Věc C‑484/14

Tobias Mc Fadden

v.

Sony Music Entertainment Germany GmbH

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht München I)

„Řízení o předběžné otázce – Informační společnost – Volný pohyb služeb – Místní bezdrátová síť (WLAN) provozovaná obchodníkem – Bezplatné veřejné poskytování – Odpovědnost zprostředkujících poskytovatelů – Pouhý přenos – Směrnice 2000/31/ES – Článek 12 – Omezení odpovědnosti – Neznámý uživatel této sítě – Porušení práv majitelů ke chráněnému dílu – Povinnost zabezpečení sítě – Občanskoprávní odpovědnost obchodníka“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 15. září 2016

1.        Sbližování právních předpisů – Elektronický obchod – Směrnice 2000/31 – Poskytování služeb informační společnosti – Pojem – Služba poskytovaná provozovatelem komunikační sítě, která spočívá v jejím bezplatném zpřístupnění veřejnosti, aby se zajistila propagace zboží nebo služeb prodávaných tímto provozovatelem – Zahrnutí

[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34, čl. 1 bod 2 a 2000/31, čl. 2 písm. a) a čl. 12 odst. 1]

2.        Sbližování právních předpisů – Elektronický obchod – Směrnice 2000/31 – Vyloučení odpovědnosti poskytovatelů v případě zprostředkování přístupu ke komunikační síti – Pojem „zprostředkování“ – Dostatečnost veřejného poskytování – Další požadavky na existenci smluvního vztahu mezi příjemcem a poskytovatelem služby a na zavedení reklamních prostředků – Neexistence

[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31, čl. 12 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 písm. b)]

3.        Sbližování právních předpisů – Elektronický obchod – Směrnice 2000/31 – Odpovědnost zprostředkujících poskytovatelů – Výjimky pro činnosti dopravy, skladování a ubytování – Jiné požadavky na poskytovatele služeb zprostředkovávajícího přístup ke komunikační síti – Neexistence

[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31, čl. 2 písm. b) a čl. 12 odst. 1]

4.        Sbližování právních předpisů – Elektronický obchod – Směrnice 2000/31 – Odpovědnost zprostředkujících poskytovatelů – Výjimky pro činnosti dopravy, skladování a ubytování – Dosah – Porušení práv majitelů ke chráněnému dílu třetí osobou – Vyloučení – Právo takových majitelů domáhat se uložení povinnosti zdržet se protiprávního jednání v případě, že k tomu byl vydán příkaz vnitrostátními soudy

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31, čl. 12 odst. 1)

5.        Sbližování právních předpisů – Elektronický obchod – Směrnice 2000/31 – Odpovědnost zprostředkujících poskytovatelů – Výjimky pro činnosti dopravy, skladování a ubytování – Příkaz ukládající poskytovateli přístupu ke komunikační síti, aby třetím osobám zabránil zpřístupnění díla nebo jeho části chráněných autorským právem veřejnosti prostřednictvím internetového připojení – Přípustnost – Ověření vnitrostátním soudem

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31, čl. 12 odst. 1 a 3, 2001/29 a 2004/48)

1.        Článek 12 odst. 1 směrnice 2000/31 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ve spojení s čl. 2 písm. a) této směrnice a s čl. 1 bodem 2 směrnice 98/34 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti ve znění směrnice 98/48 musí být vykládán v tom smyslu, že služba poskytovaná provozovatelem komunikační sítě, která spočívá v jejím bezplatném zpřístupnění veřejnosti, je „službou informační společnosti“ ve smyslu tohoto prvního ustanovení, jestliže tak dotčený poskytovatel činí s cílem upozornit na jím prodávané zboží nebo poskytované služby.

V tomto ohledu z bodů 2 a 19 odůvodnění směrnice 98/48, kterou se mění směrnice 98/34 a z čl. 1 bodu 2 směrnice 98/34 vyplývá, že služby informační společnosti ve smyslu čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 jsou pouze ty služby, které jsou poskytované zpravidla za úplatu. Přesto z toho nelze vyvodit, že služba hospodářské povahy uskutečněná bezplatně nemůže nikdy představovat „službu informační společnosti“ ve smyslu čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/13. Odměnu za službu poskytovanou poskytovatelem v rámci jeho hospodářské činnosti totiž nemusí nutně hradit osoby, které z ní mají prospěch. To platí zejména v případě, že je služba poskytována bezplatně poskytovatelem s takovým propagačním cílem, neboť náklady na tuto činnost jsou zahrnuty do ceny prodávaného zboží či poskytovaných služeb.

(viz body 37–39, 41–43, výrok 1)

2.        Článek 12 odst. 1 směrnice 2000/31 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu musí být vykládán tak, že k tomu, aby byla služba ve smyslu tohoto ustanovení spočívající ve zprostředkování přístupu ke komunikační síti považována za poskytnutou, nemusí tento přístup překročit rámec technického, automatického a pasivního procesu zaručujícího přenos požadovaných informací; žádné další požadavky nemusí být splněny.

Ze znění tohoto ustanovení totiž vyplývá, že poskytování služby musí zahrnovat přenos informací komunikační sítí a z bodu 42 odůvodnění této směrnice, že činnost „prostého přenosu“ má čistě technickou, automatickou a pasivní podobu. Kromě toho z ostatních ustanovení směrnice 2000/31 ani z cílů, které sleduje, nevyplývá, že zprostředkování přístupu ke komunikační síti musí splňovat ještě požadavky, jako je existence smluvního vztahu mezi příjemcem a poskytovatelem této služby nebo požadavek, aby tento poskytovatel reklamními prostředky propagoval uvedené plnění.

Toto ustanovení konečně musí být vykládáno v tom smyslu, že podmínka stanovená v čl. 14 odst. 1 písm. b) této směrnice se nepoužije per analogiam na výše uvedený čl. 12 odst. 1. Výjimky z odpovědnosti stanovené v těchto ustanoveních jsou totiž vázány na odlišné podmínky v závislosti na typu dané činnosti. Zvláště čl. 14 odst. 1 směrnice 2000/31 zejména stanoví, že aby se na shromažďovatele informací na internetové stránce vztahovala výjimka z odpovědnosti, musí, jakmile se dozví o protiprávních informacích, jednat neprodleně s cílem odstranit tyto informace nebo k nim znemožnit přístup, zatímco čl. 12 odst. 1 uvedené směrnice nepodmiňuje výjimku z odpovědnosti stanovenou ve prospěch zprostředkovatele přístupu ke komunikační síti takovouto okolností.

(viz body 46–48, 50, 54, 57–59, 64, 65, výroky 2, 3)

3.        Článek 12 odst. 1 první část věty směrnice 2000/31 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ve spojení s čl. 2 písm. b) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že neexistují jiné požadavky, kterým by podléhal poskytovatel služeb zprostředkovávající přístup ke komunikační síti, než požadavek uvedený v tomto ustanovení.

(viz bod 71, výrok 4)

4.        Článek 12 odst. 1 směrnice 2000/31 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby osoba, jejíž práva k určitému dílu byla poškozena, mohla žádat od poskytovatele přístupu ke komunikační síti náhradu škody, jakož i náhradu výdajů spojených s výzvou a náhradu nákladů vynaložených před soudem v rámci její žaloby o náhradu škody na základě toho, že třetí osoby využily k porušení jejích práv některý z těchto přístupů. Naproti tomu musí být toto ustanovení samo o sobě vykládáno tak, že nebrání tomu, aby se tato osoba domáhala zamezení dalšího porušování, jakož i náhrady výdajů spojených s výzvou a náhrady nákladů řízení vůči poskytovateli přístupu ke komunikační síti, jehož služby byly využity k tomuto porušení za předpokladu, že tyto návrhy směřují nebo následují po vydání příkazu vnitrostátního soudního nebo správního orgánu, který tomuto poskytovateli zakazuje další porušování.

(viz bod 79, výrok 5)

5.        Článek 12 odst. 1 směrnice 2000/31 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ve spojení s čl. 12 odst. 3 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že s ohledem na požadavky vyplývající z ochrany základních práv, jakož i s ohledem na pravidla stanovená směrnicemi 2001/29 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti a 2004/48 o dodržování práv duševního vlastnictví, v zásadě nebrání vydání takového příkazu, jako je příkaz dotčený v původním řízení, který pod hrozbou pokuty vyžaduje od poskytovatele přístupu ke komunikační síti umožňujícímu veřejnosti připojení na internet, aby třetím osobám zabránil ve zpřístupnění určitého díla nebo jeho částí chráněných autorským právem veřejnosti prostřednictvím tohoto internetového připojení, na internetových výměnných systémech (peer-to-peer), když má tento poskytovatel možnost volby technických opatření k tomu, aby vyhověl tomuto příkazu, třebaže je tento výběr omezen na jediné opatření spočívající v zabezpečení internetového připojení heslem, pokud jsou tito uživatelé povinni uvést svou totožnost k získání hesla, a nemohou tedy jednat anonymně, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

Pokud v tomto ohledu takový příkaz omezuje tohoto poskytovatele přístupu, kteréžto omezení může mít dopad na jeho hospodářskou činnost a může také omezit svobodu příjemců takové služby využít přístupu k internetu, je v rozporu s právem na svobodu podnikání chráněným na základě článku 16 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i právem na svobodu informací zajištěným článkem 11 Listiny. Pokud jsou přitom některá základní práva chráněná unijním právem v kolizi, je na dotčených vnitrostátních soudních nebo správních orgánech, aby mezi nimi zajistily spravedlivou rovnováhu.

V případě, že opatření, jež může adresát příkazu prakticky přijmout, se omezují na tři opatření, a to prověřit všechny informace přenášené prostřednictvím internetového připojení, přerušit internetové připojení nebo jej zabezpečit heslem, zaprvé dohled nad všemi přenášenými informacemi musí být rovnou vyloučen, neboť je v rozporu s čl. 15 odst. 1 směrnice 2000/31, který zakazuje, aby byla zejména poskytovatelům přístupu ke komunikační síti ukládána obecná povinnost dohledu nad jimi přenášenými informacemi.

Pokud jde zadruhé o opatření spočívající v úplném přerušení internetového připojení, jeho realizace by znamenala závažný zásah do svobody podnikání osoby, která za účelem zhojení omezeného porušování autorského práva provozuje hospodářskou činnost spočívající v poskytování internetového přístupu pouze doplňkově, neboť by jí ve skutečnosti zcela znemožnila vyvíjet tuto činnost, aniž by bylo zváženo přijetí opatření méně zasahujících do této svobody. Za těchto okolností musí být takové opatření považováno za opatření nedodržující požadavek zajištění spravedlivé rovnováhy mezi základními právy, jež musí být navzájem vyvážená.

Pokud jde zatřetí o opatření spočívající v zabezpečení internetového připojení heslem, i když může omezit jak svobodu podnikání poskytovatele služby spočívající v přístupu ke komunikační síti, tak svobodu informací na straně příjemců této služby, tak zaprvé toto opatření nezasahuje do podstatného obsahu svobody podnikání poskytovatele přístupu ke komunikační síti, neboť pouze okrajově upravuje jeden z technických způsobů výkonu činnosti tohoto poskytovatele.

Zadruhé takové opatření spočívající v zabezpečení internetového připojení zřejmě není v rozporu s podstatným obsahem práva na svobodu informací příjemců služby spočívající v přístupu k internetové síti v rozsahu, v němž se omezuje na požadavek vůči příjemcům, aby získali heslo, přičemž je kromě toho známo, že toto připojení je pouze jedním ze způsobů přístupu k internetu.

Zatřetí, i když opatření přijatá adresátem příkazu musí být striktně cílená, opatření přijaté poskytovatelem přístupu ke komunikační síti spočívající v zabezpečení připojení k internetové síti nenasvědčuje tomu, že by mohlo ovlivnit možnost uživatelů internetu využívat služeb tohoto poskytovatele k právem dovolenému přístupu k informacím, jelikož nijak neblokuje internetovou stránku.

Začtvrté opatření přijatá adresátem při výkonu příkazu, musí být dostatečně účinná k zajištění účinné ochrany dotčeného základního práva, což znamená, že musí vést k zabránění nebo přinejmenším ke ztížení nedovolených prohlížení chráněných předmětů a ke skutečnému odrazení uživatelů internetu, kteří využívají služeb adresáta tohoto příkazu, od prohlížení těchto předmětů, které jim byly zpřístupněny za porušení uvedeného základního práva. Opatření spočívající v zabezpečení internetového připojení heslem je přitom s to odradit uživatele tohoto připojení od porušování autorského práva nebo práv s ním souvisejících, pokud budou tito uživatelé povinni uvést svou totožnost k získání hesla, a nebudou tedy moci jednat anonymně, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

Jestliže neexistují jiná opatření nastíněná předkládajícím soudem, která by byla v souladu s unijním právem, pak by koncepce, že poskytovatel přístupu ke komunikační síti nemusí zabezpečit své připojení k internetu, měla za následek odepření veškeré ochrany základnímu právu na duševní vlastnictví, což by bylo v rozporu s myšlenkou spravedlivé rovnováhy. Za těchto podmínek musí být opatření směřující k zabezpečení internetového připojení heslem považováno za nezbytné k zajištění účinné ochrany základního práva na ochranu duševního vlastnictví. Z toho vyplývá, že opatření spočívající v zabezpečení připojení musí být považováno za opatření umožňující dosažení spravedlivé rovnováhy mezi základním právem na ochranu duševního vlastnictví na jedné straně a právem na svobodu podnikání poskytovatele služby spočívající v přístupu ke komunikační síti, jakož i právem na svobodu informací na straně příjemců této služby na druhé straně.

(viz body 82, 83, 85, 87–101, výrok 6)