ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
5. května 2011(*)
„Volný pohyb osob – Článek 21 SFEU – Směrnice 2004/38/ES – Pojem ,oprávněné osoby‘ – Článek 3 odst. 1 – Státní příslušník, který nikdy nevyužil svého práva volného pohybu a který vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem – Vliv státní příslušnosti dalšího členského státu – Čistě vnitrostátní situace“
Ve věci C‑434/09,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Supreme Court of the United Kingdom, dříve House of Lords (Spojené království) ze dne 5. května 2009, došlým Soudnímu dvoru dne 5. listopadu 2009, v řízení
Shirley McCarthy
proti
Secretary of State for the Home Department,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení K. Lenaerts, předseda senátu, D. Šváby, R. Silva de Lapuerta (zpravodajka), E. Juhász a J. Malenovský, soudci,
generální advokátka: J. Kokott,
vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. října 2010,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za S. McCarthy S. Coxem, barrister, a K. Lewis, solicitor,
– za vládu Spojeného království S. Ossowskim, jako zmocněncem, ve spolupráci s T. Wardem, barrister,
– za dánskou vládu C. Vangem, jako zmocněncem,
– za estonskou vládu M. Linntam, jako zmocněnkyní,
– za Irsko D. O’Haganem a D. Conlan Smythem, jako zmocněnci, ve spolupráci s B. Lennonem, barrister,
– za nizozemskou vládu C. Wissels a M. de Ree, jako zmocněnkyněmi,
– za Evropskou komisi D. Maidani a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 25. listopadu 2010,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 a článku 16 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05, s. 46).
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi paní McCarthy a Secretary of State for the Home Department (ministr vnitra, dále jen „Secretary of State“) ve věci žádosti o povolení pobytu podané paní McCarthy.
Právní rámec
Právo Unie
3 První až třetí bod odůvodnění směrnice 2004/38 uvádějí:
„(1) Občanství Unie přiznává každému občanu Unie základní a osobní právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení.
(2) Volný pohyb osob představuje jednu ze základních svobod vnitřního trhu, který zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, ve kterém je v souladu se Smlouvou zajištěna tato svoboda.
(3) Občanství Unie by mělo představovat základní postavení státních příslušníků členských států při výkonu jejich práva volného pohybu a pobytu. Je proto nezbytné kodifikovat a revidovat stávající nástroje Společenství, které se zaměřují samostatně na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a na studenty a další osoby bez zaměstnání, aby se právo volného pohybu a pobytu všech občanů Unie zjednodušilo a posílilo.“
4 Kapitola I směrnice 2004/38, nadepsaná „Obecná ustanovení“, obsahuje články 1 až 3.
5 Uvedený článek 1, nadepsaný „Předmět“, uvádí:
„Tato směrnice stanoví:
a) podmínky výkonu práva volného pohybu a pobytu na území členských států občany Unie a jejich rodinnými příslušníky;
b) právo trvalého pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků na území členských států;
c) omezení práv uvedených v písmenech a) a b) z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví.“
6 Článek 2 směrnice 2004/38, nadepsaný „Definice“, stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
1) ,občanem Unie‘ osoba, která je státním příslušníkem některého členského státu;
2) ,rodinným příslušníkem‘:
a) manžel nebo manželka;
b) partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu;
c) potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b);
d) předci v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, a takoví předci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b);
3) ,hostitelským členským státem‘ členský stát, do nějž se občan Unie stěhuje za účelem výkonu svého práva volného pohybu a pobytu.“
7 Článek 3 směrnice 2004/38, nadepsaný „Oprávněné osoby“, ve svém odstavci 1 stanoví:
„Tato směrnice se vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují.“
8 Kapitola III této směrnice, nadepsaná „Právo pobytu“, obsahuje články 6 až 15.
9 Uvedený článek 6 stanoví:
„1. Občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu až tří měsíců, aniž by podléhali jakýmkoli podmínkám či formalitám s výjimkou povinnosti být držitelem platného průkazu totožnosti nebo cestovního pasu.
2. Odstavec 1 se použije také na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a tohoto občana Unie doprovázejí nebo následují a kteří jsou držiteli platného cestovního pasu.“
10 Článek 7 směrnice 2004/38 uvádí:
„1. Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud:
a) jsou v hostitelském členském státě zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými; nebo
b) mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika; nebo
c) – jsou zapsáni u soukromého či veřejného subjektu, akreditovaného nebo financovaného hostitelským členským státem v souladu s jeho právními předpisy nebo správní praxí z prvotního důvodu studia, včetně odborné přípravy, a
– jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika, a prohlášením nebo jiným podobným prostředkem podle své volby ujistí příslušný vnitrostátní orgán, že mají dostatečné prostředky pro sebe a své rodinné příslušníky, aby se po dobu jejich pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu; nebo
d) jsou rodinnými příslušníky doprovázejícími nebo následujícími občana Unie, který splňuje podmínky uvedené v písmenech a), b) nebo c).
2. Právo pobytu stanovené v odstavci 1 se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky doprovázející nebo následující v hostitelském členském státě občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, za předpokladu, že tento občan Unie splňuje podmínky stanovené v odst. 1 písm. a), b) nebo c).
3. Pro účely odst. 1 písm. a) si občan Unie, který již není zaměstnanou osobou ani samostatně výdělečně činnou osobou, ponechává postavení zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné v těchto případech:
[…]
4. Odchylně od odst. 1 písm. d) a odstavce 2 mají právo pobytu jako rodinní příslušníci občana Unie splňujícího podmínky odst. 1 písm. c) pouze jeho manžel či manželka, registrovaný partner či partnerka ve smyslu čl. 2 odst. [bodu] 2 písm. b) a nezaopatřené děti. Na jím vyživované předky v linii přímé a takové předky jeho manžela či manželky nebo partnera či partnerky se použije čl. 3 odst. 2.“
11 V kapitole IV směrnice 2004/38 („Právo trvalého pobytu“) se nachází článek 16, nadepsaný „Obecné pravidlo pro občany Unie a jejich rodinné příslušníky“, který uvádí:
„1. Právo trvalého pobytu v hostitelském členském státě mají občané Unie, kteří tam nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let. Toto právo není vázáno na splnění podmínek stanovených v kapitole III.
2. Odstavec 1 se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a s občanem Unie v hostitelském členském státě nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let.
[…]
4. Již nabyté právo trvalého pobytu může být ztraceno pouze z důvodu nepřítomnosti v hostitelském členském státě po dobu delší než dva po sobě jdoucí roky.“
12 Kapitola V této směrnice, nadepsaná „Společná ustanovení pro právo pobytu a právo trvalého pobytu“, obsahuje článek 22 („Územní působnost“), který stanoví:
„Právo pobytu a právo trvalého pobytu se vztahuje na celé území hostitelského členského státu. Členské státy mohou právo pobytu a právo trvalého pobytu územně omezit pouze tehdy, vztahují-li se stejná omezení i na jejich vlastní státní příslušníky.“
Vnitrostátní právo
13 Podle právních předpisů Spojeného království v oblasti přistěhovalectví platí, že příslušníci třetích států, jimž nebylo uděleno povolení k pobytu na území Spojeného království na základě těchto předpisů, nesplňují ani podmínky nezbytné pro získání povolení k pobytu na základě těchto ustanovení jakožto manžel nebo manželka osoby usazené ve Spojeném království.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
14 Paní McCarthy, státní příslušnice Spojeného království, má rovněž irskou státní příslušnost. Narodila se a vždy pobývala ve Spojeném království; nikdy netvrdila, že by byla zaměstnanou osobou, osobou samostatně výdělečně činnou či ekonomicky soběstačnou osobou. Paní McCarthy pobírá sociální dávky.
15 Dne 15. listopadu 2002 se paní McCarthy provdala za jamajského státního příslušníka, který neměl právo pobytu ve Spojeném království na základě právní úpravy tohoto členského státu v oblasti přistěhovalectví.
16 Po uzavření manželství požádala paní McCarthy poprvé o vydání irského pasu, jejž také obdržela.
17 Dne 23. července 2004 požádali paní McCarthy a její manžel u Secretary of State o povolení k pobytu a oprávnění k pobytu v souladu s právem Unie, paní McCarthy jakožto občanka Unie a pan McCarthy jakožto manžel občanky Unie. Secretary of State zamítl jejich žádosti z toho důvodu, že paní McCarthy není „způsobilou osobou“ (v zásadě zaměstnanou osobou, osobou samostatně výdělečně činnou či ekonomicky soběstačnou osobou), a pan McCarthy tudíž není manželem „způsobilé osoby“.
18 Paní McCarthy podala proti rozhodnutí vydanému Secretary of State, jehož byla adresátem, žalobu k Asylum and Immigration Tribunal (dále jen „Tribunal“), kterou Tribunal dne 17. října 2006 zamítl. Poté, co High Court of Justice (England & Wales) nařídil nový přezkum této žaloby, Tribunal své rozhodnutí dne 16. srpna 2007 potvrdil.
19 Odvolání podané paní McCarthy proti rozhodnutí Tribunal bylo zamítnuto Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division). Paní McCarthy podala proti rozhodnutí posledně uvedeného soudu kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu.
20 Pan McCarthy nepodal žalobu proti rozhodnutí Secretary of State, jehož byl adresátem, podal však novou žádost, která byla rovněž zamítnuta. Pan McCarthy podal následně proti tomuto druhému rozhodnutí žalobu k Tribunal, který přerušil řízení až do doby, než bude s konečnou platností rozhodnuto o žalobě podané paní McCarthy.
21 V tomto kontextu se Supreme Court of the United Kingdom rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je osoba, která má vedle irské státní příslušnosti také státní příslušnost Spojeného království a která pobývala celý život ve Spojeném království, ,oprávněnou osobou‘ ve smyslu článku 3 směrnice 2004/38[…]?
2) Platí, že tato osoba ,legálně pobývala‘ v hostitelském členském státě ve smyslu článku 16 [této] směrnice, pokud nemohla splnit požadavky stanovené článkem 7 [uvedené] směrnice?“
K předběžným otázkám
22 Jak vyplývá z bodů 14 až 19 tohoto rozsudku, týká se spor v původním řízení žádosti o přiznání práva pobytu na základě práva Unie, kterou paní McCarthy, občanka Unie, podala v členském státě, jehož je státní příslušnicí a v němž vždy pobývala.
23 Cílem této žádosti ve skutečnosti je, aby panu McCarthymu, státnímu příslušníkovi třetího státu, bylo přiznáno právo pobytu na základě směrnice 2004/38, jakožto rodinnému příslušníkovi paní McCarthy, neboť z použití právních předpisů Spojeného království v oblasti přistěhovalectví obdobné právo nevyplývá.
K první otázce
24 Nejprve je třeba uvést, že i když předkládající soud po formální stránce omezil své otázky pouze na výklad čl. 3 odst. 1 a článku 16 směrnice 2004/38, nebrání taková skutečnost Soudnímu dvoru, aby předkládajícímu soudu poskytl všechny prvky výkladu práva Unie, které mohou být užitečné pro rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena, bez ohledu na to, zda je tento soud ve svých otázkách zmínil (viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2007, ING. AUER, C‑251/06, Sb. rozh. s. I‑9689, bod 38 a citovaná judikatura).
25 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že z předkládacího rozhodnutí, ze spisu ani z vyjádření předložených Soudnímu dvoru nevyplývá, že by paní McCarthy někdy využila svého práva volného pohybu na území členských států, ať již individuálně, či jako rodinný příslušník občana Unie, který takového práva využil. Stejně tak je třeba konstatovat, že paní McCarthy se domáhá práva pobytu na základě práva Unie, ačkoli netvrdí, že by byla zaměstnanou osobou, osobou samostatně výdělečně činnou či ekonomicky soběstačnou osobou.
26 První otázku předkládajícího soudu je tudíž třeba chápat tak, že její podstatou je, zda jsou čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 nebo článek 21 SFEU použitelné na situaci občana Unie, který nikdy nevyužil svého práva volného pohybu, který vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, a který má mimoto státní příslušnost dalšího členského státu.
Úvodní poznámky
27 Úvodem je třeba poukázat na to, že občanství Unie poskytuje každému občanu Unie základní a osobní právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených Smlouvami a v opatřeních přijatých k jejich provedení, a že volný pohyb osob krom toho představuje jednu ze základních svobod vnitřního trhu, která byla nadto znovu potvrzena v článku 45 Listiny základních práv Evropské unie (rozsudek ze dne 7. října 2010, Lassal, C‑162/09, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 29).
28 Co se týče směrnice 2004/38, měl již Soudní dvůr příležitost konstatovat, že jejím účelem je usnadnit výkon základního a osobního práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které je Smlouvou přiznáno přímo občanům Unie, a že jejím cílem je zejména posílení uvedeného práva (viz rozsudky ze dne 25. července 2008, Metock a další, C‑127/08, Sb. rozh. s. I‑6241, body 82 a 59, a výše uvedený rozsudek Lassal, bod 30).
29 Soudní dvůr již rovněž konstatoval, že zásada mezinárodního práva, jež byla potvrzena v článku 3 protokolu č. 4 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě, a o níž nelze mít za to, že by ji právo Unie ve vztazích mezi členskými státy nerespektovalo, brání tomu, aby členský stát z jakéhokoli důvodu odepřel vlastním státním příslušníkům vstup na své území nebo pobyt v něm (viz rozsudky ze dne 4. prosince 1974, van Duyn, 41/74, Recueil, s. 1337, bod 22, a ze dne 27. září 2001, Barkoci a Malik, C‑257/99, Recueil, s. I‑6557, bod 81); uvedená zásada rovněž brání tomu, aby tento členský stát vyhostil své státní příslušníky ze svého území, odepřel jim právo pobytu na svém území nebo toto právo vázal na splnění určitých podmínek (viz rozsudky ze dne 7. července 1992, Singh, C‑370/90, Recueil, s. I‑4265, bod 22, a ze dne 11. prosince 2007, Eind, C‑291/05, Sb. rozh. s. I‑10719, bod 31).
K použitelnosti směrnice 2004/38
30 Podstatou první části této otázky, jak byla přeformulována Soudním dvorem, je, zda musí být čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice použije na občana v takové situaci, v jaké se nachází paní McCarthy, který nikdy nevyužil svého práva volného pohybu, který vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, a který má mimoto státní příslušnost dalšího členského státu.
31 Na základě gramatického, teleologického a systematického výkladu je třeba na tuto otázku odpovědět záporně.
32 Zaprvé totiž čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 stanoví, že oprávněnou osobou je každý občan Unie, který se „stěhuje“ do „jiného“ členského státu, než jehož je státním příslušníkem, nebo v takovém členském státě pobývá.
33 Zadruhé je sice pravda, jak bylo připomenuto v bodě 28 tohoto rozsudku, že cílem směrnice 2004/38 je usnadnit a posílit výkon základního a osobního práva volného pohybu a pobytu na území členských států, jež je přiznáno přímo každému občanu Unie, to však nemění nic na tom, že jejím předmětem je, jak vyplývá z jejího čl. 1 písm. a), stanovení podmínek výkonu tohoto práva.
34 Vzhledem k tomu, že jak bylo uvedeno v bodě 29 tohoto rozsudku, nemůže být pobyt osoby pobývající v členském státě, jehož je státním příslušníkem, vázán na žádné podmínky, nemůže být směrnice 2004/38 v otázce podmínek výkonu práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, určena k použití na občana Unie, který požívá bezpodmínečného práva pobytu proto, že pobývá v členském státě, jehož je státním příslušníkem.
35 Zatřetí ze směrnice 2004/38 jako celku vyplývá, že pobyt, který upravuje, je spojen s výkonem volného pohybu osob.
36 Článek 1 písm. a) této směrnice tak definuje svůj předmět odkazem na výkon „práva“ občanů Unie „svobodně se pohybovat a pobývat“ na území členských států. Taková vazba mezi pobytem a volným pohybem vyplývá rovněž z názvu uvedené směrnice i z většiny jejích bodů odůvodnění, a například druhý bod odůvodnění přitom odkazuje výlučně na volný pohyb osob.
37 Dále práva pobytu uvedená ve směrnici 2004/38, a sice jak právo pobytu upravené v jejích článcích 6 a 7, tak právo trvalého pobytu upravené v jejím článku 16, odkazují na pobyt občana Unie, a to buď „v jiném členském státě“, nebo „v hostitelském členském státě“, a upravují tak právní postavení občana Unie v členském státě, jehož není státním příslušníkem.
38 Jak bylo konečně připomenuto v bodě 32 tohoto rozsudku, čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 sice označuje za „oprávněné osoby“ všechny občany Unie, kteří se stěhují „nebo“ pobývají v členském státě, avšak z jejího článku 22 vyplývá, že územní působnost práva pobytu a práva trvalého pobytu, jež jsou upravena touto směrnicí, se vztahuje na celé území „hostitelského členského státu“, jenž je definován v čl. 2 bodě 3 uvedené směrnice jako členský stát, do kterého se občan Unie „stěhuje“ za účelem výkonu „svého“ práva volného pohybu a pobytu na území členských států.
39 V takovém kontextu, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, kdy dotyčný občan Unie nikdy nevyužil svého práva volného pohybu a vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, tudíž tento občan nespadá pod pojem „oprávněné osoby“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38, takže se na něj tato směrnice nepoužije.
40 Na toto zjištění nemůže mít vliv skutečnost, že uvedený občan má rovněž státní příslušnost jiného členského státu, než ve kterém pobývá.
41 Skutečnost, že občan Unie je státním příslušníkem více členských států, totiž ještě neznamená, že využil svého práva volného pohybu.
42 Konečně je také třeba poukázat na to, že jelikož takový občan Unie, jako je paní McCarthy, nespadá pod pojem „oprávněné osoby“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38, nespadá pod tento pojem ani manžel či manželka tohoto občana Unie, neboť právy přiznanými touto směrnicí rodinným příslušníkům oprávněné osoby nejsou vlastní práva příslušející těmto rodinným příslušníkům, nýbrž práva odvozená, získaná z důvodu jejich postavení rodinného příslušníka oprávněné osoby (viz ohledně nástrojů práva Unie před přijetím směrnice 2004/38 rozsudky ze dne 8. července 1992, Taghavi, C‑243/91, Recueil, s. I‑4401, bod 7, a výše uvedený rozsudek Eind, bod 23).
43 Z toho plyne, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice nepoužije na občana Unie, který nikdy nevyužil svého práva volného pohybu, který vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, a který je mimoto státním příslušníkem dalšího členského státu.
K použitelnosti článku 21 SFEU
44 Podstatou druhé části této otázky, jak byla přeformulována Soudním dvorem, je, zda se článek 21 SFEU použije na občana Unie, který nikdy nevyužil svého práva volného pohybu, který vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, a který je mimoto státním příslušníkem dalšího členského státu.
45 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury pravidla Smlouvy v oblasti volného pohybu osob a akty přijaté k jejich provedení nelze použít na situace, které nevykazují žádnou spojitost s jakoukoliv ze situací upravených právem Unie a jejichž všechny relevantní prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 1. dubna 2008, Vláda Francouzského společenství a valonská vláda, C‑212/06, Sb. rozh. s. I‑1683, bod 33, a výše uvedený rozsudek Metock a další, bod 77).
46 V tomto ohledu je však třeba poznamenat, že situace občana Unie, který jako paní McCarthy nevyužil práva volného pohybu, nemůže v důsledku této pouhé skutečnosti být postavena na roveň čistě vnitrostátní situaci (viz rozsudek ze dne 12. července 2005, Schempp, C‑403/03, Sb. rozh. s. I‑6421, bod 22).
47 Soudní dvůr totiž opakovaně uvedl, že status občana Unie je předurčen k tomu, být základním statusem státních příslušníků členských států (viz rozsudek ze dne 8. března 2011, Ruiz Zambrano, C‑34/09, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 41 a citovaná judikatura). Soudní dvůr mimoto judikoval, že článek 20 SFEU brání vnitrostátním opatřením, v jejichž důsledku jsou občané Unie zbaveni možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z tohoto statusu (viz výše uvedený rozsudek Ruiz Zambrano, bod 42).
48 Jakožto státní příslušník alespoň jednoho členského státu má taková osoba, jako je paní McCarthy, status občana Unie podle čl. 20 odst. 1 SFEU, a může se tedy i vůči svému členskému státu původu dovolávat práv, která s tímto statusem souvisejí, a zejména práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států přiznaného článkem 21 SFEU (viz rozsudek ze dne 10. července 2008, Jipa, C‑33/07, Sb. rozh. s. I‑5157, bod 17 a citovaná judikatura).
49 Popis situace paní McCarthy v předkládacím rozhodnutí však v žádné své části nenasvědčuje tomu, že by v důsledku vnitrostátního opatření dotčeného v původním řízení byla zbavena možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích ze statusu občanky Unie nebo že by byl narušen výkon jejího práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států podle článku 21 SFEU. Skutečnost, že orgány Spojeného království nezohlednily irskou státní příslušnost paní McCarthy pro uznání jejího práva pobytu ve Spojeném království, totiž nemá žádný dopad na její právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států a ostatně ani na žádné další právo, které pro ni vyplývá z jejího postavení občanky Unie.
50 V tomto ohledu je nutné poukázat na to, že na rozdíl od toho, čím se vyznačovala věc, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Ruiz Zambrano, nemá vnitrostátní opatření dotčené v projednávané věci v původním řízení za následek, že by paní McCarthy měla povinnost opustit území Unie. Jak totiž vyplývá z bodu 29 tohoto rozsudku, paní McCarthy má na základě příslušné zásady mezinárodního práva bezpodmínečné právo pobytu ve Spojeném království, jelikož je státním příslušníkem Spojeného království.
51 Projednávaná věc v původním řízení se rovněž odlišuje od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 2. října 2003, Garcia Avello (C‑148/02, Recueil, s. I‑11613). V uvedeném rozsudku totiž Soudní dvůr rozhodl, že použití právních předpisů členského státu na státní příslušníky tohoto státu, kteří mají rovněž státní příslušnost jiného členského státu, mělo za následek, že tito občané Unie byli v důsledku dotyčných právních řádů nositeli různého příjmení a tato situace byla způsobilá přivodit jim značné nevýhody v profesním i soukromém životě, jež vyplývaly mimo jiné z obtíží požívat v členském státě, jehož jsou státními příslušníky, právních účinků aktů nebo dokumentů vydaných na jejich jméno uznané v jiném členském státě, jehož byli rovněž státními příslušníky.
52 Jak Soudní dvůr uvedl ve svém rozsudku ze dne 14. října 2008 (Grunkin a Paul, C‑353/06, Sb. rozh. s. I‑7639), v takovém kontextu, jako byl kontext přezkoumávaný v rámci výše uvedeného rozsudku Garcia Avello, nebyla ani tak významná skutečnost, že rozdílná příjmení ve věci García Avello byla důsledkem dvojí státní příslušnosti dotčených osob, nýbrž skutečnost, že tyto rozdíly mohly dotyčným občanům Unie přivodit značné nevýhody, jež představovaly narušení volného pohybu, které mohlo být odůvodněno jen tehdy, bylo-li založeno na objektivních úvahách a bylo-li přiměřené vzhledem k legitimně sledovanému cíli (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Grunkin a Paul, body 23, 24 a 29).
53 Ve věcech, jež vedly k vydání výše uvedených rozsudků Ruiz Zambrano a Garcia Avello, tedy občané Unie v důsledku dotčeného vnitrostátního opatření byli zbaveni možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z tohoto statusu nebo byl narušen výkon jejich práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.
54 Jak již přitom bylo připomenuto v bodě 49 tohoto rozsudku, v kontextu projednávané věci v původním řízení s sebou okolnost, že paní McCarthy má vedle státní příslušnosti Spojeného království také irskou státní příslušnost, nenese použití opatření členského státu, v jejichž důsledku by byla zbavena možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích ze statusu občana Unie nebo by byl narušen výkon jejího práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. V takovém kontextu tudíž tato okolnost není sama o sobě dostačující k učinění závěru, že se na situaci dotčené osoby použije článek 21 SFEU.
55 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že situace takové osoby, jako je paní McCarthy, nevykazuje žádnou spojitost s jakoukoliv ze situací upravených právem Unie a že všechny její relevantní prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu.
56 Z toho plyne, že článek 21 SFEU se nepoužije na občana Unie, který nikdy nevyužil svého práva volného pohybu, který vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, a který má mimoto státní příslušnost dalšího členského státu, nenese-li s sebou situace tohoto občana použití opatření členského státu, v jejichž důsledku by byl zbaven možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích ze statusu občana Unie nebo by byl narušen výkon jeho práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.
57 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první položenou otázku odpovědět takto:
– článek 3 odst. 1 směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice nepoužije na občana Unie, který nikdy nevyužil svého práva volného pohybu, který vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, a který má mimoto státní příslušnost dalšího členského státu;
– článek 21 SFEU se nepoužije na občana Unie, který nikdy nevyužil svého práva volného pohybu, který vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, a který má mimoto státní příslušnost dalšího členského státu, nenese-li s sebou situace tohoto občana použití opatření členského státu, v jejichž důsledku by byl zbaven možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích ze statusu občana Unie nebo by byl narušen výkon jeho práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.
Ke druhé otázce
58 S ohledem na odpověď poskytnutou na první otázku není namístě odpovídat na druhou položenou otázku.
K nákladům řízení
59 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
1) Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice nepoužije na občana Unie, který nikdy nevyužil svého práva volného pohybu, který vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, a který má mimoto státní příslušnost dalšího členského státu.
2) Článek 21 SFEU se nepoužije na občana Unie, který nikdy nevyužil svého práva volného pohybu, který vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, a který má mimoto státní příslušnost dalšího členského státu, pokud situace tohoto občana s sebou nenese použití opatření členského státu, v jejichž důsledku by byl zbaven možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích ze statusu občana Unie nebo by byl narušen výkon jeho práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.
Podpisy.