Language of document : ECLI:EU:C:2017:795

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

YVESE BOTA

přednesené dne 24. října 2017(1)

Věc C‑353/16

MP

proti

Secretary of State for the Home Department

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království)]

„Řízení o předběžné otázce – Azylová politika – Minimální normy týkající se podmínek pro přiznávání postavení uprchlíka – Podmínky pro nárok na podpůrnou ochranu – Následky mučení, kterému byla osoba podrobena v zemi původu – Hrozba vážné újmy na psychickém zdraví žadatele v případě jeho navrácení do země původu – Neexistence odpovídající léčby v zemi původu“






I.      Úvod

1.        Může státní příslušník třetí země trpící následky mučení, které na něm bylo spácháno v zemi jeho původu, jemuž již však nehrozí, že bude vystaven takovému zacházení, pokud by se tam vrátil, získat nárok na doplňkovou ochranu z toho důvodu, že zdravotnický systém v této třetí zemi nemůže zajistit odpovídající léčbu jeho duševního onemocnění?

2.        Právě to je podstatou předložené otázky, na kterou má Soudní dvůr v této věci odpovědět. Soudní dvůr tak bude mít příležitost znovu se vyjádřit k čl. 2 písm. e) a čl. 15 písm. b) směrnice 2004/83/ES(2), jakož i podpůrně k článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod(3) a k čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání(4).

3.        Na závěr své analýzy navrhnu Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že čl. 2 písm. e) a čl. 15 písm. b) směrnice 2004/83 neukládají členským státům povinnost rozšířit režim podpůrné ochrany na takový případ, jako je případ projednávaný v původním řízení, a to nezávisle na článku 3 EÚLP a čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení.

II.    Právní rámec

A.      Mezinárodní právo

4.        Článek 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení stanoví:

„Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, zajistí ve svém právním řádu, aby oběť mučení měla právo na nápravu a na spravedlivé a přiměřené odškodnění, včetně prostředků nutných pro co nejúplnější zdravotní rehabilitaci. V případě smrti oběti, k níž došlo v důsledku mučení, mají právo na odškodnění osoby, jež byly na ni odkázány výživou.“

5.        Článek 3 EÚLP stanoví:

„Nikdo nesmí být mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

B.      Unijní právo

6.        Body 9, 25 a 26 odůvodnění směrnice 2004/83 uvádějí:

„9)      Do oblasti působnosti této směrnice nespadají ti státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, kterým je povoleno zůstat na území členských států nikoli z důvodů potřeby mezinárodní ochrany, ale na základě uvážení z rodinných nebo humanitárních důvodů.

[…]

25)      Je nezbytné zavést kritéria, na jejichž základě mají být žadatelé o mezinárodní ochranu uznáváni za osoby, které mají nárok na podpůrnou ochranu. Tato kritéria by měla být definována na základě mezinárodních závazků vyplývajících z právních aktů v oblasti lidských práv a stávající praxe v členských státech.

26)      Nebezpečí, kterým je všeobecně vystaveno obyvatelstvo jednotlivé země nebo jeho část, sama o sobě nepředstavují konkrétní ohrožení, které by mohlo být hodnoceno jako vážná újma.“

7.        Článek 2 této směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

e)      ‚osobou, která má nárok na podpůrnou ochranu‘ státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, která nesplňuje podmínky pro uznání za uprchlíka, ale u které existují závažné důvody se domnívat, že pokud by se vrátila do země svého původu, nebo v případě osoby bez státní příslušnosti do země svého dosavadního pobytu, byla by vystavena reálné hrozbě, že utrpí vážnou újmu uvedenou v článku 15, a na kterou se nevztahuje čl. 17 odst. 1 a 2, přičemž tato osoba nemůže nebo vzhledem ke shora uvedené hrozbě nechce přijmout ochranu dotyčné země;

[…]“

8.        Článek 3 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy mohou zavést nebo zachovávat příznivější normy pro určování osob splňujících podmínky pro získání postavení uprchlíka nebo osob, které mají nárok na podpůrnou ochranu, a pro určování obsahu mezinárodní ochrany, jsou-li slučitelné s touto směrnicí.“

9.        Čl. 4 odst. 4 směrnice 2004/83 stanoví:

„Skutečnost, že žadatel již byl pronásledován nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo způsobení vážné újmy, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení vážné újmy se již nebude opakovat.“

10.      Článek 6 této směrnice stanoví:

„Mezi původce pronásledování nebo vážné újmy patří

a)      stát;

b)      strany nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu;

c)      nestátní původci, lze-li prokázat, že původci uvedení v písmenech a) a b), včetně mezinárodních organizací, nejsou schopni nebo ochotni poskytnout ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou, jak je vymezena v článku 7.“

11.      Článek 15 uvedené směrnice stanoví:

„Vážnou újmou se rozumí

a)      uložení nebo vykonání trestu smrti nebo

b)      mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest vůči žadateli v zemi původu nebo

c)      vážné a individuální ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu.“

12.      Článek 16 směrnice 2004/83 stanoví:

„1.      Státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti přestávají být osobou, která má nárok na podpůrnou ochranu, jestliže okolnosti, které vedly k přiznání statusu podpůrné ochrany, přestanou existovat nebo se změní do té míry, že ochrany již není třeba.

2.      Při uplatňování odstavce 1 přihlížejí členské státy k tomu, zda je změna okolností natolik významná a dlouhodobá, že osoba, která má nárok na podpůrnou ochranu, již není vystavena reálnému nebezpečí vážné újmy.“

III. Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžná otázka

13.      MP je státním příslušníkem Srí Lanky, který přicestoval do Spojeného království v lednu 2005 a získal zde povolení k pobytu jako student. Toto povolení k pobytu mu nebylo dne 11. prosince 2008 prodlouženo.

14.      Dne 5. ledna 2009 podal dotyčný MP žádost o azyl, kde uváděl, že byl členem organizace „Tygři osvobození tamilského Ílamu“ (dále jen „LTTE“), že byl bezpečnostními složkami v zemi svého původu zadržován a mučen, a v případě návratu do tohoto třetího státu by čelil hrozbě dalšího špatného zacházení.

15.      Tato žádost byla dne 23. února 2009 zamítnuta z důvodu, že nebylo prokázáno, že by byl žadatel v případě návratu do země svého původu znovu ohrožen.

16.      MP napadl toto rozhodnutí před Upper Tribunal (vrchní soud, Spojené království) a předložil lékařský posudek potvrzující, že trpí následky mučení, je zasažen posttraumatickou stresovou poruchou a depresemi, vykazuje sebevražedné sklony a podle všeho je odhodlán se zabít v případě návratu do země svého původu. Tento soud nicméně žalobu dotyčné osoby zamítl jednak v rozsahu, v němž je založena na Úmluvě o postavení uprchlíků(5) a na směrnici 2004/83, a jednak z důvodu, že není prokázáno, že MP je ve své zemi původu stále ohrožen.

17.      Upper Tribunal (vrchní soud) nicméně vyhověl žalobě v rozsahu, v němž je založena na ustanovení článku 3 EÚLP, v podstatě z toho důvodu, že by žalobce nemohl v rozporu s tímto článkem využít odpovídající lékařské péče, kterou jeho duševní onemocnění vyžaduje, pokud by byl navrácen do země svého původu.

18.      Toto rozhodnutí bylo potvrzeno Court of Appeal (England & Wales) [Odvolací soud (Anglie a Wales), Spojené království], který má za to, že směrnice 2004/83 se nevztahuje na případy spadající do působnosti článku 3 EÚLP, v nichž se nebezpečí týká zdraví nebo sebevraždy, a nikoli pronásledování.

19.      MP podal proti tomuto rozhodnutí kasační opravný prostředek k Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království), který je předkládajícím soudem v této věci. Tvrdí, že směrnice 2004/83 nemůže mít natolik úzce vymezenou oblast působnosti, jak vyplývá z výkladu provedeného soudy prvního a druhého stupně, že měl získat nárok na podpůrnou ochranu vzhledem k tomu, že byl v minulosti podroben špatnému zacházení v zemi původu, které je příčinou jeho onemocnění, a dále z důvodu nedostatečné infrastruktury v zemi původu pro odpovídající léčbu následků tohoto zacházení. Podle žalobce v původním řízení by skutečnost, že mu v případě návratu do země původu již nehrozí nebezpečí dalšího špatného zacházení, neměla být brána v úvahu při posouzení jeho práva na získání statusu podpůrné ochrany.

20.      Předkládající soud má za to, že tato otázka nebyla doposud konkrétně řešena ani v judikatuře Soudního dvora, ani v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.

21.      Za těchto podmínek se Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Vztahuje se čl. 2 písm. e) ve spojení s čl. 15 písm. b) směrnice Rady 2004/83/ES na reálnou hrozbu vážné újmy na fyzickém nebo psychickém zdraví žadatele v případě navrácení do země jeho původu, je-li tato újma důsledkem předchozího mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení, za které byla zodpovědná země jeho původu?“

IV.    Analýza

22.      Úvodem je třeba uvést, že Soudní dvůr může řešit tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce dvěma způsoby. Soudní dvůr se může vyjádřit v mezích otázky položené předkládajícím soudem, tedy pouze k výkladu čl. 2 písm. e) a k čl. 15 písm. b) směrnice 2004/83, ale jeho odpověď může rovněž obsahovat posouzení těchto ustanovení z hlediska ustanovení článku 3 EÚLP a článku 14 Úmluvy proti mučení.

23.      Zaprvé, pokud jde o odpověď zaměřenou pouze na ustanovení směrnice 2004/83, je třeba uvést, že čistě jazykový výklad článku 15 této směrnice, který taxativně vymezuje případy vážné újmy, vylučuje z oblasti působnosti podpůrné ochrany případ, kdy v zemi původu, kam má být dotyčná osoba navrácena, neexistuje odpovídající lékařská péče.

24.      Znění čl. 15 písm. b) uvedené směrnice je totiž jasné. Dovoluje přiznat podpůrnou ochranu pouze v případě hrozby vážné újmy způsobené mučením nebo nelidským či ponižujícím zacházením, kterému by byl žadatel v budoucnu vystaven v případě svého navrácení do země původu.

25.      Soudní dvůr ostatně rozhodl, že tři typy vážné újmy definované v článku 15 směrnice 2004/83 představují podmínky, jež musí být splněny k tomu, aby určitá osoba mohla být považována za osobu, která může mít nárok na podpůrnou ochranu, jestliže podle čl. 2 písm. e) této směrnice existují závažné a opodstatněné důvody se domnívat, že pokud by se žadatel vrátil do své země původu, byl by vystaven reálné hrozbě, že utrpí takovou újmu(6).

26.      Tento výklad v projednávaném případě znamená, že si MP nemůže činit nárok na podpůrnou ochranu, jelikož je nesporné, že mu již nehrozí nebezpečí, že bude vystaven mučení v případě svého návratu do země původu, i když pravděpodobně z důvodu nedostatečnosti tamního zdravotnického systému nebude moci využít nezbytné lékařské péče, aby mohl bojovat s posttraumatickou stresovou poruchou, kterou trpí, a hrozí, že si v případě svého návratu do země původu sáhne na život.

27.      V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že na riziko zhoršení zdravotního stavu státního příslušníka třetí země, které nevyplývá z úmyslného odepírání péče tomuto státnímu příslušníkovi třetí země, se ustanovení článku 15 směrnice 2004/83 nevztahují. Článek 15 písm. b) této směrnice definuje vážnou újmu spočívající v mučení, nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestu vůči státnímu příslušníkovi třetí země v zemi jeho původu(7).

28.      Z výkladu článku 6 uvedené směrnice totiž podle této judikatury vyplývá, že dotyčná vážná újma musí nastat v důsledku jednání třetí osoby a jejich příčinou nemůže být pouhá všeobecná nedostatečnost zdravotnického systému země původu(8).

29.      Připomeňme, že utrpení způsobené onemocněním může sice za určitých zvláštních okolností představovat nelidské či ponižující zacházení(9), avšak to nic nemění na skutečnosti, že v projednávaném případě není splněno jedno z hlavních kritérií pro přiznání podpůrné ochrany, a sice identifikace původce újmy, proti kterému je třeba ochranu poskytnout.

30.      Aby totiž určitá osoba mohla být považována za osobu, která má nárok na podpůrnou ochranu, nestačí prokázat, že této osobě hrozí, že bude vystavena nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, pokud by se vrátila do země svého původu. Je třeba ještě prokázat, že toto riziko vyplývá z faktorů, které lze přímo nebo nepřímo, vždy ale jako úmyslné, přičíst veřejným orgánům této země, buď z důvodu, že dotčenou osobu ohrožují osobně orgány státu, jehož je tato osoba státním příslušníkem, nebo tyto orgány takovou hrozbu tolerují, anebo k ohrožení dochází ze strany nezávislé skupiny, před níž nejsou uvedené orgány schopny své státní příslušníky účinně ochránit.

31.      U osoby, jejíž zdravotní stav vyžaduje převzetí do lékařské péče a které nemůže být odpovídající péče poskytnuta v zemi původu, přitom nemá nelidské nebo ponižující zacházení, které jí hrozí v případě návratu do této země, původ v jednání či úmyslném opomenutí ze strany veřejných orgánů či orgánů nezávislých na státu, a není namířeno proti konkrétní osobě.

32.      Jedno ze základních kritérií pro přiznání podpůrné ochrany, a sice přímá nebo nepřímá odpovědnost veřejných orgánů země původu za jednání působící vážnou újmu, proti němuž je ochrana potřebná, zde fakticky chybí.

33.      V takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, proto ochrana poskytnutá členským státem nereaguje na potřebu mezinárodní ochrany ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice 2004/83, a nemůže tak spadat do rámce společného evropského azylového systému.

34.      Z toho vyplývá, že riziko zhoršení zdravotního stavu státního příslušníka třetí země trpícího duševním onemocněním, které vyplývá z neexistence odpovídající léčby v zemi jeho původu, aniž jde zároveň o úmyslné odepírání péče tomuto státnímu příslušníkovi třetí země, nemůže postačovat k tomu, aby bylo tomuto státnímu příslušníkovi nutné přiznat podpůrnou ochranu(10), i když je onemocnění, kterým trpí, následkem mučení, kterému byl v minulosti vystaven v zemi původu.

35.      Není tudíž v žádném případě třeba zvažovat, jak navrhují žalobce v původním řízení, jakož i Polská republika, že by jediný rozdíl oproti věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj(11), a sice skutečnost, že onemocnění MP vyplývá z následků mučení, jehož byla dotyčná osoba v minulosti obětí ve své zemi původu, a nikoli z přirozeně nastalé nemoci, mohl změnit podmínky pro vznik nároku na podpůrnou ochranu ve smyslu ustanovení směrnice 2004/83 a ve smyslu judikatury Soudního dvora(12).

36.      Proto je třeba navrhnout, aby Soudní dvůr rozhodl, že definice obsažená v čl. 2 písm. e) ve spojení s čl. 15 písm. b) směrnice 2004/83 se nevztahuje na reálnou hrozbu vážné fyzické nebo psychické újmy na zdraví žadatele v případě jeho navrácení do země původu, která vyplývá z předchozího mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení, za něž byla země původu odpovědná.

37.      Zadruhé, pokud by Soudní dvůr chtěl poskytnout komplexnější odpověď, která by umožnila vyložit ustanovení směrnice 2004/83 ve spojení s článkem 3 EÚLP a s čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení, je třeba uvést následující.

38.      Pokud jde o článek 3 EÚLP, mnoho vodítek již poskytuje judikatura.

39.      Nejprve je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že základní právo zaručené článkem 3 EÚLP je součástí obecných zásad unijního práva, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje, a že judikatura Evropského soudu pro lidská práva musí být brána v úvahu pro výklad dosahu tohoto práva v právním řádu Unie, jelikož čl. 15 písm. b) směrnice 2004/83 v podstatě odpovídá článku 3 EÚLP(13).

40.      Soudní dvůr však rozhodl, že z bodů 5, 6, 9 a 24 odůvodnění směrnice 2004/83 vyplývá, že cílem této směrnice je sice doplnit prostřednictvím podpůrné ochrany ochranu uprchlíků zakotvenou v Ženevské úmluvě, a to určováním osob, které mezinárodní ochranu skutečně potřebují, avšak do oblasti její působnosti nespadají osoby, kterým je povoleno zůstat na území členských států z jiných důvodů, a sice na základě uvážení z rodinných nebo humanitárních důvodů. Povinnost vykládat čl. 15 písm. b) směrnice 2004/83 s ohledem na článek 3 EÚLP, kterému výše citované ustanovení věcně odpovídá, nemůže tento výklad zpochybnit(14).

41.      Bylo nicméně rovněž judikováno(15), že výklad článku 15 směrnice 2004/83 z hlediska článku 3 EÚLP může vést k přiznání nároku na podpůrnou ochranu, ale pouze ve zcela výjimečných případech, a to v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva tehdy, když jsou humanitární důvody svědčící proti takovému vyhoštění naléhavé(16).

42.      Tento soud v této souvislosti rozhodl, že skutečnost, že státní příslušník třetí země trpící vážným onemocněním nemůže být v těchto zcela výjimečných případech vyhoštěn do země, ve které neexistuje odpovídající léčba pro jeho onemocnění, nicméně neznamená, že by mu musel být povolen pobyt na území smluvního státu(17).

43.      Tato judikatura může být použita i v případě projednávaném v původním řízení a znamenala by, že členské státy nemají automaticky povinnost přiznávat podpůrnou ochranu osobám, které trpí onemocněním vyvolaným mučením, jemuž byly tyto osoby v minulosti vystaveny v zemi původu. Nelze totiž mít za to, že případ MP je případem výjimečným, ve kterém jsou humanitární důvody naléhavé.

44.      V projednávaném případě není prokázáno, že nedostatky zdravotnického systému mohou samy o sobě zakládat porušení ustanovení článku 3 EÚLP. Nicméně pokud by tyto nedostatky vyvolaly zhoršení zdravotního stavu dotyčné osoby, mohlo by to vést k porušení tohoto ustanovení. Je věcí výhradně vnitrostátního soudu, aby posoudil existenci takového porušení, i když se jeví jako pravděpodobné, že v projednávaném případě vzhledem k posttraumatické stresové poruše, kterou MP trpí, a hrozícímu nebezpečí, že v případě návratu do země původu spáchá sebevraždu, tomu tak je. Vnitrostátní soudy, soud v první instanci i soud odvolací ostatně dospěly k závěru, že by došlo k porušení těchto ustanovení, a z dokumentů ve spisu vyplývá, že MP nebude do země svého původu navrácen, což není zpochybněno.

45.      Kromě toho připomínám, že systém podpůrné ochrany musí být oddělen od úvah, kterými se řídí věc v původním řízení, ve které je nesporné, že žadateli již v případě návratu do země původu nebezpečí mučení nehrozí.

46.      Soudní dvůr v této souvislosti rozhodl, že by bylo v rozporu s celkovou systematikou a s cíli směrnice 2004/83 uplatnit ochranná opatření, která stanoví, vůči státním příslušníkům třetí země, kteří se ocitli v situacích postrádajících jakoukoli vazbu na samotnou logiku této mezinárodní ochrany(18).

47.      V návaznosti na již konstatované závěry ohledně výkladu čl. 2 písm. e) a čl. 15 písm. b) této směrnice se totiž lze domnívat, že pokud by došlo k udělení mezinárodní ochrany žadateli, šlo by o jiný typ ochrany v souladu s čl. 2 písm. g) in fine uvedené směrnice. Tato ochrana by byla přiznána z jiného důvodu, a sice na základě uvážení z rodinných nebo humanitárních důvodů konkrétně na základě článku 3 EÚLP.

48.      Unijní normotvůrce přitom zjevně hodlal situace zakládající se na humanitárních důvodech vyloučit z působnosti směrnice 2004/83, jak vyplývá z bodu 9 jejího odůvodnění(19).

49.      Z výše uvedeného tedy vyplývá, že výklad ustanovení směrnice 2004/83 ve spojení s článkem 3 EÚLP nebrání členským státům, aby z oblasti působnosti podpůrné ochrany vyloučily osoby, které se nacházejí v takové situaci, jako je situace MP, které trpí následky mučení protrpěného v minulosti, ale již jim nehrozí, že budou v případě návratu do země svého původu vystaveny takovému zacházení, ačkoli mají sebevražedné sklony a jednoznačně nemohou získat odpovídající lékařskou péči pro léčbu svého onemocnění. V tomto kontextu přísluší výhradně vnitrostátnímu soudu, aby s ohledem na zjištění, která má k dispozici, posoudil, zda by došlo k porušení článku 3 EÚLP.

50.      Pokud jde dále o článek 14 Úmluvy proti mučení, rovnou připomínám, že ustanovení směrnice 2004/83, jakož i další právní předpisy upravující společný evropský azylový systém byly přijaty v souladu s čl. 78 odst. 1 SFEU s účelem napomoci příslušným orgánům členských států uplatňovat Ženevskou úmluvu, jakož i další mezinárodní smlouvy relevantní v dané oblasti(20). Výklad ustanovení této směrnice musí být tudíž podán ve světle celkové systematiky a účelu těchto právních předpisů(21).

51.      Z ustálené judikatury však vyplývá, že uplatňování unijního práva musí být nezávislé na uplatňování mezinárodního humanitárního práva(22). Kromě toho je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr rozhodl, že mezinárodní humanitární právo a režim podpůrné ochrany stanovený směrnicí 2004/83 sledují odlišné cíle a zavádí jasně oddělené mechanismy ochrany(23).

52.      Podotýkám tedy, že směrnice 2004/83 neobsahuje žádné ustanovení, které by se ve větší či menší míře podobalo ustanovení čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení, které zavazuje smluvní státy, aby stanovily postupy a prostředky, které umožní obětem mučení dosáhnout nápravy.

53.      Pouze v tomto rozsahu by si tak Soudní dvůr mohl případně položit otázku, zda může mít porušení článku 14 Úmluvy proti mučení třetím státem, jehož je žadatel státním příslušníkem, vliv na povinnosti členských států Unie v oblasti přiznání podpůrné ochrany, které vyplývají ze směrnice 2004/83 a umožňují ochránit jednotlivce před jakoukoliv vážnou újmou.

54.      Z jazykového výkladu čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení totiž vyplývá, že stanovit prostředky a postupy umožňující dotčeným osobám obdržet náhradu nebo využít co nejúplnější rehabilitace musí v zásadě stát, který je odpovědný za mučení spáchané na svém území(24).

55.      Celkový pohled na ustanovení této úmluvy skutečně podporuje tento jazykový výklad v tom, že její články 13 a následující jsou určené především státu, který je za porušení práva odpovědný(25). V tomto ohledu je třeba si položit otázku, zda v případě, že Srí Lanka nedodržuje závazky vyplývající z Úmluvy proti mučení, jejíž je smluvní stranou, může tato situace vést k rozšíření povinnosti členských států v oblasti podpůrné ochrany.

56.      Může porušení Úmluvy proti mučení třetím státem mimo Unii umožnit jednotlivcům, aby se domáhali práva na podpůrnou ochranu v Evropské unii? Lze toto porušení vykládat jako důkaz o hrozbě nelidského nebo ponižujícího zacházení v případě návratu dotyčné osoby do země jejího původu? Může být neexistence postupu, na jehož základě by bylo možné získat náhradu v zemi původu, považována za hrozbu vážné újmy? Právě k těmto otázkám by se Soudní dvůr mohl chtít vyjádřit.

57.      Některé státy by mohly souhlasit s tím, že na sebe vezmou závazky, které Úmluva proti mučení zavádí, i když nejsou za příslušné mučení odpovědné. Taková univerzální jurisdikce se připouští v trestním právu, pokud jde o stíhání a souzení osob, které se dopustily mučení. Tento předpis totiž připouští, aby jediná spojitost mezi státem soudu a místem spáchání trestného činu byla přítomnost údajného pachatele mučení na území státu, který může tohoto pachatele vydat k trestnímu stíhání jinam, anebo ho trestně stíhat a soudit sám(26). Není však běžné, aby tato univerzální jurisdikce byla uznána v oblasti občanskoprávní odpovědnosti a práva na odškodnění obětí poškozujících jednání(27). V tomto kontextu je jediná vyžadovaná spojitost mezi trestným činem a státem přítomnost oběti mučení spáchaného v zahraničí na území státu, který převezme odpovědnost nad žalobou na náhradu škody. Pokud by Soudní dvůr připustil toto rozšíření soudní pravomoci států(28), které jsou smluvní stranou Úmluvy proti mučení, umožnilo by to účinný výkon práva obětí mučení na náhradu, plně by to zrcadlilo ius cogens(29) a boj proti mučení by tak byl v celosvětovém měřítku posílen(30).

58.      Výhradně v tomto rozsahu lze připustit, že se čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení použije na případ projednávaný ve věci v původním řízení, což by umožnilo rozšířit závazky členských států v oblasti podpůrné ochrany. Uznání takové univerzální jurisdikce by však překročilo rámec toho, co již unijní judikatura připustila, a případ projednávaný v původním řízení se nejeví být nejlepší příležitostí pro učinění takového kroku, neboť použití čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení zde brání dvě hlediska.

59.      Zaprvé ze žádného dokumentu ve spisu nevyplývá, že by Srí Lanka úmyslně porušila své závazky, které vyplývají z čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení, ve vztahu k MP, pokud by tam byla tato osoba navrácena. Z výše uvedeného totiž vyplývá, že MP nemůže vůči Srí Lance platně namítat úmyslné odepírání léčby, a nemůže tudíž hrozit, že dojde k takovým případům vážné újmy, jaké jsou vyjmenovány v článku 15 směrnice 2004/83, umožňujícím přiznání podpůrné ochrany, ačkoli zdravotnický systém nesporně není dostatečný. Nelze tudíž a priori uznat, že Srí Lanka porušuje ve vztahu k MP závazky, které pro ni vyplývají z Úmluvy proti mučení.

60.      Zadruhé, aby bylo přiznáno právo na náhradu, je třeba, aby byla podána stížnost nebo soudní žaloba. Je věcí osoby, která se označuje za oběť mučení, aby podala žalobu s cílem obdržet náhradu a dosáhnout odpovídajících podmínek, které ji umožní co nejúplnější rehabilitaci podle ustanovení samotného čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení. V projednávaném případě však žalobce v původním řízení neprokazuje, dokonce ani netvrdí, že došlo k předložení žádosti o odškodnění nebo poskytnutí prostředků pro rehabilitaci, ať už u orgánů Srí Lanky nebo u orgánů členského státu, pokud by se posledně uvedené orgány mohly označit za příslušné. Z žádného dokumentu ve spisu nevyplývá, že by MP podal jakoukoli žalobu na základě ustanovení čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení.

61.      Jediný způsob, jak by bylo hypoteticky možné zařadit případ projednávaný v původním řízení do působnosti těchto ustanovení, by bylo konstatovat, že nedostatečnost zdravotnického systému na Srí Lance zakládá úmyslné porušení závazků tímto státem podle čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení vůči MP a že podání žádosti o podpůrnou ochranu v členském státě Unie se rovná žádosti o přiznání nároku na odškodnění nebo na nezbytné prostředky pro co nejúplnější rehabilitaci.

62.      Tento výklad však podle všeho extrémně rozšiřuje oblast působnosti jak ustanovení směrnice 2004/83, tak ustanovení čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení.

63.      Navíc je nezbytné zvažovat praktické důsledky takto širokého výkladu. Pokud takový výklad umožní jakékoli osobě, která v minulosti trpěla špatným zacházením, získat nárok na podpůrnou ochranu, pokud země jejího původu nestanoví prostředky a postupy umožňující odškodnění nebo rehabilitaci obětí, včetně zavedení dostatečně efektivního zdravotnického systému, významně se tím zvýší závazky členských států v oblasti podpůrné ochrany a způsobilo by to procesní i věcné potíže. Takový výklad by dalece překračoval rámec toho, co zamýšlel unijní normotvůrce přijetím směrnice 2004/83 a společného evropského azylového systému a mohlo by to vyvolat zvýšení počtu žádostí o mezinárodní ochranu, jakož i potíže s ukončováním těchto ochranných režimů podle článku 16 směrnice 2004/83 v případě posttraumatické stresové poruchy nebo sebevražedných sklonů. Kromě toho se judikatura Soudního dvora uplatňuje, aniž by byla dotčena diskreční pravomoc členských států povolit pobyt osobám postiženým takovými onemocněními z humanitárních důvodů.

64.      Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba navrhnout, aby Soudní dvůr rozhodl, že ustanovení čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení nebrání tomu, aby žadateli, který se nachází v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, nebyla přiznána podpůrná ochrana.

65.      V důsledku je třeba navrhnout, aby Soudní dvůr rozhodl, že definice obsažená v čl. 2 písm. e) ve spojení s čl. 15 písm. b) směrnice 2004/83 se nevztahuje na reálnou hrozbu vážné újmy na fyzickém nebo psychickém zdraví žadatele v případě navrácení do země jeho původu, která vyplývá z předchozího mučení, za které byla tato země původu odpovědná, což nebrání uplatnění článku 3 EÚLP a čl. 14 odst. 1 Úmluvy proti mučení.

V.      Závěry

66.      Ve světle výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázkou položenou Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království) odpověděl následovně:

„Definice obsažená v čl. 2 písm. e) ve spojení s čl. 15 písm. b) směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, které z jiných důvodů potřebují mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany se nevztahuje na reálnou hrozbu vážné újmy na fyzickém nebo psychickém zdraví žadatele v případě navrácení do země jeho původu, která vyplývá z předchozího mučení, za které byla tato země původu odpovědná.“


1 –      Původní jazyk: francouzština.


2 –      Směrnice Rady ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, které z jiných důvodů potřebují mezinárodní ochranu a o obsahu poskytované ochrany (Úř. věst. 2004, L 304, s. 12, a oprava Úř. věst. 2005, L 204, s. 24).


3 –      Podepsaná v Římě dne 4. listopadu 1950, dále jen „EÚLP“.


4 –      Přijatá v New Yorku dne 10. prosince 1984, dále jen „Úmluva proti mučení“.


5 –      Podepsaná v Ženevě dne 28. července 1951, dále jen „Ženevská úmluva“.


6 –      Rozsudky ze dne 17. února 2009, Elgafaji (C‑465/07, EU:C:2009:94, bod 31), ze dne 30. ledna 2014, Diakité (C‑285/12, EU:C:2014:39, bod 18), a ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj (C‑542/13, EU:C:2014:2452, bod 30).


7 –      Rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj (C‑542/13, EU:C:2014:2452, body 31 a 32).


8 –      Rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj (C‑542/13, EU:C:2014:2452, bod 35).


9 –      Viz moje stanovisko ve věci M’Bodj (C‑542/13, EU:C:2014:2113, body 44 až 46 a citovaná judikatura ESLP). Viz rovněž rozsudek ESLP ze dne 29. dubna 2002, Pretty v. Spojené království (CE:ECHR:2002:0429JUD000234602, § 52).


10 –      Rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj (C‑542/13, EU:C:2014:2452, bod 36).


11 –      C‑542/13, EU:C:2014:2452.


12 –      Rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj (C‑542/13, EU:C:2014:2452).


13 –      Rozsudek ze dne 17. února 2009, Elgafaji (C‑465/07, EU:C:2009:94, bod 28). Pro připomenutí si výkladu článku 3 EÚLP Evropským soudem pro lidská práva viz rozsudky ESLP ze dne 28. února 2008, Saadi v. Itálie (CE:ECHR:2008:0228JUD003720106, § 134 a 135), jakož i ze dne 21. ledna 2011, M.S.S. v. Belgie a Řecko (CE:ECHR:2011:0121JUD003069609, § 219 a násl.) Evropský soud pro lidská práva v tomto rozsudku připomíná, že zacházení zakázané článkem 3 EÚLP musí zejména vykazovat minimum závažnosti, být spáchané úmyslně a být ponižující a potupné.


14 –      Rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj (C‑542/13, EU:C:2014:2452, body 37 a 38).


15 –      Rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj (C‑542/13, EU:C:2014:2452, body 39 a 40).


16 –      Viz zejména rozsudek ESLP ze dne 27. května 2008, N. v. Spojené království (CE:ECHR:2008:0527JUD002656505, § 42 až 45). Evropský soud pro lidská práva v tomto rozsudku uvádí, že jeho judikatura se především týkala séropozitivních osob, ale že jiné případy mohou výjimečně zabránit vyhoštění osob, které trpí přirozeně nastalým fyzickým nebo duševním onemocněním.


17 –      Rozsudek ESLP ze dne 27. února 2014, S.J. v. Belgie (CE:ECHR:2015:0319JUD007005510, § 118 až 120). Evropský soud pro lidská práva v tomto rozsudku připomněl, že podle jeho judikatury nemohou státní příslušníci třetí země, kteří jsou předmětem řízení o vyhoštění, v zásadě uplatňovat právo setrvat na území smluvního státu, aby nadále využívali podpory a lékařských, sociálních a jiných služeb poskytovaných státem, který je vyhošťuje. Skutečnost, že v případě vyhoštění ze smluvního státu může u žadatele dojít k vážnému zhoršení jeho situace a zejména k významnému zkrácení délky života, není sama o sobě dostatečným důvodem, který by vedl k porušení článku 3 EÚLP.


18 –      Rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj (C‑542/13, EU:C:2014:2452, bod 44).


19 –      Viz moje stanovisko ve věci M’Bodj (C‑542/13, EU:C:2014:2113, body 60 až 63).


20 –      Viz zejména moje stanovisko ve věci Danqua (C‑429/15, EU:C:2016:485, bod 55).


21 –      Rozsudek ze dne 7. listopadu 2013, X a další (C‑199/12 až C‑201/12, EU:C:2013:720, body 39 a 40 a citovaná judikatura).


22 –      Rozsudky ze dne 30. ledna 2014, Diakité (C‑285/12, EU:C:2014:39, body 24 až 26), a ze dne 14. března 2017, A a další (C‑158/14, EU:C:2017:202, bod 91).


23 –      Rozsudek ze dne 30. ledna 2014, Diakité (C‑285/12, EU:C:2014:39, bod 24).


24 –      V tomto smyslu viz Chanet, C., „La Convention des Nations Unies contre la torture et autres peines ou traitements cruels, inhumains ou dégradants“, Annuaire français de droit international, svazek 30, Persée, Paříž, 1984, s. 625 až 636.


25 –      V tomto smyslu viz Ponroy, E., a Jacq, C., „Étude comparative des Conventions des Nations Unies et du Conseil de l’Europe relatives à la torture et aux peines ou traitements inhumains ou dégradants“, Revue de science criminelle et de droit pénal comparé, Dalloz, Paříž, 1990, s. 317.


26 –      Viz čl. 5 odst. 2 Úmluvy proti mučení podle zásady aut dedere aut iudicare. V tomto smyslu viz Vandermeersch, D., „La compétence universelle“, Juridictions nationales et crimes internationaux, Presses universitaires de France, Paříž, 2002, s. 590 až 594.


27 –      Rozsudek ESLP ze dne 21. června 2016, Nait-Liman v. Švýcarsko (CE:ECHR:2016:0621JUD005135707, § 49 a násl., jakož i § 115 a násl.). Evropský soud pro lidská práva v tomto rozsudku odmítá mít za to, že čl. 6 odst. 1 EÚLP zavazuje smluvní státy ke stanovení mechanismů občanskoprávní náhrady škody za mučení spáchané ve třetích státech. Soud zde vysvětluje, že uznání univerzální jurisdikce v dané oblasti by vyvolalo masívní nárůst žalob. Po vyčerpávajícím přezkumu evropských soudních systémů (§ 49) dospěl Soud k závěru, že ačkoli zákaz mučení je součástí ius cogens a umožňuje tak univerzální jurisdikci, občanskoprávní žaloby, které jsou podány v důsledku mučení, musí nicméně respektovat pravidla teritoriality soudní pravomoci. Viz rovněž rozsudek ESLP ze dne 21. listopadu 2001, Al-Adsani v. Spojené království (CE:ECHR:2001:1121JUD003576397, § 61 a 115 a násl.).


28 –      S tím, že tato otázka zdaleka není řešena jednomyslně v různých evropských právních řádech ani v právní nauce, jak připomíná Evropský soud pro lidská práva ve svých rozsudcích ze dne 21. listopadu 2001, Al-Adsani v. Spojené království (CE:ECHR:2001:1121JUD003576397, § 61 a 62), a ze dne 21. června 2016, Nait-Liman v. Švýcarsko (CE:ECHR:2016:0621JUD005135707, § 115 a násl.).


29 –      K definici viz rozsudek ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461, bod 87): „chápané jako mezinárodní veřejný pořádek, který je závazný pro veškeré subjekty mezinárodního práva, […], a od nějž se nelze odchýlit“.


30 –      Viz rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ze dne 10. prosince 1998, V, Anto Furundzija (IT‑95-17, § 156).