ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)

7. prosince 2010 (*)

„Státní podpory – Částečné prominutí daňového dluhu v rámci vyrovnání – Rozhodnutí prohlašující podporu za neslučitelnou se společným trhem a nařizující její navrácení – Kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství“

Ve věci T‑11/07,

Frucona Košice a.s., se sídlem v Košicích (Slovensko), zastoupená B. Hartnettem, barrister, a O. H. Geissem a A. Bargerem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené B. Martenczukem a K. Walkerovou, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

St. Nicolaus-trade a.s., se sídlem v Bratislavě (Slovensko), zastoupenou N. Smahem, advokátem,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 2007/254/ES ze dne 7. června 2006 o státní podpoře K 25/2005 (ex NN 21/2005) poskytnuté Slovenskou republikou ve prospěch společnosti Frucona Košice a.s. (Úř. věst. L 112, s. 14),

TRIBUNÁL (druhý senát),

ve složení I. Pelikánová, předsedkyně, K. Jürimäe (zpravodajka) a S. Soldevila Fragoso, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Kantza, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. října 2009,

vydává tento

Rozsudek

 Právní rámec

1.     Právní úprava Společenství

1        Komise Evropských společenství přijala v roce 1999 Pokyny Společenství o státní podpoře na záchranu a restrukturalizaci podniků v nesnázích (Úř. věst. C 288, s. 2; Zvl. vyd. 08/01, s. 322, dále jen „pokyny z roku 1999“).

2        Podle odstavce 31 pokynů z roku 1999:

„Poskytnutí podpory je podmíněno provedením restrukturalizačního plánu, který musí být schválen Komisí v případě veškerých jednotlivých podpor.“

3        Pokud jde o malé a střední podniky (MSP), odstavec 55 obsažený v kapitole „Podpora na restrukturalizaci [MSP]“ uvádí následující:

„Podpora malým a středním podnikům [...] ovlivňuje zpravidla obchodní podmínky méně než podpora velkým podnikům. Tak je tomu i ve vztahu k podpoře na restrukturalizaci, takže podmínky stanovené v [odstavcích] 29 až 47 se použijí méně přísně: schválení podpory na restrukturalizaci malých a středních není obvykle podmiňováno kompenzačními opatřeními (viz [odstavce] 35 až 39), pokud není stanoveno jinak v pravidlech o státní podpoře v příslušném odvětví, a požadavky týkající se obsahu zpráv jsou méně přísné (viz [odstavce] 45, 46 a 47). Naproti tomu zásada jediného poskytnutí podpory ([viz odstavce] 48 až 51) se na malé a střední podniky plně vztahuje.“

2.     Vnitrostátní právní úprava

4        Zákon 328/1991 Zb. o konkurze a vyrovnaní [zákon č. 328/1991 o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“)] stanoví pravidla platná na Slovensku pokud jde o konkursní a vyrovnací řízení.

 Skutečnosti předcházející sporu

1.     Žalobkyně

5        Žalobkyně, Frucona Košice a.s., je společností založenou podle slovenského práva se sídlem v Košicích (Slovensko), městě, které se ke dni 7. června 2006 nacházelo v regionu, v němž mohou být poskytovány regionální podpory podle čl. 87 odst. 3 písm. a) ES. V roce 1995, tedy v roce, kdy byla založena, nabyla žalobkyně aktiva a pasiva bývalého státního podniku.

6        Žalobkyně byla původně činná jednak v odvětví výroby lihu a lihovin a jednak v odvětví výroby potravin, jako je konzervované ovoce, zelenina a džusy, jakož i výroby sycených a nesycených nápojů. Dne 6. března 2004 jí byla odebrána licence na výrobu a zpravování lihu a lihovin z důvodu, že neplatila spotřební daně, které dlužila. Od té doby již nevyráběla lihoviny, ale distribuovala je podle dohody uzavřené dne 24. srpna 2004 se společností Old Herold, s.r.o. Na základě této dohody pronajímala žalobkyně společnosti Old Herold své závody na výrobu lihovin umístěné v Košicích a Obišovcích (Slovensko), ve kterých posledně uvedená společnost vyráběla na základě licence lihoviny, které poté prodávala k dalšímu prodeji svým zákazníkům, pod značkou Frucona.

2.     Vnitrostátní správní a soudní řízení

7        Po nabytí účinnosti zákona č. 609/2003 Z.z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon Slovenskej národnej rady č. 511/1992 Zb. o správe daní a poplatkov a o zmenách v sústave územných finančných orgánov v znení neskorších predpisov a ktorým sa menia a dopľňajú niektoré ďalšie zákony (zákon č. 609/2003, kterým se mění a doplňuje zákon Slovenské národní rady č. 511/1992 o správě daní a poplatků a o změnách v soustavě územních finančních orgánů ve znění pozdějších předpisů a kterým se mění a doplňují některé další zákony), dne 1. ledna 2004, který mimo jiné stanoví, že osoba povinná k dani může o odklad platby daně požádat pouze jednou ročně, čelila žalobkyně finančním obtížím, kvůli kterým nemohla zaplatit spotřební daně dlužné za leden 2004 a splatné dne 25. února téhož roku. V minulosti byl daňový dluh žalobkyně několikrát odložen poté, co byly zřízeny finanční záruky ve prospěch slovenské finanční správy. V důsledku toho se žalobkyně ocitla ve stavu úpadku ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání.

8        V očekávání finančních obtíží vyplývajících z novelizačních návrhů a nakonec z přijaté novely právních předpisů v oblasti odkladu daní, se žalobkyně, zastoupená zejména svým generálním ředitelem, setkala se zástupci slovenského generálního ředitelství daní ve dnech 16. prosince 2003 a 23. ledna 2004. Dne 30. ledna 2004 se generální ředitel žalobkyně rovněž sešel se slovenským ministrem financí. Během těchto schůzek informovala žalobkyně své protějšky zejména o svém návrhu vymezit své daňové povinnosti v rámci případného vyrovnacího řízení.

9        Mezitím žalobkyně rovněž kontaktovala místní finanční orgán, do jehož působnosti spadala, totiž finanční úřad Košice IV (dále jen „místní finanční orgán“). Dopisem ze dne 8. ledna 2004 informovala žalobkyně úřad, že pokud jde o spotřební daně, není schopna zaplatit v únoru 2004 zbylé dlužné částky a navrhla mu buď tyto částky zaplatit ve splátkách rozložených na období pěti let, nebo přijmout návrh na vyrovnání, na jehož základě by zaplatila pouze 35 % dlužných částek. Dopisem ze dne 3. února 2004 zamítl ředitel místního finančního orgánu první část alternativy navrhované žalobkyní a pokud jde o druhou část této alternativy, totiž návrh na vyrovnání, odpověděl takto: „[…] správce daně se v zásadě nebrání provedení vyrovnání, na druhé straně však nemůže přijmout váš návrh na vyrovnání představující úhradu 35 % dlužné částky. Máme za to, že před podáním návrhu na vyrovnání je nutné jednat o podmínkách vyrovnání“.

10      Dne 8. března 2004 podala žalobkyně návrh na zahájení vyrovnacího řízení ke Krajskému súdu v Košiciach (Krajský soud v Košicích, Slovensko), ve kterém uvedla svůj stav zadluženosti a popsala v souladu s ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání různá opatření, která jí mají umožnit obnovit finanční stabilitu po skončení vyrovnacího řízení. Celková částka jejího daňového dluhu zohledněná na základě jejího návrhu na vyrovnání činila přibližně [důvěrné] slovenských korun (SKK) z celkové částky dluhů ve výši přibližně 644,6 milionu SKK. V rámci svého návrhu na vyrovnání navrhla žalobkyně všem svým nezajištěným věřitelům a některým zajištěným věřitelům zaplatit každému rovnocenný podíl 35 % celkové výše částek, které jim dlužila.

11      Rozhodnutím ze dne 29. dubna 2004 rozhodl Krajský soud v Košicích, že podmínky stanovené v § 46 a následujících zákona o konkursu a vyrovnání jsou splněny, a proto povolil zahájení vyrovnací řízení podle § 50 odst. 3 uvedeného zákona. V rámci tohoto řízení zejména vyzval věřitele žalobkyně, aby podali důkazy o svých příslušných pohledávkách. Krom toho ustanovil vyrovnacího správce a svolal žalobkyni a její věřitele na vyrovnací jednání stanovené na 9. července 2004 (dále jen „vyrovnací jednání ze dne 9. července 2004“). Nakonec převzal podmínky vyrovnání, jež byly uvedeny žalobkyní v jejím návrhu na vyrovnání ze dne 8. března 2004.

12      Před potvrzením vyrovnání Krajským soudem v Košicích předložila žalobkyně místnímu finančnímu orgánu několik zpráv o auditu, aby mu umožnila posoudit příslušné výhody vyrovnání, konkursu a daňové exekuce ve slovenském právu. Dne 26. dubna 2004 předložila první zprávu o auditu vyhotovenou jejím interním auditorem paní K (dále jen „zpráva K“), ve které byl výnos z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení odhadnut na [důvěrné] SKK. Dne 7. července 2004 předložila žalobkyně druhou zprávu o auditu vyhotovenou nezávislou auditní společností, totiž společností E (dále jen „zpráva E“), ve které bylo uvedeno, [důvěrné]. Prozatímní verze zprávy E byla místnímu finančnímu orgánu zaslána na konci června 2004.

13      Dne 21. června 2004 provedla slovenská finanční správa kontrolu na místě v prostorách žalobkyně. Při této kontrole bylo zjištěno, že dne 17. června 2004 disponovala žalobkyně likvidními prostředky ve výši [důvěrné] SKK.

14      Dopisem ze dne 6. července 2004 vyzvala generální ředitelka slovenského generálního ředitelství daní místní finanční orgán k nepřijetí návrhu žalobkyně na vyrovnání na vyrovnacím jednání dne 9. července 2004 z důvodu, že nebyl příznivý pro Slovenskou republiku vzhledem k dopisu slovenského ministra financí ze dne 15. ledna 2004 přiloženému v příloze, ve kterém uvedený ministr požadoval, aby bylo dbáno na to, aby správci daně nesouhlasili se snížením daňového dluhu ve prospěch plátců daně.

15      Na vyrovnacím jednání dne 9. července 2004 přijali věřitelé žalobkyně, včetně slovenské finanční správy, návrh žalobkyně na vyrovnání.

16      Rozhodnutím ze dne 14. července 2004 Krajský soud v Košicích vyrovnání potvrdil. Nejprve identifikoval věřitele žalobkyně, kteří podali důkaz o svých pohledávkách v rámci vyrovnacího řízení. Zvláště uvedl, že slovenská finanční správa má přípustnou pohledávku ve výši přibližně [důvěrné] SKK, pro kterou vyrovnání stanoví úhradu ve výši 35 %, tedy částku k zaplacení ve výši přibližně 224,3 milionu SKK. Poté konstatoval, že během vyrovnacího řízení dne 9. července 2004 hlasovali všichni věřitelé žalobkyně, včetně místního finančního orgánu jakožto odděleného věřitele, který měl z tohoto důvodu oddělený hlas, v souladu s § 58 odst. 4 a 5 a § 58b odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání ve prospěch návrhu žalobkyně na vyrovnání. Rovněž připomněl podmínky, které musí být splněny, aby podle § 60 odst. 1 uvedeného zákona mohlo být dotčené vyrovnání s konečnou platností potvrzeno před rozhodnutím, že podmínky byly v projednávané věci splněny.

17      Dne 14. července 2004 slovenské generální ředitelství daní odvolalo a nahradilo ředitele místního finančního orgánu.

18      Dopisem ze dne 20. října 2004 místní finanční orgán žalobkyni oznámil, že podmínky vyrovnání jím schválené na vyrovnacím jednání dne 9. července 2004, podle kterých část daňového dluhu neměla být uhrazena, představují nepřímou státní podporu podléhající schválení Komise. Rovněž žalobkyni požádal, aby mu do 19. listopadu 2004 předložila investiční plán týkající se částek, které podle rozhodnutí Krajského soudu v Košicích ze dne 29. dubna 2004 nemusí být vráceny.

19      Rozsudkem ze dne 25. října 2004 zamítl Najvyšší súd Slovenskej republiky (Nejvyšší soud Slovenské republiky) odvolání podané místním finančním orgánem v srpnu 2004 proti rozhodnutí Krajského soudu v Košicích ze dne 14. července 2004 jako nepřípustné a prohlásil, že uvedené rozhodnutí je právoplatné a vykonatelné ode dne 23. července 2004.

20      Dopisem ze dne 9. listopadu 2004 odpověděla žalobkyně na dopis místního finančního orgánu ze dne 20. října 2004 a uvedla, že podala „návrh na vyrovnání“, a nikoli „žádost o státní podporu“. V tomto dopise vyjádřila svůj nesouhlas s označením ze strany správce daně dotčené dohody za státní podporu. Rovněž uvedla, že se jí žádost o investiční plán nezdá „opodstatněná“.

21      Dne 14. prosince 2004 byl ředitel místního finančního orgánu, odvolaný dne 14. července 2004, obviněn z podvodu a zpronevěry.

22      Dne 17. prosince 2004 žalobkyně v souladu s vyrovnáním mimo jiné zaplatila místnímu finančnímu orgánu částku 224,3 milionu SKK, odpovídající 35 % jejího celkového dluhu. Rozhodnutím ze dne 30. prosince 2004 konstatoval Krajský soud v Košicích, že vyrovnání je platné od 23. července 2004 a rozhodl o skončení vyrovnacího řízení.

23      Pro potvrzení výhod vyrovnacího řízení oproti konkursnímu řízení obdržela žalobkyně rovněž třetí zprávu o auditu ze dne 27. ledna 2005 od paní H, [důvěrné] (dále jen „zpráva H“), ve které paní H. uvedla, že [důvěrné].

24      Rozsudkem ze dne 6. března 2006 zprostil Špeciálny súd v Pezinku (Zvláštní soud v Pezinku, Slovensko) ředitele místního finančního orgánu, odvolaného dne 14. července 2004, veškerých obvinění vznesených vůči němu.

25      V důsledku dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Košicích ze dne 14. července 2004 Nejvyšší soud Slovenské republiky částečně zrušil rozhodnutím ze dne 27. dubna 2006 rozhodnutí Krajského soudu v Košicích ze dne 14. července 2004 z důvodu, že do vyrovnání byly chybně začleněny nedoplatky silniční daně ve výši 424 490 SKK. Ve zbývající části Nejvyšší soud Slovenské republiky dovolání zamítl. Rozhodnutím ze dne 18. srpna 2006 vykonal Krajský soud v Košicích rozhodnutí, které vydal Nejvyšší soud Slovenské republiky dne 27. dubna 2006, a stanovil opravené částky dlužné místnímu finančnímu orgánu na 640,4 milionu SKK (35 % této částky činí 224,1 milionu SKK).

3.     Správní řízení před Komisí

26      Dopisem ze dne 15. října 2004 byla Komisi podána stížnost týkající se údajné protiprávní státní podpory ve prospěch žalobkyně.

27      Dopisem ze dne 6. prosince 2004 vyzvala Komise Slovenskou republiku, aby jí sdělila informace o dotčeném opatření, totiž částečném prominutí daňového dluhu žalobkyně v rámci vyrovnání.

28      Dopisem ze dne 4. ledna 2005 informovala Slovenská republika Komisi o možné protiprávní podpoře poskytnuté ve prospěch žalobkyně a požádala Komisi o schválení této podpory jako podpory na záchranu podniku v obtížích.

29      Po obdržení doplňujících informací oznámila Komise dopisem ze dne 5. července 2005 Slovenské republice své rozhodnutí zahájit ve věci dotčeného opatření formální vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 ES (dále jen „rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení“). Toto rozhodnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 22. září 2005 (Úř. věst. C 233, s. 47), přičemž zúčastněné strany byly při této příležitosti vyzvány k předložení svých připomínek k dotčenému opatření.

30      Dopisem ze dne 10. října 2005 předložila Slovenská republika Komisi své připomínky k dotčenému opatření. Stejně tak žalobkyně dopisem ze dne 24. října 2005 předložila Komisi své připomínky k dotčenému opatření, které byly zaslány Slovenské republice, aby na ně mohla reagovat, což učinila dopisem ze dne 16. prosince 2005.

31      Dne 28. března 2006 se konala schůzka mezi Komisí a žalobkyní. V průběhu této schůzky žalobkyně zejména uvedla, že zvolila vyrovnací řízení místo konkursního řízení, že společnost Old Herold při výrobě využívala její aktiva a značku, že jejich spolupráce, která začala v červenci 2004, spočívala na dohodě o výhradní distribuci výrobků společnosti Old Herold, že částka zajištěných aktiv činila 194 miliony SKK, že zpráva E byla určena k tomu, aby místnímu finančnímu orgánu prokázala, že vyrovnací řízení bylo výhodnější než konkursní řízení, že není schopna vysvětlit, proč společnost E použila údaje ze dne 31. března 2004, že jí byl dodavatelský úvěr poskytnut společností Old Herold během druhého semestru roku 2004 a že běžná doba splatnosti jejích závazků činila 14 až 60 dní.

32      Dopisem ze dne 4. dubna 2006 zaslala žalobkyně Komisi kopii rozsudku, který Zvláštní soud v Pezinku vydal dne 6. března 2006.

33      Dopisem ze dne 5. května 2006 zaslala Slovenská republika Komisi doplnění informací.

34      Dne 7. června 2006 přijala Komise rozhodnutí 2007/254/ES o státní podpoře K 25/2005 (ex NN 21/2005) poskytnuté Slovenskou republikou ve prospěch žalobkyně (Úř. věst. L 112, s. 14, dále jen „napadené rozhodnutí“).

35      Výrok napadeného rozhodnutí stanoví:

„Článek 1

Státní podpora, kterou Slovenská republika poskytla ve prospěch [žalobkyně] ve výši 416 515 990 SKK není slučitelná se společným trhem.

Článek 2

1.       Slovenská republika přijme veškerá opatření potřebná k vymáhání nezákonně poskytnuté podpory uvedené v článku 1 od [žalobkyně].

2.       Vymáhání se uskuteční bez odkladu a v souladu s postupy uvedenými ve vnitrostátních právních předpisech, pokud umožňují okamžité a účinné vykonání tohoto rozhodnutí.

3.       Vymáhaná částka musí zahrnovat úroky za celé období od data, ke kterému byla částka dána k dispozici [žalobkyni], až do jejího skutečného vrácení.

4.       Úroky se vypočítají v souladu s ustanoveními uvedenými v kapitole V nařízení Rady (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88 ES]. Úroková sazba se bude uplatňovat jako úrok složený po dobu celého období uvedeného v odstavci 3.

Článek 3

Slovenská republika bude do dvou měsíců po oznámení tohoto rozhodnutí informovat Komisi o opatřeních přijatých na dosažení souladu s tímto rozhodnutím. Tyto informace poskytne za použití dotazníku uvedeného v příloze I tohoto rozhodnutí.

Článek 4

Toto rozhodnutí je určeno Slovenské republice.“

36      Žalobkyně obdržela exemplář napadeného rozhodnutí od velvyslanectví Slovenské republiky v Bruselu (Belgie) dne 2. listopadu 2006.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

37      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. ledna 2007 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

38      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 8. června 2007 požádala společnost St. Nicolaus-trade a.s., aby mohla vstoupit do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.

39      Usnesením ze dne 11. října 2007 předseda druhého senátu Tribunálu této žádosti vyhověl a rozhodl, že jelikož návrh St. Nicolaus-trade a.s. byl podán po uplynutí lhůty šesti týdnů stanovené v čl. 115 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, vedlejší účastnici přísluší práva stanovená v čl. 116 odst. 6 uvedeného jednacího řádu.

40      Na základě zprávy soudce zpravodaje se Tribunál (druhý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu byly žalobkyně a Komise vyzvány, aby předložily některé dokumenty a aby písemně odpověděly na některé otázky. Účastnice řízení na uvedená organizační procesní opatření odpověděly ve stanovených lhůtách.

41      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání dne 14. října 2010.

42      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí nebo alespoň zcela nebo částečně zrušil článek 1 tohoto rozhodnutí,

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

43      Komise, podporovaná vedlejší účastnicí, navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu,

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

44      Během jednání vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise v podstatě navrhla, aby Tribunál zamítl žalobu a uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 K věci samé

45      Na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení vznáší žalobkyně deset žalobních důvodů, vycházejících zaprvé ze zjevně nesprávného posouzení částky dotčeného podpůrného opatření, zadruhé z porušení podstatného procesního pravidla a článku 33 ES, zatřetí v zásadě z neexistence pravomoci Komise k přijetí napadeného rozhodnutí, začtvrté z nesprávného právního posouzení a nesprávných skutkových zjištění, jelikož Komise měla za to, že konkursní řízení je výhodnější než vyrovnací řízení, zapáté z nesprávného právního posouzení a nesprávných skutkových zjištění, jelikož Komise měla za to, že daňové exekuční řízení je výhodnější než vyrovnací řízení, zašesté z nesprávného právního posouzení a nesprávných skutkových zjištění, jelikož Komise neunesla své důkazní břemeno a porušila právní pravidla použitelná na uplatnění kritéria soukromého věřitele v tržním hospodářství, zasedmé z nesprávného právního posouzení a nesprávných skutkových zjištění, jelikož Komise přesně neposoudila ani nezohlednila důkazy, které měla k dispozici, za osmé z nesprávného právního posouzení a nesprávných skutkových zjištění, jelikož Komise zohlednila irelevantní důkazy, zadeváté z porušení článku 253 ES, jelikož Komise údajně napadené rozhodnutí dostatečně neodůvodnila, a zadesáté z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu, jelikož Komise na vyrovnání neuplatnila výjimku jako na podporu na restrukturalizaci a se zpětnou účinností uplatnila Pokyny společenství pro státní podporu na záchranu a restrukturalizaci podniků v obtížích (Úř. věst. 2004, C 244, s. 2, dále jen „pokyny z roku 2004“).

1.     K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení částky dotčeného podpůrného opatření

 Argumenty účastnic řízení

46      Žalobkyně uvádí, že částka uvedená v článku 1 napadeného rozhodnutí, totiž 416 515 990 SKK, je zjevně chybná. Podle žalobkyně Komise nezohlednila rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. dubna 2006, které částku daňového dluhu zohledněnou ve vyrovnacím řízení snížilo o 424 490 SKK. Přesná částka by měla být 416 240 072 SKK. V důsledku toho je napadené rozhodnutí stiženo zjevně nesprávným posouzením. Podle žalobkyně je proto třeba ho zrušit nebo alespoň zrušit jeho článek 1.

47      Komise, podporovaná vedlejší účastnicí, popírá všechny argumenty vznesené žalobkyní na podporu prvního žalobního důvodu.

 Závěry Tribunálu

48      Úvodem je třeba připomenout, že v rámci žaloby na neplatnost musí být legalita dotčeného aktu Unie posuzována podle skutkových a právních okolností existujících ke dni, kdy byl uvedený akt přijat (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. února 1979, Francie v. Komise, 15/76 a 16/76, Recueil, s. 321, bod 7; rozsudky Tribunálu ze dne 25. června 1998, British Airways a další v. Komise, T‑371/94 a T‑394/94, Recueil, s. II‑2405, bod 81, a ze dne 14. ledna 2004, Fleuren Compost v. Komise, T‑109/01, Recueil, s. II‑127, bod 50).

49      Konkrétněji z judikatury vyplývá, že pokud jde o rozhodnutí v oblasti státních podpor, musí být jeho legalita posuzována v závislosti na informacích, které mohla mít Komise k dispozici v okamžiku, kdy uvedené rozhodnutí přijala (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. září 2002, Falck a Acciaierie di Bolzano v. Komise, C‑74/00 P a C‑75/00 P, Recueil, s. I‑7869, bod 168; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 10. července 1986, Belgie v. Komise, 234/84, Recueil, s. 2263, bod 16).

50      Žalobkyně tedy před soudem nemůže uplatňovat skutkové okolnosti, které nebyly uvedeny v rámci postupu před zahájením soudního řízení, jenž je stanoven v článku 88 ES (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise, C‑278/92 až C‑280/92, Recueil, s. I‑4103, bod 31, a ze dne 13. června 2002, Nizozemsko v. Komise, C‑382/99, Recueil, s. I‑5163, body 49 a 76; rozsudek Fleuren Compost v. Komise, bod 48 výše, bod 51).

51      Stejně tak nemůže být Komisi vytýkáno, že nepřihlédla k případným skutkovým či právním poznatkům, které jí mohly být, ale nebyly předloženy během správního řízení, vzhledem k tomu, že Komise není povinna bez návrhu a odhadem zkoumat, jaké poznatky jí mohly být předloženy (rozsudek Fleuren Compost v. Komise, bod 48 výše, bod 49 a citovaná judikatura).

52      V projednávané věci ze shrnutí rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení, které bylo zveřejněno v Úředním věstníku (C 233, s. 47), vyplývá, že se Komise pro určení výše státní podpory opřela o skutečnosti uvedené v rozhodnutí Krajského soudu v Košicích ze dne 14. července 2004 o potvrzení vyrovnání, které nebyly zpochybněny Slovenskou republikou v jejích připomínkách ze dne 10. října 2005 ani žalobkyní v jejích připomínkách ze dne 24. října 2005.

53      Mimoto není zpochybňováno, že k okamžiku, kdy Komise přijímala napadené rozhodnutí, nebyla informována ani žalobkyní, ani Slovenskou republikou o rozhodnutí, které vydal Nejvyšší soud Slovenské republiky dne 27. dubna 2006, týkajícím se snížení daňového dluhu žalobkyně, které mělo být zohledněno v rámci vyrovnacího řízení.

54      Vzhledem k judikatuře citované v bodech 48 až 50 výše, tedy nemůže být Komisi vytýkáno, že se při určení výše státní podpory opřela o skutečnosti uvedené v rozhodnutí Krajského soudu v Košicích ze dne 14. července 2004 a že nezohlednila rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. dubna 2006. První žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.

2.     K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení podstatné procesní normy a článku 33 ES

 Argumenty účastnic řízení

55      Žalobkyně jednak tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s podstatnou procesní normou, a tedy by mělo být zrušeno. Podle žalobkyně bylo generálním ředitelstvím (GŘ) příslušným v rámci Komise k provedení šetření a uskutečnění kroků, které vedly k přijetí napadeného rozhodnutí, GŘ „Zemědělství a rozvoj venkova“, a nikoli GŘ „Hospodářská soutěž“, jelikož v okamžiku, kdy bylo přijato dotčené opatření vyráběla zemědělské výrobky obsažené v příloze I Smlouvy o ES. Ze stejných důvodů měla být rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení a napadené rozhodnutí podepsána členem Komise pověřeným zemědělstvím a rozvojem venkova, a nikoli členem Komise pověřeným hospodářskou soutěží. Zároveň žalobkyně Komisi vytýká, že v napadeném rozhodnutí nezohlednila cíle článku 33 ES.

56      Komise, podporovaná vedlejší účastnicí, popírá veškeré argumenty vznesené žalobkyní na podporu druhého žalobního důvodu.

 Závěry Tribunálu

57      Pokud jde o první část druhého žalobního důvodu, vycházející z porušení podstatné procesní normy, je třeba uvést, že spočívá na předpokladu, že v okamžiku, kdy bylo dotčené opatření přiznáno, žalobkyně v zásadě vyráběla zemědělské výrobky obsažené v příloze I Smlouvy o ES, takže pouze GŘ „Zemědělství a rozvoj venkova“ a člen Komise pověřený zemědělstvím a rozvojem venkova byli příslušní vést šetření týkající se dotčeného opatření a přijmout rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení, jakož i napadené rozhodnutí.

58      Jak uvádí Komise, z připomínek žalobkyně ze dne 24. října 2005, a přesněji z tabulky 1 obsažené v uvedených připomínkách výslovně vyplývá, že celkový obrat žalobkyně v roce 2004 činil přibližně 880,3 milionu SKK a obrat dosažený na základě činností spojených s výrobou lihu a lihovin činil přibližně 728,8 milionu SKK. Tyto posledně uvedené činnosti tak vedly k obratu představujícímu 82 % celkového obratu žalobkyně. Je třeba konstatovat, že vzhledem k tomuto velkému podílu obratu dosaženého činnostmi spojenými s výrobou lihu a lihovin, žalobkyně neprokázala, že její činnosti spojené s výrobou zemědělských výrobků obsažených v příloze I Smlouvy o ES převládaly k okamžiku, kdy bylo přijato dotčené opatření, nad prvně uvedenými činnostmi. Vzhledem ke skutečnostem vyplývajícím ze spisu je tedy třeba konstatovat, že v rozhodné době byla většina celkového obratu žalobkyně dosažena činnostmi spojenými s výrobou lihu a lihovin. Je tedy třeba zamítnout první část druhého žalobního důvodu jako zjevně skutkově neopodstatněnou.

59      Pokud jde o druhou část druhého žalobního důvodu, vycházející z toho, že Komise nezohlednila cíle článku 33 ES, je třeba připomenut, že podle čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie použitelného na řízení před Tribunálem na základě čl. 53 prvního pododstavce téhož statutu a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu musí každá žaloba obsahovat předmět sporu a stručný popis dovolávaných žalobních důvodů. Podle ustálené judikatury je pro to, aby byla žaloba přípustná, nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly, přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně, z textu samotné žaloby (viz rozsudek Tribunálu ze dne 17. září 2007, Microsoft v. Komise, T‑201/04, Sb. rozh. s. II‑3601, bod 94 a citovaná judikatura).

60      Žalobkyně přitom v projednávané věci nepředložila žádný skutkový nebo právní poznatek, aby podpořila svou výtku vycházející z porušení článku 33 ES. Proto podle čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu stručně nepopsala druhou část druhého žalobního důvodu. Je tedy třeba odmítnout druhou část druhého žalobního důvodu jako zjevně nepřípustnou.

61      Z předcházejících úvah vyplývá, že druhý žalobní důvod sestávající ze dvou částí musí být zamítnut, pokud jde o první část, jako zjevně skutkově neopodstatněný a,  pokud jde o druhou část, jako zjevně nepřípustný.

3.     K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení části 3 přílohy IV Smlouvy o přistoupení, článku 253 ES, článku 88 ES a nařízení (ES) č. 659/1999, jelikož Komise neměla pravomoc k přijetí napadeného rozhodnutí

 Argumenty účastnic řízení

62      Podle žalobkyně Komise neměla pravomoc zkoumat dotčené opatření. Žalobkyně tvrdí, že za předpokladu, že by toto opatření představovalo státní podporu ve smyslu článku 87 ES, bylo poskytnuto a provedeno, když se slovenská finanční správa před přistoupením Slovenské republiky k Evropské unii dne 1. května 2004 (dále jen „přistoupení Slovenské republiky“) rozhodla opustit možnost konkursního řízení a možnost daňového exekučního řízení. Žalobkyně se domnívá, že při zahájení vyrovnacího řízení dne 29. dubna 2004 mohla legitimně očekávat, že slovenská finanční správa uskuteční všechny nezbytné formální úkony k provedení vyrovnání. Po tomto dni bylo schválení návrhu na vyrovnání na vyrovnacím jednání dne 9. července 2004 pouhou formalitou. Žalobkyně dodává, že dotčené opatření od tohoto posledně uvedeného dne již nebylo uplatněno. Uvedené opatření tudíž podle ní představuje existující podporu, a nikoli novou podporu, takže Komise nemá pravomoc požadovat její vrácení podle čl. 88 odst. 2 ES a článku 14 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88 ES] (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339).

63      Přesněji řečeno, stanovisko Komise v napadeném rozhodnutí je podle žalobkyně rozporné pokud jde o okamžik, kdy byla v projednávaném případě poskytnuta podpora. Na jedné straně uvádí Komise na podporu svého posouzení – podle kterého dotčené opatření bylo poskytnuto teprve přijetím právně závazného aktu, tedy 9. července 2004 – rozsudek Fleuren Compost v. Komise, bod 48 výše. Na druhé straně Komise svůj závěr, podle kterého dotčené opatření představuje státní podporu, založila na skutečnosti, že slovenská finanční správa neprovedla „příslušné řízení před zahájením vyrovnacího řízení“. Přitom jak ze správní praxe Komise, tak z judikatury vyplývá, že v mnoha případech bylo rozhodnuto, že existuje podpora z důvodu nečinnosti, i když neexistoval formální právně závazný dokument.

64      Krom toho žalobkyně tvrdí, že dotčené opatření již nebylo po přistoupení Slovenské republiky použitelné. V tomto ohledu žalobkyně uvádí, že vyrovnání nevytvářelo žádnou povinnost pro Slovenskou republiku po přistoupení, protože nebyla požadována žádná platba a žádné další prominutí dluhu.

65      Komise, podporovaná vedlejší účastnicí, popírá veškeré argumenty vznesené žalobkyní na podporu třetího žalobního důvodu.

 Závěry Tribunálu

66      V bodech 61 až 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že se část událostí vztahujících se k tomuto případu odehrála před přistoupením Slovenské republiky. Poté uvedla, že opatření uvedená v účinnost po uvedeném přistoupení jasně spadají podle Smlouvy o ES do pravomoci Komise, a rovněž uvedla, že se pro určení doby, kdy bylo určité opatření uvedeno v účinnost, jako relevantní kritérium používá právně závazný čin, kterým se „příslušný vnitrostátní orgán zavazuje poskytnout podporu“. V projednávané věci se domnívala, že jednak návrh na zahájení vyrovnacího řízení není činem „orgánu poskytujícího podporu“, ale „činem příjemce“, a jednak rozhodnutí soudu povolit vyrovnací řízení nebylo činem „orgánu poskytujícího podporu“. Krom toho se domnívala, že neexistuje důkaz, že by slovenské generální ředitelství daní vyjádřilo svůj souhlas s dotčeným opatřením na schůzce v prosinci 2003. Slovenské orgány naopak popřely jakýkoliv takový předběžný souhlas. Podle Komise bylo „rozhodnutí příslušného orgánu odepsat část pohledávek“ přijato dne 9. července 2004, tedy po přistoupení Slovenské republiky, kdy místní finanční orgán souhlasil s vyrovnáním navrženým žalobkyní. Měla tudíž za to, že má pravomoc „posuzovat“ dotčené opatření podle článku 88 Smlouvy o ES.

67      Třetí žalobní důvod, vycházející z neexistence pravomoci Komise k přijetí napadeného rozhodnutí, spočívá na předpokladu, podle kterého dotčené opatření bylo poskytnuto před přistoupením Slovenské republiky.

68      K rozhodnutí o opodstatněnosti třetího žalobního důvodu je jako relevantní kritérium třeba použít kritérium „právně závazného aktu, kterým se příslušná vnitrostátní správa zavazuje poskytnout podporu“ (viz v tomto smyslu rozsudek Fleuren Compost v. Komise, bod 48 výše, bod 74).

69      V tomto ohledu je nejprve třeba určit předmět dotčeného opatření. Podle žalobkyně bylo dotčené opatření poskytnuto před přistoupením Slovenské republiky, když se místní finanční orgán rozhodl nezahájit konkursní řízení ani daňové exekuční řízení.

70      Jak přitom správně uvádí Komise, je třeba se domnívat, že rozhodnutí orgánu členského státu nezahájit konkursní řízení nebo daňové exekuční řízení je odlišné od rozhodnutí přijmout návrh na vyrovnání, které v projednávaném případě znamenalo, že se místní finanční orgán vzdává 65 % svých pohledávek za žalobkyní. Zatímco rozhodnutí věřitele nedat podnět k zahájení konkursního řízení nebo daňového exekučního řízení totiž pouze časově odkládá případné nucené vymáhání pohledávky, rozhodnutí tohoto věřitele přijmout návrh na vyrovnání znamená – s výhradou potvrzení uvedeného vyrovnání příslušným soudem – že se uvedený věřitel definitivně vzdává celé této pohledávky nebo její části. Tato dvě rozhodnutí se tudíž od sebe jasně odlišují.

71      Jak výslovně vyplývá ze znění jak rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení, tak napadeného rozhodnutí, dotčené opatření stejně tak spočívá výlučně ve skutečnosti, že se místní finanční orgán vzdává 65 % svých pohledávek za žalobkyní v rámci vyrovnání. V žádném případě se dotčené opatření netýká rozhodnutí místního finančního orgánu nedat podnět k zahájení konkursního řízení ani daňového exekučního řízení.

72      Pro posouzení opodstatněnosti třetího žalobního důvodu, vycházejícího z neexistence pravomoci k přijetí napadeného rozhodnutí, je tudíž pouze třeba určit, kdy bylo učiněno rozhodnutí místního finančního orgánu přijmout návrh na vyrovnání.

73      Zaprvé je třeba poznamenat, že žalobkyně tvrdí, že v rozhodnutí ze dne 29. dubna 2004 povolil Krajský soud v Košicích vyrovnací řízení. Naproti tomu Komise tvrdí, že v témže rozhodnutí Krajský soud v Košicích pouze povolil zahájení vyrovnacího řízení. Je tedy třeba zkoumat dosah rozhodnutí, které vydal Krajský soud v Košicích dne 29. dubna 2004, jelikož žalobkyně na podporu třetího žalobního důvodu uvádí, že dotčené opatření bylo přijato před přistoupením Slovenské republiky, takže Komise neměla pravomoc zkoumat slučitelnost uvedeného opatření s ustanoveními Smlouvy o ES.

74      V tomto ohledu z ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, a zvláště z § 50 uvedeného zákona, především vyplývá, že před potvrzením vyrovnání musí soud v rozhodnutí konstatovat, že jsou splněny podmínky zahájení vyrovnacího řízení. Rozhodnutí, které vydal Krajský soud v Košicích dne 29. dubna 2004, v žádném případě nemůže představovat rozhodnutí potvrzující vyrovnání v projednávané věci.

75      Na jedné straně mohou totiž podle ustanovení § 58 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání dotyční věřitelé, kteří podali důkaz o svých pohledávkách, podat návrhy nebo prohlášení a písemně hlasovat o návrhu na vyrovnání, a totéž platí před konáním vyrovnacího jednání stanoveného v § 58 odst. 2 uvedeného zákona.

76      Na straně druhé je nutné podle § 50 odst. 3 písm. b) a § 58 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání zahájení vyrovnacího řízení umožnit soudu konstatovat v průběhu vyrovnacího jednání, kdo jsou dotyční věřitelé, kteří návrh na vyrovnání přijímají, a kdo jsou věřitelé, kteří tento návrh nepřijímají. Pouze v případě, že jsou splněny podmínky týkající se většiny uvedené v paragrafech 58a a 58b zákona o konkursu a vyrovnání a při dodržení ustanovení paragrafů 60 a 61 uvedeného zákona, může soud vyrovnání potvrdit. Z ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání tudíž vyplývá, že teprve po zahájení vyrovnacího řízení a poté, co dotyční věřitelé podali důkaz o svých pohledávkách a byli vyzváni, nejpozději na vyrovnacím jednání, aby hlasovali pro vyrovnání, může byt vydáno rozhodnutí potvrzující vyrovnání.

77      Dále z téhož znění rozhodnutí Krajského soudu v Košicích ze dne 29. dubna 2004 vyplývá, že tento soud vyzval dotyčné věřitele, aby ve lhůtě deseti týdnů podali důkaz o svých pohledávkách, které uplatňují v rámci vyrovnacího řízení, svolal vyrovnací jednání na 9. července 2004 a uvedl podmínky vyrovnání, jak byly vyjádřeny v návrhu na vyrovnání podaném žalobkyní dne 8. března 2004.

78      Konečně je třeba uvést, že v připomínkách ze dne 24. října 2005 žalobkyně uvedla, že dne 29. dubna 2004 schválil Krajský soud v Košicích první etapu vyrovnacího řízení, a to aniž byly splněny všechny požadované formální a věcné podmínky. Žalobkyně rovněž dodala, že druhá etapa vyrovnacího řízení byla ukončena přijetím rozhodnutí ze dne 14. července 2004, ve kterém Krajský soud v Košicích potvrdil vyrovnání.

79      Vzhledem k úvahám uvedeným v bodech 74 až 78 výše je třeba se domnívat, že rozhodnutí, které vydal Krajský soud v Košicích dne 29. dubna 2004 nepředstavuje právně závazný akt ve smyslu judikatury uvedené v bodě 68 výše. Uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Košicích pouze konstatoval, že v projednávané věci byly splněny podmínky zahájení vyrovnacího řízení.

80      Zadruhé, pokud jde o účinky rozhodnutí zahájit vyrovnací řízení, je nesporné, že podle ustanovení vnitrostátního práva použitelných v projednávané věci toto rozhodnutí zejména zbavuje dlužníka, jakož i jeho věřitele práva dát podnět k zahájení konkursního řízení po dobu trvání vyrovnacího řízení. Avšak § 66 zákona o konkursu a vyrovnání stanoví, že pokud návrh na vyrovnání není přijat dotyčnými věřiteli, musí soud vyrovnací řízení zastavit. Od tohoto okamžiku tak dotyční věřitelé mají právo dát podnět k zahájení konkursního řízení.

81      Zatřetí je nesporné, že slovenská finanční správa v projednávané věci měla postavení odděleného věřitele. Je přitom rovněž nesporné, že podle ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání musí být návrh na vyrovnání přijat oddělenými věřiteli, aby mohlo být vyrovnání potvrzeno soudem. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z informací obsažených ve spise nevyplývá, že před vydáním rozhodnutí Krajského soudu v Košicích dne 29. dubna 2004 obdržela žalobkyně od místního finančního orgánu jakoukoli záruku přijetí jejího návrhu na vyrovnání ze dne 8. března 2004. Žalobkyně tudíž neprávem tvrdí, že dotčené opatření bylo Slovenskou republikou poskytnuto před 1. květnem 2004.

82      Ostatně je třeba uvést, že slovenské orgány v roce 2004 dvakrát formálně vyjádřily svůj nesouhlas s návrhem žalobkyně na vyrovnání, jak vyplývá z bodu 57 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dopisem ze dne 15. ledna 2004 vyzval slovenský ministr financí slovenské generální ředitelství daní, aby nepřijímalo návrhy na vyrovnání, které by znamenaly prominutí daňových pohledávek. Dopisem ze dne 6. července 2004 vyzvalo uvedené slovenské generální ředitelství daní místní finanční orgán k nepřijetí návrhu žalobkyně na vyrovnání.

83      Je pravda, že z informací obsažených ve spise vyplývá, že Zvláštní soud v Pezinku měl ve svém rozsudku ze dne 6. března 2006 za to, že dopisy ze dne 15. ledna 2004 a 6. července 2004 nemají závazný účinek. Avšak i kdyby tyto dopisy neměly závazný účinek, ukazují taková doporučení zvlášť jasným způsobem stanovisko slovenského generálního ředitelství daní, které bylo nejen proti návrhu žalobkyně na vyrovnání, ale i obecněji proti jakémukoli promíjení daňového dluhu na území Slovenské republiky. Komisi tedy nemůže být vytýkáno, že v napadeném rozhodnutí uvedla dopisy ze dne 15. ledna 2004 a 6. července 2004 jakožto důkazy, které mohou prokázat nesouhlas slovenských orgánů s návrhem žalobkyně na vyrovnání.

84      Jak vyplývá z informací obsažených ve spise, místní finanční orgán formalizoval svůj souhlas s návrhem žalobkyně na vyrovnání teprve na vyrovnacím jednání dne 9. července 2004. Je totiž nesporné, že Krajský soud v Košicích přijal své rozhodnutí potvrzující vyrovnání dne 14. července 2004 na základě jednomyslného přijetí ze strany věřitelů žalobkyně.

85      Slovenská finanční správa mohla před 9. červencem 2004 jakožto oddělený věřitel nesouhlasit s návrhem žalobkyně na vyrovnání, což by automaticky mělo za následek, že by Krajský soud v Košicích zastavil vyrovnací řízení zahájené dne 29. dubna 2004. Mezi účastníky řízení je totiž nesporné, že pokud by místní finanční orgán, který byl odděleným věřitelem žalobkyně, takový souhlas neudělil, Krajský soud v Košicích by nemohl vyrovnání potvrdit. Proto až do 9. července 2004 mohl místní finanční orgán vetovat návrh žalobkyně na vyrovnání, a tudíž měl právo dát podnět k zahájení buď daňového exekučního řízení, nebo konkursního řízení po zastavení vyrovnacího řízení Krajským soudem v Košicích. Krom toho z jejích připomínek ze dne 24. října 2005 vyplývá, že žalobkyně tvrdí, aby prokázala, že místní finanční orgán byl přesvědčen, že vyrovnání, které přijal dne 9. července 2004, bylo výhodnější než konkursní řízení, že uvedený orgán mohl zasáhnout v různých stadiích vyrovnacího řízení, aby vyrovnání zabránil. Takové tvrzení se ukazuje být v rozporu s argumentem žalobkyně, podle kterého dotčené opatření bylo poskytnuto před 29. dubnem 2004.

86      Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že v projednávané věci místní finanční orgán učinil rozhodnutí vzdát se 65 % svých pohledávek za žalobkyní teprve počínaje okamžikem, kdy formálně přijal návrh na vyrovnání, tedy dne 9. července 2004. Právně závazný akt, kterým se slovenské orgány zavázaly poskytnout dotčenou podporu, byl tedy přijat po přistoupení Slovenské republiky.

87      V důsledku toho je třeba zamítnout třetí žalobní důvod jako neopodstatněný.

4.     K čtvrtému, pátému, šestému, sedmému, osmému a devátému žalobnímu důvodu, které v podstatě vycházejí z nesprávných právních posouzení a nesprávných skutkových zjištění, ke kterým došlo v souvislosti s kvalifikací dotčeného opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES

 Úvodní poznámky

88      Je třeba uvést, že čtvrtý a pátý žalobní důvod vycházejí z nesprávného právního posouzení a nesprávných skutkových zjištění, jelikož Komise měla za to, že konkursní řízení je výhodnější než vyrovnací řízení, a z nesprávného právního posouzení a nesprávných skutkových zjištění, jelikož Komise měla za to, že daňové exekuční řízení je výhodnější než vyrovnací řízení.

89      Z bodu 75 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že pro zkoumání, zda dotčené opatření mohlo být kvalifikováno jako státní podpora ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 ES, použila Komise kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství. Na tomto základě zkoumala, zda prospěch, který finanční správa Slovenské republiky získala z vyrovnacího řízení, byl větší, než který by tato správa mohla získat z konkursního řízení nebo daňového exekučního řízení. K tomu, aby Komise mohla dojít k závěru, že v projednávaném případě nebylo dodrženo kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství, a tudíž dotčené opatření představovalo státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, tak stačilo, aby jedno z těchto dvou řízení bylo výhodnější než vyrovnací řízení.

90      Krom toho je třeba poznamenat, že šestý, sedmý, osmý a devátý žalobní důvod souvisí v rozsahu, v němž se týkají zpochybnění legality napadeného rozhodnutí, pokud jde o kvalifikaci dotčeného opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, s buď čtvrtým, nebo pátým žalobním důvodem.

91      Pokud jde o čtvrtý žalobní důvod a šestý, sedmý, osmý a devátý žalobní důvod v rozsahu, v němž souvisí se čtvrtým žalobním důvodem, je tedy nejprve třeba zkoumat legalitu napadeného rozhodnutí v míře, ve které Komise měla za to, že konkursní řízení bylo výhodnější než vyrovnací řízení.

92      Teprve v případě, že by muselo být konstatováno, že měla Komise neprávem za to, že by konkursní řízení bylo výhodnější než vyrovnací řízení, by bylo třeba zadruhé zkoumat legalitu napadeného rozhodnutí, a to pokud jde o pátý žalobní důvod a šestý, sedmý, osmý a devátý žalobní důvod v rozsahu, v němž se týkají pátého žalobního důvodu v míře, ve které se Komise domnívala, že daňové exekuční řízení bylo výhodnější než vyrovnací řízení.

 K legalitě napadeného rozhodnutí v rozsahu, ve kterém Komise měla za to, že konkursní řízení by bylo výhodnější než vyrovnací řízení

 Pokud jde o argumenty uplatněné v rámci čtvrtého žalobního důvodu

–       Argumenty účastnic řízení

93      Žalobkyně tvrdí, že jí vyrovnání neposkytuje soutěžní výhodu, protože slovenská finanční správa jednala jako soukromý věřitel, jehož jediným záměrem je maximalizovat zisk Slovenské republiky. Podle žalobkyně jí vyrovnání nejenže neposkytuje „zjevně výraznější“ výhodu, ale i představuje zjevnou volbu každého soukromého věřitele mezi jednak částečným, ale okamžitým vymožením pohledávky a jednak dlouhým a nákladným konkursním řízením zahrnujícím riziko získání pouze částky nižší, než jakou by získal ve vyrovnacím řízení. V napadeném rozhodnutí došla Komise k odlišnému závěru, jelikož vycházela z nesprávného posouzení skutkového stavu, chybných závěrů, nepodložených domněnek a tvrzení, učiněných členským státem, který od počátku a z nejasných a podezřelých důvodů uznal, že poskytl protiprávní státní podporu.

94      Zaprvé žalobkyně uvádí, že Komise nezohlednila délku konkursního řízení na Slovensku a zprávy třetích osob k této otázce. Žalobkyně tvrdí, že nejzřetelnější rozdíl mezi vyrovnacím řízením a konkursním řízením se týká délky trvání těchto řízení. Zatímco provedením vyrovnání jsou zbývající dlužné částky věřitelům vyplaceny v následujících měsících, k uspokojení pohledávek věřitelů z výnosu z prodeje jejích aktiv v rámci konkursního řízení by došlo až po mnohem delším řízení. Krom toho se Komise v bodě 54 napadeného rozhodnutí omezila na odkaz na stanovisko slovenských orgánů, podle kterého v projednávané věci z důvodu omezeného počtu věřitelů a existence aktiv s kladnou likvidní hodnotou by konkursní řízení proběhlo rychleji, než trvá v průměru, aniž vysvětlila, jak by tyto faktory mohly zkrátit délku řízení. Krom toho žalobkyně tvrdí, že Komise v žalobní odpovědi uznala, že se nepokusila vytvořit si názor na otázku pravděpodobné délky konkursního řízení týkajícího se aktiv žalobkyně. Při srovnání konkursního řízení s vyrovnacím řízením tedy nezohlednila „výnos ušlých úroků“.

95      I kdyby tyto faktory mohly vést k rychlejšímu konkursnímu řízení než obvykle, pak podle žalobkyně měla vzít Komise v úvahu mnohé okolnosti případu, které mohly délku uvedeného řízení prodloužit. V tomto ohledu žalobkyně uvádí, že jelikož většinu jejích aktiv tvoří zejména zvláštní přístroje na výrobu a zpracování nápojů, byl počet případných kupců omezen. Mimoto by jejich zeměpisné umístění představovalo nevýhodu, pokud jde o dopravu a kvalifikovaný personál. Žalobkyně se proto domnívá, že ani její nemovitosti, ani její výrobní prostředky neměly žádnou hodnotu pro významného výrobce lihovin usazeného na Slovensku a že by byly velmi obtížně prodatelné.

96      Žalobkyně tvrdí, že informace z různých zdrojů o průměrné délce konkursního řízení na Slovensku byly Komisi poskytnuty během šetření. Zaprvé tvrdí, že Komisi v příloze svých vyjádření ze dne 24. října 2005 poskytla zprávu Světové banky z roku 2004, ze které vyplývá, že průměrná délka konkursního řízení na Slovensku byla za ideálních podmínek čtyři roky a osm měsíců. Ze zprávy Světové banky z roku 2002 připojené jako příloha žaloby rovněž vyplývá, že konkursní řízení bylo nejhorší volbou pro věřitele a trvalo mezi třemi až sedmi lety a míra vymahatelnosti pohledávek oddělených věřitelů byla mimořádně nízká, v řádu 5 až 10 % po zaplacení správních výdajů. Zadruhé žalobkyně uvádí, že ve zprávě z roku 2004 poskytnuté Komisi v příloze k jejím připomínkám odhadlo slovenské ministerstvo spravedlnosti délku konkursního řízení na Slovensku na tři až pět let. Zatřetí ze zprávy H vyplývá, že [důvěrné]. Začtvrté Komise ve svých zprávách z let 2002 a 2003 o pokroku dosaženém Slovenskou republikou na cestě k přistoupení k Unii zmínila potíže a nezbytné zlepšení, pokud jde o řízení v oblasti konkursu a insolvence.

97      Podle žalobkyně i za předpokladu, že by výnos z prodeje jejích aktiv v rámci konkursního řízení uvedený v napadeném rozhodnutí byl vypočítán na základě koeficientu použitého ve zprávě E, je zjevné, že by si i nejoptimističtější soukromý věřitel zvolil získání 225 milionů SKK v prosinci 2004 spíše než případných 239 milionů SKK (275 milionů SKK odpovídajících pravděpodobné celkové částce zpeněžení jejích aktiv v rámci konkursního řízení snížených o nejméně 36 milionů SKK odpovídajících nákladům konkursního řízení) v období od „doby kratší než průměr“ až do sedmi let. Žalobkyně uvádí, že jednak vzhledem k rozdílu 14 milionů SKK mezi částkou, která může být získána jako výsledek vyrovnání, a částkou, která může být získána v rámci konkursního řízení, a jednak vzhledem k diskontní sazbě 5,1 % platné v březnu 2004 by bylo třeba, aby konkursní řízení netrvalo déle než třináct a půl měsíce, aby si soukromý věřitel zvolil konkursní řízení namísto řízení vyrovnacího. Takto krátká lhůta je však v projednávané věci nemyslitelná.

98      Zadruhé žalobkyně uvádí, že Komise nezohlednila náklady konkursního řízení na Slovensku a zprávy třetích osob k této otázce. Tvrdí, že tyto náklady činily podle zprávy E [důvěrné] SKK, tedy [důvěrné] z částky výnosu z prodeje jejích aktiv, odhadované na [důvěrné] SKK v rámci takového řízení a podle zprávy K [důvěrné] SKK, tedy [důvěrné] z částky zpeněžení jejích aktiv, odhadované na [důvěrné] v rámci takového řízení. Komise údajně odečetla z částky výnosu z prodeje jejích aktiv v rámci konkursního řízení, která byla odhadnuta na 275 milionů SKK, částku 36 milionů SKK odpovídající nákladům konkursního řízení, která ve skutečnosti odpovídala nákladům spojeným s částkou výnosu z prodeje jejích aktiv v rámci konkursního řízení odhadovanou na 204 miliony SKK. Relativní poměr nákladů vůči uvedenému výnosu se snižuje měrou, jakou tento výnos roste. Komise se tedy nesprávně domnívala, že náklady uvedené ve zprávě K byly nižší než náklady obsažené ve zprávě E. Žalobkyně dodává, že Komise na základě nákladů konkursního řízení na Slovensku, jak byly odhadnuty ve zprávě Světové banky z roku 2004, odpovídajících 18 % z částky výnosu z prodeje aktiv v rámci tohoto řízení konstatovala, že celková očekávaná částka výnosu z prodeje byla na základě údajů ze dne 17. června 2004 nižší nebo rovna výnosu vyrovnacího řízení. Argument Komise, podle kterého by konkursní správce pokračoval ve výrobním procesu, není „přesvědčivý“, jelikož žalobkyni byla odňata její licence na výrobu a zpravování lihu a lihovin, a nemohla tak již vyrábět lihoviny.

99      Zatřetí žalobkyně Komisi vytýká, že nezohlednila doplňkové práce a správní náklady, kterým by musela čelit v případě zahájení konkursního řízení. Uvádí, že by nejenže musela pokračovat v placení mezd svým zaměstnancům a administrativních nákladů, ale by pravděpodobně také postupně ukončila pracovní smlouvy, a z tohoto titulu vyplatila odstupné.

100    Začtvrté žalobkyně Komisi vytýká, že nezohlednila precedent na slovenském trhu s lihovinami, který by podle ní vzal rozumný soukromý věřitel v úvahu. Připomíná tak, že ve svých připomínkách ze dne 24. října 2005 upozornila Komisi na konkurs prohlášený na společnost Liehofruct White Lady Distillery, s.r.o. Levoča (dále jen „Liehofruct“). Žalobkyně tvrdí, že se stejně jako ona stal tento podnik vlastníkem výrobny lihovin předtím vlastněné státem, a dodává, že „finanční orgány byly rovněž největšími věřiteli“. Poznamenává, že konkursní řízení týkající se společnosti Liehofruct začalo v červenci 1999, že aktiva byla zpeněžena teprve po deseti kolech dražby, během kterých nejvyšší nabídky nepřesáhly 30 % odhadované hodnoty podniku, a že po osmi letech řízení stále nebylo ukončeno. To ukazuje, že pro lihovar se zastaralým vybavením na východě Slovenska nebylo snadné najít kupce.

101    V odpověď na argument Komise, podle kterého nevysvětlila, v čem se konkursní řízení týkající se společnosti Liehofruct podobá případnému konkursnímu řízení týkajícímu se žalobkyně, posledně uvedená tvrdí, že Komisi příslušelo prošetřit tuto konkrétní otázku a že její nečinnost představuje zjevné pochybení. Žalobkyně rovněž popírá tvrzení Komise, podle kterého měla být aktiva prodána za tržní cenu. Podle žalobkyně by měl každý rozumný soukromý věřitel očekávat, že prodejní cena aktiv jeho dlužníka v rámci konkursního řízení bude nižší než obvyklá tržní cena.

102    Zapáté žalobkyně tvrdí, že Komise nezohlednila zprávu slovenského ministerstva spravedlnosti z roku 2004, uvedenou v bodě 96 výše, podle které získali zajištění věřitelé v rámci konkursního řízení velmi zřídka více než 5 až 10 % svých pohledávek za insolventním dlužníkem. Toto pesimistické tvrzení je však v rozporu s extrémně pozitivním hodnocením konkursního řízení v projednávaném případě ze strany slovenských orgánů. Podle žalobkyně se Komise tím, že si tohoto rozporu nevšimla, tedy dopustila zjevně nesprávného posouzení.

103    V replice žalobkyně připomíná, že odhad výše likvidních prostředků na [důvěrné] SKK zohlednil odložení splatnosti, které jí poskytla společnost Old Herold po podání návrhu na vyrovnání a které se týkalo částky původně splatné v červenci 2004. Žalobkyně tvrdí, aniž zpochybňuje existenci těchto likvidních prostředků, že by v rámci konkursního řízení rovněž muselo být zaplaceno společnosti Old Herold jakožto věřiteli. Rozumný soukromý věřitel by tak nedoufal v prodej neoběžného majetku, zásob a krátkodobých pohledávek za částku vyšší než 63,3 milionu SKK, a to po odečtu nákladů na mzdy, správních a právních výdajů, jakož i částečném vyplacení existujících věřitelů, mezi něž by patřila Old Herold. Konečně žalobkyně uvádí, že přibližně [důvěrné] SKK získaných za prodej jejích zásob společnosti Old Herold vycházelo z dlouhodobé dohody uzavřené se společností Old Herold a z důvěry posledně uvedené společnosti v úspěch vyrovnání. Old Herold by podle ní uvedené zásoby v případě úpadku nekoupila. Není tedy legitimní zohledňovat takové fondy v rámci posouzení „případného finančního výtěžku“ konkursního řízení.

104    Žalobkyně dodává, že tvrzení Komise, podle kterého by, pokud jde o likvidní prostředky, mohla daňová exekuce proběhnout jednoduchým odnětím, není relevantní, jelikož uvedené likvidní prostředky byly každopádně vyhrazeny slovenské finanční správě.

105    Komise, podporovaná vedlejší účastnicí, popírá veškeré argumenty vznesené žalobkyní na podporu čtvrtého žalobního důvodu.

–       Závěry Tribunálu

106    Zaprvé je třeba připomenout, jak bylo uvedeno v bodě 49 výše, že legalita rozhodnutí ve věci státních podpor musí být posuzována v závislosti na informacích, které mohla mít Komise k dispozici v okamžiku, kdy jej přijala.

107    Dále je třeba uvést, že je nesporné, že dotčené opatření, spočívající v prominutí dluhu ze strany věřitelů v rámci jimi přijatého vyrovnání, poskytlo žalobkyni výhodu. Naproti tomu se účastníci řízení neshodují v otázce, zda by v projednávané věci vzhledem ke kritériu soukromého věřitele v tržním hospodářství získala žalobkyně takovou hospodářskou výhodu za běžných tržních podmínek, a tudíž v otázce, zda uvedené opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

108    V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rozsahu, v němž použití kritéria soukromého věřitele v tržním hospodářství Komisí zahrnuje komplexní hospodářská posouzení, stejně jako v případě použití kritéria soukromého investora v tržním hospodářství, podléhá toto použití podle ustálené judikatury přezkumu, který se omezuje na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových okolností, které byly vzaty v úvahu, neexistence zjevně nesprávného posouzení těchto skutkových okolností a neexistence zneužití pravomoci (viz rozsudek Tribunálu ze dne 21. října 2004, Lenzing v. Komise, T‑36/99, Sb. rozh. s. II‑3597, bod 150 a citovaná judikatura, potvrzený rozsudkem Soudního dvora ze dne 22. listopadu 2007, Španělsko v. Lenzing, C‑525/04 P, Sb. rozh. s. I‑9947, bod 59).

109    Rovněž je třeba připomenout, že ačkoliv Soudní dvůr přiznává Komisi určitý prostor pro uvážení v hospodářské oblasti, neznamená to, že soud Unie nesmí přezkoumávat výklad údajů hospodářské povahy provedený Komisí (rozsudek ze dne 15. února 2005, Komise v. Tetra Laval, C‑12/03 P, Sb. rozh. s. I‑987, bod 39, a rozsudek Španělsko v. Lenzing, bod 108 výše, bod 56).

110    Podle judikatury Soudního dvora musí totiž soud Unie ověřit nejen věcnou správnost dovolávaných důkazů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale musí rovněž přezkoumat, zda tyto důkazy představují veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda lze o ně opřít závěry, které z nich byly vyvozeny (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 25. ledna 1979, Racke, 98/78, Recueil, s. 69, bod 5; ze dne 22. října 1991, Nölle, C‑16/90, Recueil, s. I‑5163, bod 12, a ze dne 18. července 2007, Industrias Químicas del Vallés v. Komise, C‑326/05 P, Sb. rozh. s. I‑6557, bod 76). Nicméně v rámci tohoto přezkumu mu nepřísluší nahrazovat hospodářské posouzení Komise vlastním posouzením (usnesení Soudního dvora ze dne 25. dubna 2002, DSG v. Komise, C‑323/00 P, Recueil, s. I‑3919, bod 43).

111    Konečně v případě, kdy orgán Unie disponuje širokou posuzovací pravomocí, má přezkum dodržování určitých procesních záruk zásadní význam. Soudní dvůr tak měl příležitost upřesnit, že k těmto zárukám patří i povinnost příslušného orgánu zkoumat pečlivě a nestranně všechny rozhodné skutečnosti projednávaného případu a dostatečným způsobem odůvodnit své rozhodnutí (rozsudky ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München, C‑269/90, Recueil, s. I‑5469, bod 14, a ze dne 7. května 1992, Pesquerias De Bermeo a Naviera Laida v. Komise, C‑258/90 a C‑259/90, Recueil, s. I‑2901, bod 26).

112    Přezkum legality napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise měla za to, že kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství nebylo splněno, se tak musí omezit na ověření, zda se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu.

113    Zadruhé je pro uskutečnění tohoto přezkumu legality zejména třeba v projednávané věci zohlednit čtyři následující hlediska.

114    Prvním hlediskem je postavení slovenské finanční správy, která poskytla dotčené opatření, jakožto věřitele, které ostatně nebylo zpochybněno. Podle ustálené judikatury musí být veřejný orgán, který prominul dluh, porovnán se soukromým věřitelem, který hledá způsob, jak by mu mohly být zaplaceny částky, které mu dluží dlužník ve finančních obtížích. Postavení věřitele totiž musí být odlišné od soukromého investora v tržním hospodářství, který provádí strukturální, globální nebo sektorovou politiku a je veden vyhlídkami dlouhodobé výnosnosti investovaného kapitálu (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 11. července 2002, HAMSA v. Komise, T‑152/99, Recueil, s. II‑3049, bod 167 a citovaná judikatura).

115    Druhým hlediskem je postavení veřejné správy, která poskytla dotčené opatření, jakožto odděleného věřitele, které není mezi účastníky řízení sporné. Je totiž třeba připomenout, že navrhne-li podnik, jehož finanční situace se značně zhoršuje, dohodu nebo soubor dohod o vypořádání svého dluhu vůči věřitelům, aby napravil svou situaci a zamezil své likvidaci, musí si každý věřitel vybrat mezi částkou, která je mu nabídnuta v rámci navrhované dohody, a částkou, kterou očekává, že by získal z případné likvidace podniku. Jeho volba je ovlivněna řadou faktorů, včetně jeho postavení jako zajištěného, přednostního či běžného věřitele, povahy a rozsahu případného zajištění v jeho prospěch, zhodnocení jeho šancí na nápravu situace podniku a částky získané z případné likvidace (rozsudek HAMSA v. Komise, bod 114 výše, bod 168).

116    Třetím hlediskem je zvlášť opatrná povaha hodnocení uskutečněného Komisí, pokud jde o výnos z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení. Na tomto základě se Tribunál domnívá, že výtěžek konkursního řízení, jak je odhadnut Komisí v tabulce 4 obsažené v napadeném rozhodnutí, totiž 275 milionů SKK, představoval minimální odhad. Účetní hodnota aktiv žalobkyně použitá v uvedené tabulce totiž vycházela jednak z velké části z údajů sdělených žalobkyní a jednak, pokud jde o údaje ze dne 17. června 2004, z výsledků kontroly, kterou slovenská finanční správa uskutečnila v prostorách žalobkyně dne 21. června 2004.

117    V tomto ohledu je třeba na jedné straně připomenout, že žalobkyně nezpochybňuje opodstatněnost údajů získaných slovenskou finanční správou během její kontroly dne 21. června 2004. Na straně druhé nejenže byla Komise, jak vyplývá zejména z poznámek pod čarou 20 a 23 napadeného rozhodnutí, velice opatrná při hodnocení aktiv, ale také v této tabulce použila, jak vyplývá z bodů 84 až 87 odůvodnění napadeného rozhodnutí, koeficienty zpeněžení obsažené ve zprávě E, ačkoli tyto koeficienty považovala za příliš nízké.

118    Krom toho v tabulce 4 napadeného rozhodnutí předložila Komise odhad výnosu z prodeje neoběžného majetku žalobkyně ke dni 17. června 2004 v rámci konkursního řízení na 90 milionů SKK, zatímco jeho účetní hodnota činila 200 milionů SKK. Jak vyplývá z bodu 87 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise tvrdí, že v rozsahu, v němž byly tyto pohledávky zajištěny, podle samotné žalobkyně v projednávaném případě nejméně až do výše 194 miliony SKK, musela by částka výnosu, kterou lze získat z prodeje neoběžného majetku, určitě být alespoň rovna hodnotě uvedených zajištěných pohledávek. Proto v tabulce 4 napadeného rozhodnutí Komise dbala na použití koeficientu zpeněžení použitého ve zprávě E.

119    Konečně v tabulce 4 napadeného rozhodnutí použila Komise koeficient zpeněžení ve výši 20 %, uplatněný ve zprávě E, pro výpočet výnosu z prodeje zásob žalobkyně v rámci konkursního řízení, zatímco dne 17. června 2004 se účetní hodnota uvedených zásob snížila o 125 milionů SKK, což je pokles o 60 % v porovnání se zásobami existujícími v březnu 2004.

120    Z předcházejících úvah vyplývá, že takové posouzení výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení ke dni 17. června 2004, jaké vyplývá z tabulky 4 napadeného rozhodnutí, představovalo v očích Komise úplné minimum, které by soukromý věřitel vzal v úvahu pro posouzení výhod konkursního řízení ve srovnání s výnosem vyplývajícím z vyrovnání, které bylo odsouhlaseno dne 9. července 2004.

121    Čtvrtým hlediskem je částečné prominutí dluhu žalobkyně. Na rozdíl od vyrovnacího řízení totiž konkursní řízení dlužníkovi neumožňuje, aby mu jeho věřitel prominul dluh. Jinými slovy, pokud na konci konkursního řízení nestačil výnos z prodeje aktiv dlužníka k uspokojení všech jeho věřitelů, mohou posledně uvedení stále na tomto dlužníkovi požadovat zaplacení zbývajících dlužných částek.

122    Argumenty předložené žalobkyní na podporu čtvrtého žalobního důvodu je tedy třeba zkoumat právě ve světle předcházejících úvah.

123    Zaprvé, pokud jde o argument žalobkyně vycházející z nezohlednění délky konkursního řízení na Slovensku a zpráv třetích osob k tomuto tématu, je nejprve třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise nejenže uvedla v bodě 54 napadeného rozhodnutí, že by podle Slovenské republiky doba konkursního řízení vzhledem ke zvláštním okolnostem případu byla kratší než průměrná doba, ale rovněž v bodě 40 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že podle žalobkyně konkursní řízení na Slovensku trvá v průměru tři až sedm let. Komise upřesnila, že žalobkyně svůj názor opírá o skutečnosti, statistiky a příklad slovenské společnosti, která je podle ní v situaci obdobné situaci žalobkyně. Komisi tudíž nelze vytýkat, že tuto otázku a postoj žalobkyně v tomto ohledu nezohlednila.

124    Pokud jde o důkazy, které měla Komise k dispozici, je krom toho třeba uvést, že samotné údaje sdělené žalobkyní nesplňují požadavky důvěryhodnosti a soudržnosti. Odhady délky konkursního řízení na Slovensku, které žalobkyně předložila Komisi, totiž byly obecné a nezohledňovaly znaky projednávaného případu. Některé takové odhady byly rovněž přibližné a do jisté míry nebyly navzájem soudržné. Žalobkyně se totiž dovolává čtyř zpráv uvedených v bodě 96 výše, ve kterých byla tato délka odhadována na čtyři roky a osm měsíců, na období mezi třemi a sedmi lety nebo na více než šest let.

125    Další zprávy, na které žalobkyně odkazuje, jsou zprávy Komise z let 2002 a 2003 o pokroku dosaženém Slovenskou republikou na cestě k přistoupení k Unii. Podle žalobkyně Komise v těchto zprávách zmínila potíže a nezbytné zlepšení, pokud jde o řízení v oblasti konkursu a insolvence na Slovensku. Je však třeba uvést, že se tyto zprávy Komise týkají konkursního řízení na Slovensku obecně, aniž zohledňují znaky projednávaného případu.

126    Mimoto je třeba poznamenat, že žalobkyně nezmínila výsledky zprávy K pokud jde o délku, kterou by mohlo mít konkursní řízení týkající se žalobkyně. V této zprávě, kterou žalobkyně sama předložila v projednávané věci, byla uvedená lhůta odhadnuta „přibližně na 2 roky (podle podmínek a práce správce konkursní podstaty)“. Je třeba uvést, že se uvedený odhad kromě skutečnosti, že tento odhad doby trvání takového konkursního řízení je mnohem optimističtější než jiné odhady předložené žalobkyní, týkal konkrétně žalobkyně.

127    Rovněž je třeba mít za to, jak uvádí Komise, že pokud je počet věřitelů dlužníka nízký a pokud existují aktiva s kladnou hodnotu likvidity, jak je tomu v projednávaném případě, může být konkursní řízení vedeno rychleji, než trvá v průměru. To platí tím spíše v případě, kdy je mezi účastníky řízení nesporné, že pohledávka slovenské finanční správy za žalobkyní představovala přibližně 99 % jejích pasiv a že uvedená správa měla postavení odděleného věřitele. Z toho vyplývá, že by slovenská finanční správa měla rozhodný vliv na délku konkursního řízení. Žalobkyně tvrdí, že by vlastnosti, zeměpisné umístění a zastaralost většiny jejích aktiv znesnadnily hledání kupce, a tudíž zpomalily průběh konkursního řízení. Jak však Komise uvedla v bodě 88 odůvodnění napadeného rozhodnutí, některé poznatky a zvláště skutečnost, že některá výrobní aktiva žalobkyně nalezla uživatele po odnětí licence na výrobu a zpracování lihu a lihovin, spíše dokazují, že toto tvrzení žalobkyně není opodstatněné.

128    Konečně, co se týče otázky, zda by i nejoptimističtější soukromý věřitel zvolil získání 225 milionů SKK v prosinci 2004, spíše než by případně získal až 239 milionů SKK v období od „doby kratší než průměr“ až do sedmi let, jak je uvedeno v bodech 116 až 120 výše, je třeba připomenout, že výnos z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení, jak je odhadován Komisí, tedy 275 milionů SKK, představoval minimální odhad. Výpočet provedený žalobkyní s ohledem na délku konkursního řízení ve vztahu k výnosu, který by soukromý věřitel mohl očekávat a získat z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení, s přihlédnutím k narostlým úrokům věřitelů, je tudíž irelevantní vzhledem k okolnostem projednávaného případu a zvláště obezřetnosti, s kterou Komise postupovala při odhadu uvedeného výnosu.

129    Z předcházejících úvah vyplývá, že se Komise, pokud jde o délku konkursního řízení, nedopustila zjevně nesprávného posouzení.

130    Zadruhé, co se týče argumentu žalobkyně vycházejícího z nezohlednění nákladů konkursního řízení na Slovensku a zpráv třetích osob k této otázce ze strany Komise, žalobkyně tvrdí, že tyto náklady činily podle zprávy E 22 % z částky výnosu z prodeje jejích aktiv odhadované na 204 miliony SKK v rámci takového řízení a podle zprávy K 28 % z částky prodeje jejích aktiv odhadované na 78 milionů SKK v rámci takového řízení.

131    V tomto ohledu je nejprve třeba uvést, že sazba 28 %, kterou uvádí žalobkyně, je zjevně nesprávná. Jak totiž vyplývá ze zprávy K, byl výnos z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení odhadnut na základě varianty III na 100 milionů SKK. Pro výpočet tohoto výnosu odečetl auditor 22 miliony SKK odpovídající nákladům konkursního řízení. Uvedené náklady tak představovaly 22 %, a nikoli, jak tvrdí žalobkyně, 28 % výnosu z prodeje jejích aktiv v rámci takového řízení.

132    Krom toho žalobkyně Komisi vytýká, že z výnosu z prodeje jejích aktiv v rámci konkursního řízení, který byl odhadnut na 275 milionů SKK, odečetla částku 36 milionů SKK z titulu nákladů takového řízení. Podle žalobkyně však tato částka 36 milionů SKK odpovídala nákladům spojeným s výnosem z prodeje jejích aktiv v rámci konkursního řízení odhadovaným na 204 miliony SKK.

133    V tomto ohledu je třeba uvést, že v bodě 89 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla následující:

„Na důvěryhodnost [zprávy E] má dále vliv i způsob výpočtu různých poplatků souvisejících s konkursním řízením, které by byly odpočítány z celkového výnosu z prodeje aktiv. Zatímco [společnost E] odpočítala na poplatky 45 milionů SKK, [žalobkyně] ve svých předložených dokladech uvedl[a] údaj 36 milionů SKK a odhad [její interní auditorky paní K] je maximálně 22 miliony SKK. Tyto rozdíly vzbuzují pochybnosti o přesnosti odhadů [společnosti E], pokud jde o výši poplatků, a tím i pokud jde o výši výnosů, které mohly být získány v případě konkursního řízení. Je třeba však upozornit, že vzhledem [k] situaci [žalobkyně] k 17. červnu 2004 by i u poplatků ve výši 36 milionů SKK byl výnos v konkursu v porovnání s navrhovaným vyrovnáním vyšší.“

134    Žalobkyně Komisi správně vytýká, že srovnala obě hodnoty týkající se nákladů konkursního řízení, jak byly vypočítány ve zprávě E a ve zprávě K, aniž zohlednila skutečnost, že byly vypočteny v poměru ke dvěma absolutním hodnotám, totiž výnosům z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení odhadovaným v uvedených zprávách, které nebyly srovnatelné. Žalobkyně tudíž rovněž správně zpochybňuje důvody, které Komisi vedly k nepřijetí údajů z uvedených zpráv k této otázce. Jak vyplývá z bodů 130 a 131 výše, v těchto dvou zprávách představovaly náklady konkursního řízení 22 % odhadované hodnoty výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení uvedeného v těchto zprávách.

135    Stejně tak je třeba jako neopodstatněný odmítnout argument vznesený Komisí, podle kterého žalobkyně v průběhu vyšetřovacího řízení pouze upřesnila, že by pro výnos 203,6 miliony SKK náklady správce konkursní podstaty činily 1,9 %, aniž uvedla pravděpodobnou výši všech ostatních nákladů. Z bodu 50 připomínek žalobkyně ze dne 24. října 2005 totiž výslovně vyplývá, že uvedla, že by náklady konkursu odhadované na přibližně 18 % činily 32 miliony SKK vedle nákladů správce konkursní podstaty odhadovaných na 3,8 milionu SKK (tedy 1,9 % výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení odhadovaného na 203,6 milionu SKK).

136    Je však třeba uvést, že v bodě 89 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise nejenže výslovně zohlednila skutečnost, že žalobkyně uvedla částku 36 milionů SKK odpovídající nákladům konkursního řízení, ale také výslovně tvrdí, že by i při odečtení těchto nákladů z výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci takového řízení částka získaná slovenskými orgány byla vyšší než částka navržená v rámci vyrovnacího řízení. Z bodu 50 připomínek žalobkyně ze dne 24. října 2005 vyplývá, že odhad nákladů konkursního řízení na 36 milionů SKK vyplýval ze součtu nákladů správce konkursní podstaty a nákladů konkursu (3,8 milionů SKK + 32 milionů SKK = 35,8 milionů SKK). Krom toho je nesporné, že tento odhad nákladů konkursního řízení byl založen na výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci uvedeného konkursního řízení odhadovaném na 204 miliony SKK.

137    Jak žalobkyně sama uznává ve svých písemnostech, relativní poměr nákladů konkursního řízení vůči výnosu z prodeje aktiv dlužníka v rámci takového řízení se snižuje měrou, jakou uvedený výnos roste. Komise tím, že zvolila částku 36 milionů SKK jako částku, která má být odečtena z výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení odhadovaného na 275 milionů SKK, tedy zohlednila část nákladů konkursního řízení rovněž odpovídající 13 % uvedeného výnosu (275 milionů SKK – 36 milionů SKK = 239 milionů SKK). Kdyby Komise odečetla částku odpovídající 18 % téhož výnosu, tedy sazbě, kterou žalobkyně považuje za odpovídající ve světle zprávy Světové banky z roku 2004, musela by skutečně konstatovat, že by výnos z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení při odečtení souvisejících nákladů činil 225,5 milionu SKK. Ačkoli se tato částka téměř rovná částce vrácené věřitelům v rámci vyrovnání, je třeba vzít v úvahu, jak je uvedeno v bodech 116 až 120 výše, že Komise byla při odhadu výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení mimořádně obezřetná. Je tedy třeba se domnívat, že v projednávané věci byla částka, kterou by slovenské orgány mohly získat z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení, po odečtení souvisejících nákladů nutně vyšší než částka získaná provedením vyrovnání. Z předcházejících argumentů vyplývá, že se Komise nedopustila zjevného pochybení, když měla za to, že by výnos z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení byl po odečtení souvisejících nákladů vyšší než částka získaná slovenskými orgány provedením vyrovnání.

138    Zatřetí, pokud jde o argument žalobkyně vycházející z nezohlednění doplňkových prací a správních nákladů, kterým by musela čelit v případě zahájení konkursního řízení, tento argument nemůže obstát. Tvrzení žalobkyně totiž nejsou podložena žádným důkazem. Krom toho žalobkyně nepopírá, jak uvádí Komise, že nehledě na ztrátu své licence na výrobu a zpracování lihu a lihovin dne 6. března 2004 prováděla své další výrobní a distribuční činnosti, tedy činnosti, které nezbytně měly za následek dosažení obratu, který by mohl pokrýt část nákladů na zaměstnance a správních nákladů.

139    Začtvrté, pokud jde o argument žalobkyně vycházející z nezohlednění precedentu, totiž konkursu společnosti Liehofruct, je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise tento precedent v napadeném rozhodnutí v úvahu vzala.

140    Na jedné straně totiž v poznámce pod čarou 9 v bodě 40 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla Komise ohledně argumentů žalobkyně týkající se délky konkursního řízení na Slovensku a výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení na Slovensku, že „[žalobkyně] uvádí jako příklad společnost, která vlastní podobná aktiva a působí ve stejném odvětví […]“. Z připomínek žalobkyně ze dne 24. října 2005 přitom vyplývá, že jediný precedent na Slovensku, kterého se dovolává, se týká společnosti Liehofruct. Je tedy třeba se domnívat, že se příklad zmíněný Komisí v napadeném rozhodnutí týká konkursu společnosti Liehofruct.

141    Na straně druhé z bodu 43 připomínek žalobkyně ze dne 24. října 2005 vyplývá, že žalobkyně ve stadiu vyšetřovacího řízení Komisi nesdělila informace, které by umožnily konstatovat, jak tvrdí žalobkyně, že situace společnosti Liehofruct byla obdobná její situaci.

142    Žalobkyně tedy neprávem uvádí, že Komisi příslušelo provést šetření k této konkrétní otázce a že její nečinnost v této věci představuje zjevné pochybení. Z judikatury totiž vyplývá, že Komise není povinna bez návrhu a odhadem zkoumat, jaké poznatky jí mohly být předloženy (viz rozsudek Fleuren Compost v. Komise, bod 48 výše, bod 49 a judikatura citovaná v tomto smyslu).

143    Konečně na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z písemností Komise nevyplývá, že tato uvádí, že by prodej aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení vynesl částku rovnající se jejich ceně na trhu. Z bodu 123 žalobní odpovědi totiž vyplývá, že Komise pouze tvrdila, že vzhledem ke svému postavení odděleného věřitele mohla slovenská finanční správa získat téměř 100 % výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení, který byl v tabulce předcházející bodu 123 žalobní odpovědi odhadován ve výši tržní hodnoty po použití koeficientů zpeněžení. Mimoto, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, zvláště z jeho tabulky 4, Komise nezpochybnila, že je třeba na účetní hodnotu aktiv žalobkyně za účelem posouzení jejich tržní hodnoty použít koeficient zpeněžení.

144    Zapáté, pokud jde o argument žalobkyně vycházející z nezohlednění zprávy slovenského ministerstva spravedlnosti z roku 2004, podle které zajištění věřitelé velmi zřídka v rámci konkursního řízení získali více než 5 až 10 % svých pohledávek za insolventním dlužníkem, je třeba uvést, jak uvádí Komise, že uvedená zpráva měla obecnou povahu a nebyla určena k posouzení zvláštní situace žalobkyně a charakteristických rysů jejího hlavního věřitele, totiž slovenské finanční správy. Krom toho se informace sdělené Komisi Slovenskou republikou v rámci vyšetřovacího řízení týkajícího se dotčeného opatření nezbytně týkaly zvláštní situace žalobkyně a zohledňovaly specifické rysy jejího hlavního věřitele. Komisi tak nelze vytýkat, že se dopustila zjevného pochybení tím, že nezohlednila zprávu slovenského ministerstva spravedlnosti z roku 2004.

145    Konečně zašesté, pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého jí nezpochybněný odhad výše jejích likvidních prostředků ke dni 17. června 2004 na [důvěrné] SKK zohlednil odložení splatnosti, které jí poskytla společnost Old Herold po podání návrhu na vyrovnání, je třeba uvést, jak poznamenává Komise, že toto tvrzení není podepřeno žádnou informací ze spisu umožňující dospět k závěru, že Komise měla zohlednit část těchto likvidních prostředků, která by vyplývala z takového odložení splatnosti.

146    Nejprve je totiž třeba uvést, že z informací obsažených ve spise nevyplývá, že žalobkyně v průběhu řízení Komisi o této konkrétní záležitosti informovala. Dále je třeba se podobně jako Komise domnívat, že důvody, které žalobkyně uvádí ve svých písemnostech pro odhad částky likvidních prostředků, které vyplývají z odložení splatnosti, které jí poskytla Old Herold, jsou nejasné, ba dokonce rozporné.

147    V tomto ohledu je třeba poznamenat, podobně jako Komise, že v žalobě žalobkyně tvrdí, že pohledávka společnosti Old Herold činila [důvěrné] SKK ke dni 31. července 2004 a že by tato pohledávka nadále rostla až na [důvěrné] SKK v okamžiku provedení vyrovnání v prosinci 2004. Žalobkyně tudíž nemůže, aniž by si sama protiřečila, nyní tvrdit, že veškeré likvidní prostředky nebo jejich významná část, které měla ke dni 17. června 2004 k dispozici, nemohly být vzaty v úvahu, jelikož vyplývaly z odložení splatnosti, které jí poskytla Old Herold. Ostatně skutečnost, že žalobkyně tvrdí, jak je uvedeno v bodě 104 výše, na podporu pátého žalobního důvodu, že tyto likvidní prostředky byly každopádně vyhrazeny pro slovenskou finanční správu, zvyšuje nejasnost a rozpornost jejích argumentů k této otázce. Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba mít za to, že žalobkyně zjevně není schopna odůvodnit, proč by likvidní prostředky, které měla ke dni 17. června 2004 k dispozici, nemohly být vzaty v úvahu v rámci případného konkursního řízení.

148    Mimoto z údajů zapsaných do tabulky 4 napadeného rozhodnutí vypracované, jak vyplývá z bodů 80 a 82 odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména na základě koeficientu zpeněžení a údajů obsažených ve zprávě E, pokud jde o situaci ke dni 31. března 2004, vyplývá, že jednak mezi 31. březnem a 17. červnem 2004 se účetní hodnota zásob žalobkyně snížila o 125 milionů SKK, tedy o něco více než 40 %. Podmínky prodeje zásob žalobkyně tak mezi těmito dvěma daty byly mnohem příznivější než podmínky popsané ve zprávě E, kde bylo počítáno s koeficientem zpeněžení zásob ve výši 20 %. Zároveň se mezi 31. březnem 2004 a 17. červnem 2004 účetní hodnota likvidních prostředků žalobkyně zvýšila o 111 milionů SKK. Za těchto okolností, a jelikož žalobkyně v tomto ohledu nesdělila žádné informace, nemůže být Komisi vytýkáno, že se domnívala, že toto zvýšení likvidních prostředků vyplývalo z prodeje zásob během tohoto období. Mimoto žalobkyně nepopírá, že výnos z prodeje jejích zásob společnosti Old Herold byl [důvěrné] SKK. Tvrdí však, že tento prodej vycházel z dlouhodobé dohody uzavřené se společností Old Herold a z důvěry posledně uvedené společnosti v úspěch vyrovnání. Takové tvrzení nelze zohlednit, jelikož není podepřeno žádným důkazem předloženým v průběhu vyšetřovacího řízení týkajícího se dotčeného opatření.

149    Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že se Komise dopustila zjevného pochybení tím, že měla za to, že by konkursní řízení bylo výhodnější než vyrovnací řízení, jelikož žádný z argumentů vznesených žalobkyní na podporu jejího čtvrtého žalobního důvodu není opodstatněný.

150    Krom toho přezkum napadeného rozhodnutí, pokud jde o posouzení výhodnější povahy konkursního řízení ve srovnání s vyrovnacím řízením neumožňuje zpochybnit věcnou správnost důkazů uplatněných Komisí ani jejich důvěryhodnost a soudržnost. Naproti tomu uvedené důkazy představují všechny relevantní údaje, ze kterých Komise mohla vycházet, aby podepřela svůj závěr, podle kterého kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství nebylo v projednávané věci splněno.

151    Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že argumenty uvedené v rámci čtvrtého žalobního důvodu musí být v rozsahu, v němž mají za cíl prokázat, že Komise měla neprávem za to, že je konkursní řízení výhodnější než vyrovnací řízení, zamítnuty jako neopodstatněné.

 Pokud jde o argumenty uvedené v rámci šestého žalobního důvodu v rozsahu, v němž se týkají konkursního řízení

–       Argumenty účastnic řízení

152    Žalobkyně tvrdí, že Komise neprokázala, že Slovenská republika nejednala jako soukromý věřitel, nýbrž pouze vyšla z neexistence důkazu na podporu stanoviska žalobkyně, čímž neprávem přenesla důkazní břemeno na žalobkyni. Komise podle ní ani nezohlednila „právní pravidla uvedená [Soudním dvorem], pokud jde o uplatnění kritéria soukromého věřitele“.

153    Konkrétněji žalobkyně tvrdí, že Komise za účelem posouzení, zda prominutí dluhu poskytuje jeho příjemci soutěžní výhodu, zejména měla, jak vyplývá z bodu 170 rozsudku HAMSA v. Komise, bod 114 výše, určit, zda je zjevně většího rozsahu než prominutí dluhu, které by bylo poskytnuto obezřetně a pesimisticky postupujícím soukromým věřitelem. Komisi podle ní přísluší předložit na podporu svého závěru, podle kterého kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství nebylo v projednávaném případě splněno, a podle kterého tudíž prominutí dluhu představuje státní podporu, „objektivní hospodářský důkaz“, který může být přezkoumán Tribunálem. Ani dotyčnému členskému státu, ani příjemci uvedeného prominutí dluhu nepřísluší předložit důkaz, že se nejedná o státní podporu.

154    V projednávané věci Komise podle žalobkyně nejenže učinila chybné závěry, pokud jde o zprávy vyhotovené třetími nezávislými osobami, které byly zprostředkovány žalobkyní, nýbrž ani nesplnila svou povinnost předložit důkazy na podporu svého názoru, podle kterého je konkursní řízení výhodnější než vyrovnací řízení. Komise každopádně neprokázala, že vyrovnání přináší zjevně vyšší prominutí dluhu než prominutí dluhu, které by poskytl obezřetně a pesimisticky postupující soukromý věřitel. Komise se podle žalobkyně spokojila na základě předložených důkazů se závěrem, že prodej aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení by velmi pravděpodobně přinesl věřiteli větší „příjem“ než částky zaplacené na základě vyrovnání. Stejně tak Komise nezohlednila postulát obsažený v rozhodnutí Komise 2003/283/ES ze dne 27. listopadu 2002 týkajícím se opatření přijatých Španělským královstvím ve prospěch společnosti Refractarios Especiales SA (Úř. věst. 2003, L 108, s. 21, dále jen „rozhodnutí Refractarios Especiales“), podle kterého soukromý věřitel postupuje obezřetně a pesimisticky. Takový věřitel by přikládal velký význam „negativnímu obrazu“ konkursních řízení na Slovensku.

155    Žalobkyně rovněž tvrdí, že jí Komise ve svých písemnostech neprávem opakovaně vytýká, že nepředložila důkazy v průběhu šetření. Tento argument podle ní ukazuje jednak na opomenutí přičitatelná Komisi a jednak na nepochopení ze strany Komise, pokud jde o povinnosti, které jí ukládá Smlouva o ES.

156    Komise, podporovaná vedlejší účastnicí řízení, požaduje zamítnutí veškerých argumentů vznesených na podporu šestého žalobního důvodu v rozsahu, v němž se týkají konkursního řízení.

–       Závěry Tribunálu

157    Argumenty uvedené v rámci šestého žalobního důvodu v rozsahu, v němž mají za cíl prokázat, že se Komise neprávem domnívala, že konkursní řízení je výhodnější než vyrovnací řízení, se dají shrnout takto. Žalobkyně na jedné straně Komisi vytýká, že pro účely svého závěru, že se Slovenská republika nechovala jako soukromý věřitel, vycházela pouze ze skutečnosti, že žalobkyně nepředložila důkaz na podporu svého stanoviska. Na straně druhé se žalobkyně domnívá, že Komise správně neuplatnila kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství.

158    Zaprvé, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého Komise pro účely svého závěru, že se Slovenská republika nechovala jako soukromý věřitel, vycházela pouze ze skutečnosti, že žalobkyně nepředložila důkaz na podporu svého stanoviska, je třeba mít na prvním místě za to, jak bylo připomenuto v bodě 142 výše, že v rámci kontroly podpůrných opatření ze strany Komise není Komise povinna bez návrhu a odhadem zkoumat, jaké poznatky jí mohly být předloženy.

159    Zadruhé z informací obsažených ve spise vyplývá, že žalobkyně měla v průběhu postupu před zahájením soudního řízení stanoveného v článku 88 ES opakovaně příležitost nikoli pouze prostřednictvím písemné korespondence, nýbrž i během schůzky dne 28. března 2006 poskytnout Komisi veškeré informace, které měla k dispozici, aby mohla Komisi osvětlit svůj další postup.

160    Zatřetí z napadeného rozhodnutí, zvláště z jeho bodů 78 až 92 odůvodnění, vyplývá, že Komise zohlednila informace, které jí předložila žalobkyně ve fázi postupu před zahájením soudního řízení stanoveného v článku 88 ES, aby posledně uvedená prokázala, že by výnos z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení byl nižší než částka získaná provedením vyrovnání.

161    Začtvrté, pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého Komise nejenže učinila chybné závěry, pokud jde o zprávy vyhotovené třetími nezávislými osobami, které jí byly poskytnuty, nýbrž ani nesplnila svou povinnost předložit důkazy na podporu svého názoru, podle kterého je konkursní řízení výhodnější než vyrovnací řízení, z úvah uvedených v bodech 123 až 151 výše vyplývá, že toto tvrzení není opodstatněné.

162    Zapáté je třeba uvést, že zatímco v bodě 38 rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení Komise uvedla, že hodnota aktiv, ve vztahu k nimž byly slovenské orgány odděleným věřitelem, byla přibližně 397,5 milionu SKK, v napadeném rozhodnutí nejenže uvedla, že podle žalobkyně hodnota aktiv zastavených ve prospěch slovenských orgánů činila 194 miliony SKK (viz bod 87 odůvodnění napadeného rozhodnutí), ale rovněž tuto částku použila pro porovnání výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení a částky získané provedením vyrovnání.

163    Z předcházejících úvah vyplývá, že argument žalobkyně, podle kterého Komise pro účely svého závěru, že se Slovenská republika nechovala jako soukromý věřitel, vycházela pouze ze skutečnosti, že žalobkyně nepředložila důkaz na podporu svého stanoviska, nemůže obstát.

164    Na druhém místě, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého Komise správně neuplatnila kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství, je třeba mít zaprvé za to, že žalobkyně neprávem s odvoláním na rozsudek HAMSA v. Komise, bod 114 výše, tvrdí, že pro posouzení, zda prominutí dluhu přináší svému příjemci soutěžní výhodu, měla Komise prokázat, že uvedené prominutí dluhu bylo zjevně většího rozsahu než prominutí dluhu, které by bylo poskytnuto obezřetně a pesimisticky postupujícím soukromým věřitelem.

165    Jak bylo připomenuto v bodě 114 výše, musí být na jedné straně veřejný orgán, jako je místní finanční orgán, porovnán se soukromým věřitelem, který hledá způsob, jak by mu mohly být zaplaceny částky, které mu dluží dlužník ve finančních obtížích. Ostatně žalobkyně se nemůže dovolávat rozhodnutí Refractarios Especiales pro podepření svého tvrzení, podle kterého soukromý věřitel postupuje obezřetně a pesimisticky. V uvedeném rozhodnutí totiž měla Komise pouze za to, že předmětné skutečnosti je třeba zkoumat „obezřetně a pesimisticky a v souladu se zásadou soukromého věřitele“ (viz bod 62 odůvodnění rozhodnutí Refractarios Especiales). V uvedeném rozhodnutí tedy Komise zdaleka necharakterizovala soukromého věřitele jako obezřetného a pesimistického, nýbrž jasně rozlišila dva parametry přezkumu specifické pro projednávaný případ, totiž jednak přezkum z hlediska obezřetnosti a pesimismu a jednak přezkum z hlediska kritéria soukromého věřitele v tržním hospodářství. Tvrzení žalobkyně, podle kterého soukromý věřitel postupuje obezřetně a pesimisticky, je tedy neopodstatněné.

166    Na straně druhé, pokud jde o otázku, zda Komise měla prokázat, že prominutí dluhu žalobkyni provedením vyrovnání bylo zjevně vyšší než prominutí dluhu, které by bylo poskytnuto soukromým věřitelem, je třeba připomenout, jak bylo uvedeno v bodech 116 až 120 výše, že výnos z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení, jak byl odhadnut Komisí, totiž 275 milionů SKK, představoval minimální odhad. Stejně tak, jak bylo uvedeno v bodě 121 výše, je třeba vzít v úvahu skutečnost, že pokud by po skončení konkursního řízení nestačil výnos z prodeje aktiv dlužníka k uspokojení všech jeho věřitelů, mohly by posledně uvedení stále požadovat na tomto dlužníkovi zaplacení zbývajících dlužných částek. Částka 275 milionů SKK zjištěná Komisí jako výnos z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení tudíž nemůže představovat referenční hodnotu pro posouzení, zda by tato částka byla vyšší než částka získaná provedením vyrovnání schváleného dne 9. července 2004. Vzhledem k zajištění ve prospěch Slovenské republiky a skutečnosti, jak bylo konstatováno v bodě 148 výše, že podmínky prodeje zásob žalobkyně byly mezi březnem a červnem 2004 mnohem výhodnější než podmínky uvedené ve zprávě E, jakož i k likvidním prostředkům, které žalobkyně měla ke dni 17. června 2004 k dispozici, je rozumné se domnívat, že by výnos z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení byl mnohem větší než částka získaná provedením vyrovnání. Komise tudíž měla právem za to, že kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství nebylo v projednávané věci splněno.

167    Zadruhé žalobkyně Komisi neprávem vytýká, že nepředložila „objektivní hospodářský důkaz“ na podporu svých závěrů týkajících se kritéria soukromého věřitele v tržním hospodářství. Jak totiž bylo připomenuto v bodě 108 výše, použití uvedeného kritéria Komisí zahrnuje komplexní hospodářská posouzení. V tomto ohledu, jak je uvedeno v bodech 109 a 110 výše, má Komise prostor pro uvážení, a i když soud Unie může přezkoumávat výklad údajů hospodářské povahy provedený Komisí, nepřísluší mu v rámci tohoto přezkumu nahrazovat hospodářské posouzení Komise vlastním posouzením. Od Komise tudíž nemůže být požadováno, aby předložila „objektivní hospodářský důkaz“ na podporu svých závěrů v rámci použití kritéria soukromého věřitele v tržním hospodářství.

168    Z předcházejících úvah vyplývá, že argument žalobkyně, podle kterého Komise správně nepoužila kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství, nemůže obstát. Proto musí být zamítnuty všechny argumenty uvedené v rámci šestého žalobního důvodu v rozsahu, v němž mají za cíl prokázat, že Komise neprávem měla za to, že konkursní řízení bylo výhodnější než vyrovnací řízení.

 Pokud jde o argumenty uvedené v rámci sedmého žalobního důvodu týkající se konkursního řízení

–       Argumenty účastnic řízení

169    Žalobkyně Komisi v podstatě vytýká, že neprovedla důkladné šetření a posouzení zpráv, které jí byly poskytnuty.

170    Žalobkyně uvádí, že jelikož Komise došla k závěru, že zprávy poskytnuté žalobkyní, a zvláště zpráva E, nejsou důvěryhodné z důvodu „konkrétních nesoudržností“, měla po žalobkyni požadovat vysvětlení k poskytnutým údajům a získat stanovisko znalce ke zprávě E nebo k vyrovnání jako celku, což výslovně navrhovala. Skutečnost, že Komise vysvětlení nepožadovala, zbavila napadené rozhodnutí „vší věrohodnosti“ a představuje „vážné porušení“ povinnosti Komise provádět šetření s řádnou péčí a nestranností a zkoumat dostupné důkazy.

171    Žádné z tvrzení Komise majících za cíl prokázat nedostatek důvěryhodnosti zprávy E ve skutečnosti není opodstatněné. Společnosti E nemůže být vytýkáno, že použila údaje ze dne 31. března 2004, jelikož v době přípravy uvedené zprávy v květnu 2004 byly dostupné pouze tyto údaje.

172    Komise podle žalobkyně společnosti E neprávem vytýkala, že ve své zprávě použila příliš nízký koeficient zpeněžení zásob, totiž 20 %. Na jedné straně žalobkyně tvrdí, že by správce konkursní podstaty nemohl prodat zásoby hotových výrobků za smluvní cenu, a připomíná, že zásoby nehotových výrobků a surovin byly neprodejné. Na straně druhé žalobkyně tvrdí, že společnost E měla za to, že by prodej zásob vynesl méně než 20 %.

173    Pokud jde o krátkodobé pohledávky, žalobkyně uvádí, že ve své zprávě E jejich „výnos“ odhadla na více než 20 %. Rovněž tvrdí, že velká část pohledávek, na které je odkázáno ve zprávě E, nebyla vymahatelná a musela být odepsána. Krom toho musela být částka 10 milionů SKK údajně odečtena z „celkové nominální hodnoty“ krátkodobých pohledávek, jelikož tato částka odpovídá odložené daňové pohledávce. Konečně žalobkyně tvrdí, že dvojí přizpůsobení použité v bodě 86 napadeného rozhodnutí „neodpovídá skutečnosti“.

174    Pokud jde o koeficient zpeněžení pro neprodejná aktiva a hodnotu hypotečních aktiv, Komise podle žalobkyně rovněž neprávem tvrdila na základě hodnoty aktiv poskytnutých jako zajištění, že v rámci konkursního řízení je hodnota aktiv vyšší než hodnota vyplývající z použití koeficientu 45 % uvedeného ve zprávě E. Uvedený koeficient znamená, že zájem o dotčená zařízení je minimální, že jsou ve špatném stavu, zastaralá nebo odepsaná. Komise nemůže klást hodnotu aktiv poskytnutých jako zajištění na stejnou úroveň s částkami, se kterými slovenská finanční správa mohla počítat při prodeji těchto aktiv v rámci konkursního řízení. Každý rozumný soukromý věřitel by věděl, že účetní hodnota neoběžných aktiv je vyšší než skutečná tržní hodnota, zvláště v případě nuceného prodeje. Mimoto Komise v jiných rozhodnutích v oblasti státních podpor uznala, že existuje zásadní rozdíl mezi cenou za prodej aktiv správcem konkursní podstaty a tržní cenou. Podle žalobkyně Komise v rozhodnutí Refractarios Especiales dokonce potvrdila, že očekávání velmi nízké skutečné hodnoty v případě konkursního řízení bylo potvrzeno skutečností, že ostatní věřitelé rovněž přijali velmi vysoké prominutí dluhu.

175    Konečně, pokud jde o rozhodnutí Komise nepřijmout ani zprávu K, ani zprávu H jako důkazy pro nebo proti tvrzení žalobkyně, podle kterého kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství bylo splněno, žalobkyně poznamenává, pokud jde o prvně uvedenou zprávu, že Komise nepožadovala její předložení a neusilovala o vysvětlení jejích údajných rozporů se zprávou E. Stejně tak odmítnutím zprávy H nevzala Komise v úvahu skutečnost, že v rámci konkursního řízení mohou být lhůty vymahatelnosti pohledávek mimořádně dlouhé, a že, jak je zmíněno v uvedené zprávě, [důvěrné]. Komise podle ní nepředložila žádný důkaz vyvracející tvrzení uvedená ve zprávě H.

176    Komise, podporovaná vedlejší účastnicí řízení, popírá veškeré argumenty vznesené žalobkyní na podporu sedmého žalobního důvodu v rozsahu, v němž mají za cíl prokázat, že se Komise neprávem domnívala, že konkursní řízení je výhodnější než vyrovnací řízení.

–       Závěry Tribunálu

177    Zaprvé, pokud jde o argument žalobkyně vycházející z toho, že Komise, když došla k závěru, že zprávy předložené žalobkyní nejsou důvěryhodné z důvodu „konkrétních nesoudržností“, měla požadovat vysvětlení k poskytnutým údajům a získat stanovisko znalce ke zprávě E nebo k vyrovnání jako celku, což žalobkyně výslovně navrhovala, tento argument nemůže obstát.

178    Podle judikatury se totiž v řízení o kontrole státních podpor role jiných zúčastněných stran než dotyčného členského státu omezuje na to, že Komisi sdělí všechny informace s cílem informovat ji pro účely jejího dalšího postupu (rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 1973, Komise v. Německo, 70/72, Recueil, s. 813, bod 19). Proto se samy nemohou dovolávat takové kontradiktorní diskuze s Komisí, jako je diskuze zahájená ve prospěch uvedeného členského státu (rozsudky Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 59, a Falck a Acciaierie di Bolzano v. Komise, bod 49 výše, bod 82).

179    Krom toho žádné ustanovení upravující řízení o kontrole státních podpor nevyhrazuje mezi zúčastněnými stranami zvláštní roli příjemci podpory. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že řízení o kontrole státních podpor není řízením zahájeným „proti“ příjemci nebo příjemcům podpor, což by znamenalo, že by příjemce nebo příjemci podpor mohli uplatnit tak široká práva, jako jsou práva obhajoby jako taková (rozsudek Falck a Acciaierie di Bolzano v. Komise, bod 49 výše, bod 83).

180    Konečně, jak bylo připomenuto v bodech 49 a 50 výše, legalita napadeného rozhodnutí musí být posuzována v závislosti na informacích, které mohla Komise mít k dispozici v okamžiku, kdy uvedené rozhodnutí přijala, přičemž dotyčnému členskému státu, a případně příjemci podpor přísluší předložit důkazy, které mohou prokázat, že tyto podpory jsou slučitelné se společným trhem, a případně uvést zvláštní okolnosti týkající se navrácení již vyplacených podpor, pokud toto navrácení Komise požaduje.

181    Z předcházejících úvah vyplývá, že žalobkyně neprávem tvrdí, že skutečnost, že Komise nepožadovala vysvětlení, představuje vážné porušení povinnosti Komise provést šetření s řádnou péčí a nestranně a zkoumat dostupné důkazy.

182    Zadruhé, pokud jde o argument žalobkyně vycházející z toho, že společnosti E nemůže být vytýkáno, že použila údaje ze dne 31. března 2004, je třeba jej odmítnout jako irelevantní, jelikož rozhodnutí místního finančního orgánu o přijetí vyrovnání bylo učiněno dne 9. července 2004, jak je uvedeno v bodě 86 výše. Komise tudíž měla pouze povinnost vyhledat nejaktuálnější údaje k tomuto dni, aby zkoumala, zda je kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství v projednávaném případě splněno.

183    Slovenská republika přitom Komisi poskytla údaje ze dne 17. června 2004, získané v průběhu kontroly na místě uskutečněné slovenskou finanční správou dne 21. června 2004, údaje, jejichž důvěryhodnost nebyla žalobkyní zpochybněna. Konečně je třeba uvést, že i kdyby byla, jak tvrdí žalobkyně, zpráva E vyhotovena během května 2004, žalobkyně sama uvádí, že návrh této zprávy byl sdělen slovenské finanční správě na konci června 2004 a finální verze uvedené zprávy byla sdělena dne 7. července 2004.

184    K těmto dvěma datům předcházejícím vyrovnacímu jednání dne 9. července 2004 disponovaly žalobkyně, a tudíž společnost E údaji z června 2004 zjištěnými slovenskou finanční správou dne 21. června 2004 a žalobkyně musela vědět, že tyto údaje byly skutečně získány místním finančním orgánem. Žalobkyně tedy mohla zcela sama nebo prostřednictvím společnosti E vyhotovit tabulku srovnatelnou s tabulkou 4 obsaženou v napadeném rozhodnutí, aby posoudila vývoj své finanční situace od března 2004, a to před 17. červnem 2004.

185    Zatřetí, pokud jde o argument žalobkyně vycházející z toho, že Komise neprávem společnosti E vytýkala, že ve své zprávě uvedla příliš nízký koeficient zpeněžení zásob, totiž 20 %, takový argument nemůže obstát.

186    Podle bodu 85 odůvodnění napadeného rozhodnutí:

„Komise zjistila, že [žalobkyně] byl[a] schop[na] získat v roce 2004 [méně než 150] milionů SKK z prodeje svých zásob […] To je víc než [40–50] % účetní hodnoty zásob, kterou [společnost E] použila jako základ pro své hodnocení. To značně podporuje tvrzení, že koeficient zpeněžení ve výši 20 % byl příliš nízký. Vývoj rozvahy v roce 2004, pokud jde o zásoby, tento závěr podporuje. Kromě toho [sama žalobkyně] ve svém obchodním plánu odhadla výnos z prodeje zásob v období březen – květen 2004 na [méně než 110] milionů SKK […] [Společnost E] tento odhad ignorovala. Na závěr, z povahy činností [žalobkyně] lze předpokládat, že zásoby byly tvořeny hotovými výrobky, které mohly být snadno prodány přímo distributorům nebo spotřebitelům, a ne polotovary, které vyžadují další zpracování.“

187    Jak bylo uvedeno v bodě 119 výše, účetní hodnota zásob žalobkyně se krom toho snížila o 125 milionů SKK, tedy o 60 % oproti zásobám existujícím v březnu 2004. Kromě obou hledisek uvedených Komisí v bodě 85 odůvodnění napadeného rozhodnutí disponovala tudíž Komise dostatečně důvěryhodnými a shodujícími se informacemi pro zpochybnění koeficientu zpeněžení 20 % zjištěného společností E pro zásoby žalobkyně na základě údajů z března 2004.

188    Začtvrté, pokud jde o výtky žalobkyně vyjádřené v souvislosti s krátkodobými pohledávkami, je třeba je zamítnout. Nejprve na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, ze zprávy E nevyplývá, že se její autor domníval, že je „výnos“ uvedených pohledávek vyšší než 20 %. Tato výtka je tudíž skutkově nepodložená. Dále žalobkyně uvádí, že dvojí přizpůsobení použité v bodě 86 odůvodnění napadeného rozhodnutí „neodpovídá skutečnosti“. Jelikož tato výtka není žalobkyní nijak podepřena, je jí tudíž třeba odmítnout jako nepřípustnou. Konečně totéž platí o tvrzeních žalobkyně, podle kterých jednak velká část pohledávek, na které společnost E odkazuje ve své zprávě, nebyla vymahatelná a musela být odepsána a jednak částka 10 milionů SKK musela být odečtena z „celkové nominální hodnoty“ krátkodobých pohledávek, jelikož tato částka odpovídá odložené daňové pohledávce.

189    Zapáté, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého, pokud jde o koeficient zpeněžení neprodejných aktiv a hodnotu hypotečních aktiv, Komise na základě hodnoty aktiv poskytnutých jako zajištění uvedla, že v rámci konkursního řízení je hodnota aktiv vyšší než hodnota vyplývající z použití koeficientu 45 % uvedeného ve zprávě E, vyplývá z bodu 87 odůvodnění napadeného rozhodnutí následující:

„Koeficient zpeněžení ve výši 45 % pro neoběžný majetek se též zdá být příliš nízký. Podle [žalobkyně] hodnota jejích aktiv zastavených ve prospěch daňového úřadu činila 194 miliony SKK. Tato hodnota je podle [žalobkyně] vyjádřena v cenách odhadnutých nezávislými znalci na přelomu roků 2003 a 2004. Podle názoru Komise by tato ‚znalecká cena‘ měla obvykle vyjadřovat obecnou cenu aktiv, která vyjadřuje, za jakou cenu je v daném čase možno aktivum prodat. [Společnost E] neposkytuje žádné vysvětlení, proč by výnos z prodeje neoběžného majetku v konkursu dosáhl pouze 45 % jejich účetní hodnoty 205 milionů SKK [28], zatímco sám příjemce tato aktiva ohodnotil daleko výše.“

190    Jak uvádí Komise ve svých písemnostech, krom toho ze zprávy E ani z informací obsažených ve spise nevyplývá, že zařízení představující neoběžný majetek byla ve špatném stavu, že byla zastaralá a odepsaná. Stejně tak je třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňuje argument, uvedený Komisí jak v bodě 87 odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak v jejích písemnostech, podle kterého hodnota zastavených aktiv musí obvykle vyjadřovat obecnou cenu aktiv, která odpovídá jejich hodnotě na trhu. V tomto ohledu je třeba dodat, že takový věřitel, jako je slovenská finanční správa, byť oddělený, v zásadě dbá na to, aby hodnota zajištěná zástavou odpovídala alespoň tržní hodnotě zastavených aktiv. Jak uvádí žalobkyně, pokud v projednávaném případě nebylo namístě zohlednit tržní cenu, měla Komisi v tomto ohledu předložit informace. Žalobkyně však pouze odkazuje na chování rozumného věřitele a nezohledňuje skutečnost, že její hlavní věřitel měl nárok na oddělené uspokojení, pokud jde o část jejího neoběžného majetku. Takový oddělený věřitel nezbytně posuzuje své možnosti získat zpět částky, které jsou mu dluženy, s ohledem na rozsah odděleného charakteru uspokojení svých pohledávek.

191    Konečně zašesté, pokud jde o argument žalobkyně vycházející z toho, že Komise neprávem nepřijala ani zprávu K, ani zprávu H jako důkazy na podporu jejího tvrzení, podle kterého kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství bylo v projednávané věci splněno, je třeba jej zamítnout jako irelevantní. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně a jak již poznamenal Tribunál, nebylo povinností Komise požadovat od žalobkyně předložení zprávy K ani vysvětlení k jejím údajným rozporům se zprávou E. Pokud jde o výtky žalobkyně vyjádřené vůči posouzení údajů ze zprávy H Komisí ohledně konkursního řízení, z úvah vyjádřených v bodě 124 výše vyplývá, že jsou neopodstatněné.

192    Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že je třeba jako neopodstatněný zamítnout sedmý žalobní důvod v rozsahu, v němž má za cíl prokázat, že se Komise neprávem domnívala, že konkursní řízení je výhodnější než vyrovnací řízení.

 Pokud jde o argumenty uvedené v rámci osmého žalobního důvodu týkající se konkursního řízení

–       Argumenty účastnic řízení

193    Žalobkyně tvrdí, že posouzení ze strany Komise problémů spojených s touto věcí bylo zkresleno významem, který Komise přikládala skutečnosti, že Slovenská republika zpochybnila vyrovnací řízení u vnitrostátního soudu, a interním neshodám existujícím uvnitř slovenské finanční správy. Zatímco tyto faktory měly podle ní nepříznivý dopad na její posouzení, Komise nezohlednila výsledek řízení zahájeného Slovenskou republikou u uvedeného vnitrostátního soudu. Komise nevzala v úvahu veškeré důkazy předložené žalobkyní a pouze přijala za vlastní, bez kritického přezkumu, nepodložená tvrzení Slovenské republiky a skutkově nepodložená tvrzení. Komisi přitom bylo známo, že klíčové prvky argumentace slovenských orgánů byly slovenskými soudy odmítnuty. Stejně tak jsou nesprávná některá prohlášení, jako je prohlášení, podle kterého Old Herold byla potenciálním kupcem výrobních zařízení žalobkyně. Old Herold neměla žádný zájem získat tato výrobní zařízení. Podle žalobkyně měla Old Herold nadbytečné výrobní kapacity ve své továrně v Trenčíně (Slovensko), což je prokázáno skutečností, že v době mezi dubnem a zářím 2004 byla tato společnost schopna destilovat veškeré výrobky nesoucí značku Frucona, aniž musela omezit své činnosti týkající se vlastní výroby. „Absolutní důvěra“, kterou Komise projevila vůči prohlášením Slovenské republiky, představuje podle žalobkyně zjevně nesprávné posouzení.

194    Konkrétněji žalobkyně Komisi vytýká, že jako důkazy pro prokázání toho, že slovenské orgány nesouhlasily s návrhem žalobkyně na vyrovnání, přijala dopisy ze dne 15. ledna 2004 a 6. července 2004. Z rozsudku, který vydal Zvláštní soud v Pezinku dne 6. března 2006, přitom podle ní vyplývá, že slovenské generální ředitelství daní nedodrželo zásadu autonomie rozhodnutí místních finančních orgánů. Stejně tak z rozhodnutí, které vydal Nejvyšší soud Slovenské republiky ve dnech 25. října 2004 a 27. dubna 2006, vyplývá, že slovenská finanční správa byla patřičně zastoupena na vyrovnacím jednání dne 9. července 2004. Žalobkyně dodává, že jelikož pojem „státní podpora“ je pojmem objektivním a Komise nemusí zaujímat postoj k neshodám uvnitř správy, v dané věci nepopiratelným, měla Komise pouze vzít v úvahu kritérium soukromého investora v tržním hospodářství. Komise přesto nezohlednila skutečnost, že ředitel místního finančního orgánu, který souhlasil s vyrovnáním, byl na základě rozhodnutí, které vydal Zvláštní soud v Pezinku, zproštěn obvinění ve všech bodech. Ve svém rozsudku uvedený vnitrostátní soud rozhodl, že jednak uvedený ředitel jednal v rámci svých pravomocí a správně hájil zájmy Slovenské republiky tím, že přijal vyrovnání, a jednak na rozdíl od toho, co tvrdil státní zástupce, slovenská finanční správa nemohla „okamžitě vyrovnat“ částku 308 milionů SKK oběžných aktiv žalobkyně, částku zmíněnou Komisí v bodě 97 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle žalobkyně tak Zvláštní soud v Pezinku konstatoval, že částka 308 milionů SKK byla příliš vysoká. Mimoto žalobkyně uvádí, že vnitrostátní soud dospěl k závěru, že dopisy ze dne 15. ledna 2004 a 6. července 2004 (o které se opírá Komise v bodě 101 odůvodnění napadeného rozhodnutí) nebyly závazné. Po podání odvolání proti rozsudku, který vydal Zvláštní soud v Pezinku, k Nejvyššímu soudu Slovenské republiky vrátil tento vnitrostátní soud věc prvně uvedenému vnitrostátnímu soudu a vyzval jej k shromáždění více důkazů. V září 2006 si Zvláštní soud v Pezinku vyžádal posudek k ověření závěrů zprávy E, který mu byl předložen v prosinci 2006.

195    Komise popírá veškeré argumenty vznesené žalobkyní na podporu osmého žalobního důvodu v rozsahu, v němž mají za cíl dokázat, že se Komise neprávem domnívala, že konkursní řízení je výhodnější než vyrovnací řízení.

–       Závěry Tribunálu

196    Zaprvé je třeba připomenout, že vzhledem k okolnostem projednávané věci uvedeným v bodě 114 výše bylo v projednávaném případě použitelné pouze kritérium soukromého věřitele v tržním hospodářství. Žalobkyně tudíž neprávem tvrdí, že Komise měla zohlednit pouze kritérium soukromého investora v tržním hospodářství.

197    Zadruhé, jak bylo poznamenáno v bodě 83 výše, skutečnost, že Zvláštní soud v Pezinku rozhodl, že dopisy ze dne 15. ledna 2004 a 6. července 2004 nemají závazný účinek, nemůže v projednávané věci bránit Komisi v konstatování, že z těchto dvou dopisů vyplývá nesouhlas slovenského generálního ředitelství daní nejen s návrhem žalobkyně na vyrovnání, ale i s jakýmkoli promíjením daňového dluhu na území Slovenské republiky.

198    Zatřetí, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého se Komise neprávem domnívala, že Old Herold byl případným kupcem výrobních zařízení žalobkyně, z informací obsažených ve spise vyplývá, že Old Herold měla zjevně zájem o aktiva žalobkyně, jak krátkodobá co se týče zásob, tak víceméně dlouhodobá co se týče neoběžného majetku. Jelikož Komise v době přijetí napadeného rozhodnutí neměla žádné další informace, nemůže jí být vytýkáno, že se domnívala, že skutečnost, že si Old Herold pronajala výrobní zařízení žalobkyně poté, co tato ztratila svou licenci na výrobu a zpracování lihu a lihovin, sama o sobě ukazuje nejen to, že uvedená pronajatá aktiva byla ve funkčním stavu, ale i to, že Old Herold měla zájem těmito výrobními zařízeními disponovat. Každopádně, i když lze předpokládat, jak tvrdí žalobkyně, že Old Herold má nadbytečné výrobní kapacity ve své továrně v Trenčíně (Slovensko), neumožňuje to vyloučit, že si přála rozvinout své činnosti na trhu s lihem a lihovinami, aby zesílila svou spolupráci se žalobkyní, a to tím spíše že žalobkyně byla v souladu s jejich dohodou o spolupráci pověřena distribucí lihu a lihovin vyráběných společností Old Herold. Z předcházejících úvah vyplývá, že tento argument musí být zamítnut jako neopodstatněný.

199    Začtvrté žalobkyně rovněž neprávem tvrdí, že se ve světle rozsudku, který vydal Zvláštní soud v Pezinku dne 6. března 2006, Komise měla domnívat, že částka 308 milionů SKK, ze které vycházela, je příliš vysoká. Z uvedeného rozsudku totiž vyplývá, že Zvláštní soud v Pezinku pouze konstatoval, že v rozsahu, v němž částka zajištěných pohledávek činila 200 milionů SKK, obžaloba neprávem tvrdila, že částka 308 milionů SKK mohla být získána okamžitě.

200    Krom toho z rozsudku, který vydal Zvláštní soud v Pezinku dne 6. března 2006, vyplývá, že tento vnitrostátní soud přibližně potvrzuje (totiž částkou přibližně 200 milionů SKK) odhad žalobkyně (totiž v částce 194 miliony SKK) hodnoty aktiv zastavených žalobkyní ve prospěch slovenských orgánů. V rozsahu, v němž Komise, jak již bylo uvedeno v bodě 162 výše, v napadeném rozhodnutí stanovila, že pohledávky jsou zajištěny alespoň do výše odhadu žalobkyně (a nikoli Slovenské republiky, totiž 397 milionů SKK), nemůže být Komisi vytýkáno, že nezohlednila informace, které jí v tomto ohledu poskytla žalobkyně.

201    Ve výsledku je třeba osmý žalobní důvod v rozsahu, v němž má za cíl prokázat, že se Komise neprávem domnívala, že konkursní řízení je výhodnější než vyrovnací řízení, zamítnout jako neopodstatněný.

 Pokud jde o argumenty uvedené v rámci devátého žalobního důvodu týkající se konkursního řízení

–       Argumenty účastnic řízení

202    Žalobkyně Komisi vytýká, že dostatečně neodůvodnila napadené rozhodnutí.

203    Podle žalobkyně nevysvětlila Komise konkrétněji své důvody v několika ohledech. Na jedné straně žalobkyně nepopírá, že slovenská finanční správa jakožto oddělený věřitel byla v právně výhodnějším postavení oproti postavení jiných věřitelů, vytýká však Komisi, že nevysvětlila důvody pro tvrzení, že se slovenská finanční správa nacházela v hospodářsky výhodnější situaci, než byla situace dalších věřitelů. Na druhé straně žalobkyně tvrdí, že jí není jasné, „co mají bod 100 a následující odůvodnění [napadeného rozhodnutí] […] společného se závěrem Komise o státní podpoře“.

204    Komise popírá veškeré argumenty vznesené žalobkyní na podporu devátého žalobního důvodu.

–       Závěry Tribunálu

205    Na jedné straně pokud jde o argument žalobkyně vycházející z toho, že Komise nevysvětlila své tvrzení, podle kterého se slovenská finanční správa nacházela v hospodářsky výhodnějším postavení, než bylo postavení dalších věřitelů, je třeba uvést, že v bodě 74 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise tvrdila:

„Právní a ekonomická pozice daňového úřadu však byla před vyrovnáním v porovnání se soukromými věřiteli výhodnější. Proto je třeba přezkoumat, zda daňový úřad využil všechny pro něj dostupné prostředky na získání nejvyšší možné výše uspokojení svých pohledávek, tak jak by to učinil věřitel v tržním hospodářství.“

206    Je pravda, že tvrzení Komise není, pokud jde o hospodářsky a právně výhodnější situaci slovenské finanční správy, v napadeném rozhodnutí jasně podepřeno.

207    Toto konstatování však nemůže mít pro legalitu napadeného rozhodnutí žádný důsledek. Žalobkyně totiž nezpochybňuje ani právní postavení místního finančního orgánu, totiž jeho postavení jako odděleného věřitele, ani výhodnější důsledky, které se s tímto postavením pojí v souladu s ustanoveními slovenských právních předpisů platných v rozhodné době z hlediska skutkového stavu, a to v porovnání s jejími ostatními věřiteli. Jak Komise uvádí ve svých písemnostech, představovala v projednávané věci právní výhoda, kterou místní finanční orgán měl jakožto oddělený věřitel, rovněž výhodu hospodářskou, protože mu toto postavení zaručovalo uspokojení, odděleně od uspokojení pohledávek soukromých věřitelů žalobkyně, své pohledávky, a to v kterémkoli okamžiku řízení o zpeněžení aktiv zastavených do výše nejméně 194 miliony SKK. Tento první argument žalobkyně je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněný.

208    Na straně druhé pokud jde o argument žalobkyně vycházející z toho, že jí není jasné, „co mají bod 100 a následující odůvodnění napadeného rozhodnutí […] společného se závěrem Komise o státní podpoře“, je třeba poznamenat, že v bodě 78 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla Komise tři části své analýzy pod názvem „Státní podpora se smyslu čl. 87 odst. 1 [ES]“, přičemž ve třetí části měly být zkoumány nepřímé důkazy předložené slovenskými orgány a žalobkyní. Komise takový přezkum provedla v bodech 100 až 109 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tento argument je tedy zjevně neopodstatněný.

209    Je tudíž třeba zamítnout devátý žalobní důvod v rozsahu, v němž má za cíl prokázat, že se Komise neprávem domnívala, že je konkursní řízení výhodnější než vyrovnací řízení, jako neopodstatněný.

210    Ze závěrů učiněných v bodech 151, 168, 192, 201 a 209 výše vyplývá, že je třeba jako neopodstatněný zamítnout čtvrtý žalobní důvod, jakož i ze stejných důvodů, šestý, sedmý, osmý a devátý žalobní důvod v rozsahu, v němž souvisí se čtvrtým žalobním důvodem.

211    Konečně, co se týče jednak úvodních poznámek vyjádřených v bodech 88 až 92 výše a jednak závěrů učiněných v bodech 149 až 151 výše, není nezbytné pro účely posouzení legality napadeného rozhodnutí, pokud jde o kvalifikaci dotčeného opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, rozhodnout o opodstatněnosti pátého žalobního důvodu, jakož i šestého, sedmého, osmého a devátého žalobního důvodu v rozsahu, v němž se týkají otázky, zda Komise měla právem za to, že daňové exekuční řízení je výhodnější než vyrovnací řízení.

212    Komise tudíž právem kvalifikovala dotčené opatření jako státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

5.     K desátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu, jelikož Komise na vyrovnání neuplatnila výjimku jako na podporu na restrukturalizaci, a se zpětnou účinností uplatnila pokyny z roku 2004

 Argumenty účastnic řízení

213    Žalobkyně tvrdí, že Komise nesprávně uplatnila čl. 87 odst. 3 ES a pokyny z roku 1999 tím, že na dotčenou podporu neuplatnila výjimku, ačkoli byla podnikem v obtížích a vyrovnání spočívalo na restrukturalizačním plánu, který se omezoval na přísné minimum a vedl k obnovení její dlouhodobé životaschopnosti. Krom toho Komise se zpětnou účinností uplatnila pokyny z roku 2004, ačkoli přiznala, že použitelné byly pokyny z roku 1999. Mimoto žalobkyně tvrdí, že se Komise spokojila s tvrzením, že její životaschopnost nebyla obnovena a že se dotčené opatření neomezovalo na přísné minimum. Komise nezkoumala další kritéria umožňující kvalifikovat existenci vyrovnacích opatření jako podporu na restrukturalizaci. Mimoto žalobkyně tvrdí, že ačkoli je MSP, Komise nezohlednila ustanovení odstavce 55 pokynů z roku 1999, který stanoví, že pokud jde o MSP, mají být podmínky uvedené v odstavcích 29 až 47 uvedených pokynů uplatněny méně přísně.

214    Žalobkyně zaprvé uvádí, že pokud jde o obnovení její dlouhodobé životaschopnosti, předložila Krajskému soudu v Košicích restrukturalizační plán, který obsahoval několik opatření. Tento plán měl být proveden a dozorován správcem konkursní podstaty jmenovaným Krajským soudem v Košicích a měl jí umožnit „obnovit“ její životaschopnosti bez dalšího státního zásahu. Ostatně Komise měla zohlednit skutečnost, že tento plán byl vypracován a Krajskému soudu v Košicích poskytnut před přistoupením Slovenské republiky, takže ho tento stát nemohl oznámit. Žalobkyně tvrdí, že kdyby neexistence restrukturalizačního plánu vyhotoveného ve formě požadované Komisí měla automaticky za následek neslučitelnost opatření, nemohl by nový členský stát Unie před svým přistoupením použít nebo provést žádné restrukturalizační opatření, i kdyby všechny ostatní kritéria byla dodržena. Taková politika by porušovala článek 12 ES.

215    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že byla obnovena její dlouhodobá životaschopnost. Domnívá se, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise v napadeném rozhodnutí, základem tohoto úspěchu byla restrukturalizace jejích lihovarných činností a spolupráce se společností Old Herold. V rozsahu, v němž její finanční obtíže vyplývaly z podmínek platby spotřební daně z její výroby lihu, uvádí, že se tím, že již líh nevyráběla, postarala o to, aby se takové obtíže již neopakovaly. Mimoto musí být argument Komise, podle kterého by mohla znovu požádat o licenci na výrobu a zpravování lihu a lihovin, zamítnut, neboť o takovou licenci nepožádala a nemá v úmyslu to učinit, a tudíž opustila trh, na kterém dotčené opatření narušovalo hospodářskou soutěž.

216    Pokud jde o otázku, zda se podpora omezuje na přísné minimum, Komise podle žalobkyně tvrdila, že jednak Slovenská republika neměla souhlasit s vyrovnáním, v rámci kterého žalobkyně zaplatí částku nižší než 35,84 % dluhu, a jednak její příspěvek byl velmi nízký. Žalobkyně uvádí, že by vyplacení více než 35 % ohrožovalo „únosnost vyrovnání“. Tvrdí, že jelikož nemohla poskytnout zajištění, aby získala bankovní půjčku, shromáždila likvidní prostředky v celkové výši 231 milion SKK pro splnění svých povinnosti vyplývajících z vyrovnání jinými prostředky. Mezi tyto prostředky patřila dodavatelská půjčka ve výši [důvěrné] SKK poskytnutá společností Old Herold. Komise podle ní uvedenou půjčku, která jí nebyla vyplacena, ale jejíž splatnost byla odložena, aby žalobkyně mohla získat likvidní prostředky, nesprávně posoudila. Ve svém rozhodnutí ze dne 27. dubna 2006 potvrdil Nejvyšší soud Slovenské republiky, že hodnota movitého majetku, kterou žalobkyně měla po vyrovnání, byla nezbytným minimem pro zajištění přežití. Žalobkyně tvrdí, že mimo těchto prostředků neměla likvidní prostředky a že nebylo konstatováno žádné narušení hospodářské soutěže na dotčeném trhu po červenci 2004.

217    Pokud jde o posouzení jejího příspěvku k restrukturalizaci ze strany Komise, žalobkyně Komisi vytýká, že se dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že se domnívala, že půjčka, která jí byla poskytnuta společností Old Herold, takový příspěvek nepředstavuje, jelikož čtyřicetidenní splatnost může být považována za běžnou praxi. V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že poskytnutí takové lhůty v průběhu vyrovnacího řízení přesáhlo „běžnou obchodní praxi“, a tudíž představuje restrukturalizační opatření. Podle ní by jí poskytovatel, který na rozdíl od společnosti Old Herold nemá „vůči [ní] žádný dlouhodobý finanční zájem“, nedodal žádné zboží, aniž by trval na platbě předem nebo na zárukách. Z rozhodovací praxe Komise ostatně vyplývá, že se v minulosti domnívala, že 35 % je dostačující procentní podíl pro příspěvek příjemce v restrukturalizačním plánu.

218    Konečně zatřetí žalobkyně Komisi vytýká, že se zpětnou účinností uplatnila pokyny z roku 2004 tím, že vycházela z tam uvedené nové mezní hodnoty účasti. Takové retroaktivní uplatnění představuje samo o sobě dostatečný důvod pro zrušení. Každopádně měla Komise při použití nové mezní hodnoty pokynů z roku 2004 rovněž zohlednit skutečnost, že uvedené pokyny stanoví, že v podporovaných regionech, jako je region, ve kterém se nacházejí Košice, mohou být podmínky pro posouzení výše vlastního příspěvku příjemce méně přísné.

219    Komise, podporovaná vedlejší účastnicí řízení, zpochybňuje veškeré argumenty vznesené žalobkyní na podporu desátého žalobního důvodu.

 Závěry Tribunálu

220    Úvodem je třeba konstatovat, že zaprvé pokud jde o argument žalobkyně vycházející z porušení článku 12 ES, žalobkyně v žádném okamžiku neuvedla, v jakém rozsahu toto ustanovení, které se týká zákazu diskriminace, bylo v projednávané věci porušeno. Je jej tedy třeba podle ustanovení čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu odmítnout jako zjevně nepřípustný.

221    Zadruhé je třeba uvést, že tvrzení žalobkyně, podle kterého Komise se zpětnou účinností použila pokyny z roku 2004, je neopodstatněné. Na jedné straně z mnoha bodů napadeného rozhodnutí, zvláště z bodů 116 až 118 a 120 až 136, výslovně vyplývá, že Komise nejenže konstatovala, že v projednávané věci platí pokyny z roku 1999, ale i zkoumala slučitelnost dotčeného opatření vzhledem k uvedeným pokynům. Na straně druhé, i když Komise v bodě 152 odůvodnění napadeného rozhodnutí v rámci poznámky pod čarou 36 uvedeného rozhodnutí skutečně uvedla, že podle pokynů z roku 2004 činí mezní hodnota vlastního příspěvku příjemce 40 %, nemůže tento odkaz podepřít tezi žalobkyně, pokud jde o retroaktivní uplatnění těchto pokynů v napadeném rozhodnutí. Je totiž třeba konstatovat, že uvedený odkaz byl učiněn pouze pro ilustraci úvahy Komise, podle které její praxe v oblasti použití pokynů z roku 1999 a vývoj její politiky v souvislosti s kritériem omezení výše a intenzity podpory na přísné minimum „vyvrcholil v zavedení mezních hodnot v [pokynech z roku 2004]“. Krom toho, jak jasně vyplývá z druhé věty bodu 152 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise výslovně uvedla, že vlastní příspěvek žalobkyně menší než 27 % „by mohl být přijatelný podle pokynů z roku 1999 pouze v případě, že by byly splněny všechny ostatní podmínky pro schválení podpory“. Je tedy třeba mít za to, že Komise uplatnila pokyny z roku 1999, a  tudíž je třeba jako neopodstatněný zamítnout argument vycházející z retroaktivního uplatnění pokynů z roku 2004.

222    Zatřetí žalobkyně rovněž neprávem tvrdí, že Komise nevzala v úvahu ustanovení odstavce 55 pokynů z roku 1999, která se týkají podmínek uplatnění uvedených pokynů na MSP. Na jedné straně totiž v bodě 119 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise měla za to, že je žalobkyně „středním podnikem“ ve smyslu právních předpisů Unie. Na straně druhé v bodě 129 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že pro MSP pokyny z roku 1999 stanovily, že podmínky pro schvalování podpory mohou být méně přísné, co se týče provádění kompenzačních opatření a obsahu monitorovacích zpráv. Ve druhé větě uvedeného bodu odůvodnění Komise rovněž dodala, že „tyto okolnosti však takové společnosti nezbavují potřeby vypracovat plán restrukturalizace a členské státy závazku poskytnout podporu na restrukturalizaci pouze za podmínky provedení plánu restrukturalizace“. Z předcházejících úvah vyplývá, že je jako neopodstatněný třeba zamítnout argument žalobkyně, podle kterého Komise nezohlednila ustanovení odstavce 55 pokynů z roku 1999.

223    Začtvrté z druhého bodu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve svém dopise ze dne 4. ledna 2005 Slovenská republika výslovně Komisi požádala o schválení dotčeného opatření jakožto podpory na záchranu podniku ve finančních obtížích.

224    Je třeba uvést, že žalobkyně v podstatě popírá úvahu Komise, podle které dotčené opatření není vzhledem k pokynům z roku 1999 slučitelné se společným trhem.

225    Především je třeba připomenout, že podle čl. 87 odst. 3 písm. c) ES mohou být za slučitelné se společným trhem považovány „podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem“.

226    Krom toho z ustálené judikatury vyplývá, že čl. 87 odst. 3 ES přiznává Komisi širokou posuzovací pravomoc pro schválení státní podpory na základě výjimky z obecného zákazu uvedeného v odstavci 1 tohoto článku v rozsahu, v němž v tomto případě posouzení slučitelnosti nebo neslučitelnosti podpory se společným trhem vyvolává problémy vyžadující zohlednění a posouzení komplexních ekonomických skutečností a okolností, které se mohou rychle měnit (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C‑39/94, Recueil, s. I‑3547, bod 36 a citovaná judikatura). Jelikož soud Unie nemůže nahradit svým posouzením skutkového stavu, zejména ekonomické povahy, posouzení autora rozhodnutí, musí se přezkum Tribunálu v tomto ohledu omezit na prověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci (rozsudky Tribunálu ze dne 14. května 2002, Graphischer Maschinenbau v. Komise, T‑126/99, Recueil, s. II‑2427, bod 32, a ze dne 14. října 2004, Pollmeier Malchow v. Komise, T‑137/02, Sb. rozh. s. II‑3541, bod 52).

227    Krom toho je podle ustálené judikatury nutno legalitu aktu posuzovat na základě skutkového a právního stavu, který existoval v době přijetí aktu, přičemž komplexní posouzení Komise musí být přezkoumána pouze na základě informací, které měla k dispozici v době, kdy učinila tato posouzení (rozsudky Tribunálu ze dne 6. října 1999, Salomon v. Komise, T‑123/97, Recueil, s. II‑2925, bod 48, a Graphischer Maschinenbau v. Komise, bod 226 výše, bod 33).

228    Mimoto si Komise může uložit orientační pravidla pro výkon své posuzovací pravomoci takovými akty, jako jsou dotčené pokyny, v rozsahu, v němž tyto akty obsahují indikativní pravidla, jakým směrem bude tento orgán postupovat, a neodchylují se od norem Smlouvy (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Řecko v. Komise, C‑278/00, Recueil, s. I‑3997, bod 98 a citovaná judikatura).

229    Konečně je Komise oprávněna, neexistuje-li věrohodný plán restrukturalizace, odmítnout schválení dotčených podpor podle pokynů z roku 1999 (viz v tomto smyslu a obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 22. března 2001, Francie v. Komise, C‑17/99, Recueil, s. I‑2481, body 44 až 49).

230    V projednávané věci Komise přezkoumala podporu poskytnutou žalobkyni ve světle pokynů z roku 1999, které definují kritéria pro hodnocení slučitelnosti podpor na restrukturalizaci podniků v obtížích.

231    Jak vyplývá z odstavce 31 pokynů z roku 1999, je prohlášení individuálních podpor podnikům v obtížích za slučitelné s čl. 87 odst. 3 písm. c) ES podmíněno restrukturalizačním plánem, který musí být schválen Komisí. Krom toho podle odstavců 32 až 40 pokynů z roku 1999 musí plán restrukturalizace, jehož trvání musí být co nejkratší, umožnit v přiměřené době obnovit dlouhodobou životaschopnost podniku na základě reálných předpokladů, pokud jde o budoucí provozní podmínky, přičemž výše a intenzita podpory musí být omezena na přísné minimum. Krom toho podle odstavců 43 a 45 pokynů z roku 1999 musí společnost plně provést restrukturalizační plán, jak byl přijat Komisí. Toto provedení a řádné provádění uvedeného plánu podléhá kontrole Komise, které musí být předkládány podrobné zprávy. Je tedy třeba ověřit, zda tyto požadavky byly v projednávané věci dodrženy.

232    Na druhém místě v projednávané věci z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se pro účely závěru, že podmínky vymezené pokyny z roku 1999 nebyly splněny, Komise opřela o neexistenci plánu restrukturalizace a skutečnost, že se dotčené opatření neomezovalo na přísné minimum.

233    Zaprvé, co se týče závěru Komise, pokud jde o neexistenci „restrukturalizačního plánu“ ve smyslu pokynů z roku 1999, žalobkyně tvrdí, že zaprvé poskytla Krajskému soudu v Košicích restrukturalizační plán, který obsahoval několik restrukturalizačních opatření, zadruhé tento plán byl proveden a dozorován správcem podstaty jmenovaným Krajským soudem v Košicích a zatřetí Komise uvedený plán nezohlednila.

234    Z písemných dokladů obsažených ve spise však nevyplývá, že slovenské orgány měly ke dni poskytnutí dotčené podpory skutečně k dispozici restrukturalizační plán odpovídající požadavkům uvedeným v bodě 231 výše, který by mohl být předložen Komisi.

235    Z informací obsažených ve spise totiž vyplývá, že místní finanční orgán dopisem ze dne 20. října 2004 žalobkyni upozornil na skutečnost, že prominutí jejího dluhu schválené místním finančním orgánem představuje podporu, která by měla být schválena Komisí, a proto žalobkyni požádal, aby mu ve lhůtě přibližně jednoho měsíce předložila investiční plán. Ve svém dopise ze dne 9. listopadu 2004 však žalobkyně nejenže zpochybnila kvalifikaci dotčeného opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, ale rovněž formálně odmítla předložit investiční plán požadovaný místním finančním orgánem za účelem požádání Komise o schválení dotčené podpory.

236    Dále na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise v napadeném rozhodnutí jasně zohlednila obchodní plán předložený žalobkyní v rámci vyrovnacího řízení. V bodech 52 a 81 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak Komise výslovně na tento obchodní plán odkázala a v bodech 130 až 141 napadeného rozhodnutí (obsažených v části věnované přezkumu slučitelnosti dotčeného opatření ze strany Komise) zkoumala jak z hlediska formy, tak i obsahu, zda uvedený obchodní plán může být kvalifikován jako „restrukturalizační plán“ ve smyslu pokynů z roku 1999. V tomto ohledu v bodě 141 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že „[n]a základě absence formálního plánu restrukturalizace spolu s chybějící skutečnou analýzou obtíží, opatření potřebných na řešení těchto obtíží a tržních podmínek a perspektiv dospěla […] k závěru, že obchodní plán předložený příjemcem není skutečným plánem restrukturalizace, který se vyžaduje v pokynech z roku 1999“. Dospěla proto k závěru, že její pochybnosti, že příjemce obnoví svou dlouhodobou životaschopnost, nebyly „odstraněny“.

237    Ačkoli tedy Komise v napadeném rozhodnutí jasně vzala v úvahu a zkoumala obchodní plán předložený žalobkyní v rámci vyrovnacího řízení, je třeba konstatovat, že se žalobkyně ve svých písemnostech omezuje na tvrzení, že obchodní plán, který předložila Krajskému soudu v Košicích, obsahoval několik restrukturalizačních opatření, byl proveden a dozorován správcem podstaty jmenovaným Krajským soudem v Košicích a umožnil jí obnovit její životaschopnost bez dalšího státního zásahu.

238    Je tudíž třeba uvést, že žalobkyně nepředkládá žádný argument, který může zpochybnit úvahy uvedené Komisí v bodech 130 až 141 odůvodnění napadeného rozhodnutí, na jejichž základě dospěla k závěru, že uvedený obchodní plán nepředstavuje z hlediska formy ani obsahu „restrukturalizační plán“ ve smyslu pokynů z roku 1999.

239    Konečně žalobkyně rovněž neprávem tvrdí, že Komise měla zohlednit skutečnost, že byl tento plán vypracován a předložen Krajskému soudu v Košicích před přistoupením Slovenské republiky, takže ho Slovenská republika nemohla oznámit. Tento argument totiž vychází z chybného předpokladu, podle kterého povinnost oznámení podpory před jejím poskytnutím stanovená v čl. 88 odst. 3 ES neplatila, jelikož dotčené opatření bylo poskytnuto před přistoupením Slovenské republiky. Jak však bylo uvedeno v bodě 86 výše, místní finanční orgán učinil rozhodnutí vzdát se 65 % svých pohledávek za žalobkyní teprve od okamžiku, kdy formálně přijal návrh na vyrovnání, tedy dne 9. července 2004. Právně závazný akt, kterým se slovenské orgány zavázaly částečně prominout daňový dluh žalobkyně v rámci vyrovnání, byl tedy přijat po přistoupení Slovenské republiky. Povinnost předchozího oznámení vycházející z čl. 88 odst. 3 ES tedy pro dotčené opatření platila, a to v souladu s formálními a věcnými pravidly platnými ke dni 9. července 2004. Jak bylo připomenuto v bodě 231 výše, musela být podpora, jakou je opatření dotčené v projednávaném případě, spojena s restrukturalizačním plánem ve smyslu pokynů z roku 1999.

240    Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že v bodě 141 napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že obchodní plán předložený žalobkyní nebyl restrukturalizačním plánem ve smyslu pokynů z roku 1999.

241    Komise proto byla v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 229 výše, jak uvedla v bodě 142 napadeného rozhodnutí, oprávněna odmítnout schválení dotčené podpory na základě pokynů z roku 1999, neexistoval-li věrohodný restrukturalizační plán.

242    Zadruhé z bodu 142 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise rovněž dbala na přezkum požadavku týkajícího se omezení výše a intenzity podpory na přísné minimum, jak je stanoven v odstavci 40 pokynů z roku 1999. Proto je třeba pro úplnost přezkoumat argumenty uvedené žalobkyní na podporu desátého žalobního důvodu v rozsahu, v němž směřují k prokázání toho, že Komise neprávem dospěla k závěru, že dotčené opatření toto kritérium nesplňuje.

243    V tomto ohledu žalobkyně nepopírá, že příjemci musí v souladu s pokyny z roku 1999 obvykle podstatným způsobem přispět na restrukturalizaci z vlastních prostředků nebo vnějším financováním získaným za tržních podmínek.

244    Naproti tomu se účastníci řízení neshodují v otázce, zda odložení splatnosti poskytnuté žalobkyni ze strany společnosti Old Herold představuje vlastní příspěvek žalobkyně k jejímu restrukturalizačnímu plánu.

245    Jak Komise uvedla v bodech 147 až 149 odůvodnění napadeného rozhodnutí, odložení splatnosti, které Old Herold poskytla žalobkyni, nemůže být považováno za příspěvek pocházející z vnějších zdrojů, zejména když pochází od věřitele, který sám věřil v to, že žalobkyně znovu obnoví svou životaschopnost. Stačí totiž uvést, že žalobkyně na schůzce s Komisí, která se konala dne 28. března 2006, výslovně uvedla, že tento „dodavatelský úvěr“ jí Old Herold poskytla v průběhu druhého pololetí roku 2004 a že běžná lhůta splatnosti pro ni činila 14 až 60 dní. Komise se tedy právem mohla v bodě 148 napadeného rozhodnutí domnívat, že čtyřicetidenní splatnost, kterou jí poskytla Old Herold představuje běžnou praxi – každopádně s ohledem na běžnou lhůtu splatnosti činící 14 až 60 dní, kterou jí oznámila sama žalobkyně – a že tudíž nepředstavuje příspěvek na restrukturalizaci pocházející z vnějších zdrojů.

246    Z předcházejících úvah vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že úvahy Komise, pokud jde o přiměřenost dotčeného opatření vzhledem k nákladům restrukturalizace, byly zjevně nesprávné.

247    Komise se tudíž důvodně domnívala, že nebyly splněny podmínky stanovené pokyny z roku 1999, a důvodně proto prohlásila dotčené opatření za neslučitelné se Smlouvou o ES.

248    Z toho vyplývá, že desátý žalobní důvod musí být v plném rozsahu zamítnut jako neopodstatněný.

249    Ze všech závěrů učiněných v bodech 54, 61, 87, 210, 211 a 248 výše vyplývá, že je třeba zamítnout veškeré žalobní důvody vznesené na podporu projednávané žaloby, takže uvedená žaloba musí být zamítnuta v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

250    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise a vedlejší účastnice řízení požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnosti Frucona Košice a.s. se ukládá náhrada nákladů řízení.

Pelikánová Jürimäe Soldevila Fragoso

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. prosince 2010.

Vedoucí soudní kanceláře        Předsedkyně

E. Coulon        I. Pelikánová

Obsah

Právní rámec

1.  Právní úprava Společenství

2.  Vnitrostátní právní úprava

Skutečnosti předcházející sporu

1.  Žalobkyně

2.  Vnitrostátní správní a soudní řízení

3.  Správní řízení před Komisí

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

K věci samé

1.  K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení částky dotčeného podpůrného opatření

Argumenty účastnic řízení

Závěry Tribunálu

2.  K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení podstatné procesní normy a článku 33 ES

Argumenty účastnic řízení

Závěry Tribunálu

3.  K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení části 3 přílohy IV Smlouvy o přistoupení, článku 253 ES, článku 88 ES a nařízení (ES) č. 659/1999, jelikož Komise neměla pravomoc k přijetí napadeného rozhodnutí

Argumenty účastnic řízení

Závěry Tribunálu

4.  K čtvrtému, pátému, šestému, sedmému, osmému a devátému žalobnímu důvodu, které v podstatě vycházejí z nesprávných právních posouzení a nesprávných skutkových zjištění, ke kterým došlo v souvislosti s kvalifikací dotčeného opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES

Úvodní poznámky

K legalitě napadeného rozhodnutí v rozsahu, ve kterém Komise měla za to, že konkursní řízení by bylo výhodnější než vyrovnací řízení

Pokud jde o argumenty uplatněné v rámci čtvrtého žalobního důvodu

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Tribunálu

Pokud jde o argumenty uvedené v rámci šestého žalobního důvodu v rozsahu, v němž se týkají konkursního řízení

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Tribunálu

Pokud jde o argumenty uvedené v rámci sedmého žalobního důvodu týkající se konkursního řízení

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Tribunálu

Pokud jde o argumenty uvedené v rámci osmého žalobního důvodu týkající se konkursního řízení

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Tribunálu

Pokud jde o argumenty uvedené v rámci devátého žalobního důvodu týkající se konkursního řízení

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Tribunálu

5.  K desátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu, jelikož Komise na vyrovnání neuplatnila výjimku jako na podporu na restrukturalizaci, a se zpětnou účinností uplatnila pokyny z roku 2004

Argumenty účastnic řízení

Závěry Tribunálu

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.