i směrnici 92/81, zejména jejímu čl. 8 odst. 4, svědčí presumpce legality stejně jako kterémukoli unijnímu aktu. Vyvolávaly tudíž všechny své právní účinky. Z toho důvodu se mohla Italská republika, Irsko a Francouzská republika při pokračování v uplatňování sporných osvobození od daně na Sardinii, v regionu Shannon a v regionu Gardanne opírat o rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, až do 31. prosince 2003. Tato rozhodnutí v zásadě bránila možnosti, aby Komise v napadeném rozhodnutí přičetla výše uvedená sporná osvobození od daně dotyčným členským státům, potažmo aby je kvalifikovala jako státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES a nařídila jejich částečné vrácení proto, že je považovala za neslučitelné s vnitřním trhem ve smyslu čl. 87 odst. 3 ES.
105 Za konkrétních okolností projednávaného případu je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí tím, že přímo zpochybňuje platnost sporných osvobození od daně poskytnutých do 31. prosince 2003 Italskou republikou, Irskem a Francouzskou republikou, nepřímo, avšak jednoznačně, zpochybňuje i platnost rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, a jejich účinky. Tím porušuje zásadu právní jistoty i zásadu presumpce legality unijních aktů.
106 V důsledku toho je třeba ve spojených věcech T‑50/06 RENV, T‑56/06 RENV, T‑60/06 RENV, T‑62/06 RENV a T‑69/06 RENV vyhovět žalobním důvodům a výtkám vycházejícím z porušení zásady právní jistoty nebo z porušení zásady presumpce legality unijních aktů.
107 Na druhém místě je k výtce vycházející z porušení zásady řádné správy, kterou vznesla Eurallumina ve věci T‑62/06 RENV, třeba poznamenat, že tato zásada podle judikatury nepřiznává sama o sobě práva jednotlivcům (rozsudek Tribunálu ze dne 6. prosince 2001, Area Cova a další v. Rada a Komise, T‑196/99, Recueil, s. II‑3597, bod 43), s výjimkou případu, kdy je projevem zvláštních práv (rozsudky Tribunálu ze dne 4. října 2006, Tillack v. Komise, T‑193/04, Sb. rozh. s. II‑3995, bod 127, a ze dne 13. listopadu 2008, SPM v. Rada a Komise, T‑128/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 127).
108 Z výše uvedených úvah vyplývá, že Komise přijetím napadeného rozhodnutí zasáhla mimo jiné do osvobození od spotřebních daní, která, jak plyne z bodů 18, 20 a 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí, poskytla Italská republika společnosti Eurallumina ve prospěch jejího závodu na Sardinii na základě povolení vydaného Radou v rozhodnutí 2001/224. Dokud však byla rozhodnutí Rady o povolení dotčených osvobození, naposledy rozhodnutí 2001/224, platná a nebyla změněna Radou ani zrušena unijním soudem, bránila zásada právní jistoty i zásada presumpce legality unijních aktů tomu, aby Komise při výkonu svých téměř výlučných pravomocí v oblasti státních podpor přijala rozhodnutí negující účinky rozhodnutí 2001/224, kterým by byla zpochybněna především zvláštní práva přiznaná Italskou republikou společnosti Eurallumina na základě posledně uvedeného rozhodnutí.
109 Z uvedeného vyplývá, že Komise tím, že přijala napadené rozhodnutí, aniž zohlednila zvláštní práva přiznaná Italskou republikou společnosti Eurallumina na základě rozhodnutí 2001/224, která jsou coby důsledek posledně uvedeného rozhodnutí právně chráněná zásadou právní jistoty a zásadou presumpce legality unijních aktů, porušila i zásadu řádné správy.
110 Aniž je třeba přezkoumávat ostatní žalobní důvody a výtky uplatněné Irskem ve věci T‑50/06 RENV, společností AAL ve věci T‑69/06 RENV, Italskou republikou ve věci T‑60/06 RENV, společností Eurallumina ve věci T‑62/06 RENV a Francouzskou republikou ve věci T‑56/06 RENV, je třeba napadené rozhodnutí zrušit v rozsahu, v němž konstatuje, respektive vychází z konstatování, že osvobození minerálních olejů používaných jako palivo při výrobě oxidu hlinitého od spotřebních daní poskytnutá Francouzskou republikou, Irskem a Italskou republikou do 31. prosince 2003 představují státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, a v němž ukládá Francouzské republice, Irsku a Italské republice povinnost učinit všechna nezbytná opatření, aby příjemci tato osvobození vrátili v rozsahu, v kterém neodváděli spotřební daň ve výši alespoň 13,01 eur za 1 000 kg těžkého topného oleje.
K nákladům řízení
111 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
112 Vzhledem k tomu, že žalobci náhradu nákladů řízení požadovali a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné jí uložit náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření ve věci T‑69/06 R.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise 2006/323/ES ze dne 7. prosince 2005, o osvobození minerálních olejů používaných jako palivo při výrobě oxidu hlinitého (aluminy) od spotřební daně v regionu Gardanne, v regionu Shannon a na Sardinii, které zavedly Francie, Irsko a Itálie, se v rozsahu, v němž konstatuje, respektive vychází z konstatování, že osvobození minerálních olejů používaných jako palivo při výrobě oxidu hlinitého od spotřebních daní poskytnutá Francouzskou republikou, Irskem a Italskou republikou do 31. prosince 2003 představují státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, a v němž ukládá Francouzské republice, Irsku a Italské republice povinnost učinit všechna nezbytná opatření, aby příjemci tato osvobození vrátili v rozsahu, v kterém neodváděli spotřební daň ve výši alespoň 13,01 eur za 1 000 kg těžkého topného oleje, zrušuje.
2) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Irskem ve věci T‑50/06 RENV, Francouzskou republikou ve věci T‑56/06 RENV, Italskou republikou ve věci T‑60/06 RENV, společností Eurallumina SpA ve věci T‑62/06 RENV a společností Aughinish Alumina Ltd ve věci T‑69/06 RENV, včetně nákladů řízení o předběžném opatření ve věci T‑69/06 R.
Pelikánová | Vadapalas | Jürimäe |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. března 2012.
Podpisy.
Obsah
Skutečnosti předcházející sporu
Oxid hlinitý
Směrnice o spotřebních daních z minerálních olejů
Rozhodnutí Rady přijatá na základě čl. 8 odst. 4 směrnice 92/81
Správní řízení
Napadené rozhodnutí
Řízení před Tribunálem a Soudním dvorem
Návrhová žádání, která předložili účastníci řízení po vrácení věci
Právní otázky
K bodům návrhových žádání, jimiž se Eurallumina domáhá toho, aby Tribunál učinil blíže určená prohlášení
Shrnutí žalobních důvodů a výtek žalobců
K žalobním důvodům a výtkám vycházejícím z protiprávního použití pravidel státních podpor na osvobození poskytnutá na základě rozhodnutí Rady o jejich povolení a v souladu s těmito rozhodnutími
K nákladům řízení