Věc C‑104/16 P
Rada Evropské unie
proti
Lidové frontě osvobození Sakía al Hamra a Ria de Oro (Fronta Polisario)
„Kasační opravný prostředek – Vnější vztahy – Dohoda mezi Evropskou unií a Marockým královstvím o liberalizačních opatřeních v oblasti zemědělství a rybolovu – Rozhodnutí, kterým se schvaluje uzavření mezinárodní dohody – Žaloba na neplatnost – Přípustnost – Aktivní legitimace – Územní působnost dohody – Výklad dohody – Zásada sebeurčení – Zásada relativního účinku smluv“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 21. prosince 2016
1. Soudní řízení – Ústní část řízení – Znovuotevření – Povinnost znovuotevřít ústní část řízení, aby se mohli účastníci řízení vyjádřit k právním otázkám nastoleným ve stanovisku generálního advokáta – Neexistence
(Článek 252 druhý pododstavec SFEU; statut Soudního dvora, článek 23; jednací řád Soudního dvora, článek 83)
2. Kasační opravný prostředek – Právní zájem na podání kasačního opravného prostředku – Kasační opravný prostředek podaný privilegovaným navrhovatelem
(Statut Soudního dvora, čl. 56 druhý a třetí pododstavec)
3. Mezinárodní dohody – Dohody Unie – Evropsko-středomořská dohoda o přidružení mezi ES a Marokem – Výklad – Použití příslušných pravidel mezinárodního práva – Zásada sebeurčení
(Evropsko-středomořská dohoda o přidružení mezi ES a Marokem)
4. Mezinárodní dohody – Dohody Unie – Evropsko-středomořská dohoda o přidružení mezi ES a Marokem – Územní působnost – Nesamosprávné území Západní Sahary, nad kterým nemají smluvní strany svrchovanost – Vyloučení
(Evropsko-středomořská dohoda o přidružení mezi ES a Marokem, článek 94)
5. Mezinárodní dohody – Dohody Unie – Evropsko-středomořská dohoda o přidružení mezi ES a Marokem – Územní působnost – Provádění dohody ve vztahu k lidu Západní Sahary bez jeho souhlasu – Vyloučení
(Evropsko-středomořská dohoda o přidružení mezi ES a Marokem, článek 94)
6. Mezinárodní dohody – Dohody Unie – Dohoda o liberalizaci mezi EU a Marokem – Výklad – Přednost ustanovení Evropsko-středomořské dohody o přidružení mezi ES a Marokem, která nebyla změněna dohodou o liberalizaci
(Evropsko-středomořská dohoda o přidružení mezi ES a Marokem, článek 94; Dohoda o liberalizaci mezi EU a Marokem)
7. Mezinárodní dohody – Dohody Unie – Výklad – Zohlednění pozdější praxe při provádění dohody – Rozsah – Rozšíření územní působnosti dohody unijním soudem bez prokázání existence praxe, která je projevem existence příslušné dohody mezi smluvními stranami – Nepřípustnost – Neslučitelnost se zásadou plnění smluv v dobré víře
8. Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty, které se jich bezprostředně a osobně dotýkají – Rozhodnutí Rady o uzavření dohody se třetím státem, která nevyvolává právní účinky na území kontrolovaném tímto státem, přičemž tento stát nemá nad uvedeným územím mezinárodně uznanou svrchovanost – Žaloba, kterou podalo hnutí uznané za zástupce lidu tohoto území a účastnící se jednání, která vedou Spojené národy s cílem určit status uvedeného území – Nepřípustnost
(Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU; Dohoda o liberalizaci mezi EU a Marokem)
1. Viz znění rozhodnutí.
(viz body 60–65)
2. Viz znění rozhodnutí.
(viz body 68, 69)
3. Aby unijní soud mohl vyvodit správné právní důsledky z neexistence ustanovení vylučujícího Západní Saharu z územní působnosti dohody o přidružení v rámci výkladu Evropsko-středomořské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Marockým královstvím na straně druhé, je povinen respektovat nejen pravidla výkladu v dobré víře uvedená v čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969, ale i pravidlo stanovené v odst. 3 písm. c) tohoto článku, podle kterého je při výkladu smlouvy třeba brát zřetel na každé příslušné pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami.
Obyčejová zásada sebeurčení, která je připomenuta mimo jiné v článku 1 Charty Spojených národů, je – jak uvedl Mezinárodní soudní dvůr ve svém poradním stanovisku k Západní Sahaře – v tomto ohledu zásadou mezinárodního práva použitelnou na všechna nesamosprávná území a všechny národy, které ještě nezískaly nezávislost. Kromě toho je právem uplatnitelným erga omnes, jakož i jednou ze základních zásad mezinárodního práva. Tato zásada tak patří mezi pravidla mezinárodního práva použitelná ve vztazích mezi Unií a Marockým královstvím, která musí unijní soud zohlednit.
S ohledem na oddělený a odlišný status přiznaný území Západní Sahary na základě zásady sebeurčení ve vztahu ke statusu jakéhokoli státu nelze výše uvedenou dohodu vykládat v tom smyslu, že se vztahuje na toto území.
(viz body 86, 88, 89, 92)
4. Obyčejové pravidlo kodifikované v článku 29 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 stanoví, že pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, zavazuje tato smlouva každou smluvní stranu pro celé její území.
Z uvedeného pravidla tak vyplývá, že smlouva v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazu „území“ ve spojení s přivlastňovacím zájmenem „jeho“, jež mu předchází, obecně zavazuje stát ve vztahu k zeměpisné oblasti, na které tento stát vykonává veškeré pravomoci, které svrchovaným entitám přiznává mezinárodní právo, s vyloučením jakéhokoli jiného území, jako je území, které může spadat pouze do jurisdikce uvedeného státu nebo se na něj může vztahovat pouze mezinárodní odpovědnost uvedeného státu. V tomto ohledu z mezinárodní praxe vyplývá, že má-li být smlouva použita nejen na území státu, ale i mimo toto území, tato smlouva to výslovně stanoví, ať již se jedná o území, jež je pod jurisdikcí tohoto státu, jak uvádí například čl. 2 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ze dne 10. prosince 1984, nebo o území, za jehož mezinárodní vztahy je uvedený stát odpovědný, jak uvádí například čl. 56 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech.
Pokud jde o výklad článku 94 Evropsko-středomořské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Marockým královstvím na straně druhé, podle kterého se tato dohoda použije „na území Marockého království“, obyčejové pravidlo kodifikované v článku 29 Vídeňské úmluvy tak a priori brání tomu, aby byla Západní Sahara považována za spadající do územní působnosti dohody o přidružení.
(viz body 94–97)
5. Na základě zásady relativního účinku smluv, která je zásadou obecného mezinárodního práva a je konkrétně vyjádřena v pravidle uvedeném v článku 34 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969, nemohou ze smluv vznikat ani závazky ani práva třetí straně bez jejího souhlasu.
Tato zásada musí být zohledněna v rámci výkladu Evropsko-středomořské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Marockým královstvím na straně druhé, jelikož použití této dohody na Západní Saharu by vedlo k tomu, že by se tato dohoda dotýkala „třetí strany“. Mezinárodní soudní dvůr měl totiž v poradním stanovisku k Západní Sahaře za to, že Západní Sahara nebyla v okamžiku kolonizace Španělským královstvím územím bez pána (terra nullius) a že skutečnosti a informace, které mu byly předloženy, neprokazují žádný vztah územní svrchovanosti mezi tímto územím a Marockým královstvím.
S ohledem na tyto skutečnosti musí být lid Západní Sahary považován za „třetí stranu“ ve smyslu zásady relativního účinku smluv. Tato třetí strana může být jako taková dotčena prováděním dohody o přidružení v případě zahrnutí území Západní Sahary do působnosti uvedené dohody, aniž je nutné určit, zda jí z takového provádění mohou vznikat povinnosti, či naopak práva. Názor, že území Západní Sahary spadá do působnosti dohody o přidružení, by byl za těchto podmínek v rozporu se zásadou relativního účinku smluv, která je zásadou mezinárodního práva, a uplatní se na vztahy mezi Unií a Marockým královstvím.
(viz body 100, 103, 104, 106, 107)
6. Článek 30 odst. 2 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 kodifikuje pravidlo, že stanoví-li smlouva, že je podřízena smlouvě dřívější nebo pozdější, nebo že nemá být považována za neslučitelnou s touto druhou smlouvou, mají ustanovení této druhé smlouvy přednost.
Pokud jde o Dohodu ve formě výměny dopisů mezi Evropskou unií a Marockým královstvím o vzájemných liberalizačních opatřeních pro zemědělské produkty, zpracované zemědělské produkty, ryby a produkty rybolovu, o změně Evropsko-středomořské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Marockým královstvím na straně druhé a o nahrazení jejích protokolů č. 1, 2 a 3 včetně příloh, jejím cílem je změnit dřívější dohodu mezi Unií a Marockým královstvím, tedy uvedenou dohodu o přidružení, a konkrétně ustanovení této dřívější dohody v oblasti liberalizace obchodu se zemědělskými produkty a produkty rybolovu. Uvedená dohoda o liberalizaci za tímto účelem změnila čtyři z 96 článků dohody o přidružení, mezi něž nepatří článek 94 posledně uvedené dohody, a nahradila tři z pěti protokolů, které tvoří přílohu této dohody. Tyto změny jsou taxativní, jak potvrzuje výměna dopisů mezi Unií a Marockým královstvím, v jejíž formě byla dohoda o liberalizaci uzavřena.
Z toho vyplývá, že dohoda o přidružení a dohoda o liberalizaci jsou po sobě uzavřenými smlouvami mezi stejnými smluvními stranami a že je třeba mít za to, že dohoda o liberalizaci je jakožto pozdější dohoda, která se týká konkrétních a omezených aspektů oblasti, která je již do značné míry upravena dřívější dohodou, podřízena posledně uvedené dohodě. S ohledem na takový zvláštní vztah musí mít v souladu s pravidlem kodifikovaným v čl. 30 odst. 2 Vídeňské úmluvy ustanovení dohody o přidružení, která nebyla výslovně změněna dohodou o liberalizaci, při použití dohody o liberalizaci přednost, aby se předešlo jakékoli neslučitelnosti těchto dohod.
(viz body 110–113)
7. Podle čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 musí být pro účely výkladu smlouvy brán spolu s její celkovou souvislostí zřetel mimo jiné na jakoukoliv pozdější praxi při provádění smlouvy, která založila dohodu stran, týkající se jejího výkladu. V tomto kontextu musí unijní soud zkoumat, zda by takové použití bylo v určitých případech projevem existence dohody mezi stranami o změně výkladu dotčené smlouvy.
Údajná vůle Unie, odrážející se v pozdější praxi a spočívající v tom, že se dohoda považuje za z právního hlediska použitelnou na nesamosprávné území, v tomto ohledu nutně znamená připustit, že Unie má v úmyslu plnit tuto dohodu způsobem neslučitelným se zásadou sebeurčení a zásadou relativního účinku smluv, přestože opakovaně připomíná nutnost tyto zásady dodržovat. Takové plnění by přitom bylo nutně neslučitelné se zásadou plnění smluv v dobré víře, která je však závaznou zásadou obecného mezinárodního práva použitelnou na subjekty tohoto práva, které jsou smluvními stranami smlouvy.
(viz body 120, 122–124)
8. Viz znění rozhodnutí.
(viz body 130, 132, 133)