Language of document : ECLI:EU:C:2018:89

Prozatímní vydání

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MACIEJE SZPUNARA

přednesené dne 22. února 2018(1)

Věc C20/17

Vincent Pierre Oberle

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Kammergericht Berlin (vrchní zemský soud v Berlíně, Německo)]

„Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Evropské dědické osvědčení – Obecná příslušnost soudu členského státu k rozhodování o dědictví jako o celku – Právní úprava jiného členského státu o vytvoření vnitrostátního dědického osvědčení používaného pro obdobné účely“






I.      Úvod

1.        Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení(2) je používáno ode dne 17. srpna 2015. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je v pořadí třetí, v níž se soud členského státu obrací na Soudní dvůr ve věci výkladu ustanovení tohoto nařízení(3).

2.        Tentokrát se pochybnosti předkládajícího soudu týkají vztahu nařízení č. 650/2012 a vnitrostátních právních předpisů, které se týkají dědických věcí. Konkrétně chce Kammergericht Berlin (vrchní zemský soud) vědět, zda článek 4 nařízení č. 650/2012 určuje příslušnost také ve vztahu k řízením, která se týkají vydávání vnitrostátních dědických osvědčení. To by znamenalo, že členské státy nemohou v tomto rozsahu stanovit pravidla určující mezinárodní příslušnost jinak, než jak je stanovena v tomto nařízení.

3.        Tato otázka je mimořádně složitá a praktické dopady rozhodnutí, které Soudní dvůr v této věci vydá, budou širší než v případě věci Mahnkopf(4). Připomínám, že probíhající řízení ve věci Mahnkopf se týká konkrétní právní normy německého právního řádu. V projednávané věci jde však o vyřešení otázky, která může mít význam pro všechny členské státy, v nichž je stanovena možnost vydávat vnitrostátní dědická osvědčení soudními orgány(5).

II.    Právní rámec

A.      Unijní právo

4.        Článek 3 odst. 1 písm. g) a odst. 2 nařízení č. 650/2012 stanoví:

„g)       ‚rozhodnutím‘ [se rozumí] každé rozhodnutí v dědických věcech vydané soudem členského státu bez ohledu na to, jak je toto rozhodnutí označeno, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem; […].

2. Pro účely tohoto nařízení se ‚soudem‘ rozumějí veškeré soudní orgány a všechny ostatní orgány a právní odborníci s pravomocí v dědických věcech, kteří vykonávají soudní funkce nebo jednají na základě zmocnění soudním orgánem nebo pod dohledem soudního orgánu, jestliže tyto ostatní orgány a právní odborníci nabízejí záruky nestrannosti a práva všech stran být vyslechnut a jestliže jejich rozhodnutí vydaná podle práva členského státu, v němž působí:

a)       mohou být napadena před soudním orgánem nebo jím přezkoumána; a 

b)       mají obdobnou sílu a účinky jako rozhodnutí soudního orgánu v téže věci […].“

5.        Článek 4 nařízení č. 650/2015 nadepsaný „Obecná příslušnost“ a zařazený do kapitoly II tohoto nařízení nadepsané „Příslušnost“ stanoví:

„Soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti, jsou příslušné rozhodovat o dědictví jako o celku.“

6.        Článek 62 nadepsaný „Vytvoření evropského dědického osvědčení“ stanoví:

„1.      Toto nařízení zavádí evropské dědické osvědčení (dále jen ‚osvědčení‘), které se vydá za účelem použití v jiném členském státě a vyvolá účinky uvedené v článku 69.

2.      Použití osvědčení není povinné.

3.      Osvědčení nenahrazuje vnitrostátní dokumenty používané v členských státech pro obdobné účely. Osvědčení, které již bylo vydáno za účelem použití v jiném členském státě, nicméně vyvolává účinky uvedené v článku 69 i v členském státě, jehož orgány je vydaly v souladu s touto kapitolou.“

B.      Německé právo

7.        Ustanovení § 105 Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit, zákon o řízení v rodinných a nesporných věcech, dále jen „FamFG“), ve znění ze dne 17. prosince 2008 účinném ode dne 1. září 2009, zní:

„V ostatních řízeních podle tohoto zákona jsou příslušné německé soudy, pokud je místně příslušný německý soud.“

8.        Místní příslušnost ve věcech dědictví se určuje v rámci německého práva podle § 343 FamFG. Toto ustanovení ve znění Gesetz zum Internationalen Erbrecht und zur Änderung von Vorschriften zum Erbschein sowie zur Änderung sonstiger Vorschriften [zákon o mezinárodním dědickém právu, o změně ustanovení o dědickém osvědčení a o změně dalších ustanovení] ze dne 29. června 2015, který nabyl účinnosti dne 17. srpna 2015, zní následovně:

„1.      Místně příslušný je soud, v jehož obvodě měl zůstavitel v okamžiku smrti svůj obvyklý pobyt.

2.      Neměl-li zůstavitel v okamžiku své smrti obvyklý pobyt v tuzemsku, je příslušný soud, v jehož obvodě měl zůstavitel svůj poslední obvyklý pobyt v tuzemsku.

3.      Není-li dána příslušnost podle odstavce 1 a 2, je příslušný Amtsgericht Schöneberg [okresní soud Schöneberg] v Berlíně, pokud je zůstavitel německým státním příslušníkem nebo se pozůstalost nachází v tuzemsku […].“

III. Skutkový stav sporu, který je předmětem původního řízení, a předběžná otázka

9.        Adrien Théodore Oberle, francouzský občan, který měl poslední obvyklý pobyt ve Francii, zemřel dne 28. února 2015. A. T. Oberle po sobě zanechal dva syny. Jedním z nich je Vincent Pierre Oberle, navrhovatel ve věci projednávané předkládajícím soudem. Majetek tvořící pozůstalost se nachází ve Francii a v Německu.

10.      Francouzský soud vydal vnitrostátní dědické osvědčení, které potvrzuje, že V. P. Oberle a jeho bratr dědí po zůstaviteli každý polovinu pozůstalosti.

11.      V. P. Oberle následně požádal Amtsgericht Schöneberg (okresní soud Schöneberg, Berlín, Německo), který je dle ustanovení § 105 a první věty § 343 odst. 3 FamFG příslušný k projednávání věcí týkajících se dědění po A. T. Oberlem, o vydání vnitrostátního dědického osvědčení omezeného na pozůstalost nacházející se v Německu. Toto osvědčení mělo potvrzovat, že tento majetek dědí na základě francouzského práva V. P. Oberle a jeho bratr.

12.      Amtsgericht Schöneberg (okresní soud Schöneberg) však dle článku 4 ve spojení s článkem 15 nařízení č. 650/2012 prohlásil, že není příslušný k vydání vnitrostátního dědického osvědčení. Podle tohoto soudu německé právní předpisy nemohou řešit otázku mezinárodní příslušnosti ve vztahu k řízení, které se týká žádosti V. P. Oberleho. Ustanovení nařízení č. 650/2012 mají totiž před vnitrostátními právními předpisy přednost. To znamená, že k rozhodování o dědictví jako o celku, včetně rozhodování o žádosti V. P. Oberleho, jsou příslušné francouzské soudy jako soudy členského státu, v němž měl zůstavitel v době smrti poslední obvyklý pobyt, a nikoli soudy německé.

13.      V. P. Oberle se proti rozhodnutí Amtsgericht Schöneberg (okresní soud Schöneberg) odvolal k předkládajícímu soudu.

IV.    Předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem

14.      Za těchto okolností se Kammergericht Berlin (vrchní zemský soud v Berlíně) rozhodl přerušit řízení a obrátit se na Soudní dvůr s následující otázkou:

„Je třeba článek 4 nařízení č. 650/2012 vykládat v tom smyslu, že na základě tohoto článku se určuje i výlučná mezinárodní příslušnost pro vydávání vnitrostátních dědických osvědčení v členských státech, která evropské dědické osvědčení nenahrazuje (srov. čl. 62 odst. 3 nařízení č. 650/2012), v důsledku čehož jsou odchylující se ustanovení vnitrostátního zákonodárce ohledně mezinárodní příslušnosti pro vydání vnitrostátního dědického osvědčení – jako např. v Německu § 105 FamFG – neplatná pro rozpor s nadřazeným evropským právem?“

15.      Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla kanceláři Soudního dvora podána dne 18. ledna 2017.

16.      Písemná vyjádření předložila německá, polská a portugalská vláda a Evropská komise. Německá, francouzská a polská vláda a Komise se zúčastnily jednání, které se konalo dne 23. listopadu 2017.

V.      Analýza

A.      Úvodní poznámky

17.      Předběžná otázka byla formulována způsobem, který může naznačovat, že předkládající soud žádá o vysvětlení, zda článek 4 nařízení č. 650/2012 stanoví „výlučnou příslušnost“ pro řízení o vydání vnitrostátních dědických osvědčení.

18.      Je však potřeba připomenout, že pojem „výlučná příslušnost“ má v kontextu předpisů upravujících občanské soudní řízení s mezinárodním prvkem zvláštní význam.

19.      Soudní dvůr ve vztahu k pravidlům bruselského systému vysvětlil, že pravidla, která stanoví výlučnou příslušnost, jsou výjimkou z obecných zásad příslušnosti(6) a specificky zavazují jak procesní subjekty, tak soud(7). Strany například zásadně nemohou ani smluvně, ani dostavením se k soudu použití těchto ustanovení vyloučit.

20.      Domnívám se však, že pro odpověď na předběžnou otázku nemá význam, zda článek 4 nařízení č. 650/2012 stanoví „výlučnou příslušnost“ ve výše uvedeném smyslu. Členské státy totiž nemohou skrze vnitrostátní právní předpisy modifikovat pravidla příslušnosti stanovená unijním právem, pokud z jejich obsahu nevyplývá něco jiného, ani v případě, že se tato pravidla týkají příslušnosti nevýlučné.

21.      Ve skutečnosti chce tedy předkládající soud prostřednictvím předběžné otázky zjistit, zda článek 4 nařízení č. 650/2012 stanoví příslušnost ve vztahu k řízení o vydání vnitrostátních dědických osvědčení.

22.      Pro zodpovězení této otázky je třeba v prvé řadě posoudit, zda vnitrostátní dědická osvědčení a řízení, která se jich týkají, spadají do působnosti nařízení č. 650/2012.

B.      Spadají vnitrostátní dědická osvědčení do působnosti nařízení č. 650/2012?

1.      Vnitrostátní dědická osvědčení v právních předpisech členských států

23.      Z výsledků srovnávacích výzkumů vyplývá, že vnitrostátní dědická osvědčení, která jsou využívána v některých členských státech, se od sebe významným způsobem liší.

24.      Z hlediska orgánu, který se účastní vydávání vnitrostátních dědických osvědčení, lze rozlišit tři kategorie takových osvědčení: osvědčení soudní, osvědčení vydávaná notáři a osvědčení soukromá(8). Toto kritérium však může být pro charakterizování vnitrostátních dědických osvědčení zavádějící, když i v rámci uvedených kategorií se řešení volená v jednotlivých členských státech výrazně liší. Tyto rozdíly se týkají povahy vnitrostátních dědických osvědčení, rozsahu a způsobu zjišťování stavu, který je základem informací uvedených v osvědčení, a také účinků těchto osvědčení(9).

25.      Zjednodušeně lze nicméně říci, že ve vnitrostátních dědických osvědčeních jsou uváděny informace týkající se dědění po konkrétní osobě, včetně informací týkajících se osob, které mají v souvislosti se smrtí zůstavitele určitá práva. Tato osvědčení obvykle umožňují prokázat uvedené skutečnosti orgánům veřejné moci a třetím osobám(10).

2.      Vnitrostátní dědická osvědčení ve světle nařízení č. 650/2012

26.      V nařízení č. 650/2012 se vůbec formulace „vnitrostátní dědické osvědčení“ nevyskytuje. Narážíme v něm však na formulaci týkající se „vnitrostátních dokumentů používaných v členských státech pro obdobné účely [jako evropské dědické osvědčení]“, které dle čl. 62 odst. 3 nařízení č. 650/2012 a první věty bodu 67 jeho odůvodnění nejsou evropským dědickým osvědčením „nahrazeny“.

27.      Podle vysvětlení uvedeného v druhé větě bodu 67 odůvodnění nařízení č. 650/2012 slouží evropské dědické osvědčení k prokázání postavení mj. dědiců a jejich práv a pravomocí v jiných členských státech než v tom, kde bylo osvědčení vydáno. Vnitrostátními dokumenty používanými v členských státech k podobným účelům jsou právě vnitrostátní dědická osvědčení(11).

28.      Také předkládající soud považuje vnitrostátní dědické osvědčení, jehož se původní řízení týká, za „vnitrostátní dokument“ podle čl. 62 odst. 3 nařízení č. 650/2012. Předběžná otázka se totiž zabývá „vnitrostátními dědickými osvědčeními, která evropské dědické osvědčení nenahrazuje“. Ostatně i samotný text otázky přímo odkazuje na čl. 62 odst. 3 nařízení č. 650/2012.

3.      Vnitrostátní dědická osvědčení a oblast působnosti nařízení č. 650/2012

29.      Výchozím bodem pro další úvahy je posouzení, zda vnitrostátní dědická osvědčení vůbec spadají do oblasti působnosti nařízení č. 650/2012.

a)      Vyjádření zúčastněných

30.      Touto otázkou se přímo zabývá pouze polská vláda ve svém písemném vyjádření a Komise ve svém vyjádření předneseném na jednání. Polská vláda a Komise jsou názoru, že vnitrostátní dědická osvědčení a řízení o jejich vydání do oblasti působnosti nařízení č. 650/2012 spadají.

31.      Nepřímo se touto problematikou zabývá také německá vláda. Podle ní z čl. 62 odst. 3 nařízení č. 650/2012 vyplývá, že se vnitrostátní právní předpisy upravující vydávání předmětných osvědčení použijí souběžně s ustanoveními nařízení č. 650/2012. Podobný názor zastává portugalská vláda.

b)      Článek 1 nařízení č. 650/2012 jako ustanovení vymezující oblast působnosti tohoto nařízení

32.      Nařízení č. 650/2012 zahrnuje jak normy hmotného práva (kolizní normy), tak normy občanského soudního řízení s mezinárodním prvkem (pravidla pro určení příslušnosti). Věcná působnost nařízení č. 650/2012 stanovená v jeho článku 1 je vůči oběma druhům ustanovení v zásadě totožná(12).

33.      Nařízení se vztahuje na dědění majetku zemřelých osob (čl. 1 odst. 1 věta první tohoto nařízení). Otázky vyloučené z oblasti působnosti nařízení č. 650/2012 vyjmenovává čl. 1. odst. 2 tohoto nařízení. Ty jsou však hmotněprávní povahy a v zásadě se netýkají právních nástrojů a postupů vztahujícím se k dědickým věcem.

34.      Určitou výjimkou je čl. 1 odst. 2 písm. l), který vylučuje z oblasti působnosti nařízení č. 650/2012 jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku, včetně právních požadavků pro takový zápis, a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříku(13). Článek 1 odst. 2 nařízení č. 650/2012 neobsahuje žádné ustanovení, které by naznačovalo, že jiné právní nástroje a postupy, které se nepochybně dědění majetku zemřelých osob týkají, do oblasti působnosti tohoto nařízení nespadají.

c)      Význam čl. 62 odst. 3 nařízení č. 650/2012 v rámci vymezování oblasti působnosti tohoto nařízení

35.      Vyvstává otázka, zda vyloučení vnitrostátních dědických osvědčení z oblasti působnosti nařízení č. 650/2012 nevyplývá z čl. 62 odst. 3 první věty tohoto nařízení, v níž je stanoveno, že evropské dědické osvědčení „nenahrazuje“ vnitrostátní dokumenty používané v členských státech pro obdobné účely.

36.      V odborné literatuře byl vyjádřen názor, že čl. 62 odst. 3 první věta nařízení č. 650/2012 vymezuje vztah mezi evropským dědickým osvědčením a vnitrostátním dědickým osvědčením. Jeho cílem není vyloučení vnitrostátních dědických osvědčení z oblasti působnosti pravidel pro určení příslušnosti dle nařízení č. 650/2012(14).

37.      K tomuto názoru se přikláním. Je třeba si všimnout, že z čl. 62 odst. 2 nařízení č. 650/2012 vyplývá, že použití evropského dědického osvědčení není povinné. Podle druhé věty bodu 69 odůvodnění nařízení č. 650/2012 osoby oprávněné k podání žádosti o vydání evropského dědického osvědčení nejsou povinny toto osvědčení využít. Tyto osoby mohou totiž „využít ostatních nástrojů dostupných podle […] nařízení (rozhodnutí, veřejných listin a soudních smírů)“. Jde tedy o využití uvedených nástrojů pro stejné účely, k jakým může být využíváno evropské dědické osvědčení. Mezi tyto nástroje je třeba zahrnout rovněž vnitrostátní dědická osvědčení. Ta totiž mají být využívána v zásadě pro obdobné účely jako evropské dědické osvědčení(15). Pokud použijeme formulaci z bodu 69 odůvodnění nařízení č. 650/2012, znamená to, že vnitrostátní dědická osvědčení jsou podle tohoto nařízení „dostupná“.

38.      K odlišným závěrům nevede ani výklad čl. 62 odst. 3 nařízení č. 650/2012 vycházející z toho, že vnitrostátní dědická osvědčení jsou určena k internímu použití v daném členském státě. To by mohlo znamenat, že evropské dědické osvědčení „nenahrazuje“ vnitrostátní dědická osvědčení, jelikož je vydáváno za účelem užití v jiných členských státech než v tom, jehož orgány jsou příslušné k vydání takového osvědčení (čl. 62 odst. 1 nařízení č. 650/2012).

39.      Na tomto místě nechci předjímat řešení otázky přijatelnosti takového rozlišení účelu dědických osvědčení, která budí mé pochybnosti. Vnitrostátní dědická osvědčení nicméně dosud mohla být užívána také v jiných členských státech. Nic nenasvědčuje tomu, že by unijní zákonodárce zamýšlel stávající stav změnit. Ve světle druhé věty bodu 69 odůvodnění nařízení č. 650/2012 mohou totiž zájemci pro účely, k nimž slouží evropské dědické osvědčení, využít rovněž jiné nástroje.

d)      Dílčí závěr

40.      Oblast působnosti nařízení č. 650/2012 je vymezena tak, že jak jeho kolizní normy, tak jeho pravidla k určení příslušnosti se vztahují obecně na všechny otázky spojené s děděním majetku zemřelých osob, ledaže samotné nařízení stanoví pro konkrétní otázky výjimku. V nařízení č. 650/2012 nenacházím výjimku, která by se vztahovala na vnitrostátní dědická osvědčení a s nimi související řízení.

41.      Mám tedy za to, že právní nástroje, jako je např. vnitrostátní dědické osvědčení a s ním související řízení, spadají do oblasti působnosti nařízení č. 650/2012. Tímto však zatím není vyřešena otázka, zda vnitrostátní dědické osvědčení, jako je to, jehož se týká původní řízení, je „rozhodnutím“ či „veřejnou listinou“ ve smyslu předmětného nařízení.

C.      Stanoví článek 4 nařízení č. 650/2012 příslušnost také ve vztahu k řízením o vydání vnitrostátních dědických osvědčení?

42.      Před přistoupením k jádru analýzy týkající se předběžné otázky je potřeba posoudit, zda článek 4 nařízení č. 650/2012 stanoví příslušnost ve vztahu k řízením o vydání takového vnitrostátního dědického osvědčení, jakého se týká původní řízení.

43.      Předkládající soud k tomuto uvádí, že nařízení č. 650/2012 nezahrnuje ustanovení, které by přímo upravovalo příslušnost k vydávání vnitrostátních dědických osvědčení. Pokud by se článek 4 nařízení č. 650/2012 vztahoval na vnitrostátní dědická osvědčení, byl by čl. 64 odst. 1 tohoto nařízení týkající se evropského dědického osvědčení nadbytečný.

44.      I za předpokladu, že by článek 4 nařízení č. 650/2012 upravoval příslušnost ve vztahu k řízením o vydání vnitrostátních dědických osvědčení, nebylo by dle názoru předkládajícího soudu možné toto ustanovení v původním řízení použít. To by přicházelo v úvahu v případě, kdy by vnitrostátní dědické osvědčení, jako je to, kterého se týká původní řízení, představovalo „rozhodnutí“ ve smyslu uvedeného nařízení. Podle předkládajícího soudu tomu tak ale není. I když je totiž předmětné osvědčení vydáno ve formě usnesení, zahrnuje pouze skutkový stav. Nejsou v něm obsaženy žádné prvky, které by mohly nabýt právní moci.

1.      Vyjádření zúčastněných

45.      Německá, francouzská a portugalská vláda mají za to, že článek 4 nařízení č. 650/2012 neurčuje mezinárodní příslušnost ve vztahu k řízením týkajícím se vydávání vnitrostátních dědických osvědčení, zatímco polská vláda a Komise zastávají opačný názor.

46.      Německá vláda je názoru, že článek 4 nařízení č. 650/2012 určuje příslušnost ve vztahu k řízením, v nichž jsou vydávána „rozhodnutí“, kdežto vnitrostátní dědické osvědčení, které je předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, takovou povahu nemá. Podle německé vlády unijní normotvůrce nepovažuje vnitrostátní dědická osvědčení za „rozhodnutí“, neboť je v čl. 62 odst. 3 nařízení č. 650/2012 vymezuje jako „vnitrostátní dokumenty.“ Skutečnost, že vnitrostátní dědické osvědčení vydává soud, nic na kvalifikaci tohoto osvědčení v rámci nařízení č. 650/2012 nemění. Stále jej totiž nelze považovat za „rozhodnutí“.

47.      Podobně vyznívá vyjádření francouzské vlády, která souhlasí s názorem, že za „rozhodnutí“ může být považováno takové vnitrostátní dědické osvědčení, které je vydáno jako výsledek výkonu soudních funkcí soudem. Takovou povahu však nemají činnosti, které spočívají ve vydávání vnitrostátních dědických osvědčení, pokud se omezují na zjištění určitého skutkového stavu, aniž je provedeno jeho posouzení a aniž je možné v tomto ohledu činit úkony z vlastního podnětu.

48.      Portugalská vláda pak poukazuje na to, že vnitrostátní dědické osvědčení, kterého se původní řízení týká, by mělo být, podobně jako evropské dědické osvědčení, považováno za nástroj se smíšenou povahou. To znamená, že článek 4 nařízení č. 650/2012 nelze v původním řízení použít.

49.      Komise je názoru, že členské státy mohou samostatně rozhodovat o tom, komu svěří vydávání vnitrostátních dědických osvědčení. Pokud však tento úkol svěří soudům, musí přijmout důsledky takové volby. Vnitrostátní dědické osvědčení vydané soudem je totiž, jak uvádí také polská vláda, „rozhodnutím“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012 nezávisle na tom, jak se k této otázce staví vnitrostátní právo.

50.      Ve svých vyjádřeních zúčastnění v zásadě navazují na dvoukolejnou argumentaci předkládajícího soudu, která je z velké části syntézou názorů prezentovaných v odborné literatuře ve vztahu k předmětné otázce. Někteří autoři tvrdí, že pravidla pro určení příslušnosti obsažená v nařízení č. 650/2012 se nevztahují na řízení o vydání vnitrostátních dědických osvědčení(16), zatímco jiní se domnívají, že nařízení, s výjimkou předběžných opatření podle článku 19 uvedeného nařízení, upravuje mezinárodní příslušnost ve věcech dědictví obecně a že tedy nahrazuje všechny vnitrostátní právní předpisy vztahující se na tyto případy(17).

2.      Úvodní poznámka

51.      Domnívám se, že existují dvě linie úvah, které mohou vést ke směrodatné odpovědi pro předkládající soud.

52.      První z nich spočívá v posouzení vnitrostátního dědického osvědčení, jako je to v původním řízení. Cílem posouzení je kvalifikovat jej buď jako „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012, nebo jako „veřejnou listinu“ podle čl. 3 odst. 1 písm. h) tohoto nařízení. Kvalifikace daného osvědčení jako „veřejné listiny“ by mohla vést k závěru, že soudní orgány členského státu zásadně nejsou vázány pravidly příslušnosti, neboť nařízení nestanoví, které orgány mohou takové akty vypracovávat.

53.      Druhá linie naopak vyžaduje provedení výkladu článku 4 nařízení č. 650/2012 za účelem vyřešení otázky, zda toto ustanovení stanoví příslušnost ve vztahu ke všem řízením v dědických věcech, které jsou vedeny soudními orgány členských států.

54.      Mám za to, že k této variantě se nepřímo kloní argumenty prezentované polskou vládou a Komisí. To by znamenalo, že kvalifikace vnitrostátního osvědčení, jako je to, jehož se týká původní řízení, je ve skutečnosti pro odpověď na předběžnou otázku bezvýznamná.

55.      V tomto stanovisku využiji druhou z uvedených úvahových linií. Výchozím bodem pro další analýzu bude posouzení, zda článek 4 nařízení č. 650/2012 určuje příslušnost ve vztahu k řízením v dědických věcech vedených soudními orgány členských států.

56.      Teprve záporná odpověď na takto položenou otázku bude vyžadovat vyřešení toho, zda takové vnitrostátní dědické osvědčení, jako je to v původním řízení, je „rozhodnutím“, nebo „veřejnou listinou“ ve smyslu tohoto nařízení.

3.      Jazykový výklad

57.      Vymezení působnosti normy obsažené v článku 4 nařízení č. 650/2012 pomocí jazykového výkladu za účelem vyřešení otázky, zda se tato norma vztahuje také na řízení o vydání vnitrostátních dědických osvědčení, jako je to v původním řízení, vyžaduje provedení výkladu pojmu „soud“ a formulace „rozhodovat o dědictví jako o celku“ použitých v předmětném nařízení.

a)      Pojem „soud“ ve smyslu nařízení č. 650/2012

58.      Pojem „soud“ je pro účely nařízení č. 650/2012 definován v jeho čl. 3 odst. 2. Zahrnuje „veškeré soudní orgány“ a také všechny ostatní orgány a právní odborníky s pravomocí v dědických věcech, to však za předpokladu, že jsou naplněny ostatní požadavky stanovené v daném ustanovení.

59.      Podle věty druhé bodu 20 odůvodnění nařízení č. 650/2012 by měl být pojem „soud“ vykládán široce, tedy tak, aby zahrnoval nejen „soudy v pravém slova smyslu vykonávající soudní funkce“, ale také jiné subjekty, které vykonávají soudní funkce jen v určitých věcech.

60.      To by mohlo naznačovat, že orgán, který je formálně součástí struktury soudnictví daného členského státu, avšak v rámci konkrétního řízení nevykonává soudní funkce, ve skutečnosti není „soudem“ ve smyslu ustanovení nařízení č. 650/2012.

61.      Znění čl. 3 odst. 2 nařízení č. 650/2012 může však vyznívat také v neprospěch zužujícímu výkladu pojmu „soud“ v rozsahu, v jakém se týká „soudních orgánů“. Toto ustanovení totiž stanoví, že pojem „soud“ zahrnuje „veškeré soudní orgány“.

62.      Navíc z druhé věty bodu 20 odůvodnění nařízení č. 650/2012 (pojem soud zahrnuje „soudy v pravém slova smyslu vykonávající soudní funkce“) nelze vyvozovat příliš dalekosáhlé závěry. Ze zjištění, že pojem „soud“ je potřeba vykládat takovým způsobem, aby nebylo pochyb, že zahrnuje nejen soud vykonávající soudní funkce, nelze vyvozovat jednoznačný závěr, že tento pojem nezahrnuje „soud v pravém slova smyslu“, který tyto funkce v rámci konkrétního řízení nevykonává.

63.      V přijetí takového závěru braní také jiné body odůvodnění nařízení č. 650/2012, konkrétně třetí a čtvrtá věta bodu 20 odůvodnění a jeho body 21, 22 a 36, v nichž je vysvětleno, že „nesoudní orgány“, které nevykonávají soudní funkce, nejsou pravidly pro určení příslušnosti stanovenými v tomto nařízení vázány. Uvedené body odůvodnění se totiž netýkají „soudních orgánů“.

64.      Mám proto za to, že jazykový výklad pojmu „soud“ podle čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012 nemůže vést k závěru, že článek 4 tohoto nařízení určuje příslušnost jen ve vztahu k řízením, v nichž soudní orgán vykonává soudní funkce.

b)      Formulace „rozhodovat o dědictví jako o celku“

65.      Německá a polská vláda a Komise ve svých vyjádřeních odkazují na jistou zvláštnost článku 4 německé jazykové verze nařízení č. 650/2012, v níž se hovoří o soudech členského státu, které jsou příslušné k „rozhodnutím v dědických věcech“ („für Entscheidungen in Erbsachen“). Znění německé verze nařízení by mohlo naznačovat, že dané ustanovení určuje příslušnost pouze ve vztahu k těm řízením, v jejichž rámci soudy členských států vydávají „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. g) tohoto nařízení.

66.      V článku 4 jiných jazykových verzí nařízení č. 650/2012 se však nevyskytuje pojem „rozhodnutí“, ale „rozhodování“(18) o dědických věcech. Znění německé jazykové verze nařízení proto není pro tuto otázku rozhodující.

67.      Ve prospěch širokého výkladu článku 4 nařízení č. 650/2012 hovoří ostatně už to, že předmětné ustanovení určuje příslušnost ve vztahu k rozhodování „o dědictví jako o celku“.

68.      Oproti tomu může být poměrně obtížné určit, jaký význam je potřeba přisuzovat pojmu „rozhodování“ ve vztahu k pravidlům pro určení příslušnosti soudů členských států. Článek 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012 totiž definuje pouze pojem „rozhodnutí“. Nelze s jistotou tvrdit, že ustanovení, která se vztahují k „rozhodování“ soudů, skutečně používají slovesnou formou pojmu „rozhodnutí“ ve smyslu, který je mu dán v čl. 3 odst. 1 písm. g) tohoto nařízení.

69.      Tyto problémy se ještě zvětší, pokud sáhneme po definici uvedené v čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012. Zásadní výkladová potíž vyplývá z toho, že ve většině jazykových verzí nařízení č. 650/2012 bylo pro definování pojmu „rozhodnutí“ použito v čl. 3 odst. 1 písm. g) tohoto nařízení totéž slovo „rozhodnutí“ (idem per idem)(19).

70.      Příklon předkládajícího soudu a německé a francouzské vlády k názoru, že článek 4 nařízení č. 650/2012 je třeba vykládat podle definice „rozhodnutí“ uvedené v čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012 v tom smyslu, že „rozhodování“ je založeno na výkonu soudních funkcí, ve skutečnosti patrně znamená navázání na koncepci „rozhodnutí“, kterou Soudní dvůr vypracoval ve své judikatuře týkající se bruselského systému.

c)      Pojem „rozhodnutí“ v rámci bruselského systému

71.      Ve vztahu k normám bruselského systému, které podobně jako čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012 definují rozhodnutí jako „každé rozhodnutí […] vydané soudem členského státu“(20), Soudní dvůr vysvětlil, že „rozhodnutí“ musí být vydáno soudním orgánem, který rozhoduje z vlastní pravomoci o sporných věcech mezi účastníky řízení(21).

72.      Vyvstává otázka, zda tato definice může být použita ve vztahu k nařízení č. 650/0212

73.      Nemyslím si, že je možné v rámci čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012 požadovat, aby se „rozhodnutí“ ve smyslu tohoto ustanovení týkalo sporných věcí mezi účastníky řízení. Na základě bodu 59 odůvodnění nařízení lze dospět k závěru, že je skutečně bezvýznamné, zda bylo „rozhodnutí“ vydáno v řízení sporném nebo nesporném.

74.      Požadavek na „rozhodování z vlastní pravomoci“ se pak obvykle vztahuje na vlastnosti činnosti soudního orgánu, které způsobují, že tomuto orgánu přísluší rozhodovat a že naopak není omezen na plnění spíše pasivní funkce spočívající např. ve schvalování nebo přijímání vůle účastníků řízení(22). Rozhodnutím tedy není soudní smír, který má ve skutečnosti „smluvní povahu v tom smyslu, že jeho obsah závisí především na vůli stran“(23). Není však jasné, zda vůbec a jaké by měly být požadavky na činnost orgánu, aby bylo možné uznat, že vydává „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012.

75.      Je třeba mít na paměti, že podle nařízení č. 650/2012 vydávají „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. g) také nesoudní orgány, které splňují podmínky stanovené v čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení. Cílem těchto podmínek je sice zajistit, aby rozhodnutí daných orgánů měla „obdobnou sílu a účinky jako rozhodnutí soudního orgánu v téže věci“. To však neznamená, že požadavky kladené na „rozhodnutí“ jsou stejně vysoké jako v rámci norem bruselského systému, obzvlášť co se týče činnosti, která je s vydáváním rozhodnutí spojena. Tím spíše to pak nemůže znamenat, že „rozhodování“ ve smyslu článku 4 nařízení č. 650/2012 má vést k vydání „rozhodnutí“ ve smyslu definice vypracované Soudním dvorem v rámci bruselského systému.

76.      Účelem norem bruselského systému je totiž v souladu s body 3 a 6 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 dosažení volného pohybu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, zatímco účel nařízení č. 650/2012 tuto problematiku přesahuje. Jeho cílem je podle bodu 7 odůvodnění tohoto nařízení především odstraňování překážek uplatňování práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady. Výklad pravidel pro určení příslušnosti obsažených v tomto nařízení by tedy neměl být založen na předpokladu, že cílem jeho norem je pouze určení orgánů příslušných k vydávání rozhodnutí tak, aby nedocházelo k vydávání vzájemně rozporných rozhodnutí. To by mohlo naznačovat, že by se pravidla o příslušnosti měla užívat i jindy než jen v řízeních, v nichž soudní orgány vydávají „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012.

77.      Na základě výše uvedených úvah mám za to, že závěry vyplývající z jazykového výkladu článku 4 nařízení č. 650/2012 nejsou jednoznačné a měly by být konfrontovány se systematikou daného nařízení. To platí tím spíše, že podle předkládajícího soudu a německé a francouzské vlády z umístění článku 64 v nařízení vyplývá, že jeho článek 4 neurčuje příslušnost ve vztahu k řízením o vydání vnitrostátních dědických osvědčení.

4.      Systematický výklad

a)      Článek 4 nařízení č. 650/2012 v kontextu jiných norem kapitoly II tohoto nařízení

78.      Vzhledem k nejednoznačnosti závěrů vyplývajících z jazykového výkladu provedu výklad článku 4 nařízení č. 650/2012 v kontextu ostatních ustanovení tohoto nařízení. Obzvlášť se zaměřím na ustanovení kapitoly II nařízení, jelikož podobně jako článek 4 obsažený v této kapitole nařízení i ony vymezují příslušnost ve vztahu k řízením v dědických věcech. Zjistím tedy, zda jiná pravidla pro určení příslušnosti obsažená v této kapitole určují příslušnost k řízením, v nichž nejsou vydávána „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012.

79.      Patřičnou pozornost je třeba věnovat článku 13 nařízení č. 650/2012, který upravuje příslušnost k přijímání dědických prohlášení (prohlášení o přijetí či odmítnutí dědictví, odkazu či povinného podílu nebo prohlášení za účelem omezení odpovědnosti za závazky pozůstalosti). Toto ustanovení stanoví, že „vedle soudu, který je příslušný k rozhodování o dědictví podle […] nařízení“, jsou k přijetí předmětných prohlášení příslušné také soudy členského státu, kde má osoba oprávněná k takovému prohlášení obvyklý pobyt.

80.      Formulace „vedle soudu, který je příslušný k rozhodování o dědictví podle tohoto nařízení“ může znamenat, že pravidla pro určení příslušnosti stanovená v kapitole II nařízení č. 650/2012, článek 4 nevyjímaje, určují rovněž příslušnost k přijímání dědických prohlášení, i když se to neděje v rámci řízení, v nichž jsou vydávána „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. g) tohoto nařízení. To by znamenalo, že se „rozhodováním“ ve smyslu nařízení č. 650/2012 rozumí nejen „rozhodnutí“ podle čl. 3 odst. 1 písm. g).

81.      Takový výklad je podpořen bodem 32 odůvodnění nařízení č. 650/2012, z něhož lze vyvodit, že článek 13 nařízení č. 650/2012 byl přijat za účelem „usnadnění situace dědiců a odkazovníků“, nikoli za účelem určení příslušnosti ve vztahu k otázce, které se ostatní pravidla pro určení příslušnosti obsažená v nařízení netýkají.

82.      K obdobným závěrům vede analýza článku 13 nařízení č. 650/2012, ve kterém byla použita předložka „vedle“, v jeho normativním kontextu. Kapitola II je uvozena ustanovením určujícím obecnou příslušnost „rozhodovat o dědictví jako o celku“ (článek 4). Další ustanovení této kapitoly svěřují příslušnost v totožném rozsahu, tedy příslušnost „rozhodovat o dědictví jako o celku“, soudům jiných členských států, pokud jsou naplněny podmínky stanovené v těchto ustanoveních (články 5, 7, 9, 10 a 11).

83.      Článek 13 nařízení byl tedy umístěn na konec postupného výčtu soudů, které jsou příslušné rozhodovat o všech věcech spojených s děděním po dané osobě. V rozsahu, v jakém spočívá „rozhodování o dědictví jako o celku“ v přijímání dědických prohlášení, jsou „vedle“ těchto soudů příslušné rovněž soudy členského státu, v němž má osoba oprávněná k takovému prohlášení obvyklý pobyt.

84.      Nelze ani vyloučit situaci, že některý členský stát zavede zvláštní smírčí řízení u soudů „v pravém slova smyslu“(24), které by bylo možné ukončit jedině uzavřením soudního smíru s tím, že pokud by k tomu nedošlo, zůstaly by dědické věci nevyřešené. Nejsem přesvědčen o tom, že by se na taková řízení neměla vztahovat pravidla pro určení příslušnosti dle nařízení č. 650/2012. V bodu 36 odůvodnění nařízení č. 650/2012 je sice zmíněno, že zúčastněné strany mohou řešit dědické věci skrze smírné mimosoudní vypořádání vedené orgány, které nejsou vázány pravidly příslušnosti. To se však týká řízení, která jsou vedena „nesoudními orgány, jako například notáři“, nikoli orgány soudními. Smír uzavřený před takovým nesoudním orgánem by i tak musel být schválen soudem, zatímco v řízení, o kterém je řeč, by k uzavření smíru docházelo před orgánem soudním.

85.      Vzhledem k výše uvedeným úvahám mám za to, že dle systematického výkladu norem nařízení č. 650/2012 článek 4 nařízení č. 650/2012 určuje příslušnost ve vztahu k řízením vedeným soudními orgány členských států, pokud se tato řízení týkají záležitostí, které spadají pod „dědictví jako celek“.

b)      Vztah mezi článkem 64 a článkem 4 nařízení č. 650/2012

86.      Německá a portugalská vláda tvrdí, že z umístění článku 64 v nařízení č. 650/2012 je potřeba dovodit, že článek 4 tohoto nařízení neurčuje příslušnost ve vztahu k řízením o vydání vnitrostátních dědických osvědčení. Pokud by tomu tak nebylo, byl by článek 64 nařízení podle těchto vlád nadbytečný a příslušnost ve vztahu k řízením o vydání evropského dědického osvědčení by se určovala na základě článku 4 nařízení. Základem takového stanoviska musí být předpoklad, že evropské a vnitrostátní dědické osvědčení jsou nástroji se stejnou nebo alespoň podobnou povahou.

87.      Jiný názor k této otázce zaujímá Komise, podle které článek 64 nařízení č. 650/2012 představuje k článku 4 tohoto nařízení lex specialis. Z článku 64 nařízení č. 650/2012 tedy nelze dovozovat, že se článek 4 tohoto nařízení nevztahuje na řízení o vydání vnitrostátních dědických osvědčení. Podobné úvahy obsahuje také vyjádření polské vlády.

88.      I když na tomto místě nepředjímám řešení otázky podobnosti povahy evropských a vnitrostátních dědických osvědčení, je třeba poukázat na to, že argumentace německé a portugalské vlády patrně opomíjí úlohu, kterou plní článek 64 v systému norem stanovených nařízením č. 650/2012.

89.      Zaprvé vnitrostátní dědická osvědčení jsou nástroje, které fungují na základě vnitrostátních právních předpisů včleněných do právního řádu daného státu, zatímco evropské dědické osvědčení je novým nástrojem unijního práva.

90.      Proto bylo nezbytné stanovit přímo v nařízení autonomní právní režim evropského dědického osvědčení. Šlo o to zajistit jeho jednotné používání ve všech členských státech a odstranit výkladové pochybnosti, které by mohla kvalifikace evropského dědického osvědčení v rámci nařízení č. 650/2012 přinést. Unijní normotvůrce přitom nestanovil, jakou má mít evropské dědické osvědčení právní povahu. Není tedy jasné, zda toto osvědčení představuje „rozhodnutí“ [čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012], „veřejnou listinu“ [čl. 3 odst. 1 písm. h) nařízení č. 650/2012] nebo zda nespadá do ani jedné z těchto kategorií. Výslovné vyřešení této otázky nebylo ostatně potřebné, neboť evropské dědické osvědčení není předmětem uznávání ve smyslu právních předpisů, které se týkají rozhodnutí a veřejných listin, a otázku příslušnosti řeší článek 64 tohoto nařízení.

91.      Zadruhé v článku 64 nařízení č. 650/2012 se neopakuje obsah článku 4 tohoto nařízení, ale vymezuje se příslušnost ve vztahu k řízením o vydání evropského dědického osvědčení, a to skrze odkaz na vybraná ustanovení kapitoly II. Konkrétně se jedná o články 4, 7, 10 a 11 tohoto nařízení.

92.      Zatřetí článek 64 nařízení 650/2012 rozšiřuje působnost ustanovení pro určení příslušnosti nejen na „soudy“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení [čl. 64 písm. a)], ale také na jiné orgány, které mají podle vnitrostátního práva pravomoc zabývat se dědickými věcmi [čl. 64 písm. b)]. Vydávání evropského dědického osvědčení je tedy možné svěřit: „soudnímu orgánu“, „ostatním orgánům a právním odborníkům“, jestliže tyto ostatní orgány a právní odborníci splňují stanovené podmínky [čl. 3 odst. 2 ve spojení s čl. 64 písm. a) nařízení č. 650/2012], a také „jinému orgánu, který má podle vnitrostátního práva pravomoc zabývat se dědickými věcmi“ [čl. 64 písm. b) tohoto nařízení], přestože nesplňuje podmínky stanovené v čl. 3 odst. 2 nařízení.

93.      Na základě těchto úvah se nedomnívám, že z umístění článku 64 v nařízení č. 650/2012 je možné dovodit, že se článek 4 tohoto nařízení nevztahuje na řízení o vydání vnitrostátních dědických osvědčení.

5.      Teleologický výklad

94.      V této části stanoviska srovnám závěry vyplývající ze systematického výkladu s argumenty, které se vztahují k účelům nařízení č. 650/2012. Ty mají totiž významné místo ve vyjádřeních německé a polské vlády, přestože z nich tyto vlády vyvozují odlišné závěry.

95.      Německá vláda uvádí, že by určování příslušnosti k řízením o vydání vnitrostátních dědických osvědčení na základě článku 4 nařízení č. 650/2012 vedlo k situaci, kdy by vnitrostátní dědická osvědčení mohla být vydávána orgány jen jednoho členského státu. Jednalo by se o orgány členského státu, v němž může být vydáno evropské dědické osvědčení. To by ve svém důsledku de facto znamenalo, že dotčené strany jsou navzdory čl. 62 odst. 2 nařízení č. 650/2012 evropské dědické osvědčení povinny použít.

96.      Německá vláda se naopak domnívá, že by využití vnitrostátních dědických osvědčení vydávaných jinými členskými státy mohlo být v některých případech výhodnější než využití evropského dědického osvědčení. Zbavení dotčených stran možnosti využít vnitrostátní dědická osvědčení vydávaná soudy jiných členských států by proto bylo v rozporu s účelem nařízení č. 650/2012. Tím je totiž, s ohledem na bod 67 odůvodnění tohoto nařízení, směřovat v zájmu dědiců k rychlému, usnadněnému a účinnému vypořádání dědictví s přeshraničními dopady.

97.      Polská je pak naopak názoru, že řešení, která přispějí k posílení významu evropského dědického osvědčení, je třeba považovat za opodstatněná a žádoucí.

a)      K závazné povaze evropského dědického osvědčení

98.      Neztotožňuji se názorem německé vlády, podle které by výklad článku 4 nařízení č. 650/2012 na řízení o vydání vnitrostátních dědických osvědčení znamenalo, že by využití evropského dědického osvědčení mělo být v nějakém případě de facto povinné.

99.      Zaprvé tento výklad článku 4 nařízení č. 650/2012 nezbavuje dotčené strany možnosti získat vnitrostátní dědické osvědčení v členském státě, jehož orgány jsou příslušné k vydání evropského osvědčení.

100. Zadruhé německá vláda patrně vykládá čl. 62 odst. 2 nařízení č. 650/2012 – ve kterém je řeč o tom, že použití evropského dědického osvědčení není povinné – výhradně tak, že toto ustanovení vymezuje použití evropského dědického osvědčení ve vztahu k vnitrostátním dědickým osvědčením. Této otázky se však týká pouze čl. 62 odst. 3 tohoto nařízení. Článek 62 odst. 2 nařízení se pak netýká jen vnitrostátních dědických osvědčení, ale, jak vyplývá z druhé věty bodu 69 odůvodnění nařízení, týká se také „ostatních nástrojů dostupných podle […] nařízení“, které mohou dědicové využívat bez omezení. Právě v tom spočívá nepovinná povaha použití evropského dědického osvědčení stanovená v čl. 62 odst. 2 nařízení.

101. Nedomnívám se tedy, že určení příslušnosti k řízením o vydání vnitrostátních osvědčení na základě článku 4 nařízení 650/2012 způsobuje, že využití evropského dědického osvědčení je de facto povinné.

b)      K účelům nařízení č. 650/2012

102. Nepochybuji o tom, že možnost rychlého, usnadněného a účinného vypořádání dědických záležitostí lze uznat za jeden z účelů nařízení č. 650/2012. Nemohu také předem vyloučit, že možnost dědiců získat nástroje, které jim dovolí vypořádávat dědické záležitosti v jiném členském státě než v tom, jehož orgány jsou příslušné na základě norem nařízení č. 650/2012, může být v některých případech v jejich zájmu.

103. K tomu je však potřeba uvést zaprvé to, že hlavním účelem přijetí nařízení č. 650/2012 je dle bodů 7 a 8 odůvodnění tohoto nařízení přispění k harmonizaci kolizních norem a pravidel o soudní příslušnosti, které lze uplatnit pro vypořádání dědických záležitostí(25).

104. V souvislosti s tím je potřeba také poznamenat, že podle bodu 27 odůvodnění nařízení č. 650/2012 jsou pravidla tohoto nařízení navržena tak, aby zajistila, že orgán projednávající dědictví bude ve většině případů používat své vlastní právo. Obecně je rozhodným právem pro dědění jako celek v souladu s čl. 22 odst. 1 tohoto nařízení právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti. Takovému určení rozhodného práva odpovídá hraniční určovatel uvedený v článku 4 tohoto nařízení, který svěřuje rozhodování o dědictví jako celku soudům státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti.

105. Použití vnitrostátních pravidel o příslušnosti ve vztahu k řízením o vydání vnitrostátních dědických osvědčení je v rozporu s cílem harmonizovat pravidla o příslušnosti a kolizní normy v rámci Unie. To je zjevné z okolností věci v původním řízení, v níž navrhovatel na základě vnitrostátních pravidel o příslušnosti podal žádost o vydání vnitrostátního dědického osvědčení u německého soudu dle francouzského práva.

106. Zadruhé by nařízení č. 650/2012 mělo v souladu s bodem 34 svého odůvodnění přispívat k hladkému fungování spravedlnosti v rámci Unie. Tímto způsobem má být uskutečňován jeden z účelů nařízení č. 650/2012, kterým je podle bodu 59 odůvodnění tohoto nařízení vzájemné uznávání rozhodnutí vydaných v členských státech v oblasti dědění.

107. Německá vláda se domnívá, že vnitrostátní dědické osvědčení jako to, kterého se týká původní řízení, není „rozhodnutím“ ve smyslu nařízení č. 650/2012. Přesto z bodu 35 odůvodnění nařízení vyplývá, že snaha o předcházení rozporům se vztahuje na veškeré nástroje, které mají pro vypořádání dědických záležitostí význam, včetně těch, které jsou vydávány nesoudními orgány nevázanými pravidly příslušností podle nařízení. Mimoto jde také o zamezení vzniku situací, kdy by vedle sebe mohla existovat vzájemně rozporná vnitrostátní dědická osvědčení a jiné nástroje zahrnuté do nařízení, včetně evropského dědického osvědčení. To potvrzují i dřívější zjištění o tom, že by normy nařízení měly určovat příslušnost nejen ve vztahu k řízením, která jsou vedena soudními orgány a v nichž jsou vydávána „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení(26).

108. Je pravda, že nařízení č. 650/2012 stanoví jednotné kolizní normy k určení rozhodného práva pro dědění jako celek (čl. 23 odst. 1 nařízení č. 650/2012). Některé otázky, které mohou být pro vypořádání dědických záležitostí významné, jsou však posuzovány na základě práva určeného vnitrostátními kolizními normami. Toho se týkají body 11-13 a třetí věta bodu 71 odůvodnění nařízení. Tato skutečnost by mohla vést k situaci, kdy by orgány jednotlivých členských států vydávaly vzájemně rozporné akty sloužící k úpravě dědických věcí(27).

109. V rozsudku Kubicka(28)Soudní dvůr vyjádřil názor, že výklad norem nařízení č. 650/2012 vedoucí ke „štěpení dědictví“, kterým se rozumí posuzování určitých otázek významných pro věci spojené s děděním na základě vnitrostátních kolizních norem, by nebyl v souladu s cíli uskutečňovanými tímto nařízením. Takový výklad by mohl vést k vydávání navzájem rozporných aktů umožňujících upravovat dědické záležitosti. Ačkoli se názor vyjádřený v rozsudku Kubicka(29) vztahoval k otázkám souvisejícím s oblastí působnosti práva rozhodného pro dědění, přesto může posloužit jako určité vodítko pro výklad norem nařízení č. 650/2012, které se týkají jiných otázek.

110. Výklad ustanovení nařízení č. 650/2012, podle kterého má být na základě pravidel tohoto nařízení určena příslušnost také ve vztahu k vydávání vnitrostátních dědických osvědčení, napomáhá naplňování uvedeného cíle. Omezuje totiž riziko, že vnitrostátní dědická osvědčení a jiné dokumenty, jako jsou evropská dědická osvědčení, rozhodnutí a veřejné listiny vydávané v různých členských státech si budou vzájemně odporovat.

111. Zatřetí, přestože zájem dědiců může být argumentem podporujícím určitý způsob výkladu pravidel o příslušnosti, nelze v této souvislosti opomíjet význam zájmu na zajištění řádného výkonu spravedlnosti.

112. V rámci nařízení č. 650/2012 je snaha zabránit situacím, kdy by vedle sebe současně existovaly vzájemně si odporující nástroje umožňující spravovat dědické záležitosti, nejen v zájmu dědiců, ale je také výrazem péče o zajištění řádného výkonu spravedlnosti(30). Podobně to platí o již uvedeném směřování k zajištění souladu iusforum, o němž bylo pojednáno v bodě 104 tohoto stanoviska.

113. Unijní normotvůrce navíc výslovně řeší situace, kdy je s ohledem na zájem dědiců nutné řešit dědické věci v jiném členském státě než v tom, jehož orgány jsou obecně příslušné na základě pravidel o příslušnosti podle nařízení č. 650/2012. Například podle článku 13 nařízení č. 650/2012 jsou k přijímání dědických prohlášení příslušné soudy členského státu, ve kterém má osoba oprávněná k učinění takového prohlášení obvyklý pobyt.

114. Nedomnívám se proto, že účel nařízení č. 650/2012 odůvodňuje výklad jeho ustanovení, který odporuje závěrům vyplývajícím z jeho systematického výkladu, s cílem umožnit dědicům získat vnitrostátní dědická osvědčení, která jsou vydávána soudními orgány, v jiném členském státě než v tom, jehož orgány jsou k tomu příslušné na základě tohoto nařízení.

6.      Historický výklad

115. Zdá se, že dosavadní závěry vyplývající ze systematického a teleologického výkladu potvrzuje také historický výklad nařízení č. 650/2012.

116. V původním návrhu Komise bylo uvedeno, že evropské dědické osvědčení „nenahrazuje vnitřní postupy“ (druhá věta čl. 36 odst. 2 návrhu nařízení č. 650/2012)(31). V bodě 4.6 odůvodnění návrhu nařízení však bylo vysvětleno, že evropské osvědčení „nenahrazuje stávající osvědčení v některých členských státech“. Obdobná formulace byla ostatně využita v první větě čl. 62 odst. 3 nařízení č. 650/2012, který převzal úlohu čl. 36 odst. 2 návrhu nařízení(32). V bodě 4.6 odůvodnění návrhu nařízení bylo přitom vysvětleno, že „v členském státě příslušného orgánu se tudíž důkaz o dědické způsobilosti a pravomoci správce či vykonavatele dědictví provádí vnitrostátním postupem“.

117. V návrhu nařízení byla tedy úloha vnitrostátních procesních předpisů omezena na otázky spojené s průběhem řízení, které by mělo být vedeno „v členském státě příslušného orgánu“. Podle mě tím však nebylo myšleno, že by příslušnost měla být určena na základě vnitrostátního práva.

118. Je proto možné tvrdit, že již v rané fázi legislativních prací se předpokládalo, že mezinárodní příslušnost orgánů členských států ve vztahu k vydávání vnitrostátních dědických osvědčení nebudou určovat vnitrostátní právní předpisy, ale harmonizovaná pravidla o příslušnosti stanovená v nařízení. Nic nenasvědčuje tomu, že by v tomto směru došlo ke změnám, když čl. 62 odst. 3 nařízení č. 650/2012 je v souladu s účelem, kterému měl sloužit čl. 36 odst. 2 návrhu.

7.      Závěry k předběžné otázce

119. Na základě výše uvedené argumentace, s ohledem na neuspokojivé výsledky užití jazykového výkladu a jednoznačné závěry vyplývající ze systematického a teleologického výkladu, které jsou podpořené výkladem historickým, mám za to, že článek 4 nařízení č. 650/2012 určuje příslušnost ve vztahu k řízením vedeným soudními orgány členských států, která se týkají otázek, jež je možné posoudit jako spadající pod „dědictví jako celek“.

120. Na základě výše uvedené argumentace navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku odpověděl takto: Článek 4 nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že určuje příslušnost také ve vztahu k řízením o vydávání vnitrostátních dědických osvědčení vedeným soudními orgány členského státu.

VI.    Závěry

121. Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Kammergericht Berlin (vrchní zemský soud v Berlíně) odpověděl takto:

„Článek 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení musí být vykládán v tom smyslu, že určuje příslušnost také ve vztahu k řízením o vydávání vnitrostátních dědických osvědčení vedeným soudními orgány členského státu.“


1      Původní jazyk: polština.


2      Úř. věst. 2012, L 201, s. 107.


3      Soudní dvůr již rozhodl ve věci první žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rozsudkem ze dne 12. října 2017, Kubicka (C‑218/16, EU: 2017:755, body 53 a 54). Druhá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce čeká na rozhodnutí Soudního dvora. Dne 13. prosince 2017 jsem k této věci přednesl stanovisko. Viz mé stanovisko ve věci Mahnkopf (C‑558/16, EU:C:2017:965, bod 90).


4      Viz poznámku pod čarou 3.


5      Je třeba rovněž poukázat na to, že dne 24. listopadu 2017 byla Soudnímu dvoru doručena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, v níž polský soud žádá o vysvětlení pochybností souvisejících s vydáváním vnitrostátních dědických osvědčení nesoudními orgány, v tomto případě notáři. Jedná se o žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci WB, C‑658/17.


6      Viz rozsudek ze dne 12. května 2011, BVG (C‑144/10, EU:C:2011:300, bod 30).


7      Viz rozsudek ze dne 13. července 2006, GAT (C‑4/03, EU:C:2006:457, bod 24).


8      J. Basedow, A. Dutta, C. Bauer aj., Max Planck Institute for Comparative and International Private Law, Comments on the European Commission’s Proposal for a Regulation of the European Parliament and of the Council on jurisdiction, applicable law, recognition and enforcement of decisions and authentic instruments in matters of succession and the creation of a European Certificate of Succession, Rabels Zeitschrift für ausländisches und internationales Privatrecht, sv. 74, 2010, bod 266.


9      B. Laukemann, The European Certificate of Succession: Portrait of a New Instrument in European Private International Law, v: B. Hess, M. Bergström, E. Storskrubb (vyd.), EU Civil Justice: Current Issues and Future Outlook, Oxford, Hart Publishing, 2016, s. 164.


10      Viz Deutsches Notarinstitut (ve spolupráci s H. Dörner a P. Lagarde), Étude de droit comparé sur les règles de conflits de juridictions et de conflits de lois relatives aux testaments et successions dans les Etats membres de l’Union Européenne. Rapport Final: Synthèse et Conclusions, http://ec.europa.eu/justice/civil/document/index_en.htm, s. 76-86; P. Wautelet, v: A. Bonomi, P. Wautelet, Le droit européen des successions, Commentaire du règlement (UE) no 650/2012, du 4 juillet 2012, 2. vydání, Brusel, Bruylant, 2016, s. 772-775.


11      Viz bod 25 tohoto stanoviska.


12      Viz mé stanovisko ve věci Mahnkopf (C‑558/16, EU:C:2017:965, bod 90).


13      K tomuto viz rozsudek ze dne 12. října 2017, Kubicka (C‑218/16, EU:C:2017:755, body 53 a 54).


14      V tomto smyslu M. Margoński, Wyłączny charakter jurysdykcji wynikającej z art. 4 unijnego rozporządzenia spadkowego (analiza na kanwie pytania prejudycjalnego w sprawie C‑20/17, Oberle), Polski Proces Cywilny, 2017, č. 3, s. 447. Při výkladu tohoto ustanovení bylo v odborné literatuře pojednáno o několika možných způsobech utváření se vztahu mezi evropským dědickým osvědčením a vnitrostátním dědickým osvědčením. Viz A. Fötschl, The Relationship of the European Certificate of Succession to National Certificates, in: A. Bonomi, Ch. Schmid (vyd..), Successions internationales. Réflexions autour du futur règlement européen et de son impact pour la Suisse. Actes de la 22e Journée de droit international prive du 19 mars 2010 à Lausanne, Ženeva, 2010, s. 101; D. Stamatiadis, in: H. Pamboukis (vyd.), EU Succession Regulation No 650/2012: A Commentary, Oxford, C. H. Beck, Hart Publishing, 2017, s. 591.


15      Viz bod 27 tohoto stanoviska.


16      Ch. Dorsel, Remarques sur le certificat successoral européen, in: Europe for Notaries. Notaries For Europe. Training 2015–2017, s. 90–91, http://www.notaries-of-europe.eu/index.php?pageID= 15081.


17      K. Weitz, Jurysdykcja krajowa w sprawach spadkowych w świetle rozporządzenia spadkowego, in: M. Pazdan (vyd.), Nowe europejskie prawo spadkowe, Warszawa, Wolters Kluwer, 2015, s. 42. Zdá se, že někteří autoři v tomto ohledu kladou větší důraz na kvalifikaci vnitrostátního dědického osvědčení a považují jej za rozhodnutí ve smyslu nařízení č. 650/2012 – viz P. Wautelet, in: A. Bonomi, P. Wautelet, op. cit. (viz poznámku pod čarou 10 výše), s. 184. V rozsudku Hanseatisches Oberlandesgericht Hamburg (vrchní zemský soud v Hamburku, Německo) ze dne 16. listopadu 2016 (2 W 85/16, Praxis der Freiwilligen Gerichtsbarkeit, 2017, Heft 3, s. 129) byl pak vyjádřen názor, že se „rozhodnutím“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012 rozumí jakékoli rozhodnutí ve věcech týkajících se dědění vydané soudem členského státu, bez ohledu na to, jak je takové rozhodnutí nazváno, tedy že se jím rozumí také „dědické osvědčení“ (bod 23). Na základě toho bylo rozhodnuto, že německý soud není příslušný k projednání věci, jejímž předmětem bylo vydání vnitrostátního dědického osvědčení týkajícího se zůstavitele, který měl poslední obvyklý pobyt ve Španělsku. V souladu s článkem 4 nařízení č. 650/2012 jsou totiž k rozhodování o dědictví jako o celku příslušné soudy členského státu, v němž měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti (bod 22).


18      Například v anglické („rule“) a francouzské („statuer“) jazykové verzi nařízení č. 650/2012.


19      Jako příklad lze uvést německé znění („ ‚Entscheidung‘ jede von einem Gericht eines Mitgliedstaats in einer Erbsache erlassene Entscheidung…“), anglické znění („ ‚decision‘ means any decision in a matter of succession…“) či francouzské znění („ ‚décision‘, toute décision en matière de successions…“). Nicméně v několika jazykových verzích se definovaný pojem s pojmem definujícím nekryje. Například v polské verzi je pojmem definovaným v čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012 slovo „orzeczenie“, zatímco pojmem definujícím je „decyzja“ („‚orzeczenie‘ oznacza każdą decyzję w sprawach dotyczących dziedziczenia“). Různé označení pro definovaný a definující pojem v čl. 3 odst. 1 písm. lze nalézt ve španělské a švédské verzi nařízení č. 650/2012.


20      Viz článek 25 bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), článek 32 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1) a čl. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).


21      Viz rozsudky ze dne 2. června 1994, Solo Kleinmotoren (C‑414/92, EU:C:1994:221, bod 17), a ze dne 14. října 2004, Mærsk Olie & Gas (C‑39/02, EU:C:2004:615, bod 45).


22      Viz stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Gothaer Allgemeine Versicherung a další (C‑456/11, EU:C:2012:554, bod 38). Ve stejném duchu se nesou názory prezentované v souvislosti s touto otázkou. Viz X. Kramer, in: U. Magnus, P. Mankowski (vyd.), Brussels I bis Regulation, Köln, Verlag Otto Schmidt 2016, s. 987. Tento názor je rovněž prezentován ve vztahu k nařízení č. 650/2012. Viz P. Wautelet, in: A. Bonomi, P. Wautelet, op. cit. (viz poznámku pod čarou 10 výše), s. 68.


23      Rozsudek ze dne 2. června 1994, Solo Kleinmotoren (C‑414/92, EU:C:1994:221, bod 18).


24      Viz druhou větu bodu 20 odůvodnění nařízení č. 650/2012. Viz také úvahy v bodech 59–63 tohoto stanoviska.


25      Viz mé stanovisko ve věci Mahnkopf (C‑558/16, EU:C:2017:965, bod 26).


26      Viz bod 76 tohoto stanoviska.


27      Je důležité také připomenout, že v souladu s čl. 75 odst. 1 nařízení č. 650/2012 není tímto nařízením dotčeno uplatňování dvoustranných mezinárodních úmluv, které byly uzavřeny s třetími státy před datem přijeté tohoto nařízení. Tyto mezinárodní smlouvy poměrně často určují svou působnost na základě okolností vztahujících se ke státní příslušnosti zůstavitele. To znamená, že ve vztahu k situacím, které spadají do působnosti těchto mezinárodních smluv, budou orgány státu vázaného takovou mezinárodní smlouvou používat pravidla o příslušnosti a kolizní normy těchto smluv. Používání takových norem může vést k řešením, která budou v rozporu s těmi, jež by vyplývala z použití pravidel nařízení č. 650/2012.


28      Rozsudek ze dne 12. října 2017, (C‑218/16, EU:C:2017:755, bod 57).


29      Rozsudek ze dne 12. října 2017, (C‑218/16, EU:C:2017:755).


30      K tomu viz rozsudky ze dne 3. dubna 2014, Weber (C‑438/12, EU:C:2014:212, bod 58), ze dne 20. dubna 2016, Profit Investment SIM (C‑366/13, EU:C:2016:282), a ze dne 4. května 2017, HanseYachts (C‑29/16, EU:C:2017:343, bod 25).


31      Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a veřejných listin ve věcech dědictví a vytvoření evropského dědického osvědčení [COM(2009) 154 final – COD 2009/0157].


32      Provedení obdobné změny znění návrhu nařízení bylo navrhováno rovněž v odborné literatuře. Viz odkaz na literaturu v poznámce pod čarou č. 8, bod 280.